Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení pokračujeme v četbě osmapadesáté kapitoly proroka Izaiáše, pasáže, která bývá zpravidla redakčně nadepisována „Pravý půst“, a to celkem příznačně. Je Bohem inspirovaným proroctvím, připomenutím, že nejvlastnější podstatou a hlavním cílem jakéhokoli skutečného postu, který se Hospodinu líbí, je naše obrácení, odvrácení se od zla, hříchu a vlastní sebestřednosti k Bohu, k poslušnosti jeho dobrým přikázáním a také k potřebám druhého člověka, tedy ke skutečné lásce k Bohu i člověku.

Prorocký text dnešního prvního čtení je tak krásný a jasný, že nejenže není potřeba, ale snad ani není možné k němu cokoli dodávat. «Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem křivě mluvit, nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo… Hospodin tě stále povede… Budeš jako zavlažovaná zahrada, jako živé zřídlo, jehož voda nevysychá… Zastavíš-li svou nohu v sobotu,… nazveš-li sobotu svou rozkoší,… tu bude tvá radost v Hospodinu… Ano, Hospodinova ústa to řekla».

Stačí se do těchto prorockých, Bohem inspirovaných slov zaposlouchat a – jistě mimo mnohého dalšího – si jimi nechat znovu připomenout dva základní momenty, v čem se nejvíce projeví naše láska k Bohu a bližnímu: V soucitu s nouzí a potřebami druhého člověka, ať jsou jakékoli, a ve snaze mu nějak pomoci, prokázat konkrétní skutky milosrdenství, tělesného i duchovního, jsou-li jen trošku v našich silách. A ve slavení Hospodinových svátků, v projevech zbožnosti, pro nás především ve svěcení neděle, v jednom z nejzákladnějších projevů naší povinné úcty k Bohu, z lásky k němu. Těchto dvou oblastí, základních projevů našeho vztahu k lidem a k Bohu, zbožnosti a milosrdenství, by se měl dle Izaiášova proroctví týkat náš pravý půst, k nim by měl směřovat, milosrdenství a zbožnost by měly být jeho začátkem, obsahem i cílem.

Je jasné a ničím nezpochybnitelné, že prvním přikázáním je láska k Bohu a až druhým, byť s prvním stejně závažným, je láska k člověku. Izaiáš však ve svém „Pravém postu“ nejprve hovoří o projevech milosrdenství k člověku a pak teprve o projevech zbožnosti, o svěcení soboty, dne zasvěceného Hospodinu. Může to být náhoda, ale můžeme v tomto pořadí číst i něco Bohem vnuknutého, zvlášť pro pravý půst podstatného.

Je-li nejprve řeč o projevech milosrdenství k člověku, nám možná chce připomenout, že to, na čem se nejdříve a možná i nejzřejměji projeví skutečný stav našeho srdce, je vztah k bližním, které vidíme, kteří jsou kolem nás. Svatý Jan to ve svém prvním listě přeci říká docela jasně: «Řekne-li někdo „já miluji Boha“ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí». Protože naše srdce je jedno, na vztahu k bližním, které vidíme, se tak zrcadlí i náš vztah k Bohu.

A i když u Izaiáše čteme na jiných místech dokonce ještě mnohem silnější odsudky takové zbožnosti, která se stala jen formální a život neproměňující («Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát. Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet»), a i když jsme z jeho úst slyšeli i včera, že to ještě nemusí být vnímatelné projevy zbožnosti, respektive postu, na nichž by se náš vztah k Bohu skutečně projevil, přesto zbožnost k proměně srdce je nezbytná, naprosto nezbytná.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jak bylo již připomenuto včera, mešní biblická čtení všedních postních dnů nejsou čtena na pokračování z jednotlivých biblických knih (jak tomu je v liturgickém mezidobí), ale jsou  vybrána tematicky (podobně jako například v adventních všedních dnech), aby nám byla společně Božím slovem, které nás má provázet a inspirovat (doslova!) po celých čtyřicet dnů postní cesty. Zvlášť na samém začátku postní doby jsou tyto biblické úryvky důležité, neboť v těchto dnech je zpravidla větší naděje, že nás zasáhnou, jelikož naše srdce je možná otevřenější a snad i připravenější je zaslechnout. Vždyť povětšinou opravdu vstupujeme do postní doby aspoň s nějakým předsevzetím, aspoň s nějakou touhou, aby se s námi něco dobrého stalo, s touhou, aby všechna ta slova postních modliteb a (Božích) apelů se aspoň trochu stala skutečností našeho života. Na začátku nejsme ještě rak rezignovaní, jak někteří možná býváme na konci postní doby…

V prvním čtení z proroka Izaiáše proto slyšíme překrásný text, zpravidla redakčně nazývaný „Pravý půst“, což vůbec není špatný nadpis. Izaiášova prorocká slova skutečně chtějí vystihnout a pojmenovat, v čem pravý půst spočívá, jaký půst je dle Hospodinova přání, jaký by měl být cíl veškerého postního snažení: «Či není půst, jaký si přeji, toto: rozvázat nespravedlivá pouta, uvolnit uzly jha, utiskované propustit na svobodu, zlomit každé jařmo? Lámat svůj chléb hladovému, popřát pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obléci ho, neodmítat pomoc svému bližnímu?».

To jsou projevy skutečného obrácení, odvrácení se od zla, hříchu, sebe samého, od vlastní sebestřednosti a přivrácení se k Bohu, pravému dobru a také k druhým lidem a jejich potřebám. Boží slovo nám takto připomíná smysl a obsah jakéhokoli postního snažení vyjmenovávajíc nám jeho konkrétní ovoce. Aby se nám tento „seznam“ stal jakýmsi zrcadlem, jak to vlastně s námi je, zda se opravdu postíme anebo ne. Stojí za to se do tohoto zrcadla pravdivě zadívat,  a to jak doslovně, tak i ve všech rovinách alegorie…

Druhým důležitým momentem, který nám dnešní první čtení bezpochyby připomíná, je souvislost vnímání Boží blízkosti a „pravého postu“: «Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí. Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva. Tehdy budeš volat, a Hospodin odpoví, křičet o pomoc a on řekne: Zde jsem!».

Jestliže člověk neprožívá Boží blízkost, ač po ní touží, může to mít pochopitelně mnoho důvodů. Ať už jsou to ty, které se zdají být spíše „na straně Boží“, například že Bůh se člověku mysticky skryje, aby jej tříbil, anebo ty, které jsou vinou člověka, například že své nitro nechá zahltit vším možným zbytečným a třeba i zlým a hříšným, anebo že nevěnuje duchovnímu životu dostatek prostoru, že není upřímný, anebo že zneschopní svou duši vnímat Boha množstvím svých hříchů.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

po včerejší Popeleční středě máme dnes první všední postní den, druhý ze čtyřiceti, s příslušnými všednodenními biblickými čteními. Jak víme, ta jsou v postní době vybrána jinak než v liturgickém mezidobí, kdy se čte na pokračování z jednotlivých biblických knih. V postní době (stejně jako v ostatních „silných“ liturgických dobách) je kritériem výběru textu zejména jeho postní obsah, aby první čtení i evangelijní úryvek k nám (pokud možno) společně promlouvaly jako Boží slovo k naší postní cestě. Ta by měla být – za pomoci postu, modlitby a almužny – cestou obrácení, novým rozhodnutím následovat Pána Ježíše a konat dobro, odvrátit se od sebe a hříchu a přivrátit se k Bohu a druhým lidem.

První čtení je dnes z Páté knihy Mojžíšovy, Deuteronomia, z knihy „opakování Zákona“, doslova „Druhého Zákona“. Úryvek, který slyšíme, je samotného závěru knihy: Boží Zákon byl již dál, Božímu lidu předložen, znovu nalezen (kniha Deuteronomium – dle Druhé knihy královské – byla knihou Mojžíšova Zákona nalezenou v jeruzalémském chrámě koncem 7. století před Kristem, na jejím základě se udála Joziášova náboženská reforma), respektive zopakován. Nyní je tedy již na rozhodnutí člověka, zda se jeho cestou, cestou Božího Zákona vydá či nikoli.

Ve svém případě můžeme toto rozhodnutí přetransformovat na otázku, zda se v postní době vydáme cestou skutečného obrácení či nikoli…

Život či smrt, poslouchání Boha anebo svévole jsou předloženy jako dvě cesty, z nichž si člověk musí jednu vybrat. «Předkládám ti život nebo smrt, požehnání nebo kletbu». Obraz dvou předložených cest, jejich rozcestí, kdy je člověk postaven před nutnost rozhodnutí, kterou z nich se vydá, kdy Boží cesta je cestou dobra a druhá je cestou zla, je v Písmu svatém i v celé židovské a především pak křesťanské tradici relativně častý. Uznává schopnost člověka se rozhodnout a zároveň připomíná nutnost tak učinit; život je vždycky putováním, nelze se zastavit, nelze se nerozhodovat, protože čas nelze zastavit a ten přináší stále nové podněty a výzvy.

Obraz dvou cest máme tak před sebou nejen v dnešním úryvku z Deuteronomia a v následném prvním žalmu, ale setkáme se s ním i na řadě dalších míst Písma i Tradice. Krásně o dvou cestách mluví například prorok Jeremiáš: «Stoupněte si na začátky cest, ptejte se na stezky věčnosti: Kde je ta dobrá cesta?». Podobnou výzvu můžeme číst vlastně za každým apelem k rozhodnutí se pro Boha a jeho věc, za každou výzvou k obrácení se k Bohu a odvrácení se od zla. Stojí i za Kristovým zásadním pozváním člověka «pojď za mnou… já jsem cesta», pozváním, jež rezonuje i v dnešních Kristových slovech v evangeliu. Podobně začíná i jeden z nejranějších a nejkrásnějších starokřesťanských spisů Didaché („Učení“): «Jsou dvě cesty, cesta života a cesta smrti, a tyto dvě cesty se v mnohém liší. Cesta života je tato: za prvé, budeš milovat Boha, který tě učinil; za druhé, svého bližního jako sebe samého… Cesta smrti je tato – především je špatná a plná prokletí» a pak následuje výčet hříchů, lidských postojů a činů s cestou Boží se neslučujících.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jsou tři momenty, které nás na Popeleční středu každoročně mohou a snad i mají zasáhnout, zvlášť máme-li tu možnost se účastnit její bohoslužby. Jsou to tři momenty, které by každoročně měly předznamenat a prodchnout i celou dnes začínající postní dobu, tři momenty, ke kterým letos přistupuje asi ještě čtvrtý, a to zjevná mimořádnost situace, v níž do postní doby vstupujeme. Vlastně již druhé takové, protože přibližně právě před rokem se začala nákaza šířit po celém světě.

Prvním z těchto momentů je bezpochyby půst, dobrovolné odřeknutí si něčeho dovoleného a příjemného, z lásky k Bohu i k lidem. Půst, na dnešní den dokonce charakterizovaný a předepsaný jako „přísný“, má být posilou vůle pro snazší odřeknutí si hříchu, toho čeho bychom se v životě skutečně měli vyvarovat. Půst se svými různými formami sebezáporu má pomoci ke zestřídmění života i srdce člověka, aby snadněji vnímal Boha i druhé. Je zároveň zdrojem prostředků pro almužnu, doslova „dar ze slitovnosti“, „milodar“. A je konečně má být i snahou aspoň o nějaké zadostiučinění za hříchy, je projevem zkroušenosti, kajícnosti. Posila vůle, vidění Boha, almužna a kajícnost je tak čtverý smysl postu, který jsme dnes o půlnoci začali a který by měl aspoň nějak naplnit následných čtyřicet dnů (krom nedělí) až do Bílé soboty.

Druhým momentem dnešní bohoslužby je výzva k obrácení, jehož by měl být půst znamením, průvodním jevem i důsledkem. Je to výzva k lítosti, ke smíření se s Bohem a většímu přilnutí k němu, výzva k proměně srdce k lásce, k polepšení života, k odvrácení se od sebe a od zla a k přivrácení se k Bohu, dobru a druhým lidem. O obrácení a jeho spojitosti s postem jsou vlastně všechny dnešní mešní modlitby, zvlášť ta vstupní: «Bože, dej, ať nás posilní dnešní půst…, abychom se naučili sebeovládáním statečně přemáhat zlo a konat dobro». O obrácení jsou i dnešní biblická čtení: «Nyní, praví Hospodin, obraťte se ke mně celým svým srdcem… roztrhněte svá srdce… obraťte se k Hospodinu…, neboť je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky… Smiřte se s Bohem!». O obrácení je celá dnešní bohoslužba a měl by o něm, i o něm být celý následný čtyřicetidenní půst.

A zatřetí je to sypání popela na hlavu, popelec. Protože právě popelec je dnes asi nejvýraznějším momentem celé bohoslužby, navíc v mnohém shrnující v sobě i vše ostatní, stojí za to se právě nad tímto znamením rok co rok zastavit, nechat je k sobě promluvit.

Užití popela – sypání či mazání se popelem, sedání si do něj, oblékání šatu posypaného popelem nebo dokonce i jezení popela – je krásné, starobylé (nejen) biblické znamení. Už ve Starém zákoně užití popela znamenalo kajícnost, smutek, půst a pokoru: Král David se kaje v popelavém rouchu po svém hříchu s Betšebou. Královna Ester se postí a maže si tvář popelem před tím, než vejde troufale bez zavolání před krále Mardochaje se svou žádostí o záchranu Židů. Spravedlivý Job si po všem tom obrovském neštěstí, jež na jeho rodinu i na něj dolehlo, v pokoře sedne do popela a škrábe se střepem. Stejně tak do popela si sedne ninivský král, když prorok Jonáš vyzve celé město k pokání. Jsou to proroci, kteří vyzývají, aby se lidé obrátili k Bohu v pláči, postu a v popelu. Jsou to žalmy, které zpívají: «Bože, kořím se před tebou, v prachu a popelu, vždyť já sám jsem jen prach a popel, a proto tyto se staly mým pokrmem». A tak dále.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v rámci biblické četby na pokračování dnes naposledy – aspoň pro letošek, protože zítřejší Popeleční středou začne svatopostní doba se svými vlastními biblickými čteními – otevíráme stránky prvních jedenácti kapitol knihy Genesis, pradějin lidstva a světa. Dnešní úryvek před námi rozevírá začátek potopy, začátek obrazného příběhu o potopě celého světa a o Noemovi, příběh, kterému jsou věnovány celé tři kapitoly Božího slova.

Potopa – podobně jako i jiné přírodní katastrofy – byla nejen v biblickém chápání ale i v chápání řady dalších starobylých kultur (u nichž také najdeme náboženské texty hovořící o nějaké potopě, jež postihla celý svět) vnímána a interpretována jako Boží trest za hřích lidí. «Když Hospodin viděl, že mnoho je lidské špatnosti na zemi a že veškeré myšlení a snažení jejich srdce stále jen směřuje ke zlému, litoval Hospodin, že udělal lidi a velmi se zarmoutil» čteme v úvodním verši dnešního úryvku.

Vzhledem k tomu, že v případě příběhů prvních jedenácti kapitol se jedná především o archetypální Bohem inspirované obrazy odhalující a zjevující tajemství počátků světa i jeho nynější skutečnosti, není sice třeba jakkoli pátrat a hledat, o kterou konkrétní přírodní katastrofu v dějinách světa se přesně jednalo (a už vůbec asi nemusíme někde pod Araratem hledat trosky Noemovy archy), nýbrž je třeba biblický obraz potopy světa především vzít vážně jako Bohem vnuknuté vysvětlení toho, co se stalo, může dít a děje stále: V tom smyslu, že různá neštěstí, různé přírodní či jiné katastrofy mohou být také interpretovány jako důsledek rozmnoživší se hříšnosti nás lidí, tedy i jako bolestivý trest za hřích, který má přivést člověka zpátky k Hospodinu, zpátky na cestu dobra. V každém případě jako něco, co nás zve, abychom se připodobnili spravedlivému Noemovi, anebo se aspoň jím nechali nějak vzít do „archy“, zahrnout do „sféry“ jeho spravedlnosti, nechali se jím inspirovat.

Příběh o potopě a Noemovi ale nekončí katastrofou, zničením světa a života: Jednak po skončení potopy Hospodin slibuje, přímo se zavazuje přísahou (jejímž znamením se stane duha), že takovouto globální katastrofu, která by bezezbytku zasáhla celý svět, již nikdy nedovolí. A jednak, a to hlavně, že se našel jeden spravedlivý Noe, který přežil a který se stal příčinou záchrany celého světa, života na něm.

Spravedlivý Noe, jak dobře víme, je jedním z nejvýraznějších starozákonních předobrazů Krista: Jeden jediný spravedlivý Noe se stává příčinou záchrany celého lidského rodu a dokonce i všeho živého na zemi, příčinou pokračování lidstva, jeho přežití a stejně tak přežití celého tvorstva. (Že celý svět byl kvůli člověku zasažen potopou, mimo jiné ukazuje, jak hřích člověka má v pravdě kosmické rozměry, to ostatně nyní pociťujeme docela reálně…) Noe je předobrazem Krista, Božího Syna, který se proto stal člověkem, aby se jako jediný skutečný Spravedlivý stal definitivní příčinou věčné záchrany celého světa, jeho Spasitelem.

Předobraz spravedlivého Noema nám tak připomíná tajemnou a pro naši (silně individualistickou) mentalitu ne až tak snadno pochopitelnou pravdu víry, pravdu o zástupnosti: Jeden se může – Boží milostí – stát příčinou spásy někoho jiného, a to bez vlastních zásluh toho jiného, dokonce i spásy celku; kdyby tomu tak nebylo, nebyla by nikdy možná spása skrze Kristovo lidství, vždyť to byl on, který vynesl hříchy nás všech na dřevo kříže, a tak nám mohly být skutečně odpuštěny. To by v nás mělo – mimo jiné – opět probudit velikou vděčnost, emoci, která byla celému ranému křesťanství tak vlastní.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní úryvek ze čtvrté kapitoly knihy Genesis bývá zpravidla redakčně otitulován „Kain a Ábel“, a to podle svých hlavních aktérů. To je samozřejmě správně, není třeba na tom nic měnit. Nicméně je dobré vnímat, jak jejich příběh, obraz bratrovraždy Ábela Kainem, je je svědectvím o progresi hříchu, o růstu jeho intenzity, o jeho interiorizaci, A tím pádem nejdůležitějším biblickým obrazem toho, co následná teologická reflexe nazve dědičným hříchem,

Pokud bychom chtěli dnešní obraz přeci jen aspoň nějak a pochopitelně jen velmi přibližně zasadit do dějinného rámce, tak biblicky vypovídá o „druhé generaci lidstva“, neboť Kain a Ábel jsou synové prvních lidí. V „druhé generaci“ můžeme číst, že to jsou lidé, kteří jsou již na určitém stupni svého vývoje, ze sběračů a lovců se stali usedlí zemědělci, a to dokonce s dosti rozvinutým zemědělstvím, začínajícím rozdělovat pěstování plodin a chov dobytka, rolnictví a pastevectví. Jsme tedy přibližně někdy v devátém tisíciletí před Kristem, chceme-li příběh přímo někam zasadit.

V chronologii biblických událostí je dnešní text svědectvím o v pořadí druhém hříchu lidí, který po prvotním nastal. Jde o první zabití člověka, dokonce o bratrovraždu, navíc zcela zákeřnou (Kain vyzve nic netušícího bratra «pojďme na pole»), bezdůvodnou, vykonanou z pouhé žárlivosti.

Kainův hřích je ovšem ještě v něčem podstatně jiný než ten Evin a Adamův: Ke hříchu nedochází již z nějakého vnějšího svedení ďáblem, není zde had, není známo, že by Kain vedl nějaký rozhovor s ním. Hřích se rodí a zraje přímo v srdci Kainově, vychází již z jeho vlastního nitra, v něm klíčí, v něm zraje k vykonání. «Kain chodil se svěšenou tváří». Lidská přirozenost je již porušená, a tak se v ní mohou rodit – a také rodí a budou rodit – a zrát další a další hříchy. O tom budou celé následné nejen biblické dějiny.

Máme tedy před sebou obraz následků prvotního hříchu, stav hříchu dědičného. Teprve ve světle příběhu Kaina a Ábela je jasnější, co se stalo hříchem Adama a Evy. I proto je tento příběh jakýmsi pokračováním biblického zjevení, co je podstatou hříchu. I Kainova bratrovražda je pro všechny naše hříchy nějak prototypická. A tak bychom určitě mohli rozjímat o každém jeho detailu příběhu a ptát se, jak se ten či onen moment odráží i v našem životě, co znamená, jak se projevuje. Ale zůstaňme možná u dvou snad nejzásadnějších podnětů:

Nejprve u toho nejpodstatnějšího: Příběh o Kainovi a Ábelovi nám připomíná, že s naší přirozeností to prostě již tak je, že díky své porušenosti prvotním hříchem, kterou jako „genetickou chybu“ v sobě neseme zakódovanou všichni, jako „chybu“, na kterou se navíc dál a dál nějak tajemně „balí“ další a další hříchy generací před námi. Je v nás sklon i ke zlu, sklon chtít být víc než naši bližní. S tím musíme počítat…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v evangeliu se před námi rozevírá svědectví o jednom z řady Kristových zázraků uzdravení malomocných, svědectví o zázraku, který se udál kdesi v Galileji na začátku Ježíšova veřejného působení.

Malomocenství bylo (a stále bohužel je) jednou z nejhorších a nejtíživějších nemocí. V době Ježíšově byl malomocný nejen člověkem na smrt nemocným, a to způsobem velmi bolestivým a znetvořujícím, ale pro nebezpečnost své infekční nemoci i člověkem již vyloučeným ze společnosti živých, ze společenství Izraele, bez možnosti účasti na bohoslužebném životě, člověkem nečistým.

Ve Starém zákoně to byl levitský kněz, který měl za úkol posoudit, zda dotyčný skutečně je či není malomocný, a na základě toho ho prohlásit za čistého či nečistého, nevyobcovat či vyobcovat ze společenství. O tom bylo dnešní první čtení z knihy Leviticus (celá třináctá kapitola, z níž jsme četli, je vlastně návodem, přímo jakýmsi biblickým „manuálem“ pro starozákonního kněze, jak v daných případech postupovat).

V Novém zákoně Kristus, Boží Syn přichází a malomocné zázračně uzdravuje a očišťuje, jak předpověděli proroci. Tím opět projevuje svou mesianitu a svou Boží moc. Nemocného zázrakem uzdravení vrací zpět do běžného života pozemského ale i do života náboženského, a tím ho zachraňuje i pro věčnost. Uzdravení malomocného s sebou přináší i odpuštění hříchů, neboť malomocenství bylo v biblické době ze všech nemocí asi nejvíce považováno za Boží trest. Uzdravení malomocného je tak velkým projevem Boží dobroty.

My, narozdíl od Kristových současníků – ve světle evangelia – již samo malomocenství jakož ani žádnou jinou nemoc jako takovou nemusíme a ani bez bližšího nemůžeme chápat jako trest za nějaký hřích (což ovšem neznamená, že by nemoc v některých případech trestem za hřích či jeho důsledkem být nemohla, to někdy skutečně je). Nemoc je přeci především projevem poruchovosti stvoření, jeho nedokonalosti a porušenosti. Je tak nejprve důsledkem stvořenosti, ne hříchu, dokonalý je jen nestvořený Bůh, stvořeniny jsou vždycky poruchové. Trestem za hřích nemoc může být jen někdy, a to jedině v konkrétních a specifických případech, je-li takto rozpoznána. V každém případě je ale důsledkem naší porušenosti hříchem to, jak se k nemoci někdy stavíme, jak ji neumím přijmout, jak tragicky ji někdy prožíváme.

Nemoc je téměř vždy něco nepříjemného. Čím těžší a delší je, tím větší znepříjemnění života s sebou přináší. Může život přímo ohrožovat, nemocí život zpravidla i končí. Nemoc je ne-mocí člověka nad tělem (a někdy i nad duší). Často přináší bolest, někdy až nesnesitelnou. Nemoc je těžká, zvlášť přijde-li nečekaně, předčasně či zákeřně. A je také nebezpečná. Nejen tím, že může vést k nevratnému poškození těla i duše, v posledku samozřejmě až ke smrti. Ale ještě více tím, že nemoc také může znetvořit samu duši člověka, zavřít ji do sebe samé, bolest může učinit duši člověka sobeckou a dokonce zlou, nenávidící sebe, lidi, svět i Boha, může vést až ke zneschopnění vnímat Boha i druhé. To je pak opravdová tragédie.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

pokračujeme v četbě, pokračujme i v rozjímání nad krásnými biblickými obrazy o pradějinách světa i člověka, jak nám je předkládá prvních jedenáct kapitol knihy Genesis. Po včerejším popisu prvotního hříchu máme dnes před sebou popis jeho následků: Obraz vyhnání z ráje.

Po hříchu, po snězení ovoce ze stromu poznání se první lidé snažili před Bohem v zahradě skrýt. Něco takového samozřejmě možné není, před Bohem se nelze skrýt, ani v zahradě ani kdekoli jinde, Hospodin vždy člověka s láskou vyhledává a usvědčuje ho z jeho hříchu, aby si člověk sám svůj hřích přiznal a uvědomil. Muž a žena se sice zprvu snaží shodit vinu jeden na druhého, muž na ženu a žena pak na hada, i to je pro lidský hřích prototypické, ale aspoň špatnost svého skutku nepopírají: «Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl… Had mě svedl, a tak jsem jedla». To je předpokladem, že proces odpuštění a návratu k Bohu bude moci začít.

Nejprve následuje prokletí hada, ďábla: «Buď zlořečený mezi všemi krotkými i divokými zvířaty». Hned spolu s ním ale zaznívá mnohem zásadnější proroctví, zaslíbení spásy: «Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Její ti rozdrtí hlavu, zatímco ty budeš šlapat po jeho patě». Už svatý Irenej, církevní otec druhé poloviny druhého století, první teologický systematik, biskup a mučedník, v těchto slovech četl první zaslíbení příchodu Mesiáše narozeného z ženy, tedy zaslíbení Krista narozeného z Marie Panny. Proto počínaje Irenejem nejeden církevní otec hovořil o tomto verši jako o protoeuangelion, jako o „první radostné zvěsti“. Na křesťanském Západě pak kvůli chybnému Jeronýmově překladu «ona» (Maria), namísto správného «ono» (potomstvo), jak je v hebrejském originále, anebo aspoň «on» (Mesiáš), jak překládá řecká Septuaginta, dostalo toto proroctví ještě silný mariánský rozměr rozměr: Jako ta, která rozdrtí ďáblu hlavu, byla spatřována sama Panna Maria. Však stačí vzpomenout na mnohá taková její vyobrazení, kdy Maria stojí na hadovi a rozdrcuje mu svou nohou hlavu.

Dále slyšíme slova Božího trestu vztahující se na člověka: «Rozmnožím útrapy tvých těhotenství, v bolestech budeš rodit své děti, ale přece budeš toužit po muži, a on ti bude vládnout… Zlořečená buď země kvůli tobě, s námahou se z ní budeš živit po celý svůj život… V potu tváře budeš jíst chléb, dokud se nevrátíš do hlíny, vždyť z ní jsi byl vzat». Vše těžké a bolestné v životě člověka, včetně jeho pozemské pomíjivosti – porodní bolesti ženy, těžká práci muže, narušenost jejich vzájemného vztahu, smrt – jsou zde chápány, interpretovány jako následek hříchu. Odtud také dlouhá biblická tradice vnímání bolesti, tíže života, nemocí a zejména smrti jako následků prvotního hříchu, jako trestu za hřích.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

třetí kapitola knihy Genesis před námi rozevírá veleznámý příběh o hříchu prvních lidí a jejich následném vyhnání z ráje. Samozřejmě, že jeho detaily – jako u celých pradějin prvních jedenáctí kapitol První knihy Mojžíšovy – máme číst především jako jednotlivé prvky celistvého obrazu o podstatě hříchu, o původu mravního zla mezi lidmi a důvodu porušenosti lidské přirozenosti. Je to obraz zcela pravdivý, vždyť je součástí Božího slova, je Bohem inspirovaným vysvětlením, jak to vlastně s člověkem a jeho porušeností hříchem je. Proto celek vyprávění i každý jeho moment jsou opět hodny naší pečlivé pozornosti…

Biblický příběh ostatně zjevuje, co se stalo i obsahem samotného jména pro hřích, samotného slova „hřích“. Už hebrejské cha´at ale ještě výrazněji řecké hamartía znamená, vyjdeme-li už pouhé z etymologie, něco jako „minutí se cílem“ či „ztracení (se)“. Odtud pak „hřích“ či „chyba“. A to je geniální intuice, protože hřích v biblickém chápání je skutečně minutí se cílem (minutí se s Bohem), pochybením, odchýlením se člověka od správné cesty (poslušnosti Bohu), narušením vztahu k Bohu i k druhým lidem, „infekčním“ narušením („poroucháním“) lidské přirozenosti.

To tedy nějak už zjevně tušili naši předbibličtí předci, když hřích začali takto pojmenovávat, to potvrdilo i Boží zjevení, příběh o hříchu prvních lidí, pravozoru (archetypos) a prvovzoru (prototypos) všech našich hříchů.

A opravdu není až tak podstatné, zda se jednalo o jeden hřích (nějakého) prvního páru, učiněný v jednom jediném dějinném okamžiku, anebo o proces, který se udál někdy na úsvitu lidství, v počátcích antropogeneze, kdy člověk začínal být – jsa Bohem tak tvořen – člověkem. Podstatné je, že tento hřích je na počátku všeho lidského hřešení, „otevřel bránu a stavidla“ mravnímu zlu pro celé lidské pokolení, proto se stal zdrojem a vzorem pro všechny další hříchy. Jezení ze stromu poznání dobrého a zlého, přivlastnění si práva určovat, co je a co není dobré, zbožštění sebe samého, vzpoura proti Bohu, se stalo hříchem vpravdě prvotním (peccatum originale originatum).

Co nám však přesněji dnešní biblický obraz říká?

V prvé řadě to, že prvotní impulz k hříchu přichází vlastně zvenčí, od ďábla, ne z nitra člověka stvořeného k Božímu obrazu a podobě. Je to proto, že Bůh stvořil člověka jako mravně dobrého. Ďábel je zobrazen jako «had, nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal». Už tato jeho podoba ho charakterizuje: Je nebezpečný, skrývá se, zaútočí zezadu, není snadno odhalitelný a už vůbec ne chytitelný, jeho jed vstříknutý na jednom jediném místě, zpravidla na nohou, které člověka spojují se zemí, je schopen otrávit celý organismus. Ďábel (z řeckého diabolos, „roztrhač“), satan (z hebrejského sátán, „nepřítel“), padlý anděl – a nechme nyní stranou nyní různé výklady jeho tajemného původu, tajemného pádu andělů – se snaží člověka od Boha – více nebo méně – odtrhnout, což se mu na začátku dějin také podařilo. A daří se mu to stále, a to stále podobným způsobem.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnes – shodou okolností na krásnou památku Panny Marie Lurdské – máme před sebou pokračování druhé, starší biblické zprávy o stvoření světa. Konkrétně popis dotvoření člověka v jeho pohlavní rozlišnosti, v jeho vztahovosti, pasáž o vytvoření ženy (Evy) z boku, z žebra člověkova (Adamova).

Pokračujme proto – opět formou jakýchsi střípků, snad podnětů k dalšímu rozjímání – v četbě tohoto krásného obrazu a hledejme v něm to, co nám Boží slovo chce asi především říci, co je za obrazným vyprávěním prvních jedenáctí kapitol knihy Genesis především skryto: Boží odpověď na nejzákladnější otázku, kým je člověk, jaká je jeho přirozenost, jeho podstata, jak má žít na zemi, tedy především jaký má být jeho vztah k Bohu, k druhým lidem, k sobě samému i celému světu.

Už v minulých třech dnech jsme se snažili některé základní charakteristiky lidské přirozenosti a úkolů člověka na zemi přečíst a pojmenovat. Včera jsme rozjímali o přirozenosti člověka, o jeho těle a o jeho duši s tím, že je to právě duše člověka, která nejen oživuje jeho tělo, ale jakožto «duch oživující» dělá z člověka to, kým je: Dává mu schopnost poznávat, volt a vztahovat se, činí ho z celého (viditelného) stvoření nejpodobnějšího samotnému Bohu. Člověk je svobodný, ale jeho svoboda není absolutní, je to svoboda, která by se měla rozhodovat podle Boží skutečnosti, přilnout k ní. Měla by ve svém rozhodování následovat dobrotu, kterou celému stvoření v různé intenzitě Bůh vtiskl dle přirozeností jednotlivých věcí a tvorů. I to jsme četli v zákazu pojíst ze «stromu poznání dobrého a zlého».

Již dnešní úvodní «není dobré, že člověk je sám» ukazuje na neúplnost, nehotovost stvoření člověka jen jako jednoho, jako jakési androgynní bytosti (jak geniálně vystihl neznámý autor Velkého žitavského postního plátna z roku 1472, jak jsme si včera připomněli). «Není dobré» není «velmi dobré», jak má o člověku platit. Člověk jako samotný ještě není dotvořen, zvířata mu nemohou být nikdy dostatečnými partnery, až jako muž a žena se stává plně člověkem.

Stvoření ženy z žebra člověkova, Adamova (z „ze země vzatého“) se děje za «hlubokého spánku». Starobylý řecký překlad Septuaginta (vznikl ve 3. století př. Kr. v egyptské Alexandrii a stal se pak hojně používaným textem Starého zákona již židy žijícími v diaspoře a pak nejpoužívanějším textem Starého zákona pro rané, především řecky mluvící křesťanství) překládá «hluboký spánek» krásným slovem ekstasis označujícím mystické vytržení, mystickou extázi. To podtrhuje charakter tajemství, zvláštní intenzity přítomného Božství při dotvoření člověka.

Muž a žena jsou si od začátku rovni. Žena vzata z těla Adamova, je ze stejného „těsta“. Navíc se přímo (doslova) nazývá «muženou»; jen tak lze přeložit hebrejskou slovní hříčku íš, „muž“, a iššá, „mužena“ neboli „žena“, kdy obě jména mají stejnou (číselnou) hodnotu.

Tento zcela zásadní moment rovnosti muže a ženy a úplnosti člověka opět geniálně ztvárnilo Velké žitavské postní plátno. Na příslušném výjevu vidíme Krista-Slovo, jak z boku spícího muže (s již zcela mužskými rysy), vyvádí ženu (taktéž již s plně ženskými rysy), jež má opět sepnuté ruce. Kristus jí žehná, stejně jako požehnal předtím člověku. Adam se nyní stal skutečně mužem a Eva je krásnou ženou.

V barvitém obrazu dotvoření ženy máme tak před sebou biblický základ pro bytostnou vztahovost člověka. Ale také pro jeho komplementaritu, přirozenost rozlišení na muže a ženu, jakož i pro bytostnou rovnost muže a ženy. Jakákoli nadvláda jednoho nad druhým, respektive muže nad ženou, je až důsledkem prvotního hříchu.

Read More »