Milé sestry, milí bratří,

i dnes, na (již) pátou neděli velikonoční, máme před sebou (podobně jako před týdnem na neděli Dobrého pastýře) další překrásný obraz, kterým sám Pán Ježíš vykresluje, kým je: obraz pravého vinného kmene. Je opět uvozen slovy «já jsem (egó eimi)». To je formulace, která v uších apoštolů i ostatních Židů musela nutně evokovat Hospodinovo «jsem, který jsem», v řečtině znějící «egó eimi ho ón», tedy formulaci, jíž se představil Mojžíšovi v hořícím keři na hoře Choreb sám Hospodin, formulaci, jejímž (nevyslovitelným) zkrácením je Boží vlastní jméno Jahve.

Kristus, Boží Syn se tak svým učedníkům a celému světu představuje, že nám lidem je pravým vinným kmenem a my že jsme, respektive máme být jeho ratolestmi. Takovými, které mají žít ze svého Božího kmene a jeho životodárné mízy, a tak mají přinášet plody. Bůh Otec je vinařem, kterému kmen patří a který jako dobrý vinař uschlé a neplodné ratolesti kmene odřezává, aby nepřekážely a nebránily růstu živým, a živé a plodné čistí, aby přinášely plodů ještě více.

Vinným kmenem je tedy sám Pán Ježíš, a to ve všech svých přítomnostech a podobách působení; jak v nebi, tak v lidském srdci, jakož i ve všech svých přítomnostech v křesťanství. Vinným kmenem je tak i církev, Kristovo tělo; my jsme na jejím kmeni jejími ratolestmi podobně jako údy na svém těle. Pravým vinným kmenem je i eucharistie, «pravý chléb sstoupivší z nebe» (jak čteme v Ježíšově řeči o chlebě života), sladký vinný kmen, «svatá réva» (jak čteme v Didaché) tišící každou lidskou žízeň. Vinným kmenem je i Kristovo slovo, slovo života.

Jen skrze zůstávání v Kristu – ve vztahu s ním, v jeho následování, v naroubování na něj, v požívání jeho životadárné Boží síly, eucharistie, v naslouchání jeho slovu – a jen díky jeho zůstávání v nás samých je možné nést kýžené ovoce; sladké plody chutné celému světu, ovoce lásky. Ona je nejdůležitějším ovocem, nejkýženějším plodem našeho vztahu s Kristem, ovocem vyrůstajícím ze vzájemného zůstávání a přebývání. Láska je ovocem dávajícím zakusit cosi ze sladkosti Boha samotného i okolnímu světu, ovocem, díky kterému můžeme být přeneseni do věčnosti při konečné sklizni.

Proto nestačí, že jsme se již stali ratolestmi, jednou již byli (křtem) naroubováni na pravý vinný kmen, byli jsme Slovem spojivším se s elementem vody očištěni a posvěceni (takto s poukazem na křest vykládá Kristova slova «vy už jste čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil» svatý Augustin). Je třeba také stále přinášet nové a nové plody, ovoce milosti nám nabízené, je třeba stále živého činu; činů vyvěrajících z křestního ponoření do Krista, z naroubování na něj, činů lásky k Bohu a lidem.

Bůh Otec se k ratolestem totiž také chová podobně jako vinař, který na jaře ratolesti čistí od všech nánosů, plísní a cizopasníků a v zimě je zase prořezává, odřezává neplodné a odumřelé: «Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, (Otec) odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více». Ovoce lásky.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme sobotu 4. týdne velikonočního, zároveň 1. května, tím pádem také první letošní májovou mariánskou sobotu a památku svatého Josefa Dělníka. Zaměřme svou pozornost na obě dnešní biblická čtení a právě na svatojosefskou památku. Kéž by i Panna Marie, Hvězda jasná, nám v našich rozjímáních a hlavně v životě dle Božího slova byla průvodkyní, vpravdě Průvodkyní na cestě (hodegetrix), jak zní jeden z jejích krásných starobylých titulů…

První čtení ze Skutků apoštolů nás stále ještě přenáší do Antiochie Pisidské v Malé Asii, do doby první Pavlovy misijní cesty, do druhé poloviny 40. let 1. století. V doprovodu Barnabáše začal Pavel v tamější synagoze kázat o Pánu Ježíšovi ukazuje, jak celý Starý zákon dochází svého naplnění jedině v Kristu. Dnešní úryvek svědčí o tom, co se stalo týden na to, další sobotu. Mnozí z židů nepřijímají Pavlův výklad Starého zákona, přičemž není až tak podstatné, proč se tak děje. Nepřijetí židy se pro apoštoly stává znamením, aby se obrátili k pohanům. Pavel zde v praxi zažívá to, co pak v Listě Římanům rozvine i teologicky; že to bylo poblouznění Izraele, «tajemství zatvrzelosti», které (ještě jasněji) otevřelo Kristovo evangelium všem pohanům.

Aniž bychom otevírali velké teologické otázky tohoto «tajemství zatvrzelosti» (k nim si můžeme přečíst 9. až 11. kapitolu výše zmíněného listu) a snažili se je nějak vyřešit (řešení  musíme v tomto případě jednoznačně ponechat Božímu tajemství), můžeme se celou situací nechat velmi prakticky inspirovat: Apoštol Pavel v tom, že evangelium židy skutečně není přijímáno, rozpoznal znamení, že má s ním jít prostě jinam, k někomu, kdo o evangelium bude stát, k pohanům. Nepřijetím se nenechal odradit ani zlomit. Když byl někde pronásledován, jen pokračoval v Božím díle jinde.

Něco takového o hlásání evangelia – ve všech jeho podobách, explicitních i implicitních – platí stále: Nepřijme-li je jeden člověk, může je přijmout jiný a jinde, byla by škoda kvůli nepřijetím a neúspěchům s hlásáním evangelia skončit. Navíc kdo ví, jak vše nakonec dopadne i s tím prvním, to ví jen Bůh. Vždyť sám Pavel ve svých listech píše, že «jeden zasévá, další zalévá, jiný sklízí» a navíc že k obrácení Izraele nakonec dojde, pak že teprve bude moci přijít Kristus na konci světa.

Něco takového neplatí ale zdaleka jen o hlásání evangelia, nýbrž o každém konání dobra, které k evangeliu, k jeho žití i hlásání nedílně patří. Ani v konání dobra se nemáme nechat odradit neúspěchy a nepřijetími, i když je to mnohdy také velmi těžké a frustrující. Když někde někdo o naše nějaké dobro skutečně nestojí, můžeme pomoci třeba jinde a někomu jinému. To pochopitelně neznamená dobro obrátit ve zlo, ale prostě nabídnout pomoc dál a dalším. S tím, že kdyby ten, kdo naši pomoc prvně odmítl, ji potřeboval a navíc o ni stál později, tak mu ji rozhodně odmítnout nemůžeme, naopak. Stejně jako Pavel, který si ze všeho nejvíc přál, aby se židé nakonec obrátili, dokonce tak moc přál, že by pro to i svou vlastní spásu obětoval, jak dojemně vyznává v Listě Římanům…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes jakýsi pokus o malé propojení krásného evangelijního úryvku s památkou světce, kterého si dnes připomínáme, se svatým Zikmundem.

V evangeliu máme před sebou samotný začátek Ježíšovy řeči na rozloučenou, řeči pronesené – dle Jana – po posledně večeři, bezprostředně po mytí nohou a po ohlášení Jidášovy zrady. Slovy «Ať se vaše srdce nechvěje!» začíná…

Jistě je můžeme vykládat i jako bezprostřední Ježíšovu reakci na rozrušení učedníků po tom, co se stalo a co právě slyšeli, že jeden z nich je zradí. Přesto tato slova mají pochopitelně i mnohem hlubší obsah; především uvozují celou následnou Kristovu řeč o jeho odchodu do nebe a příchodu Přímluvce, Ducha svatého, o Kristově budoucím tajemném přebývání mezi učedníky, o smyslu jeho oběti na kříži a o posvěcení lidí. To se má od nynějška stát zdrojem a skutečným obsahem křesťanské útěchy a naděje; že Pán Ježíš s námi stále tajemně zůstává a že je věčnost, v domě Boha Otce «je mnoho příbytků».

Každý člověk na světě potřebuje útěchu, potřebuje povzbuzení, někdy – zvlášť je-li něčím opravdu rozrušen a rozechvěn, ať už si za to může sám, anebo mu to způsobilo okolí či okolnosti – dokonce více než cokoli jiného. Soudný člověk si je vědom svých slabostí i svých hříchů. I jimi je často rozechvěn, dokonce někdy i zdeptán, a to třeba i velmi hluboce. Je zdeptán sám sebou, faktem, že někomu ublížil, něco pokazil. Člověk je zdeptán i vším, co se děje kolem něj, všemi bolestmi a starostmi druhých a světa. Mnohonásobně a z mnoha ohledů tak potřebuje Boží útěchu, povzbuzení, aby život nevzdal, aby nevzdal svou snahu o dobro, snahu o obrácení a především snahu o skutečnou lásku. Aby se nevytrhl z Kristových rukou. Aby neupadl do spárů démona malomyslnosti neboli akédie.

Zejména pokud je člověk zdeptán sám sebou, pokud si je dobře vědom svého hříchu a jeho důsledků, ať jsou jakékoli, pokud svou vinu pokorně uznává a lituje jí, potřebuje ze všeho nejvíc laskavé a milosrdné povzbuzení, především to Boží (ale někdy i to lidské). Proto Pán Ježíš – jak tak často čteme v evangeliu – kajícího hříšníka nikdy nedeptá ještě více, ale naopak milosrdně povzbuzuje; vždyť Boží Syn na zem nepřišel, aby hříšník zahynul, nýbrž aby se obrátil a byl živ. Proto nás Pán Ježíš zve k sobě («pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi») a zároveň vybízí k milosrdenství s druhými («buďte milosrdní, jako i já jsem milosrdný»).

Na to je dobré pamatovat, Boží Kristovu útěchu slyšet, pokud ji potřebujeme (a tu tedy potřebujeme všichni, protože i spravedlivý sedmkrát za den hřeší, natož my), ale i Boží útěchu povzbuzováním druhých lidí jim zase zprostředkovávat, když ji potřebují…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

běh všedních dnů doby velikonoční jakož i všednodenní biblickou četbu na pokračování dnes přerušuje svátek svaté Kateřiny Sienské, panny a učitelky církve, patronky Evropy. Je to ale přerušení krásné a milé, protože dnešní světice je – bez nadsázky – obdivu a úcty hodná. Proto se jí nechme vyrušit a zkusme zaměřit svou pozornost právě na ni, na její život, snad s otázkou, v čem k nám promlouvá i do naší doby a nynější situace.

Se svatou Kateřinou se dostáváme do dob velmi neklidných, do dob, kdy situace církve (také) nebyla vůbec ideální. Nacházíme se ve druhé polovině 14. století. Jsou to časy nejen obecné krize pozdního středověku, ale mnoha konkrétních krizových jevů v církvi: V mnoha oblastech se pomyslné nůžky mezi ideálem evangelia a způsobem života leckterých křesťanů ve společnosti, která se považuje za celokřesťanskou, stále více rozevírají. A nejen to, je to i doba různého vnitřního rozdělení církve, doba stálého míšení „trůnu a oltáře“, kdy papežové jsou od začátku století v područí francouzských králů a místo nad hrobem svatého Petra v Římě sídlí v Avignonu; zkrátka a dobře, je to doba velmi neklidná a rozháraná, doba skutečné krize.

I tehdy se ale pochopitelně děje i mnoho dobrého a svatého. A právě svatá Kateřina je jedním z nejzářnějších příkladů tohoto svatého dění, světla, probuzeného v době mnoha stínů. O jejím životě toho víme relativně dost, zejména díky informacím, které máme od jejího dlouholetého duchovního průvodce a rádce, dominikána Rajmunda z Kapuy.

Kateřina pocházela ze Sieny, kde se narodila ve zchudlé šlechtické rodině 25. března roku 1347 jako druhá nejmladší z pětadvaceti dětí (řada z nich pak zemřela na mor). Již od svých šesti let měla různé mystické vize, mystická vidění a již rok nato učinila slib celoživotního panenství. Rozhodla se vzdorovat přání rodiny ji provdat, chtěla žít velmi přísným asketickým a zasvěceným životem. To se jí podařilo a ve svých šestnácti letech vstoupila k dominikánkám (konkrétně k jednomu ženskému řeholnímu uskupení sester dominikánek, které žily a působily ve světě). I nadále žila velmi bohatým duchovním životem, měla řadu dalších mystických vizí i mystických darů. O svých vizích, týkajících se zvlášť neutěšeného stavu církve, mluvila relativně často a svá vidění také diktovala k zápisu. Mystické dary dané jen jí, zejména dar stigmat, se však snažila před světem z pokory naopak úzkostlivě skrývat. Brzy se stala velmi vyhledávanou rádkyní; chodili za ní mnozí, od mocných tehdejšího světa až po nejprostší současníky. Šlo jí zvlášť o reformu a jednotu církve a smír znepřátelených stran; diktovala dopisy a veřejně i soukromě promlouvala k mnohým. Svým apelem přispěla dokonce k návratu papeže z Avignonu do Říma a následně se snažila zabránit schismatu dvojpapežství (což se jí bohužel nepodařilo). Ač se v dětství nenaučila číst a psát, nadiktovala téměř čtyři sta dopisů a svůj vrcholný mysticko-teologický spis Dialog o Boží prozřetelnosti. Stigmata, která zázračně dostala ve svých osmadvaceti letech o u kterých Krista prosila, aby je na ní před světem skryl, Kristus skutečně učinil neviditelnými: Kateřina nesla jejich bolest, ale nikdo jiný, snad krom zpovědníka Rajmunda, o nich nevěděl. Viditelná se stala na jejím těle až po její smrti, až po oddělení duše do nebe. Ta nastala 29. dubna 1380 v Římě. Tam je také pohřbená, v překrásném kostele Santa Maria sopra Minerva. Svatořečená byla roku 1461, roku 1970 prohlášena za učitelku církve a 1999 (ještě spolu se sv. Brigitou Švédskou a sv. Edith Stein, Terezií Benediktou od Kříže) za patronku Evropy.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes zase tři poznámky; dvě k biblickým čtením a jednu k dnešnímu světci, svatému Petru Chanelovi.

V úryvku ze Skutků apoštolů se dostáváme někdy do roku 46, na začátek Pavlovy první misijní cesty. Situace je následující: Pavel (Šavel) a Barnabáš se spolu s Janem Markem vrací z Jeruzaléma, kam nesli finanční dar, zpět do Antiochie. Během bohoslužby jsou Pavel a Barnabáš vybráni, «odděleni» pro dílo, ke kterému je povolal Pán vanutím Ducha svatého; jsou na ně vloženy ruce představených církevní obce (můžeme v tom číst biskupské svěcení) a jsou propuštěni, vysláni. Vedeni Duchem svatým odcházejí nejprve do přístavu Seleukie, odtud odplouvají na Kypr (tam dnešní úryvek končí), aby se pak přes Malou Asii přibližně za tři roky apoštolského působení zase vrátili zpět.

Zejména dva momenty dnešního biblického svědectví mohou být pro nás inspirativní:

Zaprvé je to skutečnost, že k «oddělení pro dílo» došlo při slavení bohoslužby. Vzhledem k tomu, že jsme v Antiochii, mimo Jeruzalém, v církevní obci složené z křesťanů ze židovství i pohanství, určitě nešlo ani o chrámovou ani o synagogální liturgii, nýbrž s jistotou o bohoslužbu křesťanskou, o lámání chleba, o mši svatou. Během ní došlo z vnuknutí z Ducha svatého k nápadu vybrat ty dva a poslat je k dílu, ke kterému je vyvolil sám Pán.

Že se to stalo právě takto, nám zjevuje, že prostředí bohoslužby – vedle mnoha dalšího Božího, čím mše svatá je – může být i pro nás „formátem“, ve kterém stále může dojít k nějakým zásadním Božím vnuknutím, i třeba k takovým, jež nějak změní náš dosavadní život. Je dobré i na toto pamatovat, kdykoli jdeme na bohoslužbu, zejména na mši svatou: Abychom byli otevření případnému Božímu oslovení, vnuknutí, zásahům důležitým pro náš život podle evangelia…

Druhým momentem je, že oddělení a vyslání se děje vnuknutím Ducha svatého, který se pak stane silou i celého apoštolského působení svatého Pavla, podobně jako již od Letnic je silou veškerého Kristova působení v církvi. To máme na vícero místech Skutků apoštolů a Pavlových listů explikováno; čteme, že Duch svatý vedl apoštola tam či onam, že mu dal to či ono vykonat, že to či ono Boží Kristovo dílo v církvi učinil. Svatý Pavel pak ve svých listech působení Ducha svatého v srdci křesťana i v církvi také teologicky systematizuje.

Duch svatý – Boží oheň, vítr a voda – by měl být silou i našeho života. Měli bychom se jím nechat vést, měli bychom se ptát a zkoumat, kam nás vane, k čemu zapaluje, k čemu dává sílu. A otevírat se jeho působení a vedení; ve velkých a zásadních momentech svého života i v jeho každodennosti, nemůžeme-li se rozhodnout, nevíme-li, co je dobré a co ne, co máme či nemáme učinit nebo říci, anebo třeba máme-li před sebou čas, se kterým nevíme, jak naložit.

Kdybychom se častěji ptali, kam nás Boží Duch chce vést, nejenže by najednou naše víra, náš vztah k Bohu ožily, ale i náš život by se stal více dobrodružným, vpravdě Božím dobrodružstvím. A takové je vždy lepší než jen nějaké dobrodružství jen naše…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes opět dvě poznámky, ke každému z biblických úryvků jednu.

První čtení ze Skutků apoštolů nás stále ještě přenáší do doby mezi Pavlovým obrácením na cestě do Damašku (k němu došlo někdy mezi léty 36 až 38) a začátkem je první misijní cesty (ta se konala v letech 47 až 48). Těchto přibližně deset roků trávil Pavel na různých místech (v Sýrii, Judsku, Kilíkii a krátce i v Arábii) a už tehdy se začalo ukazovat, ještě před začátkem jeho velkého apoštolského působení, jak skutečně vše, celou svou existenci dává do služeb hlásání evangelia. Byly to roky Pavlova apoštolského zrání ale také již začátků jeho apoštolského působení, roky přípravy na to stát se nástrojem velkolepého Božího díla hlásání evangelia všem národům a jeho začátků.

V dnešním úryvku se spolu s ním dostáváme do Antiochie, hlavního města starověké Sýrie (její pozůstatky se nachází v dnešním jihovýchodním Turecku, těsně u hranic s dnešní Sýrií). Zde – již záhy po Štěpánově kamenování, kdy i sem utekli z Jeruzaléma mnozí křesťané při prvním pronásledování ze strany židů – vznikla jedna z nejvýznamnějších starokřesťanských obcí (a později jedno z nejvýznamnějších center křesťanstva, jeden z prvních patriarchátů). V Antiochii se evangelium od začátku hlásalo nejen židům ale i pohanům, a to nejprve prostřednictvím křesťanů pocházejících ze židovství přišedších z Kyrény a z Kypru. Odtud pocházel i Barnabáš, «výborný muž, plný Ducha svatého» poslaný do Antiochie přímo apoštoly z Jeruzaléma. Ten pak odchází za Pavlem do jeho rodného Tarsu a přibírá ho k apoštolské práci v Antiochii, kde oba požehnaně působí celý rok.

Antiochie je také místem, kde se «ponejprv začalo učedníkům (Kristovým) říkat křesťané». Dobře víme, že české křesťan je velmi blízké slovu křest. Křesťan je ten, který je pokřtěn, z toho vyplývá. Ovšem právě slova křesťan a křest mají v češtině relativně složitou a ne úplně jasnou etymologii. Křesťan je nejspíš je odvozeno – přes starou němčinu – z latinského christianus, které pak je transliterací (pouhým přepisem cizího slova do vlastního jazyka) řeckého christianos, odvozeného od řeckého Christos (Kristus), hebrejsky Mašíjah (Mesiáš), česky „Pomazaný“. Česká slova křest či křesťan souvisí také s všeslovanským krsť znamenajícím také „kříž“. Někdy se hovoří i o příbuznosti s latinským crux, „kříž“. Což vše jsou nakonec docela hezké souvislosti hodné našeho rozjímání, vztáhneme-li je na sebe jako snahu o vyjádření, vyslovení podstaty i své vlastní křesťanské existence…

Vrátíme-li se ale k formulaci ze Skutků, jehož originálním jazykem je řečtina, pak fakt, že řecké christianos, kterým jsou v Antiochii poprvé nazváni křesťané, je jednoznačně přímo odvozené od řeckého Christos, tedy od Krista, je velmi výmluvný. Nejen proto, že nám připomíná, že doslovný překlad by měl možná znít spíše jako kristovec (ostatně tak také – jako mesiášovce – nazývá křesťany i dnešní arabština), ale především proto, abychom zazpytovali svědomí, zda jsme vůbec ještě ti Kristovi a zda by nás naše okolí pohledem na naše jednání – zejména na naše chování vůči druhým lidem – vůbec mohlo aspoň trochu takto nazvat…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

evangelijní úryvek před námi otevírá samotný začátek Ježíšovy řeči o dobrém pastýři z 10. kapitoly Janova sepsání (včerejší nedělní úryvek byl pokračováním toho dnešního); pokud bychom jej chtěli otitulovat samostatně, možná bychom mu dali název Ježíšova řeč o dveřích…

«Já jsem dveře» je další ze silných formulací z Janova evangelia. Řecké egó eimi («já jsem») připomíná největší starozákonní sebezjevení Boha, zjevení Mojžíšovi na hoře Sinaj (zaznamenané ve 3. kapitole knihy Exodus). Hospodinovo «jsem, který jsem» (v hebrejštině «Ehyeh ahser ehyeh», od toho je odvozeno posvátné JHVH, tedy Jahve) v řečtině zní «egó eimi ho ón». Proto všechny novozákonní výroky z úst samotného Pána Ježíše uvozené slovy «já jsem (egó eimi)» mají v sobě velkou sílu. Zjevují, kdo Pán Ježíš je; že je Bůh. V Janově evangeliu se tak děje často právě pomocí obrazů (pastýře, cesty, pravdy, života, světla a tak podobně) uvozených právě formulací «já jsem».

Kristus sám nám tak i dnes přibližuje, kým – jako Boží Syn sstoupivší z nebe – je a především kým je pro nás; že je pro nás také dveřmi. Dveře jsou srozumitelným obrazem, dovedeme si je všichni představit, přibližují nám tajemství smysl boholidství Krista: Ježíšem-Dveřmi se vchází a vychází k záchraně, k Bohu a do Boha, Ježíšem-Dveřmi pak vchází i ten, který není zloděj, ale pastýř ovcí; možná tak nějak bychom mohli evangelijní obraz shrnout.

Jen Ježíšem-Dveřmi se tedy vchází do spásy, do Boha, do světa Božího. Je to obrazné vyjádření jiného slova Pána Ježíše «nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne». Anebo obrazný základ slova Pavlova, že je «jediný prostředník mezi Bohem a lidmi, a to Ježíš Kristus». Tedy krásné obrazné vyjádření jedinečnosti křesťanství a celé naší křesťanské praxe: Kristus je pro nás a celý svět (tajemně i pro tu část, která není explicitně křesťanská, ale nějak žije „anonymní křesťanství“) konkrétním vchodem otevírajícím Boha; skrze Krista můžeme do Boha vcházet a zase se od Boha Bohem posíleni a proměněni vracet do světa. Není a nikdy nemůže být lepších a otevřenějších dveří.

To platí jak v rovině víry, základního rozhodnutí, náboženského přilnutí ke Kristu, způsobu celého života, tak i v oblasti modlitby, duchovního života. I tam je Kristus (jedinými) dveřmi do Boha. Což je také dobré si připomenout. Nebyl-li by totiž náš vnitřní modlitební život setkáním s Pánem Ježíšem, nebyl-li by vcházením skrze něj do Boha a necháním se jím vyvádět na Boží pastvinu, dostali bychom se obrovského nebezpečí, že do Boha nás nepovede; že zůstaneme sami v sobě, anebo se necháme vodit (doslova „vodit za nos“) někým jiným, nějakým zlodějem, třeba i ďáblem samotným, někam docela jinam…

Pán Ježíš je zároveň dveřmi, skrze které mají k ovcím přicházet jejich skuteční pastýři: «Já jsem dveře k ovcím». Tento obraz je důležitý zvlášť pro ty, kterým – nehodným – Kristova pastýřská služba byla svátostně svěřena, tedy pro biskupy a kněze. Ti stále musí poctivě zpytovat svědomí, kudy a proč k lidem přicházejí, zda jsou anebo spíše nejsou nástroji Krista Dobrého pastýře. A zda se tak jejich celá kněžská služba (nejen ta svátostná, tam je to – naštěstí – silou vysluhovaných svátostí) pro druhé skutečně může stát dveřmi do Boha. Anebo zda nejsou spíše zloději, špatnými pastýři, kterým jde jen o ně samé, o vlastní prospěch nebo dokonce požitek (jakýkoli), kteří utíkají, kdykoli se (jakýkoli) vlk přiblíží, pasou sami sebe.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

čtvrtá neděle velikonoční je Nedělí Dobrého pastýře (tak je nazývána už od dob tridentské reformy, tehdy se tedy slavila o týden dříve). Důvodem je evangelium, které se rok co rok čte; úryvky z Ježíšovy řeči o dobrém pastýři z 10. kapitoly Janova sepsání. Ježíš Kristus je tím dobrým pastýřem očekávaným proroky, pro své boholidství jediným skutečným prostředníkem mezi Bohem a člověkem; z toho se dnes zvlášť máme radovat. Jelikož ale na své pastýřské službě dal podíl svým apoštolům a jejich nástupcům (biskupům, kněžím a jáhnům), jak už čteme v samotném Novém zákoně, myslíme i na ně; proto je dnešní neděle zároveň dnem modliteb za povolání k duchovnímu stavu a modliteb za kněze a také dnem radosti, že svátostná moc se ke spáse lidí od apoštolů skrze vkládání rukou biskupů předává dál a dál.

Zamřeme se ale především na samotný ústřední obraz, na Kristova slova «já jsem dobrý pastýř» a jejich následné rozvedení…

Pastýř je překrásná a oblíbená postava, a to v řadě (i mimobiblických) kultur. Zejména městská civilizace už v antice spatřila v pastýři, v pastýřském a pasteveckém způsobu života ideál harmonie, štěstí, zvlášť ve srovnání s útrapami a úskalími městského života a v nich se rozvíjející civilizace. Však stačí vzpomenout na obraz pastýře v antické kultuře, třeba na takové Vergiliovy bukoliky, jak je v nich postava pastýřů bdících u svých stád na širých pastvinách přímo opěvována.

Pastýř má své důležité místo i v biblickém zjevení. Ve zkušenosti starozákonního člověka, který měl za sebou bohatou pasteveckou (dokonce nomádskou) dějinnou zkušenost, je to především dobrý Hospodin, který je vlastním pastýřem svého lidu; on ho vodí na žírné pastvy, kde si již nyní může odpočinout, a jednou ho dovede zpět do rajské zahrady. Tak to vyzpívává na základě dějinné zkušenosti nejeden žalm. Bůh pase svůj lid často skrze své služebníky – krále, proroky a kněze a jiné své vyvolené; proto se titulu pastýře dostává již ve Starém zákoně také těm, kteří se mají ve jménu Hospodinově starat o Boží lid. Ti ale nejsou vždy pastýři dobrými; naopak, často jsou pastýři zlými, špatnými, kteří začali pást jen sami sebe a na svěřeném stádci jim přestalo záležet, jak pranýřuje zvlášť prorok Ezechiel. I z toho důvodu Izrael začíná svůj zrak stále více upínat do budoucnosti, k očekávanému Mesiáši, který bude konečně oním dobrým Božím pastýřem podle Božího přání, dobrým pastýřem jeho (a svého) lidu.

«Já jsem dobrý pastýř» říká sám Kristus. On je skutečně ten dobrý pastýř, který zná své ovce, který je vyhledává, jemuž na nich záleží; zůstává s nimi, i když přijde vlk, neutíká ze strachu o sebe, vyhledává ztracené a bere si je na svá ramena. Kristus, Boží Syn ukřižovaný a zmrtvýchvstalý, se tak stal ztělesněním, zčlověčením jediného Pastýře, Boha. Jako Bůh je pastýřem, ale jako člověk je zároveň i Beránkem (vedeným na porážku kříže); proto je nám nejblíže, proto je tak dobrý, proto má s námi soucit.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes opět tři poznámky; po jedné ke každému z biblických čtení a jednu k dnešnímu světci, svatému Jiří, jehož památka se v našich zemích kvůli včerejšímu svátku svatého Vojtěcha slaví o den později než ve zbytku latinské církve.

V prvním čtení – po souhrnné zprávě o požehnaném působení prvotní církve v síle Ducha svatého (v prvním verši úryvku) – máme před sebou svědectví o dvou Božích zázracích, které se udály prostřednictvím apoštola Petra v Joppe. Při čtení biblického svědectví se nemůžeme se ubránit pocitu určitého paralelismu se zázraky samotného Pána Ježíše, jak o nich čteme v evangeliu. Třeba si vzpomeneme na takové uzdravení Petrovy tchyně či vzkříšení dcery Jairovy, podobností ve vyprávění je relativně dost. A je to správný pocit, určitá podobnost mezi zázraky v prvotní církvi a těmi v evangeliu skutečně je. Ovšem nejde jen o podobnost literární a už vůbec ne o nějakou pozdější mytologizaci dění v prvotní církvi ve smyslu, když „toto“ dělal Pán Ježíš, musíme „to samé“ přisoudit i apoštolům. Podobnost je především svědectvím podobné skutečnosti: V prvotní církvi se prostě děly (skrze apoštoly) občas podobné zázraky, jaké činil Kristus sám. Jsou to pořád Kristovy zázraky, neboť se dějí v Kristově jménu.

V historickém smyslu Písma máme tedy před sebou zprávu o zázračném dění prostřednictvím apoštolů; o uzdravení nemocného Eneáše a vzkříšení již mrtvé Tabity. Není to jediný případ, podobných zázraků máme ve Skutcích sice možná méně než v evangeliu, ale pořád tam jsou, neboť se stále děly.

Jak dobře víme a jak bylo již mnohokrát zopakováno, již Kristovy zázraky v evangeliu jsou vždy i obrazem zázraků důležitějších, těch na duši: vnitřního uzdravení, zbavení ochromení dobré vůle člověka, dání duchovního zraku víry, oživení něčeho v nás již mrtvého a tak podobně; to je duchovní, obrazný smysl evangelijního textu. Podobně je tomu i u dnešního zázraku ze Skutků. I on je obrazem, vzorem, že Kristovy zázraky proměňující a uzdravující duši člověka se dějí i v době církve, a to nejen té biblické a nejen ve stále se umenšující míře. Zázraky tělesného uzdravení se sice skutečně dějí mnohem méně, ale ty, kdy dochází k uzdravení duše člověka, k jejímu obrácení, se dějí pořád…

Dějí se jistě mnoha způsoby, ale dnešní čtení nám připomíná, že se dějí i prostřednictvím nástupců apoštolů v jejich kněžské službě, tedy prostřednictvím biskupů a kněží; dějí se zvlášť skrze svátosti, které oni prostřednicky vysluhují. Ten, kdo je ve svátostech přítomen a kdo je jejich Božskou silou, je přeci sám vzkříšený Kristus.  

Právě proto svátosti jsou tak důležité a ničím ve své jedinečnosti nahraditelné; nejsou jediným, ale jsou jedinečným způsobem Kristova působení v době po jeho nanebevstoupení a seslání Ducha svatého, v době církve, v době naší. Všechny svátosti jsou takové, eucharistie nejvíc. S ohledem na nemocnost naší duše jsou důležité pak zvlášť ty, které mají moc ji uzdravovat: svátost křtu, smíření a pomazání nemocných…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

a máme svátek svatého Vojtěcha, biskupa a mučedníka, hlavního patrona pražské arcidiecéze (jak zní celý liturgický název dnešního svátku). Spolu s ním, jak víme, se dostáváme do druhé poloviny 10. století, do neklidných raných dob přemyslovského státu.

Mladý Vojtěch, rodem Slavníkovec, narozený patrně na rodovém hradišti na Libici (latinská verze jeho jména Adalbertus je vlastně až jeho biřmovacím jménem, které přijal během svých studií v Magdeburgu, kde prožil velkou část svého dětství a raného mládí), je počátkem roku 982 na Levém Hradci vybrán za nového pražského biskupa. Záhy nato je vysvěcen na kněze, ve Veroně na biskupa a ujímá se svého úřadu. Čeká se, že bude biskupem všem nešvarům a křiklavým hříchům – podobně jako jeho předchůdce Dětmar – víceméně shovívavý, že přijme vlažnou křesťanskou víru svého okolí a velmožů. Nicméně se tomu tak nestane. Vojtěch jako nový biskup se začne ze všech sil snažit o skutečné zavedení křesťanských způsobů života; vytrvale napomíná své okolí, kárá je, snaží se je napravit a především sám jde příkladem. To se pochopitelně nesetkává s nadšením, mladý biskup je stále více odmítán, nakonec vlastně z Prahy vyhnán. Odchází do Říma, kde se stává – se souhlasem papeže – na Aventinu benediktinským mnichem.

Když za ním po několika letech přijde z Čech prosebné poselstvo žádající jeho návrat, učiní tak; vrátí se ještě se skupinou mnichů, s nimiž založí Břevnovský klášter, první mužský na našem území. Nicméně sliby velmožů se záhy ukáží jako pouhá slova, snad i dobrá předsevzetí podrobit se křesťanské morálce se brzy rozplynou a Vojtěch musí znovu napomínat; nedá si říci a pokračuje ve svých dobrých snahách. Brzy je proto zase odmítán a znovu vyhnán. Opět odchází do Říma a po kratší době se na výzvu papeže opět vrací, ovšem již s tím, že pokud ho v Čechách opět nepřijmou, bude smět jít hlásat evangelium někam jinam, k pohanům.

To se také stane a Vojtěch opět odchází (přispěje k tomu i skutečnost vyvraždění jeho rodu na Libici), tentokrát už definitivně; nejprve do Polska, na dvůr Boleslava Chrabrého, a následně hlásat evangelium k východním Prusům, na území dnešního severovýchodního Polska a Kaliningradské oblasti Ruska.

I tam je jako misionář opět nepřijímán a vyháněn, od vesnice k vesnici, od místa k místu, aby v těchto vzdálených končinách nakonec 23. dubna roku 997 našel svou mučednickou smrt, stár nějakých jednačtyřicet roků; je ubit veslem a proklán šípy, setnut a jeho hlava naražena na kůl, snad na starém pohanském božišti. Jeho tělo je pak poselstvem Boleslava Chrabrého vykoupeno za váhu zlata a je pohřbeno v Hnězdně.

Vojtěchovy ostatky jsou ale odtud roku 1039 uloupeny výpravou českých velmožů (spolu s biskupem Šebířem) a následně uloženy v pražském biskupském kostele svatého Víta (nicméně existuje i „hnězdenská“ verze této události říkající, že ukradené ostatky byly podstrčené, zatímco ty pravé Vojtěchovy zůstaly na svém původním místě; nicméně paleoantropologické zkoumání ostatků potvrdilo spíše „pražskou“ verzi).

Read More »