Slovo k povzbuzení na neděli 24. července 2022, na 17. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

asi nebude pochyb o tom, že ústředním spojujícím tématem dnešních biblických čtení, zejména čtení starozákonního a evangelijního, je modlitba.

Ve starozákonním čtení z 18. kapitoly knihy Genesis (je to úryvek takřka navazující na ten z minulé neděle, na podivuhodnou návštěvu tří tajemných hostí u Abraháma) se před námi rozevírá obraz Abraháma modlitebníka a přímluvce. Praotec víry pochopí, že Hospodin chce potrestat hříšná města Sodomu a Gomoru zničením, a hnut soucitem začne s Bohem přímo licitovat, kolik málo spravedlivých stačí, aby města byla zachráněna. Za jeho až smělým vystupováním se skrývá starozákonní přesvědčení o možnosti zástupnosti, že celek může být zachráněn hrstkou spravedlivých, anebo dokonce jen jedním jediným, podobně jako nemnoho zlých může způsobit zkázu celku, celého národa.

V evangelijním úryvku slyšíme kratší (lukášovskou) verzi Otčenáše. Má jen čtyři prosby oproti sedmi v Matoušově sepsání evangelia. Jelikož Matoušovu delší verzi přijala již nejstarší mimobiblická tradici (jak svědčí třeba raněkřesťanský spis Didaché), stala se ona od nejranějšího křesťanství Modlitbou Páně. Na Otčenáš, který je u Lukáše odpovědí na prosbu učedníků «Pane, nauč nás modlit se», navazuje Ježíšovo povzbuzení k vytrvalé modlitbě a k důvěře v Boha ve vyslyšení proseb.

Množství možných témat k rozjímání nabízejí tak dnešní biblické texty. Zkusme se však zastavit jen nad dvěma z nich: Nejprve nad myšlenkou zástupnictví a vztahu jednotlivce či malé skupiny k celku, která se prolíná Abrahámovým modlitebním licitováním. A následně nad jednou zvláštností, jedním důrazem Lukášova Otčenáše oproti Matoušovu.

Se zástupností  a se vztahem jednotlivce k celku a celku k jednotlivci je to pochopitelně velmi složité. Je to například i problematika kolektivní viny či kolektivní zodpovědnosti, otázka vztahu svobody jednotlivce a obecného dobra, skutečnost, že kvůli části může trpět celek, stejně jako že část může různým způsobem přispět k záchraně či pokroku všech. A tak dále. K tomu všemu pravda křesťanské víry, že jeden Mesiáš přišel zachránit všechny, zatímco jeden padlý anděl se snaží všechny od Boha a dobra odvrátit. Za vším tím je, důvodem všeho je naše faktická vzájemná propojenost, naše bytostná relacionalita.

Dnešní starozákonní čtení nám tak připomíná, že naše vzájemná provázanost je prostě faktem. Takovým, který nějak vážně bere i sám Bůh, když nás ostatně takové stvořil. Vzájemná propojenost, provázanost je faktem, kterému možná nemusíme příliš teoreticky rozumět, nemusí nám být docela jasné, jak a proč funguje, proč s sebou nese takový potenciál dobra i zla, ale který prostě je a je třeba s ním počítat, brát na něj ohled.

Nejlépe v touze a snaze ve všem svém počínání brát ohled na celek, na dobro druhých lidí, blízkých i vzdálených, či dokonce na dobro obecné, mít odvahu pro ně něco dobrého a laskavého činit. Jinak řečeno, snažit se nějak být v oné i třeba jen hrstce spravedlivých. Snažit se být s Boží pomocí aspoň nějak takovými, jak překrásně a jedinečně shrnul prorok Micheáš: «Člověče, řeklo se ti, co je dobré, co od tebe Hospodin žádá: co jiného než jednat spravedlivě, milovat milosrdenství a pokorně kráčet se svým Bohem». Anebo jak formuluje ve svém slavném a tolikrát citovaném výroku Hans Jonas: «Jednej tak, aby účinky tvého jednání byly slučitelné s pokračováním vpravdě lidského života na Zemi», křesťansky umocněno: Jednej tak, aby účinky tvého jednání pomohly pokračování vpravdě lidského života na Zemi.

Fakt zástupnosti, reálnost vztahu části a celku má však ještě jeden důležitý, navýsost individuální a zcela osobní (a osobitý) rozměr. Předpoklad toho antika vyjádřila známým úslovím homo mundus minor, „člověk je svět v malém“, Aristotelés slovy anima hominis quodammodo omnia, „lidská duše je určitým způsobem všechno“: Jde o zkušenost, že dějinné drama lidstva, běh makrosvěta, se totiž vždy nějak odráží i v konkrétním životě každého jednotlivce, v každém jednom mikrosvětě, dějiny jednoho člověk nějak kopírují a ztělesňují a možná i do jisté míry opakují dějiny celého světa. A jestliže v kolektivních dějinách – větších i menších – platí, že část může zachránit anebo poničit celek, tak je tomu i v nás samotných, v našich osobních dějinách, v našem vlastním životě, nitru a mikrosvětě. I to je dobré si připomenout.

Možná víc než o hledání negativního kvásku jde právě o hledání a kultivování pozitivního kvásku, toho dobrého v každém z nás. Ne ve smyslu pýchy a zavírání očí před zlem. Ale ve smyslu pokorného hledání toho Božího, toho Ježíšova ve svém životě a nejbližším okolí. Ne nepodobně tomu, jak Abrahám spolu s Bohem v Sodomě a Gomoře nehledal hříšníky ale spravedlivé, třeba jen hrstku. Pro kterou mohl být, může stále být zachráněn celek, je-li tato hrstka s Boží pomocí kultivována a rozvíjena.

Lukášův Otčenáš je tedy oproti Matoušově podání rozvinut Kristovým povzbuzením k důvěře ve vyslyšení proseb a k vytrvalosti v modlitbě. «Čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí» celá dnešní pasáž končí. V jednom starobylém rukopisu prosba «přijď království tvé» se dochovala v podobě «ať přijde Duch svatý a očistí nás». S tím koresponduje i známý výklad svatého Augustina, že jediné, co nám Bůh, Kristus opravdu slíbil, že nám dá, kdykoli budeme prosit, je Duch svatý, síla Boží milosti, síla Božího odpuštění.

Právě v prosbě o Ducha svatého, v prosbě o Boží sílu ke spravedlnosti, milosrdenství a kráčení po Božích cestách, o Boží sílu dávající vidět druhé, svět a jejich potřeby, o sílu Božího odpuštění, když se nedaří, můžeme a máme být opravdu vytrvalí. S důvěrou, že Ducha svatého nám Bůh chce dát opravdu vždy…

Milé sestry, milí bratří, nezapomínejme na modlitbu, dejme jí čas prostor, ona je prvním způsobem naší komunikace s Bohem, žitím našeho vztahu s ním, ona nám otevírá svět Boží, dává Boží sílu k lásce, zprostředkovává Boží odpuštění. Pamatujme na svou bytostnou provázanost s ostatními, berme na ně, své sestry a bratry, vždy ohled při svém rozhodování a jednání. Kultivujme to dobré v sobě samých (a nakolik nám to přísluší, i v druhých), i kdyby to byla jen maličká hrstka, nechme ji se stát kvasem spásy naší i druhých. S Boží pomocí…

stáhnout pdf