Milé sestry, milí bratří,

dnešní úryvek ze čtvrté kapitoly knihy Genesis bývá zpravidla redakčně otitulován „Kain a Ábel“, a to podle svých hlavních aktérů. To je samozřejmě správně, není třeba na tom nic měnit. Nicméně je dobré vnímat, jak jejich příběh, obraz bratrovraždy Ábela Kainem, je je svědectvím o progresi hříchu, o růstu jeho intenzity, o jeho interiorizaci, A tím pádem nejdůležitějším biblickým obrazem toho, co následná teologická reflexe nazve dědičným hříchem,

Pokud bychom chtěli dnešní obraz přeci jen aspoň nějak a pochopitelně jen velmi přibližně zasadit do dějinného rámce, tak biblicky vypovídá o „druhé generaci lidstva“, neboť Kain a Ábel jsou synové prvních lidí. V „druhé generaci“ můžeme číst, že to jsou lidé, kteří jsou již na určitém stupni svého vývoje, ze sběračů a lovců se stali usedlí zemědělci, a to dokonce s dosti rozvinutým zemědělstvím, začínajícím rozdělovat pěstování plodin a chov dobytka, rolnictví a pastevectví. Jsme tedy přibližně někdy v devátém tisíciletí před Kristem, chceme-li příběh přímo někam zasadit.

V chronologii biblických událostí je dnešní text svědectvím o v pořadí druhém hříchu lidí, který po prvotním nastal. Jde o první zabití člověka, dokonce o bratrovraždu, navíc zcela zákeřnou (Kain vyzve nic netušícího bratra «pojďme na pole»), bezdůvodnou, vykonanou z pouhé žárlivosti.

Kainův hřích je ovšem ještě v něčem podstatně jiný než ten Evin a Adamův: Ke hříchu nedochází již z nějakého vnějšího svedení ďáblem, není zde had, není známo, že by Kain vedl nějaký rozhovor s ním. Hřích se rodí a zraje přímo v srdci Kainově, vychází již z jeho vlastního nitra, v něm klíčí, v něm zraje k vykonání. «Kain chodil se svěšenou tváří». Lidská přirozenost je již porušená, a tak se v ní mohou rodit – a také rodí a budou rodit – a zrát další a další hříchy. O tom budou celé následné nejen biblické dějiny.

Máme tedy před sebou obraz následků prvotního hříchu, stav hříchu dědičného. Teprve ve světle příběhu Kaina a Ábela je jasnější, co se stalo hříchem Adama a Evy. I proto je tento příběh jakýmsi pokračováním biblického zjevení, co je podstatou hříchu. I Kainova bratrovražda je pro všechny naše hříchy nějak prototypická. A tak bychom určitě mohli rozjímat o každém jeho detailu příběhu a ptát se, jak se ten či onen moment odráží i v našem životě, co znamená, jak se projevuje. Ale zůstaňme možná u dvou snad nejzásadnějších podnětů:

Nejprve u toho nejpodstatnějšího: Příběh o Kainovi a Ábelovi nám připomíná, že s naší přirozeností to prostě již tak je, že díky své porušenosti prvotním hříchem, kterou jako „genetickou chybu“ v sobě neseme zakódovanou všichni, jako „chybu“, na kterou se navíc dál a dál nějak tajemně „balí“ další a další hříchy generací před námi. Je v nás sklon i ke zlu, sklon chtít být víc než naši bližní. S tím musíme počítat…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v evangeliu se před námi rozevírá svědectví o jednom z řady Kristových zázraků uzdravení malomocných, svědectví o zázraku, který se udál kdesi v Galileji na začátku Ježíšova veřejného působení.

Malomocenství bylo (a stále bohužel je) jednou z nejhorších a nejtíživějších nemocí. V době Ježíšově byl malomocný nejen člověkem na smrt nemocným, a to způsobem velmi bolestivým a znetvořujícím, ale pro nebezpečnost své infekční nemoci i člověkem již vyloučeným ze společnosti živých, ze společenství Izraele, bez možnosti účasti na bohoslužebném životě, člověkem nečistým.

Ve Starém zákoně to byl levitský kněz, který měl za úkol posoudit, zda dotyčný skutečně je či není malomocný, a na základě toho ho prohlásit za čistého či nečistého, nevyobcovat či vyobcovat ze společenství. O tom bylo dnešní první čtení z knihy Leviticus (celá třináctá kapitola, z níž jsme četli, je vlastně návodem, přímo jakýmsi biblickým „manuálem“ pro starozákonního kněze, jak v daných případech postupovat).

V Novém zákoně Kristus, Boží Syn přichází a malomocné zázračně uzdravuje a očišťuje, jak předpověděli proroci. Tím opět projevuje svou mesianitu a svou Boží moc. Nemocného zázrakem uzdravení vrací zpět do běžného života pozemského ale i do života náboženského, a tím ho zachraňuje i pro věčnost. Uzdravení malomocného s sebou přináší i odpuštění hříchů, neboť malomocenství bylo v biblické době ze všech nemocí asi nejvíce považováno za Boží trest. Uzdravení malomocného je tak velkým projevem Boží dobroty.

My, narozdíl od Kristových současníků – ve světle evangelia – již samo malomocenství jakož ani žádnou jinou nemoc jako takovou nemusíme a ani bez bližšího nemůžeme chápat jako trest za nějaký hřích (což ovšem neznamená, že by nemoc v některých případech trestem za hřích či jeho důsledkem být nemohla, to někdy skutečně je). Nemoc je přeci především projevem poruchovosti stvoření, jeho nedokonalosti a porušenosti. Je tak nejprve důsledkem stvořenosti, ne hříchu, dokonalý je jen nestvořený Bůh, stvořeniny jsou vždycky poruchové. Trestem za hřích nemoc může být jen někdy, a to jedině v konkrétních a specifických případech, je-li takto rozpoznána. V každém případě je ale důsledkem naší porušenosti hříchem to, jak se k nemoci někdy stavíme, jak ji neumím přijmout, jak tragicky ji někdy prožíváme.

Nemoc je téměř vždy něco nepříjemného. Čím těžší a delší je, tím větší znepříjemnění života s sebou přináší. Může život přímo ohrožovat, nemocí život zpravidla i končí. Nemoc je ne-mocí člověka nad tělem (a někdy i nad duší). Často přináší bolest, někdy až nesnesitelnou. Nemoc je těžká, zvlášť přijde-li nečekaně, předčasně či zákeřně. A je také nebezpečná. Nejen tím, že může vést k nevratnému poškození těla i duše, v posledku samozřejmě až ke smrti. Ale ještě více tím, že nemoc také může znetvořit samu duši člověka, zavřít ji do sebe samé, bolest může učinit duši člověka sobeckou a dokonce zlou, nenávidící sebe, lidi, svět i Boha, může vést až ke zneschopnění vnímat Boha i druhé. To je pak opravdová tragédie.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

pokračujeme v četbě, pokračujme i v rozjímání nad krásnými biblickými obrazy o pradějinách světa i člověka, jak nám je předkládá prvních jedenáct kapitol knihy Genesis. Po včerejším popisu prvotního hříchu máme dnes před sebou popis jeho následků: Obraz vyhnání z ráje.

Po hříchu, po snězení ovoce ze stromu poznání se první lidé snažili před Bohem v zahradě skrýt. Něco takového samozřejmě možné není, před Bohem se nelze skrýt, ani v zahradě ani kdekoli jinde, Hospodin vždy člověka s láskou vyhledává a usvědčuje ho z jeho hříchu, aby si člověk sám svůj hřích přiznal a uvědomil. Muž a žena se sice zprvu snaží shodit vinu jeden na druhého, muž na ženu a žena pak na hada, i to je pro lidský hřích prototypické, ale aspoň špatnost svého skutku nepopírají: «Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl… Had mě svedl, a tak jsem jedla». To je předpokladem, že proces odpuštění a návratu k Bohu bude moci začít.

Nejprve následuje prokletí hada, ďábla: «Buď zlořečený mezi všemi krotkými i divokými zvířaty». Hned spolu s ním ale zaznívá mnohem zásadnější proroctví, zaslíbení spásy: «Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Její ti rozdrtí hlavu, zatímco ty budeš šlapat po jeho patě». Už svatý Irenej, církevní otec druhé poloviny druhého století, první teologický systematik, biskup a mučedník, v těchto slovech četl první zaslíbení příchodu Mesiáše narozeného z ženy, tedy zaslíbení Krista narozeného z Marie Panny. Proto počínaje Irenejem nejeden církevní otec hovořil o tomto verši jako o protoeuangelion, jako o „první radostné zvěsti“. Na křesťanském Západě pak kvůli chybnému Jeronýmově překladu «ona» (Maria), namísto správného «ono» (potomstvo), jak je v hebrejském originále, anebo aspoň «on» (Mesiáš), jak překládá řecká Septuaginta, dostalo toto proroctví ještě silný mariánský rozměr rozměr: Jako ta, která rozdrtí ďáblu hlavu, byla spatřována sama Panna Maria. Však stačí vzpomenout na mnohá taková její vyobrazení, kdy Maria stojí na hadovi a rozdrcuje mu svou nohou hlavu.

Dále slyšíme slova Božího trestu vztahující se na člověka: «Rozmnožím útrapy tvých těhotenství, v bolestech budeš rodit své děti, ale přece budeš toužit po muži, a on ti bude vládnout… Zlořečená buď země kvůli tobě, s námahou se z ní budeš živit po celý svůj život… V potu tváře budeš jíst chléb, dokud se nevrátíš do hlíny, vždyť z ní jsi byl vzat». Vše těžké a bolestné v životě člověka, včetně jeho pozemské pomíjivosti – porodní bolesti ženy, těžká práci muže, narušenost jejich vzájemného vztahu, smrt – jsou zde chápány, interpretovány jako následek hříchu. Odtud také dlouhá biblická tradice vnímání bolesti, tíže života, nemocí a zejména smrti jako následků prvotního hříchu, jako trestu za hřích.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

třetí kapitola knihy Genesis před námi rozevírá veleznámý příběh o hříchu prvních lidí a jejich následném vyhnání z ráje. Samozřejmě, že jeho detaily – jako u celých pradějin prvních jedenáctí kapitol První knihy Mojžíšovy – máme číst především jako jednotlivé prvky celistvého obrazu o podstatě hříchu, o původu mravního zla mezi lidmi a důvodu porušenosti lidské přirozenosti. Je to obraz zcela pravdivý, vždyť je součástí Božího slova, je Bohem inspirovaným vysvětlením, jak to vlastně s člověkem a jeho porušeností hříchem je. Proto celek vyprávění i každý jeho moment jsou opět hodny naší pečlivé pozornosti…

Biblický příběh ostatně zjevuje, co se stalo i obsahem samotného jména pro hřích, samotného slova „hřích“. Už hebrejské cha´at ale ještě výrazněji řecké hamartía znamená, vyjdeme-li už pouhé z etymologie, něco jako „minutí se cílem“ či „ztracení (se)“. Odtud pak „hřích“ či „chyba“. A to je geniální intuice, protože hřích v biblickém chápání je skutečně minutí se cílem (minutí se s Bohem), pochybením, odchýlením se člověka od správné cesty (poslušnosti Bohu), narušením vztahu k Bohu i k druhým lidem, „infekčním“ narušením („poroucháním“) lidské přirozenosti.

To tedy nějak už zjevně tušili naši předbibličtí předci, když hřích začali takto pojmenovávat, to potvrdilo i Boží zjevení, příběh o hříchu prvních lidí, pravozoru (archetypos) a prvovzoru (prototypos) všech našich hříchů.

A opravdu není až tak podstatné, zda se jednalo o jeden hřích (nějakého) prvního páru, učiněný v jednom jediném dějinném okamžiku, anebo o proces, který se udál někdy na úsvitu lidství, v počátcích antropogeneze, kdy člověk začínal být – jsa Bohem tak tvořen – člověkem. Podstatné je, že tento hřích je na počátku všeho lidského hřešení, „otevřel bránu a stavidla“ mravnímu zlu pro celé lidské pokolení, proto se stal zdrojem a vzorem pro všechny další hříchy. Jezení ze stromu poznání dobrého a zlého, přivlastnění si práva určovat, co je a co není dobré, zbožštění sebe samého, vzpoura proti Bohu, se stalo hříchem vpravdě prvotním (peccatum originale originatum).

Co nám však přesněji dnešní biblický obraz říká?

V prvé řadě to, že prvotní impulz k hříchu přichází vlastně zvenčí, od ďábla, ne z nitra člověka stvořeného k Božímu obrazu a podobě. Je to proto, že Bůh stvořil člověka jako mravně dobrého. Ďábel je zobrazen jako «had, nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal». Už tato jeho podoba ho charakterizuje: Je nebezpečný, skrývá se, zaútočí zezadu, není snadno odhalitelný a už vůbec ne chytitelný, jeho jed vstříknutý na jednom jediném místě, zpravidla na nohou, které člověka spojují se zemí, je schopen otrávit celý organismus. Ďábel (z řeckého diabolos, „roztrhač“), satan (z hebrejského sátán, „nepřítel“), padlý anděl – a nechme nyní stranou nyní různé výklady jeho tajemného původu, tajemného pádu andělů – se snaží člověka od Boha – více nebo méně – odtrhnout, což se mu na začátku dějin také podařilo. A daří se mu to stále, a to stále podobným způsobem.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnes – shodou okolností na krásnou památku Panny Marie Lurdské – máme před sebou pokračování druhé, starší biblické zprávy o stvoření světa. Konkrétně popis dotvoření člověka v jeho pohlavní rozlišnosti, v jeho vztahovosti, pasáž o vytvoření ženy (Evy) z boku, z žebra člověkova (Adamova).

Pokračujme proto – opět formou jakýchsi střípků, snad podnětů k dalšímu rozjímání – v četbě tohoto krásného obrazu a hledejme v něm to, co nám Boží slovo chce asi především říci, co je za obrazným vyprávěním prvních jedenáctí kapitol knihy Genesis především skryto: Boží odpověď na nejzákladnější otázku, kým je člověk, jaká je jeho přirozenost, jeho podstata, jak má žít na zemi, tedy především jaký má být jeho vztah k Bohu, k druhým lidem, k sobě samému i celému světu.

Už v minulých třech dnech jsme se snažili některé základní charakteristiky lidské přirozenosti a úkolů člověka na zemi přečíst a pojmenovat. Včera jsme rozjímali o přirozenosti člověka, o jeho těle a o jeho duši s tím, že je to právě duše člověka, která nejen oživuje jeho tělo, ale jakožto «duch oživující» dělá z člověka to, kým je: Dává mu schopnost poznávat, volt a vztahovat se, činí ho z celého (viditelného) stvoření nejpodobnějšího samotnému Bohu. Člověk je svobodný, ale jeho svoboda není absolutní, je to svoboda, která by se měla rozhodovat podle Boží skutečnosti, přilnout k ní. Měla by ve svém rozhodování následovat dobrotu, kterou celému stvoření v různé intenzitě Bůh vtiskl dle přirozeností jednotlivých věcí a tvorů. I to jsme četli v zákazu pojíst ze «stromu poznání dobrého a zlého».

Již dnešní úvodní «není dobré, že člověk je sám» ukazuje na neúplnost, nehotovost stvoření člověka jen jako jednoho, jako jakési androgynní bytosti (jak geniálně vystihl neznámý autor Velkého žitavského postního plátna z roku 1472, jak jsme si včera připomněli). «Není dobré» není «velmi dobré», jak má o člověku platit. Člověk jako samotný ještě není dotvořen, zvířata mu nemohou být nikdy dostatečnými partnery, až jako muž a žena se stává plně člověkem.

Stvoření ženy z žebra člověkova, Adamova (z „ze země vzatého“) se děje za «hlubokého spánku». Starobylý řecký překlad Septuaginta (vznikl ve 3. století př. Kr. v egyptské Alexandrii a stal se pak hojně používaným textem Starého zákona již židy žijícími v diaspoře a pak nejpoužívanějším textem Starého zákona pro rané, především řecky mluvící křesťanství) překládá «hluboký spánek» krásným slovem ekstasis označujícím mystické vytržení, mystickou extázi. To podtrhuje charakter tajemství, zvláštní intenzity přítomného Božství při dotvoření člověka.

Muž a žena jsou si od začátku rovni. Žena vzata z těla Adamova, je ze stejného „těsta“. Navíc se přímo (doslova) nazývá «muženou»; jen tak lze přeložit hebrejskou slovní hříčku íš, „muž“, a iššá, „mužena“ neboli „žena“, kdy obě jména mají stejnou (číselnou) hodnotu.

Tento zcela zásadní moment rovnosti muže a ženy a úplnosti člověka opět geniálně ztvárnilo Velké žitavské postní plátno. Na příslušném výjevu vidíme Krista-Slovo, jak z boku spícího muže (s již zcela mužskými rysy), vyvádí ženu (taktéž již s plně ženskými rysy), jež má opět sepnuté ruce. Kristus jí žehná, stejně jako požehnal předtím člověku. Adam se nyní stal skutečně mužem a Eva je krásnou ženou.

V barvitém obrazu dotvoření ženy máme tak před sebou biblický základ pro bytostnou vztahovost člověka. Ale také pro jeho komplementaritu, přirozenost rozlišení na muže a ženu, jakož i pro bytostnou rovnost muže a ženy. Jakákoli nadvláda jednoho nad druhým, respektive muže nad ženou, je až důsledkem prvotního hříchu.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v předešlých dvou dnech jsme naslouchali první zprávě o stvoření světa, velkolepému hymnu rozvrženému do šesti stvořitelských dnů a jednoho dne odpočinku jako svých sedmi „slok“. Dnes se před námi otevírá druhá, ještě archaičtější a také obrazná zpráva o stvoření světa (s několika vynechávkami jí budeme naslouchat ještě zítra). Dovolte proto zase několik neumělých střípků, snad podnětů k rozjímání nad ní…

V centru celého obrazného vyprávění o stvoření stojí opět člověk, a to snad ještě výrazněji než včera. Je stvořen jako úplně první, ještě nerozlišený na muže a ženu. Země je ještě neobdělaná, bez života a bez deště, což je ekvivalentní obrazné vyjádření její pustotě a prázdnotě, propastným tůním, prvotnímu chaosu, nicotě. Až po člověku je stvořen celý svět jako prostředí, ve kterém má žít, je stvořen jako zahrada pro člověka, jako rozkvetlá zahrada zaplněná všemi možnými živočichy. A až nakonec, když člověk nenajde mezi živými tvory sobě rovného, je z Adamova žebra stvořena Eva, člověk je dotvořen ve své vztahovosti i pohlavní rozlišnosti, jako muž a žena.

Člověk je utvořen, uhněten z hlíny, z hmoty. Proto je nazván ádám, «prach ze země» (adámá je hebrejsky „země“), je pomíjivý, „ze země vzatý“. Ale v jeho chřípí je «dech života», Boží dech života, který je v jeho případě něčím víc než jen «dechem života» společným všem živým tvorům. Jen o člověku je řečeno, že mu jej Hospodin přímo vdechl «do jeho nozder». Proto «dech života» člověka, jeho duše je spíše oživována «duchem oživujícím», Božím duchem, Svatým duchem, jak už zdůraznil svatý Irenej. Jeden z fragmentů biblického textu tuto mimořádnost stvoření člověka ještě rozvíjí slovy: «Dech života jsi vdechl v jeho chřípí, rozum a poznání». Josef Flavius, židovský historik druhé poloviny prvního století, toto místo navíc glosuje: «Utvořil Bůh člověka, vzav prach ze země a vdechl mu ducha a duši».

Člověk je tedy stvořen, složen z hmotného těla i duchové duše. Je to duše, která je živoucím principem člověka, oživuje tělo, je v člověku Bohu nejpodobnější, je dokonce jeho tajemným přebýváním v člověku..

Naprosto geniálně tento moment, jakož i mnohé další momenty biblických dějin, ztvárnil (anonymní) autor Velkého žitavského postního plátna (to je podivuhodné plátno z roku 1472 s ještě podivuhodnějšími dějinami, které nelze na tomto místě rozvíjet; je to velké barevné plátno o velkosti 820 x 680 cm, obsahuje 90 výjevů ze Starého a Nového zákona, včetně několika apokryfních; bylo určeno na zakrytí „posvátného dění“ na hlavním oltáři jako „půst očí“ pro svatopostní dobu): Na šestém obraze první řady vidíme tvořícího Krista – Bůh přeci tvoří Slovem – a před ním klečícího člověka. Kristus-Slovo se k člověku sklání, jde mu v ústrety a vzkládá své ruce na jeho hlavu, aby mu požehnal. Člověk má proto ruce sepnuté k modlitbě. A protože je nahý, je zřejmé (ač je vše vyobrazeno jen velmi cudně), že jeho tělo je zatím androgynní (mužské i ženské najednou), horní polovina jeho těla je jakoby ženská, dolní jakoby mužská. Jeho vztahovost a pohlavní rozlišenost budou ještě samostatně dotvořeny. V pozadí vše sleduje skupina zvířat různých druhů, z nichž si Adam nevybere sobě rovného.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

pokračujeme v četbě a rozjímání nad hexahemeronem, „šesti dny“ stvoření. Dnes máme před sebou jeho druhou část, pátý a šestý stvořitelský den a následně den odpočinku. Jelikož základní poznámky, jak tento nádherný biblický text číst, jsme si připomněli již včera – jako pravdivý obraz o původu, smyslu a řádu celého stvoření vrcholícího stvořením člověka – , můžeme se nyní rovnou pustit do rozjímání nad jednotlivými dny…

Poté, co byly stvořeny předpoklady celého stvoření, světlo a čas (první den), a následně základní elementy stvoření, oboje vody, země a nebeská klenba, že se země mohla zazelenat (druhý a třetí den), a čas se stal počitatelným (čtvrtý den), je svět natolik připraven, aby mohl být stvořen život. Ten je charakterizován schopností pohybu a schopností plodit se a množit a naplnit vody i zemi. Ve druhé zprávě o stvoření (ve druhé kapitole) ještě uslyšíme vysvětlení, že živoucí síla je dána tím, že živí tvorové mají v sobě «dech života» (hebrejsky nefeš chajjá, latinsky afflatus vitae).

Pátým dnem tedy začíná stvoření živých tvorů. Nejprve jsou stvořeni vodní živočichové a po nich tvorové okřídlení, ptactvo. Jak geniální intuice, že život vzniká nejprve ve vodě a přes vzduch a kvůli rozmnožování teprve vystupuje na pevninu! Ale nejen intuice, také jeden z důvodů, proč zrovna voda po celé biblické dějiny bude znamením života. Ptáci pak mají také zvláštní postavení, mají se rozmnožovat na zemi a přitom mají létat, nikde vlastně nejsou pořádně doma. I to předznamenává roli některých ptáků – holubice, krkavce, orla – jako Božích poslu v biblických dějinách a obrazech.

Stvořitelské dílo následného šestého dne je rozděleno do dvou částí. Nejprve jsou stvořena všechna pozemská zvířata (dle archaických představ se rozdělující do třech skupin, krotkých zvířat, divokých zvířat a drobných živočichů) a nakonec člověk. K jeho stvoření vše směřuje.

Už jeho stvoření je popsáno velkolepě. Je uvozeno slovy: «Potom Bůh řekl: Učiňme člověka jako náš obraz, podle naší podoby». Již staří církevní otcové si rádi všímali plurálu «učiňme». Ač různé jiné výklady – starobylý židovský výklad, že Hospodin mluvil s anděly, anebo jazykové vysvětlení, že se jedná o takzvaný plural maiestaticus – jsou také možné, nicméně otcové ve formulaci «učiňme» četli především projev Boží trojičnosti, vlastně první v celém Starém zákoně. Nešlo jim ale jen o předložení jednoho z mnoha dalších teologických argumentů, jak se Boží trojjedinost projevuje už ve Starém zákoně, jak už v něm jakožto i v celém stvoření můžeme číst „stopy Trojice“ (vestigia Trinitatis), ale šlo jim především o zcela zásadní rozměr toho, co znamená, že člověk je stvořen k «k Božímu obrazu a podobě (ad imaginem et similitudinem Dei». Je-li jeho nejen tvůrcem ale i vzorem Bůh-Trojice, pak člověk, především jeho duše, je „obrazem Trojice“ (imago Trinitatis).

To znamená, že tři základní potenciality, které člověka dělají člověkem, lidskou duši lidskou duší – schopnosti poznávat, volit a vztahovat se, jsou obrazem Boha Otce a Syna a Ducha svatého. Schopnost poznávat je odrazem Otce či Boží vševědoucnosti, svobodně se rozhodovat odrazem Syna či Boží všemohoucnosti a vztahovost odrazem Ducha svatého, Božího milosrdenství. Ne nepodobně tomu, jak se navzájem „prolínají“ (řecká perichoresis) osoby Trojice, se mezi sebou mají i tři mohutnosti lidské duše, činí z ní «Boží obraz».

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

po čtyřech týdnech, kdy jsme ve všedních dnech naslouchali Listu Židům, dnes poprvé – co do letošní bohoslužebné četby biblických textů – otevíráme první knihu celého Písma svatého, První knihu Mojžíšovu, knihu Genesis neboli knihu „Zrodu“ (řecké názvy Pěti knih Mojžíšových se vztahují k jejich obsahu, zatímco hebrejské jsou podle prvních slov). Její četba nás bude, dá-li Bůh, provázet až do úterka před Popeleční středou, tedy nějakých osm následujících všedních dnů. Budeme tak denně naslouchat biblickým pradějinám, konkrétně od stvoření světa až do začátku potopy, kdy naši četbu na pokračování ukončí začátek svatopostní doby.

Již mnohokrát bylo řečeno, že prvních jedenáct kapitol knihy Genesis jsou především obrazná vyprávění o stvoření světa a člověka, o prvotním hříchu a jeho postupném rozšíření, o Kainovi a Ábelovi, o potopě a Noemovi a nakonec o stavbě babylónské věže. Jde sice především o obrazy, nicméně o obrazy pravdivé, Bohem inspirované, za kterými navíc skutečné dějiny jsou, počátek světa a pradějiny člověka. Prvních jedenáct kapitol pochopitelně nepředstavuje učebnici paleontologie ani geologie ani astronomie či něčeho podobného, ale chce nám jako Boží slovo říci, že za počátkem světa opravdu stojí Bůh, ten mu dal bytí a v bytí jej udržuje, že celé stvoření tak pochází od Boha, a proto je dobré. Chce nám říci, co to znamená, že člověk je vrcholem stvoření, odkud se bere mravní zlo, porušenost lidské přirozenosti, že z hříchu člověka. Ale že přesto se Bůh od svého stvoření neodvrací, hned na začátku, po hříchu dává zaslíbení záchrany.

Ode dneška do čtvrtka budeme naslouchat prvním dvěma kapitolám, dvěma překrásným biblickým zprávám o stvoření světa a člověka. První z nich, rozvíjející obraz šesti dnů stvoření a jednoho dne odpočinku, je mladší, sepsaná byla patrně někdy v šestém, pátém století před Kristem. Zatímco ta v kapitole druhé, začínající stvořením člověka a pak pokračující dotvořením celého světa naopak starší, sepsaná možná již někdy ve druhé polovině století desátého před Kristem.

My dnes máme před sebou tedy první část první zprávy, první čtyři stvořitelské dny.

Celé toto vyprávění a tím vlastně i celé (biblické) dějiny začínají krásnou preambulí «na počátku stvořil Bůh nebe a zemi» (ta ostatně dala také židovské jméno knize Genesis, Berešít, „Na počátku“). Již z této preambule má být každému od samého počátku zřejmé, jak to se stvořením je: Celé je od Boha, Bůh je stvořil ze sebe samého, krom Boha na počátku nebylo nic, stvoření není z ničeho jiného než z Boha samotného a je to zase Bůh, který je v bytí udržuje (jak vystihuje slavná teologická formulace creatio ex nihilo, „stvoření z ničeho“). Bohem je tak stvořen jak svět neviditelný, tak i viditelný, svět nehmotný i hmotný, kosmos i země. To vše je «nebe a země». Chaos «propastné hlubiny» je povolán k Božímu řádu, je uspořádán Bohem, tím vzniká a začíná bytí. Na počátku všeho je Boží Duch, Boží síla, Boží nekonečná energie.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní biblická čtení jsou opravdu krásná. V evangeliu zaznívá další svědectví o Kristových zázracích, o uzdravení Petrovy tchýně, o uzdravování mnohých dalších nemocných s rozličnými chorobami a o vyhánění zlých duchů z posedlých. Vše je doplněné momentem Kristovy modlitby brzy ráno, ještě za tmy, na opuštěném místě a svědectvím o jeho dalším kazatelském a divotvorném působením po celé Galileji. V prvním čtení jsme slyšeli působivý Jobův vzdech, znějící jako vzdech nad marností života. A v epištole pak Pavlovo vyznání, že hlásání evangelia se stalo náplní jeho pozemského života a již samo o sobě velkou odměnou a radostí.

Všechna tři biblická čtení mají rozhodně potenciál nás vnitřně zasáhnout, všechna jsou silná. Možná to ale bylo především čtení první, jež mnohým z nás jakoby promluvilo ze srdce. «Což nejsou svízele údělem člověka na zemi, dni jeho jako dni nádeníka? (…) Když uléhám, říkám si: Kdy asi vstanu? Když končí večer, sytím se neklidem do úsvitu» sténá starozákonní Job, prototyp všech trpících, zvlášť těch, kteří trpí nevinně a nepochopitelně těžce, všech těch, na které bolestě doléhá tíže života či té či oné životní situace.

Důvod, proč takto spolu s Jobem sténáme, je asi zřejmý. Člověk touží po štěstí, po Bohu, po lásce, po smyslu a naplněnosti života, nechce povětšinou dobrovolně trpět. Život ale s sebou přináší právě i bolest a utrpení, jednou větší, podruhé menší, jindy i veliké. Někdy se proto stane, že tíže života, i při vší jeho kráse, začne být natolik silná, že člověk touto tíží zasažen vnímá hlavně ji, zvlášť když s sebou přináší nesnesitelnou bolest těla anebo duše anebo obojího. Jednou je to bolest, která zasáhne nejprve jej samého, jindy jeho blízké, ty, které má rád, nelze tak snadno říci, která z bolestí je větší, obě jsou velké, jen trochu jinak. Ani nelze říci, zda je nesnesitelnější bolest těla anebo duše. V každém případě utrpení člověka bolí, deptá, a to někdy natolik, že může až ztratit víru v dobrého Boha anebo chuť žít dál.

Starozákonní kniha Job ještě nepřináší jednoznačnou odpověď na otázku po smyslu takového utrpení. Nechává ji otevřenou. Rozhodně nedává za pravdu Jobovým přátelům, kteří, ač s dobrou vůli, chtějí za každou cenu tuto odpověď najít, chtějí najít nějakou jasnou příčinu Jobova utrpení, jeho důvod, nejlépe v nějakém jeho (tajném) provinění, a tak utrpení vysvětlit jen jako trest. Hospodin naopak pochválí Joba, že ani navzdory tak velkému a pro něj nepochopitelnému neštěstí, jež postihlo nejprve celou jeho rodinu a pak i jej samotného, nezlořečil Bohu a nepřestal být spravedlivý. «Hospodin dal, Hospodin vzal, jméno Hospodinovo buď požehnáno. (…) To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?» řekl a učinil Job.

Boží odpověď na smysl utrpení člověka přináší až kříž Pána Ježíše. Boží Syn bere veškerou bolest na sebe a naplňuje ji svou přítomností. Krom toho, že svou obětí tajemně narovnává řád dobra a zla a tak odpouští hříchy, svou přítomností dává utrpení, bolesti a zmaru smysl: Utrpení se stalo něčím, co může být nástrojem vykoupení a zadostiučinění, pro nás i pro druhé, je-li takto přijato. To sice nic nemění na bolestnosti utrpení, nijak je nebagatelizuje ani neglorifikuje samo o sobě, jen ho činí slavnou a nevyhnutelnou cestou k Bohu, když už jsme na ni byli vrženi. Cestou, na které nás čeká Kristus.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení dnes naposledy otevíráme List Židům, jehož četba nás ve všedních dnech provázala po celé čtyři týdny. Dnes máme před sebou úryvek ze třinácté, závěrečné kapitoly. Jak již bylo řečeno včera, tato kapitola předkládá celou řadu konkrétních pokynů a povzbuzení ke křesťanskému životu, včetně závěrečných přání a požehnání.

Jistěže by šlo rozjímat o těchto povzbuzeních jako o celku (o to jsme se pokusili společně včera), anebo bychom mohli rozjímat o každém dílčím ponaučení či povzbuzení zvlášť (to můžeme učinit individuálně), či jakkoli jinak. Společně se nyní zkusme zaměřit jen na jeden moment, na výzvu: «Své představené poslouchejte a podřizujte se jim! Oni bdí nad vaší duší a jednou za ni budou odpovídat. Ať to mohou dělat s radostí a ne se vzdycháním».

Nebudeme ale otevírat celou otázku po vztahu k legitimní církevní autoritě, po podřízeností jí (to by bylo spíše na samostatný traktát, však už od křesťanského starověku jich také na toto téma v různých formátech pěkná řada vznikla), necháme dokonce stranou i obecnější otázku po vztahu k jakékoli autoritě i po legitimních limitech naší poslušnosti, například pro „výhradu svědomí“. Ale zkusme zaměřit svou pozornost pouze na druhou část dnešní výzvy.

Ta k našemu rozjímání o vztahu k «představeným», církevním i jakýmkoli jiným nadřízeným, dodává totiž jeden velmi důležitý rozměr: Připomíná, že i oni jsou jen obyčejní lidé, že i oni se budou před Bohem muset zodpovídat, mají své úkoly a své emoce, své potřeby a starosti, radost anebo vzdychání. Kdybychom četli i vynechané dva verše (osmnáctý a devatenáctý), slyšeli bychom osobní prosby svatopisce, asi také církevního představeného, o modlitbu za něj.

Tato připomínka je důležitá, neboť na to, že představení – nejen ti církevní, ale všichni – jsou také jen slabí lidé, stejně jako my a všichni ostatní, leckdy možná poněkud zapomínáme. Zvlášť pokud sami nejsme v nějakém nadřízeném postavení.

Je pochopitelné, že od představených se očekává zodpovědný a dobrý výkon úřadu, který jim byl svěřen, stejně tak je jasné, že je proto můžeme i posuzovat, případně jim dávat zpětnou vazbu. Je jasné, že i představení sami s tím musí počítat. Ale i přesto bychom je vždy měli vnímat jako lidi, jako své bratry a sestry a nejen jako nositele úřadu. Neměli bychom proto – trochu pubertálně – mít v představených vždy jen „apriorní nepřátele“, neměli bychom chtít vždy vidět jen to, co dělají špatně, ale třeba také to, co dělají dobře. Ani bychom si je na druhou stranu samozřejmě neměli nezbožšťovat, idealizovat, a tak se třeba vykrucovat z jakékoli vlastní zodpovědnosti. I církevní představení jsou jen slabí lidé, služebníci Boha a lidí.

Všichni jsou jako lidé také hodni úcty a milosrdenství. Už třeba jen proto, že někteří někdy nesou velkou zodpovědnost, před Bohem i před lidmi a budou ze svého správcovství muset skládat před Bohem „účty“.

Zkrátka a dobře, dnešní slova Listu Židům nám mimo jiné připomínají, že je dobré se vyvarovat postoje, kdy jakékoli nositele autority – již třeba od dob učitelů ve škole, přes různé vychovatele, nadřízené, šéfy, politiky, případně i církevní představené – vnímáme jen jako nositele úřadu anebo dokonce jako nepřátele a zapomínáme, že to jsou také lidé se svými lidskými emocemi a potřebami. „Osamocenost králů“ těchto představených je pro leckteré z nich strašná…

Read More »