Slovo k povzbuzení na neděli 4. června 2023, na Slavnost Nejsvětější Trojice – A

Čvn 4, 2023   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 4. června 2023, na Slavnost Nejsvětější Trojice – A

Milé sestry, milí bratří,

na dnešní neděli, první po Letnicích, máme další slavnost, Nejsvětější Trojice. Že tomu tak rok co rok je, má svůj důvod: Po Adventu čekajícím, že Otec pošle Mesiáše, po Vánocích, svátcích jeho narození, po první části liturgického mezidobí Kristova veřejného působení, po Velikonocích a slavnosti Seslání Ducha Svatého si dnes připomínáme celou Boží Trojici, specifikum křesťanského vnímání Boha, Boha jako takového, «tajemství jeho vnitřního života», jak zaznívá v mešních modlitbách.

Víra v Boží Trojjedinost vychází ze základního sebe zjevení Boha, že více než cokoli jiného je Láska. Že Bůh je Láskou sám v sobě, která je vzájemným dáváním se a přijímáním osob Nejsvětější Trojice: Otec miluje Syna a vše mu dává, Syn zase miluje Otce a vše mu vrací a Duch Svatý je Láskou mezi oběma a z obou vychází.

Tak se Bůh zjevil a dal, nejen poznat. V plnosti v Novém Zákoně, odkud máme víru v Boha jako Trojici: Otec dává z lásky Syna, Boží láska je nám vylita do srdcí skrze Ducha Svatého. V náznacích a zahaleně Boží Trojici však můžeme číst již v Zákoně Starém, kdy Bůh se dává poznat skrze své Slovo (tedy Syna), jímž tvoří, a svou Moudrost (Ducha Svatého), kterou vše naplňuje a dává život. A ve stopách již v celém stvoření, které má svůj počátek, průběh a cíl, výšku, šířku a hloubku či látku, tvar a velikost, v lidské duši mající tři mohutnosti: poznání, volbu a vztah.

Vestigia Trinitatis, „stopy Trojice“ byly již od raného křesťanství souhrnně nazývány tyto náznaky a odrazy Boží Trojjedinosti ve veškerém bytí či starozákonních dějinách. S tím, že duše člověka je pro svou (aspoň člověkem vnímanou) jedinečnost přímo jejím „obrazem“, imago Trinitatis.

A je dobré si tyto stopy aspoň občas připomenout. A kdy jindy je k tomu příhodnější chvíle, než na dnešní svátek. Třeba i jako povzbuzení, že křesťanská víra v Trojici Boží není jen pouhou spekulací a biblickou formulací, když se Bůh odráží v celém „3D“ světě jakož i v našem vlastním srdci. A tím pádem jako povzbuzení, že svět je principielně dobrý, a to i navzdory tolikeré bolesti v něm přítomné, je-li stvořen Bohem, který je láskou. Nejen trojjedinost Boha a potažmo trojičnost všeho ale i podstatná dobrota celého stvořeného světa je přeci vlastní biblickému zjevení. Že nejsou dva stejně silné protichůdné principy, láska a nenávist, filia kai neikos, dobro a zlo, světlo a tma, den a noc, jingjang. Ale že láska a dobro jsou nakonec silnější, skutečně existující, věčné, jsou-li Boží. A to i tehdy, zdá-li se, že v čase na čas prohrávají, jako tomu bylo i na kříži Božího Syna.

A tak možná – s pohledem na skutečnost stop Boží Trojice a Lásky – stojí za to se dnes pokorně zamyslet i nad tím, jak je to s naší stopou, kterou se odrážíme do světa, kterou v něm zanecháváme. Jsme-li totiž jako lidé stvořeni k Božímu obrazu a podobě, k obrazu a podobě Boží Trojice, měli bychom po sobě zanechávat stopu aspoň nějak Bohu podobnou, Boží lásku odrážející, máme-li navíc kráčet životem přímo v Kristových šlépějích, jak čteme v Prvním listě Petrově. Ptejme se proto na kvalitu a druh stopy svých myšlenek, slov a činů, svých poznání, rozhodnutí a vztahů. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 28. května 2023, na Slavnost Seslání Ducha svatého – A

Kvě 28, 2023   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 28. května 2023, na Slavnost Seslání Ducha svatého – A

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle, zejména její bohoslužba, zpřítomňuje padesátý den od Kristova zmrtvýchvstání, desátý po jeho nanebevstoupení. Byl to židovský Svátek týdnů (Šavuot) připomínající dání Tóry na hoře Sinaj, den Letnic („na začátku léta“), kdy je seslán Kristem slíbený Duch Svatý. Jednou provždy. Jako Utěšitel a Přímluvce (Paraklétos), jako síla veškeré další Kristovy přítomnosti na zemi, zvlášť té tajemné v církvi a křesťanství.

V prvním čtení máme před sebou biblické svědectví o této jedinečné události. Pouze Lukáš – sám původem pohan, později spolupracovník svatého Pavla – nám o ní podává zprávu ve svých Skutcích apoštolů: Nejprve o podivuhodných průvodních jevech seslání Ducha Svatého, o hukotu, větru a ohnivých plamenech, následně o mluvení Duchem obdařených ve vytržení a v různých jazycích a o porozumění posluchačů, kteří je slyšeli mluvit (jakoby) «ve své rodné řeči». Kdybychom četli perikopu až do konce, slyšeli bychom i rozdílné reakce okolí: «(Jedni) žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?“. Ale jiní říkali s posměškem: „Jsou opilí“».

O Letnicích se tak naplnilo staré Joelovo proroctví, že Duch Hospodinův, od počátku stvoření ve světě přítomný jako Boží Moudrost a Dech života, bude (Mesiášem) seslán v posledních dnech na všechny lidí, a všichni se tak stanou Božími proroky. Naplnil se především Ježíšův slib, že místo něj bude seslán «jiný utěšitel (deuteros paraklétos)», který způsobí, že Kristus zůstane ve světě tajemně přítomen i po svém odchodu do nebe. Ježíšův slib, že zde bude jeho přítomnost, která si bude chtít stále podmaňovat lidská srdce a vést je k Bohu, dobru a lidem.

Biblické svědectví, že Duch Svatý je vylit na všechny v domě – na apoštoly i neapoštoly, muže i ženy – nám nejprve připomíná, že Bůh se opravdu chce dát všem, že Kristova blízkost chce být pro všechny. Je to Duch Svatý, který chce stále znovu a znovu z nebe snášet Božího Syna do srdcí a životů lidí. Boží Láska se chce znovu vlévat do nitra každého člověka, který se jí jen otevře, a dávat jeho životu nový Boží tvar uskutečňující se v činu víry, naděje a lásky. Což není nic jiného než ono kýžené rození se Krista v nás. Jež se může dít jen skrze Ducha.

Na toto vylití je však třeba také čekat, ztišit se v sobě a zároveň zůstat otevřen. Ne nepodobně těm, co byli v oné jeruzalémské místnosti o novozákonních Letnicích. Jak si něco takového představit, zkusil vystihnout i nejeden malíř. Kupříkladu takový Giotto, geniální italský malíř přelomu 13. a 14. století, jehož tvorba znamená již jakousi „první vlaštovku“ blížící se renesance, ve známé kapli rodiny Scrovegni v Pádově namaloval výjev Letnic tak, že apoštoly a ženy shromáždil do jakési místnosti, jejíž architektura spíše připomínala zahradní altán či přístřešek než dům v Jeruzalémě; byly to jen ozdobné é sloupy a nad nimi střecha. Šlo sice spíše o jakousi obecně používanou předrenesanční stylizaci – takto se „interiéry“ znázorňovaly i při jiných příležitostech – , nicméně v případě metafory horní místnosti jeruzalémského domu jakožto našeho srdce je Giottova freska více než výmluvná: Tak nějak – otevřené i zavřené – by mělo totiž být naše nitro před Bohem. Měla by mu být vlastní podstatná otevřenost Bohu, lidem a světu a zároveň určité ztišení, poodstoupení od všech vlivů světa, aspoň nějaké zavření se zlým zbytečnostem; obojího je k přijetí Boha, Božího Ducha potřeba… Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 21. května 2023, na 7. neděli velikonoční – A

Kvě 21, 2023   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 21. května 2023, na 7. neděli velikonoční – A

Milé sestry, milí bratří,

každá neděle je oslavou Kristova zmrtvýchvstání, Dnem Páně. V tom jsou si všechny během roku neděle rovny. Zároveň je ale každá neděle něčím jedinečná, liší se čímsi od ostatních, má svůj vlastní „nádech“. Nejvíce asi tím, v jaké je zrovna liturgické době. Jiné jsou tak neděle adventní, kdy si připomínáme čekání na Mesiáše, jiné neděle doby vánoční, prodchnuté radostí z jeho narození, o nedělích v liturgickém mezidobí je to zase jeho veřejné působení, o velikonocích je pak Kristovo zmrtvýchvstání zvlášť zdůrazněno. Na příští neděli zase připadají Letnice, oslava seslání Ducha Svatého.

Dnešní, již sedmá neděle velikonoční, má krom toho ještě jedno své specifikum. Je jedinou nedělí mezi čtvrteční slavností Nanebevstoupení Páně a Letnicemi, a do velké míry tak v sobě koncentruje celých těchto devět dnů. Její jedinečnost asi nejlépe odrazilo první čtení ze Skutků apoštolů. V něm jsme slyšeli, jak apoštolé spolu s Pannou Marií, dalšími ženami a Ježíšovými příbuznými tento čas trávili čekáním na «vyzbrojení mocí z výsosti», k čemuž je byl vyzval sám Pán Ježíš.

I pro nás všechny, nejen pro naše biřmovance, by náplní těchto dnů – svatodušní novény – mělo být vedle všeho ostatního aspoň něco tomuto biblickému čekání podobného. Měli bychom aspoň nějak čekat na ono «znovuvyzbrojení mocí z výsosti», připravovat se na nadcházející slavnost Seslání Ducha Svatého. Ve svém srdci – klidněme je chápejme jako svůj „osobní Jeruzalém“ – bychom měli vzývat Ducha svatého, pokorně prosit, abychom se znovu otevřeli jeho působení. Vždyť je to právě Duch Svatý, který je Boží silou Ježíšovy veškeré přítomnosti, nejen v celém křesťanství, ve světě a v církvi, ale právě i v našem vlastním srdci a životě. Duch Svatý je Božím živlem, silou všeho živého a dobrého, co jen ve světě i v nás je.

Není tudíž divu, že o působení Ducha Svatého jsou i obě zbývající biblická čtení.

První list Petrův, ze něhož je dnes druhé čtení, je jakýmsi shrnutím základů křesťanské víry a teologie. Je podivuhodnou katechezí o křesťanském životě, a to především pro dobu zkoušek; vzniká na začátku prvního pronásledování křesťanů v 60. letech 1. století. Celý list má velmi praktický ráz; vybízí, jak snášet protivenství a pronásledování, jakými procházeli už první křesťané, jak se v těchto situacích chovat. Nikdy tak nemůže ztratit na své aktuálnosti, neboť různé těžkosti k lidskému životu prostě patří, všichni lidé je musí snášet a rozhodně se nevyhýbají ani křesťanům, kteří přeci nejsou jinými lidmi než ostatní.

Spíše platí, že vedle toho, co potkává všechny lidi, to mohou být i různé specifické těžkosti, jež souvisí s naší vírou v Pána Ježíše a snahou ho následovat, pokud je upřímná a opravdová. Z vnějšího světa v podobě různých protivenství či pronásledování, jsou-li skutečně pro víru, nebo v podobě všech možných nepřijetí, nespravedlností či nepochopení, kéž by pro cestu dobra. Ze světa vnitřního jako jakousi «účast na Kristově utrpení» můžeme vnímat dokonce i pochybnosti, chvění a nejistoty, které naši víru provázejí, a v určitém smyslu dokonce i trýznivé výčitky vlastního svědomí, lituje-li, že někdo třeba i «zavraždil nebo okradl, že někomu ublížil nebo jen že se míchal do záležitostí druhých lidí», jak jsme četli. I tyto nás přeci pronásledují a musíme je snášet. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 14. května 2023, na 6. neděli velikonoční – A

Kvě 13, 2023   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 14. května 2023, na 6. neděli velikonoční – A

Milé sestry, milí bratří,

máme již šestou (předposlední) neděli velikonoční. Nadcházející čtvrtek oslavíme slavnost Nanebevstoupení Páně a deset dní na to, ode dneška za dva týdny, slavnost Letnic. Biblická čtení tak stále více zacilují naši pozornost právě na dar Ducha Svatého a jeho působení.

První čtení z 8. kapitoly Skutků apoštolů nás přeneslo do doby ještě před Pavlovým obrácením, konkrétně do města Samaří, bývalého hlavního města severoizraelského království, nejdůležitějšího města stejnojmenného kraje rozkládajícího se mezi Judejí a Galilejí. Evangelium tam hlásal jako první jáhen Filip, který záhy poté, kdesi na cestě z Jeruzaléma do Gazy, pokřtil dvořana etiopské královny. Samařany, kteří uvěřili, Filip také pokřtil, nicméně jim pak už nepředal vkládáním rukou dar Ducha Svatého, jak svědčí dnešní text: To museli udělat až apoštolé Petr a Jan, kteří proto do města přišli.

Zprávu o předání daru Ducha Svatého vkládáním rukou Petra a Jana tak můžeme číst přinejmenším jako náznak biřmování. Jako určité biblické zakotvení této svátosti ve smyslu samostatného daru Ducha Svatého, který navíc je možné přijmout i odděleně od křtu.

Dějiny od křtu odděleného udělování svátosti biřmování na křesťanském Západě jsou celkem složité. Zjednodušeně lze říci, že od konce starověku, kdy nad křtem až dospělých jednoznačně převážil křest již novorozeňat a kdy se křesťanství rozšířilo z měst masivně i na venkov, kde ve farnostech působili jen obyčejní kněží a ne biskupové, (od konce starověku se) tak na Západě se postupně ujala praxe, že křest dětí prováděli obyčejní kněží, a to hned po narození dítěte, co nejdříve (quam primum), zatímco udělování biřmování si ponechal biskup. Proto teprve po nějaké době od křtu, až byla příležitost, bylo dítě přineseno či předvedeno před biskupa, aby je obiřmoval. Záhy se tak začalo dít až ve věku, kdy dítě začíná rozlišovat, tedy v nějakých třeba pěti letech, aby z toho „už něco mělo“. Postupem času se pak biřmování odsouvalo na stále pozdější věk, na sedm, devět, dvanáct roků. Od novověku se navíc ještě přehodilo pořadí svátostí, k prvnímu svatému přijímání a potažmo první svaté zpovědi se začalo přistupovat ještě před biřmováním, čímž se biřmování posunulo leckdy ještě na pozdější věk člověka, zpravidla až na samotný práh dospělosti. A tak je tomu povětšinou dodnes.

Biřmování je krásná svátost. Jak říká její jméno, odvozené od latinského confirmatio, biřmování je „upevněním“ všeho křesťanského v člověku, upevněním našeho vztahu s Pánem Ježíšem. Proto je také zvláštní svátostí Ducha Svatého, třetí Boží osoby, Lásky mezi Otcem a Synem.

Vždyť právě skrze Ducha Svatého se Syn stal člověkem, přijal tělo z Marie, působil v síle Ducha Svatého jako jeho „Pomazaný“ (řecky Christos, hebrejsky Mašíjah). Ducha Svatého Pán Ježíš slíbil, že ho pošle místo sebe.

Je to on, Duch Svatý, skrze kterého Kristus i po svém nanebevstoupení s námi, v křesťanství, v církvi, v nás samotných a celém světě zůstal tajemně přítomen. Je to on, Duch Svatý, který je Boží silou lásky, která v nás zapaluje svůj žár, a tak svět, aspoň ten lidský, může udržet pohromadě.

Jelikož veškerá Synova tajemná přítomnost na zemi se tedy stále uskutečňuje silou Ducha Svatého, je i svátost upevnění všeho křesťanského, všeho dobrého Božího v nás lidech specifickou svátostí Ducha Svatého, přímo „pečetí daru Ducha svatého“. Biřmování tak vlastně nemá – narozdíl od ostatních svátostí – nějaký svůj zvláštní, specifický účinek, než právě toto upevnění. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 7. května 2023, na 5. neděli velikonoční – A

Kvě 7, 2023   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 7. května 2023, na 5. neděli velikonoční – A

Milé sestry, milí bratří,

máme již pátou neděli velikonoční. Velikonoční doba se pomalu přehoupla do své druhé poloviny. Což je asi i příležitost k určité reflexi, jak jsme dosavadní velikonoční čas duchovně prožili, nakolik se pro nás stal časem setkání se zmrtvýchvstalým Kristem v různých podobách jeho přebývání a působení mezi námi, jak jsme prožívali vztah s ním, kolik jsme mu dali času a prostoru, zda jsme něco pro posílení tohoto vztahu ze své strany učinili. To vše se může stát předmětem našeho soukromého zpytování svědomí.

Společně nyní zkusme zaměřit svou pozornost na dnešní biblická čtení, především na evangelium.

V prvním z nich ze Skutků apoštolů slyšíme o volbě a ustanovení prvních sedmi jáhnů jakožto apoštolských pomocníků a „služebníků stolu“. Je dobré v tomto textu nejen číst biblické zakotvení, proč je od počátků církve zvláštní součástí jáhenské služby také služba charitativní, ale i připomenutí, že charita – láskyplná služba potřebným – má být nedílnou součástí křesťanského života, jednotlivce i společenství.

Zní to možná banálně, ale mělo by tomu tak být. Jelikož ne však vždy je, ani individuálně, ani kolektivně, stojí za to něco takového jednoduše připomenout

Ve čtení druhém máme před sebou krásnou pasáž z Prvního listu Petrova. Obraz Krista, který je úhelným kamenem, a nás, kteří se máme stát živými kameny Boží stavby na tomto úhelném kameni postavené. Přijetí Krista jako úhelného kamene má být naší cestou k stání se kameny živými, součástmi živé Boží stavby ve světě, v čase a prostoru.

Úhelný, nárožní kámen drží stavbu (podobně jako klenák klenbu) pohromadě. Kéž by vztah s Pánem Ježíšem držel – vpravdě lapidárně – i náš život pohromadě, kéž by byl zdrojem naší vlastní vnitřní integrity, která by byla schopna věřit, milovat a sloužit, která by byla podnětem k rozvíjení dalších našich vztahů

Evangelium je začátek Kristovy velké řeči na rozloučenou podle Janova sepsání. Začátek řeči, kterou Pán Ježíš pronáší bezprostředně po poslední večeři. Celá bývá také označována za jakýsi Ježíšův testament, protože v ní zaznívají z Kristových úst snad ty nejdůležitější pravdy ohledně jeho přebývání, zůstávání mezi námi po jeho odchodu (smrti, zmrtvýchvstání a nenebevstoupení) a našeho následování. Řeč na rozloučenou spolu s Kristovou velekněžskou modlitbou, do níž ústí, je přípravou na dobu církve, zjevením a vyjádřením, jak chce Pán Ježíš zůstávat mezi námi a v nás a jak my jsme zváni zůstávat v něm.

Nejprve však zaznívá z Ježíšových útěcha. Je jeho odpovědí na rozrušení učedníků po oznámení Jidášovy zrady a vlastního ukřižování: «Ať se vaše srdce nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků». Člověk potřebuje útěchu. Potřebuje útěchu, že Bůh je, že Kristus je Božím Synem, neboť v něm «přebývá» Otec, a proto otevírá svět Boží, a že je věčnost, ve které je «mnoho příbytků», mnoho různých příbytků.

Je-li tato útěcha obsahem hned první věty Ježíšova testamentu, pak nějak předznamenává i celou následnou řeč, její obsah. Jakoby tím tak chtělo být řečeno, že právě útěcha – vnitřní radost, pokoj – je jedním z prvních projevů, že Bůh je a že s námi v Kristu na zemi opravdu zůstal. A že my můžeme zůstat s ním, na jeho cestě, v jeho lásce.

A pak slyšíme Kristovo ujištění: «Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci». Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 30. dubna 2023, na 4. neděli velikonoční – A

Dub 30, 2023   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 30. dubna 2023, na 4. neděli velikonoční – A

Milé sestry, milí bratří,

dnešní čtvrtá neděle velikonoční bývá také nazývána Nedělí Dobrého pastýře. Důvodem je, že se každoročně čte v evangeliu z krásné Kristovy řeči o dobrém pastýři, jak nám ji zaznamenal svatý Jan. Celá řeč je o Pánu Ježíšovi, jediném Božím Dobrém pastýři. Jelikož ale obraz dobrého pastýře by měl být – pravda, nedostižným – vzorem i pro všechny budoucí nástroje Kristova „pastýřování“, zejména pro apoštoly a jejich nástupce v biskupské a kněžské službě, je dnešní neděle také dnem modliteb za kněze a za nová kněžská povolání, „Dnem modliteb za povolání k duchovnímu stavu“, jak zní oficiální formulace. Aby bylo stále dost těch, kteří by ve službě Krista, jediného Dobrého pastýře, konali v Božím stádci, ač sami nehodní, kněžskou službu.

Celá řeč o dobrém pastýřiněkolik částí, její čtení je při bohoslužbě rozloženo do tří let, každý rok na čtvrtou neděli velikonoční čteme kousek. Letos je před námi prvních deset veršů. Nejprve otevření obrazu dobrého pastýře jako skutečného pastýře ovcí, kterého ovce znají, on je volá jménem, jde před nimi a vyvádí je dveřmi na dobrou pastvu (to bylo prvních šest veršů). A pak obraz, reagující na nepochopení posluchačů, obraz, že Kristus sám je nejen pastýřem, ale nejprve těmi dveřmi k nim (následné dva verše), aby se pak obrazu pastýře zase vrátil (poslední verš dnešního úryvku).

A právě nad tímto druhým, neméně krásným a tajemným obrazem dveří se zkusme dnes společně zastavit.

«Já jsem dveře» je další ze silných formulací Janova evangelia vložených do úst samotnému Kristu. «Já jsem (řecky egó eimi)» připomíná totiž největší starozákonní sebezjevení Boha na hoře Sinaj; «jsem, který jsem (egó eimi ho ón)» řekl Hospodin Mojžíšovi. Proto všechny novozákonní výroky z úst samotného Pána Ježíše uvozené slovy «já jsem» (egó eimi) mají v sobě zpravidla velkou sílu. Neboť nějak – každý po svém – zjevují, kým Pán Ježíš vlastně je. Že je podobný Bohu, že je Božím Synem. A hlavně kým je pro nás, jak ho můžeme zakoušet, jak se s ním potkat. Přičemž v Janově evangeliu se toto vyznavačské mluvení Pána Ježíše o sobě samém děje právě především pomocí obrazů: Pastýře, cesty, pravdy, života, světla a tak podobně.

Obraz dveří musel být Ježíšovým současníkům zřejmý a jasný, a to i jako dveří do ovčince. Podobně je obraz dveří stále pochopitelný i nám; pořád přeci používáme často ještě obyčejné dveře, i když třeba ne do ovčince. Zkusme se proto vžít do toho, představit si, že těmito dveřmi je sám Pán Ježíš, a ptát se, co to může znamenat.

Zaprvé je Ježíš dveřmi k Bohu-Otci: «Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne» říká sám o sobě na jiném místě. V obrazu dveří k Bohu či přímo do Boha je skryto nejen, kým je on, ale je v něm skryta vlastně celá jedinečnost křesťanství jakožto jeho tajemné přítomnosti, to, oč v křesťanství v rámci plejády ostatních náboženství jde. O víru a zkušenost, že Pán Ježíš, Boží Syn, který se stal člověkem, nám jedinečně otevřel svět Boží, že skrze něj do něj smíme nahlédnout a vstoupit, nechat se do něj vzít. A to už jak zde na zemi, během pozemského života, tak jednou smrtí na věčnost. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 23. dubna 2023, na 3. neděli velikonoční – A

Dub 23, 2023   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 23. dubna 2023, na 3. neděli velikonoční – A

Milé sestry, milí bratří,

každá neděle je oslavou zmrtvýchvstání Pána Ježíše. Prvním dnem v týdnu, začátkem nového stvoření, a zároveň osmým dnem, završením toho starého. Už v Novém Zákoně se neděle, den pod dni Saturnově či den Slunce (jak ho nazývali Římané), stává „dnem Páně“ (řecky hémera kyriaké). Z latinské podoby tohoto jména (dies dominica) je pak odvozeno její jméno i v řadě moderních, zejména novorománských jazyků. Navíc v ruštině či ukrajinštině se pak tento den jmenuje přímo Voskresenie, „Vzkříšení“.

Jazyk tak v sobě zachytil, jak velkým pokladem se neděle stala (již prvním) křesťanům a jakým by nějak měla být stále, i nám: Dnem zasvěceným Bohu, dnem setkání se vzkříšeným Kristem, dnem křesťanské bohoslužby, vnitřní radosti, odpočinutí, spočinutí v Boží náruči, dnem prostě požehnaným Kristovou milostí. A jistě pak i dnem setkání se s lidmi.

Nezní to možná příliš moderně či postmoderně, ale je tomu tak, aspoň v křesťanském, biblickém vnímání.

Každá neděle je „týdenními Velikonocemi“, tak se začala slavit hned po Letnicích. O nedělích v době velikonoční je její radostný charakter však ještě zřejmější. Ze všech mešních modliteb, z biblických čtení, zvlášť pak z evangelií, která se o těchto nedělích čtou, velikonoční radost ze zmrtvýchvstání Pána Ježíše chce přímo čišet.

Dnešní úryvek nás i proto ještě jednou přenáší jakoby zpět do neděle zmrtvýchvstání, rozevíraje před námi svědectví o odpoledním setkání dvou učedníků putujících do Emauz se vzkříšeným Pánem a o jeho rozpoznání při lámání chleba.

Tento text v uplynulých dvou týdnech zazněl při mši svaté již dvakrát; mohl zaznít na Boží hod odpoledne a určitě zazněl ve středu Velikonočního oktávu. Máme i proto asi na paměti i jeho výklad: Že je – vedle svědectví toho, co se v neděli zmrtvýchvstání odpoledne stalo – i jakousi evangelistovou odpovědí na otázku prvokřesťanské komunity, kde je možné zmrtvýchvstalého Krista potkávat stále. Ve víře, v cestě k ní, v postupném procesu uvěření a zvlášť při slavení eucharistie, odpovídá.

Tímto způsobem dnešní text vykládali už mnozí staří církevní otcové, stal se tak součástí jejich katecheze. Moderní exegeze by možná ještě přidala, že to právě byla už zkušenost Kristovy živé přítomnosti v cestě k víře a při lámání chleba zakoušená prvokřesťanskou komunitou, která se v Lukášově textu již sama odrazila a že i proto se svědectví tak plasticky a podrobně převyprávěné dostalo do evangelia. Neboť v něm zarezonovalo, co již raní křesťané prožívali při uvěření každého z nich a při společném slavení eucharistie. Ve vyprávění o emauzských učednících našlo tak prvotní křesťanství jakési zdůvodnění či potvrzení autenticity své zkušenosti. Read More »

Dub 15, 2023   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem

Milé sestry, milí bratří,

jak bývá každoročně připomínáno, dnešní neděle má vícero názvů, vícero rovin, vícero momentů, které se navzájem prolínají a doplňují.

Zaprvé je posledním dnem Velikonočního oktávu, který prodloužil oslavu Zmrtvýchvstání Páně na celých osm dnů. Stále tedy můžeme duchovně a bohoslužebně prožívat neděli velikonoční jako «jeden jediný radostný den, který učinil Hospodin». V první polovině dnešního evangelijního úryvku se proto ocitáme ještě jednou v neděli zmrtvýchvstání, konkrétně večer, kdy vzkříšený Kristus přichází zavřenými dveřmi k apoštolům, přeje jim svůj Boží pokoj a dává dar Ducha svatého k odpouštění hříchů.

Zadruhé je dnešní neděle již skutečně druhou nedělí velikonoční, reálně osmým dnem po Zmrtvýchvstání Páně. Liturgicky proto zpřítomňuje i to, co se týden po samotném vzkříšení podle svědectví evangelia událo; o tom je druhá polovina evangelijního úryvku: Kristus se znovu zjevil svým učedníkům, tentokrát včetně Tomáše. Ten přeci prvního dne nebyl s ostatními, a tak nechtěl v Kristovo vzkříšení věřit, dokud se sám nepřesvědčí.

Zatřetí byla dnešní neděle ve staré církvi nazývána Dominica in albis („nedělí v bílých“, myšleno „šatech“). A to proto, že novokřtěnci až do tohoto dne chodili v bílých řízách, které dostali při svém křtu o velikonoční noci. Radují se oni ze svého křtu, raduje se z nich a s nimi i celé společenství křesťanů, jehož se stali součástí. Tak by tomu mělo aspoň trochu být.

A konečně, nově se dnešní neděle nazývá také Nedělí Božího milosrdenství. Oficiálně ji tak nazval podle zjevení svaté Faustýně Kowalské svatý papež Jan Pavel II., aby tím nejen připomněl celé církvi sobě blízkou formu zbožnosti, ale především aby zdůraznil, čeho je nám bezpochyby nejvíce potřeba a co je vlastně základem celých Velikonoc: Boží milosrdenství, které odpouští hříchy a otevírá nebe jako nikdy předtím. Ostatně je možná příznačné, že právě v den svého zmrtvýchvstání dává Ježíš apoštolům Ducha svatého pro svátostnou službu smíření, k milosrdnému odpouštění hříchů.

Zkusme však zaměřit svou pozornost především na evangelium spojující první s osmým dnem po Kristově zmrtvýchvstání, které před námi – jako svědectví, co se v těchto dnech stalo – rozevírá i několik vpravdě teologických (Janovu sepsání evangelia zvlášť drahých) témat. Zkusme jich několik snad podtrhnout…

«Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám“!» Často se zdůrazňuje, jak vnitřní pokoj je prvním slovem, přáním a darem Vzkříšeného Pána. Vnitřní pokoj – darovaný Bohem, ne uměle navozený či navsugerovaný – může být podobně jako vnitřní radost jednou z prvních známek, že snad komunikujeme opravdu s Bohem, že se s ním, třeba v modlitbě, aspoň nějak reálně potkáváme. Vnitřní pokoj je zároveň jedním z předpokladů našich dobrých rozhodnutí, zdrojem vnitřní radosti, ale také pramenem touhy o pokoj – i o ten mezilidský, vztahový – usilovat, dávat jej dál. «Blažení tvůrci pokoje, neboť jejich je nebeské království». Proto je pokoj, dar pokoje tak důležitý, zvlášť ten Boží, Kristův, nadpřirozený.

Přijetí Kristova pokoje jakožto formy a znamení přítomnosti Zmrtvýchvstalého v našem srdci a životě avšak jedno předpokládá: být aspoň chvíli za zavřenými dveřmi a čekat. Udělat si – zvlášť v neděli – čas, který strávíme sami s Bohem, v kostele, v koutě domova či v rozkvétající přírodě. Budeme-li v těchto chvílích určitého zavření otevřeni příchodu Pána Ježíše, nemusí pak jít jen o formu nějakého ztišení či potřebné psychohygieny, ale spolu s tím i o faktické vytvoření časoprostoru pro kýžené setkání s Kristem, pro zkušenost Boha. A vzhledem k možným dobrým Božím důsledkům takového neminutí se s Bohem v našem nitru a životě může jít v posledku i o velkou službu našemu okolí

«Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého!». Na začátku stvoření Hospodin dechl do hmoty a ta se stala živou bytostí, člověkem. Prorok Ezechiel zaslíbil, že Bůh vdechne život suchým kostem, že Mesiáš vdechne slabému člověku nové srdce, ne z kamene ale z živého masa, že mu vdechne Božího ducha jako uzdravující vodu.

Pán Ježíš jako Boží Syn – Beránek zabitý a vzkříšený – chce do nitra každého člověka, který se nechá, vdechnout Ducha svatého, chce ho jím stále nově tvořit, proměňovat, a tak  znovu a znovu uschopňovat k větší víře, naději a zejména lásce. A to i navzdory slabostem toho kterého člověka. Vždyť ani apoštolové za svého pozemského života nebyli světci…

«Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny…» nejsou jen slova výsostného momentu ustanovení svátosti smíření, předání milosrdné svátostné moci odpouštět hříchy apoštolům a jejich nástupcům (biskupům a kněžím), ale jsou i vyjádřením, v čem by také měla spočívat ona nová stvořenost člověka: ve schopnosti odpouštět druhým lidem.

Síla k odpouštění, k pouštění na svobodu, k rozvazování z pout dluhů (to jsou historické a etymologické základy slova „odpuštění“ v mnohých jazycích) je jednou z nejbožštějších (a „nejježíšovějších“) sil, která mohla být člověku vůbec svěřena. Jedna z nejmilosrdnějších sil. Jedna z nejkrásnějších a vždy tak potřebných sil.

«Viděli jsme Pána!» zvěstují apoštolové osm dní po Vzkříšení Tomášovi, který v neděli večer nebyl s nimi, když je zmrtvýchvstalý Kristus byl poprvé navštívil. Svědectví očitých svědků od začátků bylo a až do konce světa bude jedním z nejzákladnějších momentů pravdivosti křesťanské (velikonoční) zvěsti.

Zmrtvýchvstání Ježíšovo, jak vyznáváme, není přeci pozdějším mýtem, projekcí touhy zklamaných učedníků, zbožštěním lidského, kolektivní sugescí či něčím dalším podobným, nýbrž transcendetní skutečností, která se i historicky stala, byť možnosti přirozenosti – kauzativní i kognitivní – Božsky přesáhla. Ostatně, jak bylo v těchto dnech mnohokrát připomenuto, vyznání jako «Pán z mrtvých vstal a my jsme ho potkali, hrob zůstal prázdný» jsou vlastně nejstaršími větami celého evangelia, jsou evangeliem („radostnou zvěstí“) v nejvlastnějším smyslu.

«Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím». V člověku – už pro nárok na historicitu evangelijních svědectví – prostě je potřeba vidět a dotknout se, pozitivně (až pozitivisticky) se přesvědčit o pravdivosti své křesťanské víry. Stejně jako o autenticitě své náboženské zkušenosti; že je to opravdu Ježíš, koho zakoušíme, ne přelud, ne duch, ne sugesce.

Boží Syn ví o této potřebě člověka, proto se vtělil, působil a vstal z mrtvých v dějinách, což všechno – zvlášť pak zjevení Zmrtvýchvstalého – mělo své očité svědky. Z téhož důvodu potřeby člověka se mu dává vnímat v jeho náboženské zkušenosti, navíc způsobem každému – Tomášovi – vlastním. Proto jsou to – po vzoru Tomášově – právě pochybnosti a nejistoty, které dávají Boha hledat, které otevírají srdce člověka jeho přítomnosti. Jen nesmí naše pochybnosti přestat být tímto podnětem k hledání, jen nesmí zavřít srdce; předpokladem setkání se s Bohem jsou zavřené dveře ve smyslu ztišení se, ne zavřené srdce kamenem.

Janovo svědectví o „nevíře a víře sv. Tomáše“ lze tak také číst jako evangelijní odpověď na palčivou otázku již prvokřesťanské komunity, zda těm, kteří u oněch událostí nebyli, tedy i nám, nezbývá být jen Ježíšovými učednicemi a učedníky nějaké „druhé kategorie“, zda nám není upřeno Zmrtvýchvstalého aspoň nějak potkat. Ne, není, říká evangelium, protože «blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili» zní z úst samotného Pána.

Milé sestry, milí bratří, kéž tedy ve světle dnešního evangelia zatoužíme po Kristově pokoji, po daru Ducha svatého způsobujícím Kristovu přítomnost v nás samotných, abychom z něj mohli žítdávat jej i dál. Kéž zakoušíme Boží milosrdné odpuštění a máme touhu sami druhým odpouštět. Kéž si najdeme časoprostor pro setkání se Pánem Ježíšem. Kéž naše pochybnosti ve víře a nejistoty v ní se nám ani druhým nestanou kamenem úrazu, nýbrž společnou cestou, impulsem k pokornému a i třeba chvějícímu se hledání Boha, Krista.

O to vše prosme, o to vše a mnoho dalšího se snažme, a to nejen kvůli sobě, ale nějak i se všemi a pro všechny kolem sebe. Vzkříšený Kristus je pro svět vždy Dobro, Boží dobro

Slovo k povzbuzení na Velikonoční vigilii 2023

Dub 9, 2023   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na Velikonoční vigilii 2023

Milé sestry, milí bratří,

když se někdy počátkem 2. století po Kristu – krom každé neděle jakožto «dne Páně» Kristova zmrtvýchvstání – začaly slavit po vzoru židovských i roční Velikonoce křesťanské jakožto velká oslava Zmrtvýchvstání, byla to vlastně zpočátku jen tato Velikonoční vigilie.

Slavila se v noci ze soboty na první neděli po prvním jarním úplňku, tedy kolem židovského 14. nisanu, a trvala zpravidla celou noc. Zprvu slavila, zahrnovala všechno, celé dějiny spásy, proto jí také dodnes zůstala biblická čtení od stvoření světa až po zaslíbení Mesiáše, především však tajemně zpřítomňovala celé velikonoční dění: Smrt Páně na kříži, jeho zmrtvýchvstání, zjevení se ženám a učedníkům a následné oslavení. Když se pak během 4. křesťanského století začalo formovat slavení Velikonočního Tridua, jak je známe dnes, které v návaznosti na evangelium Velikonoce roztáhlo do tří dnů (do předvečera Zeleného čtvrtku a tři následujících dnů: Velkého pátku, Bílé soboty a Velikonoční neděle), stala se tato vigilie („matka všech bohoslužeb“) oslavou především samotného tajemství Kristova zmrtvýchvstání. Sice byly doby, kdy se slavení vigilie anticipovalo již na Bílou sobotu ráno (v podvečer pak bylo jen takzvané „Vzkříšení“, přenesení Nejsvětější svátosti z Božího hrobu do svatostánku na oltář), slaví se dnes opět tak, aby nezačala dříve než po západu slunce a skončila před jeho nedělním východem. Tedy opravdu v noci. Aby tak zdůraznila, že jen sama noc směla vidět tak veliké vítězství, kdy ukřižovaný Boží Syn vstává z mrtvých, jak se zazpívalo ve starobylém Exultet (chvalozpěvu na velikonoční svíci) na jejím začátku. Aby symbolicky vyjádřila, že zmrtvýchvstáním se tma mění ve světlo, noc v den, smrt v život, hřích v odpuštění, zlo v dobro.

A my dnes tuto noc máme, Bohu díky za to, slavíme zase Velikonoční vigilii, abychom jejím posvátným děním byli – jako každý rok – vtaženi k samotnému tajemství, že Pán Ježíš vstal z mrtvých.

Noc tedy ukazuje, že Kristovo zmrtvýchvstání je událostí možnosti přirozenosti přesahující, že je zázrakem, něčím, čemu můžeme v posledku vždy jen uvěřit.

Svědectví setkání se Zmrtvýchvstalým, které si budeme připomínat zejména zítra a po celou dobu velikonoční, nám sice dosvědčí, že Kristovo zmrtvýchvstání je zároveň něčím, co se v historii skutečně odehrálo, když se s Kristem vzkříšeným ženy a apoštolové potkali na vlastní oči a toto setkání zjevně zásadně proměnilo jejich další život. Zkušenost už nejranějších křesťanů, kteří se neděli co neděli začali při bohoslužbě s týmž Kristem tajemně také potkávat, a proto také zavedli slavení ročních Velikonoc, toto jen potvrzuje. Podobná zkušenost se nám navíc nabízí stále, bude-li naše srdce dost otevřené. Přesto všechno v Kristovo zmrtvýchvstání nakonec musíme také uvěřit, risknout to, že tomu tak je, a tak teprve zakusit vnitřní jistotu jeho pravdivosti. A také se tím otevřít jeho účinnosti, aby to mrtvé v nás vstalo k životu, abychom znovu ožili vírou, nadějí a láskou, aby temnoty našeho života a našich vztahů byly nově prosvíceny Boží láskou.

Kéž by se něco takového touto bohoslužbou v nás aspoň trochu stalo, zvlášť Vám, novokřtěncům. Kéž bychom všichni byli aspoň trochu znovu povzbuzeni ve víře, že křesťanská zvěst je pravdivá a skutečná, ve víře, že láska má smysl, když po kříži následuje zmrtvýchvstání. Kéž bychom se nechali povzbudit a posílit ve vztahu s Bohem, Kristem, kéž by stále více naplňoval náš život a naše vztahy s lidmiRead More »

Slovo k povzbuzení na neděli 2. dubna 2023, na Květnou neděli – A

Dub 1, 2023   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 2. dubna 2023, na Květnou neděli – A

Milé sestry, milí bratří,

dnešní Květnou nedělí rok co rok začíná Svatý týden vrcholící Velikonočním triduem. Připomínáme si Kristův slavný vjezd do Jeruzaléma několik dnů před židovskými velikonočními svátky. Od zítřka až do středy Svatého týdne se před námi rozevřou události, které v těchto dnech podle evangelia nastaly; pomazání v Betánii, Jidášova zrada nebo poslední kontroverze Krista s elitami židovské společnosti. Na Zelený čtvrtek si připomeneme poslední večeři, ustanovení eucharistie a výsostný moment ustanovení svátosti kněžství, mytí nohou a následnou Ježíšovu modlitbu v Getsemanské zahradě. V noci ze čtvrtka na pátek zatčení Pána Ježíše a noční židovský proces. Na Velký pátek ráno proces římský, soud a odsouzení, výsměch vojáků, před polednem pak křížovou cestu, v poledne ukřižování, o třetí hodině odpolední smrt Páně na kříži a nakonec sejmutí z kříže a uložení do hrobu, Kristovo sestoupení mezi mrtvé. Na Bílou sobotu, v den, kdy Kristus pobýval v říši zemřelých, budeme bdít u „Božího hrobu“. Ve slavné noci ze soboty na neděli budeme duchovně znovuprožívat tajemství Kristova skutečného zmrtvýchvstání a na Boží hod velikonoční první setkání se Zmrtvýchvstalým, začátek velikonoční radosti.

To vše máme před sebou, dá-li Bůh. A mělo by nás to aspoň trochu těšit, měli bychom se na nadcházející dny snad aspoň trochu těšit a zatoužit se nechat bohoslužbami do všeho vtáhnout. Udělat si čas, možná v tomto duchu třeba i přehodnotit své velikonoční plány…

Dnešní neděle, jak známo, má dva názvy: Květná anebo Pašijová. „Květná“ odkazuje na palmové ratolesti, kterými obyvatelé Jeruzaléma a ostatní poutníci vítali Krista přijíždějícího na svátky. Proto se také na začátku bohoslužeb žehnají kvetoucí ratolesti, větvičky. Název „Pašijová“ reflektuje zase skutečnost, že vjezdem do Jeruzaléma začínají Kristovy pašije, jeho utrpení. Proto se čtou anebo zpívají ty části evangelia, které o Kristově utrpení hovoří, konkrétně od konce poslední večeře až do uložení do hrobu, letos podle Matouše.

Vjezd do Jeruzalém a pašije jsou blízké nejen časem a místem, nejen jako začátek a pokračování, ale mají z velké části i stejné „aktéry“. Jimi jsou Pán Ježíš a jeho apoštolové, ale je jím i onen dav, «veliké množství lidu, zástupy», jak říká evangelista. Je to v zásadě ten samý dav Jeruzalémanů a poutníků, kteří dnes Ježíše vítají, zatímco za pár dnů budou žádat jeho smrt. Ne třeba výčtem jednotlivců, ale jako celek ano; jsou to obyvatelé Jeruzaléma a ostatní Židé, kteří přišli na svátky.

Dnes plni euforie doufají, že Ježíš je ten očekávaný Mesiáš. Provolávají mu «hosana synu Davidovu, požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně, hosana na výsostech!». Tím vyjadřují, koho v něm vidí. Za pár dnů, na Velký pátek ráno, během římského procesu, budou však volat «na kříž s ním, na kříž s ním!».

Často se o tom rozjímá, ale přesto stojí za to rok co rok si nově položit otázku, proč se tak stalo, jak je to možné a co v nás tyto zástupy demaskují. Nejjednodušší vysvětlení je asi celkem známé: Necháme-li stranou psychologii davového chování, tak zástupy především čekaly, že Ježíš bude mesiášem podle jejich očekávání. Že přinese společenskou a náboženskou svobodu, že nastolí Boží království na zemi, že bude mít úspěch, že prostě bude Bohem poslaným člověkem. Jenže je tady Kristus (to je řecky totéž co hebrejsky Mesiáš), u kterého je stále více jasné, že tato očekávání nesplní, a přitom tvrdí, že je Božím Synem. Proto si dav místo Ježíše vyžádá život Barabáše, nejspíše zélótského bojovníka proti Římanům, který příchod takového mesiáše chtěl uspíšit. Proto Ježíš bude veleradou i Pilátem souzen a odsouzen a bude ukřižován.

Read More »

Stránky:«12345678...34»