Milé sestry, milí bratří,

dnešní svátek – Svaté rodiny, Ježíše, Marie a Josefa – nepatří mezi ty největší vánoční, jakými jsou slavnosti Narození Páně, Matky Boží Panny Marie či Zjevení Páně. Nepatří dokonce ani mezi ty starobylé vánoční svátky svatých, jako svatého Štěpána, Jana Evangelisty anebo Mláďátek betlémských. Začal se slavit až v 17. století, během století 19. se jeho slavení rozšířilo a teprve v roce 1920 byl zaveden jako závazný pro celou církev. Nejprve se slavil v neděli po Třech králích, nyní ho máme v neděli vánočního oktávu. Aby byl podtržen jeho biblický vánoční základ: Prostředí, do kterého se Boží Syn jako člověk narodil a ve kterém pak prožíval své dětství a vyrůstal, je prostředím lidské rodiny, prostředím živých lidí, Panny Marie a svatého Josefa.

Proto se dnes v jednotlivých liturgických cyklech čtou také evangelijní úryvky hovořící o Ježíšově dětství: O útěku do Egypta (to se četlo loni), o přinesení Ježíše čtyřicet dní po narození do chrámu (o tom slyšíme letos) a pak o dvanáctiletém Ježíši v chrámě (to se bude číst příští rok). Více toho v Novém Zákoně o Ježíšově dětství, následujícím po jeho narození, vlastně ani nemáme.

Boží Syn se vtělil a narodil do lidské rodiny, i když docela specifické, v ní žil a vyrůstal a z ní pak vešel do světa. Zkusme proto krátce porozjímat právě o rodině, o jejím významu, o tom, co rodina je a čím vším může být. Jak vzhledem k dnešnímu svátku, k vánoční době, tak i vzhledem poslednímu dni končícího roku.

Zahrajme si nejprve trochu s jazykem. V češtině je rodina odvozena od slov rod či rodit. Zdůrazňuje tak především původ, přirozené plození a rození dalších generací, příbuznost pokrevní v přímé linii. Latinská familia a z ní odvozené výrazy v novorománských jazycích zdůrazňují více sdílení života, blízkost, podíl na stejném údělu a úkolu, zahrnující všechny lidi žijící společně v jednom domě. Podobně například oikogeneiá řecky, přímo odvozená od slova oikos, „dům“, anebo hebrejská mišpachá či mišpoché v jidiš.

Buď jak buď, rodina vždy znamená nějakou příbuznost, reálnou blízkost, vzájemnou závislost, trvalou či jen dočasnou společnou cestu životem. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jsou dvě křesťanské bohoslužby, které se mají slavit opravdu v noci: Půlnoční bohoslužba Narození Páně a velikonoční vigilie Zmrtvýchvstání Páně. Obě bohoslužby skrze liturgické dění zpřítomňují, respektive oživují události, které se podle evangelia staly opravdu v noci: V noci se Kristus narodil, protože uprostřed ní, když nocovali u svých stád, se pastýřům zjevil anděl a zvěstoval jim, že se v Betlémě narodil Mesiáš; to můžeme nějak znovu prožít nyní. V noci Kristus vstal z mrtvých, protože v neděli ráno ženy objevily odvalený kámen a prázdný hrob, ze kterého Ježíš v noci z mrtvých vstal; to je zase obsahem velikonoční vigilie.

Kdy Kristus vstal z mrtvých, jsme schopni celkem dobře vypočítat: Bylo to o židovských velikonocích roku 30, v době jarní rovnodennosti. Kdy přesně se Kristus narodil, nevíme. Nejspíše to bylo o nějakých sedm let dříve, než počátkem šestého století vypočítal jeden mnich, v roce minus sedm, možná i na podzim podle komety, hvězdy, která se v té době objevila. Ale že by to bylo v noci z 24. na 25. prosince, opravdu ne, to opravdu nevíme.

Proč se vánoce slaví na toto datum, je všeobecně známo:

Pro přirozenou symboliku zimního slunovratu, kdy světla začne zase přibývat; křesťanské svátky se zrodily na severní polokouli. «Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo» jsme slyšeli u proroka Izaiáše. Věříme, že v Božím dítěti Ježíši se to naplnilo, že on nám lidem přinesl světlo. To vnitřní, nehasnoucí.

Anebo se slaví v době zimního slunovratu proto, že v dny zimního slunovratu byl v Římě pohanský svátek Nepřemožitelného slunce. Křesťané výběrem tohoto data pro oslavu Narození Páně vyznali víru, že v Kristu se naplnilo staré proroctví, že nepřemožitelné světlo – Mesiáš – přijde na tento svět. Že Kristus je toto pravé Boží světlo, které pohanství tušilo a hledalo.

Anebo – podle jiného výkladu – za tím mohla být i představa, že Boží Syn přeci musel na svět sestoupit ve stejné době, jako z mrtvých vstal, k Bohu do nebe se vrátil. A jestliže se zmrtvýchvstání událo v době jarní rovnodennosti, pak i vtělení se mělo ve stejné roční době stát. Proto narození Božího Mesiáše muselo nastat o devět měsíců později, v době zimního slunovratu.

Buď jak buď, možná i tato nejistota ohledně data spadá do kategorie noci. Umocňuje, že narození Páně je zahaleno tajemstvím. Událo se, ale je to naše víra, jako to byla už i víra pastýřů, která dává prohlédnout noc, vidět za její háv, v betlémském Dítěti odtušit či dokonce spatřit Božího Syna.

Noc je důležitá. V její tmě je světla více než kdy jindy potřeba. Na druhou stranu, je to její tma, jež dává zřetelněji vidět světlo. Ve tmě se narodil Boží Syn, aby nám přinesl světlo. Ze tmy je Bůh někdy paradoxně snadněji naleznutelný. Podobně jako ho ve tmě ve chlévě nalezli pastýři, uvěřili v něj a zaradovali se velkou radostí. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

čtvrtá neděle adventní každoročně spadá do předvánočního týdne, který v bohoslužbě zpřítomňuje události narození Páně bezprostředně předcházející. Letos je tato bezprostřednost ještě umocněna, neboť dnešní odpoledne se již přehoupne do předvečera Narození Páně.  

Zvěstování Panně Marii, o němž slyšíme v evangeliu, není jen nejzásadnější událostí těchto dnů, ale – z křesťanského pohledu – celých dějin vůbec. Jde o vtělení Božího Syna, začátek Nového Zákona, rozdělující dějiny na dobu před a po Kristu, o událost činící z nich dějiny spásy pro všechny lidi. I proto se modlitba „Anděl Páně zvěstoval Panně Marii“ odříkává v poledne, v čase, který dělí den – jakoby dějiny v malém – na dvě jeho poloviny.

Boží Syn sestupuje do světa způsobem nadpřirozeným, možnosti stvoření přesahujícím: Panna počíná z Ducha svatého. Bůh je všemohoucí, může i toto učinit. A také učinil, věříme. I proto, aby bylo zřejmější, že Ježíš je Boží Syn, který sestupuje z nebe, přijímá člověčenství Bůh takto podivuhodně, zázrakem nad všechny ostatní.

Panenské početí je něčím, co sice dějiny a jejich možnosti zcela přesahuje, ale co se v dějinách reálně stalo. Evangelijní zvěst a celá křesťanská víra v Ježíše Krista narozeného z Panny svědčí o panenském početí totiž i jako o dějinné události. Ne jako o pouhém mýtu či obrazu, ale jako o něčem, co se skutečně, byť zázračně událo. Ano, jde samozřejmě i o symbol, ale v silném slova smyslu: Hození dohromady dvou světů, Božího a lidského.

Jistěže bychom nyní mohli připomenout celou škálu argumentů, proč v panenské početí můžeme a máme věřit. Za celé dějiny křesťanství, kdy bylo nekřesťanským okolím od starověku různě zpochybňováno a i vysmíváno, se jich formulovalo dost a dost. O nich si ale můžeme přečíst v řadě učených knih. Navíc tyto argumenty samy o sobě víru ještě nedávají, jen jí mohou pomoci.

Raději proto zaměřme svou pozornost na otázku, proč právě tato pravda víry – podobně jako víra v Kristovo skutečné zmrtvýchvstání – je pro celé naše křesťanství tak zásadní. I přestože by se Bůh – ve své všemohoucnosti – mohl vtělit i bez zázraku panenského početí, prostřednictvím přirozeného spojení muže a ženy, Josefa a Marie, chceme-li. Ale prostě se tak nevtělil, narodil se z Panny, tak se stal člověkem.

A to nejen proto, že panenské početí pochopitelněji ozřejmuje, kým Ježíš Kristus je: po otci Bohem a po matce člověkem, ve dvou svých přirozenostech. Ani jen proto, že díky panenskému početí Ježíšovo lidství není poskvrněno dědičným hříchem, předávaným – dle otců – tělesným plozením. Dokonce nejde ani jen o to, že ve víře či nevíře v panenské početí se jakoby koncentruje náš postoj k celé evangelijní zvěsti, k níž Boží zázraky také patří a která jako celek není jen alegorií Božího přicházení k nám, ale nejprve svědectvím zkušenosti toho, co se stalo.

Zásadnost naší víry v Boží vtělení skrze panenské početí spočívá spíše v samotné tajemné skutečnosti, že Bůh skrze ně svým Božím zázračným způsobem sestoupil do hmoty světa, do jeho času a prostoru, do lidství jednoho člověka Ježíše a tím i celého lidského rodu. Aby je proměnil k lepšímu a aby s námi lidmi tajemně vnímatelně a znovu zázračně zůstal, zůstal Bohem-s-námi, v křesťanství a i v mnoha dalších podobách. Což obojí – proměna i Boží přebývání – se děje jedině zázrakem, doslova za-zrakem, přesahujícím naše možnosti a slabosti. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

třetí neděle adventní – nazvaná podle vstupní antifony mše svaté Gaudete, „Radujte se“, parafrázující slova svatého Pavla – má mezi čtyřmi adventními nedělemi zvláštní postavení. Je, má být především o radosti. Nejen z blížících se svátků, letos – vzhledem k nejkratšímu možnému adventu – více než kdy jindy. Ale ještě více z toho, že Bůh je nám blízko, že jsme směli poznat Pána Ježíše, jeho Syna, z přátelství s ním. Slovy Písma, že spása je již blízko.

Už samotný charakter dnešní neděle tak můžeme vnímat jako impuls ke snaze otevřít se Bohu jakožto Radosti a zároveň ke zpytování svědomí, nakolik se o to snažíme a nakolik tak ze vztahu s ním ještě máme radost. Anebo, můžeme své zpytování zobecnit, nakolik ještě umíme jakoukoli radost prožívat, a to i z obyčejných dobrých věcí, nakolik chceme radost druhým lidem dávat, sdílet, anebo lidem radost ze života a vztahů aspoň nebrat.

I tak snad můžeme s užitkem slyšet vstupní antifonu jakož i výzvu dnešního druhého čtení «stále se radujte». S vědomím, že podmínkou k trvalé Boží radosti je souběžná snaha «varovat se zla, ať se objevuje pod jakoukoli tvářností», jak připomíná svatý Pavel.

V evangeliu, dnes podle Jana, máme před sebou – podobně jako minulou neděli – opět postavu Jana Křtitele. V jeho roli Předchůdce. Vyznává, že není ani Mesiášem, ani Eliášem, o němž se čekalo, že jeho návrat z nebe příchod Mesiáše předznamená, ale jen «hlasem volajícím na poušti: Vyrovnejte cestu Páně, jak řekl prorok Izaiáš».

Co to má být, jsme slyšeli minulou neděli: Stezky mají být narovnány, údolí vyvýšena, hory a pahorky sníženy, drsné uhlazeno. A to – z naší strany – jak ve vztahu k Bohu, tak i k druhým lidem a možná i celému světu. Aby Mesiáš mohl přijít.

Je jasné, že Kristovo kýžené a radost přinášející přicházení k nám je jiné než jeho jedinečný příchod v těle před více než dvěma tisíci lety. Ale jelikož Kristus je stále týž, nemůže mu být na druhou stranu zcela nepodobné. Proto také stále čteme Písmo, svědectví o jeho příchodu, a ptáme se, jak se asi chce uskutečňovat v našem životě. A jestliže tenkrát chtěl Kristus pro svůj příchod potřebovat Předchůdce Jana, aby připravil jeho současníky na jeho přijetí, ne nepodobně dnes, u nás.

Proto je Jan Křtitel v evangeliu před námi a volá po narovnání křivých cest života, zasypání propastí, snížení valů mezi Bohem i námi navzájem, zjemnění drsného v našich jednáních a vztazích. Aby Kristus mohl stále nově přicházet i do našeho života a světa.

Předchůdce ovšem také volá «mezi vámi (již) stojí ten, koho vy neznáte». Abychom opravdu a aktivně hledali Kristovy Boží přítomnosti, které již jsou mezi námi. V podstatných prvcích křesťanství, zvlášť ve svátostech, v eucharistii, v lidech, zvlášť v trpících, v celém světě a událostech v něm. A také v periferiích svého života i společnosti, kde Pán Ježíš, v Galilei, začal své působení. V potřebách lidí a světa. Všude tam, za vším a ve všem – více nebo méně – je totiž přítomen Bůh, a to jako Kristus. Stojí a čeká, jak zareagujeme, zda ho poznáme. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

na druhou a třetí neděli adventní stojí před námi postava svatého Jana Křtitele, rok co rok čteme o jeho vystoupení a působení na judské poušti. Jako Předchůdce Páně chce být i nám uprostřed adventu průvodcem a pomocníkem, abychom se dokázali otevřít novému Kristovu příchodu do našeho srdce a života, našich vztahů a činností. Kristovu přicházení, o které v adventní době jde.

To je samozřejmě jiné než jeho jedinečný příchod na svět před více než dvěma tisíci lety. Ale zároveň mu nemůže být zcela nepodobné. Je to přeci stále týž Kristus, který přichází. Proto jsou novozákonní svědectví vždy i jakýmsi prototypem Ježíšova přicházení do našeho nitra a působení v našem životě. Snaha odtušit, co to znamená, je ostatně jedním z nejdůležitějších smyslů četby Písma.

Z toho důvodu také platí, že podobně jako Jan Křtitel měl připravit své současníky k přijetí Mesiáše, tak chce připravit dnes i nás. Jeho vystoupení je «začátek evangelia o Ježíši Kristu», jak jsme dnes slyšeli od svatého Marka.

Vraťme se ale nejprve k dnešnímu čtení starozákonnímu. Nemáme před sebou úplně typické adventní zaslíbení příchodu Mesiáše a jeho působení, jak čteme na jiných místech knihy proroka Izaiáše. Přesto s ním souvisí. Čteme, jak prorok chce své posluchače potěšit – «těšte, těšte můj národ, praví váš Bůh», říká – a touto potěchou následně vybídnout k přípravě na Hospodinův příchod: «Na poušti připravte Hospodinovi cestu… každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží, co je křivé, ať se napřímí, co je drsné, ať se narovná». Aby Mesiáš mohl přijít.

Je to začátek druhé části Izaiášovy prorocké knihy. Ta již není dílem samotného Izaiáše, proroka žijícího ve druhé polovině osmého století před Kristem. Autorem této části je jinak neznámý prorok prorokující pod Izaiášovým jménem na začátku babylónského vyhnanství. Většinou se mu říká Druhý Izaiáš a jeho kniha je pro svůj obsah nazývána Knihou útěchy. Fakt, že jeho proroctví zaznělo v době pro Izrael nejtěžší, na začátku poroby, ztráty svobody a vyhnanství v Babylónii, je důležité. Nikdo z jejích prvních posluchačů nevěděl, jak tento stav bude dlouho trvat a zda vůbec kdy skončí. Nakonec to trvalo déle než tři generace

Ano, ve všech dobách člověk potřebuje potěšit a povzbudit, potřebuje slyšet, kde skutečnou útěchu hledat: u Boha a jeho Mesiáše. Ale v dobách těžkých, zvlášť když ne a ne skončit, zvlášť když otevírají nové a nové nejistoty, ještě víc.

Při řekách babylónských tak Izrael nacházel útěchu u Boha, v Babylónii poznal, že není jiného boha, protože jiné nenašel, jen Hospodina. Jeho pomazaného (tedy mesiáše) nejprve rozpoznal v perském králi Kýrovi, který roku 538 dovolil svým ediktem návrat Izraele domů. Záhy po návratu z vyhnanství Izraelitům ale došlo, že nějaký Kýros ještě nebyl tím definitivním mesiášem a že tudíž je třeba čekat na nového, od Boha poslaného Mesiáše a s ním spojovat naději ve skutečně Boží potěšení. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

rok co rok se opakuje, že advent, jak říká i jeho jméno, je dobou přípravy na příchod Páně a má být jeho příchodem. Je přípravou na oslavu Kristova příchodu, který už nastal, přípravou na vánoce. A je přípravou na příchod Páně, který teprve nastane ve chvíli naší smrti a především na konci světa. Příprava na budoucí Kristův příchod nás provází především na začátku adventu, zatímco přípravy na vánoce se týká spíše jeho druhá část. Adventem tak liturgický rok začíná a v jistém smyslu se završuje i ten, který právě skončil.

V adventním čase jde o naši přípravu na oba Kristovy příchody. Což se ideálně děje zase příchodem, novým příchodem Krista do našeho srdce, života, vztahů i činností. Aby byly posvěceny, pročištěny a zbožštěny.

Proto je dobré se na začátku adventu rok co rok ptát, co můžeme ze své strany udělat, aby se Kristův nový příchod stal něčím živým, reálným, aby vůbec nějak nastal, abychom ho zavnímali my a snad i naše okolí. Zvlášť když letos je advent tak krátký, nejkratší možný, je dobré se již dnes zeptat.

Jistě jsme v tomto ohledu slyšeli už mnoho různých rad. Možná tolik, kolik adventů jsme jen prožili: Biblická čtení, adventní přijímání svátostí, symbolika světel na adventním věci, symbolika ubývajícího a přibývajícího světla, roráty, ztišení, střídmost, modlitba, duchovní soustředěnost, radostné čekání. To vše jsou jistě dobré rady, co činit, čemu se otevřít.

Zkusme se však také zeptat dnešních biblických čtení, co nám k tomu snad říkají.

Starozákonní je z takzvaného Tritoizaiáše, z té části knihy proroka Izaiáše, která vzniká až na konci babylónského vyhnanství, v době již dlouhého strádání. Zazněla krásná kající modlitba: «Ty, Hospodine, jsi náš otec… Proč jsi dopustil, Hospodine, že jsme zbloudili z tvých cest, že nám ztvrdlo srdce… Usmiř se… Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil… Hle, ty ses rozhněval, protože jsme zhřešil, byli jsme v hříších stále… Zvadli jsme všichni jak listí, nepravosti nás unášely jak vítr… A přece, Hospodine, ty jsi náš otec! My hlína jsme – ty jsi nás hnětl, dílo tvé ruky jsme všichni». Některá z těchto slov se stala součástí rozvinutí nejznámější adventní antifony „Rosu dejte, nebesa, shůry“ (Rorate coeli desuper) do adventního zpěvu o čtyřech slokách (v Kancionálu jej najdeme pod číslem 128).

A je dobře, že na první neděli adventní zaznívá právě tento kající text. Kajícnost je totiž jedním z postojů člověka majících sílu jeho srdce příchodu Páně otevřít, někdy opravdu dokořán. Kdyby tomu tak nebylo, kdyby to nebyla právě kajícnost, která připravuje cestu Páně k nám, tak těsně před veřejným vystoupením Mesiáše by nebyl vystoupil svatý Jan Křtitel, nehlásal by křest pokání a nevybízel by k obrácení. Kajícnost připravuje cesty Páně. Kajícnost činí srdce a život člověka „Boha schopným“, capax Dei, jak by řekli latinští otcové.

Kajícně si přiznat, že jsme hříšníky, není nikdy příliš příjemné. V složitých situacích a dobách možná ještě méně. I když v nich – jako ve vyhnanství – je to možná o to potřebnější. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

rok co rok nám dnešní slavnost připomíná, že Ježíš Kristus je skutečný Král, avšak že jeho království není z toho světa a ještě není nastoleno ve své konečné plnosti. Zatím je vnímatelné v Kristových tajemných (svátostných) přítomnostech mezi námi, v opravdovém křesťanství, ve všem dobrém a krásném, v srdcích lidí a na životech těch, kteří Krista následují, tedy skutečně milují Boha, lidi a svět. Ať se kolem nich děje, co se děje.

Dnešní slavností se zároveň završuje celý liturgický rok, zaciluje tak naši pozornost na konečný návrat všeho skrze Krista do Boha.

Jak se také rok co rok opakuje, oficiálním důvodem jejího zavedení v roce 1925 bylo tisící šestisté výročí konání prvního celocírkevního nicejského koncilu. Na něm v roce 325 bylo formulováno křesťanské krédo, jak je dodnes, mírně rozšířené, neděli co neděli recitujeme. O Kristu vyznáváme, že jako Boží Syn je soupodstatný s Otcem, a proto nebyla doba, kdy by nebyl, proto skrze něj vše bylo stvořeno, a skrze něj – vtěleného, ukřižovaného a zmrtvýchvstalého – se má celý svět k Bohu zase navrátit. Proto je také Pánem a Králem univerza.

V turbulentních 20. letech 20. století bylo zároveň důležité lid povzbudit, že Ježíš Kristus jako Boží Král zůstal lidem blízko, ač se třeba mnohé dosavadní jistoty ve světě hroutí anebo již zhroutily. Včetně starých monarchií. I proto byl dnešní svátek zaveden. A opravdu Boží lid povzbudil, o čemž svědčí, jak vřele byl přijat, hned jak se poprvé roku 1926 slavil.

Přesunutím z poslední říjnové neděle, kdy byl zpočátku slaven, na poslední neděli v liturgickém roce dostal navíc ještě jeden rozměr, a to povzbuzení ve víře ve vzkříšení mrtvých a připomenutí víry v život věčný.

To vše nějak vyjadřují i biblická čtení pro dnešní neděli vybraná. Zvlášť evangelijní podobenství by však nemělo uniknout naší pozornosti. Třeba jen proto, že máme pocit, že je známe, vždyť jsme je slyšeli tolikrát, jen na Krista Krále každý třetí rok.

Je to poslední podobenství, které Ježíš – aspoň podle Matoušova sepsání – říká před svými Velikonocemi. Je posledním ze tří podobenství o posledním soudu. Posledním, a proto možná nejzávažnějším, v každém případě nejradikálnějším. Nerozevírá totiž před námi laskavý příběh, lahodný obraz či jemné pozvání, ale zní nám z Kristových úst jako jasný a tentokrát také nekompromisní imperativ: «Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali… Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa… Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali… Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně…».

Kritérium možnosti věčného života je nám lidem tím dáno jasně: Dávat najíst hladovým, napájet žíznivé, ujímat se pocestných, oblékat nahé, navštěvovat nemocné, přicházet k uvězněným.

To jsou – spolu pak ještě s pohřbíváním mrtvých, aby skutků bylo sedm – známé skutky tělesného milosrdenství, představující konkretizaci přikázání blíženecké lásky. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v evangeliu máme před sebou poslední ze tří velkých podobenství o konci světa, pronesených Kristem těsně před Velikonocemi, jak nám je předkládá evangelista Matouš.

Logika dnešního podobenství o hřivnách či talentech se zdá celkem jasná: Pán, řekněme velkoobchodník, svěří třem svým služebníkům své jmění, aby ho v době jeho nepřítomnosti obhospodařovali a disponovali s ním, aniž by ovšem specifikoval, jakým přesně způsobem. Svěřené jmění není rozhodně malé. Hřivna neboli talent byla starověká míra, původně váha zlata čítající asi 41 kg, pak také peněžitá míra odpovídající asi 6.000 denárům, tedy výši mzdy za nějakých 6.000 pracovních dnů námezdního dělníka, nádeníka. Tím pádem i jedna jediná svěřená hřivna byla velkým jměním. Sávalo se, že majetek musel být na nějakou dobu svěřen do správy služebníků či dokonce otroků, kterým majitel věřil. Ten je po svém návratu povolal, aby složili účty ze svého hospodaření.

Tak je tomu i v podobenství. Dva, kterým bylo svěřeno více hřiven, dokázali přinést užitek, vždy násobek svěřeného. Ten, kterému byla svěřena jen jedna a kterou ze strachu z pána raději ukryl v zemi, vrací pouze tu jednu svěřenou. Pán mu nakonec odejme i tu a dá ji služebníkovi, kterému jich prve svěřil pět.

Jedna z prvních otázek, kterou si patrně každý položí, je otázka, co všechno vlastně mohou být ony hřivny, podle jejichž využití či zakopání budeme tedy při posledním soudu váženi a souzeni. Odpověď se téměř nabízí: Talenty či hřivny představují především naše schopnosti, dary a možnosti, které každému z nás nějaké byly svěřeny. Podobně přeci slova „talent“ či „hřivna“ používáme i v běžné mluvě. Taková interpretace odpovídá i tajemné skutečnosti, že každému z nás jich byl svěřen jiný počet a také jiný druh. Je tudíž životním úkolem nás všech, abychom stále hledali, jaké jsou zrovna naše talenty, byť by byli sebeprostší. A chtěli je využít v prospěch Pána. Každý člověk nějaké talenty má, měl by je rozvinout a dle své životní situace využít, a to v prospěch Boha, lidí a dobra ve světě.

Což sice víme, ale možná je dobré si to aspoň občas znovu připomenout…

Stejně tak víme, že snad nejzákladnější hřivnou, která je nám svěřena, je sám čas našeho pozemského života. Hřivny v podobenství i jako antické míry jsou stejné. Podobně čas, aspoň ten lineární, běží všem stejně rychle. Jen je každému svěřena jiná jeho délka, jiný počet dnů. Jednomu pětkrát tolik, jinému dvakrát, dalšímu jen jednou. Časem je určen náš pozemský život, délka naší „služby“ na zemi. Od Boha jsme vyšli, k Bohu se po skončení pozemského putování zase vrátíme. Čas mezitím máme využít. Ne ho ze strachu o jeho ztrátu zabalit do šátku a ukrýt v zemi. Ani ho nemáme vyplýtvat na nesmyslech.

Přičemž nebezpečí zakopání hřivny (a možná i její vyplýtvání) dle logiky podobenství více možná hrozí těm, kteří cítí, že čas jejich života je (již) krátký. Ten, který měl právě (již) jen jednu hřivnu, ji zakopal.

Čas je skutečně jednou z největších hřiven nám svěřených. Každému jiná jeho délka. Proto každý je povolán právě tu svou délku dobře využít. Jiné podobenství, o dělnících na vinici, nám v tomto ohledu připomíná, že ke snaze využít čas, který nám ještě do soumraku života zbývá, se dá vrátit i pozdě odpoledne, pokud se stalo, že den již byl nějak promrhán… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jak se blíží konec liturgického roku, začínají biblická čtení zacilovat naši pozornost na témata eschatologická a apokalyptická, týkající se konce světa, potažmo smrti člověka a skrytých Božích tajemství.

Ve druhém dnešním čtení z Pavlova Prvního listu Soluňanům máme před sebou – v tomto kontextu – velmi útěšná slova. O údělu Božích přátel, kteří již prošli smrtí: Nemusíme pro ně truchlit jako ti, kteří nemají naději, vždyť zemřelí umírající v Pánu s ním zůstávají spojeni na věčnosti a v blaženosti očekávají konečné dovzkříšení těla, slyšíme. A můžeme se odvážit doufat, že tato slova platí nejen o Kristových přátelích, o křesťanech, ale o všech (v Božích očích) spravedlivých, kteří Boha milovali, aniž ho znali, protože si zamilovali Dobro.

V evangelijním úryvku zaznělo první ze tří velkých závěrečných Kristových podobenství o konci života a světa a posledním soudu, jak nám je předkládá evangelista Matouš: Podobenství O deseti pannách, pěti prozíravých a pěti pošetilých. Podstatný je nakonec olej, nejlépe do zásoby. A možná – dodejme – ještě lépe tolik, aby v rozhodující chvíli, až přijde Ženich, jím mohly být od prozíravých družiček obdařeny i ty neprozíravé.

V prvním čtení bylo podobenství předznamenáno krásným úryvkem o moudrosti nabídnuté Bohem člověku ze stejnojmenné deuterokanonické starozákonní knihy: Zůstat bdělým, čekat pokorně na příchod Pána a především snažit se nasbírat olej Boží milosti, lásky a dobrých skutků do zásoby, a to i pro případ pozdějšího usnutí; i v tom spočívá pravá moudrost, ta Boží, převyšující chytráctví světa.

Moudrost je jednou z nejkrásnějších věcí, veličin, mohutností, charakteristik, kterou si jen člověk může představit a přát. Je krásnou ženou, podobně jako ostatní ctnosti, jednou z nejkrásnějších žen.

Moudrost je první ze čtyř kardinálních, už antickou pojmenovaných a opěvovaných ctností. Je schopností poznat, co věci a osoby jsou, co se děje, schopností vhledu za fenomény a jevy (skutečná fronésis). Je schopností rozeznat, co je pro ně a s ohledem na ně skutečně dobré. Moudrost (sofia) je tak předpokladem všech ostatních ctností. Bez moudrosti, říká už stará filozofická tradice, není možné vlastně nic pořádného. Ostatní ctnosti člověka z moudrosti vycházejí a ji rozvíjejí. Statečnost (andreia) dá člověka sílu poznané dobro vykonat. Uměřenost (sofrosyné) ho zbaví neúměrných emocí a rozhodnutí znemožňujících vášní. A spravedlnost (dikaiosyné) je pak schopnost správného vykonání poznaného. Moudrost je začátkem, statečnost silou, uměřenost pomocí a spravedlnost cílem všeho lidského snažení, má-li toto být aspoň nějak skutečně zdařilé. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v evangeliu dnes slyšíme první část Ježíšovy řeči proti farizeům, kterou – podle Matoušova sepsání – pronesl těsně před Velikonocemi, již po svém vjezdu do Jeruzaléma. V rámci struktury evangelia je tato řeč jakýmsi završením varování farizeům a všem jim podobným. Počínaje Horským kázáním, kterým Matoušovo evangelium otevírá Kristovo veřejné působení, se farizeové měli obrátit, což mnozí neučinili. Ne nepodobně mnohým z dalším.

Nejprve tedy snad kratičká poznámka k farizeům samotným. Jako peruším, „vyčlenění“ se nazývali příslušníci jednoho z obrodných lidových hnutí, které se zrodilo po neúspěchu povstání proti vnější řecké nadvládě za dob Makabejských bratří v první polovině 2. století před Kristem. V době Ježíšově existovalo tedy již nějakých dvě stě let. Nebylo to sice jediné obrodné náboženské hnutí své doby, ale bylo bezpochyby nejlidovější a největší. K farizeům se řadili všichni ti, kteří chtěli žít podle Božího Zákona důsledným dodržováním Božích přikázání. Co to znamená, začali postupně sepisovat učitelé Zákona (rabíni) vzešlí právě z farizeismu, a tak vedle biblického textu (zvaného Tanach) se stává důležitým pramenem farizejské zbožnosti i Talmud, sbírka rabínských výroků a komentářů k Písmu a především předpisů, jak žít. Právě jejich dodržování představuje jádro a charakteristiku celého hnutí.

Farizeové se postupem času stali velmi váženými a vlivnými. Vždyť byli často opravdu z lidu, mezi lidmi žili a uprostřed světa se snažili důsledně dodržovat vše, co vnímali jako dobré a Boží, dle svého podání. K farizejskému hnutí měl ze všech duchovních proudů nakonec nejblíže i sám Pán Ježíš (z židovského pohledu byl přeci potulným rabi), farizeem přímo byl i svatý Pavel, měl se stát rabínem, proto se učil u slavného rabína Gamaliela.

Potud bylo farizejské hnutí dobré a sympatické. Jenže úskalím mnohých farizeů se stalo, že duchovně zpychli, stali se náboženskou i společenskou elitou ve vlastních očích. Možná si až přespříliš začali být jistí svou spravedlností a spásou. Boha si často zcela svázali do svých představ a předpisů, že se jím vlastně již ani nechtěli nechat překvapit, když nepřijali Mesiáše – Ježíše v jeho Boží jinakosti, překonávající jejich očekávání a rabínské interpretace prorockých zaslíbení. Zbožnost některých z nich se postupem času proměnila jen na formální, zdánlivou, zůstávající na povrchu, zabývající se navíc věcmi nepodstatnými. Věrné dodržování Zákona a všech předpisů Talmudu se farizeům stalo jen vnější, v posledku na vlastní dokonalost zaměřenou slupkou, navíc umně zakrývající leckdy nedobré srdce vespod. Jejich úkony zbožnosti se staly také prostředkem, ať už cíleným či mimoděk přijatým, k dosažení úcty či bohatství: «Všechny své skutky dělají jen proto, aby se ukázali před lidmi». Požadavky učitelů Zákona vůči druhým se také mnohdy staly těžkými a neúnosnými břemeny, kterými sice svázali ostatní, ale sami se jich nechtěli anebo nemuseli dotknout ani prstem.

Možná právě proto tak negativní tón, vlastně břitkost vůči farizeům, kterou slyšíme z úst Pána Ježíše v podání evangelistů. Aby bylo jednou provždy demaskováno často skryté nebezpečí farizejství. Týkající se i Kristových učedníků. Co se přihodilo farizeům v evangeliu, se totiž může stát mnohým dalším, zvlášť těm, jejichž touha po osobní dokonalosti se té farizejské nějak podobá. Read More »