Slovo k povzbuzení na neděli 22. října 2023, na 29. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

«dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu» je dalším z velmi známých a tolikrát komentovaných a také různě (a možná někdy i hrůzně) interpretovaných a využívaných (či zneužívaných) výroků Pána Ježíše. Už jen proto je dobré se nad ním zastavit.

Zaprvé je bezpochyby Kristovou rekcí na léčku ze strany farizeů («Farizeové se uradili, jak by ho chytli za slovo… Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl»). Na jedné straně denáru byla totiž vyražena podobizna císaře Tiberia, na rubu vyobrazení římského velekněze s císařovnou-matkou. Placení daně císařovi Židy nenáviděných Římanů mohlo být chápáno jako zrada národa a dokonce jako modloslužba. Zároveň toto placení vyžadovala světská spravedlnost a také kontrolovala. Proto – z pohledu farizeů – ať by Pán Ježíš odpověděl tak či onak, bylo by to vždy špatně; buď by byl označen za zrádce židovského monotheismu i národa anebo za buřiče a nepřítele impéria.

V Kristově odpovědi farizejským učedníkům a herodovcům je ale bezpochyby skryto mnohem více než jen nějaká obratná diplomatická formulace, která mu umožnila nenechat se chytit do nastavené smyčky. Je součástí evangelia a její základní myšlenka – dávat Bohu to boží a císařovi, světskému vládci či světu to jejich – navíc ještě vícekrát zarezonuje v některých novozákonních listech jakož i apokryfních spisech nejranějšího křesťanství. Velmi podobnou formulaci slyšíme například v listě Římanům («dávejte každému, co mu náleží: komu daň, tomu daň; komu poplatky, tomu poplatky; komu bázeň, tomu bázeň; komu čest, tomu čest»), o povinnosti ctít také krále čteme třeba i v Prvním listě Petrově. Apokryfní takzvané Tomášovo evangelium pokyn dávat Bohu to boží navíc rozvíjí ve smyslu, že to Boží je poslušností jeho přikázáním, což je víc než povinnost vůči císařovi.

Ježíšova slova tak byla v dějinách zpravidla interpretována, že křesťan má opravdu povinnosti i vůči světským vládcům a společnostem, jichž je součástí, které má plnit, pokud ovšem tyto povinnosti nejsou proti jeho křesťanskému svědomí, proti zásadám evangelia.

I to lze v Kristových a Pavlových či Petrových biblických slovech určitě číst.

Ale možná přeci jen ještě něco víc, ještě něco mnohem obecnějšího. Co už ostatně napovídá i rozvedení Ježíšových slov apoštolem Pavlem: «Dávejte každému, co mu náleží». Tedy dávejte všem a všemu, co jim náleží, co je respektuje a co oni potřebují: Bohu, druhým lidem, císaři, životu kolem sebe, flóře, fauně, přírodě, světu, věcem, prostě všem a všemu. A co jim všem náleží? I to nám evangelium různými slovy jasně říká na mnoha místech a svatý Pavel hned o verš dál pregnantně formuluje: «Nebuďte nikomu nic dlužni, než vzájemnou lásku».

Pak je v dnešní výzvě vlastně skryto to úplně nejdůležitější z celé morálky, zvlášť té evangelijní: Apel, pozvání, přikázání, určení dávat všemu a všem lásku. Bohu jaká přísluší Bohu, císaři jaká císaři. Člověku, jaká náleží člověku, každému člověku, zvířeti tu jemu příslušnou, tvorům, věcem světu podle toho, čím a kým jsou.

Láska, její forma a uskutečňování tak nemají být primárně určeny tím, co o tvorech a věcech soudíme, jakou hodnotu jim my přiřkáváme či do nich vkládáme, anebo naším chtěním či nechtěním v dané situaci. Ale jimi samotnými, jejich potřebami zde a nyní, jejich přirozeností, hodnotou, jakou mají. Bůh jako Bůh, člověk jako člověk, svět jako svět.

Něco takového zní možná docela samozřejmě, ale možná už tak samozřejmým zdaleka není. Vždyť jak často – v teorii i praxi – má člověk tendenci mírou svého jednání činit především sebe, jen svůj názor, svůj aktuální náhled mnohem více, než aby pokorně a poctivě hledal ve světle evangelia, co Bůh od nás právě teď žádá a lidé a svět kolem nás opravdu potřebují.

«Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu» nám tak připomíná, abychom se snažili svým jednáním reagovat na to, kým a čím tvorové a věci skutečně jsou, ptali se na jejich aktuální i trvalé potřeby. A odpovídali na ně účinnou láskou. Ta – na rozdíl od pouhé spravedlnosti, která už sama o sobě je veliká – (láska) chce totiž dávat nejen to, co našemu okolí náleží, ale ještě štědře víc: Činy velkorysé lásky, která nejen respektuje, ale i prospívá a pomáhá, kde je potřeba, a to i aniž by z toho něco měla.

Jinými slovy, normou jakékoli skutečné lidské etiky by měla skutečnost sama. Ne tedy naše názory, náhledy, příslušnosti, pocity či přání. A už vůbec ne nějaké ideologie, tím méně nějak zvrácené. Na skutečnost a její potřeby má člověk reagovat, a to láskou. O tom nás učí evangelium, o čemž asi nemůže být pochyb.

Bůh a Boží věci mají hodnotu samy v sobě, a to Boží. Každý člověk má hodnotu sám v sobě, bez ohledu na tom, co si o něm myslíme, jak nám je či není sympatický, co do něj jakkoli projikujeme. Podobně svět a věci kolem nás. Naší první otázkou by tak mělo být, co oni a ony jsou, a druhou, co oni a ony potřebují. Odpovědí by měly být naše činy lásky.

Rozpoznat to vše v konkrétní situaci samozřejmě vůbec není lehké. A aspoň něco dobrého chtít učinit někdy není možné bez pověstné „ztráty kytičky“. Bez toho, aniž by se člověk nějak zašpinil, v některých věcech pochybil, chce-li snad důležitější a lepší vykonat. I to totiž v tomto světa patří ke snaze dávat to Boží Bohu a císařovo císaři, Bohu, lidem a světu to jejich naší dlužnou lásku.

Krásným příkladem snahy o to nám může být například včerejší světec, blahoslavený Karel Habsburský, císař rakouský. Je příkladem člověka, který Boží prozřetelností, jak svůj úděl chápal, byl vržen do situace, ze které nemohl vyjít čistý, a přesto bylo nutné se o něco dobrého aspoň pokusit. Vlády rakouského mocnářství se ual, ač k tomu zprvu vůbec nebyl určen, po smrti svého prastrýce Františka Josefa I. v listopadu roku 1916. Byla to zoufalá doba. Již třetím rokem zuřila stále jasněji nesmyslnější Velká válka mající na svědomí již milióny mrtvých. Karel nebyl do té doby ani přizván k zásadným jednáním a válečným poradám, monarchie se pomalu ale jistě rozpadala. Neměl příliš možností dobrých rozhodnutí, okolnosti a lidé kolem něj mu nedovolovaly je uskutečnit. Přesto se o něco snažil, o dosažení maxima možného. Nebyl-li vyslyšen rakouskou a německou generalitou ve svých snahách o mír a byl-li obviňován ze zbabělého pacifismu, snažil se aspoň, nakolik to bylo v jeho moci, zmírňovat utrpení lidí. Na frontě i v zázemí. Když viděl následky, přísně zakázal aspoň použití bojových plynů pro své armády, odmítal totální ponorkovou válku. A tak dále. Většina jeho snah ale troskotala na nepřijetí, neochotě je uskutečnit. A navíc na mnohé bylo již pozdě. Známý je citát francouzského básníka Anatola France: «Císař Karel byl jediným slušným člověkem, jenž se sám postavil do čela armády, ač byl spíše jako světec a nikdo mu nenaslouchal. Upřímně toužil po míru, a proto byl opovrhován celým světem. Byla zde veliká šance, která však byla promarněna».

Nejde snad až tak o to – pro nás, obyčejné lidi, kteří nestojíme v čele států ani armád – činit nyní paralely se současnými válkami, ale vzít si Karla jako příklad člověka, který z tohoto světa a poslání v něm neutekl. Člověka, který se i ve složité a nakonec bezvýchodné situaci stále ptal, co po něm chce Bůh – o jeho zbožnosti jsou mnohá svědectví – , a snažil se jednat tak, co považoval za správné, za přiměřené skutečnosti, čím si myslel, že pomůže lidem a světu. Tedy snažil se ve své vlastní vrženosti do dějin dávat Bohu to Boží a císařovi, respektive lidem a světu to jejich. Podle skutečnosti. Snažil se ve válce o mír a v běsnění o zmírnění utrpení lidí. Nevyšel z toho všeho čistý, jako císař válečné mocnosti ani nemohl. Ale přesto věříme, že je v nebi i jako příklad hodný následování.

Milé sestry, milí bratří, zkusme i my dávat, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu. Dávejme lásku, kterou jedinou jsme Bohu, lidem, všem lidem i celému světu kolem sebe dlužni. Lásku, jejíž projevy se neřídí primárně námi samotnými, ale tím, co chce po nás Bůh a co od nás lidé, svět, doba a skutečnost se svými okolnostmi potřebují. V tom je ostatně skrytá celá morálka. Nejen ta křesťanská, ale všelidská, lidská, snad boholidská…

stáhnout pdf