Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení slyšíme krásný úryvek z deuterokanonické Knihy Moudrosti. Jelikož je nemladší z celého Starého Zákona, reprezentuje již velmi zralou a rozvinutou starozákonní víru, navíc obohacenou o leckteré tušení helénského světa.

Touha po nesmrtelnosti jako projev lidské touhy po životě a zachování bytí je tušením většiny starobylých kultur. Tušení nesmrtelnosti, touha po ní a čekání na ni jako na Boží dar jsou do srdce člověka vloženy – říká Kniha Moudrosti – samotným Hospodinem. «Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti» jsme slyšeli.

«Ďáblovou závistí přišla smrt na svět» nemusíme však chápat, že by přirozená smrt člověka a ostatních živých tvorů byla nutně důsledkem hříchu. Jím je tragické prožívání smrti a tělesné smrtelnosti, možnost ztráty nebe, ne však sama smrt, ta je důsledkem stvořenosti. Ďáblovou závistí přišla na svět smrt, jak ji známe. O to více však toužíme po jejím překonání, po nesmrtelnosti.

Bůh «všechno stvořil, aby to bylo», je dalším krásným slovem dnešního prvního čtení. Vše, co je, má nějaký svůj cíl, i když námi třeba neodhalený, nic neexistuje bez důvodu. Dokonce i zlo (ať už jako nedostatek náležitého dobra či jakkoli jinak vysvětlené) tak existuje. I těžkému a bolestnému Bůh musí propůjčit bytí, aby bylo. A protože nečiní nic bezúčelně, vše má nějaký Bohem daný smysl, i když nám často neznámý. To zlé a těžké snad v tom, že má potenciál ukázat na podstatné, na dobro, lásku, Boha a přátele. Tím nejsou bolest a zlo bagatelizovány, je jen poodhalen jejich paradoxní smysl. «Stvořené věci na světě přinášejí prospěch» jsme slyšeli. «Milujícím Boha vše napomáhá k dobrému» učí na jiném místě apoštol Pavel, «Bůh by nikdy nedopustil zlo, pokud by z něj nemohl učinit ještě větší dobro», rozvíjí svatý Augustin.

Je dobré na to vzpomenout, zvlášť potká-li nás právě něco těžkého, čemu nebudeme schopni rozumět. Zlu nakonec nelze rozumět, mnohému zlu nejsme schopni se ani nijak postavit. Zejména v jeho případě proto musíme hledat, k čemu dobrému nám i světu má posloužit. Už jen proto, abychom je byli schopni aspoň nějak unést.

Následný žalm – «navěky chci zpívat o Hospodinových milostech» – nám připomíná, že oslavování Boha je jednou z cest k odkrývání Boží přítomnosti. Oslava Hospodina je možností přijmout jeho požehnání «v záři Boží tváře». I sama věčnost bude oslavou Boha.

Je proto dobré Boha také oslavovat, umět pokorně poděkovat za vše, někdy i za to těžké.

V evangelijním úryvku máme před sebou svědectví o dvou Ježíšových zázracích: O uzdravení ženy s krvotokem a o vzkříšení dcery Jairovy. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v evangelijním úryvku podle Marka máme dnes před sebou zázračné utišení bouře na Genezaretském jezeře. Velmi podobné vyprávění najdeme i u Matouše a Lukáše. U Jana trochu jiné, Kristus do loďky s učedníky nenastoupí, zůstane na břehu a až uprostřed noci přijde k učedníkům po rozbouřených vodách a vyzve Petra, aby šel za ním; toho pak topícího se zachrání.

Na Genezaretském jezeře (či Galilejském moři), s nímž byl spojen život řady z dvanácti apoštolů, než byli Kristem povoláni, se toho ale stalo více. Například se na něm odehrál zázračný rybolov. Jeden je synoptiky situován do doby Kristova veřejného působení, další po jeho zmrtvýchvstání, jak čteme u Jana. Na břehu tohoto velkého jezera se Kristus následně zjevil jako Zmrtvýchvstalý a vyzval apoštoly, aby s ním posnídali; následoval krásný rozhovor s Petrem s jeho trojím vyznáním. A jistě mnoho dalšího se kolem jezera odehrálo: Kristus v okolí jezera prožil své dětství a mládí, v městečkách kolem začal své veřejné působení, učinil první zázraky a i později se sem vracel (v okolí jezera jsou přeci Nazaret, Kána Galilejská či Kafarnaum).

Vraťme se ale k dnešnímu zázraku utišení bouře. Jak naznačuje úryvek ze starozákonní knihy Job, takový zázrak měl být pro apoštoly dalším ze svědectví Kristovy Boží moci, jeho mesianity. Živlům – vodě, větru a ohni, bouři a blesku – může totiž poroučet jen sám Hospodin. Poroučí-li Kristus, je v něm tedy Boží moc, je Božím Mesiášem. Tak měli apoštolové zázraku rozumět, proto na ně «padla veliká bázeň a říkali si mezi sebou: „Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?“», jak svědčí evangelium.

Zhruba to je historický (doslovný či literární) smysl dnešního úryvku. Je zapsaným svědectvím, jak událost prožívali její očití svědkové, apoštolové, a jak ji zapsali evangelisté.

A je oslovující, že Kristus se projevil jako Mesiáš vlastně v docela obyčejné lidské situaci, v prostředí vlastním apoštolům, při rybolovu. Byl s nimi a nakonec jim pomohl, zázračně pomohl. Bouře sice asi nebyla něčím až zas tak výjimečným, Kristus je z ní přesto vysvobodil, přinejmenším z její vřavy.

Už to můžeme vzít jako určité znamení, že i my můžeme Boha hledat i ve svých vlastních prostředích, v našich obyčejných životech. Platí přeci, že Kristus nepřichází ani dnes k  lidem docela jiným způsobem, než jak přišel tenkrát, v době svého pozemského působení. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v evangelijním úryvku máme dnes před sebou dvě krásná podobenství o Božím království předznamenaná starozákonním viděním proroka Ezechiela. První z podobenství Boží království přirovnává k člověku, který zaseje do své země semeno a žasne, jak samo od sebe roste a zraje až ke žni. Druhé přirovnává Boží království k hořčičnému semínku, nejmenšímu ze všech semínek, ze kterého přesto vyroste košatý keř převyšující všechny jiné zahradní rostliny, tak košatý, že mohou ptáci hnízdit v jeho stínu.

Boží království znamená především Boží blízkost. Jeho podobenství obrazně vyjadřují, co v nás má působit, jak se projevovat, jaké ovoce nést nám i našemu okolí. Jak Boží blízkost můžeme zakoušet my i lidé kolem nás, otevřeme-li se jí skrze vztah s Pánem Ježíšem.

První z podobenství klade důraz na živost a moc samotného semene, na živoucí sílu Boží blízkosti, otevře-li se jí půda našeho srdce a života. Chce nás povzbudit ve vztahu s Bohem, v touze a snaze se Kristu otevřít, být vnímavou půdou, nechat Boha v našem životě trpělivě působit, nechat se jím ovlivnit. A možná také trochu žasnout nad živostí blízkosti Boha. A nad tím, že semínko je živější a mocnější než půda.

Druhé přirovnání – na základě kontrastu mezi maličkým začátkem a velkým výsledkem – chce zase možná především utěšit, že i zdánlivě malé a skryté může vyrůst v něco velkého a krásného. Že nenápadné se může stát velmi důležitým a užitečným. A že i proto člověk musí být trpělivý (o tom ostatně bylo už i první podobenství), a to v mnoha ohledech a oblastech života. Trpělivý sám se sebou, s druhými, i ve svém čekání na Boha. Výsledek takového trpělivého růstu hořčičného semínka – košatý strom, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu – ukazuje na smysluplnost vztahu s Bohem i pro okolí toho, komu byl tento vztah otevřen, kdo se mu jako půda otevřel. I kdyby třeba začátky byly nepatrné a zdánlivě nicotné. I tak se má stát člověk útočištěm pro druhé lidí, ve větvoví jeho vlivu se mají druzí cítit bezpečně. Což je jedním ze znamení, že semínko Boží blízkosti v lidském životě opravdu vyrostlo. Je-li tomu proto aspoň trochu tak, je naděje, že náš vztah s Bohem je nějak živý, není-li, možná odumřel, anebo nikdy ani nebyl pořádně navázán.

Každá půda je jiná. Ale Boží semínko je silné, umí se jí přizpůsobit, doufáme, aby ji oživilo, aby i suchopár se změnil v zahradu, jak říkali proroci. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jak víme, první čtení o nedělích má být předobrazem úryvku evangelijního. Někdy je tato souvislost zřejmější, jindy méně. Dnes jde spíše o druhý případ. Aspoň na první poslech spíše neslyšíme jasnou společnou linku. Přesto nějaká je…

Ve starozákonním úryvku ze 3. kapitoly knihy Genesis se před námi otevřela část známého obrazného vyprávění o prvotním hříchu – o hříchu Adama a Evy – a o jeho následcích pro všechny lidi, o hříchu dědičném. Je to pasáž bezprostředně navazující na snězení zakázaného ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého a předcházející vyhnání z ráje. Je tak o prvním následku hříchu. Ten můžeme – sice poněkud schematicky ale snad koherentně s biblickým obrazem – vnímat jako narušení základních vztahů člověka. Nejprve se samotným Bohem: Adam se musí před Bohem skrývat. Pak se sebou i s druhým člověkem: Adam spatřuje svou nahotu, svaluje vinu na Evu a ta zase na ďábla. A také s celou zemí: která je hříchem také postižena, ba prokleta.

Hned nato zazní Hospodinova spásná slova, která už v polovině 2. století svatý Irenej (první velký systematik z řad starých církevních) nazval „první radostnou zvěstí“ (protoeuangelion). Zaslibují příchod Mesiáše narozeného z ženy. Mesiáše, který rozdrtí zlu (ďáblu) hlavu.

Celý obraz je tak jakousi inspirovanou dějinnou etiologií, vysvětlením stavu naší nynější zděděné porušenosti ale i oné tajemné touhy po Bohu, a to pohledem na začátek, na úsvit lidských dějin.

Evangelium je z 3. kapitoly Markova sepsání. Přenáší nás do začátků Kristova veřejného působení. Ježíš již koná řadu zázraků, především uzdravuje nemocné. Tyto zázraky jsou od začátku znameními jeho Božství a zároveň jednoznačně dobrými činy; vyhnat z člověka zlého ducha anebo ho uzdravit z nemoci je prostě dobré. Přesto mnozí z Ježíšových současníků říkají, že je blázen, anebo že dokonce vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů. Na to Kristus nejprve odpovídá, že přeci satan nikdy nemůže vyhnat satana, proč by to také dělal. A pak že všechny hříchy mohou být člověku odpuštěny, krom rouhání proti Duchu Svatému. Nakonec vše končí Ježíšovým slovem o novém druhu příbuzenství lidí kolem něj shromážděných.

Pozoru-hodná (doslova!) je negativní reakce učitelů Zákona, kteří tak svým postojem ztělesnili – přinejmenším co do evangelia – podstatu onoho neodpustitelného hříchu proti Duchu Svatému. Když nazvali něco Božího (Kristův zázrak) démonickým, něco zjevně dobrého (pomoc člověku, uzdravení) zlým.

Právě v tom – nazve-li člověk dobro zlem a zlo dobrem, rozpoznává-li Boží jako ďábelské a ďábelské jako Boží – (právě v tom) neodpustitelný hřích totiž spočívá. K takto smýšlející mysli a k takto cítícímu srdci člověka totiž nemůže proniknout Bůh. Je Dobro samo a jako dobro se dává člověku nalézt. K takto nastavenému a vyprofilovanému nitru člověka nemůže proniknout ani dobré vanutí Ducha Svatého přinášející Božího Syna, Boží odpuštění a uzdravení. Dokud je člověk takto nastavený nemůže – dle Ježíšových slov – přijmout Boží odpuštění, protože toho ve svém stavu není schopen. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelium možná patří k těm biblickým textům, u nichž nebezpečí příliš zjednodušeného, povrchního a možná i trochu projekčního čtení je asi o něco větší než třeba u jiných úryvků. Číst slova «sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu» ve smyslu, že není vlastně potřeba mít rituál, chodit v neděli do kostela (či v sobotu do synagogy), že není nutné dodržovat předpisy, když to člověk tak necítí, anebo že je možné i jíst s cizích klasů, když «Syn člověka je pánem i nad sobotou» patrně nebude nejlepší možnou četbou.

Proto stojí za to se nad textem zkusit zamyslet pozorněji…

Nejprve je asi dobré zmínit kontext úryvku, který nám ostatně připomnělo již i čtení první. Jím je sobota, její svěcení jako dne svátečního, účast na synagogální (či chrámové) bohoslužbě. «Zachovávej den sobotní a svěť ho tak, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh» jsme slyšeli.

Sobota, sedmý den v týdnu, byla po celé dějiny Izraele jednou z nedůležitějších veličin, která Izrael charakterizovala. Izrael se se sobotou až identifikoval, právě jejím zachováváním se vymezoval vůči pohanskému okolí. Dodržování soboty, ustání od všech prací (to je i význam slova šabat), nabylo proto ještě více na významu v době helénismu. Se sobotou bylo spjaté i očekávání Mesiáše, mimo jiné, že dodržování soboty bude podmínkou jeho příchodu, který se uskuteční možná právě zase v sobotu. U ortodoxních židů je tomu tak nějak dodnes.  

I proto se konkrétní podoba dodržování soboty – co se v den Bohu zasvěceném smí a co už ne – stala předmětem rabínských dohad a interpretací. Zvlášť farizeové, z jejichž řad se učitelé Zákona v Ježíšově době zpravidla rekrutovali, na předpisech o sobotě velmi lpěli.

To vše byl také důvod, proč se již nejranější křesťanství muselo vůči sobotě i nějak vymezit. Když ještě v židokřesťanském prostředí den sváteční – pro Kristovo zmrtvýchvstání – přesunulo ze soboty na neděli a nazvalo ji dokonce Dnem Páně.

A možná právě takovéto křesťanské vymezení vložené do Kristových úst můžeme nějak číst i za textem Markova evangelia. Nový Zákon je přeci vždy jak svědectvím Ježíšových slov a činů jakož i reflexí zkušenosti prvokřesťanské komunity. V našem případě jde tedy o svědectví o již Ježíšově vymezení se sobotě jakož o reflexi nové skutečnosti, že Bohu zasvěceným dnem svátečním se pro křesťany stala neděle, den Kristova vzkříšení. V nedělní bohoslužbě už první křesťané začali zakoušet jedinečnou Boží blízkost.

V Kristových dnešních slovech tak nemůžeme slyšet nějaké popření svěcení dne svátečního, nejde o zrušení Božího přikázání «pamatuj, abys den sváteční světil». Ostatně i Ježíš v sobotu přichází do synagogy, první křesťané se hned po Letnicích začali první den v týdnu scházet k «lámání chleba» (přičemž zpočátku ještě nějakou dobu chodili i v sobotu do synagogy či do jeruzalémského chrámu). Ale jde o novost a legitimitu křesťanské neděle. V tomto smyslu můžeme číst, že «Syn člověku je (opravdu) pánem i nad sobotou». Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnes, v neděli po Letnicích, máme tedy slavnost Nejsvětější Trojice, slavnost „celého“ Boha, plnosti jeho zjevení a dání se nám lidem. Víra v trojjediného Boha, který je jediný a přesto ve třech osobách, v Boha, který jedním a přesto Otcem, Synem a Duchem svatým, je základem křesťanského obrazu Boha, křesťanským monoteismem. Ve jménu Trojice se děje vše, ve jménu Trojice jsme pokřtění, udílejí se ostatní svátosti, k Otci skrze Syna v síle Ducha se modlíme, ve jménu Trojice činíme každé znamení kříže. Trojiční je naše Krédo.

Bůh je Trojicí od věčnosti. Novozákonním poznáním Božství Syna a Ducha bylo člověku dáno nepatrně nahlédnout tohoto tajemství.

O trojjedinosti Boží se říkává, že je tajemstvím par excelence. Ve smyslu, že k přesvědčení, že Bůh je a je jediný, lze dospět nějak i světlem přirozeného rozumu a intuicí, zatímco k poznání Trojice lze dojít jen na základě biblického zjevení a daru víry. To je sice asi pravda, v tomto duchu to učí i církev (konkrétně věroučná konstituce Dei Filius Prvního vatikánského koncilu), ale je to pravda jen do jisté míry. Boží Trojjedinost nemůže být zcela nepoznatelná, když Bůh Trojicí je. Bůh totiž není docela jiný ve svém bytí a ve svém konání. Naopak, Boží bytí se odráží ve všem jeho jednání. A je-li Bůh od věčnosti Trojicí, musí být jeho trojjedinost nějak patrná i z jeho díla. Proto již leckteří církevní otcové a středověcí teologové byli přesvědčeni, že Boží Trojjedinost je naopak jednou z nám nejbližších (i když neproniknutelných) Božích pravd.

Odrazy a stopy Boží Trojice můžeme nějak detekovat v celém stvoření i v sobě samých: Vše, co je, má vzor, tvar a velikost, začátek, průběh a cíl, látku, formu a energii. Zejména lidská duše má – slovy Augustinovými – paměť, rozum a vůli a z lidské mysli vychází slovo, které rozezvučuje hlas. A klidně můžeme přidat, že vše má trojí skupenství, výšku, šířku a hloubku, rozum, vůli a vztahovost. Že prostě celý stvořený svět je nějak „3 D“.

Protože podobné triády ve světě spatřovala již i předkřesťanská filozofie, byla křesťanská víra v Trojici už od raných dob antickou vzdělaností s radostí přijímána. Nabídla totiž odpověď nejen na otázku po původu trojiční struktury veškerenstva, ale i třeba na otázku, jak Bůh vůbec mohl stvořil něco mimo sebe. Právě proto, že je již sám v sobě vnitřně „členitý“, že je nejen plností bytí, ale i plností pohybu a vztahu. Proto mohl Bůh „vyjít“ sám ze sebe a začít tvořit, mohl na sebe vzít i stvořenou podobu člověka a vykoupit nás.

Boží Trojičnost je od počátků křesťanské víry také nejposlednějším vysvětlením, proč «Bůh je láska». Protože Bůh je láskou, dáváním se sám v sobě. Plností lásky sám v sobě. I toto se stalo předmětem úvah mnohých teologů. Tři jsou totiž základní podoby lásky, jak rozvinul například ve 12. století Richard od Svatého Viktora: dávání, přijímání a dávání a přijímání. Je-li Bůh plností lásky, musí tyto tři její základní pohyby být v něm samotném, říká Richard. Čirým dáváním je v tomto konceptu Otec, původce všeho. Přijímání a dávání Boží lásky dál reprezentuje Syn, prostřední osoba Trojice. A přijímáním lásky, samotným darem, plodem Boží lásky mezi Otcem a Synem je Duch svatý. Anebo, zjednodušeně řečeno: Ke skutečné lásce patří se rozdělit o to, co dostává; a k tomu musí být právě tři. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Boží hod svatodušní má vícero jmen, vícero charakteristik. Jednak je padesátým dnem (řecky hémerá pentekosté) od Velikonoc, odtud jeho latinské jméno dominica pentecostes, „neděle padesátého dne“. Na severní polokouli, kde se liturgický rok formoval, připadá jeho slavení vždy na začátek léta, z toho české letnice. Je to zároveň den židovského svátku týdnů (šavuót), připomínajícího dání Tóry na hoře Sinaj sedm týdnů po vyvedení z Egypta. Proto je velmi příznačné, že právě v tento den byl seslán Duch svatý.

Seslání Ducha svatého padesátý den po zmrtvýchvstání a desátý po nanebevstoupení Krista, dnešní neděle zpřítomňuje především. Jak o něm čteme ve Skutcích apoštolů. Naplnil se Kristův slib, že místo sebe pošle Přímluvce. Naplnilo se i starobylé proroctví Joelovo, že Boží Duch bude seslán – v posledních dnech – na všechny lidi. Ježíšovo pozemské působení je definitivně završeno, na zem je nově vylita Boží síla Kristovy nové tajemné přítomnosti. Extatické elementy – jakoby mluvení v jazycích (spíše než cizími jazyky) – jsou projevem zkušenosti očitých svědků, že se tak opravdu děje.

Pro to všechno je dnešní neděle vpravdě Boží „čas“ (neboli Boží hod) svatodušní…

V trojjediném Bohu je Duch svatý třetí Boží osobou a Boží Láskou, která z Otce i Syna vychází a zároveň je spojuje. V řádu stvoření je Duch svatý Boží silou, energií všeho jsoucího, dárcem a principem života. Je dobrou silou veškerého bytí, vůbec nic nemůže existovat bez ní, zejména život ne. Duch svatý je dechem života (ruach chajjá) i dechem Hospodinovým (ruach jahve). V řádu vykoupení je Duch svatý silou všeho Božího působení od začátku dějin, v jejich vrcholu pak Synovy lidské přítomnosti na zemi; přišel na zem přeci jako Kristus (christos), „Pomazaný“ Duchem Hospodinovým. I nadále silou Ducha svatého Boží Syn na zemi – v křesťanství a lidských srdcích – tajemně přebývá.

Duch svatý působí ne nepodobně ohni, větru a vodě. Je Božím živlem, pohybem. Je Božím větrem, neviditelným laskavým vanutím k dobru, k Bohu a k nebi. Je Božím ohněm, který zapaluje lidská srdce, rozehřívá je k lásce a naději, dává jim světlo víry. Je životadárnou Boží vodou padající jako milost z nebe a zároveň vyvěrající z Kristova boku a nitra člověka.

Duch svatý, jak reflektuje křesťanská duchovní tradice, se projevuje svými sedmi dary: moudrostí, rozumem, radou, silou, uměním, nábožností a bázní Boží. Ty v nitru člověka chtějí probudit sedm ctností. Tři Božské a čtyři kardinální: víru, naději a lásku, moudrost, statečnost, uměřenost a spravedlnost. Anebo sedm ctností mravních, opak sedmi hlavních (kořenných) hříchů: pokoru, štědrost, přejícnost, mírnost, čistotu, střídmost a činorodost. Ty chtějí přinést své docela konkrétní dobré ovoce; takové, o kterém jsme slyšeli v dnešním druhém čtení z Listu Galatským: lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, tichost a sebeovládání. A tak dále.

Duch svatý je tedy Boží silou všeho dobrého, živého a Božího v člověku i ve světě. Bez Ducha svatého nemůže být ani bytí, ani život, ani dobro. Proto je tak důležité se Duchu svatému aktivně otevírat, o jeho sílu prosit, nechat se jím vést, kam on chce, tedy k dobru, nechat se rozněcovat jeho láskou a osvěžovat jeho vláhou. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní první čtení ze Skutků apoštolů vypráví o volbě Jidášova nástupce – o volbě Matěje (apoštola, jehož liturgický svátek oslavíme shodou okolností pozítří) – do sboru dvanácti apoštolů. Je svědectvím o jedinečném doplnění apoštolského kruhu zase na dvanáct; k něčemu takovému přeci už nikdy později nedošlo. Stalo se to mezi Kristovým nanebevstoupením a Letnicemi, ve dnech čekání na «pomoc z výsosti», na Ducha Svatého. Proto o této události čteme dnes, v neděli ve svatodušní novéně.

Matěj byl nejprve vybrán spolu s Barsabášem ze všech těch, kteří – podobně jako Dvanáct – byli svědky Kristova veřejného působení a jeho zjevení jako Zmrtvýchvstalého. Oba dva museli patřit k širšímu okruhu Ježíšových učedníků. Posvátný los pak padl na Matěje, aby právě on zaujal místo uprázdněné Jidášem. Nebyl to Matěj sám, který by si o něco takového řekl, je to sám Bůh, který na něj losem ukázal. Tak byl posvátný los vnímán. Apoštol Petr tuto volbu uviděl dokonce jako předobrazenou ve starozákonním žalmu, který ocitoval. Matěj svou volbu přijal, stal se náhradníkem za Jidáše a byl přidružen ke dvanácti apoštolům.

Jistěže, šlo předně o doplnění apoštolského kruhu na dvanáct, a to zvlášť s ohledem na živost očekávání Kristova druhého příchodu. Apoštolové měli být mimo jiné zárukou, že ho rozpoznají, až přijde. To by mělo být asi hlavním předmětem našeho rozjímání.

Ale za pozornost stojí i skutečnost, že Matěj byl fakticky vylosován jako náhradník za Jidáše a že tuto roli přijal. Matěj se tím stal i jakýmsi ztělesněním víry, že v apoštolské službě nejde primárně o jejího vykonavatele, ale o službu samotnou, o Pána Ježíše působícího skrze ni. Možná i tak můžeme vnímat, že Matějovi nevadí, když je k ní nyní vybrán „jen“ jako náhradník a dodatečně.

Matějova volba je proto mementem a výzvou ke zpytování svědomí pro všechny, kterým – nehodným a slabým – je nějak svěřena Kristova apoštolská služba. Ti všichni, zejména biskupové a kněží, by si s pohledem na Matěje měli připomenout, že nejde primárně o ně, ale předně a především o Krista, kterého mají – nehodní – svou službou, zejména tou svátostnou, zprostředkovávat. Něco podobného ve své půvabné knize Plná slávy vyjádřil Bruce Marshall: Když jeden z hrdinů knížky byl jmenován biskupem a blíží se jeho svěcení, jeho kněžský kolega mu k tomu blahopřeje slovy, aby ovšem nikdy nezapomněl, že on má být jen svícnem, zatímco to, oč jde, je světlo, které nese, které jako biskup bude nést, ne o něj.

Něco takového ale neplatí jen o kněžské, biskupské či jakékoli jiné institucionalizované službě. Podobný princip – být svícnem světla, o které jde – se týká každého člověka. Každý je přeci Bohem k něčemu dobrému volán, jakoby „losován“. Vždy k nějakému dobru, u kterého – ne nepodobně jako u apoštolské služby – nejde předně o to, kdo je koná, ale o to, aby bylo vykonáno, aby se našel někdo, kdo je vykoná. Předně jde o dobro samé, o Boha Krista v něm přítomném. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

z dnešních biblických úryvků – zvlášť z evangelia a druhého čtení – jasně vyniká přikázání mezilidské lásky. «Milujte se navzájem» slyšíme z Ježíšových úst v evangeliu, «milujme se navzájem» opakuje První list Janův. I čtení ze Skutků apoštolů je o lásce, o lásce Boží, která nikomu nestraní, která se jako Duch Svatý chce vylévat na všechny lidi bez rozdílu.

Evangelijní úryvek je z Kristovy Řeči na rozloučenou, jak nám ji zaznamenal evangelista Jan. Navazuje na slova, kterým jsme naslouchali minulou neděli. I proto je možné mu rozumět jako jakémusi rozvinutí obrazu o kmeni a ratolestech, jako vysvětlení, co mají přestavovat ony sladké plody, které by ratolesti měly světu přinášet. Že by jimi mělo být ovoce mezilidské lásky, projevující se konkrétními činy. Ty mají být uskutečněním Kristových slov a přikázání.

«Zůstaňte v mé lásce» je první imperativ dnešního úryvku. Kristova Boží láska, ve které máme zůstat, naši lidskou lásku předchází. Kristova láska je výronem lásky Boha Otce, je hmatatelnou podobou Boží lásky. Duch Svatý je její silou, Kristovo lidství je jejím zčlověčením. Boží láska se stala jedinečně vnímatelnou skrze Kristovo lidství. Pán Ježíš je proximou Boží lásky a maximou lidství, kříž oboje v sobě koncentruje. S Boží láskou se tak člověk může potkat, potká-li se s Ježíšem, stane-li se vírou jeho přítelem, jeho přítelkyní. «V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy» svědčí apoštol Jan.

Kristovo «zůstaňte v mé lásce» je pozváním, abychom se stali a po celý život zůstali jeho ratolestmi, abychom se nikdy nevyrvali z jeho přátelství a neztratili s ním vztah, ať se děje cokoli. Abychom u něj zůstali, vraceli se i navzdory svým slabostem. A tak mohli přinášet plody, aspoň nějaké sladké hrozny lásky.

Je to pozvání, abychom se zároveň i snažili se Kristu-lásce aspoň nějak připodobnit, abychom zatoužili mít v srdci a činech cosi z jeho Boží lásky. «Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce».

Přijetí takového pozvání a s tím související snaha nejsou v praxi nepodobné tomu, co známe z mezilidských vztahů. Fungují-li a jsou-li sdílením života. Pak se lidé přeci také začínají svým životem jeden druhému podobat, jeden druhému se přizpůsobovat, někdy se začínají sobě podobat dokonce i tváří, řečí či způsobem chůze. Tak se máme učit podobat Kristu, nechat se jím ovlivňovat, nechat na sebe jeho podobu působit.

Boží Syn ze své strany učinil již vše potřebné. Stal se člověkem a dal nám sám sebe. Z jeho strany je učiněno vše, opravdu «dokonáno jest». Na nás lidech je se skrze vztah s Kristem Boží lásce otevřít a začít se Kristu a jeho lásce aspoň trochu podobat. V milování lidí a světa. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnes, podobně jako před týdnem na neděli Dobrého pastýře, máme před sebou další biblický obraz, kým a čím pro nás Kristus má být: Pravým vinným kmenem.

Obraz je opět uvozen Ježíšovými slovy «já jsem (egó eimi)». Ta evokují Hospodinovo «jsem, který jsem (egó eimi ho ón)», slova, kterými se Bůh představil Mojžíšovi v hořícím keři na hoře Choreb. Z jejich hebrejského znění «jsem, který jsem (ejé ašer ejé)» je odvozeno Boží vlastní a nevyslovitelné jméno Jahve. Proto jsou obrazy z Kristových úst uvozené slovy «já jsem», jak nám je předkládá evangelista Jan, tak důležité. Jejich důležitost navíc ještě umocňuje skutečnost, že novozákonní obrazy jsou zároveň již i odrazy Boha v lidské zkušenosti, jak Krista zakoušelo nejranější biblické křesťanství.

Dovolte proto několik nesourodých střípků k tomu dnešnímu…

Kristus je vinným kmenem a my máme být jeho ratolestmi. Ratolestmi majícími žít z jeho životodárné mízy a také přinášet plody. Bůh Otec je vinařem, kterému kmen patří a který jako dobrý hospodář uschlé a neplodné ratolesti odřezává, aby nepřekážely a nebránily růstu živých, a živé a plodné čistí, aby přinášely plodů ještě více.

Vinným kmenem je Pán Ježíš ve všech svých přítomnostech a podobách. Jak v nebi, tak i na zemi a v lidském srdci. Zvlášť v křesťanství. Vinným kmenem je tak i církev, Kristovo tělo. Pravým vinným kmenem je jedinečně eucharistie, sladký vinný kmen, «svatá réva» tišící každou lidskou žízeň, jak o ní čteme ve starokřesťanském spisu Didaché. Vinným kmenem je i Kristovo slovo, slovo života, evangelium. A mnoho dalšího, z čeho bychom měli čerpat jeho Boží mízu. Vždy s vědomím, že míza je sice silná, Boží, ale její pozemský kmen je často – podobně jako kmen vinné révy – dost křehký. O to spíše my, jeho ratolesti.

Skrze naše zůstávání na kmeni a života z něj – skrze vztah s Kristem, jeho následování, naroubování na něj, požívání jeho Boží síly – je naděje, že poneseme kýžené ovoce; sladké plody chutné celému světu, ovoce lásky. K němu, ovoci by nás naše křesťanství mělo vést. Ne nutně ve smyslu kvantity, není-li dosažitelná, ale ve smyslu kvality, sladkosti a chuti vždy.

Proto nestačí, že jsme se jednou stali ratolestmi, jednou již byli (křtem) naroubováni na pravý vinný kmen, Slovem skrze vodu očištěni a posvěceni; takto s poukazem na křest vykládá Kristova slova «vy už jste čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil» svatý Augustin. Je třeba také přinášet plody, snažit se o ně, tedy jednat, nežít jen pro sebe, ale především pro ovoce, aspoň nějak užitečně. Read More »