Slovo k povzbuzení na sobotu 20. března 2021, na sobotu po 4. neděli postní

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení slyšíme opět úryvek z knihy proroka Jeremiáše. Jak víme a jak již bylo v minulých dnech také vícekrát připomenuto, prorok Jeremiáš žil a působil v době pro Izrael velmi kritické, začátkem 6. století př. Kr., krátce před vpádem Babylóňanů do Jeruzaléma a před začátkem následného vyhnanství. Nejen způsobem svého prorokování ale i svým životním osudem je tento prorok jedním z nejvýraznějších starozákonních předobrazů Krista, což je patrné i z dnešního úryvku: Snaží se hlásat nepohodlné Boží slovo, jak mu je Hospodin sám vnukl a přikázal mluvit, musí pro ně snášet různé útrapy, nejen nepřijetí, ale i stále rostoucí nevraživost a všemožné úklady ze strany svých současníků; přitom má ale zůstat «jako krotký beránek, kterého vedou na porážku», neboť jen Hospodinu má «svěřit svou při».

Že je svým prorockým osudem předobrazem Krista, je proto celkem zřejmé: Pán Ježíše je přeci také – navíc v plnosti – nepřijatý již od mnohých svých současníků, od předáků izraelského národa, začínají mu strojit úklady, hledají důvody, proč v něj nevěřit, a hlavně způsoby, jak se ho co nejdříve zbavit. To zaznívá i v dnešním úryvku evangelijním, kdy máme před sebou konfrontaci následující po Ježíšově řeči pronesené na židovský svátek stánků (na svátek připomínající putování pouští) v Jeruzalémě, ve které Kristus mluvil o svém vztahu k Otci, svém poslání, o svém Božství.

Díky Jeremiášovi a jemu podobným se Pán Ježíš může na jejich příklad odvolat a ukázat, že i postava pronásledovaného Mesiáše byla již Starým zákonem, přinejmenším osudem některých proroků naznačena: «Což nepronásledovali vaši předkové už i proroky?» Úděl pronásledovaných proroků, zejména právě Jeremiáše, se tak mohl stát Ježíšovým současníkům znamením, že v Krista mají uvěřit, že se nemají stát nástrojem umlčování Božího Slova.

Jeremiášův příklad nepromlouvá ale jen k Ježíšovým současníkům, chce oslovit pochopitelně i nás. Jednak protože Pán Ježíš stále bývá ve všech dobách z různých důvodů umlčován, i námi samými v nás samých. A jednak tím, že bychom si z Jeremiáše měli vzít příklad, pokud jsme Kristovými následovníky: Ke skutečně žitému křesťanství prostě také patří snažit se hlásat a žít evangelium, konat Boží dobro i navzdory nepřijetí, a pokud možno, zůstat v chování vůči nepřátelům podobni beránkům, často vedeným na porážku, a jen Hospodinu svěřovat svou při. Takové jednání se navíc může stát našim nevěřícím bratřím a sestrám také určitým předobrazem samotného Krista.

Povzbuzením k tomu může být i pokorné přijetí faktu, že leckterému zlu ve světě, zejména tomu globálnímu, ale mnohdy i leckterému zlu ve svém okolí prostě zabránit nemůžeme, i kdybychom nakrásně chtěli. Jediné, co leckdy můžeme a máme, je se zlem nenechat strhnout, nenechat se svést ke stejnému zlu, zůstat věrnými Hospodinu a jeho věci, podobně jako Jeremiáš, v plnosti pak Kristus. Zůstat prostě dobrými a spravedlivými, s Boží pomocí. Určitý fatalismus – že něčemu tak tomu prostě je – k životu totiž také patří. Brát i bolestné věci, jak jsou; všechny nejde změnit, jen se jimi nesmíme nenechat zlomit.

To samozřejmě neznamená nečinnost. Naopak, znamená to snažit se o maximum dobrého, které s Boží pomocí vykonatelné je, ovšem leckdy bez nároku, že vymýtíme zlo jako celek. Zaměřit se jen na celek a nechat se pak zdeptat obrovitostí zla totiž mnohdy v praxi nevede k ničemu. A skutečně asi platí, že lepší něco malého dobrého než nic.

Určitým povzbuzením k takovémuto postoji, který tedy nemá znamenat rezignaci anebo nějaký pacifismus za každou cenu, nám může být jedna věta z dnešního prvního čtení. V liturgickém úryvku jsme ji neslyšeli. Tentokrát ne ovšem vinou neblahých vynechávek (liturgického „výběru“ biblického textu), ale je to proto, že v hebrejském originále Jeremiášovy prorocké knihy není. Je však v řecké verzi (Septuaginty) 19. verše dnešního úryvku z 11. kapitoly. A protože Septuagintu (řecký překlad a širší verzi starozákonních knih, vzniknuvší v Alexandrii a rozšířivší se pak v diaspoře od 3. století př. Kr.) můžeme považovat také za inspirovanou – už jenom proto, že se stala Starým zákonem raného křesťanství, můžeme se i tímto slovem nechat oslovit. Navíc díky Jeronýmově latinskému překladu ve Vulgátě v těchto slovech našlo inspiraci nejedno mystické rozjímání o Kristově kříži.

Tato slova, jimiž Jeremiáš popisuje úklady svých nepřátel, (v Jeronýmově latině) zní «vrhněme dřevo do jeho chleba (mittamus lignum in panem eius)», přičemž „chlebem“ můžeme chápat celý (prorokův) život, jeho živobytí, úděl a poslání na zemi. Křesťanská četba, zejména ze strany středověkých myslitelů a mystiků, v nich proto zcela správně přečetla předobraz Kristova předzvědění kříže, jeho dobrovolného vydání se tomu, co proti němu bylo zosnováno, a to ke spáse svých katanů i celého světa. Kristus jako Boží Syn samozřejmě věděl, co mu strojí, ale protože bylo jeho úkolem zůstat «beránkem vedeným na porážku», necouvl nazpět a jen Otci svěřil svou při, šel na kříž.

K následování Krista proto také patří i přijmout zlo, jež na nás dolehne a není v našich silách je změnit. Přijmout je jako něco, co prostě bylo vrženo do našeho života, a pokud jde o zlo způsobené někým jiným, o zlo mravní, pak se za jeho původce modlit. V každém případě «dřevo» (luignum) vržené do našeho «chleba» (panis), jež je vždy také nějak „dřevem kříže“ (lignum crucis) vraženým do našeho života, máme pokorně také přijmout a svou bolest také obětovat za spásu lidí kolem sebe i spásu svou, i jako zadostiučinění za hříchy své i druhých.

I tak lze snad vnímat bolesti a kříže doby současné, doby stále nekončící pandemie. Což nám může mimo jiné pomoci přestat stále „řešit“ celek a raději v malém pomoci tam, kde jsme toho schopni…

stáhnout pdf