Milé sestry, milí bratří,

při včerejší veliké a krásné slavnosti Všech svatých jsme oslavili všechny svaté, všechny spasené všech dob, tedy všechny ty, jejichž duše jsou již v nebi, v plnosti nebeské radosti kolem trůnu Beránkova. Dnes zase vzpomínáme na všechny věrné zemřelé, jak se dnešní památka (slavená na křesťanském Západě od konce 10. století, na celou církev rozšířená po celé církvi) také jmenuje.

Mezi tyto věrné zemřelé patří pochopitelně i všichni svatí slavení včera, ale je to společenství ještě větší. Patří mezi ně i všichni ti, kteří sice zemřeli „v řádu spásy“, ale jejichž duše ještě nedosáhly její plnosti, ještě procházejí posmrtným dočištěním. Důvodem toho je, že ve chvíli smrti, kdy se oddělily od svých těl, neodešly na věčnost ještě zcela připravené. Že takové jsou duše možná mnohých lidí, to si asi můžeme i oprávněně myslet. Vždyť u tolika lidí se zdá, že umírají nějak v přátelství s Bohem, ale možná ne s ním zcela smířeni, možná ne zcela připraveni na odchod k němu, možná ne zcela proměněni ke Kristově podobě. Však si zkusme představit, jaké by to bylo asi s námi, kdyby k nám nenadále přišla smrt a i naše duše se oddělila od našeho těla a už by nemohla nic napravit…

Ostatně právě toto vědomí, právě tato vpravdě realistická zkušenost byly patrně důvodem vzniku a rozšíření dnešní vzpomínky, liturgické praxe modlitby za zemřelé.

Především na tyto zemřelé – na duše v očistci – dnes zvlášť vzpomínáme. Prakticky tak asi vzpomínáme spíše na všechny zemřelé, protože krom kanonizovaných svatých o nikom nemůžeme s jistotou vědět, že už je v nebi. A hlavně o nikom nemůžeme vědět, že by jeho duše byla zavržená, v pekle. Modlíme se tak za duše všech (nejen) svých zemřelých, za dokončení a urychlení procesu jejich dočištění, za skončení jejich procesu přípravy k nebeské hostině, pokud jsou tedy ještě v očistci.

Co vše je obsahem dnešní Vzpomínky na všechny věrné zemřelé, především jak bychom měli dnešní den snad duchovně prožít, velmi výstižně shrnují dnešní biblická čtení (jsou vybrána z těch, které nám liturgie nabízí pro mše za zemřelé).

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní veliká a starobylá slavnost – letos dokonce připadá na neděli – je oslavou všech svatých všech dob, těch, kteří již došli plnosti spásy a jsou v nebi. Začala se slavit již někdy ve 4. století, krátce po skončení pronásledování křesťanů v římském impériu, nejprve na křesťanském Východě jako svátek všech mučedníků, od 7. století se svátek začal slavit podobně i na křesťanském Západě. Od 8. století na Západě pak nejen jako svátek svatých mučedníků, ale jako svátek úplně všech svatých, totiž mučedníků, vyznavačů i všech ostatních.

Slavíme tedy onen «veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků», zástup stojící před trůnem Beránkovým a vzdávající mu dík za záchranu, jak čteme v dnešním čtení prvním, jak tento zástup svatých (mučedníků) viděl vizionář Jan. Je to zástup, ve kterém nejsou jen mučedníci, ale i všichni ostatní svatí, všichni, kteří ve svém životě následovali Beránka, poznali ho a zamilovali si ho, nechali se jím spasit a vybělit svůj šat jeho svatou krví. Do tohoto zástupu dokonce patří i ti, kteří Krista za svého pozemského života nemohli z různých důvodů poznat, ale přesto ho milovali, aniž ho znali, protože si zamilovali Boha, jak uměli, a dobro (to jsou svatí z řad „anonymních křesťanů“, jak by řekl Karl Rahner).

Máme prostě oslavu všech svatých, všech spasených všech dob, nejen těch slavnostně kanonizovaných (oficiálně církví zařazených do seznamu, kánonu svatých), ale i všech ostatních, těch mnohých bratří a sester, křesťanů, ale i nekřesťanů, o jejichž svatosti věděl Bůh a třeba jen jejich nejbližší okolí. Slavíme prostě všechny ty, kteří byli předobrým Bohem uznáni – ať již „hned“ po smrti anebo „po“ dočištění v očistci – hodni nebe. Byl to ostatně sám Bůh, který je svou milostí do nebe dovedl, svatí tuto milost jen přijali, nevzpírali se jí, spolupracovali s ní a nechali se jí vést, ať už po celý život, po jeho část, anebo aspoň v rozhodující chvíli odchodu z něj.

Dnešní slavnost nás se všemi těmito svatými – s „církví nebeskou“ – duchovně a liturgicky spojuje, dává nám je všechny za příklad. Zároveň nás pohledem do nebe chce také povzbudit a potěšit, podobně jako pohledem do nebe chtěl apokalyptik Jan povzbudit všechny čtenáře svého Zjevení.

Pohled do nebe, na veliký zástup svatých nás může jistě povzbudit a potěšit v mnohém, ve dvou zásadních věcech však asi obzvlášť: Jednak v tom, že věčnost je, že je plností radosti, že smrt spravedlivého není počátkem nicoty, nýbrž přechodem do světa Božího, že nebe není jen projekcí a zbožným přáním, když můžeme zahlédnout ty, kteří do věčnosti již došli, že do nebe se máme těšit (budeme-li ho tedy uznáni hodni…). A jednak nás chce povzbudit a potěšit, že svatost je něco skutečného, možného a především krásného, něco, co by nás mělo těšit, něco oč bychom měli s Boží pomocí usilovat. „Mohli mnozí, mohli mnohé, tak proč ne ty, Augustine“ je známé a tolikrát opakované slovo svatého Augustina z jeho vlastních Vyznání, které by mohlo povzbudit zvlášť dnes i nás.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes dvě nesourodé poznámky, jednu k biblickému úryvku a druhou k dnešnímu světci, svatému Wolfgangovi.

V prvním čtení pokračujeme v četbě na pokračování z listu Filipanům. Již včera – v rámci jakéhosi krátkého úvodu k tomuto novozákonnímu spisu – jsme si připomněli, jak právě tento Pavlův list je psán velmi důvěrným tónem, svědčícím mimo jiné o blízkém přátelství mezi apoštolem a filipskými křesťany. List Filipským tak obsahuje celou řadu až velmi osobních Pavlových vyznání, osobních a krásných. Ne jiný je i dnešní úryvek.

«Vždyť pro mě život je Kristus» jsou slova, která snad nejvýstižněji ze všech shrnují celý Pavlův osobní vztah k Pánu Ježíši: jeho životem se prostě stalo následování Krista a přátelství s ním. V Pavlově případě navíc i veškerou náplní času jeho života, od chvíle jeho obrácení na cestě do Damašku. Vztah ke Kristu se tak stal Pavlovým základním a prvním životním vztahem, jeho životním vztahem, hlásat Krista jako apoštol se zase stalo náplní a smyslem jeho pozemského přebývání.

Z toho pak vyplynulo i vše ostatní: Že smrt se pro něj stala ziskem, neboť má naději na věčné přebývání s Kristem, že by si proto už přál zemřít a být sním, ale že ještě rád zde zůstane na zemi ještě nějakou dobu, aby mohl pracovat, hlásat evangelium, což je zase užitečné jako pomoc ke spáse ostatním, a že to vše slouží k růstu radosti jeho i všech ostatních.

Je samozřejmě pravda, že se jedná o Pavlovo jedinečné vyznání, úzce související s jeho apoštolskou službou, kdy náplní i praktického života se mu prostě stalo Kristovo evangelium. Přesto toto vyznání v sobě nese něco velmi obecného, vždyť je součástí Božího slova. Připomíná nám základní známou pravdu, která by měla být vlastní nám všem: Že vztah k Bohu, vztah s Pánem Ježíšem by měl být opravdu tím prvním a nejzákladnějším vztahem našeho života, že Bůh by měl být i naší první láskou, měl by být na prvním místě, jak se často říkává.

Vztah k Bohu, ke Kristu by měl být přeci natolik základním, krásným a silným vztahem, že pronikne, prodchne, naplní a ovlivní vše ostatní. Provoní, chceme-li. Není nepodobný vztahu nějaké opravdové celoživotní lásky, zvlášť zamilované lásky manželské. Jen je ještě mnohem silnější, protože tím druhým, „partnerem“ je sám Boží Syn, duše člověka je jeho nevěstou.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení dnes poprvé otevíráme list Filipanům, jehož četba nás bude provázet, dá-li Bůh, ještě po celý příští týden. Proto nejprve snad několik slov k samotnému listu.

Filipy byly významným starověkým městem v historické Makedonii (na severovýchodě Řecka), městem přejmenovaným po svém dobyvateli a zvelebiteli Filipu Makedonském. Zde vznikla vlastně první církevní obec na evropském území. Založil ji svatý Pavel během své druhé misijní cesty na přelomu 40. a 50. let 1. století a během své třetí misijní cesty po polovině 50. let Filipy ještě dvakrát navštívil. Není proto divu, že s filipskými křesťany navázal i osobní vztahy a přátelství.

To se odráží i v jeho listě. Do Filip jej píše již z vězení, ať už z Říma, anebo ještě z Cézareje či z Efezu. O Pavlově přímém autorství tohoto listu není tentokrát snad ani mezi nejkritičtějšími biblisty pochyb. Navíc tento list – vedle znaků klasického antického listu, jakými jsou například úvodní pozdrav, oslovení adresátů či závěrečné přání – má ze všech Pavlových listů adresovaných nějaké obci asi nejosobnější a nejdůvěrnější ráz. A právě ten se velmi výrazně projevuje i v dnešním úryvku, z úvodu listu.

Samozřejmě že svatý Pavel nijak nevázal nové křesťany na svou vlastní osobu, to ve svých listech vícekrát zdůrazňuje a odporovalo by to i smyslu jeho apoštolského poslání a působení. Nové křesťany získával pro Pána Ježíše, pro víru v Krista. Přesto je to právě svatý Pavel, který rozvíjí koncept křesťanského duchovní „otcovství“: «I kdybyste měli tisíce vychovatelů v Kristu, otců mnoho nemáte, neboť v Kristu Ježíši jsem vás já přivedl k životu skrze evangelium» píše sám v Prvním listě Korintským, tedy křesťanům v další církevní obci, která mu zvlášť přirostla k srdci. I svatý Pavel byl pochopitelně člověkem s přirozenými emocemi, žil ve vztazích, prožíval v nich radost, anebo se jindy potýkal s různými problémy, což se ostatně častěji odráží i v jeho listech či ve svědectví Skutků apoštolů.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

první čtení ze závěru listu Efezským je dnes zase krásné a hlavně aktuální. Pavlova výzva k duchovnímu boji «oblečte se do výzbroje Boží, abyste mohli čelit ďáblovým nástrahám…» totiž platí ve všech dobách a za všech situací. Duchovní Boj – boj Božími zbraněmi proti zlu a ďáblovým nástrahám, proti pokušením – je totiž jednou z podstatných rovin křesťanského života. O duchovním boji a duchovních zbraních máme zmínku ještě vícekrát v Novém zákoně, jeho potřeba je zkušeností každého křesťana. Každý přeci zakouší, nebo by aspoň měl zakoušet, že je třeba také bojovat, s Boží pomocí a Božími prostředky se snažit přemáhat vlastní slabosti, postavit se na odpor zlu. Ne nadarmo obraz křesťana jako „vojáka Kristova“ (miles Christi) se stal jednou z velmi oblíbených metafor, zejména ve středověké duchovní a teologické literatuře.

Zazpytujme tedy všichni své svědomí, jak jsme na tom s duchovním bojem, jak jsme na tom se snahou o přemáhání zla a slabostí v sobě samých, ve svém životě a ve svém okolí, jak jsme na to s rezistencí samotnému ďáblu, „roztrhači“ neboli satanu, „nepříteli“, a jaké zbraně v tomto boji používáme…

My však nyní, i přestože nejsme v brněnské diecézi, společně zaměřme svou pozornost na dnešní blahoslavenou, na Marii Restitutu (Helenu) Kafkovou. Ostatně právě jí byl nedávno zasvěcen nový kostel v Brně-Lesné.

Její životopis je snadno dohledatelný na internetu, a tak proto si připomeňme jen několik střípků z jejího života (povětšinou právě z internetových zdrojů posbíraných). Marie Restituta se narodila jako Helena Kafková 1. května 1894 v Husovicích (do roku 1897 samostatná obec, pak součást města Brna, Brno-Husovice). Narodila se jako šesté ze sedmi dětí ševce Antonína Kafky a jeho ženy Marie rozené Stehlíkové. Když byly Heleně dva roky, rodina se přestěhovala zpět do Vídně, kde rodiče dříve žili a také se vzali. Konkrétně do Vídně-Brigittenau. Tam Helena prožila své dětství i školní léta. Již v patnácti letech, po skončení školní docházky, chtěla vstoupit do nějakého řádu či řeholní kongregace, toužila se věnovat zvlášť nemocným. Ale narazila na odpor svých rodičů a musela ještě nějakou dobu zůstat doma.

Ve svých sedmnácti letech se stává trafikantkou a zůstane jí po dva roky. Tato doba se pro ni stane paradoxně velmi důležitou, není nakonec ani trochu ztraceným časem. Při prodeji klasického trafikantského zboží – novin a tabáku – se setkává s velkým množstvím obyčejných lidí, k nimž pochopitelně patřila i ona sama, a díky své otevřené povaze s nimi často rozmlouvá. I díky tomu v ní stále více zraje její touha být v životě opravdu užitečnou, pomáhat, zvláště nemocným.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnes – u nás na státní státek vzniku samostatného Československa – slavíme s celou církví svátek svatých apoštolů Šimona a Judy. Slavíme je oba společně, na křesťanském Západě takto už někdy od 8. století, společně jsou také pohřbeni ve svatopetrské bazilice v Římě. společně pohřbených v bazilice svatého Petra v Římě, takto společně slavených na

O jejich životě toho ale příliš mnoho nevíme. V Novém zákoně jsou jejich jména v evangelijních seznamech apoštolů, a to na posledním místě před Jidášem, jak čteme i v dnešním úryvku.

Šimon nese přízvisko Zélóta (česky „Horlivec“) anebo také Kananejský. Zélóta nejspíše proto, že původně patřil k hnutí zélótů, tedy těch, kteří v židovském národě očekávali příchod především takového Mesiáše z Davidova rodu, který vysvobodí Izrael z nadvlády Římanů (politická nesvoboda vždycky s sebou nesla i větší nebo menší nesvobodu náboženskou). Mnozí z nich se jeho příchodu snažili také napomoci, a to i různými protiřímskými bojůvkami, někdy takřka až partizánskou činností. Byli to skuteční horlivci pro Boží Zákon, po vzoru makabejských bratří, proto také neváhali případně potrestat jeho přestupitele. Byli připraveni pro Boží věc nasadit svůj život.

Juda je v Novém zákoně nazýván Jakubův anebo také Tadeáš. Je uváděn jako bratr Jakubův, bratr apoštola Jakuba Mladšího. Máme dokonce zaznamenáno i jedno jeho slovo, když se při řeči na rozloučenou zeptal Pána Ježíše «Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?». Na to mu Kristus odpovídá: «Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek». Judovi je také připisováno autorství jednoho z nejkratších novozákonních listů, po něm pojmenovaném (autor tohoto listu se skutečně hned v prvním verši představuje jako «Juda, služebník Ježíše Krista, bratr Jakubův»).

Starobylá tradice hovoří o tom, jak právě tito dva apoštolové po Letnicích spolu hlásali evangelium nejprve v Řecku a pak v Persii, kde také měli oba podstoupit mučednickou smrt. Šimon byl dle tradice ubit kyjem, Juda rozřezán pilou, což jsou pak také jejich dva hlavní atributy. Juda Tadeáš bývá zobrazován ještě s obrazem či reliéfem Kristovy tváře (jak ho známe z mnoha vyobrazení a ztvárnění, například i ze známé sochy u kostela sv. Josefa na pražském Náměstí republiky). Je to na základě jedné – již pozdější, mladší – legendy, kdy měl Juda Tadeáš darovat edeskému králi (na severovýchodě Řecka) ikonu Kristovy tváře.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

pokračujme v našich pokusech o rozjímání nad úryvky evangelijními, kdy se nejen snažíme rozjímat nad tím, jaký je jejich trvalý duchovní smysl, ale zkoušíme se i ptát, co nám ten který úryvek chce sdělit do naší nynější situace. Kdyby taková formulace nevyvolávala poněkud neblahé konotace, tak by se možná mohlo říci, že se pokoušíme číst evangelium „aktualizovaně“, případně dokonce „angažovaně“.

V dnešním úryvku zazněla dvě přirovnání Božího království. Nejprve k hořčičnému zrnku, kde jeho nepatrnost a nenápadnost kontrastuje se silou a schopností vyrůst v košatý keř (Matouš na paralelním místě zaznamenává ještě širší verzi Kristova slova: «je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní byliny a je z něho strom»). A pak ke kvasu, který, ač ho je také jen troška, je schopen prokvasit celé těsto.

Semínku i kvásku je tak společné – vedle toho, že jsou malé a zdánlivě nepatrné – dvojí: že jsou živé (v obou případech doslova) a že musí být přijaty, musí zapadnout do půdy i do těsta, aby se mohly rozvinout a vyrůst (a to opět doslova).

Semínko i kvásek jsou – jistě mimo mnoha dalšího – obrazem naší víry, která je počátkem i silou přítomnosti Božího království v nás. Jsou tak metaforou křesťanské víry, která nejenže sama musí být živá a námi lidmi (jako dar) přijatá, ale je v ní přítomný sám živý Kristus. Tajemně, ale skutečně. Víra je vztahem ke Kristu, ale je ještě více jeho přítomností. Proto víra, jak říká sám Pán Ježíš, i hory přenáší a mohutné moruše přesahuje (v těchto případech tedy spíše obrazně). Víra otevírá naše nitro Bohu, víra je Kristovou přítomností, víra má proto Boží živoucí sílu, takovou, která se projeví zvlášť ve chvílích těžkých.

Pokud se naše srdce křesťanské víře otevře jako dobrá půda a jako lačné těsto a nechá ji růst a nechá se jí prokvasit, vyroste z našeho srdce košatý strom života, ne nepodobný keři hořčice, naše srdce se kvašením promění, ochutí a ještě zvětší, zmohutní a nakyne, ne nepodobně těstu v díži.

I tak snad můžeme rozumět dnešním příměrům…

Již z nich je jasné, že ale nejde jen o nás. Z košatého stromu mají mít užitek všichni ptáci, kteří se v jeho větvoví uhnízdí, z kvašeného těsta pak všichni, kdo je ochutnají. Z naší víry by mělo mít užitek i celé naše okolí.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Boží slovo dnešního prvního čtení z listu Efezským je natolik jasné a jednoznačnými slovy promlouvající, že už k němu opravdu není třeba cokoli dodávat a nějakými interpretacemi je tak rozmělňovat. Mnohem lepší je mu naslouchat, snažit se nechat se jím oslovit, vzít si jeho obsah k srdci a především se i toto Boží slovo snažit žít. Tak, jak je vyslovené a napsané, s Boží pomocí, samozřejmě.

Zkusme tedy – podobně, jak jsme se o to pokusili v pátek a v sobotu – zaměřit svou pozornost na úryvek evangelijní. Navíc zdá-li se, že nám opět něco zvlášť důležitého říká do nynější těžké a tak složité situace.

Máme před sebou svědectví o Kristově zázraku, o jednom z mnoha zázraků tělesných uzdravení, konkrétně svědectví o uzdravení shrbené, paralyzované ženy. Uzdravení je pro nemocnou ženu krásným dotekem Božího království, bezpochyby obrovskou úlevou. Vždyť byla nemocná celých osmnáct roků. Pro všechny je pak Ježíšův zázrak znamením, že on už je ten slíbený Mesiáš, jehož příchod zaslibovali proroci: «chromí poskočí jako jelen» píše Izaiáš. Zázrak i obrazem uzdravení nejdůležitějšího, uzdravení, napřímení duše.

Evangelijní úryvek hovoří ale nejen o zázraku, ale i o reakci představeného synagogy, který «těžce nesl, že Ježíš uzdravuje v sobotu». Na jednu stranu je to pochopitelné, protože sobota byla z Božího ustanovení dnem zasvěceným Hospodinu a mělo se odpočinout od všech prací (ostatně taková je etymologie slova sobota: od hebrejského šbt, což znamená „odpočinout“ či „přestat“). Dodržování soboty a láska k ní platily v Izraeli za jeden z nejdůležitějších projevů lásky k Hospodinu. Proto byla sobota a především předpisy o jejím svěcení v tak velkém zájmu rabínů a věnovala se jí řada předpisů Talmudu.

Na druhou stranu jeho reakce v sobě nese něco velmi nepochopitelného, ba temného: vždyť se stala dobrá věc, žena byla uzdravena. Reakce přestaveného synagogy tak odkrývá a ukazuje cosi velmi stinného v člověku. A to je právě onen moment, kterého bychom si měli zvlášť v dnešní době velmi pozorně všimnout.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

že první z nedělních mešních biblických čtení uvozuje a předznamenává úryvek evangelijní, se někdy možná až do omrzení připomíná. Dnes je ale tato souvislost obzvlášť důležitá a krásná, a tak právě na ni zkusme zaměřit svou pozornost.

V evangeliu jsme slyšeli – z úst samotného Krista – formulaci největšího přikázání, lásky jedné a dvojí, lásky k Bohu a k člověku. Láska je smyslem a vlastním obsahem Zákona, obou desek Desatera Božích přikázání, která tak nemají být ničím jiným než právě konkretizací, pojmenováním projevů lásky k Bohu a k člověku. Láska je naplněním všech prorockých zaslíbení, zvlášť toho, že Bůh (skrze Mesiáše) odejme z naše těla srdce kamenné a dá nám srdce z masa. Láska je totiž jako oheň, je živá jako žár, všechno zapálí a oživí. Každý, kdo kdy v životě vzplanul skutečnou láskou, to dobře ví, rozumí, co tento obraz znamená.

Skutečná láska k Bohu i k člověku musí mít tak vždy dvě roviny: vnitřní žár a vnější vyzařování, tedy konkretizaci. Jedno bez druhého nejde. Jen činy bez lásky, bez motivace láskou, jsou prázdné a navíc dlouhodobě v nich většinou ani nikdo nevytrvá. To říká svatý Pavel ve známé Velepísni láky ve 13. kapitole Prvního listu Korinťanům docela jasně: «i kdybych pro druhého do ohně skočil, ale lásku neměl, nic mi to neprospěje». A kdyby zase láska byla jen pouhým slovem, jen emocí bez činů, tak může být dost dobře jen sebeláskou, nám příjemnou emocí, klamem a láskou jen virtuální, protože druhému vůbec nic nedává, naopak jen od něj sobecky čerpá.

Tuto nutnost konkretizace lásky, aby emoce přešla i ve skutečný laskavý čin, překrásně vyslovuje právě čtení první, evangelium uvozující. Řeč byla sice především o lásce k viditelnému člověku, ale nezapomínejme, že tato odráží i naši schopnost lásky k neviditelnému Bohu. «Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí» praví přeci svatý Jan.

První čtení je z 22. kapitoly knihy Exodus, tedy z těch kapitol, které rozvíjejí samo Desatero (zaznamenané v kapitole dvacáté). Rozvíjí je naprosto konkrétně a zcela jasně, dokonce ukazuje dva z „hříchů do nebe volajících“ (z těch, u kterých Písmo praví, že dolehnou až k Bohu, že stížnost utištěných Bůh uslyší): hřích ubližující vdově a sirotkovi a hřích vzetí do zástavy to, co je nezbytné k životu (pokrývku na noc).

Co to všechno znamená?

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme památku dalšího zajímavého svatého, tentokrát světce století devatenáctého, biskupa, misionáře, velkého ctitele Neposkvrněného početí Panny a zakladatele misijní kongregace „klaretinů“, sv. Antonína Marie Klareta. Přesto dnes – podobně jako včera – zaměřme svou pozornost na úryvek evangelijní, protože ten – podobně jako ten včerejší – může promluvit velmi důležitě do naší nynější tíživé situace.

Už na jaře při první vlně pandemie si leckteří křesťané – a dodejme, že ne neoprávněně – kladli otázku, zda to celé také není Božím trestem. Zda celá pandemie nové nemoci covid, která postupně postihuje celý svět, není křesťansky interpretovatelná také jako určitý Boží trest. Obě „jasné“ a o své pravdě přesvědčené a všechny ostatní přesvědčující odpovědi, které už na jaře byly slyšet, někdy dost hlasitě, jsou ovšem z teologického hlediska nepřijatelné: ani že pandemie s jistotou není Božím trestem (navíc s odůvodněním, že Bůh přeci netrestá, ba nemůže trestat, protože je láska), ani že jím s jistotou je (protože Bůh právě takto trestá hříšné pokolení a my hříšní přeci jsme).

Obě takto jisté odpovědi jsou, domnívám se, nesmírně pyšné. Musíme si umět přiznat, že některým věcem, které Bůh dopouští či chce, nemůžeme prostě rozumět a už vůbec ne je vysvětlit (s jistotou druhým), můžeme je jen pokorně přijmout. Bůh přeci může všechno, je všemohoucí. Je nekonečně milosrdný i nekonečně spravedlivý, je krásný i strašný zároveň, jak praví Písmo. Je původcem veškerého dobra a vší krásy světa, stejně  tak jako dopouští zlo působící bolest. I zlo musí Bůh povolat k a bytí, aby bylo, a to – známými slovy svatého Augustina – právě proto, aby i ze zla mohlo vzejít ještě větší dobro. Především aby i skrze ně, skrze zkušenost bolesti tajemně zavolal člověka k sobě zpět.

Zda pandemie je či není Božím trestem, musíme nechat Božímu tajemství. Prostě to (s jistotou) nevíme a ani vědět nemůžeme. Pandemie je prostě zde a bolestně zasahuje celý svět. Ale jedno vědět můžeme a máme. A na to nás právě upozorňuje dnešní evangelium, možná – mimo jiné – odpovídající vlastně na velmi podobnou otázku: byli Galilejci zabití Pilátem větší hříšníci než ostatní?

Read More »