Milé děti, milí všichni ostatní,

první svaté přijímání je vždycky velkou radostí, první svaté přijímání těchto šestnácti dětí je jejich velkou radostí, aspoň doufám, je radostí jejich rodičů a blízkých, radostí nás všech. Je radostí, že pořád jsou děti, kterým je dána křesťanská víra a které tak – byť třeba nějak po svém, dětském – věří, že v člověku Ježíši přišel na zem Bůh a že se po svém zmrtvýchvstání a nanebevstoupení skryl do chleba a vína, do eucharistie, aby k nám stále znovu a znovu přicházel. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelijní úryvek je složen ze tří částí: Nejprve to jsou Ježíšova soucitná slova o skleslosti a opuštěnosti stádce, o žni a potřebě dělníků na ní. Pak se před námi rozevře scéna známá jako „vyvolení Dvanácti“. A nakonec zazní část jakési „pověřovací řeči“ ke dvanácti apoštolům.

Kdybychom biblický text začali číst o jeden verš dříve, slyšeli bychom souhrnnou zprávu o Ježíšově chození krajinou, o jeho učení v synagogách a o zázračném působení uzdravujícím každou nemoc. A kdybychom četli zase o několik veršů déle, otevřelo by se před námi pokračování výzev, co všechno si učedníci mají či nemají na své cesty brát a jak se mají k lidem chovat. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

kdykoli se čte či poslouchá dnešní evangelium, povolání celníka Matouše, možná si mnohý z nás hned vzpomene na onen slavný a krásný obraz jednoho z nejvýznamnějších představitelů nejen italského ale i světového raného baroka, „otce šerosvitu“, Michelangela Merisiho zvaného Caravaggio „Povolání sv. Matouše“. Je z roku 1600 a visí v kostele sv. Ludvíka Francouzského v Římě, například i ti, kteří byli minulé léto na farní pouti, ho mohli vidět na vlastní oči. A i přestože Caravaggiův obraz byl v souvislosti s dnešním evangeliem i v našem kostele připomenut mnohokrát, zkusme se na něj společně na chvíli znovu krátce podívat, odpusťte opakování…

Jak si tedy asi mnohý z nás vybaví, celá scéna je situována do celnice, která připomíná celnici v době vzniku obrazu, stejně tak odění jednotlivých aktérů. Kolem stolu s kupicí peněz uprostřed je v šeru místnosti a různě osvětlenými tvářemi shromážděno několik mužů, zjevně celníků, někteří sedí, jiní stojí. Zprava obrazu, v světle jdoucího odkudsi v pozadí, vchází Kristus, doprovázen patrně svatým Petrem. Pravou rukou a výmluvným gestem ukazuje na jednoho z celníků, na Matouše, který s tázavým pohledem a gestem své ruky dává najevo otázku, zda opravdu on je míněn. Ostatní tak neučiní. Jeden z celníků, zdá se z obrazu, se na Krista podívá s pouhou zvědavostí, jiný s nedůvěrou, dva se na něj nepodívají vůbec a hledí si jen hromady peněž na stole, kterou jeden z nich počítá. Jen Matouš se podívá a ukáže na sebe. Kristovy nohy jsou v tom okamžiku ovšem již v otočce, hlava je zpola se již odvracející, jakoby se Kristus hned vydával zase pryč, jakoby na celníka ukázal již odcházeje.

Jak to bylo dál, známe z evangelia. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

víra v Boha jako Nejsvětější Trojici – spolu s dějinností náboženské zkušenosti a vírou v boholidství Ježíšovo, spolu s biblí, evangelijním apelem k lásce a nadějí v život věčný – patří bezpochyby k tomu, co tvoří proprium christianum, to nejvlastnější křesťanské…

V souvislosti s Boží Trojicí so někdy říká: K přesvědčení, že Bůh je, lze dojít i pouhým rozumem, zatímco k Boží Trojici jen vírou. A to proto, že vyznání, že jeden Bůh je tři a že tři Boží osoby jsou jedno, nemá žádnou adekvátní obdobu v našem světě. Zatímco přesvědčení o nutnosti existence jednoho Boha vyplývá ze samotného pojmu a faktu bytí.

Jistě, uznává i tato teze, je mnoho odrazů Trojice ve stvoření. Trojí skupenství všeho hmotného, triadická struktura světa a časoprostoru či tři mohutnosti lidské duše. Ty nám pomáhají si Boží Trojjedinost aspoň nějak představit, můžeme je vnímat jako její stopy ve světě. „3D“ světa je znamením, že víra v Boží Trojici není nesmyslná. Ale pořád jde jen o nějaké tři podoby, tři rozměry či tři schopnosti téhož. V Bohu je Trojice ještě něčím mnohem víc, jednota Božského bytí a tří osob nemůže mít ve světě odpovídající obdobu.

Přesto, aspoň to tak formuloval nejeden křesťanský mystik a myslitel, vyznání Boží Trojjedinosti je zároveň něčím, co by člověku mělo být do jisté míry i tím nejbližším a paradoxně nejpochopitelnějším z Božích tajemství. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Boží hod svatodušní má vícero jmen, vícero charakteristik. Jednak je padesátým dnem (řecky hémerá pentekosté) od Velikonoc; odtud jeho latinské jméno dominica pentecostes, „neděle padesátého dne“. Na severní polokouli, kde se liturgický rok formoval, připadá jeho slavení vždy na začátek léta; z toho české letnice. Zároveň je to den židovského Svátku týdnů (šavuót), připomínajícího dání Tóry na hoře Sinaj sedm týdnů po vyvedení z Egypta.

Je příznačné, že právě v tento den, na den dání mojžíšského Zákona, Desatera Božích přikázání, byl seslán Duch svatý. Naplnil se Kristův slib, že místo sebe pošle Přímluvce. Naplnilo se i starobylé proroctví Joelovo, že Boží Duch bude seslán na všechny lidi. A naplnilo se proroctví Jeremiášovo a Ezechielovo, že člověku bude nabídnuta síla poslouchat Boha už nejen jakoby z vnější povinnosti, ale opravdu ze srdce. A hlavně síla naplnit přikázání jejich smyslem, láskou.

Ježíšovo pozemské působení a poslání je sesláním Ducha završeno, na zem je nově vylita Boží síla Kristovy nové, tajemné přítomnosti. Aby „Ježíšova věc šla dál“. O čemž ostatně svědčí i ony tajuplné extatické elementy, jak jsme o nich slyšeli v prvním čtení.

Dnešní neděle je tak vpravdě Božím „časem“ (neboli Božím hodem) svatodušním… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

čtvrteční slavnost Nanebevstoupení Páně zpřítomnila konec čtyřicetidenního zjevování se do Božího již světa zmrtvýchvstalého Krista ještě ve světě tomto. Dnešní neděle zpřítomňuje oněch devět podivuhodných dnů mezi Nanebevstoupením a Letnicemi, kdy apoštolové spolu s Pannou Marií a ostatními ženami čekali v Jeruzalémě na «vyzbrojení mocí z výsosti». Jak jsme slyšeli v prvním čtení ze Skutků apoštolů.

Čekají na Ducha svatého, na jeho seslání. Aby Ježíš Kristus, který odešel, byl znovu s nimi, aby s nimi v síle Ducha zůstal až do skonání světa, jak slíbil. Jinak, nově, tajemně, a přece reálně. Aby celá „Ježíšova věc šla dál“. V hlásání evangelia, ve slavení svatých tajemstvích a v životech lidí, v jejich víře, naději a lásce, v jejich vztazích. V živém křesťanství.

I pro nás všechny dnes by náplní těchto dnů svatodušní novény mělo být vedle všeho ostatního aspoň něco tomuto biblickému čekání podobného. Měli bychom aspoň nějak čekat na ono (znovu)vyzbrojení mocí z výsosti, připravovat se na nadcházející slavnost Seslání Ducha Svatého. Po vzoru Panny Marie, apoštolů, žen a ostatních bratří ze Skutků.

Ve svém srdci – klidněme je chápejme jako svůj „osobní Jeruzalém“ – bychom měli vzývat Ducha svatého, aby k nám znovu vnímatelně přišel, měli bychom pokorně prosit, abychom se znovu otevřeli jeho působení, jeho ohni, větru a rose. Vždyť je to právě Duch Svatý, který je Boží silou Ježíšovy veškeré přítomnosti, nejen v celém křesťanství, ve světě a v církvi, ale právě i v našem vlastním srdci a životě. Duch Svatý je Božím živlem, silou všeho živého a dobrého, co jen ve světě i v nás je. Aby i v nás „šla Ježíšova věc dál“. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme již šestou, předposlední neděli velikonoční. Ve čtvrtek oslavíme Nanebevstoupení Páně a deset dní na to, ode dneška za dva týdny, slavnost Letnic. Biblická čtení tak stále více zacilují naši pozornost právě na dar Ducha svatého a jeho působení.

První čtení ze Skutků nás přeneslo do doby ještě před Pavlovým obrácením, do doby po ukamenování Štěpána, kdy mnozí křesťané uprchli před pronásledováním ze strany synagogy z Jeruzaléma pryč. I do Samaří, bývalého hlavního města severoizraelského království, nejdůležitějšího města stejnojmenného kraje rozkládajícího se mezi Judejí a Galilejí.

Evangelium tam jako první hlásal jáhen Filip. Ten už kdesi na cestě z Jeruzaléma do Gazy pokřtil dvořana etiopské královny. Pokřtil také Samařany, kteří uvěřili, i na základě znamení, jež konal ve jménu Ježíšově. Nicméně jim po křtu už nepředal vkládáním rukou dar Ducha Svatého, jak svědčí dnešní text: To museli udělat až apoštolé Petr a Jan, kteří proto do města přišli.

Jistěže, exegeticky asi nejde jednoduše říci: No, to je vlastně biřmování udělované apoštoly, navíc oddělené od křtu uděleného jáhnem. To by bylo opravdu zjednodušené. Nicméně zprávu o předání daru Ducha svatého vkládáním rukou Petra a Jana již dříve pokřtěným můžeme číst aspoň jako náznak biřmování. Jako určité biblické zakotvení této svátosti ve smyslu samostatného daru Ducha svatého, který navíc je možné přijmout i odděleně od křtu. V každém případě biřmování, pomazání olejem po křtu se již v rané církvi stalo svátostí Ducha svatého. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení ze Skutků apoštolů jsme dnes slyšeli o volbě a ustanovení prvních sedmi jáhnů jako apoštolských pomocníků a „služebníků stolu“. Je to biblické zakotvení faktu, že jsou v církvi vedle biskupů a kněží také jáhni a toho, proč je od počátků zvláštní součástí jejich služby také služba charitativní. Zároveň nám celý text, důvod volby sedmi jáhnů, připomíná, že charita – láskyplná služba potřebným – má být nedílnou součástí křesťanského života. A to jednotlivce i společenství.

Teoreticky to samozřejmě ví patrně každý, nicméně stojí za to se zeptat, zda to také aspoň nějak, případně jak činíme…

Ve čtení druhém jsme měli před sebou krásnou pasáž z Prvního listu Petrova. Obraz Krista, který je úhelným kamenem, a nás, kteří se máme stát živými kameny Boží stavby na tomto úhelném kameni postavené. Přijetí Krista jako úhelného kamene má být naší cestou k stání se kameny živými, součástmi živé Boží stavby ve světě, v čase a prostoru.

Úhelný, nárožní kámen drží stavbu pohromadě, podobně jako klenák klenbu.

Kéž by vztah s Kristem držel, vpravdě lapidárně, i náš život pohromadě, kéž by byl zdrojem naší vlastní vnitřní integrity, která by byla schopna snadněji věřit, milovat a sloužit. Integrity, která by byla podnětem, východiskem a silou k rozvíjení dalších našich vztahů…

Evangelium byl začátek Kristovy řeči na rozloučenou. Ježíš tuto řeč dle Janova evangelia pronáší bezprostředně po poslední večeři. Bývá také označována za Ježíšův testament. Zaznívají v ní totiž snad ty nejdůležitější pravdy ohledně Kristova přebývání, zůstávání mezi námi po jeho odchodu, smrti, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. A stejně tak i základní pravdy o následování Ježíše a přátelství s ním.

Řeč na rozloučenou spolu s Kristovou velekněžskou modlitbou, do níž ústí, je tak jakousi přípravou na dobu církve. Je zjevením a vyjádřením, jak chce Pán Ježíš zůstávat mezi námi a v nás a jak my jsme zváni zůstávat v něm. A zároveň je už i zkušeností prvotní církve, která se do textu propisuje jako svědectví toho, že se tak opravdu děje. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní čtvrtá neděle velikonoční bývá nazývána „Nedělí Dobrého pastýře“. Je to proto, že se každoročně čte úryvek z Kristovy řeči o dobrém pastýři, jak nám ji zaznamenal evangelista Jan.

Dobrým pastýřem je pochopitelně Kristus. Jelikož ale tento obraz dobrého pastýře by měl být zároveň vzorem – pravda, nedostižným – pro všechny budoucí nástroje Kristova „pastýřování“, pro apoštoly a jejich nehodné nástupce v biskupské a kněžské službě, je dnešní neděle také dnem modliteb za kněze a nová kněžská povolání, „Dnem modliteb za povolání k duchovnímu stavu“, jak zní oficiální formulace, význam dne ještě více rozšiřující.

Liturgií jsme tak  zváni oba tyto rozměry dnešní neděle třeba nějak zreflektovat…

Vraťme se ale k samotnému biblickému textu. Celá řeč o dobrém pastýři má v Janově evangeliu několik částí. Její čtení při nedělní bohoslužbě je rozloženo do tří let, každý rok na dnešní neděli velikonoční čteme kousek. Letos je před námi prvních deset veršů:

Nejprve otevření obrazu dobrého pastýře jako skutečného pastýře ovcí, kterého ovce znají, on je volá jménem, jde před nimi a vyvádí je dveřmi na dobrou pastvu (to bylo prvních šest veršů). A pak obraz, reagující na nepochopení posluchačů, obraz, že Kristus sám je nejen pastýřem, ale nejprve těmi dveřmi k nim (následné dva verše). Aby se pak k obrazu pastýře zase vrátil (poslední verš dnešního úryvku).

A právě nad obrazem dveří se zkusme dnes společně zastavit. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

evangelium o „emauzských učednících“ je dobře známé, tolikrát komentované, mnohokrát vyobrazené. Konečně i při velikonočních bohoslužbách se rok co rok čte hned několikrát: Dva učedníci, patrně z širšího okruhu Ježíšových sympatizantů, o velikonoční neděli odpoledne odcházejí zklamaní z Jeruzaléma do vesnice zvané Emauzy, vzdálené nějakých deset, dvanáct kilometrů. Cestou se k nim připojí zmrtvýchvstalý Kristus, otevírá jim Písma, je to nadchne, ale rozpoznají ho až při večeři v Emauzích. Jakmile se tak stane, jakmile jim spadnou šupiny z očí, Kristus jim zase zmizí. Oni se vydají hned zpět do Jeruzaléma, vyhledají apoštoly a zvěstují jim, co se jim přihodilo. Apoštolové se zase podělí o své zkušenosti, že se Kristus zjevil Šimonovi. Jak nám to celé předkládá evangelista Lukáš…

Jak známo, dnešní evangelijní vyprávění zejména svou plasticitou, svou strukturou nám může připomenout dva důležité momenty, dvě situace z našeho vlastního křesťanského života: Read More »