Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes opět tři poznámky; po jedné ke každému z biblických čtení a jednu k dnešnímu světci, svatému Jiří, jehož památka se v našich zemích kvůli včerejšímu svátku svatého Vojtěcha slaví o den později než ve zbytku latinské církve.

V prvním čtení – po souhrnné zprávě o požehnaném působení prvotní církve v síle Ducha svatého (v prvním verši úryvku) – máme před sebou svědectví o dvou Božích zázracích, které se udály prostřednictvím apoštola Petra v Joppe. Při čtení biblického svědectví se nemůžeme se ubránit pocitu určitého paralelismu se zázraky samotného Pána Ježíše, jak o nich čteme v evangeliu. Třeba si vzpomeneme na takové uzdravení Petrovy tchyně či vzkříšení dcery Jairovy, podobností ve vyprávění je relativně dost. A je to správný pocit, určitá podobnost mezi zázraky v prvotní církvi a těmi v evangeliu skutečně je. Ovšem nejde jen o podobnost literární a už vůbec ne o nějakou pozdější mytologizaci dění v prvotní církvi ve smyslu, když „toto“ dělal Pán Ježíš, musíme „to samé“ přisoudit i apoštolům. Podobnost je především svědectvím podobné skutečnosti: V prvotní církvi se prostě děly (skrze apoštoly) občas podobné zázraky, jaké činil Kristus sám. Jsou to pořád Kristovy zázraky, neboť se dějí v Kristově jménu.

V historickém smyslu Písma máme tedy před sebou zprávu o zázračném dění prostřednictvím apoštolů; o uzdravení nemocného Eneáše a vzkříšení již mrtvé Tabity. Není to jediný případ, podobných zázraků máme ve Skutcích sice možná méně než v evangeliu, ale pořád tam jsou, neboť se stále děly.

Jak dobře víme a jak bylo již mnohokrát zopakováno, již Kristovy zázraky v evangeliu jsou vždy i obrazem zázraků důležitějších, těch na duši: vnitřního uzdravení, zbavení ochromení dobré vůle člověka, dání duchovního zraku víry, oživení něčeho v nás již mrtvého a tak podobně; to je duchovní, obrazný smysl evangelijního textu. Podobně je tomu i u dnešního zázraku ze Skutků. I on je obrazem, vzorem, že Kristovy zázraky proměňující a uzdravující duši člověka se dějí i v době církve, a to nejen té biblické a nejen ve stále se umenšující míře. Zázraky tělesného uzdravení se sice skutečně dějí mnohem méně, ale ty, kdy dochází k uzdravení duše člověka, k jejímu obrácení, se dějí pořád…

Dějí se jistě mnoha způsoby, ale dnešní čtení nám připomíná, že se dějí i prostřednictvím nástupců apoštolů v jejich kněžské službě, tedy prostřednictvím biskupů a kněží; dějí se zvlášť skrze svátosti, které oni prostřednicky vysluhují. Ten, kdo je ve svátostech přítomen a kdo je jejich Božskou silou, je přeci sám vzkříšený Kristus.  

Právě proto svátosti jsou tak důležité a ničím ve své jedinečnosti nahraditelné; nejsou jediným, ale jsou jedinečným způsobem Kristova působení v době po jeho nanebevstoupení a seslání Ducha svatého, v době církve, v době naší. Všechny svátosti jsou takové, eucharistie nejvíc. S ohledem na nemocnost naší duše jsou důležité pak zvlášť ty, které mají moc ji uzdravovat: svátost křtu, smíření a pomazání nemocných…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

a máme svátek svatého Vojtěcha, biskupa a mučedníka, hlavního patrona pražské arcidiecéze (jak zní celý liturgický název dnešního svátku). Spolu s ním, jak víme, se dostáváme do druhé poloviny 10. století, do neklidných raných dob přemyslovského státu.

Mladý Vojtěch, rodem Slavníkovec, narozený patrně na rodovém hradišti na Libici (latinská verze jeho jména Adalbertus je vlastně až jeho biřmovacím jménem, které přijal během svých studií v Magdeburgu, kde prožil velkou část svého dětství a raného mládí), je počátkem roku 982 na Levém Hradci vybrán za nového pražského biskupa. Záhy nato je vysvěcen na kněze, ve Veroně na biskupa a ujímá se svého úřadu. Čeká se, že bude biskupem všem nešvarům a křiklavým hříchům – podobně jako jeho předchůdce Dětmar – víceméně shovívavý, že přijme vlažnou křesťanskou víru svého okolí a velmožů. Nicméně se tomu tak nestane. Vojtěch jako nový biskup se začne ze všech sil snažit o skutečné zavedení křesťanských způsobů života; vytrvale napomíná své okolí, kárá je, snaží se je napravit a především sám jde příkladem. To se pochopitelně nesetkává s nadšením, mladý biskup je stále více odmítán, nakonec vlastně z Prahy vyhnán. Odchází do Říma, kde se stává – se souhlasem papeže – na Aventinu benediktinským mnichem.

Když za ním po několika letech přijde z Čech prosebné poselstvo žádající jeho návrat, učiní tak; vrátí se ještě se skupinou mnichů, s nimiž založí Břevnovský klášter, první mužský na našem území. Nicméně sliby velmožů se záhy ukáží jako pouhá slova, snad i dobrá předsevzetí podrobit se křesťanské morálce se brzy rozplynou a Vojtěch musí znovu napomínat; nedá si říci a pokračuje ve svých dobrých snahách. Brzy je proto zase odmítán a znovu vyhnán. Opět odchází do Říma a po kratší době se na výzvu papeže opět vrací, ovšem již s tím, že pokud ho v Čechách opět nepřijmou, bude smět jít hlásat evangelium někam jinam, k pohanům.

To se také stane a Vojtěch opět odchází (přispěje k tomu i skutečnost vyvraždění jeho rodu na Libici), tentokrát už definitivně; nejprve do Polska, na dvůr Boleslava Chrabrého, a následně hlásat evangelium k východním Prusům, na území dnešního severovýchodního Polska a Kaliningradské oblasti Ruska.

I tam je jako misionář opět nepřijímán a vyháněn, od vesnice k vesnici, od místa k místu, aby v těchto vzdálených končinách nakonec 23. dubna roku 997 našel svou mučednickou smrt, stár nějakých jednačtyřicet roků; je ubit veslem a proklán šípy, setnut a jeho hlava naražena na kůl, snad na starém pohanském božišti. Jeho tělo je pak poselstvem Boleslava Chrabrého vykoupeno za váhu zlata a je pohřbeno v Hnězdně.

Vojtěchovy ostatky jsou ale odtud roku 1039 uloupeny výpravou českých velmožů (spolu s biskupem Šebířem) a následně uloženy v pražském biskupském kostele svatého Víta (nicméně existuje i „hnězdenská“ verze této události říkající, že ukradené ostatky byly podstrčené, zatímco ty pravé Vojtěchovy zůstaly na svém původním místě; nicméně paleoantropologické zkoumání ostatků potvrdilo spíše „pražskou“ verzi).

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

po včerejší památce svatého Anselma a před zítřejším svátkem svatého Vojtěcha zaměřme dnes svou pozornost opět na biblická čtení na pokračování.

V prvním z nich ze Skutků apoštolů máme před sebou vlastně poslední událost před Šavlovým obrácením: křest komořího etiopské královny jáhnem Filipem. Krom toho, že úryvek je svědectvím o skutečné události, plastickým svědectvím o pastoračním a svátostném působení jednoho z prvních sedmi jáhnů, je i jedním z nejvýraznějších biblických obrazů – přímo jedním z nejvýraznějších biblických prototypů – cesty člověka ke křtu, přípravy na něj, katechumenátu: od prvotního vzbuzení zájmu, prvního daru víry, přes první ještě samostatné kroky (pouť do Jeruzaléma a četba Písma), přes následnou katechezi vedenou Božím služebníkem (jáhnem Filipem) až po vlastní křest vodou (ale ještě nespojený s vkládáním rukou a dáním Ducha svatého, to vždy museli učinit až apoštolové).

Krásným momentem celé situace je, že to byli «anděl Páně» a «Duch», kteří Filipovi vnukávali, kam má jít a co á dělat, tedy sám Hospodin pomocí svých (Božích) prostředníků. Protože Filip tento hlas rozeznal jako vnuknutí Boží, mohl patřičným způsobem jednat; jít na cestu z Jeruzaléma do Gazy a připojit se k vozu etiopského komořího, přímo k němu přiběhnout.

A právě tímto momentem, bez kterého by možná ke křtu komořího ani nedošlo, se nechme oslovit. I nám Bůh totiž touží vnukávat, co máme a co nemáme dělat, chce nás upozornit na tu či onu potřebu někoho z našich bratří a sester, u nichž se můžeme a máme i my stát nějakými prostředníky Boží milosti a dobroty, zvěstovateli evangelia. Nemusí však jít vždy jen o nějaké jeho přímé zvěstování, může jít i o jeho skrytější formy, o (zdánlivě) mnohem obyčejnější věci, skrze které také chce lidi navštívit Bůh; může jít a nejčastěji asi také jde o vnuknutí vykonat to či ono konkrétní dobro v prospěch lidí okolo nás. Jen je třeba podobným vnuknutím naslouchat, v modlitbě, zvlášť každého rána, než se vydáme do světa, ke svým bratřím a sestrám…

V evangeliu stále čteme Ježíšovu řeč o chlebě života podle Janova sepsání. V posledním verši dnešního úryvku («Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo obětované za život světa») se dostáváme k předělu celé řeči; končí její první část zdůrazňující především víru jako sycení se pravým chlebem a začíná druhá, vysloveně již eucharistická. I vzhledem k tomu, že zítra máme svátek svatého Vojtěcha s jeho vlastními biblickými čteními, a tudíž neuslyšíme vlastní eucharistickou část (můžeme si ji ale ve verších 52 až 59 šesté kapitoly přečíst a porozjímat o ní doma sami), zastavme se na chvíli právě nad posledním (již k eucharistii směřujícím) veršem, i nad jeho předělovým charakterem.

Víme a bylo již to také v posledních týdnech vícekrát řečeno, že i struktura evangelia a jednotlivých jeho částí je zejména v Janově sepsání důležitá, je součástí Božího zjevení, i ona je nějak Bohem vdechnutá (inspirovaná). O to víc pokud tato struktura vychází přímo z Kristových úst. Proto i gradace, co to znamená jíst chléb života (a pít jeho krev), od sycení se vírou až po přijímání eucharistie, skutečné jezení a pití těla a krve Páně, je důležitá a výmluvná. Připomíná nám, že víra je předpokladem možnosti a hlavně účinnosti přijímání eucharistie.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

pokračujeme v biblickém čtení na pokračování: V prvním čtení ze Skutků apoštolů slyšíme o pohřbu prvomučedníka jáhna Štěpána v Jeruzalémě (podle legendy byly jeho ostatky nejprve pohřbeny kdesi na Gamalielově pozemku, pak byly přeneseny do Jeruzaléma, později vyzdviženy a převezeny do Konstantinopole a odtud do Říma), dále o propuknutí pronásledování křesťanů (ze strany Židů) v celém okolí Jeruzaléma a také o prvním hlásání evangelia (jáhnem Filipem) mimo území Judska, konkrétně v Samařsku. V evangelijním úryvku podle Janova sepsání pokračujeme v četbě Kristovy řeči o chlebu života; zatím jsme v její první části, kdy sycení se tímto pravým Božím chlebem, Krista je především víra v něj a jeho následování, což je předpokladem jeho jezení a pití v eucharistii, do kterého celá řeč bude ve svém závěru ústit.

Bylo by jistě mnohé, o čem by bylo možné na základě dnešních biblických čtení rozjímat, ale zkusme – po velmi dlouhé době – zaměřit svou pozornost na světce, jehož památku dnes slavíme, na svatého Anselma z Canterbury (jak se obvykle dle svého posledního působiště uvádí) či Aosty (jak by zdůraznili Italové dle místa jeho narození).

Anselm skutečně pocházel z italské Aosty, kde se narodil kolem roku 1033 ve šlechtické rodině. Od dětství se chtěl stát mnichem, rodina však byla proti. Proto ve svých třiadvaceti letech odchází z domova, překročí Alpy, přibližně tři roky putuje po Francii, zejména Burgundskem, aby nakonec (roku 1060) vstoupil do benediktinského kláštera Le Bec v Normandii. Tam stráví následných více než třicet let; pro své nadání a vzdělanost se stane brzy nejen vyhledávaným učitelem, ale pro ctnost svého života postupně převorem a nakonec dokonce opatem kláštera, a to velmi oblíbeným a ctěným. Nicméně roku 1093 – víceméně proti své vůli a na výslovné přání anglického krále Viléma II. Ryšavého – se stává arcibiskupem na uprázdněném stolci v Canterbury, čímž končí jeho šťastné klášterní období; jeho biskupská služba bude poznamenána papežským schismatem a stále trvajícími vleklými spory o investituru. I proto bude muset po dvakráte strávit několik let v exilu (ve Francii). Po celou dobu však, vedle plnění svých pastýřských povinností, zůstane plodným intelektuálem. Roku 1009 umírá v Canterbury, pohřben je v canterburské katedrále (od roku 1372 je malý Anselmův ostatek i v pokladu svatovítské katedrály). Svatořečen pak je roku 1494, následně roku 1720 Klementem XI. prohlášen za učitele církve, a to (obojí) právem…

Anselmovo dílo není sice největší rozsahem (přesto čítá celou řadu traktátů a několik set dopisů), ale zato je o to větší svým významem; duchovním i intelektuálním. Ne nadarmo je svatý Anselm nazýván „otcem scholastiky“; ne snad ani tak pro obsah svého učení – jsme ještě před „znovuobjevením Aristotela“ a založením univerzit – ale především pro metodu svého myšlení a psaní, pro svou snahu jedno jasně odvodit od druhého a vše pak od prvního jistého, od Boha a bytí. Tím se prolíná teologie s filozofií, spiritualita s intelektem. Je to světlo (Anselmovy) křesťanské víry, které osvěcuje veškeré (jeho) poznání, víra pak zase v poznání bytí a jeho metafyzických tajemství nachází své intelektuální odůvodnění. Fides quaerens intellectum, „víra hledající rozum“, tak může být Anselmovo myšlení charakterizováno. A ještě něco je pro ně příznačné: Anselm, často vyzván svými spolubratry mnichy, se vždy snažil předložit jeden jednoduchý, průzračný a všem pochopitelný argument (unum argumentum), aby se jím pokusil přiblížit i ta největší Boží tajemství; tajemství nutnosti Boží existence (o tom píše zvlášť ve svém Proslogion), z toho vyplývající Boží Trojice (o tom zase čteme v Monologion), anebo proč Bůh „musel“ svět vykoupit křížem svého Syna (v Cur Deus homo).

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení ze Skutků apoštolů máme dnes před sebou samotný závěr Štěpánovy řeči před veleradou a její kruté vyústění: kamenování Štěpána. Vše se muselo odehrát ne dlouho po Letnicích, rozhodně v prvních měsících či nanejvýš několika málo prvních letech křesťanství (kamenování Štěpána je zpravidla datováno hned kolem roku 34). Jáhen Štěpán je tak dle všech svědectví (i následné úcty) prvním, kdo pro vyznání Krista jako Božího Syna položil svůj život. Proto mu také přísluší čestný titul „prvomučedník“ (protomartys), který mu přiřkli již staří církevní otcové.

V Lukášově biblickém svědectví (svatý Lukáš je autorem Skutků apoštolů) o Štěpánově prvomučednictví je samozřejmě celá řada momentů hodných zastavení a rozjímání. Zejména jeho pohled do nebe a zvolání «Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravicí» jsou pro nás důležité; Štěpánovo zvolání je svědectvím jeho jedinečné (prvo)zkušenosti potvrzující Kristova slova, že svým věrnými, ať se děje, co se děje, zůstane nablízku, zvlášť pokud budou pronásledování pro jeho jméno. Prvomučedník to nyní zakouší a v pohledu do otevřeného nebe, kde vidí Syna po pravici Otcově, nachází útěchu a sílu a také potvrzení, že se nemýlil, když hlásal Ježíšovo zmrtvýchvstání. Jeho zkušenost je tak prototypem všech podobných zkušeností. A zároveň výzvou při všech možných kamenováních, ať jsou jakéhokoli druhu a ražení, vzhlédnout především k nebi…

Zastavme se ale nad samotným titulem „prvomučedník“, respektive nad tím, co obnáší, tedy nad charakteristikou „prvního svědka“ (dobře víme, že řecké slovo martys, latinsky martyr, znamená „svědek“: křesťanští mučedníci se stali svědky Kristovy moci, síly a blízkosti).

Mučedníků máme v dějinách křesťanství skutečně velký zástup, jak ostatně v Apokalypse vidí už vizionář Jan: «Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou». Ale jen Štěpán je prvním z nich, prvním, kdo dostal slavný mučednický „věnec vítězství“ (jak ostatně naznačuje již i etymologie jeho řeckého jména Stefanos). Jen on se jako ze všech první vydává cestou, kterou před ním dosud nikdo nešel, cestou následování Krista až k prolití krve.

Jistěže, mučedníků svědomí i víry v Boha byla již před svatým Štěpánem také celá dlouhá řada; už jen ve Starém zákoně jich je mnoho, sám Štěpán ve své řeči například zmiňuje některé pronásledované starozákonní proroky. Ale křesťanským mučedníkem se vším, co to obnáší, je a zůstane prostě první. Jako první se vydal nevyšlapanou cestou nejradikálnějšího rozhodnutí dát svůj život pro Pána Ježíše, přesvědčit se, zda všechno to, v co vložil svou životní naději, je či není pravda, zda Kristus je či není Božím Mesiášem. Dnešní první čtení svědčí o tom, jak se přesvědčil, že to všechno pravda je; že Syn člověka jako Boží Syn vpravdě z mrtvých vstal, že je po pravici Otcově v Boží slávě a že je mu blízko: «On však, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po boží pravici».

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

zaměřme dnes svou pozornost nejprve na čtení první ze Skutků apoštolů. Na začátku šesté kapitoly máme před sebou zatčení jáhna Štěpána a začátek židovského soudu s ním.

Již na první poslech je zřejmé, jak si svatopisec, svatý Lukáš, dává záležet na tom, aby vynikla podobnost Štěpánova procesu s procesem s Pánem Ježíšem: Jsou to předáci židovského národa, kteří usilují o Ježíšovu i Štěpánovu smrt, protože jsou pohoršeni hlásáním Kristova Božství, k procesu jsou povoláni křiví svědci, Kristus zůstává jako Beránek vedený na porážku, Štěpánova tvář «se podobá tváři anděla».

Tento paralelismus není pouhým výtvorem svatopisce, je svědectvím skutečnosti, svatopisec si jen dal záležet, aby nám jej zaznamenal. Proto je dobré podobnost obou osudů vnímat, o ní rozjímat, nechat se jí oslovit…

Paralelismus obou procesů nám připomíná, že osud skutečně věrných Kristových následovníků a následovnic bude v tomto světě vždycky nějak podobný osudu samotného Pána Ježíše; bude nějak poznamenán nepřijetím okolí, jeho příkrým posuzováním, případně křivými obviněními, anebo dokonce odsouzením, pronásledováním, snahou o zbavení se křesťanů (ve všech různých podobách). Potká-li nás něco z toho, může to být – v ideálním případě – skutečně znamením opravdovosti našeho křesťanství. To ale platí jen tehdy, pokud je důvodem našich nesnází opravdu podobnost s Kristem, naše křesťanskost, víra, naděje a především láska, a pokud i naše tvář se v celém procesu podobá tváři anděla.

Již apoštol Petr ve svém prvním listě nás totiž v tomto duchu nabádá k opatrnosti v příliš rychlém přivlastnění si podoby Kristovy, v příliš snadném zdůvodnění si, že naše trable s okolím jsou jakousi formou mučednictví, že trpíme vždy pro naši křesťanskost, že chyba je na straně našeho okolí. Může tomu tak být, ale rozhodně nemusí: «V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně. Jaká však sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? … Jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, Duch Boží. Ale ať nikdo z vás netrpí za vraždu, za krádež nebo jiný zlý čin anebo za intriky». Můžeme totiž také trpět pro své hříchy, být nepřijímáni či dokonce souzeni pro své zlé jednání, jehož nepřípustnost pak jen vynikne tím, že jsme křesťany. A to není pravé mučednictví.

Jistěže, v životní praxi velmi často může jít a také jde o kombinaci obojího; v něčem můžeme být opravdu podobni Pánu Ježíšovi a trpět pro jeho jméno, pro svou křesťanskost, v jiném jsou to naše slabosti, na které naše okolí více nebo méně oprávněně může ukazovat. To musíme pokorně a s Boží pomocí rozlišovat.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle – po Velikonočním triduu a následném oktávu – je první z těch několika „obyčejných“ nedělí velikonočních, které jsou zpřítomněním jak samotného zmrtvýchvstání (tím je ostatně každá neděle během roku) tak i celých oněch čtyřiceti dnů, kdy se Kristus zjevoval po svém vzkříšení: Jak ukazoval svým věrným, že opravdu žije, že vstal z mrtvých, ale nikoli zpět do světa a života tohoto, nýbrž již do světa Božího; že vstal se svým vlastním tělem nesoucím rány, s možností se ho dotknout, s tělem schopným jídla a pití, že s nimi může být a promlouvat, ale že toto tělo je již proměněné, zbožštěné, nepodléhající již nutnostem času a prostoru. To si neděli co neděli připomínáme nejen jako vzpomínku na události evangelijní, ale i jako připomínku, že ne nepodobně těmto čtyřiceti dnům s námi Kristus zůstal až do konce světa přítomen, zejména ve svatých tajemstvích, ve svátostech a v Božím slově.

Zaměřme se na úryvek evangelijní. Na první poslech nás přenáší ještě do pozdního večera samotné velikonoční neděle. Podle Lukášova svědectví se do Jeruzaléma vrací dva „emauzští učedníci“ a vyprávějí apoštolům, jak odpoledne rozpoznali zmrtvýchvstalého Pána při lámání chleba; on nyní znovu přichází mezi ně, zjevuje se jim dohromady a přeje Boží pokoj.

O tom je skutečně první polovina dnešního evangelijního úryvku. Ta druhá začínající slovy «dále jim řekl…» se ale již nutně nevztahuje ke stejnému večeru, i když se tak tváří; je spíše již Lukášovým shrnutím toho, co se dělo po celých následných čtyřicet dnů: Pán Ježíš při svých zjeveních postupně odhaloval smysl Písma, že učedníci stále více mohli věřit, že byl opravdu ukřižován a vzkříšen «podle Písem», dával apoštolům sílu jít hlásat evangelium o odpuštění hříchů všem národům a před svým nanebevstoupením je vybídl, aby ještě počkali na «vyzbrojení mocí z výsosti», na dar Ducha svatého, než se rozeběhnou do celého světa.

Druhou polovinu dnešního evangelia tak můžeme číst i jako inspiraci, oč bychom se v těchto dnech měli i my s Boží pomocí snad zvlášť snažit: Nechávat se stále Pánem Ježíšem povzbuzovat ve víře, že opravdu z mrtvých vstal, nabírat sílu evangelium slovem i životem hlásat svým bratřím a sestrám a postupně se připravovat na slavnost Letnic. V praxi to znamená s tímto směrem otevřeným srdcem se nyní modlit, přicházet do kostela, číst Písmo či přijímat svátosti.

Je jistě mnohé, o čem bychom mohli na základě dnešního evangelia rozjímat, soustřeďme se však jen na dva jeho momenty. Nejprve na pozdrav, přání zmrtvýchvstalého Krista apoštolům «pokoj vám» a pak na souvislost mezi hlásáním evangelia o vzkříšeném Pánu a hlásání «pokání, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy».

«Pokoj vám» jsou první slova zmrtvýchvstalého Krista, která říká svým učedníkům; jak v dnešním Lukášově svědectví, tak i ve zjevení apoštolům v Jeruzalémě, které popisuje Jan ve 20. kapitole svého evangelia, přičemž není jasné, zda jde o jednu a tu samou událost. U Lukáše je zajímavé, že slova «pokoj vám» (ve 36. verši 24. kapitoly) obsahují jen některé rukopisy, ne ty úplně nejstarší. Proto se někteří biblisté domnívají, že jsou možná až pozdějším dodatkem, který se ale stal součástí Božího slova.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte opět dvě krátké poznámky k oběma dnešním biblickým čtením; jednu delší ke čtení prvnímu, druhou kratičkou k evangeliu.

Ve čtení ze Skutků apoštolů máme dnes před sebou svědectví o volbě prvních jáhnů. Je to událost, která se stala konstitutivní pro ustanovení a biblické zakotvení jáhenství jakožto stupně svátosti svěcení, svátosti předávané vkládáním rukou apoštolů a jejich nástupců, jakožto svěcení těch, kteří „nejsou svěceni ke kněžství, ale ke službě“ (jak praví jedna z definic jáhenství). To ostatně dnešní úryvek krásně ilustruje: Sedm mužů je vyvoleno, aby nejprve pomáhali apoštolům při každodenním rozdělování hmotných prostředků chudým k jejich živobytí. Skutečnost, že záhy budou pomáhat i při hlásání evangelia a budou křtít (vzpomeňme třeba na působení jáhna Filipa, jak nám o něm svědčí samy Skutky), ustanoví druhý, pastorační a svátostný rozměr jejich služby v církvi jakožto apoštolských pomocníků.

Jáhni jsou tak svátostně ustanoveni bytostně ke službě; nejprve ke službě «u stolu», tedy k rozdělování charitativní pomoci, a pak i k pomoci ve zvěstování evangelia a ke službě svátostné (křestní); obojí by měli jáhni vykonávat  a vykonávají dodnes, proto v církvi jsou. Krásně to vyjadřuje i (české) slovo „jáhen“, které je (přes církevní latinu) odvozené od řeckého diakonos znamenajícího právě „služebník“.

Specificky se tedy tato charakteristika vztahuje na jáhenskou službu. Ale připomíná nám, že celý náš křesťanský život by měl mít charakter služby; jednak Bohu a jednak lidem, zvlášť v tom, co jim může nějak pomoci ke spáse a k dobrému a šťastnému životu. Mentalita služebníka, „mentalita jáhenská“ by tak měla být vlastní nejen svěceným jáhnům, ale i kněžím a biskupům (ostatně i oni, dříve než byli vysvěceni na kněze a biskupy, se stali nejprve jáhny) a vlastně všem křesťanům.

Kéž by tomu tak bylo; nejen v teoretických úvahách, ale především v (naší) životní praxi…

Zůstaňme ale ještě na chvilku u prvních jáhnů a zkusme jejich vlastnosti číst tedy i v obecnějším smyslu; nejen jako předpokladů k vyvolení za jáhny ale například i jako jakýchsi charakteristik skutečné služebnosti Bohu a lidem, a to dokonce nejen v církvi.

Vybraní jáhnové mají mít «dobrou pověst» a mají být «plní Ducha a moudrosti», Štěpán je dokonce «mužem plným víry a Ducha svatého». Svou (dobrou) pověst pochopitelně neovlivníme docela, je to s ní složitější. Nicméně i pověst, jakou máme u svých blízkých, může být nějakým pravdivým zrcadlem, jací jsme, zejména pokud by nebyla příliš dobrá: Pokud nám totiž lidé kolem nás nezávisle na sobě něco vyčítají, je to určitě hodné zamyšlení, zazpytování svědomí, zda v tom či onom vlastně nemají pravdu. Zejména pokud nám ukazují, že v našem jednání je právě málo služebnosti, že si spíše necháváme druhými sloužit než abychom sami sloužili.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

úryvek ze Skutků apoštolů v prvním čtení navazuje na ten včerejší: Apoštolové jsou opět před židovským soudem, před veleradou, zejména velekněží jim důrazně zakazují hlásat Ježíše Krista jako Božího Mesiáše, apoštolové pochopitelně odmítají poslechnout, židovští předáci proto přemýšlí, jak by apoštoly umlčeli, jak by se jich zbavili. V tu chvíli vstupuje do diskuze vážený, učený a zbožný farizeus Gamaliel, mimo jiné židovský učitel svatého Pavla, a (rabínským) poukazem na několik dějinných příkladů pronáší svou vpravdě prorockou tezi: «Pochází-li tento záměr nebo toto dílo do lidí, samo se rozpadne. Pochází-li však od Boha, nepodaří se vám ty lidi zničit».

Skutečně Boží dílo jako takové je totiž opravdu nezničitelné, protože Bůh je nezničitelný. Jsou sice zničitelné leckteré dílčí dějinné projevy Božího díla, to bezpochyby ano, ale sama Boží přítomnost ve světě ne. Ostatně i o tom je Kristovo zmrtvýchvstání; Božího Syna zabít nejde, vstal z mrtvých. A tak také stále nově tajemně vstává z mrtvých v různých (svých) Božích dílech ve světě.

Většinou jsme zvyklí Gamalielova slova vztahovat na církev, na nezničitelnost podstatné tajemné Kristovy zmrtvýchvstalé přítomnosti v ní; na nezničitelnost Kristovy přítomnosti v (katolické) církvi, která se ostatně za dva tisíce let již tolikrát projevila. Evangelium, Boží milost, víra, naděje a láska, vysluhování svátostí a podstatné prvky církve jsou nezničitelné, a to i při vší dočasnosti, křehkosti a zničitelnosti (zevnitř i zvenčí) mnohého dobrého křesťanského díla, mnohého církevního díla. Mnohé v církvi a z církve tak zničitelné je (a někdy to snad ani není až taková škoda), ale Kristova podstatná přítomnost v ní nikdy a nikým ne (to jediné by byla opravdová tragédie).

Vztáhnout takto Gamalielova prorocká slova na církev je tedy správné, protože vzhledem k Boží přítomnosti v církvi jím také byla před veleradou vyslovena. Ale můžeme se pokusit jim rozumět ještě šířeji, vztáhnout je na jakékoli skutečné dobro, které se člověk s Kristovou pomocí snaží vykonat: I jeho projevy možná mnohdy zničitelné jsou, ale samo dobro, protože je právě Kristovou přítomností, to zničitelné není; pokud je vykonáno, zůstává, obohacuje svět, pomáhá druhým, a když už nic jiného, tak září a provoňuje svět jako znamení Boží nezničitelné existence. A přenáší do věčnosti, stále znovu a znovu vstává z mrtvých.

V tom je skutečná útěcha a veliké povzbuzení; snažit se s Boží pomocí o dobro má vždy a za všech okolností smysl. O každém dobru totiž platí parafrázované Gamalielovo slovo: Pochází-li dobro od Boha, nepodaří se je nikomu a ničemu zničit…

V evangelijním úryvku dnes otevíráme 6. kapitolu Janova sepsání. Máme před sebou překrásné svědectví o zázračném rozmnožení chlebů a ryb a nasycení zástupů, událost, jež u Jana uvozuje Kristovu velkou řeč o chlebě života. Jí budeme od zítřka naslouchat. Dnes proto jen několik střípků k zázraku nasycení:

V prvé řadě Pán Ježíš «dobře věděl, co chce udělat», ale nechává Filipa a ostatní apoštoly, aby se na celé záležitosti podíleli, aby vyvinuli nějakou iniciativu, on pak vykoná zázrak. To je krásný obraz, jak Boží milost také působí: Nechá člověka učinit potřebné a pak vše završí; třeba méně viditelně anebo dokonce docela neviditelně, ale přesto nějak Božsky.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v pondělí tohoto týdne jsme si připomněli, že při všednodenních velikonočních bohoslužbách budeme nyní v evangelijních úryvcích postupně číst jednu velkou řeč Pána Ježíše za druhou, jak nám je předkládá evangelista Jan, a to až do svatodušních svátků. To je také pravda; včera jsme dočetli svědectví o Ježíšově nočním rozhovoru s Nikodémem, zítra se před námi rozevře řeč o chlebě života. Ale dnešní úryvek je v tomto ohledu přeci jen výjimkou. Ač z liturgického výběru příslušných veršů není jasné, komu dnešní slova evangelista vlastně klade do úst, a ač v mnohém připomínají mnohá slova Krista z jeho velkých řečí, jedná se ve skutečnosti o slova Jana Křtitele. Jsou to dokonce jeho poslední slova zaznamenaná evangelistou Janem; reaguje jimi na spor svých učedníků s jedním Židem ohledně očišťování, patrně ohledně janovského křtu.

Jan Křtitel, «ženichův přítel», jak sám sebe překrásně označuje, vyznává ve svých posledních slovech velikou radost z příchodu Krista a také důvod této radosti: Kristus přišel opravdu z nebe, je Božím Synem, a proto uvěření v něj je počátkem věčného života a je tragédií tuto víru vědomě odmítnout.

Nechme stranou, zda tato slova přesně takto Jan Křtitel skutečně vyslovil, anebo mu je vložil do úst či nějak následně upravil sám evangelista. V každém případě jsou součástí Božího slova, dokonce evangelia a je velmi příznačné, že je říká někdo jiný než Pán Ježíš; ať už Předchůdce sám anebo (nějak) evangelista. Připomíná nám to totiž, že základní pravdy naší křesťanské víry, shrnuté například v Janových dnešních slovech, je možné opravdu přijmout za své, přijmout jako své vlastní životní vyznání, dokonce jako jakési „poslední slovo“. A hlavně podle nich žít svůj vztah k Bohu, Kristu, sobě a celému světu, jak to učinil i Jan Křtitel, který (mimo jiné) na Krista ukázal více než kdo jiný.

Co pro vlastní zniternění křesťanského vyznání můžeme také učinit, je například se pozorně a pokorně zaposlouchat do slov evangelia, zvlášť třeba do nyní čtených řečí Pána Ježíše, ve kterých i nám lidem Kristus takřka krok po kroku poodahluje, kým je: Božím Synem, který i pro naši vlastní spásu a spásu všech kolem nás sestoupil z nebe a stal se člověkem. Každodenní naslouchání těmto Ježíšovým Božím slovům dává naději, že proniknou i do našeho nitra a stanou se – silou Ducha svatého – jeho součástí, jeho vírou v Krista…

V prvním čtení pokračujeme v kontinuální četbě Skutků apoštolů. Stále jsme v Jeruzalémě, nedlouho po Letnicích, Petr a ostatní apoštolové i přes zákazy velerady dále neohroženě hlásají, že Ježíš je Boží Mesiáš, ukřižovaný zmrtvýchvstalý, na kterého čekal celý Starý Zákon. Židy to popouzí, členové velerady, zejména velekněží, se chtějí apoštolů zbavit a již podruhé je vsazují do chrámového vězení. Anděl Páně je z něj však vysvobozuje a Petr s apoštoly opět stojí před veleradou. «Více je třeba poslouchat Boha než lidí» zaznívá opět z Petrových úst. Není možné dát přednost lidskému zákazu před Božím povoláním, není možné dát přednost pravdě lidské před pravdou Boží, které se apoštolové stali očitými svědky a jejíž pravdivost i zevnitř potvrdil Duch svatý seslaný o v den Letnic: «A my jsme svědky těchto událostí, stejně i Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají».

Read More »