Slovo k povzbuzení na neděli 25. června 2023, na 12. neděli v mezidobí – A

1. čtení: Jer 20,10-13
Žalm: Ž 69
2. čtení: Řím 5,12-15
Evangelium: Mt 10,26-33

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelijní úryvek je z řeči Pána Ježíše adresované dvanácti apoštolům po jejich vyvolení a vyslání do světa. Kristus připravuje apoštoly na různá protivenství a pronásledování, která budou muset pro evangelium, jeho hlásání a žití snášet. Řeč začala slovy «hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky» a zněly v ní výroky typu «budou vás vydávat soudům a bičovat v synagogách, budou vás vodit před vladaře a krále kvůli mně».

V tomto kontextu zaznívá i dnešní úryvek. Proto ho také předznamenalo čtení první z proroka Jeremiáše, snad nejpronásledovanějšího ze všech starozákonních proroků, jednoho z předobrazů Krista a všech jeho věrných pronásledovaných pro jeho jméno a pro spravedlnost. Proroka, který místo toho, aby se pokusil vzít spravedlnost do svých rukou, raději Hospodinu svěřil svou při.

I když jsou Kristova slova adresována nejprve Dvanácti, potažmo jejich nástupcům, jsou jako součást evangelia určeně nějak i všem ostatním, všem následovníkům a následovnicím Pána Ježíše, potažmo všem lidem, zvlášť majícím dobré ideály a usilujícím o jejich uskutečnění.

V úryvku byla vícekrát řeč o strachu a strachování se. Hned několikrát zaznělo z Kristových úst, čeho se máme bát a čeho naopak ne. «Nebojte se lidí… nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo… nebojte se, máte větší cenu než všichni vrabci… spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo». Nejen apoštolům ale i nám všem tak Pán Ježíš říká, čeho se bát, čeho ne a proč.

O strachu se někdy říkává, že něco takového vůbec není z Boha, že strach je dokonce od ďábla, že kdo se bojí, ještě nedošel dokonalosti v lásce. Tak se třeba parafrázuje jedna věta Prvního listu Janova. Křesťan by se přeci neměl bát, zdůrazňuje se. Vždyť už první slovo Vzkříšeného je: «nebojte se, to jsem já, já jsem přemohl svět». Svatý Jan říká, že: «láska (přímo) vyhání strach». Strach je proto někdy chápán a prezentován jako křesťanská nedokonalost, jako něco, co ke křesťanské existenci vlastně vůbec ani nepatří. Jako něco, co je nezralé, neboť kdo se bojí, ještě nepoznal pořádně Boha a nedošel k dokonalosti v lásce. Strach tak je prý znamením nepochopení, kým vším je pro nás Kristus, znamením nedostatku víry a důvěry v něj…

To vše je jistě, nebo možná nějak pravda. Jenže pochopitelně, asi ještě ne celá.

Strach z toho, že něco či někoho ztratíme, že o něco přijdeme, že něco nedopadne dobře či nám způsobí bolest, strach ze smrti a zániku a z mnoha dalšího, k našemu životu, jakož i k životu všech živých tvorů, totiž nějak patří. Strach, který v případě člověka dostává i podobu úzkosti, je součástí naší přirozené nedokonalosti a nedokonalosti světa, reflexí zkušenosti přítomnosti nebezpečí, smrti, bolesti a ztrát. Strach je i součástí našeho nedokonalého vidění Boha, naší přirozené neschopnosti mít život a běh světa pevně ve svých rukou. Navíc pak naší porušenosti, slabosti a hříšnosti. Kdybychom měli Boha stále vidoucí víru a vždy čisté svědomí, možná bychom se báli méně, jenže ty nemáme. A tak se také bojíme, a to někdy dost.

Proto ani Pán Ježíš, Boží Syn, který naši nedokonalost a slabost přeci zná, nezpovídá strach docela; ostatně byly to i strach a úzkost, jež na sebe vzal a svou přítomností naplnil. Spíše nám v dnešních slovech chce říci, jak má náš strach vypadat, co s ním, čeho se máme nejvíce bát, z čeho mít strach a možná i úzkost: Ne z lidí, ne z těch, co zabíjejí tělo, a už vůbec ne z toho, že by Bůh na nás mohl zapomenout. Z čeho se máme opravdu strachovat, je, že bychom Boha, Pána Ježíše mohli také ztratit. Že bychom mohli ztratit víru v něj, naději na věčnost a lásku k němu a lidem. Toho se bát nejen můžeme, ale ve světle dnešního evangelia dokonce i máme. Analogicky pak možná i toho se můžeme bát, že bychom ztratili vztahy s lidmi, svými blízkými…

Strach a úzkost, jež prožíváme, nás aspoň někdy přimějí k větší bdělosti a ostražitosti, k větší péči o to, co bychom nepéčí mohli ztratit. Podobně by tomu mělo být i u strachu ze ztráty Boha. Strach o ztrátu Boha – u sebe i u ostatních – by nás měl vždy probudit k větší péči o jeho přítomnost v našem životě, k dávání času Bohu, ke každodennímu otevírání se jeho milosti, k ochraňování daru víry jako nejdrahocennější perly, k modlitbě, duchovnímu životu. K držení se Boha. Ostatně právě k takovému strachu nás dnes v evangeliu vybídl sám Pán Ježíš: «Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo».

Ztráta víry, naděje a lásky zde na světě, ztráta vztahu s Bohem a možná ztráta věčnosti jsou skutečnou tragédií, která může člověka potkat. To, čeho se máme asi nejvíce bát. A pak také ztráty vztahů s lidmi.

Čím více by byla naše víra v Boha živá, naděje skutečnější a láska větší, tím méně bychom se museli čehokoli a kohokoli bát: Byli bychom blízko Pánu Ježíšovi a mohli prožívat jeho blízkost.

Snaha o ne-ztrátu Boha však neznamená, nesmí znamenat sobecké „zabalení Boha do šátku“ a chránění ho jako nějaké věci; to stejně nejde. Znamená to snahu s ním být, vracet se vždy k němu, investovat do vztahu s ním, pečovat o vztah s Bohem, pečovat o víru, stále dělat krok víry, i třeba do temnot, krok naděje a hlavně lásky. Ne nepodobně tomu, jak bychom to měli činit se vztahy s lidmi.

V dnešní nelehké době je určitě mnoho důvodů ke strachu a možná i k úzkosti, a to i oprávněných, dovedeme si je představit, ať už se týkají globálních, lokálních či personálních nebezpečí, není třeba je vyjmenovávat. Máme strach o život, o své blízké, zvlášť děti, o sebe, o svět, o přírodu, o budoucnost a mnoho dalšího.

Máme strach. Nenechme se jím však paralyzovat. Zkusme mít důvěru, že Bůh, Kristus je v tom všem s námi, chce nám dát sílu obstát, činit dobro. Slyšme proto dnešní Ježíšovo slovo «nebojte se».

Slyšme ale i druhé «spíše se bojte»: především ztráty vztahu s Bohem ve svých životech, ale také ztráty vztahu s lidmi

Pán Ježíš, věřme, chce tak i náš strach přesměrovat, podobně jako u učedníků. Možná nám říká něco jako: „Nebojte se až tak nemocí, i když jsou zlé, nebojte se války, i když je strašná, nebojte se až tak toho, co zabíjí tělo, všeho, co může přijít a přichází, to vše bolí, ničí, někdy i zabíjí. Já jsem v tom všem s vámi, protože to vše jsem na sebe vzal a naplnil svou přítomností. Bojte se spíše toho, kde nejsem, totiž toho, že byste ztratili mne, že byste přestali vy být mými přáteli. Toho se opravdu bojte. A také ztráty přátelství s lidmi…“

Milé sestry, milí bratří, takový strach a možná i úzkost možná pocítit můžeme. Kéž by nás však přiměl – a činil tak stále znovu a znovu – aspoň nějak k oné kýžené změně smýšlení. Obvykle se jí říká přehodnocení priorit v prospěch větších.

Kéž by se vztah s Bohem, který, je-li živě, pokorně a otevřeně uchopen, neničí ale kultivuje a prohlubuje vztahy s lidmi, (kéž by se vztah s Bohem) stal zase i pro nás prvním pokladem… Abychom se nemuseli tolik bát. Aspoň ne strachem paralyzujícím, existenční úzkostí, neboť vztah s Kristem nás má sílu nést, kultivovat, spojovat s Bohem i lidmi.

A možná nadcházející čas prázdnin a dovolených je dobrou příležitostí pro vztah s Bohem ale i s lidmi něco dobrého konkrétního učinit…

stáhnout pdf


„Nedělní povzbuzení“ – archiv