Milé sestry, milí bratří,

když se někdy počátkem 2. století po Kristu – krom každé neděle jakožto «dne Páně» Kristova zmrtvýchvstání – začaly slavit po vzoru židovských i roční Velikonoce křesťanské jakožto velká oslava Zmrtvýchvstání, byla to vlastně zpočátku jen tato Velikonoční vigilie.

Slavila se v noci ze soboty na první neděli po prvním jarním úplňku, tedy kolem židovského 14. nisanu, a trvala zpravidla celou noc. Zprvu slavila, zahrnovala všechno, celé dějiny spásy, proto jí také dodnes zůstala biblická čtení od stvoření světa až po zaslíbení Mesiáše, především však tajemně zpřítomňovala celé velikonoční dění: Smrt Páně na kříži, jeho zmrtvýchvstání, zjevení se ženám a učedníkům a následné oslavení. Když se pak během 4. křesťanského století začalo formovat slavení Velikonočního Tridua, jak je známe dnes, které v návaznosti na evangelium Velikonoce roztáhlo do tří dnů (do předvečera Zeleného čtvrtku a tři následujících dnů: Velkého pátku, Bílé soboty a Velikonoční neděle), stala se tato vigilie („matka všech bohoslužeb“) oslavou především samotného tajemství Kristova zmrtvýchvstání. Sice byly doby, kdy se slavení vigilie anticipovalo již na Bílou sobotu ráno (v podvečer pak bylo jen takzvané „Vzkříšení“, přenesení Nejsvětější svátosti z Božího hrobu do svatostánku na oltář), slaví se dnes opět tak, aby nezačala dříve než po západu slunce a skončila před jeho nedělním východem. Tedy opravdu v noci. Aby tak zdůraznila, že jen sama noc směla vidět tak veliké vítězství, kdy ukřižovaný Boží Syn vstává z mrtvých, jak se zazpívalo ve starobylém Exultet (chvalozpěvu na velikonoční svíci) na jejím začátku. Aby symbolicky vyjádřila, že zmrtvýchvstáním se tma mění ve světlo, noc v den, smrt v život, hřích v odpuštění, zlo v dobro.

A my dnes tuto noc máme, Bohu díky za to, slavíme zase Velikonoční vigilii, abychom jejím posvátným děním byli – jako každý rok – vtaženi k samotnému tajemství, že Pán Ježíš vstal z mrtvých.

Noc tedy ukazuje, že Kristovo zmrtvýchvstání je událostí možnosti přirozenosti přesahující, že je zázrakem, něčím, čemu můžeme v posledku vždy jen uvěřit.

Svědectví setkání se Zmrtvýchvstalým, které si budeme připomínat zejména zítra a po celou dobu velikonoční, nám sice dosvědčí, že Kristovo zmrtvýchvstání je zároveň něčím, co se v historii skutečně odehrálo, když se s Kristem vzkříšeným ženy a apoštolové potkali na vlastní oči a toto setkání zjevně zásadně proměnilo jejich další život. Zkušenost už nejranějších křesťanů, kteří se neděli co neděli začali při bohoslužbě s týmž Kristem tajemně také potkávat, a proto také zavedli slavení ročních Velikonoc, toto jen potvrzuje. Podobná zkušenost se nám navíc nabízí stále, bude-li naše srdce dost otevřené. Přesto všechno v Kristovo zmrtvýchvstání nakonec musíme také uvěřit, risknout to, že tomu tak je, a tak teprve zakusit vnitřní jistotu jeho pravdivosti. A také se tím otevřít jeho účinnosti, aby to mrtvé v nás vstalo k životu, abychom znovu ožili vírou, nadějí a láskou, aby temnoty našeho života a našich vztahů byly nově prosvíceny Boží láskou.

Kéž by se něco takového touto bohoslužbou v nás aspoň trochu stalo, zvlášť Vám, novokřtěncům. Kéž bychom všichni byli aspoň trochu znovu povzbuzeni ve víře, že křesťanská zvěst je pravdivá a skutečná, ve víře, že láska má smysl, když po kříži následuje zmrtvýchvstání. Kéž bychom se nechali povzbudit a posílit ve vztahu s Bohem, Kristem, kéž by stále více naplňoval náš život a naše vztahy s lidmi… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní Květnou nedělí rok co rok začíná Svatý týden vrcholící Velikonočním triduem. Připomínáme si Kristův slavný vjezd do Jeruzaléma několik dnů před židovskými velikonočními svátky. Od zítřka až do středy Svatého týdne se před námi rozevřou události, které v těchto dnech podle evangelia nastaly; pomazání v Betánii, Jidášova zrada nebo poslední kontroverze Krista s elitami židovské společnosti. Na Zelený čtvrtek si připomeneme poslední večeři, ustanovení eucharistie a výsostný moment ustanovení svátosti kněžství, mytí nohou a následnou Ježíšovu modlitbu v Getsemanské zahradě. V noci ze čtvrtka na pátek zatčení Pána Ježíše a noční židovský proces. Na Velký pátek ráno proces římský, soud a odsouzení, výsměch vojáků, před polednem pak křížovou cestu, v poledne ukřižování, o třetí hodině odpolední smrt Páně na kříži a nakonec sejmutí z kříže a uložení do hrobu, Kristovo sestoupení mezi mrtvé. Na Bílou sobotu, v den, kdy Kristus pobýval v říši zemřelých, budeme bdít u „Božího hrobu“. Ve slavné noci ze soboty na neděli budeme duchovně znovuprožívat tajemství Kristova skutečného zmrtvýchvstání a na Boží hod velikonoční první setkání se Zmrtvýchvstalým, začátek velikonoční radosti.

To vše máme před sebou, dá-li Bůh. A mělo by nás to aspoň trochu těšit, měli bychom se na nadcházející dny snad aspoň trochu těšit a zatoužit se nechat bohoslužbami do všeho vtáhnout. Udělat si čas, možná v tomto duchu třeba i přehodnotit své velikonoční plány…

Dnešní neděle, jak známo, má dva názvy: Květná anebo Pašijová. „Květná“ odkazuje na palmové ratolesti, kterými obyvatelé Jeruzaléma a ostatní poutníci vítali Krista přijíždějícího na svátky. Proto se také na začátku bohoslužeb žehnají kvetoucí ratolesti, větvičky. Název „Pašijová“ reflektuje zase skutečnost, že vjezdem do Jeruzaléma začínají Kristovy pašije, jeho utrpení. Proto se čtou anebo zpívají ty části evangelia, které o Kristově utrpení hovoří, konkrétně od konce poslední večeře až do uložení do hrobu, letos podle Matouše.

Vjezd do Jeruzalém a pašije jsou blízké nejen časem a místem, nejen jako začátek a pokračování, ale mají z velké části i stejné „aktéry“. Jimi jsou Pán Ježíš a jeho apoštolové, ale je jím i onen dav, «veliké množství lidu, zástupy», jak říká evangelista. Je to v zásadě ten samý dav Jeruzalémanů a poutníků, kteří dnes Ježíše vítají, zatímco za pár dnů budou žádat jeho smrt. Ne třeba výčtem jednotlivců, ale jako celek ano; jsou to obyvatelé Jeruzaléma a ostatní Židé, kteří přišli na svátky.

Dnes plni euforie doufají, že Ježíš je ten očekávaný Mesiáš. Provolávají mu «hosana synu Davidovu, požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně, hosana na výsostech!». Tím vyjadřují, koho v něm vidí. Za pár dnů, na Velký pátek ráno, během římského procesu, budou však volat «na kříž s ním, na kříž s ním!».

Často se o tom rozjímá, ale přesto stojí za to rok co rok si nově položit otázku, proč se tak stalo, jak je to možné a co v nás tyto zástupy demaskují. Nejjednodušší vysvětlení je asi celkem známé: Necháme-li stranou psychologii davového chování, tak zástupy především čekaly, že Ježíš bude mesiášem podle jejich očekávání. Že přinese společenskou a náboženskou svobodu, že nastolí Boží království na zemi, že bude mít úspěch, že prostě bude Bohem poslaným člověkem. Jenže je tady Kristus (to je řecky totéž co hebrejsky Mesiáš), u kterého je stále více jasné, že tato očekávání nesplní, a přitom tvrdí, že je Božím Synem. Proto si dav místo Ježíše vyžádá život Barabáše, nejspíše zélótského bojovníka proti Římanům, který příchod takového mesiáše chtěl uspíšit. Proto Ježíš bude veleradou i Pilátem souzen a odsouzen a bude ukřižován.

Read More »

Milé sestry, milí bratři,

na dnešní pátou neděli postní zaznívá další dlouhý a výrazný evangelijní úryvek podle Janova sepsání: svědectví o vzkříšení Lazara. Je to jeden ze tří zázraků vzkříšení mrtvých, respektive navrácení do života, které Pán Ježíš během svého pozemského života vykonal; vedle Lazarova jsou to ještě oživení syna naimské vdovy a dcery Jairovy. A jak to v evangeliu bývá, nejde jen o svědectví věcí minulých, ale i o vzor a obraz dění současného, o pozvánku k němu.

Dnešní text – podobně jako setkání se samařskou ženou a uzdravení slepého od narození o nedělích předešlých – se čte nejprve s ohledem na čekatele křtu: jako povzbuzení k němu opravdu dojít. Čte se ale také s ohledem na všechny ostatní, třeba již dávno pokřtěné, a to s pohledem na blížící se obnovu křestního vyznání nás všech o Velikonoční vigilii, abychom své trojí „ano“ a „věřím“ mohli zkusit říci co možná nejupřímněji. Zkusme se proto všichni nyní zamyslet nad tím, co můžeme v dnešním krásném Boží slově číst, každý podle své vlastní životní situace.

Vyprávění o vzkříšení Lazara má v Janově evangeliu velkou (před)obraznou sílu. Je předznamenáním konečného vzkříšení mrtvých a Kristova vlastního zmrtvýchvstání. Pán Ježíš jako Boží Syn má moc křísit mrtvé, protože má moc jako jediný sám vstát z mrtvých. Nyní oživuje svého přítele Lazara, zanedlouho jedinečně vzkřísí své vlastní lidství a nakonec lidství všech svých věrných (a nechme stranou tajemství, kdo všechno a jakými způsoby tito „jeho věrní“ jsou). Na vzkříšení mrtvých zaměřuje naši duchovní pozornost i čtení první, starozákonní zaslíbení z pera proroka Ezechiela.

Nicméně v případě Lazara – podobně jako u ostatních dvou novozákonních zázraků oživování mrtvých – nejde o stejný druh vzkříšení jako v případě Kristova zmrtvýchvstání anebo ani jako v případě očekávané spásy duše po smrti a vzkříšení těla na konci věků.

Lazar je zázračně oživen, ale vrácen ještě zpět do tohoto života. Jeho nový život je vlastně ten samý jako předtím. Je vrácen do stejného života, jaký žil a který jednou bude stejně uzavřen smrtí. Lazar znovu zemře a teprve pak bude jeho duše vzata do nebe a na konci věků dovzkříšeno i tělo; už starou křesťanskou tradicí je uctíván jako svatý, jako svatý Lazar.

Na druhou stranu jeho pozemský život dostal tímto zázrakem bezpochyby docela novou kvalitu: Lazar už nadosmrti bude ten, který byl Kristem zázračně vzkříšen. Tato událost, můžeme legitimně fabulovat, určitě nějak ovlivnila celý zbytek jeho života. I jeho přátelství s Kristem muselo dostat novou dimenzi. I podle starých legend se Lazar následně stal věrným vyznavačem a hlasatelem Krista zmrtvýchvstalého a měl nakonec zemřít mučednickou smrtí za Domiciánova pronásledování.

Ne nepodobné Lazarovi by to mělo být i s námi, s naší vlastní křestní, křesťanskou proměnou. Spolu se svatým Pavlem přeci vyznáváme, že ve křtu bychom měli umírat starému způsobu života (hříchu, sobectví, zlu, svévoli, nevíře) a měli bychom být vzkříšeni Boží milostí k životu novému (k víře, naději a lásce, k následování Krista). Nový život po křtu se však také odehrává stále na této zemi, často dokonce ve stejném prostředí a se stejnými lidmi jako před ním. Read More »

Milé sestry, milí bratři,

na čtvrtou neděli postní – na neděli Laetare, pojmenovanou podle vstupního verše mše svaté Laetare, Jerusalem, česky „Vesel se, Jeruzaléme“ – máme před sebou co tři roky evangelium o uzdravení slepého od narození. Může se číst dokonce každý rok, zvlášť jsou-li v kostele ti, kteří se připravují na křest o blížících se Velikonocích. Už raná církev totiž v tomto Ježíšově zázraku, tak plasticky popsaném evangelistou Janem, přečetla jakýsi prototyp procesu uvěření vrcholícího křtem (biřmováním a eucharistií), prototyp cesty, která se v mnohém podobá zázraku dání zraku slepému, zázraku, který není docela nepodobný novému stvoření. Podobně jako první člověk, Adam, doslova „ze země vzatý“, i nová vidoucí existence slepce povstává z bláta, které Ježíš bere do rukou, z bláta a sliny, z prachu země a vody. I křest se děje vodou, voda v Janově evangeliu je symbolem, obrazem Ducha svatého.

Evangelista Jan dnešní Kristův zázrak představuje také jako naplnění dvou starých Izaiášových proroctví:  Že Mesiáš, až přijde, opravdu navrátí slepým zrak, že ubozí slepí prozřou, zatímco ty, co si myslí, že vidí, a přitom ho schválně nerozpoznají, třebaže duchovní elity, nechá v jejich slepotě. «Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli» říká Kristus v evangelistově podání sám. Slepý od narození je uzdraven, zdánlivě vidoucí farizeové zůstávají ve své skutečné slepotě.

Dání či navrácení zraku je bezpochyby něco velkolepého a jen slepý ví, jak moc: Bez zraku není možné vidět nic, ani tvary, ani barvy, ani krásu, ani nic jiného. Zrak je právem považován za nejdůležitější ze všech tělesných smyslů, a v jistém smyslu za jakési shrnutí i všech ostatních. Což se například odráží i ve způsobu, jak metaforicky používáme dvojici „viditelné“ versus „neviditelné“.

Podobně je tomu i u smyslů duše: I duchovní zrak je jakýmsi shrnutím všech ostatních. Vidoucí, vnitřně vidoucí je pak ten, který (všemi) svými duchovními smysly zakouší, co smyslům tělesným uniká. «Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné» zní přeci veleznámý citát Saint-Exupéryho Malého prince. A co našim tělesným smyslům často uniká, není nikdo menší než Bůh sám, nejdůležitější ze všech, nejhlubší podstata a základ všeho. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jelikož až od třetí neděle postní se začnou evangelijní čtení lišit dle jednotlivých liturgických cyklů s jejich duchovními důrazy, na dnešní druhou neděli postní rok co rok slyšíme evangelijní svědectví o téže události, o proměnění Páně na hoře: Pán Ježíš bere tři ze svých učedníků, Petra, Jakuba a Jana, na vysokou horu (tradicí ztotožňovanou s horou Tábor), aby byl před jejich zraky proměněn. Apoštolům zazáří z Ježíšova lidství jeho Boží sláva a je jim ukázáno, že Kristus je naplněním celého Zákona (proto s ním vidí Mojžíše) i proroků (proto Eliáš). Učedníci mohou odtušit a zakusit cosi z nebeské blaženosti (proto Petr zvolá «je dobře, že jsme tady»). Vše se děje i z toho důvodu, aby až sestoupí z hory a přijdou chvíle těžké a chvíle temnot, čerpali z této vzpomínky Boží sílu a předávali ji dál. Stalo se tomu tak jednou za přibližně tři roky Kristova veřejného působení. Ne nepodobně tomu bude možná i u nás, v naší vlastní duchovní zkušenosti…

Evangelium sice každoročně svědčí o téže podivuhodné události, liší se však dvě biblická čtení předcházející. Letos je svědectví o proměnění Páně v prvním čtení předznamenáno úryvkem ze začátku 12. kapitoly knihy Genesis: „Povolání Abraháma, respektive ještě Abráma“. Je to vlastně samotný začátek vlastních biblických dějin, začátek dějinné zkušenosti Izraele s Bohem, neboť předešlé příběhy byly jen pradějinami, jakousi biblickou obraznou etiologií současného stavu světa a člověka, reprezentující spíše základní všelidskou náboženskou zkušenost.

Ostatně i v samotné logice biblických příběhů představuje povolání Abraháma nový začátek, který už není zkušeností všech, celého lidstva, jak tomu bylo až po stavbu Babylónské věže, ale novost se začíná odvíjet od zkušenosti Boha jednoho jediného a následně jeho potomstva. Je to zkušenost prvního patriarchy, následně kolektivní zkušenost jeho rodu, jednoho malého národa Izraele, která, přijatá, se bude postupem času očišťovat, prohlubovat, zpřesňovat a vlastně i zpředmětňovat – o tom je celý Starý Zákona – , až vyvrcholí v příchodu Krista, v setkání s vtěleným Božím Synem v Zákoně Novém. Tehdy se jedinečná zkušenost Boha otevře, nabídne opět všem lidem. Zkušenost lidská, v životě a dějinách prožitá a stále nově prožívaná, do jisté míry hmatatelná, jež přitom vždy zůstane zkušeností transcendentní, setkáním s Bohem.

První čtení a evangelium tak mají leccos společného, ostatně proto se dnes oba texty čtou. V obojím případě – byť události časově dělí nějakých tisíc osm set let – se  jedná o Boží-sebe-zjevení-se a o jeho určité rozpoznání a přijetí ze strany člověka. V obou případech však – u (tehdy ještě) Abráma a u tří apoštolů – této jejich život proměňující, transformující zkušenosti Boha předchází výzva se někam vydat. Zejména v případě praotce zazněla naprosto zásadní výzva «vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu». Autentické zkušenosti Boha tak předchází výzva dání se do pohybu, Bůh se dává poznat a zakusit pohybujícímu se člověku. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení z knihy Genesis se před námi rozevřela část vyprávění o prvotním hříchu, o pádu prvních lidí, Adama a Evy. Je to text, který je dobré číst předně jako obraz. Jako jakousi Bohem inspirovanou etiologii, vysvětlení původu následného stavu porušenosti lidské přirozenosti, která lidstvo provází od samých počátků až do současnosti. Porušenost lidství je stav, který teologická reflexe nazvala dědičným hříchem, který se projevuje, je zakoušen zejména jako ona neblahá moc v člověku strhávající ho ke zlu. Jako mohutnost, která člověka stále znovu a znovu vábí se před zlem, ďáblem sklonit. Moc, jež ho stále znovu a znovu odtrhává od Boha, lidí, světa, sebe samého. Diabolos („ďábel“) znamená „roztrhač“, „rozhazovač“ a sátán („satan“) „nepřítel“.

Následný žalm 51. je snad nejznámějším kajícím žalmem celého Starého Zákona lkajícím právě nad slabostí a hříchem člověka, odkázaného tak na Boží milosrdenství.

Ve druhém čtení z Listu Římanům apoštol Pavel rozvíjí tezi, pravdu víry i zkušenosti, že porušenost hříchem se týká opravdu všech lidí a že tudíž není žádného člověka – necháme-li stranou pozdější katolickou víru o Neposkvrněném Početí Panny Marie – , který by se mohl této porušenosti vyhnout a sám z porouchanosti vymanit. Žádný člověk se nerodí jako „nepopsaná tabule“ (tabula rasa). Vedle mnoha dobrého neseme ve své niterné, genetické i psychosociální výbavě i mnohé negativní sklony vypěstované či předané našimi předky a okolím. Proto «všichni zhřešili», říká Pavel, a všichni lidé bez výjimky potřebují Boží odpuštění, Boží spásu, ať už si to uvědomují či nikoli. Spásu všem nabízí Pán Ježíš a jedinečným (nikoli jediným) způsobem zprostředkovává křesťanství.

Nicméně ani Kristus lidské srdce neuchrání, nechce uchránit od pokušení. Ani od pokušení vnějších přicházejících ze světa a od lidí, ani od pokušení vnitřních vycházejících z člověka samého. Proč tomu tak je, zůstane tajemstvím, ale i taková je prostě lidská svoboda. Ostatně je přímo katolickým dogmatem, že člověku i po křtu, respektive po ospravedlnění Kristovou milostí, je i nadále ponechána „hříšná žádostivost“ (concupiscentia).

A protože právě o pokušeních bylo dnešní evangelium (jako ostatně vždy na první neděli postní), zkusme předně na ně zaměřit dnes svou pozornost…

Pokušení Páně na poušti najdeme velmi podobně převyprávěná jak u Lukáše tak u Matouše. V obou svědectvích ďábel přichází ke Kristu na poušť po jeho čtyřicetidenním postu a třikrát ho pokouší, při tom cituje Písmo zneužívaje je a Kristus Písmem odpovídá dávaje mu pravý smysl, pokušením nepodlehne. Pokušení jsou tři, jen s různým pořadím a záměnou místa – hory nebo chrámu – u druhého a třetího. U Lukáše je posledním pokušením skok z vrcholu chrámu, zatímco u Matouše je to nabídka všeho bohatství světa z vysoké hory.

Kristova pokušení můžeme číst mnoha způsoby, ale také třeba tak, že si sami sebe představíme: Read More »

Milé sestry, milí bratří,

začněme dnes čtením druhým. «Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy!» jsou jeho úvodní slova.

Chrámem Božím svatý Pavel – v kontextu Prvního listu Korintským – patrně myslí nejprve celou křesťanskou obec. Vždyť v úvodních kapitolách vícekrát se zármutkem hovoří o bolestném rozdělení v korintské církevní obci, o rozdělení do různých antagonistických skupin hlásících se k tomu či onomu kazateli. Ostatně i v dnešním úryvku Pavel napomíná, aby se nikdo nechlubil lidmi s odůvodněním, že všichni hlasatelé – Pavel, Apollos i Petr – evangelia patří všem, neboť všichni patří Kristu, který je v Bohu.

Chrámem je tedy společenství církve, už v Novém Zákoně proto příznačně nazvané «shromáždění Pánovo» (ekklésía kyraiké), neboť Pán Ježíš v ní přebývá. Rozbíjení jednoty církevního společenství, zejména z důvodů prosazování sebe či z pouhých sympatiích k tomu či onomu proudu, je ničením, před kterým Pavel varuje, zejména pokud jde o první adresáty listu.

To je jistě legitimní interpretace a také vždy více nebo méně aktuální, zvlášť když apoštolova varovná slova nevztáhneme jen na církev a její komunity, ale nějak i na všechna ostatní lidská společenství. Ani ta přeci není dobré bezdůvodně a jen z nějakých osobních důvodů ničit a rozkládat, zvlášť pokud jsou nějak dobrá a lidé se v nich cítí dobře.

Pod chrámem Božím můžeme ale číst i každého člověka, jeho lidství, jeho tělo. Že celý člověk i ve své tělesnosti je chrámem Božím, je také velké novozákonní téma. Chrámem bylo nazváno samotným Kristem nejprve jeho vlastní lidství, jeho vlastní tělo. A tím pádem i lidství každého člověka. Zdůrazníme-li dvojsložkovost člověka, pak především jeho tělo nesoucí duši z lidství Bohu nejpodobnější, duši, v níž je dech Božího života, jež je dechem Hospodinovým a tělo jeho chrámem.

Oba výklady chrámu Božího – komunitní i individuální – se tak nejen nevylučují ale navzájem doplňují.

Slova «Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy!» nejsou tedy jen nějaké rétorické talion (vyřčení trestu s představou, že zlo se – jako jakýsi bumerang – vrací tomu, kdo je spáchal), nýbrž vycházejí ze základního křesťanského přesvědčení, proč není možné společenství lidí ani žádného jednotlivého člověka ničit: Protože každý člověk je Božím chrámem už proto, že je člověkem. Od okamžiku vtělení Božího Syna Bůh nově přebývá v každém člověku. Lidství každého člověka je tajemně zahrnuto do lidství Božího Syna. «On, Boží Syn, totiž svým vtělením se určitým způsobem spojil s každým člověkem» čteme v koncilní pastorální konstituci o církvi v dnešním světě Gaudium et Spes. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

zkusme všechny dnešní biblické úryvky přečíst, vidět je pod jedním zorným úhlem, a to pod zorným úhlem svobody. Mohutnosti, která do velké míry činí člověka člověkem, neboť on – i navzdory své tolikeré omezenosti a podmíněnosti – svobodný je, je k obrazu a podobě všemohoucího Boha stvořený. O svobodě – mimo mnoha dalšího, jednotlivého – totiž dnešní Boží slovo skutečně mluví.

Vždyť co jiného svými obrazy vyzpívalo starozákonní čtení z knihy Sirachovcovy než principielní schopnost člověka volit, možnost se rozhodovat, vybrat si život anebo smrt, oheň anebo vodu, tedy možnost jednat moudře nebo pošetile, vydat se tou či onou cestou, schopnost nakonec poslechnout samotného Boha («chceš-li, můžeš plnit přikázání…, vztáhni ruku, po čem chceš»).

O svobodě v posledku hovoří i dnešní evangelium. Pokračujeme v naslouchání Horského kázání Pána Ježíše, který dnes stojí před námi jako ten, kdo je víc než Mojžíš («slyšeli jste, že bylo řečeno, ale já vám říkám»). Jako ten, který dává, nabízí více než Desatero («nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete»), jelikož člověka volá nejen ke spravedlnosti (dát každému to jeho), nýbrž k lásce (dát ještě víc, učinit víc, než musíme). A právě schopnost k ní, schopnost se ze srdce rozhodnout pro její obsah, který Desatero pojmenovává a který prospívá, je cílem a obsahem naší svobody.

Druhé čtení z Prvního listu Korintským k nám zase promlouvá ujištěním, že moudrost pocházející od Boha («plná tajemství a skrytá») převyšuje každou lidskou, je k ní leckdy v určitém protikladu («učíme moudrosti, to však není moudrost tohoto světa ani moudrost těch, kdo jej ovládají»), protože je moudrostí kříže, moudrostí úplné lásky. Takto (aspoň trochu) moudrá by měla být i naše svoboda.

A žalm vše obrací v modlitbu, v prosbu o schopnost kráčet po Božích cestách («ukaž mi, Hospodine, cestu svých příkazů…, pouč mě, ať zachovávám tvůj zákon»).

Tím vším máme – mimo mnoha dalšího – před sebou jakési tři rozměry lidské svobody: Zaprvé schopnost člověka se vůbec rozhodnout, schopnost volby (ono liberum arbitrium). Zadruhé pak to,  pro co by se měl člověk ze srdce rozhodnout, co by mělo být obsahem jeho voleb; to, co je opravdu dobré, co prospívá druhým a světu, kde je větší láska, jak to čteme v evangeliu. A zatřetí skutečnost, že zdrojem skutečné moudrosti, pro niž se člověk má svobodně rozhodnout, je sám Bůh; jeho láska, jeho vtělená láska, jeho Syn a jeho slovo. Proto také skutečná moudrost je dosažitelnější v živém vztahu s Bohem, v pokorném přátelství s ním.

Svoboda člověka se nesmí zaměňovat s pyšnou svévolí a sobeckým uplatňováním vlastních práv bez ohledu na práva druhých, na skutečnost a na dobro a na Boha. Pojem svobody (skutečné libertas) nesmí být zaměněn s pouhou možností volby a obsah svobody nemůže být viděn pouze v tom, co dotyčný cítí a chce, bez ohledu na to, co je skutečně dobré, co prospívá, kde je větší láska k Bohu, lidem a světu. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v evangeliu pokračujeme v postupné četbě Horského kázání Pána Ježíše, jakési magny charty Božího království na zemi. Po osmi blahoslavenstvích následuje Kristova výzva, aby jeho učedníci – společně a každý sám – byli solí země a světlem světa.

Sůl a světlo jsou dobré a vlastně ničím nenahraditelné věci, svět a člověk je potřebují. Světlo – biblicky viděno – je první stvořeninou a sůl je nad zlato. Sůl má svůj smysl vzhledem k jídlu, kterému dává chuť a uchovává je, možná i trochu čistí. Světlo má smysl vzhledem ke světu, který prosvěcuje, osvěcuje, často i zahřívá a dává mu zazářit v jeho tvarech  a barvách, je podmínkou života. Sůl i světlo tak mají svůj krásný úkol vždy vztažený k něčemu mimo ně, mají být ku prospěchu světa, do něhož přicházejí, jehož jsou součástí, mají chutnat, uzdravovat, svítit a hřát, dávat vidět světa kráse a dovolovat mu růst.

Sůl a světlo jsou v Horském kázání metaforami toho, čím by měl být pro okolí život Ježíšových učedníků, celku i jednotlivců. Neboť světlem a solí svému okolí by měl být život lidí, chce-li být láskou: Život člověka, Kristova učedníka, Kristovy učednice by tak měl ochucovat okolní svět, dávat chuť k životu ostatním lidem, přispívat k zachování světa a vztahů mezi lidmi, měl by svět prosvěcovat, prosvětlovat a zahřívat, měl by pomáhat vidět jeho tvary a barvy.

Jistě mnohé mohou tyto metafory znamenat. Například i to, co nám naznačuje, k čemu nás vybízí dnešní čtení první z proroka Izaiáše: Lámat chléb hladovému, popřát pohostinství bloudícím ubožákům, oblékat nahé, ukojit žízeň lačných, neutlačovat, neukazovat prstem či nemluvit křivě.

Jsou to krásné výzvy – co činit a čeho se vyvarovat – platné nejen ve svých doslovných a prvních významech, ale i v celém alegorickém rozvinutí. Vždyť si zkusme představit, co vše jen může být obsahem pohostinství, kdo všechno jsou ubožáci, čím vším může být člověk nahý, čeho lačný, jaké jsou formy utlačování, křivosti, ukazování prstem a tak dále. Pokud by člověk na všechny podobné situace svých bratří a sester aspoň trochu reagoval triádou vyzpívanou následným žalmem – milosrdenstvím, dobrotou a spravedlností – měl by naději, že i jeho život se stane světlem, Božím světlem, pro něj i okolí, že i jemu vyjde Boží světlo a jeho láska zacelí i jeho rány.

Slyšíme známé a stále opakované výzvy. Jelikož jsou však jedním z biblických vyjádření základního poslání člověka ve světě – Božího pozvání mít svět a lidi rád, a tak se jim stávat solí a světlem – , je stále dobré si je připomínat. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

málokdy se stane, že nám všechna tři biblická čtení spolu s žalmem tak výrazně korelují, souzní spolu, doplňují se jako ta dnešní.

Starozákonní proroctví Sofoniášovo vyhlíží svatý zbytek, «lid pokorný a chudý», který «bude hledat své útočiště v Hospodinově jménu» a najde je. Následný žalm vyzpívá Hospodinovu věrnost, kterou mohou zakusit zvlášť všichni spravedliví, utištění a nepřijímaní, všichni «přistěhovalci a vdovy». Svatý Pavel ve druhém čtení reflektuje zkušenost prvokřesťanských komunit, ve kterých nenacházejí svůj domov jen moudří a mocní «podle lidských měřítek», ale i mnozí «neurození a méněcenní, dokonce i ti, kteří nejsou vůbec nic», neboť křesťanské obce jsou společenstvími kolem Krista, ve kterých by kritéria moci a slávy tohoto světa neměla platit za důležitá. A osmero blahoslavenství v evangeliu, začátek Kristova Horského kázání podle Matoušova podání, je dokonce jakousi magnou chartou toho všeho, magnou chartou celého Božího království v srdcích lidí a mezi nimi.

Všechny biblické úryvky, každý svým způsobem, se svými akcenty a ve svých kontextech tak zacilují naši pozornost – vedle mnoha dalšího – na snad úplně nejzákladnější existenční otázku člověka, která ho provází od počátku dějin, osobních i celkových, totiž na otázku, v čemže vlastně spočívá jeho skutečné štěstí, kde je má hledat a kde je může najít, jak se může stát blaženým.

Prvoplánovitá odpověď křesťanské zvěsti je všeobecné známá a na první poslech celkem jednoduchá: Ve vztahu s Bohem, který nám jedinečně otevřel Pán Ježíš. A je to pravda. Ale dnešní biblická čtení – zejména pak nejzásadnější z nich, osmero blahoslavenství – nám k tomu přeci jen říkají, chtějí říci určitě ještě mnohem více. Ne že bychom to zde byli schopni i jen nastínit, to ani náhodou, přesto jedno zkusme zdůraznit, snad vypíchnout.

Dobře víme a občas se to připomíná, že české vžité slovo „blahoslavenství“ předkládající řecké makarioi není asi úplně přesné. Má své opodstatnění, zdůrazňuje, že blaženost člověka v teologickém smyslu je vždy darem Božím. Proto určitý pasivní akcent ve slově blahoslavenství: Člověk musí být někým blahoslaven, jako blažený oslaven. Přesto tímto trpným důrazem slovo „blahoslavený“ poněkud redukuje existenční rozměr řeckého makarios, které samo o sobě pojmenovává spíše stav blaženosti, doslova znamená „blažený“. Možná tedy spíše než o blahoslavenstvích a blahoslavenosti bychom tak (také) mohli mluvit o „blaženstvích“ a „blaženosti“. Read More »