Milé sestry, milí bratří,

vánoce jsou slavností narození Pána Ježíše. Podle novozákonního svědectví se narodil v noci, protože pastýřům zrovna nocujícím u stád se zjevil anděl Páně a zvěstoval jim radostnou zvěst, že v městě Davidově, v Betlémě se právě narodil Spasitel; proto se také slaví mše svatá „v noci“, často o samé půlnoci. Pastýři se na andělův pokyn – pokračuje evangelijní zpráva – hned odebrali do Betléma, kam patrně brzy ráno dorazili, a shledali, že tomu tak je, jak jim anděl byl zvěstoval, když našli Marii a její Boží dítě zavinuté do plének; to připomíná především mše svatá „za svítání“, odtud také všechny vánoční pastorely (naplňující půvabné tušení všech možných předkřesťanských bukolik), včetně známé České mše vánoční. «Slovo se (prostě) stalo tělem a přebývalo mezi námi», jak slyšíme při mši svaté „během dne“ z Prologu Janova sepsání evangelia.

Vánoční bohoslužby – skrze své svaté dění – všechny tyto události kolem Narození Páně tajemně zpřítomňují. Nám tak umožňují být do nich vtaženi, bohoslužebně prožít jedinečnou Boží blízkost, která jimi byla jednou pro vždy a pro všechny lidi nastolena. Proto se také vánoce začaly každoročně slavit, navíc v době zimního slunovratu, v době navýsost symbolické, proto jsme i dnes zde, v kostele…

Občas se připomíná, že největšími křesťanskými svátky jsou velikonoce; s poukazem, že celé křesťanství stojí a padá předně na Kristově zmrtvýchvstání. Někdy bývá tento již novozákonní primát velikonoc navíc akcentován jako určitý protiklad ke stavu, jak moc se původní křesťanský smysl vánočních svátků v sekulární společnosti spíše vytratil.

Je to samozřejmě nějak pravda, vždyť radostná zpráva, že «Pán vstal z mrtvých», je dokonce asi nejstarší zapsanou větou evangelia. Přesto ale stejně tak platí, že nejhlubším základem křesťanství je, že Boží Syn se stal (nejprve) člověkem: Že Bůh sestoupil do našich dějin, stal se jejich součástí, narodil se jako malé křehké dítě, a přijal tak lidství se vším, co k němu patří. Vždyť základem křesťanské víry je, že v Ježíši sestoupil na zem sám Bůh. Jak ostatně vyjadřuje prastarý symbol ryby, v jejíchž jednotlivých písmenech v řečtině – ichthys – formou akrostichu je skryto toto nejzákladnější křesťanské vyznání: „Ježíš Kristus Boha Syn Spasitel“ (Iésús Christos Theú Hyos Sótér).

Tajemství Ježíšova boholidství dělá křesťanství křesťanstvím. A kdy jindy si to připomenout než dnes, na Boží hod vánoční. Velikonoční kříž je pro naši slabost a pro naši spásu, zmrtvýchvstání všeho potvrzením. Narození Páně je základem, počátkem a důvodem všeho. «Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán» řekl v noci anděl pastýřům a opakuje to o dnešní slavnosti tajemně i nám.

Spolu s některými starokřesťanskými a středověkými autory se dokonce můžeme odvážit vyslovit hypotézu, že by se Bůh byl vtělil a jako člověk narodil, i kdyby byl člověk (Adam) nezhřešil: Důvodem Božího sestoupení do lidství není totiž jen vysvobození z hříchu a náprava člověka, ale i – anebo předně – přiblížení se Boha člověku, překlenutí propasti mezi Bohem a světem, Božstvím a lidstvím, prolomením transcendence do imanence, sestoupení nebe na zem, povýšení lidské přirozenosti, její zbožštění Boží milostí a blízkostí. Jinak – a samozřejmě se značnou míry nadsázky – řečeno, vánoce (vtělení) by byly i bez hříchu, zatímco velikonoce (kříž a nutnost zmrtvýchvstání) jsou až důsledkem hříchu člověka…

Boží Syn se chce tajemně znovu rodit, sestupovat do srdcí i životů každého z nás; Božsky, křehce a lidsky, ne nepodobně tomu, jak to jedinečně učinil před více než dvěma tisíci lety, jak nám o tom svědčí evangelium a vánoční bohoslužba zpřítomňuje. Vždyť evangelium je nejen svědectvím toho, co se jednou v dějiných stalo, ale i vzorem – archetypem a prototypem – toho, co se má s námi dít stále. I skrze bohoslužbu, jejím prostřednictvím, s její pomocí.

Tajemství rození Krista v nás, kdy se makrokosmické dějiny chtějí opakovat v malém, v našem životě, můžeme považovat za základní křesťanský princip naší lidské existence. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

čtvrtá neděle adventní je přeci jen jiná než všechny tři adventní neděle předcházející. Už tolik nepřipomíná generace věků čekajících na Mesiáše, nýbrž již – podobně jako celý předvánoční týden, který ji obklopuje – zpřítomňuje událostí narození Páně bezprostředně předcházející. Proto v evangeliu – podle jednotlivých ročních cyklů – čteme na čtvrtou neděli adventní postupně o zvěstování Panně Marii a zázračném panenském početí, o Josefově snu, aby Marii i s nenarozeným Božím dítětem vzal k sobě, a o příchodu Panny k Alžbětě a podivuhodném prvním setkání Mesiáše s jeho Předchůdcem a budoucím Křtitelem.

Letos máme před svými duchovním zraky Mariino navštívení. Událost je to nesmírně krásná, až dojemná. Není divu, že se stala předlohou nejednoho ikonografického ztvárnění a především nepřeberným zdrojem duchovních a životních inspirací.

Evangelista Lukáš nám vše představuje následovně: Panna Maria zázračně počala ve svém lůně z Ducha svatého Božího Syna a hned – «v těch dnech» – odchází do Judska, oproti Nazaretu do hor, aby pomohla své starší příbuzné Alžbětě. Od samotného archanděla při zvěstování se Maria dověděla, že Alžběta, přestože byla považována za neplodnou, je již v šestém měsíci těhotenství. Ač ona sama je teprve na začátku, Jan Křtitel v lůně Alžbětině se radostí pohne, sotva jeho matka uslyší Mariin pozdrav. I Alžběta, ač na Marii nemůže být ještě nic vidět, podivuhodně porozumí pohnutí svého nenarozeného syna a jako první z lidí vyzná, že Maria je matkou Páně, matkou Boží: «Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?». Maria následně odpoví svým «Velebí má duše Hospodina».

Že se navštívení – setkání matek a jejich nenarozených dětí – děje bezprostředně po početí mladšího Ježíše, je bezpochyby nejvýraznějším novozákonním svědectvím přesvědčení, že lidský život začíná početím. Začal tak lidský život Božího Syna, začíná tak každý lidský život.

Nenarozený lidský život také cítí. O reakci počatého Ježíše sice v Novém zákoně nemáme ani slovo, čteme jen o radostném pohnutí Janově, přesto bezpočet mystických četeb a ikonografických vyobrazení dnešního evangelia tuto vzájemnou interakci obou se snaží nějak zachytit. Kdysi na jednom náboženství to krásně vystihlo i jedno děvče, když nakreslilo obě ženy, udělalo jim jakýsi průhled do lůna, v povijáncích nakreslilo obě děti; většího Jana, radostně jakoby až do fajfky se pohnuvšího, a menšího Ježíše, pohnuvšího se jen trochu.

Ochrana nenarozeného života – ne pro jiné cíle než pro život sám – ke křesťanství patří, není a nesmí se stát ideologií, ale má být reakcí na skutečnost, dosvědčenou vtělením samotného Božího Syna, že lidský život začíná početím.

Ale pochopitelně nejde jen o něj, o teprve nenarozený lidský život. Četbu dnešního krásného evangelia o podivuhodném setkání dvou ještě nenarozených dětí můžeme totiž rozšířit mnohem více, k mnohému dalšímu se můžeme nechat inspirovat.

Ještě nenarozený Kristus a ještě nenarozený Jan – vedle mnoha dalšího – reprezentují zároveň jakýkoli další bezbranný život. Nejen ten nenarozený, již počatý, ale každý, který mu je nějak podobný. Zvlášť takový, který je nějak vydaný do ochrany druhým, jakoby svým matkám, ne nepodobně právě životu nenarozených dětí. Každý život cítí, vnímá, raduje se, podobně jako Jan, anebo trpí a má bolest. Každý lidský život je takový. I když se nám zdá, že ne, i když o tom nemůžeme mít důkaz, anebo to jednoduše nechceme vnímat. Každý bezbranný život zvlášť je hodný naší ochrany a úcty. Neexistují bezcenní lidé, neexistují méněcenné lidské typy, každý lidský život je hoden respektu… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

třetí neděle adventní – nazvaná podle vstupní antifony mše svaté Gaudete («Radujte se») parafrázující slova svatého Pavla z listu Filipským – má mezi všemi čtyřmi adventními nedělemi zvláštní postavení. To je vidět nejen na možnosti radostnější, světlejší, růžové barvy liturgických rouch, do nichž se dnes při mši oblékají kněží a jáhni, ale především je to slyšet z převažujícího radostného tónu dnešních biblických čtení i mešních modliteb: Oslava příchodu Mesiáše na zem se už prostě blíží.

Nejde ale jen o blížící se vánoční svátky, ale ještě více o to, že spása, kterou Kristus přinesl, by nám měla být nějak blíže, než když jsme advent začali. Spása – zakoušená Boží blízkost, odpuštění hříchů, tajemné přebývání Krista v našem srdci, proměna celé naší existence k životu z víry, naděje a především z lásky – by nám měla být nějak blíže a měli bychom z toho mít radost.

Posoudit, nakolik tomu tak v našem případě je či není, je pochopitelně velmi těžké. V každém případě však můžeme zazpytovat své svědomí, zda jsme se vůbec o něco, co by příchodu Páně otevřelo náš život, v uplynulých dvou týdnech pokusili…

Zkusme se nyní zastavit nad samotným tématem radosti a zkusme se zeptat dnešních biblických čtení, co nám o ní říkají…

Začněme druhým čtením, které dalo dnešní neděli jméno a je jedním z nejdůležitějších novozákonních textů o radosti vůbec. «Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se!» zaznívá v něm jako pokyn, kterým se navíc celý Pavlův Filipským list uzavírá, a tak je jeho jakýmsi závěrečným apelem. Je součástí slova Božího, proto je adresován jak filipským křesťanům poloviny prvního století, tak i nám všem. Podobně apelativně vyzněla i slova Sofoniášova v prvním čtení: «Jásej, siónská dcero, zaplesej, Izraeli, raduj se a vesel celým srdcem, jeruzalémská dcero». Radost je tedy také úkolem, zdá se.

Jak ale může být radost úkolem nebo křesťanskou povinností, se asi leckdo zeptá. Co když radost nepociťujeme? Co neradostný křesťan?

Samozřejmě, záleží, co si pod mnohavrstevným a bohatým pojmem radosti vlastně představíme. Radost má přeci celou škálu odstínů: Od silné až extatické emoce až po poklidnou vnitřní radost, kterou člověk ani nemusí zvlášť vnímat. Od radosti, jež je spontánní reakcí na vnější podnět, až po radost, kterou si sám vědomě a cíleně udělá. Od radosti chvilkové a prchavé, až po radost trvalou, stavovou, žitou. Od radosti, kterou má člověk sám v sobě, až po radost, kterou prožívá jedině ve vztahu. A tak dále.

Vše to a mnohem více k radosti nějak patří, vše a mnohem víc je její součástí. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

na druhou a třetí neděli adventní stojí před námi rok co rok postava svatého Jana Křtitele. Každoročně tak čteme o jeho vystoupení a působení v judské poušti, s různými akcenty podle jednotlivých sepsání evangelia, letos podle Lukáše. Jan, Předchůdce a Křtitel Páně, k nám uprostřed adventu promlouvá, abychom se i my znovu pokorně pokusili – s Boží pomocí – aspoň nějak otevřít kýženému novému Kristovu příchodu do našeho srdce a života, aby se i s námi aspoň něco trochu Božího stalo.

Advent má být o čtverém příchodu Božího Syna: O prvním v těle z Marie Panny; to je narození Páně, na jehož oslavu o vánocích se připravujeme. O druhém skrze víru, naději a lásku a skrze svaté svátosti do naší duše; to je Kristův tajemný příchod skrze křesťanství do života každého z nás. O třetím příchodu ve chvíli naší smrti, jíž se nikdo z nás nevyhne, a o čtvrtém ve slávě na konci světa, kdy očekáváme vzkříšení těla. Jak se zpívá v krásné starobylé adventní písničce: «Krista čtvero příští / Písmo svaté jistí: / nejprvnější v těle, / druhé v duši celé, / třetí při skonání, / čtvrté při vzkříšení».

Všechny čtyři Kristovy příchody jsou důležité, všechny čtyři se máme snažit v adventní době aspoň nějak prožívat. Máme se pokusit připravit na oslavu toho příchodu Krista, který už nastal, a připravovat se na ty jeho příchody, které teprve nastanou – ve smrti a na konci světa. A to tím, že Pán Ježíš má nově tajemně přijít do našeho srdce a života. Ke Kristovu «druhému příští», druhému příchodu, který je tak pro naši každodenní praxi nejdůležitější, směřují v podstatě všechny rozličné adventní výzvy, které v těchto dnech slyšíme.

Tento druhý příchod spočívá – zjednodušeně řečeno – ve znovu roznícení našeho vztahu s Bohem a s lidmi, znovu roznícení víry, naděje a lásky, znovu roznícení přátelství s Pánem Ježíšem a lidmi kolem nás.

Protože Kristovo přicházení k nám nemůže být docela jiné, než jaké bylo jeho přijití do světa, zkusme se zeptat dnešního Božího slova («Krista čtvero příští / Písmo svaté jistí»), co pro příchod Božího Syna k nám můžeme ze své strany – s Boží pomocí – učinit.

První dnešní biblické čtení je z knihy proroka Barucha (či Báruka). Tato starozákonní deuterokanonická kniha je jednou z těch, jež nás přenášejí do doby babylónského vyhnanství, do doby jedné z nejtěžších v dějinách Izraele. Slyšíme jedno z řady prorockých zaslíbení požehnaného návratu vyhnanců domů do zaslíbené země a nápravy všeho zlého. Má utěšit zdeptané vyhnance, ujistit je, že Bůh na ně nezapomněl, že ví o jejich trápení, že je s nimi i v daleké Babylónii, že sám je chce napravit a jednou přivést zpět domů.

Následný žalm je pokornou modlitební odpovědí na Baruchovo zaslíbení: «Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země».

Druhé čtení z Pavlova listu Filipským, je z jeho začátku, kdy apoštol ujišťuje filipské křesťany o své modlitbě. Už to má být pro ně povzbuzením, že na ně Pavel myslí, že se stále za ně modlí, že mají místo v jeho srdci. A výzvou a pozváním, že i oni se mají modlit.

Evangelijní úryvek svědčí o začátku vystoupení Jana Křtitele. «Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!» volá v evangeliu Jan a parafrázuje proroka Izaiáše, výzvu velmi podobnou té Baruchově: «Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí!»

A co nám tedy dnešní čtení, zvlášť evangelijní, o Kristově příchodu k nám říkají? Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jak víme a jak se rok co rok také připomíná, advent – z latinského adventus – je dobou přípravy na příchod Páně, na příchod Boha, na příchod Pána Ježíše. Zaprvé je přípravou na oslavu jeho jedinečného příchodu, který už nastal, na oslavu Kristova narození, na vánoce. A zadruhé je přípravou na tajemný příchod Páně, který teprve nastane, na Kristův příchod ve chvíli naší smrti a na jeho slavný příchod na konci světa. První rozměr se s různými akcenty prolíná celou adventní dobou a bezpochyby je i její nejvýraznější charakteristikou, zatímco druhý, eschatologický rozměr adventu je patrný spíše jen nyní, na jeho samotném začátku.

Proto v těchto prvních adventních dnech se před námi rozevírají i témata vpravdě eschatologická, jež nás ostatně provázela i v posledních dvou týdnech závěru uplynulého liturgického roku. Letos, kdy máme před sebou evangelijní úryvky z Lukášova sepsání, je tento eschatologický rozměr asi nejvýraznější ze všech tří ročních cyklů biblických čtení. Slyšíme úryvek z takzvané malé evangelijní apokalypsy, ze slov, jež Pán Ježíš pronáší těsně před svými velikonocemi. Jde skutečně o slovo apokalyptické, slovo odkrývající skryté Boží pravdy, skrytá Boží tajemství ohledně znamení Kristova příchodu.

Důvod, proč zrovna takové čtení slyšíme na první neděli adventní, je tedy zřejmý; chce nám připomenout onen druhý adventní rozměr, přípravu na příchod Páně, který ještě nenastal. Tak je tomu pokaždé na začátku adventu.

Jenže letos toto Kristovo slovo zaznívá přeci jen asi ještě nějak jinak, pro mnohé z nás možná intenzivněji než leckdy předtím. A je tomu tak dobře, protože biblická apokalyptika není jen odkrytím skrytých Božích pravd týkajících se smrti anebo konce světa, ale i takových, které se nějak uskutečňují stále. Kdykoli nám její někdy až děsivě roztodivné obrazy připomínají něco z toho, co s různými akcenty a z různých důvodů právě prožíváme, se tak můžeme do těchto biblických úryvků s o to větší intenzitou zaposlouchat a ptát se, co odhalují.

«Na zemi (bude) úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět, neboť hvězdný svět se zachvěje». Kdo v těchto slovech aspoň trochu nezaslechl ozvěnu toho, co mnozí prožívají, co mnozí s chvěním prožíváme?

Jistě, výkladů apokalyptických obrazů může být snad tolik, co je lidí. Ale mnozí se asi přeci jen shodneme, že prožitek nynějšího stav světa, zvlášť doby stále nekončící a vyčerpávající pandemie koronaviru, je v dnešním evangeliu celkem dobře rozpoznatelný. Ať chceme či nechceme. Vždyť nová zákeřná a nevyzpytatelná nemoc se opravdu rozvalila na celý svět, národy jsou v úzkosti a mnozí lidé opravdu umírají. Nejenom strachem, ale i skutečnou a bolestnou smrtí, anebo třeba jen vyčerpáním či smutkem. Mnohé mezilidské vztahy také umírají, někdy bohužel i vztah s Bohem, samotná víra. Mnohá dobrá díla taktéž zanikají, i vzdělání dětí se v lecčem zastavilo, odumřelo. A tak dále. Nemá smysl si namlouvat, že tomu tak není, anebo dělat – jednat a žít, užívat si, jakoby nebylo.

«A tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblaku a s velikou slávou». Smyslem adventu – všeho jeho radostného očekávání, radostné zbožnosti a radostného ztišení – je, měl by být právě nový příchod Pána Ježíše do našeho srdce a našeho života.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Ježíš Kristus je Král. Avšak jeho království není z toho světa a ještě není nastoleno ve své konečné plnosti. Zatím je vnímatelné v Kristových tajemných přítomnostech mezi námi a v srdcích a na životech těch, kteří se ho snaží pokorně následovat. Kristovo království již zde nějak je, trvá a přetrvá, i když se vše ostatní v světě třeba i hroutí. Protože je prostě Boží…

Asi tak nějak bychom mohli shrnout to důležité na dnešní slavnosti, jíž se završuje celý liturgický rok. Je vyznáním, že Kristus je skutečným Pánem, který v plnosti času od Boha jako Syn vyšel a k Bohu zase celý svět – především nás lidi – chce přivést nazpět, po čemž touží i navzdory všemu našemu lidskému nepřijetí, všem našim lidským slabostem, nedokonalostem, hříchům a pádům. Je vyznáním Boží blízkosti a Boží touhy, abychom se jím nechali nadchnout a vést.

Slavnost Krista krále je to relativně mladá. Jak si rok co rok připomínáme, důvodem jejího zavedení v roce 1925 bylo výročí tisíce šesti set let od formulování základního vyznání víry, vyznání, kým právě Ježíš Kristus je. K němu došlo na prvním celocírkevním koncilu v Nicei (v Anatolii, dnešním západním Turecku) roku 325, krátce po skončení pronásledování v římském impériu. Tři sta osmnáct církevních otců (podle symbolického počtu služebníků Abrahámových) – v reakci na vystoupení kněze Aria Kristovo Božství popírajícího – vyznává, že Kristus je Syn Boží, zrozený před věky z Otce, soupodstatný (homoousios řecky, consubstantialis latinsky) s ním, a proto není doba, kdy by Syn nebyl, vše bylo stvořeno skrze něj a on pak v čase pro naši spásu sestoupil z nebe, z Marie Panny přijal lidství a narodil se, byl ukřižován a z mrtvých vstal, vstoupil na nebe a na konci světa přijde soudit živé i mrtvé.

My tuto víru vyznáváme spolu s nimi, když neděli co neděli opakujeme toto nicejské vyznání víry, rozvinuté koncilem následujícím, Cařihradským.

Když jako oslavu výročí v roce 1925 papež Pius XI. dnešní slavnost ustanovil a když byla v roce následujícím v celé církvi s velkou slávou slavena, bylo ale zřejmé, že důvodem jejího zavedení nebude možná jen výročí Nicejského koncilu. Nejistota doby – doby dvacátých let 20. století – naléhavě potřebovala, aby do ní zaznělo povzbuzení, že Kristus opravdu je a je Božím Synem, Pánem, a to bez ohledu na to, zda se ty či oné pozemské jistoty hroutí a svět se v tak mnohém mění. Právě takové povzbuzení měla slavnost Krista Krále přinést a také mnohým v době svého zavedení snad i přinesla; ostatně proto byla Božím lidem hned tak vřele přijata.

Přesunutím z poslední říjnové neděle na poslední neděli v liturgickém roce dostal dnešní svátek navíc ještě jeden rozměr, a to povzbuzení ve víře ve vzkříšení mrtvých a připomenutí radostného výhledu na konec světa, na Kristův druhý příchod, kdy se jeho vláda zjeví skutečně v plnosti.

Určitě by tak bylo dobré, aby v našich všemožných nejistotách a obavách povzbudil dnešní svátek dnes i nás; že Kristus je, že je Král a že je věčnost. Povzbudit chce jistě celá slavnost a také biblická čtení, pro ni vybraná; na ně zkusme nyní zaměřit svou pozornost… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

na dnešní neděli – poslední před slavností Krista Krále – každoročně zaznívají biblická čtení, která patří do skupiny čtení apokalyptických. V evangeliu slyšíme úryvky z takzvané malé, evangelijní apokalypsy, tedy ze slov Pána Ježíše o znameních konce světa a jeho druhého příchodu, ze slov, která říká svým učedníkům těsně před začátkem svých pašijí (letos podle Markova sepsání). V prvním čtení to je rok co rok nějaký příklad starozákonní apokalyptiky, která v Ježíši Kristu dochází začátku svého naplnění (letos máme před sebou úryvek přímo z nejapokalyptičtější knihy Starého Zákona, z knihy proroka Daniela).

Apokalyptika jako taková je podivuhodný biblický literární druh. Řecké slovo apokalypsis, jak víme, doslova znamená „odkrytí věcí skrytých“. Jedná se tedy o odkrytí, poodhalení skrytých Božích tajemství, zvlášť takových, která jsou popsána a vyobrazena jako znamení onoho Božího dne na konci světa anebo blížícího se příchodu Mesiáše, respektive, jedná-li se o apokalyptiku již novozákonní či křesťanskou, Kristova druhého příchodu na konci světa. Vrcholným příkladem toho je pak samozřejmě sama kniha Apokalypsis Ioannou přímo  nazvaná, Zjevení Janovo, poslední kniha Nového Zákona.

Je jasné, že takovéto (často i literárně krásné) texty od samého počátku křesťanství fascinovaly, ba přímo vzrušovaly mnohé své čtenáře a vedly k nejednomu i dalšímu literárnímu rozvinutí (v apokalyptice mimobiblické). Člověka přeci vždy nějak lákají tajemné věci, zvlášť skutečná Boží tajemství, anebo věci týkající se budoucnosti, která není v jeho moci, kterou může znát jen Bůh. V člověku se četbou apokalyptických textů nemohou nevzbudit otázky, co jejich obrazy znamenají, jak je interpretovat, kdy a jak se začnou jednotlivá znamení naplňovat, co má člověk v té době dělat. V prvních desetiletích křesťanství navíc očekávání, že zmrtvýchvstalý a nanebevstoupivší Kristus se brzy vrátí ve slávě, bylo velmi živé. «Ano, přijdu brzy» znělo prvním křesťanům v uších. Proto dějinné interpretace apokalyptických obrazů – ve smyslu „už se to začíná dít“ – tak vždy k výkladům biblických (ale i celé řady apokryfních) apokalyps patřily od samého začátku.

Jak ale začalo být zejména postupem času stále jasnější, tajemné obrazy nejsou zdaleka tak jednoznačné, jak se zprvu (například v době prvního pronásledování křesťanů) mohlo zdát, aby se daly jednoduše s jistotou ztotožnit jako znamení právě těch či oněch konkrétních dějinných událost. Vždyť když se kolikrát v dějinách takto různě ztotožnily a různí jejich vykladači si byli jistí, že vše již nastává, konec světa ani Kristův druhý příchod nakonec ještě nikdy nenastaly. Proto už velmi záhy se rozšíří přesvědčení, že Pán Ježíš znamení svého druhého příchodu popsal tak (ať už svými slovy v evangeliu anebo prostřednictvím vidění Janových či intuicí Pavlových), aby lidé (křesťané) všech generací mohli být přesvědčeni, že se uskutečňují či uskuteční právě v jejich době, a podle toho se také snažili žít. Ostatně sám Pán Ježíš v posledním verši dnešního úryvku říká: «O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec».

Jednotlivá apokalyptická znamení se prostě nějak stále – jednou zřejměji, jindy méně – opakovaně uskutečňují, a to jak v dějinách makrokosmických, v dějinách celého lidstva a světa, tak i v dějinách „v malém“, v osobních každého jednotlivého člověka. Aniž by tak byla potřena jedinečnost jejich budoucího uskutečnění jakožto znamení Kristovu konečnému příchodu bezprostředně předcházejících, je pro naši praxi mnohem důležitější číst apokalyptické texty jako obrazy toho, co se nějak děje a opakuje stále. Proto vše kolem nás a v našem životě, s čím se apokalyptické obrazy dají aspoň nějak ztotožnit, by nás tak mělo přimět k obrácení, k využití času pro dobro, k vnímání Krista nám ve všem těžkém tajemně blízkého. K tomu – k opravdové zbožnosti projevující se činem skutečné lásky k Bohu i člověku – přeci všechny novozákonní apokalypsy chtějí vybídnout především. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelijní úryvek – podobně jako ten, který jsme četli minulou neděli – nás přenáší do doby po Kristově vjezdu do Jeruzaléma, do oněch několika dnů těsně před Velikonocemi, po vyčištění chrámu od směnárníků a prodavačů býčků a holubů.

Jsme znovu v jeruzalémském chrámě, respektive v chrámových nádvořích, jež byly jeho součástí, a máme před sebou Markovo svědectví o jedné z posledních událostí Ježíšova pozemského působení: Kristovo varování před neblahým chováním zákoníků a Kristovu reakci na dar chudé vdovy do chrámové pokladnice.

Celé dnešní biblické svědectví je do značné míry postaveno na výrazných a výmluvných kontrastech: Učitelé zákona se sice zdají být zbožní, ale ve skutečnosti svého postavení a své pověsti leckdy zneužívají k vyjídání domů vdov, navíc pod záminkou dlouhých modliteb. Mají dále rádi všechny světské pocty, přední místa, pozdravy na ulicích, svou zbožnost dávají rádi na odiv, zatímco chudá a jistě zbožná vdova je v ústraní, nikdo si jí – snad kromě Pána Ježíše – nevšímá. Různí bohatí židé dávají sice na milodarech do chrámové pokladnice ostentativně mnoho peněz, ale ve skutečnosti dávají jen to, co jim přebývá; chudá vdova naproti tomu – patrně docela nenápadně, možná í s ostychem, že má jen málo – dá vše, co měla, dvě drobné mince (detail, že jsou dvě, je důležitý; mohla dát jen jednu), a proto relativně ke své chudobě dává mnohem více než bohatí, celé své živobytí.

Kdybychom chtěli tyto kontrasty dnešního evangelijního úryvku ještě více zobecnit, možná bychom mohli mluvit o napětí mezi pravou a nepravou zbožností, mezi upřímností a pokrytectvím, mezi štědrostí a lakotou, mezi odevzdaností do Božích rukou a touhou si vše na zemi zajistit, tedy mezi vírou a nevírou, anebo bychom mohli rozjímat dokonce o kontrastu mezi skutečností a zdáním, pravdou a klamem.

Druhou část dnešního úryvku – příklad chudé vdovy dávající víc než všichni ostatní a kontrastující tak se všemi bohatými – svébytně vystihla také jedna středověká (dnes již dávno nepoužívaná) mešní preface: «Svědkyní toho, kolik dobrého může milodar způsobit, je ona žena, které darování dvou drobných mincí přineslo tak bohaté ovoce, že zastínilo všechny královské talenty stříbra. Jak podivuhodná byla její víra, která toto dokázala! Hle jak dar tak mála peněz skrytých v koutě dokázal naplnit zemi a vystoupat k nebi».

Ohledně vdovina daru je dobré také připomenout, že není náhodou, že se vše odehrává právě u chrámové pokladnice. Jeruzalémský chrám – nedávno předtím králem Herodem (zvaným Velikým) navíc bohatě rekonstruovaný a vyzdobený – byl nejen tajemným místem zvláštního Hospodinova přebývání na zemi, ale především místem kultu, zejména oběti za hřích. Vdova neobjednává u levitských kněží obětní dar (patrně by na to ani tak malý obnos nestačil), ale sama dává dar. Namísto oběti. Štědrost jakožto skutek blíženecké lásky byla přeci již Starým Zákonem chápána jako jeden z prostředků k přikrytí hříchů: «Láska přikrývá všechna přestoupení» čteme v knize Přísloví.

Štědrost – skutečná štědrost, kdy člověk umí dát, je-li třeba, i to, co nějak zasáhne jeho životní komfort, omezí a třeba i nějak ho ohrozí – je stále jedním ze základních projevů lásky, zvlášť k druhému člověku. Štědrý člověk má lásku, protože ta umí dávat a rozdávat, umí i ztrácet. Skutečná štědrost je možná nejdůležitějším a nejzřejmějším projevem lásky, navíc takové, která má sílu přikrýt množství (jiných) hříchů.

Štědrost je ale také jedním ze základních projevů skutečné zbožnosti. Štědrý dokáže v posledku očekávat vše od Boha, přijal za své, že na zemi není náš konečný domov.

Taková – laskavá a zbožná – byla chudá vdova, proto je nám příkladem. Svůj milodar navíc dala v chrámě, kde sama jako vdova měla být zaopatřena milodary; místo toho je sama dává, i to je jeden z kontrastů dnešního evangelia.

Taková byla už dávno před ní (v dnešním prvním čtení) vdova ze Sarepty, která z posledního pohostila proroka Eliáše. Takovými bychom aspoň trochu měli být všichni.

Proto ve zvuku dnešního evangelia předznamenaného čtením starozákonním – s pohledem na špatný příklad pokryteckých a vypočítavých učitelů Zákona a na dobrý příklad chudé vdovy – by se asi měl každý z nás sám sebe zeptat, jak jsme na tom se štědrostí my… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

patrně bychom marně hledali jasnější shrnutí toho, oč v životě věřícího člověka ze všeho nejvíce jde, než dnešní evangelijní úryvek, než formulaci dvojjediného přikázání lásky zaznívajícího z úst samotného Pána Ježíše: «Miluj Pána, svého boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou… Miluj svého bližního jako sám sebe».

Protože je jasné, že na lásce ze všeho nejvíce záleží, je-li Bůh láska, a že obě přikázání lásky – k Bohu a člověku – jsou od sebe neoddělitelná; ne nepodobně tomu, jako jsou od sebe neoddělitelné obě Kristovy přirozenosti, jeho Božství a jeho lidství spojené – nesmíšeně, nedělitelně, neodděleně a nerozděleně – v jedné jediné osobně.

O neoddělitelnosti obou lásek je také celá bible. Už starozákonní proroci stále častěji upozorňovali, že bez lásky k člověku, bez lásky k bližnímu nemůže být ani láska k Bohu autentická a že její kultické projevy, byť by sebezbožněji vypadaly, už vůbec ne. V pozdějším judaismu to byl například takový Filón Alexandrijský (velký helenizovaný židovský učenec a filozof, víceméně Ježíšův současník), který v dvojjediném přikázání lásky rozesetém v podstatě po celém Starém zákoně spatřoval sumu celého židovského Zákona a klíč k jeho výkladu. O lásce k Bohu a lidem je pak především celý Zákon nový, zvlášť evangelium, naplnění a očištění Zákona starého.

O lásce k Bohu a lidem a potažmo celému světu včetně sebe samého by tak mělo být i celé naše vlastní křesťanství. Láska by měla být jeho nejdůležitějším projevem, skutečná láska mající svůj počátek ve skutečném soucitu (jak jsme se ostatně snažili rozjímat minulou neděli).

Ač je to jasné, je nesmírně důležité Kristův jednoznačný imperativ «miluj» stále připomínat. Vedle všeho, co láska je a čím by měla být – spontánním projevem našeho srdce, nejkrásnější emocí, odpovědí na impuls lásky, zápalem, činem a slovem, Božím darem, spontánním darováním sebe – , je (láska) totiž vždy také naším vědomým rozhodnutím, výsledkem našeho chtění a naší snahy; láska je částečně i v naší moci. Proto je výzva k ní «prvním přikázáním ze všech». Důležité je slovo «první», řecky próté, znamenající jak chronologické pořadí, tak i důležitost, základ, na kterém vše ostatní stojí, pramen, z něhož vše ostatní vyvěrá.

Přikázání lásky si je třeba stále připomínat, opakovat si je. Ostatně sami Židé text Šema Jisrael («slyš, Izraeli», dnešní první čtení z knihy Deuteronomium o milování Boha) měli napsaný na veřejích svých domů, na modlitebních šňůrkách nošených na hlavě, opakovali a dodnes jej opakují při každé ranní a večerní modlitbě. I my bychom si proto Kristovo slovo měli dobře vštípit do své paměti a opakovat si je každého rána, dříve než se vydáme mezi lidi, každý večer bychom podle něj měli zpytovat své svědomí a měli bychom si je vybavit vždy, zvlášť ve všech chvílích, kdy se nám milování zdá být nějak obtížné, když se nám přestává dařit dávat lásku, pokud se v našich srdcí začne usidlovat její opak.

Navíc právě do takové situace, kdy se láska stává těžkou a náročnou, kdy jí okolnosti nepřejí, kdy se nám nedaří, cílí dnešní evangelium asi se zvláštní intenzitou. Dvojjediné přikázání lásky totiž zaznívá – dle Markova sepsání – z Kristových úst až po jeho vjezdu do Jeruzaléma, na začátku jeho pašijí.

Zvlášť do chvil našich všemožných pašijí zní tak Boží pozvání a povolání k lásce jako skutečné přikázání, jako imperativ, jako něco, co nás má k činu vnitřně uschopnit (taková je totiž etymologie slova imperativ, od latinského in a parare, „uvnitř“ a „připravit“ či „uvnitř zařídit“). Zejména v pro nás těžkých situacích se láska musí stát i aktem naší vůle, naší snahou, naší součinností s Boží milostí, protože tehdy se pro lásku musíme skutečně sami rozhodnout, tehdy často nepřichází sama od sebe.

Těžkosti a bolesti nám totiž v lásce mohou bránit někdy více než cokoli jiného. Mohou to být všemožné vnější útrapy, bolesti, utrpení, jež nás obklopují ze všech stran, mohou to být různá vnější pronásledování, nepřijetí ze strany druhých, anebo třeba i všechna nynější tíže stále nekončící pandemie a jejích možných důsledků. Jsou to i pašije vnitřní, které nás sužují mnohdy ještě více – nejistota, nemoci, deprese, malomyslnost, znechucení ze sebe samých, vyhoření, strach a mnoho dalšího; nehledě na to, že útrapy vnitřní jsou často důsledkem útrap a bolestí vnějších.

Na začátku všech možných našich pašijí zvlášť tak zaznívá Kristovo «miluj». Miluj Boha i člověka, miluj za všech okolností. Boha cti, nakolik jsi schopen, dávej mu svůj čas. Člověku pomáhej, nakolik je to v tvé moci, přej každému vždy jen dobro.

Kéž bychom slovo Kristovo nejen zaslechli ale také poslechli…

Milé sestry, milí bratří, k dnešnímu evangeliu vlastně není co dodat. Láska je po právu «prvním přikázáním ze všech». K roznícení opravdové lásky by měla vést veškerá naše křesťanská zbožnost, o lásku – činem a slovem, celým životem, vším, co jsme a děláme – bychom se měli ze všeho nejvíce snažit, zvlášť tehdy, když to sami máme nějak těžké. O lásku bychom měli prosit, lásky bychom si měli vždy vážit; té Boží ale i té lidské…

Milé sestry, milí bratří,

zkusme se dnes krátce zastavit nad všemi dnešními biblickými čteními.

Jako první máme před sebou krásné Jeremiášovo proroctví někdy ze začátku babylónského vyhnanství. Zaznívá daleko od domova, daleko od chrámu, v zemi cizozemců, v době z nejtěžších. Je to zaslíbení návratu pro všechny vyhnance.

V blízkém historickém smyslu jde nejprve o zaslíbení návratu Židů z Babylónie zpět do Izraele; ten se uskutečnil po roce 538 na základě slavného Ediktu navrátilců perského krále Kýra, podmanitele Babylónie.

Ve smyslu více alegorickém, více předobrazném (neboli prefigurativním) jde o zaslíbení návratu k Bohu skrze očekávaného Mesiáše; návratu, který v plnosti času jednou provždy nabídl všem lidem Ježíš Kristus již během svého pozemského působení, a když pak svou smrtí a svým vzkříšením otevřel nebe všem, nabídl se pro všechny jako cesta k Bohu, sám jsa jeho vtělením.

A konečně můžeme Jeremiášovo proroctví číst ve smyslu ještě více obrazném (ještě více alegorickém) jako zaslíbení návratu k Bohu skrze vnitřní uzdravení, skrze obrácení, skrze dar víry, jako zaslíbení návratu lidského srdce k pramenům spásy. To je návrat, který – jedinečně skrze Krista, Božího Syna a jeho tajemné přebývání mezi námi – se má uskutečňovat stále, je to návrat, který Bůh stále s láskou nabízí.

Tento poslední a nejdůležitější návrat je ještě zřejměji než všechny předešlé nabídnut opravdu všem lidem a ze všech končin země; jak různě nemocným, kulhavým a nejvíce všemožně klopýtajícím, stejně tak jako těm nejradostnějším a nejúspěšnějším, například  ženám v očekáváním a matkám-nedělkám, které již daly život dál, jak slyšíme v Jeremiášově proroctví.

Následný žalm formou modlitby vyzpívává úžas nad tím vším. Uskutečnění Jeremiášova zaslíbení je sice jako krásný sen, ale přitom není snem; je skutečností pro všechny, kteří touží a jsou ochotni se jí otevřít. Návrat k Bohu – ať už je jakýkoli a odkudkoli – vždy přináší opravdovou radost; vždyť «vycházejí s pláčem, přijdou však s jásotem».

Evangelijní úryvek před námi rozevírá jedno z celé řady novozákonních svědectví, jak se vše skrze Krista jedinečně uskutečnilo, jak Ježíš během svého pozemského působení uzdravoval nemocné, jak vracel zrak slepým, stejně jako dával dar víry.

Dnešní zázrak – uzdravení slepého Bartimaia u cesty vedoucí z Jericha – je jedním z nejdůležitějších zázraků v celém Markově sepsání evangelia. Jednak jde o zázračné navrácení zraku, prvního a nejdůležitějšího ze všech tělesných smyslů. Tím v sobě jaksi zahrnuje uzdravení i všeho ostatního. Uzdravení slepých v evangeliu je navíc vždy i obrazem, prototypem navrácení zraku duši, otevření její schopnosti vidět Boha očima víry a stejně tak i svět a druhé lidi, obrazem celkového uzdravení, dání do Božího řádu celého nitra člověka.

V tomto alegoričtějším výkladu Bartimaiovo chování připomíná, jak dar či rozvinutí daru víry má povětšinou i svůj předpoklad; člověk by měl – jako slepý žebrák – také pokorně čekat u cesty, volat k Ježíšovi. A hlavně, když v srdci vytuší, že Kristus s ním opravdu začíná komunikovat, musí se zvednout a za Kristem se rozeběhnout. A to třeba i navzdory odmítání a posměchu svého okolí. K víře prostě vždy patří i rozhodnutí člověka „do toho jít“, i určitá «vášnivá volba nejistého», jak by řekl Sören Kierkegaard.

Dar víry má i svůj krásný důsledek: «(Bartimaios) ihned začal vidět a šel tou cestou za ním». Křesťanská víra začíná rozpoznáním Boha v Ježíšovi a má se stát celoživotním vztahem s ním; vztahem, který uvěřením začíná, stále se obnovuje a proniká celý život, určuje celou cestu životem. Víra jako vztah je následováním Krista, kráčením s Kristem, jak dobře víme.

Že uzdravený slepý žebrák má své jméno a svůj původ, své rodinné zázemí ve světě – je to «Timaův syn Bartimaios» – a sedí na jasně lokalizovaném místě, je také výmluvné. Dání daru víry nikdy není pouze abstraktní či virtuální veličinou; je osobní událostí, konkrétní skutečností konkrétního člověka. Tak jedině se může dít stále znovu a znovu.

To vše – a jistě mnohem víc – můžeme číst jako povzbuzení k víře; jako povzbuzení k touze po jejím daru, k ochotě a touze činit krok víry stále znovu a znovu, činit jej vášnivě i navzdory všem pochybnostem a temnotám, s otevřeným srdcem pro vnímání Boha, pro čerpání ze vztahu s ním. Můžeme vše číst jako povzbuzení kráčet životem ve vztahu s Pánem Ježíšem, v jeho následování. Jako povzbuzení konat dobro, snažit se Kristu aspoň trochu podobat.

A v tomto ohledu zaznívá v dnešním evangeliu ještě jeden důležitý moment, který jej propojuje jak s evangelijním úryvkem minulé neděle (končícím slovy «vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil»), tak i s dnešním čtením druhým z Listu Židům rozvíjejícím ústřední téma Kristova velekněžství. Jde o Kristovu otázku: «Co chceš, abych pro tebe učinil?».

V těchto jeho slovech je skryto mnohem víc než jen potřeba, aby Bartimaios (si i sám pro sebe) formuloval svou existenciální potřebu a touhu vidět, potřebu uzdravení ze slepoty. Ježíšova otázka se podobá otázce služebníka, který se ptá svého pána, co mu ještě přikazuje. Ježíš, Syn Davidův, ve skutečnosti Syn Boží, se takto nyní ptá slepého žebráka. A to je obzvlášť krásné a stále trvající. Tak totiž Kristus jedná i s námi, tak i k nám přichází a zve nás, abychom mu otevřeli srdce a vydali se za ním; Pán Ježíš, který se stal i naším služebníkem, který i nám umyl nohy, který i za nás z lásky umřel na kříži, který i kolem nás prochází, když podobni žebrákovi na něj čekáme.

Kristus-Služebník se nám stal svým vtělením podobný ve všem kromě hříchu, a proto s námi má soucit, je naplněním veškerého starozákonního kněžství, rozjímá List Židům. «Je schopen cítit s chybujícími a bloudícími» lépe než všichni áronští velekněží dohromady.

A protože vlastní slabost měla už starozákonní kněze z lidu vést k soucitu, má o to více k soucitu vést náš vztah s Kristem; dar víry, stále se opakující odpouštění hříchů a uzdravování našich slepot a slabostí skrze Kristovu velekněžskou oběť.

Schopnost soucitu se tak má stát jedním z nejdůležitějších projevů kýžené proměny našeho nitra darem víry k podobě Kristově. Soucit je vlastně jedním z průvodních jevů otevření očí (a i všech ostatních smyslů) duše, onoho „vidění dál“ vírou, vnitřního uzdravení. Schopnost soucítit (řecky metriopathein či synpathein) s druhými, zvlášť s chybujícími a bloudícími, zejména protože my – narozdíl od Ježíše – podobni starozákonním kněžím také stále chybujeme a bloudíme, (schopnost soucítit) je jedním z projevů víry, pokory a jedním z předpokladů lásky. A protože láska je nejzásadnějším rozměrem vydání se za Ježíšem, je schopnost soucitu jedním z nejdůležitějších projevů autenticity našeho křesťanství. O dar schopnosti soucitu je proto třeba Krista prosit, o soucit se je třeba s Kristovou pomocí snažit, pro dar soucitu (schopnost empatie a sympatie) je třeba být otevřený, pěstovat a rozvíjet jej, jakmile začíná být dán.

Milé sestry, milí bratří, soucit by tak měl patrně být jedním z prvních ovocí křesťanské víry. Je naším vyvedením – Kristovou milostí – z vyhnanství, z uvěznění se v sobě vůči Bohu i bratřím a sestrám. Je proměnou sebestředného malomyslného pláče v radost z možnosti sdílet život s Bohem, s druhými a pomoci jim. Je otevřením očí duše pro Boha-Lásku i pro bolest i radost druhého člověka a v neposlední řadě i pro soucit s přírodou a jejím trápením (námi způsobeným).

Soucit je skutečnou sympatií na základě empatie; vůči Bohu, Kristu i lidem i celému světu. Soucit je součástí našeho misijního poslání, protože k soucitu jsme posláni (missi) všichni…