Slovo k povzbuzení na neděli 6. června 2021, na 10. neděli v mezidobí – B

Čvn 5, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 6. června 2021, na 10. neděli v mezidobí – B

Milé sestry, milí bratří,

po velkém velikonočním cyklu (po době postní, Velikonočním Triduu a době velikonoční končící Letnicemi) a následné neděli Nejsvětější Trojice máme dnes opět neděli v liturgickém mezidobí, neděli doby, která zvlášť zpřítomňuje čas veřejného působení Pána Ježíše. Proto také o těchto nedělích – krom toho, že jsou vždy oslavou Kristova zmrtvýchvstání – čteme na pokračování svědectví o pozemském působení Pána Ježíše z jednotlivých sepsání evangelia (letos především podle Marka). Evangelijní úryvek je vždy předznamenán starozákonním předobrazem ve čtení prvním, jež rozvíjí následný mezizpěv (většinou žalm). Druhé čtení je na pokračování z novozákonních listů (především svatého Pavla).

Dnes ovšem, zdá se, souvislost mezi prvním a evangelijním čtením není až zas tak patrná jako třeba jindy, aspoň na první poslech ne…

Ve starozákonním úryvku ze 3. kapitoly knihy Genesis slyšíme část známého obrazného vyprávění o prvotním hříchu – o hříchu Adama a Evy – a jeho následcích pro všechny lidi. Je to pasáž bezprostředně navazující na samotný prvotní hřích, na snězení zakázaného ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, a předcházející vyhnání z ráje. Je o následcích prvotního hříchu spočívajících zejména v narušení základních vztahů člověka: nejprve se samotným Bohem (Adam se musí najednou před Bohem skrývat), pak s druhým člověkem a se sebou samým (Adam spatřuje svou nahotu, svaluje vinu na Evu a ta zase na ďábla) a také s celou zemí (která je hříchem také postižena). Hned nato ale zazní Hospodinova spásná slova, která už v polovině 2. století svatý Irenej (první velký systematik z řad starých církevních otců) nazve protoeuangelion, „první radostnou zvěstí“, slova zaslibující příchod Božího Mesiáše, který přijde na zem jako narozený z ženy; ten konečně rozdrtí zlu hlavu.

Evangelium je ze 3. kapitoly Markova sepsání. Situace je následující: Jsme ještě spíše na začátku Kristova veřejného působení, Pán Ježíš již koná řadu zřejmých zázraků, především uzdravuje nemocné. Jsou to mocná znamení jeho Božství a jednoznačně dobré a Boží činy; vyhnat z člověka zlého ducha anebo ho uzdravit z nemoci je prostě dobré. Přesto mnozí z Ježíšových současníků říkají, že je blázen, anebo že dokonce vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů. Na to Kristus nejprve odpovídá, že přeci satan nikdy nemůže vyhnat satana, proč by to také dělal, a pak že všechny hříchy mohou být člověku odpuštěny, krom rouhání proti Duchu svatému. Nakonec vše končí Ježíšovým slovem o novém druhu příbuzenství lidí kolem něj shromážděných.

Učitelé Zákona a někteří Ježíšovi příbuzní tak vlastně ztělesnili – přinejmenším co do Božího slova evangelia – podstatu onoho neodpustitelného hříchu proti Duchu svatému: že člověk skutečné dobro nazve zlem a skutečné zlo dobrem, že vidí Boží jako ďábelské a ďábelské jako Boží, převraceje a zaměňuje tak hodnoty dobra a zla.

K takto smýšlející mysli a cítícímu srdci totiž nemůže proniknout Bůh, který je Dobro samo a jako dobro se dává člověku především nalézt. K takto nastavenému a vyprofilovanému nitru člověka nemůže proniknout dobré vanutí Ducha svatého přinášející Božího Syna, přinášející Boží odpuštění a uzdravení.

Read More »

Slovo k povzbuzení na čtvrtek 3. června 2021, na slavnost Těla a Krve Páně

Čvn 2, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na čtvrtek 3. června 2021, na slavnost Těla a Krve Páně

Milé sestry, milí bratří,

jak se rok co rok na dnešní den připomíná, dle vidění svaté Juliány z Lutychu, augustiniánské řeholnice a mystičky první poloviny 13. století, znamenalo zavedení slavnosti Božího Těla (Corpus Domini) jakési doplnění «chybějícího svátku eucharistie». Ne že by Zelený čtvrtek zpřítomňující samu poslední večeři Pána Ježíše a tím výsostný moment ustanovení této svátosti jakožto bohoslužebného shrnutí celých Kristových Velikonoc a jeho přítomnosti mezi námi nestačil. Ale šlo o to, že tajemství Kristovy přítomnosti v nejsvětější svátosti je tak veliké, že určitě bylo dobré mít během roku ještě jeden podobný svátek eucharistie.

Jestliže Zelený čtvrtek, mše Na památku večeře Páně (In coena Domini), především připomíná samo ustanovení eucharistie, pak dnešní slavnost (plným současným názvem Těla a Krve Páně) zdůrazňuje zejména Kristovo tajemné přebývání v této svátosti. Boží Tělo je tak – co do obsahu i okolností svého zrodu – oslavou Ježíšovy přítomnosti v proměněném chlebě a víně, svátkem jejich přepodstatnění v Tělo a Krev Kristovy.

Stále je připomínání hodné, že eucharistie (lámání chleba, večeře Páně, mše svatá) je od samého počátku křesťanství, ode dne Letnic nejvlastnější křesťanskou bohoslužbou, největší možnou tajemnou přítomností Krista mezi námi a uprostřed nás, spásnou přítomností Beránka na zemi. Skrze eucharistii, ve které je «vpravdě, skutečně a podstatně (vere, realiter et substantialiter) přítomen», se tak můžeme s Pánem Ježíšem setkat nejintenzivněji ze všech jeho přítomností, eucharistie nebem na zemi a «pramenem a vrcholem celého života církve (fons et culmen totius vitae ecclesiae)», jak učí i Druhý vatikánský koncil.

Eucharistie – z duchovního pohledu – je tak bez nadsázky naší životní nutností («kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný» říká sám Pán Ježíš). Bez eucharistie, bez osobní účasti na ní a možnosti svatého přijímání bude vždycky náš křesťanský život o něco podstatného ochuzený, přinejmenším o tajemnou předchuť nebeské hostiny, o «památku sladkého Ježíše (Iesu dulcis memoria)», jak vyzpíval svatý Bernard.

O tom nepochybovali už raní křesťané. Kristovu sladkou a mocnou přítomnost museli i velmi intenzivně zakoušet, když už označili slavení eucharistie za největší tajemství (mystérion) a když byli pro účast na ní ochotni položit svůj vlastní život («Cožpak nevíš, satane, že křesťan je zde pro bohoslužbu a bohoslužba pro křesťana e že jedno bez druhého není a nemá smysl… Bohoslužbu nelze opomenout… Bez bohoslužeb nemůžeme být» odpovídají svým mučitelům starokřesťanští mučedníci za dob Diokleciánova a Maximinova pronásledování, kdy byla pod trestem smrti zakázána účast na křesťanských bohoslužbách, jak svědčí starobylá akta o umučení severoafrických křesťanů na počátku 4. století).

Že je Kristus v eucharistii skutečně a živě přítomen, věřili, zakoušeli a vyznávali křesťané od samého začátku, církev o tom ve svých vyznavačských textech nikdy nepochybovala. Postupem času, jak se rozvíjela teologická reflexe, ovšem začalo být potřeba jemněji vysvětlit, jak je v ní přítomen. Zda jsou Tělo a Krev plně přítomny v eucharistii jako symbolon, „symbol“, podobně jako je idea reálně přítomná ve svém odrazu. Anebo zda dochází k metamorfosis, k nějaké formě skutečné „proměny“ chleba a vína v Tělo a Krev Kristovy; což nakonec převládlo.

Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 30. května 2021, na Slavnost Nejsvětější Trojice

Kvě 29, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 30. května 2021, na Slavnost Nejsvětější Trojice

Milé sestry, milí bratří,

rok co rok na první neděli po Letnicích – na neděli dnešní – máme slavnost Nejsvětější Trojice; slavnost celého Boha, slavnost plnosti jeho vlastního zjevení se a dání se nám lidem.

Víra v Boha Trojici, který je jeden jediný a přesto ve třech osobách, je jedním Bohem a přesto Otcem, Synem a Duchem svatým, je samotným základem křesťanství; je vlastně tím nejvlastnějším na křesťanském monoteismu.

Bůh, Trojice od věčnosti, se takto v plnosti zjevil až v Novém zákoně, teprve poznáním Božství Syna a Ducha svatého bylo člověku dáno jasněji nahlédnout do tajemství Božího vnitřního života, do tajemství samotné Boží podstaty, teprve Pánem Ježíšem bylo jasně zjeveno (doslova), že Bůh je nejen jediný, nýbrž trojjediný.

Někdy se proto říkává, že Boží Trojice je tajemstvím par excelence; ve smyslu, že k samotnému přesvědčení, že Bůh je a že je jediný, lze dospět světlem přirozeného rozumu a intuicí, ale že k poznání Trojice lze dojít jen na základě Božího biblického zjevení, na základě Nového zákona a daru milosti.

To je sice pravda, v tomto duchu to učí i církev (dogmaticky konkrétně věroučná konstituce Dei Filius Prvního vatikánského koncilu o poznatelnosti Boha světlem přirozeného rozumu), ale je to pravda jen do jisté míry. Boží Trojjedinost přeci nemůže být zcela nepoznatelná, když Bůh Trojicí je, a to od věčnosti; jednoduše proto ne, že Bůh – ve všech ohledech – nikdy nebude jiný ve svém bytí a ve svém jednání. K samotné podstatě Božství přeci patří, že Boží bytí se odráží ve všem Božím jednání, protože Bůh není nikdy podstatně rozdílný ve svém bytí a činění. Proto je-li Trojicí, musí být jeho trojjedinost nějak zřejmá i z jeho díla. A ona skutečně zřejmá je…

To byl také důvod, proč byli leckteří církevní otcové a středověcí teologové přesvědčení, že Boží Trojjedinost je vlastně jednou z nám nejbližších (i když ve své hloubce pochopitelně i zcela neproniknutelných) Božích pravd.

Odraz, stopa Boží Trojice je totiž patrná v celém stvoření; vše, co je, má vzor, tvar a velikost, začátek, průběh a cíl, látku, formu a energii; zejména pak lidská duše má, slovy svatého Augustina, paměť, rozum a vůli a z lidské mysli vychází slovo, které rozezvučuje hlas. A klidně můžeme – moderně – přidat, že vše má trojí skupenství, výšku, šířku a hloubku, rozum, vůli a vztahovost, že prostě celý stvořený svět je nějak „3 D“.

Protože podobné triády ve světě spatřovala již i předkřesťanská filozofie, byla křesťanská víra v Trojici už od raných dob tak s radostí přijata. Dala totiž mnohé odpovědi na jinak neřešitelné otázky; nejen na otázku po původu vnitřní (trojiční) členitosti stvořeného bytí, ale i třeba na otázku po samotné možnosti, že Bůh vůbec stvořil něco mimo sebe; protože je sám v sobě vnitřně členitý, a tak je nejen plností bytí ale plností i pohybu a vztahu, mohl „vyjít“ sám ze sebe a začít tvořit, mohl na sebe dokonce vzít stvořenou podobu člověka a vykoupit nás.

Ještě důležitější ale je, že právě Boží Trojičnost je od počátků křesťanské víry tím nejposlednějším vysvětlením, proč «Bůh je láska», jak zní jeho nejkrásnější charakteristika. Že Bůh je láska, poznáváme sice již z toho, že nám stále něco dává, neboť láska je dáváním; dává nám bytí, péči, požehnání, odpuštění, nakonec i sám sebe, svého Syna a Ducha svatého. Ale teprve zjevení Boží trojičnosti se stane konečným vysvětlením, proč Bůh láska je: protože je láskou sám v sobě, k čemuž musí platit dvojí, Bůh musí nepotřebovat svět a zároveň musí být tři.

Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 23. května 2021, na Slavnost Seslání Ducha svatého

Kvě 22, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 23. května 2021, na Slavnost Seslání Ducha svatého

Milé sestry, milí bratří,

Boží hod svatodušní má vícero jmen a vícero charakteristik. Jednak je padesátým dnem (řecky hémerá pentekosté) od Velikonoc; odtud je jeho latinské jméno dominica pentecostes, „neděle padesátého dne“. Na severní polokouli, kde se liturgický rok také zrodil, připadá její slavení vždy na začátek léta, proto její české jméno letnice. Je to zároveň den židovského svátku týdnů (šavuót), připomínajícího dání Tóry na hoře Sinaj sedm týdnů po vyvedení z Egypta; je velmi příznačné, že právě v tento den byl seslán Duch svatý.

A právě to dnešní neděle zpřítomňuje, jak čteme v prvním čtení ze Skutků apoštolů. Zpřítomňuje padesátý den po zmrtvýchvstání a desátý po nanebevstoupení Krista, den, kdy byl seslán Ducha svatý. Tak se naplnil Kristův slib, že místo sebe pošle Přímluvce, tak se naplnilo i starobylé proroctví Joelovo, že Boží duch bude v plnosti času seslán na všechny lidi. Kristovo pozemské působení je definitivně završeno, na zem je nově vylita síla jeho veškeré následné tajemné přítomnosti.

A je tomu tak dobře, proto je dnešní neděle vpravdě Boží „čas“ (neboli hod) svatodušní…

Duch svatý je v trojjediném Bohu třetí Boží osobou, je Láskou, která z Otce i Syna vychází a zároveň je spojuje. V řádu stvoření je Duch svatý Boží silou, energií všeho jsoucího, především je dárcem života. Je dobrou silou veškerého bytí, vůbec nic nemůže existovat bez jeho energie, zejména život ne. Duch svatý je tak opravdu dechem života (ruach chajjá) a dechem Hospodinovým (ruach jahve). V řádu vykoupení je silou veškerého Božího působení již od začátku dějin spásy, v jejich vrcholu pak Synovy lidské přítomnosti na zemi; Syn přišel na zem jako Kristus (christos), „Pomazaný“ Duchem Hospodinovým, a tak také na zemi – v křesťanství a lidských srdcích – nadále tajemně vnímatelně přebývá.

Duch svatý působí ne nepodobně ohni, větru a vodě. Je Božím živlem, pohybem. Je dobrým Božím větrem, neviditelným laskavým vanutím k dobru, k Bohu a k nebi. Je Božím ohněm, který zapaluje lidská srdce, rozehřívá je k lásce a naději a dává jim světlo víry. Je životadárnou Boží vodou padající jako milost z nebe a zároveň vyvěrající z Kristova boku a nitra člověka.

Duch svatý se projevuje svými sedmi dary: moudrostí, rozumem, radou, silou, uměním, nábožností a bázní Boží. Ty v nitru člověka chtějí probudit sedm ctností; tři Božské a čtyři kardinální: víru, naději a lásku, moudrost, statečnost, uměřenost a spravedlnost; anebo sedm ctností mravních, opak sedmi hlavních (kořenných) hříchů: pokoru, štědrost, přejícnost, mírnost, čistotu, střídmost a činorodost. To vše chce přinést své docela konkrétní, hmatatelné a předobré ovoce; takové, o kterém jsme slyšeli v dnešním druhém čtení z Listu Galatským: lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, tichost a sebeovládání.

Duch svatý je tak Boží silou všeho dobrého, živého a Božího v člověku i ve světě. Bez Ducha svatého nemůže být ani bytí, ani život ani dobro. Proto je tak důležité se Duchu svatému otevírat, o jeho sílu prosit, nechat se jím vést, kam on chce, tedy k dobru, a nechat se rozněcovat jeho láskou a osvěžovat jeho vláhou.

Duch svatý chce, touží být Boží energií i každého z nás. Tvarem, do něhož nás chce svým vdechnutím a svými dary přetvořit, k němuž nás chce in-spriovat a do něhož nás touží in-formovat, není nic jiného než podoba Kristova, ctnostný život přinášející celému světu své ovoce.

Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 16. května 2021, na 7. neděli velikonoční – B

Kvě 15, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 16. května 2021, na 7. neděli velikonoční – B

Milé sestry, milí bratří,

první dnešní čtení je z první kapitoly Skutků. Je to biblické svědectví – s vynecháním tří veršů týkajících se Jidášovy zoufalé sebevraždy – o volbě Jidášova nástupce do sboru dvanácti apoštolů, o volbě apoštola Matěje (zrovna v pátek jsme oslavili jeho svátek a četli tak to samé biblické čtení). Je to událost, která se stala mezi nanebevstoupením Pána Ježíše a Letnicemi, v oněch dnech čekání na «pomoc z výsosti»; proto ji také bohoslužba slova rozevírá před námi právě dnes.

Matěj je nejprve vybrán spolu s Barsabášem ze všech těch, kteří – podobně jako Dvanáct – byli svědky Kristova veřejného působení a jeho zjevení jako Zmrtvýchvstalého. Oba dva tak museli patřit k širšímu okruhu Ježíšových učedníků. Posvátný los padne na Matěje, aby právě on zaujal místo uprázdněné Jidášem. Není to Matěj sám, který by si o něco takového řekl, nýbrž je to sám Pán, který na něj losem ukázal. Apoštol Petr jeho volbu uvidí dokonce předobrazenou ve starozákonním žalmu, který cituje. Matěj svou volbu přijímá, stává se náhradníkem za Jidáše a je přidružen k dvanácti apoštolům.

Přijetím své role náhradníka, toho, kdo zpočátku nebyl vybrán, ale byl k Božímu apoštolskému dílu zavolán až dodatečně, se stal Matěj krásným ztělesněním skutečnosti, že v apoštolské službě nejde primárně o jejího vykonavatele, ale o službu samotnou; o Pána Ježíše působícího skrze ni. Proto nevadí, když je k ní nyní vybrán „jen“ jako náhradník, dodatečně­.

Celá událost – mimo mnoha jiného – je tak výzvou ke zpytování svědomí nejprve pro všechny, kterým – nehodným a slabým – je svěřena Kristova apoštolská služba. Všichni, jichž se to týká, by si s pohledem na Matěje měli připomenout, že nejde primárně o ně, ale nejprve a především o Krista, kterého svou službou, zejména tou svátostnou, zprostředkovávají, mají zprostředkovávat

Něco takového ale neplatí zdaleka jen o kněžské, biskupské či jáhenské službě. Něco podobného platí o jakékoli službě dobra, ke které je člověk vybrán a vylosován; jde primárně o dobro jako takové, jež je vždy nějakou přítomností Boha, Krista. V případě jakéhokoli dobra tak nejde tolik o to, kdo konkrétně příslušné dobro koná, ale daleko více o dobro jako takové.

Proto Matějův příklad by měl oslovit nás všechny, protože my všichni – jako lidé a křesťané – jsme Bohem povolání a vylosováni ke konání dobra. Přijmeme-li toto oslovení za své, máme větší naději, že budeme ochotni dobro s radostí vykonat vždy, i jako náhradníci, i jako záskok, i třeba dodatečně. I bez odezvy, i bez toho, abychom byli při jeho konání viděni a za jeho vykonání chváleni či odměněni; prostě z lásky.

Kéž by se proto nám všem Matěj, svatý náhradník, stal vzorem a patronem. Navíc když etymologie jeho jména je tak hezká; volně (z hebrejštiny) přeloženo znamená totiž něco jako „Dar Boží“. Kéž bychom se nezištným konáním dobra za všech okolností stávali darem Božím pro své okolí, pro svou dobu a částečku světa, do nichž jsme vrženi…

Druhé čtení je z Prvního listu Janova, z listu, který ze všech novozákonních spisů snad nejvýrazněji rozvíjí základní teologická témata jako: Bůh je láska, Syn jakožto Slovo je vyslovením se této lásky, díky němu se i my, kterým byl dán jeho Duch, máme navzájem milovat. A to s odůvodněním: «Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti».

Read More »

Slovo k povzbuzení na čtvrtek 13. května 2021, na slavnost Nanebevstoupení Páně

Kvě 12, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na čtvrtek 13. května 2021, na slavnost Nanebevstoupení Páně

Milé sestry, milí bratří,

a máme slavnost Nanebevstoupení Páně. Slavnost zpřítomňující krásnou biblickou událost, k níž došlo čtyřicet dní po Kristově zmrtvýchvstání, tedy čtyřicet dní po Velikonocích a deset dní před Letnicemi roku 30 (či 33), někde poblíž Betánie, vesnice nedaleko Jeruzaléma, kde bydlely Marie a Marta spolu se svým bratrem Lazarem. Celou událost máme před sebou, jak nám svědectví o ní zanechal především Lukáš ve svém sepsání evangelia i ve Skutcích apoštolů (to bylo dnešní první čtení), v jednom verši (v předposledním) svého sepsání evangelia pak také Marek (to bylo dnešní evangelium).

Nanebevstoupením Páně končí čtyřicet podivuhodných a neopakovatelných dní, kdy Kristovo lidství bylo jeho zmrtvýchvstáním sice již vzato do Boží slávy, přesto zároveň ještě zůstalo v čase a prostoru, zde na zemi. Zmrtvýchvstalý Pán se čtyřicet dnů zjevoval ženám a učedníkům, přicházel a zase mizel, ukázal se tu a zase onde, v Judsku nebo v Galileji, nebyl leckdy snadno rozpoznatelný, procházel zavřenými dveřmi. Zároveň ukazoval na svém těle stále otevřené rány, jedl a pil, mluvil s ženami a učedníky, Tomáš se ho mohl dotknout a vložit prst do jeho ran, učedníci putující do Emauz s ním mohli kráčet a rozmlouvat, všichni apoštolé s ním mohli posnídat. A ještě mnoho dalšího.

To vše dneškem končí, Kristus před zraky svých učedníků s konečnou platností vstupuje do plnosti nebeské slávy, Syn se vrací k Otci a bere s sebou i své lidství. Tím definitivně končí to, co nazýváme Kristovým pozemským působením: Jeho vysloveně pozemská část již skončila Ježíšovou smrtí na kříži, ta podivuhodná po zmrtvýchvstání končí dnešním nanebevstoupením. Kristus je učeníkům definitivně «vzat z očí», už ho neuvidí tak, jak byli zvyklí ho doposud potkávat. Jsou možná smutní, ale je dobře, že se tak děje. Vždyť Pán Ježíš, jak sám řekl už po poslední večeři v řeči na rozloučenou, odchází do nebe, aby svým věrným «připravil v nebi místo», aby «mohl být seslán Přímluvce», Duch svatý, a aby i naše lidství skrze jeho oslavené lidství «vidělo Boží slávu». A aby mohl být naplněn jeho slib: «Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa».

Teprve vzetí Kristova lidství do plnosti nebeské slávy a tím jeho konečné vymanění z času a prostoru a jeho zákonitostí umožní, aby Pán Ježíš s námi i po svém nanebevstoupení a následném seslání Ducha svatého opravdu zůstal tak, abychom jeho přítomnost mohli vnímat, aby byla stále nějak v lidské podobně; nějak „po lidsku“, i když jinak než doposavad. A aby ji mohli vnímat všichni lidé na všech místech a ve všech časech, když křesťanství má být nyní hlásáno po celém světě a mezi všemi národy. Tím pádem nemůže už být Kristova pozemská přítomnost vázána jen na jedno místo a jeden čas, jak tomu bylo během jeho pozemského působení a i oněch čtyřicet dnů po jeho zmrtvýchvstání v jednom těle. Od nynějška bude Pán Ježíš přítomen vždy a všude, kde bude křesťanství, na mnoha místech třeba i ve stejné chvíli, aby mohl proměňovat a těšit srdce všech lidí, která se mu kdy kde otevřou.

Tato zaslíbená přítomnost Páně má jistě mnoho podob a forem, především je jí ale bohoslužba (leitourgía), svědectví (martyría) a společenství (koinonía); a můžeme k tomu ještě přidat čtvrtou podobu, službu lásky (diakonía). Jak dobře víme a jak se stále opakuje…

Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 9. května 2021, na 6. neděli velikonoční – B

Kvě 8, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 9. května 2021, na 6. neděli velikonoční – B

Milé sestry, milí bratří,

z dnešních biblických úryvků – především z evangelia a druhého čtení – jasně vyniká veliké přikázání mezilidské lásky. «Milujte se navzájem» slyšíme přímo z úst Pána Ježíše v evangeliu, «milujme se navzájem» opakuje apoštol Jan ve svém prvním listě a ostatně i první čtení ze Skutků apoštolů je o lásce, o lásce Boží, která nikomu nestraní, která se jako Duch svatý vylévá na všechny lidi bez rozdílu.

Krásný evangelijní úryvek je z Kristovy řeči na rozloučenou pronesené po poslední večeři, jak nám ji zachytili evangelista Jan. Dnešní slova přímo navazují na ta, kterým jsme naslouchali minulou neděli. Jsou tak jakýmsi rozvinutím obrazu o kmeni a ratolestech, vysvětlením, co mají být ony sladké plody, které by jeho ratolesti měly světu přinášet; že by jimi mělo být ovoce mezilidské lásky, projevující se konkrétními činy, které jsou (aspoň nějakým) uskutečněním Kristových slov a přikázání.

«Zůstaňte v mé lásce» je první imperativ dnešního evangelijního úryvku. Kristova láska, ve které máme zůstat, veškerou naši lidskou lásku předchází; Kristova Boží láska je výronem lásky samotného Boha Otce, je vlastní podobou Boží lásky, Duch svatý je její silou. Je to Boží láska, která se stala viditelnou skrze Kristovo lidství, zvlášť v kříži, Boží láska, se kterou se člověk může potkat, když se potká s Pánem Ježíšem, stane-li se vírou v něj jeho přítelem, jeho přítelkyní. «V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy» svědčí apoštol Jan.

Kristovo «zůstaňte v mé lásce» je pozváním, abychom se stali a po celý život zůstali jeho ratolestmi, abychom se nikdy nevyrvali z jeho přátelství a neztratili s ním vztah, ať se děje, co se děje. Je to pozvání se Kristu-lásce snažit stále více připodobnit, chtít se podobat Kristu samotnému, chtít mít v srdci a činech cosi z jeho Boží lásky; «zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce».

Přijetí takového pozvání v praxi není nepodobné tomu, co známe z mezilidských vztahů; když se lidé ve vztazích začínají jeden druhému více podobat, jeden druhému se přizpůsobovat. Boží Syn ze své strany učinil již vše, co bylo možné k připodobnění se a sklonění se k nám učinit; stal se člověkem a dal za nás z lásky svůj život, otevřel nám své srdce a dal nám sám sebe. Z jeho strany je tak učiněno vše (opravdu «dokonáno jest»). Na nás lidech je tak nyní začít se mu a jeho lásce aspoň nepatrně podobat. Cestou k tomu je, že budeme zůstávat co nejvíce s Pánem Ježíšem, aby nás jeho láska proměňovala ke snaze milovat své bratry a sestry, a to všechny.

Ježíšovo «milujte se navzájem» zopakované Janem jako «milujme se navzájem» je opravdu základní přikázání, jehož naplnění by z našeho zůstávání v Kristově lásce mělo vyplývat.

Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 2. května 2021, na 5. neděli velikonoční – B

Kvě 1, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 2. května 2021, na 5. neděli velikonoční – B

Milé sestry, milí bratří,

i dnes, na (již) pátou neděli velikonoční, máme před sebou (podobně jako před týdnem na neděli Dobrého pastýře) další překrásný obraz, kterým sám Pán Ježíš vykresluje, kým je: obraz pravého vinného kmene. Je opět uvozen slovy «já jsem (egó eimi)». To je formulace, která v uších apoštolů i ostatních Židů musela nutně evokovat Hospodinovo «jsem, který jsem», v řečtině znějící «egó eimi ho ón», tedy formulaci, jíž se představil Mojžíšovi v hořícím keři na hoře Choreb sám Hospodin, formulaci, jejímž (nevyslovitelným) zkrácením je Boží vlastní jméno Jahve.

Kristus, Boží Syn se tak svým učedníkům a celému světu představuje, že nám lidem je pravým vinným kmenem a my že jsme, respektive máme být jeho ratolestmi. Takovými, které mají žít ze svého Božího kmene a jeho životodárné mízy, a tak mají přinášet plody. Bůh Otec je vinařem, kterému kmen patří a který jako dobrý vinař uschlé a neplodné ratolesti kmene odřezává, aby nepřekážely a nebránily růstu živým, a živé a plodné čistí, aby přinášely plodů ještě více.

Vinným kmenem je tedy sám Pán Ježíš, a to ve všech svých přítomnostech a podobách působení; jak v nebi, tak v lidském srdci, jakož i ve všech svých přítomnostech v křesťanství. Vinným kmenem je tak i církev, Kristovo tělo; my jsme na jejím kmeni jejími ratolestmi podobně jako údy na svém těle. Pravým vinným kmenem je i eucharistie, «pravý chléb sstoupivší z nebe» (jak čteme v Ježíšově řeči o chlebě života), sladký vinný kmen, «svatá réva» (jak čteme v Didaché) tišící každou lidskou žízeň. Vinným kmenem je i Kristovo slovo, slovo života.

Jen skrze zůstávání v Kristu – ve vztahu s ním, v jeho následování, v naroubování na něj, v požívání jeho životadárné Boží síly, eucharistie, v naslouchání jeho slovu – a jen díky jeho zůstávání v nás samých je možné nést kýžené ovoce; sladké plody chutné celému světu, ovoce lásky. Ona je nejdůležitějším ovocem, nejkýženějším plodem našeho vztahu s Kristem, ovocem vyrůstajícím ze vzájemného zůstávání a přebývání. Láska je ovocem dávajícím zakusit cosi ze sladkosti Boha samotného i okolnímu světu, ovocem, díky kterému můžeme být přeneseni do věčnosti při konečné sklizni.

Proto nestačí, že jsme se již stali ratolestmi, jednou již byli (křtem) naroubováni na pravý vinný kmen, byli jsme Slovem spojivším se s elementem vody očištěni a posvěceni (takto s poukazem na křest vykládá Kristova slova «vy už jste čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil» svatý Augustin). Je třeba také stále přinášet nové a nové plody, ovoce milosti nám nabízené, je třeba stále živého činu; činů vyvěrajících z křestního ponoření do Krista, z naroubování na něj, činů lásky k Bohu a lidem.

Bůh Otec se k ratolestem totiž také chová podobně jako vinař, který na jaře ratolesti čistí od všech nánosů, plísní a cizopasníků a v zimě je zase prořezává, odřezává neplodné a odumřelé: «Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, (Otec) odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více». Ovoce lásky.

Read More »

Slovo k povzbuzení na sobotu 1. května 2021, na sv. Josefa Dělníka

Dub 30, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na sobotu 1. května 2021, na sv. Josefa Dělníka

Milé sestry, milí bratří,

máme sobotu 4. týdne velikonočního, zároveň 1. května, tím pádem také první letošní májovou mariánskou sobotu a památku svatého Josefa Dělníka. Zaměřme svou pozornost na obě dnešní biblická čtení a právě na svatojosefskou památku. Kéž by i Panna Marie, Hvězda jasná, nám v našich rozjímáních a hlavně v životě dle Božího slova byla průvodkyní, vpravdě Průvodkyní na cestě (hodegetrix), jak zní jeden z jejích krásných starobylých titulů…

První čtení ze Skutků apoštolů nás stále ještě přenáší do Antiochie Pisidské v Malé Asii, do doby první Pavlovy misijní cesty, do druhé poloviny 40. let 1. století. V doprovodu Barnabáše začal Pavel v tamější synagoze kázat o Pánu Ježíšovi ukazuje, jak celý Starý zákon dochází svého naplnění jedině v Kristu. Dnešní úryvek svědčí o tom, co se stalo týden na to, další sobotu. Mnozí z židů nepřijímají Pavlův výklad Starého zákona, přičemž není až tak podstatné, proč se tak děje. Nepřijetí židy se pro apoštoly stává znamením, aby se obrátili k pohanům. Pavel zde v praxi zažívá to, co pak v Listě Římanům rozvine i teologicky; že to bylo poblouznění Izraele, «tajemství zatvrzelosti», které (ještě jasněji) otevřelo Kristovo evangelium všem pohanům.

Aniž bychom otevírali velké teologické otázky tohoto «tajemství zatvrzelosti» (k nim si můžeme přečíst 9. až 11. kapitolu výše zmíněného listu) a snažili se je nějak vyřešit (řešení  musíme v tomto případě jednoznačně ponechat Božímu tajemství), můžeme se celou situací nechat velmi prakticky inspirovat: Apoštol Pavel v tom, že evangelium židy skutečně není přijímáno, rozpoznal znamení, že má s ním jít prostě jinam, k někomu, kdo o evangelium bude stát, k pohanům. Nepřijetím se nenechal odradit ani zlomit. Když byl někde pronásledován, jen pokračoval v Božím díle jinde.

Něco takového o hlásání evangelia – ve všech jeho podobách, explicitních i implicitních – platí stále: Nepřijme-li je jeden člověk, může je přijmout jiný a jinde, byla by škoda kvůli nepřijetím a neúspěchům s hlásáním evangelia skončit. Navíc kdo ví, jak vše nakonec dopadne i s tím prvním, to ví jen Bůh. Vždyť sám Pavel ve svých listech píše, že «jeden zasévá, další zalévá, jiný sklízí» a navíc že k obrácení Izraele nakonec dojde, pak že teprve bude moci přijít Kristus na konci světa.

Něco takového neplatí ale zdaleka jen o hlásání evangelia, nýbrž o každém konání dobra, které k evangeliu, k jeho žití i hlásání nedílně patří. Ani v konání dobra se nemáme nechat odradit neúspěchy a nepřijetími, i když je to mnohdy také velmi těžké a frustrující. Když někde někdo o naše nějaké dobro skutečně nestojí, můžeme pomoci třeba jinde a někomu jinému. To pochopitelně neznamená dobro obrátit ve zlo, ale prostě nabídnout pomoc dál a dalším. S tím, že kdyby ten, kdo naši pomoc prvně odmítl, ji potřeboval a navíc o ni stál později, tak mu ji rozhodně odmítnout nemůžeme, naopak. Stejně jako Pavel, který si ze všeho nejvíc přál, aby se židé nakonec obrátili, dokonce tak moc přál, že by pro to i svou vlastní spásu obětoval, jak dojemně vyznává v Listě Římanům…

Read More »

Slovo k povzbuzení na pátek 30. dubna 2021, sv. Zikmunda

Dub 29, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na pátek 30. dubna 2021, sv. Zikmunda

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes jakýsi pokus o malé propojení krásného evangelijního úryvku s památkou světce, kterého si dnes připomínáme, se svatým Zikmundem.

V evangeliu máme před sebou samotný začátek Ježíšovy řeči na rozloučenou, řeči pronesené – dle Jana – po posledně večeři, bezprostředně po mytí nohou a po ohlášení Jidášovy zrady. Slovy «Ať se vaše srdce nechvěje!» začíná…

Jistě je můžeme vykládat i jako bezprostřední Ježíšovu reakci na rozrušení učedníků po tom, co se stalo a co právě slyšeli, že jeden z nich je zradí. Přesto tato slova mají pochopitelně i mnohem hlubší obsah; především uvozují celou následnou Kristovu řeč o jeho odchodu do nebe a příchodu Přímluvce, Ducha svatého, o Kristově budoucím tajemném přebývání mezi učedníky, o smyslu jeho oběti na kříži a o posvěcení lidí. To se má od nynějška stát zdrojem a skutečným obsahem křesťanské útěchy a naděje; že Pán Ježíš s námi stále tajemně zůstává a že je věčnost, v domě Boha Otce «je mnoho příbytků».

Každý člověk na světě potřebuje útěchu, potřebuje povzbuzení, někdy – zvlášť je-li něčím opravdu rozrušen a rozechvěn, ať už si za to může sám, anebo mu to způsobilo okolí či okolnosti – dokonce více než cokoli jiného. Soudný člověk si je vědom svých slabostí i svých hříchů. I jimi je často rozechvěn, dokonce někdy i zdeptán, a to třeba i velmi hluboce. Je zdeptán sám sebou, faktem, že někomu ublížil, něco pokazil. Člověk je zdeptán i vším, co se děje kolem něj, všemi bolestmi a starostmi druhých a světa. Mnohonásobně a z mnoha ohledů tak potřebuje Boží útěchu, povzbuzení, aby život nevzdal, aby nevzdal svou snahu o dobro, snahu o obrácení a především snahu o skutečnou lásku. Aby se nevytrhl z Kristových rukou. Aby neupadl do spárů démona malomyslnosti neboli akédie.

Zejména pokud je člověk zdeptán sám sebou, pokud si je dobře vědom svého hříchu a jeho důsledků, ať jsou jakékoli, pokud svou vinu pokorně uznává a lituje jí, potřebuje ze všeho nejvíc laskavé a milosrdné povzbuzení, především to Boží (ale někdy i to lidské). Proto Pán Ježíš – jak tak často čteme v evangeliu – kajícího hříšníka nikdy nedeptá ještě více, ale naopak milosrdně povzbuzuje; vždyť Boží Syn na zem nepřišel, aby hříšník zahynul, nýbrž aby se obrátil a byl živ. Proto nás Pán Ježíš zve k sobě («pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi») a zároveň vybízí k milosrdenství s druhými («buďte milosrdní, jako i já jsem milosrdný»).

Na to je dobré pamatovat, Boží Kristovu útěchu slyšet, pokud ji potřebujeme (a tu tedy potřebujeme všichni, protože i spravedlivý sedmkrát za den hřeší, natož my), ale i Boží útěchu povzbuzováním druhých lidí jim zase zprostředkovávat, když ji potřebují…

Read More »

Stránky:«1...6789101112...28»