Slovo k povzbuzení na neděli 2. července 2023, na 13. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

již třetí neděli otevíráme 10. kapitolu Matoušova evangelia. Začala vyvolením a vysláním dvanácti apoštolů Pánem Ježíšem a přešla do jeho „řeči vyslání“. Z ní čteme i dnes…

Dnešní úryvek skládá ze dvou částí. První bychom mohli nazvat „podmínky následování Pána Ježíše“, druhou třeba „přijetí Božích poslů“. Zkusme společně zaměřit svou pozornost především na tu první…

«Kdo miluje otce nebo matku víc nežli jme, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden» jsme slyšeli. To určitě nejsou na výklad nejsnadnější slova Ježíšova. Leckomu mohou znít nepochopitelně, dokonce i tvrdě. Vždyť láska dětí k rodičům a snad ještě více láska rodičů k dětem patří k těm úplně nejpřirozenějším, nejpevnějším a nejkrásnějším láskám vůbec; navíc se stala přímo předmětem čtvrtého Božího přikázání.

Kristova slova nás proto určitě nenabádají, aby děti neměly rády své rodiče, abychom nemilovali své nejbližší a už vůbec ne aby rodiče nemilovali své děti, ať jsou jakékoli. Něco takového by bylo nejen proti Desateru a přirozenému zákonu, ale i proti samotnému evangeliu. A ona to ani Ježíšova slova neříkají. Říkají jen, že největší ze všech našich lásek by měla být láska k Bohu.

Chtít mít víc rád Boha než ostatní lidi i než sebe samého znamená ono „mít Boha na prvním místě“; mít Boha, Pána Ježíše jako svou první a největší lásku. A to k náboženské víře patří. Jelikož však jde o lásku k Bohu, k Dobru samotnému, jde vlastně o lásku k Lásce jako takové. Proto taková láska neneguje ty ostatní, které člověk může a má mít k druhým lidem a k celému světu, ale naopak: Chce je kultivovat je, dát jim jejich sílu, směr a poslední důvod, trvalý poslední smysl, věčnost.

Mít Boha opravdu na prvním místě v praxi znamená, že vztah k Bohu láskou pronikne, prodchne a ovlivní vše, co člověk je a činí. Díky živému vztahu k Bohu, má větší naději být dobré – dokonce zbožštělejší – i vše ostatní v životě člověka, všechny jeho ostatní vztahy, k lidem i světu.

Pro představu to přeci není nepodobné tomu, kdy lidé, třeba manželé, žijí v krásném a milujícím vztahu, který je pro ně nějak první. I ti jsou přeci schopni milovat i ostatní, dávat svou lásku dál, a to i proto, že jsou svými primárními vztahy lásky natolik ovlivněni, že v sobě mají lásku, ví, co to je.

V případě vztahu k Bohu je vše jen nekonečně větší a tajemnější zároveň: Člověk žijící v opravdovém vztahu s Bohem má naději, že bude ještě víc milovat i lidi a svět. Že láska k Lásce ho více naučí milovat dál, že Bůh nějak promění jeho život a vztahy k lepšímu.

Ale člověk musí být Bohu aspoň nějak skutečně otevřený, jeho láska k Bohu musí být živým vztahem a ne uzavřeným sobectvím, opakem vztahu, což se tedy bohužel také může pod rouškou křesťanství někdy stát: Člověk sice tvrdí, že miluje Boha, ale přitom miluje jen sebe. Anebo si za „lásku k Bohu“ jen namlouvá, v nejhorším případě jí dokonce ospravedlňuje kdejaké sobectví a nepravost, svou touhu po moci a požitku, zneužívá Božího jména. Tyto patologie jsou možné asi proto, že Bůh je prostě Bůh a není hmatatelný jako lidé.

Ale vraťme se – s tímto varováním na paměti – k pokusu přiblížit si dnešní evangelium…

Mít Boha na prvním místě může někdy znamenat i určitý konflikt, někdy velmi výrazný a nepříjemný. Takové konfliktní situace, které s sebou nese následování Krista, křesťanský způsob života, především snaha o dobro, si jistě dovedeme představit. Například když je někdo ve své rodině se svým křesťanstvím osamocený a musí si je uchránit i navzdory okolí, a to někdy i za cenu konfliktů, už třeba jen kvůli chození do kostela. Anebo jsou to situace volby životní cesty, o které je člověk přesvědčen, že na ni jej Bůh volá, ale nejbližší okolí má jiný názor. Anebo jednoduše snaha o dobro, o kterém je člověk přesvědčen, že je potřebné a podstatné je vykonat. Může se tak jednat i o celou řadu situací, kdy rodina, příbuzní či okolí začnou někoho nutit něčemu zlému, anebo začnou bránit v dobru, které je třeba vykonat.

To vše a mnohé další jsou situace, kdy je třeba se nějak emancipovat a říci „ne“, vzepřít se i za cenu konfliktu, není-li opravdu jiné smírnější a kompromisnější cesty a při současné snaze zachovat dobré vztahy a přátelství. Jsou to situace, kdy je asi třeba statečně a pokorně a hlavně ve stálé lásce k Bohu a lidem i světu jít za Božím voláním, za Božím dobrem.

Že takové situace skutečně mohou nastat a bohužel nastávají, víme a lze je vyčíst i v Kristových slovech, která prvním veršům dnešního úryvku předcházela: «Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, nachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina». To není pochopitelně něco, co by si Pán Ježíš přál, ale jde o situace, ke kterým kvůli slabosti nás lidí prostě dochází a na které Pán ježíš své učedníky připravuje. A také slibuje, že v nich bude s nimi, že v nich bude s námi.

S tím vším souvisí i následující výzva k vzetí kříže: «A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mne hoden». Stojí za pozornost, že Pán Ježíš – narozdíl od paralelního místa u Lukáše – zde  nehovoří o „nesení“ kříže nýbrž o jeho „vzetí“, o jeho „sebrání“. Zdá se to být sice jen detail, možná trochu hra o slovíčka. Ale v každém případě řecké sloveso lambanein, které dle Matouše zaznívá z Kristových úst, znamená „vzít“ či „zmocnit se“ a označuje tak vlastní akt vzetí kříže, rozhodnutí k němu. Vyjadřuje naši angažovanost, akt naší vůle, který se může a musí dennodenně obnovovat. Ostatně nic jiného než rozhodnout se často není v naší moci…

Podobně pozornosti hodným slovem je „život“: «Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho». V řečtině na místě „života“ Pán Ježíš mluví o psyché, tedy o „duši“. Překládat psyché jako „život“ má sice své opodstatnění, navazuje na hebrejštinu, ale je to přeci jen trochu zobecňující. Je sice pravda, že psyché na tomto místě neznamená protiklad k „tělu“ (sarx či sóma) a že tím pádem zahrnuje celého člověka, celý jeho „život“, přesto zde jde ještě o něco hlubšího než jen o „život“ (řecky zóé). Použití slova psyché může poukazovat spíše na samotný střed života, tedy opravdu na duši člověka, ze které veškerý život vychází a který jej činí lidským. Tedy na to, co dělá člověka člověkem, na jeho živoucí a rozhodující se já.  

Je-li tomu tak, pak můžeme Kristovu slovu rozumět nejen ve smyslu povzbuzení k připravenosti svůj pozemský život obětovat pro Krista a ideály evangelia a dobra, nejen jako povzbuzení k neuchovávání si pozemského života za každou cenu. Ale i jako výzvě „ztratit“ pro Krista své srdce, a tak je nalézt, otevřít své já, darovat se, a tak se stát sám sebou. Tedy jako výzvě neuchovávat si své já pro sebe a nežít je jen podle sebe, nýbrž podřídit je Kristu, jít do vztahu s ním, vydat se mu. A pak, na druhém místě ale ne nepodobně i lidem. Tedy opravdu začít milovat.

Milé sestry, milí bratří, zkusme si zamilovat Boha, otevřít se vztahu s ním. Mějme odvahu jít pro tento vztah i do konfliktů, není-li bohužel jiné cesty. Rozhodujme se denně pro kříž lásky a otevřme své srdce Kristu, dejme mu je. Dávejme se i lidem, milujme je i svět, neboť k tomu nás láska k Bohu-Lásce, ke Kristu-Vtělené Lásce má také vést. Proto se má stát naší nejprvnější láskou, jež má naději kultivovat vše ostatní…

stáhnout pdf