Slovo k povzbuzení na neděli 28. ledna 2024, na 4. neděli v mezidobí – B

Led 28, 2024   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 28. ledna 2024, na 4. neděli v mezidobí – B

Milé sestry, milí bratří,

v dnešním evangelijním úryvku, stále ještě z počátků Ježíšova veřejného působení podle Markova sepsání, máme před sebou Krista, který nejen koná mocné činy, zázraky, ukazující na jeho Boží moc, ale také jako toho, který se stejnou Boží mocí mluví a učí o Bohu a o člověku. «Co je to? Nové učení a s takovou mocí!» žasnou lidé. I slovo k Ježíšovu působení patří, i takového Mesiáše – jako nového Božího proroka, zjevitele Boha a učitele – jeho současníci čekali. «Hospodin, tvůj Bůh, ti vzbudí proroka… z tvého středu, z tvých bratrů, toho budete poslouchat» četli i oni v Deuteronomiu, jako slyšíme my dnes v prvním čtení.

V něm zazněla i celkem silná a varovná slova: «Prorok, který by se opovážil mým jménem říkat, co jsem mu neporučil, nebo který by mluvil ve jménu jiných bohů, takový prorok musí zemřít». Byla nejprve adresována těm, kteří se považovali za proroky v době vzniku Deuteronomia, někdy koncem 7. století př. Kr. Nicméně jako součást Božího slova zní stále. Proto jsou určena i nám, zvlášť takovým, kteří by se nějak považovali – mezi svými blízkými či dokonce na veřejnosti – také za proroky.

Prorokemsice být nějak každý z nás, jsme-li lidé, jsme-li křesťané. «A jako pomazal svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, na kněze, proroka a krále, označuje posvátným olejem i tebe, neboť patříš ke Kristu navěky» zaznívá při každém křtu malého dítěte, dospělý je na tomto místě biřmován. Ale ne prorokem samozvaným a už vůbec ne špatným.

Kristus jako Boží Syn – vyznáváme – je vtěleným Slovem Božím, proto Prorokem v nejvlastnějším slova smyslu. Celou svou osobou a celým svým působenímmluvením je zjevením, promluvením samotného Boha, vyslovením se Otce, verbalizací Boží lásky. Skrze lidství Kristovo zní samo Slovo, v něm k nám mluví Bůh-Otec, Láska.

Máme-li být křtem a vším, co ke křesťanskému duchovnímu životu patří, s tímto Slovem, Kristem jedinečně bytostně a nerozlučně spojeni (a kéž bychom z tohoto spojení také aspoň nějak žili), pak by se prorocký charakter měl i nějak projevit.

Kristovými proroky jsme pozváni být ve svém bytí, žití i jednání. Ne samozvanými, ale Bohem poslanými. A jako poslaní, povolaní k životu – víře, naději a lásce – se máme i chovat i vyjadřovat. Slovem i životem svědčit o Bohu a dobru, o Pánu Ježíšovi, vyslovené Boží dobrotě. Ty by měly znít z našeho života. I z našeho mluvení, psaní a vyjadřování se slovy, ta by měla být zvlášť prorocká.

Slova jsou nositeli obsahu, základním prostředkem komunikace, vzájemného sdílení a porozumění si. Vyjadřují poznané a cítěné, předávají obsah, vysvětlují a ozřejmují (vlastní) činy, komunikují je, činí vyslovené sdíleným. Pravda, současně – vzhledem k ne plné shodě jsoucího, poznaného, myšleného a vysloveného – jsou také i zdrojem nedorozumění.

Zvlášť ve verbální komunikaci tak máme chtít být – i navzdory vší své omezenosti a pádům – aspoň nějak jakoby proroky, „mluvčími jménem“ Dobrého Boha. A to jak v osobním kontaktu, který pro komunikaci vždy musí zůstat zásadní, tak ale i ve světě virtuální komunikace, na internetu, na sociálních sítích. Tam všude by mělo naše mluvení a psaní aspoň nějak svědčit o Kristu, ať už přímo či nepřímo. Naše vyjadřování se by mělo být Božím Duchem vnuknuto, vdechnuto, inspirováno, Duchem Boží lásky, Hlasem Slova. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 21. ledna 2024, na 3. neděli v liturgickém mezidobí – B

Led 20, 2024   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 21. ledna 2024, na 3. neděli v liturgickém mezidobí – B

Milé sestry, milí bratří,

 

nazývá-li se dnešní třetí neděle liturgického mezidobí nově Nedělí Božího slova a má-li jí i být, zkusme tedy zaměřit svou pozornost na text evangelia.

Otevíráme v něm Markovo sepsání, bude nás provázet po většinu roku. Je nejkratším, nejprůzračnějším a patrně nejstarším evangeliem, proto možná i nejjednodušším k naší četbě. Dnes máme před sebou úryvek z první kapitoly, jakousi souhrnnou zprávu o začátku Ježíšova veřejného působení a svědectví o povolání prvních učedníků za apoštoly. Starozákonní čtení o Jonášově kázání v Ninive, vyprávění o prorokově volání Ninivanů k obrácení, zaciluje naši pozornost zejména na první dva verše evangelijního úryvku, na slova vložená do úst samotnému Pánu Ježíšovi: «Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu».

Nevztahují se jen na první dny a týdny Kristova působení v Galileji, nýbrž na evangelium celé. Shrnují, co všechno Pán Ježíš přinesl na zem, co učil a svými činy potvrzoval, k čemu člověka zavolal, pozval a stále volá a zve.

Zároveň tato slova plní i funkci jakéhosi antického incipitu. Jsou „vstupní branou“ k četbě celého evangelia, k jeho snazšímu porozumění a přijetí. Zvou nás začíst se, zaposlouchat se do celého Markova vyprávění, abychom nakonec spolu se setníkem pod křížem ze závěru evangelia mohli také aspoň nějak vyznat: «To byl vpravdě Boží Syn». Ne nadarmo je tento setník uctíván jako svatý a dostal také jméno, svatý Longin.

 

Připomeňme si proto několik – asi známých a určitě již mnohokrát různě rozebíraných –  momentů tohoto dvojverší, včetně nuancí jazykových:

«Naplnil se čas (peplérótai ho kairos. V řečtině je pro «naplnil se» použit tvar peplérótai, což je jazykově perfektum pasiva. Slovesný čas perfektum v řečtině vyjadřuje dokonavost, naplněnost minulého děje s důsledky pro současnost: Kristovým příchodem je tak jednou provždy naplněn čas. Kairos – narozdíl od slova chronos, času lineárního – znamená pak především „čas příhodný“: Jím, časem příhodným se doba po Kristově příchodu tedy jednou provždy stává. Protože Kristus jednou přišel a je zde stále.

«A přiblížilo se království Boží (kai éngiken hé basileiá tú Theú. Proto je čas skutečně a Božsky naplněn. Éngyken («přiblížilo se») je opět tvar perfekta, tedy dokonananého minulého děje majícího důsledky pro přítomnost: Boží království se přiblížilo a od té doby je blízko, protože Kristus je nám stále tajemně blízko. On je Boží království in persona, Boží království, které pro nás lidi začíná a spočívá ve vztahu s Pánem Ježíšem. Ve vztahu, který nám otevírá svět Boží, nabízí Boží sílu a štěstí, ve vztahu, který má sílu nás proměnit k lepšímu, aspoň nějak, nechat více vládnout Boha a Lásku v našem životě. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 14. ledna 2024, na 2. neděli v liturgickém mezidobí – B

Led 14, 2024   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 14. ledna 2024, na 2. neděli v liturgickém mezidobí – B

Milé sestry, milí bratří,

 

zkusme dnes zaměřit svou pozornost nejprve na čtení starozákonní. Je z První z knih Samuelových. Ty nás přenáší na přelom 2. a 1. tisíciletí př. Kr., na začátek doby královské. Jejich ústřední postavou, jehož jméno i obě knihy nesou, je prorok Samuel, který se narodil původně neplodné Chaně a jejímu manželovi Elkánovi. Samuel pomaže Saula i Davida za krále a stane se jim zvěstovatelem a interpretem Božích úradků.

Samuel byl jako chlapec dán na výchovu ke knězi (či veleknězi) Elímu do svatyně v městě Silo na severu Judska. Svatyně byla jednou z předchůdkyň jeruzalémského chrámu, byla v ní uchovávána Archa úmluvy, koncentrující tajemnou Hospodinovu přítomnost (onu šekíná) uprostřed jeho lidu.

Malý Samuel má v noci mystické slyšení Boha. Myslí si, že ho volá Elí, proto běží nejprve za ním. Kněz mu nadvakrát řekne, že ho nevolal, pošle ho spát, než pochopí, že s chlapcem komunikuje sám Bůh: «Jdi (znovu) spát. Bude-li pak volat, řekni: Mluv, Hospodine, tvůj služebník poslouchá» poradí mu.

Kněz Elí ve Starém Zákoně není až zas tak jednoznačně kladnou postavou. Jeho synové Chofní a Pinchas žili nezdárným způsobem života, nakonec způsobili znesvěcení Archy, když ji vzali do boje proti Filišťanům. Elí ani jako velekněz nezasáhl. Navíc vzhledem k archaickému přesvědčení, že neduhy otců se vždy projeví na údělu jejich synů, špatný konec synů mohl být způsoben i nějakou jinou jeho vinou.

Přesto však nyní, v rozhodující chvíli, dokáže malému Samuelovi dobře poradit, dokáže rozpoznat, co se děje, je schopen chlapce nasměrovat na Boha. I tím, že byl schopen změnit názor, nechat se přesvědčit skutečností. Vždyť si nejprve myslel, že chlapec má mámení či sen, přesto dokázal uznat svůj omyl a rozpoznat, že Samuela volá sám Bůh. Podobnou schopnost prokázal ostatně dokázal i několik let předtím, když Samuelova matka Chana se ještě v bolesti nad svou neplodností modlila před svatyní. I tenkrát si Elí nejprve myslel něco jiného, že je opilá. Když ale zjistil, že tomu tak není, dokázal jí požehnat, aby se dítě narodilo.

V tom všem je Elí dobrým příkladem a velkou útěchou. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 7. ledna 2024, na svátek Křtu Páně – B

Led 7, 2024   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 7. ledna 2024, na svátek Křtu Páně – B

Milé sestry, milí bratří,

 

slavíme svátek Křtu Páně. Rozevírá se před námi evangelijní svědectví o Ježíšově křtu v řece Jordánu, v 15. roce vlády císaře Tiberia, v roce 27 nebo 28. Křtem končí Kristův skrytý život v Nazaretě, jeho dětství a mládí. Máme jej dnes před sebou už ne jako malé dítě, ale jako dospělého a zralého muže. Začíná jeho veřejné působení.

Dnešním svátkem proto končí i doba vánoční, letos nejkratší možná, zítra začne liturgické mezidobí.

O Kristově křtu čteme s různými důrazy a s trochu jinak popsanými detaily ve všech čtyřech sepsáních evangelia. Svatý Marek, ze kterého čteme letos, o něm svědčí ze všech čtyř evangelistů snad nejprostším a nejprůzračnějším způsobem (jako ostatně o celém Kristově životě a působení). Je to jen pár slov, ale i v nich je obsaženo vše podstatné. Jan Křtitel připravuje lid kajícím křtem vodou na vystoupení Mesiáše, ukáže na něj, pokřtí ho, otevře se nebe a zjeví se Boží Trojice.

Ježíšův křest je evangelijní události i prototypem křesťanského křtu vodou ve jménu Trojice. Tak jej četla už i nejstarší křesťanská exegeze. Pán Ježíš přeci nepotřeboval být pokřtěn, a už vůbec ne na odpuštění hříchů. Jako Boží Syn je přímo zrozen z Otcejako člověk nám byl podobný ve všem, ovšem kromě hříchu. Věříme.

My jsme ale Kristův křest potřebovali, neboť právě jím byl ustanoven jedinečný způsob, jak se nám otevírá svět Boží, jak nám mohou být odpuštěny hříchy a my proměňováni k lepšímu, zbožštěni, necháme-li se: Svátostí křtu, jehož voda je i onou vodou vytrysklou z Beránkova boku na kříži, smývající hříchy celého světa.

V Kristově křtu se zjevuje jeho boholidství i celý jeho úděl: Ponoření do vody ukazuje na smrt, vynoření z ní na zmrtvýchvstáníhlas z nebe na jeho Božství.

I ve svátosti křtu je nějak obsažen celý základ naší křesťanské existence: Odpuštění hříchů, připodobnění Kristu, počátek svátostného vztahu s Bohem, proměna nitra.

Staří otcové tak o Ježíšově křtu mluvili i jako o „proleptické události“, která v sobě obsahuje očekávané, předjímá a předznamenává budoucí. Tak tomu bylo u Kristova křtu, takovou sílu má i svátost našeho křtu. Proto je „první a nejdůležitější svátostí“.

 

To vše je asi pravdivé, ale v praxi je tomu, zdá se, přeci mnohdy bohužel dost jinak, může si leckdo oprávněně postesknout.

Vždyť mezi křesťany nejsou jen dobří lidé, ale i zlí. A nezdá se, že komunita křesťanů by byla vždy o mnoho laskavější než okolní svět. Někdy je dokonce možná ještě horší. I mezi námi křesťany se přeci dějí i věci zlé. A naše chování je leckdy daleko od ideálů evangelia. Ostatně nejedna strašlivá válka – i obě světové – vznikla (a stále vzniká) i v křesťanském prostředí, aspoň původně.

I v každém z nás, byť se považujeme za křesťany, se přeci různě mísí dobro a zlo, světlo a tma, ctnost i neřest, síla i slabost. A to i po křtu, navzdory křtu, třeba u někoho i v dospělosti přijatému. Navzdory tolikerým zpovědím, kostelu a všemu ostatnímu. Read More »

Slovo k povzbuzení na pondělí 1. ledna 2024, na slavnost Matky Boží, Panny Marie

Led 1, 2024   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na pondělí 1. ledna 2024, na slavnost Matky Boží, Panny Marie

Milé sestry, milí bratří,

 

rok co rok se připomíná, jak dnešní den je duchovně pozoruhodný a bohatý…

Zaprvé je posledním dnem vánočního oktávu prodlužujícího oslavu Kristova narození na osm dní. K tomu se vztahuje první část dnešního evangelijního úryvku, jež nás znovu přenesla do Betléma, kam přispěchali pastýři «a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích».

Zároveň je ale již osmým dnem poté. Osmého dne po narození měl být v Izraeli každý chlapec obřezán a dostával své jméno. Tak je obřezán i Kristus a dostává jméno Ježíš, doslova „Bůh je spása“. O této události byla poslední věta dnešního evangelia. Dříve se 1. ledna slavil svátek Obřezání Páně.

Zatřetí je dnešek i prvním dnem nového občanského roku, což liturgie také zohledňuje, a to zvlášť v prvním čtení s árónským požehnáním z knihy Numeri.

Především však dnes máme slavnost Matky Boží, Panny Marie. Ve čtení druhém z listu Galaťanům jsme slyšeli: «Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna narozeného z ženy». A hlavně celá dnešní bohoslužba mateřství Panny Marie připomíná a slaví. «Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky, abychom tě chválili a oslavovali a abychom ti děkovali také za blahoslavenou Matku, Pannu Marii, zvláště dnes, když slavíme její mateřství» se modlí kněz v prefaci.

Oslavujeme tedy Pannu Marii. Stala se branou, jíž do dějin a lidských životů jedinečně sestoupil Boží Syn, když ona se stala jeho matkou. Z ní Boží Syn přijal lidství se vším, co k němu patří.

A jelikož Božství a lidství v Kristu jsou nerozlučitelně, neoddělitelně a přitom nesmíšeně spojeny v jedné jediné osobě, můžeme Pannu Marii nazývat Matkou Boží, Bohorodičkou (Theotokos), jak tak věroučně závazně učinil již Efezský koncil roku 431.

A protože Kristus do svého lidství zároveň přijal nějak i to naše, můžeme Pannu Marii skutečně vzývat i jako matku našimatku církve, jak učí se zvláštním důrazem třeba poslední koncil, Druhý vatikánský.

Mariino mateřství je hlavním důvodem všeho ostatního, co se v souvislosti s Pannou Marií stalo, co o ní věříme, co o ní čteme na stránkách Nového Zákona a co o ní v posvátné a liturgické tradici vyznáváme, proč ji vůbec – zvlášť dnes – oslavujeme a vzýváme. Boží mateřství Mariino je důvodem celé úcty k ní, důvodem, že ji «budou blahoslavit všechna pokolení», oné „nadúcty“ (hyperdouleia), která je jí od starokřesťanských dob prokazována.

To vše a jistě mnohem víc si dnes – rok co rok – připomínáme, to vše a mnohé další dnešní bohoslužba před námi zpřítomňuje, před námi rozevírá. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 31. prosince 2023, na svátek Svaté rodiny – B

Pro 30, 2023   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 31. prosince 2023, na svátek Svaté rodiny – B

Milé sestry, milí bratří,

 

dnešní svátek – Svaté rodiny, Ježíše, Marie a Josefa – nepatří mezi ty největší vánoční, jakými jsou slavnosti Narození Páně, Matky Boží Panny Marie či Zjevení Páně. Nepatří dokonce ani mezi ty starobylé vánoční svátky svatých, jako svatého Štěpána, Jana Evangelisty anebo Mláďátek betlémských. Začal se slavit až v 17. století, během století 19. se jeho slavení rozšířilo a teprve v roce 1920 byl zaveden jako závazný pro celou církev. Nejprve se slavil v neděli po Třech králích, nyní ho máme v neděli vánočního oktávu. Aby byl podtržen jeho biblický vánoční základ: Prostředí, do kterého se Boží Syn jako člověk narodil a ve kterém pak prožíval své dětství a vyrůstal, je prostředím lidské rodiny, prostředím živých lidí, Panny Marie a svatého Josefa.

Proto se dnes v jednotlivých liturgických cyklech čtou také evangelijní úryvky hovořící o Ježíšově dětství: O útěku do Egypta (to se četlo loni), o přinesení Ježíše čtyřicet dní po narození do chrámu (o tom slyšíme letos) a pak o dvanáctiletém Ježíši v chrámě (to se bude číst příští rok). Více toho v Novém Zákoně o Ježíšově dětství, následujícím po jeho narození, vlastně ani nemáme.

Boží Syn se vtělil a narodil do lidské rodiny, i když docela specifické, v ní žil a vyrůstal a z ní pak vešel do světa. Zkusme proto krátce porozjímat právě o rodině, o jejím významu, o tom, co rodina je a čím vším může být. Jak vzhledem k dnešnímu svátku, k vánoční době, tak i vzhledem poslednímu dni končícího roku.

 

Zahrajme si nejprve trochu s jazykem. V češtině je rodina odvozena od slov rod či rodit. Zdůrazňuje tak především původ, přirozené plození a rození dalších generací, příbuznost pokrevní v přímé linii. Latinská familia a z ní odvozené výrazy v novorománských jazycích zdůrazňují více sdílení života, blízkost, podíl na stejném údělu a úkolu, zahrnující všechny lidi žijící společně v jednom domě. Podobně například oikogeneiá řecky, přímo odvozená od slova oikos, „dům“, anebo hebrejská mišpachá či mišpoché v jidiš.

Buď jak buď, rodina vždy znamená nějakou příbuznost, reálnou blízkost, vzájemnou závislost, trvalou či jen dočasnou společnou cestu životem. Read More »

Slovo k povzbuzení na pondělí 25. prosince 2023, na slavnost Narození Páně – v noci

Pro 24, 2023   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na pondělí 25. prosince 2023, na slavnost Narození Páně – v noci

Milé sestry, milí bratří,

jsou dvě křesťanské bohoslužby, které se mají slavit opravdu v noci: Půlnoční bohoslužba Narození Páně a velikonoční vigilie Zmrtvýchvstání Páně. Obě bohoslužby skrze liturgické dění zpřítomňují, respektive oživují události, které se podle evangelia staly opravdu v noci: V noci se Kristus narodil, protože uprostřed ní, když nocovali u svých stád, se pastýřům zjevil anděl a zvěstoval jim, že se v Betlémě narodil Mesiáš; to můžeme nějak znovu prožít nyní. V noci Kristus vstal z mrtvých, protože v neděli ráno ženy objevily odvalený kámen a prázdný hrob, ze kterého Ježíš v noci z mrtvých vstal; to je zase obsahem velikonoční vigilie.

Kdy Kristus vstal z mrtvých, jsme schopni celkem dobře vypočítat: Bylo to o židovských velikonocích roku 30, v době jarní rovnodennosti. Kdy přesně se Kristus narodil, nevíme. Nejspíše to bylo o nějakých sedm let dříve, než počátkem šestého století vypočítal jeden mnich, v roce minus sedm, možná i na podzim podle komety, hvězdy, která se v té době objevila. Ale že by to bylo v noci z 24. na 25. prosince, opravdu ne, to opravdu nevíme.

Proč se vánoce slaví na toto datum, je všeobecně známo:

Pro přirozenou symboliku zimního slunovratu, kdy světla začne zase přibývat; křesťanské svátky se zrodily na severní polokouli. «Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo» jsme slyšeli u proroka Izaiáše. Věříme, že v Božím dítěti Ježíši se to naplnilo, že on nám lidem přinesl světlo. To vnitřní, nehasnoucí.

Anebo se slaví v době zimního slunovratu proto, že v dny zimního slunovratu byl v Římě pohanský svátek Nepřemožitelného slunce. Křesťané výběrem tohoto data pro oslavu Narození Páně vyznali víru, že v Kristu se naplnilo staré proroctví, že nepřemožitelné světlo – Mesiáš – přijde na tento svět. Že Kristus je toto pravé Boží světlo, které pohanství tušilo a hledalo.

Anebo – podle jiného výkladu – za tím mohla být i představa, že Boží Syn přeci musel na svět sestoupit ve stejné době, jako z mrtvých vstal, k Bohu do nebe se vrátil. A jestliže se zmrtvýchvstání událo v době jarní rovnodennosti, pak i vtělení se mělo ve stejné roční době stát. Proto narození Božího Mesiáše muselo nastat o devět měsíců později, v době zimního slunovratu.

Buď jak buď, možná i tato nejistota ohledně data spadá do kategorie noci. Umocňuje, že narození Páně je zahaleno tajemstvím. Událo se, ale je to naše víra, jako to byla už i víra pastýřů, která dává prohlédnout noc, vidět za její háv, v betlémském Dítěti odtušit či dokonce spatřit Božího Syna.

Noc je důležitá. V její tmě je světla více než kdy jindy potřeba. Na druhou stranu, je to její tma, jež dává zřetelněji vidět světlo. Ve tmě se narodil Boží Syn, aby nám přinesl světlo. Ze tmy je Bůh někdy paradoxně snadněji naleznutelný. Podobně jako ho ve tmě ve chlévě nalezli pastýři, uvěřili v něj a zaradovali se velkou radostí. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 24. prosince 2023, na 4. neděli adventní – B

Pro 23, 2023   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 24. prosince 2023, na 4. neděli adventní – B

Milé sestry, milí bratří,

čtvrtá neděle adventní každoročně spadá do předvánočního týdne, který v bohoslužbě zpřítomňuje události narození Páně bezprostředně předcházející. Letos je tato bezprostřednost ještě umocněna, neboť dnešní odpoledne se již přehoupne do předvečera Narození Páně.  

Zvěstování Panně Marii, o němž slyšíme v evangeliu, není jen nejzásadnější událostí těchto dnů, ale – z křesťanského pohledu – celých dějin vůbec. Jde o vtělení Božího Syna, začátek Nového Zákona, rozdělující dějiny na dobu před a po Kristu, o událost činící z nich dějiny spásy pro všechny lidi. I proto se modlitba „Anděl Páně zvěstoval Panně Marii“ odříkává v poledne, v čase, který dělí den – jakoby dějiny v malém – na dvě jeho poloviny.

Boží Syn sestupuje do světa způsobem nadpřirozeným, možnosti stvoření přesahujícím: Panna počíná z Ducha svatého. Bůh je všemohoucí, může i toto učinit. A také učinil, věříme. I proto, aby bylo zřejmější, že Ježíš je Boží Syn, který sestupuje z nebe, přijímá člověčenství Bůh takto podivuhodně, zázrakem nad všechny ostatní.

Panenské početí je něčím, co sice dějiny a jejich možnosti zcela přesahuje, ale co se v dějinách reálně stalo. Evangelijní zvěst a celá křesťanská víra v Ježíše Krista narozeného z Panny svědčí o panenském početí totiž i jako o dějinné události. Ne jako o pouhém mýtu či obrazu, ale jako o něčem, co se skutečně, byť zázračně událo. Ano, jde samozřejmě i o symbol, ale v silném slova smyslu: Hození dohromady dvou světů, Božího a lidského.

Jistěže bychom nyní mohli připomenout celou škálu argumentů, proč v panenské početí můžeme a máme věřit. Za celé dějiny křesťanství, kdy bylo nekřesťanským okolím od starověku různě zpochybňováno a i vysmíváno, se jich formulovalo dost a dost. O nich si ale můžeme přečíst v řadě učených knih. Navíc tyto argumenty samy o sobě víru ještě nedávají, jen jí mohou pomoci.

Raději proto zaměřme svou pozornost na otázku, proč právě tato pravda víry – podobně jako víra v Kristovo skutečné zmrtvýchvstání – je pro celé naše křesťanství tak zásadní. I přestože by se Bůh – ve své všemohoucnosti – mohl vtělit i bez zázraku panenského početí, prostřednictvím přirozeného spojení muže a ženy, Josefa a Marie, chceme-li. Ale prostě se tak nevtělil, narodil se z Panny, tak se stal člověkem.

A to nejen proto, že panenské početí pochopitelněji ozřejmuje, kým Ježíš Kristus je: po otci Bohem a po matce člověkem, ve dvou svých přirozenostech. Ani jen proto, že díky panenskému početí Ježíšovo lidství není poskvrněno dědičným hříchem, předávaným – dle otců – tělesným plozením. Dokonce nejde ani jen o to, že ve víře či nevíře v panenské početí se jakoby koncentruje náš postoj k celé evangelijní zvěsti, k níž Boží zázraky také patří a která jako celek není jen alegorií Božího přicházení k nám, ale nejprve svědectvím zkušenosti toho, co se stalo.

Zásadnost naší víry v Boží vtělení skrze panenské početí spočívá spíše v samotné tajemné skutečnosti, že Bůh skrze ně svým Božím zázračným způsobem sestoupil do hmoty světa, do jeho času a prostoru, do lidství jednoho člověka Ježíše a tím i celého lidského rodu. Aby je proměnil k lepšímu a aby s námi lidmi tajemně vnímatelně a znovu zázračně zůstal, zůstal Bohem-s-námi, v křesťanství a i v mnoha dalších podobách. Což obojí – proměna i Boží přebývání – se děje jedině zázrakem, doslova za-zrakem, přesahujícím naše možnosti a slabosti. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 17. prosince 2023, na 3. neděli adventní – B

Pro 17, 2023   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 17. prosince 2023, na 3. neděli adventní – B

Milé sestry, milí bratří,

 

třetí neděle adventní – nazvaná podle vstupní antifony mše svaté Gaudete, „Radujte se“, parafrázující slova svatého Pavla – má mezi čtyřmi adventními nedělemi zvláštní postavení. Je, má být především o radosti. Nejen z blížících se svátků, letos – vzhledem k nejkratšímu možnému adventu – více než kdy jindy. Ale ještě více z toho, že Bůh je nám blízko, že jsme směli poznat Pána Ježíše, jeho Syna, z přátelství s ním. Slovy Písma, že spása je již blízko.

Už samotný charakter dnešní neděle tak můžeme vnímat jako impuls ke snaze otevřít se Bohu jakožto Radosti a zároveň ke zpytování svědomí, nakolik se o to snažíme a nakolik tak ze vztahu s ním ještě máme radost. Anebo, můžeme své zpytování zobecnit, nakolik ještě umíme jakoukoli radost prožívat, a to i z obyčejných dobrých věcí, nakolik chceme radost druhým lidem dávat, sdílet, anebo lidem radost ze života a vztahů aspoň nebrat.

I tak snad můžeme s užitkem slyšet vstupní antifonu jakož i výzvu dnešního druhého čtení «stále se radujte». S vědomím, že podmínkou k trvalé Boží radosti je souběžná snaha «varovat se zla, ať se objevuje pod jakoukoli tvářností», jak připomíná svatý Pavel.

 

V evangeliu, dnes podle Jana, máme před sebou – podobně jako minulou neděli – opět postavu Jana Křtitele. V jeho roli Předchůdce. Vyznává, že není ani Mesiášem, ani Eliášem, o němž se čekalo, že jeho návrat z nebe příchod Mesiáše předznamená, ale jen «hlasem volajícím na poušti: Vyrovnejte cestu Páně, jak řekl prorok Izaiáš».

Co to má být, jsme slyšeli minulou neděli: Stezky mají být narovnány, údolí vyvýšena, hory a pahorky sníženy, drsné uhlazeno. A to – z naší strany – jak ve vztahu k Bohu, tak i k druhým lidem a možná i celému světu. Aby Mesiáš mohl přijít.

Je jasné, že Kristovo kýžené a radost přinášející přicházení k nám je jiné než jeho jedinečný příchod v těle před více než dvěma tisíci lety. Ale jelikož Kristus je stále týž, nemůže mu být na druhou stranu zcela nepodobné. Proto také stále čteme Písmo, svědectví o jeho příchodu, a ptáme se, jak se asi chce uskutečňovat v našem životě. A jestliže tenkrát chtěl Kristus pro svůj příchod potřebovat Předchůdce Jana, aby připravil jeho současníky na jeho přijetí, ne nepodobně dnes, u nás.

Proto je Jan Křtitel v evangeliu před námi a volá po narovnání křivých cest života, zasypání propastí, snížení valů mezi Bohem i námi navzájem, zjemnění drsného v našich jednáních a vztazích. Aby Kristus mohl stále nově přicházet i do našeho života a světa.

Předchůdce ovšem také volá «mezi vámi (již) stojí ten, koho vy neznáte». Abychom opravdu a aktivně hledali Kristovy Boží přítomnosti, které již jsou mezi námi. V podstatných prvcích křesťanství, zvlášť ve svátostech, v eucharistii, v lidech, zvlášť v trpících, v celém světě a událostech v něm. A také v periferiích svého života i společnosti, kde Pán Ježíš, v Galilei, začal své působení. V potřebách lidí a světa. Všude tam, za vším a ve všem – více nebo méně – je totiž přítomen Bůh, a to jako Kristus. Stojí a čeká, jak zareagujeme, zda ho poznáme. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 10. prosince 2023, na 2. neděli adventní – B

Pro 10, 2023   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 10. prosince 2023, na 2. neděli adventní – B

Milé sestry, milí bratří,

 

na druhou a třetí neděli adventní stojí před námi postava svatého Jana Křtitele, rok co rok čteme o jeho vystoupení a působení na judské poušti. Jako Předchůdce Páně chce být i nám uprostřed adventu průvodcem a pomocníkem, abychom se dokázali otevřít novému Kristovu příchodu do našeho srdce a života, našich vztahů a činností. Kristovu přicházení, o které v adventní době jde.

To je samozřejmě jiné než jeho jedinečný příchod na svět před více než dvěma tisíci lety. Ale zároveň mu nemůže být zcela nepodobné. Je to přeci stále týž Kristus, který přichází. Proto jsou novozákonní svědectví vždy i jakýmsi prototypem Ježíšova přicházení do našeho nitra a působení v našem životě. Snaha odtušit, co to znamená, je ostatně jedním z nejdůležitějších smyslů četby Písma.

Z toho důvodu také platí, že podobně jako Jan Křtitel měl připravit své současníky k přijetí Mesiáše, tak chce připravit dnes i nás. Jeho vystoupení je «začátek evangelia o Ježíši Kristu», jak jsme dnes slyšeli od svatého Marka.

 

Vraťme se ale nejprve k dnešnímu čtení starozákonnímu. Nemáme před sebou úplně typické adventní zaslíbení příchodu Mesiáše a jeho působení, jak čteme na jiných místech knihy proroka Izaiáše. Přesto s ním souvisí. Čteme, jak prorok chce své posluchače potěšit«těšte, těšte můj národ, praví váš Bůh», říká – a touto potěchou následně vybídnout k přípravě na Hospodinův příchod: «Na poušti připravte Hospodinovi cestu… každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží, co je křivé, ať se napřímí, co je drsné, ať se narovná». Aby Mesiáš mohl přijít.

Je to začátek druhé části Izaiášovy prorocké knihy. Ta již není dílem samotného Izaiáše, proroka žijícího ve druhé polovině osmého století před Kristem. Autorem této části je jinak neznámý prorok prorokující pod Izaiášovým jménem na začátku babylónského vyhnanství. Většinou se mu říká Druhý Izaiáš a jeho kniha je pro svůj obsah nazývána Knihou útěchy. Fakt, že jeho proroctví zaznělo v době pro Izrael nejtěžší, na začátku poroby, ztráty svobody a vyhnanství v Babylónii, je důležité. Nikdo z jejích prvních posluchačů nevěděl, jak tento stav bude dlouho trvat a zda vůbec kdy skončí. Nakonec to trvalo déle než tři generace

Ano, ve všech dobách člověk potřebuje potěšit a povzbudit, potřebuje slyšet, kde skutečnou útěchu hledat: u Boha a jeho Mesiáše. Ale v dobách těžkých, zvlášť když ne a ne skončit, zvlášť když otevírají nové a nové nejistoty, ještě víc.

Při řekách babylónských tak Izrael nacházel útěchu u Boha, v Babylónii poznal, že není jiného boha, protože jiné nenašel, jen Hospodina. Jeho pomazaného (tedy mesiáše) nejprve rozpoznal v perském králi Kýrovi, který roku 538 dovolil svým ediktem návrat Izraele domů. Záhy po návratu z vyhnanství Izraelitům ale došlo, že nějaký Kýros ještě nebyl tím definitivním mesiášem a že tudíž je třeba čekat na nového, od Boha poslaného Mesiáše a s ním spojovat naději ve skutečně Boží potěšení. Read More »

Stránky:«1234567...35»