Slovo k povzbuzení na neděli 14. dubna 2024, na Druhou neděli velikonoční – B

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelium nás přenáší ještě jednou do pozdního večera velikonoční neděle. Podle Lukášova svědectví se do Jeruzaléma vrací dva „emauzští učedníci“ a vyprávějí apoštolům, jak odpoledne rozpoznali zmrtvýchvstalého Pána při lámání chleba. On nyní znovu přichází mezi ně, zjevuje se jim všem dohromady a přeje Boží pokoj.

O tom je první polovina dnešního evangelijního úryvku. Ta druhá, začínající slovy «dále jim řekl», se ale již nutně nevztahuje ke stejnému večeru, i když se tak tváří. Je spíše Lukášovým shrnutím všeho, co se dělo po celých následných čtyřicet dnů: Jak Pán Ježíš při svých zjeveních postupně odhaloval smysl Písma, aby učedníci stále více chápali, že byl ukřižován a vzkříšen «podle Písem». A jak poslal apoštoly hlásat evangelium o odpuštění hříchů všem národům, poté co budou po jeho nanebevstoupení «vyzbrojení mocí z výsosti», darem Ducha Svatého (což byl verš, který nám dnešní úryvek již nepřečetl).

To vše můžeme číst jako inspiraci, oč bychom se v těchto dnech měli s Boží pomocí pokusit: Nechat se Kristem povzbudit ve víře v jeho zmrtvýchvstání, nabírat sílu evangelium žít i hlásat a připravovat se na slavnost Letnic.

Soustřeďme se však nyní na pozdrav, na Kristovo přání «pokoj vám». Jsou to první slova Zmrtvýchvstalého, která říká svým učedníkům. Jak v dnešním Lukášově svědectví, tak i ve zjevení apoštolům v Jeruzalémě, které popisuje evangelista Jan. Není jasné, zda jde o jednu a tu samou událost. U Lukáše je nicméně zajímavé, že slova «pokoj vám» obsahují jen některé rukopisy, a ne ty úplně nejstarší. Proto se někteří biblisté domnívají, že u Lukáše jsou možná až pozdějším dodatkem, který se stal součástí Božího slova.

Vůbec však není špatně, pokud by se skutečně jednalo o nějaký pozdější dodatek oproti prvnímu (Lukášovu) textu. Nemusí totiž jít jen o jakýsi pokus paralelizovat Lukášovo svědectví s Janovým, anebo je obě navzájem více harmonizovat, aby z úst Pána Ježíše vycházelo vždy totéž. Něco takového Nový Zákon zpravidla nedělá. Ale mnohem spíše může jít o odraz živé zkušenosti prvokřesťanských obcí, prostředí, ve kterém novozákonní biblický text dostává svou definitivní inspirovanou podobu. Tak nějak je tomu ostatně i u celého textu Nového Zákona: Je svědectvím událostí, kérygmatem očitých svědků, jakož i je potvrzující reflexí povelikonočního křesťanství.

To by znamenalo, že zkušenost daru Kristova pokoje musela být v nejranější apoštolské církvi tak silná, že z ní plynulo přesvědčení, že ani při prvním setkání se Zmrtvýchvstalým v Jeruzalémě nemohli apoštolové zakusit nic jiného. Vždyť je to týž zmrtvýchvstalý Kristus, který je v prvotní církvi s křesťany (zvlášť při «lámání chleba») tajemně a skutečně přítomen, jako se o velikonoční neděli zjevil emauzským učedníkům a apoštolům. A jestliže první křesťané při každém setkání s ním pociťovali dar pokoje, který pak chtěli žít i mezi lidmi, pak tomu nemohlo být při prvních setkáních s ním jako Zmrtvýchvstalým jinak.

Je tedy klidně možné, že až poslední redaktoři biblického textu vložili «pokoj vám» Kristu do úst a vůbec to nevadí, ba naopak. Pozdější dodatek ve smyslu reflexe nejranější povelikonoční křesťanské zkušenosti je vlastně potvrzením zkušenosti očitých svědků Kristova zmrtvýchvstání. Pokoj Kristův, vnitřní pokoj a vnitřní radost jsou totiž vždy nějak tím prvním, co člověk při setkání s Kristem zmrtvýchvstalým může a má zakusit.

Tušit to a být otevřený daru pokoje a s touto otevřeností přicházet za Pánem Ježíšem, je proto důležité. Tušíme-li, co od vzkříšeného Pána můžeme a snad i smíme čekat, máme větší naději, že tento Boží dar ze své strany nepropásneme.

A jak tomu bývá vždy, nejde jen o nás. Boží pokoj nedostáváme nikdy jen pro sebe, ale i pro všechny lidi kolem sebe, pro celou tu částečku světa, v níž žijeme. Vždyť máme být «blahoslaveným tvůrci pokoje», jak říká Ježíš, čehož je vždy a za všech okolností potřeba.

Vnitřní Boží pokoj je totiž také jedním z předpokladů ke konání dobra. Kdo má v srdci pokojnou radost, má větší naději, že dobro konat také opravdu bude. Pokoj je jednou z forem projevů Boží milosti, je pomocí k dobru. Dávání, rozšiřování a vyzařování pokoje – v jeho různých rovinách a podobách, zvlášť pak v již konkrétním konání dobra – je jedním z našich nejkrásnějších poslání, pro které nám byla křesťanská víra také dána.

Dnešní evangelium můžeme tedy číst jako povzbuzení Boží pokoj hledat a o pokoj mezi lidmi (dobrem) se skutečně snažit. Zvlášť v těch oblastech, kde to každému z nás nějak přísluší: V našich konkrétních mezilidských vztazích. Do většiny z nich zaznívá slovo papeže Pia XII. pronesené v předvečer začátku druhé světové války (24. srpna 1939): «Nic se neztratí mírem, vše může být ztraceno válkou». Papežova slova tenkrát vyslyšena nebyla.

I když nynější mezinárodní situace válek, které se rozpoutaly, zuří a hrozí, je nesmírně složitá a jsou v nich agresoři a napadení, kteří se brání či musí bránit (k tomu já asi nemám kompetenci se vyjadřovat), válka jako taková je vždy veliké zlo, o tom pochyb asi nemůže být. Proto je dobré se snažit o mír, je-li to aspoň trochu možné, aspoň tam, kde je to v našich silách, s Boží pomocí: V našich mikrosvětech. Kéž by aspoň v nich nějak zavládl Boží pokoj, když kolem zuří války. Ne ve smyslu sobeckého uzavření se do vlastních šťastných bublin, ale právě i jako služba okolnímu světu, s nímž se naše mikrosvěty prolínají, v němž se odehrávají.

Jedním z nejdůležitějších konkrétních rozměrů pokoje, který můžeme od Boha dostat a který máme dávat dál, je odpuštění hříchů. Z odpuštění hříchů vnitřní pokoj plyne, dalším odpouštěním se může předat dál. Mezilidským odpouštěním se může zamezit válkám, aspoň některým, aspoň některým mezi námi.

Odpuštění hříchů je přeci jedním z největších velikonočních darů, jedním z největších dober. Boží Syn následky našich hříchů skrze svou oběť na kříži kdesi v hloubi bytí již napravil, proto nám mohou být hříchy skutečně odpuštěny. Svým zmrtvýchvstáním otevřel nebe i nám hříšníkům, protože nás do svého lidství přijal. Kříž a zmrtvýchvstání mají za důsledek možnost odpuštění hříchů, smíření člověka s Bohem a také lidí mezi sebou, možnost pokoje i mezi lidmi.

Odpuštění Pán Ježíš nabízí všem lidem, kteří o ně jen trošku stojí, jsou mu otevřeni, jsou schopni lítosti a aspoň nějakého vzbuzení touhy po obrácení, touhy po dobru. Boží odpuštění mohou dostat, opakovaně je dostávat a s ním i Boží Kristův pokoj. Co by, co bychom pak ovšem opravdu měli, je snažit se Boží pokoj rozdávat dál. Přinejmenším svým lidským odpouštěním.

«Pane Ježíši Kriste, tys řekl svým apoštolům: Odkazuji vám pokoj, svůj pokoj vám dávám. Nehleď tedy na naše hříchy, ale na víru své církve, a podle své vůle ji naplňuj pokojem a veď k jednotě» říká i proto kněz za nás za všechny při každé mši svaté. Vzájemné přání Božího pokoje je také součástí každé mše, krátce před svatým přijímáním. Mše pak končí výzvou «jděte ve jménu Páně», v latině «ite, missa est», česky «běžte, to je vaše poslání»…

Milé sestry, milí bratří, kéž by i naší duchovní zkušeností při setkání s Kristem byl dar Božího vnitřního pokoje, který nejenže není v protikladu s Božím vnitřním neklidem hledat a konat dobro, ale je jeho souputníkem, předpokladem. Kéž by aspoň nějaká zkušenost pokoje byla zkušeností ostatních lidí, našich bratří a sester, kteří se setkají s námi. Kéž by taková zkušenost byla i naše s nimi, s ostatními. S tím, že i odpuštění k tomu všemu patří.

stáhnout pdf