Nedělní povzbuzení ...

Dnes čteme ze šesté kapitoly svatého Jana a máme před sebou několik veršů, které jsou jakýmsi pojítkem mezi velkou řečí o chlebě života, k níž už vlastně patří a do které se, dá-li Bůh, od zítra zaposloucháme, a dvěma událostmi, které tuto krásnou Kristovu řeč předznamenaly: zázračným rozmnožením chlebů a ryb, jimiž byly nasyceny zástupy, a zázračným večerním kráčením Krista po rozbouřené hladině Genezaretského jezera.

Každá neděle je oslavou a zpřítomněním zmrtvýchvstání Pána Ježíše. Proto už v Novém zákoně neděle, první den v týdnu, den po dni Saturnově (jak ho nazývali Římané), je krásně pojmenována „dnem Páně“ (řecky hémera kyriaké). Z latinské podoby tohoto jména (dies dominica) je pak odvozeno její jméno v řadě moderních, zejména novorománských jazyků. V ruštině se pak tento den jmenuje přímo Voskresenie, „Vzkříšení“.

Dnes máme další svátek, a to svátek svatého Marka: Evangelisty, žáka svatého Petra, spolupracovníka svatého Pavla, pozdějšího biskupa v egyptské Alexandrii a mučedníka, od 9. století pohřbeného v Benátkách. Svátek světce, jehož jméno – navzdory všem ostatním informacím, které o něm máme, ať už z Nového zákona či z pozdějších legend – máme spojené především s nejstarším a nejprůzračnějším sepsáním evangelia.

V dnešním evangeliu máme před sebou událost známou jako „rozmnožení chlebů (a ryb)“. Je to událost, o níž s důrazy sobě vlastními svědčí všechna čtyři sepsání evangelia. Jen u Jana je však „předehrou“ k dlouhé řeči o chlebě života. V ní budeme postupně číst, jak pravým chlebem života je Kristus, Boží syn, jeho jezením je nejprve poslušnost jeho slovu a pak přijímání eucharistie.

Máme Svátek svatého Vojtěcha, biskupa a mučedníka, hlavního patrona pražské arcidiecéze (jak zní celý liturgický název dnešního svátku). Je to svátek velký, oblíbený, a tak stojí za to dnešní svátek dle možností aspoň nějak oslavit, třeba krátkým zamyšlením, v čem by k nám život dnešního světce mohl a snad i měl promlouvat, a hlavně prosbou o jeho přímluvu.

V evangelijních úryvcích od pondělka čteme verš po verši z první z velkých řečí Pána Ježíše podle Janova sepsání, z podivuhodného nočního rozhovoru s farizejem Nikodémem. Stojí za to tuto řeč číst jako celek i se zastavovat nad každým jednotlivým veršem (jak tomu je ostatně u všech Ježíšových slov, u Božího slova vždy). A tak podobně jako včera, se i dnes zkusme zastavit právě nad jedním jediným veršem. Ve slovech „tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ je navíc shrnuto vlastně celé evangelium,

Dnešní úryvek přímo navazuje na ten včerejší. V něm jsme četli a následně rozjímali, že se člověk musí narodit znovu, z vody a z Ducha svatého (křtem), aby mohl spatřit království Boží. Dnes čteme, jak Nikodém slovům Pána Ježíše příliš nerozumí: „Jak se to může stát?“ ptá se. Kristus mu odpoví mnohem obšírněji a hlouběji, než Nikodém asi čekal. Mimo jiné tajemnou větou: „Nevěříte-li, když jsem k vám mluvil o věcech pozemských, jak teprve uvěříte, až k vám budu mluvit o nebeských?“

Včerejším dnem skončil velikonoční oktáv a my máme – až do slavnosti Nanebevstoupení Páně čtyřicátého dne od Zmrtvýchvstání a slavnosti Seslání Ducha svatého deset dní poté – před sebou dlouhou řadu „obyčejných“ velikonočních dnů. V evangelijních úryvcích nyní budeme číst na pokračování z velkých řečí Pána Ježíše podle Janova sepsání. Nejprve začneme číst svědectví o Pánově nočním rozhovoru s Nikodémem, pak to budou úryvky z eucharistické řeči, následně z řeči o dobrém pastýři a nakonec se před námi rozevře Ježíšova řeč na rozloučenou.

Druhá neděle velikonoční – zvaná také Dominica in albis („neděle v bílých“ podle toho, že novokřtěnci teprve dnes sundávali bílá roucha, v nichž chodili od svého křtu o velikonoční vigilii), nově také Neděle Božího milosrdenství (tak ji na základě zjevení sv. Faustiny Kowalské nechal pojmenovat sv. Jan Pavel II.) – je jednak posledním dnem velikonočního oktávu a zároveň reálně osmým dnem od Zmrtvýchvstání Páně. Je tedy stále ještě zpřítomněním prvního dne, prodloužením oslavy velikonoční neděle, zmrtvýchvstání Krista a jeho prvních zjevení, ale zároveň zpřítomňuje i to, co se stalo týden poté, v den osmý.

Dnes otevíráme velikonoční stránky evangelia podle Marka. Klasicky je toto sepsání považováno za nejstarší ze všech čtyř, konečná redakce se klade někdy do 60. let 1. století. Kdykoli je otevřeme, můžeme takřka z každé perikopy vnímat průzračnou a krásnou jednoduchost, s jakým je celé evangelium psáno a s jakou tak svědčí o Kristu a jeho působení.