Slovo k povzbuzení na středu 4. listopadu 2020, sv. Karla Boromejského

Milé sestry, milí bratří,

v dnešním prvním čtení se opět výrazně projevuje to, co je charakteristické snad pro všechny Pavlovy listy, zvlášť pro list Filipanům, z něhož nyní čteme. Je to stálé prolínání základního křesťanského vyznání víry v Pána Ježíše, nauky o Boží milosti, mravního apelu, povzbuzení a Pavlových osobních vyznání.

Nauka o milosti je jedním z ústředních témat Pavlových listu i celé jeho teologie. Ne nadarmo bývá Pavel nazýván Apostolus gratiae („Apoštol milosti“). Jeho tak jasné přesvědčení o primátu milosti – v posledku všechno je dílem Boží milosti vyvěrající z Kristova kříže – pochází především z Boží inspirace (Pavlovy listy jsou součástí Božího slova), ale bezpochyby k tomu přispěla i apoštolova vlastní zkušenost s Kristovou milostí, začínající podivuhodným setkáním s Kristem na cestě do Damašku, které pak proměnilo úplně celý jeho život. Milost natolik provázela celé Pavlovo apoštolské působení, že mohl vyznat «jen milostí Boží jsme to, co jsem».

V různých souvislostech a s různými akcenty se tak primát milosti prolíná všemi Pavlovými listy. Dnešní úryvek je v tomto ohledu ovšem obzvlášť výrazný: «Jako jste vždycky projevovali poslušnost, tak i teď pracujte s úzkostlivou bázní na tom, abyste došli spásy… Vždyť i to, ž chcete, i to, že pak jednáte, působí přece ve váš Bůh…» je překrásnou formulací toho, co bychom mohli nazvat „křesťanská představa lidské spolupráce s Boží milostí“, tedy toho, o čem by celý náš křesťanský život měl vlastně být.

Boží milost předchází všechno naše dobré činění, provází je a vede k završení («vždyť i to, ž chcete, i to, že pak jednáte, působí přece ve váš Bůh»), ale na člověku je, aby – pohnut a posílen touto Boží milostí – s ní spolupracoval, aby se také snažil («pracujte s úzkostlivou bázní na tom, abyste došli spásy»). Boží milost se projevuje především jako Boží síla, onen impuls k dobru a síla je vykonat. Ne nadarmo svatý Augustin, nazývaný tak také Doctor gratiae („Učitel milosti“), který ve své teologii milosti byl ovlivněn velmi silně právě svatým Pavlem, popisuje zkušenost milosti především jako zkušenost Boží pomoci, milost jako adiutorium Dei („pomoc Boží“).

A právě tak nějak si můžeme působení Boží milosti samozřejmě představit i my: Jako impuls k vykonání dobra, k následování Pána Ježíše, k poslušnosti jeho slovu, jako sílu toto dobro pak vykonat, případně se postavit opačnému zlu. Jako impuls Boží, který se musíme snažit zachytit, jako Boží sílu, kterou se máme nechat vést. V tom spočívá naše spolupráce, kdy dochází ke kýžené synergía, „spolupůsobení“ Boha a nás.

Kéž bychom se o něco takového snažili zvláště nyní, v době tak složité. Vždyť si můžeme být jisti, že o složitosti a naší časté bezradnosti v ní ví i Bůh – vždyť je to Bůh, které i nynější situaci tajemně dovolil být, a proto nám chce pomoci. Nesnažme se tedy vše řešit sami, ale s jeho pomocí, s jeho milostí, buďme vnímaví na jeho impulsy vedoucími k dobru, čerpejme od něj sílu dobro vykonat, věřit a mít naději. Možná pak i vše dobré nám půjde spontánněji, budeme je také činit snadněji «bez reptání a váhání».

A je dobře, že zrovna dnes máme před sebou postavu svatého Karla Boromejského, „kardinála Karla“, velkého milánského arcibiskupa druhé poloviny 16. století, velkého uskutečňovatele tridentských reforem a obrody církve a jejích struktur (je to on, který mimo jiné zavedl instituci novodobých kněžských seminářů).

Narodil se roku 1538 v jedné z nejvýraznějších italských šlechtických rodin své doby, jejíž členové anebo příbuzní (zejména z matčiny strany) zastávali častěji nejdůležitější místa církvi, včetně papežského stolce. Není proto divu, že Karel byl od svého dětství předurčen pro církevní dráhu: Již ve dvanácti letech získal první církevní beneficium, v jednadvaceti letech – ještě před tím, než se stal vůbec knězem – byl jmenován kardinálem a adnimistrátorem milánského arcibiskupství, knězem se stává ve svých necelých pětadvaceti letech, o dva měsíce později biskupem, respektive arcibiskupem milánským, zastává důležité postavení na papežském dvoře.

Závratná kariéra – daná nejen jeho schopnostmi ale bezpochyby i rodovým původem, jeho strýc byl papežem – nesla v sobě nejen velké možnosti, ale i obrovské nebezpečí, že Karel Boromejský skončí jako jeden z řady renesančních církevní hodnostářů, v lepším možná jako významný církevní politik, stavitel, mecenáš a zvelebovatel kulturních statků, ale nikoli jako světec a opravdový pastýř. Karel se naštěstí s Boží pomocí vydal druhou cestou. K tomu mu samozřejmě pomohl již dobrý reformní duch, který v té době (Tridentského koncilu) v církvi stále více panoval, a také velmi dobré duchovní vedení, kterého se mu (u jezuitů) dostalo. Ale bylo to především jeho vlastní rozhodnutí k cestě svatosti, jeho vlastní slyšení na vábení Boží milosti, nechání se jí vést a vytrvat, jeho synergía s Boží milostí.

Karel totiž dokázal být vnímavý na důležité impulzy, na znamení, kterými ho vedl Bůh, dokázal je rozeznat a s Kristovou pomocí následovat.

Nejprve ho jako čtyřiadvacetiletého velmi zasáhla nečekaná smrt jeho bratra, velitele papežského vojska: tehdy se rozhodl, že chce být opravdu knězem a začal se na to pečlivě duchovně připravovat. Následně se ho velmi pozitivně dotklo břímě úřadu, který kněžským a především biskupským svěcením přijal: ač měl ještě povinnosti na papežském dvoře, ze všeho nejvíc se chtěl co nejdříve ujmout pastýřského řízení své milánské arcidiecéze. Pak to byl neutěšený stav této obrovské diecéze, který ho přiměl k obrovskému pastýřskému úsilí, k neustálé snaze především o duchovní obrodu kléru i všech věřících. A nakonec to byla velká morová epidemie v Miláně v létě 1576. Kvůli ní se nejen urychleně vrátil z vizitačních cest, aby pomáhal, kde bude potřeba (a to opět velmi neúnavně a s nasazením vlastního života: nejenže pomoc jako arcibiskup organizoval, ale především i sám chodil ošetřovat nemocné a zaopatřovat umírající), ale kterou pochopil také jako Boží znamení, aby mnohé věci vzal ještě vážněji, než do té doby, aby žil ještě asketičtěji, zbožněji a ještě neúnavněji pastýřsky působil. A to také učinil.

Svatý Karel Boromejský zemřel – zcela vyčerpaný – 3. listopadu 1584, blahořečený byl již roku 1602, svatořečený o osm let později, roku 1610.

Svatý Karel je mimo jiné vzýván jako nebeský ochránce proti moru. Určitě ho můžeme vzývat jako přímluvce i při epidemiích jiných onemocnění, i toho nynějšího. Stojí dnes před námi ale také jako příklad, jak se v takové situaci – na základě impulzů a pod vedením Boží milosti, tedy s Boží pomocí – chovat. Neutéci, nezavřít se do sebe, ale snažit se pomoci, jak to jen jde, samozřejmě podle svého povolání a poslání a podle možností, které kdo má. Jak se chovat, ale také že je možná dobré vzít morovou (či jakoukoli jinou) ránu také jako Boží znamení, jako Boží volání k obrácení, ať už ke skutečnému obrácení v případě (nás) hříšníků, anebo k prohloubení duchovního života, k ještě většímu se upnutí k Bohu, v tom nejlepším slova smyslu. Protože vše toto svatý Karel Boromejský učinil.

Svatý Karle Boromejský, oroduj za nás…

stáhnout pdf