Milé sestry, milí bratří,

patrně bychom marně hledali jasnější shrnutí toho, oč v životě věřícího člověka ze všeho nejvíce jde, než dnešní evangelijní úryvek, než formulaci dvojjediného přikázání lásky zaznívajícího z úst samotného Pána Ježíše: «Miluj Pána, svého boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou… Miluj svého bližního jako sám sebe».

Protože je jasné, že na lásce ze všeho nejvíce záleží, je-li Bůh láska, a že obě přikázání lásky – k Bohu a člověku – jsou od sebe neoddělitelná; ne nepodobně tomu, jako jsou od sebe neoddělitelné obě Kristovy přirozenosti, jeho Božství a jeho lidství spojené – nesmíšeně, nedělitelně, neodděleně a nerozděleně – v jedné jediné osobně.

O neoddělitelnosti obou lásek je také celá bible. Už starozákonní proroci stále častěji upozorňovali, že bez lásky k člověku, bez lásky k bližnímu nemůže být ani láska k Bohu autentická a že její kultické projevy, byť by sebezbožněji vypadaly, už vůbec ne. V pozdějším judaismu to byl například takový Filón Alexandrijský (velký helenizovaný židovský učenec a filozof, víceméně Ježíšův současník), který v dvojjediném přikázání lásky rozesetém v podstatě po celém Starém zákoně spatřoval sumu celého židovského Zákona a klíč k jeho výkladu. O lásce k Bohu a lidem je pak především celý Zákon nový, zvlášť evangelium, naplnění a očištění Zákona starého.

O lásce k Bohu a lidem a potažmo celému světu včetně sebe samého by tak mělo být i celé naše vlastní křesťanství. Láska by měla být jeho nejdůležitějším projevem, skutečná láska mající svůj počátek ve skutečném soucitu (jak jsme se ostatně snažili rozjímat minulou neděli).

Ač je to jasné, je nesmírně důležité Kristův jednoznačný imperativ «miluj» stále připomínat. Vedle všeho, co láska je a čím by měla být – spontánním projevem našeho srdce, nejkrásnější emocí, odpovědí na impuls lásky, zápalem, činem a slovem, Božím darem, spontánním darováním sebe – , je (láska) totiž vždy také naším vědomým rozhodnutím, výsledkem našeho chtění a naší snahy; láska je částečně i v naší moci. Proto je výzva k ní «prvním přikázáním ze všech». Důležité je slovo «první», řecky próté, znamenající jak chronologické pořadí, tak i důležitost, základ, na kterém vše ostatní stojí, pramen, z něhož vše ostatní vyvěrá.

Přikázání lásky si je třeba stále připomínat, opakovat si je. Ostatně sami Židé text Šema Jisrael («slyš, Izraeli», dnešní první čtení z knihy Deuteronomium o milování Boha) měli napsaný na veřejích svých domů, na modlitebních šňůrkách nošených na hlavě, opakovali a dodnes jej opakují při každé ranní a večerní modlitbě. I my bychom si proto Kristovo slovo měli dobře vštípit do své paměti a opakovat si je každého rána, dříve než se vydáme mezi lidi, každý večer bychom podle něj měli zpytovat své svědomí a měli bychom si je vybavit vždy, zvlášť ve všech chvílích, kdy se nám milování zdá být nějak obtížné, když se nám přestává dařit dávat lásku, pokud se v našich srdcí začne usidlovat její opak.

Navíc právě do takové situace, kdy se láska stává těžkou a náročnou, kdy jí okolnosti nepřejí, kdy se nám nedaří, cílí dnešní evangelium asi se zvláštní intenzitou. Dvojjediné přikázání lásky totiž zaznívá – dle Markova sepsání – z Kristových úst až po jeho vjezdu do Jeruzaléma, na začátku jeho pašijí.

Zvlášť do chvil našich všemožných pašijí zní tak Boží pozvání a povolání k lásce jako skutečné přikázání, jako imperativ, jako něco, co nás má k činu vnitřně uschopnit (taková je totiž etymologie slova imperativ, od latinského in a parare, „uvnitř“ a „připravit“ či „uvnitř zařídit“). Zejména v pro nás těžkých situacích se láska musí stát i aktem naší vůle, naší snahou, naší součinností s Boží milostí, protože tehdy se pro lásku musíme skutečně sami rozhodnout, tehdy často nepřichází sama od sebe.

Těžkosti a bolesti nám totiž v lásce mohou bránit někdy více než cokoli jiného. Mohou to být všemožné vnější útrapy, bolesti, utrpení, jež nás obklopují ze všech stran, mohou to být různá vnější pronásledování, nepřijetí ze strany druhých, anebo třeba i všechna nynější tíže stále nekončící pandemie a jejích možných důsledků. Jsou to i pašije vnitřní, které nás sužují mnohdy ještě více – nejistota, nemoci, deprese, malomyslnost, znechucení ze sebe samých, vyhoření, strach a mnoho dalšího; nehledě na to, že útrapy vnitřní jsou často důsledkem útrap a bolestí vnějších.

Na začátku všech možných našich pašijí zvlášť tak zaznívá Kristovo «miluj». Miluj Boha i člověka, miluj za všech okolností. Boha cti, nakolik jsi schopen, dávej mu svůj čas. Člověku pomáhej, nakolik je to v tvé moci, přej každému vždy jen dobro.

Kéž bychom slovo Kristovo nejen zaslechli ale také poslechli…

Milé sestry, milí bratří, k dnešnímu evangeliu vlastně není co dodat. Láska je po právu «prvním přikázáním ze všech». K roznícení opravdové lásky by měla vést veškerá naše křesťanská zbožnost, o lásku – činem a slovem, celým životem, vším, co jsme a děláme – bychom se měli ze všeho nejvíce snažit, zvlášť tehdy, když to sami máme nějak těžké. O lásku bychom měli prosit, lásky bychom si měli vždy vážit; té Boží ale i té lidské…

Milé sestry, milí bratří,

zkusme se dnes krátce zastavit nad všemi dnešními biblickými čteními.

Jako první máme před sebou krásné Jeremiášovo proroctví někdy ze začátku babylónského vyhnanství. Zaznívá daleko od domova, daleko od chrámu, v zemi cizozemců, v době z nejtěžších. Je to zaslíbení návratu pro všechny vyhnance.

V blízkém historickém smyslu jde nejprve o zaslíbení návratu Židů z Babylónie zpět do Izraele; ten se uskutečnil po roce 538 na základě slavného Ediktu navrátilců perského krále Kýra, podmanitele Babylónie.

Ve smyslu více alegorickém, více předobrazném (neboli prefigurativním) jde o zaslíbení návratu k Bohu skrze očekávaného Mesiáše; návratu, který v plnosti času jednou provždy nabídl všem lidem Ježíš Kristus již během svého pozemského působení, a když pak svou smrtí a svým vzkříšením otevřel nebe všem, nabídl se pro všechny jako cesta k Bohu, sám jsa jeho vtělením.

A konečně můžeme Jeremiášovo proroctví číst ve smyslu ještě více obrazném (ještě více alegorickém) jako zaslíbení návratu k Bohu skrze vnitřní uzdravení, skrze obrácení, skrze dar víry, jako zaslíbení návratu lidského srdce k pramenům spásy. To je návrat, který – jedinečně skrze Krista, Božího Syna a jeho tajemné přebývání mezi námi – se má uskutečňovat stále, je to návrat, který Bůh stále s láskou nabízí.

Tento poslední a nejdůležitější návrat je ještě zřejměji než všechny předešlé nabídnut opravdu všem lidem a ze všech končin země; jak různě nemocným, kulhavým a nejvíce všemožně klopýtajícím, stejně tak jako těm nejradostnějším a nejúspěšnějším, například  ženám v očekáváním a matkám-nedělkám, které již daly život dál, jak slyšíme v Jeremiášově proroctví.

Následný žalm formou modlitby vyzpívává úžas nad tím vším. Uskutečnění Jeremiášova zaslíbení je sice jako krásný sen, ale přitom není snem; je skutečností pro všechny, kteří touží a jsou ochotni se jí otevřít. Návrat k Bohu – ať už je jakýkoli a odkudkoli – vždy přináší opravdovou radost; vždyť «vycházejí s pláčem, přijdou však s jásotem».

Evangelijní úryvek před námi rozevírá jedno z celé řady novozákonních svědectví, jak se vše skrze Krista jedinečně uskutečnilo, jak Ježíš během svého pozemského působení uzdravoval nemocné, jak vracel zrak slepým, stejně jako dával dar víry.

Dnešní zázrak – uzdravení slepého Bartimaia u cesty vedoucí z Jericha – je jedním z nejdůležitějších zázraků v celém Markově sepsání evangelia. Jednak jde o zázračné navrácení zraku, prvního a nejdůležitějšího ze všech tělesných smyslů. Tím v sobě jaksi zahrnuje uzdravení i všeho ostatního. Uzdravení slepých v evangeliu je navíc vždy i obrazem, prototypem navrácení zraku duši, otevření její schopnosti vidět Boha očima víry a stejně tak i svět a druhé lidi, obrazem celkového uzdravení, dání do Božího řádu celého nitra člověka.

V tomto alegoričtějším výkladu Bartimaiovo chování připomíná, jak dar či rozvinutí daru víry má povětšinou i svůj předpoklad; člověk by měl – jako slepý žebrák – také pokorně čekat u cesty, volat k Ježíšovi. A hlavně, když v srdci vytuší, že Kristus s ním opravdu začíná komunikovat, musí se zvednout a za Kristem se rozeběhnout. A to třeba i navzdory odmítání a posměchu svého okolí. K víře prostě vždy patří i rozhodnutí člověka „do toho jít“, i určitá «vášnivá volba nejistého», jak by řekl Sören Kierkegaard.

Dar víry má i svůj krásný důsledek: «(Bartimaios) ihned začal vidět a šel tou cestou za ním». Křesťanská víra začíná rozpoznáním Boha v Ježíšovi a má se stát celoživotním vztahem s ním; vztahem, který uvěřením začíná, stále se obnovuje a proniká celý život, určuje celou cestu životem. Víra jako vztah je následováním Krista, kráčením s Kristem, jak dobře víme.

Že uzdravený slepý žebrák má své jméno a svůj původ, své rodinné zázemí ve světě – je to «Timaův syn Bartimaios» – a sedí na jasně lokalizovaném místě, je také výmluvné. Dání daru víry nikdy není pouze abstraktní či virtuální veličinou; je osobní událostí, konkrétní skutečností konkrétního člověka. Tak jedině se může dít stále znovu a znovu.

To vše – a jistě mnohem víc – můžeme číst jako povzbuzení k víře; jako povzbuzení k touze po jejím daru, k ochotě a touze činit krok víry stále znovu a znovu, činit jej vášnivě i navzdory všem pochybnostem a temnotám, s otevřeným srdcem pro vnímání Boha, pro čerpání ze vztahu s ním. Můžeme vše číst jako povzbuzení kráčet životem ve vztahu s Pánem Ježíšem, v jeho následování. Jako povzbuzení konat dobro, snažit se Kristu aspoň trochu podobat.

A v tomto ohledu zaznívá v dnešním evangeliu ještě jeden důležitý moment, který jej propojuje jak s evangelijním úryvkem minulé neděle (končícím slovy «vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil»), tak i s dnešním čtením druhým z Listu Židům rozvíjejícím ústřední téma Kristova velekněžství. Jde o Kristovu otázku: «Co chceš, abych pro tebe učinil?».

V těchto jeho slovech je skryto mnohem víc než jen potřeba, aby Bartimaios (si i sám pro sebe) formuloval svou existenciální potřebu a touhu vidět, potřebu uzdravení ze slepoty. Ježíšova otázka se podobá otázce služebníka, který se ptá svého pána, co mu ještě přikazuje. Ježíš, Syn Davidův, ve skutečnosti Syn Boží, se takto nyní ptá slepého žebráka. A to je obzvlášť krásné a stále trvající. Tak totiž Kristus jedná i s námi, tak i k nám přichází a zve nás, abychom mu otevřeli srdce a vydali se za ním; Pán Ježíš, který se stal i naším služebníkem, který i nám umyl nohy, který i za nás z lásky umřel na kříži, který i kolem nás prochází, když podobni žebrákovi na něj čekáme.

Kristus-Služebník se nám stal svým vtělením podobný ve všem kromě hříchu, a proto s námi má soucit, je naplněním veškerého starozákonního kněžství, rozjímá List Židům. «Je schopen cítit s chybujícími a bloudícími» lépe než všichni áronští velekněží dohromady.

A protože vlastní slabost měla už starozákonní kněze z lidu vést k soucitu, má o to více k soucitu vést náš vztah s Kristem; dar víry, stále se opakující odpouštění hříchů a uzdravování našich slepot a slabostí skrze Kristovu velekněžskou oběť.

Schopnost soucitu se tak má stát jedním z nejdůležitějších projevů kýžené proměny našeho nitra darem víry k podobě Kristově. Soucit je vlastně jedním z průvodních jevů otevření očí (a i všech ostatních smyslů) duše, onoho „vidění dál“ vírou, vnitřního uzdravení. Schopnost soucítit (řecky metriopathein či synpathein) s druhými, zvlášť s chybujícími a bloudícími, zejména protože my – narozdíl od Ježíše – podobni starozákonním kněžím také stále chybujeme a bloudíme, (schopnost soucítit) je jedním z projevů víry, pokory a jedním z předpokladů lásky. A protože láska je nejzásadnějším rozměrem vydání se za Ježíšem, je schopnost soucitu jedním z nejdůležitějších projevů autenticity našeho křesťanství. O dar schopnosti soucitu je proto třeba Krista prosit, o soucit se je třeba s Kristovou pomocí snažit, pro dar soucitu (schopnost empatie a sympatie) je třeba být otevřený, pěstovat a rozvíjet jej, jakmile začíná být dán.

Milé sestry, milí bratří, soucit by tak měl patrně být jedním z prvních ovocí křesťanské víry. Je naším vyvedením – Kristovou milostí – z vyhnanství, z uvěznění se v sobě vůči Bohu i bratřím a sestrám. Je proměnou sebestředného malomyslného pláče v radost z možnosti sdílet život s Bohem, s druhými a pomoci jim. Je otevřením očí duše pro Boha-Lásku i pro bolest i radost druhého člověka a v neposlední řadě i pro soucit s přírodou a jejím trápením (námi způsobeným).

Soucit je skutečnou sympatií na základě empatie; vůči Bohu, Kristu i lidem i celému světu. Soucit je součástí našeho misijního poslání, protože k soucitu jsme posláni (missi) všichni…

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelijní úryvek je v mnohém podobný tomu, kterému jsme naslouchali před čtyřmi týdny. Pán Ježíš – opět s poukazem na své budoucí utrpení, dnes vyjádřené metaforou kalicha utrpení – dává svým učedníkům na srozuměnou, kdo a co je ve skutečnosti první a nejdůležitější v Božím království a jak se toto první a nejdůležitější liší od převažujícího vnímání okolního světa.

Kristova slova zaznívají jako odpověď na žádost synů Zebedeových – Jakuba a Jana – zasednout v Božím království po jeho levici a pravici, potažmo spolu s Kristem soudit svět. «Kalich, který já piji, pít budete, a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno» slyší ovšem z Ježíšových úst.

Ježíšova odpověď se stala drahou všem mučedníkům od počátku křesťanství: Jediné, co Kristův následovník může udělat pro svou věčnost, je pít Kristův kalich utrpení a být ponořen v jeho křest, v jeho smrt, v křest krve, mučednickou smrt. Odtud také ona silná, někdy pro nás až nepochopitelná touha po mučednictví provázející křesťanství od počátků až dodnes.

Touha po věčnosti je něčím, co provází celou křesťanskou zvěst: Pán Ježíš nám svým křížem přeci otevřel nebe a zve nás k sobě. Pokud by naší odpovědí na toto pozvání byla skutečná a nesobecká láska ke Kristu a z ní vyplývající touha s ním (již) být na věky, bylo by vše v pořádku; a u velkých svatých tomu jistě tak bylo. Pokud je ale naše touha po věčnosti a snaha o ni nepřijít spíše sebestřednou sebeláskou bez jakéhokoli ohledu na druhé a nakonec bez skutečného vztahu ke Kristu, může to být začátek naší (věčné) tragédie…

Samozřejmě, vztah lásky a sebelásky, rozlišení, kde jedna končí a druhá začíná, je velmi složitý problém, nejsme rozhodně ani první ani poslední, kdo na něj naráží, a určitě si nemůžeme ani v nejmenším myslet, že jej dokážeme nějak rozluštit (když to nedokázali ani velcí mystici a světci, kteří se právě jemnou hranicí mezi láskou a sebeláskou snažili zabývat, aby se té druhé zbavili). Nicméně fakt, že touha po věčnosti určitě nemůže být jen pouhou sebeláskou, která slouží v posledku jen sama sobě, že v takovém případě by nebyla láskou, k níž nás povzbuzuje evangelium a celý Nový zákon, potvrzují zase slova Pána Ježíše, zejména poslední verš dnešního úryvku: «Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny».

Kristova smrt na kříži je totiž nejen vrcholným vykupitelským činem Božího milosrdenství, ale zároveň i vyvrcholením celého příchodu Božího Syna na zem, celého Ježíšova pozemského života z lásky k nám. Kříž je znamením celého Ježíšova života, jehož podstatou bylo přijetí «přirozenosti služebníka» (jak čteme v listu svatého Pavla Filipským) z lásky k nám. Celé Kristovo pozemské působení bylo jednou velikou Boží službou, vtělenou láskou. Čím je služba větší, tím více ji provází vydanost až k smrti. Proto Kristův kříž začíná vlastně již ve chvíli jeho vtělení a narození, jak se často již o Vánocích rozjímá, a o Velikonocích pak vrcholí.

Krista ukřižovaného máme následovat, máme pít jeho kalich. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v dnešním evangeliu máme před sebou známou scénu, někdy také nazývanou „Ježíš a bohatý mladík“. Protože se dotýká aspoň nějak patrně každého z nás, zkusme zaměřit dnes svou pozornost především na ni…

Jako vždy u Božího slova, bylo by jistě mnohé k možnému rozjímání:

Mohli bychom se zastavit již nad mladíkovou úvodní otázkou «mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?». Otázka zčásti odhaluje něco velmi pozitivního v srdci mladíkově, když se ptá Pána Ježíše, nazývaje ho dobrým mistrem, co má udělat pro svou věčnost; ví tak, že součástí víry v Boha je i čin, a snad si je i vědom určité souvislosti mezi způsobem života, vykonaným dobrem a věčným životem. Na druhou stranu mladíkova otázka také odhaluje jeho určitou sebestřednost, možná sobectví; vždyť on se nakonec neptá, co dobrého má udělat, aby bylo dobro vykonáno, ale jen aby dostal život věčný. V tom možná začíná jeho tragédie…

Mohli bychom se zastavit nad tím, jak Pán «Ježíš na něho pohlédl s láskou». To je velmi krásné, protože evangelistova glosa přímo ztělesňuje, jak opravdu nikdo není vyloučen z pohledu Boží lásky, jak Bůh, Kristus každého chce laskavostí a dobrotou přivést na správnou cestu. Jaká to inspirace i pro nás, pro náš pohled na druhé lidi, pro naše jednání s nimi, zvlášť tehdy, je-li nám třeba svěřen úkol svým bratřím a sestrám snad i něco vytknout, nějak se pokusit korigovat jejich jednání. Jaká to inspirace zvlášť pro všechny rodiče, učitele a vychovatele, pro kněze, pro všechny ty, kteří mají za druhé nějakou zodpovědnost…

Mohli bychom rozjímat také o Boží všemohoucnosti, především o všemohoucnosti jeho milosrdenství. «U Boha je možné všechno» slyšíme z Ježíšových úst. Nemůže proto existovat situace anebo stav bez naděje; je-li Bůh, je-li věčný život a je-li Boží milosrdné odpuštění, je vždy i naděje, i pro největšího hříšníka…

Mohli bychom rozjímat i o závěrečné pasáži dnešního úryvku, o Ježíšově odpovědi na Petrovo «my jsme opustili všechno a šli jsme za tebou». Kristova slova «dostane stokrát víc v tomto čase» nemusíme totiž chápat jen alegoricky anebo jen vzhledem k apoštolům. Můžeme je vztáhnout i na celou křesťanskou komunitu, komunu, jíž se křesťan stává součástí; určité sdílení a společenství majetku, kdy bohatí podporují chudé, «aby nikdo neměl nedostatek» (jak čteme ve Skutcích apoštolů), by v ní totiž mělo být samozřejmostí. Naplnění tohoto Kristova slova tak závisí také na nás…

A právě tím se dostáváme k tomu, o čem bychom měli v souvislosti s dnešním evangelijním úryvkem rozjímat asi nejvíc: o vztahu k majetku. Je to mladíkův velký majetek, který se pro něj stane „kamenem úrazu“, důvodem jeho nenásledování Krista, jeho smutného návratu domů. Máme tak před sebou jednu ze tří situací v evangeliu, kdy se zdá, že člověk se vzepřel Kristově laskavé moci a nedovolil jí proměnit jeho nitro: Tvrdost lidského srdce Ježíšovi často nedovolila vykonat zázrak, očekávání docela jiného mesiáše a neochota přijmout Mesiáše Božího a trpícího vedla k nepřijetí Krista a nyní láska k velkému majetku způsobila, že mladík «odešel zarmoucen».

Majetek… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

vůbec se jen pokusit otevřít v nynější rozjitřené době témata v dnešním Božím slově – v prvním a evangelijním čtení – vyslovená je takřka otevřením pověstné „Pandořiny skříňky“. Přesto nám je dnešní liturgie slova předkládá. A tak zkusme aspoň na chvíli zapomenout na často tak vyhrocený společensko-politický diskurz, zkusme abstrahovat od všech ideologizací a antiideologií, které okolo daných témat krouží. Pokusme se na to vše aspoň na chvíli jakoby zapomenout a zkusme se – kéž by s patřičnou interpretační pokorou – zaposlouchat do samotného Božího slova. To má být přeci světlem, Božím zjevením toho, co je a co není dobré, co je oním Bohem stvořeným dobrým řádem, ideálem života nás lidí na zemi. A zkusme být v takovém nasloucháni možná trochu podobni dětem, které ještě nejsou zatíženy problémy nás dospělých; vždyť jim patří nebeské království.

V prvním čtením z knihy Genesis máme před sebou druhou část nejstarší biblické obrazné zprávy o stvoření člověka, obraz „dotvoření“ živé ženy (Evy) z boku, z jednoho z žeber spícího muže (Adama). Geniálně toto postupné tvoření člověka jako muže a ženy ztvárnil autor slavného Žitavského postního plátna z roku 1472, plátna oddělujícího presbytář od lodi v době postní, plátna, na kterém autor na devadesáti obrázcích zachytil celé biblické dějiny. Dva z nich jsou právě věnovány stvoření člověka. Na prvním je Božím Synem tvořen člověk s androgynními rysy, dle postavy částečně muž a částečně žena. Teprve na druhém z obrázků, kdy Boží Syn, tvůrčí ruka Otcova, z Adamova boku přímo vytahuje Evu, se začnou jasně rýsovat jejich mužské a ženské rysy. Tak je člověk dotvořen.

Co tedy v biblické obrazné zprávě – čtené spolu s mladší zprávou z první kapitoly a třeba i obohacené intuicí pozdně středověkého mistra – můžeme a snad i máme číst?

Že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Že tato binarita muže a ženy je součástí lidské přirozenosti, její dokonalostí. Že muž a žena jsou si bytostně rovni. Že mají k sobě tíhnout, opustit své rodiny, z nichž pocházejí, stát se jedním člověkem, jedním tělem, založit rodinou novou a předat život dál.

V alegoričtějším výkladu dotvoření ženy můžeme číst, že právě vztahovost je podstatnou vlastností lidství; opravdu není dobré, aby byl člověk sám.

V obrazu dotvoření člověka je zároveň i archetyp toho, co se děje, má dít stále znovu a znovu: Že to je někde v hloubi spleti lidských vztahů a osudů sám Bůh, který konkrétního muže a konkrétní ženu, povolávaje je k existenci, předem vyhlédl k tomu, aby se zrovna ti dva stali jedním tělem; když se do sebe skutečně a trvale zamilují, mohou doufat, že to je sám Hospodin, který je povolal ke společnému životu.

A tak dále…

V evangelijním úryvku máme před sebou především Kristovu odpověď na otázku farizeů, zda se muž s ženou mohou rozvést. Pán Ježíš nejenže odpovídá, že ne, neboť «co Bůh spojil, člověk nerozlučuj», ale navíc toto své ne odůvodňuje samotným řádem stvoření, přirozeným zákonem, stejně jako samu stvořenost člověka jako muže a ženu: «Na začátku při stvoření však Bůh učinil lidi jako muže a ženu. Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk. Už tedy nejsou dva, ale jeden. A proto: co Bůh spojil, člověk nerozlučuj». Jsou to ostatně slova, ve kterých už starobylá tradice přečetla povýšení manželství na svátost a také přesvědčení o jeho nerozlučitelnosti odpovídající samotnému řádu stvoření.

Slova Písma svatého mají jistě mnoho navzájem se podmiňujících a protínajících rovin – od doslovné až po vysloveně obraznou – , ale zdá se, že výše zmíněné nemůžeme v dnešních úryvcích nečíst…

Jenže: Co když někomu se život nějak zamotá, a třeba ani ne z vlastní viny, a jeho manželství se rozvede a nové se uzavře? Co když někdo nedokáže být jedním tělem se svou milou, se svým milým až jako vrchol, až v manželství? Anebo co když někdo cítí náklonnost k osobě stejného pohlaví či se dokonce cítí být někým jiným, než biologicky je?

To jsou nesmírně vážné otázky, zvlášť pro toho, koho se osobně týkají, otázky nemající zpravidla nějakou jednoduchou odpověď…

Aniž bychom tedy otevírali onu „Pandořinu skříňku“, jak to nakonec přesně je anebo jak se má chovat společnost, snad se můžeme odvážit říci ve světle dnešního Božího slova následující: Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelijní úryvek, zdá se, můžeme rozdělit na tři takové části. První je Kristova reakce na obavu učedníků vyslovenou apoštolem Janem, že také ještě někdo další, cizí vyhání zlé duchy Ježíšovým jménem. Za druhou část můžeme považovat Ježíšova slova o podání číše vody Kristovým učedníkům a o hrozném údělu těch, kteří svedou i jednoho z Kristových nepatrných, slova týkající se života celé křesťanské komunity. Třetí část pak tvoří několik rad, co činit, když nás pokouší a k odpadnutí od živého Boha svádí naše ruka, noha či oko.

Ačkoli dnešní starozákonní čtení z knihy Numeri zaměřuje naši pozornost zejména na první ze zmíněných částí evangelijního úryvku, zkusme se krátce zamyslet nad všemi třemi. Třeba formou několika málo střípků, snad podnětů k našemu dalšímu rozjímání…

Začněme tedy Kristovou reakcí na obavu apoštolů, že ještě někdo jiný – kromě nich – vyhání zlé duchy Ježíšovým jménem. «Nebraňte mu! Přece žádný, kdo ve jménu mém vykoná zázrak, nemůže pak hned o mně mluvit špatně. Kdo není proti nám, je s námi» slyšíme z Kristových úst. Aniž bychom zabíhali do podrobností a aniž bychom hledali vysvětlení, proč u Matouše anebo Lukáše v podobné situaci máme zaznamenanou Ježíšovu vlastně opačnou reakci («kdo není s námi, je proti nám»), tak právě toto dnešní Kristovo slovo můžeme vnímat jako nesmírně aktuální. Zvlášť pokud ono «v Ježíšově jménu» budeme chápat v širším, snad i v nadkonfesijním smyslu: „ve jménu Boha, ve jména dobra, ve  jménu spravedlnosti a milosrdenství“.

Aktuální proto, že v nás lidech bohužel je neblahá tendence negovat dobro, které dělá někdo jiný než my, nebo třeba jen jinak než my anebo (zdánlivě) jiným jménem. Především pokud nějaké skutečné dobro koná nějaký náš konkurent anebo dokonce nepřítel. Naše negace tak může způsobit, že jí to či ono dobro zdevalvujeme anebo přímo zničíme. A tím pádem zahubíme samu přítomnost Pána Ježíše v daném dobru.

«To tak žárlíš kvůli mně?» by se nás možná také zeptal Mojžíš. „Ne, kvůli sobě“ bychom museli možná popravdě odpovědět ve většině případů.

Kéž proto přestaneme žárlit na druhé, konají-li nějaké skutečné dobro, třeba i jiné anebo jinak než my, ale přesto dobro. Vždyť každé skutečné dobro nějak vyhání zlé duchy z tohoto nemocného světa, a proto nemůže být ze své povahy protikřesťanské. Bůh je přeci plností dobra a Kristus jeho (každým) novým „vtělením“ do tohoto světa. Každé skutečné dobro je nějakou přítomností Boha

Raději se radujme z každého dobra vykonaného i druhými a hlavně mu nebraňme. Kdo není proti dobru, je s dobrem a tím pádem také s Kristem.

Konkrétní situace jsou pochopitelně mnohdy složité. Ale vždy je asi lepší radovat se z dobra, které by se třeba nakonec jako dobro až zas tak neukázalo, než abychom nějaké skutečné dobro svou žárlivostí zničili v samém zárodku, než abychom tak Krista znovu křižovali…

Druhá část dnešního evangelijního úryvku je pro leckoho možná nejzávažnější; zvlášť Kristova nebývale tvrdá slova: «Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří ve mne, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře». I je totiž můžeme i obecněji parafrázovat a rozvést: Kdo by svým chováním či slovem svedl ke hříchu, odvedl od dobra, odvrátil od Krista, vyhnal z církve jednoho z jeho nepatrných, bylo by pro něj lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře.

Pohoršení maličkých je bezpochyby jedním z největších hříchů. Ač řecké skandalon má sice jinou etymologii, české „pohoršení“ ve smyslu „učinění horším“ je v tomto ohledu velmi výmluvné. Nikdo nemá právě druhé činit svým jednáním horšími.

Samozřejmě, že je pravda, že každý člověk je svobodný a je-li dospělý, pak je nejprve sám zodpovědný za svůj život. Nicméně stejně tak platí, že díky naší bytostné vztahovosti jsme navzájem i propojeni, navzájem se ovlivňujeme. Každý z nás se proto musí nutně také ptát, jaký vliv má jeho vlastní jednání na druhé. Zvlášť pak na nedospělé, na děti anebo jinak slabé a bezbranné v jeho okolí. Čím více je člověk dospělejší, tím více se musí také ohlížet, brát ohled na druhé, na své bratry a sestry. Ostatně i sám svatý Pavel na jedno místě Listu Římanům říká, že nějak silní prostě musí brát ohled na nějak slabší.

Druhé čtení nám připomíná jednu oblast, kterou můžeme obzvlášť pohoršit druhé a odvrátit je do Boha, ba vyhnat z církve; bezuzdným hromaděním majetku na úkor druhých. Nedání spravedlivé mzdy, obohacení se na úkor druhých či jakákoli skutečná nespravedlnost, zvlášť v majetkových věcech, je už ve Starém zákoně jedním z hříchů do nebe volajících. Svatý Jakub to jen opakuje, navíc s poukazem na ještě větší absurditu, když něco takového činí křesťané, kteří ví o krátkosti času, kteří jsou si vědomi posledních dnů, v nichž žijí.

Jak skutečně pohoršující je mnohdy naše bohatství, jednotlivců i společnosti. Vždyť bohatství naší části světa na úkor zbytku je i v reálu skutečným pohoršením pro mnohé lidi v těchto chudých zemích žijících…

Poslední střípek se týká Ježíšovy výzvy k sekání rukou a nohou a vylupování očí, pokud nás tyto svádějí k hříchu. Církev – Bohu díky – nikdy beze zbytku nepřijala doslovný výklad této pasáže, protože podobná praxe, kdykoli se v dějinách vyskytla, byla zamítána.

Jak tedy slova Pána Ježíše číst? Především tak, že zdůrazňují vše převyšující hodnotu Boha a přátelství s ním, pro což by měl člověk ze svého života postupně odstraňovat to, co skutečné přátelství s Bohem ničí. Pokud by někdo přeci jen trval aspoň na nějaké míře doslovnosti, pak může slovu Pána Ježíše snad rozumět tak, že platí, ale jen jako poslední možnost, ovšem s tím, že vždy je zde naštěstí ještě možnost jiná: danému pokušení ruky, nohy či oka prostě nepodlehnout…

Milé sestry, milí bratří, zkusme si něco z dnešního evangelia a obou čtení (a žalmu) odnést. Nejprve krásnou a tak aktuální výzvu, abychom se radovali z jakéhokoli skutečného dobra, které konají ostatní lidé; nekažme takové dobro a nebraňme mu svou žárlivostí. Zadruhé výzvu, abychom měli ve všem, co jsme a jak žijeme, ohled na druhé, nebuďme jim příčinou pohoršení, zvlášť dejme pozor na svou chamtivost, lakotu, nespravedlnost a bohatství, které by se nechtělo dělit; ty pohoršují zvlášť. A do třetice si připomeňme, jak velkou hodnotou je přátelství člověka s Bohem; tu nic opravdu nevyrovná, protože přátelství s Bohem posvěcuje a zbožšťuje i vše ostatní…

Milé sestry, milí bratří,

dobře víme a stále se to opakuje, že v neděli jsou biblické úryvky vybrány tak, že první starozákonní čtení (spolu s následným žalmem) uvozuje úryvek evangelijní (čtený z jednotlivých sepsání víceméně na pokračování) jako jeho předobraz. Zatímco čtení druhé (z novozákonních listů) je na nich nezávislé. Někdy se však stane, že všechna biblická čtení se navzájem krásně doplní. Nejen ve smyslu, že nakonec všechno souvisí se vším, zvlášť když se jedná o jedno Písmo svaté, ale i v mnohem užším slova smyslu, jako kdyby všechna tři nedělní biblická čtení byla vybrána, aby k sobě pasovala. Zdá se, že tak je tomu i dnes…

V evangeliu slyšíme svědectví o tom, co nastalo po Kristově proměnění na hoře (Tábor) před očima třech jeho učedníků, Petra, Jakuba a Jana. Sestoupili z hory, procházejí Galilejí a Pán Ježíš znovu hovoří o nutnosti svého budoucího zástupného utrpení («Syn člověka bude vydán lidem do rukou a zabijí ho, ale za tři dny po své smrti stane»), o nutnosti prorocky vyslovené již i starozákonní knihou Moudrosti («Je-li spravedlivý Božím synem, Bůh se ho ujme a vysvobodí ho z ruky protivníků») v dnešním čtení prvním.

Učedníci opět nerozumí, tentokrát se ho však již bojí zeptat (vzpomeňme, jak příkře byl napomenut apoštol Petr, jak jsme četli minulou neděli). Kristus přesto ví, co čem cestou rozmlouvali, a proto odhalí a pojmenuje vlastně nejhlubší důvod jejich smýšlení, jejich vnitřního nepřijímání vize trpícího Mesiáše. Kupodivu to není až tak jen vliv okolí, dobového všeobecně v Izraeli rozšířeného očekávání, jaký by měl být mesiáš – slavný, úspěšný, bojovný. To jistě hraje roli, ale hlubším důvodem je spíše něco temného, co je v srdcích apoštolů samotných: «“O čem jste cestou rozmlouvali?“ … O tom, kdo z nich je největší». Možná bylo dokonce podobné smýšlení někde v hloubi i všech jejich současníků, když skoro všichni očekávali mesiáše vpravdě triumfalistického, který znovu obnoví slávu (pozemského) Izraele.

«Kdo chce být mezi vámi první, ať je služebníkem všech» říká naproti Pán Ježíš.

Ano, chtít být největší, anebo aspoň větší než druzí a slavnější než ostatní je totiž snad nejzákladnějším projevem naší porušenosti hříchem. Satanovou nabídkou «budete jako Bůh» přeci vešel (dle biblického obrazu knihy Genesis) hřích do lidského srdce a rozšířil se na celý lidský rod (to je přeci naše nauka o prvotním a dědičném hříchu). Touha po nadčlověčenství anebo potažmo nadbožství, přesvědčení o tom, pýcha (latinsky velmi příznačně superbia) je přeci základem všeho zla, samotnou podstatou hříchu.

Chtít být největší, nejslavnější, nejsilnější, prostě více než zbytek světa a podle toho se chovat je skutečnou pomateností, mentalitou porušeného světa, onou «moudrostí zdola», jak o ní v dnešním druhém čtení mluví apoštol Jakub. Takto smýšlet bohužel ovšem mohou a často také smýšlejí (a dokonce to odůvodňují vírou, což je o to absurdnější) i Kristovi učedníci a Kristovy učednice a mohou se (o to) dokonce i modlit, respektive zdánlivě modlit: «Prosíte špatně, chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše» to glosuje apoštol Jakub. Přičemž rozkoš z nadřazenosti, rozkoš z moci je bezpochyby tou nejďábelštější, určitě mnohem zlejší a nebezpečnější než veškerá rozkoš tělesná (pokud nikomu neubližuje). Z rozkoše z moci a nadřazenosti (a dodejme z bohatství na úkor druhých) nakonec vyvěrají všechny rozbroje a války mezi námi lidmi.

Naproti tomu «moudrost shora», jež by měla být mentalitou Kristových učedníků a učednic, «je však především čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká», jak krásně také slyšíme dnes ve druhém čtení.

Je jasné, že «moudrost shora» je především plodem vnitřní proměny, procesu uzdravení lidského nitra Kristovou milostí a jeho Boží dobrotou. Nicméně protože tato milost musí být člověkem přijata – o tom je celý apel evangelia – , musíme se stále ptát, co všechno člověk pro Boží proměnu ze své strany může a má učinit. I k tomu nám dnešní úryvek z Listu Jakubova dává krásný podnět: snažit se o mír a smír s lidmi.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

všechna tři dnešní biblická čtení – včetně žalmu – jsou skutečně velmi výrazná a aktuální.

V prvním z nich, ve starozákonním čtení z proroka Izaiáše (respektive z takzvaného Druhého Izaiáše, z knihy proroka působícího a píšícího pod jménem Izaiášovým na začátku babylónského vyhnanství) slyšíme krátký úryvek ze zpěvů prorokujících utrpení Božího služebníka. V útrapách babylónského vyhnanství se podivuhodně rodí tajemná proroctví, která snad nejvíce ze všech odhalí, jaký bude skutečný Boží Mesiáš; vydá svá záda všem, kteří ho budou bít, své líce těm, kteří budou rvát jeho vous. Jsou to pasáže, jimž rok co rok nasloucháme zejména ve Svatém týdnu, ve dnech zpřítomňujících Kristovo utrpení na kříži.

Následný žalm je pak modlitbou Služebníka Hospodinova, modlitbou plnou důvěry v Boží sílu a pomoc: «Vždyť vysvobodil můj život ze smrti, mé oči ze slz, mé nohy z pádu. Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých».

To vše uvozuje úryvek evangelijní, kdy po Kristově otázce, za koho ho lidé vlastně pokládají, a po Petrově odpovědi, že on a učedníci v něm rozpoznali mesiáše, následuje Kristova první předpověď vlastního utrpení: «Syn člověka bude muset mnoho trpět, bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, bude zabit, ale po třech dnech vstane z mrtvých».

Ježíš je skutečně Mesiášem, ale dost jiným, než jakého očekávali jeho současníci – úspěšného, slavného a bojovného. Je Mesiášem, jehož slávou je kříž, Mesiášem, který přemáhá hřích a pro Boží spásu získává svět skutečnou láskou, svou obětí na kříži.

Proto také Petr, rozmlouvající Ježíšovi jeho utrpení, slyší z úst Kristových tak příkrou výtku «jdi mi z očí, satane», neboť podobně jako většina jeho současníků očekává mesiáše světsky silného a slavného. Že ho Pán Ježíš nazve přímo «satanem», je proto, že jako mesiáše ho rozpoznávají i zlí duchové, zatímco jeho učedníci mají rozpoznat – to se, pravda, stane až po Velikonocích – , že sice je očekávaným mesiášem, ale mnohem větším; že je Božím Mesiášem, vtělením Boží lásky, dobroty a milosrdenství, a proto i Mesiášem trpícím. Takového pak mají jeho učedníci také následovat, ne nějakého mesiáše triumfalistického v měřítkách a očekáváních tohoto světa. Za touhou po světském mesiáši, přinejmenším někde v hloubi, tkví navíc stále stejné satanské pokušení získat celý svět nějak do své moci: «Když se mi budeš klanět, to všechno ti dám».

Dnešní evangelium nám tak znovu připomíná jednu z nejprostších a přitom nejdůležitějších pravd křesťanství: Bůh je láska, což se nejvíce projevilo v Kristu, vtělené Boží lásce, v jeho kříži, maximě zjevení a uskutečnění Boží lásky. Kdo chce Pána Ježíše následovat, kdo chce být křesťanem, musí proto také milovat, musí se snažit milovat, musí to chtít risknout, že i svůj život anebo jeho některou část z lásky ztratí, jak slyšíme na konci dnešního úryvku.

To jsou pravdy, sice banálně znějící ale přesto nejzákladnější, které bychom si měli stále znovu a znovu připomínat a snažit se z nich vyvodit důsledky pro svůj život…

Jak se taková láska, zejména ta k lidem, má projevovat, nám dnes velmi prakticky připomíná čtení druhé. Je opět z Listu svatého Jakuba. A jak už bylo minulou neděli připomenuto, tento na křesťanskou praxi zaměřený novozákonní list patří k takzvaným „katolickým“ neboli „všeobecným“ listům, totiž k těm, které již od chvíle svého napsání nemají nějakého jasného prvotního adresáta, křesťany té či oné církevní obce, ale jsou určeny všem. O to univerzálněji tak jeho slova zní a platí, tenkrát i dnes.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

již minulou neděli – po několika týdnech četby úryvků z šesté kapitoly Janova evangelia – jsme se opět vrátili k letošní nedělní evangelijní četbě na pokračování podle Markova sepsání, nejstaršího ze všech čtyř evangelií. Dnes máme před sebou pro Marka typické – plastické, průzračné a jasné – svědectví o uzdravení hluchoněmého, svědectví o jednom z řady mnoha Kristových zázraků, kterými naplnil, ba přeplnil starozákonní očekávání, mimo jiné to dnešní Izaiášovo v prvním čtení: «Odemknou se uši hluchých… zaplesá jazyk němého».

Dobře víme a mnohokrát se opakuje, že podobné evangelijní zprávy o Kristových zázracích jsou nejen inspirovanými svědectvími toho, co Pán Ježíš během svého pozemského působení mezi lidmi konal, jak se zvlášť zázraky a mocnými činy prokazoval jako Boží Mesiáš, svědectvími, jak vše prožívali a vnímali jeho učedníci a ostatní očití svědkové událostí. Evangelijní zázraky jsou zároveň i jakýmisi pravzory, prototypy toho, co se má dít stále. Jak Pán Ježíš chce i dnes v našich životech tajemně (ale přesto navýsost reálně) působit. Ne třeba nutně zázraky uzdravení našeho těla (ty se sice také dějí, ale je jich spíše jen jako šafránu), ale určitě zázraky uzdravení našeho srdce, našeho nitra, naší duše. A ty jsou bezpochyby ještě důležitější…

I naše duše může být totiž hluchoněmá. Může neslyšet Boha, jeho mnohotvárný hlas. Ale může neslyšet i druhé lidi. Stejně tak může být němá, neschopná o Bohu svědčit, může být neschopná komunikace s Bohem, dokonce neschopná komunikace i s ostatními lidmi, s bratřími a sestrami. Duše může být neschopná Slova i slova. Proto i naše duše tak často potřebuje, aby byla Kristem uzdravena, ne nepodobně hluchoněmému v dnešním evangeliu.

Pán Ježíš chce naší duši navrátit sluch, aby dokázala slyšet a vnímat Boha: V mnoha rezonujících podobách jeho tajemných přítomností v celém stvoření, v událostech, jež nás obklopují a chtějí k nám promlouvat, v druhých lidech a zvlášť pak v křesťanství a v duši samotné. Takové uzdravení se projevuje jako dar živé křesťanské víry ale také jako dar schopnosti vnímat druhé lidi a komunikovat s nimi.

Stejně tak i naše duše potřebuje navrátit i hlas. Aby mohla promluvit, s Bohem i člověkem, o Bohu, o sobě i o druhém člověku a celém světě. Aby to, co z duše vychází, odpovídalo tomu, co v ní je, a snažilo se stále více být komunikací skutečné lásky. Dar navrácení hlasu se projevuje jako dar laskavého a pravdivého slova, Božího i lidského.

Pán Ježíš opravdu chce stále svým zázrakem «effatha – otevři se» uschopnit i naši duši, aby slyšela Boží hlas i hlas lidí, odemknout její uši. A zároveň jí chce vrátit hlas, schopnost mluvit, aby duše mohla chválit Boha, komunikovat s ním. Stejně tak chce duši navrátit, obnovit a posílit v ní schopnost slyšet i druhé lidi a mluvit s nimi. Prostě nechat jazyk znovu zaplesat.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

když papež Pius XII. bulou Munificentissimus Deus („Nejvelkorysejší Bůh“) v roce 1950 vyhlásil Nanebevzetí Mariino jako článek katolické víry, součást Bohem zjevené pravdy, tedy jako dogma, odvolal se «na společnou víru církve, pastýřů i celého lidu, od starověku až dodnes, která ve stále jasnějším světle vnímala a chápala toto tajemství». A proto možná stojí za to si znovu – jako ostatně každoročně – nejprve připomenout právě postupné krystalizování přesvědčení o Mariině nanebevzetí a tím vlastně – aspoň nepatrně – celé dějiny úcty k Matce Boží a jejího duchovního bohatství. A pak snad nechat promluvit samo tajemství…

Úcta k Panně Marii, vzývání ji o přímluvu, provází církev vlastně již od nejstarších dob. Je doložitelná nejpozději od přelomu 2. a 3. století, ale možná je již i mnohem starší. Pokud totiž budeme – spolu s některými i moderními kritickými exegety – chtít číst v Mariinu chvalozpěvu Magnificat zaznamenaném v Lukášově evangeliu reflexi bohoslužebného života nejprvotnější křesťanské komunity, pak můžeme počátky mariánské úcty dokonce datovat někdy do konce století prvního, do doby samotného sepsání evangelia. Od počátku by tak již nejranější křesťané naplňovali Mariino slovo «budou mne blahoslavit všechna pokolení». 

V každém případě se mariánská úcta od počátku rozvíjí zejména na místech, kde Panna Maria dle Nového zákona žila a byla, tedy v Nazaretu, Jeruzalémě a Betlému. Odtud také máme její první doložitelné doklady.

A právě na těchto místech postupně krystalizuje i přesvědčení i o podivuhodném konci jejího života: Že je Maria v nebi – podobně jako svatí mučedníci – , to bylo jasné od počátků úcty k ní. Postupně se ale začíná vyjasňovat, že jako Matka Boží, Nová Eva je přeci jen v nebi nějak „víc“ než ostatní svatí. Že je v nebi – narozdíl od ostatních svatých – již i nyní se svým tělem, s tím, které dalo lidské tělo Božímu Synu. Že i ona je onou «ženou oděnou sluncem s měsícem pod nohama».

S tím souvisí i stále jasněji krystalizující předsvědčení, že i její smrt tak musela být podivuhodnější než smrt ostatních svatých, kteří umřeli tak či onak a jejichž ostatky se uctívají v kostelech a na pohřebištích, zatímco Mariiny ostatky zde nikde nemáme. Někdy od přelomu 4. a 5. století se tak začínají objevovat překrásné apokryfní spisy (chceme-li legendy) hovořící o konci Mariiny pozemské pouti.

Některé o tomto konci hovoří tak, že Panna Maria umřela a byla uložena do hrobu, odkud následně byla vzata s tělem i duší do nebe. Jiné zase, že nezemřela ale jen usnula a že přišli andělé a ve spánku ji vzali s tělem i duší do nebe. Další zase rozvíjejí, že těsně před jejím nanebevzetím Duch svatý dokonce svolal, přímo „přifoukl“ apoštoly ze všech končin země, aby se s Ježíšovou matkou rozloučili. A tak dále.

Není tudíž divu, že v téže době se tajemství konce života a oslavení Panny Marie v nebi začíná slavit i liturgicky, a to právě 15. srpna: Od 5. století nejprve v Jeruzalémě, ve století následujícím pak na celém křesťanském Východě a od 8. století i na křesťanském Západě, kde svátek dostává své dnešní jméno: Assumptio Beatae Mariae Virginis.

Read More »