Milé sestry, milí bratří,

středa Svatého týdne – někdy také lidově nazývaná „Škaredá“ – je vnímána především jako den Jidášovy zrady. Jí také někdy bývá odůvodňován středeční půst, byť toto odůvodnění je spíše lidového než historického rázu (že vedle pátku se už v nejranějším křesťanství postním dnem celoročně stala i středa, bylo především rekcí na výtky ze strany židů, že oni mají dva postní dny v týdnu, zatímco křesťané jen jeden, a proto byly již počátkem 2. století ustanoveny také dva křesťanské postní dny, a to pátek a středa, jak čteme například již v raně křesťanském spisu Didaché). V každém případě Jidášovu zradu máme dnes skrze evangelijní úryvek před svými duchovními zraky více než kdy jindy. A kdy jindy se tedy nad ní zastavit, než právě dnes, kdy ji liturgie – v rámci chronologie předvelikonočních dnů – přímo zpřítomňuje.

Jidášovou zradou se nejen časově ale především obsahově završuje celé předvelikonoční dění; velekněží s farizei a zákoníky jsou již plně rozhodnuti se Ježíše zbavit, jen hledají vhodnou nejbližší příležitost, vše už velmi rychle směřuje ke Kristovu kříži. Proto se velmi hodí Jidáš, který sám vyhledá velekněze a nabídne, že jim Ježíše zradí. Podle Matoušova sepsání je to dokonce úplně poslední událost před přípravou poslední večeře, klidně se proto mohla odehrát skutečně ve středu (tehdy 13. nisanu).

Ale čím se to stalo, že jeden z dvanácti apoštolů, vyvolený stejně jako ostatní, se najednou odhodlal k takovému činu? To je známá otázka, která od dob Nového zákona zaměstnává nejednoho (nejen křesťanského) autora. Existuje proto i celá řada různých pokusů motivace Jidášovy zrady nějak vystihnout a pojmenovat. Sám Nový zákon hned jednu trochu evokuje (včera jsme tuto poznámku evangelisty Jana četli): že Jidáš byl zloděj, a proto Krista zradil kvůli třiceti stříbrným. Anebo můžeme uvažovat o Jidášově zklamání: měl blízko patrně k zélótským kruhům, tedy k takovým židovským kruhům, které očekávaly především politického, až bojovného mesiáše, zatímco se vše kolem Ježíše začalo schylovat k tragickému konci ukřižováním. V úvahu přichází jednoduše i Jidášův strach: že to vše skutečně dopadne špatně, že se sveze spolu s Ježíšem. Případně cokoli jiného. Anebo od každého tak trochu.

I když nikdo z nás do Jidášova srdce nevidí a tím pádem nemůže vědět, co se v něm skutečně odehrávalo v oněch kritických dnech, přesto stojí za to si otázky po důvodech jeho zrady zkusit položit. Ony jsou totiž – proto jeho zradu také v Novém zákoně máme – vždy i nějakým prototypem důvodů také našich zrad Krista, zrad dobra, lásky, Božího zákona, zrad druhých lidí. Jidášovy důvody jsou nějak i důvody našich hříchů a pádů, zvlášť takových, kterých se dopouštíme v různých kritických momentech svého života. Proto Jidáš je vždy tak trochu zrcadlem nás všech a je dobré se do něj pokorně zadívat.

Co v nás tedy Jidášova zrada může odhalovat, jaké důvody a okolnosti našich zrad?

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme další den Svatého týdne, rok co rok k nám promlouvá stejné Boží slovo. V prvním čtení máme před sebou druhý ze čtyř izaiášovských zpěvů o Božím služebníkovi, tajemně prorokujících Kristovo zástupné utrpení. V evangeliu čteme pasáž z Janova sepsání, která bývá pojmenována „Označení zrádce“ anebo „Ohlášení Jidášovy zrady“; zítra se bude číst o ní samotné podle Matouše.

Zkusme dnes – podobně jako před rokem – svou pozornost zaměřit právě na úryvek evangelijní. Přenáší nás již do pozdního večera Zeleného čtvrtku, do chvil po skončení poslední večeře. Dle Janova evangelia se totiž Jidáš domluvil s velekněžími na zradě Ježíše až v oné noci («po tom soustu vstoupil do něho satan») a nikoli například den předtím, jak tomu uslyšíme v zítřejším úryvku podle Matoušova sepsání (a nechme nyní úplně stranou spekulace některých biblistů stavících právě na Janově a ne na synoptické chronologii událostí, že se poslední večeře možná odehrála již ve středu). Omočená skýva, kterou Kristus Jidášovi podává a jíž ho označuje za zrádce, nejspíš již není eucharistií, ale opravdu jen omočeným chlebem; je již po skončení večeře a po mytí nohou. Ale i kdyby eucharistií byla, tak by to jen umocnilo tragičnost Jidášova konání a potažmo i netečnosti ostatních.

Jistě je mnohé, o čem bychom mohli rozjímat, i o tom, co tedy ta omočená skýva může znamenat. Zaměřme se však právě na reakci ostatních jedenácti učedníků. Ti se diví, když Kristus řekne, že jeden z nich ho zradí. Jsou v rozpacích, rozhlížejí se jeden po druhém, Jan se na Petrovo vybídnutí dokonce Pána Ježíše zeptá «kdo je to?».

A je to právě jejich údiv, evangeliem tak plasticky (a ne bezúčelně) dosvědčený, který může budit další údiv, tentokrát ten náš: Jak je to vlastně možné, že si nikdo z ostatních apoštolů nevšiml, že se s Jidášem něco děje, že se k něčemu chystá, že s ním není něco v pořádku?

Z toho, jak Jidáše a jeho zradu prezentuje evangelium, se totiž nezdá, že by šlo jen o nějaké momentální zkratkovité rozhodnutí. Jidášova zrada se zdá být spíše něčím, co v něm přeci jen aspoň nějakou dobu, minimálně několik posledních dní, muselo zrát. Nejspíš svou roli sehrálo i zklamání, že Ježíš nejspíš opravdu nebude takový (pozemský) mesiáš (davidovského ražení), jakého podobně jako celá řada jeho současníků Jidáš patrně očekával. Anebo svou roli sehrál i docela obyčejný strach, protože nevraživost špiček izraelského národa vůči Ježíšovi a potažmo jeho stoupencům byla stále patrnější.

Je sice pravda, že evangelisté tu a tam utrousili nějakou negativní poznámku o Jidášovi, naposledy to bylo při pomazání v Betánii, kdy byl evangelistou označen za «zloděje», nicméně je třeba mít na paměti, že sepsáno bylo evangelium až po velikonočních událostech a v jejich světle. Proto není nutné předpokládat, že Jidáš by byl od začátku nějak zkaženým apoštolem, nepoctivým následovníkem Kristem. Zrada Krista v něm musela teprve dozrát, muselo se v něm něco stát, zlomit. Údiv a dotazování ostatních apoštolů, kdo tím zrádcem má být, o tom vlastně svědčí. Přesto Jidáš jistě musel vydávat nějaké signály, že se v něm něco nedobrého děje (tak ostatně můžeme číst i ony poznámky evangelistů), ale jich si ostatní apoštolové – bohužel – nevšimli.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

pondělí, úterý a středa Svatého týdne jsou tři dny, které liturgicky zpřítomňují především ty události, k nimž došlo mezi Kristovým vjezdem do Jeruzaléma a začátkem poslední večeře, tedy dění skutečně nějakých tří, čtyřech, možná pěti dnů.

I když z evangelijních svědectví nelze pochopitelně vytvořit nějaký přesný „minutovník“ těchto jednotlivých dnů a hodin (každý z evangelistů líčí události také „ze svého pohledu“, zejména Janovo podání a chronologie se pak častěji liší od té synoptické), tak celkem jasnou představu o tom, co se v těchto dnech stalo a jak se co odehrálo, mít můžeme. Už proto, že všichni evangelisté těmto dnům věnují opravdu velkou pozornost. Ježíš vyčistí chrám (podle Jana se tato událost stala již na samém začátku Kristova působení), v těchto dnech se odehrají poslední kontroverze Pána Ježíše s jeho odpůrci, zejména se saduceji (velekněžskou stranou) a zákoníky a farizei, z Ježíšových úst zaznívají poslední velká podobenství, zvlášť o posledním soudu, slyšíme řeč o konci světa, dojde k Jidášově zradě.

Biblické úryvky, které se v těchto třech dnech čtou při mši svaté, přesné chronologii těchto dnů odpovídají jen z části, všechny se však vztahují k počátkům Kristova utrpení. V prvním čtení v těchto dnech slyšíme postupně tři ze čtyř starozákonních písní o Hospodinově služebníku, které přímo ukazují na Kristovy pašije jako takové (čtvrtý z těchto zpěvů budeme mít před sebou na Velký pátek). V evangeliu čteme dnes o pomazání v Betánii (to se dle Jana ovšem událo těsně před vjezdem do Jeruzaléma), zítra to bude o označení zrádce (dle Jana zase až během poslední večeře) a ve středu o Jidášově zradě (dle Matouše skutečně ke konci těchto tří dnů).

V prvním čtení dnes zazněl skoro celý první zpěv o Hospodinově služebníku z Deuteroizaiáše (tedy z té části prorocké knihy Izaiášovy, kterou pod jeho jménem a jeho stylem napsal jinak neznámý prorok vystupující na začátku babylonského vyhnanství). Kdo tento Služebník Hospodinův má být, nebylo v rámci starozákonní exegeze ještě jasné. Nejčastěji se v něm, zejména v dobách různého vnějšího útlaku a pronásledování, Izrael nacházel sám, viděl v něm jakousi „kolektivní postavu“. Charakteristiky tohoto tajemného služebníka proto příliš nevztahoval na očekávaného mesiáše, ten přeci bude muset mít úspěch, nýbrž na vlastní útrapy, na útrapy celého Božího lidu. Až Pán Ježíš svými pašijemi ukázal, že tato proroctví jsou vlastně o něm. I svými slovy to potvrdil, když učedníkům putujícím do Emauz řekl: «Což jste nečetli, že Syn člověka bude muset trpět?»

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Květnou nedělí rok co rok začíná Svatý týden, nejposvátnější týden celého liturgického roku vrcholící Velikonočním triduem. Připomíná Kristův slavný vjezd do Jeruzaléma několik dnů před židovskými velikonočními svátky (podle evangelia je dost dobře možné, že ten den skutečně byla právě neděle) a zároveň uvozuje i vše následující, co si budeme v nadcházejících dnech připomínat: Od zítřka do středy to budou události, které v těchto posledních předvelikonočních dnech nastaly; Ježíšovo vyčištění chrámu (dle synoptiků), poslední kontroverze Pána Ježíše se zákoníky a farizei, jeho slova a některá velká podobenství o konci světa, závěrečná ponaučení učedníkům. Na Zelený čtvrtek večer si připomeneme Kristovu (pesachovou) poslední večeři, ustanovení eucharistie a důležitý moment ustanovení svátosti kněžství, mytí nohou a následnou Ježíšovu modlitbu v Getsemanské zahradě. V noci ze čtvrtka na pátek pak zatčení Pána Ježíše a noční židovský proces. Na Velký pátek proces římský, soud a odsouzení, výsměch vojáků, před polednem si pak připomeneme křížovou cestu, v poledne ukřižování, o třetí hodině odpolední smrt Páně na kříži a nakonec sejmutí z kříže a uložení do hrobu, Kristovo sestoupení mezi mrtvé. Na Bílou sobotu, v den, kdy Kristus pobýval v říši zemřelých, budeme bdít u „Božího hrobu“. Ve slavné noci ze soboty na neděli budeme znovuprožívat tajemství Kristova skutečného zmrtvýchvstání a na Boží hod velikonoční první setkání se Zmrtvýchvstalým, začátek velikonoční radosti.

To vše máme nyní, dá-li Bůh, před sebou. Jako Boží pozvání, abychom se, jak nám to komu bude možné, nechali posvátným liturgickým děním vtáhnout do událostí samých. Aby tak jako umocnily intenzitu Božího tajemného přebývání ve světě, proměnily něco i v nás, k lepšímu.

Vraťme se ale k dnešní neděli. Podle svých dvou rozměrů – zpřítomnění Kristova vjezdu do Jeruzaléma a uvození všeho dění následujících dnů – má i dva názvy: Květná anebo Pašijová.

První odkazuje na palmové ratolesti, kterými obyvatelé Jeruzaléma a ostatní poutníci vítali Ježíše přijíždějícího na svátky; vítají ho nejen jako všechny ostatní poutníky, ale s nadějí, že on je ten očekávaný Mesiáš, syn Davidův: «Hosana! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Požehnané království našeho otce Davida, které přichází! Hosana na výsostech!». Proto se také dnes na začátku bohoslužeb žehnají kvetoucí ratolesti, u nás tedy zpravidla ne palmové ale nějaké v našich zeměpisných šířkách dostupnější.

Druhý z názvů reflektuje skutečnost, že vjezdem do Jeruzaléma opravdu začínají Kristovy pašije, jeho utrpení; Kristus je Mesiáš, ale jiný, než jakého většina jeho židovských současníků očekávala, je Mesiášem Božím, přinášejícím ne pozemské, ale Boží království na zem. Proto se při mši svaté čítávají anebo zpívají ty části evangelia, které o Kristově utrpení svědčí, od konce poslední večeře až do uložení do hrobu.

Je tudíž mnohé, o čem bychom dnes mohli a také určitě i měli rozjímat…

Společně zkusme zaměřit svou pozornost jen na jeden působivý detail, kterým začínalo dnešní evangelium čtené při žehnání ratolestí. «Jděte do té vesnice, která je před vámi, a hned, jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na kterém ještě neseděl žádný člověk. Odvažte ho a přiveďte. A kdyby se vás někdo zeptal „Co to děláte?“, řekněte: „Pán ho potřebuje a hned ho sem zase pošle nazpátek“» jsou slova, kterými Ježíš těsně před vjezdem do Jeruzaléma posílá své učedníky, aby mu opatřili a přivedli oslátko. Učedníci tak učiní, Kristus vjede do města na pokorném oslátku.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dvě poznámky k dnešním dvěma biblickým čtením.

V prvním máme dnes před sebou úryvek z knihy proroka Ezechiela, jednoho ze Čtyř velkých proroků, působícího na samotném začátku babylónského vyhnanství. Ezechiel sdílel úděl svých současníků, když byl hned mezi prvními roku 597 př. Kr. deportován do Babylónie. Tam prorokoval a jeho proroctví se stala jednou z prvních útěch pro zdeptané vyhnance. Ale nejen to, stala se i jednou z prvních výzev, jakým směrem by se mělo ubírat jejich obrácení.

A takové je i dnešní první čtení. Slyšíme útěšné zaslíbení nové smlouvy, které přinese nejen návrat domů ale i znovusjednocení Izraele, severního a jižního království. Protože ke sjednocení národa ani po návratu z vyhnanství již nedošlo, křesťanská četba v Ezechielově proroctví zcela správně přečetla zaslíbení církve, společenství nové smlouvy. V církvi jako v Novém Izraeli se má sjednotit nejen celý Izrael, ale dokonce všechny národy, všichni lidé. Smíření člověka s Bohem má přinést totiž i smíření člověka s člověkem. Tak by tomu mělo v křesťanském společenství být, protože sílu k tomu nám Pán Ježíš dal.

Jestliže Ezechielovo proroctví pro babylónské vyhnance znamenalo nejen útěchu ale vždy i vybídku k obrácení, konkrétně aby se již v Babylónii, daleko od domova, o smír mezi sebou snažili, ne nepodobně promlouvá jeho slovo i k nám křesťanům. Zaslibuje ideál církve jako společenství i mezi sebou smířených lidí. Ale protože dosažení tohoto ideálu je vždy souhrou Boží milosti a našeho snažení, pak nám dnešní první čtení říká, že jedna z věcí, o kterou bychom se také měli snažit, zvlášť nacházíme-li se také v nějaké těžké situaci, je smír a jednota mezi námi.

Ezechielova výzva by tak měla být zvlášť intenzivně slyšena právě v nynější době stále nekončící pandemie: Jsme-li pandemií vrženi do určitého vyhnanství, má-li být i výzvou k obrácení, jako že jí – ve světle celých biblických dějin – být také má, pak jednou z docela konkrétních výzev, které před nás nynější stav klade, je snaha o smíření.

Možná zvláště v této nelehké době je tak naším úkolem se s Boží pomocí pokusit o znovunalezení smíru mezi námi lidmi, o usmíření, o narovnání konkrétních pokřivených vztahů, zvlášť takových, kde to možné je, poprosit o odpuštění a prosbu o odpuštění také přijmout, udělat první vstřícný krok. Možná i pro to nám byl čas pandemie dán.

Něco takového navíc velmi koresponduje s již bezprostředně blížícími se velikonoční svátky, kdy smír člověka s Bohem a člověka s člověkem je jedním z prvních ovocí Kristova kříže, Kristovy zástupné oběti za hřích přinášející rozdělení. «Uzavřu s nimi smlouvu pokoje: bude to věčná smlouva» slyšíme dnes z úst proroka Ezechiela. Kristus po poslední večeři umyje nohy učedníkům, učiní jedno z nejvýznačnějších gest odpuštění, předznamenávajících odpuštění z kříže…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

po včerejší slavnosti Zvěstování Páně se dnes opět vracíme k všednodenním biblickým úryvkům těchto postních dnů.

V prvním čtení máme před sebou další úryvek z knihy proroka Jeremiáše. Protože jeho slova jsou naším relativně častým průvodcem postní dobou a nejednou jsme v posledních týdnech otevřeli jeho prorockou knihu, bylo již vícekrát připomenuto, jak to s Jeremiášem bylo a proč se zejména on stal výrazným předobrazem Krista ukřižovaného: Protože snad nejvíc ze všech proroků byl pro hlásání Božího slova pronásledován, jeho současníci ho chtěli za každou cenu umlčet, dokonce zabít, ale on necouvl nazpět, nevzdal to, věrně hlásal nepohodlné Boží slovo dál a dál.

Obvykle se proto snažíme vzít si příklad i ze samotného proroka, pochopitelně s vědomím, že předobraz či obraz nikdy nemůže být tak dokonalý jako jeho boholidský vzor; to je důležité i pro náš vlastní duchovní život, pro naše následování Pána Ježíše. Dnes se ale na Jeremiášova prorocká slova zkusme podívat trochu jinak, jako na slovo Boží, které nic a nikdo nemá sílu umlčet, které nepřestalo znít a zní dodnes.

«Hospodin je se mnou jako silný bojovník; proto ti, kteří mě stíhají, padnou a nic nesvedou» slyšíme dnes z prorokových úst. A má pravdu. I když on sám byl všemožně umlčován, hozen do cisterny, nakonec spolu s ostatními odvlečen do Babylónie a jeho Boží slovo mnozí jeho současníci nebrali nevážně, neřídili se jím, snažili se ho vymýtit, přesto Jeremiášovo proroctví neumlklo, zní dodnes, stalo se součástí Božího slova Starého zákona ukazujícího na Krista. A i přestože je ani dnes mnozí neslyšíme a neposloucháme, zní dál a dál a bude znít až do konce světa a bude ukazovat na Krista. Boží slovo (docela) umlčet nejde.

V evangeliu máme před sebou další z kontroverzí Pána Ježíše s Židy, především se zákoníky a farizei. Tím pádem i další jeho velkou řeč, jak nám ji předává evangelista Jan. Jsme v Jeruzalémě, tentokrát v zimě, kolem svátku posvěcení chrámu.

V Kristových slovech se stále prolínají velká témata jeho boholidství, jeho boholidské podstaty, která se odráží a projevuje ve veškerém jeho jednání, v jeho mocných božích skutcích. Zazní jasně i «jsem Syn Boží», jeho nejvlastnější „jméno“, nejhlubší důvod, proč mu předáci židovského národa tak usilují o život, důvod jeho odsouzení na smrt.

«Znovu by se ho rádi zmocnili, ale on jim unikl» je nenápadná formulace. Je ovšem více než jen popisem situace, více než jen svědectvím, že ještě nepřišla ona «hodina», hodina kříže, a proto že ještě mohl svobodně odejít. Takováto formulace, že Pán Ježíš odněkud, uprostřed svých odpůrců, odešel pryč, není navíc v sepsáních evangelia až zas tak ojedinělá. Můžeme v ní číst předznamenání samotného zmrtvýchvstání. Je možné se snažit Božího Syna zde na zemi všemožně umlčen, zbavit se ho, dokonce i odsoudit na smrt kříže, a tak si myslet, že byl zabit. Jenže Boží Syn vstal z mrtvých. To se stalo jednou provždy, o Velikonocích, jež se záhy chystáme oslavit. Něco podobného se tajemně uskutečňuje znovu a znovu, v Kristových tajemných přítomnostech.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

je to již podruhé, co i krásnou a velikou slavnost Zvěstování Páně slavíme v čase pandemie, je to již podruhé, co se jí chceme nechat potěšit a povzbudit, chceme se zeptat, čím k nám specificky do nynější doby promlouvá.

Dnešní slavnost je starobylá, liturgicky se slaví již někdy od 4. století, od doby, kdy se ustálilo slavení Vánoc na dobu kolem zimního slunovratu. Zpřítomňuje samotný začátek evangelia. Co se stalo devět měsíců před Kristovým narozením, událost vtělení, kdy Bůh-Syn sestoupil z nebe do dějin a stal se v lůně Marie Panny člověkem, aby se tak slabý člověk, propadlý hříchu a obtížený vším možným, mohl snadněji a plněji navrátit k Bohu, aby mu bylo nově otevřeno nebe. Je to vlastně nejzásadnější událost celých dějin vůbec. Rozpůlila je na dobu před Kristem a dobu po Kristu, zvěstováním končí Starý a začíná Nový zákon, což bychom si ostatně měli každý den připomenout v půli i každého dne – v poledne – modlitbou Anděl Páně; «a Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi», jak říká evangelista Jan.

Je to svatý Lukáš, který ze všech čtyř evangelistů popisuje průběh zvěstování nejpodrobněji. Proto dnes také nasloucháme evangeliu podle jeho sepsání, nejpodrobnější evangelijní zprávě o zvěstování, vyprávěné jakoby z podání samotné Panny Marie (odtud také staré legendy, že svatý Lukáš měl snad zprávy přímo od ní).

Ještě více až půvabných detailů biblické události zvěstování nám pak podává takzvané Protoevangelium Jakubovo (jak jsme si připomněli už před několika dny, v den slavnosti svatého Josefa, jedná se o starokřesťanský apokryfní spis, tedy takový, který se nestal součástí kánonu novozákonních knih, starými církevními otci ovšem velmi ceněný, který vypráví detailně o narození a životě Panny Marie až právě do chvíle, kdy se stala Matkou Božího Syna). V něm čteme, jak Panna Maria šla zrovna ke studni s vědrem načerpat vodu, když k ní přistoupil anděl Páně a pozdravil ji. Ona se hned vrátila domů a ve světničce začala tkát přehoz do jeruzalémského chrámu, když k ní anděl znovu přišel a zvěstoval, že počne a porodí Syna. Maria, celá udivená, souhlasila a zázračně panensky počala z Ducha svatého.

Jistěže nejdůležitějším zdrojem našeho poznání Boha, dějin spásy a duchovní inspirace je Písmo svaté, zvlášť pak Nový zákon. Apokryfní rozvyprávění evangelijní strohosti nejsou inspirovaná jako evangelia kanonická, nejsou slovem Božím. To však neznamená, že by nemohla zachycovat (některé i historicky) autentické detaily, a už vůbec to neznamená, že by byla samoúčelná anebo byla jen produktem lidské zvědavosti, touhy poznat všechno vždycky přesně a dopodrobna. I ona nás mohou oslovit, mohou leccos osvětlit a může k nám i skrze ně promluvit sám Bůh.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení otevíráme dnes opět podivuhodnou starozákonní knihu Daniel. Jelikož tak činíme již poněkolikáté v těchto postních dnech, bylo již vícekrát připomenuto, o jakou knihu se především jedná. Nejde primárně o knihu prorockou, i když v řeckém kánonu starozákonních knih (v Septuagintě) je mezi knihy prorocké zařazena; Daniel je dokonce jedním ze Čtyř velkých proroků. Ani nejde o knihu historickou, i když vypráví příběhy z doby babylónského vyhnanství přenášející nás do první poloviny 6. století př. Kr. Ale jedná se především o knihu apokalyptickou, která formou vyprávění příběhu Daniela a jeho druhů, babylónských vyhnanců, odkrývá skryté Boží pravdy. Jako součást Božího slova je odkrývá je pro všechny doby, zvlášť intenzivně však pro doby nějak podobné době svého vzniku, jíž byla doba pronásledování Židů za vlády Ptolemaiovců (nástupnické dynastie Alexandra Velikého, která se snažila o násilnou helenizaci podrobených národů) v polovině 2. století př. Kr. Tedy pro doby nějaké tísně, jakéhokoli nebezpečí, zvlášť pak pro doby pronásledování pro víru a spravedlnost, pro doby ohrožení svobody vnitřní i vnější, prostě pro doby, v nichž také hrozí ztráta víry a věrnosti Hospodinu více než kdy jindy…

Rok co rok na dnešní liturgický den, na středu po 5. neděli postní, slyšíme tak snad nejznámější a možná i nejapokalyptičtější úryvek z celé knihy Daniel:

Babylónský král Nabuchodonosor nechal zhotovit zlatou sochu a na její posvěcení sezval mnohé významné osobnosti své říše, včetně těch z podrobených národů, aby se spolu s ním nové soše poklonili. Kdo by neuposlechl, má být bez milosti vhozen do rozpálené ohnivé pece. Tři Danielovi druhové z řad judských vyhnanců Šadrach, Mešach a Abednego, kterým král před tím svěřil úřady správců země, Daniela dokonce jmenoval mudrcem na svém dvoře, se ovšem poklonit odmítnou; pro svou věrnost Hospodinu, jedinému Bohu. Nejenže tím neuposlechnou Nabuchodonosorův příkaz, ale nepokleknutím před jeho božstvem odmítají vlastně krále samého, nepřijímají jeho vládu, nechtějíce se připojit k jím ustanovenému kultu. Když mu své odmítnutí zopakují i tváří v tvář («Nechť je ti známo, králi, že tvé bohy nectíme a zlaté soše, kterou jsi dal postavit, se neklaníme!»), Nabuchodonosor nechá «rozpálit pec sedmkrát víc, než se obvykle rozpalovala», a svázané a do šatů oděné židovské mládence nechá do pece vhodit. Stane se ale podivuhodná věc: Nejenže se jim nic nestane, narozdíl od mužů, kteří je tam vhazovali a které sežehl plamen, ale oni, zbaveni svých pout a oblečeni do svých šatů, se začnou uprostřed ohnivé pece v klidu procházet, a to v doprovodu čtvrtého, «podobného Božímu synu». Sám král žasne, když to spatří, a zavelebí Boha Šadrachova, Mešachova a Abednegova…

Ať už je příběh jen apokalyptickým obrazem svatopisce, anebo za ním stojí svědectví skutečné události (třeba tradované již od dob babylónského vyhnanství a svatopiscem následně uchopené a rozvedené), v každém případě velmi působivě odkrývá jednu z nejdůležitějších Božích pravd: Že Hospodin své věrné neopustí ani v ohnivé peci a že to bude tajemný «čtvrtý, podobný Božímu synu», skrze kterého se Boží blízkost v ohnivé peci projeví.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

první čtení ze Čtvrté knihy Mojžíšovy, z knihy Numeri, nás přenáší do druhé poloviny 13. století př. Kr., do doby končícího putování pouští po vyvedení z Egypta; to trvá již dlouho, a proto lidé stále více reptají proti Mojžíšovi a Árónovi: «Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abychom umřeli tady ha poušti. Není chléb ani voda. Už máme dost té hladové stravy». Jelikož takovéto reptání je potažmo reptáním proti samotnému Bohu – Mojžíš a Árón se jen stali nástroji Božího vyvedení, následuje Boží trest, uštknutí jedovatými hady. Zabere. Izrael uznává své předešlé pomatení, svého hříchu reptání a nedověry lituje a prosí o další Boží smilování. Toho se mu záhy dostane, Bůh nechává Mojžíše zhotovit měděného hada a vztyčit ho na kůl; «když had někoho uštkl a ten pohlédl na měděného hada, zůstal na živu».

Měděný had – už jen pohled na něj uzdravuje od jedovatého uštknutí – se tak stane jedním ze starozákonních předobrazů Krista, jeho smrti na kříži, ale i samotného symbolu kříže, křesťanství tak drahému: «Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný» říká sám Kristus v nočním rozhovoru Nikodémovi.

V evangelijním úryvku – stále v těchto dnech otevíráme Janovo sepsání – máme dnes před sebou druhou část svědectví o sporu Pána Ježíše s farizei, do kterého vyústily jeho řeči pronesené v Jeruzalémě v čase kolem svátku stánků (což byl ostatně svátek připomínající právě putování pouští): Kristus je vpravdě Boží Syn, jeho činy o jeho jednotě s Otcem svědčí, všichni jsou proto zváni v něj uvěřit. To jsou základní teologické pravdy, které se Kristovými slovy prolínají.

«Ano, jestliže neuvěříte, že jsem to já, zemřete ve svých hříších» slyšíme dnes dále z Kristových úst. Je to výzva, která platí nejen tehdejším Ježíšovým posluchačům z řad farizeů, ale je platná univerzálně, je adresována nám všem. Připomíná jeden z mocných důvodů, proč v Krista uvěřit a následovat jej, proč se stát jeho učedníky: Protože prostě potřebujeme Boží pomoc v boji proti svým slabostem jakož i k jejich nesení, potřebujeme odpuštění svých hříchů, sílu ke stále novým začátkům. «Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní, nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky» říká Pán Ježíš na jiném místě.

„Milosti Boží je ke spáse nevyhnutelně potřeba“ zní jedna z šesti základních pravd křesťanské víry, jak je nás katechetická tradice naučila vyjmenovávat. Platí bezezbytku, pro spásu každého člověka, věřícího i nevěřícího. Dar spásy vždycky převyšuje jakékoli možné schopnosti či zásluhy člověka. A jak ke konání dobra, tak i k lítosti nad spáchaným zlem Boží milost také nutně potřebujeme.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

před rokem na pondělí po 5. neděli postní jsme se snažili společně zastavit nad dnešním prvním čtením, které – necháme-li stranou pašije na Květnou neděli a Velký pátek – je snad nejdelším biblickým úryvkem, který se kdy při bohoslužbách čte.

Jelikož kniha Daniel je především knihou apokalyptickou, která formou příběhu situovaného do doby babylónského vyhnanství chce především odkrýt skryté Boží pravdy, zvlášť pro doby všemožné tísně (kniha Daniel, třebaže zpracovávající starší příběhy, vzniká v polovině 2. století př. Kr., v době, kdy Izrael musí čelit násilné helenizaci ze strany Ptolemaiovců), snažili jsme se již před rokem ptát, čím k nám postavy dnešního úryvku promlouvají, co v nás odkrývají, jaké Boží pravdy nám celý příběh zjevuje, zvlášť pro tíseň a tíži doby pandemie. Snažili jsme se tak rozjímat o sličné a neprávem osočené Zuzaně, o zvrhlých, zbabělých a proradných soudcích, o tak snadno zmanipulovatelném davu a nakonec o statečném Danielovi, který proti všem vystoupí a prorockým slovem dokáže zabránit do očí bijící nespravedlnosti. A ptali jsme se, ve které z postav bychom se měli anebo bohužel mohli najít.

Takové rozjímání nechť si letos učiní třeba každý sám. My nyní společně zkusme svou pozornost zaměřit na úryvek evangelijní, neméně výrazný…

Máme před sebou známou evangelijní scénu z 8. kapitoly Janova sepsání, zpravidla redakčně otitulovanou Ježíš a cizoložnice (a určitě můžeme nechat zcela stranou, že biblisté tento úryvek považují za jakousi synoptickou vložku do Janova evangelia, to jest za takový text, o jehož Boží inspirovanosti není sice pochyb, ale jehož autorem není patrně Jan, nýbrž spíše někdo ze synoptiků, například Lukáš; proč se nakonec stal součástí Janova evangelia, není jasné, ale ani důležité). Je to úryvek, který se čítává na 5. neděli postní liturgického cyklu A, může se číst i každoročně, zejména konají-li se skrutinia čekatelů křtu. Je to proto, že odpuštění hříchů je prvním účinkem křtu, na který se čekatelé připravují, na jehož obnovu bychom se měli v těchto dnech připravovat my všichni, a to zejména dobrou svatou zpovědí, „pracným křtem“, jak svátostné smíření nazývali již staří církevní otcové. A právě s tímto ohledem se zkusme do dnešního evangelijního svědectví zaposlouchat.

Žena je bezpochyby hříšnice. Podle trestu kamenování, který chtějí zákoníci a farizeové vykonat, skutečně cizoložnice. Mojžíšský zákon opravdu přikazoval takové ženy kamenovat, aby hřích a nepravost byly odstraněny z lidu. Jako první měli hodit kamenem vždy svědci, aby před Božím soudem dosvědčili pravdivost své obžaloby, pak teprve ostatní. Zde navíc učitelé Zákona a farizeové chtějí situaci využít, aby mohli obžalovat i Ježíše, známého již svým milosrdenstvím, že mluví proti Zákonu.

Pán Ježíš reaguje ovšem nejlepším možným způsobem: Psaním do země, čímž naznačí, že všichni jsme před Božím soudem jen prachem, hříšníky, a slovem «kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první». Tím nijak nezpochybní platnost Božího přikázání «nezcizoložíš», ale ukáže na to nejpodstatnější: Že před Bohem jsme všichni hříšníky a všichni potřebujeme Boží milosrdné odpuštění, a že jen když budeme sami ochotni být milosrdnými, můžeme Božího milosrdenství dojít. Žalobci ženy to zjevně pochopí, byli tentokrát natolik soudní, že «jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním». Milosrdenství, neodsouzení, ovšem bez popření, že hřích je hříchem, má ženu přimět (a také přiměje), aby opravdu slyšela a následnou změnou života uskutečnila Kristovo slovo «jdi a od nynějška už nehřeš».

Read More »