Slovo k povzbuzení na úterý 10. listopadu 2020, sv. Lva Velikého

Lis 9, 2020   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na úterý 10. listopadu 2020, sv. Lva Velikého

Milé sestry, milí bratří,

máme dnes liturgickou památku svatého Lva Velikého, velkého papeže a církevního učitele 5. století, jednoho z mála západních starokřesťanských teologů, který výrazně zasáhl do celocírkevních teologických sporů své doby, tedy nejen na křesťanském Západě ale i Východě. Byla to jeho geniální teologická syntéza napsaná formou listu konstantinopolskému patriarchovi Flaviánovi (slavný Tomus Leonis nebo také Epistola ad Flavianum), která velmi inspirovala a ovlivnila formulaci víry v Kristovy dvě přirozenosti, pravé Božství a pravé lidství spojené v jedné jediné osobě, formulaci slavnostně přijatou jako pravdu víry na Chalcedonském koncilu roku 451.

Přesto dnes zaměřme svou pozornost opět na biblická čtení. Tentokrát snad ani ne tak na čtení první – dnes je z Pavlova listu Titovi, jedné z takzvaných pastorálních epištol, protože dnešní úryvek je ve svých formulacích natolik jasný a konkrétní, že k němu není asi mnoho co dodávat. Zaměřme se tedy na evangelium, především na jednu jedinou jeho větu.

Slyšíme Ježíšův příměr o služebníkovi svého pána, který i když udělá všechno, co mu je přikázáno a co od něj jeho pán očekává, splní jen svou povinnost, a proto si nemůže nárokovat žádné zvláštní děkování, žádnou zvláštní odměnu. Je to příměr, který zejména antickému člověku musel být velmi dobře a snadno pochopitelný.

Na jeho pozadí Pán Ježíš vybízí své posluchače, své učedníky a tedy i všechny nás: «Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: Jsme jenom služebníci». Tak slyšíme v liturgickém překladu, ale řečtina, originální kanonický jazyk Nového zákona, je ve své formulaci ještě výraznější: «řekněte: služebníci neužiteční jsme (legete hoti douloi achreioi esmen)». Stejně tak překládá i svatý Jeroným ve své Vulgátě, klasickém latinském překladu Písma, který byl na křesťanském Západě užíván po celá staletí: dicite servi inutiles sumus.

Jelikož jde o slova velmi silná a navíc velmi známá a tolikrát různě citovaná, zastavme se právě nad nimi, nechme se jimi oslovit, zasáhnout v srdci jako «mečem Božího slova», jímž skutečně jsou, rozjímejme o tom, co (pro nás) mohou znamenat.

Read More »

Slovo k povzbuzení na pondělí 9. listopadu 2020, na svátek Posvěcení lateránské baziliky

Lis 9, 2020   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na pondělí 9. listopadu 2020, na svátek Posvěcení lateránské baziliky

Milé sestry, milí bratří,

na dnešní den připadá svátek Posvěcení lateránské baziliky, svátek slavící posvěcení římské baziliky Nejsvětějšího Vykupitele a svatých Janů (myšleno Křtitele a Evangelisty), chrámu, který nese titul Mater et caput omnium ecclesiarum Urbis ac Orbis („Matka a hlava všech kostelů Města a světa“). Je to proto, že právě lateránská bazilika je stále hlavní papežskou katedrálou, při které od dob císaře Kosntatntina až do pozdního středověku, tedy od 4. do 14. století, měli papežové skutečně své sídlo. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že samozřejmě reálně nejvýznamnějším kostelem je bazilika svatopetrská, protože je to především hrob svatého Petra, který papežství i celému Římu dává jeho církevní i teologický význam.

Svátek, slavený v celé církvi na dnešní den 9. listopadu již někdy od 12. století, připomíná tedy radost z posvěcení původní baziliky z první poloviny 4. století. K této radosti se má dnešním svátkem liturgicky připojit celá katolická církev, všichni křesťané hlásící se ke společenství s římským biskupem na celém světě. Svátek nám však připomíná ještě mnohem víc…

Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 8. listopadu 2020, na 32. neděli v mezidobí – A

Lis 7, 2020   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 8. listopadu 2020, na 32. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

jak se blíží konec liturgického roku a začátek toho dalšího – za dva týdny máme již slavnost Krista Krále a týden poté první neděli adventní, tak biblická čtení při mších svatých pomalu ale jistě začínají zacilovat naši duchovní pozornost, tedy naši mysl a kéž by i srdce na témata vpravdě eschatologická, respektive apokalyptická. Na taková, která odhalují tajemství (to je pravý význam slova apokalypsis, „odhalení věcí skrytých“) týkající se posledních věcí (to je zase významem slova eschata, „poslední věci“), konce světa, Kristova druhého příchodu a posledního soudu. A také tajemství vztahující se na konec našeho vlastního života, na naši smrt, tedy na chvíli, až se naše duše oddělí od těla a přijde před Boží soukromý soud. Letos je tato eschatologická apokalyptika biblických čtení umocněna ještě navíc časem končícího „dušičkového týdne“, časem modliteb za zemřelé a návštěv hřbitovů. A především skutečností, že se spolu s celým světem nacházíme v opravdu těžké době nynější pandemie se všemi jejími nebezpečími, omezeními a těžkostmi, se smrtí a bolestí, které také přináší.

Ve druhém čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům máme před sebou naštěstí velmi útěšná slova. Hovořila o údělu těch Kristových přátel, kteří již prošli smrtí: Nemusíme pro ně truchlit jako ti, kteří nemají naději, protože zemřelí, kteří umírají v Pánu, zůstávají s ním spojeni na věčnosti a v blaženosti očekávají konečné dovzkříšení těla, ke kterému dojde při Kristově druhém příchodu na konci světa. Pak úryvek pokračoval pasáží o těch, kteří se ho dočkají zde na zemi, nicméně s tím, že v konečném údělu Kristových věrných pak nebude rozdíl. A my se snad můžeme odvážit doufat, že podobně Pavlova útěšná slova platí i o těch spravedlivých, kteří Krista, Boha nějak milovali, aniž ho znali, aniž ho třeba mohli poznat.

V evangelijním úryvku zaznělo jedno ze tří velkých a krásných podobenství z pětadvacáté kapitoly Matoušova sepsání, jedno ze tří podobenství o konci života a světa, o posledním soudu. Konkrétně jsme dnes slyšeli první z nich: o deseti pannách, o pěti prozíravých a pěti pošetilých.

Toto evangelijní podobenství bylo předznamenáno překrásným úryvkem z deuterokanonické starozákonní knihy Moudrosti (deuterokanonické znamená doslova „druhokánonové“ neboli „druhoseznamové“. tedy jedné z těch několika biblických knih, kterou za součást Starého zákona považovaly především židovské komunity žijící mimo Palestinu): Zůstat bdělým, čekat pokorně na příchod Pána a především snažit se nasbírat olej Boží milosti, lásky a dobrých skutků do zásoby, a to i pro případ pozdějšího usnutí, v tom spočívá pravá moudrost, ta Boží, převyšující chytráctví světa. Možná tak nějak můžeme souvislost mezi těmito dvěma čtením číst.

Jak si tuto pravou moudrost nějak konkrétně představit, o tom je nejen dnešní první čtení, ale vlastně celá kniha Moudrosti. Jak víme, je to jedna z nemladších, ne-li úplně nejmladší starozákonní kniha, a proto reflektuje (a samozřejmě především pak živí a ještě více prohlubuje) již velmi zralou starozákonní víru.

Read More »

Slovo k povzbuzení na sobotu 7. listopadu 2020, sobotu 31. v mezidobí

Lis 6, 2020   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na sobotu 7. listopadu 2020, sobotu 31. v mezidobí

Milé sestry, milí bratří,

dnes naposledy v rámci biblického čtení na pokračování otevíráme list svatého Pavla Filipanům (v příštím týdnu se ve všedních dnech bude číst z Pavlových pastorálních epištol), a tak by možná bylo namístě dokončit pokusy o rozjímání nad jeho jednotlivými úryvky. Ale vzhledem k tomu, že jsme se shodou okolností právě nad dnešním úryvkem snažili podrobněji rozjímat před několika týdny, kdy se četl na 28. neděli v mezidobí (konkrétně to bylo 11. října, což byla poslední neděle, kdy mohly být veřejné bohoslužby aspoň pro 100 osob), zaměřme dnes svou pozornost na úryvek evangelijní. Kdo by si chtěl případně přečíst příslušné rozjímání nad úryvkem z listu Filipským, je možné je dohledat v archivu našeho webu.

V Lukášově podání máme dnes před sebou několik vět Pána Ježíše: Nejprve o věrnosti při správě «nespravedlivého mamonu», tedy při správě pozemských hmotných statků, a to i v maličkostech. Na to navazují slova o nemožnosti sloužit dvěma pánům, zejména když tím druhým pánem je právě mamon: «Nemůžete sloužit Bohu i mamonu». Pak vše končí ostrým slovem proti posmívajícím se farizeům, odhalujícím «ohavnost» v jejich jednání.

První, co může zaujmout, je otázka, proč je vlastně veškerý hmotný majetek nazván «nespravedlivým». Je to nejspíš proto, že pozemské statky nejsou od samého začátku soukromého vlastnictví spravedlivě rozděleny, lidé tak nemají stejný přístup k hmotnému zabezpečení, navíc s nestejnou mírou píle a pracovitosti se o hmotný majetek starají. Proto veškerý pozemský majetek nese v sobě vždy určitý díl nespravedlnosti, vždy je nějak «nespravedlivým mamonem», o tom dobře věděl už starozákonní člověk.

Jistěže «mamonem», který se stane pánem člověka a kterému člověk začne sloužit, může být v posledku jakékoli bohatství, jakýkoli možný majetek, nejen ten hmotný ale i ten nehmotný. Tak ostatně majetku rozumí i právní mluva. Přesto zvláštní důraz v Ježíšově slově leží jednoznačně na majetku hmotném, hmatatelném, zpravidla vyčíslitelném také v penězích. Ostatně právě tento druh majetku a bohatství vystihuje původně aramejské slovo mamón, v evangeliu použité v pořečtěné formě.

Není tedy možné – říká Pán Ježíš – současně sloužit Bohu a hmotnému majetku a bohatství, není možné si oba zvolit za své pány, není možné oběma dát své srdce.

Read More »

Slovo k povzbuzení na pátek 6. listopadu 2020, pátek 31. v mezidobí

Lis 5, 2020   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na pátek 6. listopadu 2020, pátek 31. v mezidobí

Milé sestry, milí bratří,

na dnešním úryvku z listu Filipanům mohou poněkud udivit či aspoň uvést do rozpaků hned úvodní Pavlova slova: «Jednejte všichni tak, jak jednám já, a dívejte se na ty, kdo žijí podle mého příkladu». Není to troufalost něco takového napsat, dávat se takto za příklad, není v tom obrovská pýcha?

Asi by tomu tak bylo, kdyby autorem těchto slov nebyl svatý Pavel a kdyby nebyla součástí Božího slova. Jako takové je přeci Bohem inspirované („vdechnuté“) a Bůh by těžko někomu vdechoval do mysli a srdce nepokoru anebo ho vedl k troufalým slovům. Asi těžko by se něco takového stalo součástí Nového zákona. Proto se musíme pokusit hledat jiné vysvětlení…

Apoštol totiž nejspíše nemluví o svých ctnostech, které by dával za příklad. Ty jako svatý bezpochyby měl, ale rozhodně se s nimi nechtěl chlubit. Vždyť na jiných místech svých listů vícekrát píše, že se nechce chlubit ničím jiným než svými slabostmi, že sám se považuje dokonce za posledního z apoštolů, nedochůdče, že nechce sám sebou nikdy zastínit Krista a že jen Boží milostí je tím, kým je, a že právě kvůli jeho (opakovaně přiznávané) slabosti se může projevit Boží síla.

Svým dáváním se za příklad tedy musí mít na mysli něco jiného, ne sebe samého. Nejspíše to, jak ke Kristu přilnul po svém podivuhodném obrácení, jak ho Pán Ježíš natolik uchvátil, že na něj pak upnul veškerou svou naději, jak jemu zasvětil celý svůj následný život, jak vztah k Pánu Ježíšovi se stal jeho životem. I to přeci zmiňuje vícekrát ve svých listech.

V tomto smyslu pak apoštolova výzva «jednejte všichni tak, jak jednám já» není svědectvím o něm samotném, ale o Boží dobrotě, o Pánu Ježíš. Pavel poukazem na svou vlastní zkušenost, na svůj vlastní příklad jen zve čtenáře svého listu, aby se k Boží dobrotě také utekli, aby se nechali Kristem uchvátit a v přátelství s ním našli nejdůležitější vztah svého života. Aby v tomto smyslu učinili to, co učinil on.

Vyzývat k něčemu takovému pak není vůbec nic troufalého, vůbec nic pyšného, naopak. Vždyť jde jen o zopakování Boží Kristovy výzvy a o svědectví, že ji lze následovat, že lze Krista následovat.

V následujících řádcích nás pak svatý Pavel ujišťuje o věčnosti: «My však máme svou vlast v nebi… on (Kristus) přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené». I to by se někomu mohlo zdát celkem troufalým vyjádřením, kdyby ovšem nebylo řečeno v podobném duchu jako předešlá výzva. Ani tato Pavlova slova bychom totiž neměli číst jako nějaké sebejisté tvrzení, že se do věčnosti s jistotou dostane či dostaneme. Ale opět jako vyznání Boží dobroty, že věčnost je, že je nám nabídnuta, že díky Pánu Ježíšovi a jeho milosti máme naději. Apoštol jen vyznává, co díky svému následování Krista mohl poznat, co mu bylo dáno poznat, o čem se mohl již zde na zemi přesvědčit: Že věčnost je a že i slabí lidé mají naději na její dosažení, právě pro Boží dobrotu a milosrdenství, pro Kristův kříž.

Read More »

Slovo k povzbuzení na čtvrtek 5. listopadu 2020, čtvrtek 31. v mezidobí

Lis 4, 2020   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na čtvrtek 5. listopadu 2020, čtvrtek 31. v mezidobí

Milé sestry, milí bratří,

máme před sebou další úryvek z listu Filipanům. Úryvek, ve kterém se charakteristika Pavlových listů, že se jeho osobní vyznání v různých podobách a s různými akcenty prolíná s velkými teologickými a morálně teologickými tématy, projevuje obzvlášť výrazně.

Apoštol na vlastním příkladu ukazuje, jak «vnější věci» ve srovnání «s oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše» jsou ve skutečnosti jen «škodou» (anebo «ztrátou», jak zní jiný možný překlad řeckého zémia). K podobnému postoji vybízí i adresáty listu.

Přičemž těmi «vnějšími věcmi» nemyslí svatý Pavel nic menšího než příslušnost k vyvolenému židovskému národu, navíc z Benjaminova kmene, obřízku osmého dne a  zejména dodržování mojžíšského Zákona ve farizejském duchu. Nezapomeňme, že farizeové jakožto stoupenci lidového obrodného hnutí byli těmi, kteří se snažili skutečně velmi poctivě dodržovat Zákon v duchu rabínských předpisů. Jejich silně negativní obraz v Novém zákoně nechce zpochybnit tuto jejich poctivost, ale chce ukázat na jejich skutečnou tragédii, která je navzdory jejich dobře míněným snahám potkala. Spočívala v přesvědčení právě o jakési „samospasitelnosti“ vlastní poctivosti, v přílišném ulpění na některých nepodstatných vnějších věcech. To pak mohlo být skutečně na škodu a také bylo, vždyť většina farizeů se s Pánem Ježíšem ve svém životě tragicky minula, nepřijala ho jako Božího Mesiáše.

Jak tedy rozumět Pavlově výzvě? Jistě nejprve v kontextu novozákonního vykrystalizování křesťanství jakožto «smlouvy nové a věčné», kdy rituální část Tóry je překonána a mravní část naplněna svým smyslem: láskou, kterou nabízí Kristova milost. V kontextu, kdy farizejství již nestačí, ba může být na škodu. Ke spáse již totiž není nutné dodržovat rituální předpisy Starého zákona a spása se nedá nárokovat ani za pouhé dodržování mravních předpisů. Především je třeba přilnout ke Kristu, nechat se jím ospravedlnit a spasit, což je mnohem cennější a lepší než dříve dobrá starozákonní snaha dojít očištění. Tak tomu měli porozumět Filipané, zejména pokud se někdo z nich dostal do vlivu judaizujících kazatelů, tak tomu máme rozumět i my.

Ale můžeme se pokusit dnešní Pavlovo slovo pochopit a vyložit i obecněji, můžeme zkusit zobecnit a tím rozšířit pojem «vnějších věcí», co všechno si pod nimi můžeme přestavit. V každém případě pod ně můžeme zahrnout všechny věci skutečně vnější, jakými jsou například vzhled, bohatství, postavení, pověst u druhých a podobně, tedy ty věci, které opravdu sotva ulpí na povrchu. To je celkem jasné.

Jestliže však mezi «vnější věci» zahrnul Pavel i obřízku, příslušnost k židovskému národu a snahu o dodržování (rituálních) předpisů mojžíšského Zákona, což jsou bezpochyby i nějak věci vnitřní, pak mezi ně musíme podobné věci, které již nějak patří k našem nitru, ale ještě jím nejsou, ještě nejsou tím nejvnitřnějším a tedy nejpodstatnějším, zahrnout i my. Třeba naše dovednosti a schopnosti. Na tom všem si totiž můžeme zakládat a často také zakládáme, dokonce se někdy pro ně můžeme považovat i za nějak nadřazenější druhým, pokud některou z těchto «vnějších věcí» máme třeba i v nějaké větší míře než někdo jiný.

Read More »

Slovo k povzbuzení na středu 4. listopadu 2020, sv. Karla Boromejského

Lis 3, 2020   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na středu 4. listopadu 2020, sv. Karla Boromejského

Milé sestry, milí bratří,

v dnešním prvním čtení se opět výrazně projevuje to, co je charakteristické snad pro všechny Pavlovy listy, zvlášť pro list Filipanům, z něhož nyní čteme. Je to stálé prolínání základního křesťanského vyznání víry v Pána Ježíše, nauky o Boží milosti, mravního apelu, povzbuzení a Pavlových osobních vyznání.

Nauka o milosti je jedním z ústředních témat Pavlových listu i celé jeho teologie. Ne nadarmo bývá Pavel nazýván Apostolus gratiae („Apoštol milosti“). Jeho tak jasné přesvědčení o primátu milosti – v posledku všechno je dílem Boží milosti vyvěrající z Kristova kříže – pochází především z Boží inspirace (Pavlovy listy jsou součástí Božího slova), ale bezpochyby k tomu přispěla i apoštolova vlastní zkušenost s Kristovou milostí, začínající podivuhodným setkáním s Kristem na cestě do Damašku, které pak proměnilo úplně celý jeho život. Milost natolik provázela celé Pavlovo apoštolské působení, že mohl vyznat «jen milostí Boží jsme to, co jsem».

V různých souvislostech a s různými akcenty se tak primát milosti prolíná všemi Pavlovými listy. Dnešní úryvek je v tomto ohledu ovšem obzvlášť výrazný: «Jako jste vždycky projevovali poslušnost, tak i teď pracujte s úzkostlivou bázní na tom, abyste došli spásy… Vždyť i to, ž chcete, i to, že pak jednáte, působí přece ve váš Bůh…» je překrásnou formulací toho, co bychom mohli nazvat „křesťanská představa lidské spolupráce s Boží milostí“, tedy toho, o čem by celý náš křesťanský život měl vlastně být.

Boží milost předchází všechno naše dobré činění, provází je a vede k završení («vždyť i to, ž chcete, i to, že pak jednáte, působí přece ve váš Bůh»), ale na člověku je, aby – pohnut a posílen touto Boží milostí – s ní spolupracoval, aby se také snažil («pracujte s úzkostlivou bázní na tom, abyste došli spásy»). Boží milost se projevuje především jako Boží síla, onen impuls k dobru a síla je vykonat. Ne nadarmo svatý Augustin, nazývaný tak také Doctor gratiae („Učitel milosti“), který ve své teologii milosti byl ovlivněn velmi silně právě svatým Pavlem, popisuje zkušenost milosti především jako zkušenost Boží pomoci, milost jako adiutorium Dei („pomoc Boží“).

A právě tak nějak si můžeme působení Boží milosti samozřejmě představit i my: Jako impuls k vykonání dobra, k následování Pána Ježíše, k poslušnosti jeho slovu, jako sílu toto dobro pak vykonat, případně se postavit opačnému zlu. Jako impuls Boží, který se musíme snažit zachytit, jako Boží sílu, kterou se máme nechat vést. V tom spočívá naše spolupráce, kdy dochází ke kýžené synergía, „spolupůsobení“ Boha a nás.

Read More »

Slovo k povzbuzení na úterý 3. listopadu 2020, sv. Martina de Porres

Lis 2, 2020   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na úterý 3. listopadu 2020, sv. Martina de Porres

Milé sestry, milí bratří,

po nedělní slavnosti Všech svatých a včerejší Vzpomínce na všechny věrné zemřelé se dnes opět vracíme ke všednodenní biblické četbě na pokračování. Zároveň slavíme památku svatého Martina de Porres, dominikánského řeholníka, jehož život můžeme klidně číst jako pozoruhodné naplnění výzvy z dnešního prvního čtení.

V úryvku z listu Flipanům máme před sebou jeden z nejkrásnějších novozákonních hymnů o Pánu Ježíšovi. Christologické hymny, kterých v Novém zákoně – zvlášť v listech svatého Pavla, ale třeba i v Apokalypse – máme povícero, jsou krásným příkladem vyznání víry v Krista formou oslavné písně, formou chvalozpěvu. Často byly užívány v nejranější křesťanské liturgii, modlili se je již první křesťané (a v tomto ohledu je celkem jedno, zda je například svatý Pavel již z liturgie převzal a vložil do svých listů, anebo tomu bylo naopak).

Ten dnešní hymnus je jedním z nejkrásnějších a nejvýznamnějších vůbec. Dobře jej známe (přinejmenším jsme jej četli nedávno, před několika týdny v rámci nedělní bohoslužby) a církev se jej stále pravidelně modlí v rámci modlitby breviáře, denní modlitby církve (každou neděli při večerních chválách). Je to hymnus, ve kterém je shrnuto vlastně všechno podstatné o Pánu Ježíšovi: Jeho Božství («ačkoli má božskou přirozenost»), tajemství jeho vtělení, tedy přijetí i lidské přirozenosti («stal se jedním z lidí»), tajemství kříže, jeho vykupitelské smrti na kříži pro naši spásu («a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži»), tajemství jeho zmrtvýchvstání i následného oslavení («proto ho také Bůh povýšil»). Hymnus tak shrnuje, kým Kristus je («Ježíš Kristus je Pán»), proč ho následovat, proč se mu klanět («musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí»).

Někdy také bývá nazýván hymnem o Ježíšově pokoře, a to zcela správně. Celé tajemství našeho vykoupení je přenádherným projevem Boží pokorné lásky k nám – co může být větší pokorou, než že Bůh na sebe bere lidskou přirozenost a Boží Syn na kříži za člověka pro jeho spásu umírá. To se pochopitelně nějak prolíná celým Novým zákonem, ale právě hymnus z listu Filipanům Boží pokoru opěvuje asi ze všech nejvíc.

Read More »

Slovo k povzbuzení na pondělí 2. listopadu 2020, na Vzpomínku na všechny věrné zemřelé

Lis 1, 2020   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na pondělí 2. listopadu 2020, na Vzpomínku na všechny věrné zemřelé

Milé sestry, milí bratří,

při včerejší veliké a krásné slavnosti Všech svatých jsme oslavili všechny svaté, všechny spasené všech dob, tedy všechny ty, jejichž duše jsou již v nebi, v plnosti nebeské radosti kolem trůnu Beránkova. Dnes zase vzpomínáme na všechny věrné zemřelé, jak se dnešní památka (slavená na křesťanském Západě od konce 10. století, na celou církev rozšířená po celé církvi) také jmenuje.

Mezi tyto věrné zemřelé patří pochopitelně i všichni svatí slavení včera, ale je to společenství ještě větší. Patří mezi ně i všichni ti, kteří sice zemřeli „v řádu spásy“, ale jejichž duše ještě nedosáhly její plnosti, ještě procházejí posmrtným dočištěním. Důvodem toho je, že ve chvíli smrti, kdy se oddělily od svých těl, neodešly na věčnost ještě zcela připravené. Že takové jsou duše možná mnohých lidí, to si asi můžeme i oprávněně myslet. Vždyť u tolika lidí se zdá, že umírají nějak v přátelství s Bohem, ale možná ne s ním zcela smířeni, možná ne zcela připraveni na odchod k němu, možná ne zcela proměněni ke Kristově podobě. Však si zkusme představit, jaké by to bylo asi s námi, kdyby k nám nenadále přišla smrt a i naše duše se oddělila od našeho těla a už by nemohla nic napravit…

Ostatně právě toto vědomí, právě tato vpravdě realistická zkušenost byly patrně důvodem vzniku a rozšíření dnešní vzpomínky, liturgické praxe modlitby za zemřelé.

Především na tyto zemřelé – na duše v očistci – dnes zvlášť vzpomínáme. Prakticky tak asi vzpomínáme spíše na všechny zemřelé, protože krom kanonizovaných svatých o nikom nemůžeme s jistotou vědět, že už je v nebi. A hlavně o nikom nemůžeme vědět, že by jeho duše byla zavržená, v pekle. Modlíme se tak za duše všech (nejen) svých zemřelých, za dokončení a urychlení procesu jejich dočištění, za skončení jejich procesu přípravy k nebeské hostině, pokud jsou tedy ještě v očistci.

Co vše je obsahem dnešní Vzpomínky na všechny věrné zemřelé, především jak bychom měli dnešní den snad duchovně prožít, velmi výstižně shrnují dnešní biblická čtení (jsou vybrána z těch, které nám liturgie nabízí pro mše za zemřelé).

Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 1. listopadu 2020, na slavnost Všech svatých

Říj 31, 2020   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 1. listopadu 2020, na slavnost Všech svatých

Milé sestry, milí bratří,

dnešní veliká a starobylá slavnost – letos dokonce připadá na neděli – je oslavou všech svatých všech dob, těch, kteří již došli plnosti spásy a jsou v nebi. Začala se slavit již někdy ve 4. století, krátce po skončení pronásledování křesťanů v římském impériu, nejprve na křesťanském Východě jako svátek všech mučedníků, od 7. století se svátek začal slavit podobně i na křesťanském Západě. Od 8. století na Západě pak nejen jako svátek svatých mučedníků, ale jako svátek úplně všech svatých, totiž mučedníků, vyznavačů i všech ostatních.

Slavíme tedy onen «veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků», zástup stojící před trůnem Beránkovým a vzdávající mu dík za záchranu, jak čteme v dnešním čtení prvním, jak tento zástup svatých (mučedníků) viděl vizionář Jan. Je to zástup, ve kterém nejsou jen mučedníci, ale i všichni ostatní svatí, všichni, kteří ve svém životě následovali Beránka, poznali ho a zamilovali si ho, nechali se jím spasit a vybělit svůj šat jeho svatou krví. Do tohoto zástupu dokonce patří i ti, kteří Krista za svého pozemského života nemohli z různých důvodů poznat, ale přesto ho milovali, aniž ho znali, protože si zamilovali Boha, jak uměli, a dobro (to jsou svatí z řad „anonymních křesťanů“, jak by řekl Karl Rahner).

Máme prostě oslavu všech svatých, všech spasených všech dob, nejen těch slavnostně kanonizovaných (oficiálně církví zařazených do seznamu, kánonu svatých), ale i všech ostatních, těch mnohých bratří a sester, křesťanů, ale i nekřesťanů, o jejichž svatosti věděl Bůh a třeba jen jejich nejbližší okolí. Slavíme prostě všechny ty, kteří byli předobrým Bohem uznáni – ať již „hned“ po smrti anebo „po“ dočištění v očistci – hodni nebe. Byl to ostatně sám Bůh, který je svou milostí do nebe dovedl, svatí tuto milost jen přijali, nevzpírali se jí, spolupracovali s ní a nechali se jí vést, ať už po celý život, po jeho část, anebo aspoň v rozhodující chvíli odchodu z něj.

Dnešní slavnost nás se všemi těmito svatými – s „církví nebeskou“ – duchovně a liturgicky spojuje, dává nám je všechny za příklad. Zároveň nás pohledem do nebe chce také povzbudit a potěšit, podobně jako pohledem do nebe chtěl apokalyptik Jan povzbudit všechny čtenáře svého Zjevení.

Pohled do nebe, na veliký zástup svatých nás může jistě povzbudit a potěšit v mnohém, ve dvou zásadních věcech však asi obzvlášť: Jednak v tom, že věčnost je, že je plností radosti, že smrt spravedlivého není počátkem nicoty, nýbrž přechodem do světa Božího, že nebe není jen projekcí a zbožným přáním, když můžeme zahlédnout ty, kteří do věčnosti již došli, že do nebe se máme těšit (budeme-li ho tedy uznáni hodni…). A jednak nás chce povzbudit a potěšit, že svatost je něco skutečného, možného a především krásného, něco, co by nás mělo těšit, něco oč bychom měli s Boží pomocí usilovat. „Mohli mnozí, mohli mnohé, tak proč ne ty, Augustine“ je známé a tolikrát opakované slovo svatého Augustina z jeho vlastních Vyznání, které by mohlo povzbudit zvlášť dnes i nás.

Read More »

Stránky:«1...2122232425262728»