Milé sestry, milí bratří,

jak bývá každoročně připomínáno, dnešní neděle má vícero názvů, vícero rovin, vícero momentů, které se navzájem prolínají a doplňují.

Zaprvé je posledním dnem Velikonočního oktávu, který prodloužil oslavu Zmrtvýchvstání Páně na celých osm dnů. Stále tedy můžeme duchovně a bohoslužebně prožívat neděli velikonoční jako «jeden jediný radostný den, který učinil Hospodin». V první polovině dnešního evangelijního úryvku se proto ocitáme ještě jednou v neděli zmrtvýchvstání, konkrétně večer, kdy vzkříšený Kristus přichází zavřenými dveřmi k apoštolům, přeje jim svůj Boží pokoj a dává dar Ducha svatého k odpouštění hříchů.

Zadruhé je dnešní neděle již skutečně druhou nedělí velikonoční, reálně osmým dnem po Zmrtvýchvstání Páně. Liturgicky proto zpřítomňuje i to, co se týden po samotném vzkříšení podle svědectví evangelia událo; o tom je druhá polovina evangelijního úryvku: Kristus se znovu zjevil svým učedníkům, tentokrát včetně Tomáše. Ten přeci prvního dne nebyl s ostatními, a tak nechtěl v Kristovo vzkříšení věřit, dokud se sám nepřesvědčí.

Zatřetí byla dnešní neděle ve staré církvi nazývána Dominica in albis („nedělí v bílých“, myšleno „šatech“). A to proto, že novokřtěnci až do tohoto dne chodili v bílých řízách, které dostali při svém křtu o velikonoční noci. Radují se oni ze svého křtu, raduje se z nich a s nimi i celé společenství křesťanů, jehož se stali součástí. Tak by tomu mělo aspoň trochu být.

A konečně, nově se dnešní neděle nazývá také Nedělí Božího milosrdenství. Oficiálně ji tak nazval podle zjevení svaté Faustýně Kowalské svatý papež Jan Pavel II., aby tím nejen připomněl celé církvi sobě blízkou formu zbožnosti, ale především aby zdůraznil, čeho je nám bezpochyby nejvíce potřeba a co je vlastně základem celých Velikonoc: Boží milosrdenství, které odpouští hříchy a otevírá nebe jako nikdy předtím. Ostatně je možná příznačné, že právě v den svého zmrtvýchvstání dává Ježíš apoštolům Ducha svatého pro svátostnou službu smíření, k milosrdnému odpouštění hříchů.

Zkusme však zaměřit svou pozornost především na evangelium spojující první s osmým dnem po Kristově zmrtvýchvstání, které před námi – jako svědectví, co se v těchto dnech stalo – rozevírá i několik vpravdě teologických (Janovu sepsání evangelia zvlášť drahých) témat. Zkusme jich několik snad podtrhnout…

«Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám“!» Často se zdůrazňuje, jak vnitřní pokoj je prvním slovem, přáním a darem Vzkříšeného Pána. Vnitřní pokoj – darovaný Bohem, ne uměle navozený či navsugerovaný – může být podobně jako vnitřní radost jednou z prvních známek, že snad komunikujeme opravdu s Bohem, že se s ním, třeba v modlitbě, aspoň nějak reálně potkáváme. Vnitřní pokoj je zároveň jedním z předpokladů našich dobrých rozhodnutí, zdrojem vnitřní radosti, ale také pramenem touhy o pokoj – i o ten mezilidský, vztahový – usilovat, dávat jej dál. «Blažení tvůrci pokoje, neboť jejich je nebeské království». Proto je pokoj, dar pokoje tak důležitý, zvlášť ten Boží, Kristův, nadpřirozený.

Přijetí Kristova pokoje jakožto formy a znamení přítomnosti Zmrtvýchvstalého v našem srdci a životě avšak jedno předpokládá: být aspoň chvíli za zavřenými dveřmi a čekat. Udělat si – zvlášť v neděli – čas, který strávíme sami s Bohem, v kostele, v koutě domova či v rozkvétající přírodě. Budeme-li v těchto chvílích určitého zavření otevřeni příchodu Pána Ježíše, nemusí pak jít jen o formu nějakého ztišení či potřebné psychohygieny, ale spolu s tím i o faktické vytvoření časoprostoru pro kýžené setkání s Kristem, pro zkušenost Boha. A vzhledem k možným dobrým Božím důsledkům takového neminutí se s Bohem v našem nitru a životě může jít v posledku i o velkou službu našemu okolí…

«Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého!». Na začátku stvoření Hospodin dechl do hmoty a ta se stala živou bytostí, člověkem. Prorok Ezechiel zaslíbil, že Bůh vdechne život suchým kostem, že Mesiáš vdechne slabému člověku nové srdce, ne z kamene ale z živého masa, že mu vdechne Božího ducha jako uzdravující vodu.

Pán Ježíš jako Boží Syn – Beránek zabitý a vzkříšený – chce do nitra každého člověka, který se nechá, vdechnout Ducha svatého, chce ho jím stále nově tvořit, proměňovat, a tak  znovu a znovu uschopňovat k větší víře, naději a zejména lásce. A to i navzdory slabostem toho kterého člověka. Vždyť ani apoštolové za svého pozemského života nebyli světci…

«Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny…» nejsou jen slova výsostného momentu ustanovení svátosti smíření, předání milosrdné svátostné moci odpouštět hříchy apoštolům a jejich nástupcům (biskupům a kněžím), ale jsou i vyjádřením, v čem by také měla spočívat ona nová stvořenost člověka: ve schopnosti odpouštět druhým lidem.

Síla k odpouštění, k pouštění na svobodu, k rozvazování z pout dluhů (to jsou historické a etymologické základy slova „odpuštění“ v mnohých jazycích) je jednou z nejbožštějších (a „nejježíšovějších“) sil, která mohla být člověku vůbec svěřena. Jedna z nejmilosrdnějších sil. Jedna z nejkrásnějších a vždy tak potřebných sil.

«Viděli jsme Pána!» zvěstují apoštolové osm dní po Vzkříšení Tomášovi, který v neděli večer nebyl s nimi, když je zmrtvýchvstalý Kristus byl poprvé navštívil. Svědectví očitých svědků od začátků bylo a až do konce světa bude jedním z nejzákladnějších momentů pravdivosti křesťanské (velikonoční) zvěsti.

Zmrtvýchvstání Ježíšovo, jak vyznáváme, není přeci pozdějším mýtem, projekcí touhy zklamaných učedníků, zbožštěním lidského, kolektivní sugescí či něčím dalším podobným, nýbrž transcendetní skutečností, která se i historicky stala, byť možnosti přirozenosti – kauzativní i kognitivní – Božsky přesáhla. Ostatně, jak bylo v těchto dnech mnohokrát připomenuto, vyznání jako «Pán z mrtvých vstal a my jsme ho potkali, hrob zůstal prázdný» jsou vlastně nejstaršími větami celého evangelia, jsou evangeliem („radostnou zvěstí“) v nejvlastnějším smyslu.

«Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím». V člověku – už pro nárok na historicitu evangelijních svědectví – prostě je potřeba vidět a dotknout se, pozitivně (až pozitivisticky) se přesvědčit o pravdivosti své křesťanské víry. Stejně jako o autenticitě své náboženské zkušenosti; že je to opravdu Ježíš, koho zakoušíme, ne přelud, ne duch, ne sugesce.

Boží Syn ví o této potřebě člověka, proto se vtělil, působil a vstal z mrtvých v dějinách, což všechno – zvlášť pak zjevení Zmrtvýchvstalého – mělo své očité svědky. Z téhož důvodu potřeby člověka se mu dává vnímat v jeho náboženské zkušenosti, navíc způsobem každému – Tomášovi – vlastním. Proto jsou to – po vzoru Tomášově – právě pochybnosti a nejistoty, které dávají Boha hledat, které otevírají srdce člověka jeho přítomnosti. Jen nesmí naše pochybnosti přestat být tímto podnětem k hledání, jen nesmí zavřít srdce; předpokladem setkání se s Bohem jsou zavřené dveře ve smyslu ztišení se, ne zavřené srdce kamenem.

Janovo svědectví o „nevíře a víře sv. Tomáše“ lze tak také číst jako evangelijní odpověď na palčivou otázku již prvokřesťanské komunity, zda těm, kteří u oněch událostí nebyli, tedy i nám, nezbývá být jen Ježíšovými učednicemi a učedníky nějaké „druhé kategorie“, zda nám není upřeno Zmrtvýchvstalého aspoň nějak potkat. Ne, není, říká evangelium, protože «blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili» zní z úst samotného Pána.

Milé sestry, milí bratří, kéž tedy ve světle dnešního evangelia zatoužíme po Kristově pokoji, po daru Ducha svatého způsobujícím Kristovu přítomnost v nás samotných, abychom z něj mohli žít a dávat jej i dál. Kéž zakoušíme Boží milosrdné odpuštění a máme touhu sami druhým odpouštět. Kéž si najdeme časoprostor pro setkání se Pánem Ježíšem. Kéž naše pochybnosti ve víře a nejistoty v ní se nám ani druhým nestanou kamenem úrazu, nýbrž společnou cestou, impulsem k pokornému a i třeba chvějícímu se hledání Boha, Krista.

O to vše prosme, o to vše a mnoho dalšího se snažme, a to nejen kvůli sobě, ale nějak i se všemi a pro všechny kolem sebe. Vzkříšený Kristus je pro svět vždy Dobro, Boží dobro…

stáhnout pdf