Nedělní povzbuzení ...

Jelikož dle liturgických zásad má v liturgickém mezidobí slavnost přednost před slavením neděle, připadne-li na ni, slavíme dnes slavnost svatých Cyrila a Metoděje, „věrozvěstů“, jak o nich praví krásný starobylý titul.

Již třetí neděli otevíráme 10. kapitolu Matoušova sepsání evangelia. Dnešní úryvek skládá ze dvou částí, první bychom mohli nazvat „podmínky následování Pána Ježíše“, druhou třeba „přijetí Božích poslů“. Zkusme zaměřit svou pozornost pouze na první z nich, tedy na zásady, jejichž naplňováním máme Pána Ježíše následovat.

Dnešní evangelijní úryvek je z 10. kapitoly Matoušova sepsání evangelia, z řeči Pána Ježíše adresované dvanácti apoštolům. Je to řeč, která zaznívá – nebo minimálně v této souvislosti nám ji evangelista Matouš předkládá – bezprostředně po vyvolení a vyslání dvanácti apoštolů do světa. To byl úryvek, který jsme četli minulou neděli. Pán Ježíš v celé této řeči připravuje apoštoly především na různá protivenství a pronásledování, která budou také oni muset pro evangelium a jeho hlásání snášet. Oni i jejich nástupci.

o Kristově srdci – o Nejsvětějším srdci Ježíšově, Nejsvětějším srdci Páně – vyznáváme, že je to srdce boholidské, srdce, ve kterém se spojuje Kristovo Božství s lidstvím, že je to srdce probodené, které nám přineslo spásu, že je to srdce tiché a pokorné, od kterého se máme všichni učit.

Dnes máme opět „obyčejnou“ neděli liturgického mezidobí, doby zpřítomňující čas Kristova veřejného působení, od křtu v Jordánu až po velikonoční události. Evangelijní úryvek je složen vlastně ze tří částí: nejprve jsou to Ježíšova soucitná slova o žni a potřebě dělníků na ní, pak se před námi rozevře scéna známá jako „vyvolení Dvanácti“ a nakonec zazní část „pověřovací řeči“ k těmto vyvoleným.

Dnešní neděli, první po Letnicích, máme další slavnost, a to Nejsvětější Trojice. Že tomu tak rok co rok je, má svůj hluboký důvod. Po Vánocích, které připomněly narození Páně, po první části liturgického mezidobí připomínajícího dobu Kristova veřejného působení, po Velikonocích, zpřítomnění jeho smrti, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení, a po slavnosti Seslání Ducha svatého, si nakonec připomínáme celou Boží Trojici.

Dnešní neděle zpřítomňuje padesátý den od Velikonoc, padesátý den ode dne Kristova zmrtvýchvstání, desátý den od jeho nanebevstoupení. Je to židovský Svátek týdnů, kdy si židé připomínali to, co se stalo sedm týdnů od prvních starozákonních Velikonoc, co se stalo po sedmi týdnech putování z Egypta: Na hoře Sinaj byl prostřednictvím Mojžíše dán Zákon neboli Tóra (Torah). Izraeli bylo dáno Desatero Božích přikázání na kamenných deskách, pravidla blízkosti Boží přítomnosti v jeho lidu. A právě v tento svátek, v den Letnic je seslán Kristem slíbený Duch svatý.

Dnes máme předposlední den letošní velikonoční doby, poslední den před Letnicemi, poslední chvíle před zítřejší slavností Seslání Ducha svatého. Zaznívá tak poslední úryvek ze Skutků apoštolů ve čtení prvním, svědectví o Pavlově příchodu do Říma, samotný závěr celé knihy. Stejně tak v evangeliu slyšíme úplný závěr (takzvaný „epilog“ či „druhý závěr“) Janova sepsání, jehož stránky jsme společně otevírali po celou dobu velikonoční.

Dnes jsme v rámci biblické četby na pokračování učinili v obou dnešních čteních celkem výrazné „skoky“: V prvním ze Skutků jsme „poskočili“ přibližně o dva celé roky, z Letnic roku 58, kdy byl Pavel v Jeruzalémě zatčen, až někam do začátku 60. let 1. století, kdy už byl od roku 60 novým římským místodržitelem Festus. A v úryvku evangelijním jsme zase z Ježíšovy velekněžské modlitby pronesené na konci řeči na rozloučenou po poslední večeři „učinili skok“ k jednomu z nejkrásnějších zjevení zmrtvýchvstalého Krista, liturgicky to byl také „skok“ ale zpět ze dnů po Nanebevstoupení do dní před ním.

Včera jsme apoštola Pavla opustili ve chvíli, kdy se při zpáteční cestě ze své třetí velké misijní cesty zastavil v Milétu, starověkém maloasijském přístavu v ústí řeky Meandros, nedaleko Efezu. Tam se dojemně rozloučil s představenými efezské církevní obce, pro které poslal, aby jim předal svá závěrečná povzbuzení a ponaučení a také jim sdělil, že se na této zemi už nikdy neshledají. Pak odcestoval do Jeruzaléma. Tady se jeho spor s židy, zejména se saducei a farizei, ale i s některými judaizujícími křesťany, stále více vyostřuje.