Milé sestry, milí bratří,

podobně jako minulou neděli, zkusme i dnes zaměřit svou pozornost na úryvek evangelijní. Máme před sebou krásný příběh, svědectví o setkání Zachea s Kristem.

Jako vždy můžeme v něm najít mnoho podnětného k rozjímání, dovolujícího mnoho možných interpretací. Jedním z momentů, který se prolíná celým vyprávěním a dodává mu sílu, je řada určitých kontrastů: Zacheus byl malé postavy, ale byla v něm velká touha. Byl vážený, bohatý, možná už i starší, ale najednou začal lézt po stromě. Dlouho, možná dlouhou řadu let se věnoval svému celnickému řemeslu, když byl dokonce vrchním celníkem, a tím získal velké bohatství, ale obrátil se docela najednou; jediná chvíle v jeho životě, jediné setkání s Ježíšem vše dokázaly změnit, že se rozhodl polovici svého majetku rozdat potřebným a veškerou křivdu nahradit čtyřnásobně. Kolem Krista byl v tu chvíli v městě Jerichu celý dav, ale on jej nechal být a věnoval svou pozornost jednomu jedinému člověku, vlastně veřejnému hříšníkovi, byť mocnému a váženému, kolaborantovi a zloději, celníkovi. Mnozí z davu stáli k Ježíšovi blízko, možná se ho i dotýkali, ale on se podíval nahoru na fíkovník u cesty, na Zachea a následně s ním odešel, aby ho navštívil v jeho domě. A tak dále.

Celý příběh je jedním z evangelijních příkladů skutečného obrácení. A hlavně Boží starosti o slabého člověka, zvlášť takového, jemuž se život nějak zamotal, příklad Božího dání šance každému hříšníkovi, i tomu největšímu. «Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo». Nehledě na to, že následný příchod Pána Ježíše do domu obrátivšího se Zachea stál na začátku jedné milé, již biblické a následně prvokřesťanské praxe, že nově pokřtění zvali své křtitele (nejprve apoštoly, pak biskupy a starší) do svých domovů. Praxe, která mnohde trvá mile až doposud.

«Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně» jsou zásadní Zacheova slova. Na ně následovala slova Kristova: «Dnes přišla do tohoto domu spása». Celník po Ježíšově oslovení «Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě» se rozhodl rozdat patrně ještě mnohem víc, než co neprávem nabyl: Poškozeným chce vrátit čtyřnásobek ukradeného a chudým dát navíc ještě polovinu svého ostatního (třeba nějak i poctivě nabytého anebo zděděného) majetku. To je skutečné zadostiučinění, které není jen nápravou způsobeného, ale i snahou udělat ještě něco víc. Snahou nahradit způsobenou škodu jiným, snad ještě větším dobrem (minimálně kvantitativně měřeno).

Zadostiučinění je již biblickým pojmem a vztahuje se k tomu, co má učinit hříšník. Božím odpuštěním je sice člověku odpuštěna vina, ale leckdy – tak tomu je od vyhnání z ráje – zůstávají i nějaké její důsledky. A hlavně zůstává škoda hříchem způsobená, zejména druhým lidem. A je na člověku, aby se svou vinu pokusil s Boží pomocí nějak zahladit, třeba kajícností, a aby napravil, co hříchem způsobil, třeba něčím jiným, třeba i někomu jinému. A tak za-dosti-učinil. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

zkusme dnes zaměřit svou pozornost na úryvek evangelijní, na známé Ježíšovo podobenství O farizeovi a celníkovi. Je navíc podobné asi úplně nejznámějšímu a možná i nejoblíbenějšímu podobenství O marnotratném synu. Obě jsou adresována nejprve farizeům a všem jim nějak podobným, slovy evangelisty Lukáše «některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali». Obě podobenství totiž – vedle mnoha dalšího – připomínají, že sama spravedlnost ještě nemusí být všechno. A že pohrdání ostatními je známkou, projevem něčeho velmi nedobrého. Starší syn, starší bratr toho marnotratného, i farizeus v dnešním evangeliu jsou přeci před námi spíše jako odstrašující příklady. A přitom oba byli – minimálně na první pohled – skutečně vzorní.

A tak i proto se zkusme do dnešního podobenství zaposlouchat a ptejme se, co nám a do dnešní doby snad říká…

«Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus». Úskalí a patrně i životní tragédie farizeje – být neospravedlněn, nespasen, nezachráněn skutečnou tragédií je – nespočívala v tom, že by si jen nepoctivě namlouval, že dodržuje poctivě Desatero, a přitom tomu tak nebylo. Pravdivost jeho slov («Nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů») Pán Ježíš nijak nezpochybňuje.

Úskalí farizeovy spravedlnosti spočívalo spíše v přesvědčení, že už svým dodržováním přikázání má spásu jistou, že je pro svou spravedlnost někým víc než ostatní lidé, hříšníci, a že Boží milosrdenství už proto ani nepotřebuje. Možná jeho starostí bylo jen, aby se vyvaroval hříchu, aby zůstal sám před Bohem čistý, než aby hledal, co dobrého a Božího je třeba ještě vykonat. Jeho osobní spravedlnost se stala nejdůležitějším cílem jeho života. Natolik se zahleděl do své poctivosti a bezhříšnosti, že zapomněl na vlastnosti ještě mnohem důležitější, na pokoru a na milosrdenství.

Farizej z podobenství je ztělesněním toho, co se stalo kamenem úrazu pro mnohé příslušníky celého farizejského hnutí. To vzniklo v polovině 2. století př. Kr. jako skutečně obrodné hnutí, jako poctivá snaha o věrné dodržování Božího Zákona v každodenním životě, jako hnutí nabízející spásu všem, kdo budou věrni Tóře. Čemuž měl napomoci i její rabínský výklad, Talmud. Proto také byli farizeové v době Ježíšově velmi ctěni v židovské společnosti, zvlášť v lidových vrstvách. Z jejich řad se rekrutovali učitelé Zákona, příslušníkem hnutí byl původně i svatý Pavel a řada prvních křesťanů, i sám Pán Ježíš v určitých ohledech měl k jejich způsobu života blízko. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

zkusme zaměřit dnes svou pozornost nejprve na čtení první a na následný žalm.

Úryvek ze starozákonní knihy Exodus nás přenáší někdy do poloviny 13. století, do doby krátce po zázračném vyvedení z Egypta, na poušť, ještě před doputováním Izraele k Boží hoře Sinaj. Amalečané neboli Edomité, kteří svůj původ odvozovali od Ezauova vnuka Amáleka a v kterých Izrael spatřoval symbol všech svých nepřátel, začali bojovat proti Izraeli. Ten, veden Jozuem, zvítězil «ostřím meče», když se Mojžíš podpírán Árónem a Churem modlil k Hospodinu, důvěřuje v něj.

Následný žalm 121., respektive jeho část, již jsme slyšeli, je přímo výronem důvěry v Hospodina: «Nedopustí, aby se tvá noha zvrtla… Hospodin tě střeží… Za dne ti slunce neublíží… Ani měsíc v noci».

Možná nás napadne, že blažený ten, kdo s těmito biblickými texty, formulacemi Božího slova nemá pražádný problém…

Je tomu opravdu tak, že všechny boje a války Izraele – ať už během putování do Zaslíbené země, anebo zejména při jejím postupném obsazování, jakož i v dějinách následných – chtěl Bůh? Že byl skutečným strůjcem všech krvavých vítězství Izraele «ostřím meče», že v nich se projevovala jeho Boží moc? Dnešní starozákonní úryvek přeci o něčem takovém mluví.

Anebo je vždycky pravda, že bohabojným se nic nestane, že Boží pomoc je vždy nablízku a všichni utištění se dočkají zjevného Božího zastání? Tak zpíval zase dnešní žalm.

Už pro svatého Augustina představovaly starozákonní texty podobné dnešnímu prvnímu čtení problém, dokonce byly důvodem, proč se nechtěl ani stát křesťanem a raději setrvával u sekty manichejců, mimo jiné Starý Zákon odmítající. Dokud neuslyšel v Miláně kázání svatého Ambrože, který aniž by popíral dějinnou zkušenost Izraele s Hospodinem, vykládal starozákonní texty především alegoricky: Jak jsou předobrazem Krista anebo v čem jsou obrazem toho, co se děje v životě člověka, zejména v jeho duši.

Ano, ze celým Starým Zákonem je nepopiratelně autentická dějinná zkušenost s Bohem, ale ještě nedokonalá, nesoucí v sobě ještě neúplný obraz Boha, na Krista teprve čekající, postupně zrající a očišťující se. Proto neumíme ve starozákonních textech vždy přesně rozlišit, co je jen lidskou projekcí Boha a touhou po něm, co nedokonalým a co dokonalejším porozuměním jeho zjevení, co je lidské a co skutečně Boží, co překonané a co trvale platné. I z toho důvodu se můžeme odvážit si myslet, že kupříkladu za všemi těmi starozákonními Božími válkami, vyhlazováními dobývaného území je leckdy mnohem více jen lidského, nedokonalého a porušeného než přímo Božího. Kritériem možného rozlišení je vždy Kristovo evangelium, nejdokonalejší možné (také ne však zcela dokonalé, takové v lidském slově nikdy být nemůže) slovo Boží.

Vraťme se ale ještě k dnešním starozákonním textům. Z výše uvedených důvodů je jejich alegorická, obrazná četba tedy nejen možná, ale možná i nutná.

Co nám tedy v obrazné četbě snad říká? Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní první a evangelijní čtení – takto vedle sebe, dohromady – představují celkem dobrý příklad, jak se to vlastně má se vztahem starozákonního předobrazu a jeho novozákonního naplnění: Mezi příběhem uzdravení pohanského velmože Námana prorokem Elizeem a svědectvím o uzdravení deseti malomocných Pánem Ježíšem najdeme celou řadu podobností i rozdílů. Nový Zákon má sice svůj předobraz ve Starém, je jeho završením, ale v mnohém jej zároveň překonává.

V obou případech, které mezi sebou dělí nějakých osm set let, jde o uzdravení z malomocenství; to, jak dobře známo, bylo a je nejen děsivou nemocí, ale být malomocný znamenalo i být vyloučen ze společnosti, z prostředí živých, v židovském prostředí dokonce i z kultu, z bohoslužby; i proto to byli v Izraeli kněží, kteří posuzovali, kdo je zdráv anebo nemocen, očištěn k bohoslužbě či nikoli. Zázračné uzdravení z malomocenství – v případě Námana skrze proroka Elizea, který mu poručí se sedmkrát ponořit do Jordánu, v případě deseti malomocných je uzdravuje sám Pán Ježíš jediným slovem – je proto velkým dobrodiním, návratem do života.

Oběma událostem je společné, že uzdravení se děje Boží mocí, Božím zázrakem.

Pak je zde ale i celá řada rozdílů: Náman, ať už Syřan či Aramejec, musí vážit dalekou cestu do Samaří, zatímco deseti malomocným stačí zavolat na Krista jdoucího kolem jejich vesnice (není jasné, zda je zrovna v Samařsku anebo Galilei). Náman chce poděkovat Elizeovi svými bohatými dary, prorok je nepřijme, čímž je Náman natolik ohromen, snad více než samotným uzdravením (to už v dnešním úryvku nebylo), že vzdá Hospodinu čest a uvěří v něj. Z deseti malomocných jen jeden jediný, Židy pohrdaný Samaritán se vrátí a jde sám poděkovat Kristu za uzdravení a je, narozdíl od zbylých devíti, pro svou víru navíc zachráněn, spasen.

Kristus jako Boží Syn je zjevně víc než Boží prorok Elizeus, je vrcholem veškerého Božího působení a také definitivně překonává židovský partikularismus. Je zde a provždy pro všechny lidi a celý svět.

Je mnohé v obou textech k rozjímání, dovolte snad několik nesouvislých podnětů…

Zaprvé není náhodou, že v obou případech je uzdraven někdo mimo Izrael. V prvním čtení zcela, Náman je pohan. V evangeliu je to Samaritán, potomek Severního Izraele, z pohledu farizeů odrodilec, a proto zejména jimi pohrdaný. Krom biblického zakotvení faktu, že Bůh stále svou milost, svou dobrotu mnoha různými způsoby rozlévá i mimo církev a i mimo křesťanství,  je zejména Samaritán příkladem pro všechny, kteří uvnitř křesťanství a církve jsou, zejména různé duchovní „profesionály“, ať už tím myslíme cokoli. Samaritán je prototyp člověka, který dokáže mnohem nesamozřejměji a pokorněji vnímat a přijímat dobrodiní, jehož se mu dostává, který si možná více dokáže vážit dobrého, co má, než mnohý z nás. Protože takový Samaritán třeba ani nic nečeká, nic si nenárokuje. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelijní úryvek před námi rozevírá Kristovu odpověď na prosbu apoštolů «Dej nám více víry». Můžeme v ní možná rozlišit dvě roviny, dva kroky: Nejprve slyšíme Ježíšova slova o síle víry, která by měla být schopna přesadit do moře i moruši s kořeny (morušovník je strom připomínající možná nejblíže naši jabloň, dožívající se až několik stovek let) a pak příklad služebníka, který celý den pracuje na poli svého pána, pak ho večer ještě musí obsluhovat při jídle a teprve poté si může sám vzít něco k snědku a pití a možná si i trochu odpočinout. Obě části na sebe navazují. tak je i dnešní evangelium předkládá, a proto stojí za to popřemýšlet o jejich vzájemné souvislosti.

Začněme příměrem, příkladem pracovitého otroka či služebníka (oba významy má řecké doulos) nedočkávajícího se žádného zvláštního vděku. Existuje jistě vícero možných výkladů.

Vše můžeme nejprve chápat jako alegorii jednoho z podstatných rozměrů našeho vztahu s Bohem: Služebníkův pán je Bůh, sám služebník představuje člověka, jeho prací je konat dobro na Hospodinův příkaz. Když tak služebník činí, nepředstavuje to nějakou zvláštní zásluhu, nýbrž jen naplnění smyslu jeho existence. Konání dobra, poslušnost Bohu je přeci nejvlastnějším úkolem člověka, jeho nejzásadnější povinností. Vzhledem k jejímu naplnění jsme proto vždy jen «služebníky neužitečnými», i kdybychom udělali všechno, co máme.

Zkrátka a dobře poslušnost – zejména v nejzásadnějším přikázání lásky – k našemu vztahu s Bohem také patří, na tom se nikdy nic změnit nemůže. Bůh je prostě Bůh, my jsme lidé.

Jistě by byly možné i další alegorizace jdoucí podobným směrem…

Ale vše je možné číst i bez obrazných výkladů, jen jako příklad ze života. Jenže pak asi nezbývá než se nad ním tak trochu pohoršit, klidně se nad ním i pobouřit: Jak může takový, byť jen příměr, vůbec vyjít z Kristových úst? Vždyť tomu, že jsou lidé nechávající si sloužit druhými a mající panskou moc nad nimi, případně tuto moc zneužívají, (tomu) by tak být nemělo! Navíc mezi Kristovými učedníky a učednicemi.

Jenže tak tomu bylo, je a bohužel asi i bude, a to až do konce světa. A Bůh, zdá se, s tím nic nedělá. Zdálo se, že s mezilidským násilím nedělal nic až ani ve Starém Zákoně, jak o tom svědčí postesk proroka Habakuka v dnešním prvním čtení. Zdá se, že nedělá ani v čase Zákona Nového, v čase našem. «Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, ty však neslyšíš; křičím k tobě „Násilí!, ty však nepomáháš. Proč mi dáváš hledět na bezpráví? Můžeš se dívat na soužení?» může zvolat leckdo i dnes.

Vždyť kolik zla, násilí a nespravedlnosti přinášejících tolik bolesti je stále mezi námi lidmi, i mezi křesťany. A ba co víc, někdy se dokonce leckteré zlo začne odvolávat na Boha samotného, začne se jím sofistikovaně omlouvat, začne se maskovat jako nějaké dobro. Zlo navíc konají anebo z něj těží i ti, kteří se ke Kristu horlivě hlásí a dokonce se i k němu modlí. A to někdy zlo mnohem horší a kamuflovanější než lidé nevěřící, kteří často dobře vědí, že se nemají kam a za co skrýt. Jak to? Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v dnešním evangelijním úryvku z Lukášovy šestnácté kapitoly, předznamenaném prvním čtením z proroka Ámosa, slyšíme krásný příběh O boháčovi a Lazarovi. Dobře jej známe, mnohokrát jsme ho slyšeli: Máme před sebou spokojeného boháče pořádajícího každý den skvělé hody, boháče hostícího jistě mnoho svých přátel. A také vidíme chudého a nemocného žebráka Lazara, marně lehávajícího u dveří boháčova domu. Ten ho asi ani neviděl, nikdo Lazarovi nepomohl, nikdo mu nic nenabídl ani nedal, a tak zemřel a byl vzat anděly do Abrahámova náručí. Zatímco boháč byl po své smrti jistě důstojně pohřben, následně ovšem vržen do pekelných muk, odkud již není návratu.

Tolik příběh. Na okraj je určitě dobré připomenout, jak je vlastně svědectvím již zralé a artikulované židovské víry v nesmrtelnost, včetně přesvědčení o rozdílnosti posmrtného údělu pro spasené a zavržené, pro dobré a zlé. Logika příběhu tuto víru předpokládá, musela být proto vlastní i jeho prvním posluchačům. Kéž by pokorná víra v nesmrtelnost lidské duše byla vlastní i nám…

Zkusme však zaměřit svou pozornost na samotný příběh, na jeho výklad.

Zaprvé se nabízí možnost číst celý příběh především jako mravní apel adresovaný boháčům. Apel k rozdávání z vlastního bohatství, k péči o chudé a bezmocné. Apel buď chápaný doslovně ve smyslu rozdávání z hmotného majetku a tišení hmotné nouze chudých, zvlášť těch, kterým se nedostává ani nutných prostředků k živobytí. Anebo můžeme číst vše také alegoricky či metaforicky, a to jako apel k vnímání i všech dalších a neméně bolestných podob chudoby. K vidění dalších všemožných tváří Lazarů žebrajících například po troše pozornosti ze strany druhých lidí, po jejich času, po troše lásky, přátelství a přijetí ze strany těch, co jsou třeba nějak tímto bohatí.

S tím, že takovými Lazary mohou být – v obou smyslech, ale zvlášť v tom druhém – často ti, kteří jsou nám nějak nejblíže, nějak lehávají u dveří a prahů našich srdcí, členové našich vlastních rodin, našeho společenství. Lidé, které nějak přehlížíme a raději se věnujeme jen svým jiným přátelům.

Zejména bohatí mají tento apel slyšet. Bohatství totiž, ať už má jakoukoli podobu, má moc zavřít člověku oči, že nevidí nic než je. Nevidí Lazary kolem sebe. I přestože třeba nemá zlou vůli. Jsme-li tedy nějak bohatí a nevšímáme-li si různých Lazarů, zvlášť těch ve své blízkosti, bohužel se můžeme podobat boháčovi z evangelia… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelijní úryvek z Lukášovy 16. kapitoly, zejména úvodní pasáž „O nepoctivém správci“, nepatří asi k výkladově nejsnadnějším. Vždyť Pán Ježíš správce, který kvůli zpronevěře přichází o práci, o existenční zajištění a snaží se na poslední chvíli si získat přízeň pánových dlužníků upisováním jejich dluhu, opravdu chválí a dává ho dokonce za příklad. Podobně ne snadno pochopitelné se zdají i následné Kristovy výroky o získávání si přátel z nespravedlivého mamonu.

Zaměřme svou pozornost nejprve na onoho správce. Je totiž možné, že ono skandální upisování dluhů není další zlodějinou, nýbrž naopak obrácením, napravením předešlé chamtivosti. Má se za to, že správcové cizího majetku půjčovali (svévolně) majetek svých pánů s vysokým (až lichvářským) úrokem, kterým – vedle svého zisku – kryli i případnou ztrátu, nevrácení majetku ze strany některých věřitelů. Pokud se správce v kritické chvíli svého života rozhodl úrok upsat a nechat jen dlužnou částku (jistinu), pak by opravdu o obrácení šlo, jednalo by se o zřeknutí se lichvářského zisku. Ale – popravdě řečeno – tato interpretace přeci jen příliš nekoresponduje s následnými Ježíšovými slovy.

Asi nejčastější a zároveň textu nejvěrnější výklad proto je, že Kristova chvála se vztahuje na správcovu prozíravost, s jakou dokázal z kritické situace najít východisko pro zachování pozemské existence a hmotného zabezpečení sebe a patrně i své rodiny, nikoli však na nepoctivý způsob, jakým to učinil.

Pán Ježíš dává správcovo úsilí do kontrastu s tím, jak třeba laxně kritické situace a možná i celý život řeší jeho posluchači: «Synové tohoto světa jsou totiž k sobě navzájem prozíravější než synové světla». Možná něco ve smyslu onoho pověstného opovážlivého spoléhání se na Boží milost? Anebo poukázání na časté mnohem menší úsilí lidí ve věcech duchovních, ve snaze zachovat život věčný sobě a svým blízkým? Těžko říci, každý nechť porozjímá sám.

Snad ale můžeme v příkladu nepoctivého správce a Kristově chvále číst ještě něco obecnějšího a hlubšího: Chválu snahy s životem něco udělat, chválu snahy aktivně žít, žít pro něco a pro někoho, snahy obohatit svět a lidi kolem sebe, nechat po sobě na světě stopu dobra, stopu Boží. Právě to totiž některým lidem – včetně «synů (a dcer) světla» – opravdu chybí. Jsou totiž lidé, kteří bohužel už nemají žádný ideál, žádný cíl, jen se protloukají životem, znuděně a bez snahy o dobra, nežijí pro nic a pro nikoho. A to třeba i navzdory daru víry. Nemohou samozřejmě vždy za to, nejsou vždy vinni, třeba je jen zlomila tíže života, bolest a zklamání, ale je to velká škoda. Proto Ježíšova slova.

Pán Ježíš tedy určitě nechce chválit nějaký hedonismus, život jako „permanentní párty“, ani snahu život na zemi si za každou cenu jen prodloužit, či něco podobného, a už vůbec ne nekalé a zlé aktivity člověka. Jen nám – snad to tak můžeme interpretovat – dává za příklad správce, který něco v životě aktivně učinil. Příklad dává nám, věřícím, protože nesprávně uchopená víra k podivným postojům pasivity a neúsilí o nic anebo k poněkud sebestřednému úsilí jen o vlastní „nezadání si“ se světem a nestarání se o nic a nikoho jiného někdy bohužel vede. Proto i takového správcova příkladu je nám někdy asi potřeba.

Zbývající částí evangelia se prolínají ještě další související témata: Věrnost v maličkostech, spravedlnost, nenechání se zotročit mamonem. «Nemůžete sloužit Bohu i mamonu». Vše je umocněno výmluvným čtením prvním z proroka Ámosa burcujícího proti lidem, kteří zmenšují (nespravedlivě) míru, zvyšují svévolně cenu, užívají podvodných vah, nuzáka kupují za stříbro a chudáka za opánky, prodávají (lstivě) i nejhorší obilí. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní podobenství O marnotratném synu patří bezpochyby k nejznámějším a nejoblíbenějším podobenstvím z úst Pána Ježíše. Zároveň je i jedním z nejdůležitějších, neboť jak milosrdný je otec v podobenství, tak milosrdný je k nám, marnotratným lidem sám Bůh. Takový je i Pán Ježíš, «který přišel na svět, aby zachránil hříšníky» (jak jsme slyšeli ve čtení druhém).

Někteří biblisté proto toto podobenství považují za nejautentičtější shrnutí celého evangelia. Milosrdný Kristus, vyhlížeje ho již z dálky, s Boží mateřskou něhou přijímá zpět každého zatoulaného člověka, jen když projeví sebemenší snahu se navrátit, jen když se vydá na cestu, jen když přijde k němu ke stolu. Přijímá ho s dobrotou jen Bohu vlastní. Tu působivě na slavném obrazu vyjádřil Rembrandt van Rijn, když otci z podobenství objímajícího vrátivšího se syna namaloval každou ruku jinou; levou otcovskou, silnou a pravou mateřskou, něžnou.

Ať se stane cokoli, ať jsme slabí jakkoli, ať se zatouláme kamkoli, k tak dobrému Bohu se můžeme vždy s důvěrou pokorně vrátit. On nás přijme, neodmítne, obejme, neboť i nás už z dálky vyhlíží. V tom spočívá jedna ze základních sil křesťanské naděje.

Není divu, že podobenství o marnotratném synu je zároveň snad i nejkomentovanějším a nejcitovanějším Ježíšovým podobenstvím. Každý z nás už slyšel anebo četl celou řadu jeho výkladů…

Proto možná nechme podobenství soukromému rozjímání každého z nás a zkusme nyní krátce zaměřit svou pozornost na čtení první, které je ostatně uvozuje. Je z dvaatřicáté kapitoly knihy Exodus a rozevírá před námi část členité, dlouhé a relativně komplikované perikopy pojednávající o Mojžíšově pobytu na hoře Sinaj a o souběžném dění na jejím úpatí.

Mojžíš je na hoře čtyřicet dnů, setkává se s Hospodinem a dostává Desatero. Pro lid čekající dole je to ale příliš dlouhá doba, a tak požádá Árona, aby mu ulil zlaté tele jako spodobení Boha, který Izraelity vyvedl z Egypta. Mojžíš to neví, je na hoře, oznamuje mu to Hospodin a hned ohlašuje trest pro lid. Před Mojžíšem rozestře možnost, že by se pak mohl stát počátkem národa nového, jakýmsi novým Abrahámem. On to ovšem odmítá, Boha naopak konejší, přimlouvá se za Izraelský národ, aby byl zachráněn. A Hospodin se skutečně slituje a Izraeli odpustí.

Zlaté tele a rozhovor Boha s Mojžíšem jsou tak dva zásadní momenty dnešního starozákonního úryvku.

Zhotovení zlatého telete je velmi specifický hřích. Není totiž přímo odklonem od živého Boha, jak by se mohlo zdát, není popředním jeho existence anebo Božích mocných činů, vyvedení z Egypta, ale je vlastně jen vytvořením jeho podoby podle potřeby, představ a tužeb člověka. Izrael nevydržel čekat, nesnesl oblak, který zahalil horu Sinaj, a raději si zhotovil boha po svém. Respektive pravému Bohu dal příliš rychle sobě přijatelnější podobu. Možná s pocitem, že tak bude mít Boha více ve své moci, že si s ním snadněji učiní, co chce. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jestliže spojujícím tématem biblických čtení (zejména druhého a evangelijního) minulé neděle byla pokora, tak dnes je jím moudrost. Samozřejmě ne jako protiklad pokory, ale jako její součást, předpoklad a důsledek zároveň.

První čtení je z deuterokanonické knihy Moudrosti, nejmladší knihy Starého zákona. Vzniká mezi židy žijícími v helénském prostředí v 1. století před Kristem a je již psána řecky. Předkládá tak nejmladší a tím pádem nejrozvinutější biblické vnímání moudrosti, navíc takové, které již zakomponovalo konfrontaci s okolním světem, setkání s velkou moudrostí antickou.

I proto se v dnešním úryvku mimo jiné odráží pro řeckou filozofii tak příznačné napětí mezi duchem a hmotou, duší a tělem («Vždyť porušitelné tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí»). Ale mnohem důležitější než řešení tohoto metafyzického a zároveň i navýsost praktického problému je pro starozákonního svatopisce reflexe nedostatečnosti a vědomí limitů pouze lidské moudrosti («S námahou luštíme smyslu pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co nejvšednější») a z nich vyplývající vyznání potřeby osvícení shůry, potřeby osvícení Božím duchem. Bez něho se člověk v poznávaném jen stěží vyzná a ještě nesnadněji se dopátrá jeho smyslu («Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha?»).

První čtení nám tak připomíná známou pravdu společnou vlastně všem teistickým náboženstvím, totiž přesvědčení, že aby lidská mysl mohla lépe rozeznat dobro od zla, pravdu od lži a aspoň trochu poodhalit smysl věcí a jevů, potřebuje – vedle vnitřního světla a vnímání světla vyzařujícího ze skutečnosti samé – ještě světlo shůry, světlo Boží, světlo duchovní.

Moudrost Boží sestupuje do lidského srdce bezpochyby mnoha tajemnými způsoby. Biblické náboženství věří, že tradovaná dějinná zkušenost s Bohem je k reálnému najití Boží moudrosti dobrou, ba nejsnazší možnou cestou. Novozákonní křesťanství přidává základ své víry, že Boží Moudrost se přímo vtělila v Ježíši Kristu, a proto evangelium a jeho moudrost (kříže) se staly největším a nejvýmluvnějším odrazem Boží věčné moudrosti mezi námi. Proto – souhrnně řečeno – skutečná, Boží moudrost člověka nikdy nemůže být v protikladu k moudrosti Pána Ježíše, k moudrosti jeho kříže, jeho evangelia, k moudrosti skutečné lásky.

Evangelium Pána Ježíše – koncentrující se v tajemství vtělení Boží lásky («Bůh tak miloval svět, že nám dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný») – je tak nejdůležitějším kritériem jakékoli lidské moudrosti, kritériem, zda je aspoň nějak správná, a zároveň zdrojem jejího nového světla a síly, aby správná byla.

Žalm je vždy modlitebním rozvinutím čtení prvního, dnešní žalm devadesátý zvlášť jasným. «Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce» se modlí. Pomíjivost světa i našeho vlastního pozemského života – «Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen, podobají se pučící trávě: Zrána kvete a bují, večer je skosena a vadne» – je výzvou k hledání a dosahování moudrosti srdce. Pomíjivost nás má přivést k touze čas svého života («Let života člověka je úhrnem sedmdesát, u toho, kdo je při síle osmdesát» říká žalm v jiném verši) moudře využít, využít je k dobru, pod neustálým pohledem do věčnosti (sub specie aeternitatis). Read More »

Milé sestry, milí bratří,

je asi zřejmé, že spojujícím tématem dnešního prvního a evangelijního čtení bude pokora. V úryvku ze starozákonní knihy Sirachovcovy o ní slyšíme formou mudroslovného napomenutí, v evangeliu v podobě jakéhosi podobenství, naučného příběhu z úst samotného Pána Ježíše.

Co se týče evangelijního úryvku, i když je to jasné, je asi dobré připomenout, že je třeba se vyhnout takové interpretaci Ježíšových slov «Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen», která by z projevů pokory činila kalkul k následnému vyvýšení. Vybírat si poslední místa za účelem, abychom byli následně pozváni na místo první, není pochopitelně žádná pokora, nýbrž vypočítavost a tím pádem i faleš. Nějaké pozdější vyvýšení může být jen darem, nechtěným, neplánovaným ovocem jeho skutečné pokory. Pán Ježíš mnohem spíše chce především varovat pyšné a vypočítavé a naopak potěšit opravdu utištěné. Tak to snad jen na okraj…

Zkusme se nyní společně zastavit nad tím, co by tedy mělo být základem, podstatou skutečné pokory, a zahrajme si při tom trochu se slovy. Ovšem s přáním, abychom o pokoře jen neteoretizovali, ale především ji aspoň nějak měli a žili (se sebekritickým přiznáním si, že pokoru možná někdy nejraději tematizují právě ti, kterým nejvíce chybí).

Zkusme začít samotným pojmem, jménem, v němž se odráží obsah vyřčeného. Velmi výmluvná je v tomto ohledu latina. Pokora se latinsky řekne humilitas. Už v samotném slově slyšíme humus, „půdu“, „zemi“. Od ní – jako „při zemi jsoucí“ – je humilitas, „pokora“ odvozena. Podobně jako sám homo, „člověk“, „ze země vzatý“ (v případě člověka je to podobné i v hebrejštině: ádám, „člověk“, „Adam“ je odvozený od adamá, „země“).

Pokora je tedy něčím, co drží člověka při zemi v tom nejlepším slova smyslu. Co ho drží v reálu (bychom řekli dnes). Pokora je pravda, jak se často říkává, a to oprávněně, když už samotná etymologie je taková.

Pokora je opakem pýchy, která se řecky řekne hybris, latinsky superbia. Zvlášť latina je opět výmluvná: Pyšný je ten, kdo o sobě smýšlí, sám sebe vidí jako jsoucího super (či supra) omnia et omnes, „nade všechno a všechny“. Pyšný je ten, který si o sobě myslí, že je „super“. Že je nad Bohem i ostatními lidmi.

Pokorný naopak dobře ví a podle toho se snaží také žít, že je jen člověk. Stejně jako všichni ostatní lidé, jeho bratři a sestry. Ne víc, ne méně. Pokorný ví a žije – ať už to reflektuje s jakoukoli mírou náboženského poznání a vyznání – , že je jen tvorem, Božím stvořením. Proto jeho osobní talenty, genetická výbava (chceme-li), nejsou jeho vlastní zásluhou, ale nezaslouženým darem, darem Božím, daností v něm individualizované lidské přirozenosti.

Pokorný je prostě ten, kdo opravdu přijal za své, že není nadčlověk a už vůbec ne nadbůh a podle toho také žije, vztahuje se a jedná.

Tolik teorie… Read More »