Slovo k povzbuzení na pondělí 30. listopadu 2020, na svátek sv. Ondřeje, apoštola

Lis 30, 2020   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na pondělí 30. listopadu 2020, na svátek sv. Ondřeje, apoštola

Milé sestry, milí bratří,

možná může někoho trochu rušit, snad mu přijít duchovně i líto, že hned na první všední den doby adventní máme svátek svatého apoštola Ondřeje, který s adventním časem, zdá se, nijak zvlášť nesouvisí. Nečteme dnes krásná adventní biblická čtení, nemodlíme se při mši svaté adventní modlitby, barva mešních rouch není fialová ale červená. Je tomu prostě tak, že poslední listopadový den je už od dob staré církve slaven jako den mučednické smrti svatého apoštola Ondřeje. A vzhledem k tomuto datu ani ne čtyři týdny před vánoci se zkrátka a dobře stává, že často dnešní svátek připadne právě na první adventní dny.

Je-li tomu už tak, stojí za to si položit otázku, čím k nám právě postava svatého Ondřeje může na začátku našeho adventního snažení promluvit, možná i s ohledem na tolikerou jedinečnost letošní situace.

O apoštolovi Ondřejovi toho víme relativně dost už ze samotného Nového zákona. Je jmenován ve všech evangelijních seznamech dvanácti apoštolů. Byl bratrem Šimona Petra, původně také rybářem na Genezaretském jezeře. Spolu s Petrem byl Pánem Ježíšem povolán od rybářování ryb k rybářování lidí, k následování Krista, k bytí jeho apoštolem (to byl právě dnešní evangelijní úryvek). Podle Janova evangelia byl Ondřej dokonce úplně první ze všech apoštolů, který se s Kristem setkal a který ke němu přivedl svého bratra Petra. Před zázračným rozmnožením chlebů a ryb to byl také Ondřej, kdo upozornil Pána Ježíše na chlapce majícího pět ječných chlebů a dvě ryby. Spolu s Petrem, Jakubem a Janem se Krista ptal na znamení konce světa, po příchodu do Jeruzaléma zprostředkoval jeho rozhovor s řeckými poutníky. Podle starobylé křesťanské tradice pak hlásal evangelium na Balkáně, v Malé Asii a především na území dnešního Řecka, kde také v přístavním městě Patras našel mučednickou smrt, byl ukřižován na kříži ve tvaru písmene X, který je podle toho také nazýván svatoondřejský. Jeho ostatky pak z cařihradského kostela Svatých apoštolů do Evropy přivezli začátkem 13. století křižáci, konkrétně do Amalfi, jihoitalského přístavního města nedaleko Salerna, kde spočívají dodnes.

Vraťme se ale k dnešnímu evangelijnímu úryvku. Je před námi Ondřej, který spolu se svým bratrem Petrem zaslechl volání Pána Ježíše, zanechal svého rybolovu a hned šel za ním. Tak jsme to dnes slyšeli v podání svatého Matouše. Podle první kapitoly Janova evangelia tomuto povolání rybářů navíc předcházela scéna, kdy Ondřej, původně ještě jako učedník Jana Křtitele, byl úplně prvním z apoštolů, který Pána Ježíše potkal, zeptal se ho, kde bydlí, a slyšel jeho slova «pojďte a uvidíte». Šel, viděl a druhý den pak mohl říci svému bratru Petrovi «našli jsme Mesiáše», vzít ho s sebou a dovést za ním. Proto byl Ondřej již starými církevním otci nazván Prvopovolaným (řecky prótoklitos). Byl povolán, zvedl se a šel, poslechl slovo Pána «pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí».

Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 29. listopadu 2020, na 1. neděli adventní

Lis 28, 2020   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 29. listopadu 2020, na 1. neděli adventní

Milé sestry, milí bratří,

často se říká, že advent je jednou z nejkrásnějších a zároveň i duchovně nejsilnějších liturgických dob, a určitě tomu tak také je. Čím především advent je, respektive čím by měl být, je obsaženo už v jeho samotném jménu: Měl by být „příchodem“, protože právě to latinské adventus znamená.

Advent je dobou přípravy na příchod Páně. Zaprvé je přípravou na oslavu jeho příchodu, který už nastal, na oslavu Kristova narození o vánocích. Zadruhé je přípravou na příchod Páně, který teprve nastane, na Kristův příchod ve chvíli naší smrti a především na jeho slavný příchod na konci světa. Přičemž tento druhý rozměr, příprava na budoucí Kristův příchod, nás provází především na začátku adventu, zatímco přípravy na vánoce se týká spíše jeho druhá část. Adventem tak liturgický rok začíná a v jistém smyslu se završuje i ten, který právě skončil.

Zvlášť v těchto prvních adventních dnech bychom se tedy měli duchovně soustředit na přípravu na konec života a konec světa. S vědomím, že oboje, hlavně smrt může kdykoli přijít. Jak advent půjde dál, mají se naše mysl i srdce stále více začít soustředit na zaslíbení narození Mesiáše, na toužebné čekání generací žijících před Kristem, aby pak vše vyústilo do předvánočního týdne, v němž se zpřítomní události narození Páně v Betlémě už bezprostředně předcházející.

Dnes, na první neděli adventní, v evangelium zaznívá výzva k bdělosti z úst samotného Pána Ježíše. Na druhou a třetí neděli adventní bude před našimi zraky stát svatý Jan Křtitel burcující k obrácení, připravující cesty Páně a tak ukazující na Krista. Na čtvrtou neděli adventní to budou události kolem zvěstování Panně Marii. V první části adventu jsou tak našimi duchovními průvodci zejména svatý Jan Křtitel a prorok Izaiáš, v předvánočním týdnu pak spolu s Izaiášem to bude hlavně Panna Maria.

Přičemž je jasné, že jednotlivé rozměry adventu se navzájem prolínají a průvodci jím se navzájem potkávají a doplňují.

V adventním čase jde o naši přípravu na Kristovy příchody. Něco takového je možné jen s jeho Boží pomocí, a proto podstatou přípravy nemůže být nic jiného než nějaký příchod Pána Ježíše, jeho nový příchod do našeho srdce a našeho života.

Protože tento jediný Kristův příchod závisí také na nás (Pán chce k nám, věříme, přijít vždy), je dobré se rok co rok na začátku adventu ptát, co můžeme ze své strany udělat, aby se Kristův příchod stal něčím živým, aby vůbec nějak nastal, abychom ho vnímali (když adventní doba je pro to dobou zvlášť příhodnou, vpravdě časem spásy)?

Read More »

Slovo k povzbuzení na sobotu 28. listopadu 2020, sobotní památku Panny Marie

Lis 27, 2020   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na sobotu 28. listopadu 2020, sobotní památku Panny Marie

Milé sestry, milí bratří,

dnes, na poslední den liturgického roku, těsně před začátkem adventu, otevíráme poslední kapitolu knihy Zjevení a tím i poslední kapitolu Nového zákona a Písma svatého vůbec.

V úryvku, v dnešním prvním čtení, se nejprve před námi rozevře krásný obraz nebe, pak zazní ujištění o pravdivosti v Apokalypse doposavad přečteného, nakonec slyšíme slib, že Kristus přijde brzy, a povzbuzení k zachovávání prorockých slov celé knihy.

Nebe je v pěti verších vykresleno velmi silnými obrazy: Je trůnem Božím a Beránkovým, trůnem Otce i Syna, zpoza něj vytéká řeka živé vody, voda Ducha svatého. Uprostřed nebe roste strom života, nesoucí dobré plody a mající listy s uzdravující mocí pro všechny národy. V nebi už není prokletí, služebníci Beránkovi budou hledět na jeho tvář a jeho jméno ponesou na čele. A v nebi bude jen den a světlo.

Prvotním rájem, jak o něm čteme na začátku knihy Genesis, biblické dějiny začínají, vizí konečného ráje v posledních dvou kapitolách knihy Zjevení končí. Díky tomuto Janovu vidění nebe můžeme spolu s ním zahlédnout, že konečné nebe bude něčím ještě mnohem velkolepějším a nevyslovitelnějším než prvotní stav. Než stav prvotní rajské zahrady, kdy člověk na úsvitu lidských dějin vyšel z Boží ruky a sice nějak prožíval Boží blízkost, ale ne natolik silně a bezprstředně, aby se nepokusil sám sebe zbožštit jezením ze stromu poznání dobrého a zlého, a tak ztratil přístup ke stromu života uprostřed zahrady.

Rozdíl mezi první a druhým rájem se odráží již v rozdílech obou obrazů: V Edenu také byla řeka, která napájela zahradu, ale nebeská řeka je jiná, lepší, je plná vody jasné jako křišťál, je to řeka vytékající zpoza Božího trůnu Beránkova a nenapájí už jen zahradu, nýbrž celý svět. Je to řeka Boží, řeka Božího Ducha. Strom života je také bohatší než ten v ráji, je to celé stromoví (v řečtině totiž není slovo dendron, „strom“, nýbrž xylon, lépe přeložitelné právě jako „stromoví“), nejen jeho ovoce, které plodí po celý čas, ale dokonce už i jeho pouhé listí má uzdravující moc. Je to strom Kristův, možná i kříž, jeho listí Boží milost. Z nebe už nemůže být nikdo vyhnán, narozdíl od zahrady v Edenu, veškeré prokletí je už Beránkem zahlazeno, sejmuto, není již vyhnání z ráje. A lidé hledí na tvář Boží a Beránkovu, narozdíl od Adama, prvního člověka, který na Boha přímo patřit nemohl. V nebi už není střídání dne a noci, světla a tmy, jak tomu je ve stvořeném světě, v nebi je jen světlo, světlo Boží.

Nebe je v celém Písmu svatém vykreslené celou řadou krásných obrazů – od obrazů připomínajících ráj na zemi, přes obraz svatební hostiny, představu nebe jako místa blaženého odpočinutí a spočinutí, občerstvení a věčné radosti po pravici Beránkově až po dnešní obraz nového ráje.

Read More »

Slovo k povzbuzení pátek 27. listopadu 2020, pátek 34. týdne v mezidobí

Lis 26, 2020   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení pátek 27. listopadu 2020, pátek 34. týdne v mezidobí

Milé sestry, milí bratří,

dnešní úryvek z Apokalypsy, i navzdory obvyklým přeskokům a vynechávkám veršů, před námi rozevírá několik velkých a interpretačně nesmírně zajímavých témat, témat vpravdě teologických. Slyšíme o spoutání satana na tisíc let a Kristově vládě, dále o otevřené knize života a posledním soudu, který se uskuteční podle toho, co je v knize napsáno, a o ohnivém močálu, druhé smrti, která se stane údělem těch, jejichž jména nejsou zapsána v knize života, o druhé smrti, jež Beránkovým vyvoleným již nemůže ublížit. Všechna tři tato velká témata by vyžadovala mnohem víc než jen tento ubohý pokus o slovo k povzbuzení.

Vzhledem k této obrovské šíři zkusme dnes zaměřit svou pozornost jen na jedno z těchto témat, a to na první: «Popadl draka, toho starého hada, to je ďábla čili satana, spoutal ho na tisíc let, svrhl do propasti, zavřel ji a svrchu zapečetil, aby už přestal svádět národy, pokud se nedovrší tisíc let. Proto musí být na krátký čas rozvázán».

Je jasné, že právě především toto Janovo vidění se stalo základem křesťanského milenarismu či chiliasmu (z latinského millia a řeckého chilioi, „tisíce“), tedy biblickým zakotvením očekávání nějaké formy tisícileté Kristovy vlády na zemí, předcházející jeho konečnému vítězství, v dějinách se tak různě a někdy roztodivně projevujícího. Ač právě kvůli této dějinné roztodivnosti máme křesťanský chiliasmus spojený obvykla především s různými až poblouzněnými hnutími zejména vrcholného středověku, v Božím slově zakotven je, a proto je dobré si položit otázku, jak mu snad můžeme rozumět, co si pod tisíciletým spoutáním satana a stejnou dobu trvající Kristovou vládou na zemi snad máme představit.

Očekávání tisícileté mesiánské vlády není až novozákonní záležitostí, má své kořeny a předobrazy již v židovské apokalyptice, tedy v hnutí a v s ním spojené literatuře posledních tří století před Kristem. Očekávalo se, že davidovský mesiáš přijde a nastolí svou tisíciletou vládu v Izraeli, kdy Boží lid bude konečně svobodný, na konci tohoto času budou vzkříšeni mrtví a nastane konec světa. Vzhledem k tomu, že u Boha je jeden den jako tisíc let, již židovská apokalyptika se snažila vypočítat, kdy tato vláda nastane. Tyto propočty pak spojila s periodizací dějin na dva týdny, na týden stvoření a týden světa, přičemž příchod mesiáše se očekával především mezi pátým a šestým dnem, neboť sedmý den má být nastolením dne Hospodinova konečného odpočinutí, tedy konec světa. Tisíc let před ním má přijít mesiáš.

Očekáváním Kristova brzkého druhého příchodu a s ním spojeným očekáváním nastolením jeho vlády je prodchnuta značná část Nového zákona. Ve Druhém listě Petrově dokonce čteme jako charakteristiku křesťanů, že «dychtivě očekávají příchod toho dne». Apoštol Pavel musí proto na vícero místech svých listů tato nadšená očekávání korigovat ve smyslu, že Pán přeci ještě nemusí přijít hned.

Zvlášť to však byla právě dnešní pasáž Zjevení, která vždy probouzela živé otázky, jak to s Kristovým druhým příchodem a jeho vládou bude, jak Janovu vidění o tisíciletém spoutání satana a i o jeho následném krátkému propuštění před Kristovým slavným konečným příchodem rozumět.

Read More »

Slovo k povzbuzení na čtvrtek 26. listopadu 2020, čtvrtek 34. týdne v mezidobí

Lis 26, 2020   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na čtvrtek 26. listopadu 2020, čtvrtek 34. týdne v mezidobí

Milé sestry, milí bratří,

způsob „výběru“ dnešního prvního čtení z knihy Zjevení je opět příkladem, jak se Boží slovo asi číst nemá. Už jeho biblické „souřadnice“ (pomocí čísla kapitoly a veršů) ukazuji, jak se přeskakují verše, vynechávají se části vět a tím pádem i formulací a obrazů v nich obsažených, text se postupně skládá. Přičemž tento výběr se bohužel nezdá být biblistický ve smyslu, že by přeskakování a vynechávání měla své odůvodnění v textu samotném, ale zdá se být spíše cíleně tematický. Zdá se totiž, že za ním bude spíše snaha se vyhnout tomu, co lidské uši nechtějí slyšet, nepříjemným pasážím a obrazům, nebo co je jen hůře pochopitelné. Jenže to je škoda, a to v obojím případě.

Tedy první doporučení k dnešnímu úryvku by mohlo znít: Přečíst si – třeba doma – text osmnácté a začátku devatenácté kapitoly Zjevení celý, neochuzený, nevykastrovaný, nezbavený vynechávkami své plné plodnosti.

Nyní však ke čtení samotnému. Rozevírá před námi pád Babylónu. Je to vlastně pokračování toho, co Jan viděl už dříve a popsal v předešlé kapitole jako soud nad nevěstkou babylónskou.

Babylón bylo slavné a velevýznamné starověké město, na území dnešního Iráku, hlavní město říše, doba jeho rozkvětu trvala téměř tisíc sedm set let (až do roku 140 před Kristem). Babylón se stal velmi častým tématem celé Apokalypsy, a to jako prototyp a symbol mocnosti neřesti, pohanství, požitkářství, bezuzdnosti a zvrácenosti a také jako symbol pronásledovatele Božích spravedlivých, křesťanů.

Mnohé z těchto charakteristik naznačuje už samo jméno. Jeho řecké zněné Babylón je odvozeno od Bábillim, což akkadsky znamená „Brána bohů“, velmi sebejisté jméno. Hebrejské Bábel znamená „zmatek“, což zase navazuje na zmatení jazyků při stavbě pyšné babylónské věže v knize Genesis. Starověký Babylón se navíc stal přemožitelem Izraele, ničitelem Jeruzaléma, znesvětitelem chrámu a především místem vyhnanství Židů v první polovině 6. století před Kristem.

V knize Zjevení se Babylón stává ztělesněním oné šelmy vystupující z podsvětí a velké nevěstky, je ztělesněním jejich moci, jejich vlády. Ostatně vynechaný 3. verš 18. kapitoly Janova vidění vysvětluje, jak velkou moc Babylón ve světě dosáhl a proč padl a proč také padli mnozí s ním. Navazuje na slova «Padl, padl ten veliký Babylón! Změnil se… v brloh kdejakého nečistého a odporného ptáka» (ta v dnešním úryvku byla) a zní: «Neboť vínem Božího hněvu pro smilství té nevěstky byly opojeny všechny národy, králově světa s ní smilnili a bohatí kupci země bohatli z její rozmařilosti a přepychu». Jak příznačné a jak také příznačné, že naše uši tato slova, tuto charakteristiku Babylónu nechtějí slyšet…

Read More »

Slovo k povzbuzení na středu 25. listopadu 2020, sv. Kateřiny Alexandrijské

Lis 24, 2020   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na středu 25. listopadu 2020, sv. Kateřiny Alexandrijské

Milé sestry, milí bratří,

o dnešním prvním čtení ze začátku 15. kapitoly knihy Zjevení opět platí, co bylo již v posledních dnech vícekrát zmíněno a co se předevčírem stalo přímo předmětem našeho pokusu o rozjímání: Totiž skutečnost, že pro snad hlubší a účinnější porozumění Janovým útěšným viděním otevřeného nebe, která teď dennodenně čteme, nesmíme nikdy přehlédnout (liturgickým výběrem vynechané) souvislosti, v nichž se tato vidění odehrávají, kontext, ve kterém jsou popsána, tedy vidění posledních hrůz a pohrom. Bez současného vidění těchto hrůz a pohrom totiž vidění otevřeného nebe poněkud ztrácejí svou jasnost.

Smyslem celé Apokalypsy je přeci právě do situací všemožné lidské tísně a bolesti ukázat na stále otevřené nebe a blízkost Beránkovu. To bylo prostředí jejího vzniku, to je i prostředím její četby. Navíc čím dále v Apokalypse čteme, tím jsou hrůzy hrozivější, pohromy se stupňují, ale také vidění nebe jsou stále jasnější a intenzivnější. Kristův příchod se také den za dnem blíží, a to jak ten na konci světa, tak o to spíše ten na konci našeho života.

Co se týče dnešního úryvku, tak na předcházející vidění hrůz šesti otevřených pečetí a na vidění pohrom šesti polnic (to bylo v předešlých kapitolách) nyní naváže vidění hrůz sedmi nádob «se sedmi posledními ranami, kterými se dovrší Boží hněv». Celé to bude «veliké a podivuhodné znamení», něco jako poslední volání k obrácení. Před tím vším se ovšem Janovu duchovnímu zraku opět otevírá nebe. A právě to je úryvek, který dnes čteme.

Boží služebník Jan v nebi vidí «něco jako průzračné moře smíšené s ohněm». Jen v nebi, u Boha samotného je původ jak Božího pokoje (průzračné, klidné moře) tak i Božího hněvu (oheň). I jakákoli hrůza na zemi musí totiž nějak pocházet z nebe, neboť je to jedině Bůh, který i hrůze, aby vůbec existovala, musí existenci dovolit, povolat ji k bytí. Jen proto také nějaká hrůza či pohroma může být také vnímána jako projev Božího hněvu, toho, který chce hříšníka obrátit, přivést zpět ke Kristu a zachránit.

U průzračného moře, v Božím průzračném pokoji jsou «ti, kdo zvítězili v boji se šelmou, s jejím obrazem a s číslem vyjadřujícím její jméno» (jak víme, to je číslo 666, číslo otevírající řadu možností výkladu, nicméně především – jako třikrát číslo šest – symbolizující plnost nedokonalosti).

Read More »

Slovo k povzbuzení na úterý 24. listopadu 2020, sv. Ondřeje Dung-Laca a druhů, mučedníků

Lis 23, 2020   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na úterý 24. listopadu 2020, sv. Ondřeje Dung-Laca a druhů, mučedníků

Milé sestry, milí bratří,

čtrnáctá kapitola knihy Zjevení, ze které včera a dnes čteme, před námi rozevírá tři na sebe navazující obrazy: Nejprve to je vidění otevřeného nebe, vidění Beránkových vyvolených (to jsme četli včera), následně vyhlášení soudu (tuto pasáž nám liturgický výběr čtení přeskočil) a nakonec vidění žně a vinobraní (dnešní úryvek).

Žeň a vinobraní – v Palestině tak kýžená dvojí úroda obilí a vinných hroznů – jsou v dnešním vidění obrazy posledního soudu, obrazy toho, co se při Kristově druhém příchodu bude dít: Bude požnuto dozrálé obilí a budou sklizeny hrozny, ty budou následně slisovány. Něco tomu podobného se tak bude dít i při Kristově příchodu ve smrti člověka, při soukromém soudu. Oba tyto rozměry Božího soudu – „ve velkém“ při Kristově druhém příchodu a „v malém“ při jeho příchodu ve smrti – můžeme v apokalyptických obrazech číst totiž téměř vždy, téměř vždy tak můžeme rozjímat o soudu posledním i o tom vlastním, soukromém.

Synem člověka, kterého Jan vidí v nebeské slávě, je bez jakýchkoli pochyb Kristus. Sedícího po pravici Věkovitého v oblacích ho už na sklonku Starého zákona mysticky viděl prorok Daniel, jak čteme v 7. kapitole jeho knihy. Jako o Synu člověka o sobě mluvil v evangeliu sám Pán Ježíš, mnohokrát to slyšíme z jeho úst. Sám navíc slíbil, že právě jako Syn člověka znovu přijde ve slávě. Jako Syna člověka po pravici Otce ho proto v nebi při kamenování spatřil i svatý Štěpán.

Dnes ho v oblacích se zlatým věncem na hlavě a ostrým srpem v ruce vidí tedy i apokalyptik Jan. Zlatý věnec či koruna je symbolem Kristovy královské důstojnosti, jeho Božství, je to i věnec vítěze nad smrtí. Ostrý srp je nástrojem ke sklizni, symbolem Synovy Boží moci nad životem a smrtí člověka. Je to Bůh, který život dává a který zase ze života odvolává.

Obrazy žně a vinobraní se od sebe v Janově vidění liší, a to nejen růzností plodů. V případě obilí je žencem sám Kristus, žne ostrým srpem, obilí je již zralé, není řeč o tom, že by mělo být jakkoli znehodnoceno, patrně od něj budou muset být jen ještě odděleny plevy. V případě vinobraní sklízí jiný anděl, dokonce jím na zem hozený srp sám a všechny sklizené bobule jsou následně hozeny do velikého lisu Božího hněvu, který je mimo město, v lisu budou hrozny stlačeny a z lisu následně vyteče proud krve. Podle obrazu z 19. kapitoly Zjevení to bude dokonce sám Kristus, který bude v tomto lisu šlapat.

Jak rozumět těmto vpravdě apokalyptickým detailům obrazu? To opravdu není snadné, určitě si nemůžeme myslet, že jim dokážeme porozumět, a tak abychom se jejich významu snad aspoň trošku snadněji mohli přiblížit, zužme své rozjímání jen na rozměr smrti a soukromého soudu, tedy na „poslední soud v malém“, který se nás také bezprostředněji dotýká.

Read More »

Slovo k povzbuzení na pondělí 23. listopadu 2020, sv. Klimenta I.

Lis 23, 2020   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na pondělí 23. listopadu 2020, sv. Klimenta I.

Milé sestry, milí bratří,

že Boží slovo, zejména Nového zákona, bychom měli chtít slyšet vždy celé, tedy nevybírat si, co budeme číst anebo poslouchat a co ne, co se nám zrovna líbí a co nikoli, je přeci jednou z nejzákladnějších a nejdůležitějších zásad četby Písma svatého. To tvoří prostě celek a není možné si vybírat jen něco, jiné záměrně vynechávat. Vždyť nevíme, čím nás Bůh zrovna chce oslovit, povzbudit, utěšit anebo naopak napomenout či varovat. Není možné nějak předem a navíc podle našich vlastních porušených lidských kritérií si vybírat, čemu chceme naslouchat a co raději ignorovat.

V tomto ohledu nás může někdy uvést do rozpaků výběr biblických čtení při katolické mši svaté, kdy jsou často celé pasáže přeskakovány, některé verše vynechány anebo zkráceny, některé pasáže docela opomenuty. Samozřejmě, že to má i svůj dobrý důvod: Do mešních úryvků se nemůže vejít celé Písmo svaté, pokud čtení nemají být příliš dlouhá, proto opravdu nelze číst všechno, proto je třeba také vybírat, vynechávat a přeskakovat. To je v pořádku. Problematičtější jsou ale různé záměrné vynechávky tematické, možná i ideové, cílené přeskakování anebo naopak vybírání jen některých míst z důvodu jejich obsahu. I za tím může být pochopitelně dobrá vůle a legitimní záměr zdůraznit právě ten či onen rozměr, i třeba s ohledem na charakter té či oné bohoslužby, na slavené svátky, anebo snaha neotevřít příliš mnoho témat najednou, a tak přespříliš nezatěžovat posluchače. Ale přesto tento způsob někdy, zdá se, může být přinejmenším na škodu…

S blížícím se koncem liturgického roku již druhým týdnem otevíráme knihu Zjevení svatého Jana. Několikátý den již čteme její ústřední, apokalyptickou část. Je sice jasné, že ve dvou týdnech nemůžeme při mši svaté přečíst celou Apokalypsu, přesto se na výběru úryvků možná až přespříliš odráží snaha vybrat tematicky jen některé, zejména ty pozitivní, útěšné, tedy především Janovy pohledy do otevřeného nebe. Snad z dobrého důvodu tak povzbudit, ukázat to krásné. Možná i ze strachu, aby Janova vidění odkrytých hrůz někoho příliš nepoděsila. V dnešním úryvku byl navíc dost nešťastně přeskočen jeden půlverš, první část verše čtvrtého. Jako bychom se měli bát slov, že těmi blaženými zpěváky před trůnem Beránkovým jsou dle Janova vidění panici.

V obojím případě – v případě přeskočení téměř všech vidění pohrom v těchto dvou týdnech a i v dnešním případě přeskočení několika pouhých slov – je to ovšem škoda, neboť obojí ochuzuje možnosti pochopení biblických textů, a tím pádem i možnosti nechání se oslovit Božím slovem v celé jeho šíři. A tak zkusme – možná poněkud paradoxně – dnes zaměřit svou pozornost právě na tyto vynechávky…

Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 22. listopadu 2020, Krista Krále

Lis 22, 2020   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 22. listopadu 2020, Krista Krále

Milé sestry, milí bratří,

Ježíš Kristus je skutečný Král, avšak jeho království není z toho světa a ještě není nastoleno ve své konečné plnosti, zatím je vnímatelné v Kristových tajemných (svátostných) přítomnostech mezi námi a v srdcích a na životech těch, kteří Krista skutečně následují, přesto toto království trvá a přetrvá, i když se vše ostatní v světě třeba i hroutí, protože toto království je prostě Boží…

Asi tak nějak bychom mohli shrnout něco z toho podstatného na dnešní slavnosti, kterou se završuje celý liturgický rok. Je vyznáním, že Kristus je skutečným Pánem, protože od Boha jako Syn vyšel a k Bohu zase celý svět – především nás lidi – chce přivést nazpět. A to i navzdory všemu našemu lidskému nepřijetí.

Oficiálním důvodem zavedení dnešní slavnosti v roce 1925 bylo výročí 1600 let formulování základní křesťanské víry, slavnostního vyznání („definování“), kým Ježíš Kristus je. K němu došlo na prvním celocírkevním koncilu v Nicei (v Anatolii, dnešním západním Turecku) roku 325, krátce po skončení pronásledování v římském impériu. Tři sta osmnáct církevních otců (podle symbolického počtu služebníků Abrahámových) – v reakci na vystoupení kněze Aria Kristovo Božství popírajícího – vyznává, že Kristus je Syn Boží, zrozený před věky z Otce, soupodstatný (homoousios řecky, consubstantialis latinsky) s ním, a proto není doba, kdy by Syn nebyl, vše skrze něj tak bylo stvořeno, v čase pro naši spásu sestoupil z nebe, z Marie Panny přijal lidství a narodil se, byl ukřižován a z mrtvých vstal, vstoupil na nebe a na konci světa přijde soudit živé i mrtvé.

My to vyznáváme spolu s nimi, když neděli co neděli opakujeme nicejsko-cařihradské vyznání víry.

Když jako oslavu výročí tohoto formulování christologické víry v roce 1925 papež Pius XI. dnešní slavnost Krista Krále ustanovil a když byla poprvé v roce 1926 v celé církvi s velkou slávou slavena, mohl se každý dovtípit, že důvod jejího zavedení nebude možná jen výročí Nicei…

Bylo to přeci dvacátá léta 20. století, jen několik let po úděsné Velké válce a po zhroucení některých velkých a do té doby stabilních monarchií. Byla to tak doba prožité hrůzy a zkázy a následné ztráty po mnoha staletí fungujících jistot, doba stále sílící sekularizace a s ní spojených proticírkevních (respektive protikatolických) nálad, doba rostoucí hrozby bolševismu z Ruska a zanedlouho nastupujícího nacismu z Německa, doba velké politické nestability a blížící se hospodářské a následně další politické krize, doba velkých nejen sociálních nejistot.

Slavnost Krista Krále se tak zrodila v době, kdy tolik lidí, i katolických křesťanů, bylo v řadě ohledů znejistěno. Právě tehdy bylo důležité je povzbudit, že Ježíš Kristus je opravdu Král, který zůstal lidem blízko, ač se třeba vše ve světě hroutí. A dnešní svátek Boží lid opravdu povzbudil, možná i proto jím byl již v době svého zavedení tak vřele přijat.

Přesunutím z poslední říjnové neděle, kdy byl zpočátku slaven, na poslední neděli v liturgickém roce dostal navíc ještě jeden rozměr, a to povzbuzení ve víře ve vzkříšení mrtvých a připomenutí radostného výhledu na konec světa, na očekávání hodný Kristův druhý příchod, kdy se Kristova vláda zjeví skutečně v plnosti.

Read More »

Slovo k povzbuzení na sobotu 21. listopadu 2020, Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě

Lis 20, 2020   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na sobotu 21. listopadu 2020, Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě

Milé sestry, milí bratří,

dnes dovolte dvě poznámky. Jednou pokračujme v pokusech o výklad úryvků ze Zjevení, druhou se zaměřme na dnešní krásnou památku Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě.

V prvním čtení se před námi tedy rozevírá další Janovo vidění: Tentokrát vidí v nebi anděla, spíše možná samotného Krista, který mu sděluje, že povolá dva svědky, dvě olivy a dva svícny, proti kterým vystoupí šelma a zabije je, jejich mrtvoly zůstanou na ulici velkého města jménem Sodoma a Egypt, města, kde byl ukřižován i Pán, ostatní obyvatelé se z jejich smrti budou radovat, ale po třech a půl dne oba tito svědci opět ožijí, budou Bohem vzkříšeni.

To je skutečně apokalyptické vidění plné obrazů a různých narážek, na první poslech asi těžko srozumitelné, vyžadující aspoň nějaký pokus o výklad. Zkusme tak učinit, samozřejmě s tím, že Apokalypsu stejně nikdy nemůžeme docela pochopit a že každý její obraz pro nás vždy musí zůstat do značné míry tajemstvím. Na druhou stranu nám je toto tajemství částečně odhaleno právě proto, abychom se knihou Zjevení s Boží pomocí zabývali.

V centru dnešního viděni jsou dva Boží svědkové (řecky martyroi). Jsou poslaní nejspíš od samotného Krista a obrazně ztělesnění dvěma olivami anebo dvěma svícny. Něco takového – sedmiramenný svícen a nad ním dvě olivy – viděl ve Starém zákoně již prorok Zachariáš (čteme o tom ve čtvrté kapitole jeho knihy). K tomuto starozákonnímu místu se pak zrodila řada židovských výkladů, koho ty dvě olivy mohou představovat: Mojžíše a Eliáše, Henocha a Ezdráše, Jeremiáše a Barucha či nějakou další starozákonní dvojicí Božích služebníků.

Podobně se můžeme zkusit zeptat, koho mohou či mají v křesťanském výkladu představovat dvě olivy či dva svícny, dva Boží svědci z dnešního úryvku. V obecnějším a alegoričtějším výkladu mohou představovat církev jako celek, zastoupenou dvěma svými (sobě rovnými) stavy, křesťany zasvěcenými službě Bohu („stavem duchovním“) a křesťany žijícími ve světě („stavem laickým“). To možná bude základní výklad. Ale obraz byl v dějinách vykládán – zejména v rámci oné historizující interpretace – také mnohem konkrétněji, a to třeba různými dvojicemi svatých, zejména takových, kteří usilovali o reformu společnosti anebo lidské stránky církve. Například, že dvě olivy jsou svatý František a svatý Dominik anebo jiní jim podobní (dokonce v určitém protestantském, protikatolicky zaměřeném výkladu byly tyto dvě olivy vykládány jako Martin Luther a Filip Melanchton).

V každém případě tito dva svědci – jako dvě ušlechtilé a pevné olivy a dva rozžaté a zářící svícny – nějak ztělesňují, žijí a hlásají to, co není okolnímu světu příjemné, čeho se chce zbavit, co chce umlčet. A může se jednat jak o svět mimocírkevní, tak dokonce i o vnitřní svět církve.

Ať už tedy dvě olivy a dva svícny představují jako ideál všechny křesťany dohromady anebo jen některé Boží svědky, skutečné světce, je v dnešním vidění odhaleno, že proti nim vystoupí «šelma z propasti». Tou je mocnost, síla, která tyto Boží svědky nepřijímá, pronásleduje je, chce je umlčet. Právě to v porušeném světě může být vnímáno jako znamení autenticity, znamení Boží přítomnosti, jež je vždy nějak i «znamením, kterému se bude odpírat».

Read More »

Stránky:«1...202122232425262728»