Milé sestry, milí bratří,

jistě mnoho teologického a sofistikovaného lze nalézt v dnešních biblických čteních. A to jak v prvním z proroka Jeremiáše, kdy slyšíme jeho velký povzdech nad zatvrzelostí lidského srdce, tak i v evangelijním úryvku, kde nasloucháme Kristově odpovědi na nařčení ze strany některých lidí ze zástupu (patrně z řad farizeů), že «vyhání zlé duchy s pomocí Belzebuba, vládce zlých duchů». Přesto zkusme, takřka prvoplánovitě, se zastavit nad snad nejzákladnější myšlenkou každého z těchto čtení.

«Neposlechli, nepopřáli mi svého sluchu, ale jednali podle zatvrzelosti svého zvrhlého srdce, a místo aby šli vpřed, obrátili se vzad… Den co den jsem jim ustavičně posílal všechny své služebníky proroky, ale neposlechli mě, nepopřáli mi svého sluchu, zatvrdili svou šíji a jednali hůř než jejich otcové» slyšíme z úst proroka.

Jsou to slova, která Jeremiáš historicky adresuje svým posluchačům, Židům počátku 6. století před Kristem, v době (dalšího) náboženského úpadku a hlavně v době blížící se katastrofy babylónského vpádu, poničení Jeruzaléma, včetně poboření chrámu a následného odvlečení mnohých do vyhnanství v Babylónii. Jsou to slova, která jako součást Písma jsou adresována i nám všem, zvlášť v dobách ne nepodobných době Jeremiášova, době jejich prvního vyslovení…

„Nenapravitelnost lidského srdce“, tak by snad mohla být pojmenována jejich základní myšlenka. Člověk – ani po tolika neblahých dějinných zkušenostech se svou slabostí, po tolika požehnaných Božích vstupech do dějin a mocných znameních, dokonce ani po příchodu Božího Syna a jeho tolikerém působení mezi námi – jakoby si stále nebyl schopen vzít poučení, nebyl schopen si dát říci, nebyl schopen se změnit k lepšímu.

Jistěže, takto vysloveno je to velmi zjednodušující tvrzení, není možné je absolutizovat (vždyť k nějakým celospolečenským posunům snad přeci jen někdy dochází, zvlášť v oblasti aspoň některých lidských práv, mnozí svatí zde byli a jsou, mnoho dobrého se stalo a děje a snad i bude nadále dít), nicméně v mnohém Jeremiášova Boží slova platí stále, proto jsou i součástí Božího slova, proto je slyšíme v dnešním čtení.

Nenapravitelnost svého srdce přeci nějak zakoušíme všichni, anebo aspoň mnozí z nás (světci nechť laskavě nyní prominou). Snažíme se, rádi bychom se polepšili, ale stále upadáme do týchž chyb, anebo dokonce do nových. Slyšíme proroky, slyšíme Boží slovo, máme blízko Pána Ježíše, přijímáme ho ve svátostech, ale často se příliš neměníme. To samozřejmě není dobře, celá postní doba nám připomíná, že bychom se s Kristovou pomocí měli konečně změnit, ale často se nic moc neděje.

Jako bychom se našli ve slovech svatého Pavla ze sedmé kapitoly jeho listu Římanům: «Nepoznávám se ve svých skutcích, vždyť nedělám, co chci, nýbrž to, co nenávidím… Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci… Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se pořizuje má mysl a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterém se podřizují mé údy».

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní první čtení je opět z Páté knihy Mojžíšovy, z knihy Deuteronomium. Protože z ní nečteme v těchto postních dnech poprvé, již jsme si dříve připomněli, že jádrem této biblické knihy (dle biblické tradice znovu nalezené knihy Zákona v jeruzalémském chrámě za vlády krále Joziáše, tedy někdy koncem 7. století před Kristem) je skutečně opakování mojžíšského Zákona (jak říká i její řecký název).

Čtvrtá kapitola, ze níž je dnešní úryvek, je z Mojžíšovy řeči, která uvozuje a připravuje samo zopakování Desatera, jádro celého Zákona, srdce Smlouvy (v následné páté kapitole): Mojžíš, veden Božím duchem, připomíná, jak dodržování Božích přikázání přináší člověku skutečné Boží požehnání, neboť implikuje stálou Boží blízkost, a jak prostřednictvím dodržování přikázání Zákona je Bůh vnímatelně přítomen ve svém lidu, je jeho skutečným Pánem, pravým a jediným Bohem, že nad tím i okolní národy mohou žasnout.

Historická okolnost, že znovu nalezení knihy Zákona (anebo jeho nové formulování, sepsání) se událo právě v době asyrského nebezpečí a v době náboženského úpadku v celém Judsku, je velmi výmluvná. A co do svého poselství je tato okolnost i univerzálně platná. Připomíná nám, že právě v dobách různých krizí, vnitřních i vnějších, člověk může a má znovu nalézt zalíbení v Hospodinově zákoně, v následování jeho přikázání v každodenním životě, aby tak byl ve svých těžkostech Boží blízkostí, kterou věrnost Božímu slovu s sebou přináší, potěšen a povzbuzen, zvlášť také posílen nést vše těžké, co na něj dopadá, a zůstat tak věrný Bohu a dobru…

Proto ani Pán Ježíš nepřišel Boží Zákon zrušit, ale naplnit. V jeho vlastních slovech z Horského kázání «Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit» spočívá základní křesťanský interpretační klíč k celému Starému Zákonu, zejména k Tóře a především k Desateru: Kristus jako vtělené Boží Slovo, člověkem se stanuvší Boží láska, je sám celým Božím Zákonem, jeho dokonalým a člověku vnímatelným ztělesněním. Proto pohled na Krista je pohledem na živé Boží Desatero, na jeho největší možné uskutečnění. Následování Krista, kráčení v jeho šlépějích, tak nemůže nikdy jít (docela) jinou cestou.

Z toho důvodu i celé Horské kázání, ze kterého je dnešní úryvek evangelijní, ukazuje, že jednoduchý protiklad Kristus-Tóra je jen zdánlivý a vlastně povrchní. Naopak, mravní apel evangelia je dokonce ještě náročnější než mojžíšský Zákon; «slyšeli jste, že bylo řečeno, ale já vám říkám» něco ještě „víc“, zazní již v samotném Horském kázání hned několikrát. Náročnější, ale smysluplnější a realističtější, protože mnohem jasněji odhaluje smyslu celého Zákona – lásku k Bohu a lidem, a také protože dává větší Boží sílu k jeho dodržení – Kristovu milost. A především nabízí Kristovo odpuštění, když ve své slabosti zhřešíme a Kristovy Boží cesty opustíme, sejdeme z nich, Boží odpuštění, které dává stále znovu a znovu povstat a znovu za Pánem Ježíšem kráčet cestou jeho přikázání.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes dvě poznámky; jednu k prvnímu z biblických čtení a druhou ke světici, která má dnes svátek, pro střídmost postní doby povětšinou neslavený, ke svaté Františce Římské.

V prvním čtení máme před sebou Azariášovu modlitbu z knihy Daniel. Protože tuto pozoruhodnou starozákonní knihu v postní době neotevíráme poprvé, bylo již připomenuto, jak tato kniha, v křesťanském členění starozákonních knih řazená mezi knihy prorocké, je snad nejvýraznějším příkladem starozákonní apokalyptiky. Je příkladem literárního druhu, který – v případě knihy Daniel formou příběhu situovaného do dob babylónského vyhnanství – odkrývá skryté Boží pravdy (apokalypsis je „odkrytí věcí skrytých“). Tyto pravdy jsou jako Boží pravdy obecně platné, zvlášť jsou však důležité pro doby podobné době vzniku toho či onoho apokalyptického textu.

Kniha Daniel vzniká v polovině 2. stol. př. Kr., v době násilné helenizace, v čase pronásledování zbožných a spravedlivých židů, kteří nechtěli přijmout pohanské obyčeje a náboženství, v čase následných makabejských válek za náboženskou svobodu. Starozákonní kniha Daniel je tak dramatickým odkrytím základní pravdy, že Bůh nepouští svůj lid ani v nepřízni doby, naopak, zvlášť tehdy je mu blízko a chce ho posílit, dát Boží sílu nepodlehnout pokušení a neopustit Boží cestu.

Dnešní úryvek je z takzvaných Přídavků k Danielovi, tedy z té části biblického textu, která je přítomná pouze v širší (řecké) verzi knihy. Patří tedy mezi ty části Starého zákona (takzvané deuterokanonické knihy), které vznikají mimo Palestinu. Jako součást Božího slova je uznávali především židé žijící mimo Izrael. A pak samozřejmě křesťané, protože právě tento širší kánon starozákonních knih a překlad těch ostatních (protokanonických), kánon, jehož základem je Septuaginta, řecký překlad Starého zákona, se stal biblí prvních křesťanů.

Azariáš (v Babylónii přejmenovaný na Abednega) je svými dvěma druhy vhozen do ohnivé pece, rozpálené sedmkrát více než obvykle. Je to trest za to, že se jako věrní židé odmítli poklonit zlaté soše, kterou nechal zhotovit král Nabuhodonosor a jejíž úctu přikázal všem svým dvořanům, mezi něž patří i čtyři židovství mládenci (Daniel do pece vhozen není). Když ti tři svázaní dopadnou na dno rozpálené pece, nejenže se jim nic nestane a mohou se rozpálenou pecí v klidu a bez úhony procházet, zatímco satrapové, kteří je tam vhazovali byli k smrti sežehnuti žárem jejích plamenů. Ale navíc se v peci s nimi prochází podivuhodně ještě čtvrtý, který «se svým vzhledem podobá Božímu Synu», tedy – v křesťanské četbě – Kristus. V tu chvíli Azariáš pronáší svou krásnou modlitbu, jejíž část jsme v prvním čtení slyšeli.

Azariášova modlitba je dalším z mnoha příkladů starozákonní modlitby, další z mnoha vzorů, jak bychom se také mohli a měli modlit i my. Je to modlitba, která v sobě obsahuje mnohé, co skutečná modlitba obsahovat má: dobrořečení Bohu, připomenutí (všech) jeho dobrodiní, prosbu o další, pokorné uznání vlastních vin a slabostí, kajícnost a odhodlání k obrácení.

«Přijmi nás aspoň pro zkroušenou mysl a pokoru ducha» jsou slova, která snad nejvíce vystihují rozpoložení srdce vyhnanců. Oni ví, že hříchy lidu jsou příčinou jejich neštěstí, ví, že mnozí mnohá dobrodiní od Boha promrhali, a proto vlastně nemají co jiného Hospodinu nabídnout než vlastní lítost. Ale to kupodivu stačí. Azariášova modlitba je vyslyšena, v peci je s mládenci Syn člověka, nakonec jsou všichni tři z pece vytaženi a zachráněni.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

souvislost mezi dnešním prvním starozákonním čtením a úryvkem evangelijním je na první poslech asi celkem zřejmá: Sám Pán Ježíš dává pohanského vojevůdce Námana za příklad víry svým posluchačům v nazaretské synagoze, kteří se chvíli předtím zdráhali uvěřit, že Ježíš je tím Mesiášem, o kterém mluvil právě přečtený text z proroka Izaiáše.

Podívejme se tedy na první čtení, které nás přenáší do poloviny devátého století před Kristem, do Severního Izraele za vlády krále Jorama a rozevírá před námi starozákonní příběh pohana Námana, velitele vojska aramejského krále, krále lidu (v té době) spřáteleného s Izraelem. Námana stihlo hrozivé malomocenství. Prostřednictvím malé dívky z Izraele, služebné své ženy, se dovídá o proroku Elizeovi (Elíšovi), který ho může zbavit jeho nemoci. Vybaven dopisem svého pána vezme proto své dary i služebnictvo a odchází za prorokem do Samaří. Když ho po návštěvě krále vyhledá, je zklamán jednoduchostí a neokázalostí prorokova pokynu. I přes zdráhání nakonec uvěří jeho slovu a na prorokův pokyn se sedmkrát ponoří do vody řeky Jordán. Je zázračně uzdraven, zbaven svého malomocenství a ač pohan, skloní se před Hospodinem, Bohem Izraele.

To je důvod, proč ho Pán Ježíš dává svým posluchačům v Nazaretu za vzor víry: Narozdíl od nich uvěřil prorockému slovu a mohl být uzdraven. Ale také jim na Námana ukazuje jako na předobraz toho, že od nynějška se přístup k Boží milosti otevírá všem, nejen židům ale i pohanům. Od chvíle Kristova příchodu již nebude rozhodovat pro spásu národnostní příslušnost, ani náboženská k vyvolenému národu, ale uvěření v Pána Ježíše, vtěleného Božího Syna, přilnutí k němu, následování, láska.

Nejde proto jen o Ježíšovy současníky, jde i o nás o všechny. I nám je Náman dán za vzor víry. Jistě v mnoha ohledech. I abychom snadněji a odvážněji věřili tomu z křesťanství, co se nám třeba pro svou prostotu může někdy zdát také zdánlivě až neuvěřitelné. Například že prosté polití vodou ve jménu Trojice, křest, skutečně smývá hříchy z duše člověka a vnitřně ho uzdravuje. Anebo že prostá slova rozhřešení vyslovená knězem při zpovědi přinášejí odpuštění hříchů, jichž se člověk dopustil po křtu. Že olej pomazání ve svátosti pomazání nemocných přináší vnitřní uzdravení a sílu nést tíži nemoci, olej biřmování v nás upevňuje a posiluje vše křesťanské, že svěcení vkládáním biskupových rukou předává posvátnou Kristovu moc, že dání a přijetí manželského slibu je skutečnou svátostí. A hlavně tomu, že pod způsobami chleba a vína v eucharistii je skutečně tajemně přítomen sám Pán Ježíš. Pokud tedy zůstaneme jen u svátostí.

Náman je vzorem, že právě víra, krok křesťanské víry otevírá srdce Boží milosti, účinkům svátostí, Kristově milosti v nich obsažené, za tak prosté elementy se schovavší. A i to je dobré si pro naši svátostnou praxi stále připomínat…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

počínaje třetí nedělí postní se biblické úryvky začínají každoročně lišit. Na první a druhou postní neděli jsme v evangeliu slyšeli o pokušení Páně a o jeho proměnění, od třetí neděle se evangelijní úryvky začínají lišit. Je to samozřejmě záměr. V liturgickém roce „A“ jsou biblická mešní čtení vybrána tak, aby pomohla katechumenům v závěrečné fázi jejich přípravy na křest a nám již pokřtěným k přípravě na jeho obnovu; čtou se zejména svědectví, velké obrazy křestní proměny z Janova sepsání evangelia. V roce „B“ – to je ten letošní – jsou úryvky Písma zaměřené na proces obrácení; zaznívají texty, které nám mají nějak pomoci k přiznání si vlastní hříšnosti a slabosti, ke kajícnosti, k odvaze a touze se k Bohu a dobru navrátit. A konečně úryvky roku „C“ by zase měly pomoci k prohloubení duchovního života, našeho vztahu s Pánem Ježíšem.

Jistěže jde jen o důrazy, všechna tato témata – příprava na velikonoční obnovu křestního vyznání, obrácení, kajícnost a prohloubení vztahu s Pánem Ježíšem – se vždy postní dobou prolínají. Stejně jako půst, almužna, modlitba by měly být každoročně náplní a smyslem jakéhokoli našeho postního snažení, náplní vedoucí k obrácení. Přesto je užitečné si důrazy jednotlivých liturgických cyklů mešních čtení připomenout, abychom mohli Božímu slovu těchto nedělí naslouchat snad s větším užitkem, s určitým předporozuměním, co v něm můžeme především zaslechnout…

Letos v prvním čtení z knihy Exodus slyšíme dnes svědectví o dání Božích přikázání na hoře Sinaj. Už starozákonní biblická tradice přečetla, že přikázání je právě deset, celou pasáž rozdělila na deset slov (vět) do dvou skupin, podle dvou kamenných desek. Přesně deset jich musí být proto, že deset bylo Božích stvořitelských slov; Bůh desetkrát řekl, co se má sát, a to se také stalo, bylo stvořeno. Proto právě deset slov zaznívá nyní znovu, na začátku obnovy člověka, na začátku jeho polepšování. Uposlechne-li člověk, Boží obraz, těchto deset Božích přikázání, začne být proměňován znovu k hříchem ztracené Boží podobě. To je nejhlubší smysl dání Zákona, připravujícího na nové stvoření (nitra) člověka, které v plnosti nastane až příchodem Mesiáše, Kristovou Boží milostí.

Dání Desatera předznamenává evangelijní svědectví o vyčištění chrámu. Čteme dnes o něm podle Janova sepsání evangelia, ve kterém je tato událost situována na samotný začátek Ježíšova veřejného působení, hned po prvním zázraku proměnění vody ve víno v Káně Galilejské, zatímco synoptická evangelia (Matouš, Marek a Lukáš) vyčištění chrámu kladou až na závěr Kristova působení, až po jeho vjezdu do Jeruzaléma těsně před velikonočními svátky. Víme, že biblisté se většinou kloní k synoptické chronologii událostí (ve smyslu, že první tři evangelisté patrně přesněji zaznamenávají jejich konkrétní sled) a že Janovu kompozici chápou spíše jako výsledek jeho teologické vize (ve smyslu, že jednotlivá svědectví o Kristových mocných činech a slovech Jan někdy klade ve svém evangeliu za sebou tak, aby už jejich pořadím vyslovil nějakou zjevenou teologickou pravdu). Protože ale všichni evangelisté psali na základě Boží inspirace, i Janova teologická koncepce je legitimní, Bohem inspirovaná a má velkou vypovídací hodnotu, pro náš konkrétní život možná někdy důležitější než samotná přesná historická chronologie.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení dnes máme před sebou samotný závěr knihy proroka Micheáše, jednoho z dvanácti takzvaných malých proroků, proroka vystoupivšího koncem sedmého století před Kristem v nelehké době ohrožení celého Izraele asyrskou říší (pro Severní Izrael to znamenalo dokonce jeho zánik, Samaří roku 721 padlo). Je to krásná modlitba, další ze vzorových příkladů starozákonních modliteb obracejících se k Bohu zvlášť ve chvílích tísně, připomínajících jeho minulá dobrodiní a zaslíbení, vyznávajících vlastní slabost a hříšnost a dovolávajících se s důvěrou dalšího Božího milosrdenství.

Je velmi dobré si tyto starozákonní modlitby častěji číst, najít se v nich a nejlépe se je i modlit. Zejména celá kniha žalmů (doslova „zpěvů“) je taková. Proto nejen žalmy ale právě i leckteré jiné starozákonní modlitby přejala církev do své liturgie, a to i té eucharistické. Jednak v nich rozpoznala „školu modlitby“, kdy člověk ve všech myslitelných stavech svého srdce a života – radosti i smutku, štěstí i bolesti, svatosti i hříchu, lásky i hněvu, vděčnosti i strachu – přichází před Hospodina, otevírá své nitro a prosí po pomoc a požehnání. A jednak v nich zaslechla promlouvat samotné Slovo, samotného Krista; on se jako člověk tyto modlitby také modlil, jak víme z evangelia, a jako Boží Syn v nich také promlouval a stále promlouvá.

Nejinak je tomu i u dnešní modlitby proroka Micheáše. I ona je také takovým vylitím srdce před Bohem v dobách tísně a nebezpečí. Jen možná škoda, že nám liturgie opět vynechala, přeskočila dva verše (16. a 17.), které v sobě obsahovaly hněv modlicího se proroka, touhu po pomstě. Ne že by bylo dobré se hněvat a už vůbec není dobré toužit po nějaké pomstě, ale protože tomu tak někdy prostě je, mohly by nám tyto verše být krásným příkladem, jak vylití i těchto emocí před Bohem je nutné, neboť Bůh je může svou dobrotou utišit a proměnit v milosrdenství (což pak můžeme aspoň implicitně číst ve verších následujících, v 18. až 20. verši dnešního úryvku).

Zkusme tedy Micheášova slova vzít jako modlitbu, i jako svou vlastní, pomodlit se je, nechat jimi promlouvat své srdce k Bohu a Boha, Krista skrze ně k nám. Podobně můžeme uchopit i následující žalm sto třetí jakož i jakýkoli jiný, vždy dle stavu a rozpoložení našeho vlastního srdce. Začneme-li se takto aspoň někdy modlit, možná budeme mile překvapeni, jak se náš vlastní modlitební život obohatí, jak se naše komunikace s Pánem Ježíšem stane živější a snad i autentičtější, v každém případě i nějak objektivizovaná duchovní zkušeností našich předků, jež se i proto stala součástí Božího slova…

V evangeliu čteme podobenství o marnotratném synu. Je natolik jasné, průzračné a známé zároveň, že snad ani není možné k němu něco dalšího přidávat. Navíc jsme jistě už slyšeli mnoho jeho výkladů. Možná snad ale stojí za to si i přesto připomenout jeden známý moment dnešního podobenství; konkrétně ten, který se stal – mnozí si na to ještě pamatujeme – velmi výrazným duchovním impulsem pro Milostivé léto roku 2000.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním dnešním čtení, předznamenávajícím jako předobraz evangelijní podobenství o proradných vinařích, máme před sebou začátek starozákonního příběhu o Josefovi a jeho bratřích, konkrétně Josefovo prodání do egyptského otroctví.

Josef, jak dobře víme, je mimo jiné jedním ze starozákonních předobrazů Krista: Je milovaným synem svého otce Jákoba, Kristus je jednorozeným Božím Synem, a tak jako to byl hřích Josefových bratří, zbavení se Josefa prodáním do otroctví, který nakonec přinesl samotným viníkům a mnohým dalším záchranu před smrtí hladem, tak to byl a je hřích nás všech lidí, který přibil Krista na kříž a stal se „šťastnou vinou“ (felix culpa), důvodem spásy celého světa. Proto také dnes v evangeliu slyšíme podobenství, jaké slyšíme, s vysvětlením, že «kámen nárožní,  který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním».

Je-li tedy starozákonní Josef předobrazem Krista, pak jeho bratři jsou obrazem, ztělesněním nás lidí, hříšníků, jejichž hříchy a provinění Pána Ježíše na smrt reálně posílají. Jsou to přece i naše hříchy páchané dnes, které křižují Krista tenkrát, to je jedna ze základních pravd křesťanské víry, vynesl-li Boží Syn na kříž hříchy všech lidí všech dob. V Josefových bratřích se tak máme najít, protože zrcadlí i naše vlastní postoje, naše způsoby chování se ke Kristu. Naše jejich chování podobné chování k jeho různým způsobům přicházení k nám. Chování, které není v mnohém nepodobné jednání proradných vinařů podobně v Ježíšově podobenství.

Necháme-li stranou snad i jistou pochopitelnost žárlivosti bratří vůči Josefovi, byla to především jejich neochota přijmout, že Josef prostě je nejmilovanějším synem Jákoba, která je přivedla k jejich ničím neospravedlnitelnému činu. Jákob skutečně Josefa miloval nejvíce ze všech, neboť Josef byl prvorozeným synem jeho nejmilovanější ženy Ráchel, protěžoval ho zjevně před ostatními. Josef sám si toho byl také vědom, ve vynechaných verších dnešního úryvku bychom četli například o tom, jak svým bratřím vypravuje svůj sen, z něhož vyplývá, že by se mu všichni ostatní bratři měli vlastně klanět.

Jistě jde o jen o předobraz, ten je vždy nedokonalý a v lecčem nutně pokulhávající. Nicméně nám docela jasně ukazuje, jak právě vnitřní neochota přijmout, že Pán Ježíš, ač se stal v lidství naším bratrem, je zároveň jednorozeným Božím Synem, neochota se před ním jako před Pánem a evangeliem jako jeho slovem sklonit, je často jedním z  kořenů našeho jeho odmítání, nepřijetí, vyloučení živého Krista, Slova z našeho osobního života. A stejně tak jako u Josefových bratří to byl v posledku možná strach o sebe samé, o svá vlastní pozemská privilegia (v rámci archaické rodové společnosti), tak to ne nepodobně u nás to může být strach o vlastní pohodlí, o sobeckou „autonomii“, které nás k umlčování a zabíjení Ježíše v našem životě mohou přivést.

Je proto asi dobré se sebekriticky najít v Josefových bratřích a rozjímat o pohnutkách a způsobech našeho (případného) odmítání a umlčování Pána Ježíše, «aby dědictví bylo naše». Podobně můžeme porozjímat i o dnešním podobenství, abychom se nezachovali jako ti zlí vinaři, farizeové z evangelia, kteří nejenže neposlouchali Boží proroky, ale nakonec se chtěli zbavit samotného Božího Syna. Ale ještě lepší by bylo, kdybychom se mohli aspoň nějak nalézt v Josefovi, zejména v tom, jak celý jeho příběh pokračuje, a tedy v samotném Pánu Ježíšovi…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes opět dvě poznámky k oběma dnešním biblickým čtením, dnes tak výrazným…

V prvním z nich slyšíme známý úryvek ze sedmnácté kapitoly knihy proroka Jeremiáše. Z této prorocké knihy jsme četli i včera, a tak jsme si již připomněli, že Jeremiáš, jeden z čtyř takzvaných velkých proroků, vystupuje v Jeruzalémě na začátku šestého století před Kristem, v kritické době, kdy hrozba babylónského vojenského vpádu byla stále větší a bezprostřednější. Izrael přesto stále spoléhá na své vlastní síly a síly svých (spíše domnělých) vojenských spojenců, zejména Egypta, nechce se ze svého sebejistého poklidu nechat vyrušit Jeremiášovým burcujícím proroctvím. Proto je prorok nepřijímán, umlčován a pronásledován, musí se utéci jedině k Hospodinu a před ním vylít své srdce.

V dnešním úryvku máme před sebou překrásný obraz, následně vyzpívaný ještě v prvním žalmu, obraz dvou stromů: Jalovce na pustině, který nevidí, že přišel déšť, neboť svůj domov si našel v suchopárné poušti a v solném kraji, kde nelze bydlet. V protikladu mu stojí obraz pevného stromu zasazeného u vod, s kořeny u potoka, jehož listí je stále zelené a který nepřestává nést ovoce, strom, který odolá všem možným bouřím a nepřízním.

Prvnímu stromu je podobný člověk, který svou naději vkládá jen v sebe a v druhé smrtelníky; takový nakonec neobstojí, zvlášť když přijde tíseň, nebezpečí či protivenství. Druhému stromu je naopak podobný takový člověk, který svou naději vložil předně v Hospodina, který u něj čerpá svou sílu, pomoc a světlo, který se od něj nenechá ničím a nikým nikam přesadit; takový obstojí i v nejtěžších chvílích, v různých životních bouřích, nepřízních osudu, protože jeho silou a radostí je sám Bůh.

Obraz těchto dvou stromů jistě nechce říci, že bychom vůbec nesměli nějak spoléhat na druhé lidi; bez toho, bez vzájemné důvěry a spolehnutí se také jeden na druhého by nešlo vůbec na zemi žít. Ale chce zdůraznit základní pravdu žité víry, že naší první a největší nadějí a zdrojem nadpřirozené síly má být prostě Bůh; první důvěra v Boha, je-li opravdová a pevná, nevylučuje tu druhou, v lidi. A ani nechce říci, že by samo spolehnutí se na Hospodina automaticky znamenalo, že vše dopadne dobře, že žádná katastrofa nepřijde, že nebudou bouře; obraz dvou stromů chce říci, že budeme-li podobni tomu pevnému, máme díky Boží síle, díky své zakořeněnosti v Bohu a čerpání jeho síly naději ve všech nepřízních obstát, naději zůstat pevnými, naději zůstat (anebo stát se) dobrými.

A to je nesmírně důležité připomenutí, zvlášť v dobách různých nebezpečí, nejistot a ohrožení. I v době nynější pandemie bychom se tak Jeremiášovým obrazem měli nechat oslovit, vyburcovat: Abychom svou naději opravdu nejprve vložili v Hospodina, v Pána Ježíše. Ne proto, že bychom si mohli myslet, že on s jistotou zázrakem zastaví pandemii koronaviru (to sice ve své všemohoucnosti může učinit, ale rozhodně nemusí), ale proto, že nám určitě chce dát sílu v ní obstát, stát se oněmi pevnými stromy, jejichž listí víry nevadne a je stále živé, stromy, které přináší ovoce dobrých skutků celému svému okolí. Kterým se – ve smyslu vykonání náležitého dobra – bude dařit vše, co budou s Boží pomocí činit.

O to být takovýmto stromem jde nyní skutečně nejvíc, pevných stromů v bouři a nepřízni je vždy potřeba. Nehledě na to, že je také věčnost, o kterou jde ze všeho úplně nejvíc, o věčnost, do které jsou tyto stromy pak přesazeny. Utíkejme se proto k Hospodinu, k Pánu Ježíšovi více než kdy jindy…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes snad dvě krátké poznámky k oběma dnešním biblickým čtením.

První z nich je z proroka Jeremiáše, jednoho ze čtyř takzvaných velkých starozákonních proroků, vystoupivšího v Jeruzalémě těsně před jeho vypleněním a babylónským vyhnanstvím, začátkem šestého století před Kristem. Jeremiáš vystupuje a prorokuje v době, kdy babylónské nebezpečí pro Judsko bylo stále bližší. Boží slovo skrze Jeremiáše ovšem zaznělo jako nesmírně kritický a pro mnohé současníky velmi nepopulární hlas: Židé se v danou chvíli nemají spoléhat na sebe a lidská vojenská spojenectví (s Egyptem a dalšími okolními národy), jak činí, aby sami sebe uklidnili, ale mají se především v kajícnosti obrátit k Bohu. Nebezpečí (z Babylónie) je skutečné, již velmi bezprostřední, není možné žit si v klidu a pokoji dál.

Jeremiášovo nepohodlné proroctví nebylo přijímáno, sám Jeremiáš byl všemožně umlčován, pronásledován, zejména židovské elity se proti němu postavily, usilovaly mu dokonce o život, do cisterny byl Jeremiáš vhozen, aby v ní zemřel (nakonec z ní byl tedy vytažen).

A právě v této situaci se s prorokem v dnešním úryvku setkáváme: Jeremiáš vylévá svou vnitřní bolest, své rozhořčení, tíseň svého srdce i jeho hněv před Hospodinem, utíká se k němu v modlitbě a naříká před ním. Protože nepřijetí a různá protivenství provázela takřka celé prorokovo působení, najdeme takových míst v jeho knize povícero, jeho nářky daly vzniknout dokonce samostatné sbírce, biblické knize Pláč Jeremiášův.

Utéci se k Hospodinu je rozhodně to nejlepší, co v dané situaci může Jeremiáš udělat: Nebere spravedlnost sám do svých rukou, jen naříká před Hospodinem. I v hněvu, i s prosbou, aby bezbožníky raději zničil (jak je v následujících verších, kdybychom úryvek četli dál). Ale vše nakonec nechává na Hospodinu, nic jiného mu ostatně ani nezbývá. A sám prorokuje dál a dál, protože ho Bůh k tomu nepřestává posílat.

Jeremiáš je tak – mimo mnoha jiného – krásným příkladem člověka, který v podobné situaci učiní jediné správné. Je nám příkladem, jak bychom se měli v podobných situacích měli zachovat i my všichni: Jsme-li svědky nějaké nepravosti, nejsme-li přijímáni, jsme-li třeba i nespravedlivě pronásledování, pomlouváni, anebo blíží-li se nějaké obrovské nebezpečí a nám se zdá, že mnozí je neberou vážně, anebo se stále jen spoléhají na nějakou (neexistující) vnější pomoc, místo aby něco učinili se svým vlastním životem, obrátili se k Hospodinu a změnili se své chování k lepšímu, pak to první, co můžeme a máme učinit, je vylít své srdce, jeho obsah, včetně hněvu a zloby, před Pánem Ježíšem.

To neznamená nečinnost, i Jeremiáš konal. A už vůbec to neznamená, že my jsme ti spravedliví, zatímco ti druzí bídáci. Ne všichni jsme proroky jako Jeremiáš a jemu podobní, mnohdy jsme podobnější spíše jeho okolí. Ale ve všech případech je to právě prostředí modlitby, kdy máme větší naději správně rozpoznat, jak to s námi i s okolím je, co máme a co nemáme v dané situaci činit či říkat, kdy něco a kdy nic. A hlavně máme větší naději, že nebudeme jednat vedeni (pouze) emocí hněvu, ta zpravidla bývá špatným rádcem, naději, že se hněvem nenecháme unést a strhnout, to povětšinou končí nějakou další nespravedlností.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

o většině postních dnů slyšíme z Božího slova stále se opakující výzvy k obrácení, často se také společně snažíme o nich i nějak porozjímat. Výzvy k obrácení – k odvrácení se od hříchu, zla a vlastního sobectví a k přivrácení se k Bohu, dobru a druhým lidem – zaznívají v různých obměnách, podobách a s různými akcenty, někdy i specifickými odstíny. Nejinak je tomu i dnes, přičemž jeden z dnešních odstínů je asi obzvlášť důležitý.

Zaměřme dnes svou pozornost na čtení starozákonní, ze samotného začátku Izaiášova proroctví. Je z první kapitoly a začíná vlastně velmi drsně: «Slyšte Hospodinovo slovo, sodomská knížata, poslechněte příkaz našeho Boha, gomorský lide!» Sodoma a Gomora, starověká města zničená (Hospodinem) pro svou zvrácenost, byla pro starozákonního člověka snad největším symbolem neřesti a hříšnosti. Tak příkře jako jejich obyvatele častuje Izaiáš své posluchače, nejen Izraelity poloviny osmého století před Kristem, ale samozřejmě i nás, křesťany jednadvacátého století. Abychom si uvědomili, že i my jsme skutečně hříšníky, s docela konkrétními hříchy, a že tudíž proroctví Izaiášovy knihy jsou adresována i nám. I my hřešíme navzdory tomu, že nám byla dána víra, v našem případě již křesťanská, modlíme se, slavíme svátky, chodíme do kostela a přijímáme svátosti.

A právě ukázání na tento nesoulad můžeme vnímat jako onen specifický odstín, který nám dnešní starozákonní čtení chce zvlášť připomenout. Je patrný zvlášť z veršů, které nám úryvek přeskočil: «K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin… Že se mi chodíte ukazovat… Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností… Ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát». Jednáme-li i my zle, v nesouladu s Kristovým evangeliem a křesťanskou bohoslužbou, prorokova slova palčivě odhalují, jak často neúčinný je i náš duchovní život (je-li tedy vůbec nějaký)…

A je to velmi závažná výtka platící nejen v dávném osmém století před Kristem, ale která se v čase po Kristu stala samozřejmě ještě mnohem aktuálnější. Navíc je to výtka, kterou často slyšíme i ze strany svých nekřesťanských bratří a sester, a to bohužel mnohdy celkem oprávněně.

Jak však z toho ven? Jak pomoci tomu, aby náš duchovní život – modlitby, účast na bohoslužbách a zejména přijímání svátostí a četba Písma – přinášel také své kýžené ovoce? Takové, o jakém kupříkladu slyšíme také z dnešního prvního čtení, k němuž nás prostřednictvím proroka vybízí sám Bůh: «Odstraňte své špatné skutky pryč z mých očí; přestaňte jednat zle, učte se jednat dobře: hledejte spravedlnost, přispějte utlačenému, sirotku pomozte k právu, zastaňte se vdovy»?

To je pochopitelně základní a stále opakovaná otázka celého našeho duchovního života. Kolikrát se zeptáme, tolik odpovědí a rad možná také najdeme. Dnešní úryvek z proroka Izaiáše nám možná nabízí dva takové podněty:

Prvním z nich je jeho zásadní výzva: «Nuže, suďme se – praví Hospodin. I kdyby jak šarlat byly vaše hříchy, vybílí se jako sníh. I kdyby se červenaly jako purpur, budou jako bílá vlna». Je to výzva, abychom přišli, «projednali» své hříchy s Bohem (jak zní jiný překlad), hříchy si přiznali, vyznali je a nechali si je Bohem odpustit. V případě křesťanství je to pak v neposlední řadě pozvání ke svátosti smíření, ke svaté zpovědi, pozvání vpravdě postní. Vždyť která doba je k tomu příhodnější než právě doba postní, která doba postní k obrácení kdy vybízela k obrácení více než ta letošní, pandemická…

Read More »