Slovo k povzbuzení na sobotu 16. ledna 2021, na sobotu 1. týdne liturgického mezidobí

Led 15, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na sobotu 16. ledna 2021, na sobotu 1. týdne liturgického mezidobí

Milé sestry, milí bratří,

zaměřme dnes svou pozornost opět na čtení první, z Listu Židům. Máme dnes před sebou další zajímavý a důležitý úryvek. I když způsob argumentace svatopisce tohoto listu zpravidla není příliš lineární, tedy že by postupně jednu věc odvozoval od druhé, důsledek od příčiny, druhý krok navazoval na první, tak dnešní úryvek, zdá se, tímto způsobem číst můžeme: Od předpokladu k důsledku.

Začíná vyznáním o účinnosti Božího slova: «Boží slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Není tvora, který by se před Bohem mohl ukrýt». Představme si, že přijetí tohoto vyznání je předpokladem přejití k druhé části úryvku, k uposlechnutí výzvy k přistoupení s důvěrou k trůnu Kristovy Boží milosti.

Boží slovo, jímž je v posledku Syn sám, Slovo, které se vyslovilo především svým vtělením a zůstalo zaznamenané v textu Písma (neseném a vykládaném posvátnou Tradicí), je skutečně Boží normou pro nás lidi. Normou toho, co je dobré a co zlé, protože zjevuje skutečnou mravní hodnotu lidského jednání. Povzbuzuje k dobrému a zároveň – pronikaje „až do morku kostí“ – odhaluje, co konáme zle, co v našem životě a jednání není dobré.

Jistěže, Boží slovo Písma svatého (a ještě více slovo posvátné církevní Tradice) je vždy vysloveno ve slově lidském, a tak v sobě nese vše, co k lidskému slovu patří, včetně jeho nedokonalosti, dějinné podmíněnosti jeho znění a potenciálu nedorozumění a neporozumění. A je také pravda, že snahou o porozumění a rozlišení, co v biblickém textu je „autenticky Boží“ a co „jen lidské“, se samozřejmě dotýkáme celé velké otázky interpretace, výkladu Božího slova (v církvi).

Nicméně, velmi zjednodušeně řečeno, nic dokonalejšího než slovo Písma svatého opravdu nemáme, protože v něm – narozdíl od slova pouze lidského – skrze lidské autory promlouvá sám Bůh. Proto o Božím slově vyznáváme, že je inspirované, „vdechnuté“ samotným Bohem, a tudíž je třeba je brát vážně, vážněji než myšlenku a slovo lidské. Zejména mravní apel Božího slova je třeba brát vážně, protože na jeho uposlechnutí záleží nejen naše spáse, ale i dobrota lidského světa…

Co se týče mravního apelu, tak už Filón Alexandrijský, židovský myslitel doby Ježíšovy, který se pokusil skloubit starozákonní a helénskou moudrost, byl přesvědčený, že narativní část Starého zákona je sice skutečně možné, ba nutné vykládat alegoricky, ale jeho mravní apel, Boží přikázání, Desatero je třeba vykládat a brát doslovně.

S takto postavenou tezí sice souhlasit nemůžeme, především proto ne, že Filónův výklad vede k faktickému popření dějin spásy (Filón byl totiž přesvědčen, že Boží zjevení spočívá v tom, že Mojžíš dostal na Sinaji zjevené velké Boží pravdy, ale protože mluvil k nevzdělanému židovskému národu a ne ke kulturně vyspělejším Řekům, musel tyto Boží pravdy vyjádřit formou příběhu, Platón pak Mojžíše četl a vyčetl ony Boží pravdy a učinil z nich filozofii). A stejně tak by Filónova teze by mohla vést k nelegitimnímu pouze doslovnému výkladu mravního apelu (i ten v sobě nese stopy lidského a dobového a v případě Starého zákona i nedokonalého vyjádření). Nicméně základní, křesťansky uchopená především druhá část teze, že mravní apel Božího slova, mravní apel evangelia je třeba vzít vážně tak, jak je vysloven (což ale ještě nutně neznamená doslovně), je zcela pravdivá.

Read More »

Slovo k povzbuzení na pátek 15. ledna 2021, na pátek 1. týdne liturgického mezidobí

Led 14, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na pátek 15. ledna 2021, na pátek 1. týdne liturgického mezidobí

Milé sestry, milí bratří,

začněme dnes opět úryvkem evangelijním. Máme před sebou zázrak, o kterém podávají svědectví všechna tři synoptická sepsání evangelia, spolu s Markem, ze kterého nyní čteme, tedy i Lukáš a Matouš. Marek a Lukáš o něm referují jako o zázraku, který se udál na začátku Ježíšova veřejného působení, konkrétně v Kafarnaum.

Vezmeme-li Marka a Lukáše v tomto „situování“ vážně (Marek je navíc nejstarším ze všech sepsání evangelia), máme před sebou vlastně první takto rozvinutě popsaný zázrak vůbec. I proto v něm můžeme spatřovat určitou vzorovost, prototypičnost vzhledem ke všem ostatním Ježíšovým zázrakům.

Nejedná se ale jen o to, že zrovna tento stojí někde na začátku řady mnohých dalších zázraků. Mnohem více jde o to, že zázrak uzdravení chromého přímo zjevuje, jaký z Ježíšových zázraků je vlastně tím nejdůležitějším, kvůli kterému na zem přišel a který chce konat stále: Zázrak uzdravení duše člověka.

Zkusme se nejprve podrobněji podívat na celou scénu. Poté co ti čtyři spustí střechou domu na lehátku ochrnulého, Pán Ježíš mu přeci nejprve řekne «synu, odpouštějí se ti hříchy». A teprve když okolo sedící učitelé Zákona ve svém srdci reptají, jak může odpouštět hříchy, něco takového přísluší jedině Bohu samotnému, řekne «abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy (…) pravím ti, vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů!». A ochrnulý skutečně «vstal, ihned vzal lehátko a přede všemi odešel». Ti, kteří z okolo stojících mají otevřené srdce, žasnou a začnou velebit Boha.

Nejprve tedy odpuštění hříchů a pak teprve tělesné uzdravení, a to ještě s vysvětlením, že to druhé se děje především kvůli tomu, alby lidé věřili, že Ježíš má moc odpouštět hříchy, že je Boží Mesiáš.

A není vlastně divu. První, proč Syn Boží přišel na zem, proč se stal člověkem, je přeci skutečně proměna našeho lidství porušeného hříchem, odpuštění našich hříchů. Aby tomu člověk mohl snadněji uvěřit, aby se Ježíšově Boží moci otevřel a uvěřil, že i jemu Kristus může a chce odpustit hříchy, konal Kristus zjevné zázraky tělesných uzdravení. Podle nich měli – a stále mají – lidé poznat, ze je to on, protože jako mesiánská znamení byly takové mocné činy předpovězeny již proroky: «Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat» čteme například u proroka Izaiáše.

Pán Ježíš již vykonal zázraků dost, právě tolik, kolik jich bylo k uvěření potřeba. Zázraků je proto plné evangelium, což je – mimo jiné – také důvodem, proč jich nyní Kristus už zdaleka nekoná tolik jako během svého veřejného působení, anebo i skrze apoštoly v prvotní církvi. Nový zákon je svědectvím, že ty potřebné již vykonány byly. Krásně v tomto duchu hovoří takzvaný „první dovětek“ Janova evangelia: «Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš pře očima učedníků a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu».

Zázrak uzdravení chromého není ale jen „důkazem“, že Ježíš je Boží Mesiáš, „důkazem“, pro který i my v něj máme snadněji uvěřit. Je sám i prototypem, vzorem uzdravení naší duše. Uzdravení, jež spočívá v jejím „odchormení“, aby se mohla zvednout, vzchopit a za Kristem a dobrem se snadněji rozeběhnout, spočívá v odpuštění hříchů, v postupném rozvázání všeho toho, co nás svazuje, hříchů, slabostí, nedobrých sklonů, zlozvyků, paralyzujících výčitek svědomí, patologických závislostí…

Read More »

Slovo k povzbuzení na čtvrtek 14. ledna 2021, na čtvrtek 1. týdne liturgického mezidobí

Led 13, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na čtvrtek 14. ledna 2021, na čtvrtek 1. týdne liturgického mezidobí

Milé sestry, milí bratří,

než se opět pokusíme zaměřit svou pozornost na čtení první, v němž na pokračování čteme z pozoruhodného Listu Židům, dovolte dnes nejprve jednu poznámku k dnešnímu úryvku evangelijnímu, na pokračování z Markova sepsání.

Jsme stále na samém začátku Ježíšova veřejného působení. Jsme v Galileji, už tedy ne v Kafarnaum, ale ostatních městečkách (kolem Genezaretského jezera), kde všude Pán Ježíš koná své první zázraky. Lidé, kteří jsou jejich svědky anebo dokonce protagonisty, příjemci zázraků, povětšinou žasnou a radují se, začíná jich za Ježíšem stále více přicházet. I jeden malomocný, kterého Ježíš následně také uzdraví. Ovšem spolu s tím mu také nařídí «ne abys někomu o tom říkal!», což očištěný malomocný neuposlechne a začne všem o zázraku vyprávět, «takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával na opuštěných místech».

Jak tomu rozumět? Proč Kristus nechce, aby se zpráva o zázraku rozšířila, a proč když se to stane, odebere se na osamělá místa a do městečka se už veřejně nevrátí?

Důvod spočívá v tom, že Pán Ježíš prostě nechtěl, aby jeho působení vyznačující se od začátku mocnými činy a znameními bylo příliš rychle spojeno s mesiánskými představami jeho současníků. Většina tehdejších Izraelitů totiž – a to jak z řad farizeů a učitelů Zákona, tak i z řad obyčejných lidí – čekala především takového Mesiáše, který vysvobodí Izrael od Římanů, zvítězí nad nimi, vyžene je pryč, navrátí národu politickou a hlavně náboženskou svobodu a znovu nastolí v lidu skutečnou Boží vládu, dodržování Zákona, a tak přinese Boží požehnání. Anebo také že očistí kult jeruzalémského chrámu a bude novým prorokem na cestě k Bohu. Čekali, že to bude člověk, poslaný od Boha, pomazaný Božím duchem (hebrejsky mašíjah, řecky christos), který bude mít úspěch, kterému se Boží dílo viditelně podaří.

Jenže Pán Ježíš je jiný, přišel na zem jako mnohem větší Mesiáš. Je nejen člověk ale nejprve Boží Syn, jehož království není z tohoto světa, Mesiáš, který nezvítězí silou nýbrž Boží láskou, tím, že se stane Beránkem zabitým, který snímá hříchy světa.

Biblisté této Kristově snaze nechtít být předčasně prohlašován za mesiáše podle tehdejších představ, ostatně velmi živých, snaze patrné zejména na počátku jeho veřejného působení, zpravidla říkají silentium messianicum, „mesiánské ticho, mesiánské mlčení“.

Protože i toto „mlčení“ se stalo součástí evangelia, vychází z Kristových vlastních slov a jeho reakcí, má jistě svůj význam. A nejde jen o vysvětlení Ježíšovy jinak ne úplně pochopitelné reakce v počátcích jeho veřejného pozemského působení (kterou navíc najdeme i na řadě dalších míst evangelia), ale «ne abys někomu o tom říkal!» se stalo i Božím slovem pro všechny doby i pro všechny lidi.

Read More »

Slovo k povzbuzení na středu 13. ledna 2021, na středu 1. týdne liturgického mezidobí

Led 12, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na středu 13. ledna 2021, na středu 1. týdne liturgického mezidobí

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení pokračujeme v četbě z Listu Židům. Dnes ještě jednou otevíráme jeho druhou kapitolu, která – jako ostatně i velká část listu ve stylu „rabínské“ argumentace – rozvíjí tajemství nutnosti Synova spasitelného utrpení (o tom jsme se snažili rozjímat včera) a tajemství našeho spojení s ním vyvěrajícího ze samotného základu křesťanství, z tajemství vtělení. A o tom se pokusíme porozjímat dnes, snad opět formou neumělých střípků, jakýchsi skečů k jednotlivým formulacím.

Slova «protože sourozenci mají krev a tělo společné, i Ježíš přijal krev a tělo» se zjevně dotýkají základní pravdy křesťanské víry, že Boží Syn vtělením nepřijal jen jednotlivou lidskou přirozenost, nestal se jen jedním člověkem, ale že ve svém přijatém lidství tajemným způsobem zahrnul a přijal celý lidský rod. Tedy lidskou přirozenost jako takovou i lidství každého jednotlivého člověka všech dob a vše, co s tím souvisí.

Tuto pravdu víry také způsobem sobě vlastním vyznávají různé charakteristiky, tituly, které Kristu dává již Nový zákon, zejména svatý Pavel, jako například «Nový Adam» či «Prvorozený celého stvoření». Moderně ji formuluje i pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Druhého vatikánského koncilu Gaudium et spes ve své 22. hlavě: «Vždyť svým vtělením se jistým způsobem spojil s každým člověkem on sám, Boží Syn».

Je to skutečně zásadní pravda, která je také samotným základem možnosti naší spásy. Jen díky přijetí celého lidství všech mohly být hříchy všech lidí všech dob skrze Kristovo lidství na kříži vykoupeny. Jen díky přijetí celého lidského rodu mohla být veškerá lidská přirozenost všech potenciálně uzdravena, mohla být znovu uschopněna k tomu nejdůležitějšímu, k poslušnosti Bohu, k lásce, která je jejím obsahem.

A nejen to. Díky tomu, že Kristus «svým vtělením se jistým způsobem spojil s každým člověkem», může nám všem být blízko, můžeme ho nacházet v sobě samých, můžeme s ním komunikovat ve svém srdci a on s námi skrze naši psýché, může dojít k onomu – jak jsme rozjímali nad Prvním listem Janovým – vzájemnému zůstávání jeho v nás a nás v něm.

«Proto se ve všem musel připodobnit svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným», říká ale ještě něco dalšího než „jen“ základní pravdu, že Boží Syn svým vtělením vzal na sebe celou naši přirozenost včetně její slabosti a porušenosti, aby ji celou vykoupil, do ní celé vložil sílu uzdravení a byl nám blízko. Pisatel Listu Židům možná v těchto slovech reflektuje i základní křesťanskou zkušenost, že Pán Ježíš se dává nám lidem zakoušet jako ten, který má pro nás pochopení, má s námi soucit, můžeme zakoušet vpravdě jeho conpassio. «Protože (Kristus) sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí».

Něco takového je pro nás – hříšné a slabé lidi, stále upadající do týchž anebo někdy i docela nových chyb a hříchů – také nesmírně důležité, je to jedna z dalších fascinujících velikostí křesťanství: Skutečnost, že Boží Syn prošel vším, co potkává nás, aby nám ve všem byl blízko, abychom tak prožívali nejen jeho Božskou ale i lidskou, boholidskou blízkost. Ostatně právě proto je Boží blízkost v trápeních a zkouškách nám i lidsky prožívatelná a zakusitelná, prostě blízká a uchopitelná, můžeme z ní čerpat sílu, můžeme se nechat utěšit, povzbudit, pohladit, můžeme ji prožít. Nehledě na to, že Kristovou boholidskou přítomností je už i samo trápení vykoupeno…

Read More »

Slovo k povzbuzení na úterý 12. ledna 2021, na úterý 1. týdne liturgického mezidobí

Led 11, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na úterý 12. ledna 2021, na úterý 1. týdne liturgického mezidobí

Milé sestry, milí bratří,

máme další všední den včera započatého liturgického mezidobí, doby, která se zvláštním důrazem zpřítomňuje Kristovo veřejné působení, jímž «se naplnil čas a přiblížilo se království Boží». Liturgické mezidobí nám tak – mimo mnoha jiného – připomíná, že i naše všední dny se mohou a mají stát nevšedními právě Kristovým tajemným působením v našem vlastním každodenním, všedním životě.

K tomu nám chtějí napomoci i biblická čtení, která se nyní čtou. V evangelijních úryvcích čteme na pokračování z Markova sepsání, od Ježíšova veřejného vystoupení až po začátek velikonočních událostí, v prvním čtení s určitými většími či menšími vynechávkami otevíráme stránky Listu Židům. A právě na ně nyní zkusme (opět) zaměřit svou pozornost.

Svatopisec tohoto listu i v dnešním úryvku pokračuje v Bohem inspirované argumentaci, proč je Kristus skutečně Božím Synem a jak jeho boholidství nejenže neodporuje starozákonním proroctvím, ale je přímo jejich největším naplněním. Ústředním bodem dnešní pasáže je Kristovo vyvýšení nad anděly: Vtělením Syn přijal sice lidskou přirozenost, nižší než andělskou, ale právě tím, že ji spojil se svým Božstvím a pak vyvýšil vzkříšením a oslavením, ji také definitivně vyvýšil nad tu andělskou.

Ve stylu rabínské argumentace vše musí být podloženo biblickou citací, tentokrát krásného žalmu osmého, který na první čtení z toho důvodu v bohoslužbě navázal.

«Bylo jistě vhodné, aby ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, přivedl do slávy mnoho synů tím, že utrpením zdokonalí původce jejich spásy» je výrok dnešního úryvku Listu Židům, který si určitě zaslouží naši bližší pozornost. I navzdory tomu, že už i Starý zákon díky proroku Izaiášovi zná postavu trpícího Služebníka Hospodinova, je v těchto slovech skryta známá otázka, možná pochybnost, zjevně již tedy živá v druhé polovině 1. století: Proč Bůh „musel“ vykoupit člověka a celý svět právě takto, křížem vlastního Syna, proč musel Boží Syn zemřít na kříži, aby člověk mohl být vykoupen?

«Bylo jistě vhodné» zaznívá, zdá se, zejména v souvislosti s nutností «zdokonalení» lidské přirozenosti, s jejím následným vyvýšením nad anděly. To je jistě pravda, nicméně tato «vhodnost» v sobě nese ještě větší hloubku a vyžaduje aspoň pokus o ještě hlubší vysvětlení, protože i v souvislosti s «vyvýšením nad anděly» se člověk neubrání otázce, proč zrovna utrpením musel být zdokonalen původce spásy, proč zrovna skrze šílený kříž…

Navíc «bylo jistě vhodné» není jen doménou Listu Židům. Ze samotných Kristových úst vícekrát zaznívá, že «Syn člověka bude muset trpět», že se již «musí odebrat do Jeruzaléma», aby tam prolil svou krev, v Getsemanské zahradě je «kalich utrpení» přímo Otcovou vůlí…

Zastavme se nejprve nad samotnou formulací «bylo jistě vhodné». V řeckém originále textu máme eprepen, což je minulý čas nedokonavý (imperfektum) od slovesa prepein, „hodit se“, „slušet se“ anebo „být vhodné“ (Český ekumenický překlad na tomto místě překládá dokonce «bylo přirozené»). Imperfektum ukazuje na to, že něco trvalo delší dobu anebo se opakovalo. Z toho – ze samotné formulace – lze tedy snad číst, že bylo dlouhodobě vhodné, aby Otec zdokonalil Syna utrpením, že celý Starý zákon na to vlastně čekal, že tomu nemohlo být opravdu jinak.

Proč, to sice v posledku musí zůstat tajemstvím. Ale snad všichni lidé a mnozí teologové se pokoušeli aspoň nějak (si) toto neproniknutelné tajemství nutnosti kříže aspoň nějakým vysvětlením přiblížit.

Read More »

Slovo k povzbuzení na pondělí 11. ledna 2021, na pondělí 1. týdne liturgického mezidobí

Led 10, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na pondělí 11. ledna 2021, na pondělí 1. týdne liturgického mezidobí

Milé sestry, milí bratří,

jak víme, včerejším svátkem Křtu Páně skončila doba vánoční, doba, která liturgicky zpřítomňovala především Kristovo narození a události na ně bezprostředně navazující, pak také celé Ježíšovo dětství a mládí, Ježíšův skrytý život v Nazaretě. Proto událost, kterou začalo Kristovo veřejné působení, tedy jeho křest v řece Jordánu, představuje i konec a završení celé doby vánoční, předěl mezí Vánoci a liturgickým mezidobím, dobou, která liturgicky zpřítomní oněch několik podivuhodných roků následného Ježíšova veřejného působení.

Četba biblických úryvků při mši svaté ve všedních dnech je proto ode dneška jiná: Nyní budeme číst na víceméně pokračování z jednotlivých sepsání evangelia, na pokračování budou úryvky i v prvním čtení, z jednotlivých biblických knih Starého i Nového zákona.

Dnes tak poprvé otevíráme stránky krásného novozákonního Listu Židům ve čtení prvním a Markova sepsání v úryvcích evangelijních. A tak dovolte snad několik málo střípků (něco na způsob několika „skečí“) k oběma dnešním čtením.

Autor Listu Židům není znám, téměř s jistotou jím ale není svatý Pavel. Je to list anonymního autora (už staří západní církevní otcové spekulovali, kdo ze známých osobností by mohl být jeho autorem), je adresovaný skutečně Židům, neboť se snaží teologicky velmi vybraným způsobem, často na základě argumentace ze Starého zákona ukázat, že Ježíš Kristus je skutečně Boží Syn, Slovo, Mesiáš, Velekněz, který přišel jednou provždy, aby naplnil všechna zaslíbení Starého zákona, přinesl sám sebe jako oběť dokonalou, která již nemusí být proto nikdy opakována, narozdíl od obětí chrámových.

My dnes slyšíme samotný začátek listu, jeho slavnostní prolog, obsahem a výší teologické spekulace ne zcela nepodobný mnohem slavnějšímu a ještě teologičtějšímu prologu Janova evangelia. Jistě bychom mohli rozjímat o každé jeho formulaci, ale v rámci snahy předložit pouze pár střípků zůstaňme jen u prvních dvou vět: «Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna».

Ty se totiž nevztahují jen ke Starému zákonu, ale vlastně ke všemu Božímu promlouvání. Jeho plností je vždy Kristus, vtělené Slovo vyslovené Otcem. To je základ jedinečnosti křesťanství. Ne že by Bůh nepromlouval i jinak, především skrze Starý zákon, ale i skrze celé stvoření, dokonce i jiná náboženství, která také nějak reflektují všudypřítomného Boha a nějak s ním komunikují, v neposlední řadě i skrze filozofii a obyčejné lidské vnímání světa. Ale v plnosti – ke všem těmto promlouváním – promluvil skrze Krista. I proto jsme křesťané.

V úvodních verších Listu Židům je tak – mimo jiné – skryta křesťanská odpověď na dnes tak důležitou otázku po pravosti náboženství. Odpověď, kterou se samo křesťanství nevnímá exkluzivisticky (jako jedno jediné pravé náboženství), nýbrž inkluzivistcky (jako to, které je naplněním a vrcholem všech ostatních, také nějak více nebo méně pravých náboženství) a eminentně (jedinečně mezi všemi). V dnešní formulaci můžeme najít základ křesťanského vnímání Božího zjevení, Božího ukázání se, které vždy vrcholí jedině v Kristu, který (jako jediný) «je odlesk jeho božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty».

Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 10. ledna 2021, na svátek Křtu Páně

Led 9, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 10. ledna 2021, na svátek Křtu Páně

Milé sestry, milí bratří,

dnes, v neděli po slavnosti Zjevení Páně slavíme svátek Křtu Páně. Rozevírá se tak před námi svědectví o Ježíšově křtu v řece Jordánu, svědectví o události, která se odehrála v 15. roce vlády císaře Tiberia, tedy někdy v roce 27 nebo 28. Křtem končí Kristův skrytý život v Nazaretě, celé jeho dětství a mládí. Máme jej dnes před sebou už ne jako malé dítě, ale jako již dospělého a zralého muže. Začíná jeho veřejné působení.

Dnešním svátkem proto končí i doba vánoční, zítřkem začne liturgické mezidobí.

O Kristově křtu čteme s různými důrazy a s trochu jinak popsanými detaily ve všech čtyřech sepsáních evangelia. A protože víme, že celé evangelium je nejprve inspirovaným svědectvím toho, co se jedinečně stalo (že Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi), a zároveň vzorem a obrazem toho, co se má dít stále (jak Kristus chce stále nově přicházet k nám, rodit se v našem životě a působit v něm, jak Slovo stále přebývá a působí mezi námi), tak se také pokusme dnešní evangelijní svědectví, předznamenané oběma čteními předcházejícími, číst a rozjímat.

Svatý Marek o události Kristova křtu svědčí ze všech čtyř evangelistů snad nejprostším a nejprůzračnějším způsobem (jako ostatně o celém Kristově životě a působení). Je to jen pár slov, několik málo veršů, ale i v nich je obsaženo vše podstatné. Jan Křtitel připravuje lid, své současníky kajícím křtem vodou na vystoupení Mesiáše, ukáže na něj, pokřtí ho, otevře se nebe a zjeví se Boží Trojice. Kdybychom svědectví o Křtitelově vystoupení v Markově podání četli celé a ne až od poloviny šestého verše, jak nám je nabídla dnešní liturgie, slyšeli bychom, jak k Janovi nejprve přicházeli na poušť mnozí z Galileje i z okolí Jeruzaléma, vyznávali své hříchy a nechávali se jím pokřtít. Právě k nim se pak – podivuhodně – připojil i Kristus.

Tolik evangelijní svědectví, tolik (historická) událost sama. Čeho je ale obrazem, čeho vzorem, prototypem v našem životě, musíme se ptát. Co zvlášť snad máme v dnešní události číst, jak nad ní rozjímat a co si především vzít k srdci?

Celá událost je především obrazem, vzorem, prototypem křesťanského křtu (vodou, ve jménu Trojice). Tak dnešní scénu pochopitelně četla a rozjímala už i nejstarší křesťanská exegeze. Pán Ježíš přeci nepotřeboval být pokřtěn, a už vůbec ne na odpuštění hříchů; jako Boží Syn byl přímo zrozen z Otce a jako člověk nám byl podobný ve všem kromě hříchu. Nepotřeboval tak být přijat za Božího Syna a ani nepotřeboval, aby mu byly odpuštěny hříchy, když žádné neměl.

My jsme to ale potřebovali, aby byl pokřtěn, neboť právě jeho křtem byl ustanoven jedinečný způsob, jak se my lidé můžeme více stávat Božími dětmi, více Kristu podobnými, a jak nám mohou být odpouštěny hříchy, kterých se dopouštíme, které máme. Svátostí křtu. Tato svátost je – opět již v nejstarším křesťanském (alegorickém) výkladu – vlastně onou vodou vytrysklou z Beránkova boku na kříži, která smývá a snímá hříchy celého světa.

Read More »

Slovo k povzbuzení na sobotu 9. ledna 2021, na sobotu po Zjevení Páně

Led 9, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na sobotu 9. ledna 2021, na sobotu po Zjevení Páně

Milé sestry, milí bratří,

dnes máme vlastně poslední všední den letošní vánoční doby, zítra nás již čeká, dá-li Bůh, svátek Křtu Páně a pozítří tak začátek liturgického mezidobí.

V prvním čtení pokračujeme v četbě na pokračování z Prvního listu Janova. V evangelijním úryvku slyšíme další z řady svědectví o mocných Kristových činech z počátků jeho veřejného působení. Liturgie těchto dnů před námi rozevírá takové, na kterých již jejich očitým svědkům zvlášť zjevila Ježíšova Boží sláva.

Určitě bychom tak mohli rozjímat o zázraku utišení bouře, mohli bychom rozjímat především o jeho alegorickém výklad, co představuje, čeho je obrazem a vzorem v našem životě, ale podobně jako v minulých dnech zaměřme svou pozornost především na čtení první.

Jak se totiž každodenně snažíme zaposlouchat do veršů krásného Prvního listu Janova, může se nám již někdy zdát, že se vlastně opakují stále tatáž témata, že slyšíme stále stejné apely: Bůh je láska, Bůh miluje člověka, a to jako první, Kristus je ztělesněním této Boží lásky a člověk je povolán a pozván zůstávat v Boží lásce tím, že zachová jeho přikázání, především překázání lásky, od kterého se vše ostatní odvíjí…

Je pravda, že podobné věci v různých obměnách slyšíme každý den, list v jakýchsi „kruzích“ tato velká teologická témata skutečně neustále opakuje a nechává je mezi sebou prolínat a jedno od druhé se odvíjet. A je bezpochyby užitečné a potřebně něco takového stále znovu slyšet, navíc když každá nová pasáž k již dříve řečenému přidá vždy i cosi nového, nějaký další podstatný aspekt. Tím se neustálé „kruhy“ Janova myšlení posouvají vždy o krok dál, pronikají stále hlouběji do tajemství Boží lásky, do tajemství Boha samotného, do tajemství jeho zůstávání v nás a našeho zůstávání v něm.

«Strach nemá v lásce místo» je možná tím novým rozměrem, který dnešní úryvek ke všem předešlým úvahám přidává. Jak mu však rozumět, když se asi mezi námi nenajde nikdo, kdo by neměl vůbec žádný strach, zvlášť třeba v nynější tak nejisté a tíživé době? Strach z něčeho ohrožujícího je přeci docela pochopitelnou emocí…

Neblahý strach, o kterém svatý Jan mluví, je v prvé strach z Božího trestu. «Strach počítá s trestem» vysvětluje. Přítomnost takovéhoto strachu je totiž znamením, že jsme ještě nedospěli k dokonalosti v lásce, neboť «dokonalá láska strach vyhání». Nemilujeme-li Boha a člověka dostatečně, nedochází v plnosti k onomu kýženému vzájemnému zůstávání Boha v nás a nás v Bohu, a možná proto se máme důvod bát, možná i Božího trestu.

S tím souvisí i druhý rozměr strachu jako nedostatku důvěry v Boha, nedostatku vztahu s ním, nedostatku poznání a zkoušení jeho lásky. I to je nedokonalost, neboť «v tom záleží vyvrcholení lásky v nás, že s radostnou důvěrou očekáváme den soudu, protože jaký je Kristus, takový jsme i my zde na světě». Nedokonalost, která je důsledkem nedokonalosti našeho připodobnění se Pánu Ježíšovi, respektive naší neochoty se mu snažit připodobnit.

A zatřetí, neblahý strach je vždy také strachem o sebe. Ten je sice také nějak přirozený, ale nesmí se stát hlavní emocí a určující silou našeho života, protože něco takového by bylo znamením neblahé sebelásky a tím pádem nedostatku lásky k Bohu i k lidem. Kdo příliš miluje jen sebe, o sebe se také stále bojí a není ochoten z lásky „riskovat“. Jenže právě „risk“ k opravdové lásce nutně patří, a to nejen k lásce k lidem, ale i – aspoň z našeho pohledu – i k lásce k samotnému Bohu. Milování vždy v sobě má rozměr vydání se, risknutí pro druhého. Je to součástí toho, co nazýváme proexistencí, ne nepodobné tomu, že «Otec poslal svého Syna jako spasitele světa», čehož i  máme nějak být «očití svědkové».

Read More »

Slovo k povzbuzení na pátek 8. ledna 2021, na pátek po Zjevení Páně

Led 8, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na pátek 8. ledna 2021, na pátek po Zjevení Páně

Milé sestry, milí bratří,

začněme krátce nejprve úryvkem evangelijním. Od středeční slavnosti Zjevení Páně až do nadcházející neděle, svátku Křtu Páně, se před námi v těchto několika dnech rozevírají evangelijní svědectví o událostech zejména z počátků Ježíšova veřejného působení. Jsou to zároveň takové události, které nějak zvlášť zjevily, na kterých se ukázala Ježíšova Boží sláva. Včera to bylo souhrnná zpráva o Kristových zázracích na začátku jeho veřejného života jakožto znameních příchodu nebeského království v jeho osobě, dnes máme před sebou zázrak rozmnožení chlebů a ryb, zítra to bude svědectví o zázraku utišení bouře.

Všechny tyto texty jsou biblickým svědectvím toho, co se stalo za doby Ježíšova veřejného působení, ale také obrazem toho, co se má dít stále: Kristus dál chce konat mocné činy, zázraky, aby se na nich také dnes ukázala Boží sláva, aby se staly jejím znamením. A jak dobře víme a jak již bylo mnohokrát připomenuto, největším zázrakem, který Pán Ježíš chce konat stále a který také nejvíce zjevuje jeho Boží moc, je proměna lidské duše…

Zaměřme ale svou pozornost opět především na čtení první. Zazněl v něm dnes jeden z nesilnějších, nejúžasnějších a nejzásadnějších výroků nejen Prvního listu Janova, ale celého Nového zákona a celé křesťanské teologie vůbec: «Bůh je láska» (Theos agapé estin řecky, Dues caritas est latinsky): Bůh nejenže lásku anebo jedná s láskou, ale on přímo je láskou. Sám v sobě, Bůh je láska sama. Proto také Bůh musí být  a musí být Trojicí.

Láska je totiž jediným důvodem, že Bůh je a že je svět, že tedy vůbec něco je. Bez lásky by nebylo nic, protože by nebylo to, proč by něco vlastně mělo být. Láska je příčinou i obsahem toho, že Bůh uvnitř sám sebe musí být společenstvím, vztahem lásky, plností lásky, společenství tří osob, neboť jsou tři podoby lásky: Dávající, milující (amans) láskou je Bůh-Otec, přijímající a dávající, milovanou a milující (amatus et amans) láskou zároveň je Bůh-Syn a přijímající, milovanou (amatus) láskou je Bůh-Duch. Bůh je vztahem lásky, a to co do své nejvnitřnější podstaty (je relatio subsistens).

Proto i veškeré Boží jednání mimo něj (ad extra) nemůže být ničím jiným než zase láskou, neboť u Boha není rozdílu mezi bytím a činěním, je-li „čirý kon“ (actus purus), jak o něm také krásně vyznává teologická reflexe. To, čím Bůh je – láskou, tak také jedná – jako láska. Láska je proto také jediným důvodem Božího vtělení, je vysvětlením toho, proč Ježíš Kristus je přímo vtělenou Boží láskou, toho, co o Vánocích tak rádi slavíme. Láska je tak počátkem, tvarem, obsahem i cílem celého křesťanství.

Read More »

Slovo k povzbuzení na čtvrtek 7. ledna 2021, na čtvrtek po Zjevení Páně

Led 6, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na čtvrtek 7. ledna 2021, na čtvrtek po Zjevení Páně

Milé sestry, milí bratří,

po včerejší krásné a velké slavnosti Zjevení Páně máme zase všední den doby vánoční, a tak se zkusmě vrátit opět k vánoční četbě Božího slova. V prvním čtení stále pokračujeme z Prvního listu Janova, žalm ně navazuje formou modlitby. V evangeliu již máme několik dní před sebou úryvky, které se už přeci jen trochu vymykají vánočním tématikám. Již nejsou svědectvím o narození či dětství Pána Ježíše a událostech s nimi bezprostředně spojenými, ale přenášejí nás na začátek Kristova veřejného působení.

Dovolte proto zase několik poznámek, snad slov k povzbuzení, k oběma dnešním biblickým čtením.

V prvním z nich, v úryvku z Prvního listu Janova můžeme možná rozlišit tři takové momenty:

Zaprvé je to pokračování v úvahách, v typicky janovských rozjímáních o „zůstávání“ Boha, Krista v nás a nás v něm (řecké menein znamená nejen „zůstávat“ či „setrvávat“, ale také „bydlet“ anebo jednoduše „být“). Přičemž toto vzájemné zůstávání a z toho plynoucí naše podivuhodné společenství s Bohem, naše vzájemné přebývání či dokonce „prolínání se“ se samotným je vždy také nějak odvislé od míry našeho zachovávání Božích přikázání, především Kristova přikázání lásky (řecké terein můžeme přeložit také jako „uchovávat“ či „dodržovat“ anebo „plnit“).

To nám připomíná, že v opačném případě je to naše hříšnost, respektive naše neochota slyšet a zachovávat Kristovo slovo, v horším případě negace tohoto slova, která je nejčastějším důvodem našeho nevnímání Boha, nevnímání Kristovy blízkosti, anebo dokonce i její ztráty. Tedy důvodem našeho nezůstávání v Bohu a nezůstávání Boha v nás. Není to však na prvním místě naše hříšnost ve smyslu nějakého dílčího „uklouznutí“, jednotlivého hříchu, při zachování základního nasměrování k Bohu, ale spíše hříšnost ve smyslu trvalého zabydlení se v nějakém zlu, hříšnost jako stav srdce a života, života bez Boha a skutečné lásky. O tom svědčí nejen dnešní úryvek, ale i zkušenost od začátku křesťanství. Křesťanství jako takového i toho našeho osobního…

Druhým momentem dnešního prvního čtení je Janova výzva k rozlišování různých vnuknutí, k„rozlišování duchů“. Kritérium má být vyznání, že «Ježíš přišel jako Mesiáš v těle». V Janově době se totiž i mezi křesťany objevily první gnostizující tendence popírající skutečnost Kristova lidství, především jeho tělesnost. Na ty apoštol předně reaguje. Jeho slova se ale stala součástí univerzálního slova Božího, a proto platí obecně: Jakékoli popírání skutečnosti Kristova plného lidství včetně popírání jeho tělesnosti je kritériem, že takové vnuknutí, takový nápad, taková koncepce nemůže být z Božího ducha, nemůže být křesťansky pravdivá.

Read More »

Stránky:«1...23242526272829...34»