Milé sestry, milí bratří,

evangelium o „emauzských učednících“ je dobře známé, tolikrát komentované, mnohokrát vyobrazené. Konečně i při velikonočních bohoslužbách se rok co rok čte hned několikrát: Dva učedníci, patrně z širšího okruhu Ježíšových sympatizantů, o velikonoční neděli odpoledne odcházejí zklamaní z Jeruzaléma do vesnice zvané Emauzy, vzdálené nějakých deset, dvanáct kilometrů. Cestou se k nim připojí zmrtvýchvstalý Kristus, otevírá jim Písma, je to nadchne, ale rozpoznají ho až při večeři v Emauzích. Jakmile se tak stane, jakmile jim spadnou šupiny z očí, Kristus jim zase zmizí. Oni se vydají hned zpět do Jeruzaléma, vyhledají apoštoly a zvěstují jim, co se jim přihodilo. Apoštolové se zase podělí o své zkušenosti, že se Kristus zjevil Šimonovi. Jak nám to celé předkládá evangelista Lukáš…

Jak známo, dnešní evangelijní vyprávění zejména svou plasticitou, svou strukturou nám může připomenout dva důležité momenty, dvě situace z našeho vlastního křesťanského života: Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jak bývá každoročně připomínáno, dnešní neděle má vícero názvů, vícero rovin.

Zaprvé je posledním dnem Velikonočního oktávu. Stále můžeme prožívat Neděli velikonoční jako «jeden jediný radostný den, který učinil Hospodin». V první polovině dnešního evangelijního úryvku se proto ocitáme ještě jednou v neděli zmrtvýchvstání, konkrétně večer, kdy vzkříšený Kristus přichází zavřenými dveřmi k apoštolům, přeje jim Boží pokoj a dává dar Ducha svatého k odpouštění hříchů: «Pokoj vám… Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny».

Zadruhé je dnešní neděle již Druhou nedělí velikonoční, osmým dnem poté. O tom je druhá polovina evangelijního úryvku: Kristus se znovu zjevuje svým učedníkům, tentokrát včetně Tomáše, který prvního dne nebyl s ostatními, a tak nechtěl v Kristovo vzkříšení věřit, dokud se sám nepřesvědčí. A přesvědčí: «Pán můj a Bůh můj».

Zatřetí byla dnešní neděle již ve staré církvi nazvána Dominica in albis („nedělí v bílých“, myšleno „šatech“). A to proto, že novokřtěnci až do tohoto dne chodili v bílých řízách, které dostali při svém křtu o velikonoční noci. Ze samé radosti, že jsou již křesťany.

A nově se dnešní neděle nazývá také Nedělí Božího milosrdenství. Tak ji nazval podle zjevení svaté Faustýně Kowalské svatý papež Jan Pavel II., aby tím připomněl církvi sobě blízkou formu zbožnosti. A aby zdůraznil, čeho je nám nejvíce potřeba a co je vlastně základem celých Velikonoc: Boží milosrdenství, které odpouští hříchy a otevírá nebe jako nikdy předtím. Je příznačné, že právě v den svého zmrtvýchvstání dává Ježíš apoštolům Ducha svatého pro svátostnou službu smíření, k milosrdnému odpouštění hříchů. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

«Kristus vstal z mrtvých a my jsme ho potkali» je, jak už bylo tolikrát a s trochou nadsázky řečeno, nejstarší větou celého evangelia. Zprávy o prázdném hrobě a svědectví o prvních setkáních se Zmrtvýchvstalým skutečně stojí na začátku křesťanské „radostné zvěsti“, evangelia. A také následné křesťanské zkušenosti pokračující dodnes, že zmrtvýchvstalý Kristus s lidmi zůstal, tajemně, jinak, ale skutečně. A to v mnoha různých podobách, zejména křesťanské víry. A jedinečně v eucharistii, slavené od začátku právě v neděli, první den po sobotě, v den Kristova zmrtvýchvstání. Slavení eucharistie se tak stalo již v nejranějším křesťanství základní bohoslužbou.

Setkání se Zmrtvýchvstalým muselo být tak intenzivní zkušeností žen a učedníků, že je nic od ní neodklonilo; ani její nečekanost, ani pozdější pronásledování, ani různé útrapy, ani nic jiného. Evangelijní zkušenost Zmrtvýchvstalého musela být tak výrazná, že učedníky, poté co se rozutekli od kříže zpět do Galileje, nejen dala znovu dohromady, ale že navíc dovolila již nejprvotnějšímu křesťanství hned po Letnicích sváteční den přesunout ze soboty na neděli, ze sedmého na první den v týdnu, a to ještě v Jeruzalémě. A slavit ji jako týdenní Velikonoce.

Začátkem 2. století se v návaznosti na židovskou Paschu začaly slavit i Velikonoce roční, v Malé Asii přesně 14. nisanu, jinde v neděli po 14. nisanu, v neděli po prvním jarním úplňku. Když se pak začátkem 4. století slavení Velikonoc rozložilo do tří dnů, stala se Velikonoční neděle nejen vyvrcholením Tridua, ale zvlášť dnem prázdného hrobu a prvních zjevení Zmrtvýchvstalého. A tak to máme i my dnes. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Květnou nedělí začíná Svatý týden, který vyvrcholí Velikonočním triduem. Připomínáme si dnes Kristův slavný vjezd do Jeruzaléma několik dnů před židovskými Velikonocemi. Od zítřka do středy se před námi rozevřou události, které v těchto dnech podle evangelia nastaly; pomazání v Betánii či Jidášova zrada. Na Zelený čtvrtek si připomeneme poslední večeři. Na Velký pátek Kristovo utrpení a smrt. Na Bílou sobotu jeho přebývání v říši zemřelých. Abychom se o Velikonoční vigilii znovu zaradovali z Kristova zmrtvýchvstání zpět již do světa Božího. A na Boží hod z prvních zjevení Zmrtvýchvstalého ještě ve světě tomto.

To vše máme před sebou, dá-li Bůh. A mělo by nás to aspoň trochu těšit, měli bychom se na nadcházející dny snad aspoň trochu těšit. A zatoužit se nechat bohoslužbami do všeho vtáhnout. Udělat si čas. A možná v tomto duchu třeba i přehodnotit své velikonoční plány… Read More »

Milé sestry, milí bratři,

na dnešní neděli zaznívá další dlouhý výrazný úryvek Janova evangelia: svědectví o vzkříšení Lazara. Jde o jeden ze tří zázraků vzkříšení mrtvých, respektive navrácení do života, které Kristus podle evangelia během svého pozemského života vykonal; vedle Lazarova jsou to ještě oživení syna naimské vdovy a dcery Jairovy.

Vyprávění o vzkříšení Lazara má velkou předobraznou i obraznou sílu. Je předznamenáním konečného vzkříšení mrtvých, jakož i Kristova vlastního zmrtvýchvstání. To dnes naznačily i obě zbývající biblická čtení. Nicméně, podobně jako setkání se samařskou ženou a uzdravení slepého od narození o nedělích předešlých, se evangelium o vzkříšení Lazara čte především s ohledem na čekatele křtu: Jako povzbuzení ke křtu opravdu dojít. Ale také s ohledem na všechny ostatní, třeba již dávno pokřtěné, s pohledem na blížící se obnovu křestního vyznání o Velikonoční vigilii: Abychom své trojí „ano“ a „věřím“ mohli zkusit říci co možná nejupřímněji. Protože oživení Lazara je jedním z nejkrásnějších a nejdůležitějších novozákonních obrazů a vzorů toho, co nazýváme křestní proměnou. Read More »

Milé sestry, milí bratři,

na čtvrtou neděli postní – Laetare, pojmenovanou podle vstupního verše mše svaté Laetare, Jerusalem, česky „Vesel se, Jeruzaléme“ – máme před sebou co tři roky evangelium o uzdravení slepého od narození. Může se číst dokonce každý rok, zvlášť jsou-li v kostele ti, kteří se připravují na křest o blížících se Velikonocích.

Už raná církev totiž v tomto Ježíšově zázraku, tak plasticky popsaném evangelistou Janem, přečetla jakýsi obraz procesu uvěření vrcholícího křtem (biřmováním a eucharistií). Jakýsi prototyp cesty ke křesťanské víře, která se v mnohém podobá zázraku dání zraku slepému. Zázraku, který zase není docela nepodobný novému stvoření. Podobně jako první člověk, Adam, byl „ze země vzatý“, tak i nová, vidoucí existence slepce povstává z bláta, které Ježíš bere do rukou, z bláta a sliny, z prachu země a vody. I křest člověka se děje vodou. A voda je v Janově evangeliu obrazem Ducha Božího.

Evangelista Jan dnešní Kristův zázrak představuje také jako naplnění starých Izaiášových proroctví: Že Mesiáš, až přijde, navrátí slepým zrak. A že ubozí slepí prozřou, zatímco ty, kteří si myslí, že vidí, a přitom ho pro své duchovní elitářství nerozpoznají, Mesiáš nechá v jejich slepotě. «Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli» říká Kristus v evangelistově podání sám.

Slepý od narození je uzdraven, zdánlivě vidoucí farizeové zůstávají ve své skutečné slepotě. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

počínaje třetí nedělí postní – zvlášť letošního cyklu „A“ – se biblická čtení snaží postupně zacílit naši pozornost na témata týkající se křtu. Při bohoslužbách se dnes také konají první skrutinia čekatelů křtu, původně závěrečná „zkoumání“ jejich připravenosti k jeho přijetí. Jako pokřtění se ode dneška máme začít ještě intenzivněji připravovat na obnovu křestního vyznání o velikonoční noci.

I proto se při mši svaté čtou výrazné perikopy z Janova evangelia: Dnes Kristův rozhovor se samařskou ženou, za týden uzdravení slepého od narození a na pátou neděli postní pak vzkříšení Lazara. Jsou to krásné texty a všechny se dají vykládat také jako metafory uvěření, obrácení a duchovního uzdravení. A tím pádem jako metafory cesty ke křtu či k jeho obnově. Stojí proto za to se do nich zaposlouchat. A třeba si představit sebe sama na místě těch, k nimž Kristus přichází.

Co nám tedy snad říká dnešní setkání Ježíše se Samaritánkou u studně Jákobovy? Read More »

Milé sestry, milí bratří,

na druhou neděli postní každoročně slyšíme evangelijní svědectví o téže události, o proměnění Páně na hoře: Pán Ježíš bere tři ze svých učedníků, Petra, Jakuba a Jana, na vysokou horu (tradicí ztotožňovanou s horou Tábor), aby byl před jejich zraky proměněn. Apoštolům zazáří z Ježíšova lidství jeho Boží sláva a je jim zjeveno, že Kristus je naplněním Zákona (proto s ním vidí Mojžíše) i proroků (proto Eliáš). Učedníci mohou odtušit a zakusit cosi z nebeské blaženosti (proto Petr zvolá «je dobře, že jsme tady»). Aby, až sestoupí z hory a přijdou chvíle těžké či temné, čerpali z této vzpomínky Boží sílu a předávali ji dál. Stalo se tomu tak jednou za dva, tři roky Kristova veřejného působení…

Evangelium je tedy rok co rok stejné, liší se však biblická čtení předcházející. Letos jsme v prvním čtení slyšeli úryvek ze začátku 12. kapitoly knihy Genesis, povolání Abraháma, respektive ještě Abráma. Je to vlastně samotný začátek biblických dějin, začátek dějinné zkušenosti Izraele s Bohem. Předcházející obrazné příběhy o počátcích světa a člověka, byť Bohem inspirované, reprezentovaly spíše základní všelidskou náboženskou zkušenost.

Ostatně i v samotné logice biblického vyprávění představuje povolání Abraháma nový začátek. Události si už netýkají všech, celého lidstva, jak tomu bylo až po stavbu Babylónské věže, nýbrž vše nové se začíná odvíjet od zkušenosti jednoho jediného člověka s Bohem, a následně jeho potomstva. Je to zkušenost prvního patriarchy a následně kolektivní zkušenost jeho rodu, jednoho malého národa Izraele. Ta, jako přijatá, se bude postupem času očišťovat, prohlubovat, zpřesňovat a vlastně i zpředmětňovat. O tom je přeci celý Starý Zákon. Až vyvrcholí v příchodu Krista v Zákoně Novém. Skrze Krista se tato jedinečná dějinná zkušenost Boha navíc otevře a nabídne (opět) všem lidem. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

asi nejvýraznějším biblickým úryvkem první neděle postní je evangelium o Kristových pokušeních na poušti. Dějí se na začátku jeho veřejného působení, slyšíme o nich rok co rok na začátku postní doby. Matouš a Lukáš nám je předkládají v jejich trojí podobě, Marek vše shrnuje do jedné jediné věty.

Kristova pokušení jsou jakousi sumou všech pokušení.

Jednak sumou těch pokušení, která člověk zakouší, je-li pokoušen, ať už z vnějšku či zevnitř, aby pro naplnění svých potřeb a tužeb se dopustil zla a zrady, aby svou seberealizaci prosadil na úkor dobrého Božího zákona, druhých lidí a světa.

A jednak jsou Kristova evangelijní pokušení sumou těch, jimiž člověk pokouší samotného Boha, Krista. Když svou víru a následování podmiňuje tím, že Bůh bude a bude konat jen dle jeho představ a přání, vyplní vše, co si člověk představuje a přeje.

Evangelium nám říká, že všemi těmito pokušeními Kristus sám ve svém lidství prošel, a božsky nad nimi zvítězil. Že všechna pokušení na sebe vzal a ve všech jich pro nás tajemně zůstal. Aby nám ve všech našich pokušeních a zkouškách nabízel svou blízkost a pomoc.

Neboť všichni jsme slabými lidmi a hříšníky, jak jsme slyšeli v druhém čtení, pokoušenými ke zlu a zradě, a potřebujeme Boží pomoc, sílu pokušení překonávat.

A právě Boží pomoc a blízkost jsme zváni hledat. Jedinečně v postní době, na jejímž začátku stále jsme. Modlitbou, postem, almužnou, kajícností a aspoň nějakým zestřídměním života… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v evangeliu podle Matouše pokračujeme v naslouchání Ježíšovu Horskému kázání. Po osmi blahoslavenstvích následuje Kristova výzva být solí země a světlem světa.

Sůl a světlo jsou dobré a vlastně ničím nenahraditelné věci, svět a člověk je potřebují. Světlo – biblicky viděno – je první stvořeninou. Sůl – lidsky viděno – je nad zlato.

Sůl má svůj smysl vzhledem k jídlu, kterému dává chuť a uchovává je, možná je i trochu čistí.

Světlo má smysl vzhledem ke světu, který prosvěcuje, osvěcuje, často i zahřívá a dává mu zazářit v jeho tvarech a barvách, je podmínkou života.

Sůl i světlo tak mají svůj krásný úkol vždy vztažený k něčemu mimo ně. Mají být ku prospěchu světa, do něhož přicházejí a jehož jsou součástí. Mají chutnat, uzdravovat, svítit a hřát, dávat vidět světa kráse a dovolovat mu růst. Read More »