Slovo k povzbuzení na neděli 17. března 2024, na 5. neděli postní – B

Milé sestry, milí bratří,

pátá neděle postní bývá někdy lidově nazývána „nedělí smrtnou“. Není to sice její oficiální liturgické označení, nicméně má cosi do sebe. Dnešní bohoslužba – biblickými čteními i mešními modlitbami – se totiž již snaží zacílit naši duchovní pozornost na Kristovu smrt na kříži, na jeho zástupné utrpení. Je to pro blízkost Velikonoc, pro blízkost Velkého pátku; vždyť příští neděle je již Nedělí květnou, pašijovou.

V evangeliu slyšíme Ježíšovu odpověď řeckým poutníkům v jeruzalémském chrámě, patrně v jeho vnějším nádvoří. Na jejich přání «rádi bychom viděli Ježíše», na přání zprostředkované apoštoly Ondřejem a Filipem (kteří tak zjevně mluvili i řecky), odpovídá Pán Ježíš právě předpovědí svého utrpení: «Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven… Nyní je moje duše rozechvěna… Právě kvůli této hodině jsem přišel». A v podobném duchu rozvinutou výzvou k následování: «Kde jsem já, tam bude i můj služebník». Děje se to těsně před velikonočními svátky, po vjezdu do Jeruzaléma. Jsou to poslední veřejně pronesená Kristova slova před poslední večeří (aspoň podle Janova sepsání).

Ve druhém čtení se před námi otevřel úryvek z Listu Židům, pasáž rozjímající o Kristově poslušnosti v utrpení. Slyšíme teologicky silnou formulaci: «Ačkoli to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti». Nejde jen lidskou zkušenost, že utrpením se každý člověk může naučit je nést a může jím i dozrát. Ale především o vyznání, že právě na kříži se nejvíce projevila i Synova boholidská poslušnost Otci, že Ježíšova hodina poslušnosti kříže se tak stala «příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají». Jakož i hodinou Kristovy největší slávy, maximy zjevení Boží lásky, v posledku zjevení Trojice.

V prvním čtení z knihy proroka Jeremiáše vše uvodilo jedno z nejkrásnějších a nejdůležitějších starozákonních prorockých zaslíbení: Až přijde Mesiáš, zasáhne již samo nitro člověka, otevře-li se mu. Bůh člověku odpustí jeho nepravosti a otevře jeho srdce poznání a poslušné lásce. Boží zákon se zapíše do srdce člověka, zniterní se, nebude jen vnějším příkazem. Člověk začne ze srdce více milovat Boha a lidi a dodržovat Boží nařízení. «Vložím svůj zákon do jejich nitra… Budu jejich Bohem» slyšíme.

Vše to jsou krásná a důležitá čtení, je dobré se je pokusit slyšet všechna tři, nejlépe si je i navzájem propojit a zeptat se, čím k nám promlouvají…

Jestliže «hodinou», pro kterou přišel Boží Syn na zem a stal se člověkem, je hodina kříže – jedním z důvodů Synova vtělení či sám jeho důvod je smrt na kříži na odpuštění našich hříchů – , pak tomu nemůže být jinak ani s námi, chceme-li Krista následovat, «kráčet v jeho šlépějích», nést jeho kříž a být tam, kde je on.

Cíl, pro který jsme se narodili a dostali život, je vždy také nějak hodina kříže. I kříž je důvodem, proč jsme dostali čas života a jeho možnosti. I v hodině kříže se má i náš život naplnit. Přičemž takovou „hodinou“ je jak čas celého našeho života. Stejně jí může být i docela konkrétní okamžik, čas jedné události, zvlášť nějak rozhodující.

Kříž je totiž součást lásky, konkrétní, dávající se v tomto světě, lásky agapé. Kříž je forma uskutečnění základního povolání proexistence, „žití pro“, pro Boha, dobro a lidi kolem nás. Pro lásku a žití pro jsme se přeci skutečně narodili.

Kristovo «Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný» se tak může stát pochopitelnějším. V řeckém originále navíc není «život», nýbrž «duše». Překládat život jako duši je správné, jde o semitismus. Nicméně pokud bychom v testu slyšeli duši a dosadili si za ni „vlastní já“, Ježíšovo slovo by znělo: «Kdo má svou duši rád, ztratí ji; kdo však svou duši na tomto světě nenávidí, uchová si ji pro život věčný». Jinak řečeno: Kdo má své já příliš rád, ztratí ho, kdo se umí dávat, bude zvěčněn.

Vlastní existence uchopená jako proexistence v tomto nedokonalém a porušeném světě s sebou totiž vždy přináší i kříž. Zahrnuje v sobě nutnost oběti, ztráty z lásky, je-li jí třeba. Čas života proto musí být vždy i «hodinou kříže», sladkým jhem lásky, k Bohu, lidem a světu. To je, věříme, obsahem přikázání.

Kříž a poslušnost Bohu spolu souvisí. K poslušnosti lásce nám chce pomoci Kristova milost, vnitřní síla, jak předpověděl prorok Jeremiáš. Kristova milost chce napravit naše neposlušné nelaskavé lidství, často uzavřené v sebelásce.

Taková proměna možná je, protože v Kristově přijatém lidství, které do sebe tajemně zahrnulo i lidství všech, se už jednou provždy odehrála, jak jsme slyšeli z Listu Židům. Kristova poslušnost v utrpení, poslušnost Druhého Adama Otcově vůli, napravila neposlušnost člověka, Adama, a vložila do lidské přirozenosti možnost nápravy. Nakolik se jednotlivý člověk ve vztahu víry spojí s Kristem a otevře Boží lásce. Živý vztah s Kristem má sílu nás změnit, aspoň trošku, necháme-li se.

Celý křesťanský akcent kříže má jistě i mnoho dalších rozměrů: Například pokoru v přijímání příkoří a utrpení, neodporování zlu zlem, sjednocení se obětí Kristovou, zadostiučinění za hříchy, umrtvování sebe samých, trýzeň snahy o spravedlnost a tak dále. Všechny nejsou vždy uskutečnitelné a možná ani vždy žádoucí. Ale kříž jako schopnost oběti z lásky, schopnost se dávat, by měl být uskutečňován vždy.

Bez kříže nemůže být ani láska, ani samotné sdílení života druhého. K němu přeci patří i sdílení bolestí a starostí. Bez kříže člověk zůstane nakonec sám: «Jestliže zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo». Bez kříže nemůže být ani snaha o spravedlnost, protože svět je nedokonalý a porušený hříchem. K lásce prostě patří oběť, a ta vždy nějak bolí.

Tento nutný vztah mezi láskou a křížem vyjadřuje i řecké slovo pathos (v latině passio), shodné pro „utrpení“ i „vášeň“. Vášeň a utrpení, láska a kříž mají k sobě blízko. Nejen však ve smyslu, že nenaplněná vášeň s sebou přináší trýzeň této nenaplněnosti, ale už ze své podstaty: Vášeň lásky je schopna pro milovaného a s ním i trpět, chce nést bolesti a starosti toho druhého. Skutečná láska agapé umí synpathein, „trpět s“. Pravá láska je sympatií a proexistencí zároveň. Utrpení druhého, zvlášť milované osoby, má být i naší hodinou kříže.

Teprve láska sympatizující a proexistující, láska něco ze sebe dávající, láska v hodině kříže – i navzdory naší jiné slabosti a našim pádům – začne být láskou skutečnou, té Ježíšově aspoň nepatrně podobnou. Může Kristu tajemně pomoci nadlehčit jeho kříž a druhým lidem může konkrétně pomoci nést jejich kříže.

Milé sestry, milí bratří, kéž bychom měli lásku a žili život i jako «hodinu kříže». Kéž by se nám stala vlastní i Kristova boholidská modlitba «Otče, oslav své jméno!», abychom snad, nehodní, mohli také z nebe zaslechnout Boží hlas: «Oslavil jsem a ještě oslavím».

stáhnout pdf