Slovo k povzbuzení na neděli 5. března 2023, na 2. neděli postní – A

Milé sestry, milí bratří,

jelikož až od třetí neděle postní se začnou evangelijní čtení lišit dle jednotlivých liturgických cyklů s jejich duchovními důrazy, na dnešní druhou neděli postní rok co rok slyšíme evangelijní svědectví o téže události, o proměnění Páně na hoře: Pán Ježíš bere tři ze svých učedníků, Petra, Jakuba a Jana, na vysokou horu (tradicí ztotožňovanou s horou Tábor), aby byl před jejich zraky proměněn. Apoštolům zazáří z Ježíšova lidství jeho Boží sláva a je jim ukázáno, že Kristus je naplněním celého Zákona (proto s ním vidí Mojžíše) i proroků (proto Eliáš). Učedníci mohou odtušit a zakusit cosi z nebeské blaženosti (proto Petr zvolá «je dobře, že jsme tady»). Vše se děje i z toho důvodu, aby až sestoupí z hory a přijdou chvíle těžké a chvíle temnot, čerpali z této vzpomínky Boží sílu a předávali ji dál. Stalo se tomu tak jednou za přibližně tři roky Kristova veřejného působení. Ne nepodobně tomu bude možná i u nás, v naší vlastní duchovní zkušenosti…

Evangelium sice každoročně svědčí o téže podivuhodné události, liší se však dvě biblická čtení předcházející. Letos je svědectví o proměnění Páně v prvním čtení předznamenáno úryvkem ze začátku 12. kapitoly knihy Genesis: „Povolání Abraháma, respektive ještě Abráma“. Je to vlastně samotný začátek vlastních biblických dějin, začátek dějinné zkušenosti Izraele s Bohem, neboť předešlé příběhy byly jen pradějinami, jakousi biblickou obraznou etiologií současného stavu světa a člověka, reprezentující spíše základní všelidskou náboženskou zkušenost.

Ostatně i v samotné logice biblických příběhů představuje povolání Abraháma nový začátek, který už není zkušeností všech, celého lidstva, jak tomu bylo až po stavbu Babylónské věže, ale novost se začíná odvíjet od zkušenosti Boha jednoho jediného a následně jeho potomstva. Je to zkušenost prvního patriarchy, následně kolektivní zkušenost jeho rodu, jednoho malého národa Izraele, která, přijatá, se bude postupem času očišťovat, prohlubovat, zpřesňovat a vlastně i zpředmětňovat – o tom je celý Starý Zákona – , až vyvrcholí v příchodu Krista, v setkání s vtěleným Božím Synem v Zákoně Novém. Tehdy se jedinečná zkušenost Boha otevře, nabídne opět všem lidem. Zkušenost lidská, v životě a dějinách prožitá a stále nově prožívaná, do jisté míry hmatatelná, jež přitom vždy zůstane zkušeností transcendentní, setkáním s Bohem.

První čtení a evangelium tak mají leccos společného, ostatně proto se dnes oba texty čtou. V obojím případě – byť události časově dělí nějakých tisíc osm set let – se  jedná o Boží-sebe-zjevení-se a o jeho určité rozpoznání a přijetí ze strany člověka. V obou případech však – u (tehdy ještě) Abráma a u tří apoštolů – této jejich život proměňující, transformující zkušenosti Boha předchází výzva se někam vydat. Zejména v případě praotce zazněla naprosto zásadní výzva «vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu». Autentické zkušenosti Boha tak předchází výzva dání se do pohybu, Bůh se dává poznat a zakusit pohybujícímu se člověku.

Abrahámovo vyjití jakožto praotce víry je jakýmsi prototypem jakéhokoli našeho vyjití. Vyjití, k němuž i nás volá Bůh. Všichni jsme jím povolání vyjít, hýbat se, vydat se na cestu. Proto Abraháma jako příklad víry dává i Zákon Nový.

Abrahámovo vyjití z Uru Chaldejského jakož i vystoupení učedníků na vysokou horu je tak obrazem, ztělesněním, zpředmětněním vyjití životního, bytostného, hlubokého, zásadního, bez kterého žádná víra v Boha nemůže být autentická, bez kterého dokonce ani lidský život nemůže být skutečně lidským, bez kterého nemohou existovat žádné živé vztahy. Jedná se o ono kýžené vyjití ze sebe samých, z uzavřenosti do sebe a svého mikrosvěta, o vnitřní vyjití k Bohu a lidem o otevření se jim a dání se do pohybu směrem k nim, o vpuštění je dovnitř, do svého života. O žití „s“ a „pro“.

Jde tak o vyjití z netečnosti, nicnedělání, ze zabydlení se ve vlastní samotě, v utápění se v pouze sebe prožívání či malomyslnosti k činu a společenství. Jde o vyjití od zajištěnosti k nezajištěnosti, od sebejistoty k důvěře, o také o vyjití od pouze „svých“ i k těm „ostatním“. V posledku o vyjití od egoismu a zla k altruismu a dobru,

U Abráma takové vyjití stálo na počátku víry v jednoho Boha; v povolání Abraháma má svůj počátek biblický henoteismus, později monoteismus, Abrahámem teprve začíná skutečný Starý Zákon. Nějak podobně tomu musí být i u nás, v době novozákonní, neboť nutnost vyjití je stále táž, pohyb stále dělá člověka člověkem. A jen živý pohybující se člověk se může skutečně i vědomě setkat s Bohem, jen do pohybu může svou laskavou milostí účinně sestoupit Bůh, Pán Ježíš. «Deus facit, homo fit» říká příznačně už sv. Irenej, «Bůh činí, člověk je činěn», je teprve in fieri, v růstu, v pohybu, to patří k jeho přirozenosti.

Pohyb, entelecheia, vyjití ze sebe k Bohu, lidem a světu, v pohybu se uskutečňující sebetranscendence stojí na počátku náboženství, především autentického biblického začínajícího zjevením Abrahámovi, ale i na počátku veškeré kultury a civilizace, chceme-li humanismu. Schopnost vyjít, dennodenně vycházet činí člověka člověkem, nakonec i láska je přeci pohybem, vrcholným pohybem člověka a především Boha samotného.

Milé sestry, milí bratří, snad si z dnešního Božího slova, zejména z prvního čtení a evangelia, můžeme odnést následující trojí inspiraci, snad pro postní dobu příhodnou:

Zaprvé připomenutí, že autentická náboženská zkušenost s Bohem prožívaná v reálném životě a mající potenciál náš život proměnit ke křesťanství bytostně patří. Bez ní nemůže být náš vztah s Bohem živým. Často se cituje známý výrok Karla Rahnera, že «nebude-li křesťan dneška mystikem, nebude křesťanem vůbec»; je to sice trochu nadsázka, nicméně do značné míry pravdivá. Proto je dobré se zamyslet nad tím, kolik časoprostoru možnosti této mystické (tajemné) zkušenosti Boha v životě dáváme. I v tuto změnu, v odřeknutí si jiného v prospěch časoprostoru pro setkání s Bohem, Kristem, pro křesťanský duchovní život může vyústit naše postní předsevzetí.

Zadruhé, že vědomý pohyb, vycházení ze sebe, otevřenost, přesahování a překračování sebe na základě potkaného (Boha) dělá člověka člověkem. I k němu by nás mělo Boží slovo probudit a probrat. Ale nejen Boží slovo. K pohybu nás měla probouzet i skutečnost sama, svět kolem nás, „kniha stvoření“, potřeby, radosti a starosti lidí a světa. K pohybu a k činu, nejlépe k činu lásky v jejích různých podobách.

A zatřetí, že k opravdovému vztahu s Bohem a lidmi proto pohyb směrem k nim patří. Nelze jen přijímat, konzumovat, ale je třeba i dávat, jít, žít pro ně. Neblahý stav nás mnohých již před lety na jednom svém kalendáři příznačně vyjádřil Josef Pleskot: «Žijeme v době, která má tendenci vnímat život jako permanentní mejdan. Děláme si nároky dobře se mít a málo pro to dělat. Chceme stále dostávat a pokud možno nedávat», což je děsivá analýza. Životní pohyb člověka má totiž být předně dáváním, proexistencí. K nim jakožto životnímu principu, smýšlení a nasměrování celé naší existence by nás křesťanství mělo vést, autentické setkání s Bohem proměňovat. Protože čirým dáváním, vztahem lásky, relatio subsistens, je Bůh sám.

Aspoň nějaké roznícení lásky k Bohu, lidem a světu a z něj plynoucí touha po činu, činění lásky, a to i navzdory naším opakujícím slabostem a pádům, je tudíž asi nejdůležitějším znamením autenticity naší křesťanské náboženské zkušenosti, potažmo dokonce její pravosti. Zůstáváme-li po svých modlitbách, návštěvách kostelů, dokonce i po přijetí svátostí nedobytně uzavření jen v sobě a jen mezi svými, anebo dokonce v tom ještě přitvrzeni, pak je nebezpečí, že jsme se s Bohem buď nesetkali vůbec anebo že jeho přítomnost (a to i ta svátostná) po nás stekla – promiňte ten nepoetický obraz – jako po igelitu. Stekla po neprostupném krunýři našeho sobeckého sebestředného já.

A právě proto, že jsme často sobečtí a vždy slabí a křehcí, je životně nutné se dennodenně odvážit dát do pohybu, k Bohu i lidem, s Bohem a lidmi. A tuto odvahu stále obnovovat…

stáhnout pdf