Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes opět dvě poznámky k oběma dnešním biblickým čtením, dnes tak výrazným…

V prvním z nich slyšíme známý úryvek ze sedmnácté kapitoly knihy proroka Jeremiáše. Z této prorocké knihy jsme četli i včera, a tak jsme si již připomněli, že Jeremiáš, jeden z čtyř takzvaných velkých proroků, vystupuje v Jeruzalémě na začátku šestého století před Kristem, v kritické době, kdy hrozba babylónského vojenského vpádu byla stále větší a bezprostřednější. Izrael přesto stále spoléhá na své vlastní síly a síly svých (spíše domnělých) vojenských spojenců, zejména Egypta, nechce se ze svého sebejistého poklidu nechat vyrušit Jeremiášovým burcujícím proroctvím. Proto je prorok nepřijímán, umlčován a pronásledován, musí se utéci jedině k Hospodinu a před ním vylít své srdce.

V dnešním úryvku máme před sebou překrásný obraz, následně vyzpívaný ještě v prvním žalmu, obraz dvou stromů: Jalovce na pustině, který nevidí, že přišel déšť, neboť svůj domov si našel v suchopárné poušti a v solném kraji, kde nelze bydlet. V protikladu mu stojí obraz pevného stromu zasazeného u vod, s kořeny u potoka, jehož listí je stále zelené a který nepřestává nést ovoce, strom, který odolá všem možným bouřím a nepřízním.

Prvnímu stromu je podobný člověk, který svou naději vkládá jen v sebe a v druhé smrtelníky; takový nakonec neobstojí, zvlášť když přijde tíseň, nebezpečí či protivenství. Druhému stromu je naopak podobný takový člověk, který svou naději vložil předně v Hospodina, který u něj čerpá svou sílu, pomoc a světlo, který se od něj nenechá ničím a nikým nikam přesadit; takový obstojí i v nejtěžších chvílích, v různých životních bouřích, nepřízních osudu, protože jeho silou a radostí je sám Bůh.

Obraz těchto dvou stromů jistě nechce říci, že bychom vůbec nesměli nějak spoléhat na druhé lidi; bez toho, bez vzájemné důvěry a spolehnutí se také jeden na druhého by nešlo vůbec na zemi žít. Ale chce zdůraznit základní pravdu žité víry, že naší první a největší nadějí a zdrojem nadpřirozené síly má být prostě Bůh; první důvěra v Boha, je-li opravdová a pevná, nevylučuje tu druhou, v lidi. A ani nechce říci, že by samo spolehnutí se na Hospodina automaticky znamenalo, že vše dopadne dobře, že žádná katastrofa nepřijde, že nebudou bouře; obraz dvou stromů chce říci, že budeme-li podobni tomu pevnému, máme díky Boží síle, díky své zakořeněnosti v Bohu a čerpání jeho síly naději ve všech nepřízních obstát, naději zůstat pevnými, naději zůstat (anebo stát se) dobrými.

A to je nesmírně důležité připomenutí, zvlášť v dobách různých nebezpečí, nejistot a ohrožení. I v době nynější pandemie bychom se tak Jeremiášovým obrazem měli nechat oslovit, vyburcovat: Abychom svou naději opravdu nejprve vložili v Hospodina, v Pána Ježíše. Ne proto, že bychom si mohli myslet, že on s jistotou zázrakem zastaví pandemii koronaviru (to sice ve své všemohoucnosti může učinit, ale rozhodně nemusí), ale proto, že nám určitě chce dát sílu v ní obstát, stát se oněmi pevnými stromy, jejichž listí víry nevadne a je stále živé, stromy, které přináší ovoce dobrých skutků celému svému okolí. Kterým se – ve smyslu vykonání náležitého dobra – bude dařit vše, co budou s Boží pomocí činit.

O to být takovýmto stromem jde nyní skutečně nejvíc, pevných stromů v bouři a nepřízni je vždy potřeba. Nehledě na to, že je také věčnost, o kterou jde ze všeho úplně nejvíc, o věčnost, do které jsou tyto stromy pak přesazeny. Utíkejme se proto k Hospodinu, k Pánu Ježíšovi více než kdy jindy…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes snad dvě krátké poznámky k oběma dnešním biblickým čtením.

První z nich je z proroka Jeremiáše, jednoho ze čtyř takzvaných velkých starozákonních proroků, vystoupivšího v Jeruzalémě těsně před jeho vypleněním a babylónským vyhnanstvím, začátkem šestého století před Kristem. Jeremiáš vystupuje a prorokuje v době, kdy babylónské nebezpečí pro Judsko bylo stále bližší. Boží slovo skrze Jeremiáše ovšem zaznělo jako nesmírně kritický a pro mnohé současníky velmi nepopulární hlas: Židé se v danou chvíli nemají spoléhat na sebe a lidská vojenská spojenectví (s Egyptem a dalšími okolními národy), jak činí, aby sami sebe uklidnili, ale mají se především v kajícnosti obrátit k Bohu. Nebezpečí (z Babylónie) je skutečné, již velmi bezprostřední, není možné žit si v klidu a pokoji dál.

Jeremiášovo nepohodlné proroctví nebylo přijímáno, sám Jeremiáš byl všemožně umlčován, pronásledován, zejména židovské elity se proti němu postavily, usilovaly mu dokonce o život, do cisterny byl Jeremiáš vhozen, aby v ní zemřel (nakonec z ní byl tedy vytažen).

A právě v této situaci se s prorokem v dnešním úryvku setkáváme: Jeremiáš vylévá svou vnitřní bolest, své rozhořčení, tíseň svého srdce i jeho hněv před Hospodinem, utíká se k němu v modlitbě a naříká před ním. Protože nepřijetí a různá protivenství provázela takřka celé prorokovo působení, najdeme takových míst v jeho knize povícero, jeho nářky daly vzniknout dokonce samostatné sbírce, biblické knize Pláč Jeremiášův.

Utéci se k Hospodinu je rozhodně to nejlepší, co v dané situaci může Jeremiáš udělat: Nebere spravedlnost sám do svých rukou, jen naříká před Hospodinem. I v hněvu, i s prosbou, aby bezbožníky raději zničil (jak je v následujících verších, kdybychom úryvek četli dál). Ale vše nakonec nechává na Hospodinu, nic jiného mu ostatně ani nezbývá. A sám prorokuje dál a dál, protože ho Bůh k tomu nepřestává posílat.

Jeremiáš je tak – mimo mnoha jiného – krásným příkladem člověka, který v podobné situaci učiní jediné správné. Je nám příkladem, jak bychom se měli v podobných situacích měli zachovat i my všichni: Jsme-li svědky nějaké nepravosti, nejsme-li přijímáni, jsme-li třeba i nespravedlivě pronásledování, pomlouváni, anebo blíží-li se nějaké obrovské nebezpečí a nám se zdá, že mnozí je neberou vážně, anebo se stále jen spoléhají na nějakou (neexistující) vnější pomoc, místo aby něco učinili se svým vlastním životem, obrátili se k Hospodinu a změnili se své chování k lepšímu, pak to první, co můžeme a máme učinit, je vylít své srdce, jeho obsah, včetně hněvu a zloby, před Pánem Ježíšem.

To neznamená nečinnost, i Jeremiáš konal. A už vůbec to neznamená, že my jsme ti spravedliví, zatímco ti druzí bídáci. Ne všichni jsme proroky jako Jeremiáš a jemu podobní, mnohdy jsme podobnější spíše jeho okolí. Ale ve všech případech je to právě prostředí modlitby, kdy máme větší naději správně rozpoznat, jak to s námi i s okolím je, co máme a co nemáme v dané situaci činit či říkat, kdy něco a kdy nic. A hlavně máme větší naději, že nebudeme jednat vedeni (pouze) emocí hněvu, ta zpravidla bývá špatným rádcem, naději, že se hněvem nenecháme unést a strhnout, to povětšinou končí nějakou další nespravedlností.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

o většině postních dnů slyšíme z Božího slova stále se opakující výzvy k obrácení, často se také společně snažíme o nich i nějak porozjímat. Výzvy k obrácení – k odvrácení se od hříchu, zla a vlastního sobectví a k přivrácení se k Bohu, dobru a druhým lidem – zaznívají v různých obměnách, podobách a s různými akcenty, někdy i specifickými odstíny. Nejinak je tomu i dnes, přičemž jeden z dnešních odstínů je asi obzvlášť důležitý.

Zaměřme dnes svou pozornost na čtení starozákonní, ze samotného začátku Izaiášova proroctví. Je z první kapitoly a začíná vlastně velmi drsně: «Slyšte Hospodinovo slovo, sodomská knížata, poslechněte příkaz našeho Boha, gomorský lide!» Sodoma a Gomora, starověká města zničená (Hospodinem) pro svou zvrácenost, byla pro starozákonního člověka snad největším symbolem neřesti a hříšnosti. Tak příkře jako jejich obyvatele častuje Izaiáš své posluchače, nejen Izraelity poloviny osmého století před Kristem, ale samozřejmě i nás, křesťany jednadvacátého století. Abychom si uvědomili, že i my jsme skutečně hříšníky, s docela konkrétními hříchy, a že tudíž proroctví Izaiášovy knihy jsou adresována i nám. I my hřešíme navzdory tomu, že nám byla dána víra, v našem případě již křesťanská, modlíme se, slavíme svátky, chodíme do kostela a přijímáme svátosti.

A právě ukázání na tento nesoulad můžeme vnímat jako onen specifický odstín, který nám dnešní starozákonní čtení chce zvlášť připomenout. Je patrný zvlášť z veršů, které nám úryvek přeskočil: «K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin… Že se mi chodíte ukazovat… Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností… Ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát». Jednáme-li i my zle, v nesouladu s Kristovým evangeliem a křesťanskou bohoslužbou, prorokova slova palčivě odhalují, jak často neúčinný je i náš duchovní život (je-li tedy vůbec nějaký)…

A je to velmi závažná výtka platící nejen v dávném osmém století před Kristem, ale která se v čase po Kristu stala samozřejmě ještě mnohem aktuálnější. Navíc je to výtka, kterou často slyšíme i ze strany svých nekřesťanských bratří a sester, a to bohužel mnohdy celkem oprávněně.

Jak však z toho ven? Jak pomoci tomu, aby náš duchovní život – modlitby, účast na bohoslužbách a zejména přijímání svátostí a četba Písma – přinášel také své kýžené ovoce? Takové, o jakém kupříkladu slyšíme také z dnešního prvního čtení, k němuž nás prostřednictvím proroka vybízí sám Bůh: «Odstraňte své špatné skutky pryč z mých očí; přestaňte jednat zle, učte se jednat dobře: hledejte spravedlnost, přispějte utlačenému, sirotku pomozte k právu, zastaňte se vdovy»?

To je pochopitelně základní a stále opakovaná otázka celého našeho duchovního života. Kolikrát se zeptáme, tolik odpovědí a rad možná také najdeme. Dnešní úryvek z proroka Izaiáše nám možná nabízí dva takové podněty:

Prvním z nich je jeho zásadní výzva: «Nuže, suďme se – praví Hospodin. I kdyby jak šarlat byly vaše hříchy, vybílí se jako sníh. I kdyby se červenaly jako purpur, budou jako bílá vlna». Je to výzva, abychom přišli, «projednali» své hříchy s Bohem (jak zní jiný překlad), hříchy si přiznali, vyznali je a nechali si je Bohem odpustit. V případě křesťanství je to pak v neposlední řadě pozvání ke svátosti smíření, ke svaté zpovědi, pozvání vpravdě postní. Vždyť která doba je k tomu příhodnější než právě doba postní, která doba postní k obrácení kdy vybízela k obrácení více než ta letošní, pandemická…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

den co den nasloucháme biblickým textům postních dnů, Božímu slovu, které nám chce pomoci k vnitřnímu obrácení, nejvlastnějšímu smyslu celé postní doby. I dnešní čtení jsou taková a navíc jsou velmi výrazná.

První je z pozoruhodné knihy Danielovy. V řeckém a potažmo křesťanském kánonu starozákonních knih ji řadíme mezi Proroky, zatímco hebrejský neboli palestinský kánon Starého zákona ji řadí mezi Spisy: Daniel, hlavní aktér knihy, je prorockým duchem obdařeným mladíkem v době babylónského vyhnanství. Ve skutečnosti se jedná – co do svého stylu i obsahu – v prvé řadě o knihu apokalyptickou. Formou barvitého vyprávění o mladíkovi Danielovi a jeho druzích na začátku babylónského vyhnanství odkrývá skrytá Boží tajemství (apokalypsis doslova znamená „odkrytí věcí skrytých“), aby své čtenáře povzbudila a pomohla jim k obrácení.

Kniha vzniká v době, kdy starozákonní proroci již více než dvě staletí mlčí. Je sepsána v polovině 2. století, to znamená v jedné z dalších nejtěžších dob pro Izrael, v době násilné helenizace a pronásledování zbožných židů za vlády Antiocha IV. Epifana (syrského krále z dynastie Seleukovců, která po smrti Alexandra Makedonského ovládla asijskou část jeho říše).

Literární druh a dějinné okolnosti vzniku knihy Daniel jsou pro její snazší a snad i hlubší pochopení poměrně důležité: Máme v ní totiž hledat nejprve odkrytí Božích pravd – pravd o Boží blízkosti, o smyslu toho, co se děje, a o našem obrácení – zvlášť v dobách nějakého (vnějších) ohrožení či vyhnanství, v dobách tísně, mravního a náboženského úpadku, v čase strachu a úzkosti.

V takové době kniha vznikla, možná pro podobnou dobu je zejména napsána a v ní má být obzvlášť čtena. Vzhledem k tomu, co se nyní děje, asi nebude příliš pochyb, jak aktuálně může zaznít apokalyptické poselství knihy Daniel právě v našem čase…

Dnes máme před sebou část Danielovy kající modlitby: Daniel se sklání před Božím majestátem, pokorně přijímá tíseň svou i celého svého lidu, babylónské vyhnanství, a chápe je  jako trest za nevěrnosti a za spáchané hříchy, které doznává a vyznává. «Zhřešili jsme, provinili jsme se, jednali jsme bezbožně, vzbouřili jsme a odchýlili od přikázání a nařízení… Tobě, Pane, sluší přiznat spravedlnost, nám však hanbu na tváři, jako se dnes skutečně hanbí judští mužové i jeruzalémští obyvatele a všichni Izraelité, blízcí i dalecí, ve všech zemích, do nichž jsi je vyhnal pro nevěrnost, které se vůči tobě dopustili». Zároveň – to bychom slyšeli, kdybychom modlitbu četli dál – Daniel hned znovu prosí o Boží milosrdenství, úpěnlivě o ně volá pro sebe i celý svůj lid, veškerý trest za hřích chápe rovnou jako veliké Boží volání k obrácení, k návratu do země zaslíbené.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

protože až od třetí neděle postní se začnou evangelijní čtení lišit dle jednotlivých liturgických cyklů s jejich důrazy (v cyklu A je to příprava na křest a obnovu křestního vyznání, letos je to důraz na kajícnost a pokání, v cyklu C je akcent na prohloubení duchovního života), na druhou neděli postní rok co rok slyšíme evangelijní svědectví o téže události, o proměnění Páně na hoře: Pán Ježíš vzal tři ze svých učedníků, Petra, Jakuba a Jana na vysokou horu (tradicí ztotožňovanou s horou Tábor), aby byl před jejich zraky proměněn. Zazáří jim jeho Boží sláva, sláva Božího Syna, jakož i to, že Kristus je skutečně naplněním celého Zákona (proto s ním vidí Mojžíše) i proroků (proto Eliáš). Tři apoštolové mohou spatřit, jak jim z Ježíšova lidství zazáří jeho Božství, mohou tak zakusit cosi z nebeské blaženosti («je dobře, že jsme tady»). I proto, aby až sestoupí z hory, až přijdou chvíle těžké a chvíle temnot, čerpali z této vzpomínky Boží sílu k následování Pána Ježíše i tehdy. Stalo se tomu tak jednou za přibližně tři roky Ježíšova veřejného působení. Ne nepodobně tomu bude i u nás, v naší vlastní duchovní zkušenosti…

Evangelium sice tedy každoročně svědčí o téže podivuhodné události, byť dle sepsání buď podle Matouše, Marka nebo Lukáše, liší se však dvě biblická čtení předcházející, čteme úryvky vlastní jednotlivým liturgickým cyklům. Letos je tak svědectví o proměnění Páně v prvním čtení předznamenáno úryvkem z knihy Genesis, Abrahámovou zkouškou; má obětovat svého jediného syna Izáka. Snad jen málokterý starozákonní příběh vzbuzuje tolik otázek a možná i emocí. Ostatně o jeho výraznosti a zájmu o něj svědčí i bezpočet výtvarných ztvárnění, zvlášť v barokní dramatice. Jak může Bůh Abraháma takto šíleně zkoušet, nepopírá svou zkouškou v očích Abraháma sám sebe, je opravdu nutné Boží svrchovanost takto chápat? Jak máme danému textu rozumět?

Starý zákon je svědectvím o teprve postupném poznáváním Boha na základě dějinné zkušenosti s ním, na základě Božího postupného zjevování se v dějinách spásy. Plnost Božího sebezjevení přichází ovšem až v Zákoně novém, až skrze Ježíše Krista. Přičemž postupné zrání biblického poznání Boha, zrání zkušenosti s ním se netýká jen toho, jaký Bůh je, ale i celého vztahu s ním, všech způsobů následování, komunikace s ním, bohoslužby.

V tomto ohledu jedna z možných interpretací Abrahámovy zkoušky je její čtení jako svědectví o velkém posunu v náboženském smýšlení Izraele: Abrahám mohl být do té doby přesvědčen, jak tomu bylo ve velké části dobových kultur a náboženství, že Bohu musí být obětováno to nejcennější, co člověk má, tedy především prvorozený syn. V některých kulturách tomu bylo i tak, že je obětován ne hned po narození, ale třeba až na začátku dospívání, aby oběť bohům byla ještě větší. Tak mohl smýšlet i Abrahám, mohl být přesvědčen, že mu to přikazuje sám Bůh, šel s bolestí v srdci a v poslušnosti svému náboženskému přesvědčení vykonat oběť prvorozeného syna, ale Bůh sám mu v tom prostřednictvím anděla zabránil. Zjevil mu, že není třeba lidských obětí, že stačí zástupná, zvířecí; proto beránek v křoví, proto pak ustanovení mojžíšského Zákona, že za každého prvorozeného chlapce je třeba přinést dvě hrdličky nebo dvě holoubátka, proto tomu tak bylo i po narození Ježíšově.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

první starozákonní čtení je dnes opět z Páté knihy Mojžíšovy, z knihy Deuteronomium. Jelikož jsme z ní četli už před několika dny, bylo již při té příležitosti připomenuto, jak tato poslední kniha Pentateuchu je (podle Druhé knihy královské) znovu nalezenou knihou Zákona v útrobách jeruzalémského chrámu koncem sedmého století před Kristem a jak právě na tento podivuhodný nález navázala velká náboženská reforma, obnova dodržování Zákona a smlouvy s Hospodinem, velká očista lidu a kultu od modloslužeb za vlády judského krále Joziáše.

Ať to s nálezem či sepsáním této posvátné knihy bylo, jak bylo, v každém případě obsahem Deuteronomia je skutečně „opakování Zákona“ (název znamená doslova „druhý Zákon“). Je jeho novým a hlubším výkladem, a tak je mu také dobré naslouchat.

Dnešní úryvek je samotný závěr a tím i jakési shrnutí praktického vyústění hlavní části knihy: Pokud Izrael bude Boží nařízení ze srdce dodržovat, a tak kráčet po Hospodinových cestách, bude zakoušet Hospodinovu blízkost, bude na něm spočívat jeho požehnání.

I přestože – zejména od chvíle příchodu Božího Syna – platí, že Bůh je blízko všem, a to i všem hříšníkům, vztah mezi kráčením po Božích cestách a vnímatelností Boží Kristovy blízkosti platí stále také. «Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha… Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek» jsou slova samotného Pána Ježíše.

Něco takového známe přeci i z vlastní duchovní zkušenosti (anebo třeba i ze svědectví druhých). Jistěže v této oblasti musíme zůstat velmi pokorní, je třeba se stále snažit ve vlastním prožívání rozlišovat Kristovu skutečnou a jen jeho domnělou přítomnost, opravdovou Boží blízkost a jen její představu či dokonce sugesci. Přesto se můžeme odvážit snad říci, že v dobách, kdy se člověku s Boží pomocí nějak daří kráčet po Božích cestách, může tuto Boží blízkost – zakoušenou především jako vnitřní pokoj – zažívat. Přičemž k této zkušenosti Boží blízkosti patří i ta po hříchu, ta, která přichází ve chvílích lítosti, zvlášť ve chvílích, kdy na hříšníkovi spočine Boží milosrdné odpuštění.

I když vše je samozřejmě povětšinou mnohem komplikovanější – otázka skutečné a domnělé Boží blízkosti je jedním z největších „oříšků“ duchovního života – , přesto ve světle dnešního prvního čtení a Kristových slov musí platit, že čím poctivější by byla naše snaha kráčet po Božích cestách, tím větší naději autenticity své křesťanské duchovní zkušenosti bychom měli.

Pochopitelně stále a jedině s pokorným vědomím, že prožitek vlastního „já“ nikdy nebudeme schopni zcela oddělit a odlišit od zakoušení Božího „ty“, neboť Bůh proniká vše a zejména skrze naše „já“ se nám dává zakoušet; „blažené patření“ (visio beatifica), které jako jediné je bezprostřední (doslova), to je až v nebi. Že prožitek svého „já“ od zkušenosti Božího „ty“ ve svém vztahu s Kristem nedokážeme nikdy zcela rozlišit, tedy vůbec nevadí. Co vadí, co by bylo skutečnou tragédií, je to, kdybychom zůstali jen ve svém „já“ a mysleli si, že s jistotou zakoušíme Boha, a přitom bychom se sobecky točili jen v sobě samých.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

pokračujeme v naslouchání biblickým textům, Božímu slovu tohoto prvního postního týdne. V různých obměnách nás den co den vybízí k témuž: K obrácení, ke kterému by měla vést a jehož by měla být zároveň prvním ovocem trojice postního snažení, půst, almužna a modlitba. Nejinak je tomu i dnes.

První čtení je z knihy proroka Ezechiela, Božího proroka vystoupivšího na počátku šestého století před Kristem, tedy někdy v prvních letech babylónského vyhnanství. Jeho proroctví, i dnešní úryvek, odráží mimo jiné velmi důležitý posun ve smýšlení starozákonního člověka, ke kterému v té době došlo a ke kterému právě prorok Ezechiel svým prorockým slovem výrazně přispěl:

Každý sám je zodpovědný za své jednání. Nejsou to viny otců ani viny synů, jež by determinovaly úděl člověka, otcové i dospělí synové jsou sami zodpovědní za své jednání. Samozřejmě, že existuje vzájemný vliv, ať už dobrý nebo špatný, ale není vše určující, člověk je ve svém jádru svobodný, a proto sám za svůj život zodpovědný. Na druhém člověku, ať už je to syn či otec, je nanejvýš pokus hříšníka odvrátit od jeho nepravosti. A navíc nejvíce záleží na konci života člověka, jak se jeho život dovrší. Nejsou to proto ani předešlé zásluhy jednotlivce, které by mu zaručily spásu, ani jeho předešlé viny, které by ji znemožnily, pokud se obrátí («Jestliže spravedlivý opustí svou spravedlnost a páchá nepravost a zemře, zemře pro svou nepravost, které se dopustil. Jestliže se však zločinec odvrátí od svých zlých skutků, které spáchal, a jedná podle práva a spravedlnosti, sám sebe zachrání»). A obrátit se je díky Boží shovívavé trpělivosti možné stále, dokud člověk žije na zemi («Mám snad zalíbení v zločincově smrti – praví Pán, Hospodin – anebo spíše chci, aby změnil své chování a byl živ?»).

Kdybychom četli úryvek z osmnácté kapitoly až do konce, slyšeli bychom pak i jeho závěrečnou výzvu na vše řečené navazující: «Obraťte se odvraťte se ode všech svých nevěrností a vaše nepravost vám nebude k pádu. Odhoďte od sebe všechny nevěrnosti, jichž jste se dopouštěli, a obnovte své srdce a svého ducha… Obraťte se a budete žít». Výzvu, která prorocky odkazuje na Krista a jeho milost. Vždyť je to týž Ezechiel, který v šestatřicáté kapitole svého proroctví zaslibuje, že to bude právě Mesiáš, který dá člověku «nové srdce a nového ducha», který odstraní z jeho těla «srdce kamenné» a dá mu «srdce z masa», a tak konečně způsobí, že hříšník bude moci být očištěn ode všech svých nečistot a bude se moci řídit Božími přikázáními a je zachovávat, protože mu k tomu bude nabídnuta Boží síla, síla proměněného srdce, síla skutečného obrácení.

Krom toho, že všechna podobná prorocká biblická čtení tak můžeme a máme slyšet jako neustálé klepání či přímo bubnování na dveře našeho srdce, jako stále opakovanou a neustávající výzvu k obrácení, jako výzvu k probuzení touhy se i od svých nepravostí a nevěrností konečně odvrátit a obrátit se k Bohu a dobru, tak zrovna to dnešní první čtení nám tak velmi výrazně připomíná ještě jednu nesmírně důležitou rovinu, která je vlastně předpokladem jakéhokoli obrácení: Nutnost přijetí odpovědnosti za své vlastní chování, za svůj vlastní život.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

půst, modlitba a almužna jsou tři základní činnosti, o něž bychom se měli především v postní době s Boží pomocí snažit. Měly by být aspoň nějakou náplní našeho času v těchto dnech, jak nás neustále s různými obměnami a důrazy vybízí nejen postní biblická čtení, ale i všechny liturgické modlitby při mši svaté.

V prvním čtení dnes máme před sebou nejprve půst a pak především modlitbu královny Ester, respektive její část. Celá modlitba je krásným příkladem a vzorem starozákonní modlitby: Oslovením vstoupí člověk do Hospodinovy přítomností, pak mu připomene minulé velkolepé události, které již učinil, a zaslíbení, která svému lidu dal, vyzná pokorně svou vlastní slabost a hříšnost, aby nakonec celá jeho modlitba vyústila v úpěnlivou prosbu o další slitování, o Boží pomoc a ochranu.

Taková je i modlitba královny Ester. Spolu s ní se dostáváme na perský dvůr v pátém století před Kristem. Vládne král Achašveróš (řecky Xerxes I.), ten zapudil královnu Vašti, první mezi svými ženami, a hledá novou. V královském městě Šúšanu žije zbožný Žid jménem Mardokaj, který vychovává svou mladičkou krásnou příbuznou Hadasu (neboli Ester). Ta je následně s ostatními pannami přivedena před krále, ten ji přijme mezi své ženy, a protože si ji zamiluje, dá jí na hlavu královskou korunu místo Vašti. Na Achašveróšově dvoře je zároveň povýšen na nejpřednějšího z dvořanů jistý Haman, který nenávidí Židy, protože Mordokaj se mu odmítl klanět. Pomstít se na jednom je mu málo, a proto si lstí vyžádá od krále vydání dekretu, že Židé musí být do roka vyhubeni a že on, Haman se má stát vykonavatelem tohoto rozkazu. To pro příslušníky židovského národa, potomky vyhnanců do Babylónie, znamená bezprostřední smrtelné nebezpečí. Mardokaj vzkáže Ester, že možná pro tuto chvíli se stala královnou, neboť je to jedině ona, která může u krále vyprosit milost. Není to lehký úkol, královna nesmí vstoupit bez zavolání před krále, za to je trest smrti, ledaže by našla v králových očích zalíbení a on k ní vztáhl zlaté žezlo,

A právě v tuto chvíli – po likvidačním královském výnosu v Hamanových rukou a před příchodem před krále – se s Ester v dnešním prvním čtení potkáváme. Obrací se k Hospodinu v postu a úpěnlivou modlitbou, prosí o Boží pomoc a sílu, protože ví, že výsledek její mise vůbec nemůže být v jejích rukou. Modlitba a půst jsou v tu chvíli její jediné možné zbraně (přičemž nezapomeňme, že „zbraň“ je skutečně od slova „bránit se“), jsou to jediné možné prostředky, jak se připravit na vlastní aktivní pokus něco zásadního pro záchranu svého národa učinit. Vše nakonec dopadne dobře, když Ester bez vyzvání vstoupí před krále a jeho dvořany, Hospodin vzbudí u krále milost, ten vztáhne k Ester zlaté žezlo a ta mu může velmi obratným způsobem – orientálně diplomatickým – odhalit strašnou pravdu o zlovůli Hamanově. Achašveróš své výnosy zruší a Židé jsou zachráněni.

Starozákonní příběh i jeho část, kterou dnes čteme, půst a následná modlitba královny Ester, k nám promlouvají opět jistě v mnohém…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

biblická čtení všedních dnů zejména tohoto prvního postního týdne jsou krásná a důležitá. Jsou vybrána navíc tak, aby dohromady postila všechny tři podstatné momenty našeho postního snažení, které by se mělo stát náplní našich postních dnů. V pondělí, kdyby nebyl svátek Stolce svatého apoštola Petra, by se bývalo četlo o almužně, podobenství o posledním soudu, včera jsme rozjímali o modlitbě, evangelium bylo o Modlitbě Páně, a dnes slyšíme výzvu k postu.

V prvním čtení máme před sebou jeden z nejvýraznějších a zároveň nejznámějších starozákonních příkladů volání k postu a obrácení. Prorok Jonáš je Hospodinem poslán do Ninive, hlavního města starověké Asýrie, aby vyzval jeho obyvatele k postu a obrácení, jinak jejich město bude za čtyřicet dnů vyvráceno. Ninivští v čele se svým králem na prorokovo kázání kupodivu slyší, vyhlásí přísný půst, skutečně ho začnou držet, změní své hříšné chování, odvrátí se od zla a začnou se modlit k Bohu. A město je zachráněno, Hospodin se nad ním smiluje.

«Jonášovo znamení» jako součást Božího slova k nám tak promlouvá jistě v mnohém, každý jeho moment je hodný naší pozornosti a rozjímání, čeho se týká, čeho je obrazem v našem životě. Mimo jiné, jak je to leckdy až nějaké bezprostřední ohrožení, hrozba zániku, které mají sílu přimět člověka k postu, ke kajícnosti a k nějaké změně špatného chování, k obrácení. Mají sílu ho přesvědčit k přimknutí se k Bohu, k přivrácení se k němu, ať už je Bůh vnímán či tušen jakkoli. Tak tomu bylo u obyvatel starověkého Ninive, tak je tomu u nás lidí stále.

Jistěže to není ideál, strach ani v nejmenším není ideální motivací k obrácení, dokonce může být motivací velmi pokřivenou, která nakonec ke skutečnému obrácení ani nevede, zůstane-li člověk uzavřen a zaměřen jen sám na sebe. Přesto, jak čteme v prvním čtení a jak také víme a jak se leckdy připomíná, lepší aspoň nějaká motivace než vůbec žádná, strach je lepší než netečnost, zvlášť má-li v sobě reálný potenciál přivést k obrácení opravdovému.

Strach, hrozba zániku může být totiž začátkem skutečné cesty k pravému Bohu a k polepšení celého života, začátkem cesty k dobru. Už třeba jen proto, že si člověk uvědomí, jak čas jeho života není neomezený a že to, oč v posledku jde nejvíc, je věčnost. A na základě toho se otevře Kristu a ten ho ve svém milosrdenství natolik uchvátí, že postupně promění jeho nitro, vloží do něj svého Ducha a dá sílu věřit, doufat, milovat. Prvotní obrácení ze strachu se tak postupně stane, může stát skutečným obrácením z lásky.

Ostatně i Pán Ježíš se k této neideální motivaci strachem staví vlastně velmi milosrdně, když sám obyvatele Ninive dává dokonce za příklad, jak slyšíme v dnešním evangeliu: «Ninivští mužové… se na základě Jonášova kázání obrátili, a zde je přece někdo víc než Jonáš».

Vždyť v praxi to přeci leckdy opravdu jsou situace různého ohrožení, ohrožení života našeho anebo našich blízkých, anebo ohrožení nějaké jeho podstatné součásti, které jako jediné dovedou člověka pohnout k nějaké změně, ke změně k lepšímu. Nejde ale jen o způsob života, chování či životosprávu, ale ještě více o vztahy, o chování se ve vztazích. A to platí jako o vztahu k Bohu, tak o vztahu k lidem kolem nás. Člověk si v ohrožení uvědomí, jak vztahy jsou mnohdy to jediné, co mu zbude, zvlášť pokud vše ostatní je ohroženo, včetně vztahů samotných. Proto také začne do vztahů nově investovat, do vztahů s lidmi a především s Bohem, vztahu základního a do věčnosti přenášejícího. Od počátečního strachu ze ztráty vztahů tak může dojít k nové a hlubší lásce, což platí jak o vztazích horizontálních, tak zejména o vztahu vertikálním, k Bohu.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

půst, almužna a modlitba by měly být součástí jakéhokoli našeho svatopostního snažení. O této osvědčené trojici proto v postní době často slýcháváme. Slyšíme o ní již ze samotného Písma svatého, v různých obměnách zaznívá v liturgických modlitbách, čteme o ní snad ve všech duchovních pojednáních o postu, slýcháváme o ní kázáních, prostě známe ji. A je to samozřejmě dobře, neboť bez postu, modlitby a almužny by náš křesťanský život nebyl úplný, zvlášť v těchto dnech. Denně bychom si proto skutečně měli něco odřeknout, pro posilu vůle, z kajícnosti a abychom měli více prostředků k almužně („daru ze slitovnosti“). Měli bychom se více modlit, aby nás Kristova Boží dobrota zvlášť v postní době uchvátila a pomohla k tak potřebnému vnitřnímu obrácení. A měli bychom rozdávat almužny anebo na ně šetřit, a to také vlastně denně.

Celá trojice je proto důležitá. Ve světle dnešního Božího slova však zkusme společně porozjímat o modlitbě, o modlitbě Otčenáš. Ta je – možná takto s trochou nadsázky řečeno – jedinou skutečně povinnou modlitbou každého křesťana. Naučil nás a uložil nám ji se modlit přímo sám Pán Ježíš: «Vy se modlete takto». Proto ji také právem nazýváme Modlitbou Páně, když vyšla přímo z Pánových úst.

Nejprve snad kratičká poznámka k jejímu dvojímu znění v Novém zákoně. Jak víme, Otčenáš v evangeliích z Kristových úst zaznívá dvakrát, jednou jej čteme u Matouše (v šesté kapitole, to je úryvek, který slyšíme dnes) a jednou u Lukáše (v jedenácté kapitole). Oba evangelisté ale nepředkládají stejnou verzi, Lukášův Otčenáš je kratší, je to jen pět namísto Matoušových sedmi proseb. Vysvětlení, proč tomu tak je, proč Lukáš nám zaznamenal jen část modlitby, můžeme přenechat spekulacím biblistů. Podstatné je, že nejranější církev se začala od samého začátku modlit verzi delší, jak o tom svědčí již Didaché, starokřesťanský spis, sepsaný nejpozději ve stejné době jako nejmladší knihy Nového zákona.

Máme tedy před sebou Otčenáš z Kristových úst tak, jak jej zaznamenal evangelista Matouš a jak se jej křesťané od samého počátku modlí, tak se jej modlíme i my: Oslovení, sedm proseb a závěrečné amen. Jistě bychom mohli rozjímat o všech sedmi jednotlivých prosbách – o tom, jak první tři žádají především Boží přítomnost a její vnímatelnost, zatímco druhé čtyři především Boží dary potřebné k životu pozemskému i věčnému – a jistě by takové rozjímání o nejzákladnější modlitbě, kterou často vyslovujeme spíše bezmyšlenkovitě než s usebraností, bylo užitečné. Nicméně s ohledem na svatopostní čas zaměřme dnes svou pozornost na jednu jedinou prosbu: «A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme naším viníkům». Jako jediná v celém Otčenáši je podmíněná a jako jediná je samotným Kristem následně ještě rozvinutá: «Jestliže totiž odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí také vám váš nebeský Otec; ale když lidem neodpustíte, ani váš Otec vám neodpustí vaše poklesky».

Čím jsme starší a čím více života je za námi, tím spíše si uvědomujeme, jak možná právě tato prosba ze všech sedmi, v nichž je obsaženo všechno, zač se máme modlit (jak praví jeden z liturgických úvodů k modlitbě Otčenáše), je nakonec ta nejdůležitější. Říkává se, že i spravedlivý sedmkrát za den hřeší. Natož pak my. Jak jdeme životem, hříchů, různých pádů a šrámů na našem „kontě“ prostě nutně přibývá. Proto všichni už zde na zemi potřebujeme a budeme ještě na posledním soudu potřebovat Boží milosrdné odpuštění.

Read More »