Slovo k povzbuzení na neděli 28. ledna 2024, na 4. neděli v mezidobí – B

Milé sestry, milí bratří,

v dnešním evangelijním úryvku, stále ještě z počátků Ježíšova veřejného působení podle Markova sepsání, máme před sebou Krista, který nejen koná mocné činy, zázraky, ukazující na jeho Boží moc, ale také jako toho, který se stejnou Boží mocí mluví a učí o Bohu a o člověku. «Co je to? Nové učení a s takovou mocí!» žasnou lidé. I slovo k Ježíšovu působení patří, i takového Mesiáše – jako nového Božího proroka, zjevitele Boha a učitele – jeho současníci čekali. «Hospodin, tvůj Bůh, ti vzbudí proroka… z tvého středu, z tvých bratrů, toho budete poslouchat» četli i oni v Deuteronomiu, jako slyšíme my dnes v prvním čtení.

V něm zazněla i celkem silná a varovná slova: «Prorok, který by se opovážil mým jménem říkat, co jsem mu neporučil, nebo který by mluvil ve jménu jiných bohů, takový prorok musí zemřít». Byla nejprve adresována těm, kteří se považovali za proroky v době vzniku Deuteronomia, někdy koncem 7. století př. Kr. Nicméně jako součást Božího slova zní stále. Proto jsou určena i nám, zvlášť takovým, kteří by se nějak považovali – mezi svými blízkými či dokonce na veřejnosti – také za proroky.

Prorokem má sice být nějak každý z nás, jsme-li lidé, jsme-li křesťané. «A jako pomazal svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, na kněze, proroka a krále, označuje posvátným olejem i tebe, neboť patříš ke Kristu navěky» zaznívá při každém křtu malého dítěte, dospělý je na tomto místě biřmován. Ale ne prorokem samozvaným a už vůbec ne špatným.

Kristus jako Boží Syn – vyznáváme – je vtěleným Slovem Božím, proto Prorokem v nejvlastnějším slova smyslu. Celou svou osobou a celým svým působením i mluvením je zjevením, promluvením samotného Boha, vyslovením se Otce, verbalizací Boží lásky. Skrze lidství Kristovo zní samo Slovo, v něm k nám mluví Bůh-Otec, Láska.

Máme-li být křtem a vším, co ke křesťanskému duchovnímu životu patří, s tímto Slovem, Kristem jedinečně bytostně a nerozlučně spojeni (a kéž bychom z tohoto spojení také aspoň nějak žili), pak by se prorocký charakter měl i nějak projevit.

Kristovými proroky jsme pozváni být ve svém bytí, žití i jednání. Ne samozvanými, ale Bohem poslanými. A jako poslaní, povolaní k životu – víře, naději a lásce – se máme i chovat i vyjadřovat. Slovem i životem svědčit o Bohu a dobru, o Pánu Ježíšovi, vyslovené Boží dobrotě. Ty by měly znít z našeho života. I z našeho mluvení, psaní a vyjadřování se slovy, ta by měla být zvlášť prorocká.

Slova jsou nositeli obsahu, základním prostředkem komunikace, vzájemného sdílení a porozumění si. Vyjadřují poznané a cítěné, předávají obsah, vysvětlují a ozřejmují (vlastní) činy, komunikují je, činí vyslovené sdíleným. Pravda, současně – vzhledem k ne plné shodě jsoucího, poznaného, myšleného a vysloveného – jsou také i zdrojem nedorozumění.

Zvlášť ve verbální komunikaci tak máme chtít být – i navzdory vší své omezenosti a pádům – aspoň nějak jakoby proroky, „mluvčími jménem“ Dobrého Boha. A to jak v osobním kontaktu, který pro komunikaci vždy musí zůstat zásadní, tak ale i ve světě virtuální komunikace, na internetu, na sociálních sítích. Tam všude by mělo naše mluvení a psaní aspoň nějak svědčit o Kristu, ať už přímo či nepřímo. Naše vyjadřování se by mělo být Božím Duchem vnuknuto, vdechnuto, inspirováno, Duchem Boží lásky, Hlasem Slova.

Řecké profétés neznamená nic jiného než „ten, který mluví něčím jménem“. Proto jsme pozváni mluvit jménem samotného Boha, jménem Krista. Samozřejmě ne, že bychom se považovali za Kristova ústa či byli přesvědčeni, že naše slova jsou slova Boží; to by bylo z naší strany skutečným zneužitím Božího jména, projevem obrovské pýchy. Ale ve smyslu, aby – kéž by – naše mluvení bylo dobré a laskavé, pomáhající a ne škodící, dávající život a ne přinášející smrt. Aby tak bylo aspoň trochu Boží, zlé duchy ze světa lidí vyhánějící.

V tomto smyslu jménem Kristovým se máme pokusit nějak mluvit vždy. Zejména však ve chvílích rozhodujících či těžkých. Sám Pán Ježíš totiž slibuje pro tyto situace Ducha svatého, když říká: «Až vás povedou před soud, nemějte předem starost, co budete mluvit; ale co vám bude v té hodině dáno, to mluvte. Nejste to vy, kdo mluví, ale Duch svatý».

Svatý Pavel pak v Listě Efezským ohledně mluvení povzbuzuje: «Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost». V Prvním listě Korintským hovoří o zvláštním «daru prorokování», který má být ku prospěchu ostatním. List Jakubův zase hovoří o jazyku jako o «malém údu», který «se může chlubit velkými věcmi», jako o «malém ohni», který «může zapálit velký les». A to v dobrém i ve zlém. A ne nadarmo první ranní modlitba breviáře začíná slovy «Pane, otevři mé rty, ať chválím tvé svaté jméno».

Pro to všechno bychom se měli stále ptát, jak moc je veškeré naše vyjadřování se, mluvení, psaní, ale i (anebo u někoho hlavně) veškeré esemeskování, mejlování, blogování, lajkování, četování (či jak se všechny podobné způsoby internetové komunikace jen jmenují) skutečně prorocké, opravdu «jménem Božím». Tedy nakolik je dobré a laskavé, životu pomáhající, anebo mu škodící. Zda by našemu mluvení mohlo aspoň nějak, nepatrně platit Kristovo slovo adresované učedníkům: «Kdo vás slyší, mne slyší»…

Poctivé zpytování svědomí, zvlášť přiznáme-li si, že naše vyjadřování se často opravdu příliš prorocké není, ba přímo naopak, nás nemá vést k nějaké malomyslnosti či strachu, že snad budeme muset zemřít jako ti samozvaní proroci starozákonní. Naopak, má nás vést k obrácení, ke změně smýšlení, ke snaze o aktivní změnu mluvení a psaní a všeho dalšího, co ke komunikaci patří. S Boží laskavou pomocí.

Ano, lidské slovo má své hranice, má i limity své účinnosti, zejména v dnešní době inflace a devalvace slova; jsme to ovšem my sami, kdo slovo stále více činíme nevěrohodným. A je také pravda, že leckdy mluvíme plytce, zle a zbytečně. Že veřejně často mluví i ti, kteří nemají co říci, anebo tací, kteří by snad měli raději opravdu mlčet. Je též pravda, že blábolením se nikomu zpravidla nepomůže. A že každý z nás nemá někdy opravdu co říci. Že opravdu není třeba se ke všemu vyjadřovat a vydávat prohlášení. A že nevyžádané slovo může druhé třeba i nezajímat. Či že množství slov nenahradí chybějící obsah. A tak dále.

Přes to všechno se ale mluvením a psaním pořád opravdu dá vykonat něco dobrého, aspoň nějak, nepatrně a třeba jen v docela nejosobnějším, nejužším setkání a komunikaci minima lidí. Každý jeden člověk je přeci „svět v malém“.

Přičemž je stejná pravda, že někdy se něco podobně dobrého dá vykonat právě i jen mlčením.

Milé sestry, milí bratří, je to také na nás. Kéž by se naše komunikování (anebo i třeba odmlčení se) stalo aspoň trochu prorockým. Kéž by bylo více než jen námi vymyšlené vdechnuto Božím Duchem, a mohlo tak být více slovem Kristovým, takovým, jež by třeba řekl, kdyby byl na našem místě. Kéž bychom více mluvili s opravdovou pomocí Boží, a tak aspoň trochu i jeho jménem. Anebo kéž bychom dokázali – taktéž Božím jménem – i mlčet.

Přičemž sdělovat to dobré a Boží, je-li to možné a vhodné, je vždy lepší. Ovšem vždy s velikou pokorou, neboť nejen normou ale i soudcem toho, jak to s naším mluvením (či mlčením) vlastně je, je jedině Slovo samo, vyslovená se Boží láska, Bůh sám…

stáhnout pdf