Slovo k povzbuzení na neděli 23. ledna 2022, na 3. neděli v mezidobí – C

Led 22, 2022   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 23. ledna 2022, na 3. neděli v mezidobí – C

 

Milé sestry, milí bratří,

v biblických čteních dnešní neděle můžeme možná rozlišit dvě velká témata:

Prvním je radost z četby a slyšení Božího slova. Kněz Ezdráš – v prvním čtení – předčítá z knihy Božího zákona Izraelitům navrátivším se z babylónského vyhnanství, všichni se radují, že znovu mohou Božímu slovu naslouchat, je to pro ně velkým svátkem: «Dnešní den je zasvěcen Hospodinu, vašemu Bohu, nebuďte smutní a neplačte!» volá Ezdráš spolu s levity. Následný žalm tuto radost rozvíjí a vyzpívává: «Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost v srdci, Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči». Evangelista Lukáš začíná své «vypravování o událostech, které se dovršily mezi námi, jak nám je odevzdali ti, kdo byli do počátku očitými svědky a služebníky slova», věnováním «váženému Teofilovi», tedy každému, kdo je milován Bohem a miluje Boha. Boží slovo je projevem, zprávou, slovem Boží lásky a k lásce má vést. Pán Ježíš je vtělením Boží lásky a plností Božího slova. Proto by mělo být čtení Božího slova mysli i srdci člověka radostí a slastí. I proto v dnešním úryvku hned za incipitem evangelia zaznívá – s přeskočením celých tří kapitol o Ježíšově dětství, křtu a pokušení – svědectví ze začátku Kristova veřejného působení v Nazaretě. «Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli» říká sám Kristus, když vztahuje na sebe krásné Izaiášovo mesiánské proroctví.

Druhé téma se rozevírá ve druhém čtení, v úryvku z dvanácté kapitoly Pavlova Prvního listu Korintským. Máme před sebou krásný a známý obraz církve, křesťanské obce jakožto těla Kristova. Právě na něj zkusme nyní společně zaměřit svou pozornost. Ostatně i on je součástí Božího slova, ze kterého bychom se měli dnes zaradovat…

Obraz lidského společenství jako těla není jen biblický a netýká se jen církve. Už nejeden antický myslitel – například nikdo menší než velký Platón – k tělu s mnoha různými údy přirovnává celou lidskou společnost. Obrazem je vyjádřena jak sounáležitost a propojenost všech lidí, jednotlivých údů, tak i jejich místo, životní úkol ve společenství, v celku těla. I Starý zákon zná podobné obrazy a přirovnání a vztahuje je specificky na Izrael. Ne daleko k obrazu těla mají i známé obrazy jako vinice či stromu a jeho ratolestí. Není proto divu, že i Zákon nový, sám Pán Ježíš říká, že společenství jeho následovníků je přímo jeho tělem, on je pravým vinným kmenem a křesťané jeho ratolestmi.

Do šíře obraz církve jako těla Kristova rozvine svatý Pavel, a to hned ve třech svých listech: Efezanům, Kolosanůma a právě v Prvním Korintským, ze kterého dnes čteme. Rozvinutí obrazu těla se ale v těchto jednotlivých listech trochu liší. Jestliže v prvních dvou jmenovaných je Pán Ježíš hlavou a křesťané údy jeho těla, a tak dohromady tvoří církev, tak v našem úryvku je tomu jinak: O Kristu-Hlavě není vlastně řeč. Kristus sám je zde spíše samotným tělem, které všemu předchází, ze kterého jeho údy teprve vyrůstají, bez něho a bez sebe nemohou vlastně existovat.

Vedle různosti Božích úkolů a povolání jednotlivců tak obraz zdůrazňuje především napojení na Pána Ježíše a zároveň propojenost jednotlivých údů. A s tím také důležitost péče o ty, které se zdají být podřadnějšími, méně užitečnými; i ty k celku patří a mají v něm své nezastupitelné místo. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 16. ledna 2022, na 2. neděli v mezidobí – C

Led 16, 2022   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 16. ledna 2022, na 2. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

svátkem Křtu Páně minulou neděli skončila doba vánoční. Od pondělí tak máme zase liturgické mezidobí, které připomíná dobu Kristova veřejného působení, čas mezi jeho křtem a začátkem pašijí. Na pokračování tak čteme z jednotlivých sepsání evangelia.

Dnes máme před sebou Kristův první zázrak, jak jej popisuje evangelista Jan, «počátek znamení, která Ježíš učinil». Spolu s ukázáním se Boží slávy na narozeném Ježíši mudrcům a otevřením se nebe při Kristově křtu je zázrak proměnění vody ve víno na svatbě v Káně Galilejské už od starokřesťanských dob počítán mezi velké epifanie („ukázání se“) Boží slávy na začátku Kristova pozemského života a působení. I proto také o něm čteme hned na první neděli po vánocích.

Nejde jen o naplnění očekávání, že jedním ze znamením mesiášského času bude hojnost dobrého vína, že Bůh si zasnoubí svou nevěstu, Boží lid a lidskou duši. Ale jde i o jedinečnost dnešního zázraku, který se zjevně od všech ostatních liší: Pán Ježíš neuzdravuje nemocné ani nekřísí mrtvé, nevyhání zlé duchy ani neodpouští hříchy, ale „pouze“ proměňuje vodu ve víno na svatební hostině.

O biblických textech můžeme rozjímat mnoha způsoby. Jedním z možných a osvědčených – zvlášť jedná-li se o epické texty – je pokusit se do celé situace vžít, nechat se biblickým vyprávěním vtáhnout, a tak se v Božím slově setkat s Pánem Ježíšem. Například takový svatý Ignác z Loyoly, velký učitel křesťanského života začátku novověku a zakladatel Tovaryšstva, radí, abychom si celou scenérii toho či onoho biblického svědectví představili do nejmenších detailů, plasticky si sami sebe představili na místě té či oné biblické postavy, a tak začali rozjímat, vnímat, co se v nás Božího začíná dít.

Zkusme si za tímto účelem proto připomenout několik reálií k dnešnímu evangeliu. Jsme v Káně Galilejské, jedné z vesnic poblíž Genezaretského jezera. Koná se židovská svatba trvající zpravidla celých sedm dní. Již zhruba rok před tím jí předcházejí zásnuby, sepsání manželské smlouvy; od té chvíle byla nevěsta považována za provdanou, i když ještě nezačala s manželem společně žít. Teprve v den svatby ženich přichází (anebo je dokonce přinesen) do otcovského domu nevěsty, která tam na něj čeká v doprovodu svých přítelkyň, družiček. Následuje svatební průvod, kdy si ženich svou nastávající odvádí do domu svého. Tam se koná vlastní svatba, tam se sedm dní slaví. A to je právě náš případ.

Na svatbu je zpravidla pozváno mnoho hostí. Protože Kána leží nedaleko Nazareta, není divu, že na svatbu je pozván i Ježíš spolu se svou matkou Marií. S nimi přicházejí již i první z Ježíšových učedníků, Ondřej, Petr, Filip a Natanael. Hosté na svatbu přicházejí postupně, každý zůstane jen nějakou dobu. A je na rodinách novomanželů, zvlášť na rodině ženicha, aby bylo stále všeho dost, aby každý příchozí mohl okusit ze svatební hojnosti, ať se dostaví v jakékoli fázi oslav. O zdárný průběh celého svatebního veselí se stará najatý správce svatby.

Protože pohostinnost byla samozřejmostí, stalo-li se, že došlo během svatebního veselí víno, hrozila velká ostuda. Svízelnost situace pro ženicha s nevěstou a jejich rodiny je tím pádem nabíledni.

Zkusíme-li se do nich aspoň trochu vžít, bude nám o to představitelnější úžas správce svatby a všech ostatních, kteří najednou ochutnají dobré víno, ač byli přesvědčeni, že musí jít o vodu. Vždyť před malým okamžikem byli svědky toho, jak Ježíš nechal naplnit šest velkých kamenných džbánů vodou (dohromady na nějakých 700 litrů, je-li jedno vědro nějakých 30 až 40 litrů). Dostatek výtečného vína tak především novomanžele vysvobodí od hrozící velké ostudy; vše, celá slavnost, se jim najednou znovu rozjasní. Správce dál může s radostí  konat svou práci. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 9. ledna 2022, na svátek Křtu Páně

Led 9, 2022   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 9. ledna 2022, na svátek Křtu Páně

Milé sestry, milí bratří,

dnes, v neděli po (čtvrteční) slavnosti Zjevení Páně, slavíme svátek Křtu Páně. Rozevírá se tak před námi novozákonní svědectví o Ježíšově křtu v řece Jordánu, svědectví o události, která se odehrála v 15. roce vlády císaře Tiberia, tedy někdy v roce 27 nebo 28. Křtem končí Kristův skrytý život v Nazaretě, celé jeho dětství a mládí. Máme jej dnes před sebou už ne jako malé dítě, ale jako již dospělého a zralého muže. Začíná jeho veřejné působení.

Dnešním svátkem proto končídoba vánoční, zítřkem začne liturgické mezidobí.

Kristův křest, o kterém čteme s různými důrazy a s trochu jinak popsanými detaily ve všech čtyřech sepsáních evangelia, patří ale ještě k vánocům. Nejen jako završení Kristova mládí a dětství, ale i jako další ze zjevení, ukázání se (to je význam řeckého epifaineia) Boží slávy. Nejprve se ukázala pastýřům kolem anděla, pak ji spatřili v Betlémě na novorozeném Kristu. Boží slávu na Dítěti rozpoznali i mudrci od Východu hledající Mesiáše. Po mnoha letech Boží slávu na Ježíšovi rozpozná i Jan, když ho křtí. Příští neděli uslyšíme o vychutnání si Boží slávy ve vodě proměněné ve víno na svatbě v Káně, při prvním zázračném znamení, které Ježíš učiní. To vše jsou Boží epifanie, zjevení Boží slávy na začátku Ježíšova pozemského života a působení.

Vraťme se ale ke křtu Páně; má řadu krásných významů, mnohotvárně k nám promlouvá.

Jednak je ustanovením svátosti křtu, zejména jeho svátostné materie (vody) a svátostného gesta (ponoření). Křtem vodou se my – lidští synové a dcery – stáváme více Božími dětmi, jsou nám odpuštěny hříchy a může, chce v nás být zapálen oheň Božího Ducha, oheň víry, naděje a především lásky.

Ve svém křtu sám Pán Ježíš navíc jakoby shrnul celou svou pozemskou existenci: Ponoření do vody znamená jeho smrt, vystoupení z ní jeho zmrtvýchvstání a otevřené nebe jeho Božství, jedinečné synovské spojení s Bohem Otcem. Kristovým sestoupením do vod Jordánu byly jeho vody posvěceny a spolu s nimi i veškerá voda, místo počátku života na zemi. I proto by náš křest – počátek zvláštního Božího života v nás – měl předznamenávat, určovat celý náš život, Kristova přijatá přítomnost by měla vše živé v nás a kolem nás posvěcovat, ba prosvěcovat.

V Lukášově svědectví – to je jeho specifikem oproti ostatním evangeliím – se nebe nad Ježíšem otevře ve chvíli, když se modlil. Lukáš častěji zaznamenává, že se něco podstatného děje, právě když se Pán Ježíš modlí. I Boží Syn se totiž jako člověk modlil, nemohl se nemodlit, když i celé jeho lidství bylo spojeno s Božstvím. Evangelista to zaznamenává, aby nám připomněl, že modlitba je skutečně nejpřirozenější a nejsnazší formou komunikace člověka, jeho duše s Bohem a že plnější účinnost, hlubší prožitek svátostí – nejen křtu či smíření, ale všech – závisí také na nás, na naší otevřenosti Bohu a jeho působení; na otevřenosti, která se uskutečňuje právě formou modlitby.

Pán Ježíš se před křtem zařadil do zástupu hříšníků přicházejících k Janu Křtiteli. Aby nám připomněl, že jedině pokora, uznání vlastní slabosti i hříšnosti ale také pokorné vědomí nevýjimečnosti vzhledem k ostatním lidem, vědomí naší bytostné rovnosti s nimi, otevírá lidská srdce Božímu působení, otevírá člověku nebe.

To vše a jistě mnohem víc můžeme číst a vnímat jako důvod, proč Pán Ježíš chtěl být a také byl Janem Křtitelem v Jordánu pokřtěn. Protože jako Boží Syn nemusel být pokřtěn, ale chtěl být pokřtěn kvůli nám, pro naše dobro. Jako ostatně jedině proto již sestoupil z nebe a stal se člověkem, křehkým dítětem.

A právě toto nemusel, a přesto to chtěl a udělal, je něčím, co se sice zdá být nenápadným, možná v biblické logice samozřejmým, protože provázející veškeré Boží působení, ale přesto je něčím, co by nás znovu a znovu mělo zasáhnout. Zvlášť když se jedná o souvislost se křtem Pána Ježíše ustanovujícím náš křest, počátek, výsostný zdroj a vzor naší křesťanské existence.

Učinit něco jen tak, bez povinnosti, bez nucení, bez postranních osobních úmyslů a prospěchu, jen s ohledem na druhého a v jeho prospěch, je přeci jednou z nejkrásnějších charakteristik lásky. A k ní by nás Boží křestní – a jakákoli jiná – milost měla véstproměňovat. Nezištná láska je také oním ohněm Ducha svatého v našem životě. Vždyť nezištný čin z lásky je nejhlubší charakteristikou samotného Božího bytí, bytí Trojice, a veškerého Božího činění, stvořitelského i vykupitelského. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 2. ledna 2022, na Druhou neděli po Narození Páně

Led 2, 2022   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 2. ledna 2022, na Druhou neděli po Narození Páně

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle je tak trochu ve stínu všech velkých vánočních slavností a svátků, je to vlastně jediná „obyčejná“ vánoční neděle. Za sebou máme již samu slavnost Narození Páně, pak celý vánoční oktáv a v něm svátek Svaté rodiny, včera na Nový rok jsme oslavili slavnost Panny Marie, Matky Boží. A dá-li Bůh, ve čtvrtek nás čeká slavnost Zjevení Páně a následující neděli svátek Křtu Páně, jímž doba vánoční skončí.

A možná právě toto postavení dnešní neděle „tak trochu ve stínu“ ostatních vánočních svátků, určitá nepřítomnost nějakého zvláštního vlastního duchovního důrazu, neslavení jednotlivé události z Ježíšova narození a útlého dětství, nás o to více může vybídnout zaměřit svou pozornost na dnešní Boží slovo. Zkusme se soustředit především na čtení starozákonní a na evangelijní úryvek, Janův Prolog.

První čtení je z krásné mudroslovné starozákonní knihy Sirachovcovy. Označení „mudroslovná“ o ní platí nejen co do stylu (sapienciální literatury), ale zejména co do obsahu. Celá kniha je jakýmsi chvalozpěvem na skutečnou moudrost, která je darem a projevem samotného Hospodina. O moudrosti je i dnešní úryvek: «Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu: (…) Před věky na počátku mě stvořil, až na věky být nepřestanu».

Moudrost (hebrejsky chokmá nebo mášál, řecky sofia) je velké biblické téma. Už i ve Starém zákoně. Vedle knihy Sirachovcovy o ní čteme zejména v knize Moudrosti a v knize Přísloví. Kdybychom si – třeba jako takovou mozaiku – složili biblický obraz Boží moudrosti, jak je vyzpívávána zvlášť v těchto třech mudroslovných knihách Starého zákona, tak bychom asi mohli říci, zazpívat následující: Moudrost je skutečně Boží, je Božím darem, Božím projevem. Byla u Boha dříve, než on vůbec začal tvořit svět, hrála si s ním, on se s ní o všem radil. Poté, co svět byl stvořen, Boží moudrostí byl celý proniknut, skrze moudrost v něm Hospodin vykonává svou moc a vládu. Moudrost je přívětivá, chce z lidí činit Boží přátele, proto jim sedí u dveří, každého rána čeká na jejich zápraží a dává se nalézt těmi, kdo ji hledají. Usadila se mezi lidmi. Protože je Boží, protože je všemocná.

nejranější křesťanská četba a exegeze Starého zákona v moudrosti – především pro její preexistenci (že byla dříve, než byl svět) – přečetla, rozpoznala projev Syna. Podobně jako se tomu stalo v případě slova (hebrejsky dábár, řecky logos). Přičemž to nové novozákonní je poznání, že tato preexistující Moudrost je nestvořenánení jen projevem Boha, nýbrž je sama (druhou) Boží osobou. Podobně jako Boží slovo není jen vnímatelným projevem Hospodinovým, ale věčným Slovem, kterým se vyslovuje od věčnosti sám Bůh-Otec, které z něj od počátku vychází a je Bohem, druhou Boží osobou. «Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh» slyšeli jsme hned jako první větu v dnešním velkolepém Prologu Janova evangelia. Svatý Jan tak hned na samém začátku svého evangelia jakoby „vzlétl“ do samotného nebe, k samotnému Bohu, rozpoznal, že Kristus je to Slovo (ostatně právě pro toto mystické vzlétnutí je Janovým atributem právě orel).

Skutečnost, že už Starý zákon rozpoznával v moudrosti světa cosi Božího, odlesk Božího řádu ve stvoření, projev Hospodinův a jeho posla, skutečnost, která je navíc obklopena ne zcela nepodobným vnímáním moudrosti (sofia) v celé antické filosofii („lásce k moudrosti“), byla pro nejranější křesťanství velkým povzbuzením. Stejným povzbuzením bylo, že i slovo bylo ve Starém zákoně slyšeno jako Boží, podobně jako antická filozofie také slovem (logos) označovala odlesk Boží v celém kosmu. Povzbuzením, že Moudrost a Slovo, tušené Starým zákonem i celým kulturním světem, se nyní staly vnímatelnými, staly se člověkem. Povzbuzením, že Ježíš Kristus jako vyslovená Moudrost a vtělené Slovo je Božím Synem, že základní křesťanské vyznání – «Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi» – je naplněním nejen starozákonního ale i celého lidského očekávání, naplněním jeho tušení.

Kéž by se to stalo povzbuzením i pro nás. I my přeci potřebujeme povzbudit, že evangelium je pravda, že naše víra je pravdivá, že naše následování Pána Ježíše není marné, že to vše není nesmyslné. Někdy velmi intenzivně potřebujeme ve své víře povzbudit.

Asi nemusí být všem vlastní a pro všechny zajímavé teologické úvahy typu, že vtělení Božího Syna se tak skutečně událo „podle Písem“ (kata grafás řecky, secundum scripturas latinsky), nebo že filozofická reflexe tušením moudrosti a slova tak vlastně odtušila pravá „semínka Slova“ (logoi spermatikoi řecky, semina verbi latinsky). Přesto vědomí, že základní křesťanská tajemství jsou už předobrazena v mnohém ve Starém zákoně, mnohem starším než křesťanství, a že jsou již tušená velkou lidskou antickou moudrostí, nás může povzbudit, že naše křesťanská není nesmyslná, a že proto naše následování Krista není zbytečné. Ne nepodobně dnes přeci tuší Boha i mnohé lidské srdceRead More »

Slovo k povzbuzení na sobotu 25. prosince 2021, na slavnost Narození Páně

Pro 24, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na sobotu 25. prosince 2021, na slavnost Narození Páně

Milé sestry, milí bratří,

vánoce jsou slavností narození Pána Ježíše. Podle novozákonního svědectví se narodil v noci, protože pastýřům zrovna nocujícím u stád se zjevil anděl Páně a zvěstoval jim radostnou zvěst, že v městě Davidově, v Betlémě se právě narodil Spasitel; proto se také slaví mše svatá „v noci“, často o samé půlnoci. Pastýři se na andělův pokyn – pokračuje evangelijní zpráva – hned odebrali do Betléma, kam patrně brzy ráno dorazili, a shledali, že tomu tak je, jak jim anděl byl zvěstoval, když našli Marii a její Boží dítě zavinuté do plének; to připomíná především mše svatá „za svítání“, odtud také všechny vánoční pastorely (naplňující půvabné tušení všech možných předkřesťanských bukolik), včetně známé České mše vánoční. «Slovo se (prostě) stalo tělem a přebývalo mezi námi», jak slyšíme při mši svaté „během dne“ z Prologu Janova sepsání evangelia.

Vánoční bohoslužby – skrze své svaté dění – všechny tyto události kolem Narození Páně tajemně zpřítomňují. Nám tak umožňují být do nich vtaženi, bohoslužebně prožít jedinečnou Boží blízkost, která jimi byla jednou pro vždy a pro všechny lidi nastolena. Proto se také vánoce začaly každoročně slavit, navíc v době zimního slunovratu, v době navýsost symbolické, proto jsme i dnes zde, v kostele…

Občas se připomíná, že největšími křesťanskými svátky jsou velikonoce; s poukazem, že celé křesťanství stojí a padá předně na Kristově zmrtvýchvstání. Někdy bývá tento již novozákonní primát velikonoc navíc akcentován jako určitý protiklad ke stavu, jak moc se původní křesťanský smysl vánočních svátků v sekulární společnosti spíše vytratil.

Je to samozřejmě nějak pravda, vždyť radostná zpráva, že «Pán vstal z mrtvých», je dokonce asi nejstarší zapsanou větou evangelia. Přesto ale stejně tak platí, že nejhlubším základem křesťanství je, že Boží Syn se stal (nejprve) člověkem: Že Bůh sestoupil do našich dějin, stal se jejich součástí, narodil se jako malé křehké dítě, a přijal tak lidství se vším, co k němu patří. Vždyť základem křesťanské víry je, že v Ježíši sestoupil na zem sám Bůh. Jak ostatně vyjadřuje prastarý symbol ryby, v jejíchž jednotlivých písmenech v řečtině – ichthys – formou akrostichu je skryto toto nejzákladnější křesťanské vyznání: „Ježíš Kristus Boha Syn Spasitel“ (Iésús Christos Theú Hyos Sótér).

Tajemství Ježíšova boholidství dělá křesťanství křesťanstvím. A kdy jindy si to připomenout než dnes, na Boží hod vánoční. Velikonoční kříž je pro naši slabost a pro naši spásu, zmrtvýchvstání všeho potvrzením. Narození Páně je základem, počátkem a důvodem všeho. «Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán» řekl v noci anděl pastýřům a opakuje to o dnešní slavnosti tajemně i nám.

Spolu s některými starokřesťanskými a středověkými autory se dokonce můžeme odvážit vyslovit hypotézu, že by se Bůh byl vtělil a jako člověk narodil, i kdyby byl člověk (Adam) nezhřešil: Důvodem Božího sestoupení do lidství není totiž jen vysvobození z hříchu a náprava člověka, ale i – anebo předně – přiblížení se Boha člověku, překlenutí propasti mezi Bohem a světem, Božstvím a lidstvím, prolomením transcendence do imanence, sestoupení nebe na zem, povýšení lidské přirozenosti, její zbožštění Boží milostí a blízkostí. Jinak – a samozřejmě se značnou míry nadsázky – řečeno, vánoce (vtělení) by byly i bez hříchu, zatímco velikonoce (kříž a nutnost zmrtvýchvstání) jsou až důsledkem hříchu člověka…

Boží Syn se chce tajemně znovu rodit, sestupovat do srdcí i životů každého z nás; Božsky, křehce a lidsky, ne nepodobně tomu, jak to jedinečně učinil před více než dvěma tisíci lety, jak nám o tom svědčí evangelium a vánoční bohoslužba zpřítomňuje. Vždyť evangelium je nejen svědectvím toho, co se jednou v dějiných stalo, ale i vzorem – archetypem a prototypem – toho, co se má s námi dít stále. I skrze bohoslužbu, jejím prostřednictvím, s její pomocí.

Tajemství rození Krista v nás, kdy se makrokosmické dějiny chtějí opakovat v malém, v našem životě, můžeme považovat za základní křesťanský princip naší lidské existence. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 19. prosince 2021, na 4. neděli adventní – C

Pro 19, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 19. prosince 2021, na 4. neděli adventní – C

Milé sestry, milí bratří,

čtvrtá neděle adventní je přeci jen jiná než všechny tři adventní neděle předcházející. Už tolik nepřipomíná generace věků čekajících na Mesiáše, nýbrž již – podobně jako celý předvánoční týden, který ji obklopuje – zpřítomňuje událostí narození Páně bezprostředně předcházející. Proto v evangeliu – podle jednotlivých ročních cyklů – čteme na čtvrtou neděli adventní postupně o zvěstování Panně Marii a zázračném panenském početí, o Josefově snu, aby Marii i s nenarozeným Božím dítětem vzal k sobě, a o příchodu Panny k Alžbětě a podivuhodném prvním setkání Mesiáše s jeho Předchůdcem a budoucím Křtitelem.

Letos máme před svými duchovním zraky Mariino navštívení. Událost je to nesmírně krásná, až dojemná. Není divu, že se stala předlohou nejednoho ikonografického ztvárnění a především nepřeberným zdrojem duchovních a životních inspirací.

Evangelista Lukáš nám vše představuje následovně: Panna Maria zázračně počala ve svém lůně z Ducha svatého Božího Syna a hned – «v těch dnech» – odchází do Judska, oproti Nazaretu do hor, aby pomohla své starší příbuzné Alžbětě. Od samotného archanděla při zvěstování se Maria dověděla, že Alžběta, přestože byla považována za neplodnou, je již v šestém měsíci těhotenství. Ač ona sama je teprve na začátku, Jan Křtitel v lůně Alžbětině se radostí pohne, sotva jeho matka uslyší Mariin pozdrav. I Alžběta, ač na Marii nemůže být ještě nic vidět, podivuhodně porozumí pohnutí svého nenarozeného syna a jako první z lidí vyzná, že Maria je matkou Páně, matkou Boží: «Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?». Maria následně odpoví svým «Velebí má duše Hospodina».

Že se navštívení – setkání matek a jejich nenarozených dětí – děje bezprostředně po početí mladšího Ježíše, je bezpochyby nejvýraznějším novozákonním svědectvím přesvědčení, že lidský život začíná početím. Začal tak lidský život Božího Syna, začíná tak každý lidský život.

Nenarozený lidský život také cítí. O reakci počatého Ježíše sice v Novém zákoně nemáme ani slovo, čteme jen o radostném pohnutí Janově, přesto bezpočet mystických četeb a ikonografických vyobrazení dnešního evangelia tuto vzájemnou interakci obou se snaží nějak zachytit. Kdysi na jednom náboženství to krásně vystihlo i jedno děvče, když nakreslilo obě ženy, udělalo jim jakýsi průhled do lůna, v povijáncích nakreslilo obě děti; většího Jana, radostně jakoby až do fajfky se pohnuvšího, a menšího Ježíše, pohnuvšího se jen trochu.

Ochrana nenarozeného života – ne pro jiné cíle než pro život sám – ke křesťanství patří, není a nesmí se stát ideologií, ale má být reakcí na skutečnost, dosvědčenou vtělením samotného Božího Syna, že lidský život začíná početím.

Ale pochopitelně nejde jen o něj, o teprve nenarozený lidský život. Četbu dnešního krásného evangelia o podivuhodném setkání dvou ještě nenarozených dětí můžeme totiž rozšířit mnohem více, k mnohému dalšímu se můžeme nechat inspirovat.

Ještě nenarozený Kristus a ještě nenarozený Jan – vedle mnoha dalšího – reprezentují zároveň jakýkoli další bezbranný život. Nejen ten nenarozený, již počatý, ale každý, který mu je nějak podobný. Zvlášť takový, který je nějak vydaný do ochrany druhým, jakoby svým matkám, ne nepodobně právě životu nenarozených dětí. Každý život cítí, vnímá, raduje se, podobně jako Jan, anebo trpí a má bolest. Každý lidský život je takový. I když se nám zdá, že ne, i když o tom nemůžeme mít důkaz, anebo to jednoduše nechceme vnímat. Každý bezbranný život zvlášť je hodný naší ochrany a úcty. Neexistují bezcenní lidé, neexistují méněcenné lidské typy, každý lidský život je hoden respektu… Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 12. prosince 2021, na 3. neděli adventní – C

Pro 11, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 12. prosince 2021, na 3. neděli adventní – C

Milé sestry, milí bratří,

třetí neděle adventní – nazvaná podle vstupní antifony mše svaté Gaudete («Radujte se») parafrázující slova svatého Pavla z listu Filipským – má mezi všemi čtyřmi adventními nedělemi zvláštní postavení. To je vidět nejen na možnosti radostnější, světlejší, růžové barvy liturgických rouch, do nichž se dnes při mši oblékají kněží a jáhni, ale především je to slyšet z převažujícího radostného tónu dnešních biblických čtení i mešních modliteb: Oslava příchodu Mesiáše na zem se už prostě blíží.

Nejde ale jen o blížící se vánoční svátky, ale ještě více o to, že spása, kterou Kristus přinesl, by nám měla být nějak blíže, než když jsme advent začali. Spása – zakoušená Boží blízkost, odpuštění hříchů, tajemné přebývání Krista v našem srdci, proměna celé naší existence k životu z víry, naděje a především z lásky – by nám měla být nějak blíže a měli bychom z toho mít radost.

Posoudit, nakolik tomu tak v našem případě je či není, je pochopitelně velmi těžké. V každém případě však můžeme zazpytovat své svědomí, zda jsme se vůbec o něco, co by příchodu Páně otevřelo náš život, v uplynulých dvou týdnech pokusili…

Zkusme se nyní zastavit nad samotným tématem radosti a zkusme se zeptat dnešních biblických čtení, co nám o ní říkají…

Začněme druhým čtením, které dalo dnešní neděli jméno a je jedním z nejdůležitějších novozákonních textů o radosti vůbec. «Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se!» zaznívá v něm jako pokyn, kterým se navíc celý Pavlův Filipským list uzavírá, a tak je jeho jakýmsi závěrečným apelem. Je součástí slova Božího, proto je adresován jak filipským křesťanům poloviny prvního století, tak i nám všem. Podobně apelativně vyzněla i slova Sofoniášova v prvním čtení: «Jásej, siónská dcero, zaplesej, Izraeli, raduj se a vesel celým srdcem, jeruzalémská dcero». Radost je tedy také úkolem, zdá se.

Jak ale může být radost úkolem nebo křesťanskou povinností, se asi leckdo zeptá. Co když radost nepociťujeme? Co neradostný křesťan?

Samozřejmě, záleží, co si pod mnohavrstevným a bohatým pojmem radosti vlastně představíme. Radost má přeci celou škálu odstínů: Od silné až extatické emoce až po poklidnou vnitřní radost, kterou člověk ani nemusí zvlášť vnímat. Od radosti, jež je spontánní reakcí na vnější podnět, až po radost, kterou si sám vědomě a cíleně udělá. Od radosti chvilkové a prchavé, až po radost trvalou, stavovou, žitou. Od radosti, kterou má člověk sám v sobě, až po radost, kterou prožívá jedině ve vztahu. A tak dále.

Vše to a mnohem více k radosti nějak patří, vše a mnohem víc je její součástí. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 5. prosince 2021, na 2. neděli adventní – C

Pro 5, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 5. prosince 2021, na 2. neděli adventní – C

Milé sestry, milí bratří,

na druhou a třetí neděli adventní stojí před námi rok co rok postava svatého Jana Křtitele. Každoročně tak čteme o jeho vystoupení a působení v judské poušti, s různými akcenty podle jednotlivých sepsání evangelia, letos podle Lukáše. Jan, Předchůdce a Křtitel Páně, k nám uprostřed adventu promlouvá, abychom se i my znovu pokorně pokusili – s Boží pomocí – aspoň nějak otevřít kýženému novému Kristovu příchodu do našeho srdce a života, aby se i s námi aspoň něco trochu Božího stalo.

Advent má být o čtverém příchodu Božího Syna: O prvním v těle z Marie Panny; to je narození Páně, na jehož oslavu o vánocích se připravujeme. O druhém skrze víru, naději a lásku a skrze svaté svátosti do naší duše; to je Kristův tajemný příchod skrze křesťanství do života každého z nás. O třetím příchodu ve chvíli naší smrti, jíž se nikdo z nás nevyhne, a o čtvrtém ve slávě na konci světa, kdy očekáváme vzkříšení těla. Jak se zpívá v krásné starobylé adventní písničce: «Krista čtvero příští / Písmo svaté jistí: / nejprvnější v těle, / druhé v duši celé, / třetí při skonání, / čtvrté při vzkříšení».

Všechny čtyři Kristovy příchody jsou důležité, všechny čtyři se máme snažit v adventní době aspoň nějak prožívat. Máme se pokusit připravit na oslavu toho příchodu Krista, který už nastal, a připravovat se na ty jeho příchody, které teprve nastanou – ve smrti a na konci světa. A to tím, že Pán Ježíš má nově tajemně přijít do našeho srdce a života. Ke Kristovu «druhému příští», druhému příchodu, který je tak pro naši každodenní praxi nejdůležitější, směřují v podstatě všechny rozličné adventní výzvy, které v těchto dnech slyšíme.

Tento druhý příchod spočívá – zjednodušeně řečeno – ve znovu roznícení našeho vztahu s Bohem a s lidmi, znovu roznícení víry, naděje a lásky, znovu roznícení přátelství s Pánem Ježíšem a lidmi kolem nás.

Protože Kristovo přicházení k nám nemůže být docela jiné, než jaké bylo jeho přijití do světa, zkusme se zeptat dnešního Božího slova («Krista čtvero příští / Písmo svaté jistí»), co pro příchod Božího Syna k nám můžeme ze své strany – s Boží pomocí – učinit.

První dnešní biblické čtení je z knihy proroka Barucha (či Báruka). Tato starozákonní deuterokanonická kniha je jednou z těch, jež nás přenášejí do doby babylónského vyhnanství, do doby jedné z nejtěžších v dějinách Izraele. Slyšíme jedno z řady prorockých zaslíbení požehnaného návratu vyhnanců domů do zaslíbené země a nápravy všeho zlého. Má utěšit zdeptané vyhnance, ujistit je, že Bůh na ně nezapomněl, že ví o jejich trápení, že je s nimi i v daleké Babylónii, že sám je chce napravit a jednou přivést zpět domů.

Následný žalm je pokornou modlitební odpovědí na Baruchovo zaslíbení: «Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země».

Druhé čtení z Pavlova listu Filipským, je z jeho začátku, kdy apoštol ujišťuje filipské křesťany o své modlitbě. Už to má být pro ně povzbuzením, že na ně Pavel myslí, že se stále za ně modlí, že mají místo v jeho srdci. A výzvou a pozváním, že i oni se mají modlit.

Evangelijní úryvek svědčí o začátku vystoupení Jana Křtitele. «Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!» volá v evangeliu Jan a parafrázuje proroka Izaiáše, výzvu velmi podobnou té Baruchově: «Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí!»

A co nám tedy dnešní čtení, zvlášť evangelijní, o Kristově příchodu k nám říkají? Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 28. listopadu 2020, na 1. neděli adventní – C

Lis 28, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 28. listopadu 2020, na 1. neděli adventní – C

Milé sestry, milí bratří,

jak víme a jak se rok co rok také připomíná, advent – z latinského adventus – je dobou přípravy na příchod Páně, na příchod Boha, na příchod Pána Ježíše. Zaprvé je přípravou na oslavu jeho jedinečného příchodu, který už nastal, na oslavu Kristova narození, na vánoce. A zadruhé je přípravou na tajemný příchod Páně, který teprve nastane, na Kristův příchod ve chvíli naší smrti a na jeho slavný příchod na konci světa. První rozměr se s různými akcenty prolíná celou adventní dobou a bezpochyby je i její nejvýraznější charakteristikou, zatímco druhý, eschatologický rozměr adventu je patrný spíše jen nyní, na jeho samotném začátku.

Proto v těchto prvních adventních dnech se před námi rozevírají i témata vpravdě eschatologická, jež nás ostatně provázela i v posledních dvou týdnech závěru uplynulého liturgického roku. Letos, kdy máme před sebou evangelijní úryvky z Lukášova sepsání, je tento eschatologický rozměr asi nejvýraznější ze všech tří ročních cyklů biblických čtení. Slyšíme úryvek z takzvané malé evangelijní apokalypsy, ze slov, jež Pán Ježíš pronáší těsně před svými velikonocemi. Jde skutečně o slovo apokalyptické, slovo odkrývající skryté Boží pravdy, skrytá Boží tajemství ohledně znamení Kristova příchodu.

Důvod, proč zrovna takové čtení slyšíme na první neděli adventní, je tedy zřejmý; chce nám připomenout onen druhý adventní rozměr, přípravu na příchod Páně, který ještě nenastal. Tak je tomu pokaždé na začátku adventu.

Jenže letos toto Kristovo slovo zaznívá přeci jen asi ještě nějak jinak, pro mnohé z nás možná intenzivněji než leckdy předtím. A je tomu tak dobře, protože biblická apokalyptika není jen odkrytím skrytých Božích pravd týkajících se smrti anebo konce světa, ale i takových, které se nějak uskutečňují stále. Kdykoli nám její někdy až děsivě roztodivné obrazy připomínají něco z toho, co s různými akcenty a z různých důvodů právě prožíváme, se tak můžeme do těchto biblických úryvků s o to větší intenzitou zaposlouchat a ptát se, co odhalují.

«Na zemi (bude) úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět, neboť hvězdný svět se zachvěje». Kdo v těchto slovech aspoň trochu nezaslechl ozvěnu toho, co mnozí prožívají, co mnozí s chvěním prožíváme?

Jistě, výkladů apokalyptických obrazů může být snad tolik, co je lidí. Ale mnozí se asi přeci jen shodneme, že prožitek nynějšího stav světa, zvlášť doby stále nekončící a vyčerpávající pandemie koronaviru, je v dnešním evangeliu celkem dobře rozpoznatelný. Ať chceme či nechceme. Vždyť nová zákeřná a nevyzpytatelná nemoc se opravdu rozvalila na celý svět, národy jsou v úzkosti a mnozí lidé opravdu umírají. Nejenom strachem, ale i skutečnou a bolestnou smrtí, anebo třeba jen vyčerpáním či smutkem. Mnohé mezilidské vztahy také umírají, někdy bohužel i vztah s Bohem, samotná víra. Mnohá dobrá díla taktéž zanikají, i vzdělání dětí se v lecčem zastavilo, odumřelo. A tak dále. Nemá smysl si namlouvat, že tomu tak není, anebo dělat – jednat a žít, užívat si, jakoby nebylo.

«A tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblaku a s velikou slávou». Smyslem adventu – všeho jeho radostného očekávání, radostné zbožnosti a radostného ztišení – je, měl by být právě nový příchod Pána Ježíše do našeho srdce a našeho života.

Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 21. listopadu 2021, Krista Krále

Lis 20, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 21. listopadu 2021, Krista Krále

Milé sestry, milí bratří,

Ježíš Kristus je Král. Avšak jeho království není z toho světa a ještě není nastoleno ve své konečné plnosti. Zatím je vnímatelné v Kristových tajemných přítomnostech mezi námi a v srdcích a na životech těch, kteří se ho snaží pokorně následovat. Kristovo království již zde nějak je, trvá a přetrvá, i když se vše ostatní v světě třeba i hroutí. Protože je prostě Boží…

Asi tak nějak bychom mohli shrnout to důležité na dnešní slavnosti, jíž se završuje celý liturgický rok. Je vyznáním, že Kristus je skutečným Pánem, který v plnosti času od Boha jako Syn vyšel a k Bohu zase celý svět – především nás lidi – chce přivést nazpět, po čemž touží i navzdory všemu našemu lidskému nepřijetí, všem našim lidským slabostem, nedokonalostem, hříchům a pádům. Je vyznáním Boží blízkosti a Boží touhy, abychom se jím nechali nadchnout a vést.

Slavnost Krista krále je to relativně mladá. Jak si rok co rok připomínáme, důvodem jejího zavedení v roce 1925 bylo výročí tisíce šesti set let od formulování základního vyznání víry, vyznání, kým právě Ježíš Kristus je. K němu došlo na prvním celocírkevním koncilu v Nicei (v Anatolii, dnešním západním Turecku) roku 325, krátce po skončení pronásledování v římském impériu. Tři sta osmnáct církevních otců (podle symbolického počtu služebníků Abrahámových) – v reakci na vystoupení kněze Aria Kristovo Božství popírajícího – vyznává, že Kristus je Syn Boží, zrozený před věky z Otce, soupodstatný (homoousios řecky, consubstantialis latinsky) s ním, a proto není doba, kdy by Syn nebyl, vše bylo stvořeno skrze něj a on pak v čase pro naši spásu sestoupil z nebe, z Marie Panny přijal lidství a narodil se, byl ukřižován a z mrtvých vstal, vstoupil na nebe a na konci světa přijde soudit živé i mrtvé.

My tuto víru vyznáváme spolu s nimi, když neděli co neděli opakujeme toto nicejské vyznání víry, rozvinuté koncilem následujícím, Cařihradským.

Když jako oslavu výročí v roce 1925 papež Pius XI. dnešní slavnost ustanovil a když byla v roce následujícím v celé církvi s velkou slávou slavena, bylo ale zřejmé, že důvodem jejího zavedení nebude možná jen výročí Nicejského koncilu. Nejistota doby – doby dvacátých let 20. století – naléhavě potřebovala, aby do ní zaznělo povzbuzení, že Kristus opravdu je a je Božím Synem, Pánem, a to bez ohledu na to, zda se ty či oné pozemské jistoty hroutí a svět se v tak mnohém mění. Právě takové povzbuzení měla slavnost Krista Krále přinést a také mnohým v době svého zavedení snad i přinesla; ostatně proto byla Božím lidem hned tak vřele přijata.

Přesunutím z poslední říjnové neděle na poslední neděli v liturgickém roce dostal dnešní svátek navíc ještě jeden rozměr, a to povzbuzení ve víře ve vzkříšení mrtvých a připomenutí radostného výhledu na konec světa, na Kristův druhý příchod, kdy se jeho vláda zjeví skutečně v plnosti.

Určitě by tak bylo dobré, aby v našich všemožných nejistotách a obavách povzbudil dnešní svátek dnes i nás; že Kristus je, že je Král a že je věčnost. Povzbudit chce jistě celá slavnost a také biblická čtení, pro ni vybraná; na ně zkusme nyní zaměřit svou pozornost… Read More »

Stránky:«12345678...27»