Milé sestry, milí bratří,

v evangelijním úryvku podle Markova sepsání dnes máme před sebou jedno z evangelijních svědectví týkajících se Kristovy podivuhodné divotvorné (thaumaturgické) činnosti spojené s Genezaretským jezerem a jeho okolím; zázračné utišení bouře. Velmi podobné svědectví najdeme i u Matouše a Lukáše. I Jan o utišení bouře svědčí, ovšem trochu jinak: Kristus do loďky s učedníky nenastoupí, zůstane na břehu a až uprostřed noci přijde k učedníkům po rozbouřených vodách a vyzve Petra, aby šel za ním; toho pak topícího se zachrání.

Na Genezaretském jezeře (či Galilejském moři), s nímž byl spojen život řady z dvanácti apoštolů, než byli Kristem povoláni za rybáře lidí, se také odehrál zázračný rybolov; jeden za doby Kristova veřejného působení, jak o tom svědčí synoptici, další po jeho zmrtvýchvstání, jak čteme u Jana. Na břehu tohoto velkého jezera se Kristus zjevil jako Zmrtvýchvstalý a vyzval apoštoly, aby s ním posnídali; následoval krásný rozhovor s apoštolem Petrem s jeho trojím vyznáním. A jistě mnoho dalšího se kolem jezera odehrálo, vždyť Kristus v městečkách na jeho březích a v jeho okolí častěji působil (v okolí jezera jsou přeci Nazaret, Kána Galilejská či Kafarnaum); o všem nám evangelium ani nemůže podat svědectví.

Vraťme se ale k samotnému zázraku utišení bouře v Markově podání. Ten, jak v dnešní liturgii naznačuje i čtení první ze starozákonní knihy Job, měl být pro apoštoly dalším ze svědectví Kristovy Boží moci, dalším ze svědectví Kristovy mesianity. Živlům – vodě, větru a ohni, bouři a blesku – může opravdu poroučet jen sám Hospodin. Poroučí-li Kristus, je v něm zjevně Boží moc, je Božím Mesiášem. Proto na apoštoly «padla veliká bázeň a říkali si mezi sebou: „Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?“», jak svědčí evangelium.

To je onen historický smysl dnešního úryvku, svědectví toho, co se stalo, jak událost prožívali její očití svědkové. Už to samo nás může i velmi prakticky oslovit. Například vědomím, že Ježíšovo Božství se projevuje jako pomoc v docela obyčejných životních situacích, zvlášť v různých nebezpečích, která s sebou života přináší. Bouře na Genezarestkém jezeře přeci nemohla být pro rybáře něčím až zas tak neobvyklým, přesto vždy znamenala bezpochyby i nebezpečí (pro židovské vnímání navíc umocněné přesvědčením, že nevyzpytatelně nebezpečné vody moře a velkých jezer jsou nějak démonické). Kristus se projevuje jako ten, který zachraňuje a vysvobozuje z nebezpečí, které nastalo. Protože je stále týž, můžeme tak oprávněně doufat, že se podobným způsobem může Božsky projevit stále, i v naší vlastní každodenní historii, v různých nebezpečích, jež přináší, především dostane-li se do nebezpečí naše duše.

Tím se dostáváme k hlubšímu, duchovnímu smyslu dnešního úryvku, k jeho alegorickému výkladu…

Celý náš život se často dostává do různých bouří, vnějších i vnitřních. Bouře mohou být a leckdy určitě i jsou opravdu nebezpečné, zvlášť pokud jsou spojené s různými vnitřními či vnějšími temnotami, s nějakou nocí. Loďka našeho života se může různě převrhnout, převrátit, v rozbouřených vodách života a světa se můžeme také utopit, můžeme nedoplout k cíli svého života, na druhý břeh, můžeme se docela ztratit.

To vše jsou asi dobře pochopitelné a představitelné obrazy, alegorie a metafory, jak různé své bouře prožíváme; něco podobného zná ze svého života patrně většina z nás.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v evangelijním úryvku máme dnes před sebou dvě krásná podobenství, přirovnání Božího království. Nejprve k člověku, který zaseje do své země semeno a žasne, jako samo od sebe roste a zraje až ke žni, a pak k hořčičnému semínku, z něhož, ač je nejmenší ze všech, vyroste košatý keř převyšující všechny jiné zahradní rostliny.

Při pročítání evangelia slyšíme z Kristových úst celou řadu různých podobenství. Někdy je to příběh, do kterého se mají jeho posluchači – a tedy i my – vžít; máme v příběhu rozpoznat, co je dobré a co zlé, co Boží a co ne, kde je v podobenství Bůh a kde my a co to znamená. Vzpomeňme třeba na podobenství o marnotratném synu, o dvou služebnících či posledním soudu; všechno jsou silné a podmanivé příběhy. Jiná podobenství jsou – co do literárního druhu – spíše jen přirovnáními; nejde o děj, třeba ani žádný není, ale především o sílu obrazu, který je vzatý ze světa (nás) posluchačů, a proto dobře představitelný a pochopitelný.

Do tohoto druhého typu můžeme zařadit i obě podobenství dnešní; nejde v nich o příběh, ale o obraz, alegorii, o přirovnání na základě vnitřní podobnosti. Konkrétně jde o obrazy Božího království, tedy toho nejdůležitějšího, co nám Pán Ježíš dávaje nabízí; sám sebe, svou laskavou a mocnou přítomnost v našem životě, svou blízkost, své Boží přátelství.

V prvním přirovnání můžeme rozlišit hlavní aktéry celého obrazu: semínko, které je zaséváno, zemi, v níž začne růst v klas a přinášet plody, a člověka, jemuž země patří a který pak bude tajemně sklízet její úrodu. Země může být naše nitro, srdce či duše, kam Boží símě zapadá, kam Boží Syn ve svých tajemných podobách přichází. Chce vyrůst v klas, přinést plody, zrno, se kterým člověk přijde před Boží soud. Sám člověk se tak má nějak stát zralou Boží pšenicí, jak už v podobenství vyčetl na konci 1. století sv. Ignác Antiochijský.

Těžištěm celého obrazu je síla k životu zprvu zdánlivě suchého obilného semínka. Semínko představuje to Boží, co člověk přijme, Boží lásku, Pána Ježíše; je-li semínko Boží lásky do duše přijato, ožije, zapadne-li hluboko do půdy našeho srdce, má velikou sílu. Má Boží sílu klíčit a růst, má sílu nás přetvořit, že se vlastně sami staneme obilným klasem – onou Boží pšenicí – žitou láskou, jež se dává, sama rozsévá, dál zapadá do srdcí našich bratří a sester, aby i v nich mohla klíčit a růst. Podobně jako ze semínek jedno klasu vyrostou klasy nové a z nich další.

Kéž bychom byli aspoň trochu podobní člověku, půdě, semínku a zralému klásku zároveň, celému procesu růstu a zrání Boží pšenice, Božího království…

Ve druhém dnešním podobenství, ve druhém přirovnání je ještě větší důraz na samotném semínku, respektive na kontrastu jeho nepatrné velikosti (takové hořčičné semínko je v průměru velké jen 1 až 1,5 milimetru a váží nějaký 1 mikrogram) a velikosti keře (až třímetrového), který z takového semínka dokáže vyrůst.

Je to obraz napětí mezi zdánlivě skromnými počátky křesťanské víry a velikosti toho, co z těchto počátků může a má vyrůst; díky Boží síle, jež v sobě semínko víry jakožto přátelství s Pánem Ježíšem má.

Obraz se týká jak jednotlivce, tak i společenství věřících. Víra každého jednotlivého křesťana by tak měla být růstem jeho přátelství s Pánem Ježíšem, zráním jeho následování, růstem plodícím zrna dobroty jeho srdce, dobrých skutků. Podobě by ve víře a svatosti měla nějak růst i církev, společenství křesťanů kolem Krista.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

o Kristově srdci – o Nejsvětějším Srdci Ježíšově, Nejsvětějším Srdci Páně – vyznáváme, že je to srdce boholidské, srdce, ve kterém se spojuje Kristovo Božství s lidstvím. Dále že je to srdce probodené, které nám přineslo spásu, srdce tiché a pokorné, od kterého se máme všichni učit. O těchto tajemstvích a pravdách naší křesťanské víry jsme rok co rok zvlášť o dnešní slavnosti pozváni rozjímat…

Že člověk má srdce, je jasné. I to, že srdcem člověka nemyslíme jen orgán (nástroj) jeho těla, ale i celé jeho nitro, jeho duši, střed veškerého jeho vnitřního světa, to nejdůležitější v člověku. To dobře víme, tak smýšlíme a mluvíme a také víme, proč středu či duši člověka říkáme právě srdce. Podobně jako srdeční sval rozvádí po celém těle životadárnou okysličenou krev, a proto je odnepaměti vnímáno jako nejdůležitější část těla, tak i duše dává život všemu, co dělá člověka člověkem, a proto je vnímána jako základ celého jeho člověčenství. Duše dává člověku jeho ducha, který ho povyšuje nad pouhé nejvyšší uspořádání hmoty. Duší se do všech částí těla rozlévá život, oduševnělý dechem Božím.

Srdce souvisí s myslí člověka. Někdy se myslí a srdcem míní totéž, jindy se jedná o dvě součásti, dvě mohutnosti jedné duše. Ne nadarmo už staří antičtí myslitelé rádi rozvažovali, která z nich je důležitější, zda centrum člověka je spíše v hlavě (tedy v mysli), či v hrudi (tedy v srdci). Zda nositelem života je sám duch anebo oduchovnělá krev. A nedošli k jasnému závěru, protože oboje – mysl i srdce – k duši člověka (spolu se vztahovostí a vášnivostí) patří.

Ať je to ale s duší člověka, jak chce, ať je jejím středem to či ono, v každém případě platí, že člověk srdce má a že toto srdce jej nejvíce činí člověkem. V srdci člověka, v jeho zalíbení se rozhoduje, co člověk chce či nechce, co učiní či neučiní. Proto na srdci člověka, jaké je, tolik záleží.

I Bůh má srdce, jak čteme na stránkách Písma svatého Starého i Nového zákona. Jistěže, Bůh nemá srdce jako my, v případě srdce Božího jde především o metaforu, o snad nejkrásnější a nejpochopitelnější vyjádření toho, že Bůh je láska a je živý.

Už ve Starém zákoně je Boží srdce vyjádřením toho nejkrásnějšího a největšího, co si pod pojmem srdce vůbec dovedeme představit: Hospodinovo srdce je středem Božího bytí, je důvodem Boží lásky a Božího milosrdenství (Božího milování srdcem), Bůh je plností života a především plností lásky. Boží srdce je soucitné a odpouštějící, dokáže se pohnout lítostí. «Obrací se ve mně srdce, rozněcuje i soucit» jsme slyšeli v prvním čtení z úst proroka Ozeáše. Bůh má srdce, Bůh je srdcem, jelikož je láskou, má člověka rád. To poznal a zakusil už Starý zákon…

I Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, musí mít srdce: jedno, které je zároveň dvojím, božským i lidským. Srdce Ježíšovo je ztělesněním, vtělením srdce Božího, srdce Otcova – Bůh se v Ježíši Kristu stal člověkem. A zároveň je tím nejlepším a největším možným uskutečněním srdce lidského – člověk v Ježíši byl doslova zbožštěn, lidská přirozenost byla povýšena svým vzorem a sjednocena s ním. V Pánu Ježíšovi se tak nejvíce setkáváme s Boží láskou i s tím, jací bychom měli být my, podle obrazu a podoby samotného Boha stvoření a Kristovou milosti proměnění. O tom je přeci celé evangelium.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

po velkém velikonočním cyklu (po době postní, Velikonočním Triduu a době velikonoční končící Letnicemi) a následné neděli Nejsvětější Trojice máme dnes opět neděli v liturgickém mezidobí, neděli doby, která zvlášť zpřítomňuje čas veřejného působení Pána Ježíše. Proto také o těchto nedělích – krom toho, že jsou vždy oslavou Kristova zmrtvýchvstání – čteme na pokračování svědectví o pozemském působení Pána Ježíše z jednotlivých sepsání evangelia (letos především podle Marka). Evangelijní úryvek je vždy předznamenán starozákonním předobrazem ve čtení prvním, jež rozvíjí následný mezizpěv (většinou žalm). Druhé čtení je na pokračování z novozákonních listů (především svatého Pavla).

Dnes ovšem, zdá se, souvislost mezi prvním a evangelijním čtením není až zas tak patrná jako třeba jindy, aspoň na první poslech ne…

Ve starozákonním úryvku ze 3. kapitoly knihy Genesis slyšíme část známého obrazného vyprávění o prvotním hříchu – o hříchu Adama a Evy – a jeho následcích pro všechny lidi. Je to pasáž bezprostředně navazující na samotný prvotní hřích, na snězení zakázaného ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, a předcházející vyhnání z ráje. Je o následcích prvotního hříchu spočívajících zejména v narušení základních vztahů člověka: nejprve se samotným Bohem (Adam se musí najednou před Bohem skrývat), pak s druhým člověkem a se sebou samým (Adam spatřuje svou nahotu, svaluje vinu na Evu a ta zase na ďábla) a také s celou zemí (která je hříchem také postižena). Hned nato ale zazní Hospodinova spásná slova, která už v polovině 2. století svatý Irenej (první velký systematik z řad starých církevních otců) nazve protoeuangelion, „první radostnou zvěstí“, slova zaslibující příchod Božího Mesiáše, který přijde na zem jako narozený z ženy; ten konečně rozdrtí zlu hlavu.

Evangelium je ze 3. kapitoly Markova sepsání. Situace je následující: Jsme ještě spíše na začátku Kristova veřejného působení, Pán Ježíš již koná řadu zřejmých zázraků, především uzdravuje nemocné. Jsou to mocná znamení jeho Božství a jednoznačně dobré a Boží činy; vyhnat z člověka zlého ducha anebo ho uzdravit z nemoci je prostě dobré. Přesto mnozí z Ježíšových současníků říkají, že je blázen, anebo že dokonce vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů. Na to Kristus nejprve odpovídá, že přeci satan nikdy nemůže vyhnat satana, proč by to také dělal, a pak že všechny hříchy mohou být člověku odpuštěny, krom rouhání proti Duchu svatému. Nakonec vše končí Ježíšovým slovem o novém druhu příbuzenství lidí kolem něj shromážděných.

Učitelé Zákona a někteří Ježíšovi příbuzní tak vlastně ztělesnili – přinejmenším co do Božího slova evangelia – podstatu onoho neodpustitelného hříchu proti Duchu svatému: že člověk skutečné dobro nazve zlem a skutečné zlo dobrem, že vidí Boží jako ďábelské a ďábelské jako Boží, převraceje a zaměňuje tak hodnoty dobra a zla.

K takto smýšlející mysli a cítícímu srdci totiž nemůže proniknout Bůh, který je Dobro samo a jako dobro se dává člověku především nalézt. K takto nastavenému a vyprofilovanému nitru člověka nemůže proniknout dobré vanutí Ducha svatého přinášející Božího Syna, přinášející Boží odpuštění a uzdravení.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jak se rok co rok na dnešní den připomíná, dle vidění svaté Juliány z Lutychu, augustiniánské řeholnice a mystičky první poloviny 13. století, znamenalo zavedení slavnosti Božího Těla (Corpus Domini) jakési doplnění «chybějícího svátku eucharistie». Ne že by Zelený čtvrtek zpřítomňující samu poslední večeři Pána Ježíše a tím výsostný moment ustanovení této svátosti jakožto bohoslužebného shrnutí celých Kristových Velikonoc a jeho přítomnosti mezi námi nestačil. Ale šlo o to, že tajemství Kristovy přítomnosti v nejsvětější svátosti je tak veliké, že určitě bylo dobré mít během roku ještě jeden podobný svátek eucharistie.

Jestliže Zelený čtvrtek, mše Na památku večeře Páně (In coena Domini), především připomíná samo ustanovení eucharistie, pak dnešní slavnost (plným současným názvem Těla a Krve Páně) zdůrazňuje zejména Kristovo tajemné přebývání v této svátosti. Boží Tělo je tak – co do obsahu i okolností svého zrodu – oslavou Ježíšovy přítomnosti v proměněném chlebě a víně, svátkem jejich přepodstatnění v Tělo a Krev Kristovy.

Stále je připomínání hodné, že eucharistie (lámání chleba, večeře Páně, mše svatá) je od samého počátku křesťanství, ode dne Letnic nejvlastnější křesťanskou bohoslužbou, největší možnou tajemnou přítomností Krista mezi námi a uprostřed nás, spásnou přítomností Beránka na zemi. Skrze eucharistii, ve které je «vpravdě, skutečně a podstatně (vere, realiter et substantialiter) přítomen», se tak můžeme s Pánem Ježíšem setkat nejintenzivněji ze všech jeho přítomností, eucharistie nebem na zemi a «pramenem a vrcholem celého života církve (fons et culmen totius vitae ecclesiae)», jak učí i Druhý vatikánský koncil.

Eucharistie – z duchovního pohledu – je tak bez nadsázky naší životní nutností («kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný» říká sám Pán Ježíš). Bez eucharistie, bez osobní účasti na ní a možnosti svatého přijímání bude vždycky náš křesťanský život o něco podstatného ochuzený, přinejmenším o tajemnou předchuť nebeské hostiny, o «památku sladkého Ježíše (Iesu dulcis memoria)», jak vyzpíval svatý Bernard.

O tom nepochybovali už raní křesťané. Kristovu sladkou a mocnou přítomnost museli i velmi intenzivně zakoušet, když už označili slavení eucharistie za největší tajemství (mystérion) a když byli pro účast na ní ochotni položit svůj vlastní život («Cožpak nevíš, satane, že křesťan je zde pro bohoslužbu a bohoslužba pro křesťana e že jedno bez druhého není a nemá smysl… Bohoslužbu nelze opomenout… Bez bohoslužeb nemůžeme být» odpovídají svým mučitelům starokřesťanští mučedníci za dob Diokleciánova a Maximinova pronásledování, kdy byla pod trestem smrti zakázána účast na křesťanských bohoslužbách, jak svědčí starobylá akta o umučení severoafrických křesťanů na počátku 4. století).

Že je Kristus v eucharistii skutečně a živě přítomen, věřili, zakoušeli a vyznávali křesťané od samého začátku, církev o tom ve svých vyznavačských textech nikdy nepochybovala. Postupem času, jak se rozvíjela teologická reflexe, ovšem začalo být potřeba jemněji vysvětlit, jak je v ní přítomen. Zda jsou Tělo a Krev plně přítomny v eucharistii jako symbolon, „symbol“, podobně jako je idea reálně přítomná ve svém odrazu. Anebo zda dochází k metamorfosis, k nějaké formě skutečné „proměny“ chleba a vína v Tělo a Krev Kristovy; což nakonec převládlo.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

rok co rok na první neděli po Letnicích – na neděli dnešní – máme slavnost Nejsvětější Trojice; slavnost celého Boha, slavnost plnosti jeho vlastního zjevení se a dání se nám lidem.

Víra v Boha Trojici, který je jeden jediný a přesto ve třech osobách, je jedním Bohem a přesto Otcem, Synem a Duchem svatým, je samotným základem křesťanství; je vlastně tím nejvlastnějším na křesťanském monoteismu.

Bůh, Trojice od věčnosti, se takto v plnosti zjevil až v Novém zákoně, teprve poznáním Božství Syna a Ducha svatého bylo člověku dáno jasněji nahlédnout do tajemství Božího vnitřního života, do tajemství samotné Boží podstaty, teprve Pánem Ježíšem bylo jasně zjeveno (doslova), že Bůh je nejen jediný, nýbrž trojjediný.

Někdy se proto říkává, že Boží Trojice je tajemstvím par excelence; ve smyslu, že k samotnému přesvědčení, že Bůh je a že je jediný, lze dospět světlem přirozeného rozumu a intuicí, ale že k poznání Trojice lze dojít jen na základě Božího biblického zjevení, na základě Nového zákona a daru milosti.

To je sice pravda, v tomto duchu to učí i církev (dogmaticky konkrétně věroučná konstituce Dei Filius Prvního vatikánského koncilu o poznatelnosti Boha světlem přirozeného rozumu), ale je to pravda jen do jisté míry. Boží Trojjedinost přeci nemůže být zcela nepoznatelná, když Bůh Trojicí je, a to od věčnosti; jednoduše proto ne, že Bůh – ve všech ohledech – nikdy nebude jiný ve svém bytí a ve svém jednání. K samotné podstatě Božství přeci patří, že Boží bytí se odráží ve všem Božím jednání, protože Bůh není nikdy podstatně rozdílný ve svém bytí a činění. Proto je-li Trojicí, musí být jeho trojjedinost nějak zřejmá i z jeho díla. A ona skutečně zřejmá je…

To byl také důvod, proč byli leckteří církevní otcové a středověcí teologové přesvědčení, že Boží Trojjedinost je vlastně jednou z nám nejbližších (i když ve své hloubce pochopitelně i zcela neproniknutelných) Božích pravd.

Odraz, stopa Boží Trojice je totiž patrná v celém stvoření; vše, co je, má vzor, tvar a velikost, začátek, průběh a cíl, látku, formu a energii; zejména pak lidská duše má, slovy svatého Augustina, paměť, rozum a vůli a z lidské mysli vychází slovo, které rozezvučuje hlas. A klidně můžeme – moderně – přidat, že vše má trojí skupenství, výšku, šířku a hloubku, rozum, vůli a vztahovost, že prostě celý stvořený svět je nějak „3 D“.

Protože podobné triády ve světě spatřovala již i předkřesťanská filozofie, byla křesťanská víra v Trojici už od raných dob tak s radostí přijata. Dala totiž mnohé odpovědi na jinak neřešitelné otázky; nejen na otázku po původu vnitřní (trojiční) členitosti stvořeného bytí, ale i třeba na otázku po samotné možnosti, že Bůh vůbec stvořil něco mimo sebe; protože je sám v sobě vnitřně členitý, a tak je nejen plností bytí ale plností i pohybu a vztahu, mohl „vyjít“ sám ze sebe a začít tvořit, mohl na sebe dokonce vzít stvořenou podobu člověka a vykoupit nás.

Ještě důležitější ale je, že právě Boží Trojičnost je od počátků křesťanské víry tím nejposlednějším vysvětlením, proč «Bůh je láska», jak zní jeho nejkrásnější charakteristika. Že Bůh je láska, poznáváme sice již z toho, že nám stále něco dává, neboť láska je dáváním; dává nám bytí, péči, požehnání, odpuštění, nakonec i sám sebe, svého Syna a Ducha svatého. Ale teprve zjevení Boží trojičnosti se stane konečným vysvětlením, proč Bůh láska je: protože je láskou sám v sobě, k čemuž musí platit dvojí, Bůh musí nepotřebovat svět a zároveň musí být tři.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Boží hod svatodušní má vícero jmen a vícero charakteristik. Jednak je padesátým dnem (řecky hémerá pentekosté) od Velikonoc; odtud je jeho latinské jméno dominica pentecostes, „neděle padesátého dne“. Na severní polokouli, kde se liturgický rok také zrodil, připadá její slavení vždy na začátek léta, proto její české jméno letnice. Je to zároveň den židovského svátku týdnů (šavuót), připomínajícího dání Tóry na hoře Sinaj sedm týdnů po vyvedení z Egypta; je velmi příznačné, že právě v tento den byl seslán Duch svatý.

A právě to dnešní neděle zpřítomňuje, jak čteme v prvním čtení ze Skutků apoštolů. Zpřítomňuje padesátý den po zmrtvýchvstání a desátý po nanebevstoupení Krista, den, kdy byl seslán Ducha svatý. Tak se naplnil Kristův slib, že místo sebe pošle Přímluvce, tak se naplnilo i starobylé proroctví Joelovo, že Boží duch bude v plnosti času seslán na všechny lidi. Kristovo pozemské působení je definitivně završeno, na zem je nově vylita síla jeho veškeré následné tajemné přítomnosti.

A je tomu tak dobře, proto je dnešní neděle vpravdě Boží „čas“ (neboli hod) svatodušní…

Duch svatý je v trojjediném Bohu třetí Boží osobou, je Láskou, která z Otce i Syna vychází a zároveň je spojuje. V řádu stvoření je Duch svatý Boží silou, energií všeho jsoucího, především je dárcem života. Je dobrou silou veškerého bytí, vůbec nic nemůže existovat bez jeho energie, zejména život ne. Duch svatý je tak opravdu dechem života (ruach chajjá) a dechem Hospodinovým (ruach jahve). V řádu vykoupení je silou veškerého Božího působení již od začátku dějin spásy, v jejich vrcholu pak Synovy lidské přítomnosti na zemi; Syn přišel na zem jako Kristus (christos), „Pomazaný“ Duchem Hospodinovým, a tak také na zemi – v křesťanství a lidských srdcích – nadále tajemně vnímatelně přebývá.

Duch svatý působí ne nepodobně ohni, větru a vodě. Je Božím živlem, pohybem. Je dobrým Božím větrem, neviditelným laskavým vanutím k dobru, k Bohu a k nebi. Je Božím ohněm, který zapaluje lidská srdce, rozehřívá je k lásce a naději a dává jim světlo víry. Je životadárnou Boží vodou padající jako milost z nebe a zároveň vyvěrající z Kristova boku a nitra člověka.

Duch svatý se projevuje svými sedmi dary: moudrostí, rozumem, radou, silou, uměním, nábožností a bázní Boží. Ty v nitru člověka chtějí probudit sedm ctností; tři Božské a čtyři kardinální: víru, naději a lásku, moudrost, statečnost, uměřenost a spravedlnost; anebo sedm ctností mravních, opak sedmi hlavních (kořenných) hříchů: pokoru, štědrost, přejícnost, mírnost, čistotu, střídmost a činorodost. To vše chce přinést své docela konkrétní, hmatatelné a předobré ovoce; takové, o kterém jsme slyšeli v dnešním druhém čtení z Listu Galatským: lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, tichost a sebeovládání.

Duch svatý je tak Boží silou všeho dobrého, živého a Božího v člověku i ve světě. Bez Ducha svatého nemůže být ani bytí, ani život ani dobro. Proto je tak důležité se Duchu svatému otevírat, o jeho sílu prosit, nechat se jím vést, kam on chce, tedy k dobru, a nechat se rozněcovat jeho láskou a osvěžovat jeho vláhou.

Duch svatý chce, touží být Boží energií i každého z nás. Tvarem, do něhož nás chce svým vdechnutím a svými dary přetvořit, k němuž nás chce in-spriovat a do něhož nás touží in-formovat, není nic jiného než podoba Kristova, ctnostný život přinášející celému světu své ovoce.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

první dnešní čtení je z první kapitoly Skutků. Je to biblické svědectví – s vynecháním tří veršů týkajících se Jidášovy zoufalé sebevraždy – o volbě Jidášova nástupce do sboru dvanácti apoštolů, o volbě apoštola Matěje (zrovna v pátek jsme oslavili jeho svátek a četli tak to samé biblické čtení). Je to událost, která se stala mezi nanebevstoupením Pána Ježíše a Letnicemi, v oněch dnech čekání na «pomoc z výsosti»; proto ji také bohoslužba slova rozevírá před námi právě dnes.

Matěj je nejprve vybrán spolu s Barsabášem ze všech těch, kteří – podobně jako Dvanáct – byli svědky Kristova veřejného působení a jeho zjevení jako Zmrtvýchvstalého. Oba dva tak museli patřit k širšímu okruhu Ježíšových učedníků. Posvátný los padne na Matěje, aby právě on zaujal místo uprázdněné Jidášem. Není to Matěj sám, který by si o něco takového řekl, nýbrž je to sám Pán, který na něj losem ukázal. Apoštol Petr jeho volbu uvidí dokonce předobrazenou ve starozákonním žalmu, který cituje. Matěj svou volbu přijímá, stává se náhradníkem za Jidáše a je přidružen k dvanácti apoštolům.

Přijetím své role náhradníka, toho, kdo zpočátku nebyl vybrán, ale byl k Božímu apoštolskému dílu zavolán až dodatečně, se stal Matěj krásným ztělesněním skutečnosti, že v apoštolské službě nejde primárně o jejího vykonavatele, ale o službu samotnou; o Pána Ježíše působícího skrze ni. Proto nevadí, když je k ní nyní vybrán „jen“ jako náhradník, dodatečně­.

Celá událost – mimo mnoha jiného – je tak výzvou ke zpytování svědomí nejprve pro všechny, kterým – nehodným a slabým – je svěřena Kristova apoštolská služba. Všichni, jichž se to týká, by si s pohledem na Matěje měli připomenout, že nejde primárně o ně, ale nejprve a především o Krista, kterého svou službou, zejména tou svátostnou, zprostředkovávají, mají zprostředkovávat

Něco takového ale neplatí zdaleka jen o kněžské, biskupské či jáhenské službě. Něco podobného platí o jakékoli službě dobra, ke které je člověk vybrán a vylosován; jde primárně o dobro jako takové, jež je vždy nějakou přítomností Boha, Krista. V případě jakéhokoli dobra tak nejde tolik o to, kdo konkrétně příslušné dobro koná, ale daleko více o dobro jako takové.

Proto Matějův příklad by měl oslovit nás všechny, protože my všichni – jako lidé a křesťané – jsme Bohem povolání a vylosováni ke konání dobra. Přijmeme-li toto oslovení za své, máme větší naději, že budeme ochotni dobro s radostí vykonat vždy, i jako náhradníci, i jako záskok, i třeba dodatečně. I bez odezvy, i bez toho, abychom byli při jeho konání viděni a za jeho vykonání chváleni či odměněni; prostě z lásky.

Kéž by se proto nám všem Matěj, svatý náhradník, stal vzorem a patronem. Navíc když etymologie jeho jména je tak hezká; volně (z hebrejštiny) přeloženo znamená totiž něco jako „Dar Boží“. Kéž bychom se nezištným konáním dobra za všech okolností stávali darem Božím pro své okolí, pro svou dobu a částečku světa, do nichž jsme vrženi…

Druhé čtení je z Prvního listu Janova, z listu, který ze všech novozákonních spisů snad nejvýrazněji rozvíjí základní teologická témata jako: Bůh je láska, Syn jakožto Slovo je vyslovením se této lásky, díky němu se i my, kterým byl dán jeho Duch, máme navzájem milovat. A to s odůvodněním: «Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti».

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

a máme slavnost Nanebevstoupení Páně. Slavnost zpřítomňující krásnou biblickou událost, k níž došlo čtyřicet dní po Kristově zmrtvýchvstání, tedy čtyřicet dní po Velikonocích a deset dní před Letnicemi roku 30 (či 33), někde poblíž Betánie, vesnice nedaleko Jeruzaléma, kde bydlely Marie a Marta spolu se svým bratrem Lazarem. Celou událost máme před sebou, jak nám svědectví o ní zanechal především Lukáš ve svém sepsání evangelia i ve Skutcích apoštolů (to bylo dnešní první čtení), v jednom verši (v předposledním) svého sepsání evangelia pak také Marek (to bylo dnešní evangelium).

Nanebevstoupením Páně končí čtyřicet podivuhodných a neopakovatelných dní, kdy Kristovo lidství bylo jeho zmrtvýchvstáním sice již vzato do Boží slávy, přesto zároveň ještě zůstalo v čase a prostoru, zde na zemi. Zmrtvýchvstalý Pán se čtyřicet dnů zjevoval ženám a učedníkům, přicházel a zase mizel, ukázal se tu a zase onde, v Judsku nebo v Galileji, nebyl leckdy snadno rozpoznatelný, procházel zavřenými dveřmi. Zároveň ukazoval na svém těle stále otevřené rány, jedl a pil, mluvil s ženami a učedníky, Tomáš se ho mohl dotknout a vložit prst do jeho ran, učedníci putující do Emauz s ním mohli kráčet a rozmlouvat, všichni apoštolé s ním mohli posnídat. A ještě mnoho dalšího.

To vše dneškem končí, Kristus před zraky svých učedníků s konečnou platností vstupuje do plnosti nebeské slávy, Syn se vrací k Otci a bere s sebou i své lidství. Tím definitivně končí to, co nazýváme Kristovým pozemským působením: Jeho vysloveně pozemská část již skončila Ježíšovou smrtí na kříži, ta podivuhodná po zmrtvýchvstání končí dnešním nanebevstoupením. Kristus je učeníkům definitivně «vzat z očí», už ho neuvidí tak, jak byli zvyklí ho doposud potkávat. Jsou možná smutní, ale je dobře, že se tak děje. Vždyť Pán Ježíš, jak sám řekl už po poslední večeři v řeči na rozloučenou, odchází do nebe, aby svým věrným «připravil v nebi místo», aby «mohl být seslán Přímluvce», Duch svatý, a aby i naše lidství skrze jeho oslavené lidství «vidělo Boží slávu». A aby mohl být naplněn jeho slib: «Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa».

Teprve vzetí Kristova lidství do plnosti nebeské slávy a tím jeho konečné vymanění z času a prostoru a jeho zákonitostí umožní, aby Pán Ježíš s námi i po svém nanebevstoupení a následném seslání Ducha svatého opravdu zůstal tak, abychom jeho přítomnost mohli vnímat, aby byla stále nějak v lidské podobně; nějak „po lidsku“, i když jinak než doposavad. A aby ji mohli vnímat všichni lidé na všech místech a ve všech časech, když křesťanství má být nyní hlásáno po celém světě a mezi všemi národy. Tím pádem nemůže už být Kristova pozemská přítomnost vázána jen na jedno místo a jeden čas, jak tomu bylo během jeho pozemského působení a i oněch čtyřicet dnů po jeho zmrtvýchvstání v jednom těle. Od nynějška bude Pán Ježíš přítomen vždy a všude, kde bude křesťanství, na mnoha místech třeba i ve stejné chvíli, aby mohl proměňovat a těšit srdce všech lidí, která se mu kdy kde otevřou.

Tato zaslíbená přítomnost Páně má jistě mnoho podob a forem, především je jí ale bohoslužba (leitourgía), svědectví (martyría) a společenství (koinonía); a můžeme k tomu ještě přidat čtvrtou podobu, službu lásky (diakonía). Jak dobře víme a jak se stále opakuje…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

z dnešních biblických úryvků – především z evangelia a druhého čtení – jasně vyniká veliké přikázání mezilidské lásky. «Milujte se navzájem» slyšíme přímo z úst Pána Ježíše v evangeliu, «milujme se navzájem» opakuje apoštol Jan ve svém prvním listě a ostatně i první čtení ze Skutků apoštolů je o lásce, o lásce Boží, která nikomu nestraní, která se jako Duch svatý vylévá na všechny lidi bez rozdílu.

Krásný evangelijní úryvek je z Kristovy řeči na rozloučenou pronesené po poslední večeři, jak nám ji zachytili evangelista Jan. Dnešní slova přímo navazují na ta, kterým jsme naslouchali minulou neděli. Jsou tak jakýmsi rozvinutím obrazu o kmeni a ratolestech, vysvětlením, co mají být ony sladké plody, které by jeho ratolesti měly světu přinášet; že by jimi mělo být ovoce mezilidské lásky, projevující se konkrétními činy, které jsou (aspoň nějakým) uskutečněním Kristových slov a přikázání.

«Zůstaňte v mé lásce» je první imperativ dnešního evangelijního úryvku. Kristova láska, ve které máme zůstat, veškerou naši lidskou lásku předchází; Kristova Boží láska je výronem lásky samotného Boha Otce, je vlastní podobou Boží lásky, Duch svatý je její silou. Je to Boží láska, která se stala viditelnou skrze Kristovo lidství, zvlášť v kříži, Boží láska, se kterou se člověk může potkat, když se potká s Pánem Ježíšem, stane-li se vírou v něj jeho přítelem, jeho přítelkyní. «V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy» svědčí apoštol Jan.

Kristovo «zůstaňte v mé lásce» je pozváním, abychom se stali a po celý život zůstali jeho ratolestmi, abychom se nikdy nevyrvali z jeho přátelství a neztratili s ním vztah, ať se děje, co se děje. Je to pozvání se Kristu-lásce snažit stále více připodobnit, chtít se podobat Kristu samotnému, chtít mít v srdci a činech cosi z jeho Boží lásky; «zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce».

Přijetí takového pozvání v praxi není nepodobné tomu, co známe z mezilidských vztahů; když se lidé ve vztazích začínají jeden druhému více podobat, jeden druhému se přizpůsobovat. Boží Syn ze své strany učinil již vše, co bylo možné k připodobnění se a sklonění se k nám učinit; stal se člověkem a dal za nás z lásky svůj život, otevřel nám své srdce a dal nám sám sebe. Z jeho strany je tak učiněno vše (opravdu «dokonáno jest»). Na nás lidech je tak nyní začít se mu a jeho lásce aspoň nepatrně podobat. Cestou k tomu je, že budeme zůstávat co nejvíce s Pánem Ježíšem, aby nás jeho láska proměňovala ke snaze milovat své bratry a sestry, a to všechny.

Ježíšovo «milujte se navzájem» zopakované Janem jako «milujme se navzájem» je opravdu základní přikázání, jehož naplnění by z našeho zůstávání v Kristově lásce mělo vyplývat.

Read More »