Milé sestry, milí bratří,
dovolte dvě poznámky k dnešním dvěma biblickým čtením.
V prvním máme dnes před sebou úryvek z knihy proroka Ezechiela, jednoho ze Čtyř velkých proroků, působícího na samotném začátku babylónského vyhnanství. Ezechiel sdílel úděl svých současníků, když byl hned mezi prvními roku 597 př. Kr. deportován do Babylónie. Tam prorokoval a jeho proroctví se stala jednou z prvních útěch pro zdeptané vyhnance. Ale nejen to, stala se i jednou z prvních výzev, jakým směrem by se mělo ubírat jejich obrácení.
A takové je i dnešní první čtení. Slyšíme útěšné zaslíbení nové smlouvy, které přinese nejen návrat domů ale i znovusjednocení Izraele, severního a jižního království. Protože ke sjednocení národa ani po návratu z vyhnanství již nedošlo, křesťanská četba v Ezechielově proroctví zcela správně přečetla zaslíbení církve, společenství nové smlouvy. V církvi jako v Novém Izraeli se má sjednotit nejen celý Izrael, ale dokonce všechny národy, všichni lidé. Smíření člověka s Bohem má přinést totiž i smíření člověka s člověkem. Tak by tomu mělo v křesťanském společenství být, protože sílu k tomu nám Pán Ježíš dal.
Jestliže Ezechielovo proroctví pro babylónské vyhnance znamenalo nejen útěchu ale vždy i vybídku k obrácení, konkrétně aby se již v Babylónii, daleko od domova, o smír mezi sebou snažili, ne nepodobně promlouvá jeho slovo i k nám křesťanům. Zaslibuje ideál církve jako společenství i mezi sebou smířených lidí. Ale protože dosažení tohoto ideálu je vždy souhrou Boží milosti a našeho snažení, pak nám dnešní první čtení říká, že jedna z věcí, o kterou bychom se také měli snažit, zvlášť nacházíme-li se také v nějaké těžké situaci, je smír a jednota mezi námi.
Ezechielova výzva by tak měla být zvlášť intenzivně slyšena právě v nynější době stále nekončící pandemie: Jsme-li pandemií vrženi do určitého vyhnanství, má-li být i výzvou k obrácení, jako že jí – ve světle celých biblických dějin – být také má, pak jednou z docela konkrétních výzev, které před nás nynější stav klade, je snaha o smíření.
Možná zvláště v této nelehké době je tak naším úkolem se s Boží pomocí pokusit o znovunalezení smíru mezi námi lidmi, o usmíření, o narovnání konkrétních pokřivených vztahů, zvlášť takových, kde to možné je, poprosit o odpuštění a prosbu o odpuštění také přijmout, udělat první vstřícný krok. Možná i pro to nám byl čas pandemie dán.
Něco takového navíc velmi koresponduje s již bezprostředně blížícími se velikonoční svátky, kdy smír člověka s Bohem a člověka s člověkem je jedním z prvních ovocí Kristova kříže, Kristovy zástupné oběti za hřích přinášející rozdělení. «Uzavřu s nimi smlouvu pokoje: bude to věčná smlouva» slyšíme dnes z úst proroka Ezechiela. Kristus po poslední večeři umyje nohy učedníkům, učiní jedno z nejvýznačnějších gest odpuštění, předznamenávajících odpuštění z kříže…
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
po včerejší slavnosti Zvěstování Páně se dnes opět vracíme k všednodenním biblickým úryvkům těchto postních dnů.
V prvním čtení máme před sebou další úryvek z knihy proroka Jeremiáše. Protože jeho slova jsou naším relativně častým průvodcem postní dobou a nejednou jsme v posledních týdnech otevřeli jeho prorockou knihu, bylo již vícekrát připomenuto, jak to s Jeremiášem bylo a proč se zejména on stal výrazným předobrazem Krista ukřižovaného: Protože snad nejvíc ze všech proroků byl pro hlásání Božího slova pronásledován, jeho současníci ho chtěli za každou cenu umlčet, dokonce zabít, ale on necouvl nazpět, nevzdal to, věrně hlásal nepohodlné Boží slovo dál a dál.
Obvykle se proto snažíme vzít si příklad i ze samotného proroka, pochopitelně s vědomím, že předobraz či obraz nikdy nemůže být tak dokonalý jako jeho boholidský vzor; to je důležité i pro náš vlastní duchovní život, pro naše následování Pána Ježíše. Dnes se ale na Jeremiášova prorocká slova zkusme podívat trochu jinak, jako na slovo Boží, které nic a nikdo nemá sílu umlčet, které nepřestalo znít a zní dodnes.
«Hospodin je se mnou jako silný bojovník; proto ti, kteří mě stíhají, padnou a nic nesvedou» slyšíme dnes z prorokových úst. A má pravdu. I když on sám byl všemožně umlčován, hozen do cisterny, nakonec spolu s ostatními odvlečen do Babylónie a jeho Boží slovo mnozí jeho současníci nebrali nevážně, neřídili se jím, snažili se ho vymýtit, přesto Jeremiášovo proroctví neumlklo, zní dodnes, stalo se součástí Božího slova Starého zákona ukazujícího na Krista. A i přestože je ani dnes mnozí neslyšíme a neposloucháme, zní dál a dál a bude znít až do konce světa a bude ukazovat na Krista. Boží slovo (docela) umlčet nejde.
V evangeliu máme před sebou další z kontroverzí Pána Ježíše s Židy, především se zákoníky a farizei. Tím pádem i další jeho velkou řeč, jak nám ji předává evangelista Jan. Jsme v Jeruzalémě, tentokrát v zimě, kolem svátku posvěcení chrámu.
V Kristových slovech se stále prolínají velká témata jeho boholidství, jeho boholidské podstaty, která se odráží a projevuje ve veškerém jeho jednání, v jeho mocných božích skutcích. Zazní jasně i «jsem Syn Boží», jeho nejvlastnější „jméno“, nejhlubší důvod, proč mu předáci židovského národa tak usilují o život, důvod jeho odsouzení na smrt.
«Znovu by se ho rádi zmocnili, ale on jim unikl» je nenápadná formulace. Je ovšem více než jen popisem situace, více než jen svědectvím, že ještě nepřišla ona «hodina», hodina kříže, a proto že ještě mohl svobodně odejít. Takováto formulace, že Pán Ježíš odněkud, uprostřed svých odpůrců, odešel pryč, není navíc v sepsáních evangelia až zas tak ojedinělá. Můžeme v ní číst předznamenání samotného zmrtvýchvstání. Je možné se snažit Božího Syna zde na zemi všemožně umlčen, zbavit se ho, dokonce i odsoudit na smrt kříže, a tak si myslet, že byl zabit. Jenže Boží Syn vstal z mrtvých. To se stalo jednou provždy, o Velikonocích, jež se záhy chystáme oslavit. Něco podobného se tajemně uskutečňuje znovu a znovu, v Kristových tajemných přítomnostech.
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
je to již podruhé, co i krásnou a velikou slavnost Zvěstování Páně slavíme v čase pandemie, je to již podruhé, co se jí chceme nechat potěšit a povzbudit, chceme se zeptat, čím k nám specificky do nynější doby promlouvá.
Dnešní slavnost je starobylá, liturgicky se slaví již někdy od 4. století, od doby, kdy se ustálilo slavení Vánoc na dobu kolem zimního slunovratu. Zpřítomňuje samotný začátek evangelia. Co se stalo devět měsíců před Kristovým narozením, událost vtělení, kdy Bůh-Syn sestoupil z nebe do dějin a stal se v lůně Marie Panny člověkem, aby se tak slabý člověk, propadlý hříchu a obtížený vším možným, mohl snadněji a plněji navrátit k Bohu, aby mu bylo nově otevřeno nebe. Je to vlastně nejzásadnější událost celých dějin vůbec. Rozpůlila je na dobu před Kristem a dobu po Kristu, zvěstováním končí Starý a začíná Nový zákon, což bychom si ostatně měli každý den připomenout v půli i každého dne – v poledne – modlitbou Anděl Páně; «a Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi», jak říká evangelista Jan.
Je to svatý Lukáš, který ze všech čtyř evangelistů popisuje průběh zvěstování nejpodrobněji. Proto dnes také nasloucháme evangeliu podle jeho sepsání, nejpodrobnější evangelijní zprávě o zvěstování, vyprávěné jakoby z podání samotné Panny Marie (odtud také staré legendy, že svatý Lukáš měl snad zprávy přímo od ní).
Ještě více až půvabných detailů biblické události zvěstování nám pak podává takzvané Protoevangelium Jakubovo (jak jsme si připomněli už před několika dny, v den slavnosti svatého Josefa, jedná se o starokřesťanský apokryfní spis, tedy takový, který se nestal součástí kánonu novozákonních knih, starými církevními otci ovšem velmi ceněný, který vypráví detailně o narození a životě Panny Marie až právě do chvíle, kdy se stala Matkou Božího Syna). V něm čteme, jak Panna Maria šla zrovna ke studni s vědrem načerpat vodu, když k ní přistoupil anděl Páně a pozdravil ji. Ona se hned vrátila domů a ve světničce začala tkát přehoz do jeruzalémského chrámu, když k ní anděl znovu přišel a zvěstoval, že počne a porodí Syna. Maria, celá udivená, souhlasila a zázračně panensky počala z Ducha svatého.
Jistěže nejdůležitějším zdrojem našeho poznání Boha, dějin spásy a duchovní inspirace je Písmo svaté, zvlášť pak Nový zákon. Apokryfní rozvyprávění evangelijní strohosti nejsou inspirovaná jako evangelia kanonická, nejsou slovem Božím. To však neznamená, že by nemohla zachycovat (některé i historicky) autentické detaily, a už vůbec to neznamená, že by byla samoúčelná anebo byla jen produktem lidské zvědavosti, touhy poznat všechno vždycky přesně a dopodrobna. I ona nás mohou oslovit, mohou leccos osvětlit a může k nám i skrze ně promluvit sám Bůh.
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
v prvním čtení otevíráme dnes opět podivuhodnou starozákonní knihu Daniel. Jelikož tak činíme již poněkolikáté v těchto postních dnech, bylo již vícekrát připomenuto, o jakou knihu se především jedná. Nejde primárně o knihu prorockou, i když v řeckém kánonu starozákonních knih (v Septuagintě) je mezi knihy prorocké zařazena; Daniel je dokonce jedním ze Čtyř velkých proroků. Ani nejde o knihu historickou, i když vypráví příběhy z doby babylónského vyhnanství přenášející nás do první poloviny 6. století př. Kr. Ale jedná se především o knihu apokalyptickou, která formou vyprávění příběhu Daniela a jeho druhů, babylónských vyhnanců, odkrývá skryté Boží pravdy. Jako součást Božího slova je odkrývá je pro všechny doby, zvlášť intenzivně však pro doby nějak podobné době svého vzniku, jíž byla doba pronásledování Židů za vlády Ptolemaiovců (nástupnické dynastie Alexandra Velikého, která se snažila o násilnou helenizaci podrobených národů) v polovině 2. století př. Kr. Tedy pro doby nějaké tísně, jakéhokoli nebezpečí, zvlášť pak pro doby pronásledování pro víru a spravedlnost, pro doby ohrožení svobody vnitřní i vnější, prostě pro doby, v nichž také hrozí ztráta víry a věrnosti Hospodinu více než kdy jindy…
Rok co rok na dnešní liturgický den, na středu po 5. neděli postní, slyšíme tak snad nejznámější a možná i nejapokalyptičtější úryvek z celé knihy Daniel:
Babylónský král Nabuchodonosor nechal zhotovit zlatou sochu a na její posvěcení sezval mnohé významné osobnosti své říše, včetně těch z podrobených národů, aby se spolu s ním nové soše poklonili. Kdo by neuposlechl, má být bez milosti vhozen do rozpálené ohnivé pece. Tři Danielovi druhové z řad judských vyhnanců Šadrach, Mešach a Abednego, kterým král před tím svěřil úřady správců země, Daniela dokonce jmenoval mudrcem na svém dvoře, se ovšem poklonit odmítnou; pro svou věrnost Hospodinu, jedinému Bohu. Nejenže tím neuposlechnou Nabuchodonosorův příkaz, ale nepokleknutím před jeho božstvem odmítají vlastně krále samého, nepřijímají jeho vládu, nechtějíce se připojit k jím ustanovenému kultu. Když mu své odmítnutí zopakují i tváří v tvář («Nechť je ti známo, králi, že tvé bohy nectíme a zlaté soše, kterou jsi dal postavit, se neklaníme!»), Nabuchodonosor nechá «rozpálit pec sedmkrát víc, než se obvykle rozpalovala», a svázané a do šatů oděné židovské mládence nechá do pece vhodit. Stane se ale podivuhodná věc: Nejenže se jim nic nestane, narozdíl od mužů, kteří je tam vhazovali a které sežehl plamen, ale oni, zbaveni svých pout a oblečeni do svých šatů, se začnou uprostřed ohnivé pece v klidu procházet, a to v doprovodu čtvrtého, «podobného Božímu synu». Sám král žasne, když to spatří, a zavelebí Boha Šadrachova, Mešachova a Abednegova…
Ať už je příběh jen apokalyptickým obrazem svatopisce, anebo za ním stojí svědectví skutečné události (třeba tradované již od dob babylónského vyhnanství a svatopiscem následně uchopené a rozvedené), v každém případě velmi působivě odkrývá jednu z nejdůležitějších Božích pravd: Že Hospodin své věrné neopustí ani v ohnivé peci a že to bude tajemný «čtvrtý, podobný Božímu synu», skrze kterého se Boží blízkost v ohnivé peci projeví.
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
první čtení ze Čtvrté knihy Mojžíšovy, z knihy Numeri, nás přenáší do druhé poloviny 13. století př. Kr., do doby končícího putování pouští po vyvedení z Egypta; to trvá již dlouho, a proto lidé stále více reptají proti Mojžíšovi a Árónovi: «Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abychom umřeli tady ha poušti. Není chléb ani voda. Už máme dost té hladové stravy». Jelikož takovéto reptání je potažmo reptáním proti samotnému Bohu – Mojžíš a Árón se jen stali nástroji Božího vyvedení, následuje Boží trest, uštknutí jedovatými hady. Zabere. Izrael uznává své předešlé pomatení, svého hříchu reptání a nedověry lituje a prosí o další Boží smilování. Toho se mu záhy dostane, Bůh nechává Mojžíše zhotovit měděného hada a vztyčit ho na kůl; «když had někoho uštkl a ten pohlédl na měděného hada, zůstal na živu».
Měděný had – už jen pohled na něj uzdravuje od jedovatého uštknutí – se tak stane jedním ze starozákonních předobrazů Krista, jeho smrti na kříži, ale i samotného symbolu kříže, křesťanství tak drahému: «Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný» říká sám Kristus v nočním rozhovoru Nikodémovi.
V evangelijním úryvku – stále v těchto dnech otevíráme Janovo sepsání – máme dnes před sebou druhou část svědectví o sporu Pána Ježíše s farizei, do kterého vyústily jeho řeči pronesené v Jeruzalémě v čase kolem svátku stánků (což byl ostatně svátek připomínající právě putování pouští): Kristus je vpravdě Boží Syn, jeho činy o jeho jednotě s Otcem svědčí, všichni jsou proto zváni v něj uvěřit. To jsou základní teologické pravdy, které se Kristovými slovy prolínají.
«Ano, jestliže neuvěříte, že jsem to já, zemřete ve svých hříších» slyšíme dnes dále z Kristových úst. Je to výzva, která platí nejen tehdejším Ježíšovým posluchačům z řad farizeů, ale je platná univerzálně, je adresována nám všem. Připomíná jeden z mocných důvodů, proč v Krista uvěřit a následovat jej, proč se stát jeho učedníky: Protože prostě potřebujeme Boží pomoc v boji proti svým slabostem jakož i k jejich nesení, potřebujeme odpuštění svých hříchů, sílu ke stále novým začátkům. «Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní, nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky» říká Pán Ježíš na jiném místě.
„Milosti Boží je ke spáse nevyhnutelně potřeba“ zní jedna z šesti základních pravd křesťanské víry, jak je nás katechetická tradice naučila vyjmenovávat. Platí bezezbytku, pro spásu každého člověka, věřícího i nevěřícího. Dar spásy vždycky převyšuje jakékoli možné schopnosti či zásluhy člověka. A jak ke konání dobra, tak i k lítosti nad spáchaným zlem Boží milost také nutně potřebujeme.
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
před rokem na pondělí po 5. neděli postní jsme se snažili společně zastavit nad dnešním prvním čtením, které – necháme-li stranou pašije na Květnou neděli a Velký pátek – je snad nejdelším biblickým úryvkem, který se kdy při bohoslužbách čte.
Jelikož kniha Daniel je především knihou apokalyptickou, která formou příběhu situovaného do doby babylónského vyhnanství chce především odkrýt skryté Boží pravdy, zvlášť pro doby všemožné tísně (kniha Daniel, třebaže zpracovávající starší příběhy, vzniká v polovině 2. století př. Kr., v době, kdy Izrael musí čelit násilné helenizaci ze strany Ptolemaiovců), snažili jsme se již před rokem ptát, čím k nám postavy dnešního úryvku promlouvají, co v nás odkrývají, jaké Boží pravdy nám celý příběh zjevuje, zvlášť pro tíseň a tíži doby pandemie. Snažili jsme se tak rozjímat o sličné a neprávem osočené Zuzaně, o zvrhlých, zbabělých a proradných soudcích, o tak snadno zmanipulovatelném davu a nakonec o statečném Danielovi, který proti všem vystoupí a prorockým slovem dokáže zabránit do očí bijící nespravedlnosti. A ptali jsme se, ve které z postav bychom se měli anebo bohužel mohli najít.
Takové rozjímání nechť si letos učiní třeba každý sám. My nyní společně zkusme svou pozornost zaměřit na úryvek evangelijní, neméně výrazný…
Máme před sebou známou evangelijní scénu z 8. kapitoly Janova sepsání, zpravidla redakčně otitulovanou Ježíš a cizoložnice (a určitě můžeme nechat zcela stranou, že biblisté tento úryvek považují za jakousi synoptickou vložku do Janova evangelia, to jest za takový text, o jehož Boží inspirovanosti není sice pochyb, ale jehož autorem není patrně Jan, nýbrž spíše někdo ze synoptiků, například Lukáš; proč se nakonec stal součástí Janova evangelia, není jasné, ale ani důležité). Je to úryvek, který se čítává na 5. neděli postní liturgického cyklu A, může se číst i každoročně, zejména konají-li se skrutinia čekatelů křtu. Je to proto, že odpuštění hříchů je prvním účinkem křtu, na který se čekatelé připravují, na jehož obnovu bychom se měli v těchto dnech připravovat my všichni, a to zejména dobrou svatou zpovědí, „pracným křtem“, jak svátostné smíření nazývali již staří církevní otcové. A právě s tímto ohledem se zkusme do dnešního evangelijního svědectví zaposlouchat.
Žena je bezpochyby hříšnice. Podle trestu kamenování, který chtějí zákoníci a farizeové vykonat, skutečně cizoložnice. Mojžíšský zákon opravdu přikazoval takové ženy kamenovat, aby hřích a nepravost byly odstraněny z lidu. Jako první měli hodit kamenem vždy svědci, aby před Božím soudem dosvědčili pravdivost své obžaloby, pak teprve ostatní. Zde navíc učitelé Zákona a farizeové chtějí situaci využít, aby mohli obžalovat i Ježíše, známého již svým milosrdenstvím, že mluví proti Zákonu.
Pán Ježíš reaguje ovšem nejlepším možným způsobem: Psaním do země, čímž naznačí, že všichni jsme před Božím soudem jen prachem, hříšníky, a slovem «kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první». Tím nijak nezpochybní platnost Božího přikázání «nezcizoložíš», ale ukáže na to nejpodstatnější: Že před Bohem jsme všichni hříšníky a všichni potřebujeme Boží milosrdné odpuštění, a že jen když budeme sami ochotni být milosrdnými, můžeme Božího milosrdenství dojít. Žalobci ženy to zjevně pochopí, byli tentokrát natolik soudní, že «jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním». Milosrdenství, neodsouzení, ovšem bez popření, že hřích je hříchem, má ženu přimět (a také přiměje), aby opravdu slyšela a následnou změnou života uskutečnila Kristovo slovo «jdi a od nynějška už nehřeš».
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
pátá neděle postní bývá někdy lidově nazývána „nedělí smrtnou“. Není to sice její oficiální liturgické označení, nicméně má cosi do sebe. Bohoslužba dnešní neděle – především svými biblickými čteními či mešními modlitbami – se totiž již snaží zacílit naši duchovní pozornost na Kristovo zástupné utrpení, na smysl smrti Božího Syna na kříži a její vykupitelskou hodnotu. Je to pro blízkost Velikonoc, pro blízkost Velkého pátku; příští neděle je již Nedělí květnou, začátkem Svatého („pašijového“) týdne.
V evangeliu slyšíme Ježíšovu odpověď řeckým poutníkům v jeruzalémském chrámě, patrně v jeho vnějším nádvoří. Na jejich přání «rádi bychom viděli Ježíše», na přání zprostředkované apoštoly Ondřejem a Filipem (kteří tak zjevně mluvili i řecky), odpovídá Pán Ježíš předpovědí svého utrpení: «Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven… Nyní je moje duše rozechvěna… Právě kvůli této hodině jsem přišel». A výzvou k následování. Děje se to těsně před velikonočními svátky, po vjezdu do Jeruzaléma. Jedná se vlastně o poslední veřejně pronesená Kristova slova před poslední večeří (aspoň podle Janova sepsání).
Ve druhém čtení se před námi otevřel úryvek z Listu Židům, konkrétně pasáž rozjímající o Kristově poslušnosti v utrpení. Slyšíme teologicky nesmírně silnou formulaci: «Ačkoli to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti». Určitě odhaluje něco mnohem hlubšího než jen známou psychologickou pravdu, že teprve utrpením se člověk učí utrpení nést a může jím i dozrát. Zde jde evidentně ještě o mnohem víc. Na kříži se nejvíce projevila Synova tajemná poslušnost Otci, hodina poslušnosti kříže se stala «příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají», jakož i hodinou Kristovy největší slávy, maximy zjevení Boží lásky, v posledku zjevení Trojice.
V prvním čtení z knihy proroka Jeremiáše zaznělo jedno z nejkrásnějších a nejdůležitějších starozákonních prorockých zaslíbení příchodu a působení Mesiáše vůbec: Až on přijde, zasáhne nitro člověka, pokud se mu otevře, Bůh mu odpustí jeho nepravosti a otevře je poznání Boha a poslušné lásce, smyslu Božího zákona. Boží zákon se zapíše již přímo do srdce člověka, zniterní se, nebude jen vnějším příkazem, člověk sám začne poslouchat a poznávat Boha, ze srdce bude milovat Boha a lidi a dodržovat Boží nařízení.
Jsou to krásná a důležitá čtení, je dobré se je pokusit slyšet všechna tři, nejlépe si je i navzájem propojit, od toho se ostatně také dnes čtou…
Jestliže «hodinou», kvůli které přišel Boží Syn na naši zem, pro kterou se stal člověkem, je tedy hodina kříže, a jestliže tak jeden z důvodů Synova vtělení, dle středověkých systematiků dokonce sám důvod vtělení je Kristova smrt na kříži na odpuštění našich hříchů, pak tomu nemůže být docela nepodobné v našem vlastním životě, chceme-li Krista následovat, máme-li «kráčet v jeho šlépějích», nést jeho kříž, následovat ho a být tam, kde je on. I o nás musí nějak platit, že i naše «hodina», pro kterou jsme se narodili a dostali život, je vždy také nějak hodinou kříže. Že kříž je důvodem, proč jsme dostali čas života a jeho možností i my. A je jasné, že touto «hodinou» je jak čas celého našeho života, tak se jí může stát i nějaký docela konkrétní okamžik.
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
v prvním čtení slyšíme opět úryvek z knihy proroka Jeremiáše. Jak víme a jak již bylo v minulých dnech také vícekrát připomenuto, prorok Jeremiáš žil a působil v době pro Izrael velmi kritické, začátkem 6. století př. Kr., krátce před vpádem Babylóňanů do Jeruzaléma a před začátkem následného vyhnanství. Nejen způsobem svého prorokování ale i svým životním osudem je tento prorok jedním z nejvýraznějších starozákonních předobrazů Krista, což je patrné i z dnešního úryvku: Snaží se hlásat nepohodlné Boží slovo, jak mu je Hospodin sám vnukl a přikázal mluvit, musí pro ně snášet různé útrapy, nejen nepřijetí, ale i stále rostoucí nevraživost a všemožné úklady ze strany svých současníků; přitom má ale zůstat «jako krotký beránek, kterého vedou na porážku», neboť jen Hospodinu má «svěřit svou při».
Že je svým prorockým osudem předobrazem Krista, je proto celkem zřejmé: Pán Ježíše je přeci také – navíc v plnosti – nepřijatý již od mnohých svých současníků, od předáků izraelského národa, začínají mu strojit úklady, hledají důvody, proč v něj nevěřit, a hlavně způsoby, jak se ho co nejdříve zbavit. To zaznívá i v dnešním úryvku evangelijním, kdy máme před sebou konfrontaci následující po Ježíšově řeči pronesené na židovský svátek stánků (na svátek připomínající putování pouští) v Jeruzalémě, ve které Kristus mluvil o svém vztahu k Otci, svém poslání, o svém Božství.
Díky Jeremiášovi a jemu podobným se Pán Ježíš může na jejich příklad odvolat a ukázat, že i postava pronásledovaného Mesiáše byla již Starým zákonem, přinejmenším osudem některých proroků naznačena: «Což nepronásledovali vaši předkové už i proroky?» Úděl pronásledovaných proroků, zejména právě Jeremiáše, se tak mohl stát Ježíšovým současníkům znamením, že v Krista mají uvěřit, že se nemají stát nástrojem umlčování Božího Slova.
Jeremiášův příklad nepromlouvá ale jen k Ježíšovým současníkům, chce oslovit pochopitelně i nás. Jednak protože Pán Ježíš stále bývá ve všech dobách z různých důvodů umlčován, i námi samými v nás samých. A jednak tím, že bychom si z Jeremiáše měli vzít příklad, pokud jsme Kristovými následovníky: Ke skutečně žitému křesťanství prostě také patří snažit se hlásat a žít evangelium, konat Boží dobro i navzdory nepřijetí, a pokud možno, zůstat v chování vůči nepřátelům podobni beránkům, často vedeným na porážku, a jen Hospodinu svěřovat svou při. Takové jednání se navíc může stát našim nevěřícím bratřím a sestrám také určitým předobrazem samotného Krista.
Povzbuzením k tomu může být i pokorné přijetí faktu, že leckterému zlu ve světě, zejména tomu globálnímu, ale mnohdy i leckterému zlu ve svém okolí prostě zabránit nemůžeme, i kdybychom nakrásně chtěli. Jediné, co leckdy můžeme a máme, je se zlem nenechat strhnout, nenechat se svést ke stejnému zlu, zůstat věrnými Hospodinu a jeho věci, podobně jako Jeremiáš, v plnosti pak Kristus. Zůstat prostě dobrými a spravedlivými, s Boží pomocí. Určitý fatalismus – že něčemu tak tomu prostě je – k životu totiž také patří. Brát i bolestné věci, jak jsou; všechny nejde změnit, jen se jimi nesmíme nenechat zlomit.
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
letošní slavnost svatého Josefa, snoubence Panny Marie a Strážce Jezu Krista, se nese v duchu stále nekončící pandemie, vysokých počtů nakažených, nemocných a umírajících, plných nemocnic, přepracovanosti obětavých zdravotníků, nebezpečí, frustrace, strachu, bolesti. Na mnohé – zejména na nemocné, vyčerpané, opuštěné, krachující, chudé či na děti – dopadá celá nynější situace stále bolestivěji. A tak zkusme všichni společně, podobně jako před rokem na začátku pandemie, opět pohledět na krásnou postavu svatého Josefa s pokornou otázkou, co nám může do nynější doby říci, čím nás může povzbudit. Zvlášť když papež František svým apoštolským listem Patris corde vyhlásil letošní rok Rokem svatého Josefa…
Z Nového zákona nám sice není známé žádné jeho slovo, ale přesto o svatém Josefovi víme leccos již ze samotného evangelia, především podle Matoušova a Lukášova sepsání, a leccos můžeme opatrně doplnit také z nebiblických spisů, z posvátné tradice, především ze starobylého apokryfního (nekanonického) takzvaného Protoevangelia Jakubova (je to spis, postupně skládaný od 2. do 5. století, který se především snaží nebiblicky rozvyprávět podrobnosti kolem události vtělení Pána Ježíše).
Víme tedy, že Josef byl mužem spravedlivým, tesařem z Davidova rodu, byl zasnouben s pannou jménem Maria. Tu pak, když se ještě před tím, než spolu začali žít, ukázalo, že z Ducha svatého počala Dítě, na vnuknutí anděla vzal k sobě a stal se jejich ochráncem. Spolu s Marií se stal lidským vychovatelem a ochráncem Dítěte, Ježíše Krista. Můžeme opatrně (právě na základě Protoevangelia Jakubova) doplnit, že když byl zasnouben s Pannou, byl už starším vdovcem a měl již odrostlé syny, že mu Pannu vybral sám Boží los a on že Marii přijal za svou snoubenku přímo z jeruzalémského chrámu, kam byla svými rodiči Jáchymem a Annou dána na výchovu.
V každém případě stojí před námi svatý Josef jako ten, kterému byl svěřen do opatrování Pán Ježíš, vtělený Boží Syn v podobě malého křehkého dítěte. V tom je a zůstane Josef navždy jedinečný, protože Boží Syn takto už podruhé na zem nepřijde. Díky této své jedinečnosti je zároveň ochráncem i vzorem nás všech, s Kristem nějak spojených.
Ochráncem proto, že je stále tajemným nebeským ochráncem pozemského křehkého Krista, ne samozřejmě ve smyslu Ježíšova Božství, ale ve smyslu ochránce jeho tajemných křehkých přítomností ve světě, v našich srdcích, v našich životech, v našich rukách, v našem lidském světě. Proto je svatý Josef, Strážce Jezu Krista, odnepaměti také jako mocný přímluvce a nebeský ochránce vzýván; nejen jako Ochránce všeobecné církve (což je další z jeho titulů, který mu přiřkl roku 1870 papež Pius IX.) či jako patron všech pracujících, ale také jako patron nás všech, zvlášť pak umírajících, patron šťastné hodiny smrti. Však mu také mezi všemi svatými přísluší protodouleia („prvoúcta“).
Svatý Josef je i vzorem pro každého z nás. Právě nám, lidem, přeci byl také svěřen Kristus, tajemně, v podobě našeho křesťanství, naší víry, naděje a lásky. I naším úkolem je proto křesťanskou víru na jednu stranu opatrovat jako malé křehké dítě, na druhou stranu ji nechat růst a nechat se jí vést. Skoro by se chtělo říci, že i my se z „pěstounů“, „ochránců“ a „strážců“ Krista se máme stále více stávat jeho „učedníky“ a „apoštoly“.
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
v evangelijním úryvku čteme stále z páté kapitoly Janova sepsání. Máme tak před sebou pokračování jedné z velkých Kristových řečí, v nichž poodhaluje tajemství svého boholidství, konkrétně té řeči, kterou adresoval některým Židům, patrně z řad farizeů, kteří se vysloveně pohoršovali, že uzdravil chromého u rybníka Bethzatha v den sobotní. A jestliže včerejší úryvek končil Ježíšovými slovy «nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal», tak dnešní je toho pokračováním: Ježíš Kristus je jednorozeným Božím Synem, vtělením Boží slávy, proto o jeho Božství svědčí vše, co se zjevuje na jeho lidství, na všem, čím jako člověk je a co dělá. Proto i uzdravení v sobotu je skutečným zjevením Boží slávy.
Evangelium je dnes předznamenáno v prvním čtení úryvkem z dvaatřicáté kapitoly knihy Exodus, svědectvím o Mojžíšově podivuhodném odmítnutí Boží nabídky stát se praotcem nového Božího lidu, vlastně „novým Abrahámem“ («Nebraň mi, ať vzplane můj hněv proti nim, ať je vyhubím; z tebe však udělám veliký národ» nabízí Mojžíšovi sám Hospodin, když lid si pod Sinajem nechal ulít zlaté tele a začne ho uctívat). Mojžíš ovšem odmítne, raději prosí za záchranu lidu. («Slituj se nad svým lidem… Rozpomeň se na Abraháma, Izáka a na Izraele, své služebníky»). A lid je skutečně zachráněn («A Hospodin se nad nimi slitoval a nedopustil neštěstí, kterým hrozil svému lidu»).
Mojžíš, který tak měl více na srdci Boží slávu a dobro lidu než slávu svou a svůj prospěch, se v tomto rozhodujícím okamžiku svého života stal snad nejvíce předobrazem Krista, pravým «Božím služebníkem» (jak zní jeho krásný biblický titul). Možná totiž nenajdeme ve Starém zákoně výmluvnější příklad dání přednosti slávě Boží před slávou vlastní, obětování osobní „kariéry“ v prospěch záchrany celku.
Pán Ježíš tedy nehledá svou slávu, nemusí ji hledat, protože je Božím Synem, sám je Boží slávou, jejím vtělením a zjevením. Proto může říci v naprosté plnosti «slávu od lidí nepřijímám». Jeho největší slávou, maximou jejího zjevení, se stane navíc kříž («Otče, oslav své jméno» modlí se Pán Ježíš předpovídaje své utrpení těsně před velikonočními svátky, «oslavil jsem a ještě oslavím» slyší Otcův hlas z nebe, «a nyní ty, Otče, oslav mne slávou, kterou jsem měl u tebe dříve, než byl svět» odpoví Kristus svou Velekněžskou modlitbou v Getsemanech).
Docela jinak je tomu u farizeů, jeho odpůrců, kterým je řeč primárně adresována («Jak vy můžete uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale nehledáte slávu od samého Boha?»). Nehledání slávy Boží ale slávy své vlastní, oslavování sebe samých, vzájemná sebeoslava farizeů je tak odhalena jako (spolu)příčina, proč nechtějí přijmout Krista, proč nejsou schopni se mu otevřít. A to navzdory tomu, že znají Písma a zkoumají Písma, která ale o Kristu mluví, na něj ukazují a na něj čekají. Farizeové (z evangelia) a jim podobní mají totiž raději své vlastní poznání Boha než Boha, své vlastní vnímání člověka než člověka. Nedostatek lásky («nemáte v sobě lásku») je tak nejhlubším důvodem, proč farizeové v evangeliu hledají předně slávu svou vlastní, i třebaže to všemožně halí do hávu obrany věrnosti Zákonu, do hávu obrany pravé židovské víry a zbožnosti.
Read More »