Milé sestry, milí bratří,

pokračujeme v biblickém čtení na pokračování: V prvním čtení ze Skutků apoštolů slyšíme o pohřbu prvomučedníka jáhna Štěpána v Jeruzalémě (podle legendy byly jeho ostatky nejprve pohřbeny kdesi na Gamalielově pozemku, pak byly přeneseny do Jeruzaléma, později vyzdviženy a převezeny do Konstantinopole a odtud do Říma), dále o propuknutí pronásledování křesťanů (ze strany Židů) v celém okolí Jeruzaléma a také o prvním hlásání evangelia (jáhnem Filipem) mimo území Judska, konkrétně v Samařsku. V evangelijním úryvku podle Janova sepsání pokračujeme v četbě Kristovy řeči o chlebu života; zatím jsme v její první části, kdy sycení se tímto pravým Božím chlebem, Krista je především víra v něj a jeho následování, což je předpokladem jeho jezení a pití v eucharistii, do kterého celá řeč bude ve svém závěru ústit.

Bylo by jistě mnohé, o čem by bylo možné na základě dnešních biblických čtení rozjímat, ale zkusme – po velmi dlouhé době – zaměřit svou pozornost na světce, jehož památku dnes slavíme, na svatého Anselma z Canterbury (jak se obvykle dle svého posledního působiště uvádí) či Aosty (jak by zdůraznili Italové dle místa jeho narození).

Anselm skutečně pocházel z italské Aosty, kde se narodil kolem roku 1033 ve šlechtické rodině. Od dětství se chtěl stát mnichem, rodina však byla proti. Proto ve svých třiadvaceti letech odchází z domova, překročí Alpy, přibližně tři roky putuje po Francii, zejména Burgundskem, aby nakonec (roku 1060) vstoupil do benediktinského kláštera Le Bec v Normandii. Tam stráví následných více než třicet let; pro své nadání a vzdělanost se stane brzy nejen vyhledávaným učitelem, ale pro ctnost svého života postupně převorem a nakonec dokonce opatem kláštera, a to velmi oblíbeným a ctěným. Nicméně roku 1093 – víceméně proti své vůli a na výslovné přání anglického krále Viléma II. Ryšavého – se stává arcibiskupem na uprázdněném stolci v Canterbury, čímž končí jeho šťastné klášterní období; jeho biskupská služba bude poznamenána papežským schismatem a stále trvajícími vleklými spory o investituru. I proto bude muset po dvakráte strávit několik let v exilu (ve Francii). Po celou dobu však, vedle plnění svých pastýřských povinností, zůstane plodným intelektuálem. Roku 1009 umírá v Canterbury, pohřben je v canterburské katedrále (od roku 1372 je malý Anselmův ostatek i v pokladu svatovítské katedrály). Svatořečen pak je roku 1494, následně roku 1720 Klementem XI. prohlášen za učitele církve, a to (obojí) právem…

Anselmovo dílo není sice největší rozsahem (přesto čítá celou řadu traktátů a několik set dopisů), ale zato je o to větší svým významem; duchovním i intelektuálním. Ne nadarmo je svatý Anselm nazýván „otcem scholastiky“; ne snad ani tak pro obsah svého učení – jsme ještě před „znovuobjevením Aristotela“ a založením univerzit – ale především pro metodu svého myšlení a psaní, pro svou snahu jedno jasně odvodit od druhého a vše pak od prvního jistého, od Boha a bytí. Tím se prolíná teologie s filozofií, spiritualita s intelektem. Je to světlo (Anselmovy) křesťanské víry, které osvěcuje veškeré (jeho) poznání, víra pak zase v poznání bytí a jeho metafyzických tajemství nachází své intelektuální odůvodnění. Fides quaerens intellectum, „víra hledající rozum“, tak může být Anselmovo myšlení charakterizováno. A ještě něco je pro ně příznačné: Anselm, často vyzván svými spolubratry mnichy, se vždy snažil předložit jeden jednoduchý, průzračný a všem pochopitelný argument (unum argumentum), aby se jím pokusil přiblížit i ta největší Boží tajemství; tajemství nutnosti Boží existence (o tom píše zvlášť ve svém Proslogion), z toho vyplývající Boží Trojice (o tom zase čteme v Monologion), anebo proč Bůh „musel“ svět vykoupit křížem svého Syna (v Cur Deus homo).

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení ze Skutků apoštolů máme dnes před sebou samotný závěr Štěpánovy řeči před veleradou a její kruté vyústění: kamenování Štěpána. Vše se muselo odehrát ne dlouho po Letnicích, rozhodně v prvních měsících či nanejvýš několika málo prvních letech křesťanství (kamenování Štěpána je zpravidla datováno hned kolem roku 34). Jáhen Štěpán je tak dle všech svědectví (i následné úcty) prvním, kdo pro vyznání Krista jako Božího Syna položil svůj život. Proto mu také přísluší čestný titul „prvomučedník“ (protomartys), který mu přiřkli již staří církevní otcové.

V Lukášově biblickém svědectví (svatý Lukáš je autorem Skutků apoštolů) o Štěpánově prvomučednictví je samozřejmě celá řada momentů hodných zastavení a rozjímání. Zejména jeho pohled do nebe a zvolání «Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravicí» jsou pro nás důležité; Štěpánovo zvolání je svědectvím jeho jedinečné (prvo)zkušenosti potvrzující Kristova slova, že svým věrnými, ať se děje, co se děje, zůstane nablízku, zvlášť pokud budou pronásledování pro jeho jméno. Prvomučedník to nyní zakouší a v pohledu do otevřeného nebe, kde vidí Syna po pravici Otcově, nachází útěchu a sílu a také potvrzení, že se nemýlil, když hlásal Ježíšovo zmrtvýchvstání. Jeho zkušenost je tak prototypem všech podobných zkušeností. A zároveň výzvou při všech možných kamenováních, ať jsou jakéhokoli druhu a ražení, vzhlédnout především k nebi…

Zastavme se ale nad samotným titulem „prvomučedník“, respektive nad tím, co obnáší, tedy nad charakteristikou „prvního svědka“ (dobře víme, že řecké slovo martys, latinsky martyr, znamená „svědek“: křesťanští mučedníci se stali svědky Kristovy moci, síly a blízkosti).

Mučedníků máme v dějinách křesťanství skutečně velký zástup, jak ostatně v Apokalypse vidí už vizionář Jan: «Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou». Ale jen Štěpán je prvním z nich, prvním, kdo dostal slavný mučednický „věnec vítězství“ (jak ostatně naznačuje již i etymologie jeho řeckého jména Stefanos). Jen on se jako ze všech první vydává cestou, kterou před ním dosud nikdo nešel, cestou následování Krista až k prolití krve.

Jistěže, mučedníků svědomí i víry v Boha byla již před svatým Štěpánem také celá dlouhá řada; už jen ve Starém zákoně jich je mnoho, sám Štěpán ve své řeči například zmiňuje některé pronásledované starozákonní proroky. Ale křesťanským mučedníkem se vším, co to obnáší, je a zůstane prostě první. Jako první se vydal nevyšlapanou cestou nejradikálnějšího rozhodnutí dát svůj život pro Pána Ježíše, přesvědčit se, zda všechno to, v co vložil svou životní naději, je či není pravda, zda Kristus je či není Božím Mesiášem. Dnešní první čtení svědčí o tom, jak se přesvědčil, že to všechno pravda je; že Syn člověka jako Boží Syn vpravdě z mrtvých vstal, že je po pravici Otcově v Boží slávě a že je mu blízko: «On však, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po boží pravici».

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

zaměřme dnes svou pozornost nejprve na čtení první ze Skutků apoštolů. Na začátku šesté kapitoly máme před sebou zatčení jáhna Štěpána a začátek židovského soudu s ním.

Již na první poslech je zřejmé, jak si svatopisec, svatý Lukáš, dává záležet na tom, aby vynikla podobnost Štěpánova procesu s procesem s Pánem Ježíšem: Jsou to předáci židovského národa, kteří usilují o Ježíšovu i Štěpánovu smrt, protože jsou pohoršeni hlásáním Kristova Božství, k procesu jsou povoláni křiví svědci, Kristus zůstává jako Beránek vedený na porážku, Štěpánova tvář «se podobá tváři anděla».

Tento paralelismus není pouhým výtvorem svatopisce, je svědectvím skutečnosti, svatopisec si jen dal záležet, aby nám jej zaznamenal. Proto je dobré podobnost obou osudů vnímat, o ní rozjímat, nechat se jí oslovit…

Paralelismus obou procesů nám připomíná, že osud skutečně věrných Kristových následovníků a následovnic bude v tomto světě vždycky nějak podobný osudu samotného Pána Ježíše; bude nějak poznamenán nepřijetím okolí, jeho příkrým posuzováním, případně křivými obviněními, anebo dokonce odsouzením, pronásledováním, snahou o zbavení se křesťanů (ve všech různých podobách). Potká-li nás něco z toho, může to být – v ideálním případě – skutečně znamením opravdovosti našeho křesťanství. To ale platí jen tehdy, pokud je důvodem našich nesnází opravdu podobnost s Kristem, naše křesťanskost, víra, naděje a především láska, a pokud i naše tvář se v celém procesu podobá tváři anděla.

Již apoštol Petr ve svém prvním listě nás totiž v tomto duchu nabádá k opatrnosti v příliš rychlém přivlastnění si podoby Kristovy, v příliš snadném zdůvodnění si, že naše trable s okolím jsou jakousi formou mučednictví, že trpíme vždy pro naši křesťanskost, že chyba je na straně našeho okolí. Může tomu tak být, ale rozhodně nemusí: «V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně. Jaká však sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? … Jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, Duch Boží. Ale ať nikdo z vás netrpí za vraždu, za krádež nebo jiný zlý čin anebo za intriky». Můžeme totiž také trpět pro své hříchy, být nepřijímáni či dokonce souzeni pro své zlé jednání, jehož nepřípustnost pak jen vynikne tím, že jsme křesťany. A to není pravé mučednictví.

Jistěže, v životní praxi velmi často může jít a také jde o kombinaci obojího; v něčem můžeme být opravdu podobni Pánu Ježíšovi a trpět pro jeho jméno, pro svou křesťanskost, v jiném jsou to naše slabosti, na které naše okolí více nebo méně oprávněně může ukazovat. To musíme pokorně a s Boží pomocí rozlišovat.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle – po Velikonočním triduu a následném oktávu – je první z těch několika „obyčejných“ nedělí velikonočních, které jsou zpřítomněním jak samotného zmrtvýchvstání (tím je ostatně každá neděle během roku) tak i celých oněch čtyřiceti dnů, kdy se Kristus zjevoval po svém vzkříšení: Jak ukazoval svým věrným, že opravdu žije, že vstal z mrtvých, ale nikoli zpět do světa a života tohoto, nýbrž již do světa Božího; že vstal se svým vlastním tělem nesoucím rány, s možností se ho dotknout, s tělem schopným jídla a pití, že s nimi může být a promlouvat, ale že toto tělo je již proměněné, zbožštěné, nepodléhající již nutnostem času a prostoru. To si neděli co neděli připomínáme nejen jako vzpomínku na události evangelijní, ale i jako připomínku, že ne nepodobně těmto čtyřiceti dnům s námi Kristus zůstal až do konce světa přítomen, zejména ve svatých tajemstvích, ve svátostech a v Božím slově.

Zaměřme se na úryvek evangelijní. Na první poslech nás přenáší ještě do pozdního večera samotné velikonoční neděle. Podle Lukášova svědectví se do Jeruzaléma vrací dva „emauzští učedníci“ a vyprávějí apoštolům, jak odpoledne rozpoznali zmrtvýchvstalého Pána při lámání chleba; on nyní znovu přichází mezi ně, zjevuje se jim dohromady a přeje Boží pokoj.

O tom je skutečně první polovina dnešního evangelijního úryvku. Ta druhá začínající slovy «dále jim řekl…» se ale již nutně nevztahuje ke stejnému večeru, i když se tak tváří; je spíše již Lukášovým shrnutím toho, co se dělo po celých následných čtyřicet dnů: Pán Ježíš při svých zjeveních postupně odhaloval smysl Písma, že učedníci stále více mohli věřit, že byl opravdu ukřižován a vzkříšen «podle Písem», dával apoštolům sílu jít hlásat evangelium o odpuštění hříchů všem národům a před svým nanebevstoupením je vybídl, aby ještě počkali na «vyzbrojení mocí z výsosti», na dar Ducha svatého, než se rozeběhnou do celého světa.

Druhou polovinu dnešního evangelia tak můžeme číst i jako inspiraci, oč bychom se v těchto dnech měli i my s Boží pomocí snad zvlášť snažit: Nechávat se stále Pánem Ježíšem povzbuzovat ve víře, že opravdu z mrtvých vstal, nabírat sílu evangelium slovem i životem hlásat svým bratřím a sestrám a postupně se připravovat na slavnost Letnic. V praxi to znamená s tímto směrem otevřeným srdcem se nyní modlit, přicházet do kostela, číst Písmo či přijímat svátosti.

Je jistě mnohé, o čem bychom mohli na základě dnešního evangelia rozjímat, soustřeďme se však jen na dva jeho momenty. Nejprve na pozdrav, přání zmrtvýchvstalého Krista apoštolům «pokoj vám» a pak na souvislost mezi hlásáním evangelia o vzkříšeném Pánu a hlásání «pokání, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy».

«Pokoj vám» jsou první slova zmrtvýchvstalého Krista, která říká svým učedníkům; jak v dnešním Lukášově svědectví, tak i ve zjevení apoštolům v Jeruzalémě, které popisuje Jan ve 20. kapitole svého evangelia, přičemž není jasné, zda jde o jednu a tu samou událost. U Lukáše je zajímavé, že slova «pokoj vám» (ve 36. verši 24. kapitoly) obsahují jen některé rukopisy, ne ty úplně nejstarší. Proto se někteří biblisté domnívají, že jsou možná až pozdějším dodatkem, který se ale stal součástí Božího slova.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte opět dvě krátké poznámky k oběma dnešním biblickým čtením; jednu delší ke čtení prvnímu, druhou kratičkou k evangeliu.

Ve čtení ze Skutků apoštolů máme dnes před sebou svědectví o volbě prvních jáhnů. Je to událost, která se stala konstitutivní pro ustanovení a biblické zakotvení jáhenství jakožto stupně svátosti svěcení, svátosti předávané vkládáním rukou apoštolů a jejich nástupců, jakožto svěcení těch, kteří „nejsou svěceni ke kněžství, ale ke službě“ (jak praví jedna z definic jáhenství). To ostatně dnešní úryvek krásně ilustruje: Sedm mužů je vyvoleno, aby nejprve pomáhali apoštolům při každodenním rozdělování hmotných prostředků chudým k jejich živobytí. Skutečnost, že záhy budou pomáhat i při hlásání evangelia a budou křtít (vzpomeňme třeba na působení jáhna Filipa, jak nám o něm svědčí samy Skutky), ustanoví druhý, pastorační a svátostný rozměr jejich služby v církvi jakožto apoštolských pomocníků.

Jáhni jsou tak svátostně ustanoveni bytostně ke službě; nejprve ke službě «u stolu», tedy k rozdělování charitativní pomoci, a pak i k pomoci ve zvěstování evangelia a ke službě svátostné (křestní); obojí by měli jáhni vykonávat  a vykonávají dodnes, proto v církvi jsou. Krásně to vyjadřuje i (české) slovo „jáhen“, které je (přes církevní latinu) odvozené od řeckého diakonos znamenajícího právě „služebník“.

Specificky se tedy tato charakteristika vztahuje na jáhenskou službu. Ale připomíná nám, že celý náš křesťanský život by měl mít charakter služby; jednak Bohu a jednak lidem, zvlášť v tom, co jim může nějak pomoci ke spáse a k dobrému a šťastnému životu. Mentalita služebníka, „mentalita jáhenská“ by tak měla být vlastní nejen svěceným jáhnům, ale i kněžím a biskupům (ostatně i oni, dříve než byli vysvěceni na kněze a biskupy, se stali nejprve jáhny) a vlastně všem křesťanům.

Kéž by tomu tak bylo; nejen v teoretických úvahách, ale především v (naší) životní praxi…

Zůstaňme ale ještě na chvilku u prvních jáhnů a zkusme jejich vlastnosti číst tedy i v obecnějším smyslu; nejen jako předpokladů k vyvolení za jáhny ale například i jako jakýchsi charakteristik skutečné služebnosti Bohu a lidem, a to dokonce nejen v církvi.

Vybraní jáhnové mají mít «dobrou pověst» a mají být «plní Ducha a moudrosti», Štěpán je dokonce «mužem plným víry a Ducha svatého». Svou (dobrou) pověst pochopitelně neovlivníme docela, je to s ní složitější. Nicméně i pověst, jakou máme u svých blízkých, může být nějakým pravdivým zrcadlem, jací jsme, zejména pokud by nebyla příliš dobrá: Pokud nám totiž lidé kolem nás nezávisle na sobě něco vyčítají, je to určitě hodné zamyšlení, zazpytování svědomí, zda v tom či onom vlastně nemají pravdu. Zejména pokud nám ukazují, že v našem jednání je právě málo služebnosti, že si spíše necháváme druhými sloužit než abychom sami sloužili.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

úryvek ze Skutků apoštolů v prvním čtení navazuje na ten včerejší: Apoštolové jsou opět před židovským soudem, před veleradou, zejména velekněží jim důrazně zakazují hlásat Ježíše Krista jako Božího Mesiáše, apoštolové pochopitelně odmítají poslechnout, židovští předáci proto přemýšlí, jak by apoštoly umlčeli, jak by se jich zbavili. V tu chvíli vstupuje do diskuze vážený, učený a zbožný farizeus Gamaliel, mimo jiné židovský učitel svatého Pavla, a (rabínským) poukazem na několik dějinných příkladů pronáší svou vpravdě prorockou tezi: «Pochází-li tento záměr nebo toto dílo do lidí, samo se rozpadne. Pochází-li však od Boha, nepodaří se vám ty lidi zničit».

Skutečně Boží dílo jako takové je totiž opravdu nezničitelné, protože Bůh je nezničitelný. Jsou sice zničitelné leckteré dílčí dějinné projevy Božího díla, to bezpochyby ano, ale sama Boží přítomnost ve světě ne. Ostatně i o tom je Kristovo zmrtvýchvstání; Božího Syna zabít nejde, vstal z mrtvých. A tak také stále nově tajemně vstává z mrtvých v různých (svých) Božích dílech ve světě.

Většinou jsme zvyklí Gamalielova slova vztahovat na církev, na nezničitelnost podstatné tajemné Kristovy zmrtvýchvstalé přítomnosti v ní; na nezničitelnost Kristovy přítomnosti v (katolické) církvi, která se ostatně za dva tisíce let již tolikrát projevila. Evangelium, Boží milost, víra, naděje a láska, vysluhování svátostí a podstatné prvky církve jsou nezničitelné, a to i při vší dočasnosti, křehkosti a zničitelnosti (zevnitř i zvenčí) mnohého dobrého křesťanského díla, mnohého církevního díla. Mnohé v církvi a z církve tak zničitelné je (a někdy to snad ani není až taková škoda), ale Kristova podstatná přítomnost v ní nikdy a nikým ne (to jediné by byla opravdová tragédie).

Vztáhnout takto Gamalielova prorocká slova na církev je tedy správné, protože vzhledem k Boží přítomnosti v církvi jím také byla před veleradou vyslovena. Ale můžeme se pokusit jim rozumět ještě šířeji, vztáhnout je na jakékoli skutečné dobro, které se člověk s Kristovou pomocí snaží vykonat: I jeho projevy možná mnohdy zničitelné jsou, ale samo dobro, protože je právě Kristovou přítomností, to zničitelné není; pokud je vykonáno, zůstává, obohacuje svět, pomáhá druhým, a když už nic jiného, tak září a provoňuje svět jako znamení Boží nezničitelné existence. A přenáší do věčnosti, stále znovu a znovu vstává z mrtvých.

V tom je skutečná útěcha a veliké povzbuzení; snažit se s Boží pomocí o dobro má vždy a za všech okolností smysl. O každém dobru totiž platí parafrázované Gamalielovo slovo: Pochází-li dobro od Boha, nepodaří se je nikomu a ničemu zničit…

V evangelijním úryvku dnes otevíráme 6. kapitolu Janova sepsání. Máme před sebou překrásné svědectví o zázračném rozmnožení chlebů a ryb a nasycení zástupů, událost, jež u Jana uvozuje Kristovu velkou řeč o chlebě života. Jí budeme od zítřka naslouchat. Dnes proto jen několik střípků k zázraku nasycení:

V prvé řadě Pán Ježíš «dobře věděl, co chce udělat», ale nechává Filipa a ostatní apoštoly, aby se na celé záležitosti podíleli, aby vyvinuli nějakou iniciativu, on pak vykoná zázrak. To je krásný obraz, jak Boží milost také působí: Nechá člověka učinit potřebné a pak vše završí; třeba méně viditelně anebo dokonce docela neviditelně, ale přesto nějak Božsky.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v pondělí tohoto týdne jsme si připomněli, že při všednodenních velikonočních bohoslužbách budeme nyní v evangelijních úryvcích postupně číst jednu velkou řeč Pána Ježíše za druhou, jak nám je předkládá evangelista Jan, a to až do svatodušních svátků. To je také pravda; včera jsme dočetli svědectví o Ježíšově nočním rozhovoru s Nikodémem, zítra se před námi rozevře řeč o chlebě života. Ale dnešní úryvek je v tomto ohledu přeci jen výjimkou. Ač z liturgického výběru příslušných veršů není jasné, komu dnešní slova evangelista vlastně klade do úst, a ač v mnohém připomínají mnohá slova Krista z jeho velkých řečí, jedná se ve skutečnosti o slova Jana Křtitele. Jsou to dokonce jeho poslední slova zaznamenaná evangelistou Janem; reaguje jimi na spor svých učedníků s jedním Židem ohledně očišťování, patrně ohledně janovského křtu.

Jan Křtitel, «ženichův přítel», jak sám sebe překrásně označuje, vyznává ve svých posledních slovech velikou radost z příchodu Krista a také důvod této radosti: Kristus přišel opravdu z nebe, je Božím Synem, a proto uvěření v něj je počátkem věčného života a je tragédií tuto víru vědomě odmítnout.

Nechme stranou, zda tato slova přesně takto Jan Křtitel skutečně vyslovil, anebo mu je vložil do úst či nějak následně upravil sám evangelista. V každém případě jsou součástí Božího slova, dokonce evangelia a je velmi příznačné, že je říká někdo jiný než Pán Ježíš; ať už Předchůdce sám anebo (nějak) evangelista. Připomíná nám to totiž, že základní pravdy naší křesťanské víry, shrnuté například v Janových dnešních slovech, je možné opravdu přijmout za své, přijmout jako své vlastní životní vyznání, dokonce jako jakési „poslední slovo“. A hlavně podle nich žít svůj vztah k Bohu, Kristu, sobě a celému světu, jak to učinil i Jan Křtitel, který (mimo jiné) na Krista ukázal více než kdo jiný.

Co pro vlastní zniternění křesťanského vyznání můžeme také učinit, je například se pozorně a pokorně zaposlouchat do slov evangelia, zvlášť třeba do nyní čtených řečí Pána Ježíše, ve kterých i nám lidem Kristus takřka krok po kroku poodahluje, kým je: Božím Synem, který i pro naši vlastní spásu a spásu všech kolem nás sestoupil z nebe a stal se člověkem. Každodenní naslouchání těmto Ježíšovým Božím slovům dává naději, že proniknou i do našeho nitra a stanou se – silou Ducha svatého – jeho součástí, jeho vírou v Krista…

V prvním čtení pokračujeme v kontinuální četbě Skutků apoštolů. Stále jsme v Jeruzalémě, nedlouho po Letnicích, Petr a ostatní apoštolové i přes zákazy velerady dále neohroženě hlásají, že Ježíš je Boží Mesiáš, ukřižovaný zmrtvýchvstalý, na kterého čekal celý Starý Zákon. Židy to popouzí, členové velerady, zejména velekněží, se chtějí apoštolů zbavit a již podruhé je vsazují do chrámového vězení. Anděl Páně je z něj však vysvobozuje a Petr s apoštoly opět stojí před veleradou. «Více je třeba poslouchat Boha než lidí» zaznívá opět z Petrových úst. Není možné dát přednost lidskému zákazu před Božím povoláním, není možné dát přednost pravdě lidské před pravdou Boží, které se apoštolové stali očitými svědky a jejíž pravdivost i zevnitř potvrdil Duch svatý seslaný o v den Letnic: «A my jsme svědky těchto událostí, stejně i Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají».

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v evangeliu od pondělka pokračujeme v postupném naslouchání Janovu svědectví o nočním rozhovoru Pána Ježíše s Nikodémem, členem židovské velerady, tajným ctitelem Páně. Biblický text čteme verš po verši, dnes se dostáváme k jádru a zároveň závěru celého rozhovoru. Mimo jiné ke Kristovým slovům překrásně poodhalujícím, kým je ve své nejhlubší podstatě Bůh a kým je on, Boží Syn: «Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný». V dání Syna se totiž nejvíce zjevilo, kým Bůh je; že je Láskou, díky které a prostřednictvím které můžeme být zachráněni pro život věčný. Ve slovech, které Kristus říká Nikodémovi, tak můžeme číst shrnutí celého evangelia, vlastně celého křesťanství.

O tom, že «Bůh je láska», je celá křesťanská teologie: Počínaje samotným tajemstvím Boží podstaty jakožto Nejsvětější Trojice, Lásky mezi Otcem, Synem a Duchem svatým, přes celé vnímání Krista jakožto vyslovení se a dání Boží Lásky světu a Ducha svatého jakožto jejího vanutí, přes všechny milosrdné projevy Boží Lásky pro naši spásu až po povolání nás samotných k lásce.

Je-li Bůh Láskou, pak veškeré jeho projevy navenek nemohou být ničím jiným, neboť u Boha není podstatného rozdílu mezi jeho bytím a činěním. Proto z Božího činění, především z příchodu Pána Ježíše, jak nám jej zachycuje evangelium a jak jej sami můžeme v křesťanství zakoušet, poznáváme, kým Bůh je, že je Láskou. Proto také platí, že jakákoli skutečná láska má cosi do činění s Boží Láskou, je určitým nejpodobnějším podílem na bytí Božím, jakákoli skutečná láska, zejména ta mezilidská, je něčím Božská, je účastí na Boží lásce, je formou imanentní Boží přítomnosti, Božího projevování se prostřednictvím a uprostřed nás lidí.

O lásce se mluví velmi často. Někdy nám to může přijít až únavné, velmi často mohou (naše lidské) úvahy o lásce sklouznout do stále opakovaných (a někdy i již poněkud vyprázdněných) frází. Přesto o lásce mluvit třeba je, činí tak i evangelium samo a mnozí svatí to opakují. Je to potřeba pro přežití světa i nás samotných. Jen díky lásce může být totiž na světě lépe, láska je skutečným světlem světa, jen díky lásce můžeme mít naději na věčnost, protože k Bohu může dojít jen Bohu (aspoň nějak) podobný, tedy milující člověk.

Proto naslouchejme slovům, která Pán Ježíš říká Nikodémovi, zatužme po zakoušení Boží Lásky, abychom jí mohli být aspoň nějak proměňování a mohli dávat Boží lásku dál, zprostředkovávat ji svou lidskou láskou.

«Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen». I v těchto slovech je veliká naděje pro nás slabé lidi, ale zároveň i veliký závazek; je v nich inspirace (a to doslova, „vdechnutí“), co by mělo být jedním z prvních projevů i naší lásky vůči druhým lidem, zvlášť k takovým, u nichž se nám zdá, že konají něco nedobrého, něco odsouzení hodného: Nebylo-li posláním Božího Syna svět soudit ale spasit, o co méně může být naším úkolem druhé odsuzovat. Jedním z prvních projevů a skutků naší lásky by tak mělo být zkusit aspoň nějak přispět k záchraně druhých, pomoci jim k dobru, což nejde jinak než dobrem. Jím pomůžeme zpravidla snadněji než příkrým odsudkem. Nehledě na to, že my sami jsme vždy také nějak odsouzení hodní a že často vidíme pověstnou třísku v oku svých bratří a sester, nicméně trám v očích vlastních nepozorujeme.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

pokračujeme ve všednodenní velikonoční četbě Božího slova na pokračování, pokračujme i v pokusech o rozjímání nad ním…

Začněme dnes úryvkem evangelijním. Od včerejška se zaposloucháváme do Kristova nočního rozhovoru s Nikodémem, členem židovské velerady, do jedné z velkých Kristových řečí, jak nám je zaznamenal evangelista Jan. Prvními slovy dnešního úryvku «Musíte se narodit znova. Vítr vane, kam chce, slyšíš, jak hučí, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha» končil i ten včerejší, ve kterém Pán Ježíš Nikodémovi, tajnému ctiteli Páně, odhalil nutnost znovuzrození z vody a Ducha svatého, pokud kdo chce spatřit Boží království. «Nikodém se (nato) zeptal: „Jak se to může stát?“» A Pán Ježíš (mu) odpovídaje začíná postupně poodhalovat svůj Božský původ…

Každé slovo je hodno naší pozornosti, včetně jemné výtky, kterou Pán Ježíš Nikodémovi na jeho dotaz říká: «Nevěříte-li když jsem k vám mluvil i věcech pozemských, jak teprve uvěříte, až k vám budu mluvit o nebeských?» Neplatí totiž jen Nikodémovi ale i mnohým jeho současníkům a souputníkům, především z řad farizeů, kterých je on reprezentantem, ale i všem nám, jim nějak podobným.

V prvé řadě je to narážka na znamení, která Pán Ježíš – jako vtělené Boží Slovo – od začátku svého veřejného působení konal, kterými promlouval k srdcím lidí a kterým mnozí, právě zejména z řad jinak zbožných farizeů, nechtěli uvěřit. Nechtěli je vidět, slyšet, anebo dokonce tvrdili, že Kristus své mocné činy koná a svá slova říká pomocí Belezebuba, knížete démonů. Ostatně je to právě evangelista Jan, který pro Kristovy mocné činy, zázraky používá řecké slovo sémeion, doslova „znamení“.

Není-li člověk otevřen vnímatelným znamením (Kristova) Božství, těžko může být otevřený pro přijetí (Kristova) Božství samotného. Podobně není-li člověk otevřen Božímu slovu ve všech jeho podobách, těžko může přijmout Slovo samotné, Božího Syna, Ježíše Krista. Nechce-li člověk Slovo následovat na zemi, těžko jím může být vyvýšen do nebe. To je asi nejhlubším a obecně platným obsahem Kristovy výtky…

A je proto dobré Kristovo slovo vztáhnout i na sebe. I my těžko můžeme přijmout a opravdu věřit v Boha, v Pána Ježíše, pokud nejsme schopni anebo nechceme vnímat znamení jeho Božství, pokud nejsme schopni vnímat Kristovo působení. Těžko se můžeme nazývat Kristovými následovníky, pokud nechceme slyšet jeho nejzákladnější přikázání. Co to znamená, pro nás, kteří již nejsme současníky jeho pozemského působení? Jistě mnohé, ale například to, že pokud nejsme schopni vnímat to dobré a krásné, co je ve světě, nejsme schopni vnímat ani Boha, který je Dobro a Krása sám o sobě. Anebo pokud nejsme schopni Bohu, Kristovu evangeliu, jeho mravnímu apelu naslouchat v docela přirozených věcech, v tom, co je součástí „přirozeného zákona“, součástí již obecně platných mravních principů koncentrovaných kupříkladu ve slovech „konej dobro a vyvaruj se zla“, těžko můžeme pomýšlet na nějaké mystické věci či výšiny teologického poznání.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

včerejší nedělí skončil velikonoční oktáv a my dnes máme první všední den velikonoční doby. Připomíná nám, že Kristus se po svém zmrtvýchvstání zjevoval svým věrným ještě celých čtyřicet dnů až do dne Letnic. Proto stále máme být otevření daru velikonoční radosti. Všední charakter těchto velikonočních dnů nám zároveň připomíná, že radost z Kristova vzkříšení je něčím, co by mělo vlastně celoročně, dokonce celoživotně aspoň nějak proniknout náš každodenní všední život. Velikonoční radost by měla být jednou z charakteristik křesťanů, dokonce jedním z jejich poznávacích znamení.

Zvlášť důležité je toto pozvání a povolání k radosti připomenout v nynější nelehké době stále nekončící pandemie, kdy pravé Boží radosti, ne nějaké umělé či prázdné, je bezpochyby více než kdy jindy potřeba. Autentickou velikonoční radost, o níž jsme se v uplynulých dnech velikonočního oktávu snažili vícekrát rozjímat, si nemůžeme vyrobit sami, ale kéž bychom byli jejímu daru stále otevření. A když jej dostaneme, když zakusíme trochu Boží radosti, kéž bychom se ji snažili uchovat ve svém srdci i v každodenním životě a neuváženě a zbytečně se o ni hned něčím nepřipravili. Už jen proto, abychom ji mohli aspoň nějak také dávat dál, zprostředkovávat svému okolí, častokrát tak smutnému, vyčerpanému, frustrovanému…

Obraťme však nyní svou pozornost k dnešním biblickým čtením. V prvním (již od Božího hodu velikonočního) otevíráme na pokračování knihu Skutků apoštolů, svědectví o životě prvotní církve, zatím její první kapitoly, kdy hlavními lidskými aktéry jsou apoštolové Petr a Jan. Ti se právě vrací z chrámového vězení, do něhož byli uvrženi pro své neohrožené hlásání Krista jako Božího Mesiáše. Vyprávějí ostatním křesťanům, co se stalo, následně všichni společně začnou velebit Boha za to, jak se Kristova zaslíbená blízkost skrze sílu Ducha svatého v různých protivenstvích začíná projevovat, jak ji apoštolové pronásledovaní pro Ježíšovo jméno začínají zakoušet. A modlitba jim všem dodá další odvahu, protože otevře jejich nitro pro novou sílu Božího Ducha, sílu tajemné Kristovy přítomnosti.

Jak krásná inspirace, co učinit, jednak když se něco s Boží pomocí povede, zažije-li člověk nějakou Boží blízkost, radost, anebo naopak v různých těžkých situacích, kdy Boží pomoc a útěchu zvlášť potřebuje: Pomodlit se, poděkovat a poprosit.

Bez modlitby není víceméně možná žádná autentická křesťanská duchovní zkušenost. Je to modlitba, jež otevírá oči duše, aby porozuměla, kudy ji Bůh vedl, jak ji navštívil anebo napomenul, modlitba pomáhá duši, aby viděla Boží Kristovo působení v životě i ve světě, uschopňuje ji, aby mohla dostat nové Boží dary, novou radost a kýženou sílu k víře, naději a lásce.

Máme-li touhu se s Bohem, zmrtvýchvstalým Kristem jakkoli autenticky v životě potkávat a nemá-li naše křesťanská víra být jen kulisou či jen mravním kodexem našeho života, ale má-li být opravdovým následováním Krista, celoživotním bytostným vztahem s ním, bez modlitby to nejde. Křesťanství bez modlitby by tak bylo trochu podobné (mezilidskému) vztahu bez komunikace, který tak nemá (dlouhodobě) šanci na přežití…

Read More »