Slovo k povzbuzení na neděli 27. března 2022, na 4. neděli postní – C

Bře 26, 2022   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 27. března 2022, na 4. neděli postní – C

Milé sestry, milí bratří,

dnes, na čtvrtou neděli postní (nazvanou po své vstupní antifoně Laetare, „Vesel se“) máme před sebou krásné a veleznámé podobenství O marnotratném synu; bývá někdy považováno dokonce za prototyp všech ostatních.

Novozákonní podobenství, jak víme, jsou různé příběhy z úst Pána Ježíše. Mají své posluchače vtáhnout do děje, aby nejprve odtušili, co je v očích Božích správné a co ne, aby se v některé z postav příběhu sami našli a nejlépe z toho všeho vyvodili aspoň nějaké důsledky pro svůj život a své jednání, pro svůj vztah k Bohu i k ostatním lidem.

To platilo už pro první posluchače Kristových podobenství v evangeliu, i pro první posluchače podobenství dnešního. Farizeové a učitelé Zákona reptající, že Pán Ježíš «přijímá hříšníky a jí s nimi», se měli předně nalézt ve starším synu; a zastydět se. Hříšníci kolem Krista se měli nalézt zase v synu mladším, který «sebral všechno a odešel do daleké země»; a zaradovat se, že se mohou navrátit k Bohu a že budou přijati, a najít sílu k návratu. Všichni naslouchající Kristovu podobenství pak měli rozpoznat, že dobrým otcem «pohnutým soucitem» jasně evokujícím samotného Boha je právě Pán Ježíš; tak velkoryse milosrdný je Bůh, takový je Kristus, aspoň nějak takovými by měli být všichni jeho vyznavači.

Podobně má podobenství zkusit naslouchat i každý z nás. Máme chtít slyšet jeho základní poselství o Boží dobrotě, máme se hledat a nacházet v jeho jednotlivých postavách; v jedněch více, v jiných méně, podle životní situace a stavu srdce každého z nás.

Podobně bychom měli podobenství naslouchat i jako společenství církve, jako farnost, neboť podobenství odhaluje nejen jednání a stav srdce jednotlivců, ale i některé neblahé vzorce jednání celého společenství. Otázka vztahu spravedlivých a hříšníků, věrných a nevěrných, blízkých a vzdálivších se provází křesťanstvo, provází Kristovu církev od prvopočátků; někdy více, jindy méně intenzivně, ale vždy nějak a až dodnes. A rozhodně ne vždy byla a je řešena po Božím způsobu.

Ač možná právě tento komunitní, ekleziální rozměr je pro dnešní podobenství z Lukášova evangelia prioritní, zaměřme přeci jen svou pozornost spíše každý sám na sebe, protože aspoň v nějaké moci máme povětšinou právě jen sami sebe. A hledejme se v prvních adresátech a posluchačích podobenství, jakož i v jeho jednotlivých aktérech. Učiňme tak nejen kvůli sobě, ale i k prospěchu svého okolí…

Lidé, kteří jsou příliš hrdí na svou správnost, kteří si třeba zakládají si na tom, že všechny předpisy dodržují, možná se dokonce považují i za lepšíctnostnější lidi, než jakými je jejich okolí, ale možná jsou přitom ve svém srdci i v životě ve skutečnosti velmi tvrdínemilosrdní, chtějící mít Boha a nebe jen pro sebe; ti nechť se možná najdou v prvních posluchačích evangelia, ve farizeích a zákonících.

Lidé, kteří se naopak nějak provinili či proviňují, a to třeba i vážně a zle, lidé vzpírají se proti Bohu, kteří utíkají či chtějí utéci od něj do nějaké «daleké země», třeba i ze zoufalství, lidé, kteří svůj život anebo část opravdu jen sobecky a rozmařile promrhali, nebo také ti, kteří se vrací k Bohu jen z pragmatických a vlastně sobeckých důvodů, že u něj je přeci jen lépe; ti všichni nechť se zkusí najít v mladším synovi z podobenství.

A věrní, pracovití, dobří křesťané, ale přitom již dávno bez radosti, bez radosti ze samotné práce, z blízkosti Otci, bez radosti z dobra a z druhých; ti nechť se zase najdou v synovi starším. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 20. března 2022, na 3. neděli postní – C

Bře 20, 2022   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 20. března 2022, na 3. neděli postní – C

Milé sestry, milí bratří,

dovolte mi, prosím, dnes výjimečně začít vyprávěním jednoho setkání.

Tento pátek krátce před polednem mi zavolal jeden můj dlouholetý kamarád s prosbou, zda bych nemohl jít zaopatřit jeho umírající tchyni do vinohradské nemocnice. Protože něco takového je jednou z nejzákladnějších kněžských povinností a navíc v tu chvíli nekolidovala ani s žádnou jinou, hned jsem se sebral a vydal se do nemocnice. Tam jsem stařičké umírající paní, kolem které se shromáždili její nejbližší, udělil poslední pomazání. Když mne pak můj kamarád vyprovázel z oddělení zpět k nemocničnímu schodišti, na chvilku jsme se zapovídali. A jak jinak než o nynější tak těžké situaci. Po několika větách si povzdechl něco ve smyslu: „I když válka je především strašná, doufám, že nás, zpovykané lidstvo, konečně aspoň trochu zastaví. Vždyť náš způsob života byl už tak neúnosný, že už bylo jen otázkou času, kdy jako lidstvo narazíme, covid asi nestačil…“. Tím jsme se rozloučili.

Dovolím si podotknout, že můj kamarád není ani žádným konspirátorem, ani čtenářem dezinformačních webů, ani člověkem, který by si myslel, že má mít na všechno jasný názor,  anebo někým, kdo se považuje za proroka. A ani není člověkem, který je schopen svět vnímat jen prvoplánovitě z pohodlí svého domova. Naopak, je jedním z nejpokornějších lidí, které znám, člověkem extrémně inteligentním, vysokoškolským profesorem, proděkanem jedné z fakult svazku univerzity, předním odborníkem ve svém oboru. Jeho dva synové dobrovolnicky pomáhají střídavě na polsko-ukrajinské hranici a na pražském hlavním nádraží. A on jim k tomu dává svou otcovskou podporu.

Svá slova řekl nejspíš bez vědomého kontextu s úryvky z Písma dnešní třetí neděle postní. Přesto jeho způsob čtení bolestných znamení nynější doby není právě přečteným biblickým čtením rozhodně vzdálen, zvlášť čtení druhému a evangelijnímu ne. Zdá se, že s nimi naopak velmi souzní, je jejich aplikací a výkladem.

Aniž by totiž byla jakkoli relativizována hrůza války a bolest jejích obětí Aniž by jakkoli byl relativizován zjevný šílený hřích těch, kteří vedou agresivní válku, k čemuž je žádná složitost světa, byť by byla třeba sebevětší, nemohla a nemůže ospravedlnit. A aniž bychom se odvážili jakkoli říci, že všichni lidé jsou stejně zpovykaní a že kolektivní vinou jsou vinni všichni stejně, snad lze ve světle dnešního Božího slova opravdu říci následující:

Zaprvé: Ti, které postihla katastrofa, nejsou ani většími hříšníky, ani méně lidmi než ti, na něž zatím nedolehla. «Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Anebo oněch osmnáct, na která padla věž v Siloe a usmrtila je, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám» říká v evangeliu sám Pán Ježíš.

Lidé, na něž dopadla katastrofa války na Ukrajině, nejsou jinými lidmi než my, my nejsme jinými lidmi než oni anebo podobně trpící lidé kdekoli jinde na světě. A už vůbec nejsme nějakými více-lidmi. Nikdo z nás není bez vlastních vin, nikdo nemůže říci, že by neměl vůbec žádný podíl na strukturálních hříších světa, nikdo z nás není docela svatý. «Když se někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, ať si dá pozor, aby nepadl» glosuje svatý Pavel. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 13. března 2022, na Druhou neděli postní – C

Bře 13, 2022   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 13. března 2022, na Druhou neděli postní – C

Milé sestry, milí bratří,

jelikož až od třetí neděle postní se začnou evangelijní čtení lišit dle jednotlivých liturgických cyklů s jejich duchovními důrazy – v cyklu A je to příprava na křest a obnovu křestního vyznání, v cyklu B je to důraz na kajícnost a pokání, letos je akcent položen na prohloubení duchovního života – , tak na druhou neděli postní rok co rok slyšíme evangelijní svědectví o téže události, o proměnění Páně na hoře:

Pán Ježíš vzal tři ze svých učedníků – Petra, Jakuba a Jana – na vysokou horu (tradicí ztotožňovanou s horou Tábor), aby byl před jejich zraky proměněn. Apoštolům z něj najednou zazáří jeho Boží sláva, sláva Božího Syna. S ní je jim zjeveno, že Kristus je naplněním celého Zákona (proto s ním vidí Mojžíše) i proroků (proto Eliáš), a že je zároveň větší než oni (proto není možné postavit tři stany pro sobě rovné učitele, jak bylo židovským zvykem). Tři apoštolové, i když nerozumí, mohou tak spatřit, jak jim z Ježíšova lidství, které již znají, nově zazáří i jeho Božství, mohou zakusit cosi z nebeské blaženosti («je dobře, že jsme tady»). Třeba i proto, aby v době, až sestoupí z hory, v době těžkostí i obyčejného života, čerpali z této vzpomínky Boží síluútěchu. Stalo se tomu tak jednou za celou dobu Ježíšova veřejného působení…

Ježíšovo proměnění na hoře má bezpochyby celou řadu rovin, významů a možností výkladu. Krom toho, že je svědectvím o jedinečné a víckrát se nezopakované zkušenosti tří apoštolů, je i jakýmsi prototypem a vzorem jakékoli další křesťanské zkušenosti, mystického setkání s Pánem Ježíšem, mystického zážitku (chceme-li).

V každé autentické křesťanské zkušenosti se totiž nějak musíme setkat s Kristovým lidstvím. Jinak to ani nejde, naše vnímání je vždy nějak vázáno i na tělesné smysly, i duchovní svět vnímáme jejich prostřednictvím. Jedině z Kristova lidství, jeho vnímatelné přítomnosti nám může – více nebo méně jasně – zazářit Kristovo Božství. Ne nepodobně, jako se to stalo apoštolům na hoře proměnění.

Co je tedy ono Kristovo lidství dnes, když věříme, že Pán Ježíš na nebe vstoupil?

Jsou to vždy vnímatelné elementy jeho přítomnosti mezi námi. Jí je zaprvé křesťanství se vším, co k němu podstatně patří. Především to jsou svátosti, slovo Boží a posvátná Tradice či společenství bratří a sester (v církvi). Ty vždy totiž tvoří něco smyslově vnímatelného: látka (chleba, voda, olej, lidé…), slovo (svátostné formule či Písma svatého…), gesto (ponoření, vkládání rukou…), společenství (lidí).

Spatření, zakoušení Boží slávy je u těchto Kristových přítomností jednoduše blízké prožitku křesťanské víry. Oné podivuhodné radostné vnitřní jistoty, že Pán Ježíš je v eucharistii a ostatních svátostech opravdu přítomen, že skrze Boží slovo a posvátnou Tradici k nám laskavě a účinně promlouvá, že v církvi – i navzdory někdy až hrozivým hříchům nás, křesťanů – tajemně přebývápůsobí. A tak dále.

To je známé a snad i nějak představitelné. Ale možná můžeme a snad i máme jít ve svých úvahách ještě o krok dál, snad i hlouběji.

Kristus se totiž po svém nanebevstoupení a letnicích neskryl jen v křesťanství, byť v něm jedinečně, ale vlastně ve všem, co je, zvlášť v srdci každého člověka. Vždyť už svým vtělením do svého lidství tajemně zahrnul i vše existující, zejména lidství každého člověka. „Pokračováním“ Kristova lidství je tak nejen křesťanství s jeho podstatnými součástmi, ale v jistém smyslu úplně vše, zvlášť lidství všech, člověčenství každého jednotlivého člověka. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 6. března 2022, na První neděli postní – C

Bře 4, 2022   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 6. března 2022, na První neděli postní – C

Milé sestry, milí bratří,

první neděle postní, jak praví příslušný liturgický předpis, «je slavnostním vstupem do každoročního čtyřicetidenního postu». Letos však nesmírně bolestivým, s pohledem na šílenou válku na Ukrajině a její stále stoupající počet obětí a stále větší nebezpečí pro celý svět. To je určitě důvod přinejmenším k velmi intenzivní modlitbě…

Zkusme zaměřit svou pozornost na dnešní evangelium. První neděle postní je jednou z těch nedělí, kdy zpravidla zpaměti a dopředu víme, o čem evangelium bude: o čtyřicetidenním pokušení Páně na poušti. Doba postní trvá čtyřicet dní a boj s pokušeními by měl být jednou z jejích náplní. O Kristových pokušeních tak čteme rok co rok podle tří synoptických sepsání evangelia; Matouš a Lukáš nám předkládají konkrétní podobu tří ďáblových pokušení Ježíše (byť v rozdílném pořadí druhého a třetího), zatímco Marek dává jen souhrnnou zprávu, že Kristus byl po křtu veden Duchem na poušť, kde byl pokoušen od ďábla.

Díky každoročnímu opakování také víme, že Ježíšova pokušení jsou – spolu s pokušením Adama – jakýmsi prototypem i našich vlastních pokušení. První Adam pokušením podléhá, Kristus jako Boží Syn, Nový Adam nám ukazuje a otevírá cestu z nich.

Ďábel, nejzchytralejší ze všech tvorů, velmi umně hraje na struny každé lidské duše a nabízí jí naplnění jejích jinak dobrých tužeb a potřeb: touhy po tělesných potěšeních (ať je z kamenů chléb), touhy po moci a majetku (všechna království ti dám) a touhy po slávě a šťastném životě (vrhni se dolů a andělé tě zachrání). Ovšem za cenu poslechnutí ďábla a dání se do jeho služeb, za cenu odvrácení se od Boha, dobra a druhých lidí k ďáblu, zlu a sobě samému, za cenu incurvatio in seipso, „vtočení se do sebe samého“ (jak podstatu hříchu výmluvně vystihuje svatý Augustin).

Rozjímáme-li o jednotlivých ďábelských pokušeních, možná si leckdy položíme otázku, které z nich má největší sílu nás zcela odcizit Bohu, sobě a lidem, a tak uvést do záhuby.  Odpovědí může být pochopitelně povícero, navíc i různá pokušení působí u různých lidí různou intenzitou. Nicméně, které je (z pohledu evangelisty) nejdůležitější, naznačují Matouš a Lukáš pořadím, v jakém jednotlivá pokušení vyjmenovávají; třetí, poslední je možné pokládat za největší a předešlá zahrnující.

Výkladů, proč Lukáš jako poslední klade pokušení zachránit si za pomoci ďábla vlastní život («Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů! Je přece psáno: Svým andělům vydá o tobě příkaz, abys nenarazil nohou na kámen»), je jistě celá řada. Všechny budou nejspíše ukazovat na to, že cenou za štěstí, slávu anebo dokonce i za život sám nemůže být spolčení se se zlem, s ďábelskou mocí. Novozákonní exegeze navíc zdůrazní, jak Kristus, který (slovy Listu Židům) «na sobě zakusil všechna pokušení jako my», se nejen «nedopustil hříchu», a tak svou tajemnou vysvobozující přítomností všechna pokušení naplnil, ale zároveň životem ukázal, jak pokušení přicházejí po celé jeho trvání: ne jen na začátku ani jen na konci. Právě evangelista Lukáš totiž vícekrát ukazuje, jak různá pokušení – nepřijetím ze strany Izraele počínaje a úzkostí pocitu opuštěnosti v Gestsemanské zahradě konče – provázela celou Ježíšovu pozemskou existenci. Read More »

Slovo k povzbuzení na středu 2. března 2022, na Popeleční středu

Bře 2, 2022   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na středu 2. března 2022, na Popeleční středu

Milé sestry, milí bratří,

jsou tři momenty, které nás na Popeleční středu každoročně mohou zasáhnout a které by měly předznamenat i celou začínající postní dobu. Letos k nim bolestně přistupuje ještě čtvrtý, neliturgický, a to – samozřejmě vedle i mnohých jiných tíží a bolestí dnešního světa – válka na Ukrajině.

Prvním z obvyklých momentů Popeleční středy je půst, dobrovolné odřeknutí si něčeho dovoleného a příjemného, z lásky k Bohu i k lidem. Půst – od slova festus („být pevný“) v odříkání, na dnešní den „přísný“ – (půst) má být nejprve posilou naší vůle pro snazší odřeknutí si hříchu. Dále má pomoci ke zestřídmění života i srdce, abychom snadněji vnímali Boha i druhé. Je též zdrojem prostředků pro almužnu; co si odřekneme, máme rozdat. A konečně půst má být i určitým zadostiučiněním za hříchy, projevem zkroušenostikajícnosti. Posila vůle, vidění Boha, almužna a kajícnost tvoří dohromady obsah postu, který jsme dnes o půlnoci začali a který by měl aspoň nějak naplnit následných čtyřicet dnů (krom nedělí) až do Bílé soboty.

Druhým momentem dnešní bohoslužby je výzva k obrácení, jehož by měl být půst znamením, počátkem i průvodním jevem. Součástí obrácení je lítost, smíření se s Bohem a lidmi, vnitřní proměna, polepšení života, odvrácení se od sebe a od zla a přivrácení se k Bohu, dobru a druhým lidem. O obrácení a jeho spojitosti s postem jsou vlastně všechny dnešní mešní modlitby (zvlášť ta vstupní: «Bože, dej, ať nás posilní dnešní půst…, abychom se naučili sebeovládáním statečně přemáhat zlo a konat dobro»). O obrácení jsou i dnešní biblická čtení («Nyní, praví Hospodin, obraťte se ke mně celým svým srdcem… roztrhněte svá srdce… obraťte se k Hospodinu…, neboť je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky… Smiřte se s Bohem!»). O obrácení je dnešní bohoslužba a měla by o něm být i postní doba.

Třetím momentem je popelec. U něj se zastavme o něco déle.

Užití popela – sypání, mazání se popelem, sedání si do něj, oblékání popelavého šatu nebo dokonce i jezení popela – je výmluvné, starobylé (a nejen) biblické znamení.

ve Starém zákoně užití popela znamenalo kajícnost, smutek, půst a pokoru: Král David se kaje v popelavém rouchu po svém hříchu s Betšebou. Královna Ester se postí a maže si tvář popelem, než vejde troufale bez zavolání před krále Mardochaje se svou žádostí o záchranu Židů. Spravedlivý Job si po obrovském neštěstí, jež na jeho rodinu i na něj dolehlo, v pokoře sedne do popela a škrábe se střepem. Stejně tak do popela si sedne ninivský král, když prorok Jonáš vyzve celé město k pokání. Jsou to proroci, kteří vyzývají, aby se lidé obrátili k Bohu v pláči, postu a v popelu. Jsou to žalmy, které zpívají: «Bože, kořím se před tebou, v prachu a popelu, vždyť já sám jsem jen prach a popel, a proto tyto se staly mým pokrmem». A tak dále.

Znamení popela není zrušeno ani Zákonem novým. Vždyť z úst samotného Božího Syna zaznívá «Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido! Kdyby se byly v Týru a Sidónu dály takové skutky jako u vás, dávno by byli oblékli žíněný šat, sypali se popelem a činili pokání».

Sypání se popelem jako znamení pokory, postu, kajícnosti a někdy i utrpení zůstává a nachází své důležité místo i v křesťanství: Od raných dob popelem byli označováni veřejní hříšníci a kajícníci, zvlášť na začátku doby svého pokání. Popel jim byl sypán na tělo a na oděv, popelem byli označeni znamením kříže, i proto, aby je každý jako kajícníky rozeznal. Takto označení se proto mohli zdržovat jen před kostelem, nesměli dovnitř, museli stát venku, nebo jen ve vchodu. Přibližně od 10. či 11. století, kdy končí tato přísná praxe veřejného pokání jednotlivců, začínají být na začátku doby postní popelem označování všichni věřící, neboť hříšníky jsou všichni. První den postu tak dostává své jméno: Den popele (Dies cinerum), Popeleční středa. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 27. února 2022, na 8. neděli v mezidobí – C

Úno 27, 2022   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 27. února 2022, na 8. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

kdykoli se pokoušíme intenzivně ptát, co nám to či ono Boží slovo říká právě do naší konkrétní situace, dostáváme se přeci jen do nebezpečí, že je pochopíme třeba nějak zkresleně, že do Božího slova budeme příliš vkládat své představy, co slyšet chceme anebo naopak ne, že naše předporozumění bude příliš silné. To je pravda. Na druhou stranu jinou možnost nemáme než se ptát. Od toho zde Boží slovo je, aby k nám skrze ně promlouval sám Bůh. Jeho hlas potřebujeme slyšet o to více, oč náročnější a těžší se naše životní situace stane. I třeba s tím, že mu nebudeme vždy rozumět, že se třeba v pochopení i spleteme…

Situace války, do které jsou vtaženy bez vlastní vůle masy lidí a kterou lidé trpí, války, která je tentokrát blízko a máme strach, že hrozí i nám – i proto si hrůzu války konečně začínáme uvědomovat, (situace nynější války) je přesně situací, kdy cosi Božího slyšet potřebujeme. Jako útěchu i jako inspiraci.

Zkusme proto právě dnes naslouchat Božímu hlasu skrze slova Písma, která jsme právě slyšeli.

V evangeliu pokračujeme v četbě Ježíšovy Řeči na rovině dle Lukášova sepsání. Dnešní úryvek je další sekvencí Kristových výroků (logií) – připomínajících mudroslovné aforismy – k celé řadě oblastí lidského života. Kdybychom chtěli jejich obsah vyslovit dnešními slovy, možná bychom řekli: Zaprvé je potřeba vidět, nebýt oslepen a zaslepen, nenechat se vést slepými. Zadruhé je třeba být pokorný, být si vědom své vlastní slabosti, nebýt pokrytci. Zatřetí rozlišovat podstatné a nepodstatné, trám od třísky. A začtvrté je nutné se snažit stále vnímat a hledat rozdíl mezi dobrem a zlem, mezi sladkými fíky a bodavým trním.

Evangelium bylo předznamenáno perikopou ze starozákonní mudroslovné knihy Sirachovcovy, prvním dnešním čtením: Zkouškyčas odhalí nejlépe, co je v člověku («V peci se osvědčí nádoba od hrnčíře… Ovoce ukáže, jak byl strom pěstěn»).

Žalm následně vyzpíval chválu lidské spravedlnosti («Spravedlivý pokvete jak palma, poroste jak cedr na Libanonu»).

Druhé čtení z Prvního listu svatého Pavla Korinťanům k tomu všem přidalo povzbuzení, že pro Kristovo zmrtvýchvstání, pro víru ve věčnost se nikdo nemá ničím a nikým nechat zviklat od díla Páně, od díla dobra.

Jak těmto slovům Písma naslouchat? Co si z nich vzít?situaci, která nastala, v situaci, ze které mnozí máme strach, v situaci války, která již – a to si je třeba jasně připomenout – na své oběti už tak strašlivě a smrtonosně dolehla a stále tvrději doléhá? Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 20. února 2022, na 7. neděli v mezidobí – C

Úno 20, 2022   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 20. února 2022, na 7. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

minulou neděli se před námi v evangelijním úryvku otevřela Ježíšova Řeč na rovině, jak nám ji zaznamenal evangelista Lukáš. Pravděpodobně se jedná jen o jiné zaznamenání týchž Ježíšových slov, která z Matoušova evangelia známe jako Horské kázání. Každý z evangelistů tak – Lukáš i Matouš – zachytil ve svém sepsání jiné z akcentů jedné a samé Kristovy řeči, a my tak můžeme mnohem více čerpat z jejího bohatství

Lukáš na čtvero blahoslavenství a čtvero běda (mající onu téměř konstatující podobu: prostě takto tomu tak je) navazuje Kristovými slovy o lásce k nepřátelům; to je právě úryvek, který jsme dnes slyšeli. Má v zásadě dvě části. Nejprve jakousi sekvenci apelů k lásce («milujte své nepřátele, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí» atd.) končící „zlatým pravidlem“ («jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim») a pak odůvodnění, proč mají Ježíšovi učedníci milovat všechny lidi včetně nepřátel: protože takto milosrdně miluje Bůh («buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec»).

Výzva k lásce ke všem lidem včetně lásky k nepřátelům je bezpochyby nejznámějším, nejdůležitějším a také nejkrásnějším apelem celého křesťanství. Řeč na rovině v Lukášově podání zaznívá předně těm z Ježíšových učedníků a učednic, kteří se pro svou víru (nebo i z jiného důvodu) ocitnou v nějakém protivenství či pronásledování. Tím je rozměr lásky k nepřátelům podtržen snad nejvýrazněji z celého evangelia: Právě tehdy, kdy nás někdo nenávidí, nepřijímá, proklíná, okrádá, ubližuje nám, bije nás či jen nás o něco (třeba i nehorázně a neomaleně) prosí, (právě tehdy) bychom měli zvlášť milovat, a to i své agresory. Právě tehdy se naše láska může osvědčit jako skutečná láska, ukázat se, zda jí skutečně je. Neboť láska není jen jejím opětováním. Opravdová láska je nejprve dáváním lásky, i bez opětování, i bez přijetí, i tehdy, když se nám nedaří, i těm, kteří si ji zdánlivě nezaslouží.

Taková je totiž láska Boží, takový je kříž Pána Ježíše, takové je tajemné vítězství Božího dobra nad zlem, nad hříchem. Proto jen dobrem lze skutečně přemáhat, reálně eliminovat zlo, vykořeňovat mravní zlo ze světa, zakončit řetězec jeho předávání, dostávat je pryč ze světa lidí.

Toto (jako jeden za všechny) geniálně a jedinečně na konci středověku vystihl přeci Petr Chelčický. Z hrůzy nad brutálními násilnostmi radikálních husitů usilujících tímto způsobem o reformu mnohého zkaženého ve středověké církvi (reagujících na inkvizici, zneužití moci a bohatství a mnoho dalšího) tento drobný jihočeský vzdělaný a zbožný šlechtic ve svých spisech překrásně podtrhl právě evangelijní apel neodporovat zlému, přinejmenším ne zlem. Tezi, která se stala tak drahou následně vzniknuvší Jednotě bratrské. Tezi, která vychází jednoznačně a bez jakékoli pochyby z evangelia a která by měla být drahá úplně všem křesťanům, včetně nás katolíků, úplně všem lidem dobré (Boží) vůle, a to všech dob.

V době tak složité a nepřehledné, jako je doba dnešní, v čase, kdy mnohde na světě se válčí anebo válka hrozí, a to třeba i obrovská, je opravdu třeba evangelijní apel slyšet. A to i pro konflikty, do nichž se dostáváme my sami, pro mikrosvět, jehož jsme součástí: Zlo se principielně (a nakonec i prakticky) může přemoci jen a jedině dobrem. Což je pravda navýsost teologická, vyplývající ze skutečnosti, jaký  je Bůh a co znamená kříž Pána Ježíše. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 13. února 2022, na 6. neděli v mezidobí – C

Úno 11, 2022   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 13. února 2022, na 6. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

v evangelijním úryvku dnes slyšíme z Kristových úst čtvero blahoslavenství (doslova „blaženství“) a čtvero běda tak, jak nám je zaznamenal evangelista Lukáš.

Jelikož blahoslavenství si vybavíme povětšinou v delší formě, navíc v počtu osmi a bez běda v Matoušově podání, nabízí se otázka, která z evangelijních verzí je autentičtější, zda Lukášova či Matoušova. Zda Pán Ježíš nepronesl blahoslavenství dvakrát a na různých místech. A také zda pak následná Kristova řeč, kterou Lukáš předkládá jako Řeč na rovině, zatímco Matouš jako Horské kázání, je jednou a samou řečí, jen třeba s různými důrazy zapsanou a tradovanou, anebo dvěma různými řečmi na dvou místech pronesenými.

Samozřejmě, jako téměř vždy u synoptických míst v evangeliu, je pravděpodobnější až téměř jistou odpovědí ta první; totiž že se jedná o dvě trochu lišící se verze téhož, s různými akcenty, podle toho, jak si je očití svědci zapamatovali a následná ústní tradice předala a svatopisec zapsal. S tím, že my dnes jen těžko můžeme rozlišit, jak co přesně Pán Ježíš řekl. Což nás nemusí nijak znepokojovat a ani to nevadí.

Naopak, vícerá konečná verze, vícečetnost různých pramenů týchž událostí mluví – i čistě historiograficky – spíše pro autenticitu toho či onoho svědectví, v prospěch jeho i historické pravdivosti. U evangelia jakožto Božího slova nás to může těšit ještě víc, neboť dvojí (respektive čtveré) zaznamenání pozemského působení Pána Ježíše, jeho smrti a vzkříšení nám otevírá ještě větší bohatství a hloubku Kristových slov, jeho činů a událostí kolem něj.

Ostatně i proto jsou evangelia čtyři; aby dohromady – ne nepodobně krásné mozaice – byla jakousi čtverou „tváří“ Božího tajemství. Podobně to pochopili už raní křesťané, když evangelistům přisoudili jejich atributy – okřídleného člověka, lva, býka a orla v letu – dle vidění čtveré vnímatelné podoby Boží velebnosti prorokem Izaiášem.

Ale vraťme se k dnešnímu textu

Lukášovská blahoslavenství (blaženství) jsou oproti těm matoušovským nejen kratší a s následnými běda, ale i bez nádechu zásluhovosti, bez nádechu moralizování (bychom možná řekli). Matouš totiž Ježíšova blahoslavenství formuluje spíše ve smyslu, že blaženými, blahoslavenými jsou ti, kteří něco aktivně činí, o něco se snaží; o tichost, spravedlnost, smíření, čisté srdce a tak dále. Naproti tomu Lukáš blahoslavenství jednoduše předkládá tak, že blaženými jsou prostě chudí, hladoví, plačícínenávidění, vyloučenípotupení kvůli Synu člověka. Bez zmínky, že by si svou blaženost museli nějak zasloužit, snad krom příslušnosti ke Kristu, která je darem víry.

Jak se pokusit rozumět takovémuto Lukášovu akcentu, co nám jako inspirované Boží slovo (snad) říká?

Možná můžeme lukášovskému prostému konstatování blaženosti těch, kteří se mají špatně a musí snášet mnohé ústrky a křivdy, a běda těm, kteří se mají až příliš dobře, rozumět jako určitému ujištění o Boží spravedlnosti. Že Bůh moc dobře vidí, jak se věci mají, a nakonec – tajemně – svou spravedlnost přece nastolí, Pán Ježíš ji nastolí: nerovnost bude narovnána; těm, co se nedostávalo, se dostane, ti, co měli příliš, o to přijdou. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 6. února 2022, na 5. neděli v mezidobí – C

Úno 5, 2022   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 6. února 2022, na 5. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

souvislost mezi prvním starozákonním a evangelijním čtením je dnes krásně zřejmá…

V úryvku z proroka Izaiáše slyšíme jeho vlastní svědectví o vidění otevřeného nebe, o povolání k bytí Božím prorokem. Je to něco, co reálně zažil «toho roku, kdy zemřel král Uzijáh» (roku asi 740 před Kristem), a co se pro Izaiášův život stalo zcela zásadním. Starozákonní prorok spatří – v tajemné scenérii – samotného Bohaslyší hlas serafů kolem jeho trůnu. «Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů, mezi lidem nečistých rtů bydlím, a Krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima!» je jeho první reakcí na právě prožité. Jedním ze serafů je ale hned utěšen, že bude smyt jeho hřích. Nakonec slyší hlas samotného Boha hledajícího, koho má poslat. Izaiáš odpoví «zde jsem, mne pošli» a stane se prorokem. Dokonce největším prorokem příchodu Mesiáše, že pak starokřesťanští otcové jeho proroctví dají výmluvný titul „starozákonní evangelium“.

V evangelijním úryvku podle Lukášova sepsání máme před sebou svědectví o zázračném rybolovu a následném povolání Petra, který se i navzdory své vyznávané hříšnosti má stát „rybářem lidí“. Petr jako zkušený rybář rozpoznává mimořádnost jevu – za bílého dne, navíc po noci marného lovení nemohou být ryby v hloubce a kde jsou, rozpozná nerybář. Co se stalo, je zázrak. V Ježíšovi proto Petr musí vytušit samotného Boha, když mu padne k nohám a osloví ho «Pane». Přitom podobně jako Izaiáš vyznává svou slabost: «odejdi ode mne, jsem člověk hříšný». A také podobně slyší «Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi». A také jde.

V obou případech – Izaiáše i Petra – jde o setkání s Bohem; v prvním o mystické vidění a slyšení, v případě Petra a ostatních dvou apoštolů o setkání s vtěleným Božím Synem v začátcích jeho pozemského veřejného působení. Obě událostí dělí od sebe téměř osm set let, ale přesto jsou si celkem podobné: V prožívaném úžasu při rozpoznání Boha a v první reakci člověka, v pokorném uznání vlastní slabosti, hříšnosti a nedostatečnosti. Následuje ochota se za Božím hlasem vydat; k prorokování anebo k apoštolování.

Podobně tomu má být při jakémkoli dalším autentickém setkání člověka s Bohem všech dob a všech situací. Vždyť biblické události jsou nejen svědectvími, co se stalo, ale i a především vzoryprototypy toho, co se má nějak dít stále: s námi.

Jakékoli opravdové lidské setkání se skutečným Bohem by tak mělo být provázeno úžasem, posvátným a s ničím nezaměnitelným chvěním, které si člověk sám nenavodil, ale je darovaným prožitkem blízkosti Boha. A mělo by v člověku vzbudit i pokorné chvění, prožitek vlastní stvořenosti, slabostinedokonalosti, mnohdy i hříšnosti.

Oboje chvění – úžasem i pokorou – pak může být doplněné Boží útěchou, že i tak nás nekonečný Bůh milujevolá k následování, ke konání dobra, ke kráčení v životě v přátelství s ním, k milosrdenství vůči druhým lidem.

Je-li něco takového v naší duchovní zkušenosti přítomné, máme naději, že se s Bohem opravdu nějak setkáváme. Máme-li pocit, že není anebo že o to vlastně ani nestojíme, není to dobré. Možná by bylo proto namístě zazpytovat svědomí, zda naše modlitba, naše chození do kostela, přijímání svátostí, četba Písma a vše, co ke křesťanskému duchovnímu životu jen patří, (zda toto vše) vůbec chce být setkáním se skutečným BohemRead More »

Slovo k povzbuzení na neděli 30. ledna 2022, na 4. neděli v mezidobí – C

Led 29, 2022   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 30. ledna 2022, na 4. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

dovolte nejprve několik kratičkých poznámek ke každému z dnešních biblických čtení…

V prvním z nich z knihy proroka Jeremiáše nasloucháme působivému svědectví starozákonního proroka o tom, co zaslechl v mystickém slyšení z úst samotného Hospodina. Je povolán, aby mluvil jménem Boha, jeho úkol nebude lehký, nebude mnohými přijat, bude pronásledován, bude mu ukládáno o život, dle apokryfů bude dokonce zabit ukamenováním: Hospodin Bůh ho ale těší, ujišťuje ho, že je a bude vždy s ním, vždyť právě proto Jeremiáše povolal již do života a už v lůně jeho matky připravilvybavil k jeho životnímu poslání. «Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě…, posvětil jsem tě…, nelekej se…, já budu s tebou». Podobně Bůh chce těšit každého člověka na jeho životní cestě a v jeho úkolech, je-li schopen jeho útěchu aspoň nějak zaslechnout a přijmout.

Následný žalm je modlitbou bohabojného. Co bylo přislíbeno Jeremiášovi, je zaslíbenokaždému člověku na jeho životní cestě: «K tobě se utíkám, Hospodine, nechť nejsem zahanben na věky…, od klína mé matky byls mým ochráncem…, až dosud hlásám tvé podivuhodné činy» by tak mělo být modlitbou i každého z nás.

Ve druhém čtení z třinácté kapitoly Prvního listu Korintským slyšíme veleznámou Pavlovu Velepíseň lásky a na ni navazující vyznání o Božském původu a věčnosti víry, naděje a lásky, s primátem poslední. Láska je tím nejbožštějším v člověku, a to v každém, i v takovém, jemuž dar víry a naděje třeba nebyl zatím dán (anebo je i nějak ztratil). Láska by měla být nejkrásnějším ovocem slavení přijímání eucharistie (o ní Pavel rozjímal v jedenácté kapitole), a proto nejdůležitějším ze všech Božích darů (o nich byl řeč v kapitole dvanácté), oním «darem lepším…, ještě mnohem vzácnější cestou».

Evangelijní úryvek navazuje na ten z minulé neděle. Jsme na začátku Ježíšova veřejného působení, v synagoze v Nazaretu, Kristus na sebe vztáhl slova Izaiášova o Hospodinově pomazaném, dávaje tak na srozuměnou, že on je tím Mesiášem a že navíc – ne nepodobně Eliášovi a Elizeovi – přišel pozvat a zachránit všechny lidi, i mimo hranice Izraele. «Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli». Je však (svými vlastními, doma) nepřijat, nepochopen, lidé ho chtějí srazit ze srázu hory, «on však prošel jejich středem a ubíral se dál». Bůh, i když je nerozpoznaný a nepřijatý, je lidmi nakonec nepřemožitelný. Podobně vše Boží ve světě je nepřemožitelné, i když třeba časná podoba všeho Božího – ne nepodobně Ježíšovu lidství – může být na čas ubita a zabita. Láska je nepřemožitelná, i přestože její projevy mohou být nepřijaty a poničeny…

Víme, stále se to opakuje a je to patrné i z dnešních biblických čtení, jak první uvozuje evangelijní jako předobraz uskutečnění, jak žalm rozvíjí čtení první a jak druhé čtení je samostatné, na zbývajících spíše nezávislé. Zpravidla se také v těchto souvislostech ubírá, měl by se ideálně ubírat jakýkoli pokus o rozjímání a o výklad biblických textů čtených při mši svaté. Zkusme ale dnes propojit zejména čtení první a druhéRead More »

Stránky:«1234567...27»