Milé sestry, milí bratří,

Ježíšovo podobenství o rozsévači patří k těm nejpochopitelnějším. Už co do svých obrazů. Navíc je jediným, u kterého nám evangelium dochovalo i jeho výklad, vložený úst samotného Ježíše. Proto jeho základní interpretace, rozklíčování, kdo je kdo a co je co, je asi nasnadě:

Rozsévačem je Bůh Otec či Kristus, potažmo jím může být i hlasatel evangelia.

Semenem je nejprve Boží slovo, evangelium, zvlášť Ježíšova podobenství. Pak jím mohou být třeba i ostatní tajemné, zvlášť svátostné přítomnosti Slova-Krista mezi námi. Vše, co je nám na Bohu nějak uchopitelné, pojmenovatelné, zobrazitelné, vše, co má v sobě život Boží.

Země je svět, jednotlivé kousky půdy jsou jednotliví lidé, jejich srdce. Anebo země představuje každého člověka, jeho nitro, jednotlivé části země pak jeho různá zákoutí, různé segmenty.

Kdo je semeno vytrhávající a hubící pták, co může představovat žhoucí slunce a co símě dusící trní, vysvětluje samo evangelium: Ďábel se svými pokušeními. Tísně, zkoušky a starosti, jež na člověka doléhají. Nebo majetek a sláva, které se člověku nabídnou.

Přečteme-li podobenství ve zvuku starozákonního Izaiášova předobrazu, pak deštěm, vláhou, vodou a rosou, které dávají semenu vzklíčit a růst, je Boží milost. Již otcové v tomto dešti přečetli Ducha Svatého, „rosu Boží“, díky němuž se i Slovo stalo tělem. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jako každý rok, letos dokonce v neděli, slavíme slavnost svatých Cyrila a Metoděje. Našich „věrozvěstů“. Jak o nich praví krásný, i když ne zcela přesný titul, protože nebyli úplně prvními, kteří v našich končinách hlásali evangelium.

Do složitosti počátků christianizace českých a moravských zemí a do s nimi spojené spleti svatých úmyslů a různých mocenských zájmů Západu u Východu, Francké a Byzantské říše, Říma a Konstantinopole či českých a moravských knížat ale nyní zabíhat nechceme. Chtějme raději na chvíli zaměřit svůj duchovní pohled na Cyrila a Metoděje jako na světce, sice z 9. století, ale jejichž příklad a poselství je aktuální stále… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

«kdo miluje otce nebo matku víc nežli jme, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden» určitě nejsou na výklad nejsnadnější slova Ježíšova. Leckomu mohou znít i nepochopitelně tvrdě, možná i poněkud šíleně. Vždyť láska dětí k rodičům a snad ještě více láska rodičů k dětem patří k těm úplně nejpřirozenějším, nejpevnějším a nejkrásnějším láskám vůbec, je obsahem i čtvrtého Božího přikázání.

Navíc je jasné, že jednoduše dávat do protikladu lásku k Bohu a lásku k nejbližším je velmi ošemetné. A že je až zvrácené si myslet, že by bylo Božím přáním, aby děti neměly rády své rodiče, abychom nemilovali své blízké, či aby rodiče nemilovali své děti, ať jsou jakékoli. Něco takového by bylo nejen proti Desateru a přirozenosti, ale i proti samotnému evangeliu.

A tak se musíme ptát, jak snad jinak Kristovým slovům zkusit porozumět… Read More »

Milé děti, milí všichni ostatní,

první svaté přijímání je vždycky velkou radostí, první svaté přijímání těchto šestnácti dětí je jejich velkou radostí, aspoň doufám, je radostí jejich rodičů a blízkých, radostí nás všech. Je radostí, že pořád jsou děti, kterým je dána křesťanská víra a které tak – byť třeba nějak po svém, dětském – věří, že v člověku Ježíši přišel na zem Bůh a že se po svém zmrtvýchvstání a nanebevstoupení skryl do chleba a vína, do eucharistie, aby k nám stále znovu a znovu přicházel. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelijní úryvek je složen ze tří částí: Nejprve to jsou Ježíšova soucitná slova o skleslosti a opuštěnosti stádce, o žni a potřebě dělníků na ní. Pak se před námi rozevře scéna známá jako „vyvolení Dvanácti“. A nakonec zazní část jakési „pověřovací řeči“ ke dvanácti apoštolům.

Kdybychom biblický text začali číst o jeden verš dříve, slyšeli bychom souhrnnou zprávu o Ježíšově chození krajinou, o jeho učení v synagogách a o zázračném působení uzdravujícím každou nemoc. A kdybychom četli zase o několik veršů déle, otevřelo by se před námi pokračování výzev, co všechno si učedníci mají či nemají na své cesty brát a jak se mají k lidem chovat. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

kdykoli se čte či poslouchá dnešní evangelium, povolání celníka Matouše, možná si mnohý z nás hned vzpomene na onen slavný a krásný obraz jednoho z nejvýznamnějších představitelů nejen italského ale i světového raného baroka, „otce šerosvitu“, Michelangela Merisiho zvaného Caravaggio „Povolání sv. Matouše“. Je z roku 1600 a visí v kostele sv. Ludvíka Francouzského v Římě, například i ti, kteří byli minulé léto na farní pouti, ho mohli vidět na vlastní oči. A i přestože Caravaggiův obraz byl v souvislosti s dnešním evangeliem i v našem kostele připomenut mnohokrát, zkusme se na něj společně na chvíli znovu krátce podívat, odpusťte opakování…

Jak si tedy asi mnohý z nás vybaví, celá scéna je situována do celnice, která připomíná celnici v době vzniku obrazu, stejně tak odění jednotlivých aktérů. Kolem stolu s kupicí peněz uprostřed je v šeru místnosti a různě osvětlenými tvářemi shromážděno několik mužů, zjevně celníků, někteří sedí, jiní stojí. Zprava obrazu, v světle jdoucího odkudsi v pozadí, vchází Kristus, doprovázen patrně svatým Petrem. Pravou rukou a výmluvným gestem ukazuje na jednoho z celníků, na Matouše, který s tázavým pohledem a gestem své ruky dává najevo otázku, zda opravdu on je míněn. Ostatní tak neučiní. Jeden z celníků, zdá se z obrazu, se na Krista podívá s pouhou zvědavostí, jiný s nedůvěrou, dva se na něj nepodívají vůbec a hledí si jen hromady peněž na stole, kterou jeden z nich počítá. Jen Matouš se podívá a ukáže na sebe. Kristovy nohy jsou v tom okamžiku ovšem již v otočce, hlava je zpola se již odvracející, jakoby se Kristus hned vydával zase pryč, jakoby na celníka ukázal již odcházeje.

Jak to bylo dál, známe z evangelia. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

víra v Boha jako Nejsvětější Trojici – spolu s dějinností náboženské zkušenosti a vírou v boholidství Ježíšovo, spolu s biblí, evangelijním apelem k lásce a nadějí v život věčný – patří bezpochyby k tomu, co tvoří proprium christianum, to nejvlastnější křesťanské…

V souvislosti s Boží Trojicí so někdy říká: K přesvědčení, že Bůh je, lze dojít i pouhým rozumem, zatímco k Boží Trojici jen vírou. A to proto, že vyznání, že jeden Bůh je tři a že tři Boží osoby jsou jedno, nemá žádnou adekvátní obdobu v našem světě. Zatímco přesvědčení o nutnosti existence jednoho Boha vyplývá ze samotného pojmu a faktu bytí.

Jistě, uznává i tato teze, je mnoho odrazů Trojice ve stvoření. Trojí skupenství všeho hmotného, triadická struktura světa a časoprostoru či tři mohutnosti lidské duše. Ty nám pomáhají si Boží Trojjedinost aspoň nějak představit, můžeme je vnímat jako její stopy ve světě. „3D“ světa je znamením, že víra v Boží Trojici není nesmyslná. Ale pořád jde jen o nějaké tři podoby, tři rozměry či tři schopnosti téhož. V Bohu je Trojice ještě něčím mnohem víc, jednota Božského bytí a tří osob nemůže mít ve světě odpovídající obdobu.

Přesto, aspoň to tak formuloval nejeden křesťanský mystik a myslitel, vyznání Boží Trojjedinosti je zároveň něčím, co by člověku mělo být do jisté míry i tím nejbližším a paradoxně nejpochopitelnějším z Božích tajemství. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Boží hod svatodušní má vícero jmen, vícero charakteristik. Jednak je padesátým dnem (řecky hémerá pentekosté) od Velikonoc; odtud jeho latinské jméno dominica pentecostes, „neděle padesátého dne“. Na severní polokouli, kde se liturgický rok formoval, připadá jeho slavení vždy na začátek léta; z toho české letnice. Zároveň je to den židovského Svátku týdnů (šavuót), připomínajícího dání Tóry na hoře Sinaj sedm týdnů po vyvedení z Egypta.

Je příznačné, že právě v tento den, na den dání mojžíšského Zákona, Desatera Božích přikázání, byl seslán Duch svatý. Naplnil se Kristův slib, že místo sebe pošle Přímluvce. Naplnilo se i starobylé proroctví Joelovo, že Boží Duch bude seslán na všechny lidi. A naplnilo se proroctví Jeremiášovo a Ezechielovo, že člověku bude nabídnuta síla poslouchat Boha už nejen jakoby z vnější povinnosti, ale opravdu ze srdce. A hlavně síla naplnit přikázání jejich smyslem, láskou.

Ježíšovo pozemské působení a poslání je sesláním Ducha završeno, na zem je nově vylita Boží síla Kristovy nové, tajemné přítomnosti. Aby „Ježíšova věc šla dál“. O čemž ostatně svědčí i ony tajuplné extatické elementy, jak jsme o nich slyšeli v prvním čtení.

Dnešní neděle je tak vpravdě Božím „časem“ (neboli Božím hodem) svatodušním… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

čtvrteční slavnost Nanebevstoupení Páně zpřítomnila konec čtyřicetidenního zjevování se do Božího již světa zmrtvýchvstalého Krista ještě ve světě tomto. Dnešní neděle zpřítomňuje oněch devět podivuhodných dnů mezi Nanebevstoupením a Letnicemi, kdy apoštolové spolu s Pannou Marií a ostatními ženami čekali v Jeruzalémě na «vyzbrojení mocí z výsosti». Jak jsme slyšeli v prvním čtení ze Skutků apoštolů.

Čekají na Ducha svatého, na jeho seslání. Aby Ježíš Kristus, který odešel, byl znovu s nimi, aby s nimi v síle Ducha zůstal až do skonání světa, jak slíbil. Jinak, nově, tajemně, a přece reálně. Aby celá „Ježíšova věc šla dál“. V hlásání evangelia, ve slavení svatých tajemstvích a v životech lidí, v jejich víře, naději a lásce, v jejich vztazích. V živém křesťanství.

I pro nás všechny dnes by náplní těchto dnů svatodušní novény mělo být vedle všeho ostatního aspoň něco tomuto biblickému čekání podobného. Měli bychom aspoň nějak čekat na ono (znovu)vyzbrojení mocí z výsosti, připravovat se na nadcházející slavnost Seslání Ducha Svatého. Po vzoru Panny Marie, apoštolů, žen a ostatních bratří ze Skutků.

Ve svém srdci – klidněme je chápejme jako svůj „osobní Jeruzalém“ – bychom měli vzývat Ducha svatého, aby k nám znovu vnímatelně přišel, měli bychom pokorně prosit, abychom se znovu otevřeli jeho působení, jeho ohni, větru a rose. Vždyť je to právě Duch Svatý, který je Boží silou Ježíšovy veškeré přítomnosti, nejen v celém křesťanství, ve světě a v církvi, ale právě i v našem vlastním srdci a životě. Duch Svatý je Božím živlem, silou všeho živého a dobrého, co jen ve světě i v nás je. Aby i v nás „šla Ježíšova věc dál“. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme již šestou, předposlední neděli velikonoční. Ve čtvrtek oslavíme Nanebevstoupení Páně a deset dní na to, ode dneška za dva týdny, slavnost Letnic. Biblická čtení tak stále více zacilují naši pozornost právě na dar Ducha svatého a jeho působení.

První čtení ze Skutků nás přeneslo do doby ještě před Pavlovým obrácením, do doby po ukamenování Štěpána, kdy mnozí křesťané uprchli před pronásledováním ze strany synagogy z Jeruzaléma pryč. I do Samaří, bývalého hlavního města severoizraelského království, nejdůležitějšího města stejnojmenného kraje rozkládajícího se mezi Judejí a Galilejí.

Evangelium tam jako první hlásal jáhen Filip. Ten už kdesi na cestě z Jeruzaléma do Gazy pokřtil dvořana etiopské královny. Pokřtil také Samařany, kteří uvěřili, i na základě znamení, jež konal ve jménu Ježíšově. Nicméně jim po křtu už nepředal vkládáním rukou dar Ducha Svatého, jak svědčí dnešní text: To museli udělat až apoštolé Petr a Jan, kteří proto do města přišli.

Jistěže, exegeticky asi nejde jednoduše říci: No, to je vlastně biřmování udělované apoštoly, navíc oddělené od křtu uděleného jáhnem. To by bylo opravdu zjednodušené. Nicméně zprávu o předání daru Ducha svatého vkládáním rukou Petra a Jana již dříve pokřtěným můžeme číst aspoň jako náznak biřmování. Jako určité biblické zakotvení této svátosti ve smyslu samostatného daru Ducha svatého, který navíc je možné přijmout i odděleně od křtu. V každém případě biřmování, pomazání olejem po křtu se již v rané církvi stalo svátostí Ducha svatého. Read More »