Milé sestry, milí bratří,
Boží slovo dnešního prvního čtení z listu Efezským je natolik jasné a jednoznačnými slovy promlouvající, že už k němu opravdu není třeba cokoli dodávat a nějakými interpretacemi je tak rozmělňovat. Mnohem lepší je mu naslouchat, snažit se nechat se jím oslovit, vzít si jeho obsah k srdci a především se i toto Boží slovo snažit žít. Tak, jak je vyslovené a napsané, s Boží pomocí, samozřejmě.
Zkusme tedy – podobně, jak jsme se o to pokusili v pátek a v sobotu – zaměřit svou pozornost na úryvek evangelijní. Navíc zdá-li se, že nám opět něco zvlášť důležitého říká do nynější těžké a tak složité situace.
Máme před sebou svědectví o Kristově zázraku, o jednom z mnoha zázraků tělesných uzdravení, konkrétně svědectví o uzdravení shrbené, paralyzované ženy. Uzdravení je pro nemocnou ženu krásným dotekem Božího království, bezpochyby obrovskou úlevou. Vždyť byla nemocná celých osmnáct roků. Pro všechny je pak Ježíšův zázrak znamením, že on už je ten slíbený Mesiáš, jehož příchod zaslibovali proroci: «chromí poskočí jako jelen» píše Izaiáš. Zázrak i obrazem uzdravení nejdůležitějšího, uzdravení, napřímení duše.
Evangelijní úryvek hovoří ale nejen o zázraku, ale i o reakci představeného synagogy, který «těžce nesl, že Ježíš uzdravuje v sobotu». Na jednu stranu je to pochopitelné, protože sobota byla z Božího ustanovení dnem zasvěceným Hospodinu a mělo se odpočinout od všech prací (ostatně taková je etymologie slova sobota: od hebrejského šbt, což znamená „odpočinout“ či „přestat“). Dodržování soboty a láska k ní platily v Izraeli za jeden z nejdůležitějších projevů lásky k Hospodinu. Proto byla sobota a především předpisy o jejím svěcení v tak velkém zájmu rabínů a věnovala se jí řada předpisů Talmudu.
Na druhou stranu jeho reakce v sobě nese něco velmi nepochopitelného, ba temného: vždyť se stala dobrá věc, žena byla uzdravena. Reakce přestaveného synagogy tak odkrývá a ukazuje cosi velmi stinného v člověku. A to je právě onen moment, kterého bychom si měli zvlášť v dnešní době velmi pozorně všimnout.
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
že první z nedělních mešních biblických čtení uvozuje a předznamenává úryvek evangelijní, se někdy možná až do omrzení připomíná. Dnes je ale tato souvislost obzvlášť důležitá a krásná, a tak právě na ni zkusme zaměřit svou pozornost.
V evangeliu jsme slyšeli – z úst samotného Krista – formulaci největšího přikázání, lásky jedné a dvojí, lásky k Bohu a k člověku. Láska je smyslem a vlastním obsahem Zákona, obou desek Desatera Božích přikázání, která tak nemají být ničím jiným než právě konkretizací, pojmenováním projevů lásky k Bohu a k člověku. Láska je naplněním všech prorockých zaslíbení, zvlášť toho, že Bůh (skrze Mesiáše) odejme z naše těla srdce kamenné a dá nám srdce z masa. Láska je totiž jako oheň, je živá jako žár, všechno zapálí a oživí. Každý, kdo kdy v životě vzplanul skutečnou láskou, to dobře ví, rozumí, co tento obraz znamená.
Skutečná láska k Bohu i k člověku musí mít tak vždy dvě roviny: vnitřní žár a vnější vyzařování, tedy konkretizaci. Jedno bez druhého nejde. Jen činy bez lásky, bez motivace láskou, jsou prázdné a navíc dlouhodobě v nich většinou ani nikdo nevytrvá. To říká svatý Pavel ve známé Velepísni láky ve 13. kapitole Prvního listu Korinťanům docela jasně: «i kdybych pro druhého do ohně skočil, ale lásku neměl, nic mi to neprospěje». A kdyby zase láska byla jen pouhým slovem, jen emocí bez činů, tak může být dost dobře jen sebeláskou, nám příjemnou emocí, klamem a láskou jen virtuální, protože druhému vůbec nic nedává, naopak jen od něj sobecky čerpá.
Tuto nutnost konkretizace lásky, aby emoce přešla i ve skutečný laskavý čin, překrásně vyslovuje právě čtení první, evangelium uvozující. Řeč byla sice především o lásce k viditelnému člověku, ale nezapomínejme, že tato odráží i naši schopnost lásky k neviditelnému Bohu. «Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí» praví přeci svatý Jan.
První čtení je z 22. kapitoly knihy Exodus, tedy z těch kapitol, které rozvíjejí samo Desatero (zaznamenané v kapitole dvacáté). Rozvíjí je naprosto konkrétně a zcela jasně, dokonce ukazuje dva z „hříchů do nebe volajících“ (z těch, u kterých Písmo praví, že dolehnou až k Bohu, že stížnost utištěných Bůh uslyší): hřích ubližující vdově a sirotkovi a hřích vzetí do zástavy to, co je nezbytné k životu (pokrývku na noc).
Co to všechno znamená?
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
máme památku dalšího zajímavého svatého, tentokrát světce století devatenáctého, biskupa, misionáře, velkého ctitele Neposkvrněného početí Panny a zakladatele misijní kongregace „klaretinů“, sv. Antonína Marie Klareta. Přesto dnes – podobně jako včera – zaměřme svou pozornost na úryvek evangelijní, protože ten – podobně jako ten včerejší – může promluvit velmi důležitě do naší nynější tíživé situace.
Už na jaře při první vlně pandemie si leckteří křesťané – a dodejme, že ne neoprávněně – kladli otázku, zda to celé také není Božím trestem. Zda celá pandemie nové nemoci covid, která postupně postihuje celý svět, není křesťansky interpretovatelná také jako určitý Boží trest. Obě „jasné“ a o své pravdě přesvědčené a všechny ostatní přesvědčující odpovědi, které už na jaře byly slyšet, někdy dost hlasitě, jsou ovšem z teologického hlediska nepřijatelné: ani že pandemie s jistotou není Božím trestem (navíc s odůvodněním, že Bůh přeci netrestá, ba nemůže trestat, protože je láska), ani že jím s jistotou je (protože Bůh právě takto trestá hříšné pokolení a my hříšní přeci jsme).
Obě takto jisté odpovědi jsou, domnívám se, nesmírně pyšné. Musíme si umět přiznat, že některým věcem, které Bůh dopouští či chce, nemůžeme prostě rozumět a už vůbec ne je vysvětlit (s jistotou druhým), můžeme je jen pokorně přijmout. Bůh přeci může všechno, je všemohoucí. Je nekonečně milosrdný i nekonečně spravedlivý, je krásný i strašný zároveň, jak praví Písmo. Je původcem veškerého dobra a vší krásy světa, stejně tak jako dopouští zlo působící bolest. I zlo musí Bůh povolat k a bytí, aby bylo, a to – známými slovy svatého Augustina – právě proto, aby i ze zla mohlo vzejít ještě větší dobro. Především aby i skrze ně, skrze zkušenost bolesti tajemně zavolal člověka k sobě zpět.
Zda pandemie je či není Božím trestem, musíme nechat Božímu tajemství. Prostě to (s jistotou) nevíme a ani vědět nemůžeme. Pandemie je prostě zde a bolestně zasahuje celý svět. Ale jedno vědět můžeme a máme. A na to nás právě upozorňuje dnešní evangelium, možná – mimo jiné – odpovídající vlastně na velmi podobnou otázku: byli Galilejci zabití Pilátem větší hříšníci než ostatní?
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
ač jsme v minulých dvou dnech snažili zaměřit svou duchovní pozornost na slavené svaté – a dnes máme dalšího pozoruhodného svatého, velkého františkánského kazatele přelomu 14. a 15. století, sv. Jana Kapistránského – a ač jsme se ve dnech předešlých systematicky věnovali čtení prvnímu, úryvkům z listu Efezským, nechme se dnes oslovit především textem evangelijním, z 12. kapitoly Lukášova sepsání. Ve vydání českého ekumenického překladu Písma má dnešní úryvek trefný redakční nadpis: „O rozpoznání času“. V českém vydání Jeruzalémské bible možná ještě příhodnější: „Umění vykládat znamení času“.
Tyto nadpisy se vztahují především na slova Pána Ježíše «úkazy na zemi i na obloze umíte posoudit; jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu?». To je otázka, kterou položil svým posluchačům, a protože se stala součástí Božího slova, pokládá ji i nám.
Otázka se vztahuje především na samotnou osobu Pána Ježíše, v němž «se naplnil čas a přiblížilo Boží království». On je tím, kterého mají jeho posluchači rozpoznat jako zaslíbeného Mesiáše. Především podle znamení, která konal. A jelikož židé očekávali, že jeho příchodem nastane poslední doba, neboť Mesiáš nastolí na zemi Boží konečnou vládu (ať už bude trvat tisíc či kolik let), mělo být toto rozpoznání, že právě Ježíš je Mesiáš, rozpoznáním vpravdě eschatologickým.
Eschatologický nádech – tedy s ohledem na poslední věci, na věčný úděl – má toto rozpoznání stále, protože Kristovým příchodem poslední velká etapa dějin – doba „po Kristu“ – skutečně nastala. Další Mesiáš již nepřijde, jen Kristus sám ještě jednou na konci světa. Každý člověk je proto postaven před se stejnou intenzitou před povinnost volby mající dopad jak na jeho časnost, tak i na jeho věčnost: Zda v Pánu Ježíšovi rozezná Božího Mesiáše, anebo ne.
Ježíšova slova «úkazy na zemi i na obloze umíte posoudit; jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu?» zkusme ale interpretovat ještě i obecněji než jen jako otázku po rozhodnutí se pro víru v Pána Ježíše ve smyslu rozhodnutí se pro křesťanství, v němž je Pán Ježíš jedinečně přítomen. Zkusme je vztáhnout na schopnost rozpoznávat i ostatní Boží přítomnosti, i ostatní Kristovy tajemné přítomnosti ve světě.
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
podobně jako včera, zkusme i dnes zaměřit svou pozornost na světce, kterého slavíme, na svatého papeže Jana Pavla II.
O životě svatého Jana Pavla II., vlastním jménem Karola Józefa Wojtyły, toho víme hodně, navíc si většina z nás ještě pamatuje dobu jeho pontifikátu a hodně si toho můžeme mnohde pochopitelně dohledat a přečíst. A tak si jen připomeňme, že se narodil 18. května 1920 v polských Wadowicích ve středostavovské rodině armádního důstojníka, že mu matka brzy zemřela, stejně tak jeho dva starší sourozenci (sestru ani nepoznal), že jeho dětství a mládí bylo poznamenáno událostmi druhé světové války a okupace Polska.
Studium bohosloví – po začátku studia polonistiky a následných nucených válečných pracích (nejprve v kamenolomu a pak v chemičce) – začal roku 1941 v takřka „podzemním semináři“ v Krakově, kde byl také roku 1946 vysvěcen na kněze. Následně studuje v Římě a po dokončení doktorských studií působí v pastoraci i na univerzitě, kde učí filozofii a křesťanskou etiku. Jako osmatřicetiletý se stává biskupem, nejprve pomocným, následně roku 1964 krakovským arcibiskupem, následně pak roku 1967 kardinálem. Už při jednáních Druhého vatikánského koncilu se stává stále více celocírkevně známou osobností, a proto možná není až zase takovým divem, že je po nečekané předčasné smrti Jana Pavla I. (jen po měsíci pontifikátu) 15. října 1978 zvolen osmým kolem konkláve novým papežem. Přijímá jméno Jan Pavel II., čímž už naznačuje hlavní vizi svého pontifikátu: pokračovat v duchu koncilních papežů Jana XXIII. a Pavla VI.,což si právě vytyčil jeho i jeho zesnulý předchůdce. Úřadu se ujímá 22. října, což je také datum jeho dnešní památky.
Jeho pontifikát trvající více než 26 let (Jan Pavel II. zůstal v úřadu až do své smrti 2. dubna 2005) byl, jak dobře víme, skutečně podivuhodný, a to v mnoha ohledech: V jeho především pastýřském důrazu projevujícím se mnoha způsoby, v jeho neúnavných snahách o smíření na mnoha frontách, v lásce ke tradiční niterné katolické zbožnosti a zvlášť k jejím mariánském rozměru, v důrazu na křesťanských morálních zásadách, v otevřenosti ekumenickému a společenskému dialogu a v mnohém dalším.
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
ač se snažíme rozjímat zpravidla nad biblickými texty čtenými ten který den při mši svaté, v posledních dnech nad úryvky z listu Efezským ve čtení prvním, zkusme dnes a zítra zaměřit svou pozornost na slavené svaté. Dnes na blahoslaveného Karla, zítra – dá-li Bůh a dožijeme-li se zítřka – na svatého Jana Pavla II.
I přestože dnešní blahoslavený – Karel Rakouský, jak zní jeho oficiální liturgické jméno, jinak celým jménem je Karel František Josef Ludvík Hubert Jiří Oto Maria Habsbursko-Lotrinský – patří asi k těm světcům, jehož osobnost je bohužel někdy zastíněna různými nánosy způsobenými zpravidla určitými snahami jeho postavu různě využít pro ten či onen (politický) účel, či je zastíněna všemožnými předsudky, přesto právě Karel I. Habsburský může být tím světcem, který zejména dnešního člověka může velmi oslovit. Ve skutečnosti je totiž životní příběh blahoslaveného Karla velmi inspirativní a, můžeme-li se to odvážit tak říci, je i velmi sympatickou osobností, a to i mimo hranice katolické církve (a i za hranicemi všech možných monarchistických skupin).
Karlův životopis je snadno dohledatelný, tak nyní snad jen několik důležitých střípků z něj…
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
stále pokračujeme v našich pokusech o rozjímání nad úryvky z listu Efezským. Zvlášť u toho dnešního je dobré si připomenout, komu a za jakých okolnosti byl celý list primárně adresován: efezským křesťanům v době stále jasnějšího oddělování se „církve“ od „synagogy“ v polovině 1. století.
Efezskými křesťany sice byli (jako ostatně ve všech svatým Pavlem založených obcích) většinově křesťané z pohanství. Ale protože zároveň snad ve všech raně křesťanských obcí byli i křesťané ze židovství (v Efezu to dokonce víme i z Nového zákona s naprostou jistotou), bylo napětí „mezi církví a synagogou“ všude přítomné. Proto také svatý Pavel ve svých listech na tuto situaci musí vícekrát reagovat, proto se jeho reakce staly součástí Božího slova Nového zákona. List Efezanům (a nechme opět stranou, zda jeho autorem je přímo svatý Pavel anebo někdo z jeho žáků) je jedním z novozákonních spisů, kde celé tato situace rezonuje velmi intenzivně, vztah „církve a synagogy“ se stává předmětem Božího slova, zvlášť patrné je to v dnešním úryvku.
Jeho struktura je celkem jasná. Po úvodním verši (v. 12), připomínajícím pohanskou minulost většiny (nejen efezských) křesťanů, následuje takřka hymnické vyznání víry v Krista (vv. 13-18) smiřujícího nejen člověka s Bohem ale i člověka s člověkem, zejména žida s pohanem (tak vnímali adresáti celé lidstvo rozdělené na tyto dvě skupiny, na židy a pohany), aby vše zakončily povzbuzující verše (vv. 19-22), že nyní, po přijetí křesťanství, jsou adresáti listu (a jimi jsme přeci i my) již Bohu i sobě navzájem jakož i ostatním křesťanům blízko, v jedné církvi.
Kéž by se něco takového stále projevovalo i v našich vztazích, v našem životě, v životě společenství církve.
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
i přestože se zdá, že dnešní evangelijní úryvek – známé podobenství o boháčovi a stodolách – výmluvně promlouvá do nynější situace, do pandemií tak znejistěného a ohroženého světa, do situací osobních i společenských ztrát dosavadních pozemských jistot, do ohrožení a bolestí, pokračujme přesto v našich pokusech o rozjímání nad čtením prvním z listu Efezským.
Tento novozákonní list otevíráme již několikátý den, a proto již mohlo být vícekrát připomenuto, že jej jako celek lze považovat za jakési shrnutí pavlovské novozákonní teologie. Celým listem se prolínají velká teologická témata týkající se především tajemství spásy. Nejinak je tomu i v dnešním úryvku, který navíc můžeme číst také jako určitou koncentraci Pavlovy křesťanské vize dějin spásy, jinak tak velkolepě rozvinuté především v jeho listu Římanům:
Člověk byl od úsvitu dějin otrokem hříchu. Jako první zhřešil už Adam, nechal se svést svým tělem, když okusil zakázané ovoce, lákavé na pohled a chutné k jídlu. Celý lidský rod tak propadl smrti, neboť tato porušenost přešla na celé Adamovo potomstvo, které začalo žít podle zlých duchů «v ovzduší» a «jak si to žádalo tělo». Lidská přirozenost byla narušena, každý člověk se rodí s tímto porušením. Až Pán Ježíš – Kristus, Boží syn, Druhý Adam – svou milostí člověka z tohoto područí vysvobodil. Tím začala nová doba, doba po Kristu, doba od jeho narození počítaná jako „léta Páně“ (anno Domini), doba, kdy už člověk nemusí být „pod hříchem“ (sub peccato), ale může být „pod milostí“ (sub gratia). Boží milost dává člověku bez jeho zásluhy víru, a tak otevírá srdce pro vlastní přijetí spásy. A je to zase milost, «Boží dar», který vede k člověka k dobrým skutkům, ke spáse patřícím a ze spásy vyvěrajícím. «Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě» čteme v dnešním úryvku.
Možná první, co by v nás tato četba měla probudit, čím by v nás měl dnešní úryvek zarezonovat, je vděčnost. Vděčnost, že jsme se narodili v biblické poslední době, tedy v době po Kristu, a že nám navíc byl dán dar víry v Pána Ježíše, a tak vírou víme, kde Boží milost čerpat: u Pána Ježíše, v křesťanství.
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
tak máme zase neděli, kdy většina křesťanů v naší zemi (a i leckde jinde na světě) se kvůli koronavirové pandemii a opatřením snažícím se zamezit šíření nemoci, a tak omezujícím svobodu shromažďovací (u nás nikoli svobodu náboženského vyznání), opět nemůže účastnit mše svaté, protože do maličkých bohoslužebných skupinek se prostě všichni nevejdeme. Je to smutné, bolestivé a těžké a nikoho z nás to nemůže těšit (a kéž by se ani nikdo netěšil). Přesto i takováto neděle zůstává nedělí, dnem Páně (dies dominica latinsky, hémerá kyriaké řecky), dnem zpřítomňujícím Kristovo zmrtvýchvstání, dnem Božího požehnání.
A i přestože se většina nemůže zúčastnit tedy vlastního „lámání chleba“, je pro mnohé možné aspoň přistoupit ke svatému přijímání v otevřených kostelech (a Bohu díky za to) a pro všechny je pak možné se modlit, číst Písmo svaté a věnovat se duchovnímu životu. Třeba o to intenzivněji v kruhu svých nejbližších.
Pán Ježíš k nám ke všem chce jistě přijít, i když třeba jiným způsobem. Vždyť on dobře zná naši situaci, ví, že se mše svaté mnozí zúčastnit nemůžeme, ač bychom chtěli. Kéž třeba právě i nemožnost účasti na ní nám připomene její krásu a velikost a vzbudí touhu, abychom ji už nikdy nevynechali, až na ni zase budeme moci normálně jít, dá-li Bůh.
Zaměřme se ale nyní na Boží slovo dnešní neděle, tentokrát především na čtení první.
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
i dnes, v den památky jednoho z největších a nejvíce uctívaných raně křesťanských mučedníků, svatého Ignáce Antiochijského, biskupa a autora několika krásných dochovaných listů (a je to právě ten Ignác, podle kterého si Inigo z Loyoly změnil po svém obrácení své jméno na Ignác), pokračujme v pokusech o rozjímání nad čtením prvním, nad listem Efezským. O vzniku a autorství tohoto novozákonního listu, zda je s jistotou listem přímo svatého Pavla naspaným z vězení, anebo zda to byl některý z jeho žáků, který jeho jménem shrnul Pavlovy myšlenky, o tom jsme již mluvili ve čtvrtek, kdy jsme list poprvé otevřeli, a tak se tím nyní nemusíme zabývat. A za lidským autorem listu klidně vizme „svatého Pavla“, nejpodstatnější je stejně to, že list je součástí Božího slova.
Dnešní úryvek má čtyři momenty. Nejprve apoštol chválí efezské křesťany za jejich víru (vv. 15-16), pak je povzbuzuje formou modlitby (vv. 17-19), vyzná víru v Pána Ježíše (vv. 20-22), aby nakonec zaměřil pozornost adresátů na církev, ve které Kristus přebývá a působí (v. 23).
Celý text tak obsahuje celou řadu velkých a krásných témat rozvíjejících základní keyword listu «tajemství». Každé z těchto témat by bylo hodné naší pozornosti. Protože by ale jen zastavit se nad každým z nich samozřejmě přesahovalo možnosti i formát našeho rozjímání, zaměřme svou pozornost na jeden jediný moment, a to na slova «On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví a jak se ukazuje na nás, na věřících, jeho nesmírně velká moc působením jeho všemohoucnosti» (vv. 18-19). I v těchto dvou verších je bezpochyby skryto mnoho, ale jádrem všeho je prosba «on (myšleno: Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy) ať osvítí».
Read More »