Slovo k povzbuzení na neděli 19. února 2023, na 7. neděli v liturgickém mezidobí – A

Úno 19, 2023   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 19. února 2023, na 7. neděli v liturgickém mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

začněme dnes čtením druhým. «Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy!» jsou jeho úvodní slova.

Chrámem Božím svatý Pavel – v kontextu Prvního listu Korintským – patrně myslí nejprve celou křesťanskou obec. Vždyť v úvodních kapitolách vícekrát se zármutkem hovoří o bolestném rozdělení v korintské církevní obci, o rozdělení do různých antagonistických skupin hlásících se k tomu či onomu kazateli. Ostatně i v dnešním úryvku Pavel napomíná, aby se nikdo nechlubil lidmi s odůvodněním, že všichni hlasatelé – Pavel, Apollos i Petr – evangelia patří všem, neboť všichni patří Kristu, který je v Bohu.

Chrámem je tedy společenství církve, už v Novém Zákoně proto příznačně nazvané «shromáždění Pánovo» (ekklésía kyraiké), neboť Pán Ježíš v ní přebývá. Rozbíjení jednoty církevního společenství, zejména z důvodů prosazování sebe či z pouhých sympatiích k tomu či onomu proudu, je ničením, před kterým Pavel varuje, zejména pokud jde o první adresáty listu.

To je jistě legitimní interpretace a také vždy více nebo méně aktuální, zvlášť když apoštolova varovná slova nevztáhneme jen na církev a její komunity, ale nějak i na všechna ostatní lidská společenství. Ani ta přeci není dobré bezdůvodně a jen z nějakých osobních důvodů ničit a rozkládat, zvlášť pokud jsou nějak dobrá a lidé se v nich cítí dobře.

Pod chrámem Božím můžeme ale číst i každého člověka, jeho lidství, jeho tělo. Že celý člověk i ve své tělesnosti je chrámem Božím, je také velké novozákonní téma. Chrámem bylo nazváno samotným Kristem nejprve jeho vlastní lidství, jeho vlastní tělo. A tím pádem i lidství každého člověka. Zdůrazníme-li dvojsložkovost člověka, pak především jeho tělo nesoucí duši z lidství Bohu nejpodobnější, duši, v níž je dech Božího života, jež je dechem Hospodinovým a tělo jeho chrámem.

Oba výklady chrámu Božího – komunitní i individuální – se tak nejen nevylučují ale navzájem doplňují.

Slova «Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy!» nejsou tedy jen nějaké rétorické talion (vyřčení trestu s představou, že zlo se – jako jakýsi bumerang – vrací tomu, kdo je spáchal), nýbrž vycházejí ze základního křesťanského přesvědčení, proč není možné společenství lidí ani žádného jednotlivého člověka ničit: Protože každý člověk je Božím chrámem už proto, že je člověkem. Od okamžiku vtělení Božího Syna Bůh nově přebývá v každém člověku. Lidství každého člověka je tajemně zahrnuto do lidství Božího Syna. «On, Boží Syn, totiž svým vtělením se určitým způsobem spojil s každým člověkem» čteme v koncilní pastorální konstituci o církvi v dnešním světě Gaudium et Spes. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 12. února 2023, na 6. neděli v liturgickém mezidobí – A

Úno 12, 2023   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 12. února 2023, na 6. neděli v liturgickém mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

zkusme všechny dnešní biblické úryvky přečíst, vidět je pod jedním zorným úhlem, a to pod zorným úhlem svobody. Mohutnosti, která do velké míry činí člověka člověkem, neboť on – i navzdory své tolikeré omezenosti a podmíněnosti – svobodný je, je k obrazu a podobě všemohoucího Boha stvořený. O svobodě – mimo mnoha dalšího, jednotlivého – totiž dnešní Boží slovo skutečně mluví.

Vždyť co jiného svými obrazy vyzpívalo starozákonní čtení z knihy Sirachovcovy než principielní schopnost člověka volit, možnost se rozhodovat, vybrat si život anebo smrt, oheň anebo vodu, tedy možnost jednat moudře nebo pošetile, vydat se tou či onou cestou, schopnost nakonec poslechnout samotného Boha («chceš-li, můžeš plnit přikázání…, vztáhni ruku, po čem chceš»).

O svobodě v posledku hovoří i dnešní evangelium. Pokračujeme v naslouchání Horského kázání Pána Ježíše, který dnes stojí před námi jako ten, kdo je víc než Mojžíš («slyšeli jste, že bylo řečeno, ale já vám říkám»). Jako ten, který dává, nabízí více než Desatero («nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete»), jelikož člověka volá nejen ke spravedlnosti (dát každému to jeho), nýbrž k lásce (dát ještě víc, učinit víc, než musíme). A právě schopnost k ní, schopnost se ze srdce rozhodnout pro její obsah, který Desatero pojmenovává a který prospívá, je cílem a obsahem naší svobody.

Druhé čtení z Prvního listu Korintským k nám zase promlouvá ujištěním, že moudrost pocházející od Boha («plná tajemství a skrytá») převyšuje každou lidskou, je k ní leckdy v určitém protikladu («učíme moudrosti, to však není moudrost tohoto světa ani moudrost těch, kdo jej ovládají»), protože je moudrostí kříže, moudrostí úplné lásky. Takto (aspoň trochu) moudrá by měla být i naše svoboda.

A žalm vše obrací v modlitbu, v prosbu o schopnost kráčet po Božích cestách («ukaž mi, Hospodine, cestu svých příkazů…, pouč mě, ať zachovávám tvůj zákon»).

Tím vším máme – mimo mnoha dalšího – před sebou jakési tři rozměry lidské svobody: Zaprvé schopnost člověka se vůbec rozhodnout, schopnost volby (ono liberum arbitrium). Zadruhé pak to,  pro co by se měl člověk ze srdce rozhodnout, co by mělo být obsahem jeho voleb; to, co je opravdu dobré, co prospívá druhým a světu, kde je větší láska, jak to čteme v evangeliu. A zatřetí skutečnost, že zdrojem skutečné moudrosti, pro niž se člověk má svobodně rozhodnout, je sám Bůh; jeho láska, jeho vtělená láska, jeho Syn a jeho slovo. Proto také skutečná moudrost je dosažitelnější v živém vztahu s Bohem, v pokorném přátelství s ním.

Svoboda člověka se nesmí zaměňovat s pyšnou svévolí a sobeckým uplatňováním vlastních práv bez ohledu na práva druhých, na skutečnost a na dobro a na Boha. Pojem svobody (skutečné libertas) nesmí být zaměněn s pouhou možností volby a obsah svobody nemůže být viděn pouze v tom, co dotyčný cítí a chce, bez ohledu na to, co je skutečně dobré, co prospívá, kde je větší láska k Bohu, lidem a světu. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 5. února 2023, na 5. neděli v liturgickém mezidobí – A

Úno 5, 2023   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 5. února 2023, na 5. neděli v liturgickém mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

v evangeliu pokračujeme v postupné četbě Horského kázání Pána Ježíše, jakési magny charty Božího království na zemi. Po osmi blahoslavenstvích následuje Kristova výzva, aby jeho učedníci – společně a každý sám – byli solí zeměsvětlem světa.

Sůl a světlo jsou dobré a vlastně ničím nenahraditelné věci, svět a člověk je potřebují. Světlo – biblicky viděno – je první stvořeninou a sůl je nad zlato. Sůl má svůj smysl vzhledem k jídlu, kterému dává chuťuchovává je, možná i trochu čistí. Světlosmysl vzhledem ke světu, který prosvěcuje, osvěcuje, často i zahřívá a dává mu zazářit v jeho tvarech  a barvách, je podmínkou života. Sůl i světlo tak mají svůj krásný úkol vždy vztažený k něčemu mimo ně, mají být ku prospěchu světa, do něhož přicházejí, jehož jsou součástí, mají chutnat, uzdravovat, svítithřát, dávat vidět světa kráse a dovolovat mu růst.

Sůl a světlo jsou v Horském kázání metaforami toho, čím by měl být pro okolí život Ježíšových učedníků, celku i jednotlivců. Neboť světlem a solí svému okolí by měl být život lidí, chce-li být láskou: Život člověka, Kristova učedníka, Kristovy učednice by tak měl ochucovat okolní svět, dávat chuť k životu ostatním lidem, přispívat k zachování světa a vztahů mezi lidmi, měl by svět prosvěcovat, prosvětlovat a zahřívat, měl by pomáhat vidět jeho tvary a barvy.

Jistě mnohé mohou tyto metafory znamenat. Například i to, co nám naznačuje, k čemu nás vybízí dnešní čtení první z proroka Izaiáše: Lámat chléb hladovému, popřát pohostinství bloudícím ubožákům, oblékat nahé, ukojit žízeň lačných, neutlačovat, neukazovat prstem či nemluvit křivě.

Jsou to krásné výzvy – co činit a čeho se vyvarovat – platné nejen ve svých doslovných a prvních významech, ale i v celém alegorickém rozvinutí. Vždyť si zkusme představit, co vše jen může být obsahem pohostinství, kdo všechno jsou ubožáci, čím vším může být člověk nahý, čeho lačný, jaké jsou formy utlačování, křivosti, ukazování prstem a tak dále. Pokud by člověk na všechny podobné situace svých bratří a sester aspoň trochu reagoval triádou vyzpívanou následným žalmem – milosrdenstvím, dobrotou a spravedlností – měl by naději, že i jeho život se stane světlem, Božím světlem, pro něj i okolí, že i jemu vyjde Boží světlo a jeho láska zacelí i jeho rány.

Slyšíme známé a stále opakované výzvy. Jelikož jsou však jedním z biblických vyjádření základního poslání člověka ve světě – Božího pozvání mít svět a lidi rád, a tak se jim stávat solí a světlem – , je stále dobré si je připomínat. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 29. ledna 2023, na 4. neděli v liturgickém mezidobí – A

Led 29, 2023   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 29. ledna 2023, na 4. neděli v liturgickém mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

málokdy se stane, že nám všechna tři biblická čtení spolu s žalmem tak výrazně korelují, souzní spolu, doplňují se jako ta dnešní.

Starozákonní proroctví Sofoniášovo vyhlíží svatý zbytek, «lid pokorný a chudý», který «bude hledat své útočiště v Hospodinově jménu» a najde je. Následný žalm vyzpívá Hospodinovu věrnost, kterou mohou zakusit zvlášť všichni spravedliví, utištění a nepřijímaní, všichni «přistěhovalci a vdovy». Svatý Pavel ve druhém čtení reflektuje zkušenost prvokřesťanských komunit, ve kterých nenacházejí svůj domov jen moudří a mocní «podle lidských měřítek», ale i mnozí «neurození a méněcenní, dokonce i ti, kteří nejsou vůbec nic», neboť křesťanské obce jsou společenstvími kolem Krista, ve kterých by kritéria moci a slávy tohoto světa neměla platit za důležitá. A osmero blahoslavenství v evangeliu, začátek Kristova Horského kázání podle Matoušova podání, je dokonce jakousi magnou chartou toho všeho, magnou chartou celého Božího království v srdcích lidí a mezi nimi.

Všechny biblické úryvky, každý svým způsobem, se svými akcenty a ve svých kontextech tak zacilují naši pozornost – vedle mnoha dalšího – na snad úplně nejzákladnější existenční otázku člověka, která ho provází od počátku dějin, osobních i celkových, totiž na otázku, v čemže vlastně spočívá jeho skutečné štěstí, kde je má hledat a kde je může najít, jak se může stát blaženým.

Prvoplánovitá odpověď křesťanské zvěsti je všeobecné známá a na první poslech celkem jednoduchá: Ve vztahu s Bohem, který nám jedinečně otevřel Pán Ježíš. A je to pravda. Ale dnešní biblická čtení – zejména pak nejzásadnější z nich, osmero blahoslavenství – nám k tomu přeci jen říkají, chtějí říci určitě ještě mnohem více. Ne že bychom to zde byli schopni i jen nastínit, to ani náhodou, přesto jedno zkusme zdůraznit, snad vypíchnout.

Dobře víme a občas se to připomíná, že české vžité slovo „blahoslavenství“ předkládající řecké makarioi není asi úplně přesné. Má své opodstatnění, zdůrazňuje, že blaženost člověka v teologickém smyslu je vždy darem Božím. Proto určitý pasivní akcent ve slově blahoslavenství: Člověk musí být někým blahoslaven, jako blažený oslaven. Přesto tímto trpným důrazem slovo „blahoslavený“ poněkud redukuje existenční rozměr řeckého makarios, které samo o sobě pojmenovává spíše stav blaženosti, doslova znamená „blažený“. Možná tedy spíše než o blahoslavenstvích a blahoslavenosti bychom tak (také) mohli mluvit o „blaženstvích“ a „blaženosti“. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 22. ledna 2023, na 3. neděli v liturgickém mezidobí – A

Led 22, 2023   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 22. ledna 2023, na 3. neděli v liturgickém mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

máme další neděli v liturgickém mezidobí. Dnešní evangelium před námi rozevírá již skutečně začátky Kristova veřejného působení, a to v Galilei, na severu Zaslíbené země. Děje se tak nejen proto, že Nazaret právě tam poblíž Genezaretského jezera neboli Galilejského moře skutečně leží, ale i proto, čím Galilea je: Územím na okraji Izraele, judskými židy víceméně opovrhovaným krajem chudých rybářů a také mnoha pohanů, periferií židovské společnosti. Už prorok Izaiáš ale předpověděl, že právě tamější lid – za Jordánem, v Galilei pohanů – jako první uvidí veliké světlo. Pán Ježíš toto proroctví začátkem svého působení v Galilei, v Kafarnaum tedy naplnil.

A není rozhodně náhodou, že se tak stalo právě na periferii. Jakoby tím chtěl Kristus i naznačit, že to vždy bude pohrdaná periferie, která ho ve všech dobách bude někdy přijímat dříve a snadněji než elita.

Což možná platí nejen o periferiích sociálních, o lidech na okraji společnosti a zájmu světa v malém i velkém a třeba i církve, ale možná i o pohrdaných částech, rozměrech nás samotných, o periferiích našeho vlastního života a našich vztahů. Co třeba v sobě a svém životě považujeme za slabé a nečisté, za méněcenné či nedůležité, co je proto možná na okraji i našeho křesťanského zájmu, může být leckdy prostorem, který jako první zarezonuje na opravdový Kristův příchod, prostorem, skrze který by k nám mohlo vejít trocha nebeského království. Všemožné periferie našeho života, našeho já, ale i našich vztahů se mohou stát prostorem, kde a skrze který Pán Ježíš učiní zázrak, kudy k nám přijde přes clonu naší představy o něm.

Zda naší osobní periferií jsou spíše naše „Achillovy paty“, slabosti, neduživosti, nemoci a nemohoucnosti, vytěsňované rozměry a vztahy našeho života, naše tajné hříchy či samo podvědomí, to nechť zkusí popřemýšlet každý sám…

Zkusme ale svou pozornost zaměřit ještě na čtení druhé z Prvního listu Korintským. Vedle Listu Římanům je nejdelším z Pavlových listů, apoštol jej píše během své třetí misijní cesty, pravděpodobně o Velikonocích roku 56, a adresuje jej církevní obci v Korintu, kterou byl předtím založil. Korint, jak dobře známo, bylo významné antické kulturní město a obchodní centrum, hlavní město provincie Achaje. Proto i prvokřesťanská obec v něm se stala záhy nejen velkou ale i velmi sebevědomou.

Jestliže Pavlův List Římanům je v prvé řadě jakýmsi systematickým expozé základů křesťanské víry a života podle ní, pak První list Korintským tvoří především Pavlovy reakce na aktuální problémy a otázky, které v korintské obci vyvstaly. Chce být jakousi aplikací křesťanství do konkrétního života s jeho starostmi a problémy. A protože je součástí Božího slova, jsou Pavlova slova nadčasová, přesahující reálie svých prvních adresátů.

To platí i o dnešním úryvku. Je ze samotného začátku listu, následuje hned po incipitu, úvodu, což naznačuje zjevně i aktuálnost a důležitost sdělení: «Napomínám vás, bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista: Buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte».

Rozdělení v obci, o kterém se apoštol dověděl, mělo bezpochyby své konkrétní a reálné pozadí. Mezi korintskými křesťany se mimo jiné zformovaly různé antogonistické skupiny upřednostňující toho či onoho učitele a kazatele, pěstující možná větší či menší kult jejich osobnosti. Místo aby středem všeho byl sám Kristus: «„Já držím s Pavlem!“, „já zase s Apollem!“, „a já s Petrem!“, „já s Kristem‘“» až ironicky glosuje situaci Pavel. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 15. ledna 2023, na 2. neděli v liturgickém mezidobí

Led 15, 2023   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 15. ledna 2023, na 2. neděli v liturgickém mezidobí

Milé sestry, milí bratří,

máme první neděli letošního liturgického mezidobí. První neděli doby, která bohoslužebně připomíná především Kristovo veřejné působení, jak o něm svědčí jednotlivá sepsání evangelia. Tedy ony více než tři podivuhodné roky mezi Kristovým křtem a jeho pašijemi, vše, co je mezi vánocemi a velikonocemi.

Evangelijní úryvek nás dnes však ještě přenáší spíše na sklonek doby vánoční, do minulé neděle, kdy jsme slavili svátek Křtu Páně. Evangelista Jan o Kristově křtu v řece Jordán sice přímo nepíše, ale svědčí o Janově rozpoznání Krista jako «beránka Božího», který snímá, sejme hřích světa, a reprodukuje Křtitelova slova na Kristův křest se vztahující: Vždyť právě při něm se otevřelo nebe, zazněl Otcův hlas a na Syna sestoupil Duch jako holubice.

Jistěže, výběr evangelijních úryvků i všech ostatních biblických textů při mši je dílem lidí – dílem tradice, dílem výběru liturgické komise. Ale přesto i skrze něj, načasování jednotlivých textů k nám může Bůh promluvit, zvlášť když jde o slovo Boží, v němž hlas Boží, ozvěnu Slova můžeme slyšet vždy.

Ne nadarmo tak na začátku liturgického mezidobí, doby všedního života, máme před sebou biblické texty propojující Kristův křest s jeho utrpením.

Vedle mnoha jiného můžeme Janova slova o Kristu «hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa» opravdu slyšet v přímé souvislosti s jeho budoucím utrpením, jako odkaz na kříž, na zástupnou oběť na kříži jakožto na vyústění a vrchol jeho veřejného působení. Znovu stojí v této souvislosti za to připomenout známou geniální intuici německého renesančního malíře Matthiase (či Mathise) Grünewalda, který na svém slavném deskovém Isenheimském oltáři postavil Jana Křtitele ve výmluvném gestu ukazujícím prstem nahoru přímo pod kříž (ač v době Ježíšova ukřižování byl už dávno po smrti) a pod křížem nakreslil beránka s kalichem, který chytá krev vytékající z Kristova boku. Ostatně minulou neděli jsme mohli rozjímat o takovém výkladu Kristova křtu starými církevními otci, kteří v Ježíšově sestoupení do vod četli jasný odkaz na jeho budoucí utrpení.

Propojení křtu s Kristovým utrpením dnes ještě umocňuje čtení první z proroka Izaiáše, kdy máme před sebou jeden z takzvaných zpěvů o Hospodinově služebníku, starozákonní proroctví už nejranější křesťanskou tradicí vztažené na Krista trpícího.

Kristus jako vtělený Boží Syn – pro náš hřích – prostě není bez kříže. Už jeho veřejné působení bylo křížem poznamenáno, v kříž pak nakonec vyústilo. Ani naše křesťanská existence – pro nedokonalost světa a porušenost nás lidí – tudíž nemůže být bez kříže. A ani žádný lidský život – bohužel – tak nemůže zůstat bez bolesti a oběti.

Některé kříže, různé bolesti a všemožná trápení na člověka přicházejí, aniž by se je sám zvolil, nemůže před nimi leckdy utéci, zdají se být nevyhnutelnými. Jiné si všemožně způsobuje sám, někdy vědomě, jindy nevědomky. A konečně některé kříže si člověk i dobrovolně volí, aktivně je přijímá anebo dokonce vyhledává; to jsou kříže oběti, jež s sebou přináší láska. Náš život takový prostě je. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 8. ledna 2023, na svátek Křtu Páně – A

Led 8, 2023   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 8. ledna 2023, na svátek Křtu Páně – A

Milé sestry, milí bratří,

dnes, v neděli po slavnosti Zjevení Páně slavíme svátek Křtu Páně, poslední den doby vánoční.

Rozevírá se před námi evangelijní svědectví o Ježíšově křtu v řece Jordánu, svědectví o události, která se odehrála v 15. roce vlády císaře Tiberia, někdy v roce 27 nebo 28. Jí končí skrytý život v Nazaretě, celé Ježíšovo dětství a mládí. Máme jej dnes před sebou už ne jako malé dítě, ale jako již dospělého a zralého muže. Začíná jeho veřejné působení.

Křest Páně také jakoby shrnuje a předznamenává vše, co bude následovat: Sestoupení do vod naznačuje Ježíšovu smrt, vystoupení z nich vzkříšení, otevřené nebe Božské spojení s Otcem a vznášející se Duch počátek nového stvoření Kristovým působením.

Ježíšův křest je zároveň zjevením Boží Trojice: Na Ježíše se z nebe snáší Duch jako holubice a hlas Otce říká «To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení».

Křest Páně je i výrazným biblickým místem pro ustanovení našeho křtu, svátostného křtu: Odteď se bude dít ponořením do vody, jejím politím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Kristus nepotřeboval být pokřtěn, my však jsme jeho křest potřebovali.

Předznamenává i posvěcení celého světa: Jsou posvěceny vody, je posvěceno Kristovo lidství a s ním nějak i lidství nás všech, ba celý svět.

A konečně, křest jsoucí na předělu Kristova skrytého života a jeho veřejného působení ústícího do smrti na kříži a zmrtvýchvstání – proto zítřkem začne liturgické mezidobí ústící do velikonoc – nám připomíná, že na začátku všeho našeho vycházení do světa, vší naší činnosti a dospělého jednání by mělo být něco jako křest. A to nejen ten svátostný, ten jsme stejně povětšinou přijali jako malé děti, ale jakýsi křest duchovní, stále se nějak obnovující: Mohl by spočívat v zastavení se, najití se v zástupu slabých, v otevření srdce Boží pomoci, Božímu milosrdenství a požehnání, v okamžiku lítosti a touhy po obrácení.

„Křest je první a nejdůležitější svátost“ se učí děti už v počátcích svého křesťanského náboženského vzdělávání. A je to pravda: Křest je na odpuštění hříchů, posvěcuje nitro člověka, dává Boží sílu k víře, naději a lásce, je začátkem zvláštního přátelství s Bohem, začleňuje do společenství křesťanů, tajemného (někdy opravdu tajemného) Těla Kristova, církve. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 1. ledna 2023, na slavnost Matky Boží, Panny Marie

Led 1, 2023   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 1. ledna 2023, na slavnost Matky Boží, Panny Marie

Milé sestry, milí bratří,

rok co rok se připomíná, jak dnešní den je duchovně pozoruhodný a bohatý. A je to určitě pravda…

Zaprvé je dnešek posledním dnem vánočního oktávu prodlužujícího oslavu Kristovo narození na osm dní. K tomu se vztahuje první část dnešního evangelijního úryvku, jež nás znovu přenesla do Betléma, kam přispěchali pastýři «a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích».

Zároveň je ale již osmým dnem poté. Osmého dne po narození měl být v Izraeli každý chlapec obřezán a dostával své jméno. Tak je obřezán i Kristus a dostává jméno Ježíš, doslova „Bůh je spása“. O této události byla poslední věta dnešního evangelia, dříve se dnes slavil také svátek Obřezání Páně.

Zatřetí je dnešní den i prvním dnem nového občanského roku, což liturgie také zohledňuje, a to zvlášť v prvním čtení s árónským požehnáním z knihy Numeri.

Především však dnes máme slavnost Matky Boží, Panny Marie. Ve čtení druhém z listu Galaťanům jsme slyšeli: «Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna narozeného z ženy». Celá dnešní bohoslužba mateřství Panny Marie připomíná a slaví. «Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky, abychom tě chválili a oslavovali a abychom ti děkovali také za blahoslavenou Matku, Pannu Marii, zvláště dnes, když slavíme její mateřství» se modlí kněz v prefaci.

Oslavujeme tedy Pannu Marii. Stala se branou, jíž do dějin a lidských životů jedinečně sestoupil Boží Syn, když ona se stala jeho matkou. Z ní přijal lidství se vším, co k němu patří.

A jelikož Božství a lidství v Kristu jsou nerozlučitelně, neoddělitelně a přitom nesmíšeně spojeny v jedné jediné osobě, můžeme Pannu Marii nazývat Matkou Boží, Bohorodičkou (Theotokos), jak tak věroučně závazně učinil již Efezský koncil roku 431.

A protož Kristus do svého lidství zároveň přijal nějak i to naše, můžeme Pannu Marii skutečně vzývat i jako matku naši a matku církve, jak učí se zvláštním důrazem třeba poslední koncil, Druhý vatikánský.

Mariino mateřství je hlavním důvodem všeho ostatního, co se v souvislosti s Pannou Marií stalo, co o ní věříme, co o ní čteme na stránkách Nového zákona a v posvátné tradici vyznáváme, proč ji vůbec – zvlášť dnes – oslavujeme a vzýváme. Boží mateřství Mariino je důvodem celé úcty k ní, důvodem, že ji «budou blahoslavit všechna pokolení», oné „nadúcty“ (hyperdouleia), která je jí od starokřesťanských dob prokazována.

To vše a jistě mnohem víc si dnes – rok co rok – připomínáme, to vše a mnohé další dnešní bohoslužba před námi zpřítomňuje, před námi rozevírá.

Kéž by nás tak dnešní slavnost povzbudila i k mariánské úctě, k osobnímu vztahu k Panně Marii jako i k naší matce. Už třeba jen proto, že úcta k ní se za celou dobu svého trvání dostatečně osvědčila… Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 25. prosince 2022, na slavnost Narození Páně – v noci

Pro 24, 2022   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 25. prosince 2022, na slavnost Narození Páně – v noci

Milé sestry, milí bratří,

vánoce jsou svátky, oslavou narození Ježíše Krista; rok co rok si to připomínáme, rok co rok to slavíme. Podle novozákonního svědectví se Ježíš narodil v noci, protože pastýřům nocujícím u stád se v noci zjevil anděl Páně a zvěstoval jim radost, že v městě Davidově, v Betlémě se právě narodil Spasitel; proto se také slaví mše svatá „v noci“, často o samé půlnoci, jak je tomu právě nyní. Pastýři v evangeliu se na andělův pokyn hned odebrali do Betléma, kam patrně ještě v noci anebo brzy ráno dorazili, a shledali, že tomu tak je, jak jim anděl byl zvěstoval, když našli Marii a její Boží dítě zavinuté do plének; to za několik hodin připomene ranní mše svatá „za svítání“, mše, ve které mají své místo krásné vánoční pastorely, včetně známé České mše vánoční. «Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi» zazní pak při odpolední mši svaté „během dne“ z Prologu Janova sepsání evangelia, slova shrnující, oč o vánocích jde: že Boží Slovo, Boží Syn se stal člověkem, přebýval a přebývá mezi námi.

Vánoční bohoslužby – skrze své svaté liturgické dění – všechny tyto události kolem Narození Páně zpřítomňují, každá pak dle svého času se svým důrazem. Každá svým způsobem nás zve nechat se do vánočních událostí vtáhnout, bohoslužebně prožít Boží blízkost, která jimi byla nabídnuta. Proto se také vánoce jako svátky Narození Páně začaly už v křesťanském starověku každoročně slavit, a to ve výmluvné době zimního slunovratu…

Boží blízkost se před námi v těchto dnech ukazuje totiž možná více než kdy jindy. Boží blízkost skrze Pána Ježíše, který jako Boží Syn sestoupil z nebe, narodil se jako dítě, jako „Ježíšek“ a jako Kristus s námi tajemně v různých podobách i nadále zůstal. Aby v našem životě a skrze nás i v životě lidí kolem nás bylo více Božího světla ve všech jeho možných podobách, světla, které Kristovým narozením jedinečně zazářilo v temnotách, jak slyšíme v biblických úryvcích.

Vánoční noc a její půlnoční vánoční bohoslužba dává znovu a znovu tomuto Božímu světlu, Božímu světu zazářit. Jako noc nám připomíná, že Boží narození z Marie Panny v podobě lidského dítěte bylo, je a zůstane tajemstvím, skutečností, jež možnosti jakékoli přirozenosti dne zdaleka přesahuje. Noc říká, že Kristovo boholidství sice nikdy nepochopíme, ale přesto jsme k němu pozváni přijít. Noc ukazuje, že právě ve tmě světlo nejvíce může zazářit.

O vánoční noci je člověk snad ještě více než jindy pozván, aby se Bohu, Božímu světlu a světu otevřel. Aby to zkusil, riskl to, vydal se do Betléma. I třeba ve své vlastní noci či nocích světa. Aby se tam otevřel vztahu s Bohem, vstoupil do něj. Anebo se nově mu otevřel, když třeba nějak ochladl, ztemněl, aby obnovil svou otevřenost. Člověk je pozván, ne nucen, je volán, ne vykřičen. Pozván hledat Boha, jít za hlasem anděla, připodobnit se pastýřům, rozeběhnout se k jesličkám. Nechat se vtáhnout svatým děním. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 18. prosince 2022, na Čtvrtou neděli adventní – A

Pro 18, 2022   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 18. prosince 2022, na Čtvrtou neděli adventní – A

Milé sestry, milí bratří,

čtvrtá neděle adventní spadá každoročně do předvánočního týdne, tedy do druhé, závěrečné části adventní doby. Duchovní důraz těchto dnů už není až tak na starozákonních prorockých zaslíbeních příchodu a působení Mesiáše, jak tomu bylo především po celé uplynulé tři týdny, ale na událostech Narození Páně bezprostředně předcházejících. O nich jsou především úryvky z evangelia, z jeho částí zvaných „evangelia Ježíšova dětství“, které se v těchto dnech při mši svaté jeden po druhém čtou. A těchto událostí se týkají i vybraná starozákonní zaslíbení, která se k narození Mesiáše přímo vztahují. Vše zaznívá, aby nám pomohlo se aspoň nějak duchovně připravit na již opravdu blížící se svátky.

Dnes máme před sebou evangelijní shrnutí všeho, co narození Krista předcházelo podle Matouše. V prvním čtení zaznělo známé Izaiášovo proroctví, že Panna počne a porodí Syna Emmanuele.

Starozákonní proroctví je z Izaiáše, ze sedmé kapitoly, z nejstarší části knihy, takže poprvé zaznělo někdy v polovině 8. století před Kristem. Jak se někdy připomíná a jak je i ve výkladových poznámkách standardních vydání Písma, v hebrejském textu není použit výraz betulá, „panna“, nýbrž almá, který přímo neznamená „pannu“, nýbrž „mladou dívku“, která ovšem před svatbou pannou samozřejmě být měla. Řecká verze Starého Zákona, Septuaginta, která vzniká mezi Židy žijícími mimo Palestinu a mluvícími především řecky během 3. století před Kristem, verze, která byla jimi taktéž považována za inspirovanou a stala se následně textem Starého Zákona celého prvotního křesťanství, již význam upřesňuje a prohlubuje, když na tomto místě používá řecké parthenos, což už „pannu“ přímo znamená. I svatý Jeroným ve své Vulgátě, ač Izaiáše jinak překládá především z hebrejského texto, zde v duchu Septuaginty do latiny také překládá virgo.

Z toho můžeme oprávněně usoudit, že v židovském očekávání již dávno před Kristem bylo nějak živě přítomno a postupně se prohlubovalo zaslíbení zázračného panenského početí, jež se stane znamením, že na svět od Boha přichází Mesiáš. Bylo to zaslíbení, že se při jeho příchodu se stane něco, čeho příroda, přirozenost sama schopna není, co bude skutečným nadpřirozeným zázrakem. Aby se, křesťansky pak čteno, pak stalo zřejmějším, že z nebe na zem přijde, člověkem se stane sám Boží Syn.

Tak četli Izaiášovo proroctví a následně pak evangelijní svědectví o panenském početí už třeba staří církevní otcové. Učili, že ač by Bůh jistě mohl sestoupit na zem třeba i mnoha jinými způsoby, tak takto se nám lidem mohlo stát nejzřejmějším, kým Pán Ježíš opravdu je: po Otci Bohem, po matce člověkem. Proto také tak učinil. Read More »

Stránky:«123456789...34»