Milé sestry, milí bratří,

souvislost mezi dnešním prvním starozákonním čtením a úryvkem evangelijním je na první poslech asi celkem zřejmá: Sám Pán Ježíš dává pohanského vojevůdce Námana za příklad víry svým posluchačům v nazaretské synagoze, kteří se chvíli předtím zdráhali uvěřit, že Ježíš je tím Mesiášem, o kterém mluvil právě přečtený text z proroka Izaiáše.

Podívejme se tedy na první čtení, které nás přenáší do poloviny devátého století před Kristem, do Severního Izraele za vlády krále Jorama a rozevírá před námi starozákonní příběh pohana Námana, velitele vojska aramejského krále, krále lidu (v té době) spřáteleného s Izraelem. Námana stihlo hrozivé malomocenství. Prostřednictvím malé dívky z Izraele, služebné své ženy, se dovídá o proroku Elizeovi (Elíšovi), který ho může zbavit jeho nemoci. Vybaven dopisem svého pána vezme proto své dary i služebnictvo a odchází za prorokem do Samaří. Když ho po návštěvě krále vyhledá, je zklamán jednoduchostí a neokázalostí prorokova pokynu. I přes zdráhání nakonec uvěří jeho slovu a na prorokův pokyn se sedmkrát ponoří do vody řeky Jordán. Je zázračně uzdraven, zbaven svého malomocenství a ač pohan, skloní se před Hospodinem, Bohem Izraele.

To je důvod, proč ho Pán Ježíš dává svým posluchačům v Nazaretu za vzor víry: Narozdíl od nich uvěřil prorockému slovu a mohl být uzdraven. Ale také jim na Námana ukazuje jako na předobraz toho, že od nynějška se přístup k Boží milosti otevírá všem, nejen židům ale i pohanům. Od chvíle Kristova příchodu již nebude rozhodovat pro spásu národnostní příslušnost, ani náboženská k vyvolenému národu, ale uvěření v Pána Ježíše, vtěleného Božího Syna, přilnutí k němu, následování, láska.

Nejde proto jen o Ježíšovy současníky, jde i o nás o všechny. I nám je Náman dán za vzor víry. Jistě v mnoha ohledech. I abychom snadněji a odvážněji věřili tomu z křesťanství, co se nám třeba pro svou prostotu může někdy zdát také zdánlivě až neuvěřitelné. Například že prosté polití vodou ve jménu Trojice, křest, skutečně smývá hříchy z duše člověka a vnitřně ho uzdravuje. Anebo že prostá slova rozhřešení vyslovená knězem při zpovědi přinášejí odpuštění hříchů, jichž se člověk dopustil po křtu. Že olej pomazání ve svátosti pomazání nemocných přináší vnitřní uzdravení a sílu nést tíži nemoci, olej biřmování v nás upevňuje a posiluje vše křesťanské, že svěcení vkládáním biskupových rukou předává posvátnou Kristovu moc, že dání a přijetí manželského slibu je skutečnou svátostí. A hlavně tomu, že pod způsobami chleba a vína v eucharistii je skutečně tajemně přítomen sám Pán Ježíš. Pokud tedy zůstaneme jen u svátostí.

Náman je vzorem, že právě víra, krok křesťanské víry otevírá srdce Boží milosti, účinkům svátostí, Kristově milosti v nich obsažené, za tak prosté elementy se schovavší. A i to je dobré si pro naši svátostnou praxi stále připomínat…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

počínaje třetí nedělí postní se biblické úryvky začínají každoročně lišit. Na první a druhou postní neděli jsme v evangeliu slyšeli o pokušení Páně a o jeho proměnění, od třetí neděle se evangelijní úryvky začínají lišit. Je to samozřejmě záměr. V liturgickém roce „A“ jsou biblická mešní čtení vybrána tak, aby pomohla katechumenům v závěrečné fázi jejich přípravy na křest a nám již pokřtěným k přípravě na jeho obnovu; čtou se zejména svědectví, velké obrazy křestní proměny z Janova sepsání evangelia. V roce „B“ – to je ten letošní – jsou úryvky Písma zaměřené na proces obrácení; zaznívají texty, které nám mají nějak pomoci k přiznání si vlastní hříšnosti a slabosti, ke kajícnosti, k odvaze a touze se k Bohu a dobru navrátit. A konečně úryvky roku „C“ by zase měly pomoci k prohloubení duchovního života, našeho vztahu s Pánem Ježíšem.

Jistěže jde jen o důrazy, všechna tato témata – příprava na velikonoční obnovu křestního vyznání, obrácení, kajícnost a prohloubení vztahu s Pánem Ježíšem – se vždy postní dobou prolínají. Stejně jako půst, almužna, modlitba by měly být každoročně náplní a smyslem jakéhokoli našeho postního snažení, náplní vedoucí k obrácení. Přesto je užitečné si důrazy jednotlivých liturgických cyklů mešních čtení připomenout, abychom mohli Božímu slovu těchto nedělí naslouchat snad s větším užitkem, s určitým předporozuměním, co v něm můžeme především zaslechnout…

Letos v prvním čtení z knihy Exodus slyšíme dnes svědectví o dání Božích přikázání na hoře Sinaj. Už starozákonní biblická tradice přečetla, že přikázání je právě deset, celou pasáž rozdělila na deset slov (vět) do dvou skupin, podle dvou kamenných desek. Přesně deset jich musí být proto, že deset bylo Božích stvořitelských slov; Bůh desetkrát řekl, co se má sát, a to se také stalo, bylo stvořeno. Proto právě deset slov zaznívá nyní znovu, na začátku obnovy člověka, na začátku jeho polepšování. Uposlechne-li člověk, Boží obraz, těchto deset Božích přikázání, začne být proměňován znovu k hříchem ztracené Boží podobě. To je nejhlubší smysl dání Zákona, připravujícího na nové stvoření (nitra) člověka, které v plnosti nastane až příchodem Mesiáše, Kristovou Boží milostí.

Dání Desatera předznamenává evangelijní svědectví o vyčištění chrámu. Čteme dnes o něm podle Janova sepsání evangelia, ve kterém je tato událost situována na samotný začátek Ježíšova veřejného působení, hned po prvním zázraku proměnění vody ve víno v Káně Galilejské, zatímco synoptická evangelia (Matouš, Marek a Lukáš) vyčištění chrámu kladou až na závěr Kristova působení, až po jeho vjezdu do Jeruzaléma těsně před velikonočními svátky. Víme, že biblisté se většinou kloní k synoptické chronologii událostí (ve smyslu, že první tři evangelisté patrně přesněji zaznamenávají jejich konkrétní sled) a že Janovu kompozici chápou spíše jako výsledek jeho teologické vize (ve smyslu, že jednotlivá svědectví o Kristových mocných činech a slovech Jan někdy klade ve svém evangeliu za sebou tak, aby už jejich pořadím vyslovil nějakou zjevenou teologickou pravdu). Protože ale všichni evangelisté psali na základě Boží inspirace, i Janova teologická koncepce je legitimní, Bohem inspirovaná a má velkou vypovídací hodnotu, pro náš konkrétní život možná někdy důležitější než samotná přesná historická chronologie.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení dnes máme před sebou samotný závěr knihy proroka Micheáše, jednoho z dvanácti takzvaných malých proroků, proroka vystoupivšího koncem sedmého století před Kristem v nelehké době ohrožení celého Izraele asyrskou říší (pro Severní Izrael to znamenalo dokonce jeho zánik, Samaří roku 721 padlo). Je to krásná modlitba, další ze vzorových příkladů starozákonních modliteb obracejících se k Bohu zvlášť ve chvílích tísně, připomínajících jeho minulá dobrodiní a zaslíbení, vyznávajících vlastní slabost a hříšnost a dovolávajících se s důvěrou dalšího Božího milosrdenství.

Je velmi dobré si tyto starozákonní modlitby častěji číst, najít se v nich a nejlépe se je i modlit. Zejména celá kniha žalmů (doslova „zpěvů“) je taková. Proto nejen žalmy ale právě i leckteré jiné starozákonní modlitby přejala církev do své liturgie, a to i té eucharistické. Jednak v nich rozpoznala „školu modlitby“, kdy člověk ve všech myslitelných stavech svého srdce a života – radosti i smutku, štěstí i bolesti, svatosti i hříchu, lásky i hněvu, vděčnosti i strachu – přichází před Hospodina, otevírá své nitro a prosí po pomoc a požehnání. A jednak v nich zaslechla promlouvat samotné Slovo, samotného Krista; on se jako člověk tyto modlitby také modlil, jak víme z evangelia, a jako Boží Syn v nich také promlouval a stále promlouvá.

Nejinak je tomu i u dnešní modlitby proroka Micheáše. I ona je také takovým vylitím srdce před Bohem v dobách tísně a nebezpečí. Jen možná škoda, že nám liturgie opět vynechala, přeskočila dva verše (16. a 17.), které v sobě obsahovaly hněv modlicího se proroka, touhu po pomstě. Ne že by bylo dobré se hněvat a už vůbec není dobré toužit po nějaké pomstě, ale protože tomu tak někdy prostě je, mohly by nám tyto verše být krásným příkladem, jak vylití i těchto emocí před Bohem je nutné, neboť Bůh je může svou dobrotou utišit a proměnit v milosrdenství (což pak můžeme aspoň implicitně číst ve verších následujících, v 18. až 20. verši dnešního úryvku).

Zkusme tedy Micheášova slova vzít jako modlitbu, i jako svou vlastní, pomodlit se je, nechat jimi promlouvat své srdce k Bohu a Boha, Krista skrze ně k nám. Podobně můžeme uchopit i následující žalm sto třetí jakož i jakýkoli jiný, vždy dle stavu a rozpoložení našeho vlastního srdce. Začneme-li se takto aspoň někdy modlit, možná budeme mile překvapeni, jak se náš vlastní modlitební život obohatí, jak se naše komunikace s Pánem Ježíšem stane živější a snad i autentičtější, v každém případě i nějak objektivizovaná duchovní zkušeností našich předků, jež se i proto stala součástí Božího slova…

V evangeliu čteme podobenství o marnotratném synu. Je natolik jasné, průzračné a známé zároveň, že snad ani není možné k němu něco dalšího přidávat. Navíc jsme jistě už slyšeli mnoho jeho výkladů. Možná snad ale stojí za to si i přesto připomenout jeden známý moment dnešního podobenství; konkrétně ten, který se stal – mnozí si na to ještě pamatujeme – velmi výrazným duchovním impulsem pro Milostivé léto roku 2000.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním dnešním čtení, předznamenávajícím jako předobraz evangelijní podobenství o proradných vinařích, máme před sebou začátek starozákonního příběhu o Josefovi a jeho bratřích, konkrétně Josefovo prodání do egyptského otroctví.

Josef, jak dobře víme, je mimo jiné jedním ze starozákonních předobrazů Krista: Je milovaným synem svého otce Jákoba, Kristus je jednorozeným Božím Synem, a tak jako to byl hřích Josefových bratří, zbavení se Josefa prodáním do otroctví, který nakonec přinesl samotným viníkům a mnohým dalším záchranu před smrtí hladem, tak to byl a je hřích nás všech lidí, který přibil Krista na kříž a stal se „šťastnou vinou“ (felix culpa), důvodem spásy celého světa. Proto také dnes v evangeliu slyšíme podobenství, jaké slyšíme, s vysvětlením, že «kámen nárožní,  který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním».

Je-li tedy starozákonní Josef předobrazem Krista, pak jeho bratři jsou obrazem, ztělesněním nás lidí, hříšníků, jejichž hříchy a provinění Pána Ježíše na smrt reálně posílají. Jsou to přece i naše hříchy páchané dnes, které křižují Krista tenkrát, to je jedna ze základních pravd křesťanské víry, vynesl-li Boží Syn na kříž hříchy všech lidí všech dob. V Josefových bratřích se tak máme najít, protože zrcadlí i naše vlastní postoje, naše způsoby chování se ke Kristu. Naše jejich chování podobné chování k jeho různým způsobům přicházení k nám. Chování, které není v mnohém nepodobné jednání proradných vinařů podobně v Ježíšově podobenství.

Necháme-li stranou snad i jistou pochopitelnost žárlivosti bratří vůči Josefovi, byla to především jejich neochota přijmout, že Josef prostě je nejmilovanějším synem Jákoba, která je přivedla k jejich ničím neospravedlnitelnému činu. Jákob skutečně Josefa miloval nejvíce ze všech, neboť Josef byl prvorozeným synem jeho nejmilovanější ženy Ráchel, protěžoval ho zjevně před ostatními. Josef sám si toho byl také vědom, ve vynechaných verších dnešního úryvku bychom četli například o tom, jak svým bratřím vypravuje svůj sen, z něhož vyplývá, že by se mu všichni ostatní bratři měli vlastně klanět.

Jistě jde o jen o předobraz, ten je vždy nedokonalý a v lecčem nutně pokulhávající. Nicméně nám docela jasně ukazuje, jak právě vnitřní neochota přijmout, že Pán Ježíš, ač se stal v lidství naším bratrem, je zároveň jednorozeným Božím Synem, neochota se před ním jako před Pánem a evangeliem jako jeho slovem sklonit, je často jedním z  kořenů našeho jeho odmítání, nepřijetí, vyloučení živého Krista, Slova z našeho osobního života. A stejně tak jako u Josefových bratří to byl v posledku možná strach o sebe samé, o svá vlastní pozemská privilegia (v rámci archaické rodové společnosti), tak to ne nepodobně u nás to může být strach o vlastní pohodlí, o sobeckou „autonomii“, které nás k umlčování a zabíjení Ježíše v našem životě mohou přivést.

Je proto asi dobré se sebekriticky najít v Josefových bratřích a rozjímat o pohnutkách a způsobech našeho (případného) odmítání a umlčování Pána Ježíše, «aby dědictví bylo naše». Podobně můžeme porozjímat i o dnešním podobenství, abychom se nezachovali jako ti zlí vinaři, farizeové z evangelia, kteří nejenže neposlouchali Boží proroky, ale nakonec se chtěli zbavit samotného Božího Syna. Ale ještě lepší by bylo, kdybychom se mohli aspoň nějak nalézt v Josefovi, zejména v tom, jak celý jeho příběh pokračuje, a tedy v samotném Pánu Ježíšovi…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes opět dvě poznámky k oběma dnešním biblickým čtením, dnes tak výrazným…

V prvním z nich slyšíme známý úryvek ze sedmnácté kapitoly knihy proroka Jeremiáše. Z této prorocké knihy jsme četli i včera, a tak jsme si již připomněli, že Jeremiáš, jeden z čtyř takzvaných velkých proroků, vystupuje v Jeruzalémě na začátku šestého století před Kristem, v kritické době, kdy hrozba babylónského vojenského vpádu byla stále větší a bezprostřednější. Izrael přesto stále spoléhá na své vlastní síly a síly svých (spíše domnělých) vojenských spojenců, zejména Egypta, nechce se ze svého sebejistého poklidu nechat vyrušit Jeremiášovým burcujícím proroctvím. Proto je prorok nepřijímán, umlčován a pronásledován, musí se utéci jedině k Hospodinu a před ním vylít své srdce.

V dnešním úryvku máme před sebou překrásný obraz, následně vyzpívaný ještě v prvním žalmu, obraz dvou stromů: Jalovce na pustině, který nevidí, že přišel déšť, neboť svůj domov si našel v suchopárné poušti a v solném kraji, kde nelze bydlet. V protikladu mu stojí obraz pevného stromu zasazeného u vod, s kořeny u potoka, jehož listí je stále zelené a který nepřestává nést ovoce, strom, který odolá všem možným bouřím a nepřízním.

Prvnímu stromu je podobný člověk, který svou naději vkládá jen v sebe a v druhé smrtelníky; takový nakonec neobstojí, zvlášť když přijde tíseň, nebezpečí či protivenství. Druhému stromu je naopak podobný takový člověk, který svou naději vložil předně v Hospodina, který u něj čerpá svou sílu, pomoc a světlo, který se od něj nenechá ničím a nikým nikam přesadit; takový obstojí i v nejtěžších chvílích, v různých životních bouřích, nepřízních osudu, protože jeho silou a radostí je sám Bůh.

Obraz těchto dvou stromů jistě nechce říci, že bychom vůbec nesměli nějak spoléhat na druhé lidi; bez toho, bez vzájemné důvěry a spolehnutí se také jeden na druhého by nešlo vůbec na zemi žít. Ale chce zdůraznit základní pravdu žité víry, že naší první a největší nadějí a zdrojem nadpřirozené síly má být prostě Bůh; první důvěra v Boha, je-li opravdová a pevná, nevylučuje tu druhou, v lidi. A ani nechce říci, že by samo spolehnutí se na Hospodina automaticky znamenalo, že vše dopadne dobře, že žádná katastrofa nepřijde, že nebudou bouře; obraz dvou stromů chce říci, že budeme-li podobni tomu pevnému, máme díky Boží síle, díky své zakořeněnosti v Bohu a čerpání jeho síly naději ve všech nepřízních obstát, naději zůstat pevnými, naději zůstat (anebo stát se) dobrými.

A to je nesmírně důležité připomenutí, zvlášť v dobách různých nebezpečí, nejistot a ohrožení. I v době nynější pandemie bychom se tak Jeremiášovým obrazem měli nechat oslovit, vyburcovat: Abychom svou naději opravdu nejprve vložili v Hospodina, v Pána Ježíše. Ne proto, že bychom si mohli myslet, že on s jistotou zázrakem zastaví pandemii koronaviru (to sice ve své všemohoucnosti může učinit, ale rozhodně nemusí), ale proto, že nám určitě chce dát sílu v ní obstát, stát se oněmi pevnými stromy, jejichž listí víry nevadne a je stále živé, stromy, které přináší ovoce dobrých skutků celému svému okolí. Kterým se – ve smyslu vykonání náležitého dobra – bude dařit vše, co budou s Boží pomocí činit.

O to být takovýmto stromem jde nyní skutečně nejvíc, pevných stromů v bouři a nepřízni je vždy potřeba. Nehledě na to, že je také věčnost, o kterou jde ze všeho úplně nejvíc, o věčnost, do které jsou tyto stromy pak přesazeny. Utíkejme se proto k Hospodinu, k Pánu Ježíšovi více než kdy jindy…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes snad dvě krátké poznámky k oběma dnešním biblickým čtením.

První z nich je z proroka Jeremiáše, jednoho ze čtyř takzvaných velkých starozákonních proroků, vystoupivšího v Jeruzalémě těsně před jeho vypleněním a babylónským vyhnanstvím, začátkem šestého století před Kristem. Jeremiáš vystupuje a prorokuje v době, kdy babylónské nebezpečí pro Judsko bylo stále bližší. Boží slovo skrze Jeremiáše ovšem zaznělo jako nesmírně kritický a pro mnohé současníky velmi nepopulární hlas: Židé se v danou chvíli nemají spoléhat na sebe a lidská vojenská spojenectví (s Egyptem a dalšími okolními národy), jak činí, aby sami sebe uklidnili, ale mají se především v kajícnosti obrátit k Bohu. Nebezpečí (z Babylónie) je skutečné, již velmi bezprostřední, není možné žit si v klidu a pokoji dál.

Jeremiášovo nepohodlné proroctví nebylo přijímáno, sám Jeremiáš byl všemožně umlčován, pronásledován, zejména židovské elity se proti němu postavily, usilovaly mu dokonce o život, do cisterny byl Jeremiáš vhozen, aby v ní zemřel (nakonec z ní byl tedy vytažen).

A právě v této situaci se s prorokem v dnešním úryvku setkáváme: Jeremiáš vylévá svou vnitřní bolest, své rozhořčení, tíseň svého srdce i jeho hněv před Hospodinem, utíká se k němu v modlitbě a naříká před ním. Protože nepřijetí a různá protivenství provázela takřka celé prorokovo působení, najdeme takových míst v jeho knize povícero, jeho nářky daly vzniknout dokonce samostatné sbírce, biblické knize Pláč Jeremiášův.

Utéci se k Hospodinu je rozhodně to nejlepší, co v dané situaci může Jeremiáš udělat: Nebere spravedlnost sám do svých rukou, jen naříká před Hospodinem. I v hněvu, i s prosbou, aby bezbožníky raději zničil (jak je v následujících verších, kdybychom úryvek četli dál). Ale vše nakonec nechává na Hospodinu, nic jiného mu ostatně ani nezbývá. A sám prorokuje dál a dál, protože ho Bůh k tomu nepřestává posílat.

Jeremiáš je tak – mimo mnoha jiného – krásným příkladem člověka, který v podobné situaci učiní jediné správné. Je nám příkladem, jak bychom se měli v podobných situacích měli zachovat i my všichni: Jsme-li svědky nějaké nepravosti, nejsme-li přijímáni, jsme-li třeba i nespravedlivě pronásledování, pomlouváni, anebo blíží-li se nějaké obrovské nebezpečí a nám se zdá, že mnozí je neberou vážně, anebo se stále jen spoléhají na nějakou (neexistující) vnější pomoc, místo aby něco učinili se svým vlastním životem, obrátili se k Hospodinu a změnili se své chování k lepšímu, pak to první, co můžeme a máme učinit, je vylít své srdce, jeho obsah, včetně hněvu a zloby, před Pánem Ježíšem.

To neznamená nečinnost, i Jeremiáš konal. A už vůbec to neznamená, že my jsme ti spravedliví, zatímco ti druzí bídáci. Ne všichni jsme proroky jako Jeremiáš a jemu podobní, mnohdy jsme podobnější spíše jeho okolí. Ale ve všech případech je to právě prostředí modlitby, kdy máme větší naději správně rozpoznat, jak to s námi i s okolím je, co máme a co nemáme v dané situaci činit či říkat, kdy něco a kdy nic. A hlavně máme větší naději, že nebudeme jednat vedeni (pouze) emocí hněvu, ta zpravidla bývá špatným rádcem, naději, že se hněvem nenecháme unést a strhnout, to povětšinou končí nějakou další nespravedlností.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

o většině postních dnů slyšíme z Božího slova stále se opakující výzvy k obrácení, často se také společně snažíme o nich i nějak porozjímat. Výzvy k obrácení – k odvrácení se od hříchu, zla a vlastního sobectví a k přivrácení se k Bohu, dobru a druhým lidem – zaznívají v různých obměnách, podobách a s různými akcenty, někdy i specifickými odstíny. Nejinak je tomu i dnes, přičemž jeden z dnešních odstínů je asi obzvlášť důležitý.

Zaměřme dnes svou pozornost na čtení starozákonní, ze samotného začátku Izaiášova proroctví. Je z první kapitoly a začíná vlastně velmi drsně: «Slyšte Hospodinovo slovo, sodomská knížata, poslechněte příkaz našeho Boha, gomorský lide!» Sodoma a Gomora, starověká města zničená (Hospodinem) pro svou zvrácenost, byla pro starozákonního člověka snad největším symbolem neřesti a hříšnosti. Tak příkře jako jejich obyvatele častuje Izaiáš své posluchače, nejen Izraelity poloviny osmého století před Kristem, ale samozřejmě i nás, křesťany jednadvacátého století. Abychom si uvědomili, že i my jsme skutečně hříšníky, s docela konkrétními hříchy, a že tudíž proroctví Izaiášovy knihy jsou adresována i nám. I my hřešíme navzdory tomu, že nám byla dána víra, v našem případě již křesťanská, modlíme se, slavíme svátky, chodíme do kostela a přijímáme svátosti.

A právě ukázání na tento nesoulad můžeme vnímat jako onen specifický odstín, který nám dnešní starozákonní čtení chce zvlášť připomenout. Je patrný zvlášť z veršů, které nám úryvek přeskočil: «K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin… Že se mi chodíte ukazovat… Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností… Ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát». Jednáme-li i my zle, v nesouladu s Kristovým evangeliem a křesťanskou bohoslužbou, prorokova slova palčivě odhalují, jak často neúčinný je i náš duchovní život (je-li tedy vůbec nějaký)…

A je to velmi závažná výtka platící nejen v dávném osmém století před Kristem, ale která se v čase po Kristu stala samozřejmě ještě mnohem aktuálnější. Navíc je to výtka, kterou často slyšíme i ze strany svých nekřesťanských bratří a sester, a to bohužel mnohdy celkem oprávněně.

Jak však z toho ven? Jak pomoci tomu, aby náš duchovní život – modlitby, účast na bohoslužbách a zejména přijímání svátostí a četba Písma – přinášel také své kýžené ovoce? Takové, o jakém kupříkladu slyšíme také z dnešního prvního čtení, k němuž nás prostřednictvím proroka vybízí sám Bůh: «Odstraňte své špatné skutky pryč z mých očí; přestaňte jednat zle, učte se jednat dobře: hledejte spravedlnost, přispějte utlačenému, sirotku pomozte k právu, zastaňte se vdovy»?

To je pochopitelně základní a stále opakovaná otázka celého našeho duchovního života. Kolikrát se zeptáme, tolik odpovědí a rad možná také najdeme. Dnešní úryvek z proroka Izaiáše nám možná nabízí dva takové podněty:

Prvním z nich je jeho zásadní výzva: «Nuže, suďme se – praví Hospodin. I kdyby jak šarlat byly vaše hříchy, vybílí se jako sníh. I kdyby se červenaly jako purpur, budou jako bílá vlna». Je to výzva, abychom přišli, «projednali» své hříchy s Bohem (jak zní jiný překlad), hříchy si přiznali, vyznali je a nechali si je Bohem odpustit. V případě křesťanství je to pak v neposlední řadě pozvání ke svátosti smíření, ke svaté zpovědi, pozvání vpravdě postní. Vždyť která doba je k tomu příhodnější než právě doba postní, která doba postní k obrácení kdy vybízela k obrácení více než ta letošní, pandemická…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

den co den nasloucháme biblickým textům postních dnů, Božímu slovu, které nám chce pomoci k vnitřnímu obrácení, nejvlastnějšímu smyslu celé postní doby. I dnešní čtení jsou taková a navíc jsou velmi výrazná.

První je z pozoruhodné knihy Danielovy. V řeckém a potažmo křesťanském kánonu starozákonních knih ji řadíme mezi Proroky, zatímco hebrejský neboli palestinský kánon Starého zákona ji řadí mezi Spisy: Daniel, hlavní aktér knihy, je prorockým duchem obdařeným mladíkem v době babylónského vyhnanství. Ve skutečnosti se jedná – co do svého stylu i obsahu – v prvé řadě o knihu apokalyptickou. Formou barvitého vyprávění o mladíkovi Danielovi a jeho druzích na začátku babylónského vyhnanství odkrývá skrytá Boží tajemství (apokalypsis doslova znamená „odkrytí věcí skrytých“), aby své čtenáře povzbudila a pomohla jim k obrácení.

Kniha vzniká v době, kdy starozákonní proroci již více než dvě staletí mlčí. Je sepsána v polovině 2. století, to znamená v jedné z dalších nejtěžších dob pro Izrael, v době násilné helenizace a pronásledování zbožných židů za vlády Antiocha IV. Epifana (syrského krále z dynastie Seleukovců, která po smrti Alexandra Makedonského ovládla asijskou část jeho říše).

Literární druh a dějinné okolnosti vzniku knihy Daniel jsou pro její snazší a snad i hlubší pochopení poměrně důležité: Máme v ní totiž hledat nejprve odkrytí Božích pravd – pravd o Boží blízkosti, o smyslu toho, co se děje, a o našem obrácení – zvlášť v dobách nějakého (vnějších) ohrožení či vyhnanství, v dobách tísně, mravního a náboženského úpadku, v čase strachu a úzkosti.

V takové době kniha vznikla, možná pro podobnou dobu je zejména napsána a v ní má být obzvlášť čtena. Vzhledem k tomu, co se nyní děje, asi nebude příliš pochyb, jak aktuálně může zaznít apokalyptické poselství knihy Daniel právě v našem čase…

Dnes máme před sebou část Danielovy kající modlitby: Daniel se sklání před Božím majestátem, pokorně přijímá tíseň svou i celého svého lidu, babylónské vyhnanství, a chápe je  jako trest za nevěrnosti a za spáchané hříchy, které doznává a vyznává. «Zhřešili jsme, provinili jsme se, jednali jsme bezbožně, vzbouřili jsme a odchýlili od přikázání a nařízení… Tobě, Pane, sluší přiznat spravedlnost, nám však hanbu na tváři, jako se dnes skutečně hanbí judští mužové i jeruzalémští obyvatele a všichni Izraelité, blízcí i dalecí, ve všech zemích, do nichž jsi je vyhnal pro nevěrnost, které se vůči tobě dopustili». Zároveň – to bychom slyšeli, kdybychom modlitbu četli dál – Daniel hned znovu prosí o Boží milosrdenství, úpěnlivě o ně volá pro sebe i celý svůj lid, veškerý trest za hřích chápe rovnou jako veliké Boží volání k obrácení, k návratu do země zaslíbené.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

protože až od třetí neděle postní se začnou evangelijní čtení lišit dle jednotlivých liturgických cyklů s jejich důrazy (v cyklu A je to příprava na křest a obnovu křestního vyznání, letos je to důraz na kajícnost a pokání, v cyklu C je akcent na prohloubení duchovního života), na druhou neděli postní rok co rok slyšíme evangelijní svědectví o téže události, o proměnění Páně na hoře: Pán Ježíš vzal tři ze svých učedníků, Petra, Jakuba a Jana na vysokou horu (tradicí ztotožňovanou s horou Tábor), aby byl před jejich zraky proměněn. Zazáří jim jeho Boží sláva, sláva Božího Syna, jakož i to, že Kristus je skutečně naplněním celého Zákona (proto s ním vidí Mojžíše) i proroků (proto Eliáš). Tři apoštolové mohou spatřit, jak jim z Ježíšova lidství zazáří jeho Božství, mohou tak zakusit cosi z nebeské blaženosti («je dobře, že jsme tady»). I proto, aby až sestoupí z hory, až přijdou chvíle těžké a chvíle temnot, čerpali z této vzpomínky Boží sílu k následování Pána Ježíše i tehdy. Stalo se tomu tak jednou za přibližně tři roky Ježíšova veřejného působení. Ne nepodobně tomu bude i u nás, v naší vlastní duchovní zkušenosti…

Evangelium sice tedy každoročně svědčí o téže podivuhodné události, byť dle sepsání buď podle Matouše, Marka nebo Lukáše, liší se však dvě biblická čtení předcházející, čteme úryvky vlastní jednotlivým liturgickým cyklům. Letos je tak svědectví o proměnění Páně v prvním čtení předznamenáno úryvkem z knihy Genesis, Abrahámovou zkouškou; má obětovat svého jediného syna Izáka. Snad jen málokterý starozákonní příběh vzbuzuje tolik otázek a možná i emocí. Ostatně o jeho výraznosti a zájmu o něj svědčí i bezpočet výtvarných ztvárnění, zvlášť v barokní dramatice. Jak může Bůh Abraháma takto šíleně zkoušet, nepopírá svou zkouškou v očích Abraháma sám sebe, je opravdu nutné Boží svrchovanost takto chápat? Jak máme danému textu rozumět?

Starý zákon je svědectvím o teprve postupném poznáváním Boha na základě dějinné zkušenosti s ním, na základě Božího postupného zjevování se v dějinách spásy. Plnost Božího sebezjevení přichází ovšem až v Zákoně novém, až skrze Ježíše Krista. Přičemž postupné zrání biblického poznání Boha, zrání zkušenosti s ním se netýká jen toho, jaký Bůh je, ale i celého vztahu s ním, všech způsobů následování, komunikace s ním, bohoslužby.

V tomto ohledu jedna z možných interpretací Abrahámovy zkoušky je její čtení jako svědectví o velkém posunu v náboženském smýšlení Izraele: Abrahám mohl být do té doby přesvědčen, jak tomu bylo ve velké části dobových kultur a náboženství, že Bohu musí být obětováno to nejcennější, co člověk má, tedy především prvorozený syn. V některých kulturách tomu bylo i tak, že je obětován ne hned po narození, ale třeba až na začátku dospívání, aby oběť bohům byla ještě větší. Tak mohl smýšlet i Abrahám, mohl být přesvědčen, že mu to přikazuje sám Bůh, šel s bolestí v srdci a v poslušnosti svému náboženskému přesvědčení vykonat oběť prvorozeného syna, ale Bůh sám mu v tom prostřednictvím anděla zabránil. Zjevil mu, že není třeba lidských obětí, že stačí zástupná, zvířecí; proto beránek v křoví, proto pak ustanovení mojžíšského Zákona, že za každého prvorozeného chlapce je třeba přinést dvě hrdličky nebo dvě holoubátka, proto tomu tak bylo i po narození Ježíšově.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

první starozákonní čtení je dnes opět z Páté knihy Mojžíšovy, z knihy Deuteronomium. Jelikož jsme z ní četli už před několika dny, bylo již při té příležitosti připomenuto, jak tato poslední kniha Pentateuchu je (podle Druhé knihy královské) znovu nalezenou knihou Zákona v útrobách jeruzalémského chrámu koncem sedmého století před Kristem a jak právě na tento podivuhodný nález navázala velká náboženská reforma, obnova dodržování Zákona a smlouvy s Hospodinem, velká očista lidu a kultu od modloslužeb za vlády judského krále Joziáše.

Ať to s nálezem či sepsáním této posvátné knihy bylo, jak bylo, v každém případě obsahem Deuteronomia je skutečně „opakování Zákona“ (název znamená doslova „druhý Zákon“). Je jeho novým a hlubším výkladem, a tak je mu také dobré naslouchat.

Dnešní úryvek je samotný závěr a tím i jakési shrnutí praktického vyústění hlavní části knihy: Pokud Izrael bude Boží nařízení ze srdce dodržovat, a tak kráčet po Hospodinových cestách, bude zakoušet Hospodinovu blízkost, bude na něm spočívat jeho požehnání.

I přestože – zejména od chvíle příchodu Božího Syna – platí, že Bůh je blízko všem, a to i všem hříšníkům, vztah mezi kráčením po Božích cestách a vnímatelností Boží Kristovy blízkosti platí stále také. «Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha… Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek» jsou slova samotného Pána Ježíše.

Něco takového známe přeci i z vlastní duchovní zkušenosti (anebo třeba i ze svědectví druhých). Jistěže v této oblasti musíme zůstat velmi pokorní, je třeba se stále snažit ve vlastním prožívání rozlišovat Kristovu skutečnou a jen jeho domnělou přítomnost, opravdovou Boží blízkost a jen její představu či dokonce sugesci. Přesto se můžeme odvážit snad říci, že v dobách, kdy se člověku s Boží pomocí nějak daří kráčet po Božích cestách, může tuto Boží blízkost – zakoušenou především jako vnitřní pokoj – zažívat. Přičemž k této zkušenosti Boží blízkosti patří i ta po hříchu, ta, která přichází ve chvílích lítosti, zvlášť ve chvílích, kdy na hříšníkovi spočine Boží milosrdné odpuštění.

I když vše je samozřejmě povětšinou mnohem komplikovanější – otázka skutečné a domnělé Boží blízkosti je jedním z největších „oříšků“ duchovního života – , přesto ve světle dnešního prvního čtení a Kristových slov musí platit, že čím poctivější by byla naše snaha kráčet po Božích cestách, tím větší naději autenticity své křesťanské duchovní zkušenosti bychom měli.

Pochopitelně stále a jedině s pokorným vědomím, že prožitek vlastního „já“ nikdy nebudeme schopni zcela oddělit a odlišit od zakoušení Božího „ty“, neboť Bůh proniká vše a zejména skrze naše „já“ se nám dává zakoušet; „blažené patření“ (visio beatifica), které jako jediné je bezprostřední (doslova), to je až v nebi. Že prožitek svého „já“ od zkušenosti Božího „ty“ ve svém vztahu s Kristem nedokážeme nikdy zcela rozlišit, tedy vůbec nevadí. Co vadí, co by bylo skutečnou tragédií, je to, kdybychom zůstali jen ve svém „já“ a mysleli si, že s jistotou zakoušíme Boha, a přitom bychom se sobecky točili jen v sobě samých.

Read More »