Slovo k povzbuzení na neděli 20. srpna 2023, na 20. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

souvislost mezi dnešním prvním a evangelijním biblickým čtením je opět celkem výrazná. V úryvku z proroka Izaiáše zaznělo mesiánské zaslíbení, že až přijde Mesiáš a obnoví Boží vládu, budou na Boží horu proudit nejen spravedliví Izraelité, ale i bohabojní cizinci, pohané. Že i oni budou zakoušet Boží radost a že Hospodinův dům se tak stane domem modlitby pro všechny národy. V evangeliu jsme slyšeli o Ježíšově zázraku uzdravení, ale ne nějaké dcery izraelské, nýbrž dcery kananejské ženy, tedy zjevně dcery pohanské.

Pro starozákonní Izrael nebylo totiž vůbec jasné, že Hospodin, Stvořitel nebe i země, je stejným způsobem Bohem všech národů. Toto přesvědčení ve Starém Zákoně teprve postupně krystalizovalo a jen pomalu zrálo. Ještě pomaleji se formulovalo předsvědčení, že konečná spása se může týkat i nežidů, „pronárodů“. Proto se také nepočítalo s tím, že Mesiáš přijde nejen pro Izraelity, ale pro všechny lidi, natož s tím, že všichni lidé v mesiášském království budou mít stejná dědická práva.

Už během Ježíšova pozemského života se však stává postupně zřejmým, že Mesiáš opravdu přišel pro všechny lidi, že Abrahámovo vyvolení mělo za cíl spásu celého světa a všech národů pod sluncem. I proto v evangeliu čteme, jak Kristus uzdravuje nejen dceru pohanské Kananejky, ale třeba i setníkova služebníka, Římana, nebo jak prochází Galileou pohanů, jak chválí milosrdného Samaritána, a tak podobně. A především o Velikonocích, jak Kristus na sebe bere hříchy a slabosti všech lidí, jak se jeho krev prolévá za všechny, zvlášť za mnohé, kteří ji přijmou. Po Letnicích, kdy darem Ducha si všichni tajemně porozumí a apoštolové se rozeběhnou ke všem národům s radostnou zvěstí a především svatý Pavel otevře církev všem pohanům, (po Letnicích) se tento univerzalismus (řecky: katolicismus) stane jednou ze základních charakteristik biblického křesťanství: Boží milost je nabídnuta všem a všichni lidé jsou voláni ke spáse. Pán Ježíš přišel pro všechny, ve svém lidství přijal všechny lidi všech dob, na kříži za hříchy všech zemřel, všichni potřebují spásu, všichni jsou zváni na cestu do nebe. Není rozdílu.

Že opravdu každý člověk je zván ke spáse, má důvod v tom, že každý člověk člověkem bez rozdílu skutečně je. To neznamená nějaké popírání přirozené rozdílnosti v rámci člověčenství, ale znamená to, že úplně všichni lidé – muži i ženy, staří i mladí, mocní i nemocní, chytří i hloupí, hodní i zlí, věřící i nevěřící, křesťané i pohané, Češi, Ukrajinci, Rusové či Američané, bílí i tmaví a tak dále – (že všichni tito a mnozí další) jsou si jako lidé rovni a že žádné elitářství jakéhokoli druhu, žádná eugenika, rasová, sociální či intelektuální, žádný jeden národ nad druhými vyvyšující nacionalismus či něco podobně odporného v křesťanství nemá místo. Vůbec žádné místo. Stačí si přeci přečíst Nový Zákon.

To jsou pochopitelně známé teze. A snad mezi námi bude jen málokdo, kdo by je teoreticky chtěl váženě popírat. Ale v životní praxi je bezvýhradně držet už přeci vždy tak snadné a jasné bohužel není, anebo aspoň nemusí být.

Vždyť možná i v nás se někdy probudí – i třeba jen implicitně – určitý jedovatý pocit nadřazenosti, pocit intelektuálního či mocenského elitářství, třeba i určitého nad-lidství, anebo jen presumpce většího práva. Například když se konfrontujeme s různými defekty a deviacemi lidství, i třeba mravními, s nedostatkem něčeho, co k lidství patří, anebo třeba jen s lidmi jiného názoru, v našich očích třeba stupidnějšího, než je ten náš. Tehdy v někom třeba i zarezonuje otázka (vpravdě raskolnikovská), zda život nejen staré lichvářky, ale třeba nebezpečného psychopata, diktátora, válečného zločince, anebo třeba jen nemohoucí či zcela dementní osoby, přestárlého člověka, či třeba život afrického podvyživeného dítěte a tak dále jsou opravdu stejně hodnotné jako životy nás a našich blízkých. Zvlášť ve chvílích vlastního ohrožení se něco takového v nás může probudit…

Srdce dobrého člověka by se proti těmto tendencím mělo vzepřít. Ale i rozum. Jen společenská definice člověka však zpravidla nestačí. Jen lidské smýšlení definující člověka na základě jeho kvalit také ne, vždycky v sobě ponesou potenciál, že nějak poškozený a znevýhodněný lidský život se do těchto kategorií nevejde.

Mnohé filozofické směry ale i zdravý rozum a cit sice jasně říkají, že podstatná hodnota každého člověka vyvěrá z jeho člověčenství, ale je to nakonec Boží zjevení, jež nám v tomto ohledu zprostředkovává Boží náhled: Každý člověk bez rozdílu je stvořen k Božímu obrazu a podobě, je přijat a vykoupen Kristem, mají se na něm uskutečnit mesiánská zaslíbení, je pozván na horu Hospodinovu, do nebe, kde nikdo nebude cizincem ale všichni budou doma.

I navzdory známosti, je to třeba připomínat, neboť elitářství různého ražení, přesvědčení o nadčlověčenství, o přednostním právu na život či na jeho kvality v nás lidech jsou – kvůli naší osobní i kolektivní porušenosti – bohužel nějak zakořeněné. Možná si to ani nepřiznáme anebo ani neuvědomujeme, ale tyto jedovaté podtóny se v nás rozeznívají, zejména když dojde na nějaké to „lámání chleba“, metaforicky i doslovně.

Tak i toto nám – snad – dnešní evangelium o kananejské ženě uvozené iziášovským proroctvím připomíná.

Ale zastavme se krátce ještě nad jedním jeho momentem, a to nad mlčením a následnou příkrostí Kristovy odpovědi kananejské ženě: «není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům». Odpovědi, ve které se odráží ono židovské přesvědčení, že jen oni jsou privilegovanými Božími dětmi. Proč však na to Pán Ježíš dbá, proč ženě a její dceři nepomohl hned a proč něco tak tvrdého říká ženě-matce, která je zoufalá, je-li její dítě krutě posedlé?

Nejspíš proto, což je možná nejjednodušší výklad Kristova mlčení i tvrdosti, aby zkoušel její víru. Samozřejmě věda, že obstojí a zazáří jako krásný příklad všem ostatním, celému Izraeli.

Je to sice výklad takřka prvoplánovitý, ale je snad správný, takové někdy prvoplánovité výklady prostě bývají.

A je to dobře. Protože i nám se může stát a stává, že Kristus někdy mlčí, neodpovídá na naše  úpěnlivé volání, ani se neohlédne, nedá ani najevo, že by slyšel, druzí nás třeba od volání tkaé odrazují a pak nás navíc potká něco velmi tvrdého a těžkého. I v našem případě Pán ví, že naše víra může obstát, proto i nás zkouší, jako zkoušel tu kananejskou ženu; tak snad můžeme pro sebe dané situace interpretovat. Kéž by pak i naše víra obstála, i když třeba naše konkrétní prosba nedojde zde na zemi vyslyšení vůbec a naše bolest nepřebolí.

Milé sestry, milí bratří, zkusme si z dnešního Božího slova opět něco odnést. Ať už je to připomenutí známého apelu, že jako lidé jsme si všichni rovni a nikdo není rovnější a už vůbec ne nadřazenější, apelu, který nesmí zůstat jenom teorií, ale musí se stát konkrétní praxí, má-li náš život být křesťanský. Anebo ať je to zkouška kananejské ženy, prototyp všech našich podobných zkoušek.

Obojí je dobré jako Boží slovo slyšet, neboť obojí se nás v různých podobách týká a dotýká.

stáhnout pdf