Nedělní povzbuzení ...

Máme další všední den, a to i liturgicky, a tak se vracíme opět ke všednodenní biblické četbě na pokračování. Dnes čteme z relativně krátké řeči o dobrém pastýři, úryvek navazuje přímo na evangelium včerejší neděle.

Máme další neděli velikonoční, již čtvrtou. Bývá také nazývána Nedělí Dobrého pastýře, a to proto, že se každoročně čte v evangeliu z krásné Kristovy řeči o dobrém pastýři, tak jak nám ji v desáté kapitole svého sepsání zaznamenal svatý Jan. Jelikož obraz dobrého pastýře je také vzorem pro všechny budoucí nástroje Kristova „pastýřování“, zejména pro apoštoly a jejich nástupce v biskupské a kněžské službě, je dnešní neděle také dnem modliteb za kněze a především za nová kněžská povolání.

Podobně jako včera, dovolte i dnes tři malé poznámky, snad i podněty k rozjímání: dva opět k biblickým úryvkům, ke každému jeden, a třetí k dnešní liturgické památce svatého Atanáše, biskupa a učitele církve.

Dnes dovolte tři poznámky, snad tři náměty k rozjímání: Jeden k evangeliu, další k prvnímu čtení a nakonec k dnešní liturgické památce svatého Josefa, Dělníka. V evangelijních úryvcích stále pokračujeme ve čtení Ježíšovy řeči o chlebu života z Janovy třetí kapitoly. V prvním čtení čteme krásné svědectví o obrácení svatého Pavla v podání svatého Lukáše, autora Skutků. Třetí poznámka se týká dnešní památky svatého Josefa, Dělníka.

Poslední verš toho dnešního („Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“) znamená důležitý předěl v celé řeči o chlebu života. V její první části je chlebem života Pán Ježíš jako takový, požíváním tohoto chleba je naše víra. V druhé části je chlebem života Pán Ježíš skrytý v eucharistii, pravém pokrmu a pravém nápoji, jezením a pitím je svaté přijímání.

Běh všedních dnů doby velikonoční jakož i všednodenní biblickou četbu na pokračování dnes přerušuje svátek svaté Kateřiny Sienské, panny a učitelky církve, patronky Evropy. Je to ale přerušení krásné a milé, protože dnešní světice je – bez nadsázky – obdivu a úcty hodná. Proto se jí nechme vyrušit a zkusme zaměřit svou pozornost právě na ni, na její život, snad s otázkou, v čem k nám promlouvá i do naší doby a nynější situace.

Dnes se konečně opravdu zaposloucháváme do vlastní velké a krásné Ježíšovy řeči o chlebu života. Celou řeč, jak nám ji zaznamenal evangelista Jan, můžeme rozdělit na dvě části. V první části (to jsou verše 22 až 50) – z ní čteme dnes a budeme pokračovat až do čtvrtku (s výjimkou zítřejšího svátku svaté Kateřiny Sienské, kdy budeme číst evangelium jiné) – je „chlebem života“ Pán Ježíš jako takový, Boží syn, který se stal člověkem a přebýval a stále tajemně přebývá mezi námi. Jeho jezením je pak víra, že tomu tak je, a poslušnost jeho slovu.

Dnes čteme ze šesté kapitoly svatého Jana a máme před sebou několik veršů, které jsou jakýmsi pojítkem mezi velkou řečí o chlebě života, k níž už vlastně patří a do které se, dá-li Bůh, od zítra zaposloucháme, a dvěma událostmi, které tuto krásnou Kristovu řeč předznamenaly: zázračným rozmnožením chlebů a ryb, jimiž byly nasyceny zástupy, a zázračným večerním kráčením Krista po rozbouřené hladině Genezaretského jezera.

Každá neděle je oslavou a zpřítomněním zmrtvýchvstání Pána Ježíše. Proto už v Novém zákoně neděle, první den v týdnu, den po dni Saturnově (jak ho nazývali Římané), je krásně pojmenována „dnem Páně“ (řecky hémera kyriaké). Z latinské podoby tohoto jména (dies dominica) je pak odvozeno její jméno v řadě moderních, zejména novorománských jazyků. V ruštině se pak tento den jmenuje přímo Voskresenie, „Vzkříšení“.

Dnes máme další svátek, a to svátek svatého Marka: Evangelisty, žáka svatého Petra, spolupracovníka svatého Pavla, pozdějšího biskupa v egyptské Alexandrii a mučedníka, od 9. století pohřbeného v Benátkách. Svátek světce, jehož jméno – navzdory všem ostatním informacím, které o něm máme, ať už z Nového zákona či z pozdějších legend – máme spojené především s nejstarším a nejprůzračnějším sepsáním evangelia.