Milé sestry, milí bratří,

svědectví o Kristově zázračném rozmnožení chlebů a ryb a nasycení zástupu nám předkládají – s různými důrazy – všechna čtyři sepsání evangelia; tedy i Marek, ze kterého v letošním roce o nedělích čteme především. Přesto nám dnešní liturgie předkládá danou událost podle Janova sepsání. Není to náhodou, důvod je dvojí. První asi docela prozaický a vlastně až banální, totiž že Markovo evangelium je nejkratší, a proto nevystačí na všechny neděle během jednoho roku, a tak je třeba četbu doplnit Janem, který nemá žádný svůj vlastní „liturgický rok“ (z Janova sepsání tak budeme číst i po několik nedělí nadcházejících). Druhým – a snad hlubším – důvodem je, že v Janově evangeliu po svědectví o vlastním zázraku následuje Kristova dlouhá krásná řeč o chlebě života, která teprve nám poodhalí vlastní smysl celé podivuhodné události (proto se také do ní od příští neděle zaposloucháme). Navíc je i sympatické přesvědčení nejednoho biblisty, že Janova verze zázraku je ze všech čtyřech sepsání v tomto případě tou nejstarší a tedy – v rámci historicko kritického pohledu – vlastně i nejautentičtější. Zkusme se proto nad celou událostí na chvíli zastavit…

Bohoslužba slova nám ji nejprve představuje jako naplnění jedné dávné podobné události starozákonní, rozmnožení chleba a jeho přílohy z rozdrcených čerstvých zrn (možná nějaké fíkové marmelády) prorokem Elizeem. Rozdíl je očividný, a to nejen nějakých skoro osmi staletí, které obě události od sebe dělí: Elizeus zázračně rozdělí dvacet ječných chlebů stovce lidí, zatímco Kristus pět chlebů pěti tisícům. Elizeus má jednoho služebníka, Pánu Ježíšovi asistuje dvanáct jeho apoštolů. Po nasycení starozákonní stovky lidí zbylo nějaké neurčené množství jídla, po nasycení Kristova zástupu zbylo plných dvanáct košů kousků.

Kristus je prostě víc než Elizeus nebo Eliáš, víc než jakýkoli jiný prorok; je Božím Mesiášem, který přišel na svět. I to nám může toto porovnávání připomenout. A není to nedůležité připomenutí, neboť i my se přeci musíme v každodenní praxi stále nějak rozhodovat, zda v Krista věříme jako v Božího Syna anebo ne, zda věříme více jemu, vztahu s ním, anebo jiným prorokům či dokonce sami sobě. Biblická svědectví, ale i podobné události nějakého takovéhoto podivuhodného „víc“, jež s Kristem kdy zažijeme, nám chtějí být velmi cenným povzbuzením ve víře…

Rozmnožení chlebů a ryb je zároveň evangelijním znamením, prvním doslova zakusitelným, že Pán Ježíš může a chce nasytit hlad lidí; tedy i naši touhu po nasycení. A jistěže jde v zázraku o mnohem víc než jen o tělesné nasycení. Jídlo, krom toho, že je základní naší tělesnou potřebou, je zároveň i krásnou metaforou všech našich ostatních potřeba, těla i ducha. Jídlo má svou chuť – přináší radost. A má svou energii – dává sílu. Bez jídla nelze žít. Člověk potřebuje radost a sílu, aby mohl žít dobře, aby mohl s radostí konat dobro. A právě radost z dobra a sílu k dobru chce Boží Syn každému člověku, který jen k němu přijde, ze všeho nejvíc dát, radostí z dobra a silou k němu nás chce nasytit.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

zkusme svou pozornost zaměřit (ostatně podobně jako minulou neděli) na úryvek evangelijní; dnes na  krátký úryvek z Markova sepsání, předznamenaný Jeremiášovým proroctvím a žalmem třiadvacátým, zaslibujícími Mesiáše jako dobrého pastýře, který přijde od Boha a kterému konečně bude opravdu záležet na jeho Božím stádci.

Nejprve si ale zkusme dnešní evangelijní úryvek trochu zakontextovat. Následuje nedlouho po vyslání Dvanácti apoštolů (o něm jsme slyšeli minulou neděli) a předchází Kristovu zázračnému rozmnožení chleba a ryb a nasycení vyhladovělých zástupů (o něm hovoří s různými důrazy všechna čtyři sepsání evangelia; my budeme od příští neděle, dá-li Bůh, číst svědectví dle Janova sepsání, neboť právě u Jana po nasycení zástupů navazuje velká Kristova řeč o chlebě života, do které se následně po několik dalších nedělí budeme zaposlouchávat).

Učedníci se tedy vrací ze své první samostatné „mise“, na kterou je Kristus poslal, vyprávějí mu, co všechno Božího se jejich prostřednictvím dělo. Jelikož se ale lidé se na ně stále tlačí, vyzve Pán Ježíš své apoštoly, aby s ním odjeli lodí přes Genezaretské jezero na nějaké opuštěné místo, kde by byli sami a v Ježíšově blízkosti si odpočinuli. Oni tak následně skutečně učiní.

Ježíšova výzva k odjetí do samoty a odpočinutí si s ním představuje nesmírně krásný a důležitý moment, stále platný a aktuální. Je to Kristovo pozvání adresované nejen apoštolům, ale i nám všem a je důležité zvlášť pro všechny workholiky a pro všechny, kteří by chvíle samoty a bytí s Bohem měli tendenci považovat za ztrátu času. I v tom se totiž Pán Ježíš projevuje jako náš dobrý Boží pastýř, kterému na nás záleží, když nás volá, abychom si také odpočinuli a dokázali být i sami a hlavně s ním. Abychom poodstoupili od všech svých každodenních starostí a strastí, od všeho, do čehož někdy možná až přespříliš zabředáme, v čem se topíme. Zve nás, abychom uvolnili a osvobodili svou mysl a srdce pro jiné, hlubší a intenzivnější vnímání Boha a potažmo také ostatních lidí a celého světa. Je to pozvání, abychom skrze Krista načerpali novou duchovní Boží sílu a pak i naše činy byly lepší, plnější Boha a účinnější.

Jako volání k odpočinku, usebrání, samotě a nabrání sil bychom asi mohli Ježíšovo pozvání shrnout. Platí celoročně, ale v nynějším letním čase, kdy každý z nás má snad aspoň také nějaké volno, dovolenou či prázdniny, zní snad ještě o něco intenzivněji. Zní to možná banálně, ale třeba právě takové pozvání je pro nás v těchto dnech důležité, když k něčemu takovému vyzval sám Pán Ježíš: «Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte»…

Druhým výrazným momentem dnešního úryvku je to, co následovalo: «Když Ježíš vystoupil (myšleno z lodi na opuštěném místě), uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře a začal je poučovat o mnoha věcech». Následuje zázračné rozmnožení chlebů a ryb a nasycení tisíců. Pán Ježíš viděl hlad a žízeň zástup po Božím učení, pokrmu pro duši, a pak i po pokrmu tělesném, pohnulo jím to a zástupy Božsky nasytil, slovem i chlebem.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

zkusme zaměřit dnes svou pozornost především na úryvek evangelijní. Máme před sebou zprávu o vyslání Dvanácti podle Markova sepsání evangelia, zprávu, kterou s drobnými odchylkami najdeme i u Matouše a Lukáše: Pán Ježíš vysílá svých Dvanáct apoštolů do světa, svěřuje jim svou Boží moc nad nečistými duchy a dává jim pokyny, jak se mají na cestu vybavit, respektive nevybavit, a jak mají s poselstvím evangelia obcházet jednotlivá místa. Apoštolové, jak říká souhrnná zpráva na konci dnešního úryvku, tak také s Kristovou pomocí činí; jdou do světa, volají k obrácení, vyhánějí mnoho zlých duchů a pomazávajíce nemocné olejem je uzdravují.

Jistěže, jedná se o jedinečné vyslání samotných Dvanácti, tedy o text, který má promlouvat v prvé řadě k těm, kterým (nehodným) je v církvi ějak svěřena apoštolská a kněžská služba. Nicméně – jak tomu ostatně u Božího slova bývá vždy – úryvek má i svůj docela univerzální rozměr, a tak může a má promlouvat nějak i k nám ke všem. Jak jako celek, tak i ve svých mnohých krásných detailech. Zkusme se tedy zaměřit právě na ně, na (zdánlivé) detaily, konkrétně na tři z nich…

Prvním je poznámka samotného evangelisty, že Pán Ježíš své učedníky vysílá «po dvou». To je detail, který odhaluje jistě ještě mnohem více než jen pravdivý praktický fakt, že dva si mohou navzájem pomáhat, že se mohou navzájem doplňovat, případně se zastoupit, že dva zmohou více než jeden. To vše samozřejmě platí, ale vyslání po dvou je ještě hlubší. Upozorňuje nás, ba nám přímo zjevuje, že ke službě evangelia schopnost spolupráce s druhými nutně patří, že hlasatel evangelia se nikdy nemůže cítit jako solitér, jako jeho výlučný zprostředkovatel. Naopak, musí být schopen spolupracovat i s ostatními, kterým je svěřeno podobné anebo stejné poslání.

Což pochopitelně neplatí jen o samotném hlásání evangelia, o různých formách apoštolské služby v církvi či o spolupráci v jednotlivých církevních obcích, ve farnostech. Něco takového platí o spolupráci na jakémkoli dobrém díle, jež je přeci vždy nějak Boží. Každé dobré dílo, k němuž je člověk Bohem povolán, je vždy nějakou – i když třeba jen docela implicitní (ale někdy o to intenzivnější) – formou Kristova evangelia, podobou Kristovy přítomnosti ve světě k jeho spáse.

A tak můžeme třeba zazpytovat svědomí, jak jsme na tom se schopností spolupráce, se schopností se rozdělit o práci na dobrém díle; tedy za předpokladu, že se vůbec o nějaké snažíme, pokud se vůbec k dobrým dílům Pánem Ježíšem necháváme vysílat…

Druhým detailem je Kristovo nařízení apoštolům, «aby si na cestu nic nebrali, jen hůl; ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty». Aby se stali poutníky podobnými samotnému Pánu Ježíšovi; nezajištěnými na této zemi a spoléhajícími se na Boží prozřetelnost.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

zaměřme dnes svou pozornost především na čtení druhé. Jako již o několika předcházejících nedělích je z Pavlova Druhého listu Korintským, který patří bez pochyby k jeho nejosobnějším listům; někdy je také celkem příznačně nazýván „Listem v slzách“. Svatý Pavel totiž „v slzách“ opravdu píše, trápí ho nemalé problémy, které se v korintské církevní obci rozmohly po jeho odchodu, zejména odklon od původního evangelia vlivem působení «falešných proroků». Zvlášť bolestivé pro Pavla bylo i nepřijímání jeho apoštolské služby ze strany (některých) korintských křesťanů, odůvodněné i kritikou snášející se na jeho vlastní osobu. Proto se – mimo jiné – snaží ukázat, že jeho lidská slabost, kterou ani v nejmenším nepopírá, nic nemůže umenšit a pokazit na velikosti a kráse Kristova evangelia jako takového a na účinnosti působení Pána Ježíše skrze svatá tajemství. Naopak je to právě apoštolova lidská slabost, která může dát skutečnému Kristu ještě více vyniknout a zazářit…

V dnešním úryvku – vedle odvolání se na mystická Boží zjevení, kterých se Pavlovi dostalo a jimiž chce prokázat, že «není pozadu» za oněmi samozvanými proroky a učiteli – slyšíme především apoštolova slova o tajemném «ostnu». Ten mu byl dán «do těla», aby ho «bil do tváře»; aby se ho «nezmocňovala pýcha», jak Pavel vyznává.

Nesčetné množství úvah a polemik otevřela tato pasáž; mnozí interpreti se již od dob křesťanského starověku pokoušeli a dodnes pokouší přijít na to, co by oním tajemným ostnem mohlo ve skutečnosti být, co mohl mít Pavel tímto «poslem to satanovým» na mysli.

Jistěže, nikdo z úctyhodných vykladačů, natož někdo z nás, není svatým Pavlem, a proto nikdo nikdy nebude moci s jistotou říci, co onen osten byl; to je třeba přijmout. Nicméně Pavlovo vyznání se přeci jen stalo součástí Božího slova. Proto je legitimní o něm rozjímat a skutečně stojí za to – s nutnou dávkou exegetické pokory – se zkusit zeptat, co by onen osten mohl třeba být. Abychom se tak snad lépe mohli přiblížit k tomu, čím celá pasáž promlouvá k nám, co nám říká o našich vlastních případných ostnech.

Řecké skolops skutečně znamená „osten“ nebo „trn“; označuje něco, co je přirozeně ostré, co vlivem svého tvaru, svou vlastní existencí bodá. Už v řečtině slovo označuje jak trn samotný, tak je i příslušnou metaforou. Pavel vyznává, že osten mu byl dán přímo do těla (doslova «tělu»), patrně musel pociťovat i nějak fyzicky. Nejspíše tudíž nešlo jen o bolest jeho duše (třeba nad situací v korintské církevní obci), ale o něco, co bolestně prožíval i fyzicky. Osten nebude jen metaforou.

Ostatně už v tomto určitém napětí doslovného a metaforického výkladu ostnu můžeme číst docela působivé biblické potvrzení známé a tolikrát zakoušené skutečnosti, že dokud žijeme v těle (jakože na zemi jinak žít nemůžeme), tak každou svou bolest – i bolest duše – nutně vnímáme skrze své smysly, těla nebo duše, a že naše psychosomatická jednota obě oblasti opravdu propojuje; bolest těla je často nějak spojena s bolestí duše a naopak.

Pavlův osten tak může znamenat vlastně téměř cokoli: nějakou nemoc, tělesný handicap, tělesnou slabost anebo právě duševní bolest či slabost, osten může poukazovat i na nějaké pokušení, zvlášť tělesné, nebo dokonce může být výčitkou, kterou člověk (až tělesně) bolestně prožívá. V každém případě Pavel svůj osten interpretuje jako «posla satanova», v řečtině angelos (stejné slovo jako pro „anděla“) sataná. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes několik střípků, snad podnětů k rozjímání k jednotlivým biblickým čtením…

V prvním z nich jsme slyšeli krásný úryvek z deuterokanonické knihy Moudrosti. Jelikož je nemladších ze všech starozákonních knih, předkládá nám již velmi zralou a rozvinutou starozákonní víru, navíc inspirovaně obohacenou o leckteré tušení velkého helénského světa.

Touha po nesmrtelnosti není jen nejvyšší formou lidské touhy po životě a zachování bytí, ani jen tušením všech starobylých kultur; tušení nesmrtelnosti, touha po ní a čekání na ni jako na Boží dar jsou do srdce člověka vloženy – říká kniha Moudrosti – samotným Hospodinem, jsou součástí lidské přirozenosti; i to můžeme ve slovech «vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti» číst…

Bůh «všechno stvořil, aby to bylo», je dalším krásným slovem dnešního prvního čtení. Vše, co je, má svůj smysl, nic neexistuje bez důvodu. Dokonce i to, co je těžké a bolestné; i tomu Bůh tajemně musí propůjčit bytí, aby to bylo. Protože Bůh nečiní nic bezúčelně, vše má Bohem daný smysl, vše nám můžeme pomoci k dobru a Bohu, k věčné blaženosti. «Milujícím Boha vše napomáhá k dobrému» učí apoštol Pavel, «Bůh by nikdy nedopustil zlo, pokud by z něj nemohl učinit ještě větší dobro», rozvíjí svatý Augustin.

Je dobré na to vzpomenout, zvlášť až nás zase potká něco, čemu nebudeme schopni rozumět; i to povolal Bůh k bytí, aby k nám skrze vše jsoucí promlouval, aby s námi ve všem jsoucím byl, aby nás skrze vše vedl k sobě a dobru…

Následný žalm – «navěky chci zpívat o Hospodinových milostech» – nám zase připomíná, že oslavování Boha je cestou k chození «v záři Boží tváře», k odkrývání Boží přítomnosti. Oslava Hospodina, bohoslužba je způsobem setkání s ním, výsostnou možností přijmout jeho požehnání. I sama věčnost bude jednou velikou oslavou Boha.

Již v čase tohoto života je proto dobré Boha oslavovat, umět pokorně poděkovat za vše, i za vše těžké a bolestné; vše má potenciál nám pomoci k pokoře, lásce a nakonec k Bohu samotnému, zahrnutím do bohoslužebné věčnosti tento potenciál otvíráme…

V evangelijním úryvku máme před sebou svědectví hned o dvou Ježíšových zázracích: o uzdravení ženy s krvotokem a o vzkříšení dcery Jairovy. Druhý z nich – spolu se vzkříšením Lazara a syna naimské vdovy – je jedním ze tří evangelijních Kristových zázraků vzkříšení mrtvých, jedním ze tří předznamenání jeho zmrtvýchvstání a našeho vzkříšení k nesmrtelnosti (to je také souvislost s dnešním prvním čtením). Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v latinské (katolické) bohoslužbě máme liturgickou oslavu jen trojího pozemského narození. Předně je to slavnost Narození Páně v době zimního slunovratu 25. prosince, pak svátek Narození Panny Marie 8. září, jeden z nejstarobylejších mariánských svátků vůbec, a do třetice právě dnešní slavnost Narození svatého Jana Křtitele, slavená již od starokřesťanských dob šest měsíců před Narozením Páně; ve chvíli Zvěstování Panně Marii byla «Alžběta již v šestém měsíci».

Důvodem, proč u Panny Marie a svatého Jana Křtitele církev od raných dob takto slaví nejen den jejich zrození pro nebe jako u ostatních světců, ale i den jejich pozemského narození, je skutečnost, jak velký význam pro pozemské působení Božího Syna jejich pozemské zrození mělo; v případě Panny Marie být Matkou Boží (tím je vyjádřeno vše) a v případě Jana Křtitele se stát Předchůdcem Páně, který na něj ukáže a připraví mu cestu, pokřtí ho a ustoupí do pozadí.

O Janu Křtiteli toho víme ze samotného Nového zákona relativně dost. Zmiňují se o něm celkem obšírně všechna čtyři sepsání evangelia, nejvíce asi Lukáš a Jan, a jedním veršem také Skutky apoštolů; máme tak před sebou přímo biblická svědectví o Janově podivuhodném narození, o jeho dětství, veřejném vystoupení u Jordánu, o Ježíšově křtu – sám Pán Ježíš o Janu Křtiteli mluví, a nakonec o jeho ustoupení do pozadí a následné mučednické smrti. Krom Nového zákona o něm hovoří i starobylé svatojánské legendy, kolující mezi jeho ctiteli již od křesťanského starověku. Ve svých Židovských starožitnostech se o Janovi zmiňuje i Josephus Flavius. Hovoří o něm ve svých kázáních pochopitelně mnozí staří církevní otcové.

A tak si snad můžeme podivuhodný život Předchůdce Páně a jedinečné působení celkem plasticky zrekonstruovat…

Narodil se šest měsíců před narozením Kristovým, tedy někdy roku mínus 7 či 6. Jeho otcem byl starozákonní kněz jeruzalémského chrámu Zachariáš, z Abiovy kněžské třídy, jeho matkou Alžběta z Árónova rodu. Oba byli již starší, neměli děti, Alžběta byla považována za neplodnou; až na Boží zásah – jako tomu bylo již ve Starém zákoně u Božích vyvolených vícekrát – se jim narodil syn. Za místo Janova narození je tradičně považována vesnice Ain Karen poblíž Jeruzaléma. Minimálně část svého mládí pak prožil v některé z esénských komunit kolem Mrtvého moře. V každém případě vedl asketický způsob života podobný Božím zasvěcencům, „nazírům“ (doslova „neobdělaným“), právě i v těchto komunitách tehdy žijícím.

V 15. roce vlády císaře Tibera, tedy někdy v roce 28 nebo 29, veřejně vystupuje: ve skalnatém zářezu řeky Jordán naproti Jerichu začíná hlásat blízkost Božího soudu a příchodu Mesiáše a z toho plynoucí nutnost obrácení a dání se na pokání. Cestou k tomu je křest pokání, omytí vodou Jordán.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v evangelijním úryvku podle Markova sepsání dnes máme před sebou jedno z evangelijních svědectví týkajících se Kristovy podivuhodné divotvorné (thaumaturgické) činnosti spojené s Genezaretským jezerem a jeho okolím; zázračné utišení bouře. Velmi podobné svědectví najdeme i u Matouše a Lukáše. I Jan o utišení bouře svědčí, ovšem trochu jinak: Kristus do loďky s učedníky nenastoupí, zůstane na břehu a až uprostřed noci přijde k učedníkům po rozbouřených vodách a vyzve Petra, aby šel za ním; toho pak topícího se zachrání.

Na Genezaretském jezeře (či Galilejském moři), s nímž byl spojen život řady z dvanácti apoštolů, než byli Kristem povoláni za rybáře lidí, se také odehrál zázračný rybolov; jeden za doby Kristova veřejného působení, jak o tom svědčí synoptici, další po jeho zmrtvýchvstání, jak čteme u Jana. Na břehu tohoto velkého jezera se Kristus zjevil jako Zmrtvýchvstalý a vyzval apoštoly, aby s ním posnídali; následoval krásný rozhovor s apoštolem Petrem s jeho trojím vyznáním. A jistě mnoho dalšího se kolem jezera odehrálo, vždyť Kristus v městečkách na jeho březích a v jeho okolí častěji působil (v okolí jezera jsou přeci Nazaret, Kána Galilejská či Kafarnaum); o všem nám evangelium ani nemůže podat svědectví.

Vraťme se ale k samotnému zázraku utišení bouře v Markově podání. Ten, jak v dnešní liturgii naznačuje i čtení první ze starozákonní knihy Job, měl být pro apoštoly dalším ze svědectví Kristovy Boží moci, dalším ze svědectví Kristovy mesianity. Živlům – vodě, větru a ohni, bouři a blesku – může opravdu poroučet jen sám Hospodin. Poroučí-li Kristus, je v něm zjevně Boží moc, je Božím Mesiášem. Proto na apoštoly «padla veliká bázeň a říkali si mezi sebou: „Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?“», jak svědčí evangelium.

To je onen historický smysl dnešního úryvku, svědectví toho, co se stalo, jak událost prožívali její očití svědkové. Už to samo nás může i velmi prakticky oslovit. Například vědomím, že Ježíšovo Božství se projevuje jako pomoc v docela obyčejných životních situacích, zvlášť v různých nebezpečích, která s sebou života přináší. Bouře na Genezarestkém jezeře přeci nemohla být pro rybáře něčím až zas tak neobvyklým, přesto vždy znamenala bezpochyby i nebezpečí (pro židovské vnímání navíc umocněné přesvědčením, že nevyzpytatelně nebezpečné vody moře a velkých jezer jsou nějak démonické). Kristus se projevuje jako ten, který zachraňuje a vysvobozuje z nebezpečí, které nastalo. Protože je stále týž, můžeme tak oprávněně doufat, že se podobným způsobem může Božsky projevit stále, i v naší vlastní každodenní historii, v různých nebezpečích, jež přináší, především dostane-li se do nebezpečí naše duše.

Tím se dostáváme k hlubšímu, duchovnímu smyslu dnešního úryvku, k jeho alegorickému výkladu…

Celý náš život se často dostává do různých bouří, vnějších i vnitřních. Bouře mohou být a leckdy určitě i jsou opravdu nebezpečné, zvlášť pokud jsou spojené s různými vnitřními či vnějšími temnotami, s nějakou nocí. Loďka našeho života se může různě převrhnout, převrátit, v rozbouřených vodách života a světa se můžeme také utopit, můžeme nedoplout k cíli svého života, na druhý břeh, můžeme se docela ztratit.

To vše jsou asi dobře pochopitelné a představitelné obrazy, alegorie a metafory, jak různé své bouře prožíváme; něco podobného zná ze svého života patrně většina z nás.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v evangelijním úryvku máme dnes před sebou dvě krásná podobenství, přirovnání Božího království. Nejprve k člověku, který zaseje do své země semeno a žasne, jako samo od sebe roste a zraje až ke žni, a pak k hořčičnému semínku, z něhož, ač je nejmenší ze všech, vyroste košatý keř převyšující všechny jiné zahradní rostliny.

Při pročítání evangelia slyšíme z Kristových úst celou řadu různých podobenství. Někdy je to příběh, do kterého se mají jeho posluchači – a tedy i my – vžít; máme v příběhu rozpoznat, co je dobré a co zlé, co Boží a co ne, kde je v podobenství Bůh a kde my a co to znamená. Vzpomeňme třeba na podobenství o marnotratném synu, o dvou služebnících či posledním soudu; všechno jsou silné a podmanivé příběhy. Jiná podobenství jsou – co do literárního druhu – spíše jen přirovnáními; nejde o děj, třeba ani žádný není, ale především o sílu obrazu, který je vzatý ze světa (nás) posluchačů, a proto dobře představitelný a pochopitelný.

Do tohoto druhého typu můžeme zařadit i obě podobenství dnešní; nejde v nich o příběh, ale o obraz, alegorii, o přirovnání na základě vnitřní podobnosti. Konkrétně jde o obrazy Božího království, tedy toho nejdůležitějšího, co nám Pán Ježíš dávaje nabízí; sám sebe, svou laskavou a mocnou přítomnost v našem životě, svou blízkost, své Boží přátelství.

V prvním přirovnání můžeme rozlišit hlavní aktéry celého obrazu: semínko, které je zaséváno, zemi, v níž začne růst v klas a přinášet plody, a člověka, jemuž země patří a který pak bude tajemně sklízet její úrodu. Země může být naše nitro, srdce či duše, kam Boží símě zapadá, kam Boží Syn ve svých tajemných podobách přichází. Chce vyrůst v klas, přinést plody, zrno, se kterým člověk přijde před Boží soud. Sám člověk se tak má nějak stát zralou Boží pšenicí, jak už v podobenství vyčetl na konci 1. století sv. Ignác Antiochijský.

Těžištěm celého obrazu je síla k životu zprvu zdánlivě suchého obilného semínka. Semínko představuje to Boží, co člověk přijme, Boží lásku, Pána Ježíše; je-li semínko Boží lásky do duše přijato, ožije, zapadne-li hluboko do půdy našeho srdce, má velikou sílu. Má Boží sílu klíčit a růst, má sílu nás přetvořit, že se vlastně sami staneme obilným klasem – onou Boží pšenicí – žitou láskou, jež se dává, sama rozsévá, dál zapadá do srdcí našich bratří a sester, aby i v nich mohla klíčit a růst. Podobně jako ze semínek jedno klasu vyrostou klasy nové a z nich další.

Kéž bychom byli aspoň trochu podobní člověku, půdě, semínku a zralému klásku zároveň, celému procesu růstu a zrání Boží pšenice, Božího království…

Ve druhém dnešním podobenství, ve druhém přirovnání je ještě větší důraz na samotném semínku, respektive na kontrastu jeho nepatrné velikosti (takové hořčičné semínko je v průměru velké jen 1 až 1,5 milimetru a váží nějaký 1 mikrogram) a velikosti keře (až třímetrového), který z takového semínka dokáže vyrůst.

Je to obraz napětí mezi zdánlivě skromnými počátky křesťanské víry a velikosti toho, co z těchto počátků může a má vyrůst; díky Boží síle, jež v sobě semínko víry jakožto přátelství s Pánem Ježíšem má.

Obraz se týká jak jednotlivce, tak i společenství věřících. Víra každého jednotlivého křesťana by tak měla být růstem jeho přátelství s Pánem Ježíšem, zráním jeho následování, růstem plodícím zrna dobroty jeho srdce, dobrých skutků. Podobě by ve víře a svatosti měla nějak růst i církev, společenství křesťanů kolem Krista.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

o Kristově srdci – o Nejsvětějším Srdci Ježíšově, Nejsvětějším Srdci Páně – vyznáváme, že je to srdce boholidské, srdce, ve kterém se spojuje Kristovo Božství s lidstvím. Dále že je to srdce probodené, které nám přineslo spásu, srdce tiché a pokorné, od kterého se máme všichni učit. O těchto tajemstvích a pravdách naší křesťanské víry jsme rok co rok zvlášť o dnešní slavnosti pozváni rozjímat…

Že člověk má srdce, je jasné. I to, že srdcem člověka nemyslíme jen orgán (nástroj) jeho těla, ale i celé jeho nitro, jeho duši, střed veškerého jeho vnitřního světa, to nejdůležitější v člověku. To dobře víme, tak smýšlíme a mluvíme a také víme, proč středu či duši člověka říkáme právě srdce. Podobně jako srdeční sval rozvádí po celém těle životadárnou okysličenou krev, a proto je odnepaměti vnímáno jako nejdůležitější část těla, tak i duše dává život všemu, co dělá člověka člověkem, a proto je vnímána jako základ celého jeho člověčenství. Duše dává člověku jeho ducha, který ho povyšuje nad pouhé nejvyšší uspořádání hmoty. Duší se do všech částí těla rozlévá život, oduševnělý dechem Božím.

Srdce souvisí s myslí člověka. Někdy se myslí a srdcem míní totéž, jindy se jedná o dvě součásti, dvě mohutnosti jedné duše. Ne nadarmo už staří antičtí myslitelé rádi rozvažovali, která z nich je důležitější, zda centrum člověka je spíše v hlavě (tedy v mysli), či v hrudi (tedy v srdci). Zda nositelem života je sám duch anebo oduchovnělá krev. A nedošli k jasnému závěru, protože oboje – mysl i srdce – k duši člověka (spolu se vztahovostí a vášnivostí) patří.

Ať je to ale s duší člověka, jak chce, ať je jejím středem to či ono, v každém případě platí, že člověk srdce má a že toto srdce jej nejvíce činí člověkem. V srdci člověka, v jeho zalíbení se rozhoduje, co člověk chce či nechce, co učiní či neučiní. Proto na srdci člověka, jaké je, tolik záleží.

I Bůh má srdce, jak čteme na stránkách Písma svatého Starého i Nového zákona. Jistěže, Bůh nemá srdce jako my, v případě srdce Božího jde především o metaforu, o snad nejkrásnější a nejpochopitelnější vyjádření toho, že Bůh je láska a je živý.

Už ve Starém zákoně je Boží srdce vyjádřením toho nejkrásnějšího a největšího, co si pod pojmem srdce vůbec dovedeme představit: Hospodinovo srdce je středem Božího bytí, je důvodem Boží lásky a Božího milosrdenství (Božího milování srdcem), Bůh je plností života a především plností lásky. Boží srdce je soucitné a odpouštějící, dokáže se pohnout lítostí. «Obrací se ve mně srdce, rozněcuje i soucit» jsme slyšeli v prvním čtení z úst proroka Ozeáše. Bůh má srdce, Bůh je srdcem, jelikož je láskou, má člověka rád. To poznal a zakusil už Starý zákon…

I Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, musí mít srdce: jedno, které je zároveň dvojím, božským i lidským. Srdce Ježíšovo je ztělesněním, vtělením srdce Božího, srdce Otcova – Bůh se v Ježíši Kristu stal člověkem. A zároveň je tím nejlepším a největším možným uskutečněním srdce lidského – člověk v Ježíši byl doslova zbožštěn, lidská přirozenost byla povýšena svým vzorem a sjednocena s ním. V Pánu Ježíšovi se tak nejvíce setkáváme s Boží láskou i s tím, jací bychom měli být my, podle obrazu a podoby samotného Boha stvoření a Kristovou milosti proměnění. O tom je přeci celé evangelium.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

po velkém velikonočním cyklu (po době postní, Velikonočním Triduu a době velikonoční končící Letnicemi) a následné neděli Nejsvětější Trojice máme dnes opět neděli v liturgickém mezidobí, neděli doby, která zvlášť zpřítomňuje čas veřejného působení Pána Ježíše. Proto také o těchto nedělích – krom toho, že jsou vždy oslavou Kristova zmrtvýchvstání – čteme na pokračování svědectví o pozemském působení Pána Ježíše z jednotlivých sepsání evangelia (letos především podle Marka). Evangelijní úryvek je vždy předznamenán starozákonním předobrazem ve čtení prvním, jež rozvíjí následný mezizpěv (většinou žalm). Druhé čtení je na pokračování z novozákonních listů (především svatého Pavla).

Dnes ovšem, zdá se, souvislost mezi prvním a evangelijním čtením není až zas tak patrná jako třeba jindy, aspoň na první poslech ne…

Ve starozákonním úryvku ze 3. kapitoly knihy Genesis slyšíme část známého obrazného vyprávění o prvotním hříchu – o hříchu Adama a Evy – a jeho následcích pro všechny lidi. Je to pasáž bezprostředně navazující na samotný prvotní hřích, na snězení zakázaného ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, a předcházející vyhnání z ráje. Je o následcích prvotního hříchu spočívajících zejména v narušení základních vztahů člověka: nejprve se samotným Bohem (Adam se musí najednou před Bohem skrývat), pak s druhým člověkem a se sebou samým (Adam spatřuje svou nahotu, svaluje vinu na Evu a ta zase na ďábla) a také s celou zemí (která je hříchem také postižena). Hned nato ale zazní Hospodinova spásná slova, která už v polovině 2. století svatý Irenej (první velký systematik z řad starých církevních otců) nazve protoeuangelion, „první radostnou zvěstí“, slova zaslibující příchod Božího Mesiáše, který přijde na zem jako narozený z ženy; ten konečně rozdrtí zlu hlavu.

Evangelium je ze 3. kapitoly Markova sepsání. Situace je následující: Jsme ještě spíše na začátku Kristova veřejného působení, Pán Ježíš již koná řadu zřejmých zázraků, především uzdravuje nemocné. Jsou to mocná znamení jeho Božství a jednoznačně dobré a Boží činy; vyhnat z člověka zlého ducha anebo ho uzdravit z nemoci je prostě dobré. Přesto mnozí z Ježíšových současníků říkají, že je blázen, anebo že dokonce vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů. Na to Kristus nejprve odpovídá, že přeci satan nikdy nemůže vyhnat satana, proč by to také dělal, a pak že všechny hříchy mohou být člověku odpuštěny, krom rouhání proti Duchu svatému. Nakonec vše končí Ježíšovým slovem o novém druhu příbuzenství lidí kolem něj shromážděných.

Učitelé Zákona a někteří Ježíšovi příbuzní tak vlastně ztělesnili – přinejmenším co do Božího slova evangelia – podstatu onoho neodpustitelného hříchu proti Duchu svatému: že člověk skutečné dobro nazve zlem a skutečné zlo dobrem, že vidí Boží jako ďábelské a ďábelské jako Boží, převraceje a zaměňuje tak hodnoty dobra a zla.

K takto smýšlející mysli a cítícímu srdci totiž nemůže proniknout Bůh, který je Dobro samo a jako dobro se dává člověku především nalézt. K takto nastavenému a vyprofilovanému nitru člověka nemůže proniknout dobré vanutí Ducha svatého přinášející Božího Syna, přinášející Boží odpuštění a uzdravení.

Read More »