Slovo k povzbuzení na pátek 22. ledna 2021, sv. Vincence, jáhna a mučedníka

Led 21, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na pátek 22. ledna 2021, sv. Vincence, jáhna a mučedníka

Milé sestry, milí bratří,

dovolte tři krátké poznámky; ke každému z biblických čtení jednu a třetí pak k dnešnímu světci, svatém Vincenci, jáhnovi a mučedníkovi.

V prvním čtení stále pokračujeme v Listě Židům. Již několik dní se před námi otevírají řádky „centrálních kapitol“ listu pojednávajících o Kristově velekněžství, které nekonečně převyšuje a tudíž také nahrazuje to starozákonní, neboť má sílu zprostředkovat člověku Boha. Spočívá totiž v dokonalé Kristově oběti na kříži a nabízí skutečné odpuštění hříchů.

Pisatel listu ukazuje, jak právě v Kristu se naplnilo krásné Jeremiášovo mesiánské proroctví, které dnešní úryvek cituje: Kristova milost má sílu zasáhnout a proměnit lidské srdce, vlít lásku, má sílu otevřít lidskou mysl pro poznání Boha, dát světlo, a to vše díky odpuštění hříchů. To je ovoce Kristova velekněžství, které jakožto velekněžství Božího Syna není přenositelné na nikoho jiného, ale jen tajemně pokračuje v kněžství svátostném.

Nejvlastnějším úkolem nositele svátostného kněžství, nehodného člověka, kterému byla bez jeho jakýchkoli zásluh svátostí kněžského svěcení svěřena Boží svátostná moc, je – vedle hlásání evangelia – vysluhovat svátosti. Samozřejmě, že i řada dalších duchovních, organizačních a praktických úkolů je součásti knězova poslání, bez jejich naplňování ani ty svátosti by vysluhovat mnohdy nešlo, ale vrcholem jeho poslání je opravdu zprostředkovávat tajemně (tedy svátostně) Krista, jeho odpuštění, jeho milost. Svatý Tomáš Akvinský to vidí docela jasně: Hlavním účinkem svátosti svěcení je svěření svátostné moci (potestas sacramenti), především moci vysluhovat eucharistii a odpouštět hříchy.

Tyto úvahy – krom toho, že by se měly stát především podnětem ke zpytováním svědomí pro nás, nehodné kněze – nám všem připomínají, že svátosti jsou vrcholem Kristovy velekněžské účinné přítomnosti mezi námi. Svátosti mají největší sílu proměnit lidské nitro k lásce, posílit jeho víru a odpustit hříchy, je-li srdce člověka dostatečně otevřené. Vždyť právě to jsou účinky křtu, potvrzené a upevněné biřmováním, živené eucharistií a stále znovu očišťované svatou zpovědí. Ve svátostech je Kristus s jistotou – bez ohledu na knězovy kvality či nekvality, ex opere operato – přítomen. Narozdíl od hlásání evangelia, které je vždy na knězi a jeho kvalitách či nekvalitách také nějak závislé, je ex opere operantis.

Tak tolik snad k prvnímu čtení. Druhá poznámka se týká dnešní úryvku evangelijního. Slyšeli jsme souhrnné svědectví o povolání dvanácti apoštolů a seznam jejich jmen. Už samotný začátek «Ježíš (…) zavolal k sobě ty, které sám chtěl» naznačuje, že apoštolská služba, potažmo svátost kněžství je Kristovým Božím povoláním, darem, ne něčím, co by si člověk mohl nárokovat. «A ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat, a to s mocí vyhánět zlé duchy» zase říká, že úkolem apoštola a jejich nástupců je opravdu hlásat evangelium a vysluhovat svátosti, zvlášť jimi pak «vyhánět zlé duchy». Ale nejprve je jeho osobním úkolem být s Ježíšem. Jen tak může být schopen ve své službě vytrvat a konat ji tak a tam, jak a kde má, jen tak to, co pak záleží i na knězi, může být také účinné. A také si nesmí nebýt příliš jistý sám sebou, protože mezi apoštoly Pán Ježíš zavolal i «Jidáše Iškariotského, který ho pak zradil».

Read More »

Slovo k povzbuzení na čtvrtek 21. ledna 2021, sv. Anežky Římské, panny a mučednice

Led 20, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na čtvrtek 21. ledna 2021, sv. Anežky Římské, panny a mučednice

Milé sestry, milí bratří,

dnes slavíme další nesmírně oblíbenou starokřesťanskou svatou, mladičkou pannu a mučednici Anežku. Její kult se v latinské církvi ještě v křesťanském starověku natolik rozšířil, že její jméno se dostalo mezi několik svatých jmenovaných v Římském kánonu, základní eucharistické modlitbě západní církve (Římský kánon je nynější První eucharistická modlitba). Zaměřme dnes svou pozornost tudíž právě na ni, a to – podobně jako včera v případě svatého Šebestiána – opět formou jakéhosi „svatého medailonku“, „svatého obrázku“.

O svaté Anežce Římské se dočteme již ve starých římských martyrologiích ze 4. století. V témže století o ní píše ve své sbírce oslavných kázání De virginibus („O pannách“) svatý Ambrož, jeden ze čtyř velkých latinských církevních otců a arcibiskup milánský, čteme o ní u Prudentia, významného římského básníka, zmiňuje se o ní i svatý papež Damasus. O vlastním mučednictví se pak barvitě dočteme ve slavné Passio, v legendárním vyprávění, spisu, který sice byl připisován již svatému Ambrožovi, ale patrně je přeci jen o něco pozdější. Ještě v Konstantinově době, tedy před polovinou 4. století, je nad Anežčiným hrobem na Via Nomentana postavena bazilika nesoucí její jméno, bazilika svaté Anežky Vně hradeb.

Kdybychom se pokusili střípky z těchto pramenů dát nějak dohromady, bez hlubšího rozlišování přesného stáří či přísně historické věrohodnosti jednotlivých detailů (nezapomeňme, že taková je prostě legenda, neřeší až tak historicitu všech jednotlivin, ty mnohdy nelze zcela ověřit, ale vždy předává pravdivě celkový obraz, to podstatné na tom či onom světci), rozvinula by se před námi asi následující mozaika:

Svatá Anežka (její jméno má nejspíše řeckou etymologii, znamená „čistá“, ale není úplně jisté, zda toto jméno skutečně nosila, anebo zda není spíše její charakteristikou) pocházela z urozené římské patricijské rodiny. Není jisté, zda její krátký život – stala se mučednicí v pouhých dvanácti či třinácti letech – se odehrál v době Deciova (císařem 249 až 251) či Valeriánova (císařem 253 až 260) anebo Diokleciánova (císařem 284 až 305) pronásledování, přičemž to poslední se zdá být nejpravděpodobnější. V každém případě během jednoho z těchto velkých pronásledování.

Jisté ale je, že byla křesťankou a že její mučednictví mělo dva důvody, podobně jako u řady jí podobných slavných panen mučednic: Nezřeknutí se křesťanské víry ani pod hrozbou krutého mučení ani v jeho průběhu a zachování panenství pro zasvěcení se nebeskému Snoubenci, Kristu. Jednotlivé prameny vyprávějí i detaily jejího passio („mučení“): Byla udána jako křesťanka, odsouzena k trestu smrti, protože se odmítla své víry vzdát, stejně jako odmítala jakékoli urozené nápadníky, včetně prefektova syna. A když pak byla odvlečena do nevěstince, svlečena do naha a dána ke zneuctění římským mladíkům, zázrakem byla uchráněna zneuctění, když její nahotu přikryly dlouhé vlasy či oslnivá zář. Když se k ní měl přiblížit sám prefektův syn, padl na zem (jako) mrtev, na Anežčinu přímluvu byl zase vrácen k životu.

Anežka pak byla sťata, a to způsobem, jak se zabíjejí obětní beránci (odtud pak starobylý zvyk, že právě na Anežčině hrobě se odnepaměti žehnají dva beránci, z jejichž vlny se pak tkají arcibiskupská palia). Stalo se tak na Circo Agonale, dnešní Piazza Navona v centru Říma. I nad místem její popravy byl vystavěn kostel nesoucí její jméno. V něm je uctívána  její lebka, zbytek těla je uložen a uctíván v bazilice Sant‘Agnese Furi le Mura.

Read More »

Slovo k povzbuzení na středu 20. ledna 2021, na památku sv. Šebestiána, mučedníka

Led 20, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na středu 20. ledna 2021, na památku sv. Šebestiána, mučedníka

Milé sestry, milí bratří,

po řadě dnů, kdy jsme se snažili rozjímat především nad Božím slovem, nad biblickými čteními, zkusme dnes svou pozornost zaměřit na svatého, jehož památku dnešního dne slavíme, na svatého mučedníka Šebestiána. Je totiž nejen jedním z velmi tak často zobrazovaných svatých (známe přeci tak mnohá vyobrazení či ztvárnění svatého Šebestiána jako mladíka uvázaného ke kůlu a probodaného řadou šípů), ale i jedním z nejoblíbenějších starokřesťanských mučedníků vůbec, zejména na křesťanském Západě.

Kdybychom z různých pramenů – z martyrologií, z kázání starých církevních otců či ze zpráv o mučení (oněch slavných passiones), přičemž některé z těchto pramenů pocházejí již ze čtvrtého století, jiné jsou o poznání mladší – a ze všeobecně známých historických souvislostí si chtěli poskládat jako jakousi mozaiku (jakýsi„svatý obrázek“) o životě a mučednické smrti svatého Šebestiána, asi by se před námi rozvinulo následující:

Se Šebestiánem se dostáváme na konec století třetího. Skoro celá druhá polovina tohoto století je dobou relativního klidu pro křesťany, křesťanství je zejména za poměrně dlouhé vlády císaře Galliena víceméně tolerováno (uznáno ale pochopitelně není, neboť formálně stále platí Neronem vydaný zákon christianum esse non licet, „křesťanem není dovoleno být“). Tehdy, někdy kolem roku 263, se narodil i Šebestián, snad v Miláně a byl křesťansky vychován. Stává se vojákem a přesouvá se do císařského Říma, kde se následně dosáhne hodnosti tribuna císařské gardy.

Roku 284 – po řadě kratší dobu vládnoucích císařů – přichází na římský trůn Dioklecián (císařem je v letech 284 až 305). I on zpočátku dlouhá léta pokračuje v tolerantní politice vůči křesťanům nastolené a víceméně praktikované svými předchůdci. Až na sklonku své vlády počátkem století čtvrtého rozpoutá ovšem to nejkrvavější pronásledování křesťanů v římském impériu vůbec.

Šebestián je v té době již tribunem prétoriánské gardy, tedy důstojníkem elitní císařské jednotky. Díky tomuto svému vysokému vojenskému postavení může v této době pomáhat uvězněným křesťanům, především se stará o pohřbení těl mučedníků, ale mnohé ještě za jejich života povzbuzuje ve víře, ke statečnému vyznání, k nenechání se zlomit k obětování pohanským bůžkům (křesťané byli právě nuceni obětovat oficiálním římským božstvům, což samozřejmě pro svou víru v Krista odmítali učinit a stávali se mučedníky, aspoň ti stateční).

Protože tak Šebestián jednal celkem otevřeně, navíc i některé další vysoce postavené Římany přivedl ke křtu, bylo jen otázkou času, kdy i on – voják, pretorián – bude jako křesťan udán. Což se také záhy stalo. Byl předveden před císaře, který ho odsoudil k smrti. Následně byl proto připoután ke kůlu a proklán šípy (to je od minimálně od renesance nejčastější světcovo vyobrazení či ztvárnění). Když se zdálo, že je mrtev, vojáci opustili popravčí místo.

Přišla urozená Římanka Irena a chtěla Šebestiánovo tělo pohřbít. Nicméně zjistila, že on ještě žije. Nechala ho tedy přenést do svého domu, kde se o něj starala, až se docela zotavil. Šebestián se pak znovu statečně vrátil před císaře, káral ho za jeho pronásledování křesťanů, čímž si „vysloužil“ nový trest smrti, tentokrát „úspěšný“. Aby křesťané nemohli Šebestiánovo tělo pohřbít, poručil Dioklecián, aby bylo vhozeno do hlavní římské stoky, do Cloaca maxima.

Přesto – díky nočnímu zjevení ve snu – jeho tělo druhý den vyhledala jiná urozená Římanka jménem Lucina. Pak je – stále podle téhož nočního vidění – pohřbila v katakombách na Via Appia. Tam byly tou dobou dočasně (před pronásledovateli křesťanů) ukryty také ostatky v Římě nejcennější, ostatky svatých Petra a Pavla (proto toto místo nese také čestný titul Memoria apostolorum). Část Šebestiánových ostatků pak byla později přenesena na různá jiná místa, část jich v bazilice nesoucí jeho jméno postavené (již v konstantinovské době) nad jeho hrobem je dodnes.

Read More »

Slovo k povzbuzení na úterý 19. ledna 2021, na úterý 2. týdne v mezidobí

Led 19, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na úterý 19. ledna 2021, na úterý 2. týdne v mezidobí

Milé sestry, milí bratří,

pokračujme v našich pokusech o rozjímání nad jednotlivými úryvky z Listu Židům. Ten dnešní je již ze 6. kapitoly.

Kdybychom mu chtěli dát nějaký redakční titulek, nadpisek, možná bychom ho nazvali jako „Povzbuzení k důvěře“ anebo ještě lépe jako „Povzbuzení k naději“ (v českém ekumenickém překladu má celá kapitola nadpis „Varování před ochabnutím“, což je také příznačné).

Kdybychom navíc hledali ještě nějaké klíčové slovo dnešního úryvku, asi bychom – vedle třeba ještě několika dalších jako „důvěra“ anebo „věrnost“ – nezapomněli na slovo „naděje“ (řecky eplis, latinsky spes).

Naděje je krásnou přirozenou lidskou ctností, každý ji nějak zná ze svého života. Docela bez naděje vlastně ani nelze žít, naděje dává smysl, proč žít dál a o něco se v životě ještě snažit, o něco usilovat, anebo něco těžkého snášet.

Naděje je zároveň je jednou ze tří Božských ctností, tedy těch, které jsou (věřícímu) člověku dány, „vlity“ zvláštním nadpřirozeným Božím darem. Takováto naděje je člověku dána, aby pozdvihla jeho přirozenou lidskou naději na ještě vyšší, Božskou úroveň, aby lidskou naději vztáhla i k Božím věcem, aby dala naději vytrvat i ve všem těžkém, ve všech zkouškách, a to silou Boží.

Naděje je ze všech tří Božských ctností – narozdíl od víry nebo lásky – možná méně uchopitelná, možná i hůře představitelná, určitě méně často zmiňovaná, bude o ní bezpochyby napsáno i méně teologických traktátů. Přitom ale právě naděje – přinejmenším v jistém smyslu – je ze všech tří Božských ctností vlastně tou nejdůležitější, možná nejdůležitější i ze všech ctností vůbec…

Naděje je totiž silou všeho, života i všech jeho snah. Je i silou víry, že Bůh je a že nám chce pomoci, že mu můžeme věřit a důvěřovat jeho slovu (v tomto smyslu o naději mluvilo zvlášť dnešní čtení), je silou víry, že dodržování Božích přikázání a následování Krista má smysl, tedy i víry, že Ježíš je Boží Syn a Vykupitel, víry, že Duch svatý je náš Posvětitel, je silou víry ve věčnost, ve splnění Božích zaslíbení. Naděje je i silou lásky ve všech jejích podobách, dává lásce její sílu a vytrvalost. Naděje vlévá přesvědčení, že láska má opravdu smysl, a to za všech okolností, že jedině láska může odčinit množství našich hříchů, že právě ona je silnější než jakákoli nenávist anebo i než naše vlastní slabost.

Naděje je tedy silou života samotného, je jeho „motorem“, vnitřní silou se o něco stále snažit a důvodem, proč žít dál. Božská ctnost naděje je silou, proč svůj život nasměrovat k Bohu a dobru, proč životem směřovat k nebi.

Krásným a známým obrazem je naděje zachycena v dnešním úryvku: jako kotva. Zachytí-li se kotva pevně cíle, člověk může po jejím laně k tomuto cíli směřovat. Taková je nějak jakákoli lidská naděje (každá naděje je nějakou účastí na Božské ctnosti, i když třeba nevědomou). Ale naděje, kterou člověk má vložit v Boha, v Pána Ježíše, zvlášť. O ní čteme v dnešním úryvku, že «proniká až do samého vnitřku nebeské velesvatyně, kam pro nás jako předchůdce vstoupil Ježíš». Proniká až k samotnému Bohu, dokonce do samotného Boha, k jeho tajemství, ke Kristu, do nebe, do věčnosti. Kristus je tím pevným bodem, o který se kotva naděje může a má pevně zachytit, lano pak konkrétní podoba, vědomí naděje.

Read More »

Slovo k povzbuzení na pondělí 18. ledna 2021, Panny Marie, Matky jednoty křesťanů

Led 17, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na pondělí 18. ledna 2021, Panny Marie, Matky jednoty křesťanů

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes snad tři kratší poznámky, jednu k dnešní liturgické památce a dvě ke čtení prvnímu.

Dnešní památka – slavená takto pouze v diecézích naší země – vzývá Pannu Marii jako Matku jednoty křesťanů. Dneškem začíná také „katolický“ týden modliteb za jednotu křesťanů (církve vzešlé z reformace jej mají až o týden později), zakončený svátkem Obrácení svatého Pavla 25. ledna.

Jednota mezi křesťany, jednota církve a v církvi, za kterou ve své Velekněžské modlitbě po Poslední večeři prosil sám Pán Ježíš, je jednou z jejích známek: «Věřím v jednu, svatou, apoštolskou církev» vyznáváme v Krédu každou neděli. Je to jednota ve víře, naději a lásce, jednota vnitřní i vnější, jednota ve smýšlení i ve společenství, která by měla být poutem mezi všemi křesťany v jedné církvi i mezi sebou navzájem. «V podstatném jednota, v nepodstatném různost, ve všem však láska» je známé slovo sv. Augustina.

Panna Maria je vzývána jako Matka Boží i jako Matka církve. To už má své biblické zakotvení, zvlášť pod křížem, kdy Kristus svěřuje apoštola Jana, vzor učedníka, své matce a svou matku zase jemu – «hle tvá matka, hle tvůj syn». Má to ale i své zakotvení v kultu, kdy od starokřesťanských dob je i jako matka nás křesťanů Panna Maria vzývána, a to jak na křesťanském Východě, tak i na křesťanském Západě.

A právě toto její společné vzývání je důvodem dnešní památky. Je to mariánský kult, který katolicismus a pravoslaví a staré východní církve reálně spojuje. Navíc jsou zde i postavy sv. Cyrila a Metoděje, spojující Byzanc a Řím, jejichž slovanskou byzantskou liturgii pro Velkou Moravu schválil římský papež v kostele Panny Marie Větší před slavnou mariánskou ikonou (a právě na obnovení snah o jednotu v rámci cyrilometodějské tradice v druhé polovině 19. století se památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů také duchovně odvolává).

Dnešní památka – mimo jiné – nám tak připomíná, že modlitba ze jednotu křesťanů by měla být vlastní i každému z nás. Že bychom měli prosit i Matku Boží o přímluvu ze znovuobnovení jednoty křesťanstva. A také nám připomíná, že by nám měla být vlastní i konkrétní snaha o jednotu, kde a jak je to nějak v naší moci. Ostatně „ekumenismus zdola“ bývá často účinnější než ten oficiální, „shora“…

Vraťme se však k prvnímu čtení z Listu Židům. V dnešním úryvku – v rámci naší četby na pokračování – poprvé rozvinutěji zaznívá ústřední téma celého listu, totiž Kristovo velekněžství. «Tak si ani Kristus nepřisvojil slávu velekněžství sám, ale dal mu ji ten, který mu řekl: Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil».

Kristovo velekněžství navazuje na to starozákonní, levitské, vázané na potomstvo Árónovo. Je ale jeho naplněním a překonáním a také nahrazením; starozákonní bohoslužba byla nahrazena novozákonní, kult jeruzalémského chrámu a s ním i funkce levitského kněžství skutečně zanikly.

Kristus je Boží Syn, a proto jeho oběť na kříži za hříchy celého světa je dokonalá, jednou provždy vykonaná, nemusí a ani nemůže již být zopakována či jakkoli vylepšena: «Dokonáno jest» slyšíme na kříži.

Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 17. ledna 2021, na 2. neděli v liturgickém mezidobí

Led 17, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 17. ledna 2021, na 2. neděli v liturgickém mezidobí

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle je první nedělí po Vánocích, první v liturgickém mezidobí. Po svátku Křtu Páně jsme vstoupili opět do první části doby, která duchovně zpřítomňuje čas Kristova veřejného působení, období mezi jeho křtem v řece Jordánu a začátkem velikonočních událostí. Proto také čteme tu (nejdelší) část evangelia na pokračování, která o událostech Kristova veřejného působení svědčí, v letošním roce především podle Markova sepsání.

Dnes máme ale před sebou úryvek z Janova evangelia (pro krátkost Markova evangelia se to v letošním liturgickém cyklu „B“ stane ještě vícekrát). Protože je to krásné a důležité svědectví o událostech, které se musely odehrát krátce po Ježíšově křtu, zaměřme právě na ně dnes svou společnou pozornost (o zbylých dvou biblických čteních dnešní neděle – o povolání Samuelově či Pavlově výzvě «utíkejte před smilstvem!» – porozjímejme třeba sami).

Jan Křtitel, ustupující již do pozadí, na Krista ukazuje slovy «hle, beránek Boží» a posílá za ním dva ze svých učedníků, ti zůstanou s Ježíšem celý den. Jeden z nich, Ondřej, následně přivede i svého bratra Šimona, když mu s nadšením zvěstuje «našli jsme Mesiáše!». Díky tomu Ježíš i na Šimona pohlédne a dá mu jméno «Kéfas, to je v překladu Petr (Skála)».

Ondřej podle Janova evangelia tak není jen prvním z apoštolů, který v Ježíšovi rozpoznal očekávaného Mesiáše, vydal se za ním a nechal se jím pozvat k následování – proto mu také staří církevní otcové dali titul Protoklétos („Prvopovolaný“), ale je dokonce (spolu s tím druhým Janovým učedníkem) i prvním z lidí rozpoznávajících v Ježíšovi Krista, prvním, o kterém víme (necháme-li tedy stranou Pannu Marii, svatého Josefa, pastýře, mudrce, Simeona či Jana Křtitele). Z toho důvodu Ondřejovo «našli jsme Mesiáše!» je i pro nás tak důležité, je přímo Božím slovem pro nás.

Je pravda, že náš vztah s Pánem Ježíšem, naše poznání Boha, celé naše křesťanství má vždy také charakter cesty. Jako cestu sám sebe metaforicky označuje i Pán Ježíš sám: «Já jsem cesta, pravda a život» říká. To mimo mnoha jiného znamená, že celý náš pozemský život je kráčením s Pánem Ježíšem a za ním a že ještě nejme u cíle, natož v cíli, který je v nebi. Znamená to také, že i v poznávání Boha, Krista jsme stále teprve na cestě, že některé jeho přítomnosti mezi námi, ve svém vlastním životě a ve světě musíme také stále ještě teprve hledat a nově objevovat, v těch již objevených a daných, Kristem ustanovených musíme teprve pokorně pronikat do jejich hloubky a stále se ptát, co pro nás ještě znamenají. Navíc vše s vědomím, že Boží tajemství je natolik veliké, že se nikdy nemůže docela vměstnat do našich stvořených představ a rámců, vždycky bude přesahovat naše schopnosti poznání i přijetí. Deus semper maior, „Bůh je stále větší“ je základní teologická pravda, tolikrát opakovaná, ve své formulaci navazující již na svatého Augustina.

Charakter cesty má, měl by mít tak celý náš křesťanský život i naše postupné – kéž by bylo i pokorné, protože jen tak může být skutečné – poznávání Pána Ježíše, Božích tajemství, naše teologie.

Zároveň ale platí, že právě proto «Slovo se stalo tělem», i proto se Syn stal člověkem a přitom zůstal Bohem, abychom ho mohli nám vnímatelným způsobem již i najít, abychom se ho mohli dotknout, abychom v Ježíši našli Božího Mesiáše, který je nám blízko. O tom je přeci také evangelium, nejen dnešní úryvek, celé Kristovo veřejné působení. O tom také je celé křesťanství.

Read More »

Slovo k povzbuzení na sobotu 16. ledna 2021, na sobotu 1. týdne liturgického mezidobí

Led 15, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na sobotu 16. ledna 2021, na sobotu 1. týdne liturgického mezidobí

Milé sestry, milí bratří,

zaměřme dnes svou pozornost opět na čtení první, z Listu Židům. Máme dnes před sebou další zajímavý a důležitý úryvek. I když způsob argumentace svatopisce tohoto listu zpravidla není příliš lineární, tedy že by postupně jednu věc odvozoval od druhé, důsledek od příčiny, druhý krok navazoval na první, tak dnešní úryvek, zdá se, tímto způsobem číst můžeme: Od předpokladu k důsledku.

Začíná vyznáním o účinnosti Božího slova: «Boží slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Není tvora, který by se před Bohem mohl ukrýt». Představme si, že přijetí tohoto vyznání je předpokladem přejití k druhé části úryvku, k uposlechnutí výzvy k přistoupení s důvěrou k trůnu Kristovy Boží milosti.

Boží slovo, jímž je v posledku Syn sám, Slovo, které se vyslovilo především svým vtělením a zůstalo zaznamenané v textu Písma (neseném a vykládaném posvátnou Tradicí), je skutečně Boží normou pro nás lidi. Normou toho, co je dobré a co zlé, protože zjevuje skutečnou mravní hodnotu lidského jednání. Povzbuzuje k dobrému a zároveň – pronikaje „až do morku kostí“ – odhaluje, co konáme zle, co v našem životě a jednání není dobré.

Jistěže, Boží slovo Písma svatého (a ještě více slovo posvátné církevní Tradice) je vždy vysloveno ve slově lidském, a tak v sobě nese vše, co k lidskému slovu patří, včetně jeho nedokonalosti, dějinné podmíněnosti jeho znění a potenciálu nedorozumění a neporozumění. A je také pravda, že snahou o porozumění a rozlišení, co v biblickém textu je „autenticky Boží“ a co „jen lidské“, se samozřejmě dotýkáme celé velké otázky interpretace, výkladu Božího slova (v církvi).

Nicméně, velmi zjednodušeně řečeno, nic dokonalejšího než slovo Písma svatého opravdu nemáme, protože v něm – narozdíl od slova pouze lidského – skrze lidské autory promlouvá sám Bůh. Proto o Božím slově vyznáváme, že je inspirované, „vdechnuté“ samotným Bohem, a tudíž je třeba je brát vážně, vážněji než myšlenku a slovo lidské. Zejména mravní apel Božího slova je třeba brát vážně, protože na jeho uposlechnutí záleží nejen naše spáse, ale i dobrota lidského světa…

Co se týče mravního apelu, tak už Filón Alexandrijský, židovský myslitel doby Ježíšovy, který se pokusil skloubit starozákonní a helénskou moudrost, byl přesvědčený, že narativní část Starého zákona je sice skutečně možné, ba nutné vykládat alegoricky, ale jeho mravní apel, Boží přikázání, Desatero je třeba vykládat a brát doslovně.

S takto postavenou tezí sice souhlasit nemůžeme, především proto ne, že Filónův výklad vede k faktickému popření dějin spásy (Filón byl totiž přesvědčen, že Boží zjevení spočívá v tom, že Mojžíš dostal na Sinaji zjevené velké Boží pravdy, ale protože mluvil k nevzdělanému židovskému národu a ne ke kulturně vyspělejším Řekům, musel tyto Boží pravdy vyjádřit formou příběhu, Platón pak Mojžíše četl a vyčetl ony Boží pravdy a učinil z nich filozofii). A stejně tak by Filónova teze by mohla vést k nelegitimnímu pouze doslovnému výkladu mravního apelu (i ten v sobě nese stopy lidského a dobového a v případě Starého zákona i nedokonalého vyjádření). Nicméně základní, křesťansky uchopená především druhá část teze, že mravní apel Božího slova, mravní apel evangelia je třeba vzít vážně tak, jak je vysloven (což ale ještě nutně neznamená doslovně), je zcela pravdivá.

Read More »

Slovo k povzbuzení na pátek 15. ledna 2021, na pátek 1. týdne liturgického mezidobí

Led 14, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na pátek 15. ledna 2021, na pátek 1. týdne liturgického mezidobí

Milé sestry, milí bratří,

začněme dnes opět úryvkem evangelijním. Máme před sebou zázrak, o kterém podávají svědectví všechna tři synoptická sepsání evangelia, spolu s Markem, ze kterého nyní čteme, tedy i Lukáš a Matouš. Marek a Lukáš o něm referují jako o zázraku, který se udál na začátku Ježíšova veřejného působení, konkrétně v Kafarnaum.

Vezmeme-li Marka a Lukáše v tomto „situování“ vážně (Marek je navíc nejstarším ze všech sepsání evangelia), máme před sebou vlastně první takto rozvinutě popsaný zázrak vůbec. I proto v něm můžeme spatřovat určitou vzorovost, prototypičnost vzhledem ke všem ostatním Ježíšovým zázrakům.

Nejedná se ale jen o to, že zrovna tento stojí někde na začátku řady mnohých dalších zázraků. Mnohem více jde o to, že zázrak uzdravení chromého přímo zjevuje, jaký z Ježíšových zázraků je vlastně tím nejdůležitějším, kvůli kterému na zem přišel a který chce konat stále: Zázrak uzdravení duše člověka.

Zkusme se nejprve podrobněji podívat na celou scénu. Poté co ti čtyři spustí střechou domu na lehátku ochrnulého, Pán Ježíš mu přeci nejprve řekne «synu, odpouštějí se ti hříchy». A teprve když okolo sedící učitelé Zákona ve svém srdci reptají, jak může odpouštět hříchy, něco takového přísluší jedině Bohu samotnému, řekne «abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy (…) pravím ti, vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů!». A ochrnulý skutečně «vstal, ihned vzal lehátko a přede všemi odešel». Ti, kteří z okolo stojících mají otevřené srdce, žasnou a začnou velebit Boha.

Nejprve tedy odpuštění hříchů a pak teprve tělesné uzdravení, a to ještě s vysvětlením, že to druhé se děje především kvůli tomu, alby lidé věřili, že Ježíš má moc odpouštět hříchy, že je Boží Mesiáš.

A není vlastně divu. První, proč Syn Boží přišel na zem, proč se stal člověkem, je přeci skutečně proměna našeho lidství porušeného hříchem, odpuštění našich hříchů. Aby tomu člověk mohl snadněji uvěřit, aby se Ježíšově Boží moci otevřel a uvěřil, že i jemu Kristus může a chce odpustit hříchy, konal Kristus zjevné zázraky tělesných uzdravení. Podle nich měli – a stále mají – lidé poznat, ze je to on, protože jako mesiánská znamení byly takové mocné činy předpovězeny již proroky: «Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat» čteme například u proroka Izaiáše.

Pán Ježíš již vykonal zázraků dost, právě tolik, kolik jich bylo k uvěření potřeba. Zázraků je proto plné evangelium, což je – mimo jiné – také důvodem, proč jich nyní Kristus už zdaleka nekoná tolik jako během svého veřejného působení, anebo i skrze apoštoly v prvotní církvi. Nový zákon je svědectvím, že ty potřebné již vykonány byly. Krásně v tomto duchu hovoří takzvaný „první dovětek“ Janova evangelia: «Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš pře očima učedníků a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu».

Zázrak uzdravení chromého není ale jen „důkazem“, že Ježíš je Boží Mesiáš, „důkazem“, pro který i my v něj máme snadněji uvěřit. Je sám i prototypem, vzorem uzdravení naší duše. Uzdravení, jež spočívá v jejím „odchormení“, aby se mohla zvednout, vzchopit a za Kristem a dobrem se snadněji rozeběhnout, spočívá v odpuštění hříchů, v postupném rozvázání všeho toho, co nás svazuje, hříchů, slabostí, nedobrých sklonů, zlozvyků, paralyzujících výčitek svědomí, patologických závislostí…

Read More »

Slovo k povzbuzení na čtvrtek 14. ledna 2021, na čtvrtek 1. týdne liturgického mezidobí

Led 13, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na čtvrtek 14. ledna 2021, na čtvrtek 1. týdne liturgického mezidobí

Milé sestry, milí bratří,

než se opět pokusíme zaměřit svou pozornost na čtení první, v němž na pokračování čteme z pozoruhodného Listu Židům, dovolte dnes nejprve jednu poznámku k dnešnímu úryvku evangelijnímu, na pokračování z Markova sepsání.

Jsme stále na samém začátku Ježíšova veřejného působení. Jsme v Galileji, už tedy ne v Kafarnaum, ale ostatních městečkách (kolem Genezaretského jezera), kde všude Pán Ježíš koná své první zázraky. Lidé, kteří jsou jejich svědky anebo dokonce protagonisty, příjemci zázraků, povětšinou žasnou a radují se, začíná jich za Ježíšem stále více přicházet. I jeden malomocný, kterého Ježíš následně také uzdraví. Ovšem spolu s tím mu také nařídí «ne abys někomu o tom říkal!», což očištěný malomocný neuposlechne a začne všem o zázraku vyprávět, «takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával na opuštěných místech».

Jak tomu rozumět? Proč Kristus nechce, aby se zpráva o zázraku rozšířila, a proč když se to stane, odebere se na osamělá místa a do městečka se už veřejně nevrátí?

Důvod spočívá v tom, že Pán Ježíš prostě nechtěl, aby jeho působení vyznačující se od začátku mocnými činy a znameními bylo příliš rychle spojeno s mesiánskými představami jeho současníků. Většina tehdejších Izraelitů totiž – a to jak z řad farizeů a učitelů Zákona, tak i z řad obyčejných lidí – čekala především takového Mesiáše, který vysvobodí Izrael od Římanů, zvítězí nad nimi, vyžene je pryč, navrátí národu politickou a hlavně náboženskou svobodu a znovu nastolí v lidu skutečnou Boží vládu, dodržování Zákona, a tak přinese Boží požehnání. Anebo také že očistí kult jeruzalémského chrámu a bude novým prorokem na cestě k Bohu. Čekali, že to bude člověk, poslaný od Boha, pomazaný Božím duchem (hebrejsky mašíjah, řecky christos), který bude mít úspěch, kterému se Boží dílo viditelně podaří.

Jenže Pán Ježíš je jiný, přišel na zem jako mnohem větší Mesiáš. Je nejen člověk ale nejprve Boží Syn, jehož království není z tohoto světa, Mesiáš, který nezvítězí silou nýbrž Boží láskou, tím, že se stane Beránkem zabitým, který snímá hříchy světa.

Biblisté této Kristově snaze nechtít být předčasně prohlašován za mesiáše podle tehdejších představ, ostatně velmi živých, snaze patrné zejména na počátku jeho veřejného působení, zpravidla říkají silentium messianicum, „mesiánské ticho, mesiánské mlčení“.

Protože i toto „mlčení“ se stalo součástí evangelia, vychází z Kristových vlastních slov a jeho reakcí, má jistě svůj význam. A nejde jen o vysvětlení Ježíšovy jinak ne úplně pochopitelné reakce v počátcích jeho veřejného pozemského působení (kterou navíc najdeme i na řadě dalších míst evangelia), ale «ne abys někomu o tom říkal!» se stalo i Božím slovem pro všechny doby i pro všechny lidi.

Read More »

Slovo k povzbuzení na středu 13. ledna 2021, na středu 1. týdne liturgického mezidobí

Led 12, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na středu 13. ledna 2021, na středu 1. týdne liturgického mezidobí

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení pokračujeme v četbě z Listu Židům. Dnes ještě jednou otevíráme jeho druhou kapitolu, která – jako ostatně i velká část listu ve stylu „rabínské“ argumentace – rozvíjí tajemství nutnosti Synova spasitelného utrpení (o tom jsme se snažili rozjímat včera) a tajemství našeho spojení s ním vyvěrajícího ze samotného základu křesťanství, z tajemství vtělení. A o tom se pokusíme porozjímat dnes, snad opět formou neumělých střípků, jakýchsi skečů k jednotlivým formulacím.

Slova «protože sourozenci mají krev a tělo společné, i Ježíš přijal krev a tělo» se zjevně dotýkají základní pravdy křesťanské víry, že Boží Syn vtělením nepřijal jen jednotlivou lidskou přirozenost, nestal se jen jedním člověkem, ale že ve svém přijatém lidství tajemným způsobem zahrnul a přijal celý lidský rod. Tedy lidskou přirozenost jako takovou i lidství každého jednotlivého člověka všech dob a vše, co s tím souvisí.

Tuto pravdu víry také způsobem sobě vlastním vyznávají různé charakteristiky, tituly, které Kristu dává již Nový zákon, zejména svatý Pavel, jako například «Nový Adam» či «Prvorozený celého stvoření». Moderně ji formuluje i pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Druhého vatikánského koncilu Gaudium et spes ve své 22. hlavě: «Vždyť svým vtělením se jistým způsobem spojil s každým člověkem on sám, Boží Syn».

Je to skutečně zásadní pravda, která je také samotným základem možnosti naší spásy. Jen díky přijetí celého lidství všech mohly být hříchy všech lidí všech dob skrze Kristovo lidství na kříži vykoupeny. Jen díky přijetí celého lidského rodu mohla být veškerá lidská přirozenost všech potenciálně uzdravena, mohla být znovu uschopněna k tomu nejdůležitějšímu, k poslušnosti Bohu, k lásce, která je jejím obsahem.

A nejen to. Díky tomu, že Kristus «svým vtělením se jistým způsobem spojil s každým člověkem», může nám všem být blízko, můžeme ho nacházet v sobě samých, můžeme s ním komunikovat ve svém srdci a on s námi skrze naši psýché, může dojít k onomu – jak jsme rozjímali nad Prvním listem Janovým – vzájemnému zůstávání jeho v nás a nás v něm.

«Proto se ve všem musel připodobnit svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným», říká ale ještě něco dalšího než „jen“ základní pravdu, že Boží Syn svým vtělením vzal na sebe celou naši přirozenost včetně její slabosti a porušenosti, aby ji celou vykoupil, do ní celé vložil sílu uzdravení a byl nám blízko. Pisatel Listu Židům možná v těchto slovech reflektuje i základní křesťanskou zkušenost, že Pán Ježíš se dává nám lidem zakoušet jako ten, který má pro nás pochopení, má s námi soucit, můžeme zakoušet vpravdě jeho conpassio. «Protože (Kristus) sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí».

Něco takového je pro nás – hříšné a slabé lidi, stále upadající do týchž anebo někdy i docela nových chyb a hříchů – také nesmírně důležité, je to jedna z dalších fascinujících velikostí křesťanství: Skutečnost, že Boží Syn prošel vším, co potkává nás, aby nám ve všem byl blízko, abychom tak prožívali nejen jeho Božskou ale i lidskou, boholidskou blízkost. Ostatně právě proto je Boží blízkost v trápeních a zkouškách nám i lidsky prožívatelná a zakusitelná, prostě blízká a uchopitelná, můžeme z ní čerpat sílu, můžeme se nechat utěšit, povzbudit, pohladit, můžeme ji prožít. Nehledě na to, že Kristovou boholidskou přítomností je už i samo trápení vykoupeno…

Read More »

Stránky:«1...22232425262728...34»