Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení z knihy Genesis se dnes před námi rozevřel známý a krásný starozákonní obraz o dotvoření člověka, o stvoření ženy (Evy, Živy) z boku a žebra člověkova (Adamova, Ze země vzatého). Vyprávění je z druhé, co do doby vzniku starší zprávy o stvoření světa. V jejím vyprávění jsou Hospodinem nejprve stvořeny nebe a země, pak na pusté zemi člověk jako Adam, teprve následně Bůh dotvoří veškeré živé tvorstvo, floru i faunu, aby nakonec z boku Adamova vyvedl Evu, neboť «se (mezi zvířaty) nenašel pomocník, který by se k němu (Adamovi) hodil» a přitom «není dobré, aby byl člověk sám».

Postupnost (chceme-li, gradualita) stvoření člověka se vykládala v různých dobách různě a vyvozovaly se z ní různé závěry. Například neznámý autor Velkého žitavského postního plátna z roku 1472, které je jakýmsi biblickým komiksem (na 90 obrázcích jsou zachyceny celé dějiny Starého a Nového Zákona), to vyřešil následovně: Na jednom obrázku je stvořen nejprve Adam, ale není jasné, zda je to vlastně muž či žena, má andro-gynní rysy, od pasu nahoru je to spíše žena, dolů muž. Teprve na druhém obrázku, kdy Boží Syn, tvůrčí ruka Otcova, vyvádí z boku Adamova Evu, oba dostanou jasně mužské a ženské rysy, Eva je krásná žena, Adam silný muž.

Teprve jako muž a žena je člověk hotový a úplný, oba jsou si rovni, když jsou ze stejného „těsta“. Binarita a komplementarita mužství a ženství k lidství patří. Stejně jako vztahovost, stejně jako intimní tíhnutí muže k ženě a ženy k muži.

To – a jisté mnohé další – není patrně jen intuicí pozdně středověkého malíře, ale asi i něčím, co bychom v biblickém obrazu – i při vší nutnosti interpretace a aktualizace – měli nějak číst stále. Stejně jako to, že k lidství a mezilidským vztahům patří i vzájemná důvěra, bezpečí jednoho u druhého. «A oba byli nazí, člověk i jeho žena, a jeden před druhým se nestyděli» je verš, kterým je celý úryvek završen (ale který nám bohužel liturgie už nenabídla).

Pak jsme dnes slyšeli evangelijní úryvek dle Matoušova sepsání, Kristovu odpověď na záludnou otázku farizeů, zda se může muž se ženou rozvést (nejen v biblickém Izraeli to byl jen muž, který mohl rozluku iniciovat). Nemůže, odporuje to řádu stvoření, řádu lásky, zní Ježíšova odpověď. Navíc již od dob svatého Augustina západní církevní tradice právě v Kristových slovech «co Bůh spojil, člověk nerozlučuj» přečetla ono povýšení manželství na svátost a svázání jeho svátostnosti s nerozlučitelností.

Jenže co když se to někomu nepodaří, co když se manželství rozpadne, co když to má někdo jinak, žije jinak, nechce anebo třeba vlastně ani nemůže něco z výše jmenovaného změnit do podoby, o níž slyší na těchto stránkách Písma. Život je krásný, ale také dlouhý, složitý a leckdy zašmodrchaný. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelijní úryvek můžeme rozdělit na tři části. První je Kristova reakce na obavu učedníků vyslovenou apoštolem Janem, že také ještě někdo další a cizí vyhání zlé duchy Ježíšovým jménem. Za druhou část můžeme považovat Ježíšova slova o podání číše vody Kristovým učedníkům a o hrozném údělu těch, kteří svedou i jednoho z Kristových nepatrných. Třetí část pak tvoří několik rad, co činit, když nás pokouší a k odpadnutí od živého Boha svádí naše ruka, noha či oko.

Ačkoli dnešní starozákonní čtení z knihy Numeri zaměřuje naši pozornost zejména na první ze zmíněných částí, zkusme se krátce zamyslet nad všemi třemi. Třeba formou několika málo střípků, snad podnětů k rozjímání…

Začněme Kristovou reakcí na obavu apoštolů, že ještě někdo jiný – kromě nich – vyhání zlé duchy Ježíšovým jménem. «Nebraňte mu! Přece žádný, kdo ve jménu mém vykoná zázrak, nemůže pak hned o mně mluvit špatně. Kdo není proti nám, je s námi» slyšíme z Kristových úst. Aniž bychom zabíhali do podrobností a aniž bychom hledali vysvětlení, proč u Matouše a Lukáše v podobné situaci máme zaznamenanou Ježíšovu vlastně opačnou reakci («kdo není s námi, je proti nám»), můžeme Kristovo slovo v Markově podání («kdo není proti nám, je s námi») vnímat jako velmi aktuální. Zvlášť pokud ono konání zázraků «v Ježíšově jménu» pochopíme v širším, snad i v nadkonfesijním smyslu: Jako konání dobra, jež je vždy nějak zázračné a často i za-zračné, ve jménu Boha, ve jména dobra, ve jménu spravedlnosti a milosrdenství.

Aktuální je Kristova reakce proto, že v nás lidech neblahá tendence negovat dobro bohužel je. Je v nás sklon znegovat dobro, které dělá někdo jiný než my, anebo třeba jen jinak než my, anebo (byť jen zdánlivě) jiným jménem. A co teprve když nějaké dobro vykoná nějaký náš konkurent anebo nepřítel. Jsme v pokušení takové dobro všemožně očerňovat, nepřijímat, připisovat jeho strůjci zlé úmysly.

Je sice pravda, že někdo může nějaké dobro opravdu konat nějak oportunisticky, skutečnost dobra je často složitější. Ale ani to nic nemění na tom, že dobro je pořád dobro, a pokud není v nepřekonatelné kolizi s dobrem podstatnějším, je škoda je ničit. A navíc platí, že naše soudy jsou často ovlivněny různými předsudky, stereotypy pohledu na druhého člověka. Svými negacemi tak můžeme znehodnotit, poničit či dokonce zničit nějaké skutečné a i nezištné dobro. «To tak žárlíš kvůli mně?» by se proto i nás mohl zeptat Mojžíš. „Ne, kvůli sobě“ bychom museli možná popravdě odpovědět. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v evangeliu dnes slyšíme svědectví o tom, co nastalo po Kristově proměnění na hoře (Tábor) před očima tří jeho učedníků, Petra, Jakuba a Jana. Sestoupili z hory, procházejí Galilejí a Pán Ježíš k apoštolům znovu hovoří o nutnosti svého budoucího zástupného utrpení: «Syn člověka bude vydán lidem do rukou a zabijí ho, ale za tři dny po své smrti vstane». O nutnosti prorokované nejen Izaiášem, ale třeba i knihou Moudrosti, jak naznačuje dnešní první čtení, ale v době Ježíšově tak neinterpretované.

Učedníci Ježíšovým slovům stále nerozumí, tentokrát se ho však již bojí zeptat (vzpomeňme, jak příkře byl napomenut apoštol Petr, jak jsme četli minulou neděli). Kristus přesto ví, o čem cestou rozmlouvali, a pojmenuje jejich smýšlení. Poodhalí, že jejich neochota přijmout představu trpícího Mesiáše nesouvisí jen s dobovými náboženskými představami Mesiáše úspěšného, slavného a silného. Že dokonce nesouvisí ani jen s očekáváním, že Bůh bude vždy dle našich představ a předně splní všechna liská přání. Kristova slova naznačují, že nepřijetí představy trpícího Mesiáše souvisí ještě s něčím temnějším, co je také v srdcích apoštolů: «“O čem jste cestou rozmlouvali?“ … O tom, kdo z nich je největší». Že příčinou nepřijetí Krista, jaký je, Krista lásky a kříže, je touha být největším, větším než ostatní.

«Kdo chce být mezi vámi první, ať je služebníkem všech» říká naproti tomu Pán Ježíš.

Chtít být největší, anebo aspoň větší než druzí, úspěšnější, šťastnější či mocnější než ostatní, je jedním ze základních projevů porušenosti hříchem, snad ještě ďábelštější než jen chtít mít Mesiáše podle sebe. Satanovou nabídkou «budete jako Bůh» přeci vešel (dle biblického obrazu knihy Genesis) někdy na začátku procesu hominizace do srdcí lidí hřích a rozšířil se na celý lidský rod (což je nauka o prvotním a dědičném hříchu).

Touha po nadčlověčenství anebo potažmo nadbožství a přesvědčení o tom je totiž pýcha (latinsky velmi příznačně superbia). A ta je základem všeho zla, samotnou podstatou každého hříchu. Což se netýká rozhodně jen několika prostých apoštolů či Ježíšových současníků, ale celého lidstva, některých lidí mnohem a mnohem víc, každého z nás. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

první čtení bylo dnes z knihy proroka Izaiáše, z jeho druhé části. Jejím autorem je prorok píšící pod jménem Izaiášovým na začátku babylónského vyhnanství. Slyšeli jsme krátké proroctví o utrpení Božího služebníka. Je pozoruhodné, že právě v útrapách vyhnanství se rodí toto tajemné proroctví, jaký bude skutečný Boží Mesiáš: «Svá záda vydá těm, kteří ho budou bít, své líce těm, kteří budou rvát jeho vous. Svou tvář neskryje před hanou a slinou». Že bude mesiášem trpícím a že právě jeho utrpení vrátí lidem Boží blízkost.

Následný žalm je modlitbou tohoto Služebníka Hospodinova, modlitbou důvěry v Boží sílu a pomoc v naplnění jeho poslání: «Vždyť vysvobodil můj život ze smrti, mé oči ze slz, mé nohy z pádu. Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých».

To vše uvozuje úryvek evangelijní. Po Kristově otázce, za koho ho lidé vlastně pokládají, a po Petrově odpovědi, že on a učedníci v něm již rozpoznali mesiáše, následuje Kristova první předpověď vlastního utrpení: «Syn člověka bude muset mnoho trpět, bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, bude zabit, ale po třech dnech vstane z mrtvých».

Ježíš je opravdu mesiášem, ale jiným, než jakého očekávali jeho současníci – úspěšného, slavného a bojovného. Je mesiášem, jehož pozemskou slávou bude kříž, Mesiášem, který přemůže hřích a pro Boží spásu získá svět láskou, její silou, obětí na kříži.

Petr ale – jako většina jeho současníků – čekal mesiáše jiného, toho slavného. Izaiášovo proroctví v době Ježíšově totiž mesiánsky interpretováno nebylo. Ježíšovi židovští současníci se ve Služebníku Hospodinově chtěli vidět spíše sami. I proto chtěl Petr Ježíšovi rozmluvit jeho utrpení. Z úst Kristových však slyší nesmírně příkrou výtku: «Jdi mi z očí, satane (opisó mou sataná)». Read More »

Milé sestry, milí bratří,

již minulou neděli – po několika týdnech naslouchání Ježíšově Řeči o chlebě života podle Jana – jsme se vrátili k četbě Markova evangelia, nejstaršího ze všech čtyř evangelií. I dnes máme před sebou pro Marka typické – plastické, průzračné a jasné – svědectví o jednom z Kristových zázraků, konkrétně o uzdravení hluchoněmého. Kristus tak naplňujuje starozákonní očekávání, třeba i Izaiášovo proroctví: «Odemknou se uši hluchých… zaplesá jazyk němého», jak jsme slyšeli ve čtení prvním.

Evangelijní zázraky jsou, jak dobře známo, i jakýmisi prototypy toho, co se má nějak dít stále, toho, jak Pán Ježíš chce i dnes v našich životech tajemně působit. Ne nutně zázraky uzdravení našeho těla (ty se sice také dějí, ale je jich spíše jen jako šafránu), ale spíše zázraky uzdravení našeho srdce, našeho nitra, naší duše.

I naše duše může být totiž hluchoněmá. Může neslyšet Boha, jeho mnohotvárný hlas. Může neslyšet i druhé lidi, nevnímat svět kolem sebe. Stejně tak může být němá, neschopná komunikace s Bohem i s ostatními lidmi, neschopná interakce s okolním světem. Může být neschopná se pravdivě vyslovit, vyjádřit, natož o Bohu nějak svědčit. Duše může být – zkrátka a dobře – neschopná Slova (toho Božího) i slova (lidského). Proto potřebuje, aby byla Kristem uzdravena, stále znovu uzdravována, ne nepodobně hluchoněmému v dnešním evangeliu.

Pán Ježíš – věříme – chce proto i naší duši navrátit sluch, aby dokázala slyšet a vnímat Boha, lidi i svět. Boha v rezonujících podobách jeho tajemných přítomností; v křesťanství, celém stvoření, v událostech, jež nás obklopují a jichž jsme součástí, v druhých lidech, či ve vlastním životě. Kristus nám chce vrátit sluch, abychom slyšeli i druhé lidi, jejich pláč i smích, vnímali jejich potřeby a radosti. Zaslechli, že i oni k nám mluví a čekají na naši odpověď, na aspoň nějakou reakci, která ovšem bude o nich a nejen o nás.

Stejně tak naše duše potřebuje navrátit hlas. Aby mohla promluvit, s Bohem i s člověkem, o Bohu i o člověku. A aby to, co z duše vychází a je vysloveno, odpovídalo tomu, co v ní je. A hlavně aby slovo, které říká, bylo – pokud možno – dobré a laskavé, a tak aspoň nějak participující na Slově (Božím).

Pán Ježíš prostě chce svým zázrakem «effatha – otevři se» uschopnit i naši duši, aby slyšela Boží hlas i hlas lidí, odemknout její uši. A zároveň ji chce vrátit hlas, schopnost mluvit. Aby naše duše mohla slyšet a chválit Boha, komunikovat s ním. Slyšet lidi a svět a komunikovat i s nimi. Chce nechat jazyk znovu zaplesat. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

první čtení ze starozákonní knihy Přísloví zaznělo jako pozvání k hostině moudrosti, k hostině, kterou nachystala sama Boží moudrost: «Připravila svůj stůl, poslala své služebnice volat… Kdo je nezkušený, ať sem přijde… Můj pokrm jezte, víno mnou nalité pijte». Člověka zve k sobě moudrost, která chce poznáním Boha, dobra a pravdy nasytit a potěšit lidské nitro, moudrost, která se dává člověku nalézt, hledá-li ji. O tom jsou mnohé texty starozákonních mudroslovných knih, plná jich je i protokanonická Kniha přísloví.

Evangelium je ze závěrečné části Kristovy Řeči o chlebě života podle Janova sepsání. Přečtená pasáž představu jedinečnou podobu pozvání Boží moudrostí, jeho uskutečnění. Řeč byla o eucharistii. Ona je hostinou, v níž se člověku dává Kristus, Slovo, vtělená moudrost Otce.

Bylo-li by srdce člověka skutečně otevřené Boží chuti eucharistie, chuti skutečné lásky, pak by eucharistie mohla více kultivovat jeho život, sytila by člověka v lásce Boží. «Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm». Člověk by se stával moudřejším. Ne inteligentnějším v moderním slova smyslu, to je samozřejmě úplně jiná kategorie, ale biblicky moudřejším, člověkem snadněji rozeznávajícím dobro od zla, přesvědčenějším o smyslu prvního a toužícím poznané dobro uvádět v čin, člověkem lépe poznávajícím Boha.

O moudrosti, respektive o moudrém jednání bylo dnes i čtení druhé z Listu Efezským. «(Chovejte se) jako moudří; dobře využívejte času, protože žijeme ve zlých dobách… Neopíjejte se vínem…, dejte se naplnit Duchem. Když mezi sebou mluvíte, užívejte slov žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní… Děkujte stále Bohu».

Slova «dobře využívejte času, protože žijeme ve zlých dobách» se zdají být obzvlášť aktuální. Jistě, všechny doby světa i jednotlivých lidských životů jsou i nějak složité a i v lecčem zlé, každá doba a každý lidský život mají své stinné i světlé stránky, negativa i pozitiva, bolesti a radosti, jistoty i nebezpečí. Tak je tomu od počátku světa. Zdá se ale, že naše doba a stav našeho světa – i navzdory všemu pozitivnímu a krásnému – jsou zvlášť složité, chtělo by se říci vykloubené a v lecčem a leckde i velmi zlé a bezútěšné. Naše doba s sebou nese přeci i mnohá nebezpečí a úskalí jako žádná před ní. Aspoň mnozí to tak prožívají

O to víc, patříme-li k takovým, ztotožníme-li se s apoštolovým «žijeme ve zlých dobách», nacházíme-li se v této charakteristice, (o to víc) bychom se tedy měli  ptát, co pro nás znamená ono «dobře využívejte času». Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení jsme dnes slyšeli úryvek z První knihy královské. Přenesl nás do poloviny 9. století př. Kr., do doby vlády severoizraelského krále Achaba. Jeho ženou byla Jezábel, původně fénická princezna, která do Izraele nejen stále více vnášela své pohanské zvyky, z pohledu Jahvistického kultu modloslužbu, ale svého manžela sváděla ke stále větším nepravostem, a to i bez ohledu na jakékoli náboženství. Proti tomu všemu, rozhorlen pro Hospodina a jeho věc, vystupuje prorok Eliáš, první a zároveň největší ze všech starozákonních proroků, vzor pro všechny následující.

Setkáváme se s ním krátce poté, co na hoře Karmel symbolickým znamením zvítězil nad baalovými proroky, pohanskými věštci či kněžími, následně je nechal pochytat a 450 jich pobít u potoku Kišon. Královna Jezábel si proto žádá Eliášovu smrt. On utíká, všemi opuštěn, má všeho dost, lehne si pod jakousi kručinku, keřovitý strom, a chce zemřít. Hospodin však posílá anděla, který mu ukáže na upečený chléb a džbán vody a vyzve proroka, aby se najedl a napil, tím posílil a pokračoval čtyřicet dní a čtyřicet nocí v cestě na Boží horu Choreb (neboli Sinaj). Tam se Eliáš – jako kdysi Mojžíš – setká se samotným Hospodinem. Zjeví se mu však nově, ne v bouři a vichru, ale v jemném a tichém vánku.

Starozákonní úryvek uvozuje evangelium, v němž pokračujeme v naslouchání Ježíšově velké Řeči o chlebu života, jak nám ji zaznamenal evangelista Jan. Kristus sám je chlebem života, vztah s ním člověka sytí, naplňuje a těší, jedinečně pak eucharistie. Toho byly předobrazem chléb a voda, kterými se měl posílit ve starozákonním čtení Eliáš. A také posílil a šel a prorokoval dál.

Vztah s Bohem, v Novém zákoně skrze Krista, je skutečně něčím, co má sílit člověka, dávat jeho životní cestě dobrý Boží rozměr, Boží vztah. Zvlášť důležitá je tato posila v situacích, v nichž má člověk pocit, že by si také nejraději lehnul pod nějakou kručinku a usnul, přeje si umřít. Vztah s Bohem ho má posílit jít dál cestou, na jejímž konci bude nějaká nová teofanie, setkání s Bohem. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

zkusme svou pozornost zaměřit na úryvek z evangelia podle Marka. Následuje nedlouho po vyslání Dvanácti apoštolů (o něm jsme slyšeli minulou neděli) a předchází Kristovu zázračnému rozmnožení chleba a ryb a nasycení zástupů (o něm budeme slyšet příští neděli podle Jana). Předznamenán byl Jeremiášovým proroctvím a žalmem, zaslibujícími Mesiáše jako dobrého pastýře, který přijde od Boha a kterému bude na lidech záležet.

Učedníci se tedy vrací ze své „mise“ a vyprávějí Kristu, co vše Božího se jejich prostřednictvím dělo. Jelikož se na ně stále tlačí další a další lidé, Pán Ježíš vyzve apoštoly, aby s ním odjeli lodí přes Genezaretské jezero na nějaké opuštěné místo, kde by byli sami a společně si odpočinuli.

Ježíšova výzva k odjetí do samoty a odpočinutí si představuje důležitý moment, stále platný a aktuální. Kristovo pozvání je totiž určené i nám všem. A je důležité. Zvlášť pro všechny workoholiky či pro ty, kteří by chvíle samoty a bytí s Bohem – anebo třeba i s druhými lidmi – měli tendenci považovat za ztrátu času.

Pán Ježíš se i výzvou k odpočinku projevuje jako dobrý Boží pastýř, kterému na nás záleží. Když nás volá, abychom si také odpočinuli a dokázali být i sami a s ním. Když nás zve, abychom poodstoupili od všech svých každodenních starostí a strastí, od všeho, do čehož někdy možná až přespříliš zabředáme, v čem se topíme. Zve nás, abychom uvolnili a osvobodili svou mysl a srdce pro jiné, hlubší a intenzivnější vnímání Boha a potažmo lidí a celého světa. A i tímto způsobem našli trochu vnitřního pokoje. Je to pozvání, abychom skrze Krista načerpali novou duchovní Boží sílu, třeba se i trochu zklidnili.

Aby pak i naše činy mohly být lepší, laskavější, snad nějak plnější Boha, snad účinnější. Odpočinek může posloužit budoucím aktivitám, aby byly lepší.

Pozvání k odpočinku, usebranosti, samotě a nabrání sil platí samozřejmě celoročně, ale nyní v létě, kdy každý z nás má snad aspoň také nějaké volno, dovolenou či prázdniny, ještě o něco intenzivněji.

Ježíšovo lidskostí prodchnuté pozvání «Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte» a úvahy o odpočinku zní někomu možná trochu banálně, ale třeba jsou pro řadu z nás právě v těchto dnech důležité. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v evangeliu dnes máme před sebou zprávu o vyslání Dvanácti podle Markova sepsání. S drobnými odchylkami ji najdeme i u Matouše a Lukáše: Pán Ježíš vysílá svých Dvanáct apoštolů do světa, svěřuje jim Boží moc nad nečistými duchy a dává jim pokyny, jak se mají na cestu vybavit, respektive nevybavit, a jak mají s poselstvím evangelia obcházet jednotlivá místa. Apoštolové tak učiní: Jdou do světa, volají k obrácení, vyhánějí mnoho zlých duchů a uzdravují nemocné pomazávajíce je olejem.

Text promlouvá asi nejprve k těm, kterým – nehodným – je nějak svěřena apoštolská a kněžská služba. Nicméně bezpochyby promlouvá i k nám všem ostatním. Jako celek i ve svých detailech. Zkusme se dnes společně zaměřit například na tři z nich…

Prvním je poznámka evangelisty, že Pán Ježíš své učedníky vysílá «po dvou». V tom je skryto určitě něco víc než jen pragmatičnost, že dva si mohou navzájem pomáhat, že se mohou doplňovat, případně zastoupit, že dva zmohou více než jeden. To vše platí, ale vyslání po dvou je hlubší. Upozorňuje, že schopnost spolupráce s druhými ke službě evangelia patří, že hlasatel evangelia se nikdy nemůže cítit jako solitér, jako jeho jediný zprostředkovatel. Naopak, měl by být schopen spolupracovat i s ostatními, kterým je svěřeno podobné poslání.

Což pochopitelně neplatí jen o explicitním hlásání evangelia, anebo jen o spolupráci v církevních obcích, ve farnostech. Spolupráce lidí dobré vůle je nezbytná u jakéhokoli dobrého díla. Každé dobré dílo, k němuž je člověk Bohem povolán, je vždy nějak Boží, je nějakou – i když třeba jen docela implicitní (ale někdy o to intenzivnější) – formou Kristova evangelia, podobou Kristovy přítomnosti.

A tak zkusme zazpytovat svědomí, jak jsme na tom se schopností spolupráce, se schopností se rozdělit o práci na dobrém díle. Tedy za předpokladu, že se vůbec o nějaké dobro snažíme, že se k dobrým dílům Pánem Ježíšem necháváme vysílat…

Druhým detailem, momentem je Kristovo nařízení apoštolům, «aby si na cestu nic nebrali, jen hůl; ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty». Aby se stali poutníky podobnými samotnému Ježíšovi, nezajištěnými na této zemi a spoléhajícími se na Boží prozřetelnost. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

zkusme zaměřit dnes svou pozornost na čtení druhé. Je z Pavlova Druhého listu Korintským, který patří k jeho nejosobnějším listům, někdy je příznačně nazýván „Listem v slzách“. Svatý Pavel totiž „v slzách“ opravdu píše, trápí ho nemalé problémy, které se v korintské církevní obci rozmohly po jeho odchodu, zejména odklon od původního evangelia vlivem působení «falešných proroků». Bolestivé pro Pavla bylo i nepřijímání jeho apoštolské služby ze strany (některých) korintských křesťanů, odůvodněné i kritikou snášející se na jeho vlastní osobu. Proto se – mimo jiné – snaží ukázat, že jeho lidská slabost, kterou nepopírá, nemůže umenšit a pokazit nic na velikosti a kráse Kristova evangelia a na účinnosti jeho působení skrze svatá tajemství. Naopak, je to právě apoštolova lidská slabost, která nakonec může dát skutečnému Kristu ještě více vyniknout a zazářit.

V dnešním úryvku – vedle odvolání se na mystická Boží zjevení, kterých se Pavlovi dostalo a jimiž chce prokázat, že «není pozadu» za oněmi samozvanými proroky a učiteli – (v dnešním úryvku) slyšíme především apoštolova slova o tajemném «ostnu». Ten mu byl dán «do těla», aby ho «bil do tváře» a aby se ho «nezmocňovala pýcha», jak Pavel píše.

Nesčetné množství úvah a polemik otevřela tato pasáž. Mnozí interpreti se již od dob křesťanského starověku pokoušeli a dodnes pokouší přijít na to, co by oním tajemným ostnem mohlo ve skutečnosti být, co mohl mít Pavel tímto «poslem to satanovým» na mysli. Jistěže, nikdo není apoštolem Pavlem, a proto nikdo nikdy nebude moci s jistotou říci, co jeho osten byl. Jelikož se ale i toto Pavlovo vyznání stalo součástí Božího slova, je legitimní o něm rozjímat. Můžeme se – s nutnou dávkou exegetické pokory – zkusit zeptat, co by tedy onen osten mohl třeba být. Abychom mohli odtušit, čím snad celá pasáž promlouvá k nám, co nám říká o našich vlastních případných ostnech, ať jsou jakékoli provenience a intenzity. Read More »