Slovo k povzbuzení na neděli 17. prosince 2023, na 3. neděli adventní – B

1. čtení: Iz 61,1-2a.10-11
Žalm: Lk 1
2. čtení: 1Sol 5,16-24
Evangelium: Jan 1,6-8.19-28

Milé sestry, milí bratří,

 

třetí neděle adventní – nazvaná podle vstupní antifony mše svaté Gaudete, „Radujte se“, parafrázující slova svatého Pavla – má mezi čtyřmi adventními nedělemi zvláštní postavení. Je, má být především o radosti. Nejen z blížících se svátků, letos – vzhledem k nejkratšímu možnému adventu – více než kdy jindy. Ale ještě více z toho, že Bůh je nám blízko, že jsme směli poznat Pána Ježíše, jeho Syna, z přátelství s ním. Slovy Písma, že spása je již blízko.

Už samotný charakter dnešní neděle tak můžeme vnímat jako impuls ke snaze otevřít se Bohu jakožto Radosti a zároveň ke zpytování svědomí, nakolik se o to snažíme a nakolik tak ze vztahu s ním ještě máme radost. Anebo, můžeme své zpytování zobecnit, nakolik ještě umíme jakoukoli radost prožívat, a to i z obyčejných dobrých věcí, nakolik chceme radost druhým lidem dávat, sdílet, anebo lidem radost ze života a vztahů aspoň nebrat.

I tak snad můžeme s užitkem slyšet vstupní antifonu jakož i výzvu dnešního druhého čtení «stále se radujte». S vědomím, že podmínkou k trvalé Boží radosti je souběžná snaha «varovat se zla, ať se objevuje pod jakoukoli tvářností», jak připomíná svatý Pavel.

 

V evangeliu, dnes podle Jana, máme před sebou – podobně jako minulou neděli – opět postavu Jana Křtitele. V jeho roli Předchůdce. Vyznává, že není ani Mesiášem, ani Eliášem, o němž se čekalo, že jeho návrat z nebe příchod Mesiáše předznamená, ale jen «hlasem volajícím na poušti: Vyrovnejte cestu Páně, jak řekl prorok Izaiáš».

Co to má být, jsme slyšeli minulou neděli: Stezky mají být narovnány, údolí vyvýšena, hory a pahorky sníženy, drsné uhlazeno. A to – z naší strany – jak ve vztahu k Bohu, tak i k druhým lidem a možná i celému světu. Aby Mesiáš mohl přijít.

Je jasné, že Kristovo kýžené a radost přinášející přicházení k nám je jiné než jeho jedinečný příchod v těle před více než dvěma tisíci lety. Ale jelikož Kristus je stále týž, nemůže mu být na druhou stranu zcela nepodobné. Proto také stále čteme Písmo, svědectví o jeho příchodu, a ptáme se, jak se asi chce uskutečňovat v našem životě. A jestliže tenkrát chtěl Kristus pro svůj příchod potřebovat Předchůdce Jana, aby připravil jeho současníky na jeho přijetí, ne nepodobně dnes, u nás.

Proto je Jan Křtitel v evangeliu před námi a volá po narovnání křivých cest života, zasypání propastí, snížení valů mezi Bohem i námi navzájem, zjemnění drsného v našich jednáních a vztazích. Aby Kristus mohl stále nově přicházet i do našeho života a světa.

Předchůdce ovšem také volá «mezi vámi (již) stojí ten, koho vy neznáte». Abychom opravdu a aktivně hledali Kristovy Boží přítomnosti, které již jsou mezi námi. V podstatných prvcích křesťanství, zvlášť ve svátostech, v eucharistii, v lidech, zvlášť v trpících, v celém světě a událostech v něm. A také v periferiích svého života i společnosti, kde Pán Ježíš, v Galilei, začal své působení. V potřebách lidí a světa. Všude tam, za vším a ve všem – více nebo méně – je totiž přítomen Bůh, a to jako Kristus. Stojí a čeká, jak zareagujeme, zda ho poznáme.

Jedinečným způsobem slova «mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte» zarezonovala v našich moderních dějinách v souvislosti s Číhošťským zázrakem. Byla to právě ona, která během kázání pátera Josefa Toufara na třetí neděli adventní roku 1949 pohnula křížkem na oltáři, způsobila zázrak. A také velké utrpení, mučednictví onoho kněze, jak víme. Vzetí Janových novozákonních slov vážně, skutečné najití Krista v jeho tajemných přítomnostech může opravdu otevřít naše nitro, náš život a naše vztahy Božím zázrakům, může námi a naším životem pohnout jako dřevem, dobrým Božím směrem, ale také přinést opravdový kříž, třeba trýzeň lásky a oběti. 

 

«Duch Páně, duch Hospodinův, je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu chudým, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto». To jsou Izaiášova slova dnešního čtení prvního z jeho Knihy útěchy, slova znějící nejprve do babylónského vyhnanství, slova která pak sám Pán Ježíš na sebe vztáhl na začátku svého pozemského působení, když kázal v synagoze v Nazaretě. A v následných dvou, třech letech Božsky naplnil. Ti, ke kterým mluvil, kterých se dotkl, které uzdravil, kterým odpustil, mohli něco takového zakusit. A také zakusili a zaradovali se velkou radostí.

Protože Kristus je opravdu stále týž, chce stále činit něco podobného, věříme: Dávat radost chudým, obvázat naše vnitřní zranění, zachránit pukající srdce, dát vnitřní svoboduvysvobození z našich spoutaností. A naučit nás spravedlnosti a milosrdenství. Ve vzájemném odpuštění totiž spočívalo Milostivé léto, které mělo být ve starozákonním Izraeli vyhlašováno jednou za sedmkrát sedm let, ale nikdy asi v praxi nebylo, jak tuší biblisté.

Jan je Předchůdcem, Kristus je nám SpasitelemVzorem k následování. Není jen Božím Synem, ale i člověkem narozeným z ženy, Panny, Synem člověka, Druhým Adamem. Proto bychom se měli snažit aspoň nepatrně o to, co činil on, co na sebe vztáhl a uskutečnil, chceme-li být vskutku lidmi: Měli bychom proto aspoň nějak zvěstovat radostnou zprávu chudým, obvazovat ty, jimž puká srdce, oznamovat zajatým propuštění a svobodu uvězněným, propouštět a dávat jim svobodu, hlásat Hospodinovo milostivé léto. Nejenom hlásat, ale i uskutečňovat, milosrdenstvím.

Nelze totiž chtít jen útěchu přijímat, ale je třeba ji dávat dál. Nelze Boha jen chtít mít, ale musíme ho chtít i dávat, aby nám zůstal. Nyní i navěky. Člověk je nejvíce člověkem tím, co od Boha přijme a co je ochoten dávat i dál. Bůh je Dobro, které se samo od sebe přelévá ze sebe dál. Křesťanství nesmí být sobeckým a sebestředným uzavřením se do sebe, to by pak nebylo křesťanstvím žádným, Boha nelze chtít mít jen pro sebe, to bychom ho ztratili. Radost se musí chtít dávat, jinak zmizí.

Snaha o naplnění Izaiášova proroctví, o vztáhnutí je na sebe je proto jedním ze znamení autenticity (anebo také falše) našeho křesťanství.

 

Otevření se radosti s touhou varovat se zla, slyšení volání Jana Křtitelevyrovnání cest Pánu a k hledání toho, který stojí mezi námi a my ho často neznáme, a touha chtít být nejen adresátem ale i zprostředkovatelem aspoň špetky nebe na zemi, milostivého léta Hospodinova, to jsou věci, které dávají radost. Tu vnitřní, trvalou, Boží. O kterou se zase můžeme a vlastně musíme dělit dál, a tak z ní žít. S Boží pomocí, ve vztahu s ním, v komunikaci s ním. «Bez přestání se modlete» nás po výzvě k radosti vyzval apoštol Pavel.

I pro to všechno možná dnes jako mezizpěv místo žalmu zazněl Mariin chvalozpěv: «Velebí má duše Hospodina». Neboť «hladové nasytil dobrými věcmi», zatímco «bohaté propustil s prázdnou». Zkusme být hladovými Bohahladovým Boha dávat. Lásku.

 

Milé sestry, milí bratří, odnesme si tedy něco z dnešního Božího slova, nenechme se propustit s prázdnou, mějme trochu hladu. Když už nic jiného, tak aspoň povzbuzení ve víře, že nejsme na světě zbytečně, máme-li – i navzdory svým jiným slabostem a pádům – od Boha tak hezké poslání: Vyrovnávat cestu Pánu, k sobě i druhým, znát aspoň nějak Krista, být milosrdnými a velebit Boha. Nežít jen pro sebe, ale pro Boha, lidi kolem sebe a svět. Dobro-Boha dávat dál.

Ano, je to stále stejné poselství. Ale jako Kristus je stále týž, i my lidé jsme stále stejní.

stáhnout pdf


„Nedělní povzbuzení“ – archiv