Slovo k povzbuzení na neděli 25. září 2022, na 26. neděli v mezidobí – C

Zář 25, 2022   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 25. září 2022, na 26. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

v dnešním evangelijním úryvku z Lukášovy šestnácté kapitoly, předznamenaném prvním čtením z proroka Ámosa, slyšíme krásný příběh O boháčovi a Lazarovi. Dobře jej známe, mnohokrát jsme ho slyšeli: Máme před sebou spokojeného boháče pořádajícího každý den skvělé hody, boháče hostícího jistě mnoho svých přátel. A také vidíme chudého a nemocného žebráka Lazara, marně lehávajícího u dveří boháčova domu. Ten ho asi ani neviděl, nikdo Lazarovi nepomohl, nikdo mu nic nenabídl ani nedal, a tak zemřel a byl vzat anděly do Abrahámova náručí. Zatímco boháč byl po své smrti jistě důstojně pohřben, následně ovšem vržen do pekelných muk, odkud již není návratu.

Tolik příběh. Na okraj je určitě dobré připomenout, jak je vlastně svědectvím již zralé a artikulované židovské víry v nesmrtelnost, včetně přesvědčení o rozdílnosti posmrtného údělu pro spasené a zavržené, pro dobré a zlé. Logika příběhu tuto víru předpokládá, musela být proto vlastní i jeho prvním posluchačům. Kéž by pokorná víra v nesmrtelnost lidské duše byla vlastní i nám…

Zkusme však zaměřit svou pozornost na samotný příběh, na jeho výklad.

Zaprvé se nabízí možnost číst celý příběh především jako mravní apel adresovaný boháčům. Apel k rozdávání z vlastního bohatství, k péči o chudé a bezmocné. Apel buď chápaný doslovně ve smyslu rozdávání z hmotného majetku a tišení hmotné nouze chudých, zvlášť těch, kterým se nedostává ani nutných prostředků k živobytí. Anebo můžeme číst vše také alegoricky či metaforicky, a to jako apel k vnímání i všech dalších a neméně bolestných podob chudoby. K vidění dalších všemožných tváří Lazarů žebrajících například po troše pozornosti ze strany druhých lidí, po jejich času, po troše lásky, přátelství a přijetí ze strany těch, co jsou třeba nějak tímto bohatí.

S tím, že takovými Lazary mohou být – v obou smyslech, ale zvlášť v tom druhém – často ti, kteří jsou nám nějak nejblíže, nějak lehávají u dveří a prahů našich srdcí, členové našich vlastních rodin, našeho společenství. Lidé, které nějak přehlížíme a raději se věnujeme jen svým jiným přátelům.

Zejména bohatí mají tento apel slyšet. Bohatství totiž, ať už má jakoukoli podobu, má moc zavřít člověku oči, že nevidí nic než je. Nevidí Lazary kolem sebe. I přestože třeba nemá zlou vůli. Jsme-li tedy nějak bohatí a nevšímáme-li si různých Lazarů, zvlášť těch ve své blízkosti, bohužel se můžeme podobat boháčovi z evangelia… Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 18. září 2022, na 25. neděli v mezidobí – C

Zář 18, 2022   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 18. září 2022, na 25. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelijní úryvek z Lukášovy 16. kapitoly, zejména úvodní pasáž „O nepoctivém správci“, nepatří asi k výkladově nejsnadnějším. Vždyť Pán Ježíš správce, který kvůli zpronevěře přichází o práci, o existenční zajištění a snaží se na poslední chvíli si získat přízeň pánových dlužníků upisováním jejich dluhu, opravdu chválí a dává ho dokonce za příklad. Podobně ne snadno pochopitelné se zdají i následné Kristovy výroky o získávání si přátel z nespravedlivého mamonu.

Zaměřme svou pozornost nejprve na onoho správce. Je totiž možné, že ono skandální upisování dluhů není další zlodějinou, nýbrž naopak obrácením, napravením předešlé chamtivosti. Má se za to, že správcové cizího majetku půjčovali (svévolně) majetek svých pánů s vysokým (až lichvářským) úrokem, kterým – vedle svého zisku – kryli i případnou ztrátu, nevrácení majetku ze strany některých věřitelů. Pokud se správce v kritické chvíli svého života rozhodl úrok upsat a nechat jen dlužnou částku (jistinu), pak by opravdu o obrácení šlo, jednalo by se o zřeknutí se lichvářského zisku. Ale – popravdě řečeno – tato interpretace přeci jen příliš nekoresponduje s následnými Ježíšovými slovy.

Asi nejčastější a zároveň textu nejvěrnější výklad proto je, že Kristova chvála se vztahuje na správcovu prozíravost, s jakou dokázal z kritické situace najít východisko pro zachování pozemské existence a hmotného zabezpečení sebe a patrně i své rodiny, nikoli však na nepoctivý způsob, jakým to učinil.

Pán Ježíš dává správcovo úsilí do kontrastu s tím, jak třeba laxně kritické situace a možná i celý život řeší jeho posluchači: «Synové tohoto světa jsou totiž k sobě navzájem prozíravější než synové světla». Možná něco ve smyslu onoho pověstného opovážlivého spoléhání se na Boží milost? Anebo poukázání na časté mnohem menší úsilí lidí ve věcech duchovních, ve snaze zachovat život věčný sobě a svým blízkým? Těžko říci, každý nechť porozjímá sám.

Snad ale můžeme v příkladu nepoctivého správce a Kristově chvále číst ještě něco obecnějšího a hlubšího: Chválu snahy s životem něco udělat, chválu snahy aktivně žít, žít pro něco a pro někoho, snahy obohatit svět a lidi kolem sebe, nechat po sobě na světě stopu dobra, stopu Boží. Právě to totiž některým lidem – včetně «synů (a dcer) světla» – opravdu chybí. Jsou totiž lidé, kteří bohužel už nemají žádný ideál, žádný cíl, jen se protloukají životem, znuděně a bez snahy o dobra, nežijí pro nic a pro nikoho. A to třeba i navzdory daru víry. Nemohou samozřejmě vždy za to, nejsou vždy vinni, třeba je jen zlomila tíže života, bolest a zklamání, ale je to velká škoda. Proto Ježíšova slova.

Pán Ježíš tedy určitě nechce chválit nějaký hedonismus, život jako „permanentní párty“, ani snahu život na zemi si za každou cenu jen prodloužit, či něco podobného, a už vůbec ne nekalé a zlé aktivity člověka. Jen nám – snad to tak můžeme interpretovat – dává za příklad správce, který něco v životě aktivně učinil. Příklad dává nám, věřícím, protože nesprávně uchopená víra k podivným postojům pasivity a neúsilí o nic anebo k poněkud sebestřednému úsilí jen o vlastní „nezadání si“ se světem a nestarání se o nic a nikoho jiného někdy bohužel vede. Proto i takového správcova příkladu je nám někdy asi potřeba.

Zbývající částí evangelia se prolínají ještě další související témata: Věrnost v maličkostech, spravedlnost, nenechání se zotročit mamonem. «Nemůžete sloužit Bohu i mamonu». Vše je umocněno výmluvným čtením prvním z proroka Ámosa burcujícího proti lidem, kteří zmenšují (nespravedlivě) míru, zvyšují svévolně cenu, užívají podvodných vah, nuzáka kupují za stříbro a chudáka za opánky, prodávají (lstivě) i nejhorší obilí. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 11. září 2022, na 24. neděli v mezidobí – C

Zář 11, 2022   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 11. září 2022, na 24. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

dnešní podobenství O marnotratném synu patří bezpochyby k nejznámějšímnejoblíbenějším podobenstvím z úst Pána Ježíše. Zároveň je i jedním z nejdůležitějších, neboť jak milosrdný je otec v podobenství, tak milosrdný je k nám, marnotratným lidem sám Bůh. Takový je i Pán Ježíš, «který přišel na svět, aby zachránil hříšníky» (jak jsme slyšeli ve čtení druhém).

Někteří biblisté proto toto podobenství považují za nejautentičtější shrnutí celého evangelia. Milosrdný Kristus, vyhlížeje ho již z dálky, s Boží mateřskou něhou přijímá zpět každého zatoulaného člověka, jen když projeví sebemenší snahu se navrátit, jen když se vydá na cestu, jen když přijde k němu ke stolu. Přijímá ho s dobrotou jen Bohu vlastní. Tu působivě na slavném obrazu vyjádřil Rembrandt van Rijn, když otci z podobenství objímajícího vrátivšího se syna namaloval každou ruku jinou; levou otcovskou, silnou a pravou mateřskou, něžnou.

Ať se stane cokoli, ať jsme slabí jakkoli, ať se zatouláme kamkoli, k tak dobrému Bohu se můžeme vždy s důvěrou pokorně vrátit. On nás přijme, neodmítne, obejme, neboť i nás už z dálky vyhlíží. V tom spočívá jedna ze základních sil křesťanské naděje.

Není divu, že podobenství o marnotratném synu je zároveň snad i nejkomentovanějšímnejcitovanějším Ježíšovým podobenstvím. Každý z nás už slyšel anebo četl celou řadu jeho výkladů…

Proto možná nechme podobenství soukromému rozjímání každého z nás a zkusme nyní krátce zaměřit svou pozornost na čtení první, které je ostatně uvozuje. Je z dvaatřicáté kapitoly knihy Exodus a rozevírá před námi část členité, dlouhé a relativně komplikované perikopy pojednávající o Mojžíšově pobytu na hoře Sinaj a o souběžném dění na jejím úpatí.

Mojžíš je na hoře čtyřicet dnů, setkává se s Hospodinem a dostává Desatero. Pro lid čekající dole je to ale příliš dlouhá doba, a tak požádá Árona, aby mu ulil zlaté tele jako spodobení Boha, který Izraelity vyvedl z Egypta. Mojžíš to neví, je na hoře, oznamuje mu to Hospodin a hned ohlašuje trest pro lid. Před Mojžíšem rozestře možnost, že by se pak mohl stát počátkem národa nového, jakýmsi novým Abrahámem. On to ovšem odmítá, Boha naopak konejší, přimlouvá se za Izraelský národ, aby byl zachráněn. A Hospodin se skutečně slituje a Izraeli odpustí.

Zlaté telerozhovor Boha s Mojžíšem jsou tak dva zásadní momenty dnešního starozákonního úryvku.

Zhotovení zlatého telete je velmi specifický hřích. Není totiž přímo odklonem od živého Boha, jak by se mohlo zdát, není popředním jeho existence anebo Božích mocných činů, vyvedení z Egypta, ale je vlastně jen vytvořením jeho podoby podle potřeby, představtužeb člověka. Izrael nevydržel čekat, nesnesl oblak, který zahalil horu Sinaj, a raději si zhotovil boha po svém. Respektive pravému Bohu dal příliš rychle sobě přijatelnější podobu. Možná s pocitem, že tak bude mít Boha více ve své moci, že si s ním snadněji učiní, co chce. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 4. září 2022, na 23. neděli v mezidobí – C

Zář 3, 2022   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 4. září 2022, na 23. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

jestliže spojujícím tématem biblických čtení (zejména druhého a evangelijního) minulé neděle byla pokora, tak dnes je jím moudrost. Samozřejmě ne jako protiklad pokory, ale jako její součást, předpoklad a důsledek zároveň.

První čtení je z deuterokanonické knihy Moudrosti, nejmladší knihy Starého zákona. Vzniká mezi židy žijícími v helénském prostředí v 1. století před Kristem a je již psána řecky. Předkládá tak nejmladší a tím pádem nejrozvinutější biblické vnímání moudrosti, navíc takové, které již zakomponovalo konfrontaci s okolním světem, setkání s velkou moudrostí antickou.

I proto se v dnešním úryvku mimo jiné odráží pro řeckou filozofii tak příznačné napětí mezi duchem a hmotou, duší a tělem («Vždyť porušitelné tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí»). Ale mnohem důležitější než řešení tohoto metafyzického a zároveň i navýsost praktického problému je pro starozákonního svatopisce reflexe nedostatečnosti a vědomí limitů pouze lidské moudrosti («S námahou luštíme smyslu pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co nejvšednější») a z nich vyplývající vyznání potřeby osvícení shůry, potřeby osvícení Božím duchem. Bez něho se člověk v poznávaném jen stěží vyzná a ještě nesnadněji se dopátrá jeho smyslu («Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha?»).

První čtení nám tak připomíná známou pravdu společnou vlastně všem teistickým náboženstvím, totiž přesvědčení, že aby lidská mysl mohla lépe rozeznat dobro od zla, pravdu od lži a aspoň trochu poodhalit smysl věcí a jevů, potřebuje – vedle vnitřního světla a vnímání světla vyzařujícího ze skutečnosti samé – ještě světlo shůry, světlo Boží, světlo duchovní.

Moudrost Boží sestupuje do lidského srdce bezpochyby mnoha tajemnými způsoby. Biblické náboženství věří, že tradovaná dějinná zkušenost s Bohem je k reálnému najití Boží moudrosti dobrou, ba nejsnazší možnou cestou. Novozákonní křesťanství přidává základ své víry, že Boží Moudrost se přímo vtělila v Ježíši Kristu, a proto evangelium a jeho moudrost (kříže) se staly největším a nejvýmluvnějším odrazem Boží věčné moudrosti mezi námi. Proto – souhrnně řečeno – skutečná, Boží moudrost člověka nikdy nemůže být v protikladu k moudrosti Pána Ježíše, k moudrosti jeho kříže, jeho evangelia, k moudrosti skutečné lásky.

Evangelium Pána Ježíše – koncentrující se v tajemství vtělení Boží lásky («Bůh tak miloval svět, že nám dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný») – je tak nejdůležitějším kritériem jakékoli lidské moudrosti, kritériem, zda je aspoň nějak správná, a zároveň zdrojem jejího nového světla a síly, aby správná byla.

Žalm je vždy modlitebním rozvinutím čtení prvního, dnešní žalm devadesátý zvlášť jasným. «Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce» se modlí. Pomíjivost světa i našeho vlastního pozemského života – «Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen, podobají se pučící trávě: Zrána kvete a bují, večer je skosena a vadne» – je výzvou k hledání a dosahování moudrosti srdce. Pomíjivost nás má přivést k touze čas svého života («Let života člověka je úhrnem sedmdesát, u toho, kdo je při síle osmdesát» říká žalm v jiném verši) moudře využít, využít je k dobru, pod neustálým pohledem do věčnosti (sub specie aeternitatis). Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 28. srpna 2022, na 22. neděli v mezidobí – C

Srp 27, 2022   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 28. srpna 2022, na 22. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

je asi zřejmé, že spojujícím tématem dnešního prvního a evangelijního čtení bude pokora. V úryvku ze starozákonní knihy Sirachovcovy o ní slyšíme formou mudroslovného napomenutí, v evangeliu v podobě jakéhosi podobenství, naučného příběhu z úst samotného Pána Ježíše.

Co se týče evangelijního úryvku, i když je to jasné, je asi dobré připomenout, že je třeba se vyhnout takové interpretaci Ježíšových slov «Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen», která by z projevů pokory činila kalkul k následnému vyvýšení. Vybírat si poslední místa za účelem, abychom byli následně pozváni na místo první, není pochopitelně žádná pokora, nýbrž vypočítavost a tím pádem i faleš. Nějaké pozdější vyvýšení může být jen darem, nechtěným, neplánovaným ovocem jeho skutečné pokory. Pán Ježíš mnohem spíše chce především varovat pyšné a vypočítavé a naopak potěšit opravdu utištěné. Tak to snad jen na okraj…

Zkusme se nyní společně zastavit nad tím, co by tedy mělo být základem, podstatou skutečné pokory, a zahrajme si při tom trochu se slovy. Ovšem s přáním, abychom o pokoře jen neteoretizovali, ale především ji aspoň nějak měli a žili (se sebekritickým přiznáním si, že pokoru možná někdy nejraději tematizují právě ti, kterým nejvíce chybí).

Zkusme začít samotným pojmem, jménem, v němž se odráží obsah vyřčeného. Velmi výmluvná je v tomto ohledu latina. Pokora se latinsky řekne humilitas. Už v samotném slově slyšíme humus, „půdu“, „zemi“. Od ní – jako „při zemi jsoucí“ – je humilitas, „pokora“ odvozena. Podobně jako sám homo, „člověk“, „ze země vzatý“ (v případě člověka je to podobné i v hebrejštině: ádám, „člověk“, „Adam“ je odvozený od adamá, „země“).

Pokora je tedy něčím, co drží člověka při zemi v tom nejlepším slova smyslu. Co ho drží v reálu (bychom řekli dnes). Pokora je pravda, jak se často říkává, a to oprávněně, když už samotná etymologie je taková.

Pokora je opakem pýchy, která se řecky řekne hybris, latinsky superbia. Zvlášť latina je opět výmluvná: Pyšný je ten, kdo o sobě smýšlí, sám sebe vidí jako jsoucího super (či supra) omnia et omnes, „nade všechno a všechny“. Pyšný je ten, který si o sobě myslí, že je „super“. Že je nad Bohem i ostatními lidmi.

Pokorný naopak dobře ví a podle toho se snaží také žít, že je jen člověk. Stejně jako všichni ostatní lidé, jeho bratři a sestry. Ne víc, ne méně. Pokorný ví a žije – ať už to reflektuje s jakoukoli mírou náboženského poznání a vyznání – , že je jen tvorem, Božím stvořením. Proto jeho osobní talenty, genetická výbava (chceme-li), nejsou jeho vlastní zásluhou, ale nezaslouženým darem, darem Božím, daností v něm individualizované lidské přirozenosti.

Pokorný je prostě ten, kdo opravdu přijal za své, že není nadčlověk a už vůbec ne nadbůh a podle toho také žije, vztahuje se a jedná.

Tolik teorieRead More »

Slovo k povzbuzení na neděli 24. července 2022, na 17. neděli v mezidobí – C

Čvc 24, 2022   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 24. července 2022, na 17. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

 

asi nebude pochyb o tom, že ústředním spojujícím tématem dnešních biblických čtení, zejména čtení starozákonního a evangelijního, je modlitba.

Ve starozákonním čtení z 18. kapitoly knihy Genesis (je to úryvek takřka navazující na ten z minulé neděle, na podivuhodnou návštěvu tří tajemných hostí u Abraháma) se před námi rozevírá obraz Abraháma modlitebníka a přímluvce. Praotec víry pochopí, že Hospodin chce potrestat hříšná města Sodomu a Gomoru zničením, a hnut soucitem začne s Bohem přímo licitovat, kolik málo spravedlivých stačí, aby města byla zachráněna. Za jeho až smělým vystupováním se skrývá starozákonní přesvědčení o možnosti zástupnosti, že celek může být zachráněn hrstkou spravedlivých, anebo dokonce jen jedním jediným, podobně jako nemnoho zlých může způsobit zkázu celku, celého národa.

V evangelijním úryvku slyšíme kratší (lukášovskou) verzi Otčenáše. Má jen čtyři prosby oproti sedmi v Matoušově sepsání evangelia. Jelikož Matoušovu delší verzi přijala již nejstarší mimobiblická tradici (jak svědčí třeba raněkřesťanský spis Didaché), stala se ona od nejranějšího křesťanství Modlitbou Páně. Na Otčenáš, který je u Lukáše odpovědí na prosbu učedníků «Pane, nauč nás modlit se», navazuje Ježíšovo povzbuzení k vytrvalé modlitbě a k důvěře v Boha ve vyslyšení proseb.

 

Množství možných témat k rozjímání nabízejí tak dnešní biblické texty. Zkusme se však zastavit jen nad dvěma z nich: Nejprve nad myšlenkou zástupnictví a vztahu jednotlivce či malé skupiny k celku, která se prolíná Abrahámovým modlitebním licitováním. A následně nad jednou zvláštností, jedním důrazem Lukášova Otčenáše oproti Matoušovu.

 

Se zástupností  a se vztahem jednotlivce k celkucelku k jednotlivci je to pochopitelně velmi složité. Je to například i problematika kolektivní viny či kolektivní zodpovědnosti, otázka vztahu svobody jednotlivceobecného dobra, skutečnost, že kvůli části může trpět celek, stejně jako že část může různým způsobem přispět k záchraně či pokroku všech. A tak dále. K tomu všemu pravda křesťanské víry, že jeden Mesiáš přišel zachránit všechny, zatímco jeden padlý anděl se snaží všechny od Boha a dobra odvrátit. Za vším tím je, důvodem všeho je naše faktická vzájemná propojenost, naše bytostná relacionalita.

Dnešní starozákonní čtení nám tak připomíná, že naše vzájemná provázanost je prostě faktem. Takovým, který nějak vážně bere i sám Bůh, když nás ostatně takové stvořil. Vzájemná propojenost, provázanost je faktem, kterému možná nemusíme příliš teoreticky rozumět, nemusí nám být docela jasné, jak a proč funguje, proč s sebou nese takový potenciál dobra i zla, ale který prostě je a je třeba s ním počítat, brát na něj ohled. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 17. července 2022, na 16. neděli v mezidobí – C

Čvc 16, 2022   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 17. července 2022, na 16. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

dovolte tři poznámky k dnešním jednotlivým biblickým čtením…

 

V prvním čtení ze starozákonní knihy Genesis máme před sebou známou scénu, obvykle nazývanou „Abrahámovi hosté“: K Abrahámově stanu v Mamre přicházejí tři neznámí poutníci, Abrahám se k nim rozeběhne a pokloní se, nabídne pohostinství, oni – chvíli o nich text mluví v plurálu, chvíli v singuláru – je přijmou, zaslíbí narození syna ze Sáry a odejdou.

Už leckterý starokřesťanský interpret rád spatřil ve třech tajemných hostech praotce Abraháma předobraz Nejsvětější Trojice. Text se proto stal přímo jedním z klasických starozákonních míst křesťansky trojičně vykládaných. V tomto duchu se stal předmětem také nejednoho výtvarného zobrazení, nejznáměji na pozdně středověké ikoně Andreje Rubleva namalované (napsané) pro Trojicko-sergijevskou lávru, dnes v Treťjakovské galerii v Moskvě: Abrahámovi hosté v podobě tří andělů – osob Trojice – sedí u stolu, andělé mezi sebou různými gesty interagují, a tak naznačují, kdo z nich je kterou Boží osobou.

Abraháma tak – v této křesťanské četbě jeho hostů – navštívil sám Hospodin, Trojjediný Bůh, aniž by mu ještě zjevil, kým je.

 

Ve druhém čtení podobně jako již před týdnem otevíráme list svatého Pavla Kolosanům. Patří k jeho takzvaným „listům z vězení“. Napsal jej během svého vězení buď koncem 50. let ještě v Cézareji anebo začátkem 60. let již v Římě. Pavlova reflexe utrpení – vězení, ztráty svobody, nemožnosti svobodně hlásat evangelium, deportace do Říma – je tak opravdu autentická. Apoštol své trápení chápe jako tajemné doplňování toho, co zbývá do plné míry Kristových útrap. «Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev».

Jak tomu rozumět? Určitě ne tak, že by Kristovo utrpení na kříži bylo samo o sobě nedostatečné; to bychom popřeli jeden z pilířů křesťanské víry i samotné Pavlovy teologie. Ale spíše můžeme v Pavlově vyznání číst určitou tajemnou neuzavřenost Kristova utrpení, jeho určitou neukončenost, přesvědčení o jakési otevřenosti Kristových ran i v nebi, neboť ještě ne všechny údy jeho těla, ne ještě všichni lidé se obrátili.

Proto může svatý Pavel chápat své vlastní trápení jako jakési nepatrné vzetí na sebe utrpení Kristova za tyto neobrácené. Svou oběť může nabídnout samotnému Pánu Ježíšovi, spojuje se tak tajemně s jeho jedinečným utrpením na kříži a nadlehčuje mu jej.

Tajemné nadlehčování Kristova kříže dobrovolným přijímáním různých trápení se stalo velmi drahým momentem spirituality všem mystikům Kristova kříže všech křesťanských dob. Je to moment drahý i všem ostatním trpícím, třeba ani ne mystikům, protože vědomí možnosti zástupné oběti, možnosti tajemného připojení se ke Kristovu vykupitelskému dílu za spásu světa, za spásu blízkých i vzdálených i svou vlastní dává lidskému utrpení aspoň nějaký smysl. Dává smysl zmaru, které utrpení a bolest s sebou přinášejí, dává náplň bolestnému času trpícího lidského života. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 10. července 2022, na 15. neděli v mezidobí – C

Čvc 10, 2022   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 10. července 2022, na 15. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes tři krátké poznámky k dnešním biblickým čtením.

První bylo ze starozákonní knihy Deuteronomium, z Páté knihy Mojžíšovy opakující Zákon obsažený již v Exodu a Levitiku. Nalezení této knihy v jeruzalémském chrámě a její následné předčítání podnítilo velkou náboženskou a lidskou obrodu v Izraeli za vlády krále Joziáše koncem 7. století před Kristem. I proto se Deuteronomium stalo součástí Božího slova.

Základní pointou dnešního úryvku z třicáté kapitoly, textu, který je završením celého zopakování Zákona, je Mojžíšovo ujištění, že Boží přikázání nejsou něčím, co by člověku mělo být vzdálené. Ale jsou naopak něčím, co každý člověk už předem má nějak ve svých ústech, i když třeba ještě nevyslovené, a uchovává ve svém srdci, i když třeba ještě nereflektované: «Vždyť je ti to slovo velmi blízké, je v tvých ústech a v tvém srdci, takže ho můžeš zachovávat» slyšíme.

Biblická morálka – zejména pak morálka evangelijní ve svém nejpodstatnějším apelu k víře, dobru, spravedlnosti, milosrdenství a především k lásce – není něčím, co by nebylo již někde hluboce zakořeněno v lidské přirozenosti. Neklade před člověka nic, co by již nějak nebylo v něm samém. Božím zjevením základní mravní imperativy lidství připomíná, odhalujeumocňuje. A také pochopitelně očišťuje a zasazuje do konkrétního dobového kontextu.

Nejde o to nyní nějak otevírat pověstnou „Pandořinu skříňku“ otázkou, co vše je na biblické – zejména té starozákonní – konkrétní morálce podstatné a trvale platné a co jen marginální a jen dobově podmíněné. Něco takového by určitě přesahovalo formát i možnosti neumělého nedělního zamyšlení. Stačí snad jen poznamenat, že musíme rozlišovat ještě nedokonalou morálku starozákonní a Ježíšovu dokonalou morálku evangelijní.

Ale jde o to si připomenout, že Boží volání k dobru, k přilnutí k jeho přikázáním není něčím, co by bylo proti naší přirozenosti. Naopak. Přilnout k Hospodinu, Pánu Ježíšovi a jeho přikázání lásky ve všem se projevujícímu je nejlepším počinem, který člověk může v životě udělat, který ho ze všeho nejvíce Bohu připodobní, zbožští, učiní člověkem, souzní s jeho bytostným určením a nasměrováním.

Své jednání bychom proto měli stále konfrontovat s Pánem Bohem, měli bychom se ho ptát, co je dobré a co ne, toužit znát Boží přikázání pro danou situaci. Měli bychom Boha prosit o sílu k dobru a pevně za všech okolností a ve všech situacích doufat, že láska a laskavost mají opravdu smysl…

Ve druhém dnešním čtení máme před sebou jeden z nejvýraznějších novozákonních hymnů o Pánu Ježíšovi. Biblické hymny jsou jedním z výmluvných způsobů vyznání víry, kým Kristus je.

Ten dnešní z Listu Kolosanům je navíc snad nejkomentovanějším hymnem z celého Nového zákona ze strany církevních otců. Sehrál svou roli v dějinách teologie: Stal se jedním z argumentů kněze Aria, proč být přesvědčen, že Kristus «dříve zrozený než celé tvorstvo» není zrozený z Otce jako Syn, ale je jen stvořený, byť jako první a největší ze všech andělů. Musel se sejít první koncil v Nicei a roku 325 slavnostně vyznat, že Kristus je pravým Božím Synem, opravdu zrozeným z Otce přede všemi věky, stejné podstaty s ním a že nebyl čas, kdy by Syn nebyl.

Hymnus tak vyzpívává kosmickou roli Syna, který je alfou i ómegou celého stvořeného bytí, celých dějin. A právě formulace «prvorozený z celého stvoření» je i nejhlubším odůvodněním toho, nač nás již upozornilo dnešní čtení první: Protože Kristus, Syn, Slovo je počátkem, základem a cílem veškerého bytí vysloveného Otcem, je člověkovo tíhnutí k Bohu a lásce již jakoby zakódováno v samotném jeho bytí. Proto je překrásným úkolem člověka být v lásce, žít lásku a dávat ji dál, k lásce vše směřovat a láskou vše naplňovat, a tak se snažit s Boží pomocí přetvářet i nepatrnou částečku světa, do níž je vržen…

V evangelijním úryvku z desáté kapitoly Lukášova sepsání máme před sebou veleznámé podobenství O milosrdném Samaritánovi. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 3. července 2022, na 14. neděli v mezidobí – C

Čvc 3, 2022   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 3. července 2022, na 14. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelijní úryvek dvě části: Svědectví o vyslání dvaasedmdesáti dalších učedníků („dalších“ vzhledem ke Dvanácti) Kristem do světa a svědectví o návratu těchto učedníků k Pánu Ježíšovi a jejich rozhovoru s ním. Úryvek je relativně dlouhý, jistě by bylo mnohé k rozjímání – například už jen to, že Ježíš posílá učedníky «před sebou po dvou» a nikdy ne jako solitéry – , ale zkusme se zastavit jen nad třemi momenty.

Nejprve nad Kristovými slovy o navracení se přání pokoje, když není přijat, a následném vytřásání si prachu z opánků: «Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám… Když přijdete do některého města a nepřijmou vás, vyjděte do jeho ulic a řekněte: „I ten prach, který se nám ve vašem městě přichytil na nohou, vám tu setřásáme“».

Pak nad mocí šlapat nad hady, štíry a nad nečistými duchy, jíž Kristus své učedníky vybavuje a oni ji vykonávají: «Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a přemáhat všechnu nepřítelovu sílu… Podrobují se vám duchové».

A nakonec nad ještě větší radostí, kterou mají mít z přebývání s Pánem Ježíšem: «Spíše se radujte z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebi».

Jak tedy rozumět slovům, že pokoj se vrátí k učedníkům, když se nenajde nikdo, kdo je ho hoden, schopen přijmout, a že učedníci si mají při nepřijetí i prach ze svých botou vysypat?

Jistě existuje celá řada výkladů. Možná nejpochopitelnějším je ten, který navazuje na starozákonní vnímání moci žehnat. Ta je člověku vždy jen svěřena, člověk nemá neomezenou moc žehnat jako Bůh. Proto třeba patriarchové směli jen jednou dát své požehnání otcovské, vzpomeňme třeba na takového Jákoba. Podobně proroci museli vážit, komu požehnají a komu ne, jak si to přeje Bůh.

Něco takového – zdá se – platí i pro Ježíšovy učedníky. Ani jejich Kristem svěřené schopnosti nejsou nevyčerpatelné. Jednak ve smyslu, že si musí stále uvědomovat, že nadpřirozených darů, svátostné moci, jsou jen správci a nikoliv vlastníci. Ale také, že i jejich přirozené dary, jejich vlohy, talenty, schopnosti a možnosti jim byly jen svěřeny. Ani jich není člověk vlastníkem a nemá s nimi a nad nimi neomezenou moc. Proto by se měl ptát Boha, jak s nimi nakládat, proto by měl také pokorně vážit své síly, čeho ještě schopen je a čeho už ne.

To pochopitelně není výzvou k lenosti, anebo ke skouposti v obdarovávání druhých, a už vůbec ne k sobecké ochraně pouze sebe samého, k urputnému sebestřednému hájení sebe sama. Ale je to pozvání k pokoře, k věřícímu realismu, že prostě nezvládneme všechno, neboť nejsme bohové, že všechno po nás Bůh ani nechce, že se musíme učit také vážit své síly a možná i si umět někdy odpočinout.

Teprve pokornější a možná i méně megalomanský přístup k činnosti i ke všem snahám o pokoj mezi lidmi nám pomůže skutečně něco dobrého vykonat. V mikrosvětě vztahů, lidí a míst, do nichž jsme opravdu posláni, kam jsme životem vrženi. Scholastické gratia supponit naturam et elevat eam („milost předpokládá přirozenost a povyšuje ji“) platí i v tomto ohledu… Read More »

Slovo k povzbuzení k páteční slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova

Čvn 26, 2022   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení k páteční slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova

Milé sestry, milí bratří,

o Kristově srdci – Nejsvětějším Srdci Ježíšově, Nejsvětějším Srdci Páně – vyznáváme, že je to srdce boholidské, srdce, skrze něž se spojilo Kristovo Božství s lidstvím. Dále že je to srdce probodené, které nám přineslo spásu, srdce tiché a pokorné, od kterého se máme všichni učit. O těchto tajemstvích a pravdách naší křesťanské víry jsme rok co rok zvlášť o dnešní slavnosti pozváni rozjímat. A proto se o to i letos – jako každoročně – pokusme…

Začněme naším lidským srdcem. Že člověk má srdce, je jasné. I to, že srdcem člověka nemyslíme jen orgán (nástroj) jeho těla, ale i celé jeho nitro, jeho duši, střed veškerého jeho vnitřního světa, to nejdůležitější v člověku. Tak o srdci smýšlíme a mluvíme.

A stejně tak je jasné, proč středu či duši člověka říkáme právě srdce. Podobně jako srdeční sval rozvádí po celém těle životadárnou okysličenou krev, pročež je srdce odnepaměti vnímáno jako nejdůležitější část těla, tak i duše dává život všemu, co dělá člověka člověkem. Z toho důvodu je vnímána jako základ celého jeho člověčenství. Duše dává člověku jeho ducha, charakter, povyšuje jej nad pouhé nejvyšší uspořádání hmoty. Duší se do všech částí těla rozlévá život, oduševnělý dechem Božím. U všech lidí tomu tak je, u těch, kterým byla dána víra, navíc vědomě a reflektovatelně.

Srdce souvisí s myslí člověka, i to je jasné. Někdy se myslí a srdcem míní totéž, jindy se jedná o dvě součásti, dvě mohutnosti jedné duše. Ne nadarmo už staří antičtí myslitelé rádi zvažovali, která z nich je důležitější. Zda centrum člověka je spíše v hlavě (tedy v mysli), či v hrudi (tedy v srdci). Zda nositelem života je sám duch anebo oduchovnělá krev. A nedošli k jasnému závěru, protože oboje – mysl i srdce – k duši člověka (spolu se vztahovostí a vášnivostí) prostě patří.

Ať je to ale s duší člověka, jak chce, ať je jejím středem to či ono, v každém případě platí, že člověk srdce má a že toto srdce jej nejvíce činí člověkem. V srdci člověka, v jeho zalíbení se rozhoduje, co člověk chce či nechce, co učiní či neučiní. Proto na srdci člověka – na jeho kvalitě, dobrotě anebo zlobě – tolik záleží. Read More »

Stránky:1234567...27»