Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle – po Velikonočním triduu a následném oktávu – je první z těch několika „obyčejných“ nedělí velikonočních, které jsou zpřítomněním jak samotného zmrtvýchvstání (tím je ostatně každá neděle během roku) tak i celých oněch čtyřiceti dnů, kdy se Kristus zjevoval po svém vzkříšení: Jak ukazoval svým věrným, že opravdu žije, že vstal z mrtvých, ale nikoli zpět do světa a života tohoto, nýbrž již do světa Božího; že vstal se svým vlastním tělem nesoucím rány, s možností se ho dotknout, s tělem schopným jídla a pití, že s nimi může být a promlouvat, ale že toto tělo je již proměněné, zbožštěné, nepodléhající již nutnostem času a prostoru. To si neděli co neděli připomínáme nejen jako vzpomínku na události evangelijní, ale i jako připomínku, že ne nepodobně těmto čtyřiceti dnům s námi Kristus zůstal až do konce světa přítomen, zejména ve svatých tajemstvích, ve svátostech a v Božím slově.

Zaměřme se na úryvek evangelijní. Na první poslech nás přenáší ještě do pozdního večera samotné velikonoční neděle. Podle Lukášova svědectví se do Jeruzaléma vrací dva „emauzští učedníci“ a vyprávějí apoštolům, jak odpoledne rozpoznali zmrtvýchvstalého Pána při lámání chleba; on nyní znovu přichází mezi ně, zjevuje se jim dohromady a přeje Boží pokoj.

O tom je skutečně první polovina dnešního evangelijního úryvku. Ta druhá začínající slovy «dále jim řekl…» se ale již nutně nevztahuje ke stejnému večeru, i když se tak tváří; je spíše již Lukášovým shrnutím toho, co se dělo po celých následných čtyřicet dnů: Pán Ježíš při svých zjeveních postupně odhaloval smysl Písma, že učedníci stále více mohli věřit, že byl opravdu ukřižován a vzkříšen «podle Písem», dával apoštolům sílu jít hlásat evangelium o odpuštění hříchů všem národům a před svým nanebevstoupením je vybídl, aby ještě počkali na «vyzbrojení mocí z výsosti», na dar Ducha svatého, než se rozeběhnou do celého světa.

Druhou polovinu dnešního evangelia tak můžeme číst i jako inspiraci, oč bychom se v těchto dnech měli i my s Boží pomocí snad zvlášť snažit: Nechávat se stále Pánem Ježíšem povzbuzovat ve víře, že opravdu z mrtvých vstal, nabírat sílu evangelium slovem i životem hlásat svým bratřím a sestrám a postupně se připravovat na slavnost Letnic. V praxi to znamená s tímto směrem otevřeným srdcem se nyní modlit, přicházet do kostela, číst Písmo či přijímat svátosti.

Je jistě mnohé, o čem bychom mohli na základě dnešního evangelia rozjímat, soustřeďme se však jen na dva jeho momenty. Nejprve na pozdrav, přání zmrtvýchvstalého Krista apoštolům «pokoj vám» a pak na souvislost mezi hlásáním evangelia o vzkříšeném Pánu a hlásání «pokání, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy».

«Pokoj vám» jsou první slova zmrtvýchvstalého Krista, která říká svým učedníkům; jak v dnešním Lukášově svědectví, tak i ve zjevení apoštolům v Jeruzalémě, které popisuje Jan ve 20. kapitole svého evangelia, přičemž není jasné, zda jde o jednu a tu samou událost. U Lukáše je zajímavé, že slova «pokoj vám» (ve 36. verši 24. kapitoly) obsahují jen některé rukopisy, ne ty úplně nejstarší. Proto se někteří biblisté domnívají, že jsou možná až pozdějším dodatkem, který se ale stal součástí Božího slova.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte opět dvě krátké poznámky k oběma dnešním biblickým čtením; jednu delší ke čtení prvnímu, druhou kratičkou k evangeliu.

Ve čtení ze Skutků apoštolů máme dnes před sebou svědectví o volbě prvních jáhnů. Je to událost, která se stala konstitutivní pro ustanovení a biblické zakotvení jáhenství jakožto stupně svátosti svěcení, svátosti předávané vkládáním rukou apoštolů a jejich nástupců, jakožto svěcení těch, kteří „nejsou svěceni ke kněžství, ale ke službě“ (jak praví jedna z definic jáhenství). To ostatně dnešní úryvek krásně ilustruje: Sedm mužů je vyvoleno, aby nejprve pomáhali apoštolům při každodenním rozdělování hmotných prostředků chudým k jejich živobytí. Skutečnost, že záhy budou pomáhat i při hlásání evangelia a budou křtít (vzpomeňme třeba na působení jáhna Filipa, jak nám o něm svědčí samy Skutky), ustanoví druhý, pastorační a svátostný rozměr jejich služby v církvi jakožto apoštolských pomocníků.

Jáhni jsou tak svátostně ustanoveni bytostně ke službě; nejprve ke službě «u stolu», tedy k rozdělování charitativní pomoci, a pak i k pomoci ve zvěstování evangelia a ke službě svátostné (křestní); obojí by měli jáhni vykonávat  a vykonávají dodnes, proto v církvi jsou. Krásně to vyjadřuje i (české) slovo „jáhen“, které je (přes církevní latinu) odvozené od řeckého diakonos znamenajícího právě „služebník“.

Specificky se tedy tato charakteristika vztahuje na jáhenskou službu. Ale připomíná nám, že celý náš křesťanský život by měl mít charakter služby; jednak Bohu a jednak lidem, zvlášť v tom, co jim může nějak pomoci ke spáse a k dobrému a šťastnému životu. Mentalita služebníka, „mentalita jáhenská“ by tak měla být vlastní nejen svěceným jáhnům, ale i kněžím a biskupům (ostatně i oni, dříve než byli vysvěceni na kněze a biskupy, se stali nejprve jáhny) a vlastně všem křesťanům.

Kéž by tomu tak bylo; nejen v teoretických úvahách, ale především v (naší) životní praxi…

Zůstaňme ale ještě na chvilku u prvních jáhnů a zkusme jejich vlastnosti číst tedy i v obecnějším smyslu; nejen jako předpokladů k vyvolení za jáhny ale například i jako jakýchsi charakteristik skutečné služebnosti Bohu a lidem, a to dokonce nejen v církvi.

Vybraní jáhnové mají mít «dobrou pověst» a mají být «plní Ducha a moudrosti», Štěpán je dokonce «mužem plným víry a Ducha svatého». Svou (dobrou) pověst pochopitelně neovlivníme docela, je to s ní složitější. Nicméně i pověst, jakou máme u svých blízkých, může být nějakým pravdivým zrcadlem, jací jsme, zejména pokud by nebyla příliš dobrá: Pokud nám totiž lidé kolem nás nezávisle na sobě něco vyčítají, je to určitě hodné zamyšlení, zazpytování svědomí, zda v tom či onom vlastně nemají pravdu. Zejména pokud nám ukazují, že v našem jednání je právě málo služebnosti, že si spíše necháváme druhými sloužit než abychom sami sloužili.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

úryvek ze Skutků apoštolů v prvním čtení navazuje na ten včerejší: Apoštolové jsou opět před židovským soudem, před veleradou, zejména velekněží jim důrazně zakazují hlásat Ježíše Krista jako Božího Mesiáše, apoštolové pochopitelně odmítají poslechnout, židovští předáci proto přemýšlí, jak by apoštoly umlčeli, jak by se jich zbavili. V tu chvíli vstupuje do diskuze vážený, učený a zbožný farizeus Gamaliel, mimo jiné židovský učitel svatého Pavla, a (rabínským) poukazem na několik dějinných příkladů pronáší svou vpravdě prorockou tezi: «Pochází-li tento záměr nebo toto dílo do lidí, samo se rozpadne. Pochází-li však od Boha, nepodaří se vám ty lidi zničit».

Skutečně Boží dílo jako takové je totiž opravdu nezničitelné, protože Bůh je nezničitelný. Jsou sice zničitelné leckteré dílčí dějinné projevy Božího díla, to bezpochyby ano, ale sama Boží přítomnost ve světě ne. Ostatně i o tom je Kristovo zmrtvýchvstání; Božího Syna zabít nejde, vstal z mrtvých. A tak také stále nově tajemně vstává z mrtvých v různých (svých) Božích dílech ve světě.

Většinou jsme zvyklí Gamalielova slova vztahovat na církev, na nezničitelnost podstatné tajemné Kristovy zmrtvýchvstalé přítomnosti v ní; na nezničitelnost Kristovy přítomnosti v (katolické) církvi, která se ostatně za dva tisíce let již tolikrát projevila. Evangelium, Boží milost, víra, naděje a láska, vysluhování svátostí a podstatné prvky církve jsou nezničitelné, a to i při vší dočasnosti, křehkosti a zničitelnosti (zevnitř i zvenčí) mnohého dobrého křesťanského díla, mnohého církevního díla. Mnohé v církvi a z církve tak zničitelné je (a někdy to snad ani není až taková škoda), ale Kristova podstatná přítomnost v ní nikdy a nikým ne (to jediné by byla opravdová tragédie).

Vztáhnout takto Gamalielova prorocká slova na církev je tedy správné, protože vzhledem k Boží přítomnosti v církvi jím také byla před veleradou vyslovena. Ale můžeme se pokusit jim rozumět ještě šířeji, vztáhnout je na jakékoli skutečné dobro, které se člověk s Kristovou pomocí snaží vykonat: I jeho projevy možná mnohdy zničitelné jsou, ale samo dobro, protože je právě Kristovou přítomností, to zničitelné není; pokud je vykonáno, zůstává, obohacuje svět, pomáhá druhým, a když už nic jiného, tak září a provoňuje svět jako znamení Boží nezničitelné existence. A přenáší do věčnosti, stále znovu a znovu vstává z mrtvých.

V tom je skutečná útěcha a veliké povzbuzení; snažit se s Boží pomocí o dobro má vždy a za všech okolností smysl. O každém dobru totiž platí parafrázované Gamalielovo slovo: Pochází-li dobro od Boha, nepodaří se je nikomu a ničemu zničit…

V evangelijním úryvku dnes otevíráme 6. kapitolu Janova sepsání. Máme před sebou překrásné svědectví o zázračném rozmnožení chlebů a ryb a nasycení zástupů, událost, jež u Jana uvozuje Kristovu velkou řeč o chlebě života. Jí budeme od zítřka naslouchat. Dnes proto jen několik střípků k zázraku nasycení:

V prvé řadě Pán Ježíš «dobře věděl, co chce udělat», ale nechává Filipa a ostatní apoštoly, aby se na celé záležitosti podíleli, aby vyvinuli nějakou iniciativu, on pak vykoná zázrak. To je krásný obraz, jak Boží milost také působí: Nechá člověka učinit potřebné a pak vše završí; třeba méně viditelně anebo dokonce docela neviditelně, ale přesto nějak Božsky.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v pondělí tohoto týdne jsme si připomněli, že při všednodenních velikonočních bohoslužbách budeme nyní v evangelijních úryvcích postupně číst jednu velkou řeč Pána Ježíše za druhou, jak nám je předkládá evangelista Jan, a to až do svatodušních svátků. To je také pravda; včera jsme dočetli svědectví o Ježíšově nočním rozhovoru s Nikodémem, zítra se před námi rozevře řeč o chlebě života. Ale dnešní úryvek je v tomto ohledu přeci jen výjimkou. Ač z liturgického výběru příslušných veršů není jasné, komu dnešní slova evangelista vlastně klade do úst, a ač v mnohém připomínají mnohá slova Krista z jeho velkých řečí, jedná se ve skutečnosti o slova Jana Křtitele. Jsou to dokonce jeho poslední slova zaznamenaná evangelistou Janem; reaguje jimi na spor svých učedníků s jedním Židem ohledně očišťování, patrně ohledně janovského křtu.

Jan Křtitel, «ženichův přítel», jak sám sebe překrásně označuje, vyznává ve svých posledních slovech velikou radost z příchodu Krista a také důvod této radosti: Kristus přišel opravdu z nebe, je Božím Synem, a proto uvěření v něj je počátkem věčného života a je tragédií tuto víru vědomě odmítnout.

Nechme stranou, zda tato slova přesně takto Jan Křtitel skutečně vyslovil, anebo mu je vložil do úst či nějak následně upravil sám evangelista. V každém případě jsou součástí Božího slova, dokonce evangelia a je velmi příznačné, že je říká někdo jiný než Pán Ježíš; ať už Předchůdce sám anebo (nějak) evangelista. Připomíná nám to totiž, že základní pravdy naší křesťanské víry, shrnuté například v Janových dnešních slovech, je možné opravdu přijmout za své, přijmout jako své vlastní životní vyznání, dokonce jako jakési „poslední slovo“. A hlavně podle nich žít svůj vztah k Bohu, Kristu, sobě a celému světu, jak to učinil i Jan Křtitel, který (mimo jiné) na Krista ukázal více než kdo jiný.

Co pro vlastní zniternění křesťanského vyznání můžeme také učinit, je například se pozorně a pokorně zaposlouchat do slov evangelia, zvlášť třeba do nyní čtených řečí Pána Ježíše, ve kterých i nám lidem Kristus takřka krok po kroku poodahluje, kým je: Božím Synem, který i pro naši vlastní spásu a spásu všech kolem nás sestoupil z nebe a stal se člověkem. Každodenní naslouchání těmto Ježíšovým Božím slovům dává naději, že proniknou i do našeho nitra a stanou se – silou Ducha svatého – jeho součástí, jeho vírou v Krista…

V prvním čtení pokračujeme v kontinuální četbě Skutků apoštolů. Stále jsme v Jeruzalémě, nedlouho po Letnicích, Petr a ostatní apoštolové i přes zákazy velerady dále neohroženě hlásají, že Ježíš je Boží Mesiáš, ukřižovaný zmrtvýchvstalý, na kterého čekal celý Starý Zákon. Židy to popouzí, členové velerady, zejména velekněží, se chtějí apoštolů zbavit a již podruhé je vsazují do chrámového vězení. Anděl Páně je z něj však vysvobozuje a Petr s apoštoly opět stojí před veleradou. «Více je třeba poslouchat Boha než lidí» zaznívá opět z Petrových úst. Není možné dát přednost lidskému zákazu před Božím povoláním, není možné dát přednost pravdě lidské před pravdou Boží, které se apoštolové stali očitými svědky a jejíž pravdivost i zevnitř potvrdil Duch svatý seslaný o v den Letnic: «A my jsme svědky těchto událostí, stejně i Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají».

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v evangeliu od pondělka pokračujeme v postupném naslouchání Janovu svědectví o nočním rozhovoru Pána Ježíše s Nikodémem, členem židovské velerady, tajným ctitelem Páně. Biblický text čteme verš po verši, dnes se dostáváme k jádru a zároveň závěru celého rozhovoru. Mimo jiné ke Kristovým slovům překrásně poodhalujícím, kým je ve své nejhlubší podstatě Bůh a kým je on, Boží Syn: «Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný». V dání Syna se totiž nejvíce zjevilo, kým Bůh je; že je Láskou, díky které a prostřednictvím které můžeme být zachráněni pro život věčný. Ve slovech, které Kristus říká Nikodémovi, tak můžeme číst shrnutí celého evangelia, vlastně celého křesťanství.

O tom, že «Bůh je láska», je celá křesťanská teologie: Počínaje samotným tajemstvím Boží podstaty jakožto Nejsvětější Trojice, Lásky mezi Otcem, Synem a Duchem svatým, přes celé vnímání Krista jakožto vyslovení se a dání Boží Lásky světu a Ducha svatého jakožto jejího vanutí, přes všechny milosrdné projevy Boží Lásky pro naši spásu až po povolání nás samotných k lásce.

Je-li Bůh Láskou, pak veškeré jeho projevy navenek nemohou být ničím jiným, neboť u Boha není podstatného rozdílu mezi jeho bytím a činěním. Proto z Božího činění, především z příchodu Pána Ježíše, jak nám jej zachycuje evangelium a jak jej sami můžeme v křesťanství zakoušet, poznáváme, kým Bůh je, že je Láskou. Proto také platí, že jakákoli skutečná láska má cosi do činění s Boží Láskou, je určitým nejpodobnějším podílem na bytí Božím, jakákoli skutečná láska, zejména ta mezilidská, je něčím Božská, je účastí na Boží lásce, je formou imanentní Boží přítomnosti, Božího projevování se prostřednictvím a uprostřed nás lidí.

O lásce se mluví velmi často. Někdy nám to může přijít až únavné, velmi často mohou (naše lidské) úvahy o lásce sklouznout do stále opakovaných (a někdy i již poněkud vyprázdněných) frází. Přesto o lásce mluvit třeba je, činí tak i evangelium samo a mnozí svatí to opakují. Je to potřeba pro přežití světa i nás samotných. Jen díky lásce může být totiž na světě lépe, láska je skutečným světlem světa, jen díky lásce můžeme mít naději na věčnost, protože k Bohu může dojít jen Bohu (aspoň nějak) podobný, tedy milující člověk.

Proto naslouchejme slovům, která Pán Ježíš říká Nikodémovi, zatužme po zakoušení Boží Lásky, abychom jí mohli být aspoň nějak proměňování a mohli dávat Boží lásku dál, zprostředkovávat ji svou lidskou láskou.

«Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen». I v těchto slovech je veliká naděje pro nás slabé lidi, ale zároveň i veliký závazek; je v nich inspirace (a to doslova, „vdechnutí“), co by mělo být jedním z prvních projevů i naší lásky vůči druhým lidem, zvlášť k takovým, u nichž se nám zdá, že konají něco nedobrého, něco odsouzení hodného: Nebylo-li posláním Božího Syna svět soudit ale spasit, o co méně může být naším úkolem druhé odsuzovat. Jedním z prvních projevů a skutků naší lásky by tak mělo být zkusit aspoň nějak přispět k záchraně druhých, pomoci jim k dobru, což nejde jinak než dobrem. Jím pomůžeme zpravidla snadněji než příkrým odsudkem. Nehledě na to, že my sami jsme vždy také nějak odsouzení hodní a že často vidíme pověstnou třísku v oku svých bratří a sester, nicméně trám v očích vlastních nepozorujeme.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

pokračujeme ve všednodenní velikonoční četbě Božího slova na pokračování, pokračujme i v pokusech o rozjímání nad ním…

Začněme dnes úryvkem evangelijním. Od včerejška se zaposloucháváme do Kristova nočního rozhovoru s Nikodémem, členem židovské velerady, do jedné z velkých Kristových řečí, jak nám je zaznamenal evangelista Jan. Prvními slovy dnešního úryvku «Musíte se narodit znova. Vítr vane, kam chce, slyšíš, jak hučí, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha» končil i ten včerejší, ve kterém Pán Ježíš Nikodémovi, tajnému ctiteli Páně, odhalil nutnost znovuzrození z vody a Ducha svatého, pokud kdo chce spatřit Boží království. «Nikodém se (nato) zeptal: „Jak se to může stát?“» A Pán Ježíš (mu) odpovídaje začíná postupně poodhalovat svůj Božský původ…

Každé slovo je hodno naší pozornosti, včetně jemné výtky, kterou Pán Ježíš Nikodémovi na jeho dotaz říká: «Nevěříte-li když jsem k vám mluvil i věcech pozemských, jak teprve uvěříte, až k vám budu mluvit o nebeských?» Neplatí totiž jen Nikodémovi ale i mnohým jeho současníkům a souputníkům, především z řad farizeů, kterých je on reprezentantem, ale i všem nám, jim nějak podobným.

V prvé řadě je to narážka na znamení, která Pán Ježíš – jako vtělené Boží Slovo – od začátku svého veřejného působení konal, kterými promlouval k srdcím lidí a kterým mnozí, právě zejména z řad jinak zbožných farizeů, nechtěli uvěřit. Nechtěli je vidět, slyšet, anebo dokonce tvrdili, že Kristus své mocné činy koná a svá slova říká pomocí Belezebuba, knížete démonů. Ostatně je to právě evangelista Jan, který pro Kristovy mocné činy, zázraky používá řecké slovo sémeion, doslova „znamení“.

Není-li člověk otevřen vnímatelným znamením (Kristova) Božství, těžko může být otevřený pro přijetí (Kristova) Božství samotného. Podobně není-li člověk otevřen Božímu slovu ve všech jeho podobách, těžko může přijmout Slovo samotné, Božího Syna, Ježíše Krista. Nechce-li člověk Slovo následovat na zemi, těžko jím může být vyvýšen do nebe. To je asi nejhlubším a obecně platným obsahem Kristovy výtky…

A je proto dobré Kristovo slovo vztáhnout i na sebe. I my těžko můžeme přijmout a opravdu věřit v Boha, v Pána Ježíše, pokud nejsme schopni anebo nechceme vnímat znamení jeho Božství, pokud nejsme schopni vnímat Kristovo působení. Těžko se můžeme nazývat Kristovými následovníky, pokud nechceme slyšet jeho nejzákladnější přikázání. Co to znamená, pro nás, kteří již nejsme současníky jeho pozemského působení? Jistě mnohé, ale například to, že pokud nejsme schopni vnímat to dobré a krásné, co je ve světě, nejsme schopni vnímat ani Boha, který je Dobro a Krása sám o sobě. Anebo pokud nejsme schopni Bohu, Kristovu evangeliu, jeho mravnímu apelu naslouchat v docela přirozených věcech, v tom, co je součástí „přirozeného zákona“, součástí již obecně platných mravních principů koncentrovaných kupříkladu ve slovech „konej dobro a vyvaruj se zla“, těžko můžeme pomýšlet na nějaké mystické věci či výšiny teologického poznání.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

včerejší nedělí skončil velikonoční oktáv a my dnes máme první všední den velikonoční doby. Připomíná nám, že Kristus se po svém zmrtvýchvstání zjevoval svým věrným ještě celých čtyřicet dnů až do dne Letnic. Proto stále máme být otevření daru velikonoční radosti. Všední charakter těchto velikonočních dnů nám zároveň připomíná, že radost z Kristova vzkříšení je něčím, co by mělo vlastně celoročně, dokonce celoživotně aspoň nějak proniknout náš každodenní všední život. Velikonoční radost by měla být jednou z charakteristik křesťanů, dokonce jedním z jejich poznávacích znamení.

Zvlášť důležité je toto pozvání a povolání k radosti připomenout v nynější nelehké době stále nekončící pandemie, kdy pravé Boží radosti, ne nějaké umělé či prázdné, je bezpochyby více než kdy jindy potřeba. Autentickou velikonoční radost, o níž jsme se v uplynulých dnech velikonočního oktávu snažili vícekrát rozjímat, si nemůžeme vyrobit sami, ale kéž bychom byli jejímu daru stále otevření. A když jej dostaneme, když zakusíme trochu Boží radosti, kéž bychom se ji snažili uchovat ve svém srdci i v každodenním životě a neuváženě a zbytečně se o ni hned něčím nepřipravili. Už jen proto, abychom ji mohli aspoň nějak také dávat dál, zprostředkovávat svému okolí, častokrát tak smutnému, vyčerpanému, frustrovanému…

Obraťme však nyní svou pozornost k dnešním biblickým čtením. V prvním (již od Božího hodu velikonočního) otevíráme na pokračování knihu Skutků apoštolů, svědectví o životě prvotní církve, zatím její první kapitoly, kdy hlavními lidskými aktéry jsou apoštolové Petr a Jan. Ti se právě vrací z chrámového vězení, do něhož byli uvrženi pro své neohrožené hlásání Krista jako Božího Mesiáše. Vyprávějí ostatním křesťanům, co se stalo, následně všichni společně začnou velebit Boha za to, jak se Kristova zaslíbená blízkost skrze sílu Ducha svatého v různých protivenstvích začíná projevovat, jak ji apoštolové pronásledovaní pro Ježíšovo jméno začínají zakoušet. A modlitba jim všem dodá další odvahu, protože otevře jejich nitro pro novou sílu Božího Ducha, sílu tajemné Kristovy přítomnosti.

Jak krásná inspirace, co učinit, jednak když se něco s Boží pomocí povede, zažije-li člověk nějakou Boží blízkost, radost, anebo naopak v různých těžkých situacích, kdy Boží pomoc a útěchu zvlášť potřebuje: Pomodlit se, poděkovat a poprosit.

Bez modlitby není víceméně možná žádná autentická křesťanská duchovní zkušenost. Je to modlitba, jež otevírá oči duše, aby porozuměla, kudy ji Bůh vedl, jak ji navštívil anebo napomenul, modlitba pomáhá duši, aby viděla Boží Kristovo působení v životě i ve světě, uschopňuje ji, aby mohla dostat nové Boží dary, novou radost a kýženou sílu k víře, naději a lásce.

Máme-li touhu se s Bohem, zmrtvýchvstalým Kristem jakkoli autenticky v životě potkávat a nemá-li naše křesťanská víra být jen kulisou či jen mravním kodexem našeho života, ale má-li být opravdovým následováním Krista, celoživotním bytostným vztahem s ním, bez modlitby to nejde. Křesťanství bez modlitby by tak bylo trochu podobné (mezilidskému) vztahu bez komunikace, který tak nemá (dlouhodobě) šanci na přežití…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jak víme a jak také bývá každoročně připomínáno, dnešní neděle má vícero názvů, vícero rovin a podstatných momentů, které se navzájem prolínají a doplňují.

Zaprvé je posledním dnem Velikonočního oktávu, který podle již starozákonní tradice slavení velkých svátků prodlužuje oslavu Zmrtvýchvstání na celých osm dnů. Stále tedy prožíváme samu neděli velikonoční, den Vzkříšení Krista jako jeden jediný radostný den, který učinil Hospodin. V první polovině dnešního evangelijního úryvku se proto ocitáme ještě jednou v neděli zmrtvýchvstání, konkrétně večer, kdy vzkříšený Kristus přichází zavřenými dveřmi k apoštolům, přeje jim svůj Boží pokoj a dává dar Ducha svatého k odpouštění hříchů.

Zadruhé je dnešní neděle již skutečně druhou nedělí velikonoční, reálně osmým dnem po Zmrtvýchvstání Páně. Liturgicky tak zpřítomňuje i to, co se týden po samotném vzkříšení podle svědectví evangelia událo, jak o tom svědčí druhá polovina dnešního evangelia: Kristus se znovu zjevil svým učedníkům, tentokrát včetně Tomáše, který prvního dne nebyl s ostatními, a tak nechtěl v Kristovo vzkříšení věřit, dokud se sám nepřesvědčí.

Zatřetí dnešní neděle byla ve staré církvi nazývána Dominica in albis („nedělí v bílých“, myšleno „šatech“), a to proto, že až do dnešního dne novokřtěnci chodili v bílých řízách, které dostali při svém křtu o velikonoční noci. Radují se oni ze svého křtu, raduje se z nich a s nimi i celé společenství křesťanů, jehož se stali součástí.

A konečně nově se dnešní neděle nazývá také Nedělí Božího milosrdenství. Oficiálně ji tak nazval podle zjevení svaté Faustýně Kowalské svatý papež Jan Pavel II., aby tím nejen připomněl celé církvi sobě blízkou formu zbožnosti, ale především aby zdůraznil, čeho je nám bezpochyby nejvíce potřeba a co je ve skutečnosti základem celých Velikonoc: Boží milosrdenství, které odpouští hříchy a otevírá nebe jako nikdy předtím. Ostatně ne nadarmo právě v den svého zmrtvýchvstání dává Ježíš apoštolům Ducha svatého pro svátostnou službu smíření, k milosrdnému odpouštění hříchů.

To všechno jsou více nebo méně podstatné momenty liturgie dnešní neděle, všechny jsou hodny naší duchovní pozornosti, žádný z nich není dobré vynechat a pominout. Přesto z nich možná nejvíce vynikne to, co se právě osmý den po Kristově zmrtvýchvstání skutečně stalo, totiž ono podivuhodné zjevení Tomášovi, jak nám o něm svědčí dnešní evangelium.

Díky mnohým výtvarným ztvárněním si celou scénu dovedeme asi i docela dobře a plasticky přestavit: Užaslý apoštol Tomáš vkládá svůj prst do rány v Kristově boku a vyznávaje jeho Božství padá na kolena. Jistě jsme slyšeli i celou řadu výkladů této události; od pozornosti zaměřené na Kristovy nezacelené rány, znamení neúplnosti Kristova vzkříšení, dokud se k němu neobrátí i všechny jeho údy, přes tajemství, zda Tomáš nakonec svou ruku do Kristových ran vložil anebo ne, a co to znamená, až po postavu samotného apoštola. O tom všem také můžeme zkusit rozjímat.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes, v předposlední den velikonočního oktávu (zítřejší druhou nedělí velikonoční již skončí), dvě krátké a navíc spolu související poznámky k oběma dnešním biblickým čtením.

V prvním pokračujeme v postupné četbě Skutků apoštolů, v četbě novozákonního svědectví o životě prvotní církve a tajemném působení Krista zmrtvýchvstalého v ní. Petr a Jan byli krátce po Letnicích chrámovou stráží zatčeni a následně uvězněni; ne snad proto, že se jejich prostřednictvím stal zázrak uzdravení chromého žebráka, ale především protože otevřeně hlásají Ježíše Krista, původce tohoto zázraku. Velerada apoštolům přísně zakazuje hlásat Ježíše jako Božího Mesiáše, k němuž navíc směřuje celý Starý zákon, Petr s Janem na to odpovídají «Suďte sami, zda je to před Bohem správné, abychom poslouchali více vás než Boha. Je přece nemožné, abychom nemluvili o tom, co jsme viděli a slyšeli».

Jistěže jejich slova můžeme a máme číst nejprve jako krásný projev apoštolské statečnosti, věrnosti vlastnímu svědomí, věrnosti víře v Boha a jeho dobré vůli. Tím vším také reakce apoštolů je. Ale neméně důležité je i odůvodnění jejich statečnosti. Vychází z nemožností nesvědčit o tom, co na vlastní oči viděli a na vlastní uši slyšeli, nemožností popřít samu skutečnost, kterou jim bylo dáno poznat. Aspoň oni sami tak svou neodklonitelnost od víry a hlásání Krista odůvodňují.

Zkušenost se vzkříšeným Kristem, skutečnost, že ho i Petr a Jan opravdu a neklamně potkali, je tak silná, že si ji nemohou nechat někým vzít, nic a nikdo je nemůže odklonit od toho, aby tuto pravdu žili a hlásali.

A právě to je nesmírně důležité svědectví, velké povzbuzení i pro nás. Nejen ke statečnému hlásání víry a především k jejímu žití, k životu podle svědomí osvíceného křesťanskou vírou, ale je to i povzbuzení ve víře samotné. Máme před sebou jasné přesvědčení apoštolů, že Kristus vpravdě z mrtvých vstal, zakládající se na skutečnosti, že ho jako Zmrtvýchvstalého opravdu potkali. I to nám dnešní první čtení připomíná…

V podobném povzbuzujícím duchu dnes můžeme číst i úryvek evangelijní. Otevíráme sepsání podle Marka, nejstarší a nejprůzračnější ze všech čtyř kanonických evangelijních svědectví, konkrétně samotný závěr evangelia (a můžeme zcela nechat stranou, že je některými biblisty považován za dodatek; podstatné je, že je součástí inspirovaného Božího slova). Je to jen několik veršů, ty ale v několika málo větách shrnují události velikonoční neděle a celých následujících čtyřiceti dnů, tedy události, které ostatní evangelisté líčí přeci jen v lečem podrobněji.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

než zaměříme svou pozornost opět na úryvek evangelijní, další svědectví o dalším zjevení Zmrtvýchvstalého podle Janova sepsání, zůstaňme aspoň na chvíli u čtení prvního ze Skutků apoštolů.

Předevčírem jsme měli před sebou uzdravení chromého žebráka v jeruzalémském chrámě prostřednictvím Petra a Jana. Včera jsme naslouchali Petrovu následnému kázání o tom, jak celý Starý zákon směřuje ke Kristu, ukřižovanému a zmrtvýchvstalému, kázání, kterým chtěl ukázal okolo stojícím Židům na původce zázraku, kterého byli svědky. Dnes máme před sebou reakci kněží, saducejské strany. Nechávají oba apoštoly zatknout chrámovou stráží a uvěznit, vyslýchají je, čí mocí a čím jménem zázrak vykonali, a Petr opět svědčí o Ježíši Kristu, opíraje se především o jeho zmrtvýchvstání: «Když se dnes musíme odpovídat z dobrého skutku na nemocném člověku, kým že byl uzdraven, tedy ať to víte vy všichni a celý izraelský národ: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých: skrze něho stojí před vámi tento člověk zdravý».

I tyto úryvky ze Skutků jsou nesmírně důležité, svědčí o jasném a nevyvratitelném přesvědčení apoštolů, že Kristus opravdu byl vzkříšen; protože ho potkali, protože se jim zjevil. Proto je nic a nikdo – ani vězení, ani bití, ani hrozby ani smrt – nemůže od jejich víry a apoštolského poslání odklonit. O tom ostatně svědčí celé počátky křesťanství, počátky církve.

Nový zákon nám to vše zaznamenal, abychom i my byli povzbuzeni. Abychom se snažili podobat lidem s otevřeným srdcem, kteří apoštolské zvěsti uvěřili, a tak se sami ve své duchovní zkušenosti přesvědčili, že Kristus opravdu z mrtvých vstal, je a žije. A ne velekněžím z řad saduceů, pro které právě představa vzkříšení z mrtvých byla nejvíce nepřijatelná. Bez otevřenosti věčnosti totiž nemůže být víra v Pána Ježíše nikdy přijatelná…

Vraťme se k evangeliu. Jestliže jsme v předešlých dnech velikonočního oktávu (od neděle Zmrtvýchvstání až do včerejška) četli svědectví jednotlivých událostí samotné velikonoční neděle (v neděli o prázdném hrobě, v pondělí o prvním zjevení ženám a spánku římských vojáků, v úterý o zjevení Máří Magdaléně, ve středu emauzským učedníkům a včera o příchodu Vzkříšeného mezi apoštoly do Jeruzaléma), tak dnes máme před sebou svědectví, které evangelista Jan popisuje jako «třetí»; první se dle Jana odehrálo v neděli večer, kdy zmrtvýchvstalý Kristus přišel zavřenými dveřmi za apoštoly shromážděnými v Jeruzalémě, druhé o osm dní později, kdy byl přítomen i Tomáš, toto je pak třetí. Navíc evangelista Jan ve svém takzvaném „prvním dovětku“ (na konci 20. kapitoly) říká, že «ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima svých učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize», přičemž ovšem není jasné, zda tím myslí ta během jeho pozemského života anebo právě až po svém Zmrtvýchvstání.

Víme dobře, že janovská chronologie událostí je často trochu jiná než synoptická (než u evangelistů Marka, Matouše a Lukáše). Zpravidla se to vysvětluje tím, že Jan dává spíše přednost teologické vizi, teologické logice návaznosti událostí před chronologickou přesností pořadí, přičemž i tento Janův způsob poskládání jednotlivých událostí je také Bohem inspirovaný (ostatně i proto – zjednodušeně řečeno – máme sepsání evangelia čtyři; tři aby nám předložila přesnější pořadí událostí, jedno aby nám svým řazením událostí ještě více poodhalilo jejich smysl).

Read More »