Slovo k povzbuzení na neděli 1. října 2023, na 26. Ne v mezidobí – A (sv. Terezie z Lisieux)

1. čtení: Ez 18,25-28
Žalm: Ž 25
2. čtení: Flp 2,1-11
Evangelium: Mt 21,28-32

Milé sestry, milí bratří,

o nedělích by se kázání mělo snažit vycházet především z Božího slova, které bohoslužba otevírá a čte. Přesto však je asi možné z tohoto rámce někdy vybočit, zvlášť o nedělích, pokud by na ten den jinak připadla památka nějakého výrazného světce či výrazné světice. O to spíše, pokud nějak ztělesní i Boží slovo, které se zrovna čte. Což snad platí o sv. Terezii z Lisieux, řeholnici, mystičce, učitelce církve, jejíž sochu a oltář máme v našem kostele a která svou životní cestou jedinečně naplnila i dnešní čtení druhé z listu Filipským o Kristově pokoře a ponížení, že my lidé se máme snažit mít v sobě podobné smýšlení, jako měl on.

Zkusme tedy dnes zaměřit svou pozornost na ni. A připomeňme si – formou několika biografických črt – život této jedné z nejpodivuhodnějších žen moderních dějin církve.

Terezie, původním jménem Marie Františka Terezie Martinová, se narodila před 150 lety, 2. ledna 1873 v městě Alençon na jihu Normanidie, velmi zbožným rodičům Luisovi a Zelině, od 2015 taktéž svatořečeným, jako jejich poslední deváté dítě. Měla čtyři starší sestry. Čtyři další své sourozence, dva chlapce a dvě děvčata, nezažila, zemřeli v útlém věku. V době jejího narození byla její maminka již vážně onkologicky nemocná a zanedlouho, když byly Terezce čtyři roky a půl, 28. srpna 1877 umírá. Což pro malou dívku znamená pochopitelně velkou ránu, první v jejím životě.

V listopadu téhož roku se otec Luis rozhodne se svými pěti dcerami přestěhovat do ne příliš vzdáleného Lisieux, kde žije rodina bratra zemřelé matky. Je zámožná, a tak poskytne rodině Martinových útočiště a i finanční zajištění. Otec se tak může – stále zdrcen ztrátou své ženy – plně věnovat výchově dcer, včetně náboženské, zejména výchově nejmladší, vysoce inteligentní, temperamentní a citlivé, až přecitlivělé Terezky.

Ta začne chodit v Lisieux do školy k mniškám benediktinkám. Když se v létě roku 1882 rozhodne o dvanáct let starší sestra Paulína vstoupit k pařížským karmelitkám, pro Terezku to znamená další velkou ztrátu, na kterou silně psychosomaticky reaguje. Ale zároveň i ona pocítí první jasné Boží vábení tímto směrem. A úsměv Panny Marie, jak později interpretuje. Když v následujícím roce přistoupí k prvnímu svatému přijímání, má první vskutku mystický zážitek včetně touhy po mučednictví, na základě kterého se rozhodne Kristu zcela odevzdat. Později svou zkušenost nazve „pohledem splynutí“ mezí ní a Božím Synem.

Měsíc na to přistupuje k biřmování. Pokračuje ve škole u benediktinek, ale přichází její celoživotní kříž: skrupulozita, podpořená i na hřích příliš soustředěnými akcenty duchovního vedení v klášterní škole. Terezin duchovní život se však stále více prohlubuje. O vánocích roku 1885 prožije něco, co později nazve „dalším, úplným obrácením“.

O rok a půl později učiní další krok ve svém celoživotním nabídnutí se Kristu, vysloveném poprvé při prvním svatém přijímání. V deníku La Croix se Terezka dočte o jistém Enricu Pranzinim, vrahovi tří žen, odsouzeném k trestu smrti. Nabídne se Bohu jako oběť místo něj, včetně své věčnosti. Později se doví, že zprvu zatvrzelý zločinec se těsně před smrtí přeci jen asi obrátil, protože dvakrát políbil kříž. To Terezka pochopí jako odpověď na své úpěnlivé modlitby. A pocítí ještě silněji povolání zachraňovat duše.

I z toho důvodu se rozhodne také vstoupit do kláštera karmelitek, kde už tou dobou byly dvě její rodné sestry, vedle Paulíny i Marie. Jenže ona je teprve čtrnáctiletá. Nikdo z blízkých ani z církevních autorit, včetně příslušného biskupa, jí to nechce dovolit. Proto se Terezka – s houževnatostí až tvrdohlavostí sobě vlastní – rozhodne obrátit na samotného papeže. Učiní tak v rámci pouti své diecéze při příležitosti padesáti let kněžství Lva XIII. koncem roku 1887. Navzdory zákazu s papežem v rámci audience mluvit, se na něj obrátí se svou prosbou, aby jí dovolil vstoupit tak mladé do kláštera. Papež odvětí poněkud diplomaticky slovy «obrať se na své představené, bude-li to vůle Boží, jistě se tak stane». Po svém návratu povolení od biskupa dostane. Vstupuje do kláštera a 9. dubna 1888 jako již patnáctiletá a přijímá karmelitánský hábit a jméno Terezie od Dítěte Ježíše, později ještě doplněné o A (od) Svaté tváře. Po smrti otce do kláštera vstoupí i Celina. Paulína, sestra Anežka od Ježíše, se později stane jejich převorkou.

Pro Terezku začíná období, v němž – vedle mnoha jiného – začíná objevovat svou „malou cestu“, dost jinou, než byly její zprvu až velikášské mladické představy. Vždyť se chtěla stát „velkou svatou“ se vším všudy, po vzoru sv. Terezie z Ávily či sv. Pavla. Jenže – i přes své činorodé klášterní aktivity, včetně psaní divadelních her – stále více začíná narážet na své nedokonalosti a nepřekonatelné limity. Tehdy ji osloví a potěší zvlášť dva citáty z Písma. «Je-li někdo malý, ať přijde ke mně» z Knihy Přísloví a «Budete sát nošeni v náručí, hýčkáni na kolenou, jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit» z Izaiáše. Terezie tak stále více zjišťuje, že to nejdůležitější v jejím životě by mělo být důvěřovat Bohu, skrýt se v Kristově náruči, stát se míčkem či hračkou v jeho ruce, jak záhy napíše. A že jejím největším úkolem asi není obrátit svět jako misionářka, ale prostě milovat. A co do spásy, že daleko důležitější je se nechat do nebe vytáhnout jakoby „výtahem“ (je to doba začátku technických vymožeností) a ne si myslet, že tam vyběhneme snadněji sami. Stále více se začne považovat za Kristovu „nejmenší“ sestru.

Tím vším její „malá cesta duchovního dětství“ dostává stále jasnější obrysy. Své vize, objevy a duchovní zkušenosti Terezie začne – na impuls a pokyn své sestry, převorky – také sepisovat ve svých pamětech, později nazvaných Dějiny duše.

Dne 9. června 1895, na svátek Nejsvětější Trojice, zopakuje Bohu své nabídnutí sebe samé jako oběti za spásu duší. Necelý rok poté, v dubnu 1896, u ní propuká tuberkulóza, čímž začíná zcela nová etapa jejího života. A to nejen vzhledem k tělesné nemoci a jejím omezením, ale i skutečná, vpravdě karmelitánská „noc víry“ její duše. Začne zakoušet obrovská pokušení, včetně myšlenky opustit klášter a nakonec i víru a stát se ateistkou. Neprožívá již Kristovu blízkost natož jeho láskyplný pohled; to nazve „nocí ničeho“. A také – s vědomím blížící se smrti – znejistí i s ohledem na věčnost, zda vůbec nějaká je, dostane strach ze smrti.

Chvíle temnot se ale střídají se stavy, kdy se v ní zase naopak probudí její velikášství, čím vším by v církvi chtěla ještě být, co vše by pro spásu duší mohla udělat. I tehdy ji nakonec upokojí slovo Písma, a to Velepísně lásky svatého Pavla, kdy znovu pochopí, že jejím úkolem je především milovat, nic víc, nic míň, a tak posloužit světu, tak zachraňovat duše.

Počátkem roku 1897 se její stav zhoršuje. A ač Terezii stále – a tak tomu bude až do chvíle její smrti – provázejí její vnitřní tísnivé „noci“, začíná také více hovořit o nebi, o tom, že v něm chce pokračovat ve svém poslání ukazovat „malou cestu“ duším, učit je duchovnímu dětství, jakoby jim z nebe chtěla seslat „déšť růží“. Důvěra v Boha ji nese, navzdory všem bolestem a temnotám. 30. září 1897 večer ve svých čtyřiadvaceti a půl letech umírá, její duše odchází k Bohu, aby odtamtud opravdu sesílala celému světu „déšť růží“ svých modliteb.

Roku 1923 – ještě za života svých sester – je blahořečena, 1925 kanonizována, 1927 prohlášena za patronku misií a roku 1997 – teprve jako třetí žena – za učitelku církve.

Milé sestry, milí bratří, kéž by se sv. Terezička, jak se jí obvykle říká, stala i naší učitelkou. Učitelkou cesty k Bohu, malé cesty duchovního dětství, která se snoubí se snahou něco činit. Cesty, jež není dětinskostí, ale důvěrou v Boha i navzdory nevnímání jeho blízkosti, důvěrou i v pochybnostech, nocích, bojích, bolestech, úzkostech, temnotáchv depresích. Dnes by možná deprese či něco jiného měla Terezička třeba i diagnostikované, což z ní ovšem činí světici ještě větší. A hlavně, pokud by tomu tak bylo, ještě více oslovující.

Neboť ve stavech různého duševního sevření a v situacích nemoci, tělesné i duševní, a zvlášť ve chvíli umírání člověk totiž leckdy už opravdu nemůže nic než milovat. Jsou to však právě tyto stavy, jež ho k milování Boha a lidí mohou dovést více než leccos jiného. Kéž bychom si i na to vzpomněli, až třeba přijdou, a poslání hlavně jen milovat vzali za své i v dobách, kdy je nám dobře, i ve všech svých činnostech. Čemuž všemu nás sv. Terezie z Lisieux učí.

stáhnout pdf


„Nedělní povzbuzení“ – archiv