Milé sestry, milí bratří,

dnešní den je skutečně jedinečný. Můžeme vyjmenovat hned několik jeho výrazných duchovních charakteristik: Liturgicky je to sedmý, předposlední den vánočního oktávu, prodloužení slavnosti Narození Páně na celých osm dní. Na poslední prosincový den připadá také památka svatého Silvestra, prvního papeže po konci velkého pronásledování křesťanů v římském impériu za doby císaře Konstantina. A dnešek je zároveň předvečerem zítřejší slavnosti Matky Boží Panny Marie, jíž bude celý vánoční oktáv završen. Dnešní den je ovšem také – a to asi většina z nás prožívá možná se zvláštní intenzitou – poslední den občanského roku. I na to katolická liturgie bere zřetel, když silvestrovské podvečerní a večerní mše svaté mohou mít svůj vlastní, tento moment zohledňující mešní formulář „na poděkování a s prosbou o Boží pomoc do nového roku“, navíc s možností vlastních, pro tuto chvíli vybraných biblických čtení.

Ať už se dnešní „silvestrovské bohoslužby“ budeme anebo – kvůli nynější situaci – nebudeme moci zúčastnit, určitě stojí za to se v každém případě duchovně zastavit, třeba se i začíst do stránek Písma, obrátit se k Bohu, pohlédnout vzhůru, začít se modlit, poděkovat a poprosit. Ať už v kostele anebo třeba doma v pokoji.

Děkování je jedním ze základních postojů víry v Boha, od kterého v posledku pochází vše, co je. Aby něco vůbec bylo, Bůh tomu musí propůjčit bytí, jeho tvar, velikost a dobu trvání. Poděkovat bychom tak měli především za čas roku uplynulého, za to, že stále ještě žijeme, za vše dobré, co nás koho potkalo, za všechny dary a možnosti, za Boží pomoc a požehnání, u každého se třeba jinak projevující. Poděkovat bychom měli i za to těžké a bolestné, co jsme museli a stále ještě musíme nést a snášet. Ne pro bolest a tíži samu, ale protože těžké věci nás učí v životě hledat to podstatné. V těžkých dobách navíc zvlášť můžeme zakoušet Boží blízkost a pomoc, tyto chvíle a situace nás zpokorňují, učí nás, že jen málo věcí ve světě je zcela v naší moci, spíše minimum, neboť my opravdu nejsme bohové a Boha potřebujeme.

I prosba je základním projevem víry. Víry, že Bůh je dárcem a původcem všech dobrých darů, že sám je dobrý, a proto nám skutečně dobré dary dát chce. A tak měli bychom dnes také prosit. Zejména o to nejdůležitější, abychom Boží blízkost i v nadcházejícím roce dokázali vnímat a z ní žít. Prosit můžeme jistě i o to, je-li to vůle Boží, aby nynější tíživá a nebezpečná pandemie se všemi svými možná ještě nebezpečnějšími důsledky všeho možného druhu již brzy skončila, v každém případě prosme o Boží sílu v ní, o Boží sílu vše těžké nést. Prosme za sebe, prosme za své blízké, za všechny ostatní lidi a za celý svět.

Děkujme a prosme, stále, ale zvlášť dnes a zítra, protože i naše nitro je možná v těchto dnech otevřenější než jindy…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme další, již šestý den vánočního oktávu. Po celých osm dní – s různými důrazy a s obohacením o některé starobylé svátky – slavíme narození Krista jako «jeden jediný den», ve kterém, jak nás učí žalmista, se máme radovat a plesat. Zejména skrze posvátné liturgické dění, prostřednictvím vánočních bohoslužeb, četby Písma a modliteb jsme tak den co den vtaženi do biblických událostí, jak o nich čteme v prvních dvou kapitolách Matoušova a v dlouhé druhé kapitola Lukášova sepsání evangelia, kterým v těchto dnech při mši svaté také nasloucháme, anebo si v nich sami čteme a rozjímáme nad nimi.

Zkusme zaměřit svou pozornost opět ovšem především na první z dnešních biblických čtení. Na pokračování otevíráme již několik vánočních dnů První list Janův. Ten snad nejkrásněji a nejpůsobivěji ze všech novozákonních spisů rozvíjí, ba přímo vyzpívává nejdůležitější Boží charakteristiku, že Bůh je láska, neboť je dáváním, rozléváním se, sám v sobě i navenek. Proto je také skutečným světlem, životem, proto je tak krásný a naší lásky hodný.

Boží láska je důvodem a obsahem všeho, čím Bůh je co Bůh činí, je i důvodem a obsahem největšího tajemství, proč Slovo se stalo tělem. Do lidské podoby narozený Boží Syn je proto ztělesněním, zlidštěním, přímo zhmotněním Boží lásky. To se týká nejen jeho narození z Marie Panny, ale i všech jeho dalších tajemných rození. I jeho stále nový příchod do srdce a života člověka, narození a přebývání v nich je projevem, uskutečněním, předáním Boží lásky nám, dání nám podílu na ní samé. Proto lidská odpověď na to vše nemůže, neměla by být ničím jiným než zase láskou, láskou k Bohu i k druhým lidem. I tato naše láska musí být ovšem činem, reálným zachováváním Ježíšova slova, přikázání lásky, má-li být autentickou a skutečně křesťanskou. K tomu nás různými způsoby vybízí právě První list Janův, a tak není divu, že jej otevíráme právě nyní, v době vánoční, kdy rození Krista je jejím obsahem…

Dnešní úryvek je z druhé kapitoly, tematicky je jakýmsi zakončením první části listu. Máme před sebou dvakrát trojí oslovení («otcové, mládeži, děti»), jakoby jím chtěl autor zdůraznit důležitost a velkolepost svého sdělení, zjevení o Boží lásce. A jakoby chtěl také zdůraznit univerzalitu svého poselství: Sdělení o Boží lásce se týká všech, stejně jako se nás všech týká povolání lásku mít a žít.

Pak ovšem následují slova dávající do protikladu lásku ke světu k lásce k Bohu. Milování světa je protikladem k milování Boha, dokonce k jeho přebývání v člověku, v jeho srdci i životě. «Nemilujte svět, ani to, co je ve světě. Jestliže někdo miluje svět, není v něm Otcova láska» slyšíme také v dnešním čtení.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

vánoční oktáv, osmidenní prodloužení slavnosti Narození Páně na více než týden trvající „dnes“ má – narozdíl od oktávu velikonočního – tu zvláštnost, že se během něj mohou slavit různé svátky. V sobotu jsme měli svatého Štěpána, včera svatá Mláďátka betlémská, v neděli Svatou rodinu. Proto jsme se také snažili rozjímat zejména o tom, co bylo obsahem těchto svátků. A ač se již od svátku svatého Jana Evangelisty (letos na tento den připadl právě svátek Svaté rodiny), čtou úryvky z Prvního listu Janova, teprve dnes, když žádný jiný než vánoční svátek není, se můžeme pokusit na tento list plně zkusit zaměřit svou duchovní pozornost.

Je to krásný novozákonní spis. Patří mezi takzvané katolické listy (totiž takové, které nemají už ani v době biblické své konkrétní adresáty, ale jsou od samého začátku určeny všem), jeho lidským autorem je Jan Evangelista, příbuznost s evangeliem je patrná na každé stránce, takřka v každé větě. Celým listem se tak prolíná několik velkých vpravdě janovských témat jako světlo, láska, spravedlnost, poslušnost, život věčný a společenství s Bohem. Všeho toho je dárcem Kristus, který sám jako vtělený Boží Syn je slovo života, světlo světa, vtělená Boží láska, s ním máme společenství.

I v dnešním úryvku jsme tak slyšeli výzvu k poslušnosti Ježíšovu slovu, která jedině může vést k jeho skutečnému poznání a k živému reálnému společenství s ním. Výzvu k poslušnosti, která má být základním projevem naší lásky k němu, a proto je poslušností především přikázání lásky, ve kterém je obsaženo vše. Láska nás připodobňuje Kristu a propojuje s ním, on pak může zůstávat v nás a my v něm. A je to také láska k člověku, která je předpokladem toho, že se to vše děje, že můžeme být ve světle.

Zůstaňme dnes na chvíli právě u obrazu světla…

Světlo je velkým a krásným janovským tématem, už v prologu evangelia jsme slyšeli, že Kristus-Světlo svítí v temnotách, svítí lidem, osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět a tma není schopna je pohltit. Světlo je ale už velké téma, velký obraz Božího působení v celém Písmu, už i ve Starém zákoně. Světlo je tajemným Božím projevem dokonce i ve  velké duchovní tradici lidstva, světlo shůry i v nás je i významné téma antické filozofické reflexe. Vše to samozřejmě proto, čím světlo přirozeně je.

Světlo je konečně i navýsost vánoční téma. Světlo Slunce a měnění jeho délky na Zemi (na severní polokouli, kde liturgický rok vznikl) je dokonce jedním ze nejznámějších důvodů ustálení data slavení vánoc jakožto slavení narození Krista právě v době zimního slunovratu. Právě tento čas odráží symboliku světla, které je nepřemožitelné, kterého znovu začíná přibývat. «Je to pravdivé vzhledem ke Kristu i k vám, neboť tma přechází a pravé světlo už svítí» slyšíme ve dnešním čtení.

Kristus je tím pravým světlem, které přišlo na svět, Kristus je paprskem Božího slunce, který Boží světlo dává dál, protože sám je „součástí“ tohoto světla. Kdo poznal Krista, poznal tak světlo, Boží světlo a toto světlo mu bylo dáno do celého jeho života. Že především víra je tímto světlem, i o tom velmi rádi rozjímali staří církevní otcové.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnes máme další ze starobylých svátků svatých slavených ve vánočním oktávu. Narozdíl od sobotního svátku svatého prvomučedníka jáhna Štěpána anebo svátku svatého Jana Evangelisty, který by se byl slavil včera, kdyby nebyla neděle Svaté rodiny, je jeho souvislost s vánoční dobou, s evangelijními událostmi kolem narození Krista zcela zřejmá a jednoznačná. Jeho základ je biblický, navazuje přímo na evangelium Ježíšova dětství, na dnešní úryvek, kdy evangelista Matouš popisuje úděsnou událost, jak král Herodes ze strachu před narozeným Kristem dal v Betlémě i celém jeho okolí pobít chlapce do dvou let.

O této strašlivé události sice nemáme jiné zprávy krom té novozákonní, což však vůbec neznamená, že by se událost nestala, nebo přinejmenším nemohla stát. Ostatně král Herodes se vícekrát za dobu svého vládnutí prokázal jako nelítostný krutovládce, kterému šlo především o zachování vlastní moci: Mimo jiné nechal zabít dva ze svých synů a třetího vypudil, když se jimi začal cítit ohrožen.

Není proto divu, že když se dověděl, že mudrci z Východu hledají narozeného Mesiáše, toho, jehož příchod mnozí v jeho době velmi živě čekali, dostal strach, a to oprávněně. Vždyť sám na jeruzalémském trůně seděl nelegitimně, jen z libovůle Římanů. Nejenže nebyl z Davidova rodu, ale navíc nebyl ani plně Židem, jeho otec byl Idumejec. A židé to pochopitelně věděli a on také moc dobře věděl, že to ostatní ví, že tomu tak je, proto se také všemožně snažil o jejich přízeň, mimo jiné velkolepou přestavbou jeruzalémského chrámu.

Už starověká církev začala tyto krutě a bez jakýchkoli pochyb nevinně zabité malé chlapce, „Mláďátka betlémská“, uctívat jako svaté. Jejich svátek je přibližně stejně tak starý jako Vánoce. Jako o svatých o nich rozjímali i leckteří staří církevní otcové. Už z jejich úvah lze snadno vyčíst, jak od samého začátku byly tyto zabité děti vnímány jako jedni z nejpozoruhodnějších svatých všech dob: Zatímco ostatní křesťanští mučedníci dali, obětovali svůj život za Krista, pro svou víru v Krista vědomě a dobrovolně, tyto děti zemřely místo něj, a to navíc bez jakéhokoli vlastního rozhodnutí či přičinění, i zjevně bez jakéhokoli vědomí, proč vlastně umírají. Přesto se na ně rozlila Kristova milost, Pán Ježíš je vzal do nebeské slávy. Již starověká církev si to uvědomila, když zavedla jejich svátek.

«Děťátka umírají za Krista a nevědí o tom, rodiče oplakávají ty, kteří se ve smrti stávají mučedníky; a ty, kteří ještě ani nemluví, činí Kristus svými spolehlivým svědky. Hle, jak kraluje ten, jenž právě přišel vládnout! Hle, osvoboditel už osvobozuje, spasitel přináší spásu!… Jak veliký je to dar milosti!» čteme u svatého Quotvultdea, biskupa z Kartága z první poloviny 5. století.

Co nám jejich příklad říká, v čem k nám dnešní evangelijní událost promlouvá, jakého dění v našem životě je obrazem, co si můžeme odnést z dnešního svátku, můžeme se ptát.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní svátek – Svaté rodiny, Ježíše, Marie a Josefa – nepatří mezi ty největší vánoční svátky, jakými jsou slavnosti Narození Páně 25. prosince, Matky Boží Panny Marie o osm dní později a slavnost Zjevení Páně 6. ledna. Nepatří dokonce ani mezi starobylé vánoční svátky svatých, jako svatého Štěpána, Jana Evangelisty anebo Mláďátek betlémských. Začal se slavit až v 17. století, během století 19. se jeho slavení rozšířilo a teprve v roce 1920 byl zaveden jako závazný pro celou církev. Nejprve se slavil v neděli po Třech králích, nyní ho máme v neděli (anebo někdy v pátek) vánočního oktávu. A to proto, aby byl podtržen jeho biblický základ s Kristovým pozemským narozením bezprostředně související: Prostředí, do kterého se Boží Syn jako člověk narodil a ve kterém pak prožíval své dětství a vyrůstal, je prostředí lidské rodiny, prostředí živých lidí, Panny Marie a svatého Josefa. A to je určitě hodno naší pozornosti a našeho rozjímání, proto je dobře, že dnešní svátek máme.

Před námi je tedy Svatá rodina, především tak jak o ní hovoří Nový zákon. Proto se dnes v jednotlivých liturgických cyklech čtou evangelijní úryvky hovořící o Ježíšově dětství: O útěku do Egypta před úklady krále Heroda (to se četlo loni), o přinesení Ježíše čtyřicet dní po jeho narození do chrámu, o oběti přinesené Bohu a o proroctví Simeona a Anny (o tom slyšíme letos) a pak o dvanáctiletém Ježíši v jeruzalémském chrámě (to budeme číst, dožijeme-li se toho, příští rok). Více toho v Novém zákoně o Ježíšově dětství ani nemáme.

Jistě bychom tak mohli rozjímat o biblických textech, které dnes slyšíme, zvlášť o tom evangelijním, možná bychom mohli rozvinout svou duchovní představivost, jak asi Ježíš, Panna Maria a svatý Josef spolu bydleli a žili v nazaretském domku. Ale zkusme zůstat u samotného faktu Svaté rodiny. Jestliže je evangelium svědectvím toho, co se jednou jedinečně stalo, a zároveň obrazem a prototypem toho, co se má dít tajemně stále, pak skutečnost, že Boží Syn se narodil do lidské rodiny a v ní prožíval své dětství, je určitě určitým vzorem, prototypem toho, kam se chce Kristus zvlášť rodit stále a kde chce stále zvlášť nějak přebývat.

Rodina má samozřejmě vícero rovin, nejen tu nejzákladnější, o které mluví už samo její jméno. Je to také rodina všech lidí a každé skutečné lidské společenství, v neposlední řadě rodina církve. Všichni jsme z jednoho lidského rodu, rodiny jsou jeho součástí, křtem jsme se sobě stali nově příbuznými Kristovou krví, lidský život se vždy odehrává ve vztazích s ostatními lidmi, ve společenstvích. Do nich do všech  chce Boží Syn stále nově sestupovat, v nich chce tajemně přebývat a působit. Ne nepodobně svému jedinečnému zrození v plnosti času.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

buďme vděční, že smíme slavit vánoce, slavnost Narození Páně. Možná snad o to vděčnější, oč je těžší, složitější a tísnivější situace vnější. Vždyť smíme doufat, že zvlášť v této době jedním z prvních darů, který nám Bůh chce o svátcích dát, je útěcha a síla nést vše těžké, Boží síla k víře, naděj a především lásce, Boží dar, kterým Bůh chce naše nitro obdarovat. I proto přeci Boží Syn přišel z nebe na zem, aby se tak stal Bohem-s-námi.

Je všeobecně známou a v různých podobách připomínanou skutečností, že vánoce – narozdíl od dne nedělního, slaveného od samého prvopočátku křesťanství, a velikonoc slavených již někdy od poloviny 2. století – se začaly slavit o dost později. V době zimního slunovratu až někdy v první polovině 4. století. Neděle, která nebyla jen dnem Kristova zmrtvýchvstání, ale do jisté míry připomněla všechno, celou Kristovu přítomnost a celé jeho působení, zpočátku stačila. Až poté, co se začaly slavit i roční křesťanské velikonoce, začala se i pro ostatní tajemství Páně a evangelijní události postupně formovat i jejich oslava, postupně vznikal liturgický rok, jak jej známe.

Tím i slavení eucharistie, která v sobě zahrnuje všechno a je největší přítomností Krista mezi námi, o těchto různých svátcích dostává ještě svůj další rozměr: charakter události a tajemství, které právě o tom či onom svátku zvlášť zpřítomňuje. Člověk tak může být slavením svátků tajemně vtažen do událostí samých, může se sám stát jejich aktérem, může být tajemně přítomen tomu, co se stalo. Celá smyslově vnímatelná stránka liturgie, Boží slovo, které zaznívá, a především překrásná bohoslužebná „hra“, která se před námi odehrává, právě tomu chce pomoci, chce nás pozvat být při tom.

Vánoce jsou zpřítomněním Kristova narození a událostí na ně bezprostředně navazujících. Zvláště dnešní bohoslužbou slavnosti Narození Páně – ať už noční, kdy si připomínáme samo narození, anebo za svítání, kdy se přidáváme k pastýřům spěchajícím do Betléma, či ve dne, kdy se zaposloucháváme do krásného prologu Janova evangelia – můžeme tak být duchovně přítomni samotné události. Ne nepodobně pastýřům a všem ostatním, kteří k betlémským jeslím přišli, ne nepodobně oslu a býku, které již starobylá tradice v návaznosti na proroka Izaiáše vnímá jako zástupce za nás lidi, kterým se nechtělo a stále nechce sklonit se před narozeným Mesiášem.

Vánoce jsou oslavou zviditelnění největšího tajemství křesťanství, tajemství vtělení: Boží Syn sestoupil z nebe a přijal lidství se vším, co k němu patří, po Otci zůstává Bohem, po matce se stal člověkem. Kdyby Ježíš Kristus nezůstal Bohem, nemohli bychom být skrze něj skutečně spaseni a posvěceni, kdyby se nestal člověkem, Bůh by nám nikdy nemohl být tak blízko, spása by zůstala vzdálená, lidství by nemohlo být skutečně vykoupeno.

Jestliže ve 4. a 5. století vánoce připomněly lidem zejména tu část pravdy, že Bůh se opravdu stal člověkem, nám dnes připomínají, že to byl opravdu Boží Syn, který se jím stal. Jestliže pro první tisíciletí bylo totiž spíše problémem přijmout Kristovo lidství, v Boha přeci věřil vlastně každý, tak dnes je mnohem více třeba připomínat i jeho Božství. „Ježíšek“ není jen člověkem, že je „Božím dítětem“ není mýtem, ale skutečností, základní pravdou naší víry.

Kéž bychom byli i my letošními vánocemi také povzbuzeni, že v křesťanství, jež je jakýmsi pokračováním Kristova lidství, se opravdu setkáváme s pravým Bohem. A také vybídnuti, abychom se s nim opravdu setkávali, aby ten, který se před věky zrodil z Otce a v čase z Marie Panny, se skrze křesťanství rodil i v našem srdci, aby se prostřednictvím našeho (kéž by) křesťanského způsobu života, skrze naši skutečnou dobrotu mohl tajemně rodit zase do celého světa…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

čtvrtá neděle adventní každoročně spadá do předvánočního týdne, jinak tomu ani být nemůže. Neděle je stále adventní, ale týden od 17. do 24. prosince má již jiný charakter než celá předcházející delší část adventní doby. Duchovní důraz těchto dnů již nespočívá v čekání na Kristův příchod ve smrti a na jeho definitivní příchod konci světa, dokonce se už ani nemáme duchovně připojovat ke všem těm starozákonním generacím čekajícím na dějinný příchod Mesiáše, ale máme se nechat vtáhnout a znovu tajemně prožívat události Kristovu narození bezprostředně předcházející: ohlášení narození Jana Křtitele, zvěstování Panně Marii, její návštěvu u Alžběty a celé její těhotenství. O tom všem se také v těchto dnech čte při mši svaté.

Zvěstování Panně Marii, o kterém slyšíme v dnešním evangelijním úryvku a které se tak zvlášť dnes před námi duchovně otevírá, není jen nejzásadnější událostí těchto dnů, nýbrž vlastně nejzásadnější událostí dějin vůbec. Vždyť jde o samotné vtělení Božího Syna, začátek Nového zákona, vrchol a zásadní obrat dějin, rozdělující je na dobu před a po Kristu, událost činící z lidských dějin skutečně dějiny spásy pro všechny lidi. Ostatně i proto se modlitbu Anděl Páně připomínající tuto událost máme dennodenně modlit právě v poledne, v čas, který dělí den – jakoby dějiny v malém – na dvě jeho poloviny.

Boží Syn sestupuje do dějin způsobem skutečně nadpřirozeným, způsobem přirozené možnosti stvoření přesahujícím: Panna počne z Ducha svatého. To je zázrak, přirozeně něco takového opravdu nejde. Bůh je ale všemohoucí, může i toto učinit. Možná právě i proto, aby nám lidem dal na srozuměnou, ukázal, zjevil, že přichází, že sestupuje z nebe, činí to takto podivuhodně, doslova nadpřirozeně, za naším zrakem, nad naše schopnosti dohlédnout a prohlédnout, prostě zázrakem, a to zázrakem nad všechny ostatní.

Panenské početí je tedy něčím, co dějiny a jejich možnosti přesahuje, ale zároveň něčím, co se v dějinách reálně stalo. Evangelijní zvěst a celá křesťanská víra v Ježíše Krista narozeného z Panny svědčí o panenském početí i jako o dějinné události, historické skutečnosti. Ne jako o pouhém mýtu, o pouhém obrazu či symbolu, ale jako o něčem, co se skutečně zázračně stalo.

Jistěže bychom nyní mohli připomenout celou škálu argumentů, proč máme považovat panenské početí i za historickou skutečnost. Za celé dějiny křesťanství, kdy právě tato pravda víry byla nekřesťanským okolím od starověku různě zpochybňována a vysmívána, se jich formulovalo dost a dost. O nich si ale můžeme přečíst v řadě učených knih, navíc samy o sobě víru ještě nedávají, jen jí pomáhají. Raději proto zaměřme svou pozornost na otázku, proč právě tato pravda víry – podobně jako víra v Kristovo skutečné zmrtvýchvstání – je pro celé naše křesťanství tak zásadní.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

třetí neděle adventní – nazvaná podle vstupní antifony mše svaté Gaudete, „Radujte se“, parafrázující slova svatého Pavla – má mezi čtyřmi adventními nedělemi zvláštní postavení. To je vidět nejen na možnosti radostnější světlejší, růžové barvy liturgických rouch, do nichž se dnes při mši oblékají kněží a jáhni, ale je to slyšet i z radostného tónu dnešních biblických čtení i mešních modliteb: Oslava příchodu Mesiáše na zem se už prostě blíží.

Nejde ale jen o blížící se vánoční svátky, ale zejména o to, že spása, kterou Kristus přinesl, by nám tak měla být nějak blíže než tehdy, když jsme advent začali. Spása – odpuštění hříchů, tajemné přebývání Krista v našem srdci, vnitřní i vnější proměna celé naší existence jeho milostí k životu z víry, naděje a především z lásky – by nám tak měla být nějak blíže než před dvěma týdny. Kristus v uplynulých dnech již měl přijít nějak znovu i do našeho života a právě to by mělo být hlavním zdrojem naší duchovní radosti, k níž nás dnešní neděle vybízí.

A tak si můžeme třeba položit otázku, zda prožíváme aspoň nějak tuto duchovní radost, radost ze svého křesťanství, radost z příchodu Krista a jeho přebývání v nás. Jistěže odpověď je složitá, protože posouzení prožitku skutečné radosti je složité, ale možná nemalá řada z nás si bude muset soudně přiznat, že v praxi možná ani moc nějakou zvláštní radost nezakouší. Nebo že aspoň nic takového příliš často nevnímá. Že Pavlova slova vybízející ke křesťanské radosti slyšíme sice jako pravdivou výzvu a snad jí i nějak rozumíme, víme, že bychom měli z křesťanství prožívat radost, snad to i chceme, ale ne vždy jsme schopni tuto výzvu naplnit. Navíc radost nelze mít přeci „na povel“, a to ani z Boha, ani „na povel“ Božího slova. Radost musí přijít sama, z nitra, je emocí, něčím, co je stavem naší existence, čeho nejsme tvůrci, pravá radost je darem Božím, je Boží darovanou přítomností.

Bez radosti však nelze žít a bez radosti ani nelze Pána Ježíše dost dobře následovat. Radost z Boha je sice darem, ale námi musí být přijat, není darem samozřejmým ani automatickým. Zkusme proto pro radost z Boha aspoň něco málo udělat, něco málo pro ni zkusit. Zaposlouchejme se třeba do dnešních biblických čtení, ne ve smyslu nějakého poslechnutí „povelu k radosti“, to prostě nefunguje, ale ve smyslu touhy dostat nějaký Boží impuls k radosti, radu, co pro ni udělat.

Začněme prvním čtením. Slyšíme další krásné zaslíbení z knihy proroka Izaiáše. Je z třetí části této prorocké knihy, z takzvané Knihy útěchy, jejímž lidským autorem již není sám Izaiáš, prorok žijící ve druhé polovině osmého století před Kristem, ale jinak neznámý prorok prorokující pod jeho jménem na sklonku babylónského vyhnanství, v polovině století šestého. Překrásné Boží zaslíbení, že Mesiáš přinese lidem «Hospodinovo milostivé léto», tak zaznívá do situace již téměř přes tři generace přetrvávajícího vyhnanství, do doby již dlouho trvající bolestné ztráty svobody a domova. Do doby ne nepodobné době naší…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

na druhou a třetí neděli adventní stojí před námi vždy postava svatého Jana Křtitele, rok co rok čteme o jeho vystoupení a působení na judské poušti. Je to právě on, Předchůdce Páně, který nám má být uprostřed adventu průvodcem a pomocníkem, abychom se i my dokázali aspoň nějak otevřít kýženému novému Kristovu příchodu do našeho srdce a života, o který v adventu přeci jde.

Je jasné, že nový příchod Božího Syna do našeho života je jiný než jeho jedinečný příchod na svět před více než dvěma tisíci lety. Ale zároveň nemůže mu být tomuto Kristovu dějinném příchodu na zem zase zcela nepodobný. Je to přeci stále týž Kristus, který přichází. Proto novozákonní svědectví o jeho příchodu a pozemském působení jsou vzorem, prototypem jeho duchovního příchodu do našeho nitra a působení v našem životě. Odhalovat to, rozjímat o tom je jedním z nejdůležitějších smyslů naší stále opakované četby Písma, ať už evangelia či starozákonních mesiánských proroctví.

Proto také platí, že podobně jako Jan Křtitel měl připravit své současníky k přijetí Mesiáše, tak chce připravit dnes i nás. Ne nadarmo svatý Marek právě jeho vystoupením začíná své sepsání evangelia, je to «začátek evangelia o Ježíši Kristu».

Vraťme se ale nejprve k dnešnímu čtení starozákonnímu. Tentokrát nemáme před sebou úplně typické zaslíbení příchodu Mesiáše a jeho působení, jak čteme na jiných místech knihy proroka Izaiáše, zvlášť nyní v adventu, ale přesto s příchodem Mesiáše i dnešní text úzce souvisí. Čteme, jak prorok chce své posluchače potěšit – «těšte, těšte můj národ, praví váš Bůh», říká – a touto potěchou následně vybídnout k přípravě na Hospodinův příchod: «Na poušti připravte Hospodinovi cestu… každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží, co je křivé, ať se napřímí, co je drsné, ať se narovná». Aby Mesiáš mohl přijít.

Dnešní starozákonní úryvek je začátkem druhé části Izaiášovy prorocké knihy. Ta již není dílem samotného Izaiáše, proroka žijícího ve druhé polovině osmého století před Kristem, ale autorem této části je jinak neznámý prorok prorokující pod Izaiášovým jménem na začátku babylónského vyhnanství počátkem století šestého před Kristem. Většinou se mu říká Druhý Izaiáš a jeho kniha je také nazývána Knihou útěchy. To, že slova jeho knihy zazněla v době pro Izrael nejtěžší, na začátku poroby, ztráty svobody a vyhnanství, v Babylónii, je pro jejich snad hlubší pochopení důležité. Nikdo z jejich prvních posluchačů nevěděl, jak tento stav bude dlouho trvat, nakonec to bylo skoro celé tři generace, a zda vůbec kdy skončí.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

ve všedních dnech doby adventní je výběr biblických čtení jiný než v liturgickém mezidobí. Během roku čteme na pokračování z jednotlivých biblických knih bez nějaké cílené souvislosti prvního a evangelijního čtení. V adventní době, podobně jako v době postní, je tomu jinak: Liturgická čtení jsou vybírána tak, aby spolu navzájem tematicky souvisela.

První čtení ze Starého zákona je v adventu vybráno tak, aby bylo vždy nějakým zaslíbením příchodu Mesiáše a jeho působení. Evangelijní úryvek je pak svědectvím o naplnění, respektive o začátku naplňování zaslíbení za doby Kristova pozemského působení.

Z toho také vyplývá, že právě evangelijní úryvek vrhá nové Boží světlo na čtení starozákonní. Teprve ve světle uskutečnění jsme totiž schopnější snad lépe porozumět, co vlastně starozákonní proroctví zaslibovalo, čeho bylo předobrazem. A to nejen ve vztahu k Mesiášovu příchodu za zem a jeho pozemskému působení, ale i vzhledem k jeho přicházení k nám a působení v našem životě. Číst Písmo svaté také jako prototyp zaslíbení Kristova příchodu k nám je ostatně pro náš život nejdůležitějším jeho poselstvím, součástí duchovního smyslu biblického textu, Starého i Nového zákona.

V prvním čtení máme dnes před sebou další krásné Izaiášovo zaslíbení: «Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody… Sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Zničí smrt navždy… setře slzy z každé tváře, odejme hanbu svého lidu na celé zemi», až přijde Mesiáš. Proroctví, které zaznělo nějakých více než sedm set let před narozením Krista a mělo probouzet a živit čekání Izraele na něj.

Nejprve se před námi rozevřel obraz tučných hodů, u proroků relativně častý, obraz zaslibující pozemskou hojnost, Boží požehnání mesiánského času. Obraz, který byl Izraelem chápán nejprve jako zaslíbení, které se uskuteční zde na zemi ve smyslu pozemské hojnosti, pak byl spojován s tisíciletou mesiánskou vládou a posouván na konec světa jako obraz nebe. V každém případě spojován s příchodem Mesiáše.

Evangelijní úryvek, svědectví o zázračném rozmnožení chlebů a ryb a následném nasycení zástupů podle Matoušova sepsání, nám pomáhá, jak Izaiášovu zaslíbení rozumět hlouběji, respektive, jak v něm číst zaslíbení toho, co Pán Ježíš nabízí i nám. I tento zázrak je nějakým předobrazem nebeské hostiny, ale nejen té, které nastane po smrti člověka, nebude-li shledán lehkým. Zázrak nasycení zástupů, na který v Janově sepsání evangelia navíc navazuje Kristova řeč o chlebu života, je také předznamenáním eucharistie, která přeci má být pozemským předžíváním nebeské hostiny, vždyť člověk smí jíst «chléb andělský». Již v eucharistii se tak zvláštním způsobem uskutečňuje starozákonní zaslíbení tučných hodů. Ostatně i hora, na které se to má dle Izaiáše dít, je Sión, na kterém stál chrám.

Read More »