Milé sestry, milí bratří,

zkusme svou pozornost zaměřit na úryvek z evangelia podle Marka. Následuje nedlouho po vyslání Dvanácti apoštolů (o něm jsme slyšeli minulou neděli) a předchází Kristovu zázračnému rozmnožení chleba a ryb a nasycení zástupů (o něm budeme slyšet příští neděli podle Jana). Předznamenán byl Jeremiášovým proroctvím a žalmem, zaslibujícími Mesiáše jako dobrého pastýře, který přijde od Boha a kterému bude na lidech záležet.

Učedníci se tedy vrací ze své „mise“ a vyprávějí Kristu, co vše Božího se jejich prostřednictvím dělo. Jelikož se na ně stále tlačí další a další lidé, Pán Ježíš vyzve apoštoly, aby s ním odjeli lodí přes Genezaretské jezero na nějaké opuštěné místo, kde by byli sami a společně si odpočinuli.

Ježíšova výzva k odjetí do samoty a odpočinutí si představuje důležitý moment, stále platný a aktuální. Kristovo pozvání je totiž určené i nám všem. A je důležité. Zvlášť pro všechny workoholiky či pro ty, kteří by chvíle samoty a bytí s Bohem – anebo třeba i s druhými lidmi – měli tendenci považovat za ztrátu času.

Pán Ježíš se i výzvou k odpočinku projevuje jako dobrý Boží pastýř, kterému na nás záleží. Když nás volá, abychom si také odpočinuli a dokázali být i sami a s ním. Když nás zve, abychom poodstoupili od všech svých každodenních starostí a strastí, od všeho, do čehož někdy možná až přespříliš zabředáme, v čem se topíme. Zve nás, abychom uvolnili a osvobodili svou mysl a srdce pro jiné, hlubší a intenzivnější vnímání Boha a potažmo lidí a celého světa. A i tímto způsobem našli trochu vnitřního pokoje. Je to pozvání, abychom skrze Krista načerpali novou duchovní Boží sílu, třeba se i trochu zklidnili.

Aby pak i naše činy mohly být lepší, laskavější, snad nějak plnější Boha, snad účinnější. Odpočinek může posloužit budoucím aktivitám, aby byly lepší.

Pozvání k odpočinku, usebranosti, samotě a nabrání sil platí samozřejmě celoročně, ale nyní v létě, kdy každý z nás má snad aspoň také nějaké volno, dovolenou či prázdniny, ještě o něco intenzivněji.

Ježíšovo lidskostí prodchnuté pozvání «Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte» a úvahy o odpočinku zní někomu možná trochu banálně, ale třeba jsou pro řadu z nás právě v těchto dnech důležité. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v evangeliu dnes máme před sebou zprávu o vyslání Dvanácti podle Markova sepsání. S drobnými odchylkami ji najdeme i u Matouše a Lukáše: Pán Ježíš vysílá svých Dvanáct apoštolů do světa, svěřuje jim Boží moc nad nečistými duchy a dává jim pokyny, jak se mají na cestu vybavit, respektive nevybavit, a jak mají s poselstvím evangelia obcházet jednotlivá místa. Apoštolové tak učiní: Jdou do světa, volají k obrácení, vyhánějí mnoho zlých duchů a uzdravují nemocné pomazávajíce je olejem.

Text promlouvá asi nejprve k těm, kterým – nehodným – je nějak svěřena apoštolská a kněžská služba. Nicméně bezpochyby promlouvá i k nám všem ostatním. Jako celek i ve svých detailech. Zkusme se dnes společně zaměřit například na tři z nich…

Prvním je poznámka evangelisty, že Pán Ježíš své učedníky vysílá «po dvou». V tom je skryto určitě něco víc než jen pragmatičnost, že dva si mohou navzájem pomáhat, že se mohou doplňovat, případně zastoupit, že dva zmohou více než jeden. To vše platí, ale vyslání po dvou je hlubší. Upozorňuje, že schopnost spolupráce s druhými ke službě evangelia patří, že hlasatel evangelia se nikdy nemůže cítit jako solitér, jako jeho jediný zprostředkovatel. Naopak, měl by být schopen spolupracovat i s ostatními, kterým je svěřeno podobné poslání.

Což pochopitelně neplatí jen o explicitním hlásání evangelia, anebo jen o spolupráci v církevních obcích, ve farnostech. Spolupráce lidí dobré vůle je nezbytná u jakéhokoli dobrého díla. Každé dobré dílo, k němuž je člověk Bohem povolán, je vždy nějak Boží, je nějakou – i když třeba jen docela implicitní (ale někdy o to intenzivnější) – formou Kristova evangelia, podobou Kristovy přítomnosti.

A tak zkusme zazpytovat svědomí, jak jsme na tom se schopností spolupráce, se schopností se rozdělit o práci na dobrém díle. Tedy za předpokladu, že se vůbec o nějaké dobro snažíme, že se k dobrým dílům Pánem Ježíšem necháváme vysílat…

Druhým detailem, momentem je Kristovo nařízení apoštolům, «aby si na cestu nic nebrali, jen hůl; ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty». Aby se stali poutníky podobnými samotnému Ježíšovi, nezajištěnými na této zemi a spoléhajícími se na Boží prozřetelnost. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

zkusme zaměřit dnes svou pozornost na čtení druhé. Je z Pavlova Druhého listu Korintským, který patří k jeho nejosobnějším listům, někdy je příznačně nazýván „Listem v slzách“. Svatý Pavel totiž „v slzách“ opravdu píše, trápí ho nemalé problémy, které se v korintské církevní obci rozmohly po jeho odchodu, zejména odklon od původního evangelia vlivem působení «falešných proroků». Bolestivé pro Pavla bylo i nepřijímání jeho apoštolské služby ze strany (některých) korintských křesťanů, odůvodněné i kritikou snášející se na jeho vlastní osobu. Proto se – mimo jiné – snaží ukázat, že jeho lidská slabost, kterou nepopírá, nemůže umenšit a pokazit nic na velikosti a kráse Kristova evangelia a na účinnosti jeho působení skrze svatá tajemství. Naopak, je to právě apoštolova lidská slabost, která nakonec může dát skutečnému Kristu ještě více vyniknout a zazářit.

V dnešním úryvku – vedle odvolání se na mystická Boží zjevení, kterých se Pavlovi dostalo a jimiž chce prokázat, že «není pozadu» za oněmi samozvanými proroky a učiteli – (v dnešním úryvku) slyšíme především apoštolova slova o tajemném «ostnu». Ten mu byl dán «do těla», aby ho «bil do tváře» a aby se ho «nezmocňovala pýcha», jak Pavel píše.

Nesčetné množství úvah a polemik otevřela tato pasáž. Mnozí interpreti se již od dob křesťanského starověku pokoušeli a dodnes pokouší přijít na to, co by oním tajemným ostnem mohlo ve skutečnosti být, co mohl mít Pavel tímto «poslem to satanovým» na mysli. Jistěže, nikdo není apoštolem Pavlem, a proto nikdo nikdy nebude moci s jistotou říci, co jeho osten byl. Jelikož se ale i toto Pavlovo vyznání stalo součástí Božího slova, je legitimní o něm rozjímat. Můžeme se – s nutnou dávkou exegetické pokory – zkusit zeptat, co by tedy onen osten mohl třeba být. Abychom mohli odtušit, čím snad celá pasáž promlouvá k nám, co nám říká o našich vlastních případných ostnech, ať jsou jakékoli provenience a intenzity. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení slyšíme krásný úryvek z deuterokanonické Knihy Moudrosti. Jelikož je nemladší z celého Starého Zákona, reprezentuje již velmi zralou a rozvinutou starozákonní víru, navíc obohacenou o leckteré tušení helénského světa.

Touha po nesmrtelnosti jako projev lidské touhy po životě a zachování bytí je tušením většiny starobylých kultur. Tušení nesmrtelnosti, touha po ní a čekání na ni jako na Boží dar jsou do srdce člověka vloženy – říká Kniha Moudrosti – samotným Hospodinem. «Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti» jsme slyšeli.

«Ďáblovou závistí přišla smrt na svět» nemusíme však chápat, že by přirozená smrt člověka a ostatních živých tvorů byla nutně důsledkem hříchu. Jím je tragické prožívání smrti a tělesné smrtelnosti, možnost ztráty nebe, ne však sama smrt, ta je důsledkem stvořenosti. Ďáblovou závistí přišla na svět smrt, jak ji známe. O to více však toužíme po jejím překonání, po nesmrtelnosti.

Bůh «všechno stvořil, aby to bylo», je dalším krásným slovem dnešního prvního čtení. Vše, co je, má nějaký svůj cíl, i když námi třeba neodhalený, nic neexistuje bez důvodu. Dokonce i zlo (ať už jako nedostatek náležitého dobra či jakkoli jinak vysvětlené) tak existuje. I těžkému a bolestnému Bůh musí propůjčit bytí, aby bylo. A protože nečiní nic bezúčelně, vše má nějaký Bohem daný smysl, i když nám často neznámý. To zlé a těžké snad v tom, že má potenciál ukázat na podstatné, na dobro, lásku, Boha a přátele. Tím nejsou bolest a zlo bagatelizovány, je jen poodhalen jejich paradoxní smysl. «Stvořené věci na světě přinášejí prospěch» jsme slyšeli. «Milujícím Boha vše napomáhá k dobrému» učí na jiném místě apoštol Pavel, «Bůh by nikdy nedopustil zlo, pokud by z něj nemohl učinit ještě větší dobro», rozvíjí svatý Augustin.

Je dobré na to vzpomenout, zvlášť potká-li nás právě něco těžkého, čemu nebudeme schopni rozumět. Zlu nakonec nelze rozumět, mnohému zlu nejsme schopni se ani nijak postavit. Zejména v jeho případě proto musíme hledat, k čemu dobrému nám i světu má posloužit. Už jen proto, abychom je byli schopni aspoň nějak unést.

Následný žalm – «navěky chci zpívat o Hospodinových milostech» – nám připomíná, že oslavování Boha je jednou z cest k odkrývání Boží přítomnosti. Oslava Hospodina je možností přijmout jeho požehnání «v záři Boží tváře». I sama věčnost bude oslavou Boha.

Je proto dobré Boha také oslavovat, umět pokorně poděkovat za vše, někdy i za to těžké.

V evangelijním úryvku máme před sebou svědectví o dvou Ježíšových zázracích: O uzdravení ženy s krvotokem a o vzkříšení dcery Jairovy. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v evangelijním úryvku podle Marka máme dnes před sebou zázračné utišení bouře na Genezaretském jezeře. Velmi podobné vyprávění najdeme i u Matouše a Lukáše. U Jana trochu jiné, Kristus do loďky s učedníky nenastoupí, zůstane na břehu a až uprostřed noci přijde k učedníkům po rozbouřených vodách a vyzve Petra, aby šel za ním; toho pak topícího se zachrání.

Na Genezaretském jezeře (či Galilejském moři), s nímž byl spojen život řady z dvanácti apoštolů, než byli Kristem povoláni, se toho ale stalo více. Například se na něm odehrál zázračný rybolov. Jeden je synoptiky situován do doby Kristova veřejného působení, další po jeho zmrtvýchvstání, jak čteme u Jana. Na břehu tohoto velkého jezera se Kristus následně zjevil jako Zmrtvýchvstalý a vyzval apoštoly, aby s ním posnídali; následoval krásný rozhovor s Petrem s jeho trojím vyznáním. A jistě mnoho dalšího se kolem jezera odehrálo: Kristus v okolí jezera prožil své dětství a mládí, v městečkách kolem začal své veřejné působení, učinil první zázraky a i později se sem vracel (v okolí jezera jsou přeci Nazaret, Kána Galilejská či Kafarnaum).

Vraťme se ale k dnešnímu zázraku utišení bouře. Jak naznačuje úryvek ze starozákonní knihy Job, takový zázrak měl být pro apoštoly dalším ze svědectví Kristovy Boží moci, jeho mesianity. Živlům – vodě, větru a ohni, bouři a blesku – může totiž poroučet jen sám Hospodin. Poroučí-li Kristus, je v něm tedy Boží moc, je Božím Mesiášem. Tak měli apoštolové zázraku rozumět, proto na ně «padla veliká bázeň a říkali si mezi sebou: „Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?“», jak svědčí evangelium.

Zhruba to je historický (doslovný či literární) smysl dnešního úryvku. Je zapsaným svědectvím, jak událost prožívali její očití svědkové, apoštolové, a jak ji zapsali evangelisté.

A je oslovující, že Kristus se projevil jako Mesiáš vlastně v docela obyčejné lidské situaci, v prostředí vlastním apoštolům, při rybolovu. Byl s nimi a nakonec jim pomohl, zázračně pomohl. Bouře sice asi nebyla něčím až zas tak výjimečným, Kristus je z ní přesto vysvobodil, přinejmenším z její vřavy.

Už to můžeme vzít jako určité znamení, že i my můžeme Boha hledat i ve svých vlastních prostředích, v našich obyčejných životech. Platí přeci, že Kristus nepřichází ani dnes k  lidem docela jiným způsobem, než jak přišel tenkrát, v době svého pozemského působení. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v evangelijním úryvku máme dnes před sebou dvě krásná podobenství o Božím království předznamenaná starozákonním viděním proroka Ezechiela. První z podobenství Boží království přirovnává k člověku, který zaseje do své země semeno a žasne, jak samo od sebe roste a zraje až ke žni. Druhé přirovnává Boží království k hořčičnému semínku, nejmenšímu ze všech semínek, ze kterého přesto vyroste košatý keř převyšující všechny jiné zahradní rostliny, tak košatý, že mohou ptáci hnízdit v jeho stínu.

Boží království znamená především Boží blízkost. Jeho podobenství obrazně vyjadřují, co v nás má působit, jak se projevovat, jaké ovoce nést nám i našemu okolí. Jak Boží blízkost můžeme zakoušet my i lidé kolem nás, otevřeme-li se jí skrze vztah s Pánem Ježíšem.

První z podobenství klade důraz na živost a moc samotného semene, na živoucí sílu Boží blízkosti, otevře-li se jí půda našeho srdce a života. Chce nás povzbudit ve vztahu s Bohem, v touze a snaze se Kristu otevřít, být vnímavou půdou, nechat Boha v našem životě trpělivě působit, nechat se jím ovlivnit. A možná také trochu žasnout nad živostí blízkosti Boha. A nad tím, že semínko je živější a mocnější než půda.

Druhé přirovnání – na základě kontrastu mezi maličkým začátkem a velkým výsledkem – chce zase možná především utěšit, že i zdánlivě malé a skryté může vyrůst v něco velkého a krásného. Že nenápadné se může stát velmi důležitým a užitečným. A že i proto člověk musí být trpělivý (o tom ostatně bylo už i první podobenství), a to v mnoha ohledech a oblastech života. Trpělivý sám se sebou, s druhými, i ve svém čekání na Boha. Výsledek takového trpělivého růstu hořčičného semínka – košatý strom, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu – ukazuje na smysluplnost vztahu s Bohem i pro okolí toho, komu byl tento vztah otevřen, kdo se mu jako půda otevřel. I kdyby třeba začátky byly nepatrné a zdánlivě nicotné. I tak se má stát člověk útočištěm pro druhé lidí, ve větvoví jeho vlivu se mají druzí cítit bezpečně. Což je jedním ze znamení, že semínko Boží blízkosti v lidském životě opravdu vyrostlo. Je-li tomu proto aspoň trochu tak, je naděje, že náš vztah s Bohem je nějak živý, není-li, možná odumřel, anebo nikdy ani nebyl pořádně navázán.

Každá půda je jiná. Ale Boží semínko je silné, umí se jí přizpůsobit, doufáme, aby ji oživilo, aby i suchopár se změnil v zahradu, jak říkali proroci. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jak víme, první čtení o nedělích má být předobrazem úryvku evangelijního. Někdy je tato souvislost zřejmější, jindy méně. Dnes jde spíše o druhý případ. Aspoň na první poslech spíše neslyšíme jasnou společnou linku. Přesto nějaká je…

Ve starozákonním úryvku ze 3. kapitoly knihy Genesis se před námi otevřela část známého obrazného vyprávění o prvotním hříchu – o hříchu Adama a Evy – a o jeho následcích pro všechny lidi, o hříchu dědičném. Je to pasáž bezprostředně navazující na snězení zakázaného ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého a předcházející vyhnání z ráje. Je tak o prvním následku hříchu. Ten můžeme – sice poněkud schematicky ale snad koherentně s biblickým obrazem – vnímat jako narušení základních vztahů člověka. Nejprve se samotným Bohem: Adam se musí před Bohem skrývat. Pak se sebou i s druhým člověkem: Adam spatřuje svou nahotu, svaluje vinu na Evu a ta zase na ďábla. A také s celou zemí: která je hříchem také postižena, ba prokleta.

Hned nato zazní Hospodinova spásná slova, která už v polovině 2. století svatý Irenej (první velký systematik z řad starých církevních) nazval „první radostnou zvěstí“ (protoeuangelion). Zaslibují příchod Mesiáše narozeného z ženy. Mesiáše, který rozdrtí zlu (ďáblu) hlavu.

Celý obraz je tak jakousi inspirovanou dějinnou etiologií, vysvětlením stavu naší nynější zděděné porušenosti ale i oné tajemné touhy po Bohu, a to pohledem na začátek, na úsvit lidských dějin.

Evangelium je z 3. kapitoly Markova sepsání. Přenáší nás do začátků Kristova veřejného působení. Ježíš již koná řadu zázraků, především uzdravuje nemocné. Tyto zázraky jsou od začátku znameními jeho Božství a zároveň jednoznačně dobrými činy; vyhnat z člověka zlého ducha anebo ho uzdravit z nemoci je prostě dobré. Přesto mnozí z Ježíšových současníků říkají, že je blázen, anebo že dokonce vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů. Na to Kristus nejprve odpovídá, že přeci satan nikdy nemůže vyhnat satana, proč by to také dělal. A pak že všechny hříchy mohou být člověku odpuštěny, krom rouhání proti Duchu Svatému. Nakonec vše končí Ježíšovým slovem o novém druhu příbuzenství lidí kolem něj shromážděných.

Pozoru-hodná (doslova!) je negativní reakce učitelů Zákona, kteří tak svým postojem ztělesnili – přinejmenším co do evangelia – podstatu onoho neodpustitelného hříchu proti Duchu Svatému. Když nazvali něco Božího (Kristův zázrak) démonickým, něco zjevně dobrého (pomoc člověku, uzdravení) zlým.

Právě v tom – nazve-li člověk dobro zlem a zlo dobrem, rozpoznává-li Boží jako ďábelské a ďábelské jako Boží – (právě v tom) neodpustitelný hřích totiž spočívá. K takto smýšlející mysli a k takto cítícímu srdci člověka totiž nemůže proniknout Bůh. Je Dobro samo a jako dobro se dává člověku nalézt. K takto nastavenému a vyprofilovanému nitru člověka nemůže proniknout ani dobré vanutí Ducha Svatého přinášející Božího Syna, Boží odpuštění a uzdravení. Dokud je člověk takto nastavený nemůže – dle Ježíšových slov – přijmout Boží odpuštění, protože toho ve svém stavu není schopen. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelium možná patří k těm biblickým textům, u nichž nebezpečí příliš zjednodušeného, povrchního a možná i trochu projekčního čtení je asi o něco větší než třeba u jiných úryvků. Číst slova «sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu» ve smyslu, že není vlastně potřeba mít rituál, chodit v neděli do kostela (či v sobotu do synagogy), že není nutné dodržovat předpisy, když to člověk tak necítí, anebo že je možné i jíst s cizích klasů, když «Syn člověka je pánem i nad sobotou» patrně nebude nejlepší možnou četbou.

Proto stojí za to se nad textem zkusit zamyslet pozorněji…

Nejprve je asi dobré zmínit kontext úryvku, který nám ostatně připomnělo již i čtení první. Jím je sobota, její svěcení jako dne svátečního, účast na synagogální (či chrámové) bohoslužbě. «Zachovávej den sobotní a svěť ho tak, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh» jsme slyšeli.

Sobota, sedmý den v týdnu, byla po celé dějiny Izraele jednou z nedůležitějších veličin, která Izrael charakterizovala. Izrael se se sobotou až identifikoval, právě jejím zachováváním se vymezoval vůči pohanskému okolí. Dodržování soboty, ustání od všech prací (to je i význam slova šabat), nabylo proto ještě více na významu v době helénismu. Se sobotou bylo spjaté i očekávání Mesiáše, mimo jiné, že dodržování soboty bude podmínkou jeho příchodu, který se uskuteční možná právě zase v sobotu. U ortodoxních židů je tomu tak nějak dodnes.  

I proto se konkrétní podoba dodržování soboty – co se v den Bohu zasvěceném smí a co už ne – stala předmětem rabínských dohad a interpretací. Zvlášť farizeové, z jejichž řad se učitelé Zákona v Ježíšově době zpravidla rekrutovali, na předpisech o sobotě velmi lpěli.

To vše byl také důvod, proč se již nejranější křesťanství muselo vůči sobotě i nějak vymezit. Když ještě v židokřesťanském prostředí den sváteční – pro Kristovo zmrtvýchvstání – přesunulo ze soboty na neděli a nazvalo ji dokonce Dnem Páně.

A možná právě takovéto křesťanské vymezení vložené do Kristových úst můžeme nějak číst i za textem Markova evangelia. Nový Zákon je přeci vždy jak svědectvím Ježíšových slov a činů jakož i reflexí zkušenosti prvokřesťanské komunity. V našem případě jde tedy o svědectví o již Ježíšově vymezení se sobotě jakož o reflexi nové skutečnosti, že Bohu zasvěceným dnem svátečním se pro křesťany stala neděle, den Kristova vzkříšení. V nedělní bohoslužbě už první křesťané začali zakoušet jedinečnou Boží blízkost.

V Kristových dnešních slovech tak nemůžeme slyšet nějaké popření svěcení dne svátečního, nejde o zrušení Božího přikázání «pamatuj, abys den sváteční světil». Ostatně i Ježíš v sobotu přichází do synagogy, první křesťané se hned po Letnicích začali první den v týdnu scházet k «lámání chleba» (přičemž zpočátku ještě nějakou dobu chodili i v sobotu do synagogy či do jeruzalémského chrámu). Ale jde o novost a legitimitu křesťanské neděle. V tomto smyslu můžeme číst, že «Syn člověku je (opravdu) pánem i nad sobotou». Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnes, v neděli po Letnicích, máme tedy slavnost Nejsvětější Trojice, slavnost „celého“ Boha, plnosti jeho zjevení a dání se nám lidem. Víra v trojjediného Boha, který je jediný a přesto ve třech osobách, v Boha, který jedním a přesto Otcem, Synem a Duchem svatým, je základem křesťanského obrazu Boha, křesťanským monoteismem. Ve jménu Trojice se děje vše, ve jménu Trojice jsme pokřtění, udílejí se ostatní svátosti, k Otci skrze Syna v síle Ducha se modlíme, ve jménu Trojice činíme každé znamení kříže. Trojiční je naše Krédo.

Bůh je Trojicí od věčnosti. Novozákonním poznáním Božství Syna a Ducha bylo člověku dáno nepatrně nahlédnout tohoto tajemství.

O trojjedinosti Boží se říkává, že je tajemstvím par excelence. Ve smyslu, že k přesvědčení, že Bůh je a je jediný, lze dospět nějak i světlem přirozeného rozumu a intuicí, zatímco k poznání Trojice lze dojít jen na základě biblického zjevení a daru víry. To je sice asi pravda, v tomto duchu to učí i církev (konkrétně věroučná konstituce Dei Filius Prvního vatikánského koncilu), ale je to pravda jen do jisté míry. Boží Trojjedinost nemůže být zcela nepoznatelná, když Bůh Trojicí je. Bůh totiž není docela jiný ve svém bytí a ve svém konání. Naopak, Boží bytí se odráží ve všem jeho jednání. A je-li Bůh od věčnosti Trojicí, musí být jeho trojjedinost nějak patrná i z jeho díla. Proto již leckteří církevní otcové a středověcí teologové byli přesvědčeni, že Boží Trojjedinost je naopak jednou z nám nejbližších (i když neproniknutelných) Božích pravd.

Odrazy a stopy Boží Trojice můžeme nějak detekovat v celém stvoření i v sobě samých: Vše, co je, má vzor, tvar a velikost, začátek, průběh a cíl, látku, formu a energii. Zejména lidská duše má – slovy Augustinovými – paměť, rozum a vůli a z lidské mysli vychází slovo, které rozezvučuje hlas. A klidně můžeme přidat, že vše má trojí skupenství, výšku, šířku a hloubku, rozum, vůli a vztahovost. Že prostě celý stvořený svět je nějak „3 D“.

Protože podobné triády ve světě spatřovala již i předkřesťanská filozofie, byla křesťanská víra v Trojici už od raných dob antickou vzdělaností s radostí přijímána. Nabídla totiž odpověď nejen na otázku po původu trojiční struktury veškerenstva, ale i třeba na otázku, jak Bůh vůbec mohl stvořil něco mimo sebe. Právě proto, že je již sám v sobě vnitřně „členitý“, že je nejen plností bytí, ale i plností pohybu a vztahu. Proto mohl Bůh „vyjít“ sám ze sebe a začít tvořit, mohl na sebe vzít i stvořenou podobu člověka a vykoupit nás.

Boží Trojičnost je od počátků křesťanské víry také nejposlednějším vysvětlením, proč «Bůh je láska». Protože Bůh je láskou, dáváním se sám v sobě. Plností lásky sám v sobě. I toto se stalo předmětem úvah mnohých teologů. Tři jsou totiž základní podoby lásky, jak rozvinul například ve 12. století Richard od Svatého Viktora: dávání, přijímání a dávání a přijímání. Je-li Bůh plností lásky, musí tyto tři její základní pohyby být v něm samotném, říká Richard. Čirým dáváním je v tomto konceptu Otec, původce všeho. Přijímání a dávání Boží lásky dál reprezentuje Syn, prostřední osoba Trojice. A přijímáním lásky, samotným darem, plodem Boží lásky mezi Otcem a Synem je Duch svatý. Anebo, zjednodušeně řečeno: Ke skutečné lásce patří se rozdělit o to, co dostává; a k tomu musí být právě tři. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Boží hod svatodušní má vícero jmen, vícero charakteristik. Jednak je padesátým dnem (řecky hémerá pentekosté) od Velikonoc, odtud jeho latinské jméno dominica pentecostes, „neděle padesátého dne“. Na severní polokouli, kde se liturgický rok formoval, připadá jeho slavení vždy na začátek léta, z toho české letnice. Je to zároveň den židovského svátku týdnů (šavuót), připomínajícího dání Tóry na hoře Sinaj sedm týdnů po vyvedení z Egypta. Proto je velmi příznačné, že právě v tento den byl seslán Duch svatý.

Seslání Ducha svatého padesátý den po zmrtvýchvstání a desátý po nanebevstoupení Krista, dnešní neděle zpřítomňuje především. Jak o něm čteme ve Skutcích apoštolů. Naplnil se Kristův slib, že místo sebe pošle Přímluvce. Naplnilo se i starobylé proroctví Joelovo, že Boží Duch bude seslán – v posledních dnech – na všechny lidi. Ježíšovo pozemské působení je definitivně završeno, na zem je nově vylita Boží síla Kristovy nové tajemné přítomnosti. Extatické elementy – jakoby mluvení v jazycích (spíše než cizími jazyky) – jsou projevem zkušenosti očitých svědků, že se tak opravdu děje.

Pro to všechno je dnešní neděle vpravdě Boží „čas“ (neboli Boží hod) svatodušní…

V trojjediném Bohu je Duch svatý třetí Boží osobou a Boží Láskou, která z Otce i Syna vychází a zároveň je spojuje. V řádu stvoření je Duch svatý Boží silou, energií všeho jsoucího, dárcem a principem života. Je dobrou silou veškerého bytí, vůbec nic nemůže existovat bez ní, zejména život ne. Duch svatý je dechem života (ruach chajjá) i dechem Hospodinovým (ruach jahve). V řádu vykoupení je Duch svatý silou všeho Božího působení od začátku dějin, v jejich vrcholu pak Synovy lidské přítomnosti na zemi; přišel na zem přeci jako Kristus (christos), „Pomazaný“ Duchem Hospodinovým. I nadále silou Ducha svatého Boží Syn na zemi – v křesťanství a lidských srdcích – tajemně přebývá.

Duch svatý působí ne nepodobně ohni, větru a vodě. Je Božím živlem, pohybem. Je Božím větrem, neviditelným laskavým vanutím k dobru, k Bohu a k nebi. Je Božím ohněm, který zapaluje lidská srdce, rozehřívá je k lásce a naději, dává jim světlo víry. Je životadárnou Boží vodou padající jako milost z nebe a zároveň vyvěrající z Kristova boku a nitra člověka.

Duch svatý, jak reflektuje křesťanská duchovní tradice, se projevuje svými sedmi dary: moudrostí, rozumem, radou, silou, uměním, nábožností a bázní Boží. Ty v nitru člověka chtějí probudit sedm ctností. Tři Božské a čtyři kardinální: víru, naději a lásku, moudrost, statečnost, uměřenost a spravedlnost. Anebo sedm ctností mravních, opak sedmi hlavních (kořenných) hříchů: pokoru, štědrost, přejícnost, mírnost, čistotu, střídmost a činorodost. Ty chtějí přinést své docela konkrétní dobré ovoce; takové, o kterém jsme slyšeli v dnešním druhém čtení z Listu Galatským: lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, tichost a sebeovládání. A tak dále.

Duch svatý je tedy Boží silou všeho dobrého, živého a Božího v člověku i ve světě. Bez Ducha svatého nemůže být ani bytí, ani život, ani dobro. Proto je tak důležité se Duchu svatému aktivně otevírat, o jeho sílu prosit, nechat se jím vést, kam on chce, tedy k dobru, nechat se rozněcovat jeho láskou a osvěžovat jeho vláhou. Read More »