Milé sestry, milí bratří,

«dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu» je dalším z velmi známých, mnohokrát komentovaných a interpretovaných Kristových výroků…

Je Ježíšovou rekcí na léčku ze strany farizeů: «Farizeové se uradili, jak by ho chytli za slovo… Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl». Na jedné straně denáru byla totiž vyražena podobizna císaře Tiberia, na rubu vyobrazení římského velekněze s císařovnou-matkou. Placení daně císařovi, římským okupantům, tak mohlo být chápáno nejen jako zrada židovského národa, ale dokonce jako modloslužba. Na druhou stranu placení daní patří ke světské spravedlnosti, a Římané je také kontrolovali. Proto ať by Pán Ježíš odpověděl tak či onak, vždy by to to bylo nějak špatně. Buď by byl označen za zrádce židovského monoteismu a národa, za modloslužebníka a kolaboranta, anebo za buřiče a nepřítele impéria.

V Kristově odpovědi je ale patrně skryto mnohem více než jen nějaká obratná diplomatická formulace, která Ježíšovi umožnila nenechat se chytit do nastavené smyčky. Stala se přeci součástí evangelia. A její základní myšlenka – dávat Bohu to boží a císařovi, světskému vládci či světu to jejich – navíc několikrát zarezanovala i v dalších novozákonních spisech a mnohokrát v následné křesťanské tradici. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

hostina, pozvání na hostinu, svatební šaty či vnitřní svoboda. Jsou momenty dnešních biblických čtení.

Hostina, svatební hostina, hody na hoře Hospodinově jsou známou biblickou metaforou. Metaforou Boží blízkosti, Božího království, Mesiášského času, vnitřního štěstí či věčnosti. Tak tomu bylo už ve Starém zákoně, dnes jsme takové zaslíbení slyšeli u proroka Izaiáše. Tak tomu je i v Zákoně novém, jak nám řeklo například dnešní podobenství.

Kristus je toho všeho uskutečněním. Jeho příchodem začíná hostina. Jeho blízkost je touto hostinou, on sám je hostitelem i ženichem, dokonce i svátečním pokrmem a nápojem, chlebem a vínem, hostí a dává se jíst a pít. Vírou, jedinečně pak v eucharistii a jedou v nebi.

Každá taková hostina člověka sytí, hostina chutná, hostina dává sílu, dává možnost se setkat s druhými lidmi, být a komunikovat s nimi, hostina těší, je svátečním vytržením z běžného života, často „slzavého údolí“. Aby člověk měl sílu jím dál jít. Hostina zasahuje nitro člověka, aby se její dobrá chuť nějak přelila i do všedního života.

Boží hostina, mesiánská hostina Beránkova, sytí Bohem, dává Boží dobrou sílu a Boží chuť do života. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

co dnešní starozákonní a evangelijní čtení spojuje, je obraz vinice, potažmo obraz jejího hospodáře a jejích správců, vinařů.

V prvním čtení z proroka Izaiáše, jakož i v následném žalmu, je vinicí celý Izrael. Zvlášť milou sazenicí je pak kmen Juda, který obývá Jeruzalém, kde je Hospodinův chrám, a jeho okolí, Judsko, srdce Zaslíbené země; po pádu Samaří se stal jediným Izraelem. Hospodin Bůh sám tuto svou vinici vysázel a od začátku s velikou láskou opečovával: «Oplotil ji, očistil od kamení, osázel ji ušlechtilou révou, věž a lis v ní postavil». Ale ona přesto při vinobraní přinesla pláňata trpká, odporná. Proto musí být vydána zpustošení. Tak praví prorok.

Izrael, Juda se při četbě tohoto Izaiášova proroctví měl ve vinici samozřejmě najít, a obrátit se. Měl si přiznat, že často nenese sladké hrozny, život podle Božího zákona, že Hospodinova péče tak přichází nazmar. A že i toto je důvodem řady jeho dějinných útrap, vysvětlením mnohého zlého, co ho stihlo a stíhá. Mnohá zpustošení, která na Boží lid – zvlášť ze strany jeho vnějších nepřátel – přišla a přichází, měl tak Izrael sebekriticky interpretovat jako trest za vlastní hřích, potažmo jako Boží bolestné volání k obrácení. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

minulé dvě neděle bylo v centru našeho zájmu spíše evangelium, dnes zkusme svou pozornost zaměřit na čtení druhé. Již druhou neděli nasloucháme Pavlovu Listu Filipanům: Filipy byly v Makedonii, na severu Řecka, církevní obec tam založil sám svatý Pavel a s největší pravděpodobností byla první a nejstarší křesťanskou obcí na evropském území.

Dnešní úryvek měl na první poslech dvě části: Povzbuzení, jak se křesťané mají chovat a jak smýšlet, a překrásný hymnus. Právě ten je považován nejen za nejstarší chvalozpěv na Ježíše Krista v Pavlových listech a v Novém Zákoně vůbec, ale i za jedno z nejoriginálnějších shrnutí křesťanské víry.

Zarezonovaly v něm tři nejpodstatnější momenty celého evangelia:

«Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk». To je tajemství vtělení Božího Syna a jeho celého lidského přebývání mezi námi. «Ponížil se a byl poslušní až k smrti, a to k smrti na kříži». Tajemství jeho ukřižování a smrti. «Proto ho také Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno… a každý jazyk musí… vyznat: Ježíš Kristus je Pán». Tajemství vzkříšení a vyvýšení.

Boží syn se ponížil, stal se člověkem, přijal lidskou přirozenost, aniž ztratil tu Božskou, byl za nás ukřižován a pro nás vzkříšen a oslaven. V člověku Ježíši pokorně přišel na zem Bůh. Aby nám byl blízko, aby projevil svou lásku, aby za nás umřel a pro nás z mrtvých vstal a aby s námi tajemně zůstal. Mohli bychom hymnus parafrázovat… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

minulou neděli jsme slyšeli Ježíšovo podobenství O dvou služebnících. Mimo jiné bylo obrazem, že setkání s dobrotou Boží by mělo člověka zasáhnout a aspoň nějak proměnit k lepšímu, k milosrdenství. Což se u prvního ze dvou služebníků nestalo.

Dnešní podobenství O dělnících na vinici – vedle dalšího – je vlastně o něčem podobném…

Onen jeden den, kdy hospodář od rána do večera vychází najímat dělníky na svou vinici, můžeme chápat jako obraz celých dějin, či jako obraz jednoho lidského života. Hospodář je Bůh anebo Ježíš. Povolání na vinici rozumějme předně jako pozvání k víře, ke vztahu s Bohem, do společenství věřících. Práci na vinici třeba jako životu z víry a podle ní, konání dobra, životu v přátelství s Bohem. Večer je poslední soud, k němuž člověk přijde skrze smrt a který vše ukáže v jasném Božím světle. Denár pak může představovat nebeskou odměnu, blažené patření na Boha. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jako odpověď na Petrovu otázku, kolikrát má odpustit svému bratru, když se proti němu prohřeší, zda až sedmkrát, zaznělo v dnešním evangeliu známé Ježíšovo podobenství o nemilosrdném služebníkovi:

Jemu jeho pán odpustil nesrovnatelně víc, než mu byl dlužen jeho jiný spoluslužebník. Porovnáme-li totiž deset tisíc hřiven se sto denáry, tak je to přibližně poměr šesti set tisíc ku jedné. Služebník, kterému bylo tolik odpuštěno, by musel na takovou částku námezdně pracovat přibližně sto dvaadevadesát roků. Přesto nebyl hned nato ochoten odpustit svému spoluslužebníkovi zanedbatelnou částku, odpovídající výdělku za sto pracovních dní, asi sedmnácti pracovním týdnům. Proto «se rozhněval jeho pán a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh; tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte», slyšíme v evangeliu.

Celé podobenství, ač se to nemusí zdát, je možná jedním z nejdůležitějších evangelijních podobenství vůbec… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

s tím napomínám bratří a sester, k němuž nás, zdá se, nějak vybízí jak první čtení z proroka Ezechiela, tak Ježíšova slova v evangeliu, je to přeci jen potíž…

Jsou lidé, kteří druhé lidi napomínají velmi rádi. S oblibou dávají nevyžádané rady, starají se o věci, do kterých jim vlastně nic není, vlamují se do soukromí druhých, aktivně se pídí, ba slídí po poklescích svých bratří a sester, rádi o nich mluví, kritizují je, usilují o dehonestaci viníků. A přitom sami, zpravidla potají, přiznaně či nepřiznaně, leckdy páchají mnohem horší věci. Takové karikatury katolicismu a lidství si asi dovedeme představit. Nejsme-li jimi ovšem sami.

A pak jsou jiní lidé, kteří skoro vždy k pokleskům či hříchům svých bratří a sester zase mlčí, z dobrých i nedobrých důvodů. A to i tehdy, kdy by promluvit měli. Například je-li to v jejich kompetenci, mají-li se někoho zastat, či se jen pokusit někoho od zamýšleného zla odvrátit. Leckdy ze zbabělosti či z touhy neudělat si nepřátele za každou cenu tak činí. Anebo jen z nezájmu o druhé.

Je jasné, že v praxi je to velmi složité. V parafrázi známých slov starozákonní knihy Kazatel: Někdy je opravdu čas mluvit, jindy mlčet, jednou pokárat, domluvit, jindy velkoryse nechat být. Už rozlišit kdy co je těžké, natož pak citlivě, empaticky, pokorně a statečně provést. Nebo nechat být.

V tomto ohledu je třeba být opravdu velmi pokornými, prosit Boha o dar rozlišování a případně o dar pokorné statečnosti napomenutí provést. Ovšem s vědomím vlastní slabosti a křehkosti. A tím pádem s ochotu stejně tak kritiku svého chování ze strany druhých přijímat. A když se zadaří v napomínání zůstat u prvního kroku, jak jej nastínilo evangelium, mezi čtyřma očima, tím lépe. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

evangelijní Ježíšova předpověď vlastního utrpení, «že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen», byla dnes uvozena krásným vyznáním proroka Jeremiáše ve čtení prvním: «Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést… Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají».

Jak známo, Jeremiáš ze všech starozákonních proroků svým životním příběhem snad nejvíc předobrazil Mesiáše jako trpícího: Vystoupil těsně před začátkem babylónského vyhnanství, hlásal takové Boží pravdy, které se jeho sebejistým současníkům vůbec nelíbily, neboť vyžadovaly obrácení a změnu smýšlení, byl navíc obviněn z pacifismu, neměl úspěch. Pro to vše mu jeho současníci všemožným způsobem ztrpčovali život, umlčovali ho, vyháněli pryč, a dokonce ho chtěli zabít. A také hodili do cisterny, byť to Jeremiáš přežil.

Ze souvislosti s evangelium bychom jistě mohli rozjímat o mnohém. Zvlášť o tom, jak právě nechání se svést Hospodinem – a dodejme: Ježíšem, dobrem, ideály či láskou – se může a chce stát zdrojem velké vnitřní síly pro milované dobro snést i posměch, ústrky a mnoho dalšího. Zdrojem síly Bohu, dobru, ideálům či člověku zůstat věrnými, i navzdory vší nepřízni, nepřijetí či jinému protivenství. A také navzdory své slabosti a křehkosti. Jen mít otevřené a pokorné nitro, pustit si Boha, lidi a svět k srdci. Jako Jeremiáš…

Z evangelia bychom mohli rozjímat třeba také o příkré Kristově odpovědi Petrovi: «Jdi mi z očí, satane, pohoršuješ mne, nemáš na mysli věci božské, ale lidské». A ptát se, co je v našem náboženském životě opravdu Božského a co jen lidského, či dokonce satanského, oč nám v našem vztahu s Bohem ve skutečnosti jde. Zda jen o nás samotné a o saturování našich potřeb, třeba i náboženských, anebo o něco víc, o Boha a jeho „věc“. Lidem, kterým jde jen o sebe, třeba chce říci Pán Ježíš něco podobného jako svatému Petrovi. Ten to ovšem ustál a změnil se… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

souvislost mezi dnešním starozákonním a evangelijním čtením je poměrně výrazná:

V úryvku z proroka Izaiáše zaznělo zaslíbení, že až přijde Mesiáš a obnoví Boží vládu, budou na Boží horu proudit nejen spravedliví Izraelité, ale i bohabojní pohané, cizinci. I oni zakusí Boží radost, Hospodinův dům se stane domem modlitby pro všechny národy.

V evangeliu jsme slyšeli o Ježíšově zázraku uzdravení, ale ne nějaké dcery izraelské, nýbrž dcery kananejské ženy, tedy dcery pohanské. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

starozákonní čtení z První knihy královské před námi rozevřelo známé vyprávění o setkání proroka Eliáše s Hospodinem na Boží hoře Chorebu: Hospodin k Eliášovi nepřichází a nepromlouvá v prudkém a silném vichru, ani v zemětřesení, ani v ohni, ani v bouři, jak by možná prorok byl očekával, nýbrž v «šumu jemného vánku».

I tak totiž Hospodin Bůh k člověku někdy přichází, i tak se dává poznat, zakusit, i tak se chce člověku zjevit. Nenápadně, v podobě jemného vánku. Což nevylučuje, že by jindy nepřicházel třeba v ohni, bouři, vichru či nějakém zemětřesení – vždyť i ty patří k biblickým theofaniím, formám a obrazům Božího zjevování se člověku. Ale existuje i jemné, nenápadné Boží přicházení. Jako k Eliášovi. A právě pro takové Boží navštívení musí být lidské nitro vnímavé, otevřené a citlivé.

Ano, Bůh může zasáhnout do lidského života mohutně a jasně, i třeba skrze nějakou životní bouří či zemětřesení, je dobré s tím počítat. A ještě lepší je asi čekat na to, že jindy, a možná častěji, se může projevit velmi jemně, nenápadně. A že jen nepřesycené a otevřené srdce může být schopné jeho příchod vůbec zavnímat a zachytit.

Žádná z forem Božího přicházení k člověku nemůže být absolutizována, jedna nevylučuje druhou, bouře jednou nevylučuje jemný vánek jindy. Je jen na Bohu, jak a kdy k člověku chce přijít, jak a čím se mu prokázat jako Bůh, jak se mu zjevit. Na nás je se pokusit nepropásnout jeho příchod, čekat na něj, jít za ním na horu, snažite se ochudit svou duši o zbytečné a nadbytečné, aby mohla být obohacena Božím příchodem. Na nás je se pak před Bohem pokorně sklonit a naslouchat, co říká, k čemu nás vede a k jakému dobru posílá, případně od jakého zla odvrací. Tak jak to učinil prorok Eliáš, nejen největší starozákonní prorok, ale i jeden z předobrazů Krista. Read More »