Milé sestry, milí bratří,

dnešní čtvrtá neděle velikonoční bývá také nazývána Nedělí Dobrého pastýře. Důvodem je, že se každoročně čte v evangeliu z krásné Kristovy řeči o dobrém pastýři, jak nám ji zaznamenal svatý Jan. Celá řeč je o Pánu Ježíšovi, jediném Božím Dobrém pastýři. Jelikož ale obraz dobrého pastýře by měl být – pravda, nedostižným – vzorem i pro všechny budoucí nástroje Kristova „pastýřování“, zejména pro apoštoly a jejich nástupce v biskupské a kněžské službě, je dnešní neděle také dnem modliteb za kněze a za nová kněžská povolání, „Dnem modliteb za povolání k duchovnímu stavu“, jak zní oficiální formulace. Aby bylo stále dost těch, kteří by ve službě Krista, jediného Dobrého pastýře, konali v Božím stádci, ač sami nehodní, kněžskou službu.

Celá řeč o dobrém pastýři má několik částí, její čtení je při bohoslužbě rozloženo do tří let, každý rok na čtvrtou neděli velikonoční čteme kousek. Letos je před námi prvních deset veršů. Nejprve otevření obrazu dobrého pastýře jako skutečného pastýře ovcí, kterého ovce znají, on je volá jménem, jde před nimi a vyvádí je dveřmi na dobrou pastvu (to bylo prvních šest veršů). A pak obraz, reagující na nepochopení posluchačů, obraz, že Kristus sám je nejen pastýřem, ale nejprve těmi dveřmi k nim (následné dva verše), aby se pak obrazu pastýře zase vrátil (poslední verš dnešního úryvku).

A právě nad tímto druhým, neméně krásným a tajemným obrazem dveří se zkusme dnes společně zastavit.

«Já jsem dveře» je další ze silných formulací Janova evangelia vložených do úst samotnému Kristu. «Já jsem (řecky egó eimi)» připomíná totiž největší starozákonní sebezjevení Boha na hoře Sinaj; «jsem, který jsem (egó eimi ho ón)» řekl Hospodin Mojžíšovi. Proto všechny novozákonní výroky z úst samotného Pána Ježíše uvozené slovy «já jsem» (egó eimi) mají v sobě zpravidla velkou sílu. Neboť nějak – každý po svém – zjevují, kým Pán Ježíš vlastně je. Že je podobný Bohu, že je Božím Synem. A hlavně kým je pro nás, jak ho můžeme zakoušet, jak se s ním potkat. Přičemž v Janově evangeliu se toto vyznavačské mluvení Pána Ježíše o sobě samém děje právě především pomocí obrazů: Pastýře, cesty, pravdy, života, světla a tak podobně.

Obraz dveří musel být Ježíšovým současníkům zřejmý a jasný, a to i jako dveří do ovčince. Podobně je obraz dveří stále pochopitelný i nám; pořád přeci používáme často ještě obyčejné dveře, i když třeba ne do ovčince. Zkusme se proto vžít do toho, představit si, že těmito dveřmi je sám Pán Ježíš, a ptát se, co to může znamenat.

Zaprvé je Ježíš dveřmi k Bohu-Otci: «Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne» říká sám o sobě na jiném místě. V obrazu dveří k Bohu či přímo do Boha je skryto nejen, kým je on, ale je v něm skryta vlastně celá jedinečnost křesťanství jakožto jeho tajemné přítomnosti, to, oč v křesťanství v rámci plejády ostatních náboženství jde. O víru a zkušenost, že Pán Ježíš, Boží Syn, který se stal člověkem, nám jedinečně otevřel svět Boží, že skrze něj do něj smíme nahlédnout a vstoupit, nechat se do něj vzít. A to už jak zde na zemi, během pozemského života, tak jednou smrtí na věčnost. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

každá neděle je oslavou zmrtvýchvstání Pána Ježíše. Prvním dnem v týdnu, začátkem nového stvoření, a zároveň osmým dnem, završením toho starého. Už v Novém Zákoně se neděle, den pod dni Saturnově či den Slunce (jak ho nazývali Římané), stává „dnem Páně“ (řecky hémera kyriaké). Z latinské podoby tohoto jména (dies dominica) je pak odvozeno její jméno i v řadě moderních, zejména novorománských jazyků. Navíc v ruštině či ukrajinštině se pak tento den jmenuje přímo Voskresenie, „Vzkříšení“.

Jazyk tak v sobě zachytil, jak velkým pokladem se neděle stala (již prvním) křesťanům a jakým by nějak měla být stále, i nám: Dnem zasvěceným Bohu, dnem setkání se vzkříšeným Kristem, dnem křesťanské bohoslužby, vnitřní radosti, odpočinutí, spočinutí v Boží náruči, dnem prostě požehnaným Kristovou milostí. A jistě pak i dnem setkání se s lidmi.

Nezní to možná příliš moderně či postmoderně, ale je tomu tak, aspoň v křesťanském, biblickém vnímání.

Každá neděle je „týdenními Velikonocemi“, tak se začala slavit hned po Letnicích. O nedělích v době velikonoční je její radostný charakter však ještě zřejmější. Ze všech mešních modliteb, z biblických čtení, zvlášť pak z evangelií, která se o těchto nedělích čtou, velikonoční radost ze zmrtvýchvstání Pána Ježíše chce přímo čišet.

Dnešní úryvek nás i proto ještě jednou přenáší jakoby zpět do neděle zmrtvýchvstání, rozevíraje před námi svědectví o odpoledním setkání dvou učedníků putujících do Emauz se vzkříšeným Pánem a o jeho rozpoznání při lámání chleba.

Tento text v uplynulých dvou týdnech zazněl při mši svaté již dvakrát; mohl zaznít na Boží hod odpoledne a určitě zazněl ve středu Velikonočního oktávu. Máme i proto asi na paměti i jeho výklad: Že je – vedle svědectví toho, co se v neděli zmrtvýchvstání odpoledne stalo – i jakousi evangelistovou odpovědí na otázku prvokřesťanské komunity, kde je možné zmrtvýchvstalého Krista potkávat stále. Ve víře, v cestě k ní, v postupném procesu uvěření a zvlášť při slavení eucharistie, odpovídá.

Tímto způsobem dnešní text vykládali už mnozí staří církevní otcové, stal se tak součástí jejich katecheze. Moderní exegeze by možná ještě přidala, že to právě byla už zkušenost Kristovy živé přítomnosti v cestě k víře a při lámání chleba zakoušená prvokřesťanskou komunitou, která se v Lukášově textu již sama odrazila a že i proto se svědectví tak plasticky a podrobně převyprávěné dostalo do evangelia. Neboť v něm zarezonovalo, co již raní křesťané prožívali při uvěření každého z nich a při společném slavení eucharistie. Ve vyprávění o emauzských učednících našlo tak prvotní křesťanství jakési zdůvodnění či potvrzení autenticity své zkušenosti. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jak bývá každoročně připomínáno, dnešní neděle má vícero názvů, vícero rovin, vícero momentů, které se navzájem prolínají a doplňují.

Zaprvé je posledním dnem Velikonočního oktávu, který prodloužil oslavu Zmrtvýchvstání Páně na celých osm dnů. Stále tedy můžeme duchovně a bohoslužebně prožívat neděli velikonoční jako «jeden jediný radostný den, který učinil Hospodin». V první polovině dnešního evangelijního úryvku se proto ocitáme ještě jednou v neděli zmrtvýchvstání, konkrétně večer, kdy vzkříšený Kristus přichází zavřenými dveřmi k apoštolům, přeje jim svůj Boží pokoj a dává dar Ducha svatého k odpouštění hříchů.

Zadruhé je dnešní neděle již skutečně druhou nedělí velikonoční, reálně osmým dnem po Zmrtvýchvstání Páně. Liturgicky proto zpřítomňuje i to, co se týden po samotném vzkříšení podle svědectví evangelia událo; o tom je druhá polovina evangelijního úryvku: Kristus se znovu zjevil svým učedníkům, tentokrát včetně Tomáše. Ten přeci prvního dne nebyl s ostatními, a tak nechtěl v Kristovo vzkříšení věřit, dokud se sám nepřesvědčí.

Zatřetí byla dnešní neděle ve staré církvi nazývána Dominica in albis („nedělí v bílých“, myšleno „šatech“). A to proto, že novokřtěnci až do tohoto dne chodili v bílých řízách, které dostali při svém křtu o velikonoční noci. Radují se oni ze svého křtu, raduje se z nich a s nimi i celé společenství křesťanů, jehož se stali součástí. Tak by tomu mělo aspoň trochu být.

A konečně, nově se dnešní neděle nazývá také Nedělí Božího milosrdenství. Oficiálně ji tak nazval podle zjevení svaté Faustýně Kowalské svatý papež Jan Pavel II., aby tím nejen připomněl celé církvi sobě blízkou formu zbožnosti, ale především aby zdůraznil, čeho je nám bezpochyby nejvíce potřeba a co je vlastně základem celých Velikonoc: Boží milosrdenství, které odpouští hříchy a otevírá nebe jako nikdy předtím. Ostatně je možná příznačné, že právě v den svého zmrtvýchvstání dává Ježíš apoštolům Ducha svatého pro svátostnou službu smíření, k milosrdnému odpouštění hříchů.

Zkusme však zaměřit svou pozornost především na evangelium spojující první s osmým dnem po Kristově zmrtvýchvstání, které před námi – jako svědectví, co se v těchto dnech stalo – rozevírá i několik vpravdě teologických (Janovu sepsání evangelia zvlášť drahých) témat. Zkusme jich několik snad podtrhnout…

«Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám“!» Často se zdůrazňuje, jak vnitřní pokoj je prvním slovem, přáním a darem Vzkříšeného Pána. Vnitřní pokoj – darovaný Bohem, ne uměle navozený či navsugerovaný – může být podobně jako vnitřní radost jednou z prvních známek, že snad komunikujeme opravdu s Bohem, že se s ním, třeba v modlitbě, aspoň nějak reálně potkáváme. Vnitřní pokoj je zároveň jedním z předpokladů našich dobrých rozhodnutí, zdrojem vnitřní radosti, ale také pramenem touhy o pokoj – i o ten mezilidský, vztahový – usilovat, dávat jej dál. «Blažení tvůrci pokoje, neboť jejich je nebeské království». Proto je pokoj, dar pokoje tak důležitý, zvlášť ten Boží, Kristův, nadpřirozený.

Přijetí Kristova pokoje jakožto formy a znamení přítomnosti Zmrtvýchvstalého v našem srdci a životě avšak jedno předpokládá: být aspoň chvíli za zavřenými dveřmi a čekat. Udělat si – zvlášť v neděli – čas, který strávíme sami s Bohem, v kostele, v koutě domova či v rozkvétající přírodě. Budeme-li v těchto chvílích určitého zavření otevřeni příchodu Pána Ježíše, nemusí pak jít jen o formu nějakého ztišení či potřebné psychohygieny, ale spolu s tím i o faktické vytvoření časoprostoru pro kýžené setkání s Kristem, pro zkušenost Boha. A vzhledem k možným dobrým Božím důsledkům takového neminutí se s Bohem v našem nitru a životě může jít v posledku i o velkou službu našemu okolí…

«Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého!». Na začátku stvoření Hospodin dechl do hmoty a ta se stala živou bytostí, člověkem. Prorok Ezechiel zaslíbil, že Bůh vdechne život suchým kostem, že Mesiáš vdechne slabému člověku nové srdce, ne z kamene ale z živého masa, že mu vdechne Božího ducha jako uzdravující vodu.

Pán Ježíš jako Boží Syn – Beránek zabitý a vzkříšený – chce do nitra každého člověka, který se nechá, vdechnout Ducha svatého, chce ho jím stále nově tvořit, proměňovat, a tak  znovu a znovu uschopňovat k větší víře, naději a zejména lásce. A to i navzdory slabostem toho kterého člověka. Vždyť ani apoštolové za svého pozemského života nebyli světci…

«Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny…» nejsou jen slova výsostného momentu ustanovení svátosti smíření, předání milosrdné svátostné moci odpouštět hříchy apoštolům a jejich nástupcům (biskupům a kněžím), ale jsou i vyjádřením, v čem by také měla spočívat ona nová stvořenost člověka: ve schopnosti odpouštět druhým lidem.

Síla k odpouštění, k pouštění na svobodu, k rozvazování z pout dluhů (to jsou historické a etymologické základy slova „odpuštění“ v mnohých jazycích) je jednou z nejbožštějších (a „nejježíšovějších“) sil, která mohla být člověku vůbec svěřena. Jedna z nejmilosrdnějších sil. Jedna z nejkrásnějších a vždy tak potřebných sil.

«Viděli jsme Pána!» zvěstují apoštolové osm dní po Vzkříšení Tomášovi, který v neděli večer nebyl s nimi, když je zmrtvýchvstalý Kristus byl poprvé navštívil. Svědectví očitých svědků od začátků bylo a až do konce světa bude jedním z nejzákladnějších momentů pravdivosti křesťanské (velikonoční) zvěsti.

Zmrtvýchvstání Ježíšovo, jak vyznáváme, není přeci pozdějším mýtem, projekcí touhy zklamaných učedníků, zbožštěním lidského, kolektivní sugescí či něčím dalším podobným, nýbrž transcendetní skutečností, která se i historicky stala, byť možnosti přirozenosti – kauzativní i kognitivní – Božsky přesáhla. Ostatně, jak bylo v těchto dnech mnohokrát připomenuto, vyznání jako «Pán z mrtvých vstal a my jsme ho potkali, hrob zůstal prázdný» jsou vlastně nejstaršími větami celého evangelia, jsou evangeliem („radostnou zvěstí“) v nejvlastnějším smyslu.

«Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím». V člověku – už pro nárok na historicitu evangelijních svědectví – prostě je potřeba vidět a dotknout se, pozitivně (až pozitivisticky) se přesvědčit o pravdivosti své křesťanské víry. Stejně jako o autenticitě své náboženské zkušenosti; že je to opravdu Ježíš, koho zakoušíme, ne přelud, ne duch, ne sugesce.

Boží Syn ví o této potřebě člověka, proto se vtělil, působil a vstal z mrtvých v dějinách, což všechno – zvlášť pak zjevení Zmrtvýchvstalého – mělo své očité svědky. Z téhož důvodu potřeby člověka se mu dává vnímat v jeho náboženské zkušenosti, navíc způsobem každému – Tomášovi – vlastním. Proto jsou to – po vzoru Tomášově – právě pochybnosti a nejistoty, které dávají Boha hledat, které otevírají srdce člověka jeho přítomnosti. Jen nesmí naše pochybnosti přestat být tímto podnětem k hledání, jen nesmí zavřít srdce; předpokladem setkání se s Bohem jsou zavřené dveře ve smyslu ztišení se, ne zavřené srdce kamenem.

Janovo svědectví o „nevíře a víře sv. Tomáše“ lze tak také číst jako evangelijní odpověď na palčivou otázku již prvokřesťanské komunity, zda těm, kteří u oněch událostí nebyli, tedy i nám, nezbývá být jen Ježíšovými učednicemi a učedníky nějaké „druhé kategorie“, zda nám není upřeno Zmrtvýchvstalého aspoň nějak potkat. Ne, není, říká evangelium, protože «blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili» zní z úst samotného Pána.

Milé sestry, milí bratří, kéž tedy ve světle dnešního evangelia zatoužíme po Kristově pokoji, po daru Ducha svatého způsobujícím Kristovu přítomnost v nás samotných, abychom z něj mohli žít a dávat jej i dál. Kéž zakoušíme Boží milosrdné odpuštění a máme touhu sami druhým odpouštět. Kéž si najdeme časoprostor pro setkání se Pánem Ježíšem. Kéž naše pochybnosti ve víře a nejistoty v ní se nám ani druhým nestanou kamenem úrazu, nýbrž společnou cestou, impulsem k pokornému a i třeba chvějícímu se hledání Boha, Krista.

O to vše prosme, o to vše a mnoho dalšího se snažme, a to nejen kvůli sobě, ale nějak i se všemi a pro všechny kolem sebe. Vzkříšený Kristus je pro svět vždy Dobro, Boží dobro…

Milé sestry, milí bratří,

když se někdy počátkem 2. století po Kristu – krom každé neděle jakožto «dne Páně» Kristova zmrtvýchvstání – začaly slavit po vzoru židovských i roční Velikonoce křesťanské jakožto velká oslava Zmrtvýchvstání, byla to vlastně zpočátku jen tato Velikonoční vigilie.

Slavila se v noci ze soboty na první neděli po prvním jarním úplňku, tedy kolem židovského 14. nisanu, a trvala zpravidla celou noc. Zprvu slavila, zahrnovala všechno, celé dějiny spásy, proto jí také dodnes zůstala biblická čtení od stvoření světa až po zaslíbení Mesiáše, především však tajemně zpřítomňovala celé velikonoční dění: Smrt Páně na kříži, jeho zmrtvýchvstání, zjevení se ženám a učedníkům a následné oslavení. Když se pak během 4. křesťanského století začalo formovat slavení Velikonočního Tridua, jak je známe dnes, které v návaznosti na evangelium Velikonoce roztáhlo do tří dnů (do předvečera Zeleného čtvrtku a tři následujících dnů: Velkého pátku, Bílé soboty a Velikonoční neděle), stala se tato vigilie („matka všech bohoslužeb“) oslavou především samotného tajemství Kristova zmrtvýchvstání. Sice byly doby, kdy se slavení vigilie anticipovalo již na Bílou sobotu ráno (v podvečer pak bylo jen takzvané „Vzkříšení“, přenesení Nejsvětější svátosti z Božího hrobu do svatostánku na oltář), slaví se dnes opět tak, aby nezačala dříve než po západu slunce a skončila před jeho nedělním východem. Tedy opravdu v noci. Aby tak zdůraznila, že jen sama noc směla vidět tak veliké vítězství, kdy ukřižovaný Boží Syn vstává z mrtvých, jak se zazpívalo ve starobylém Exultet (chvalozpěvu na velikonoční svíci) na jejím začátku. Aby symbolicky vyjádřila, že zmrtvýchvstáním se tma mění ve světlo, noc v den, smrt v život, hřích v odpuštění, zlo v dobro.

A my dnes tuto noc máme, Bohu díky za to, slavíme zase Velikonoční vigilii, abychom jejím posvátným děním byli – jako každý rok – vtaženi k samotnému tajemství, že Pán Ježíš vstal z mrtvých.

Noc tedy ukazuje, že Kristovo zmrtvýchvstání je událostí možnosti přirozenosti přesahující, že je zázrakem, něčím, čemu můžeme v posledku vždy jen uvěřit.

Svědectví setkání se Zmrtvýchvstalým, které si budeme připomínat zejména zítra a po celou dobu velikonoční, nám sice dosvědčí, že Kristovo zmrtvýchvstání je zároveň něčím, co se v historii skutečně odehrálo, když se s Kristem vzkříšeným ženy a apoštolové potkali na vlastní oči a toto setkání zjevně zásadně proměnilo jejich další život. Zkušenost už nejranějších křesťanů, kteří se neděli co neděli začali při bohoslužbě s týmž Kristem tajemně také potkávat, a proto také zavedli slavení ročních Velikonoc, toto jen potvrzuje. Podobná zkušenost se nám navíc nabízí stále, bude-li naše srdce dost otevřené. Přesto všechno v Kristovo zmrtvýchvstání nakonec musíme také uvěřit, risknout to, že tomu tak je, a tak teprve zakusit vnitřní jistotu jeho pravdivosti. A také se tím otevřít jeho účinnosti, aby to mrtvé v nás vstalo k životu, abychom znovu ožili vírou, nadějí a láskou, aby temnoty našeho života a našich vztahů byly nově prosvíceny Boží láskou.

Kéž by se něco takového touto bohoslužbou v nás aspoň trochu stalo, zvlášť Vám, novokřtěncům. Kéž bychom všichni byli aspoň trochu znovu povzbuzeni ve víře, že křesťanská zvěst je pravdivá a skutečná, ve víře, že láska má smysl, když po kříži následuje zmrtvýchvstání. Kéž bychom se nechali povzbudit a posílit ve vztahu s Bohem, Kristem, kéž by stále více naplňoval náš život a naše vztahy s lidmi… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní Květnou nedělí rok co rok začíná Svatý týden vrcholící Velikonočním triduem. Připomínáme si Kristův slavný vjezd do Jeruzaléma několik dnů před židovskými velikonočními svátky. Od zítřka až do středy Svatého týdne se před námi rozevřou události, které v těchto dnech podle evangelia nastaly; pomazání v Betánii, Jidášova zrada nebo poslední kontroverze Krista s elitami židovské společnosti. Na Zelený čtvrtek si připomeneme poslední večeři, ustanovení eucharistie a výsostný moment ustanovení svátosti kněžství, mytí nohou a následnou Ježíšovu modlitbu v Getsemanské zahradě. V noci ze čtvrtka na pátek zatčení Pána Ježíše a noční židovský proces. Na Velký pátek ráno proces římský, soud a odsouzení, výsměch vojáků, před polednem pak křížovou cestu, v poledne ukřižování, o třetí hodině odpolední smrt Páně na kříži a nakonec sejmutí z kříže a uložení do hrobu, Kristovo sestoupení mezi mrtvé. Na Bílou sobotu, v den, kdy Kristus pobýval v říši zemřelých, budeme bdít u „Božího hrobu“. Ve slavné noci ze soboty na neděli budeme duchovně znovuprožívat tajemství Kristova skutečného zmrtvýchvstání a na Boží hod velikonoční první setkání se Zmrtvýchvstalým, začátek velikonoční radosti.

To vše máme před sebou, dá-li Bůh. A mělo by nás to aspoň trochu těšit, měli bychom se na nadcházející dny snad aspoň trochu těšit a zatoužit se nechat bohoslužbami do všeho vtáhnout. Udělat si čas, možná v tomto duchu třeba i přehodnotit své velikonoční plány…

Dnešní neděle, jak známo, má dva názvy: Květná anebo Pašijová. „Květná“ odkazuje na palmové ratolesti, kterými obyvatelé Jeruzaléma a ostatní poutníci vítali Krista přijíždějícího na svátky. Proto se také na začátku bohoslužeb žehnají kvetoucí ratolesti, větvičky. Název „Pašijová“ reflektuje zase skutečnost, že vjezdem do Jeruzaléma začínají Kristovy pašije, jeho utrpení. Proto se čtou anebo zpívají ty části evangelia, které o Kristově utrpení hovoří, konkrétně od konce poslední večeře až do uložení do hrobu, letos podle Matouše.

Vjezd do Jeruzalém a pašije jsou blízké nejen časem a místem, nejen jako začátek a pokračování, ale mají z velké části i stejné „aktéry“. Jimi jsou Pán Ježíš a jeho apoštolové, ale je jím i onen dav, «veliké množství lidu, zástupy», jak říká evangelista. Je to v zásadě ten samý dav Jeruzalémanů a poutníků, kteří dnes Ježíše vítají, zatímco za pár dnů budou žádat jeho smrt. Ne třeba výčtem jednotlivců, ale jako celek ano; jsou to obyvatelé Jeruzaléma a ostatní Židé, kteří přišli na svátky.

Dnes plni euforie doufají, že Ježíš je ten očekávaný Mesiáš. Provolávají mu «hosana synu Davidovu, požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně, hosana na výsostech!». Tím vyjadřují, koho v něm vidí. Za pár dnů, na Velký pátek ráno, během římského procesu, budou však volat «na kříž s ním, na kříž s ním!».

Často se o tom rozjímá, ale přesto stojí za to rok co rok si nově položit otázku, proč se tak stalo, jak je to možné a co v nás tyto zástupy demaskují. Nejjednodušší vysvětlení je asi celkem známé: Necháme-li stranou psychologii davového chování, tak zástupy především čekaly, že Ježíš bude mesiášem podle jejich očekávání. Že přinese společenskou a náboženskou svobodu, že nastolí Boží království na zemi, že bude mít úspěch, že prostě bude Bohem poslaným člověkem. Jenže je tady Kristus (to je řecky totéž co hebrejsky Mesiáš), u kterého je stále více jasné, že tato očekávání nesplní, a přitom tvrdí, že je Božím Synem. Proto si dav místo Ježíše vyžádá život Barabáše, nejspíše zélótského bojovníka proti Římanům, který příchod takového mesiáše chtěl uspíšit. Proto Ježíš bude veleradou i Pilátem souzen a odsouzen a bude ukřižován.

Read More »

Milé sestry, milí bratři,

na dnešní pátou neděli postní zaznívá další dlouhý a výrazný evangelijní úryvek podle Janova sepsání: svědectví o vzkříšení Lazara. Je to jeden ze tří zázraků vzkříšení mrtvých, respektive navrácení do života, které Pán Ježíš během svého pozemského života vykonal; vedle Lazarova jsou to ještě oživení syna naimské vdovy a dcery Jairovy. A jak to v evangeliu bývá, nejde jen o svědectví věcí minulých, ale i o vzor a obraz dění současného, o pozvánku k němu.

Dnešní text – podobně jako setkání se samařskou ženou a uzdravení slepého od narození o nedělích předešlých – se čte nejprve s ohledem na čekatele křtu: jako povzbuzení k němu opravdu dojít. Čte se ale také s ohledem na všechny ostatní, třeba již dávno pokřtěné, a to s pohledem na blížící se obnovu křestního vyznání nás všech o Velikonoční vigilii, abychom své trojí „ano“ a „věřím“ mohli zkusit říci co možná nejupřímněji. Zkusme se proto všichni nyní zamyslet nad tím, co můžeme v dnešním krásném Boží slově číst, každý podle své vlastní životní situace.

Vyprávění o vzkříšení Lazara má v Janově evangeliu velkou (před)obraznou sílu. Je předznamenáním konečného vzkříšení mrtvých a Kristova vlastního zmrtvýchvstání. Pán Ježíš jako Boží Syn má moc křísit mrtvé, protože má moc jako jediný sám vstát z mrtvých. Nyní oživuje svého přítele Lazara, zanedlouho jedinečně vzkřísí své vlastní lidství a nakonec lidství všech svých věrných (a nechme stranou tajemství, kdo všechno a jakými způsoby tito „jeho věrní“ jsou). Na vzkříšení mrtvých zaměřuje naši duchovní pozornost i čtení první, starozákonní zaslíbení z pera proroka Ezechiela.

Nicméně v případě Lazara – podobně jako u ostatních dvou novozákonních zázraků oživování mrtvých – nejde o stejný druh vzkříšení jako v případě Kristova zmrtvýchvstání anebo ani jako v případě očekávané spásy duše po smrti a vzkříšení těla na konci věků.

Lazar je zázračně oživen, ale vrácen ještě zpět do tohoto života. Jeho nový život je vlastně ten samý jako předtím. Je vrácen do stejného života, jaký žil a který jednou bude stejně uzavřen smrtí. Lazar znovu zemře a teprve pak bude jeho duše vzata do nebe a na konci věků dovzkříšeno i tělo; už starou křesťanskou tradicí je uctíván jako svatý, jako svatý Lazar.

Na druhou stranu jeho pozemský život dostal tímto zázrakem bezpochyby docela novou kvalitu: Lazar už nadosmrti bude ten, který byl Kristem zázračně vzkříšen. Tato událost, můžeme legitimně fabulovat, určitě nějak ovlivnila celý zbytek jeho života. I jeho přátelství s Kristem muselo dostat novou dimenzi. I podle starých legend se Lazar následně stal věrným vyznavačem a hlasatelem Krista zmrtvýchvstalého a měl nakonec zemřít mučednickou smrtí za Domiciánova pronásledování.

Ne nepodobné Lazarovi by to mělo být i s námi, s naší vlastní křestní, křesťanskou proměnou. Spolu se svatým Pavlem přeci vyznáváme, že ve křtu bychom měli umírat starému způsobu života (hříchu, sobectví, zlu, svévoli, nevíře) a měli bychom být vzkříšeni Boží milostí k životu novému (k víře, naději a lásce, k následování Krista). Nový život po křtu se však také odehrává stále na této zemi, často dokonce ve stejném prostředí a se stejnými lidmi jako před ním. Read More »

Milé sestry, milí bratři,

na čtvrtou neděli postní – na neděli Laetare, pojmenovanou podle vstupního verše mše svaté Laetare, Jerusalem, česky „Vesel se, Jeruzaléme“ – máme před sebou co tři roky evangelium o uzdravení slepého od narození. Může se číst dokonce každý rok, zvlášť jsou-li v kostele ti, kteří se připravují na křest o blížících se Velikonocích. Už raná církev totiž v tomto Ježíšově zázraku, tak plasticky popsaném evangelistou Janem, přečetla jakýsi prototyp procesu uvěření vrcholícího křtem (biřmováním a eucharistií), prototyp cesty, která se v mnohém podobá zázraku dání zraku slepému, zázraku, který není docela nepodobný novému stvoření. Podobně jako první člověk, Adam, doslova „ze země vzatý“, i nová vidoucí existence slepce povstává z bláta, které Ježíš bere do rukou, z bláta a sliny, z prachu země a vody. I křest se děje vodou, voda v Janově evangeliu je symbolem, obrazem Ducha svatého.

Evangelista Jan dnešní Kristův zázrak představuje také jako naplnění dvou starých Izaiášových proroctví:  Že Mesiáš, až přijde, opravdu navrátí slepým zrak, že ubozí slepí prozřou, zatímco ty, co si myslí, že vidí, a přitom ho schválně nerozpoznají, třebaže duchovní elity, nechá v jejich slepotě. «Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli» říká Kristus v evangelistově podání sám. Slepý od narození je uzdraven, zdánlivě vidoucí farizeové zůstávají ve své skutečné slepotě.

Dání či navrácení zraku je bezpochyby něco velkolepého a jen slepý ví, jak moc: Bez zraku není možné vidět nic, ani tvary, ani barvy, ani krásu, ani nic jiného. Zrak je právem považován za nejdůležitější ze všech tělesných smyslů, a v jistém smyslu za jakési shrnutí i všech ostatních. Což se například odráží i ve způsobu, jak metaforicky používáme dvojici „viditelné“ versus „neviditelné“.

Podobně je tomu i u smyslů duše: I duchovní zrak je jakýmsi shrnutím všech ostatních. Vidoucí, vnitřně vidoucí je pak ten, který (všemi) svými duchovními smysly zakouší, co smyslům tělesným uniká. «Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné» zní přeci veleznámý citát Saint-Exupéryho Malého prince. A co našim tělesným smyslům často uniká, není nikdo menší než Bůh sám, nejdůležitější ze všech, nejhlubší podstata a základ všeho. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jelikož až od třetí neděle postní se začnou evangelijní čtení lišit dle jednotlivých liturgických cyklů s jejich duchovními důrazy, na dnešní druhou neděli postní rok co rok slyšíme evangelijní svědectví o téže události, o proměnění Páně na hoře: Pán Ježíš bere tři ze svých učedníků, Petra, Jakuba a Jana, na vysokou horu (tradicí ztotožňovanou s horou Tábor), aby byl před jejich zraky proměněn. Apoštolům zazáří z Ježíšova lidství jeho Boží sláva a je jim ukázáno, že Kristus je naplněním celého Zákona (proto s ním vidí Mojžíše) i proroků (proto Eliáš). Učedníci mohou odtušit a zakusit cosi z nebeské blaženosti (proto Petr zvolá «je dobře, že jsme tady»). Vše se děje i z toho důvodu, aby až sestoupí z hory a přijdou chvíle těžké a chvíle temnot, čerpali z této vzpomínky Boží sílu a předávali ji dál. Stalo se tomu tak jednou za přibližně tři roky Kristova veřejného působení. Ne nepodobně tomu bude možná i u nás, v naší vlastní duchovní zkušenosti…

Evangelium sice každoročně svědčí o téže podivuhodné události, liší se však dvě biblická čtení předcházející. Letos je svědectví o proměnění Páně v prvním čtení předznamenáno úryvkem ze začátku 12. kapitoly knihy Genesis: „Povolání Abraháma, respektive ještě Abráma“. Je to vlastně samotný začátek vlastních biblických dějin, začátek dějinné zkušenosti Izraele s Bohem, neboť předešlé příběhy byly jen pradějinami, jakousi biblickou obraznou etiologií současného stavu světa a člověka, reprezentující spíše základní všelidskou náboženskou zkušenost.

Ostatně i v samotné logice biblických příběhů představuje povolání Abraháma nový začátek, který už není zkušeností všech, celého lidstva, jak tomu bylo až po stavbu Babylónské věže, ale novost se začíná odvíjet od zkušenosti Boha jednoho jediného a následně jeho potomstva. Je to zkušenost prvního patriarchy, následně kolektivní zkušenost jeho rodu, jednoho malého národa Izraele, která, přijatá, se bude postupem času očišťovat, prohlubovat, zpřesňovat a vlastně i zpředmětňovat – o tom je celý Starý Zákona – , až vyvrcholí v příchodu Krista, v setkání s vtěleným Božím Synem v Zákoně Novém. Tehdy se jedinečná zkušenost Boha otevře, nabídne opět všem lidem. Zkušenost lidská, v životě a dějinách prožitá a stále nově prožívaná, do jisté míry hmatatelná, jež přitom vždy zůstane zkušeností transcendentní, setkáním s Bohem.

První čtení a evangelium tak mají leccos společného, ostatně proto se dnes oba texty čtou. V obojím případě – byť události časově dělí nějakých tisíc osm set let – se  jedná o Boží-sebe-zjevení-se a o jeho určité rozpoznání a přijetí ze strany člověka. V obou případech však – u (tehdy ještě) Abráma a u tří apoštolů – této jejich život proměňující, transformující zkušenosti Boha předchází výzva se někam vydat. Zejména v případě praotce zazněla naprosto zásadní výzva «vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu». Autentické zkušenosti Boha tak předchází výzva dání se do pohybu, Bůh se dává poznat a zakusit pohybujícímu se člověku. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení z knihy Genesis se před námi rozevřela část vyprávění o prvotním hříchu, o pádu prvních lidí, Adama a Evy. Je to text, který je dobré číst předně jako obraz. Jako jakousi Bohem inspirovanou etiologii, vysvětlení původu následného stavu porušenosti lidské přirozenosti, která lidstvo provází od samých počátků až do současnosti. Porušenost lidství je stav, který teologická reflexe nazvala dědičným hříchem, který se projevuje, je zakoušen zejména jako ona neblahá moc v člověku strhávající ho ke zlu. Jako mohutnost, která člověka stále znovu a znovu vábí se před zlem, ďáblem sklonit. Moc, jež ho stále znovu a znovu odtrhává od Boha, lidí, světa, sebe samého. Diabolos („ďábel“) znamená „roztrhač“, „rozhazovač“ a sátán („satan“) „nepřítel“.

Následný žalm 51. je snad nejznámějším kajícím žalmem celého Starého Zákona lkajícím právě nad slabostí a hříchem člověka, odkázaného tak na Boží milosrdenství.

Ve druhém čtení z Listu Římanům apoštol Pavel rozvíjí tezi, pravdu víry i zkušenosti, že porušenost hříchem se týká opravdu všech lidí a že tudíž není žádného člověka – necháme-li stranou pozdější katolickou víru o Neposkvrněném Početí Panny Marie – , který by se mohl této porušenosti vyhnout a sám z porouchanosti vymanit. Žádný člověk se nerodí jako „nepopsaná tabule“ (tabula rasa). Vedle mnoha dobrého neseme ve své niterné, genetické i psychosociální výbavě i mnohé negativní sklony vypěstované či předané našimi předky a okolím. Proto «všichni zhřešili», říká Pavel, a všichni lidé bez výjimky potřebují Boží odpuštění, Boží spásu, ať už si to uvědomují či nikoli. Spásu všem nabízí Pán Ježíš a jedinečným (nikoli jediným) způsobem zprostředkovává křesťanství.

Nicméně ani Kristus lidské srdce neuchrání, nechce uchránit od pokušení. Ani od pokušení vnějších přicházejících ze světa a od lidí, ani od pokušení vnitřních vycházejících z člověka samého. Proč tomu tak je, zůstane tajemstvím, ale i taková je prostě lidská svoboda. Ostatně je přímo katolickým dogmatem, že člověku i po křtu, respektive po ospravedlnění Kristovou milostí, je i nadále ponechána „hříšná žádostivost“ (concupiscentia).

A protože právě o pokušeních bylo dnešní evangelium (jako ostatně vždy na první neděli postní), zkusme předně na ně zaměřit dnes svou pozornost…

Pokušení Páně na poušti najdeme velmi podobně převyprávěná jak u Lukáše tak u Matouše. V obou svědectvích ďábel přichází ke Kristu na poušť po jeho čtyřicetidenním postu a třikrát ho pokouší, při tom cituje Písmo zneužívaje je a Kristus Písmem odpovídá dávaje mu pravý smysl, pokušením nepodlehne. Pokušení jsou tři, jen s různým pořadím a záměnou místa – hory nebo chrámu – u druhého a třetího. U Lukáše je posledním pokušením skok z vrcholu chrámu, zatímco u Matouše je to nabídka všeho bohatství světa z vysoké hory.

Kristova pokušení můžeme číst mnoha způsoby, ale také třeba tak, že si sami sebe představíme: Read More »

Milé sestry, milí bratří,

začněme dnes čtením druhým. «Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy!» jsou jeho úvodní slova.

Chrámem Božím svatý Pavel – v kontextu Prvního listu Korintským – patrně myslí nejprve celou křesťanskou obec. Vždyť v úvodních kapitolách vícekrát se zármutkem hovoří o bolestném rozdělení v korintské církevní obci, o rozdělení do různých antagonistických skupin hlásících se k tomu či onomu kazateli. Ostatně i v dnešním úryvku Pavel napomíná, aby se nikdo nechlubil lidmi s odůvodněním, že všichni hlasatelé – Pavel, Apollos i Petr – evangelia patří všem, neboť všichni patří Kristu, který je v Bohu.

Chrámem je tedy společenství církve, už v Novém Zákoně proto příznačně nazvané «shromáždění Pánovo» (ekklésía kyraiké), neboť Pán Ježíš v ní přebývá. Rozbíjení jednoty církevního společenství, zejména z důvodů prosazování sebe či z pouhých sympatiích k tomu či onomu proudu, je ničením, před kterým Pavel varuje, zejména pokud jde o první adresáty listu.

To je jistě legitimní interpretace a také vždy více nebo méně aktuální, zvlášť když apoštolova varovná slova nevztáhneme jen na církev a její komunity, ale nějak i na všechna ostatní lidská společenství. Ani ta přeci není dobré bezdůvodně a jen z nějakých osobních důvodů ničit a rozkládat, zvlášť pokud jsou nějak dobrá a lidé se v nich cítí dobře.

Pod chrámem Božím můžeme ale číst i každého člověka, jeho lidství, jeho tělo. Že celý člověk i ve své tělesnosti je chrámem Božím, je také velké novozákonní téma. Chrámem bylo nazváno samotným Kristem nejprve jeho vlastní lidství, jeho vlastní tělo. A tím pádem i lidství každého člověka. Zdůrazníme-li dvojsložkovost člověka, pak především jeho tělo nesoucí duši z lidství Bohu nejpodobnější, duši, v níž je dech Božího života, jež je dechem Hospodinovým a tělo jeho chrámem.

Oba výklady chrámu Božího – komunitní i individuální – se tak nejen nevylučují ale navzájem doplňují.

Slova «Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy!» nejsou tedy jen nějaké rétorické talion (vyřčení trestu s představou, že zlo se – jako jakýsi bumerang – vrací tomu, kdo je spáchal), nýbrž vycházejí ze základního křesťanského přesvědčení, proč není možné společenství lidí ani žádného jednotlivého člověka ničit: Protože každý člověk je Božím chrámem už proto, že je člověkem. Od okamžiku vtělení Božího Syna Bůh nově přebývá v každém člověku. Lidství každého člověka je tajemně zahrnuto do lidství Božího Syna. «On, Boží Syn, totiž svým vtělením se určitým způsobem spojil s každým člověkem» čteme v koncilní pastorální konstituci o církvi v dnešním světě Gaudium et Spes. Read More »