Milé sestry, milí bratří,

dobře víme a stále se to opakuje, že v neděli jsou biblické úryvky vybrány tak, že první starozákonní čtení (spolu s následným žalmem) uvozuje úryvek evangelijní (čtený z jednotlivých sepsání víceméně na pokračování) jako jeho předobraz. Zatímco čtení druhé (z novozákonních listů) je na nich nezávislé. Někdy se však stane, že všechna biblická čtení se navzájem krásně doplní. Nejen ve smyslu, že nakonec všechno souvisí se vším, zvlášť když se jedná o jedno Písmo svaté, ale i v mnohem užším slova smyslu, jako kdyby všechna tři nedělní biblická čtení byla vybrána, aby k sobě pasovala. Zdá se, že tak je tomu i dnes…

V evangeliu slyšíme svědectví o tom, co nastalo po Kristově proměnění na hoře (Tábor) před očima třech jeho učedníků, Petra, Jakuba a Jana. Sestoupili z hory, procházejí Galilejí a Pán Ježíš znovu hovoří o nutnosti svého budoucího zástupného utrpení («Syn člověka bude vydán lidem do rukou a zabijí ho, ale za tři dny po své smrti stane»), o nutnosti prorocky vyslovené již i starozákonní knihou Moudrosti («Je-li spravedlivý Božím synem, Bůh se ho ujme a vysvobodí ho z ruky protivníků») v dnešním čtení prvním.

Učedníci opět nerozumí, tentokrát se ho však již bojí zeptat (vzpomeňme, jak příkře byl napomenut apoštol Petr, jak jsme četli minulou neděli). Kristus přesto ví, co čem cestou rozmlouvali, a proto odhalí a pojmenuje vlastně nejhlubší důvod jejich smýšlení, jejich vnitřního nepřijímání vize trpícího Mesiáše. Kupodivu to není až tak jen vliv okolí, dobového všeobecně v Izraeli rozšířeného očekávání, jaký by měl být mesiáš – slavný, úspěšný, bojovný. To jistě hraje roli, ale hlubším důvodem je spíše něco temného, co je v srdcích apoštolů samotných: «“O čem jste cestou rozmlouvali?“ … O tom, kdo z nich je největší». Možná bylo dokonce podobné smýšlení někde v hloubi i všech jejich současníků, když skoro všichni očekávali mesiáše vpravdě triumfalistického, který znovu obnoví slávu (pozemského) Izraele.

«Kdo chce být mezi vámi první, ať je služebníkem všech» říká naproti Pán Ježíš.

Ano, chtít být největší, anebo aspoň větší než druzí a slavnější než ostatní je totiž snad nejzákladnějším projevem naší porušenosti hříchem. Satanovou nabídkou «budete jako Bůh» přeci vešel (dle biblického obrazu knihy Genesis) hřích do lidského srdce a rozšířil se na celý lidský rod (to je přeci naše nauka o prvotním a dědičném hříchu). Touha po nadčlověčenství anebo potažmo nadbožství, přesvědčení o tom, pýcha (latinsky velmi příznačně superbia) je přeci základem všeho zla, samotnou podstatou hříchu.

Chtít být největší, nejslavnější, nejsilnější, prostě více než zbytek světa a podle toho se chovat je skutečnou pomateností, mentalitou porušeného světa, onou «moudrostí zdola», jak o ní v dnešním druhém čtení mluví apoštol Jakub. Takto smýšlet bohužel ovšem mohou a často také smýšlejí (a dokonce to odůvodňují vírou, což je o to absurdnější) i Kristovi učedníci a Kristovy učednice a mohou se (o to) dokonce i modlit, respektive zdánlivě modlit: «Prosíte špatně, chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše» to glosuje apoštol Jakub. Přičemž rozkoš z nadřazenosti, rozkoš z moci je bezpochyby tou nejďábelštější, určitě mnohem zlejší a nebezpečnější než veškerá rozkoš tělesná (pokud nikomu neubližuje). Z rozkoše z moci a nadřazenosti (a dodejme z bohatství na úkor druhých) nakonec vyvěrají všechny rozbroje a války mezi námi lidmi.

Naproti tomu «moudrost shora», jež by měla být mentalitou Kristových učedníků a učednic, «je však především čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká», jak krásně také slyšíme dnes ve druhém čtení.

Je jasné, že «moudrost shora» je především plodem vnitřní proměny, procesu uzdravení lidského nitra Kristovou milostí a jeho Boží dobrotou. Nicméně protože tato milost musí být člověkem přijata – o tom je celý apel evangelia – , musíme se stále ptát, co všechno člověk pro Boží proměnu ze své strany může a má učinit. I k tomu nám dnešní úryvek z Listu Jakubova dává krásný podnět: snažit se o mír a smír s lidmi.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

všechna tři dnešní biblická čtení – včetně žalmu – jsou skutečně velmi výrazná a aktuální.

V prvním z nich, ve starozákonním čtení z proroka Izaiáše (respektive z takzvaného Druhého Izaiáše, z knihy proroka působícího a píšícího pod jménem Izaiášovým na začátku babylónského vyhnanství) slyšíme krátký úryvek ze zpěvů prorokujících utrpení Božího služebníka. V útrapách babylónského vyhnanství se podivuhodně rodí tajemná proroctví, která snad nejvíce ze všech odhalí, jaký bude skutečný Boží Mesiáš; vydá svá záda všem, kteří ho budou bít, své líce těm, kteří budou rvát jeho vous. Jsou to pasáže, jimž rok co rok nasloucháme zejména ve Svatém týdnu, ve dnech zpřítomňujících Kristovo utrpení na kříži.

Následný žalm je pak modlitbou Služebníka Hospodinova, modlitbou plnou důvěry v Boží sílu a pomoc: «Vždyť vysvobodil můj život ze smrti, mé oči ze slz, mé nohy z pádu. Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých».

To vše uvozuje úryvek evangelijní, kdy po Kristově otázce, za koho ho lidé vlastně pokládají, a po Petrově odpovědi, že on a učedníci v něm rozpoznali mesiáše, následuje Kristova první předpověď vlastního utrpení: «Syn člověka bude muset mnoho trpět, bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, bude zabit, ale po třech dnech vstane z mrtvých».

Ježíš je skutečně Mesiášem, ale dost jiným, než jakého očekávali jeho současníci – úspěšného, slavného a bojovného. Je Mesiášem, jehož slávou je kříž, Mesiášem, který přemáhá hřích a pro Boží spásu získává svět skutečnou láskou, svou obětí na kříži.

Proto také Petr, rozmlouvající Ježíšovi jeho utrpení, slyší z úst Kristových tak příkrou výtku «jdi mi z očí, satane», neboť podobně jako většina jeho současníků očekává mesiáše světsky silného a slavného. Že ho Pán Ježíš nazve přímo «satanem», je proto, že jako mesiáše ho rozpoznávají i zlí duchové, zatímco jeho učedníci mají rozpoznat – to se, pravda, stane až po Velikonocích – , že sice je očekávaným mesiášem, ale mnohem větším; že je Božím Mesiášem, vtělením Boží lásky, dobroty a milosrdenství, a proto i Mesiášem trpícím. Takového pak mají jeho učedníci také následovat, ne nějakého mesiáše triumfalistického v měřítkách a očekáváních tohoto světa. Za touhou po světském mesiáši, přinejmenším někde v hloubi, tkví navíc stále stejné satanské pokušení získat celý svět nějak do své moci: «Když se mi budeš klanět, to všechno ti dám».

Dnešní evangelium nám tak znovu připomíná jednu z nejprostších a přitom nejdůležitějších pravd křesťanství: Bůh je láska, což se nejvíce projevilo v Kristu, vtělené Boží lásce, v jeho kříži, maximě zjevení a uskutečnění Boží lásky. Kdo chce Pána Ježíše následovat, kdo chce být křesťanem, musí proto také milovat, musí se snažit milovat, musí to chtít risknout, že i svůj život anebo jeho některou část z lásky ztratí, jak slyšíme na konci dnešního úryvku.

To jsou pravdy, sice banálně znějící ale přesto nejzákladnější, které bychom si měli stále znovu a znovu připomínat a snažit se z nich vyvodit důsledky pro svůj život…

Jak se taková láska, zejména ta k lidem, má projevovat, nám dnes velmi prakticky připomíná čtení druhé. Je opět z Listu svatého Jakuba. A jak už bylo minulou neděli připomenuto, tento na křesťanskou praxi zaměřený novozákonní list patří k takzvaným „katolickým“ neboli „všeobecným“ listům, totiž k těm, které již od chvíle svého napsání nemají nějakého jasného prvotního adresáta, křesťany té či oné církevní obce, ale jsou určeny všem. O to univerzálněji tak jeho slova zní a platí, tenkrát i dnes.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

již minulou neděli – po několika týdnech četby úryvků z šesté kapitoly Janova evangelia – jsme se opět vrátili k letošní nedělní evangelijní četbě na pokračování podle Markova sepsání, nejstaršího ze všech čtyř evangelií. Dnes máme před sebou pro Marka typické – plastické, průzračné a jasné – svědectví o uzdravení hluchoněmého, svědectví o jednom z řady mnoha Kristových zázraků, kterými naplnil, ba přeplnil starozákonní očekávání, mimo jiné to dnešní Izaiášovo v prvním čtení: «Odemknou se uši hluchých… zaplesá jazyk němého».

Dobře víme a mnohokrát se opakuje, že podobné evangelijní zprávy o Kristových zázracích jsou nejen inspirovanými svědectvími toho, co Pán Ježíš během svého pozemského působení mezi lidmi konal, jak se zvlášť zázraky a mocnými činy prokazoval jako Boží Mesiáš, svědectvími, jak vše prožívali a vnímali jeho učedníci a ostatní očití svědkové událostí. Evangelijní zázraky jsou zároveň i jakýmisi pravzory, prototypy toho, co se má dít stále. Jak Pán Ježíš chce i dnes v našich životech tajemně (ale přesto navýsost reálně) působit. Ne třeba nutně zázraky uzdravení našeho těla (ty se sice také dějí, ale je jich spíše jen jako šafránu), ale určitě zázraky uzdravení našeho srdce, našeho nitra, naší duše. A ty jsou bezpochyby ještě důležitější…

I naše duše může být totiž hluchoněmá. Může neslyšet Boha, jeho mnohotvárný hlas. Ale může neslyšet i druhé lidi. Stejně tak může být němá, neschopná o Bohu svědčit, může být neschopná komunikace s Bohem, dokonce neschopná komunikace i s ostatními lidmi, s bratřími a sestrami. Duše může být neschopná Slova i slova. Proto i naše duše tak často potřebuje, aby byla Kristem uzdravena, ne nepodobně hluchoněmému v dnešním evangeliu.

Pán Ježíš chce naší duši navrátit sluch, aby dokázala slyšet a vnímat Boha: V mnoha rezonujících podobách jeho tajemných přítomností v celém stvoření, v událostech, jež nás obklopují a chtějí k nám promlouvat, v druhých lidech a zvlášť pak v křesťanství a v duši samotné. Takové uzdravení se projevuje jako dar živé křesťanské víry ale také jako dar schopnosti vnímat druhé lidi a komunikovat s nimi.

Stejně tak i naše duše potřebuje navrátit i hlas. Aby mohla promluvit, s Bohem i člověkem, o Bohu, o sobě i o druhém člověku a celém světě. Aby to, co z duše vychází, odpovídalo tomu, co v ní je, a snažilo se stále více být komunikací skutečné lásky. Dar navrácení hlasu se projevuje jako dar laskavého a pravdivého slova, Božího i lidského.

Pán Ježíš opravdu chce stále svým zázrakem «effatha – otevři se» uschopnit i naši duši, aby slyšela Boží hlas i hlas lidí, odemknout její uši. A zároveň jí chce vrátit hlas, schopnost mluvit, aby duše mohla chválit Boha, komunikovat s ním. Stejně tak chce duši navrátit, obnovit a posílit v ní schopnost slyšet i druhé lidi a mluvit s nimi. Prostě nechat jazyk znovu zaplesat.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

když papež Pius XII. bulou Munificentissimus Deus („Nejvelkorysejší Bůh“) v roce 1950 vyhlásil Nanebevzetí Mariino jako článek katolické víry, součást Bohem zjevené pravdy, tedy jako dogma, odvolal se «na společnou víru církve, pastýřů i celého lidu, od starověku až dodnes, která ve stále jasnějším světle vnímala a chápala toto tajemství». A proto možná stojí za to si znovu – jako ostatně každoročně – nejprve připomenout právě postupné krystalizování přesvědčení o Mariině nanebevzetí a tím vlastně – aspoň nepatrně – celé dějiny úcty k Matce Boží a jejího duchovního bohatství. A pak snad nechat promluvit samo tajemství…

Úcta k Panně Marii, vzývání ji o přímluvu, provází církev vlastně již od nejstarších dob. Je doložitelná nejpozději od přelomu 2. a 3. století, ale možná je již i mnohem starší. Pokud totiž budeme – spolu s některými i moderními kritickými exegety – chtít číst v Mariinu chvalozpěvu Magnificat zaznamenaném v Lukášově evangeliu reflexi bohoslužebného života nejprvotnější křesťanské komunity, pak můžeme počátky mariánské úcty dokonce datovat někdy do konce století prvního, do doby samotného sepsání evangelia. Od počátku by tak již nejranější křesťané naplňovali Mariino slovo «budou mne blahoslavit všechna pokolení». 

V každém případě se mariánská úcta od počátku rozvíjí zejména na místech, kde Panna Maria dle Nového zákona žila a byla, tedy v Nazaretu, Jeruzalémě a Betlému. Odtud také máme její první doložitelné doklady.

A právě na těchto místech postupně krystalizuje i přesvědčení i o podivuhodném konci jejího života: Že je Maria v nebi – podobně jako svatí mučedníci – , to bylo jasné od počátků úcty k ní. Postupně se ale začíná vyjasňovat, že jako Matka Boží, Nová Eva je přeci jen v nebi nějak „víc“ než ostatní svatí. Že je v nebi – narozdíl od ostatních svatých – již i nyní se svým tělem, s tím, které dalo lidské tělo Božímu Synu. Že i ona je onou «ženou oděnou sluncem s měsícem pod nohama».

S tím souvisí i stále jasněji krystalizující předsvědčení, že i její smrt tak musela být podivuhodnější než smrt ostatních svatých, kteří umřeli tak či onak a jejichž ostatky se uctívají v kostelech a na pohřebištích, zatímco Mariiny ostatky zde nikde nemáme. Někdy od přelomu 4. a 5. století se tak začínají objevovat překrásné apokryfní spisy (chceme-li legendy) hovořící o konci Mariiny pozemské pouti.

Některé o tomto konci hovoří tak, že Panna Maria umřela a byla uložena do hrobu, odkud následně byla vzata s tělem i duší do nebe. Jiné zase, že nezemřela ale jen usnula a že přišli andělé a ve spánku ji vzali s tělem i duší do nebe. Další zase rozvíjejí, že těsně před jejím nanebevzetím Duch svatý dokonce svolal, přímo „přifoukl“ apoštoly ze všech končin země, aby se s Ježíšovou matkou rozloučili. A tak dále.

Není tudíž divu, že v téže době se tajemství konce života a oslavení Panny Marie v nebi začíná slavit i liturgicky, a to právě 15. srpna: Od 5. století nejprve v Jeruzalémě, ve století následujícím pak na celém křesťanském Východě a od 8. století i na křesťanském Západě, kde svátek dostává své dnešní jméno: Assumptio Beatae Mariae Virginis.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

svědectví o Kristově zázračném rozmnožení chlebů a ryb a nasycení zástupu nám předkládají – s různými důrazy – všechna čtyři sepsání evangelia; tedy i Marek, ze kterého v letošním roce o nedělích čteme především. Přesto nám dnešní liturgie předkládá danou událost podle Janova sepsání. Není to náhodou, důvod je dvojí. První asi docela prozaický a vlastně až banální, totiž že Markovo evangelium je nejkratší, a proto nevystačí na všechny neděle během jednoho roku, a tak je třeba četbu doplnit Janem, který nemá žádný svůj vlastní „liturgický rok“ (z Janova sepsání tak budeme číst i po několik nedělí nadcházejících). Druhým – a snad hlubším – důvodem je, že v Janově evangeliu po svědectví o vlastním zázraku následuje Kristova dlouhá krásná řeč o chlebě života, která teprve nám poodhalí vlastní smysl celé podivuhodné události (proto se také do ní od příští neděle zaposloucháme). Navíc je i sympatické přesvědčení nejednoho biblisty, že Janova verze zázraku je ze všech čtyřech sepsání v tomto případě tou nejstarší a tedy – v rámci historicko kritického pohledu – vlastně i nejautentičtější. Zkusme se proto nad celou událostí na chvíli zastavit…

Bohoslužba slova nám ji nejprve představuje jako naplnění jedné dávné podobné události starozákonní, rozmnožení chleba a jeho přílohy z rozdrcených čerstvých zrn (možná nějaké fíkové marmelády) prorokem Elizeem. Rozdíl je očividný, a to nejen nějakých skoro osmi staletí, které obě události od sebe dělí: Elizeus zázračně rozdělí dvacet ječných chlebů stovce lidí, zatímco Kristus pět chlebů pěti tisícům. Elizeus má jednoho služebníka, Pánu Ježíšovi asistuje dvanáct jeho apoštolů. Po nasycení starozákonní stovky lidí zbylo nějaké neurčené množství jídla, po nasycení Kristova zástupu zbylo plných dvanáct košů kousků.

Kristus je prostě víc než Elizeus nebo Eliáš, víc než jakýkoli jiný prorok; je Božím Mesiášem, který přišel na svět. I to nám může toto porovnávání připomenout. A není to nedůležité připomenutí, neboť i my se přeci musíme v každodenní praxi stále nějak rozhodovat, zda v Krista věříme jako v Božího Syna anebo ne, zda věříme více jemu, vztahu s ním, anebo jiným prorokům či dokonce sami sobě. Biblická svědectví, ale i podobné události nějakého takovéhoto podivuhodného „víc“, jež s Kristem kdy zažijeme, nám chtějí být velmi cenným povzbuzením ve víře…

Rozmnožení chlebů a ryb je zároveň evangelijním znamením, prvním doslova zakusitelným, že Pán Ježíš může a chce nasytit hlad lidí; tedy i naši touhu po nasycení. A jistěže jde v zázraku o mnohem víc než jen o tělesné nasycení. Jídlo, krom toho, že je základní naší tělesnou potřebou, je zároveň i krásnou metaforou všech našich ostatních potřeba, těla i ducha. Jídlo má svou chuť – přináší radost. A má svou energii – dává sílu. Bez jídla nelze žít. Člověk potřebuje radost a sílu, aby mohl žít dobře, aby mohl s radostí konat dobro. A právě radost z dobra a sílu k dobru chce Boží Syn každému člověku, který jen k němu přijde, ze všeho nejvíc dát, radostí z dobra a silou k němu nás chce nasytit.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

zkusme svou pozornost zaměřit (ostatně podobně jako minulou neděli) na úryvek evangelijní; dnes na  krátký úryvek z Markova sepsání, předznamenaný Jeremiášovým proroctvím a žalmem třiadvacátým, zaslibujícími Mesiáše jako dobrého pastýře, který přijde od Boha a kterému konečně bude opravdu záležet na jeho Božím stádci.

Nejprve si ale zkusme dnešní evangelijní úryvek trochu zakontextovat. Následuje nedlouho po vyslání Dvanácti apoštolů (o něm jsme slyšeli minulou neděli) a předchází Kristovu zázračnému rozmnožení chleba a ryb a nasycení vyhladovělých zástupů (o něm hovoří s různými důrazy všechna čtyři sepsání evangelia; my budeme od příští neděle, dá-li Bůh, číst svědectví dle Janova sepsání, neboť právě u Jana po nasycení zástupů navazuje velká Kristova řeč o chlebě života, do které se následně po několik dalších nedělí budeme zaposlouchávat).

Učedníci se tedy vrací ze své první samostatné „mise“, na kterou je Kristus poslal, vyprávějí mu, co všechno Božího se jejich prostřednictvím dělo. Jelikož se ale lidé se na ně stále tlačí, vyzve Pán Ježíš své apoštoly, aby s ním odjeli lodí přes Genezaretské jezero na nějaké opuštěné místo, kde by byli sami a v Ježíšově blízkosti si odpočinuli. Oni tak následně skutečně učiní.

Ježíšova výzva k odjetí do samoty a odpočinutí si s ním představuje nesmírně krásný a důležitý moment, stále platný a aktuální. Je to Kristovo pozvání adresované nejen apoštolům, ale i nám všem a je důležité zvlášť pro všechny workholiky a pro všechny, kteří by chvíle samoty a bytí s Bohem měli tendenci považovat za ztrátu času. I v tom se totiž Pán Ježíš projevuje jako náš dobrý Boží pastýř, kterému na nás záleží, když nás volá, abychom si také odpočinuli a dokázali být i sami a hlavně s ním. Abychom poodstoupili od všech svých každodenních starostí a strastí, od všeho, do čehož někdy možná až přespříliš zabředáme, v čem se topíme. Zve nás, abychom uvolnili a osvobodili svou mysl a srdce pro jiné, hlubší a intenzivnější vnímání Boha a potažmo také ostatních lidí a celého světa. Je to pozvání, abychom skrze Krista načerpali novou duchovní Boží sílu a pak i naše činy byly lepší, plnější Boha a účinnější.

Jako volání k odpočinku, usebrání, samotě a nabrání sil bychom asi mohli Ježíšovo pozvání shrnout. Platí celoročně, ale v nynějším letním čase, kdy každý z nás má snad aspoň také nějaké volno, dovolenou či prázdniny, zní snad ještě o něco intenzivněji. Zní to možná banálně, ale třeba právě takové pozvání je pro nás v těchto dnech důležité, když k něčemu takovému vyzval sám Pán Ježíš: «Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte»…

Druhým výrazným momentem dnešního úryvku je to, co následovalo: «Když Ježíš vystoupil (myšleno z lodi na opuštěném místě), uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře a začal je poučovat o mnoha věcech». Následuje zázračné rozmnožení chlebů a ryb a nasycení tisíců. Pán Ježíš viděl hlad a žízeň zástup po Božím učení, pokrmu pro duši, a pak i po pokrmu tělesném, pohnulo jím to a zástupy Božsky nasytil, slovem i chlebem.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

zkusme zaměřit dnes svou pozornost především na úryvek evangelijní. Máme před sebou zprávu o vyslání Dvanácti podle Markova sepsání evangelia, zprávu, kterou s drobnými odchylkami najdeme i u Matouše a Lukáše: Pán Ježíš vysílá svých Dvanáct apoštolů do světa, svěřuje jim svou Boží moc nad nečistými duchy a dává jim pokyny, jak se mají na cestu vybavit, respektive nevybavit, a jak mají s poselstvím evangelia obcházet jednotlivá místa. Apoštolové, jak říká souhrnná zpráva na konci dnešního úryvku, tak také s Kristovou pomocí činí; jdou do světa, volají k obrácení, vyhánějí mnoho zlých duchů a pomazávajíce nemocné olejem je uzdravují.

Jistěže, jedná se o jedinečné vyslání samotných Dvanácti, tedy o text, který má promlouvat v prvé řadě k těm, kterým (nehodným) je v církvi ějak svěřena apoštolská a kněžská služba. Nicméně – jak tomu ostatně u Božího slova bývá vždy – úryvek má i svůj docela univerzální rozměr, a tak může a má promlouvat nějak i k nám ke všem. Jak jako celek, tak i ve svých mnohých krásných detailech. Zkusme se tedy zaměřit právě na ně, na (zdánlivé) detaily, konkrétně na tři z nich…

Prvním je poznámka samotného evangelisty, že Pán Ježíš své učedníky vysílá «po dvou». To je detail, který odhaluje jistě ještě mnohem více než jen pravdivý praktický fakt, že dva si mohou navzájem pomáhat, že se mohou navzájem doplňovat, případně se zastoupit, že dva zmohou více než jeden. To vše samozřejmě platí, ale vyslání po dvou je ještě hlubší. Upozorňuje nás, ba nám přímo zjevuje, že ke službě evangelia schopnost spolupráce s druhými nutně patří, že hlasatel evangelia se nikdy nemůže cítit jako solitér, jako jeho výlučný zprostředkovatel. Naopak, musí být schopen spolupracovat i s ostatními, kterým je svěřeno podobné anebo stejné poslání.

Což pochopitelně neplatí jen o samotném hlásání evangelia, o různých formách apoštolské služby v církvi či o spolupráci v jednotlivých církevních obcích, ve farnostech. Něco takového platí o spolupráci na jakémkoli dobrém díle, jež je přeci vždy nějak Boží. Každé dobré dílo, k němuž je člověk Bohem povolán, je vždy nějakou – i když třeba jen docela implicitní (ale někdy o to intenzivnější) – formou Kristova evangelia, podobou Kristovy přítomnosti ve světě k jeho spáse.

A tak můžeme třeba zazpytovat svědomí, jak jsme na tom se schopností spolupráce, se schopností se rozdělit o práci na dobrém díle; tedy za předpokladu, že se vůbec o nějaké snažíme, pokud se vůbec k dobrým dílům Pánem Ježíšem necháváme vysílat…

Druhým detailem je Kristovo nařízení apoštolům, «aby si na cestu nic nebrali, jen hůl; ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty». Aby se stali poutníky podobnými samotnému Pánu Ježíšovi; nezajištěnými na této zemi a spoléhajícími se na Boží prozřetelnost.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

zaměřme dnes svou pozornost především na čtení druhé. Jako již o několika předcházejících nedělích je z Pavlova Druhého listu Korintským, který patří bez pochyby k jeho nejosobnějším listům; někdy je také celkem příznačně nazýván „Listem v slzách“. Svatý Pavel totiž „v slzách“ opravdu píše, trápí ho nemalé problémy, které se v korintské církevní obci rozmohly po jeho odchodu, zejména odklon od původního evangelia vlivem působení «falešných proroků». Zvlášť bolestivé pro Pavla bylo i nepřijímání jeho apoštolské služby ze strany (některých) korintských křesťanů, odůvodněné i kritikou snášející se na jeho vlastní osobu. Proto se – mimo jiné – snaží ukázat, že jeho lidská slabost, kterou ani v nejmenším nepopírá, nic nemůže umenšit a pokazit na velikosti a kráse Kristova evangelia jako takového a na účinnosti působení Pána Ježíše skrze svatá tajemství. Naopak je to právě apoštolova lidská slabost, která může dát skutečnému Kristu ještě více vyniknout a zazářit…

V dnešním úryvku – vedle odvolání se na mystická Boží zjevení, kterých se Pavlovi dostalo a jimiž chce prokázat, že «není pozadu» za oněmi samozvanými proroky a učiteli – slyšíme především apoštolova slova o tajemném «ostnu». Ten mu byl dán «do těla», aby ho «bil do tváře»; aby se ho «nezmocňovala pýcha», jak Pavel vyznává.

Nesčetné množství úvah a polemik otevřela tato pasáž; mnozí interpreti se již od dob křesťanského starověku pokoušeli a dodnes pokouší přijít na to, co by oním tajemným ostnem mohlo ve skutečnosti být, co mohl mít Pavel tímto «poslem to satanovým» na mysli.

Jistěže, nikdo z úctyhodných vykladačů, natož někdo z nás, není svatým Pavlem, a proto nikdo nikdy nebude moci s jistotou říci, co onen osten byl; to je třeba přijmout. Nicméně Pavlovo vyznání se přeci jen stalo součástí Božího slova. Proto je legitimní o něm rozjímat a skutečně stojí za to – s nutnou dávkou exegetické pokory – se zkusit zeptat, co by onen osten mohl třeba být. Abychom se tak snad lépe mohli přiblížit k tomu, čím celá pasáž promlouvá k nám, co nám říká o našich vlastních případných ostnech.

Řecké skolops skutečně znamená „osten“ nebo „trn“; označuje něco, co je přirozeně ostré, co vlivem svého tvaru, svou vlastní existencí bodá. Už v řečtině slovo označuje jak trn samotný, tak je i příslušnou metaforou. Pavel vyznává, že osten mu byl dán přímo do těla (doslova «tělu»), patrně musel pociťovat i nějak fyzicky. Nejspíše tudíž nešlo jen o bolest jeho duše (třeba nad situací v korintské církevní obci), ale o něco, co bolestně prožíval i fyzicky. Osten nebude jen metaforou.

Ostatně už v tomto určitém napětí doslovného a metaforického výkladu ostnu můžeme číst docela působivé biblické potvrzení známé a tolikrát zakoušené skutečnosti, že dokud žijeme v těle (jakože na zemi jinak žít nemůžeme), tak každou svou bolest – i bolest duše – nutně vnímáme skrze své smysly, těla nebo duše, a že naše psychosomatická jednota obě oblasti opravdu propojuje; bolest těla je často nějak spojena s bolestí duše a naopak.

Pavlův osten tak může znamenat vlastně téměř cokoli: nějakou nemoc, tělesný handicap, tělesnou slabost anebo právě duševní bolest či slabost, osten může poukazovat i na nějaké pokušení, zvlášť tělesné, nebo dokonce může být výčitkou, kterou člověk (až tělesně) bolestně prožívá. V každém případě Pavel svůj osten interpretuje jako «posla satanova», v řečtině angelos (stejné slovo jako pro „anděla“) sataná. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes několik střípků, snad podnětů k rozjímání k jednotlivým biblickým čtením…

V prvním z nich jsme slyšeli krásný úryvek z deuterokanonické knihy Moudrosti. Jelikož je nemladších ze všech starozákonních knih, předkládá nám již velmi zralou a rozvinutou starozákonní víru, navíc inspirovaně obohacenou o leckteré tušení velkého helénského světa.

Touha po nesmrtelnosti není jen nejvyšší formou lidské touhy po životě a zachování bytí, ani jen tušením všech starobylých kultur; tušení nesmrtelnosti, touha po ní a čekání na ni jako na Boží dar jsou do srdce člověka vloženy – říká kniha Moudrosti – samotným Hospodinem, jsou součástí lidské přirozenosti; i to můžeme ve slovech «vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti» číst…

Bůh «všechno stvořil, aby to bylo», je dalším krásným slovem dnešního prvního čtení. Vše, co je, má svůj smysl, nic neexistuje bez důvodu. Dokonce i to, co je těžké a bolestné; i tomu Bůh tajemně musí propůjčit bytí, aby to bylo. Protože Bůh nečiní nic bezúčelně, vše má Bohem daný smysl, vše nám můžeme pomoci k dobru a Bohu, k věčné blaženosti. «Milujícím Boha vše napomáhá k dobrému» učí apoštol Pavel, «Bůh by nikdy nedopustil zlo, pokud by z něj nemohl učinit ještě větší dobro», rozvíjí svatý Augustin.

Je dobré na to vzpomenout, zvlášť až nás zase potká něco, čemu nebudeme schopni rozumět; i to povolal Bůh k bytí, aby k nám skrze vše jsoucí promlouval, aby s námi ve všem jsoucím byl, aby nás skrze vše vedl k sobě a dobru…

Následný žalm – «navěky chci zpívat o Hospodinových milostech» – nám zase připomíná, že oslavování Boha je cestou k chození «v záři Boží tváře», k odkrývání Boží přítomnosti. Oslava Hospodina, bohoslužba je způsobem setkání s ním, výsostnou možností přijmout jeho požehnání. I sama věčnost bude jednou velikou oslavou Boha.

Již v čase tohoto života je proto dobré Boha oslavovat, umět pokorně poděkovat za vše, i za vše těžké a bolestné; vše má potenciál nám pomoci k pokoře, lásce a nakonec k Bohu samotnému, zahrnutím do bohoslužebné věčnosti tento potenciál otvíráme…

V evangelijním úryvku máme před sebou svědectví hned o dvou Ježíšových zázracích: o uzdravení ženy s krvotokem a o vzkříšení dcery Jairovy. Druhý z nich – spolu se vzkříšením Lazara a syna naimské vdovy – je jedním ze tří evangelijních Kristových zázraků vzkříšení mrtvých, jedním ze tří předznamenání jeho zmrtvýchvstání a našeho vzkříšení k nesmrtelnosti (to je také souvislost s dnešním prvním čtením). Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v latinské (katolické) bohoslužbě máme liturgickou oslavu jen trojího pozemského narození. Předně je to slavnost Narození Páně v době zimního slunovratu 25. prosince, pak svátek Narození Panny Marie 8. září, jeden z nejstarobylejších mariánských svátků vůbec, a do třetice právě dnešní slavnost Narození svatého Jana Křtitele, slavená již od starokřesťanských dob šest měsíců před Narozením Páně; ve chvíli Zvěstování Panně Marii byla «Alžběta již v šestém měsíci».

Důvodem, proč u Panny Marie a svatého Jana Křtitele církev od raných dob takto slaví nejen den jejich zrození pro nebe jako u ostatních světců, ale i den jejich pozemského narození, je skutečnost, jak velký význam pro pozemské působení Božího Syna jejich pozemské zrození mělo; v případě Panny Marie být Matkou Boží (tím je vyjádřeno vše) a v případě Jana Křtitele se stát Předchůdcem Páně, který na něj ukáže a připraví mu cestu, pokřtí ho a ustoupí do pozadí.

O Janu Křtiteli toho víme ze samotného Nového zákona relativně dost. Zmiňují se o něm celkem obšírně všechna čtyři sepsání evangelia, nejvíce asi Lukáš a Jan, a jedním veršem také Skutky apoštolů; máme tak před sebou přímo biblická svědectví o Janově podivuhodném narození, o jeho dětství, veřejném vystoupení u Jordánu, o Ježíšově křtu – sám Pán Ježíš o Janu Křtiteli mluví, a nakonec o jeho ustoupení do pozadí a následné mučednické smrti. Krom Nového zákona o něm hovoří i starobylé svatojánské legendy, kolující mezi jeho ctiteli již od křesťanského starověku. Ve svých Židovských starožitnostech se o Janovi zmiňuje i Josephus Flavius. Hovoří o něm ve svých kázáních pochopitelně mnozí staří církevní otcové.

A tak si snad můžeme podivuhodný život Předchůdce Páně a jedinečné působení celkem plasticky zrekonstruovat…

Narodil se šest měsíců před narozením Kristovým, tedy někdy roku mínus 7 či 6. Jeho otcem byl starozákonní kněz jeruzalémského chrámu Zachariáš, z Abiovy kněžské třídy, jeho matkou Alžběta z Árónova rodu. Oba byli již starší, neměli děti, Alžběta byla považována za neplodnou; až na Boží zásah – jako tomu bylo již ve Starém zákoně u Božích vyvolených vícekrát – se jim narodil syn. Za místo Janova narození je tradičně považována vesnice Ain Karen poblíž Jeruzaléma. Minimálně část svého mládí pak prožil v některé z esénských komunit kolem Mrtvého moře. V každém případě vedl asketický způsob života podobný Božím zasvěcencům, „nazírům“ (doslova „neobdělaným“), právě i v těchto komunitách tehdy žijícím.

V 15. roce vlády císaře Tibera, tedy někdy v roce 28 nebo 29, veřejně vystupuje: ve skalnatém zářezu řeky Jordán naproti Jerichu začíná hlásat blízkost Božího soudu a příchodu Mesiáše a z toho plynoucí nutnost obrácení a dání se na pokání. Cestou k tomu je křest pokání, omytí vodou Jordán.

Read More »