Nedělní povzbuzení ...

Dnes jsme v rámci biblické četby na pokračování učinili v obou dnešních čteních celkem výrazné „skoky“: V prvním ze Skutků jsme „poskočili“ přibližně o dva celé roky, z Letnic roku 58, kdy byl Pavel v Jeruzalémě zatčen, až někam do začátku 60. let 1. století, kdy už byl od roku 60 novým římským místodržitelem Festus. A v úryvku evangelijním jsme zase z Ježíšovy velekněžské modlitby pronesené na konci řeči na rozloučenou po poslední večeři „učinili skok“ k jednomu z nejkrásnějších zjevení zmrtvýchvstalého Krista, liturgicky to byl také „skok“ ale zpět ze dnů po Nanebevstoupení do dní před ním.

Včera jsme apoštola Pavla opustili ve chvíli, kdy se při zpáteční cestě ze své třetí velké misijní cesty zastavil v Milétu, starověkém maloasijském přístavu v ústí řeky Meandros, nedaleko Efezu. Tam se dojemně rozloučil s představenými efezské církevní obce, pro které poslal, aby jim předal svá závěrečná povzbuzení a ponaučení a také jim sdělil, že se na této zemi už nikdy neshledají. Pak odcestoval do Jeruzaléma. Tady se jeho spor s židy, zejména se saducei a farizei, ale i s některými judaizujícími křesťany, stále více vyostřuje.

Dnes máme před sebou druhou část Pavlovy překrásné řeči na rozloučenou. Máme-li pocit, že vnímáme určitou podobnost s Kristovou řečí, nejsme na omylu, protože určitá paralela mezi těmito oběma řečmi skutečně je. Ne však jen ve smyslu nějaké podobnosti literární, ale jedná se o podobnost vnitřní, obsahovou, protože Pavlova apoštolská služba se stala uskutečněním Kristova ideálu o dobrém pastýři.

Dnes se dostáváme do doby, kdy Pavel z Efezu již před časem odešel. Mezitím hlásal evangelium v západní části Malé Asie a opět v Řecku, konkrétně opět v Makedonii a v Achaji. Nyní se vrací, představení z Efezu patrně doufají, že k nim Pavel opět přijde a zase aspoň nějakou dobu zůstane. Bohužel se tak nestane, Pavel pro ně jen pošle, aby za ním přišli do Milétu, starověkého přístavu (a jedné z kolébek staré řecké ještě předsokratické filozofie) nedaleko Efezu. Zde jim naopak sděluje, že už se s ním neuvidí, a loučí se s nimi.

Svou pozornost dnes opět zaměřme na čtení první ze Skutků apoštolů. Již v sobotu jsme se dostali do Efesu, do města konečně přichází i apoštol Pavel. Setkává se tam s „učedníky“, mezi nimi byl s největší pravděpodobností právě i Apollon. Byli už pokřtěni, ale jen „křtem Janovým“. Pavel je nyní křtí křtem „ve jméno Ježíšovo“.

Biblická čtení: Sk 1,12-14; Ž 27; 1Petr 4,13-16; Jan 17,1-11a Milé sestry, milí bratří, každá neděle je oslavou Kristova zmrtvýchvstání, je skutečným Dnem Páně. Proto nic, žádný jiný křesťanský svátek se jí nevyrovná a nemůže ji nahradit. V tom jsou si všechny neděle během celého liturgického roku rovny. Zároveň je každá neděle něčím jedinečná, v něčem se liší […]

Dnešní první čtení nás přenáší do Efezu, těsně před Pavlovým příchodem během jeho třetí misijní cesty. Máme před sebou svědectví o židovi Apollovi, jehož se ujímají křesťanští manželé Pricilla a Akvila, aby „mu důkladněji vyložili Boží nauku“ (v řečtině doslova: „cestu Boží“).

Po včerejší velké slavnosti Nanebevstoupení Páně máme dnes první všední den svatodušní novény, první den devítidenní přípravy na slavnost Letnic, slavnost Seslání Ducha svatého. V těchto dnech, které liturgicky zpřítomňují „čekání na vyzbrojení mocí z výsosti“, tedy oněch devět novozákonních dnů, kdy apoštolé spolu s Pannou Marií a ženami a dalšími čekali v Jeruzalémě na seslání slíbeného „jiného Přímluvce“ či „Utěšitele“, máme se i my duchovně připravovat na znovuprožití velké události Letnic. V rámci této novény k nám promlouvá i dnešní světice, svatá Rita z Cascie.

A máme slavnost Nanebevstoupení Páně. Slavnost zpřítomňující onu nesmírně důležitou biblickou událost, která se stala čtyřicet dní po Kristově zmrtvýchvstání, čtyřicet dní po Velikonocích a deset dní před Letnicemi roku 30 (či 33), někde poblíž Betánie, vesnice nedaleko Jeruzaléma, kde bydlely Marie a Marta spolu se svým bratrem Lazarem.

Pokračujme v pokusech o rozjímání nad prvním čtením. Apoštol Pavel přichází do Athén, aby i zde hlásal evangelium. Nejprve tak činí, jako obvykle, u aténských židů v jejich synagóze. V ní jsou přítomni i někteří pohané mající víru v jediného Boha, mezi nimi i „někteří z filozofů“, nespíš epikurejského a stoického ražení. Právě ti pak vyzvou Pavla, aby šel s nimi a promluvil přímo na Areopagu.