Milé sestry, milí bratří,

máme již šestou, předposlední neděli velikonoční. Ve čtvrtek oslavíme Nanebevstoupení Páně a deset dní na to, ode dneška za dva týdny, slavnost Letnic. Biblická čtení tak stále více zacilují naši pozornost právě na dar Ducha svatého a jeho působení.

První čtení ze Skutků nás přeneslo do doby ještě před Pavlovým obrácením, do doby po ukamenování Štěpána, kdy mnozí křesťané uprchli před pronásledováním ze strany synagogy z Jeruzaléma pryč. I do Samaří, bývalého hlavního města severoizraelského království, nejdůležitějšího města stejnojmenného kraje rozkládajícího se mezi Judejí a Galilejí.

Evangelium tam jako první hlásal jáhen Filip. Ten už kdesi na cestě z Jeruzaléma do Gazy pokřtil dvořana etiopské královny. Pokřtil také Samařany, kteří uvěřili, i na základě znamení, jež konal ve jménu Ježíšově. Nicméně jim po křtu už nepředal vkládáním rukou dar Ducha Svatého, jak svědčí dnešní text: To museli udělat až apoštolé Petr a Jan, kteří proto do města přišli.

Jistěže, exegeticky asi nejde jednoduše říci: No, to je vlastně biřmování udělované apoštoly, navíc oddělené od křtu uděleného jáhnem. To by bylo opravdu zjednodušené. Nicméně zprávu o předání daru Ducha svatého vkládáním rukou Petra a Jana již dříve pokřtěným můžeme číst aspoň jako náznak biřmování. Jako určité biblické zakotvení této svátosti ve smyslu samostatného daru Ducha svatého, který navíc je možné přijmout i odděleně od křtu. V každém případě biřmování, pomazání olejem po křtu se již v rané církvi stalo svátostí Ducha svatého. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení ze Skutků apoštolů jsme dnes slyšeli o volbě a ustanovení prvních sedmi jáhnů jako apoštolských pomocníků a „služebníků stolu“. Je to biblické zakotvení faktu, že jsou v církvi vedle biskupů a kněží také jáhni a toho, proč je od počátků zvláštní součástí jejich služby také služba charitativní. Zároveň nám celý text, důvod volby sedmi jáhnů, připomíná, že charita – láskyplná služba potřebným – má být nedílnou součástí křesťanského života. A to jednotlivce i společenství.

Teoreticky to samozřejmě ví patrně každý, nicméně stojí za to se zeptat, zda to také aspoň nějak, případně jak činíme…

Ve čtení druhém jsme měli před sebou krásnou pasáž z Prvního listu Petrova. Obraz Krista, který je úhelným kamenem, a nás, kteří se máme stát živými kameny Boží stavby na tomto úhelném kameni postavené. Přijetí Krista jako úhelného kamene má být naší cestou k stání se kameny živými, součástmi živé Boží stavby ve světě, v čase a prostoru.

Úhelný, nárožní kámen drží stavbu pohromadě, podobně jako klenák klenbu.

Kéž by vztah s Kristem držel, vpravdě lapidárně, i náš život pohromadě, kéž by byl zdrojem naší vlastní vnitřní integrity, která by byla schopna snadněji věřit, milovat a sloužit. Integrity, která by byla podnětem, východiskem a silou k rozvíjení dalších našich vztahů…

Evangelium byl začátek Kristovy řeči na rozloučenou. Ježíš tuto řeč dle Janova evangelia pronáší bezprostředně po poslední večeři. Bývá také označována za Ježíšův testament. Zaznívají v ní totiž snad ty nejdůležitější pravdy ohledně Kristova přebývání, zůstávání mezi námi po jeho odchodu, smrti, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. A stejně tak i základní pravdy o následování Ježíše a přátelství s ním.

Řeč na rozloučenou spolu s Kristovou velekněžskou modlitbou, do níž ústí, je tak jakousi přípravou na dobu církve. Je zjevením a vyjádřením, jak chce Pán Ježíš zůstávat mezi námi a v nás a jak my jsme zváni zůstávat v něm. A zároveň je už i zkušeností prvotní církve, která se do textu propisuje jako svědectví toho, že se tak opravdu děje. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní čtvrtá neděle velikonoční bývá nazývána „Nedělí Dobrého pastýře“. Je to proto, že se každoročně čte úryvek z Kristovy řeči o dobrém pastýři, jak nám ji zaznamenal evangelista Jan.

Dobrým pastýřem je pochopitelně Kristus. Jelikož ale tento obraz dobrého pastýře by měl být zároveň vzorem – pravda, nedostižným – pro všechny budoucí nástroje Kristova „pastýřování“, pro apoštoly a jejich nehodné nástupce v biskupské a kněžské službě, je dnešní neděle také dnem modliteb za kněze a nová kněžská povolání, „Dnem modliteb za povolání k duchovnímu stavu“, jak zní oficiální formulace, význam dne ještě více rozšiřující.

Liturgií jsme tak  zváni oba tyto rozměry dnešní neděle třeba nějak zreflektovat…

Vraťme se ale k samotnému biblickému textu. Celá řeč o dobrém pastýři má v Janově evangeliu několik částí. Její čtení při nedělní bohoslužbě je rozloženo do tří let, každý rok na dnešní neděli velikonoční čteme kousek. Letos je před námi prvních deset veršů:

Nejprve otevření obrazu dobrého pastýře jako skutečného pastýře ovcí, kterého ovce znají, on je volá jménem, jde před nimi a vyvádí je dveřmi na dobrou pastvu (to bylo prvních šest veršů). A pak obraz, reagující na nepochopení posluchačů, obraz, že Kristus sám je nejen pastýřem, ale nejprve těmi dveřmi k nim (následné dva verše). Aby se pak k obrazu pastýře zase vrátil (poslední verš dnešního úryvku).

A právě nad obrazem dveří se zkusme dnes společně zastavit. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

evangelium o „emauzských učednících“ je dobře známé, tolikrát komentované, mnohokrát vyobrazené. Konečně i při velikonočních bohoslužbách se rok co rok čte hned několikrát: Dva učedníci, patrně z širšího okruhu Ježíšových sympatizantů, o velikonoční neděli odpoledne odcházejí zklamaní z Jeruzaléma do vesnice zvané Emauzy, vzdálené nějakých deset, dvanáct kilometrů. Cestou se k nim připojí zmrtvýchvstalý Kristus, otevírá jim Písma, je to nadchne, ale rozpoznají ho až při večeři v Emauzích. Jakmile se tak stane, jakmile jim spadnou šupiny z očí, Kristus jim zase zmizí. Oni se vydají hned zpět do Jeruzaléma, vyhledají apoštoly a zvěstují jim, co se jim přihodilo. Apoštolové se zase podělí o své zkušenosti, že se Kristus zjevil Šimonovi. Jak nám to celé předkládá evangelista Lukáš…

Jak známo, dnešní evangelijní vyprávění zejména svou plasticitou, svou strukturou nám může připomenout dva důležité momenty, dvě situace z našeho vlastního křesťanského života: Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jak bývá každoročně připomínáno, dnešní neděle má vícero názvů, vícero rovin.

Zaprvé je posledním dnem Velikonočního oktávu. Stále můžeme prožívat Neděli velikonoční jako «jeden jediný radostný den, který učinil Hospodin». V první polovině dnešního evangelijního úryvku se proto ocitáme ještě jednou v neděli zmrtvýchvstání, konkrétně večer, kdy vzkříšený Kristus přichází zavřenými dveřmi k apoštolům, přeje jim Boží pokoj a dává dar Ducha svatého k odpouštění hříchů: «Pokoj vám… Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny».

Zadruhé je dnešní neděle již Druhou nedělí velikonoční, osmým dnem poté. O tom je druhá polovina evangelijního úryvku: Kristus se znovu zjevuje svým učedníkům, tentokrát včetně Tomáše, který prvního dne nebyl s ostatními, a tak nechtěl v Kristovo vzkříšení věřit, dokud se sám nepřesvědčí. A přesvědčí: «Pán můj a Bůh můj».

Zatřetí byla dnešní neděle již ve staré církvi nazvána Dominica in albis („nedělí v bílých“, myšleno „šatech“). A to proto, že novokřtěnci až do tohoto dne chodili v bílých řízách, které dostali při svém křtu o velikonoční noci. Ze samé radosti, že jsou již křesťany.

A nově se dnešní neděle nazývá také Nedělí Božího milosrdenství. Tak ji nazval podle zjevení svaté Faustýně Kowalské svatý papež Jan Pavel II., aby tím připomněl církvi sobě blízkou formu zbožnosti. A aby zdůraznil, čeho je nám nejvíce potřeba a co je vlastně základem celých Velikonoc: Boží milosrdenství, které odpouští hříchy a otevírá nebe jako nikdy předtím. Je příznačné, že právě v den svého zmrtvýchvstání dává Ježíš apoštolům Ducha svatého pro svátostnou službu smíření, k milosrdnému odpouštění hříchů. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

«Kristus vstal z mrtvých a my jsme ho potkali» je, jak už bylo tolikrát a s trochou nadsázky řečeno, nejstarší větou celého evangelia. Zprávy o prázdném hrobě a svědectví o prvních setkáních se Zmrtvýchvstalým skutečně stojí na začátku křesťanské „radostné zvěsti“, evangelia. A také následné křesťanské zkušenosti pokračující dodnes, že zmrtvýchvstalý Kristus s lidmi zůstal, tajemně, jinak, ale skutečně. A to v mnoha různých podobách, zejména křesťanské víry. A jedinečně v eucharistii, slavené od začátku právě v neděli, první den po sobotě, v den Kristova zmrtvýchvstání. Slavení eucharistie se tak stalo již v nejranějším křesťanství základní bohoslužbou.

Setkání se Zmrtvýchvstalým muselo být tak intenzivní zkušeností žen a učedníků, že je nic od ní neodklonilo; ani její nečekanost, ani pozdější pronásledování, ani různé útrapy, ani nic jiného. Evangelijní zkušenost Zmrtvýchvstalého musela být tak výrazná, že učedníky, poté co se rozutekli od kříže zpět do Galileje, nejen dala znovu dohromady, ale že navíc dovolila již nejprvotnějšímu křesťanství hned po Letnicích sváteční den přesunout ze soboty na neděli, ze sedmého na první den v týdnu, a to ještě v Jeruzalémě. A slavit ji jako týdenní Velikonoce.

Začátkem 2. století se v návaznosti na židovskou Paschu začaly slavit i Velikonoce roční, v Malé Asii přesně 14. nisanu, jinde v neděli po 14. nisanu, v neděli po prvním jarním úplňku. Když se pak začátkem 4. století slavení Velikonoc rozložilo do tří dnů, stala se Velikonoční neděle nejen vyvrcholením Tridua, ale zvlášť dnem prázdného hrobu a prvních zjevení Zmrtvýchvstalého. A tak to máme i my dnes. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Květnou nedělí začíná Svatý týden, který vyvrcholí Velikonočním triduem. Připomínáme si dnes Kristův slavný vjezd do Jeruzaléma několik dnů před židovskými Velikonocemi. Od zítřka do středy se před námi rozevřou události, které v těchto dnech podle evangelia nastaly; pomazání v Betánii či Jidášova zrada. Na Zelený čtvrtek si připomeneme poslední večeři. Na Velký pátek Kristovo utrpení a smrt. Na Bílou sobotu jeho přebývání v říši zemřelých. Abychom se o Velikonoční vigilii znovu zaradovali z Kristova zmrtvýchvstání zpět již do světa Božího. A na Boží hod z prvních zjevení Zmrtvýchvstalého ještě ve světě tomto.

To vše máme před sebou, dá-li Bůh. A mělo by nás to aspoň trochu těšit, měli bychom se na nadcházející dny snad aspoň trochu těšit. A zatoužit se nechat bohoslužbami do všeho vtáhnout. Udělat si čas. A možná v tomto duchu třeba i přehodnotit své velikonoční plány… Read More »

Milé sestry, milí bratři,

na dnešní neděli zaznívá další dlouhý výrazný úryvek Janova evangelia: svědectví o vzkříšení Lazara. Jde o jeden ze tří zázraků vzkříšení mrtvých, respektive navrácení do života, které Kristus podle evangelia během svého pozemského života vykonal; vedle Lazarova jsou to ještě oživení syna naimské vdovy a dcery Jairovy.

Vyprávění o vzkříšení Lazara má velkou předobraznou i obraznou sílu. Je předznamenáním konečného vzkříšení mrtvých, jakož i Kristova vlastního zmrtvýchvstání. To dnes naznačily i obě zbývající biblická čtení. Nicméně, podobně jako setkání se samařskou ženou a uzdravení slepého od narození o nedělích předešlých, se evangelium o vzkříšení Lazara čte především s ohledem na čekatele křtu: Jako povzbuzení ke křtu opravdu dojít. Ale také s ohledem na všechny ostatní, třeba již dávno pokřtěné, s pohledem na blížící se obnovu křestního vyznání o Velikonoční vigilii: Abychom své trojí „ano“ a „věřím“ mohli zkusit říci co možná nejupřímněji. Protože oživení Lazara je jedním z nejkrásnějších a nejdůležitějších novozákonních obrazů a vzorů toho, co nazýváme křestní proměnou. Read More »

Milé sestry, milí bratři,

na čtvrtou neděli postní – Laetare, pojmenovanou podle vstupního verše mše svaté Laetare, Jerusalem, česky „Vesel se, Jeruzaléme“ – máme před sebou co tři roky evangelium o uzdravení slepého od narození. Může se číst dokonce každý rok, zvlášť jsou-li v kostele ti, kteří se připravují na křest o blížících se Velikonocích.

Už raná církev totiž v tomto Ježíšově zázraku, tak plasticky popsaném evangelistou Janem, přečetla jakýsi obraz procesu uvěření vrcholícího křtem (biřmováním a eucharistií). Jakýsi prototyp cesty ke křesťanské víře, která se v mnohém podobá zázraku dání zraku slepému. Zázraku, který zase není docela nepodobný novému stvoření. Podobně jako první člověk, Adam, byl „ze země vzatý“, tak i nová, vidoucí existence slepce povstává z bláta, které Ježíš bere do rukou, z bláta a sliny, z prachu země a vody. I křest člověka se děje vodou. A voda je v Janově evangeliu obrazem Ducha Božího.

Evangelista Jan dnešní Kristův zázrak představuje také jako naplnění starých Izaiášových proroctví: Že Mesiáš, až přijde, navrátí slepým zrak. A že ubozí slepí prozřou, zatímco ty, kteří si myslí, že vidí, a přitom ho pro své duchovní elitářství nerozpoznají, Mesiáš nechá v jejich slepotě. «Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli» říká Kristus v evangelistově podání sám.

Slepý od narození je uzdraven, zdánlivě vidoucí farizeové zůstávají ve své skutečné slepotě. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

počínaje třetí nedělí postní – zvlášť letošního cyklu „A“ – se biblická čtení snaží postupně zacílit naši pozornost na témata týkající se křtu. Při bohoslužbách se dnes také konají první skrutinia čekatelů křtu, původně závěrečná „zkoumání“ jejich připravenosti k jeho přijetí. Jako pokřtění se ode dneška máme začít ještě intenzivněji připravovat na obnovu křestního vyznání o velikonoční noci.

I proto se při mši svaté čtou výrazné perikopy z Janova evangelia: Dnes Kristův rozhovor se samařskou ženou, za týden uzdravení slepého od narození a na pátou neděli postní pak vzkříšení Lazara. Jsou to krásné texty a všechny se dají vykládat také jako metafory uvěření, obrácení a duchovního uzdravení. A tím pádem jako metafory cesty ke křtu či k jeho obnově. Stojí proto za to se do nich zaposlouchat. A třeba si představit sebe sama na místě těch, k nimž Kristus přichází.

Co nám tedy snad říká dnešní setkání Ježíše se Samaritánkou u studně Jákobovy? Read More »