Milé sestry, milí bratří,

s tím napomínám bratří a sester, k němuž nás, zdá se, nějak vybízí jak první čtení z proroka Ezechiela, tak Ježíšova slova v evangeliu, je to přeci jen potíž…

Jsou lidé, kteří druhé lidi napomínají velmi rádi. S oblibou dávají nevyžádané rady, starají se o věci, do kterých jim vlastně nic není, vlamují se do soukromí druhých, aktivně se pídí, ba slídí po poklescích svých bratří a sester, rádi o nich mluví, kritizují je, usilují o dehonestaci viníků. A přitom sami, zpravidla potají, přiznaně či nepřiznaně, leckdy páchají mnohem horší věci. Takové karikatury katolicismu a lidství si asi dovedeme představit. Nejsme-li jimi ovšem sami.

A pak jsou jiní lidé, kteří skoro vždy k pokleskům či hříchům svých bratří a sester zase mlčí, z dobrých i nedobrých důvodů. A to i tehdy, kdy by promluvit měli. Například je-li to v jejich kompetenci, mají-li se někoho zastat, či se jen pokusit někoho od zamýšleného zla odvrátit. Leckdy ze zbabělosti či z touhy neudělat si nepřátele za každou cenu tak činí. Anebo jen z nezájmu o druhé.

Je jasné, že v praxi je to velmi složité. V parafrázi známých slov starozákonní knihy Kazatel: Někdy je opravdu čas mluvit, jindy mlčet, jednou pokárat, domluvit, jindy velkoryse nechat být. Už rozlišit kdy co je těžké, natož pak citlivě, empaticky, pokorně a statečně provést. Nebo nechat být.

V tomto ohledu je třeba být opravdu velmi pokornými, prosit Boha o dar rozlišování a případně o dar pokorné statečnosti napomenutí provést. Ovšem s vědomím vlastní slabosti a křehkosti. A tím pádem s ochotu stejně tak kritiku svého chování ze strany druhých přijímat. A když se zadaří v napomínání zůstat u prvního kroku, jak jej nastínilo evangelium, mezi čtyřma očima, tím lépe. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

evangelijní Ježíšova předpověď vlastního utrpení, «že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen», byla dnes uvozena krásným vyznáním proroka Jeremiáše ve čtení prvním: «Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést… Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají».

Jak známo, Jeremiáš ze všech starozákonních proroků svým životním příběhem snad nejvíc předobrazil Mesiáše jako trpícího: Vystoupil těsně před začátkem babylónského vyhnanství, hlásal takové Boží pravdy, které se jeho sebejistým současníkům vůbec nelíbily, neboť vyžadovaly obrácení a změnu smýšlení, byl navíc obviněn z pacifismu, neměl úspěch. Pro to vše mu jeho současníci všemožným způsobem ztrpčovali život, umlčovali ho, vyháněli pryč, a dokonce ho chtěli zabít. A také hodili do cisterny, byť to Jeremiáš přežil.

Ze souvislosti s evangelium bychom jistě mohli rozjímat o mnohém. Zvlášť o tom, jak právě nechání se svést Hospodinem – a dodejme: Ježíšem, dobrem, ideály či láskou – se může a chce stát zdrojem velké vnitřní síly pro milované dobro snést i posměch, ústrky a mnoho dalšího. Zdrojem síly Bohu, dobru, ideálům či člověku zůstat věrnými, i navzdory vší nepřízni, nepřijetí či jinému protivenství. A také navzdory své slabosti a křehkosti. Jen mít otevřené a pokorné nitro, pustit si Boha, lidi a svět k srdci. Jako Jeremiáš…

Z evangelia bychom mohli rozjímat třeba také o příkré Kristově odpovědi Petrovi: «Jdi mi z očí, satane, pohoršuješ mne, nemáš na mysli věci božské, ale lidské». A ptát se, co je v našem náboženském životě opravdu Božského a co jen lidského, či dokonce satanského, oč nám v našem vztahu s Bohem ve skutečnosti jde. Zda jen o nás samotné a o saturování našich potřeb, třeba i náboženských, anebo o něco víc, o Boha a jeho „věc“. Lidem, kterým jde jen o sebe, třeba chce říci Pán Ježíš něco podobného jako svatému Petrovi. Ten to ovšem ustál a změnil se… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

souvislost mezi dnešním starozákonním a evangelijním čtením je poměrně výrazná:

V úryvku z proroka Izaiáše zaznělo zaslíbení, že až přijde Mesiáš a obnoví Boží vládu, budou na Boží horu proudit nejen spravedliví Izraelité, ale i bohabojní pohané, cizinci. I oni zakusí Boží radost, Hospodinův dům se stane domem modlitby pro všechny národy.

V evangeliu jsme slyšeli o Ježíšově zázraku uzdravení, ale ne nějaké dcery izraelské, nýbrž dcery kananejské ženy, tedy dcery pohanské. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

starozákonní čtení z První knihy královské před námi rozevřelo známé vyprávění o setkání proroka Eliáše s Hospodinem na Boží hoře Chorebu: Hospodin k Eliášovi nepřichází a nepromlouvá v prudkém a silném vichru, ani v zemětřesení, ani v ohni, ani v bouři, jak by možná prorok byl očekával, nýbrž v «šumu jemného vánku».

I tak totiž Hospodin Bůh k člověku někdy přichází, i tak se dává poznat, zakusit, i tak se chce člověku zjevit. Nenápadně, v podobě jemného vánku. Což nevylučuje, že by jindy nepřicházel třeba v ohni, bouři, vichru či nějakém zemětřesení – vždyť i ty patří k biblickým theofaniím, formám a obrazům Božího zjevování se člověku. Ale existuje i jemné, nenápadné Boží přicházení. Jako k Eliášovi. A právě pro takové Boží navštívení musí být lidské nitro vnímavé, otevřené a citlivé.

Ano, Bůh může zasáhnout do lidského života mohutně a jasně, i třeba skrze nějakou životní bouří či zemětřesení, je dobré s tím počítat. A ještě lepší je asi čekat na to, že jindy, a možná častěji, se může projevit velmi jemně, nenápadně. A že jen nepřesycené a otevřené srdce může být schopné jeho příchod vůbec zavnímat a zachytit.

Žádná z forem Božího přicházení k člověku nemůže být absolutizována, jedna nevylučuje druhou, bouře jednou nevylučuje jemný vánek jindy. Je jen na Bohu, jak a kdy k člověku chce přijít, jak a čím se mu prokázat jako Bůh, jak se mu zjevit. Na nás je se pokusit nepropásnout jeho příchod, čekat na něj, jít za ním na horu, snažite se ochudit svou duši o zbytečné a nadbytečné, aby mohla být obohacena Božím příchodem. Na nás je se pak před Bohem pokorně sklonit a naslouchat, co říká, k čemu nás vede a k jakému dobru posílá, případně od jakého zla odvrací. Tak jak to učinil prorok Eliáš, nejen největší starozákonní prorok, ale i jeden z předobrazů Krista. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v dnešním prvním čtení zazněla známá prosba krále Šalamouna o dar moudrosti, která dovede rozeznat dobré od zlého, Boží od ne-Božího. V evangeliu jsme pokračovali – již třetí neděli za sebou – v naslouchání sedmi obrazům nebeského Božího království, jak nám je zaznamenal evangelista Matouš. Spojíme-li obě čtení, pak součástí moudrosti je i rozeznání pravého pokladu ukrytého v poli, rozpoznání vzácné perly, nechání se zatáhnout, uchvátit Boží sítí. Pokud se totiž člověk dokáže nadchnout, uchvátit pro dobro, pro Boha, Krista, pro lidi, svět a ideály, má naději, že se chová moudře a že je v nebeském království. Uchvácení dobrými a Božími věcmi pomáhá člověku nejen rozeznat dobré od zlého, nýbrž mu nabízí i sílu o dobro usilovat, zla se varovat, proti němu bojovat, zadostiučinit je dobrem.

Zaměřme však dnes svou pozornost na čtení druhé, na úryvek z Pavlova Listu Římanům. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

nebeské či Boží království je v evangeliu bohatý a široký pojem. V zásadě v sobě zahrnuje vše, co patří ke vztahu člověka s Bohem: Boží blízkost, Boží vládu v lidských životech, Boží milosrdenství, lidskou víru, naději a lásku, dobro, věčnost. A tak dále. Prostě Boží svět dobra a víry na zemi, v lidských srdcích a činech, mezi lidmi.

V dnešním úryvku je nebeské království nejprve přirovnáno k člověku, který našel na svém poli dobré semeno a mezi ním i plevel, respektive k dobrému semeni, které musí až do jeho konce růst i s tím špatným. Pak je přirovnáno k hořčičnému zrnku, ze něhož vyroste velký košatý keř. A nakonec ke kvasu, který, ženou zadělaný do velkého množství mouky, vše prokvasí.

Všechny tři obrazy se navzájem doplňují, každý z nich osvětluje nějaký rozměr Božího nebeského království. Ostatně proto takových obrazů a přirovnání sám Pán Ježíš v evangeliu říká celou řadu a v různých situacích. U Matouše najdeme dokonce sedm takových podobenství o nebeském království. «Nebeské království je podobné…». Sedm je číslo plnosti, evokuje, abychom si u každého z nich mohli říci „i toto patří k Božímu království“, a teprve u všech dohromady „to je Boží království“. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Ježíšovo podobenství o rozsévači patří k těm nejpochopitelnějším. Už co do svých obrazů. Navíc je jediným, u kterého nám evangelium dochovalo i jeho výklad, vložený úst samotného Ježíše. Proto jeho základní interpretace, rozklíčování, kdo je kdo a co je co, je asi nasnadě:

Rozsévačem je Bůh Otec či Kristus, potažmo jím může být i hlasatel evangelia.

Semenem je nejprve Boží slovo, evangelium, zvlášť Ježíšova podobenství. Pak jím mohou být třeba i ostatní tajemné, zvlášť svátostné přítomnosti Slova-Krista mezi námi. Vše, co je nám na Bohu nějak uchopitelné, pojmenovatelné, zobrazitelné, vše, co má v sobě život Boží.

Země je svět, jednotlivé kousky půdy jsou jednotliví lidé, jejich srdce. Anebo země představuje každého člověka, jeho nitro, jednotlivé části země pak jeho různá zákoutí, různé segmenty.

Kdo je semeno vytrhávající a hubící pták, co může představovat žhoucí slunce a co símě dusící trní, vysvětluje samo evangelium: Ďábel se svými pokušeními. Tísně, zkoušky a starosti, jež na člověka doléhají. Nebo majetek a sláva, které se člověku nabídnou.

Přečteme-li podobenství ve zvuku starozákonního Izaiášova předobrazu, pak deštěm, vláhou, vodou a rosou, které dávají semenu vzklíčit a růst, je Boží milost. Již otcové v tomto dešti přečetli Ducha Svatého, „rosu Boží“, díky němuž se i Slovo stalo tělem. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jako každý rok, letos dokonce v neděli, slavíme slavnost svatých Cyrila a Metoděje. Našich „věrozvěstů“. Jak o nich praví krásný, i když ne zcela přesný titul, protože nebyli úplně prvními, kteří v našich končinách hlásali evangelium.

Do složitosti počátků christianizace českých a moravských zemí a do s nimi spojené spleti svatých úmyslů a různých mocenských zájmů Západu u Východu, Francké a Byzantské říše, Říma a Konstantinopole či českých a moravských knížat ale nyní zabíhat nechceme. Chtějme raději na chvíli zaměřit svůj duchovní pohled na Cyrila a Metoděje jako na světce, sice z 9. století, ale jejichž příklad a poselství je aktuální stále… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

«kdo miluje otce nebo matku víc nežli jme, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden» určitě nejsou na výklad nejsnadnější slova Ježíšova. Leckomu mohou znít i nepochopitelně tvrdě, možná i poněkud šíleně. Vždyť láska dětí k rodičům a snad ještě více láska rodičů k dětem patří k těm úplně nejpřirozenějším, nejpevnějším a nejkrásnějším láskám vůbec, je obsahem i čtvrtého Božího přikázání.

Navíc je jasné, že jednoduše dávat do protikladu lásku k Bohu a lásku k nejbližším je velmi ošemetné. A že je až zvrácené si myslet, že by bylo Božím přáním, aby děti neměly rády své rodiče, abychom nemilovali své blízké, či aby rodiče nemilovali své děti, ať jsou jakékoli. Něco takového by bylo nejen proti Desateru a přirozenosti, ale i proti samotnému evangeliu.

A tak se musíme ptát, jak snad jinak Kristovým slovům zkusit porozumět… Read More »

Milé děti, milí všichni ostatní,

první svaté přijímání je vždycky velkou radostí, první svaté přijímání těchto šestnácti dětí je jejich velkou radostí, aspoň doufám, je radostí jejich rodičů a blízkých, radostí nás všech. Je radostí, že pořád jsou děti, kterým je dána křesťanská víra a které tak – byť třeba nějak po svém, dětském – věří, že v člověku Ježíši přišel na zem Bůh a že se po svém zmrtvýchvstání a nanebevstoupení skryl do chleba a vína, do eucharistie, aby k nám stále znovu a znovu přicházel. Read More »