Slovo k povzbuzení na neděli 21. května 2023, na 7. neděli velikonoční – A

Milé sestry, milí bratří,

každá neděle je oslavou Kristova zmrtvýchvstání, Dnem Páně. V tom jsou si všechny během roku neděle rovny. Zároveň je ale každá neděle něčím jedinečná, liší se čímsi od ostatních, má svůj vlastní „nádech“. Nejvíce asi tím, v jaké je zrovna liturgické době. Jiné jsou tak neděle adventní, kdy si připomínáme čekání na Mesiáše, jiné neděle doby vánoční, prodchnuté radostí z jeho narození, o nedělích v liturgickém mezidobí je to zase jeho veřejné působení, o velikonocích je pak Kristovo zmrtvýchvstání zvlášť zdůrazněno. Na příští neděli zase připadají Letnice, oslava seslání Ducha Svatého.

Dnešní, již sedmá neděle velikonoční, má krom toho ještě jedno své specifikum. Je jedinou nedělí mezi čtvrteční slavností Nanebevstoupení Páně a Letnicemi, a do velké míry tak v sobě koncentruje celých těchto devět dnů. Její jedinečnost asi nejlépe odrazilo první čtení ze Skutků apoštolů. V něm jsme slyšeli, jak apoštolé spolu s Pannou Marií, dalšími ženami a Ježíšovými příbuznými tento čas trávili čekáním na «vyzbrojení mocí z výsosti», k čemuž je byl vyzval sám Pán Ježíš.

I pro nás všechny, nejen pro naše biřmovance, by náplní těchto dnů – svatodušní novény – mělo být vedle všeho ostatního aspoň něco tomuto biblickému čekání podobného. Měli bychom aspoň nějak čekat na ono «znovuvyzbrojení mocí z výsosti», připravovat se na nadcházející slavnost Seslání Ducha Svatého. Ve svém srdci – klidněme je chápejme jako svůj „osobní Jeruzalém“ – bychom měli vzývat Ducha svatého, pokorně prosit, abychom se znovu otevřeli jeho působení. Vždyť je to právě Duch Svatý, který je Boží silou Ježíšovy veškeré přítomnosti, nejen v celém křesťanství, ve světě a v církvi, ale právě i v našem vlastním srdci a životě. Duch Svatý je Božím živlem, silou všeho živého a dobrého, co jen ve světě i v nás je.

Není tudíž divu, že o působení Ducha Svatého jsou i obě zbývající biblická čtení.

První list Petrův, ze něhož je dnes druhé čtení, je jakýmsi shrnutím základů křesťanské víry a teologie. Je podivuhodnou katechezí o křesťanském životě, a to především pro dobu zkoušek; vzniká na začátku prvního pronásledování křesťanů v 60. letech 1. století. Celý list má velmi praktický ráz; vybízí, jak snášet protivenství a pronásledování, jakými procházeli už první křesťané, jak se v těchto situacích chovat. Nikdy tak nemůže ztratit na své aktuálnosti, neboť různé těžkosti k lidskému životu prostě patří, všichni lidé je musí snášet a rozhodně se nevyhýbají ani křesťanům, kteří přeci nejsou jinými lidmi než ostatní.

Spíše platí, že vedle toho, co potkává všechny lidi, to mohou být i různé specifické těžkosti, jež souvisí s naší vírou v Pána Ježíše a snahou ho následovat, pokud je upřímná a opravdová. Z vnějšího světa v podobě různých protivenství či pronásledování, jsou-li skutečně pro víru, nebo v podobě všech možných nepřijetí, nespravedlností či nepochopení, kéž by pro cestu dobra. Ze světa vnitřního jako jakousi «účast na Kristově utrpení» můžeme vnímat dokonce i pochybnosti, chvění a nejistoty, které naši víru provázejí, a v určitém smyslu dokonce i trýznivé výčitky vlastního svědomí, lituje-li, že někdo třeba i «zavraždil nebo okradl, že někomu ublížil nebo jen že se míchal do záležitostí druhých lidí», jak jsme četli. I tyto nás přeci pronásledují a musíme je snášet.

Petrova slova «Když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, to je Duch Boží» můžeme tedy vztáhnout nějak na všechno soužení, které jen na člověka dolehne. Zvlášť na to nezaviněné, nespravedlivé, explicitně či implicitně «pro Kristovo jméno». Je-li však přítomna pokorná lítost, pak možná i na ta trápení, jež jsme si způsobili nějak sami.

Evangelium je dnes z Ježíšovy „velekněžské modlitby“, jíž vrcholí jeho „řeč na rozloučenou“ pronesená po poslední večeři. Máme před sebou Kristovu prosbu, aby ho Otec oslavil a aby jeho Boží sláva spočinula i na jeho učednících, tedy – kéž by – i na nás.

«Sláva Boží» je jedním z oněch komplexních novozákonních pojmů, zahrnujících v sobě mnohé, vlastně vše Boží v a na Ježíšovi, v jeho působení a jeho přítomnostech. Zejména v Janově evangeliu je však vždy nějak spojena, ba se kryje se slávou kříže, neboť jeho událost je hodinou oslavení, kvůli které Pán Ježíš přišel. V kříži se přeci nejvíce a nejzřejměji zjevila Boží sláva, protože se v něm zkoncentrovala všechna Boží láska k světu a nám. Ostatně teprve skrze kříž i Kristovo lidství vstoupilo do plnosti Boží slávy, Boží lásky, teprve po smrti a zmrtvýchvstání následovalo nanebevstoupení.

Kříž – ve všech svých podobách a odstínech, uskutečněních a metaforách – se má tedy stát slávou i Ježíšových učedníků. I jim, nám má být cestou do nebe, k životu věčnému, k oslavení Bohem a Boha.

Silou Boží slávy je Duch Svatý. Duch snesl Syna do lůna Panny, Duch vodil Ježíše jako Mesiáše po této zemi, Duch vzkřísil Syna z mrtvých – «byl oživen Duchem» čteme v Listu Židům – Duch posvěcuje a oživuje i nás, «jen v Duchu svatém je možné říci „Ježíš Kristus je Pán“», Duch je silou Boží i veškeré od ní odvozené lásky.

Na Ducha Svatého máme čekat, o něj prosit. Prosit také jako o Boží sílu pro nesení kříže, o Boží lásku k nesení kříže, o lásku navzdory kříži. Ducha Svatého můžeme dle Ježíšova slibu čekat jako Boží sílu všechna utrpení a trápení nejen přečkat, ale osvědčit se v nich. Jako Boží sílu ve všem a za všech okolností se snažit zůstat aspoň nějak podobný Ježíšovi, to znamená milující, aspoň bazálně. Duch Svatý je i Boží síla si utrpení zvolit, ztratit, obětovat se pro druhého, je-li toho potřeba.

Duch Svatý nám chce dát sílu věřit, doufat a především milovat i v těžkostech. Což vůbec není snadné, leckdy to vyžaduje takřka nadlidský výkon, vpravdě Božský. Ne nadarmo právě křesťanští mučedníci, kteří i v souženích navzdory lidské křehkosti věrně vytrvali na cestě Ježíšově, na cestě dobra, byli nazváni martyroi, „svědci“, svědky Boží slávy.

Utrpení, jež nemůžeme změnit a musíme je nést, ve kterém však zůstaneme aspoň nějak dobrými a milujícími, se totiž naplní Boží slávou. Utrpení, které obětí z lásky, je už samo jejím projevem.

Milé sestry, milí bratří, zkusme proto vzývat Ducha Svatého, každý třeba svým způsobem, anebo těmi formami, jež nám přinesla křesťanská tradice: pomocí svatodušních hymnů, modliteb či svatodušní sekvence (najdeme je i v kancionálu pod čísly 422 nebo 423). Vzývejme Božího Ducha i tehdy, když je nám dobře, když se nám nic moc zlého neděje; kříže mohou přijít a s největší pravděpodobností také přijdou, vzývejme ho „do zásoby“. Vzývejme Božího Ducha zvlášť ve chvílích, kdy na nás všemožná trápení přijdou. Vzývejme Ducha Svatého, odtušíme-li či dokonce rozpoznáme, že jsme povolání k nějaké oběti z lásky, jež umí ztrácet a vydat se; tehdy ho možná potřebujeme úplně nejvíc. Vzývejme Ducha však i tehdy, jsme-li skleslí sami ze sebe, ze své vlastní slabosti, z toho, co se stalo a už se nedá odestát; on snáší do našeho nitra Boží milosrdenství, aby i nás učinil milosrdnějšími.

Čiňme tak v těchto dnech svatodušní novény…

stáhnout pdf