Milé sestry, milí bratří,
s blížícím se koncem liturgického roku opět začínají biblická čtení zacilovat naši pozornost na témata eschatologická a apokalyptická: o konci světa, o smrti člověka a o skrytých Božích tajemstvích.
Ve druhém čtení z Pavlova Prvního listu Soluňanům, nejstaršího novozákonního spisu, jsme dnes slyšeli v tomto ohledu útěšná slova. O údělu Božích, Kristových přátel, kteří již prošli smrtí: Jsou u Boha, jejich život pokračuje v Bohu, jen jejich těla budou ještě dovzkříšena, nemusíme pro ně truchlit jako ti, kteří nemají naději. A můžeme se odvážit doufat, že tato slova platí nejen o křesťanech, ale o všech Božích přátelích, o všech (v Božích očích) spravedlivých, o těch, kteří Boha milovali, aniž ho znali, protože si zamilovali Dobro.
V evangelijním úryvku podle Matouše zaznělo první ze tří velkých závěrečných Kristových podobenství o konci života a posledním soudu: O deseti pannách, pěti prozíravých a pěti pošetilých. Rozhodujícím se stal nakonec olej, který ty prozíravé měly do zásoby, ale neměly už na rozdání pošetilým.
V prvním čtení bylo toto podobenství předznamenáno krásným hymnem o moudrosti ze stejnojmenné deuterokanonické starozákonní knihy, patrně nejmladší knihy Starého Zákona vůbec: Svou moudrost Bůh nabízí každému člověku, jen ji hledat a najít.
Zůstat bdělým, čekat pokorně na příchod Pána, a především snažit se nasbírat do zásoby olej Boží milosti, lásky a dobrých skutků, a to i pro případ pozdějšího usnutí; i v tom spočívá pravá moudrost, ta Boží, převyšující chytráctví světa. Read More »
Milé sestry, milí bratří,
jak se každoročně připomíná, dnešní slavnost je oslavou všech svatých všech dob, kteří již došli plnosti spásy a jsou v nebi. Začala se slavit již někdy ve 4. století, krátce po skončení pronásledování křesťanů v římském impériu. Nejprve na křesťanském Východě jako svátek všech mučedníků, od 7. století podobně i na křesťanském Západě. Od 8. století na Západě se pak začala vnímat jako oslava nejen svatých mučedníků, ale jako svátek úplně všech svatých, tedy jako oslava noho «velikého zástupu, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků», zástupu stojícího před trůnem Beránkovým a vzdávajícího mu dík za záchranu. Jsou v něm všichni, kteří ve svém životě následovali Beránka, poznali ho a zamilovali si ho, nechali se jím spasit a vybělit svůj šat jeho boholidskou krví. Jak viděl vizionář Jan.
Do tohoto zástupu, věříme, ovšem patří i ti, kteří Krista-Beránka za svého pozemského života nemohli z různých důvodů poznat. Ať už proto, že žili v době před Kristem, anebo i po něm nedošli víry v něj. Ale přesto ho milovali, aniž ho znali. V nebi jsou, protože si zamilovali Boha, jak uměli, tím, že si zamilovali dobro, které je vždycky nějak Boží.
Do nebeského zástupu všech svatých konečně patří i ti, kterým se pozemský život sice nějak zamotal, neprožili ho zcela dobře, nemilovali vždy a všechny. Ale litovali toho, přijali Boží odpuštění. A láskou třeba i stihli přikrýt množství svých jiných hříchů. Zemřeli smířeni s Bohem i lidmi. Doufáme, že i ti došli plnosti spásy, blaženého patření na Boha. Read More »
Milé sestry, milí bratří,
o lásce jako takové by se teoretizovat, a tím pádem ani kázat asi příliš nemělo. Láska se má především žít. Láskou by měl člověk hořet, láska má být naší nejkrásnější emocí. Láska by měla být nejdůležitějším obsahem našich slov a činů, největší náplní našeho života.
V evangeliu zazněla výzva k lásce jako obsah přikázání, dokonce největšího a prvního přikázání: «Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí… Miluj svého bližního jako sám sebe».
Je-li něco obsahem přikázání, natož Božího, byť v uchopení a biblické řeči člověka, pak by to mělo být i předmětem našich snah, cílem, aktem naší lidské vůle, něčím, co musíme. Láska k Bohu a lidem by tak měla být naší povinností, naším prvním údělem, naším životním posláním.
Tušíme však, jak s láskou – emocí, vnitřním nastavením, sympatií, činem a slovem – je to leckdy složité. Jak ji můžeme jako povinnost, jak si máme naordinovat víru v Boha a lásku k němu? Jak to učinit, abychom cítili, žili a činili lásku k člověku, například vůči někomu, kdo je třeba zlý, kdo ublížil, anebo je jen nesympatický, nějak odpudivý, zdánlivě lásky ne-hodný? Láska z rozumu také zpravidla moc nefunguje. A tak dále. Read More »
Milé sestry, milí bratří,
«dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu» je dalším z velmi známých, mnohokrát komentovaných a interpretovaných Kristových výroků…
Je Ježíšovou rekcí na léčku ze strany farizeů: «Farizeové se uradili, jak by ho chytli za slovo… Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl». Na jedné straně denáru byla totiž vyražena podobizna císaře Tiberia, na rubu vyobrazení římského velekněze s císařovnou-matkou. Placení daně císařovi, římským okupantům, tak mohlo být chápáno nejen jako zrada židovského národa, ale dokonce jako modloslužba. Na druhou stranu placení daní patří ke světské spravedlnosti, a Římané je také kontrolovali. Proto ať by Pán Ježíš odpověděl tak či onak, vždy by to to bylo nějak špatně. Buď by byl označen za zrádce židovského monoteismu a národa, za modloslužebníka a kolaboranta, anebo za buřiče a nepřítele impéria.
V Kristově odpovědi je ale patrně skryto mnohem více než jen nějaká obratná diplomatická formulace, která Ježíšovi umožnila nenechat se chytit do nastavené smyčky. Stala se přeci součástí evangelia. A její základní myšlenka – dávat Bohu to boží a císařovi, světskému vládci či světu to jejich – navíc několikrát zarezanovala i v dalších novozákonních spisech a mnohokrát v následné křesťanské tradici. Read More »
Milé sestry, milí bratří,
hostina, pozvání na hostinu, svatební šaty či vnitřní svoboda. Jsou momenty dnešních biblických čtení.
Hostina, svatební hostina, hody na hoře Hospodinově jsou známou biblickou metaforou. Metaforou Boží blízkosti, Božího království, Mesiášského času, vnitřního štěstí či věčnosti. Tak tomu bylo už ve Starém zákoně, dnes jsme takové zaslíbení slyšeli u proroka Izaiáše. Tak tomu je i v Zákoně novém, jak nám řeklo například dnešní podobenství.
Kristus je toho všeho uskutečněním. Jeho příchodem začíná hostina. Jeho blízkost je touto hostinou, on sám je hostitelem i ženichem, dokonce i svátečním pokrmem a nápojem, chlebem a vínem, hostí a dává se jíst a pít. Vírou, jedinečně pak v eucharistii a jedou v nebi.
Každá taková hostina člověka sytí, hostina chutná, hostina dává sílu, dává možnost se setkat s druhými lidmi, být a komunikovat s nimi, hostina těší, je svátečním vytržením z běžného života, často „slzavého údolí“. Aby člověk měl sílu jím dál jít. Hostina zasahuje nitro člověka, aby se její dobrá chuť nějak přelila i do všedního života.
Boží hostina, mesiánská hostina Beránkova, sytí Bohem, dává Boží dobrou sílu a Boží chuť do života. Read More »
Milé sestry, milí bratří,
co dnešní starozákonní a evangelijní čtení spojuje, je obraz vinice, potažmo obraz jejího hospodáře a jejích správců, vinařů.
V prvním čtení z proroka Izaiáše, jakož i v následném žalmu, je vinicí celý Izrael. Zvlášť milou sazenicí je pak kmen Juda, který obývá Jeruzalém, kde je Hospodinův chrám, a jeho okolí, Judsko, srdce Zaslíbené země; po pádu Samaří se stal jediným Izraelem. Hospodin Bůh sám tuto svou vinici vysázel a od začátku s velikou láskou opečovával: «Oplotil ji, očistil od kamení, osázel ji ušlechtilou révou, věž a lis v ní postavil». Ale ona přesto při vinobraní přinesla pláňata trpká, odporná. Proto musí být vydána zpustošení. Tak praví prorok.
Izrael, Juda se při četbě tohoto Izaiášova proroctví měl ve vinici samozřejmě najít, a obrátit se. Měl si přiznat, že často nenese sladké hrozny, život podle Božího zákona, že Hospodinova péče tak přichází nazmar. A že i toto je důvodem řady jeho dějinných útrap, vysvětlením mnohého zlého, co ho stihlo a stíhá. Mnohá zpustošení, která na Boží lid – zvlášť ze strany jeho vnějších nepřátel – přišla a přichází, měl tak Izrael sebekriticky interpretovat jako trest za vlastní hřích, potažmo jako Boží bolestné volání k obrácení. Read More »
Milé sestry, milí bratří,
minulé dvě neděle bylo v centru našeho zájmu spíše evangelium, dnes zkusme svou pozornost zaměřit na čtení druhé. Již druhou neděli nasloucháme Pavlovu Listu Filipanům: Filipy byly v Makedonii, na severu Řecka, církevní obec tam založil sám svatý Pavel a s největší pravděpodobností byla první a nejstarší křesťanskou obcí na evropském území.
Dnešní úryvek měl na první poslech dvě části: Povzbuzení, jak se křesťané mají chovat a jak smýšlet, a překrásný hymnus. Právě ten je považován nejen za nejstarší chvalozpěv na Ježíše Krista v Pavlových listech a v Novém Zákoně vůbec, ale i za jedno z nejoriginálnějších shrnutí křesťanské víry.
Zarezonovaly v něm tři nejpodstatnější momenty celého evangelia:
«Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk». To je tajemství vtělení Božího Syna a jeho celého lidského přebývání mezi námi. «Ponížil se a byl poslušní až k smrti, a to k smrti na kříži». Tajemství jeho ukřižování a smrti. «Proto ho také Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno… a každý jazyk musí… vyznat: Ježíš Kristus je Pán». Tajemství vzkříšení a vyvýšení.
Boží syn se ponížil, stal se člověkem, přijal lidskou přirozenost, aniž ztratil tu Božskou, byl za nás ukřižován a pro nás vzkříšen a oslaven. V člověku Ježíši pokorně přišel na zem Bůh. Aby nám byl blízko, aby projevil svou lásku, aby za nás umřel a pro nás z mrtvých vstal a aby s námi tajemně zůstal. Mohli bychom hymnus parafrázovat… Read More »
Milé sestry, milí bratří,
minulou neděli jsme slyšeli Ježíšovo podobenství O dvou služebnících. Mimo jiné bylo obrazem, že setkání s dobrotou Boží by mělo člověka zasáhnout a aspoň nějak proměnit k lepšímu, k milosrdenství. Což se u prvního ze dvou služebníků nestalo.
Dnešní podobenství O dělnících na vinici – vedle dalšího – je vlastně o něčem podobném…
Onen jeden den, kdy hospodář od rána do večera vychází najímat dělníky na svou vinici, můžeme chápat jako obraz celých dějin, či jako obraz jednoho lidského života. Hospodář je Bůh anebo Ježíš. Povolání na vinici rozumějme předně jako pozvání k víře, ke vztahu s Bohem, do společenství věřících. Práci na vinici třeba jako životu z víry a podle ní, konání dobra, životu v přátelství s Bohem. Večer je poslední soud, k němuž člověk přijde skrze smrt a který vše ukáže v jasném Božím světle. Denár pak může představovat nebeskou odměnu, blažené patření na Boha. Read More »
Milé sestry, milí bratří,
jako odpověď na Petrovu otázku, kolikrát má odpustit svému bratru, když se proti němu prohřeší, zda až sedmkrát, zaznělo v dnešním evangeliu známé Ježíšovo podobenství o nemilosrdném služebníkovi:
Jemu jeho pán odpustil nesrovnatelně víc, než mu byl dlužen jeho jiný spoluslužebník. Porovnáme-li totiž deset tisíc hřiven se sto denáry, tak je to přibližně poměr šesti set tisíc ku jedné. Služebník, kterému bylo tolik odpuštěno, by musel na takovou částku námezdně pracovat přibližně sto dvaadevadesát roků. Přesto nebyl hned nato ochoten odpustit svému spoluslužebníkovi zanedbatelnou částku, odpovídající výdělku za sto pracovních dní, asi sedmnácti pracovním týdnům. Proto «se rozhněval jeho pán a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh; tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte», slyšíme v evangeliu.
Celé podobenství, ač se to nemusí zdát, je možná jedním z nejdůležitějších evangelijních podobenství vůbec… Read More »
Milé sestry, milí bratří,
s tím napomínám bratří a sester, k němuž nás, zdá se, nějak vybízí jak první čtení z proroka Ezechiela, tak Ježíšova slova v evangeliu, je to přeci jen potíž…
Jsou lidé, kteří druhé lidi napomínají velmi rádi. S oblibou dávají nevyžádané rady, starají se o věci, do kterých jim vlastně nic není, vlamují se do soukromí druhých, aktivně se pídí, ba slídí po poklescích svých bratří a sester, rádi o nich mluví, kritizují je, usilují o dehonestaci viníků. A přitom sami, zpravidla potají, přiznaně či nepřiznaně, leckdy páchají mnohem horší věci. Takové karikatury katolicismu a lidství si asi dovedeme představit. Nejsme-li jimi ovšem sami.
A pak jsou jiní lidé, kteří skoro vždy k pokleskům či hříchům svých bratří a sester zase mlčí, z dobrých i nedobrých důvodů. A to i tehdy, kdy by promluvit měli. Například je-li to v jejich kompetenci, mají-li se někoho zastat, či se jen pokusit někoho od zamýšleného zla odvrátit. Leckdy ze zbabělosti či z touhy neudělat si nepřátele za každou cenu tak činí. Anebo jen z nezájmu o druhé.
Je jasné, že v praxi je to velmi složité. V parafrázi známých slov starozákonní knihy Kazatel: Někdy je opravdu čas mluvit, jindy mlčet, jednou pokárat, domluvit, jindy velkoryse nechat být. Už rozlišit kdy co je těžké, natož pak citlivě, empaticky, pokorně a statečně provést. Nebo nechat být.
V tomto ohledu je třeba být opravdu velmi pokornými, prosit Boha o dar rozlišování a případně o dar pokorné statečnosti napomenutí provést. Ovšem s vědomím vlastní slabosti a křehkosti. A tím pádem s ochotu stejně tak kritiku svého chování ze strany druhých přijímat. A když se zadaří v napomínání zůstat u prvního kroku, jak jej nastínilo evangelium, mezi čtyřma očima, tím lépe. Read More »