Milé sestry, milí bratří,

tak máme zase neděli, kdy většina křesťanů v naší zemi (a i leckde jinde na světě) se kvůli koronavirové pandemii a opatřením snažícím se zamezit šíření nemoci, a tak omezujícím svobodu shromažďovací (u nás nikoli svobodu náboženského vyznání), opět nemůže účastnit mše svaté, protože do maličkých bohoslužebných skupinek se prostě všichni nevejdeme. Je to smutné, bolestivé a těžké a nikoho z nás to nemůže těšit (a kéž by se ani nikdo netěšil). Přesto i takováto neděle zůstává nedělí, dnem Páně (dies dominica latinsky, hémerá kyriaké řecky), dnem zpřítomňujícím Kristovo zmrtvýchvstání, dnem Božího požehnání.

A i přestože se většina nemůže zúčastnit tedy vlastního „lámání chleba“, je pro mnohé možné aspoň přistoupit ke svatému přijímání v otevřených kostelech (a Bohu díky za to) a pro všechny je pak možné se modlit, číst Písmo svaté a věnovat se duchovnímu životu. Třeba o to intenzivněji v kruhu svých nejbližších.

Pán Ježíš k nám ke všem chce jistě přijít, i když třeba jiným způsobem. Vždyť on dobře zná naši situaci, ví, že se mše svaté mnozí zúčastnit nemůžeme, ač bychom chtěli. Kéž třeba právě i nemožnost účasti na ní nám připomene její krásu a velikost a vzbudí touhu, abychom ji už nikdy nevynechali, až na ni zase budeme moci normálně jít, dá-li Bůh.

Zaměřme se ale nyní na Boží slovo dnešní neděle, tentokrát především na čtení první.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

i dnes, v den památky jednoho z největších a nejvíce uctívaných raně křesťanských mučedníků, svatého Ignáce Antiochijského, biskupa a autora několika krásných dochovaných listů (a je to právě ten Ignác, podle kterého si Inigo z Loyoly změnil po svém obrácení své jméno na Ignác), pokračujme v pokusech o rozjímání nad čtením prvním, nad listem Efezským. O vzniku a autorství tohoto novozákonního listu, zda je s jistotou listem přímo svatého Pavla naspaným z vězení, anebo zda to byl některý z jeho žáků, který jeho jménem shrnul Pavlovy myšlenky, o tom jsme již mluvili ve čtvrtek, kdy jsme list poprvé otevřeli, a tak se tím nyní nemusíme zabývat. A za lidským autorem listu klidně vizme „svatého Pavla“, nejpodstatnější je stejně to, že list je součástí Božího slova.

Dnešní úryvek má čtyři momenty. Nejprve apoštol chválí efezské křesťany za jejich víru (vv. 15-16), pak je povzbuzuje formou modlitby (vv. 17-19), vyzná víru v Pána Ježíše (vv. 20-22), aby nakonec zaměřil pozornost adresátů na církev, ve které Kristus přebývá a působí (v. 23).

Celý text tak obsahuje celou řadu velkých a krásných témat rozvíjejících základní keyword listu «tajemství». Každé z těchto témat by bylo hodné naší pozornosti. Protože by ale jen zastavit se nad každým z nich samozřejmě přesahovalo možnosti i formát našeho rozjímání, zaměřme svou pozornost na jeden jediný moment, a to na slova «On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví a jak se ukazuje na nás, na věřících, jeho nesmírně velká moc působením jeho všemohoucnosti» (vv. 18-19). I v těchto dvou verších je bezpochyby skryto mnoho, ale jádrem všeho je prosba «on (myšleno: Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy) ať osvítí».

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

památka dnešní světice, světice druhé poloviny 17. století, našemu kostelu tak blízké svaté Marie Markéty Alacoque – její mystická vidění přeci stála u začátku rozkvětu úcty k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a zbožnosti prvních pátku v měsíci a navíc máme přeci v novém oltáři její maličkou relikvii – souzní docela pěkně s dnešním prvním čtením. S dalším úryvkem z listu Efezanům, který už druhým dnem otevíráme v rámci liturgické biblické „četby na pokračování“.

Již včera jsme si proto připomněli, že jedním z keywords celého tohoto listu je slovo «tajemství» (řecky mystérion). Jím je především Kristus, vtělený Boží Syn sám jakožto ztělesnění a uskutečnění Boží touhy spasit všechny lidi. To se prolíná celým listem, v různých obměnách a s různými důrazy.

Kdybychom chtěli navíc nějaké keyword stanovit jen pro dnešní úryvek, asi bychom neváhali, že jím je slovo «majetek». Toto slovo sice je v českém překladu spíše jen opisem toho, co čteme v řeckém originále biblického textu (ten hovoří spíše o «podílu» odděleném pro Boha anebo tom, že jsme Božím «ziskem»), přesto docela pochopitelně vystihuje (ostatně proto bylo asi autory liturgického překladu Nového zákona užito), oč jde, čím bychom měli být a stále více se stávat: Božím majetkem. Díky tajemství, že jsme byli Kristem vykoupeni, a tak pro Boha získáni.

Že jsme něčím majetkem, je samozřejmě sdělení, které uším dnešního člověka nezní příliš libozvučně, aspoň na první poslech rozhodně ne. Vždyť jednou z nejzákladnějších charakteristik člověka, o které jsme ostatně před několika dny společně také rozjímali, je svoboda. K ní patří právě – velmi zjednodušeně ale pravdivě řečeno – nebýt ničím a nikoho majetkem, být volný, svobodný, ne v područí, natož otroctví někoho či něčeho jiného. Ale tak to platí v mezilidských vztazích, ve vztahu k pozemským věcem. V případě Boha, našeho vztahu k Bohu je tomu ale jinak, v ideálním případě právě naopak…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

sice dnes liturgicky slavíme krásnou památku svaté Terezie od Ježíše, Terezie z Avily, panny a učitelky církve, jedné z největších mystiček všech dob, přesto zkusme opět zaměřit svou pozornost na biblická čtení, v rámci naší „četby na pokračování“.

Včera jsme v prvním čtení naposledy četli z listu Galatským, dnes otevíráme další list svatého Pavla, list Efezským. Pro účely našeho rozjímání můžeme klidně nechat stranou otázky, zda tento novozákonní list napsal přímo sám svatý Pavel anebo zda je dílem některého z jeho žáků zachycujících Pavlovy myšlenky, to přenechejme biblistům. Podstatné je, že list Efezským je Božím slovem, listem tak adresovaným nejen křesťanům v Efezu, starobylém a slavném maloasijském městě, kde byla jedna z nejvýznamnějších a svatým Pavlem založených raně křesťanských obcí, ale nám všem, kteří kdy jeho stránky otevíráme.

V dnešní době bývá obvyklé – už třeba jen pro potřeby snadnějšího (elektronického) vyhledávání anebo katalogizace – u jednotlivých textů, zvlášť pak u textů odborných, stanovit nějaká keywords, „klíčová slova“. Totiž vybrat taková slova, která se v textu nejen častěji vyskytují, ale především jsou pro jeho obsah nějak charakteristická.

Kdybychom něco takového zkusili u našeho novozákonního listu, tak – jistě krom slov jako «Ježíš Kristus», «Bůh» nebo «milost» – by to asi byla slova dvě, a to: «tajemství» (řecky mystérion) a «církev» (ekklésia, doslova „shromáždění“ ve smyslu «shromáždění Páně», řecky ekklésia Kyriaké).

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnes se v prvním čtení dostáváme ke krásné a nesmírně důležité pasáži listu Galatským, a to k veršům dávajícím do protikladu «skutky, ke kterým vede tělo», a «ovoce Ducha». Jsou to mimo jiné slova, která nikoho nemohou nechat na pochybách, že ani svatý Pavel, apostol gratiae („apoštol milosti“), jak zní jedna z jeho případných starobylých charakteristik, si samozřejmě nemyslel, že by konkrétno ke křesťanskému životu nepatřilo a že i toto by se snad nemělo řídit Bohem a Božím zákonem, jak někdy někteří z některých Pavlových pasáží o svobodě se snaží vyvodit. Právě naopak. Křesťanská svoboda, o které jsme slyšeli v minulých dnech, není ani ničím abstraktním, ani svévolí, jak krásně čteme právě v dnešním úryvku.

Zaměřme ale svou pozornost především na základní napětí, svatým Pavlem i na jiných místech jeho listů zachyceném, na napětí vyjádřeném slovy «podle těla» (kata sarka řecky) a «podle ducha» (kata pneuma).

Je to totiž napětí, které lidstvo provází odnepaměti. Sotva člověk začal být na úsvitu svých dějin člověkem, začal toto napětí čím dál jasněji vnímat, ono začalo stále více určovat jeho život a člověk se začal také stále častěji ptát: Jak to je se vztahem ducha a hmoty, duše a těla, života a jeho tělesného nosiče, potažmo Boha a světa?

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení stále otevíráme list svatého apoštola Pavla Galatským. Protože tak činíme již druhým týdnem, již vícekrát bylo připomenuto a hlavně ze samotného Božího slova už poněkolikáté slyšíme, jak se jednotlivými úryvky v různých obměnách a s různými důrazy prolíná základní téma celého listu a vlastně i celé Pavlovy novozákonní teologie. Jím je krásná pravda naší křesťanské víry, že tím, kdo je příčinou naší spásy, kdo nás ospravedlnil odpuštěním hříchů a kdo do našich srdcí vlil svou sílu k dobru, a tak nás osvobodil nejen od trestu za hřích a od nutnosti hřešit, ale i od přesvědčení, že spásu si můžeme sami nějak „zasloužit“, je Pán Ježíš. Nikoli my sami nebo někdo jiný či něco jiného, ale Kristus, na kterém naše víra stojí.

V dnešním úryvku ze začátku 5. kapitoly svatý Pavel – podobně jako jsme slyšeli již včera – zdůraznil zejména jeden z nejdůležitějších důsledků, jedno z nejkrásnějších ovocí této základní pravdy víry, totiž fakt, že ospravedlněním, odpuštěním hříchů nám byla navrácena svoboda. «To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus». Read More »

Milé sestry, milí bratří,

podobně jako se o to společně snažíme při mších svatých v kostele, zkusme se i touto formou pokusit krátce porozjímat o všednodenních biblických úryvcích čtených na pokračování. Už třeba jen proto, abychom aspoň takto měli kontakt s liturgií, respektive s Božím slovem při ní čteném.

V prvním čtení již druhým týdnem otevíráme Pavlův list Galatským. Tento list – apoštolem napsaný křesťanům v jím založených církevních obcích v Galácii, v kraji v Malé Asii, kolem starobylého města Ancyra (dnes Ankara) – snad nejvýrazněji ze všech novozákonních knih rozvíjí téma vztahu staré a nové smlouvy, vztahu mojžíšského Zákona a Kristovy milosti a s ní související otázku skutečné křesťanské svobody. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

zdá se, že dnešní druhé čtení promlouvá přímo do naší nynější situace. Do situace stále sílící pandemie nemoci covid, do situace nouzového stavu s jeho zpřísňujícími se opatřeními, do doby nejistot, ohrožení, existenčních problémů, do doby řady nečekaných starostí a určitě i do doby různých obav a strachů. Navíc už sám každý den má dost svých vlastních starostí…

A tak – i přestože v evangeliu máme krásné podobenství o přátelství s Pánem Ježíšem jakožto svatební hostině, předznamenané neméně krásným Izaiášovým proroctvím o její hojnosti – zkusme dnes svou pozornost zaměřit především právě na ně, na čtení druhé.

Je z listu svatého apoštola Pavla Filipanům. Tento novozákonní list byl apoštolem napsán křesťanům do Filip, křesťanům žijícím ve starořeckém makedonském městě pojmenovaném po svém zakladateli Filipu Makedonském. Tam byla nejstarší církevní obec na evropském kontinentu, kterou založil sám svatý Pavel během své druhé misijní cesty. Nyní jim píše z vězení, do kterého se dostal pro svou víru v Krista. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

souvislost mezi dnešním prvním čtením a úryvkem evangelijním je opět celkem zřejmá: Je to obraz vinice (potažmo jejího hospodáře a jejích správců, vinařů), který je oběma biblickým textům (a také žalmu) dnes společný.

V prvním čtení z proroka Izaiáše (rozvinutém právě v krásném žalmu) je vinicí celý Izrael. Zvlášť milou sazenicí je pak kmen Juda, ten z kmenů, který obývá Jeruzalém a jeho okolí, Judsko, srdce Zaslíbené země, Jeruzalém, ve kterém je Hospodinův chrám. Jižní kmen, který se po pádu Samaří (severního království) stal vlastně jediným Izraelem.

Hospodin Bůh sám tuto svou vinici vysázel a od začátku s velikou láskou opečovával. «Oplotil ji, očistil od kamení, osázel ji ušlechtilou révou, věž a lis v ní postavil.» Ale ona přinesla pláňata trpká, odporná. Proto musí být vydána zpustošení. Tak praví prorok.

Izrael, Juda se při četbě tohoto Izaiášova proroctví měl ve vinici samozřejmě najít a obrátit se. Měl si přiznat, že nenese sladké hrozny, život podle Božího zákona, že veškerá Hospodinova péče přichází nazmar, a to že je – mimo jiné – důvodem jeho dějinných útrap, vysvětlením všeho zlého, co ho stihlo a stíhá. Veškeré zpustošení, které na Boží lid – zvlášť ze strany jeho vnějších nepřátel – přišlo a přichází, měl Izrael sebekriticky interpretovat také jako trest za vlastní hřích, a tak především jako Boží velké bolestné volání k obrácení.

V evangelijním Kristově podobenství je vinicí nejprve také Izrael. Ten měl i v době Ježíšově být stále Božím lidem, Boží vinicí ve světě. V centru evangelijního podobenství pozornosti již ale nestojí vinice sama, nýbrž její vinaři. Těmi jsou nejprve pastýři Izraele, velekněží a starší, vždyť právě jim je podobenství primárně adresováno: «Ježíš (je) řekl velekněžím a starším lidu». Jim bylo také svěřeno Bohem Hospodářem správcovství Boží vinice, celého Božího lidu. Stali se ovšem správci špatnými, neposlouchali služebníky Božího hospodáře a především nechtěli přinášet výtěžek a vinici (a její plody) si svévolně přivlastnili. Tak jednali už jejich dějinní předchůdci, kteří neposlouchali proroky jakožto služebníky poslané hospodářem. Nyní jsou to oni, Ježíšovi posluchači, kteří nejenže také neposlouchají dávné proroky, ale nyní nechtějí přijmout ani samotného syna vinaře – Božího syna, Krista. A nakonec ho také zabijí.

Nicméně vinici si nezachrání, bude jim odňata, Izrael sám bude zpustošen. Obnovená vinice bude svěřena jiným vinařům, pastýřům Nového zákona, kteří už budou moci být ze všech národů a kritériem k jejich výběru už nebude pokrevní příbuznost (potomstvo Abrahámovo, potažmo Leviovo), nýbrž právě schopnost odvádět hospodáři ovoce, sladké hrozny a odevzdávat je v pravý čas. Z vinice Izraele se stane vinice církve.

Takovéto čtení biblického podobenství je snad správné, tak nějak je také četli už staří církevní otcové. Nicméně musíme dát velký pozor na dvě nebezpečí. Jednak tento výklad rozhodně nesmí vést k jakémukoli protižidovskému antisemitismu, jak se bohužel v dějinách církve také dělo. A už vůbec nesmí vést k nějaké sebejistotě typu: „Tak, my jsme nyní tou správnou vinicí a my pastýři těmi správnými správci vinice“, jak se bohužel děje pořád.

Právě naopak. Dnešní Boží slova jsou nám čtena vlastně s mnohem větší palčivostí, než byla čtena či adresována uším židovských posluchačů. Jestliže neponeseme a nebudeme odevzdávat ovoce (jakože často neneseme) my, kterým již bylo dáno Pána Ježíše poznat, či jsme dokonce (jakože jsme) nehodnými pastýři, pak můžeme dopadnout možná mnohem hůř než ta první vinice a její vinaři v evangeliu. Ostatně o tomto nebezpečí sám Pán Ježíš mluví: «komu bylo více dáno, od toho se bude více vyžadovat».

A tak bychom se nyní mohli pokusit rozvinout úvahy typu: Jaké že to ovoce by mělo být, jaké by měly být hrozny, jak sladké a velké, jak velký výtěžek bychom měli z vinice hospodáři odevzdat, aby byl dostatečný, co přesně nám proroci a Boží Syn říkají ke správě vinice, a tak dále, a tak dále.

To by bylo bezpochyby na místě. Možná ale zkusme přeci jen ve svém rozjímání dnes zůstat o krok dříve: u samotné vinice. U té, která je Boží, kterou Bůh zasadil a s láskou opečovává, kterou jsme vlastně my sami a která je nám zároveň svěřena do péče. Máme být vinicí, která přináší hrozny dobré a sladké, a zároveň i jejími vinaři, kteří o vinici pečují a její plody odvádějí pánu vinice, Božímu hospodáři.

Jsme totiž vinicí i správci zároveň. Vše, co nám Bohem bylo nějak svěřeno do správy, co Boží láskou bylo zasazeno, zalito, obděláno a rozvinuto, není ve skutečnosti naše, ale Boží. Vinice nepatří sobě ani správcům. Proto vše na vinici má být a přinášet plody, jak chce a jaké si představuje Pán. My máme růst, ztrát, plodit, jak chce Pán. Stejně tak obdělávat, zalévat, nechat růst a rozvíjet vše svěřené.

Co je však onou vinicí? Vzhledem k tomu, že vše máme nakonec od Boha (to je základní součástí víry v Boha jako Stvořitele a Dárce veškerého bytí), pak touto vinicí je také opravdu vše:

Jistě, ve specifickém smyslu je to křesťanství a Kristova přítomnost v něm. V tomto smyslu je vinicí především Boží lid Nové smlouvy, církev se všemi církvi svěřenými formami Kristovy přítomnosti. A její pastýři jsou vinaři.

Ale Boží vinicí – v širším smyslu – je úplně vše, co je, co jsme, co máme a co můžeme: Vinicí je veškerá naše existence, naše talenty a možnosti, je to čas života, který je nám vyměřen a dán, jsou to naše síly a i třeba naše zdraví, které jsou nám svěřeny jako možnost žít a pracovat, je to ale i ta částečka světa, kterou obýváme, kus země, na níž stojíme a na níž žijeme, do jisté míry jsou to i lidé kolem nás, zvlášť tací, kteří jsou nám nějak svěřeni do péče.

To vše a jistě ještě mnohem víc je součástí vinice, kterou jsme a kterou máme jako dobří vinaři Páně zároveň obhospodařovat. Veškeré naše bytí a veškerá naše činnost ve světě by měly přinášet kýžené ovoce, sladké a dobré Bohu i celému našemu okolí. My sami bychom se měli chápat jen jako správci svěřeného bytí. Jsme vinicí i vinaři zároveň, v různých smyslech a odstínech.

Milé sestry, milí bratří, možná právě v tomto snad pokorném vnímání světa a sebe samých tkví klíč ke všemu ostatnímu. Vždyť veškerá naše poslušnost Bohu a jeho přikázáním, jeho prorokům a zvlášť jeho Synu, veškeré naše snažení a pachtění v tomto světě, často slzavém údolí, by neměly být ničím jiným než konkrétní aplikací a uskutečněním pokorného vědomí: Jsme jen vinicemi, nepatříme sami sobě ale našemu Pánu, který nás, své vinice má tak rád. Jsme jen vinaři, správci, kteří nepracují na svém, ale na s láskou svěřeném.

Toto vědomí, základní uchopení vlastního života a pochopení světa kolem nás, možná předchází jakýmkoli úvahám o konkrétní poslušnosti, konkrétních plodech, konkrétní sladkosti. Vědomí, že vše – včetně nás samých – nám Bohem bylo jen z lásky svěřeno, že proto máme především přinášet ovoce lásky Boží lásku opětující, je možná větší apel k poslušnosti Bohu než cokoli jiného…

Kéž svatý František, který by měl dnes svátek, kdyby nebyla neděle, svatý František, který tak dojemně dokázal vše pokorně pochopit a uchopit jako veliký Boží dar, a stal se tak Kristu snad nejpodobnějším ze všech lidí, kéž on je nám vzorem a přímluvcem.

Milé sestry, milí bratří,

dobře víme, že nejvýraznější souvislost v rámci nedělních biblických čtení je mezi čtením prvním a evangelijním: Evangelium se čte víceméně na pokračování, k němu je vždy vybráno, zpravidla ze Starého zákona, čtení první, které obsah evangelijního úryvku předobrazuje či předpovídá, žalm je pak jeho modlitebním rozvinutím. Tyto souvislosti udávají jakýsi ústřední „tón“ Božího slova té či oné neděle, a proto se také většinou snažíme zaměřit svou pozornost právě na tato biblická čtení a na vzájemnou souvislost mezi nimi.

Druhé čtení – naproti tomu – je na nich nezávislé, čte se na pokračování z novozákonních listů, zejména svatého Pavla. Ačkoli v Božím slově všechno spolu vždy nějak souvisí, druhé čtení otevírá neděli co neděli obvykle jiné téma, jiné poselství Božího slova. A tak zkusme dnes zaměřit svou pozornost právě na ně.

Již druhou neděli za sebou čteme z Pavlova listu Filipanům, z listu adresovaného křesťanům nejstarší křesťanské obce na evropském území: Filipy jsou v Makedonii, na severu Řecka, církevní obec tam koncem 40. let 1. století během své druhé misijní cesty založil sám svatý Pavel a s největší pravděpodobností tato byla opravdu první a nejstarší obcí na evropském území vůbec (starší obce byly jen v Palestině a Malé Asii).

Dnešní úryvek měl dvě části: Povzbuzení, apel, jak se křesťané mají chovat a jak smýšlet, a překrásný hymnus, chvalozpěv. Ten je považován – co do sepsání – nejen za nejstarší chvalozpěv na Pána Ježíše v Pavlových listech a v Novém zákoně vůbec, ale i za jedno z nejoriginálnějších a nejgeniálnějších shrnutí křesťanské víry v Krista.

V hymnu rezonovaly tři nejpodstatnější momenty celého evangelia:

«Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Bal jako  každý jiný člověk.» To je tajemství vtělení Božího Syna a jeho celého lidského přebývání mezi námi.

«Ponížil se a byl poslušní až k smrti, a to k smrti na kříži.» Tajemství jeho ukřižování a smrti.

«Proto ho také Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno… a každý jazyk musí… vyznat: Ježíš Kristus je Pán.» Tajemství vzkříšení a vyvýšení.

Jinými slovy: Ježíš Kristus, Boží syn, se ponížil, stal se člověkem, přijal lidskou přirozenost, aniž by ztratil tu Božskou, byl za nás ukřižován a pro nás vzkříšen a oslaven. Tak nějak se opravdu dá shrnout nejzákladnější křesťanská víra v Pána Ježíše, pravého Boha, pravého člověka, v jedné jediné osobě, spasitele všech lidí a celého světa.

Ostatně podobně to vyjadřuje i jeden z nejstarších křesťanských symbolů: ryba. V jejím již starokřesťanském užití – vzpomeňme na různé ryby na nejstarších křesťanských památkách anebo třeba na Sienkiewiczův slavný román Quo vadis, kde se tímto znamením křesťané rozpoznávají – (v jejím užití) nejde o to, že by apoštolové byli rybáři, jak se někdy poněkud lacině tvrdí, dokonce nejde ani o Jonášovo znamení («tak jako Jonáš byl tři dny v břiše ryby, tak musí být Syn člověka tři dny v útrobách země»), ale ryba je kryptogram, skrytopis. Ryba se totiž řecky řekne ichthys, což jsou začáteční písmena jednoduchého vyznání víry: Iésús, Ježíš (i), Christos, Kristus (ch), Theú, Boha (th), Hyos, Syn (y), Sótér, Spasitel (s).

Vraťme se ale k našemu hymnu. Vedle toho, že je krásným vyznáním, kým Pán Ježíš je, zdůrazňuje zvlášť jednu z jeho nejpodivuhodnějších vlastností. Charakteristiku, která se celým tajemstvím jeho vtělení, pozemského přebývání prolíná a ve smrti na kříži vrcholí: pokoru. Proto také někdy bývá celý dnešní hymnus přímo nazýván oslavou Synovy Božské pokory či hymnem na Ježíšovu pokoru.

Tu zvlášť vyjádřila slova do češtiny přeložená jako: «sám sebe se zřekl». Řecké heauton ekenósen bychom mohli možná dokonce přeložit ještě silněji, a to jako: «vyprázdnil se» či «sám sebe zmařil». V každém případě tato formulace chce slovem postihnout největší tajemství, že Boží Syn, stejné Božské podstaty s Otcem, z lásky k nám přijímá naši stvořenou lidskou přirozenost, sestupuje z nebe, na chvíli se tak zřekne Boží slávy, stává se naším služebníkem, zvlášť když za naše hříchy na kříži umírá. To je cestou ke vzkříšení a oslavení nejen jeho přijatého lidství, ale i toho našeho, v něm tajemně přítomného.

A to je také důvod k oslavě, ke chvalozpěvu, ke vzdání díků. Hymny, chvalozpěvy už v nejstarší křesťanské liturgii našly své místo. A je celkem jedno, zda ten dnešní svatý Pavel sám složil a pak se začal používat, anebo se nechal inspirovat tím, co první křesťané během bohoslužeb již zpívali a používali.

Dnešní druhé čtení nám také mimo mnoha jiného připomíná, že chvála Boží, chvála Pána Ježíše, modlitba chval, hymnická modlitba by měly mít i v našem modlitebním životě, v našem vztahu ke Kristu své místo. Neměla by v našem životě chybět chvála, které velebí Boha za jeho dobrotu, velikost a především za jeho lásku k nám. Chvála ke vztahu k Bohu, je-li vztahem k pravému Bohu a má-li být živý, nutně patří. Proto také platí, že i podle míry chval Božích, můžeme poznat, jak na tom s živostí svého vztahu k Bohu vlastně jsme.

Ale ještě k něčemu, neméně důležitému, možná ještě důležitějšímu by nás dnešní krásný hymnus – chvalozpěv na pokoru Božího Syna – měl pohnout. Celý je uvozen slovy: «Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš». Výzva k pokoře se v předešlých Pavlových apelech vícekrát opakovala: «Nic nedělejte z hašteřivosti anebo touhy po prázdné slávě, ale z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám», doslova «za přednějšího sebe». Je to poznání, jaký a jak pokorný je sám Bůh, protože pokorný je Boží Syn, co by nás mělo k pokoře pohnout.

Pokora je vlastností vtěleného Božství, Božství přítomného ve světě. Pýcha je vlastností nejďábelštější, charakteristikou působení ďábla ve světě, pýcha zbožšťuje sebe sama. Přesný opak toho, jak se zjevuje Bůh: Bůh se stává člověkem, ďábel padl tím, že nechtěl být jen pouhým andělem, člověk chce sám sebe zbožštit, na úkor druhých, chce být nadčlověkem, ale i na úkor Boha, sám sebe považuje ze boha, někdy možná i za nadboha. A tím hřeší.

Milé sestry, milí bratří, kéž bychom ve zvuku dnešního krásného starobylého, snad i nejstarobylejšího hymnu vyznávajícího základ naší víry stojící na pokoře Božího Syna, zatoužili i my sami po pokoře. Po tom mít «stejné smýšlení jako Kristus Ježíš»: Sklonit se v poslušnosti před Bohem, umět se mařit ve službě druhým, chtít druhé kolem sebe pokládat za přednější sebe, netoužit po prázdné slávě. Jen tak máme naději, že nás navzájem bude «pojit jedna láska», že budeme «svorní a jednomyslní», jak nás dnešní Boží slovo také vybídlo.

Pokoru jako postoj a stav srdce si těžko uměle nastolíme či vyrobíme. Pokora je také darem Božím. My se jí můžeme jen pokorně učit, možná i pomalu a bolestně učit, a tak tento dar přijmout. Jsou ale tři věci, které nám mohou k pokoře přeci jen pomoci.

Zaprvé je to co nejčastější pohled na Pána Ježíše, Beránka «tichého a pokorného srdcem». Třeba i poslechem, čtením dnešního hymnu (ne nadarmo se stal součástí Božího slova, ne nadarmo jej církev zařadila do modlitby breviáře každou sobotu večer).

Zadruhé jsou to naše pády a hříchy, jak jsme o nich také slyšeli ve zbývajících dvou čteních a v žalmu. Ty nás, když už jsou, když už je máme, když hřešíme, pokoře také mohou naučit. Připomínají velmi existenciálně, že nejsme ani trochu bohové a že naopak Boha, odpouštějícího a milosrdného Boha potřebujeme. A že máme být milosrdní k druhým lidem.

A zatřetí to jsou nejistoty a ohrožení naší existence, třeba i současnou pandemií nemocí covid. I ta by nás měla v každém případě naučit pokoře: život, jeho bezpečnost, jeho jistoty a blahobyt si nikdy nemůžeme zaručit, právě naopak, život je dar, dar Boží.

Kéž bychom se pokoře naučili. Pokoře, jež je předpokladem skutečné víry: Bůh je Bůh a my jsme jen lidé. Skutečné naděje: tu máme v posledku jen v Bohu. A skutečné lásky: jen opravdu pokorný dokáže druhého milovat, považovat ho za přednějšího sebe…