Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes zase tři krátké poznámky: dvě k oběma biblickým čtením a jednu k dnešnímu světci.

V prvním čtení již čtvrtým týdnem otevíráme stránky Listu Židům a blížíme se tak k jeho závěru (v sobotu jeho stránky pro letošek otevřeme naposledy). Už několik dní nasloucháme, jak po velkých tématech reflektujících základní tajemství křesťanské víry – jakými jsou Kristovo Božství a lidství a především Kristovo dokonalé velekněžství přinášející skutečné odpouštění hříchů a tím i proměnu lidského nitra – přechází svatopisec v těchto závěrečných kapitolách k tématům každodenního života křesťanů se bezprostředně dotýkajícím, totiž k praktickým vyústěním oněch zásadních křesťanských pravd. Základní struktura Listu Židům tak není docela nepodobná struktuře největšího novozákonního listu, listu svatého Pavla Římanům: Nejprve velkolepé expozé obsahu křesťanské víry, pak její aplikace, konkrétní následování Krista, křesťanská morálka.

Dnes vedle výzev ke statečnosti, k vytrvalosti v boji s hříchem a slabostí, tedy k vytrvalosti v duchovním boji, slyšíme také radu, jak vnímat všemožná trápení, všemožné těžkosti, bolesti či neúspěchy života: Jako součást Boží výchovy, jako součást Boží paideia či paidagogía (doslova „vedení dětí“). K ní – podobně jako k té nejlepší pozemské výchově ze strany otců, rodičů (dnešní liturgický výsek nám bohužel tři verše, kde je právě tento příměr víéce rozvinut, zbytečně přeskočil) – právě i «přísná výchova» prostě patří. «Vždyť kterého syna otec nekárá? Pokud ovšem taková přísná výchova trvá, nezdá se radostná, nýbrž bolestná, ale potom to nese těm, kdo jí prošli, ovoce míru, totiž spravedlnost».

Vědomí toho nám – mimo jiné – připomíná, jak se k těžkostem života postavit. Možná než se snažit najít za každou cenu odpověď, proč nás zrovna to či ono těžké a bolestivé postihlo, nebo spekulovat, zda je to (více) Boží chtění či (více) Boží dopuštění, zda Boží trest, anebo Boží zkouška, zda projev Boží důvěry, anebo naopak dílo ďáblovy či lidské svévole, je prostě lepší danou bolest vzít jako něco, co zde prostě je, co na nás padlo a co nás může přivést blíže k Bohu. Jako něco, co nám má pomoci dozrát, co nám má pomoci k obrácení, co je součást (nám třeba ne příliš pochopitelné) Boží výchovy. Než se ptát po důvodech je tedy asi lepší se v praxi zeptat, v čem nám ta či ona bolest – paradoxně, formou kříže – může konkrétně pomoci na cestě k obrácení, k Bohu a k druhým lidem. V čem a jak nám může pomoci v růstu lásky k Bohu a k lidem.

I přesto však mohou nastat někdy situace, kdy ten či onen kříž – více nebo méně jasně – správně vyhodnotíme i jako určitý (Boží) trest za hřích, jako jeho pokárání a jako příležitost nám danou k zadostiučinění. I to k biblické víře patří a bylo by škoda tento rozměr z naší víry, jak se (dnes) bohužel někdy stává, zcela eliminovat. Ostatně celé biblické vnímání Boží výchovy má i tuto rovinu; hebrejské musar stejně jako řecké paideia totiž znamená také „poučování pokáráním“…

Oči věřící duše jsou schopny a měly by toužit Boha vidět opravdu za vším, co je. Tedy i za tím, co je těžké a bolestné. Uši věřící duše se mají pokusit naslouchat, co nám tím či oním chce Bůh sdělit, aby se smysly duše nechaly ochotněji Bohem vést životem. A tak dále.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní krásný a starobylý svátek nás svým obsahem, svou náplní i celou svou liturgickou scenérií vrací ještě jakoby zpět do doby vánoční (ostatně před reformou liturgického kalendáře Druhým vatikánským koncilem koncem šedesátých let dvacátého století teprve dnešním svátkem vánoční doba skutečně končila, jesličky i v současnosti mohou být v kostele vystaveny až dodnes, kde je to zvykem). Svátek Uvedení Páně do chrámu totiž zpřítomňuje událost, která s událostmi kolem narození Páně bezprostředně souvisí, událost, ke které došlo čtyřicet dnů po Ježíšově narození, jak nám o ni svědčí Lukášovo sepsání evangelia:

Josef s Marií a novorozeným Ježíšem přicházejí do jeruzalémského chrámu, aby podle ustanovení Zákona (jak čteme v knihách Exodus a Leviticus) přinesli za prvorozeného chlapce předepsanou oběť (pár hrdliček nebo dvě holoubata) a aby rodička byla rituálně očištěna. Do chrámu z vnuknutí Ducha přichází i Simeon, spravedlivý stařec čekající na Mesiáše. V dítěti ho hned rozpozná a zaraduje se. Vysloví své Nunc dimitis («Nyní můžeš propustit», kantikum, které se dodnes modlí celá církev v breviáři jako poslední zpěv dne při večerním kompletáři). Ze Simeonových úst zazní i proroctví, že Kristus, až doroste, bude znamením, kterému se bude odporovat, a že i Mariinu duši pronikne meč (v čemž pak následná duchovní tradice přečte první ze sedmi novozákonních bolestí Panny Marie). V chrámě je i prorokyně Anna, spravedlivá stařena, sloužící tam již skoro nějakých pětašedesát let Bohu postem a modlitbami. I ona se zaraduje, když spatří dítě, i ona velebí Boha a začne o dítěti vyprávět všem bohabojným.

To vše, ti všichni k nám dnes zvlášť promlouvají, liturgickým slavením můžeme být vtažení mezi ně a můžeme jim naslouchat…

Panna Maria se svatým Josefem k nám promlouvají nejprve svou pokornou věrností Božím předpisům, které svým příchodem („uvedením Páně do chrámu“) dodržují. Jejich věrnost je věrností, jakou často mají zvlášť prostí a zbožní lidé, tenkrát i dnes. Mariina a Josefa věrnost je vlastně příčinou toho, že Simeon a Anna jako jedni z prvních lidí ve svém srdci – bez žádného vnějšího zázraku nebo znamení, bez jakéhokoli hlasu z nebe, bez andělů či hvězdy na nebi, jen z vnuknutí Božího Ducha – rozpoznají v narozeném dítěti Božího Mesiáše. Jen díky tomu, že Maria s Josefem ho přinesli do chrámu, k tomu mohlo dojít. I díky naší pokorné věrnosti Božím přikázáním, zvlášť nejhlavnějšímu přikázání lásky a jejím projevům, může dojít k Božím navštívením druhých lidí, o kterých ani nemusíme vědět…

Podobně k nám ovšem promlouvají i Samuel a Anna. Také svou věrností, vytrvalostí, a trpělivostí v čekání na Pána. V modlitbě, ve službě v Božím chrámě. I to k víře, k duchovnímu životu patří. Trpělivě čekat na Boží příchod, na Kristovo mystické navštívení, chodit do „prázdného chrámu“ se vším, co tato metafora může znamenat, den co den, sloužit v něm pokorně Bohu a čekat, až Pán konečně přijde a rozradostní naše nitro. Simeon a Anna jsou vzorem celoživotní věrnosti, jedné z nejdůležitějších křesťanských ctností. Kéž bychom jim byli aspoň trošku podobní…

Tak – a jistě mnoha dalšími způsoby – k nám promlouvá evangelium.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní první čtení, stále ještě z Listu Židům, je závěrem a shrnutím celé jedenácté kapitoly. Jak jsme již rozjímali v sobotu, celá tato kapitola se od všech ostatních přeci jen liší. Sice stále používá (v mnohém takřka rabínskou) argumentaci Starým zákonem, ale obsahově již nerozjímá o pravém Božství a lidství Krista, základu celého křesťanství, ani o Kristově pravém a dokonalém velekněžství, ústředním tématu celého listu, a ani již není jen povzbuzením k vytrvalosti v následování Pána Ježíše v dobách nelehkých, jak jsme slyšeli ve čtvrtek a v pátek. Je velkolepým povzbuzením k víře, k věrnosti víře na základě příkladů celé řady starozákonních spravedlivých.

V prvním verši kapitoly je nejprve čtenáři předložena krásná teologická definice víry: «Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme». Vystihuje jak Boží transcendenci, tak i to, že nebe a věčná spása jsou zatím ještě předmětem víry (a naděje), že nikdo si jimi zde na zemi ještě nemůže být jist (to není dokonce jen formulace našeho novozákonního listu; že nikdo nemůže s pyšnou sebejistotou prohlásit, že určitě bude věčně spasen, je dokonce katolickým dogmatem). To nám mimo mnoha dalšího připomíná, že onen (téměř „kierkegaardovský“) vášnivý krok do temnot ke křesťanské víře prostě také nějak patří.

Tím byla celá kapitola otevřena, aby pak byla vyzpívána síla této víry na základě příkladů starozákonních spravedlivých, příkladů, které byly prvním adresátům listu, křesťanům ze židovství, jistě důvěrně známé. Autor listu krásně ukazuje, jak již tito starozákonní svatí pro naději, že Bůh je a že je největším bohatstvím, pro naději, že spravedlivé čeká odměna a že Mesiáš přijde, prokázali nesmírnou sílu své víry, když přestáli mnohá protivenství, když dokázali opustit pozemské výhody, když byli ochotní vše risknout pro Boha. Slyšíme část (liturgie nám bohužel nenabízí kapitolu celou) vyprávění příběhů o Ábelovi, Noemovi, Abrahámovi, Izákovi, Mojžíšovi a mnohých dalších.

Slova, která v dnešním úryvku máme před sebou, jsou jakýmsi souhrnným připomenutím oněch dalších, v předchozích verších explicitně nejmenovaných spravedlivých. Poukazují na sílu jejich víry, ačkoli ještě nemohli mít její plnost skrze Krista, protože toho se v pozemském životě nedočkali. «Ačkoli byli slabí, dosáhli velké síly… byli trýznění, pilou řezáni… chodili zašití v kůžích ovčích a kozích, třeli bídu… ti, kterých svět nebyl hoden, museli bloudit po pouštích a horách, po jeskyních a zemských roklích… a ti všichni, u když za svou víru dostali skvělé uznání, nedočkali se toho, co bylo slíbeno» slyšíme působivé obrazy a formulace.

Toto poukázání na starozákonní spravedlivé je důležité nejen pro první adresáty listu, křesťany ze židovství po polovině prvního století po Kristu, ale i pro nás pro všechny. I nám se má stát povzbuzením ve víře a ve věrnosti víře, poukazem na ty, kterým ještě nebyla dána křesťanská víra, a přesto dokázali (anebo dokáží) žít spravedlivě, vlastně jakoby věřili, a to i navzdory všemu protivenství a temnotám.

Kdyby byl list napsán nám dnes, možná by nám nepředkládal výčet spravedlivých postav Starého zákona, spravedlivých židů, ale možná by poukázal na mnohé svaté „pohany“ či i na svaté „ateisty“, které máme kolem sebe, nebo jsme o nich slyšeli z dějin. Z nám neznámých důvodů jim nebyla dána křesťanská víra, osobně žili anebo žijí ještě (jakoby) před Kristem, a to často navíc bez vlastní viny. Přesto jsou někteří z nich schopni takové spravedlnosti, svatosti a věrnosti, o které nám by se možná mohlo jen snít…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

nedělní biblická čtení v liturgickém mezidobí nám týden co týden otevírají zpravidla dvě různá témata: To hlavní a v bohoslužbě slova ústřední se odvíjí od evangelijního úryvku, který je předznamenaný prvním čtením ze Starého zákona jako svým předobrazem a následným žalmem, modlitebním rozvinutím. Druhé čtení z novozákonních listů pak otevírá téma paralelní, na prvním a evangelijním (zpravidla) zcela nezávislé.

Tak tomu je i dnes. V evangelijním úryvku, stále ještě z počátků Ježíšova veřejného působení podle Markova sepsání, máme před sebou Krista, který nejen koná stále nové a nové mocné činy, zázraky, ukazující na jeho Boží moc, ale také jako toho, který se stejnou Boží mocí mluví a učí o Bohu a o člověku. «Co je to? Nové učení a s takovou mocí!» I to k jeho působení patří, i takového Mesiáše – jako nového Božího proroka, skutečného zjevitele Boha a učitele jeho následování – Ježíšovi současníci čekali. «Hospodin, tvůj Bůh, ti vzbudí proroka… z tvého středu, z tvých bratrů, toho budete poslouchat» četli i oni v Deuteronomiu, jako slyšíme my dnes v prvním čtení.

Ve druhém čtení již podruhé otevíráme První list Korintským. Máme před sebou (na výklad asi ne úplně nejsnadnější ale) důležitou pasáž, Pavlova slova opěvující hodnotu a krásu panenství, hodnotu a krásu „nerozděleného srdce“ Bohu zasvěceného života.

Obě velká témata jsou určitě hodna naší pozornosti, stojí za to o nich rozjímat a propojovat příslušné pasáže s celým Písmem svatým. Někdy nám k rozjímání o jednom či druhém tématu může pomoci ale třeba jen jedna jediná věta. Dnes – k rozjímání o ústředním tématu dnešních čtení – například ta, jíž končilo čtení starozákonní připravující na evangelium: «Prorok, který by se opovážil mým jménem říkat, co jsem mu neporučil, nebo který by mluvil ve jménu jiných bohů, takový prorok musí zemřít».

Tato slova byla nejprve adresována těm, kteří se považovali za proroky v době vzniku Deuteronomia, tedy někdy koncem sedmého století před Kristem. Nicméně jako součást Božího slova zní stále. Proto jsou určena i nám, obracejí se i na nás, mohou námi i třeba tak trochu otřást, probudit nás.

Prorokem má být totiž každý z nás, jsme-li křesťané. «A jako pomazal svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, na kněze, proroka a krále, označuje posvátným olejem i tebe, neboť patříš ke Kristu navěky» zaznívá pří každém křtu malého dítěte. Kristus jako Boží Syn je přímo vtěleným Slovem Božím, Prorokem v nejvlastnějším slova smyslu, tím, kdo je sám celou svou osobou a celým svým působením i mluvením zjevením, promluvením samotného Boha, vyslovením se Otce. Skrze lidství Kristovo zní samo Slovo, v něm k nám mluví s jistotou sám Bůh-Otec, který Slovu na zem v síle Ducha nechal sestoupit. Jsme-li křtem a vším, co ke křesťanskému duchovnímu životu patří, s tímto Slovem, Kristem bytostně a nerozlučně spojeni (a kéž bychom z tohoto spojení také žili), pak by i prorocký charakter se měl nějak týkat i nás samotných.

Kristovými proroky máme být také v celém svém jednání, ne samozvanými, ale Bohem poslanými. Celým životem – vírou, nadějí a láskou – máme svědčit o Bohu a dobru, o Pánu Ježíšovi, vtělené a zjevené Boží dobrotě. Zvlášť prorockým má pak být pochopitelně naše mluvení, psaní, vyjadřování se.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes tři kratší poznámky, dvě k oběma dnešním biblickým čtením, ke každému jednu, a třetí pak k mariánskému rozměru jejich žití, uskutečnění jejich obsahu, tedy k sobotní památce Panny Marie.

V prvním čtení pokračujeme v četbě Listu Židům, dnes konkrétně máme před sebou část jedenácté kapitoly (pokračovat v její četbě se bude při pondělní mši svaté). Celá tato kapitola je velkolepým chvalozpěvem na víru v neviditelného Boha a v budoucí nebeské společenství s ním. Kapitola (svým prvním veršem) začíná vpravdě teologickou definicí víry, aby pak mohla pokračovat dlouhým výčtem starozákonních příkladů spravedlivých, těch, kteří žili z víry v Boha a v budoucí příchod mesiášského království, těch, kteří svými životními skutky a často i mučednickou smrtí dosvědčili svou naději ve splnění Božích zaslíbení. «Protože věřili»…

«Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčením o věcech, které nevidíme». To jsou úvodní slova, která velmi krásně vystihují, co na víře – jakožto celoživotním postoji – je to nejpodstatnější: Víra je poznáním Boha (fides quae credimus, víra, které věříme), důvěrou v Boha (fides qua credimus, víra, kterou věříme), následováním Boha a vztahem s ním (fides ut via, víra jako cesta). S Bohem, který je neviditelný, který převyšuje tento svět, který nám (přinejmenším na této zemi) vždy zůstane zahalen tajemstvím. Plné poznání a společenství s ním je možné jen až v nebi. Tam teprve bude patření na něj «tváří v tvář», tam teprve spasení «uvidí Boha tak, jak je», tam «už nebude ani smrt, ani bolest» (jak čteme na jiných místech Nového zákona).

Samozřejmě, že vtělením Božího Syna se nám Bůh stal Bohem blízkým, Bohem dotknutelným, Bohem vnímatelným, Bohem-s-námi. A stejně tak je základní křesťanskou pravdou víry, že Kristus i po svém nanebevstoupení s námi v podivuhodných formách své přítomnosti – martyría, leitourgía, koinonía – i nadále zůstal. To je přeci samotný základ křesťanství. Ale nic nemění na tom, že Bůh jako takový zůstává a zůstane až do Kristova druhého příchodu (podle Písma) stále neviditelný. Nehledě na to, že i formy reálné (a v eucharistii dokonce podstatné) přítomnosti Božího Syna mezi námi jsou do značné míry zahaleny podobou tajemství, jsou tedy mystérion ve vlastním slova smyslu (Boží přítomností, před kterou můžeme jen „zmlknout“). Je ostatně příznačné, že již první křesťané právě takto – jako mystéria – nazvali svátosti.

Rozměr neviditelnosti tedy bude v naší víře podstatně vždy přítomný. Týká se jak tajemné Boží přítomnosti nyní, tak i budoucí nebeské odměny po smrti. Nikdy zde na zemi proto nemůžeme mít onu pověstnou stoprocentní jistotu empirické evidence, že Bůh je, a už vůbec ne, že se dostaneme do nebe. Pro Boží přesažnost to není možné, pro Boží rozhodnutí a pro naši porušenost hříchem. Ale můžeme a máme v to vše věřit a doufat…

Bůh člověka stvořil tak, aby na zemi neměl onu zkušenostní jistotu blaženého patření (visio beatifica). Člověk navíc ještě více znejistěl vlastní vinou, svým hříchem, svým odklonem od Boha. O to nutnější je čin víry (actus fidei), který je lidskou odpovědí na dar víry (donum fidei). Součástí činu víru je ovšem vždy i krok do temnot, vášnivý, krásný, nezbytný. Teprve činem víry se člověku otevírá svět Boží, že je schopen Boha i nějak zkušenostně vnímat, zvlášť v jeho podivuhodných přítomnostech.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

po čtyřech dnech, kdy jsme se snažili svou duchovní pozornost věnovat jednotlivým svatým v minulých dnech slavených, zaměřme se dnes opět na biblická čtení, především na čtení první z Listu Židům.

Jeho desátá kapitola, respektive její druhá část, má již tón i obsah vnímatelně odlišný od kapitol předešlých. Již neposloucháme úvahy o pravém Kristově Božství a lidství (jako zejména v prvních dvou kapitolách), ani už tak jasně nezaznívají ústřední témata listu kroužící kolem Kristova velekněžství a dokonalosti a definitivnosti jeho velekněžské oběti (jako jsme četli v kapitolách předcházejících). Dnes slyšíme něco jiného, povzbuzení k vytrvalosti v křesťanské víře, ve věrném následování Krista.

Povzbuzení je umocněno poukazem na to, co všechno už museli první adresáti listu po křtu («kdy se vám dostalo světla») pro svou víru snášet («vzpomeňte na minulé doby, jak jste museli mnoho zápasit a trpět»), jak dobře a svatě se v těchto těžkých dobách dokázali s Boží pomocí chovat («soucitně jste pomáhali»), a to i navzdory tomu, že kvůli víře v Krista mnozí přišli i o veškeré své živobytí («s radostí jste snesli, když sami jste byli oloupeni o svůj majetek»).

Tato krásná slova jsou samozřejmě adresována nejprve křesťanům ze židovství někdy po polovině prvního století. Oni totiž byli prvními pronásledovanými křesťany vůbec, a to ze strany jejich bývalých souvěrců, židů, ze strany synagogy. Neměli to lehké ani v Palestině ani kdekoli jinde. Pro pohany byli stále Židy, jimi ale byli pro své křesťanství vyobcováni. Zvlášť nedobře na tom byli kněží a levité, pokud se stali křesťany. Ti totiž svým příklonem ke Kristu ztratili i jediný legitimní zdroj své obživy, příjmy (desátky) ze služby v jeruzalémském chrámě. Proto se je všechny snažil pisatel našeho listu, Bohem inspirovaný, takto povzbudit.

Jelikož jsou tato slova ale univerzálně platným slovem Božím, jsou nějak adresována i nám. Všem nám se tak mají stát povzbuzením ve víře, povzbuzením k věrnosti v následování Pána Ježíše. Podobných povzbuzení je v Novém zákoně samozřejmě celá řada. Ani poukaz na minulou statečnost, na dřívější sílu snášet pro Krista všelijaké protivenství, na prvotní, raně křesťanské nadšení či prostě na „první lásku“ není ojedinělý. Vícero takto laděných formulací najdeme například v Pavlových listech, zejména v pastorálních epištolách Timotejovi a Titovi. A jedno překrásné a snad i nejznámější pak v Apokalypse, kdy vizionář Jan adresuje biskupovi efezské církevní obce tato (Kristova) slova: «Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. Rozpomeň se, odkud jsi spadl, navrať se a jednej jako dřív».

A je dobře, že právě takováto povzbuzení v Písmu svatém máme. Neblahá tendence vychladnout v lásce, a to jak k Bohu, tak k lidem, totiž v člověku skutečně je. Člověk je prostě schopen vychladnout v mnohém, i ve víře v Boha, i v následování Krista, stejně tak v konání dobra, v naplňování svých životních poslání a tak dále. Podobně jako je schopen vychladnout i ve svých mezilidských vztazích, láskách a přátelstvích. Jsme schopni ochabnout, znetečnět anebo i zcela odpadnout od Boha, od dobra, i od druhých lidí.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme-li dnes památku jednoho z nevětších a nejvlivnějších teologů celých dějin katolické církve, který dnes před námi září především i jako velký světec, snad ani nemůžeme jinak než zaměřit svou pozornost právě na něj…

Nejprve několik málo poznámek pro připomenutí z jeho života. Tomáš se narodil roku 1224 na hradě v Roccasecca, severně od Neapole, ve šlechtické rodině hrabat z Aquina (odtud také jeho přízvisko „Akvinský“). Na výchovu byl poslán k benediktinům do slavného kláštera na Monte Cassino. Odtamtud jako čtrnáctiletý odchází na studia do nedaleké Neapole, na tamější univerzitu, kde se nejen poprvé setkává s aristotelskou filozofií, v té době postupně stále více pronikající do filozoficko-teologické disputace (v Neapoli celkem nerušeně), ale také s nově založeným Řádem kazatelů (ordo praedicatorum), řádem dominikánů. Oboje ho nadchne, ve svých dvaceti letech se rozhodne pro vstup do dominikánského žebravého řádu. Tím ovšem vzbudí nevoli své šlechtické rodiny, která se mu snažila ve vstupu do tohoto řádu všemožně zabránit, včetně toho, že ho nechala unést zpět na rodný hrad (a že – jak praví známá historka – se mu snažila snad i nabídnout jakousi lehkou ženu, aby ho od jeho úmyslu svedla).

Nic však naplat, naštěstí. Tomáš, jakmile zanedlouho dosáhne plnoletosti, se k dominikánům vrací a je – pro své mimořádné nadání – poslán na další studia do Paříže a do Kolína, v obou těchto městech následuje svého učitele svatého Alberta Velikého. V Kolíně nad Rýnem také vzniká známý výrok jeho ostatních tehdejších učitelů „oněmíme, až tento němý vůl promluví“ (Tomáš byl pro svou samotářskou povahu nazýván „němým volem“). Stává se bakalářem Sentencí (svatého Petra Lombardského) a tím pádem učitelem teologie.

Po krátké učitelské činnosti nejprve v Kolíně a pak především v Paříži se vrací do Itálie, kde učí na řádovém generálním studiu v Římě. Působí také jako učitel na papežském dvoře (lector curiae) papeže Urbana IV. (v Orvietu a Viterbu). To je také doba, kdy se teologicky zasazuje o zavedení svátku Božího Těla (Corpus Domini), pro který také skládá hymny (o eucharistii) a sekvenci. Poté se ještě jednou v letech 1269 až 1272 vrací do Paříže, od roku 1272 působí opět v Neapoli.Papežem Řehořem X. je pak jako teolog povolán na Druhý lyonský koncil. Umírá však náhle cestou – zaopatřen svatými svátostmi – dne 7. března roku 1274 v cisterciáckém klášteře Fossanuova (mezi Neapolí a Římem).

Roku 1323 je kanonizován, jeho ostatky jsou přeneseny do Toulouse (28. leden je právě dnem tohoto přenesení, translatio). Roku 1567 je slavnostně prohlášen za učitele církve a roku 1879 papež Lev XIII. (encyklikou Aeterni Patris) prohlašuje tomismus dokonce za oficiální nauku církve (v tomto duchu – že teologické spekulaci o Božích tajemstvích se stále máme věnovat pod vedením svatého Tomáše – hovoří stále i Druhý vatikánský koncil či encyklika Jana Pavla II. Fides et ratio z roku 1998). O rok později – roku 1880 – se svatý Tomáš stává oficiálním patronem katolických škol.

Svatý Tomáš Akvinský je autorem skutečně fenomenálního teologického díla: Dvou teologických sum: Sumy proti pohanům (Summa contra gentiles) a Sumy teologické (Summa theologica), celé řady komentářů k Písmu i Aristotelovi, odpovědí na mnohé Questiones disputates („probírané otázky“) a řady dalších drobnějších děl filozofického, teologického ale i vysloveně spirituálního charakteru. Je autorem i několika vysoce teologických liturgických hymnů a jedné sekvence.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jsme-li již v „sérii“ rozjímání o svatých (v pondělí to byl svátek Obrácení svatého apoštola Pavla, včera památka jeho spolupracovníků, svatých Timoteje a Tita, zítra, dá-li Bůh, bude svatého Tomáše Akvinského a v sobotu sv. Jana Boska), pokračujme v těchto pokusech i dnes. Máme totiž před sebou další pozoruhodnou světici, Andělu Merici, pannu, zakladatelku řeholního společenství sester voršilek. 

Spolu s ní se dostáváme doprostřed italské renesance. Anděla se narodila 21. března 1474 v Descenzanu poblíž Lago di Garda v severní Itálii v přiměřeně zámožné venkovské rodině. Rodina žila na venkovské usedlosti v Le Grezze blízko Descenzana. Do školy, jako většina jejích vrstevnic, Anděla nechodila, ale sama se naučila číst a psát. Když jí bylo deset roků, zemřeli jí oba rodiče, a tak se spolu se svými sourozenci dostává na výchovu k strýci do nedalekého města Brescia. Ač nové měšťanské prostředí bylo o poznání zámožnější, Anděla si uchovává svou prostou zbožnost a skromný způsob života. Když je pak svědkem náhlé smrti své starší sestry, která umírá, aniž by mohla přijmout svátosti umírajících, rozhodne se Anděla pro ještě zbožnější způsob života a stává se františkánskou terciářkou.

Pod patronací františkánů se pak začíná věnovat především výchově mladých dívek s touhou naučit je aspoň základům gramotnosti, potřebným praktickým dovednostem pro budoucí život v rodině a manželství a hlavně jim pomoci v náboženském životě. A také samozřejmě péči o nemocné a různě jinak potřebné. Ve svých asi dvaceti letech se vrací na rodnou usedlost, kde v této činnosti pokračuje. Spolu s několika dalšími společnicemi tam organizuje jakousi „domácí školu“ pro mladá děvčata. Brzy ji proto pozvou františkáni, aby v této bohulibé a s vřelostí přijímané činnosti pokračovala i v Brescie.

Tam je ve svém poslání povzbuzena i mystickým viděním, kdy spatří svou zemřelou sestru, která k ní v doprovodu andělů sestoupí po nebeském schodišti a řekne jí, že je dokonce Božím přáním, aby pro svou činnost založila řeholní společenství.

To ale na sebe nechá ještě nějakou dobu čekat. V roce 1524 podnikne Anděla pouť do Svaté země, následující rok do Říma. Tam se setkává s papežem, jehož pozvání k charitativnímu dílu v Římě sice odmítá, ale s jeho požehnáním se vrací zpět do Brescie, kde pokračuje se svými spolupracovnicemi ve svém díle.

Až tedy roku 1531 vzniká Společnost svaté Voršily (pojmenovaná po starokřesťanské panně, mučednici uctívané jako patronce dětí a mládeže), která se zpočátku dost liší od většiny stávajících řádů: Její členky, ženy a dívky toužící po řeholním a zasvěceném životě a rozpoznávající své poslání ve výchově mladých dívek, zvlášť těch, které neměly jinou možnost vzdělání, nežijí zpočátku svůj řeholní život v nějaké klášteře, ale zůstávají ve svých původních rodinách, anebo žijí v malých skupinkách, v každém případě ve světském prostředí. To se sice později (v polovině 17. století) změní, i sestry voršilky začnou žit v klauzuře, ale jejich výchovné poslání ve světě jim zůstane.

Pro své nové společenství napsala Anděla vlastní Řeholi (latinské regula znamená doslova „pravidla“), krom toho svůj duchovní a řeholní ideál zachytila i v Radách a Odkazech, které pro své sestry nediktovala ještě před svou smrtí.

Již roku 1535 byl nový řád potvrzen papežem Pavlem III., roku 1537 se Anděla Merici stává jeho první generální představenou. Roku 1539 ale těžce onemocní a 27. ledna 1537 v pověsti svatosti umírá ve své cele v Brescie. Pohřebena je v přilehlém kostele svaté Afry, který dnes nese její jméno. Blahořečena je roku 1768 a svatořečena 1807.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

po včerejším svátku Obrácení svatého Pavla máme dnes památku dvou z jeho nejvýznamnějších žáků a spolupracovníků, svatých Timoteje a Tita. O obou čteme v Novém zákoně, zejména v Pavlových listech. Oba se stali jeho spolupracovníky, oba ho nějakou dobu doprovázeli na jeho putování. Timotej se pak stal biskupem v Efezu, Titus v Korintu. Oba hlásali evangelium podobně jako svatý Pavel, oběma jim adresoval své krátké novozákonní listy, dva Timoteovi, jeden Titovi, označované jako takzvané pastorální epištoly.

Z Druhého listu Timotejovi je i dnešní první čtení. Je to jeho samotný začátek, který odráží charakteristiku celého následného listu jakožto vpravdě otcovského dopisu. Pavel jej píše z vězení a chce jím Timteje povzbudit v jeho nelehké pastýřské službě, povzbudit ho ve statečném odmítání nepravého evangelia a ve věrnosti Kristu (a přenechejme klidně čistě akademickým debatám biblistů, zda tento list napsal svatý Pavel sám svou vlastní rukou, anebo tak učinil prostřednictvím některého ze svých spolupracovníků).

Všimněme si raději dvou krásných momentů dnešního úryvku:

Prvním z nich je Pavlovo ujištění Timotejovi: «na tebe pořád vzpomínám ve svých modlitbách dnem i nocí». Pavel je již dávno ve vězení v Římě, kvůli Kristu «nosí pouta», zatímco Timotej je biskupem v Efezu, tedy daleko v Malé Asii. Na této zemi se již nikdy neuvidí. Jediným způsobem, jak může Pavel vykonávat i na dálku své duchovní otcovství, je napsat (případně nechat napsat) Timotejovi list a modlit se za něj. A to také činí, jak slyšíme.

A to je krásná inspirace. Nejen pro „duchovní otcovství“, jak je známe z duchovního vedení či duchovního doprovázení (knězem), ale vlastně pro všechny takové vztahy, které nesou nějaký ten „rodičovský“ rozměr: Vztah rodičů či prarodičů k dětem, nějak i vztah učitelů k žákům, starších a (snad) zkušenějších k mladším a méně zkušeným, vztah kmotrů a kmoter ke kmotřencům a kmotřenkám a tak dále. Něco podobného dokonce platí i pro takové vztahy, které tento „patronátní“ rozměr vůbec nenesou, tedy pro všechna naše přátelství, pro úplně všechny naše vzájemné vztahy. Prostě platí, že s druhými máme komunikovat i na dálku, je-li to nějak možné, a modlit se za ně.

V životě nastávají situace, a díky dnešní obvyklé mobilitě možná ještě více než ve starověku, kdy se reálné cesty lidí nějak rozejdou, kdy lidé již nejsou spolu, kdy se již – delší či kratší dobu – nemohou osobně setkávat, a to třeba ani ti nejbližší. Specificky něco takového prožíváme – doufejme, že jen dočasně a že to již snad brzy nějak skončí – i v dnešní nelehké „době koronavirové“.

Nemožnost osobního setkání není dobrá. Povětšinou vztahy vždy nějak ochuzuje a často i poškozuje až ničí. Jen málokdy lze říci, že nemožnost setkání je principielně dobrá, aspoň dlouhodobě ne. Někdy ale prostě nastává. To však neznamená, nemělo by znamenat zánik vztahů, zvlášť když se jedná o odloučení jen dočasná a o vztahy dobré a blízké. Vztah sice na osobním sdílení hodně stojí, nic virtuálního je bezezbytku nemůže nahradit, ale měl by mít sílu vytrvat (aspoň nějakou dobu) i bez možnosti setkání tváří v tvář. Ne nadarmo již Starý zákon říká, že láska je silnější než smrt.

Nejde však jen o to, že dnes máme mnohanásobně sofistikovanější technické možnosti komunikace na dálku, které můžeme využívat, že máme mnohem více možností než jen napsat list či dopis.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme svátek Obrácení svatého Pavla, apoštola. Je to svátek připomínající a liturgicky zpřítomňující známou biblickou událost, ke které došlo někdy mezi lety 34 a 36: Šavel, židovský mladík pocházející z maloasijského z Tarsu, mladík s dobrým židovským vzděláním mající se stát patrně rabínem, mladík horlící nadšeně pro Boží zákon a dodržující ho, toužící ovšem potřít i všechny, kteří by mu nějak odporovali, či se mu dokonce rouhali, tento mladík na cestě do Damašku, kam také jede proto, aby tam vyhledal Židy, kteří uvěřili v Krista, a přivedl je v poutech do Jeruzaléma, se cestou mysticky setkává s Kristem a prožívá své obrácení. Z pronásledovatele křesťanů se stává Apoštol národů, ze Šavla svatý Pavel. Samozřejmě ne najednou, ale zde je toho počátek.

Biblickou zprávu o Pavlově obrácení najdeme v Novém zákoně dokonce celkem třikrát. Nejprve formou popisného vyprávění svatopisce, svatého Lukáše, autora Skutků: To bylo právě dnešní první čtení. A pak ještě dvakrát ve formě svědectví samotného Pavla: Jedno čteme ve 22. kapitole Skutků, tedy opět z pera Lukášova, a druhé, přímo Pavlem napsané, v 1. kapitole jeho listu Galatským. Vedle toho máme ještě několik dalších kratších Pavlových osobních narážek na tuto zásadní událost v jeho listech, kdy se ke svému obrácení a povolání stále znovu a znovu vrací, hovoří o něm jako o zjevení Ježíše Krista a vyznává, jak si právě jej, nedochůdče, Bůh vyvolil, aby přinesl radostnou zvěst, evangelium pohanům.

Kdybychom si všechna tato novozákonní místa vzali a srovnali je, viděli bychom, jak jsou nejenom víceméně shodná v popisu vlastní události Pavlova obrácení, ale souzní i v tom, jak se apoštol na své obrácení po celý svůj další život dívá, jak je reflektuje, s jakými pocity nám o něm vypráví. Pavel prostě ví, že setkání s Kristem se pro něj – a potažmo pro celou církev –  stalo vpravdě „osudovým“, a to v nejlepším a nejkrásnějším slova smyslu. Pavel patrně nikdy ani na okamžik nezapochyboval, že to, co prožil, je pravda, a že následování Pána Ježíše a dání se do jeho služeb je tím nejlepším, co ho mohlo v životě vůbec potkat.

Proto také nikdy nepřestal Krista následovat jako své největší štěstí («a vůbec všechno pokládám za nic a za bezcenný brak ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Krista Pána…»), nikdy nepolevil ve své snaze, aby jeho následování bylo opravdu důsledné («a tak běžím jako o závod, abych získal nebeskou odměnu a věnec nepomíjitelnosti v Kristu, našem Pánu…»), a stále se snažil víru v Krista skrze svou neúnavnou apoštolskou službu předat dál («běda mně, kdybych nehlásal…, víra je z hlásání…, jak lidé uvěří bez hlasatele…, a tak všechno snáším pro vyvolené, aby i oni dosáhli spásy v Kristu Ježíši a věčné slávy. …»). Tím vůbec nepopíral své chyby a slabosti («vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro, chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne…, spíše se budu chlubit svými slabostmi…, do těla mi byl dán osten…»), ale byl si vírou jistý, že Kristova Boží milost je větší než jeho slabost («milostí Boží jsem to, co jsem… kde  se rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost…»).

Nikdo z nás sice patrně není povolán k tak velkým úkolům jako svatý Pavel, ostatně nikdo z nás nežije v době Nového zákona, na samotném začátku hlásání evangelia celému světu. Nicméně každý z nás svůj Boží úkol, své Boží poslání na zemi má, to bychom zde jinak nebyli. Obrácení svatého Pavla nám tak všem – mimo mnoha jiného – v této souvislosti připomíná, že jakémukoli skutečně Božímu dílu skrze nás ve světě by také mělo předcházet nějaké naše obrácení, nechání se uchvátit Kristem.

Read More »