Milé sestry, milí bratří,

souvislost mezi dnešním prvním čtením a úryvkem evangelijním se zdá být opět celkem zřejmá: Je to obraz vinice, potažmo jejího hospodáře a jejích správců, vinařů, který je oběma biblickým textům společný.

V prvním čtení z proroka Izaiáše, jakož i v následném žalmu, je vinicí celý Izrael. Zvlášť milou sazenicí je pak kmen Juda, který obývá Jeruzalém, kde je Hospodinův chrám, a jeho okolí, Judsko, srdce Zaslíbené země, a po pádu Samaří se stal jediným Izraelem. Hospodin Bůh sám tuto svou vinici vysázel a od začátku s velikou láskou opečovával, jak se jen na vinici patří: «Oplotil ji, očistil od kamení, osázel ji ušlechtilou révou, věž a lis v ní postavil». Ale ona přesto při vinobraní přinesla pláňata trpká, odporná. Proto musí být vydána zpustošení. Tak praví prorok.

Izrael, Juda se při četbě tohoto Izaiášova proroctví měl ve vinici samozřejmě najít a obrátit se. Měl si přiznat, že často nenese sladké hrozny, život podle Božího zákona, že Hospodinova péče tak přichází nazmar. A že právě toto – mimo jiné – je důvodem řady jeho dějinných útrap, vysvětlením mnohého zlého, co ho stihlo a stíhá. Mnohá zpustošení, které na Boží lid – zvlášť ze strany jeho vnějších nepřátel – přišlo a přichází, měl Izrael sebekriticky interpretovat také jako trest za vlastní hřích, potažmo jako Boží bolestné volání k obrácení.

V evangelijním Kristově podobenství je vinicí nejprve také Izrael. Ten měl i v době Ježíšově být stále Božím lidem, Boží vinicí ve světě. V centru evangelijního podobenství pozornosti již ale nestojí vinice sama, nýbrž spíše její vinaři. Těmi jsou nejprve pastýři Izraele, velekněží a starší, učitelé Zákona, jimž je podobenství primárně adresováno: «Ježíš (je) řekl velekněžím a starším lidu» slyšeli jsme. Velekněžím a učitelům Zákona bylo svěřeno Bohem Hospodářem správcovství Boží vinice, celého Božího lidu. Stali se ovšem správci špatnými, neposlouchali služebníky Božího hospodáře a nechtěli přinášet výtěžek, vinici (a její plody) si svévolně přivlastnili. Tak jednali už mnozí jejich dějinní předchůdci, kteří neposlouchali proroky, služebníky poslané Bohem-hospodářem, žili pro sebe z Boží vinice a na její úkor. Nyní jsou to oni, Ježíšovi posluchači, kteří nejenže také neposlouchají dávné proroky, ale nechtějí přijmout ani samotného syna vinaře – Božího syna, Krista. A nakonec ho také zabijí.

Nicméně vinici si nezachrání, bude jim odňata, Izrael sám bude zpustošen. Obnovená vinice bude svěřena jiným vinařům, pastýřům Nového Zákona, kteří už budou moci být ze všech národů a kritériem k jejich výběru už nebude pokrevní příbuznost (potomstvo Abrahámovo, potažmo Leviovo), nýbrž právě ochota odvádět hospodáři ovoce, sladké hrozny a odevzdávat je v pravý čas. Z vinice Izraele se stane vinice církve. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

o nedělích by se kázání mělo snažit vycházet především z Božího slova, které bohoslužba otevírá a čte. Přesto však je asi možné z tohoto rámce někdy vybočit, zvlášť o nedělích, pokud by na ten den jinak připadla památka nějakého výrazného světce či výrazné světice. O to spíše, pokud nějak ztělesní i Boží slovo, které se zrovna čte. Což snad platí o sv. Terezii z Lisieux, řeholnici, mystičce, učitelce církve, jejíž sochu a oltář máme v našem kostele a která svou životní cestou jedinečně naplnila i dnešní čtení druhé z listu Filipským o Kristově pokoře a ponížení, že my lidé se máme snažit mít v sobě podobné smýšlení, jako měl on.

Zkusme tedy dnes zaměřit svou pozornost na ni. A připomeňme si – formou několika biografických črt – život této jedné z nejpodivuhodnějších žen moderních dějin církve.

Terezie, původním jménem Marie Františka Terezie Martinová, se narodila před 150 lety, 2. ledna 1873 v městě Alençon na jihu Normanidie, velmi zbožným rodičům Luisovi a Zelině, od 2015 taktéž svatořečeným, jako jejich poslední deváté dítě. Měla čtyři starší sestry. Čtyři další své sourozence, dva chlapce a dvě děvčata, nezažila, zemřeli v útlém věku. V době jejího narození byla její maminka již vážně onkologicky nemocná a zanedlouho, když byly Terezce čtyři roky a půl, 28. srpna 1877 umírá. Což pro malou dívku znamená pochopitelně velkou ránu, první v jejím životě.

V listopadu téhož roku se otec Luis rozhodne se svými pěti dcerami přestěhovat do ne příliš vzdáleného Lisieux, kde žije rodina bratra zemřelé matky. Je zámožná, a tak poskytne rodině Martinových útočiště a i finanční zajištění. Otec se tak může – stále zdrcen ztrátou své ženy – plně věnovat výchově dcer, včetně náboženské, zejména výchově nejmladší, vysoce inteligentní, temperamentní a citlivé, až přecitlivělé Terezky.

Ta začne chodit v Lisieux do školy k mniškám benediktinkám. Když se v létě roku 1882 rozhodne o dvanáct let starší sestra Paulína vstoupit k pařížským karmelitkám, pro Terezku to znamená další velkou ztrátu, na kterou silně psychosomaticky reaguje. Ale zároveň i ona pocítí první jasné Boží vábení tímto směrem. A úsměv Panny Marie, jak později interpretuje. Když v následujícím roce přistoupí k prvnímu svatému přijímání, má první vskutku mystický zážitek včetně touhy po mučednictví, na základě kterého se rozhodne Kristu zcela odevzdat. Později svou zkušenost nazve „pohledem splynutí“ mezí ní a Božím Synem.

Měsíc na to přistupuje k biřmování. Pokračuje ve škole u benediktinek, ale přichází její celoživotní kříž: skrupulozita, podpořená i na hřích příliš soustředěnými akcenty duchovního vedení v klášterní škole. Terezin duchovní život se však stále více prohlubuje. O vánocích roku 1885 prožije něco, co později nazve „dalším, úplným obrácením“.

O rok a půl později učiní další krok ve svém celoživotním nabídnutí se Kristu, vysloveném poprvé při prvním svatém přijímání. V deníku La Croix se Terezka dočte o jistém Enricu Pranzinim, vrahovi tří žen, odsouzeném k trestu smrti. Nabídne se Bohu jako oběť místo něj, včetně své věčnosti. Později se doví, že zprvu zatvrzelý zločinec se těsně před smrtí přeci jen asi obrátil, protože dvakrát políbil kříž. To Terezka pochopí jako odpověď na své úpěnlivé modlitby. A pocítí ještě silněji povolání zachraňovat duše.

I z toho důvodu se rozhodne také vstoupit do kláštera karmelitek, kde už tou dobou byly dvě její rodné sestry, vedle Paulíny i Marie. Jenže ona je teprve čtrnáctiletá. Nikdo z blízkých ani z církevních autorit, včetně příslušného biskupa, jí to nechce dovolit. Proto se Terezka – s houževnatostí až tvrdohlavostí sobě vlastní – rozhodne obrátit na samotného papeže. Učiní tak v rámci pouti své diecéze při příležitosti padesáti let kněžství Lva XIII. koncem roku 1887. Navzdory zákazu s papežem v rámci audience mluvit, se na něj obrátí se svou prosbou, aby jí dovolil vstoupit tak mladé do kláštera. Papež odvětí poněkud diplomaticky slovy «obrať se na své představené, bude-li to vůle Boží, jistě se tak stane». Po svém návratu povolení od biskupa dostane. Vstupuje do kláštera a 9. dubna 1888 jako již patnáctiletá a přijímá karmelitánský hábit a jméno Terezie od Dítěte Ježíše, později ještě doplněné o A (od) Svaté tváře. Po smrti otce do kláštera vstoupí i Celina. Paulína, sestra Anežka od Ježíše, se později stane jejich převorkou.

Pro Terezku začíná období, v němž – vedle mnoha jiného – začíná objevovat svou „malou cestu“, dost jinou, než byly její zprvu až velikášské mladické představy. Vždyť se chtěla stát „velkou svatou“ se vším všudy, po vzoru sv. Terezie z Ávily či sv. Pavla. Jenže – i přes své činorodé klášterní aktivity, včetně psaní divadelních her – stále více začíná narážet na své nedokonalosti a nepřekonatelné limity. Tehdy ji osloví a potěší zvlášť dva citáty z Písma. «Je-li někdo malý, ať přijde ke mně» z Knihy Přísloví a «Budete sát nošeni v náručí, hýčkáni na kolenou, jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit» z Izaiáše. Terezie tak stále více zjišťuje, že to nejdůležitější v jejím životě by mělo být důvěřovat Bohu, skrýt se v Kristově náruči, stát se míčkem či hračkou v jeho ruce, jak záhy napíše. A že jejím největším úkolem asi není obrátit svět jako misionářka, ale prostě milovat. A co do spásy, že daleko důležitější je se nechat do nebe vytáhnout jakoby „výtahem“ (je to doba začátku technických vymožeností) a ne si myslet, že tam vyběhneme snadněji sami. Stále více se začne považovat za Kristovu „nejmenší“ sestru.

Tím vším její „malá cesta duchovního dětství“ dostává stále jasnější obrysy. Své vize, objevy a duchovní zkušenosti Terezie začne – na impuls a pokyn své sestry, převorky – také sepisovat ve svých pamětech, později nazvaných Dějiny duše.

Dne 9. června 1895, na svátek Nejsvětější Trojice, zopakuje Bohu své nabídnutí sebe samé jako oběti za spásu duší. Necelý rok poté, v dubnu 1896, u ní propuká tuberkulóza, čímž začíná zcela nová etapa jejího života. A to nejen vzhledem k tělesné nemoci a jejím omezením, ale i skutečná, vpravdě karmelitánská „noc víry“ její duše. Začne zakoušet obrovská pokušení, včetně myšlenky opustit klášter a nakonec i víru a stát se ateistkou. Neprožívá již Kristovu blízkost natož jeho láskyplný pohled; to nazve „nocí ničeho“. A také – s vědomím blížící se smrti – znejistí i s ohledem na věčnost, zda vůbec nějaká je, dostane strach ze smrti.

Chvíle temnot se ale střídají se stavy, kdy se v ní zase naopak probudí její velikášství, čím vším by v církvi chtěla ještě být, co vše by pro spásu duší mohla udělat. I tehdy ji nakonec upokojí slovo Písma, a to Velepísně lásky svatého Pavla, kdy znovu pochopí, že jejím úkolem je především milovat, nic víc, nic míň, a tak posloužit světu, tak zachraňovat duše.

Počátkem roku 1897 se její stav zhoršuje. A ač Terezii stále – a tak tomu bude až do chvíle její smrti – provázejí její vnitřní tísnivé „noci“, začíná také více hovořit o nebi, o tom, že v něm chce pokračovat ve svém poslání ukazovat „malou cestu“ duším, učit je duchovnímu dětství, jakoby jim z nebe chtěla seslat „déšť růží“. Důvěra v Boha ji nese, navzdory všem bolestem a temnotám. 30. září 1897 večer ve svých čtyřiadvaceti a půl letech umírá, její duše odchází k Bohu, aby odtamtud opravdu sesílala celému světu „déšť růží“ svých modliteb.

Roku 1923 – ještě za života svých sester – je blahořečena, 1925 kanonizována, 1927 prohlášena za patronku misií a roku 1997 – teprve jako třetí žena – za učitelku církve.

Milé sestry, milí bratří, kéž by se sv. Terezička, jak se jí obvykle říká, stala i naší učitelkou. Učitelkou cesty k Bohu, malé cesty duchovního dětství, která se snoubí se snahou něco činit. Cesty, jež není dětinskostí, ale důvěrou v Boha i navzdory nevnímání jeho blízkosti, důvěrou i v pochybnostech, nocích, bojích, bolestech, úzkostech, temnotách a v depresích. Dnes by možná deprese či něco jiného měla Terezička třeba i diagnostikované, což z ní ovšem činí světici ještě větší. A hlavně, pokud by tomu tak bylo, ještě více oslovující.

Neboť ve stavech různého duševního sevření a v situacích nemoci, tělesné i duševní, a zvlášť ve chvíli umírání člověk totiž leckdy už opravdu nemůže nic než milovat. Jsou to však právě tyto stavy, jež ho k milování Boha a lidí mohou dovést více než leccos jiného. Kéž bychom si i na to vzpomněli, až třeba přijdou, a poslání hlavně jen milovat vzali za své i v dobách, kdy je nám dobře, i ve všech svých činnostech. Čemuž všemu nás sv. Terezie z Lisieux učí.

Milé sestry, milí bratří,

v dnešním evangelijním úryvku slyšíme další krásné Kristovo podobenství: O dělnících na vinici. Jeho základní poselství je podobné tomu, které jsme minulou neděli mohli zaslechnout v podobenství O dvou služebnících, anebo – snad ještě více – v podobenství O dvou synech, jednom starším a druhém marnotratném. Ve všech třech případech je to Boží dobrota, se kterou se člověk setkává a která ho má měnit ke své podobě, směrem k milosrdenství vůči ostatním lidem. A buď mění, anebo také ne; starší syn a zejména nemilosrdný služebník jsou bohužel příklady toho druhého, podobně dělníci najatí hned ráno.

Každé novozákonní podobenství je obraz a příběh, do nichž máme být vtaženi, máme v nich najít Boha, sebe a druhé, co činit a čeho se vyvarovat. Do příběhů a jejich obrazů se máme pokusit vžít, stát se v duchu jejich aktéry. Proto se u každého podobenství také ptáme, kdo koho a co představuje. Zkusme tak učinit i u podobenství dnešního.

Onen jeden den, kdy hospodář od rána do večera vychází najímat dělníky na svou vinici, můžeme chápat jako obraz celých dějin spásy, anebo jako obraz jednoho lidského života. Hospodář je samotný Bůh anebo Pán Ježíš. Povolání na vinici rozumějme jako pozvání k víře a do společenství věřících. Práci na vinici jako životu z víry a podle ní. Večer je poslední soud, k němuž jednotlivý člověk přijde skrze smrt a který vše ukáže v jasném Božím světle. Denár představuje nebeskou odměnu, blažené patření na Boha, visio beatifica.

Dělníci najatí již brzy ráno jsou tak nejprve židé, ti pravověrní z evangelia, kteří často reptali, že Pán Ježíš přijímá i hříšníky, některými z nich se obklopí a celníka Matouše dokonce přijme za jednoho ze svých apoštolů. Najatí odpoledne anebo večer totiž nejprve představují právě hříšníky, kteří si v očích spravedlivých nezaslouží stejnou odměnu jako oni.

Dělníky pracujícími od rána mohou také být křesťané ze židovství, později povolanými křesťané z pohanství; židokřesťanům bylo přeci Matoušovo evangelium primárně adresováno, a tak v Ježíšových slovech podaných evangelistou se může odrážet i toto napětí.

Anebo – v obecnější četbě – v dělnících od rána můžeme vidět všechny věrné, kteří vytrvají na vinici Páně zvlášť v dobách pronásledování, v odpoledne či večer přišedších pak ty, kteří se obrátí či vrátí až v dobách klidu. Ti první totiž často mají tendenci nepřijímat ty druhé, dívat se na ně skrz prsty, ať už se dobami protivenství a klidu myslí cokoli. V tomto duchu tak podobenství mluví do všech dob a podobných situací, v církvi i mimo ni. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v dnešním evangeliu – jako odpověď na Petrovu otázku, kolikrát má odpustit svému bratru, když se proti němu prohřeší, a zda až sedmkrát – , zaznělo známé Kristovo podobenství o nemilosrdném služebníkovi. Jemu jeho pán odpustil nesrovnatelně víc, než mu byl dlužen jeho jiný spoluslužebník: Porovnáme-li deset tisíc hřiven se sto denáry, tak je to přibližně poměr šesti set tisíc ku jedné. Služebník, kterému bylo tolik odpuštěno – na takovou částku by bylo třeba námezdně pracovat přibližně sto dvaadevadesát roků – , přesto nebyl ochoten zanedbatelnou částku – odpovídající výdělku za sto pracovních dní, tedy nějakým sedmnácti týdnům – svému dlužníkovi odpustit. Proto «se rozhněval jeho pán a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh; tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte», čteme v evangeliu.

Celé podobenství – krom toho, že je také jedním z biblických zakotvení katolické nauky o očistci jakožto „místě“ posmrtného dočištění a zadostiučinění neodčiněných hříchů; to jsou ta slova «dokud nezaplatí» – (celé podobenství) je jedním z nejdůležitějších podobenství z Kristových úst vůbec.

Formou varování před zavržením a očistcem totiž připomíná, co je jednou z vůbec nejhorších věcí, jež by člověka mohla potkat a která bude na posledním soudu patrně přísně posuzována: Když se člověk stane podobným nemilosrdnému služebníkovi. Že by neměl slitování s těmi, co se prohřeší proti němu samotnému. Že by neuměl odpustit svým dlužníkům, když jemu samému jeho největší věřitel Bůh, Pán Ježíš odpustil nesrovnatelně víc; teologickým jazykem řečeno, dědičný hřích a všechny jeho osobní hříchy. Podobenství v posledku varuje před tím, aby se naše křesťanství nestalo a nebylo čistě individualistickým. Abychom je nežili v duchu, hlavně že nám a možná ještě našim nejbližším je odpuštěno a je nám dobře a na druhé se už neohlížíme.

Křesťanství má být jiné, má vyvěrat a žít z Božího přijetí a milosrdného odpuštění. Vždyť věříme, že Pán Ježíš vzal na kříž všechny naše slabosti, hříchy a tresty za ně, že zemřel místo nás pro naši spásu a vstal z mrtvých. Věříme, že i nám bylo – křtem, svátostí smíření, lítostí a zadostiučiněním – odpuštěno. A ještě bude tolikrát odpuštěno. Věříme, že jsme stále osvobozováni; od věčných i časných trestů, od různých spoutaností a závislostí a především z otroctví hříchu zla, necháme-li se. Ale třeba i od již destruktivních výčitek svědomí, které nedovolí znovu začít, znovu následovat Pána, znovu se za ním rozeběhnout, že jsme osvobozeni od výčitek vyplývajících z přesvědčení, že hřích by byl nenapravitelný. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

do tří spolu souvisejících částí snad můžeme rozdělit dnešní evangelijní úryvek z Kristovy řeči učedníkům z osmnácté kapitoly Matoušova evangelia:

Zaprvé jsme slyšeli jakýsi postup, návod při napomínání zhřešivšího bratra či zhřešivší sestry: Nejprve mezi čtyřma očima, poté v doprovodu jednoho či dvou svědků a nakonec před celým společenstvím církve. Tak máme činit, napomínat, a to až k případnému vyloučení viníka ze společenství církve, když nám má být «jako pohan nebo celník».

Zadruhé zazněla slova o moci svazovat a rozvazovat na zemi s důsledky pro nebe, o moci, jež je nyní svěřená všem apoštolům: «Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi». V šestnácté kapitole jako moc klíčů otevírajících či zavírajících nebe bylo něco podobného svěřeno jen Petrovi.

A nakonec zaznělo ujištění, že Kristus zůstane tajemně přítomen ve shromáždění dvou nebo tří v jeho jménu, mezi nimi.

Tedy tři části, tři související témata. Pro další úvahu můžeme snad nechat stranou otázku, nakolik se v textu, zejména jeho prvních dvou částí, jedná o vlastní Ježíšova slova, anebo nakolik jsou tato slova v Matoušově podání již odrazem praxe napomínání a vylučování prvotní židokřesťanské komunity, praxe hledající své zakotvení v Kristově učení, a proto vložené do jeho úst. A stejně tak se možná nemusíme zabývat ekleziálním rozměrem Ježíšových slov a jejich vlivem na pozdější uplatnění a interpretaci moci svazovat a rozvazovat církví. Podobně se nemusíme nyní zabývat vztahem mezi institucí papežství (reprezentovanou Petrem s mocí klíčů) a kolegiem biskupů (ostatními apoštoly s mocí svazovat a rozvazovat).

V čem dnešní slova Písma z Kristových úst promlouvají k nám, ke každému z nás a do našeho života, se raději zkusme pokorně zeptat. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

souvislost mezi dnešním evangelijním a prvním čtením se zdá opět celkem zřejmá: Ježíšova předpověď vlastního utrpení, «že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen», je uvozena krásným vyznáním proroka Jeremiáše: «Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést… Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají». Jeremiáš ze všech starozákonních proroků snad nejvíc předobrazil Krista, trpícího Mesiáše, protože byl ze všech pro své prorokování nejvíce pronásledován: Vystoupil těsně před začátkem babylónského vyhnanství, hlásal takové Boží pravdy, které se jeho sebejistým současníkům vůbec nelíbily, neboť vyžadovaly obrácení a změnu smýšlení, byl navíc obviněn z pacifismu, a pro to vše mu jeho současníci všemožným způsobem ztrpčovali život, umlčovali ho, vyháněli pryč a dokonce ho chtěli zabít.

Mohli bychom jistě v této souvislosti rozjímat o mnohém, zvlášť o příkré Kristově odpovědi Petrovi «jdi mi z očí, satane, pohoršuješ mne, nemáš na mysli věci božské, ale lidské», Zkusme však zaměřit dnes svou pozornost na čtení druhé. Ono ostatně s tématem kříže a jeho nesení, s uměním ztrácet život pro Boha, Krista a dobro, a tak ho nalézat úzce a bytostně souvisí.

Slyšeli jsme první dva verše dvanácté kapitoly Pavlova „Velelistu“ Římanům, začátek jeho druhé části. Po jedenácti kapitolách „expozé“ křesťanské víry jimi začíná část hovořící o křesťanském životě, o tom, co obnáší a jak by měl vypadat. Jinak řečeno, po části teoretické začíná část praktická. A je velmi příznačné, že výzvou «přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou, to ať je vaše duchovní bohoslužba». Je to vlastně shrnutí, oč především v životě a křesťanské praxi má jít: S Kristovou pomocí uchopit a pochopit svou pozemskou existenci jako «oběť živou, svatou a Bohu milou», přímo jako «duchovní bohoslužbu» (latreian logikén, jak zní v řečtině, rationale obsequim v latině).

V tom tkví důvod všeho konkrétního křesťanské morálky, tato slova jsou vyjádřením základního principu lidské a křesťanské existence. A odůvodněním, proč se vůbec má člověk o něco dobrého snažit, proč má Pána Boha poslouchat, proč má druhé pokládat za přednější sebe, jak tolikrát u svatého Pavla čteme.

Apoštolova slova nám tak připomínají, že životním údělem člověka na zemi, důvodem, proč mu byl dán čas jeho života s jeho ohromnými potencialitami, je aby žil «živou a svatou obětí» a «duchovní bohoslužbou». Tedy ona známá proexistence. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

souvislost mezi dnešním prvním a evangelijním biblickým čtením je opět celkem výrazná. V úryvku z proroka Izaiáše zaznělo mesiánské zaslíbení, že až přijde Mesiáš a obnoví Boží vládu, budou na Boží horu proudit nejen spravedliví Izraelité, ale i bohabojní cizinci, pohané. Že i oni budou zakoušet Boží radost a že Hospodinův dům se tak stane domem modlitby pro všechny národy. V evangeliu jsme slyšeli o Ježíšově zázraku uzdravení, ale ne nějaké dcery izraelské, nýbrž dcery kananejské ženy, tedy zjevně dcery pohanské.

Pro starozákonní Izrael nebylo totiž vůbec jasné, že Hospodin, Stvořitel nebe i země, je stejným způsobem Bohem všech národů. Toto přesvědčení ve Starém Zákoně teprve postupně krystalizovalo a jen pomalu zrálo. Ještě pomaleji se formulovalo předsvědčení, že konečná spása se může týkat i nežidů, „pronárodů“. Proto se také nepočítalo s tím, že Mesiáš přijde nejen pro Izraelity, ale pro všechny lidi, natož s tím, že všichni lidé v mesiášském království budou mít stejná dědická práva.

Už během Ježíšova pozemského života se však stává postupně zřejmým, že Mesiáš opravdu přišel pro všechny lidi, že Abrahámovo vyvolení mělo za cíl spásu celého světa a všech národů pod sluncem. I proto v evangeliu čteme, jak Kristus uzdravuje nejen dceru pohanské Kananejky, ale třeba i setníkova služebníka, Římana, nebo jak prochází Galileou pohanů, jak chválí milosrdného Samaritána, a tak podobně. A především o Velikonocích, jak Kristus na sebe bere hříchy a slabosti všech lidí, jak se jeho krev prolévá za všechny, zvlášť za mnohé, kteří ji přijmou. Po Letnicích, kdy darem Ducha si všichni tajemně porozumí a apoštolové se rozeběhnou ke všem národům s radostnou zvěstí a především svatý Pavel otevře církev všem pohanům, (po Letnicích) se tento univerzalismus (řecky: katolicismus) stane jednou ze základních charakteristik biblického křesťanství: Boží milost je nabídnuta všem a všichni lidé jsou voláni ke spáse. Pán Ježíš přišel pro všechny, ve svém lidství přijal všechny lidi všech dob, na kříži za hříchy všech zemřel, všichni potřebují spásu, všichni jsou zváni na cestu do nebe. Není rozdílu. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

všechna tři biblická čtení dnešní neděle jsou krásná a hodná naší pozornosti…

První z První knihy královské je z kapitol pojednávajících o působení proroka Eliáše, největšího ze starozákonních proroků. Rozevírá před námi vyprávění o jeho podivuhodném setkání s Hospodinem na Boží hoře Chorebu: Hospodin k Eliášovi nepřichází a nepromlouvá v prudkém a silném vichru, ani v zemětřesení, ani v ohni, ani v bouři, nýbrž v «šumu jemného vánku».

I tak Hospodin Bůh k člověku někdy přichází, i tak se dává poznat, zjevuje se mu; nenápadně, podobný jemnému vánku. Neznamená to, že by jindy nepřicházel třeba v ohni, bouři, vichru či nějakém zemětřesení – vždyť i ty patří k biblickým theofaniím, formám a obrazům Božího zjevování se člověku. Ale existuje i jemné, nenápadné Boží přicházení jako k Eliášovi. A právě pro takové Boží navštívení musí být lidská duše zvlášť vnímavá, otevřená a citlivá.

Je jistě dobré, abychom byli připraveni, že Bůh může zasáhnout do našeho života naprosto jednoznačně a jasně, i třeba nějakou životní bouří či zemětřesením. Ale je ještě lepší čekat na to, že jindy, a možná častěji se projevuje velmi jemně, nenápadně a že jen nepřesycené a otevřené srdce může být schopné jeho příchod vůbec zachytit. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

minulou neděli jsme v evangeliu naslouchali krásnému podobenství o rozsévači a jeho následnému výkladu z úst samotného Pána Ježíše. Dnes máme před sebou další tři podobenství o Božím či nebeském království, další tři jeho krásné obrazy. A opět slyšíme – na prosbu učedníků – Kristův výklad prvního z nich.

Pán Ježíš Boží nebeské království nejprve přirovnává k člověku, který našel na svém poli dobré semeno a mezi ním i plevel, respektive k dobrému semeni rozesetému po zemi světa, které musí až do jeho konce růst i s tím špatným. Pak k hořčičnému zrnku, ze kterého vyroste velký košatý keř. A nakonec ke kvasu, který, ženou zadělaný do velkého množství mouky, vše prokvasí.

Všechny tři obrazy se navzájem doplňují, jeden nemůže být bez ostatních, každý z nich osvětluje nějaký rozměr Božího nebeského království. Ostatně proto takových obrazů a přirovnání sám Pán Ježíš v evangeliu říká celou řadu a v různých situacích. U Matouše najdeme dokonce sedm takových podobenství o nebeském království, uvozených slovy «nebeské království je podobné / se podobá…». Je jich sedm, číslo plnosti, abychom si u každého z nich mohli říci „i toto patří k Božímu království“ a teprve u všech dohromady „to je Boží království“.

První dnešní podobenství – o hospodáři, který nalezl mezi dobrým semenem i plevel tam rozmetaný nepřítelem – následně vykládá sám Kristus, a tak je celkem zřejmé, kdo koho a co představuje. Přesto v nás přeci jen nemůže nevzbudit další otázky: Například proč člověk, služebník Boží, sám nemůže nějaký plevel vytrhat, když škodí ostatním? Proč se nemůže zbavit někoho, kdo třeba tyranizuje své okolí a ubližuje mnohým? A proč mají zejména obce křesťanů, na něž toto podobenství nejspíše primárně cílí, mezi sebou tolerovat zlé? Cožpak konečně neplatí i jiná slova Kristova, anebo Pavlova, která evokují takřka opak?

Ano, ale dnešní přirovnání před nás skutečně nějak klade výzvu zlé osoby někdy prostě tolerovat, nechat je žít, nesoudit a netrestat. Třeba s nadějí, že se jednou změní k lepšímu. A vždy s vědomím, že soudcem je nakonec Bůh a že soud na konci času přijde. Kdo jsme navíc my, můžeme si pokaždé říci, abychom vždy s jistotou určili, že někdo je jako plevel, zatímco my jsme «syny a dcerami království»?

Nespravedlnost na světě byla, je a bude. A i nějak zlí lidé na světě byli, jsou a budou. A to i v církvi. Někdy je možné je jen snášet. A snažit se – i navzdory všemu – s Boží pomocí být sám spravedlivým synem, spravedlivou dcerou Království, ušlechtilou a užitečnou obilovinou světa. Nehledě na to, že my sami jsme třeba leckdy spíše tím plevelem, a také bychom si nepřáli, aby nás někdo jen tak snadno vytrhal ze země živých. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

krásné Ježíšovo podobenství o rozsévači semene, předznamenané Izaiášovým přirovnáním Božího slova k životadárnému dešti, určitě dominuje dnešnímu Božímu slovu.

Podobenství o rozsévači patří k těm nejpochopitelnějším a je navíc jediným, u kterého nám evangelium dochovalo i jeho výklad z úst samotného Ježíše. Proto jeho základní interpretace, rozklíčování, kdo je kdo a co je co, je asi nasnadě:

Rozsévačem je Bůh Otec či Kristus sám, potažmo jím může být i věrný hlasatel evangelia. Semenem je nejprve Boží slovo, evangelium, zvlášť Ježíšova podobenství, a pak třeba i ostatní tajemné, svátostné přítomnosti Slova-Krista mezi námi. Země je svět, jednotlivé kousky půdy jsou jednotliví lidé, jejich srdce. Anebo země představuje každého člověka, jeho nitro a jednotlivé části země pak jeho různá zákoutí. Kdo je semeno vytrhávající a hubící pták, co může představovat žhoucí slunce a co símě dusící trní, říká sám Pán Ježíš: Ďábel se svými pokušeními, tíseň, zkoušky a starosti, jež na člověka doléhají, anebo majetek a sláva, které se člověku se nabídnou.

Přečteme-li podobenství ve světle starozákonního Izaiášova předobrazu, pak deštěm, vláhou, vodou padající z nebe a rosou, které dávají semenu vzklíčit a růst, je Boží milost. Již otcové v tomto dešti přečetli Ducha Svatého, díky němž se i Slovo stalo tělem.

Rozsévač – ať už sám Bůh v mnoha svých podobách a přítomnostech či jeho nehodní služebníci – (rozsévač) prostě chodí světem a rozsévá. Semeno má sílu samo v sobě a déšť z nebe stále padá. To je faktum, které z podobenství i prvního čtení vyplývá. Stejně jako je faktum, že jsou i démoni či zlé síly, kteří a které mohou semeno vyzobnout, a že je žár, který je může spálit, a trní udusit.

To neovlivníme. Jediné, čím aspoň nějak disponujeme, je ona země, půda, do které semeno padá, naše nitro. Na půdě, která je podobenstvím předpokládána jako aktivní, záleží. Půda může ovlivnit, kam a jak v ní semeno zapadne, jak je přijme či nepřijme, co se semenem nakonec bude. Na půdě samotné také záleží, jak kvalitní kde je a bude. Bez půdy, bez aktivní, otevřené a aspoň nějak dobré půdy, nemůže semeno na světě vyrůst, anebo jen stěží.

Na půdě tak záleží, zda z Božího semene – rozsévaného a do půdy směřujícího – vzroste onen strom přinášející dobré plody, aspoň nějaké, strom, v jehož větvoví budou moci hnízdit ptáci, jehož listí neuvadne a kořeny budou pevné, jak praví jiné známé novozákonní obrazy. Na typu půdy záleží, zda semeno sezobají ptáci, zda ratolest brzy uschne, anebo ji udusí trní, či zda z důvodu tvrdosti půdy vůbec nevzklíčí.

Tak podobenství popisuje stav světa, jeho přijímání či nepřijímání Krista, Boha, víry a Božích ideálů dobra, lásky a milosrdenství. Vystihuje zejména různé přístupy těch, kterým Boží semeno bylo nějak nabídnuto, evangelium nějak zvěstováno a kteří k jeho přijetí dostali zvláštní Boží milost, dar víry, dar Ducha Svatého.

Podobenství neřeší místa, kam semeno nedopadlo, pokud jsou taková, stejně jako není řečeno, že by někde nepršelo. Cílí především na ty, «kterým (semeno) bylo dáno»: Aby nepadalo «podél cesty», «na skalnatou půdu» či do «do trní». Ale aby aspoň nějak zapadlo do hloubky, kde by klíčilo a rostlo, a nebylo hned něčím sezobáno, sežehnuto či udušeno. Read More »