Milé sestry, milí bratří,

máme před sebou další úryvek z listu Filipanům. Úryvek, ve kterém se charakteristika Pavlových listů, že se jeho osobní vyznání v různých podobách a s různými akcenty prolíná s velkými teologickými a morálně teologickými tématy, projevuje obzvlášť výrazně.

Apoštol na vlastním příkladu ukazuje, jak «vnější věci» ve srovnání «s oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše» jsou ve skutečnosti jen «škodou» (anebo «ztrátou», jak zní jiný možný překlad řeckého zémia). K podobnému postoji vybízí i adresáty listu.

Přičemž těmi «vnějšími věcmi» nemyslí svatý Pavel nic menšího než příslušnost k vyvolenému židovskému národu, navíc z Benjaminova kmene, obřízku osmého dne a  zejména dodržování mojžíšského Zákona ve farizejském duchu. Nezapomeňme, že farizeové jakožto stoupenci lidového obrodného hnutí byli těmi, kteří se snažili skutečně velmi poctivě dodržovat Zákon v duchu rabínských předpisů. Jejich silně negativní obraz v Novém zákoně nechce zpochybnit tuto jejich poctivost, ale chce ukázat na jejich skutečnou tragédii, která je navzdory jejich dobře míněným snahám potkala. Spočívala v přesvědčení právě o jakési „samospasitelnosti“ vlastní poctivosti, v přílišném ulpění na některých nepodstatných vnějších věcech. To pak mohlo být skutečně na škodu a také bylo, vždyť většina farizeů se s Pánem Ježíšem ve svém životě tragicky minula, nepřijala ho jako Božího Mesiáše.

Jak tedy rozumět Pavlově výzvě? Jistě nejprve v kontextu novozákonního vykrystalizování křesťanství jakožto «smlouvy nové a věčné», kdy rituální část Tóry je překonána a mravní část naplněna svým smyslem: láskou, kterou nabízí Kristova milost. V kontextu, kdy farizejství již nestačí, ba může být na škodu. Ke spáse již totiž není nutné dodržovat rituální předpisy Starého zákona a spása se nedá nárokovat ani za pouhé dodržování mravních předpisů. Především je třeba přilnout ke Kristu, nechat se jím ospravedlnit a spasit, což je mnohem cennější a lepší než dříve dobrá starozákonní snaha dojít očištění. Tak tomu měli porozumět Filipané, zejména pokud se někdo z nich dostal do vlivu judaizujících kazatelů, tak tomu máme rozumět i my.

Ale můžeme se pokusit dnešní Pavlovo slovo pochopit a vyložit i obecněji, můžeme zkusit zobecnit a tím rozšířit pojem «vnějších věcí», co všechno si pod nimi můžeme přestavit. V každém případě pod ně můžeme zahrnout všechny věci skutečně vnější, jakými jsou například vzhled, bohatství, postavení, pověst u druhých a podobně, tedy ty věci, které opravdu sotva ulpí na povrchu. To je celkem jasné.

Jestliže však mezi «vnější věci» zahrnul Pavel i obřízku, příslušnost k židovskému národu a snahu o dodržování (rituálních) předpisů mojžíšského Zákona, což jsou bezpochyby i nějak věci vnitřní, pak mezi ně musíme podobné věci, které již nějak patří k našem nitru, ale ještě jím nejsou, ještě nejsou tím nejvnitřnějším a tedy nejpodstatnějším, zahrnout i my. Třeba naše dovednosti a schopnosti. Na tom všem si totiž můžeme zakládat a často také zakládáme, dokonce se někdy pro ně můžeme považovat i za nějak nadřazenější druhým, pokud některou z těchto «vnějších věcí» máme třeba i v nějaké větší míře než někdo jiný.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v dnešním prvním čtení se opět výrazně projevuje to, co je charakteristické snad pro všechny Pavlovy listy, zvlášť pro list Filipanům, z něhož nyní čteme. Je to stálé prolínání základního křesťanského vyznání víry v Pána Ježíše, nauky o Boží milosti, mravního apelu, povzbuzení a Pavlových osobních vyznání.

Nauka o milosti je jedním z ústředních témat Pavlových listu i celé jeho teologie. Ne nadarmo bývá Pavel nazýván Apostolus gratiae („Apoštol milosti“). Jeho tak jasné přesvědčení o primátu milosti – v posledku všechno je dílem Boží milosti vyvěrající z Kristova kříže – pochází především z Boží inspirace (Pavlovy listy jsou součástí Božího slova), ale bezpochyby k tomu přispěla i apoštolova vlastní zkušenost s Kristovou milostí, začínající podivuhodným setkáním s Kristem na cestě do Damašku, které pak proměnilo úplně celý jeho život. Milost natolik provázela celé Pavlovo apoštolské působení, že mohl vyznat «jen milostí Boží jsme to, co jsem».

V různých souvislostech a s různými akcenty se tak primát milosti prolíná všemi Pavlovými listy. Dnešní úryvek je v tomto ohledu ovšem obzvlášť výrazný: «Jako jste vždycky projevovali poslušnost, tak i teď pracujte s úzkostlivou bázní na tom, abyste došli spásy… Vždyť i to, ž chcete, i to, že pak jednáte, působí přece ve váš Bůh…» je překrásnou formulací toho, co bychom mohli nazvat „křesťanská představa lidské spolupráce s Boží milostí“, tedy toho, o čem by celý náš křesťanský život měl vlastně být.

Boží milost předchází všechno naše dobré činění, provází je a vede k završení («vždyť i to, ž chcete, i to, že pak jednáte, působí přece ve váš Bůh»), ale na člověku je, aby – pohnut a posílen touto Boží milostí – s ní spolupracoval, aby se také snažil («pracujte s úzkostlivou bázní na tom, abyste došli spásy»). Boží milost se projevuje především jako Boží síla, onen impuls k dobru a síla je vykonat. Ne nadarmo svatý Augustin, nazývaný tak také Doctor gratiae („Učitel milosti“), který ve své teologii milosti byl ovlivněn velmi silně právě svatým Pavlem, popisuje zkušenost milosti především jako zkušenost Boží pomoci, milost jako adiutorium Dei („pomoc Boží“).

A právě tak nějak si můžeme působení Boží milosti samozřejmě představit i my: Jako impuls k vykonání dobra, k následování Pána Ježíše, k poslušnosti jeho slovu, jako sílu toto dobro pak vykonat, případně se postavit opačnému zlu. Jako impuls Boží, který se musíme snažit zachytit, jako Boží sílu, kterou se máme nechat vést. V tom spočívá naše spolupráce, kdy dochází ke kýžené synergía, „spolupůsobení“ Boha a nás.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

po nedělní slavnosti Všech svatých a včerejší Vzpomínce na všechny věrné zemřelé se dnes opět vracíme ke všednodenní biblické četbě na pokračování. Zároveň slavíme památku svatého Martina de Porres, dominikánského řeholníka, jehož život můžeme klidně číst jako pozoruhodné naplnění výzvy z dnešního prvního čtení.

V úryvku z listu Flipanům máme před sebou jeden z nejkrásnějších novozákonních hymnů o Pánu Ježíšovi. Christologické hymny, kterých v Novém zákoně – zvlášť v listech svatého Pavla, ale třeba i v Apokalypse – máme povícero, jsou krásným příkladem vyznání víry v Krista formou oslavné písně, formou chvalozpěvu. Často byly užívány v nejranější křesťanské liturgii, modlili se je již první křesťané (a v tomto ohledu je celkem jedno, zda je například svatý Pavel již z liturgie převzal a vložil do svých listů, anebo tomu bylo naopak).

Ten dnešní hymnus je jedním z nejkrásnějších a nejvýznamnějších vůbec. Dobře jej známe (přinejmenším jsme jej četli nedávno, před několika týdny v rámci nedělní bohoslužby) a církev se jej stále pravidelně modlí v rámci modlitby breviáře, denní modlitby církve (každou neděli při večerních chválách). Je to hymnus, ve kterém je shrnuto vlastně všechno podstatné o Pánu Ježíšovi: Jeho Božství («ačkoli má božskou přirozenost»), tajemství jeho vtělení, tedy přijetí i lidské přirozenosti («stal se jedním z lidí»), tajemství kříže, jeho vykupitelské smrti na kříži pro naši spásu («a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži»), tajemství jeho zmrtvýchvstání i následného oslavení («proto ho také Bůh povýšil»). Hymnus tak shrnuje, kým Kristus je («Ježíš Kristus je Pán»), proč ho následovat, proč se mu klanět («musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí»).

Někdy také bývá nazýván hymnem o Ježíšově pokoře, a to zcela správně. Celé tajemství našeho vykoupení je přenádherným projevem Boží pokorné lásky k nám – co může být větší pokorou, než že Bůh na sebe bere lidskou přirozenost a Boží Syn na kříži za člověka pro jeho spásu umírá. To se pochopitelně nějak prolíná celým Novým zákonem, ale právě hymnus z listu Filipanům Boží pokoru opěvuje asi ze všech nejvíc.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

při včerejší veliké a krásné slavnosti Všech svatých jsme oslavili všechny svaté, všechny spasené všech dob, tedy všechny ty, jejichž duše jsou již v nebi, v plnosti nebeské radosti kolem trůnu Beránkova. Dnes zase vzpomínáme na všechny věrné zemřelé, jak se dnešní památka (slavená na křesťanském Západě od konce 10. století, na celou církev rozšířená po celé církvi) také jmenuje.

Mezi tyto věrné zemřelé patří pochopitelně i všichni svatí slavení včera, ale je to společenství ještě větší. Patří mezi ně i všichni ti, kteří sice zemřeli „v řádu spásy“, ale jejichž duše ještě nedosáhly její plnosti, ještě procházejí posmrtným dočištěním. Důvodem toho je, že ve chvíli smrti, kdy se oddělily od svých těl, neodešly na věčnost ještě zcela připravené. Že takové jsou duše možná mnohých lidí, to si asi můžeme i oprávněně myslet. Vždyť u tolika lidí se zdá, že umírají nějak v přátelství s Bohem, ale možná ne s ním zcela smířeni, možná ne zcela připraveni na odchod k němu, možná ne zcela proměněni ke Kristově podobě. Však si zkusme představit, jaké by to bylo asi s námi, kdyby k nám nenadále přišla smrt a i naše duše se oddělila od našeho těla a už by nemohla nic napravit…

Ostatně právě toto vědomí, právě tato vpravdě realistická zkušenost byly patrně důvodem vzniku a rozšíření dnešní vzpomínky, liturgické praxe modlitby za zemřelé.

Především na tyto zemřelé – na duše v očistci – dnes zvlášť vzpomínáme. Prakticky tak asi vzpomínáme spíše na všechny zemřelé, protože krom kanonizovaných svatých o nikom nemůžeme s jistotou vědět, že už je v nebi. A hlavně o nikom nemůžeme vědět, že by jeho duše byla zavržená, v pekle. Modlíme se tak za duše všech (nejen) svých zemřelých, za dokončení a urychlení procesu jejich dočištění, za skončení jejich procesu přípravy k nebeské hostině, pokud jsou tedy ještě v očistci.

Co vše je obsahem dnešní Vzpomínky na všechny věrné zemřelé, především jak bychom měli dnešní den snad duchovně prožít, velmi výstižně shrnují dnešní biblická čtení (jsou vybrána z těch, které nám liturgie nabízí pro mše za zemřelé).

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní veliká a starobylá slavnost – letos dokonce připadá na neděli – je oslavou všech svatých všech dob, těch, kteří již došli plnosti spásy a jsou v nebi. Začala se slavit již někdy ve 4. století, krátce po skončení pronásledování křesťanů v římském impériu, nejprve na křesťanském Východě jako svátek všech mučedníků, od 7. století se svátek začal slavit podobně i na křesťanském Západě. Od 8. století na Západě pak nejen jako svátek svatých mučedníků, ale jako svátek úplně všech svatých, totiž mučedníků, vyznavačů i všech ostatních.

Slavíme tedy onen «veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků», zástup stojící před trůnem Beránkovým a vzdávající mu dík za záchranu, jak čteme v dnešním čtení prvním, jak tento zástup svatých (mučedníků) viděl vizionář Jan. Je to zástup, ve kterém nejsou jen mučedníci, ale i všichni ostatní svatí, všichni, kteří ve svém životě následovali Beránka, poznali ho a zamilovali si ho, nechali se jím spasit a vybělit svůj šat jeho svatou krví. Do tohoto zástupu dokonce patří i ti, kteří Krista za svého pozemského života nemohli z různých důvodů poznat, ale přesto ho milovali, aniž ho znali, protože si zamilovali Boha, jak uměli, a dobro (to jsou svatí z řad „anonymních křesťanů“, jak by řekl Karl Rahner).

Máme prostě oslavu všech svatých, všech spasených všech dob, nejen těch slavnostně kanonizovaných (oficiálně církví zařazených do seznamu, kánonu svatých), ale i všech ostatních, těch mnohých bratří a sester, křesťanů, ale i nekřesťanů, o jejichž svatosti věděl Bůh a třeba jen jejich nejbližší okolí. Slavíme prostě všechny ty, kteří byli předobrým Bohem uznáni – ať již „hned“ po smrti anebo „po“ dočištění v očistci – hodni nebe. Byl to ostatně sám Bůh, který je svou milostí do nebe dovedl, svatí tuto milost jen přijali, nevzpírali se jí, spolupracovali s ní a nechali se jí vést, ať už po celý život, po jeho část, anebo aspoň v rozhodující chvíli odchodu z něj.

Dnešní slavnost nás se všemi těmito svatými – s „církví nebeskou“ – duchovně a liturgicky spojuje, dává nám je všechny za příklad. Zároveň nás pohledem do nebe chce také povzbudit a potěšit, podobně jako pohledem do nebe chtěl apokalyptik Jan povzbudit všechny čtenáře svého Zjevení.

Pohled do nebe, na veliký zástup svatých nás může jistě povzbudit a potěšit v mnohém, ve dvou zásadních věcech však asi obzvlášť: Jednak v tom, že věčnost je, že je plností radosti, že smrt spravedlivého není počátkem nicoty, nýbrž přechodem do světa Božího, že nebe není jen projekcí a zbožným přáním, když můžeme zahlédnout ty, kteří do věčnosti již došli, že do nebe se máme těšit (budeme-li ho tedy uznáni hodni…). A jednak nás chce povzbudit a potěšit, že svatost je něco skutečného, možného a především krásného, něco, co by nás mělo těšit, něco oč bychom měli s Boží pomocí usilovat. „Mohli mnozí, mohli mnohé, tak proč ne ty, Augustine“ je známé a tolikrát opakované slovo svatého Augustina z jeho vlastních Vyznání, které by mohlo povzbudit zvlášť dnes i nás.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes dvě nesourodé poznámky, jednu k biblickému úryvku a druhou k dnešnímu světci, svatému Wolfgangovi.

V prvním čtení pokračujeme v četbě na pokračování z listu Filipanům. Již včera – v rámci jakéhosi krátkého úvodu k tomuto novozákonnímu spisu – jsme si připomněli, jak právě tento Pavlův list je psán velmi důvěrným tónem, svědčícím mimo jiné o blízkém přátelství mezi apoštolem a filipskými křesťany. List Filipským tak obsahuje celou řadu až velmi osobních Pavlových vyznání, osobních a krásných. Ne jiný je i dnešní úryvek.

«Vždyť pro mě život je Kristus» jsou slova, která snad nejvýstižněji ze všech shrnují celý Pavlův osobní vztah k Pánu Ježíši: jeho životem se prostě stalo následování Krista a přátelství s ním. V Pavlově případě navíc i veškerou náplní času jeho života, od chvíle jeho obrácení na cestě do Damašku. Vztah ke Kristu se tak stal Pavlovým základním a prvním životním vztahem, jeho životním vztahem, hlásat Krista jako apoštol se zase stalo náplní a smyslem jeho pozemského přebývání.

Z toho pak vyplynulo i vše ostatní: Že smrt se pro něj stala ziskem, neboť má naději na věčné přebývání s Kristem, že by si proto už přál zemřít a být sním, ale že ještě rád zde zůstane na zemi ještě nějakou dobu, aby mohl pracovat, hlásat evangelium, což je zase užitečné jako pomoc ke spáse ostatním, a že to vše slouží k růstu radosti jeho i všech ostatních.

Je samozřejmě pravda, že se jedná o Pavlovo jedinečné vyznání, úzce související s jeho apoštolskou službou, kdy náplní i praktického života se mu prostě stalo Kristovo evangelium. Přesto toto vyznání v sobě nese něco velmi obecného, vždyť je součástí Božího slova. Připomíná nám základní známou pravdu, která by měla být vlastní nám všem: Že vztah k Bohu, vztah s Pánem Ježíšem by měl být opravdu tím prvním a nejzákladnějším vztahem našeho života, že Bůh by měl být i naší první láskou, měl by být na prvním místě, jak se často říkává.

Vztah k Bohu, ke Kristu by měl být přeci natolik základním, krásným a silným vztahem, že pronikne, prodchne, naplní a ovlivní vše ostatní. Provoní, chceme-li. Není nepodobný vztahu nějaké opravdové celoživotní lásky, zvlášť zamilované lásky manželské. Jen je ještě mnohem silnější, protože tím druhým, „partnerem“ je sám Boží Syn, duše člověka je jeho nevěstou.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení dnes poprvé otevíráme list Filipanům, jehož četba nás bude provázet, dá-li Bůh, ještě po celý příští týden. Proto nejprve snad několik slov k samotnému listu.

Filipy byly významným starověkým městem v historické Makedonii (na severovýchodě Řecka), městem přejmenovaným po svém dobyvateli a zvelebiteli Filipu Makedonském. Zde vznikla vlastně první církevní obec na evropském území. Založil ji svatý Pavel během své druhé misijní cesty na přelomu 40. a 50. let 1. století a během své třetí misijní cesty po polovině 50. let Filipy ještě dvakrát navštívil. Není proto divu, že s filipskými křesťany navázal i osobní vztahy a přátelství.

To se odráží i v jeho listě. Do Filip jej píše již z vězení, ať už z Říma, anebo ještě z Cézareje či z Efezu. O Pavlově přímém autorství tohoto listu není tentokrát snad ani mezi nejkritičtějšími biblisty pochyb. Navíc tento list – vedle znaků klasického antického listu, jakými jsou například úvodní pozdrav, oslovení adresátů či závěrečné přání – má ze všech Pavlových listů adresovaných nějaké obci asi nejosobnější a nejdůvěrnější ráz. A právě ten se velmi výrazně projevuje i v dnešním úryvku, z úvodu listu.

Samozřejmě že svatý Pavel nijak nevázal nové křesťany na svou vlastní osobu, to ve svých listech vícekrát zdůrazňuje a odporovalo by to i smyslu jeho apoštolského poslání a působení. Nové křesťany získával pro Pána Ježíše, pro víru v Krista. Přesto je to právě svatý Pavel, který rozvíjí koncept křesťanského duchovní „otcovství“: «I kdybyste měli tisíce vychovatelů v Kristu, otců mnoho nemáte, neboť v Kristu Ježíši jsem vás já přivedl k životu skrze evangelium» píše sám v Prvním listě Korintským, tedy křesťanům v další církevní obci, která mu zvlášť přirostla k srdci. I svatý Pavel byl pochopitelně člověkem s přirozenými emocemi, žil ve vztazích, prožíval v nich radost, anebo se jindy potýkal s různými problémy, což se ostatně častěji odráží i v jeho listech či ve svědectví Skutků apoštolů.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

první čtení ze závěru listu Efezským je dnes zase krásné a hlavně aktuální. Pavlova výzva k duchovnímu boji «oblečte se do výzbroje Boží, abyste mohli čelit ďáblovým nástrahám…» totiž platí ve všech dobách a za všech situací. Duchovní Boj – boj Božími zbraněmi proti zlu a ďáblovým nástrahám, proti pokušením – je totiž jednou z podstatných rovin křesťanského života. O duchovním boji a duchovních zbraních máme zmínku ještě vícekrát v Novém zákoně, jeho potřeba je zkušeností každého křesťana. Každý přeci zakouší, nebo by aspoň měl zakoušet, že je třeba také bojovat, s Boží pomocí a Božími prostředky se snažit přemáhat vlastní slabosti, postavit se na odpor zlu. Ne nadarmo obraz křesťana jako „vojáka Kristova“ (miles Christi) se stal jednou z velmi oblíbených metafor, zejména ve středověké duchovní a teologické literatuře.

Zazpytujme tedy všichni své svědomí, jak jsme na tom s duchovním bojem, jak jsme na tom se snahou o přemáhání zla a slabostí v sobě samých, ve svém životě a ve svém okolí, jak jsme na to s rezistencí samotnému ďáblu, „roztrhači“ neboli satanu, „nepříteli“, a jaké zbraně v tomto boji používáme…

My však nyní, i přestože nejsme v brněnské diecézi, společně zaměřme svou pozornost na dnešní blahoslavenou, na Marii Restitutu (Helenu) Kafkovou. Ostatně právě jí byl nedávno zasvěcen nový kostel v Brně-Lesné.

Její životopis je snadno dohledatelný na internetu, a tak proto si připomeňme jen několik střípků z jejího života (povětšinou právě z internetových zdrojů posbíraných). Marie Restituta se narodila jako Helena Kafková 1. května 1894 v Husovicích (do roku 1897 samostatná obec, pak součást města Brna, Brno-Husovice). Narodila se jako šesté ze sedmi dětí ševce Antonína Kafky a jeho ženy Marie rozené Stehlíkové. Když byly Heleně dva roky, rodina se přestěhovala zpět do Vídně, kde rodiče dříve žili a také se vzali. Konkrétně do Vídně-Brigittenau. Tam Helena prožila své dětství i školní léta. Již v patnácti letech, po skončení školní docházky, chtěla vstoupit do nějakého řádu či řeholní kongregace, toužila se věnovat zvlášť nemocným. Ale narazila na odpor svých rodičů a musela ještě nějakou dobu zůstat doma.

Ve svých sedmnácti letech se stává trafikantkou a zůstane jí po dva roky. Tato doba se pro ni stane paradoxně velmi důležitou, není nakonec ani trochu ztraceným časem. Při prodeji klasického trafikantského zboží – novin a tabáku – se setkává s velkým množstvím obyčejných lidí, k nimž pochopitelně patřila i ona sama, a díky své otevřené povaze s nimi často rozmlouvá. I díky tomu v ní stále více zraje její touha být v životě opravdu užitečnou, pomáhat, zvláště nemocným.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnes – u nás na státní státek vzniku samostatného Československa – slavíme s celou církví svátek svatých apoštolů Šimona a Judy. Slavíme je oba společně, na křesťanském Západě takto už někdy od 8. století, společně jsou také pohřbeni ve svatopetrské bazilice v Římě. společně pohřbených v bazilice svatého Petra v Římě, takto společně slavených na

O jejich životě toho ale příliš mnoho nevíme. V Novém zákoně jsou jejich jména v evangelijních seznamech apoštolů, a to na posledním místě před Jidášem, jak čteme i v dnešním úryvku.

Šimon nese přízvisko Zélóta (česky „Horlivec“) anebo také Kananejský. Zélóta nejspíše proto, že původně patřil k hnutí zélótů, tedy těch, kteří v židovském národě očekávali příchod především takového Mesiáše z Davidova rodu, který vysvobodí Izrael z nadvlády Římanů (politická nesvoboda vždycky s sebou nesla i větší nebo menší nesvobodu náboženskou). Mnozí z nich se jeho příchodu snažili také napomoci, a to i různými protiřímskými bojůvkami, někdy takřka až partizánskou činností. Byli to skuteční horlivci pro Boží Zákon, po vzoru makabejských bratří, proto také neváhali případně potrestat jeho přestupitele. Byli připraveni pro Boží věc nasadit svůj život.

Juda je v Novém zákoně nazýván Jakubův anebo také Tadeáš. Je uváděn jako bratr Jakubův, bratr apoštola Jakuba Mladšího. Máme dokonce zaznamenáno i jedno jeho slovo, když se při řeči na rozloučenou zeptal Pána Ježíše «Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?». Na to mu Kristus odpovídá: «Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek». Judovi je také připisováno autorství jednoho z nejkratších novozákonních listů, po něm pojmenovaném (autor tohoto listu se skutečně hned v prvním verši představuje jako «Juda, služebník Ježíše Krista, bratr Jakubův»).

Starobylá tradice hovoří o tom, jak právě tito dva apoštolové po Letnicích spolu hlásali evangelium nejprve v Řecku a pak v Persii, kde také měli oba podstoupit mučednickou smrt. Šimon byl dle tradice ubit kyjem, Juda rozřezán pilou, což jsou pak také jejich dva hlavní atributy. Juda Tadeáš bývá zobrazován ještě s obrazem či reliéfem Kristovy tváře (jak ho známe z mnoha vyobrazení a ztvárnění, například i ze známé sochy u kostela sv. Josefa na pražském Náměstí republiky). Je to na základě jedné – již pozdější, mladší – legendy, kdy měl Juda Tadeáš darovat edeskému králi (na severovýchodě Řecka) ikonu Kristovy tváře.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

pokračujme v našich pokusech o rozjímání nad úryvky evangelijními, kdy se nejen snažíme rozjímat nad tím, jaký je jejich trvalý duchovní smysl, ale zkoušíme se i ptát, co nám ten který úryvek chce sdělit do naší nynější situace. Kdyby taková formulace nevyvolávala poněkud neblahé konotace, tak by se možná mohlo říci, že se pokoušíme číst evangelium „aktualizovaně“, případně dokonce „angažovaně“.

V dnešním úryvku zazněla dvě přirovnání Božího království. Nejprve k hořčičnému zrnku, kde jeho nepatrnost a nenápadnost kontrastuje se silou a schopností vyrůst v košatý keř (Matouš na paralelním místě zaznamenává ještě širší verzi Kristova slova: «je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní byliny a je z něho strom»). A pak ke kvasu, který, ač ho je také jen troška, je schopen prokvasit celé těsto.

Semínku i kvásku je tak společné – vedle toho, že jsou malé a zdánlivě nepatrné – dvojí: že jsou živé (v obou případech doslova) a že musí být přijaty, musí zapadnout do půdy i do těsta, aby se mohly rozvinout a vyrůst (a to opět doslova).

Semínko i kvásek jsou – jistě mimo mnoha dalšího – obrazem naší víry, která je počátkem i silou přítomnosti Božího království v nás. Jsou tak metaforou křesťanské víry, která nejenže sama musí být živá a námi lidmi (jako dar) přijatá, ale je v ní přítomný sám živý Kristus. Tajemně, ale skutečně. Víra je vztahem ke Kristu, ale je ještě více jeho přítomností. Proto víra, jak říká sám Pán Ježíš, i hory přenáší a mohutné moruše přesahuje (v těchto případech tedy spíše obrazně). Víra otevírá naše nitro Bohu, víra je Kristovou přítomností, víra má proto Boží živoucí sílu, takovou, která se projeví zvlášť ve chvílích těžkých.

Pokud se naše srdce křesťanské víře otevře jako dobrá půda a jako lačné těsto a nechá ji růst a nechá se jí prokvasit, vyroste z našeho srdce košatý strom života, ne nepodobný keři hořčice, naše srdce se kvašením promění, ochutí a ještě zvětší, zmohutní a nakyne, ne nepodobně těstu v díži.

I tak snad můžeme rozumět dnešním příměrům…

Již z nich je jasné, že ale nejde jen o nás. Z košatého stromu mají mít užitek všichni ptáci, kteří se v jeho větvoví uhnízdí, z kvašeného těsta pak všichni, kdo je ochutnají. Z naší víry by mělo mít užitek i celé naše okolí.

Read More »