Slovo k povzbuzení na neděli 18. prosince 2022, na Čtvrtou neděli adventní – A

1. čtení: Iz 7,10-14
Žalm: Ž 24
2. čtení: Řím 1,1-7
Evangelium: Mt 1,18-24

Milé sestry, milí bratří,

čtvrtá neděle adventní spadá každoročně do předvánočního týdne, tedy do druhé, závěrečné části adventní doby. Duchovní důraz těchto dnů už není až tak na starozákonních prorockých zaslíbeních příchodu a působení Mesiáše, jak tomu bylo především po celé uplynulé tři týdny, ale na událostech Narození Páně bezprostředně předcházejících. O nich jsou především úryvky z evangelia, z jeho částí zvaných „evangelia Ježíšova dětství“, které se v těchto dnech při mši svaté jeden po druhém čtou. A těchto událostí se týkají i vybraná starozákonní zaslíbení, která se k narození Mesiáše přímo vztahují. Vše zaznívá, aby nám pomohlo se aspoň nějak duchovně připravit na již opravdu blížící se svátky.

Dnes máme před sebou evangelijní shrnutí všeho, co narození Krista předcházelo podle Matouše. V prvním čtení zaznělo známé Izaiášovo proroctví, že Panna počne a porodí Syna Emmanuele.

Starozákonní proroctví je z Izaiáše, ze sedmé kapitoly, z nejstarší části knihy, takže poprvé zaznělo někdy v polovině 8. století před Kristem. Jak se někdy připomíná a jak je i ve výkladových poznámkách standardních vydání Písma, v hebrejském textu není použit výraz betulá, „panna“, nýbrž almá, který přímo neznamená „pannu“, nýbrž „mladou dívku“, která ovšem před svatbou pannou samozřejmě být měla. Řecká verze Starého Zákona, Septuaginta, která vzniká mezi Židy žijícími mimo Palestinu a mluvícími především řecky během 3. století před Kristem, verze, která byla jimi taktéž považována za inspirovanou a stala se následně textem Starého Zákona celého prvotního křesťanství, již význam upřesňuje a prohlubuje, když na tomto místě používá řecké parthenos, což už „pannu“ přímo znamená. I svatý Jeroným ve své Vulgátě, ač Izaiáše jinak překládá především z hebrejského texto, zde v duchu Septuaginty do latiny také překládá virgo.

Z toho můžeme oprávněně usoudit, že v židovském očekávání již dávno před Kristem bylo nějak živě přítomno a postupně se prohlubovalo zaslíbení zázračného panenského početí, jež se stane znamením, že na svět od Boha přichází Mesiáš. Bylo to zaslíbení, že se při jeho příchodu se stane něco, čeho příroda, přirozenost sama schopna není, co bude skutečným nadpřirozeným zázrakem. Aby se, křesťansky pak čteno, pak stalo zřejmějším, že z nebe na zem přijde, člověkem se stane sám Boží Syn.

Tak četli Izaiášovo proroctví a následně pak evangelijní svědectví o panenském početí už třeba staří církevní otcové. Učili, že ač by Bůh jistě mohl sestoupit na zem třeba i mnoha jinými způsoby, tak takto se nám lidem mohlo stát nejzřejmějším, kým Pán Ježíš opravdu je: po Otci Bohem, po matce člověkem. Proto také tak učinil.

O tom, kým Kristus je – že je bohočlověkem – bylo ostatně i dnešní druhé čtení z Pavlova listu Římanům.

Evangelijní úryvek je z první kapitoly Matoušova evangelia. Pouze dva ze čtyř evangelistů nám obšírněji svědčí o Ježíšově početí, narození a dětství. Lukáš tak činí jakoby z pohledu Panny Marie (odtud také pozdější a mladší legendy, že ji znal či dokonce maloval), a Matouš jakoby z pohledu svatého Josefa. I evangelium tak – Matouš strohou větou – o panenském početí svědčí: «Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha svatého» jsme dnes slyšeli. Evangelium o tom svědčí a rané křesťanství od počátku vyznává, i když to až ani v antice nebylo vůbec jednoduché.

Izaiášův text pro evangelistu totiž není zdrojem jeho přesvědčení, nějakého pozdějšího konstruktu o zázračném původu dítěte, ale jen jeho potvrzením. Vše děje, jak «Bůh už předem slíbil ústy svých proroků ve svatém Písmě».

A zejména je potvrzením Josefovi, že něčemu tak neuvěřitelnému může věřit: Že Maria má ve svém lůně Dítě, které přišlo na svět zázračnou cestou, protože je Boží. Může a má uvěřit, aby podle toho mohl také jednat: aby Dítě mohl přijmout a starat se o ně i jeho matku.

A právě tento „svatojosefský“ moment je nesmírně krásný a výmluvný…

Bůh přichází na svět skrze panenské početí jako malé křehké Dítě. Ostatně i to bylo zaslíbeno prorokem Izaiášem na jiném místě: «Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn». Josef je má přijmout a starat se o ně, chránit je, živit, aby mohlo vyrůst v mocného bohočlověka. «Na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje» pokračuje Izaiášovo proroctví.

Jelikož ne nepodobně tomu, jak Boží Syn přišel na zem jednou, jak čteme v Písmu, chce přicházet do našich srdcí a životů stále znovu, můžeme věřit, že chce i k nám – do našeho srdce a života – přicházet jako Dítě, a to také nějak zázračným způsobem. A že my se k němu chovat ne docela nepodobně svatému Josefovi.

Představíme-li si pod Dítětem svou křesťanskou víru, což vůbec není scestná alegorie, pak nám vše najednou může opravdu a konkrétně ožít. Vždyť i dar víry v Boha, v Pána Ježíše, zvlášť je-li víra živá, vztah s Bohem živý, je tak nesamozřejmý, že klidně může být považován za zázrak. Navíc víra v nás je leckdy tak křehoučká, možná i maličká, přesto však živá a živá schopná růstu, že může být klidně považována za Dítě. Které i v nás touží vyrůst v mocného bohočlověka, ukřižovaného a vzkříšeného. Ale přesto po celou dobu nějak zůstat Dítětem. O tom je přeci naše zkušenost.

Konečně i proto možná spiritualita Krista-Dítěte, tak krásně například ústící třeba do půvabné sošky Dítěte Jezulátka (doslova Ježíška) anebo do vidění Dítěte v kruhu čtrnácti svatých pomocníků (v dnešním Vierzehnheiligen), (i proto možná spiritualita Krista-Dítěte) zůstala vždy přítomná a živá vedle spirituality Krista Ukřižovaného, Zmrtvýchvstalého a mocného.

Víra v nás je přeci obojí: Dítě i mocný Bůh. V předvánočním týdnu a pak o celých svátcích Kristova narození si připomínám především její první, dětský rozměr. Především proto, aby nás vztah k Božímu Dítěti měnil, naplňoval a proměňoval, a to i k jeho podobě a potřebám. Podobně jako tomu bylo u svatého Josefa, ne docela nepodobně tomu, jako je tomu u všech rodičů, do jejichž života přijde jejich dítě.

Jak při zvěstování k Marii tak ve snu k Josefovi přichází anděl, Boží posel, aby oznámil, co se má stát, aby oběma pomohl věřit Bohu, otevřel jejich mysl i srdce. Andělovu roli dnes zaujalo Boží slovo, zvlášť Izaiášovo proroctví i evangelijní svědectví. Aby nás povzbudilo se nebát svůj život, vše v něm stále více naplňovat křesťanskou vírou, otevřít se jí, stále nově ji přijímat a opečovávat jako malé Dítě. Aby v nás stále více rostla v mocného Boha, Boha vtělené Lásky, jíž Kristus je ze všeho nejvíc.

Milé sestry, milí bratří, a jako vždy nejde zdaleka jen o nás, nejde jen o saturování našich potřeb a tužeb, ale ještě více o Dítě samotné, které chce žít, růst, být nošeno světem, aby i z nás do něj mohlo znovu přicházet, v něm se znovu a znovu rodit, v něm znovu více být. Což může nastat jen tehdy, pokud Dítě budeme milovat a jeho láskou milovat dál. A to i navzdory svým „rodičovským“ nedokonalostem a slabostem.

Prosme tedy znovu o zázrak početí víry. A když nastane, obnoví se a ožije, radujme se. Jako se měla ve chvíli zvěstování zaradovat i Panna Maria a ve snu svatý Josef.

stáhnout pdf


„Nedělní povzbuzení“ – archiv