Slovo k povzbuzení na pondělí 12. října 2020, na pondělí 28. týdne

Říj 12, 2020   //   by KH   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na pondělí 12. října 2020, na pondělí 28. týdne

Milé sestry, milí bratří,

podobně jako se o to společně snažíme při mších svatých v kostele, zkusme se i touto formou pokusit krátce porozjímat o všednodenních biblických úryvcích čtených na pokračování. Už třeba jen proto, abychom aspoň takto měli kontakt s liturgií, respektive s Božím slovem při ní čteném.

V prvním čtení již druhým týdnem otevíráme Pavlův list Galatským. Tento list – apoštolem napsaný křesťanům v jím založených církevních obcích v Galácii, v kraji v Malé Asii, kolem starobylého města Ancyra (dnes Ankara) – snad nejvýrazněji ze všech novozákonních knih rozvíjí téma vztahu staré a nové smlouvy, vztahu mojžíšského Zákona a Kristovy milosti a s ní související otázku skutečné křesťanské svobody. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 11. října 2020, na 28. neděli v mezidobí

Říj 10, 2020   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 11. října 2020, na 28. neděli v mezidobí

Milé sestry, milí bratří,

zdá se, že dnešní druhé čtení promlouvá přímo do naší nynější situace. Do situace stále sílící pandemie nemoci covid, do situace nouzového stavu s jeho zpřísňujícími se opatřeními, do doby nejistot, ohrožení, existenčních problémů, do doby řady nečekaných starostí a určitě i do doby různých obav a strachů. Navíc už sám každý den má dost svých vlastních starostí…

A tak – i přestože v evangeliu máme krásné podobenství o přátelství s Pánem Ježíšem jakožto svatební hostině, předznamenané neméně krásným Izaiášovým proroctvím o její hojnosti – zkusme dnes svou pozornost zaměřit především právě na ně, na čtení druhé.

Je z listu svatého apoštola Pavla Filipanům. Tento novozákonní list byl apoštolem napsán křesťanům do Filip, křesťanům žijícím ve starořeckém makedonském městě pojmenovaném po svém zakladateli Filipu Makedonském. Tam byla nejstarší církevní obec na evropském kontinentu, kterou založil sám svatý Pavel během své druhé misijní cesty. Nyní jim píše z vězení, do kterého se dostal pro svou víru v Krista. Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 4. října 2020, na 27. neděli v mezidobí

Říj 3, 2020   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 4. října 2020, na 27. neděli v mezidobí

Milé sestry, milí bratří,

souvislost mezi dnešním prvním čtením a úryvkem evangelijním je opět celkem zřejmá: Je to obraz vinice (potažmo jejího hospodáře a jejích správců, vinařů), který je oběma biblickým textům (a také žalmu) dnes společný.

V prvním čtení z proroka Izaiáše (rozvinutém právě v krásném žalmu) je vinicí celý Izrael. Zvlášť milou sazenicí je pak kmen Juda, ten z kmenů, který obývá Jeruzalém a jeho okolí, Judsko, srdce Zaslíbené země, Jeruzalém, ve kterém je Hospodinův chrám. Jižní kmen, který se po pádu Samaří (severního království) stal vlastně jediným Izraelem.

Hospodin Bůh sám tuto svou vinici vysázel a od začátku s velikou láskou opečovával. «Oplotil ji, očistil od kamení, osázel ji ušlechtilou révou, věž a lis v ní postavil.» Ale ona přinesla pláňata trpká, odporná. Proto musí být vydána zpustošení. Tak praví prorok.

Izrael, Juda se při četbě tohoto Izaiášova proroctví měl ve vinici samozřejmě najít a obrátit se. Měl si přiznat, že nenese sladké hrozny, život podle Božího zákona, že veškerá Hospodinova péče přichází nazmar, a to že je – mimo jiné – důvodem jeho dějinných útrap, vysvětlením všeho zlého, co ho stihlo a stíhá. Veškeré zpustošení, které na Boží lid – zvlášť ze strany jeho vnějších nepřátel – přišlo a přichází, měl Izrael sebekriticky interpretovat také jako trest za vlastní hřích, a tak především jako Boží velké bolestné volání k obrácení.

V evangelijním Kristově podobenství je vinicí nejprve také Izrael. Ten měl i v době Ježíšově být stále Božím lidem, Boží vinicí ve světě. V centru evangelijního podobenství pozornosti již ale nestojí vinice sama, nýbrž její vinaři. Těmi jsou nejprve pastýři Izraele, velekněží a starší, vždyť právě jim je podobenství primárně adresováno: «Ježíš (je) řekl velekněžím a starším lidu». Jim bylo také svěřeno Bohem Hospodářem správcovství Boží vinice, celého Božího lidu. Stali se ovšem správci špatnými, neposlouchali služebníky Božího hospodáře a především nechtěli přinášet výtěžek a vinici (a její plody) si svévolně přivlastnili. Tak jednali už jejich dějinní předchůdci, kteří neposlouchali proroky jakožto služebníky poslané hospodářem. Nyní jsou to oni, Ježíšovi posluchači, kteří nejenže také neposlouchají dávné proroky, ale nyní nechtějí přijmout ani samotného syna vinaře – Božího syna, Krista. A nakonec ho také zabijí.

Nicméně vinici si nezachrání, bude jim odňata, Izrael sám bude zpustošen. Obnovená vinice bude svěřena jiným vinařům, pastýřům Nového zákona, kteří už budou moci být ze všech národů a kritériem k jejich výběru už nebude pokrevní příbuznost (potomstvo Abrahámovo, potažmo Leviovo), nýbrž právě schopnost odvádět hospodáři ovoce, sladké hrozny a odevzdávat je v pravý čas. Z vinice Izraele se stane vinice církve.

Takovéto čtení biblického podobenství je snad správné, tak nějak je také četli už staří církevní otcové. Nicméně musíme dát velký pozor na dvě nebezpečí. Jednak tento výklad rozhodně nesmí vést k jakémukoli protižidovskému antisemitismu, jak se bohužel v dějinách církve také dělo. A už vůbec nesmí vést k nějaké sebejistotě typu: „Tak, my jsme nyní tou správnou vinicí a my pastýři těmi správnými správci vinice“, jak se bohužel děje pořád.

Právě naopak. Dnešní Boží slova jsou nám čtena vlastně s mnohem větší palčivostí, než byla čtena či adresována uším židovských posluchačů. Jestliže neponeseme a nebudeme odevzdávat ovoce (jakože často neneseme) my, kterým již bylo dáno Pána Ježíše poznat, či jsme dokonce (jakože jsme) nehodnými pastýři, pak můžeme dopadnout možná mnohem hůř než ta první vinice a její vinaři v evangeliu. Ostatně o tomto nebezpečí sám Pán Ježíš mluví: «komu bylo více dáno, od toho se bude více vyžadovat».

A tak bychom se nyní mohli pokusit rozvinout úvahy typu: Jaké že to ovoce by mělo být, jaké by měly být hrozny, jak sladké a velké, jak velký výtěžek bychom měli z vinice hospodáři odevzdat, aby byl dostatečný, co přesně nám proroci a Boží Syn říkají ke správě vinice, a tak dále, a tak dále.

To by bylo bezpochyby na místě. Možná ale zkusme přeci jen ve svém rozjímání dnes zůstat o krok dříve: u samotné vinice. U té, která je Boží, kterou Bůh zasadil a s láskou opečovává, kterou jsme vlastně my sami a která je nám zároveň svěřena do péče. Máme být vinicí, která přináší hrozny dobré a sladké, a zároveň i jejími vinaři, kteří o vinici pečují a její plody odvádějí pánu vinice, Božímu hospodáři.

Jsme totiž vinicí i správci zároveň. Vše, co nám Bohem bylo nějak svěřeno do správy, co Boží láskou bylo zasazeno, zalito, obděláno a rozvinuto, není ve skutečnosti naše, ale Boží. Vinice nepatří sobě ani správcům. Proto vše na vinici má být a přinášet plody, jak chce a jaké si představuje Pán. My máme růst, ztrát, plodit, jak chce Pán. Stejně tak obdělávat, zalévat, nechat růst a rozvíjet vše svěřené.

Co je však onou vinicí? Vzhledem k tomu, že vše máme nakonec od Boha (to je základní součástí víry v Boha jako Stvořitele a Dárce veškerého bytí), pak touto vinicí je také opravdu vše:

Jistě, ve specifickém smyslu je to křesťanství a Kristova přítomnost v něm. V tomto smyslu je vinicí především Boží lid Nové smlouvy, církev se všemi církvi svěřenými formami Kristovy přítomnosti. A její pastýři jsou vinaři.

Ale Boží vinicí – v širším smyslu – je úplně vše, co je, co jsme, co máme a co můžeme: Vinicí je veškerá naše existence, naše talenty a možnosti, je to čas života, který je nám vyměřen a dán, jsou to naše síly a i třeba naše zdraví, které jsou nám svěřeny jako možnost žít a pracovat, je to ale i ta částečka světa, kterou obýváme, kus země, na níž stojíme a na níž žijeme, do jisté míry jsou to i lidé kolem nás, zvlášť tací, kteří jsou nám nějak svěřeni do péče.

To vše a jistě ještě mnohem víc je součástí vinice, kterou jsme a kterou máme jako dobří vinaři Páně zároveň obhospodařovat. Veškeré naše bytí a veškerá naše činnost ve světě by měly přinášet kýžené ovoce, sladké a dobré Bohu i celému našemu okolí. My sami bychom se měli chápat jen jako správci svěřeného bytí. Jsme vinicí i vinaři zároveň, v různých smyslech a odstínech.

Milé sestry, milí bratří, možná právě v tomto snad pokorném vnímání světa a sebe samých tkví klíč ke všemu ostatnímu. Vždyť veškerá naše poslušnost Bohu a jeho přikázáním, jeho prorokům a zvlášť jeho Synu, veškeré naše snažení a pachtění v tomto světě, často slzavém údolí, by neměly být ničím jiným než konkrétní aplikací a uskutečněním pokorného vědomí: Jsme jen vinicemi, nepatříme sami sobě ale našemu Pánu, který nás, své vinice má tak rád. Jsme jen vinaři, správci, kteří nepracují na svém, ale na s láskou svěřeném.

Toto vědomí, základní uchopení vlastního života a pochopení světa kolem nás, možná předchází jakýmkoli úvahám o konkrétní poslušnosti, konkrétních plodech, konkrétní sladkosti. Vědomí, že vše – včetně nás samých – nám Bohem bylo jen z lásky svěřeno, že proto máme především přinášet ovoce lásky Boží lásku opětující, je možná větší apel k poslušnosti Bohu než cokoli jiného…

Kéž svatý František, který by měl dnes svátek, kdyby nebyla neděle, svatý František, který tak dojemně dokázal vše pokorně pochopit a uchopit jako veliký Boží dar, a stal se tak Kristu snad nejpodobnějším ze všech lidí, kéž on je nám vzorem a přímluvcem.

Slovo k povzbuzení na neděli 27. září 2020, na 26. neděli v mezidobí

Zář 26, 2020   //   by Jan Houkal   //   Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 27. září 2020, na 26. neděli v mezidobí

Milé sestry, milí bratří,

dobře víme, že nejvýraznější souvislost v rámci nedělních biblických čtení je mezi čtením prvním a evangelijním: Evangelium se čte víceméně na pokračování, k němu je vždy vybráno, zpravidla ze Starého zákona, čtení první, které obsah evangelijního úryvku předobrazuje či předpovídá, žalm je pak jeho modlitebním rozvinutím. Tyto souvislosti udávají jakýsi ústřední „tón“ Božího slova té či oné neděle, a proto se také většinou snažíme zaměřit svou pozornost právě na tato biblická čtení a na vzájemnou souvislost mezi nimi.

Druhé čtení – naproti tomu – je na nich nezávislé, čte se na pokračování z novozákonních listů, zejména svatého Pavla. Ačkoli v Božím slově všechno spolu vždy nějak souvisí, druhé čtení otevírá neděli co neděli obvykle jiné téma, jiné poselství Božího slova. A tak zkusme dnes zaměřit svou pozornost právě na ně.

Již druhou neděli za sebou čteme z Pavlova listu Filipanům, z listu adresovaného křesťanům nejstarší křesťanské obce na evropském území: Filipy jsou v Makedonii, na severu Řecka, církevní obec tam koncem 40. let 1. století během své druhé misijní cesty založil sám svatý Pavel a s největší pravděpodobností tato byla opravdu první a nejstarší obcí na evropském území vůbec (starší obce byly jen v Palestině a Malé Asii).

Dnešní úryvek měl dvě části: Povzbuzení, apel, jak se křesťané mají chovat a jak smýšlet, a překrásný hymnus, chvalozpěv. Ten je považován – co do sepsání – nejen za nejstarší chvalozpěv na Pána Ježíše v Pavlových listech a v Novém zákoně vůbec, ale i za jedno z nejoriginálnějších a nejgeniálnějších shrnutí křesťanské víry v Krista.

V hymnu rezonovaly tři nejpodstatnější momenty celého evangelia:

«Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Bal jako  každý jiný člověk.» To je tajemství vtělení Božího Syna a jeho celého lidského přebývání mezi námi.

«Ponížil se a byl poslušní až k smrti, a to k smrti na kříži.» Tajemství jeho ukřižování a smrti.

«Proto ho také Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno… a každý jazyk musí… vyznat: Ježíš Kristus je Pán.» Tajemství vzkříšení a vyvýšení.

Jinými slovy: Ježíš Kristus, Boží syn, se ponížil, stal se člověkem, přijal lidskou přirozenost, aniž by ztratil tu Božskou, byl za nás ukřižován a pro nás vzkříšen a oslaven. Tak nějak se opravdu dá shrnout nejzákladnější křesťanská víra v Pána Ježíše, pravého Boha, pravého člověka, v jedné jediné osobě, spasitele všech lidí a celého světa.

Ostatně podobně to vyjadřuje i jeden z nejstarších křesťanských symbolů: ryba. V jejím již starokřesťanském užití – vzpomeňme na různé ryby na nejstarších křesťanských památkách anebo třeba na Sienkiewiczův slavný román Quo vadis, kde se tímto znamením křesťané rozpoznávají – (v jejím užití) nejde o to, že by apoštolové byli rybáři, jak se někdy poněkud lacině tvrdí, dokonce nejde ani o Jonášovo znamení («tak jako Jonáš byl tři dny v břiše ryby, tak musí být Syn člověka tři dny v útrobách země»), ale ryba je kryptogram, skrytopis. Ryba se totiž řecky řekne ichthys, což jsou začáteční písmena jednoduchého vyznání víry: Iésús, Ježíš (i), Christos, Kristus (ch), Theú, Boha (th), Hyos, Syn (y), Sótér, Spasitel (s).

Vraťme se ale k našemu hymnu. Vedle toho, že je krásným vyznáním, kým Pán Ježíš je, zdůrazňuje zvlášť jednu z jeho nejpodivuhodnějších vlastností. Charakteristiku, která se celým tajemstvím jeho vtělení, pozemského přebývání prolíná a ve smrti na kříži vrcholí: pokoru. Proto také někdy bývá celý dnešní hymnus přímo nazýván oslavou Synovy Božské pokory či hymnem na Ježíšovu pokoru.

Tu zvlášť vyjádřila slova do češtiny přeložená jako: «sám sebe se zřekl». Řecké heauton ekenósen bychom mohli možná dokonce přeložit ještě silněji, a to jako: «vyprázdnil se» či «sám sebe zmařil». V každém případě tato formulace chce slovem postihnout největší tajemství, že Boží Syn, stejné Božské podstaty s Otcem, z lásky k nám přijímá naši stvořenou lidskou přirozenost, sestupuje z nebe, na chvíli se tak zřekne Boží slávy, stává se naším služebníkem, zvlášť když za naše hříchy na kříži umírá. To je cestou ke vzkříšení a oslavení nejen jeho přijatého lidství, ale i toho našeho, v něm tajemně přítomného.

A to je také důvod k oslavě, ke chvalozpěvu, ke vzdání díků. Hymny, chvalozpěvy už v nejstarší křesťanské liturgii našly své místo. A je celkem jedno, zda ten dnešní svatý Pavel sám složil a pak se začal používat, anebo se nechal inspirovat tím, co první křesťané během bohoslužeb již zpívali a používali.

Dnešní druhé čtení nám také mimo mnoha jiného připomíná, že chvála Boží, chvála Pána Ježíše, modlitba chval, hymnická modlitba by měly mít i v našem modlitebním životě, v našem vztahu ke Kristu své místo. Neměla by v našem životě chybět chvála, které velebí Boha za jeho dobrotu, velikost a především za jeho lásku k nám. Chvála ke vztahu k Bohu, je-li vztahem k pravému Bohu a má-li být živý, nutně patří. Proto také platí, že i podle míry chval Božích, můžeme poznat, jak na tom s živostí svého vztahu k Bohu vlastně jsme.

Ale ještě k něčemu, neméně důležitému, možná ještě důležitějšímu by nás dnešní krásný hymnus – chvalozpěv na pokoru Božího Syna – měl pohnout. Celý je uvozen slovy: «Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš». Výzva k pokoře se v předešlých Pavlových apelech vícekrát opakovala: «Nic nedělejte z hašteřivosti anebo touhy po prázdné slávě, ale z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám», doslova «za přednějšího sebe». Je to poznání, jaký a jak pokorný je sám Bůh, protože pokorný je Boží Syn, co by nás mělo k pokoře pohnout.

Pokora je vlastností vtěleného Božství, Božství přítomného ve světě. Pýcha je vlastností nejďábelštější, charakteristikou působení ďábla ve světě, pýcha zbožšťuje sebe sama. Přesný opak toho, jak se zjevuje Bůh: Bůh se stává člověkem, ďábel padl tím, že nechtěl být jen pouhým andělem, člověk chce sám sebe zbožštit, na úkor druhých, chce být nadčlověkem, ale i na úkor Boha, sám sebe považuje ze boha, někdy možná i za nadboha. A tím hřeší.

Milé sestry, milí bratří, kéž bychom ve zvuku dnešního krásného starobylého, snad i nejstarobylejšího hymnu vyznávajícího základ naší víry stojící na pokoře Božího Syna, zatoužili i my sami po pokoře. Po tom mít «stejné smýšlení jako Kristus Ježíš»: Sklonit se v poslušnosti před Bohem, umět se mařit ve službě druhým, chtít druhé kolem sebe pokládat za přednější sebe, netoužit po prázdné slávě. Jen tak máme naději, že nás navzájem bude «pojit jedna láska», že budeme «svorní a jednomyslní», jak nás dnešní Boží slovo také vybídlo.

Pokoru jako postoj a stav srdce si těžko uměle nastolíme či vyrobíme. Pokora je také darem Božím. My se jí můžeme jen pokorně učit, možná i pomalu a bolestně učit, a tak tento dar přijmout. Jsou ale tři věci, které nám mohou k pokoře přeci jen pomoci.

Zaprvé je to co nejčastější pohled na Pána Ježíše, Beránka «tichého a pokorného srdcem». Třeba i poslechem, čtením dnešního hymnu (ne nadarmo se stal součástí Božího slova, ne nadarmo jej církev zařadila do modlitby breviáře každou sobotu večer).

Zadruhé jsou to naše pády a hříchy, jak jsme o nich také slyšeli ve zbývajících dvou čteních a v žalmu. Ty nás, když už jsou, když už je máme, když hřešíme, pokoře také mohou naučit. Připomínají velmi existenciálně, že nejsme ani trochu bohové a že naopak Boha, odpouštějícího a milosrdného Boha potřebujeme. A že máme být milosrdní k druhým lidem.

A zatřetí to jsou nejistoty a ohrožení naší existence, třeba i současnou pandemií nemocí covid. I ta by nás měla v každém případě naučit pokoře: život, jeho bezpečnost, jeho jistoty a blahobyt si nikdy nemůžeme zaručit, právě naopak, život je dar, dar Boží.

Kéž bychom se pokoře naučili. Pokoře, jež je předpokladem skutečné víry: Bůh je Bůh a my jsme jen lidé. Skutečné naděje: tu máme v posledku jen v Bohu. A skutečné lásky: jen opravdu pokorný dokáže druhého milovat, považovat ho za přednějšího sebe…

Slovo k povzbuzení na neděli 20. září 2020, na 25. neděli v mezidobí

Zář 19, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 20. září 2020, na 25. neděli v mezidobí

Milé sestry, milí bratří,

v dnešním evangelijním úryvku slyšíme další krásné Kristovo podobenství, podobenství O dělnících na vinici. Jeho logika jakož i to, čeho je obrazem, alegorií, a co nám tím pádem chce říci, se tentokrát zdají být asi celkem zřejmé, snad až průzračně jasné.

Onen jeden den, kdy hospodář od rána do večera vychází najímat dělníky na svou vinici, můžeme chápat jako obraz dějin spásy, anebo – ještě lépe – jako obraz jednoho lidského života: od začátku dějin do jejich konce, od narození do smrti. V hospodáři je možné vidět samotného Boha, anebo – ještě lépe – Pána Ježíše. Povolání na vinici rozumějme jako pozvání k víře. Práci na vinici pak jako životu z víry a podle víry. Večer, to je zase poslední soud, k němuž člověk přijde skrze smrt. Denár je nebeskou odměnou.

Dělníci najatí již brzy ráno jsou tak nejprve židé, pravověrní židé z evangelia, kteří tak často reptali, že Pán Ježíš přijímá i hříšníky a dokonce některými z nich se obklopí (jedno z nich, celníka Matouše – zítra, dá-li Bůh, oslavíme jeho svátek – dokonce přijme za jednoho ze svých apoštolů). Najatí odpoledne anebo večer totiž představují právě tyto hříšníky. Anebo v nich také můžeme číst pohany, povolané – po Letnicích – odpoledne oproti ráno povolaným a vyvoleným židům.

V obecnější četbě ti najatí ráno mohou být také těmi, kterým byla dána víra v Pána Boha hned od útlého dětství, křesťané odmalička. Ti totiž bohužel také někdy s určitým despektem či příliš shora hledí na různé konvertity, na obrácené hříšníky, na své bratry a sestry, kteří se k Bohu po různě zašmodrchaném životě navrátili. Najatí během dne a navečer jsou totiž právě těmi, kterým byl dán dar víry až později, během života, anebo těmi, kteří dar víry ztratili a zase se k němu později vrátili.

Nějakým z těchto dělníků, které Pán v různou dobu povolal na svou vinici, je prostě každý z nás, někdo odmalička, jiný později, podle toho, kdy a jak jsme k víře přišli, anebo znovu přišli. Večer také nastane pro nás všechny stejný: Na konci světa, až se celý svět navrátí k Bohu, i v okamžiku naší smrti, až se i naše duše oddělí od těla a my staneme před Božím soudem. Tam se všichni shledáme, někteří jen trochu dříve, jiní trochu později. Ale pokud na vinici Páně skutečně vytrváme, pokud se od Boha ve svém životě svým životem neodloučíme, pak máme naději na nebeskou odměnu, na slíbený denár.

Dnešní podobenství je tak zejména krásným a plastickým vyjádřením Boží dobroty, dobroty Pána Ježíše: Všem lidem všech dob Kristus po celou dobu jejich života dává šanci, volá je, volá nás všechny. Stále a stále k člověku vychází – ať je teprve dítětem, mladým člověkem, ve zralém věku či se už blíží ke sklonku svého života a prožívá jeho podvečer – (vychází), promlouvá k jeho srdci a volá ho k následování, na svou vinici, na vinici Páně. A každému člověku chce dát jeho denár, tedy nebeskou odměnu. Ovšem nejen to, nýbrž už i smysluplnou náplň času již jeho pozemského života, aby jen tak nestál na nádvořích a neprobloumal svůj život, ale učinil z něj něco dobrého a krásného: šel pracovat na Pánovu vinici.

Volání k následování není totiž v posledku ničím jiným než voláním k dobru, k víře, naději a především lásce. A to přeci je krásné a smysluplné. Neboť co může být lepším naplněním času života než konání dobra, než víra, naděje a láska, než vztah s Kristem, který dává Boží sílu i všem našim ostatním vztahům, a navíc jej ani smrt nemůže přervat. Proto dobrý Bůh stále vychází a volá a volá.

Podobenství je tak zvlášť útěchou pro ty, kteří k víře v Pána Ježíše přišli anebo se vrátili až v pozdějším věku. I jim chce dát Pán stejnou a nezmenšenou odměnu, nebe, a naplnit smyslem zbytek jejich života. A to je důvodem k radosti, povzbuzením, útěchou, že na ně Pán nezapomněl, že mají naději na stejnou odměnu.

Ale nejen pro ně. Podobenství je velkým povzbuzením i pro ty, kteří byli najati již hned ráno. Jim ukazuje, jak velký má jejich celoživotní snaha Pána Ježíše následovat smysl. Tíha dne a horko jsou sice někdy opravdu dlouhé a třeba i těžké, ale vědomí, jistota křesťanské víry, že činíme něco smysluplného a dobrého, že se snažíme pokorně žít v přátelství s Bohem a pracujeme pro něj a jeho království mezi lidmi – kéž by tomu tak aspoň trochu bylo, má být radostnější než jakákoli tíže. Dobro, víra, naděje a láska jsou, mají být zdrojem radosti i pro toho, kdo je s Boží pomocí má a dává dál. Stačí se jen této radosti otevřít, protože ona ve víře a v životě lásky z víry nutně skrytá je, protože v křesťanství je přítomný sám Bůh.

I to nám možná dnešní podobenství chce říci: Aby naše srdce bylo dost otevřené pro radost z práce na vinici Páně, aby zakoušelo radost z křesťanství, radost z našeho následování Pána. A to i navzdory všem obtížím, všem naším pádům, slabostem, hříchům a nedokonalostem.

Dnešní podobenství je v lecčem podobné s jiným Ježíšovým podobenstvím, s tím O marnotratném synu. I v něm přeci starší poctivý syn také reptal proti tomu, že otec mladšího bratra, toho marnotratného, který odešel z domova a veškerý předčasně zděděný majetek prohýřil, bez jakýchkoli výčitek a trestů milosrdně přijal s radostí zpět. Asi celkem oprávněně se nad tím starší syn pozastavil, možná i oprávněně cítil nespravedlnost. Ale právě jeho hněv odhalil jeho skutečnou tragédii. Spočívala téměř v tom samém jako u těch dnešních dělníků povolaných hned zrána: Nikdo z nich neměl radost z toho, že může pracovat pro svého otce, pro Božího hospodáře, že může dodržovat všechna jeho dobrá přikázání a dělat, co mu řekne, že může být v jeho blízkosti anebo najat na jeho vinici po celou dobu svého života. A činit tak něco smysluplného, mnohem smysluplnějšího než vše prohýřit anebo jen bezcílně stát na nárožích.

Milé sestry, milí bratří, i dnešní podobenství – podobně jako to minulý týden O dvou služebnících – tak patří mezi ty snad nejdůležitější v Novém zákoně. Připomíná nám, že křesťanství a vše, co k němu patří, by pro nás mělo být zdrojem radosti, že je to právě náš vztah s Pánem Ježíšem, který dává našemu životu jeho nejvlastnější smysl a radost. Pro vztah s ním samotný, pro vztah vedoucí k věčnosti, a proto, že následování Krista má sílu tím nejlepším možným způsobem ovlivnit a prodchnout i vše ostatní v našem životě. Ovlivnit a prodchnout samotným Kristem, dobrem a láskou. Aby z něj mělo prospěch a radost i celé naše okolí.

A o to přeci jde. Zvlášť v dobách těžkých, v dobách krize. I v době, jakou je nynější opět sílící pandemie koronaviru, doba zase zaváděných opatření proti jeho šíření, doba nepříjemných omezení a hlavně doba nebezpečí a nejistot. Doba, ve které chce Pán Ježíš stále vycházet k lidem, a to i skrze nás, skrze naše živé a konkrétně žité křesťanství, skrze naši dobrotu, odůvodněnou a posilněnou vírou v její smysl, vírou v Boha, vztahem s Pánem Ježíšem.

Proto se radujme, že jsme směli poznat Pána Ježíše, že nás, nehodné zavolal na svou vinici, k následování. A následujme ho nyní možná ještě usilovněji než kdykoli předtím. A hlavně se ho nikdy nepusťme, za žádných okolností, nikdy neutíkejme z vinice Páně ani z Kristovy blízkosti.

Slovo k povzbuzení na neděli 13. září 2020, na 24. neděli v mezidobí

Zář 12, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 13. září 2020, na 24. neděli v mezidobí

Milé sestry, milí bratří,

dnešní první čtení a čtení evangelijní jsou natolik výrazné a natolik jasně spolu související, že vlastně asi ani nemůžeme zkusit zaměřit svou pozornost na cokoli jiného než právě na ně.

V evangeliu – jako odpověď na Petrovu otázku, kolikrát má odpustit svému bratru, když se proti němu prohřeší, a zda až sedmkrát – zaznělo známé Kristovo podobenství o nemilosrdném služebníkovi. Jemu jeho pán odpustil nesrovnatelně víc, než mu byl dlužen jakýsi jeho spoluslužebník: Kdybychom porovnali deset tisíc hřiven se sto denáry, tak je to přibližně poměr 600.000 ku 1. Služebník, kterému bylo tolik odpuštěno (na takovou částku by bylo třeba námezdně pracovat přibližně sto dvaadevadesát roků), přesto nebyl ochoten zanedbatelnou částku (odpovídající výdělku za sto pracovních dní, tedy nějakým sedmnácti týdnům) svému dlužníkovi odpustit. Proto byl uvržen do žaláře a mučitelům, dokud nezaplatí celý dluh.

Celé podobenství – krom toho, že je také jedním z biblických zakotvení katolické nauky o očistci jakožto „místě“ posmrtného dočištění a zadostiučinění neodčiněných hříchů – je vlastně jedním z nejdůležitějších podobenství z Kristových úst vůbec.

Velmi zřetelně totiž odhaluje, co na posledním soudu bude přísně posuzováno, za co člověk může být skutečně zavržen, anebo přinejmenším vržen „na dlouho“ do očistce, co by se proto křesťanovi skutečně nemělo stát: Že byl nemilosrdný. Že by sám neměl slitování s těmi, co se prohřeší proti němu samotnému. Že by neuměl odpustit svým dlužníkům, když jemu samému jeho největší věřitel Bůh, Pán Ježíš odpustil nesrovnatelně víc: dědičný hřích a všechny jeho osobní hříchy.

Křesťanství, respektive podstata křesťanské existence člověka, totiž spočívá v tom, že je životem plynoucím, vyvěrajícím z Božího milosrdného odpuštění. Že je svobodou, která je důsledkem tohoto Božího odpuštění. Křesťan je přeci ten, který uvěřil, že Pán Ježíš vzal na kříž všechny naše slabosti, všechny naše hříchy a tresty za ně, že zemřel místo nás pro naši spásu a vstal z mrtvých a že on, křesťan, byl křtem ponořen do tohoto odpuštění, a že i jemu proto bylo odpuštěno. A že je mu stále znovu a znovu odpouštěno: skrze svátost smíření, skrze lítost a skutky zadostiučinění a kajícnosti. A že na základě Božího milosrdenství má žít v následování Pána Ježíše, má sám být milosrdný.

Spása je tak osvobození: Osvobození od věčných i časných trestů, od různých spoutaností a závislostí, především osvobození z otroctví hříchu. Ale je osvobozením třeba i od takových již destruktivních výčitek svědomí, které nedovolí znovu začít, znovu následovat Pána, znovu se za ním rozeběhnout. Výčitek vyplývajících z přesvědčení, že hřích je nenapravitelný.

Takové osvobození působí Boží odpuštění, jak napovídá už i samotná etymologie slova „odpuštění“: Řecké afiémi totiž znamená „rozvázat“, latinské remittere „znovu pustit“, podobně jako české od-pustit, pustit na svobodu, propustit z otroctví, odpustit dluh, pro který člověk do otroctví upadá.

Jak jasně vyjádřilo i dnešní podobenství. Navíc předznamenáno krásným mudroslovným čtením ze starozákonní knihy Sirachovcovy – «pomsta i hněv jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci… odpusť křivdu svému bližnímu, pak i tvé hříchy budou odpuštěny… vzpomeň na konec… a odpusť vinu…», čtením, ke kterému snad není třeba cokoli dodávat.

Z dnešního Božího slova se tak zdá být jasné následující: Jednou z věcí, na které na posledním soudu, až se naše duše oddělí od našeho těla a přijde skrze smrt před Boží tvář, bude zvlášť záležet, je míra naší schopnosti odpouštět, míra reálného odpouštění, reálného milosrdenství vůči těm, kteří se vůči nám či jiným jakkoli provinili. Na této míře schopnosti odpouštět se totiž nutně odráží míra autenticity našeho křesťanství. Spočívá-li naše křesťanství především v tajemné přítomnosti Boha v našem srdci a životě, pak jeho přítomnost se právě musí projevovat i jako naše schopnost odpouštět. Protože Bůh je ten, který odpouští, nám i druhým.

Nakolik je v nás Bůh, natolik jsme schopni odpouštět, nakolik jsme schopni odpouštět, natolik je v nás přítomen Bůh.

Schopnost, umění, ochota odpouštět je tak jednou z nejbožštějších činností, kterou člověk vůbec může v životě činit. Činností, která nás možná činí nejvíce Kristu podobnými. Samozřejmě že nikdo z nás nemůže odpouštět jako Bůh. Zcela může odpouštět pochopitelně jen on, protože jen Bůh je ve své všemohoucnosti schopen ve struktuře a v hloubi stvořeného bytí napravit důsledky našich hříchů, skutečně je shladit, narovnat porušený řád, obnovit dobro, eliminovat zlo. To svou spasitelnou smrtí na kříži učinil Pán Ježíš, pravý Bůh a pravý člověk, jednou provždy.

Ale něčeho – milostí Kristovou – schopni být můžeme a máme, můžeme a máme se pokusit aspoň o odlesk Božího odpuštění. Svým nezištným odpouštěním. Jím přeci můžeme své dlužníky aspoň nějak pustit na svobodu, aspoň nějak rozvázat jejich jho. Když jim odpustíme jejich provinění, jejich slabosti, jejich zlá slova, anebo třeba i jejich skutečné dluhy. Svým odpuštěním, neodplatou, zapomenutím křivdy, nevymáháním práva pro svůj prospěch a mnohým dalším můžeme zastavit nějaký jeden proud zla, můžeme nepustit ho dál, nepokračovat v něm a tím ho sprovodit ze světa. Odpouštějícím slovem a gestem můžeme zachránit zoufalého člověka, který třeba na naše odpouštění tak toužebně čeká a prosí o ně. A to vůbec není málo.

Odpustit pochopitelně neznamená schválit, toho se nemusíme bát. Ani Bůh přeci neschvaluje naše hříchy. Jen nás vede k lítosti a hříchy nám milosrdně odpouští. Dokonce už dopředu odpustil, ještě dřív, než jsme jich vůbec mohli litovat: na kříži. Stejně tak ani my odpouštěním druhým lidem neschvalujeme zlo, ale jen je odpouštíme, třeba také ještě před tím, než toho začali litovat, a to prostě proto, že dobrý Bůh odpustil, stále odpouští a, jak slíbil, bude stále odpouštět nám samotným. Díky tomu přeci tady vůbec jsme.

Není tudíž divu, že na míře našeho odpouštění závisí naše věčnost. Nejen „délka“ očistce, ale i věčnost vůbec. Říká to sám Pán Ježíš. Skrze dnešní podobenství i na jiných místech: «Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení» rozvíjí příslušnou prostu Otčenáše. Možná nakonec tu nejdůležitější: «Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům». Čím jsme starší, tím více bychom si zásadnost této prosby měli uvědomovat a vyvodit z toho důsledky.

Milé sestry, milí bratří, bez odpuštění nelze přežít. Bez stálého odpouštění blízkým i vzdáleným. Nejenom zde na zemi nelze přežít, ale ani pro věčnost. O prvním svědčí naše lidská zkušenost, jakož i zkušenost celého lidstva, zkušenost stále se rozvíjející spirály válek, odplat, pomst a obsese mít poslední slovo. O druhém svědčí dnešní Boží slovo.

Kéž bychom odpouštěli, aby skrze nás bylo ve světě více Boha. Kéž bychom odpouštěli, abychom i my mohli prosit Boha i druhé o odpuštění našich vlastních hříchů a abychom toho odpuštění mohli také dojít… Přičemž bez něj nedojdeme nikam, vůbec nikam, ani zde na zemi a už vůbec ne do věčnosti.

Slovo k povzbuzení na neděli 6. září 2020, na 23. neděli v mezidobí

Zář 5, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 6. září 2020, na 23. neděli v mezidobí

Milé sestry, milí bratří,

dáme-li do souvislosti dnešní první starozákonní čtení z proroka Ezechiela a úryvek evangelijní, zejména jeho první část, pak se zdá, že můžeme celkem lehce shrnout, o čem to dnešní Boží slovo vlastně je: O napomínání druhých, o snaze je odvrátit od zlého, upozornit na zlé, na hřích, prostě o correctio fraterna, „bratrském napomínání“, jak toto vzájemné napomínání bratří a sester v dějinách církve díky svému především mnišskému provedení bývalo nazýváno.

Tak tomu samozřejmě také je, o něčem takovém skutečně dnešní Boží slovo také je, a proto je dobré je asi i takto číst a slyšet. Tedy vzít za své – samozřejmě i při vědomí svých vlastních hříchů, chyb a slabostí a i při respektu a úctě ke svobodě druhého – (vzít za své), že je někdy prostě potřeba svého bratra, svou sestru z lásky k jejich nesmrtelné duši také zkusit i napomenout, zkusit upozornit, že třeba nedělají něco dobře, že v něčem hřeší, zkusit je odvrátit od zlého. Zkusit jim tak, z lásky k nim pomoci. Třeba i s uplatněním konkrétního postupu, jak nám jej v evangeliu předkládá sám Pán Ježíš. Vždyť jde vždy také o věčnost.

Ono totiž takové opravdové, upřímné, pokorné, laskavé, pravdivé a jemné napomenutí bratra či sestry, má-li se jednat o vskutku bratrské či sesterské napomenutí, leckdy vyžaduje skutečně notnou dávku statečnosti, síly a především moudrosti. Zvlášť je to patrné v těch životních situacích, kdy něco takového učinit – napomenout – opravdu není nic příjemného. To si mnozí jistě dovedeme představit. Není vždy lehké druhému říci něco nepříjemného, na něco ho upozornit, vůbec začít takovou debatu, zejména když druhý o to až zas tak nestojí. A navíc normálnímu člověku přeci nemůže být příjemné druhé napomínat, zejména když se jedná o nějakou citlivou nebo nepříjemnou záležitost, anebo když tuší, že takové napomenutí vyvolá konflikt, anebo jen zatíží vzájemný vztah. I proto nám prorok Ezechiel i sám Pán Ježíš skrze dnešní Boží slovo tuto povinnost připomínají.

Jistěže je třeba v takových případech pak velmi jemně a pokorně rozlišovat, kdy je skutečně potřeba do toho jít a něco vytknout a jak to učinit a kdy je naopak lepší danou věc přejít. Vždy je třeba prosit o pomoc a světlo Ducha svatého. A i když samozřejmě ne ve všech případech, tak někdy – při všem rozlišování – prostě platí, že napomenout druhého je naším přímo Božím povoláním. Není totiž možné ke všemu a ke všem jen mlčet a přihlížet, zvlášť když by se tak dělo z naší pohodlnosti a neochoty „jít s kůží na trh“… Umění sdělit druhému i těžké a nepříjemné, je-li toho potřeba, je prostě projevem lásky a přátelství, ke kterým nás vybízí sám Pán.

Ale možná je dobré si z dnešního Božího slova odnést ještě něco jiného než jen výzvu k napomínání. Zvlášť pro takové z nás, kteří naopak napomínají rádi, všechny a pořád, kteří rádi hledají na druhých jen to, co je špatné a hříšné, a ne to, co je dobré a krásné, anebo kteří dle slova Kristova vidí stále jen třísky v očích druhých, ale trám v těch svých nepozorují, a tak dále, (pro takové z nás) by setrvání jen u prosté výzvy k napomínání bratří a sester mohlo být dokonce i nebezpečné a kontraproduktivní. Jen by nás utvrdilo, že napomínáme vždy správně, že naplňujeme slovo Pána Ježíše a že jsme vlastně skoro Božími proroky. Leckdy ovšem samozvanými a falešnými, nutno dodat…

Onou hlubší výzvou, kterou je dobré za výzvou k bratrskému a sesterskému napomínání také slyšet, výzvou, která ve skutečnosti jakékoli snaze napomenout druhé předchází, protože jí dává smysl, je Boží výzva k tomu, abychom měli o druhé lidi skutečný zájem, abychom je vnímali, aby nám na jejich spáse a štěstí, na jejich prospěchu a životě prostě záleželo. Jinými slovy: abychom je milovali.

Vždyť právě zajímající se láska je jedním z nejzákladnějších projevů proexistence, „žití, bytí pro“ Boha, jeho věc, ideály dobra a pro druhé lidi. Proexistence, k níž jsme svou bytostnou Boha-podobností a Boha-obraznosti povoláni, předurčeni, proexistence, o níž jsme se snažili rozjímat minulou neděli.

Je proto dobré nejprve slyšet tuto ještě zásadnější Boží výzvu. Vyzvání, aby nám na druhých záleželo, aby nám jejich život a osud nebyl lhostejný, abychom jejich potřeby a hlavně je samé stále také – pochopitelně v příslušné míře – ve svých jednáních zohledňovali. Abychom je prostě milovali.

Mít opravdu rád druhé lidi, to je sice další z těch velmi ohmataných výzev, které zní takřka jako klišé, které jsou někdy ukrutnou frází. To je bohužel pravda, ale přesto tato výzva platí a je Boží. Vždyť se přeci prolíná celým evangeliem, celým Novým zákonem. Ostatně i dnešní druhé čtení z Pavlova Listu Římanům ji zopakovalo: «Nebuďte druhému nic dlužni – jen vzájemnou lásku… Kdo druhého miluje, splnil zákon… Láska bližnímu neubližuje, naplněním zákona je tedy láska». Láska jako to, co dlužíme všem lidem kolem sebe: to je silné slovo.

A bez lásky nelze ani druhé napomínat. Teprve z lásky k druhým lidem může totiž vyvěrat skutečné bratrské a sesterské napomínání, takové, které je také pro druhé přijatelné. Protože jen z takového napomínání může být cítit, že je z lásky vyslovené a nejen z nějaké sebelásky, že je skutečně autentické. A to i tehdy, když se třeba mýlí.

Jen takového napomínání může být pak schopen i ten, který „sám má máslo na hlavě“. A upřímně řečeno, kdo z nás jej nemá…

Milé sestry, milí bratří, jestliže náš vztah k druhým lidem je prvním odrazem toho, co je v našem nitru, jak jsme mimo jiné mohli rozjímat minulý týden, pak stojí za to se dnes znovu zeptat, zda nám na druhých, na jejich spáse, na jejich dobru a dobrotě skutečně záleží. Pokud ano, máme naději, že Boží zákon aspoň nějak naplňujeme, pokud ne, můžeme mít bohužel jistotu, že jej nenaplňujeme vůbec. Znovu si můžeme připomenout slova svatého Jana: «řekne-li někdo: „Já miluji Boha,“ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí».

Jistě bychom mohli rozjímat i o zbývajících částech dnešního evangelia: o moci svazovat a rozvazovat svěřené apoštolům a o přítomnosti Pána Ježíše ve společenství těch, kteří se shromažďují v jeho jméno. Ale zkusme dnes zůstat jen u výzvy k umění bratrsky a sestersky napomenout a především u ještě mnohem podstatnější výzvy bratrem a sestrou druhých lidí vůbec být. Prosme proto Pána Ježíše, aby nám otevřel oči naší duše, našeho srdce pro druhé lidi, aby nás naučil je vnímat a milovat. Jen tak je budeme moci případně napomenout, jen tak budeme schopni snadněji přijmout také napomenutí od nich…

Slovo k povzbuzení na neděli 30. srpna 2020, na 22. neděli v mezidobí

Srp 30, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 30. srpna 2020, na 22. neděli v mezidobí

Milé sestry, milí bratří,

souvislost mezi dnešním prvním a evangelijním čtením je opět asi celkem jasná: Ježíšova vlastní předpověď utrpení v úryvku evangelijním – předpověď ukazující, že Pán Ježíš šel na kříž pro naši spásu dobrovolně a že kříž je Božím a nikoliv lidským dílem – je uvozena v prvním čtení krásným vyznáním proroka Jeremiáše: «Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést… Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají». Jeremiáš ze všech starozákonních proroků totiž snad nejvíc předobrazil Krista, trpícího Mesiáše, protože byl ze všech proroků pro své prorokování nejvíce pronásledován: vystoupil těsně před začátkem babylónského vyhnanství, hlásal takové Boží pravdy, které se jeho současníkům vůbec nelíbily, neboť vyžadovaly obrácení a změnu smýšlení, a proto mu jeho současníci všemožným způsobem ztrpčovali život, umlčovali, vyháněli ho pryč a dokonce ho chtěli zabít.

Mohli bychom jistě v této souvislosti rozjímat o mnohém, zvlášť o příkré Kristově odpovědi Petrovi «jdi mi z očí, satane, pohoršuješ mne, nemáš na mysli věci božské, ale lidské» a tím pádem o našem vlastním nesení kříže, ale zaměřme dnes svou pozornost na čtení druhé. Ono ostatně s tématem kříže jeho nesení, uměním ztrácet život pro Pána Ježíše a tak ho nalézat velmi úzce a bytostně souvisí.

Ve druhém čtení zazněl kratičký úryvek, první dva verše Pavlova „Velelistu“ Římanům, začátek jeho druhé části. Po předcházejících jedenácti kapitolách jakéhosi „expozé“ křesťanské víry, představení dějin spásy vrcholících v Kristově příchodu, smrti a zmrtvýchvstání, do nichž je člověk ponořen především od chvíle svého křtu, začíná kapitolou dvanáctou hovořící o křesťanském životě, o životě v přátelství s Pánem Ježíšem a v jeho milosti, o tom, co tento život obnáší a jak by měl vypadat. Jinak řečeno, po části teoretické začíná část praktická.

A je velmi, velmi příznačné, že začíná právě těmi slovy, jimiž začíná: «Přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou, to ať je vaše duchovní bohoslužba». Jakoby tato slova chtěla shrnout, oč především v křesťanské praxi, v následování Pána Ježíše, v poslušnosti jeho slovu jde: o to s Kristovou pomocí uchopit a pochopit svůj vlastní život, svou vlastní pozemskou existenci jako «oběť živou, svatou a Bohu milou», jako onu «duchovní bohoslužbu» (latreian logikén, jak zni krásně v řečtině).

Co to znamená? Mnohé, mnohé konkrétní, vše to, oč čem svatý apoštol Pavel píše – inspirován Bohem – v následujících pěti kapitolách. Ale možná ještě víc než poukazem na vše konkrétní, čím se má křesťanský život vyznačovat, jsou dnešní dva verše jakýmsi shrnutím a hlavně odůvodněním všeho tohoto konkrétního, vyjádřením základního principu křesťanské existence, vyjádřením, proč se vůbec má člověk o něco ve vztahu k Bohu i k druhým lidem snažit, proč má Pána Boha poslouchat, prč má dodržovat jeho přikázání, proč má druhé pokládat za přednější sebe:

Protože i jeho životním údělem, důvodem, proč je na zemi, proč se narodil a proč mu byl dán čas jeho života s jeho ohromnými potencialitami, je to, co svatý Pavel nazval «živou a svatou obětí sebe samých» a «duchovní bohoslužbou», to, co můžeme také jednoduše nazvat slovem proexistence. Je to slovo sice poněkud ohmatané, možná i poněkud frázovité, někdo je může považovat za klišé (a možná jím i mnohdy v našich ústech je), ale přesto je navýsost pravdivé a krásné a docela dobře vyjadřuje to, k čemu nás apoštol vybízí. Vyjadřuje, že člověk má žít, má existovat kvůli někomu, něčemu, pro někoho a něco: pro Boha, pro druhé lidi, pro ideály vyšší než je on sám. „Žít pro“ má být údělem života člověka na zemi, údělem krásným a přesto kříž přinášejícím. Už proto, že každý z nás byl stvořen k obrazu a podobě Boha Trojjediného, který sám v sobě je proexistencí tří Božíských osob, a protože každý z nás byl (křtem) obnoven k obrazu Pána Ježíše, ukřižované vtělení této Boží proexistence.

Čas života a jeho možnosti nám lidem prostě byly dány, abychom je žili nejen pro sebe samé, pro své vlastní uspokojení a přežití, ale především pro Boha, pro vztah s ním, a pro druhé lidi a vztahy s nimi, zvlášť s těmi, s nimiž je náš život spojen, pro ideály dobra a obětavou snahu o jejich uskutečnění. To vše s pomocí Pána Ježíše, který kvůli kříži pro naši spásu přišel na tuto zem a s námi v křesťanství stále přebývá.

Povolání, (před)určení k proexistenci – ve všech jejích rozměrech – je něčím, co bychom si měli stále připomínat. Vpravdě satanské pokušení žít jen pro sebe, své vlastní uspokojení, pohodlí a přežití, jen pro své vlastní štěstí, tedy mít na mysli «věci lidské a ne božské», se nás totiž týká. Některých z nás někdy až velmi týká. Vždyť kolik sobců je mezi námi. I mezi námi věřícími. Vždyť třeba i naše následování Pána Ježíše – naše praktikované křesťanství – se mnohdy stalo jen naším vlastním uspokojením, naším vlastním štěstím, o které se ani nechceme s nikým dělit. Bez skutečného vztahu s Pánem Ježíšem a bez skutečného přesahu k lidem. Na nikom nám mnohdy nezáleží, ani na Bohu, ani na lidech, často jen na nás samých.

Svatý Pavel nám všem proto – jednomu více, druhému méně – dnes připomíná «Přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou, to ať je vaše duchovní bohoslužba». Znamená to tedy jistě mnohé, ale určitě i to, abychom si opět připomněli, opět vzali za své, že jsme na tomto světě proto, abychom žili svůj život jako proexistenci, tedy jako oběť, jako oběť, dávání lásky Bohu a druhým lidem. Abychom žili ve vztazích, aby nám na Bohu, na jeho „věci“ a také druhých lidech a jejich životě a osudu záleželo. Abychom se «nepřizpůsobovali tomuto světu», tak často zaměřenému na sebe samého.

Jak to s naší proexistencí ve skutečnosti je či není, možná nejzřetelněji ukazují přeci jen ale naše mezilidské – horizontální – vztahy. Ty jsou totiž možná prvním zrcadlem, možná i vpravdě zpovědním, zda jsme něčeho takového vůbec ještě schopni, zda si třeba svou „proexistenci“ pro Boha a Boží věci jen tak trochu nenamlouváme. A tak se ptejme, zda druhé lidi, blízké i vzdálené, ještě vůbec vidíme a vnímáme, zda nám na nich záleží, zda jsme schopni pro ně žít a třeba i zemřít, anebo zda je jen nevyužíváme k vlastnímu prospěchu a potěšení, zda jen od nich nečerpáme a nic jim nedáváme, zda nejsme sobci, uzavření, vtočení sami do sebe. Naše vztahy k druhým lidem jsou totiž asi prvním odrazem toho, jak to s naším nitrem ve skutečnosti je. Vždyť už svatý Jan ve svém prvním listě říká «řekne-li někdo: „Já miluji Boha,“ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí».

Sobectví a sebestřednost jsou bezpochyby jedním z kořenů všech našich hříchů. Ostatně i svatý Augustin, světec, jehož památku jsme oslavili před dvěma dny, v pátek, definuje hřích jako incurvatio in seipsum („vtočení se do sebe samého“). A má hlubokou pravdu… Sobecký člověk (homo incurvatus in seipsum) je skutečně prototypem hříšníka. Vůči Bohu a Božím věcem, pro které je schopen se případně nasadit jen kvůli sobě a svému prospěchu, ale ne kvůli Bohu a jim samým, a vůči lidem, které buď nevnímá vůbec anebo je jen instrumentalizuje pro své vlastní sebeuspokojení a svůj vlastní prospěch.

Kéž bychom s pomocí Pána Ježíše stále více proexistovali… Pro Boha i druhé lidi, pro druhé lidi i pro Boha. To by bylo už zde na zemi lépe, bylo by zde více lásky, a navíc bychom měli naději na život věčný, jehož podstatou má přeci být zase proexistence: Bůh pro nás a my pro něj.

Slovo k povzbuzení na neděli 16. srpna 2020, na 20. neděli v mezidobí…

Srp 15, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 16. srpna 2020, na 20. neděli v mezidobí…

Milé sestry, milí bratří,

souvislost mezi dnešním prvním a evangelijním biblickým čtením je celkem výrazná. Ve starozákonním z knihy proroka Izaiáše zaznělo mesiánské proroctví, že na Boží horu, až přijde Mesiáš a obnoví Boží vládu, budou proudit nejen spravedliví Izraelité, ale i bohabojní cizinci, pohané. Že i oni budou zakoušet Boží radost a že Hospodinův dům se tak stane domem modlitby pro všechny národy. V evangelijním svědectví jsme zase slyšeli o Ježíšově zázraku uzdravení, ale ne nějaké dcery izraelské, nýbrž dcery kananejské ženy, zjevně dcery pohanské.

Pro starozákonní Izrael, aspoň pro převažující smýšlení, nebylo vůbec tak jasné, že Bůh Hospodin, stvořitel nebe i země, je stejným způsobem Bohem všech národů. Toto přesvědčení ve Starém zákoně teprve postupně krystalizovalo, jednak od počátečního henoteismu až po zralý monoteismus po návratu z babylonského vyhnanství a jednak ve smyslu teprve pomalého zrání soteriologického univerzalismu, tedy předsvědčení, že spásy se může týkat i nežidů, i „pronárodů“. Proto také nebylo tak jasné, že Mesiáš přijde nejen pro Izraelity, ale pro všechny lidi, natož že všichni lidé v mesiášském království budou mít stejná dědická práva. Židovský partikularismus prostě většinu doby převládal nad univerzalistickým smýšlením, tu a tam probleskávajícím skrze proroky, a to i v dobách konce Starého zákona.

Už během Ježíšova pozemského života se ale stává postupně zřejmým, že Mesiáš přišel opravdu pro všechny lidi, že je Božím Synem Boha stvořitele celého světa a že Abrahámovo vyvolení mělo skutečně za cíl spásu celého světa a všech národů pod sluncem. Spásu, kterou přináší Pán Ježíš. Vždyť v evangeliu čteme, jak už během svého pozemského působení uzdravuje nejen dceru pohanské kananejské ženy, ale třeba i setníkova služebníka, Římana, také bezpochyby pohana, anebo jak prochází Galileou pohanů, jak chválí milosrdného Samaritána, a tak podobně. A především o velikonocích, jak Kristus na sebe bere hříchy a slabosti všech lidí, jak se jeho krev prolévá za „všechny“, za všechny „mnohé“, kteří ji přijmou. Po Letnicích, kdy darem Ducha svatého si všichni najednou tajemně zázračně porozumí a apoštolové se rozeběhnou ke všem národům, kdy je následně rozbořen jeruzalémský chrám a kdy především apoštol Pavel otevře a zvěstuje radostnou zvěst všem pohanům, se univerzalismus (řecky: katolicicsmus) stane jednou ze základních charakteristik ještě biblického křesťanství.

A touto charakteristikou, známkou křesťanství by měl být pořád: Boží milost je skutečně nabídnuta všem a všichni lidé jsou voláni ke spáse. Pán Ježíš přišel pro všechny, ve svém lidství přijal všechny lidi všech dob, na kříži za hříchy všech zemřel, všichni potřebují spásu, všichni jsou zváni na cestu do nebe. Není rozdílu.

Z toho ovšem vyplývá nejen to, že opravdu každý člověk bez rozdílu je pozván ke spáse, ale především že každý člověk bez rozdílu skutečně je. To samozřejmě neznamená nějaké nesmyslné popírání přirozené rozdílnosti v rámci jednoho člověčenství, především rozdílnosti muže a ženy dané naší stvořeností („jako muže a ženu je stvořil“), ale znamená to, že úplně všichni lidé – muži i ženy, staří i mladí, mocní i nemocní, chytří i hloupí, hodní i zlí, věřící i nevěřící, křesťané i pohané, Češi i Ukrajinci, bílí i tmaví a tak dále – jsou si zcela rovni a že žádné elitářství jakéhokoli druhu, žádná eugenika, rasismus, žádný jeden národ nad druhými vyvyšující nacionalismus či něco podobně odporného v křesťanství nemá místo. Vůbec žádné místo. Stačí si přečíst Nový zákon.

To jsou pochopitelně známé teze, všichni je známe, mnohokrát jsme je slyšeli, vyplývají opravdu z Nového zákona. A asi mezi námi bude jen málokdo, kdo by je teoreticky chtěl popírat. Ale v životní praxi to už přeci tak snadné a jasné mnohdy bohužel není, anebo aspoň nemusí být. Vždyť v kom z nás se aspoň někdy neprobudí – i třeba jen implicitně – určitý jedovatý pocit nadřazenosti, ať už intelektuálního či mocenského elitářství, určitého nad-lidství, presumpce většího práva. Zejména když se konfrontujeme s různými defekty a deviacemi lidství kolem sebe, i třeba mravními, s nedostatkem toho či onoho, co k lidství patří, anebo třeba jen s lidmi jiného názoru, v našich očích pochopitelně mnohem stupidnějšího, než je ten náš. V kom z nás aspoň někdy – a třeba zase jen implicitně – nazarezonuje otázka, zda život již zcela nemohoucího starce, naprosto dementní osoby, nebezpečného psychopata či život afrického podvyživeného dítěte jsou ve své podstatě stejně hodnotné jako život můj anebo našich dětí? Kdo z nás nemá tendenci aspoň někdy podle těchto sklonů v konkrétních případech jednat, zvlášť ve chvílích vlastního ohrožení…

Žádná jen společenská definice člověka totiž nestačí. Jen lidské smýšlení definující člověka na základě jeho kvalit – takových nebo onakých – také ne, vždycky v sobě ponese potenciál nebezpečí, že se nějak poškozený a znevýhodněný či ještě nerozvinutý anebo naopak končící a trpící život do těchto kategorií nevejde. Hodnota člověka vyplývá už jen z toho, že je člověkem. To samozřejmě říká už velká filozofická tradice, především ta, která hodnotu odvozuje z podstaty, z přirozenosti a nejen z nějakých z projevů či kvalit anebo společenské užitečnosti. Ale je to nakonec Boží zjevení, Písmo svaté, které nám do všech našich nejistot a tápání ohledně rovnosti lidí dává jasnou Boží odpověď. Už jen to, že je někdo člověkem, prostě stačí. Každý člověk je stvořen k Božímu obrazu a podobě, je přijat a vykoupen Kristem, mají se na něm uskutečnit mesiánská zaslíbení, je pozván na horu Hospodinovu, do nebe, kde nikdo nebude cizincem, ale všichni budou doma.

Ano, i toto je známé, ale je třeba si to stále připomínat. Protože elitářství jakéhokoliv druhu, přesvědčení o nadčlověčenství, o přednostním právu na život či na jeho kvality jsou v nás lidech díky naší osobní i kolektivní porušenosti bohužel dost zakořeněné. Možná si to ani nepřiznáme anebo ani neuvědomujeme, ale tyto jedovaté podtóny se rozezní plně zejména tehdy, když dojde na nějaké to „lámání chleba“, metaforicky i doslovně.

Tak i toto nám – snad – dnešní evangelium o uzdravení dcery kananejské ženy uvozené izaiášovským proroctvím připomíná.

Ale zastavme se krátce ještě nad jedním jeho momentem, a to nad mlčením a následnou příkrostí Kristovy odpovědi kananejské ženě («není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům»), odpovědi, ve které se právě odráží židovské přesvědčení, že jen oni jsou privilegovanými „Božími dětmi“. Proč Pán Ježíš nepomohl hned a proč pak něco tak tvrdého říká ženě-matce, která je v zoufalé situaci, když její dítě je krutě posedlé?

Nejspíš proto – a to je asi také nejjednodušší výklad Kristova mlčení i tvrdosti jeho slova – , aby zkoušel její víru. Samozřejmě věda, že obstojí a zazáří jako krásný příklad všem ostatním, celému Izraeli.

Je to sice výklad takřka prvoplánovitý, ale je správný, takové někdy prvoplánovité výklady prostě bývají. Navíc je i ve shodě s řadou dalších momentů podobných Božích jednání, vždyť v Písmu svatém Starého i Nového zákona máme takovýchto zkoušek povícero…

A je to dobře. Protože i nám se může stát a stává, že Kristus někdy mlčí, neodpovídá na naše úpěnlivé volání, ani se neohlédne, nedá ani najevo, že by slyšel, druzí nás třeba od volání odrazují a pak nás navíc potká něco velmi tvrdého a těžkého. I v našem případě Pán ví, že naše víra může obstát, proto i nás zkouší, jako zkoušel tu kananejskou ženu. Kéž by i naše víra obstála. Dobře si zapamatujme dnešní evangelium a vzpomeňme na něj, kdykoli naše situace bude podobná situaci té kananejské ženy.

Milé sestry, milí bratří, zkusme si tedy z dnešního Božího slova opět něco odnést. Ať už je to připomenutí známého apelu, že jako lidé jsme si všichni rovni a nikdo není rovnější a už vůbec ne nadřazenější, apelu, který nesmí zůstat jenom teorií, ale musí být konkrétní praxí, má-li náš život být křesťanský. Anebo ať je to zkouška kananejské ženy, prototyp všech našich podobných zkoušek. Obojí je dobré jako Boží slovo slyšet, neboť obojí se nás v různých podobách týká. Proto obojí také součástí Božího slova je.

Slovo k povzbuzení na neděli 9. srpna 2020, na 19. neděli v mezidobí…

Srp 8, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 9. srpna 2020, na 19. neděli v mezidobí…

Milé sestry, milí bratří,

všechna tři biblická čtení dnešní neděle – devatenácté v liturgickém mezidobí – jsou vskutku velmi výrazná a bezpochyby hodná naší pozornosti:

První z První knihy královské, konkrétně z těch několika kapitol pojednávajících o působení proroka Eliáše, největšího ze starozákonních proroků, obsahuje překrásné svědectví o jeho setkání s Hospodinem na Boží hoře Chorebu: Hospodin k Eliášovi nepřichází a nepromlouvá ani v prudkém a silném vichru, ani v zemětřesení, ani v ohni, ani v bouři, nýbrž v „šumu jemného vánku“.

I tak Hospodin Bůh k člověku přichází, i tak se dává poznat. Mnohdy velmi nenápadně, prostě jen jako „jemný vánek“. Neznamená to, že by jindy nepřicházel třeba i v ohni, bouři, větru a nějakém tom zemětřesení – vždyť i to vše jsou obvyklé biblické teofanie, formy a obrazy, průvodní jevy zjevujícího se a k člověku promlouvajícího Boha. Ale znamená to, že Bůh k člověku prostě i jinak, jemně, takřka nepoznatelně. A právě pro takové boží navštívení musí být lidská duše zvlášť vnímavá a otevřená a nejlépe i čistá.

Proto je dobré, abychom byli připraveni jak na to, že Bůh může zasáhnout do našeho života naprosto jednoznačně a jasně, i třeba nějakou životní bouří a zemětřesením, ale i na to, že Bůh se často v duchovním životě, v duchovní zkušenosti projevuje a promlouvá velmi jemně, nenápadně a že jen vnímavá, nepřesycená a nepřehlušená duše může být schopna jeho příchod vůbec zachytit.

Žádná z forem Božího přicházení k nám nemůže být absolutizována, jedna nevylučuje druhou, bouře jednou nevylučuje jemný vánek jindy. Je na Bohu, jak a kdy k člověku chce přijít, jak a čím se mu prokázat jako Bůh. Na nás je rozeznat a neminout jeho příchod, snažit se ochudit svou duši o vše zbytečné a nadbytečné, aby mohla být obohacena Božím příchodem… A hlavně je na nás se před Bohem pokorně sklonit a naslouchat, co nám přikazuje, k čemu nás vede a posílá. Tak jak toto vše učinil prorok Eliáš, nejen největší starozákonní prorok, ale i jeden z výrazných starozákonních předobrazů Krista.

Ve druhém čtení pokračujeme – pravda, s většími či menšími skoky – v četbě Pavlova „velelistu“ Římanům. Dostáváme se na začátek deváté kapitoly, na začátek pasáže pojednávající o Pavlově vztahu k Izraeli, respektive o vztahu Nového Izraele, církve, k tomu Starému, k synagoze. O tom bude řeč především v následujících dvou kapitolách.

V dnešních úvodních slovech musí snad každého zaujmout a možná i trochu zarazit Pavlovo podivuhodné vyznání: „Přál bych si totiž, abych já sám byl proklet, od Krista vzdálen, pro své bratry, s kterými jsem tělesně spřízněn“.

To vysloví ten samý Pavel, který úplně všechno pokládá za „bezcenný brak“ ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista, který nechce znát nic než Krista ukřižovaného, který byl tak Pánem Ježíšem uchvácen, že by si už tak přál být s ním v nebi. Nyní ovšem vyznává, že z lásky ke svým bratřím (a jistě i sestrám) z Izraelského národa by byl ochoten i vlastní spásu – to nejcennější a největší – obětovat, jen aby oni byli zachráněni, pokud by oni mohli být místo něj zachráněni.

To je snad největší, nejparadoxnější vyznání lidské lásky k druhým lidem, jaké v Novém zákoně snad vůbec máme: Být ochoten i vlastní spásu obětovat, jen aby někdo jiný byl zachráněn…

Zní to paradoxně, možná až absurdně, ale možná právě toto je vrchol lásky, ochota obětovat pro druhé i vlastní věčnost. Ostatně i u některých svatých v dějinách vidíme něco podobného. Byli tací a byly takové, kteří a které přesně něco takového učinili: Dověděli se například o hrozící zkáze nějakého hříšníka a sami svou vlastní spásu Bohu nabídli jako „výměnu“ za spásu dotyčného. A pak nebe od Boha teprve dostali také. Ostatně něco takového prožívá i leckterý trápící se křesťanský rodič, když hledí na nezdárný způsob života svého syna, své dcery… I svou vlastní nebeskou blaženost by za své dítko obětovali, kdyby to šlo. Třeba se i někdo takto modlí.

Ve světle dnešního druhého čtení to není špatně, naopak, svatý Pavel to také tak činil a dnes je v nebi. Byl ochoten obětovat z lásky vše, a dostal proto také vše: Boha a nebe. Takováto oběť, aby byla skutečná, ovšem předpokládá, že spásu vnímáme jako to nejcennější, co člověk může mít. Teprve pak je skutkem největší lásky ji Bohu nabídnout jako oběť v prospěch druhých…

V evangelijním čtení pokračujeme v četbě Matoušova sepsání. Dnešní úryvek bezprostředně navazuje na událost, jejíž svědectví jsme četli minulou neděli, na rozmnožení chlebů a ryb a nasycení tisíců. A máme před sebou svědectví o dalším Kristově zázraku: o Ježíšově a pak i Petrově kráčení po vodě. O zázraku, který v sobě skrývá ohromný potenciál duchovního, alegorického výkladu.

Naše víra je totiž v mnohém skutečně podobná kráčení po vodě. Člověk se vydá za Pánem Ježíšem, vydá se za jeho hlasem, za jeho vábením a jde. Ale chvílemi si ve své víře, ve své cestě víry opravdu může připadat, jakoby kráčel po vodě, zvlášť třeba tehdy, když se ve víře vydá za nějakou náročnou Kristovou výzvou. Kráčí, ale je to především Boží síla, Kristova milost, sám dar víry, které ho nad vodou nesou. Všechny důvody křesťanské víry jsou důležité a i pravdivé, ale přesto určité pouhé kráčení po vodě, určitá pochybnost, nejistota součástí naší víry jsou také. Jednak proto, že Bůh nás přesahuje, je nadpřirozený. A jednak proto, že nám ho navíc zatemňuje naše hříchem narušená a vším brakem přesycená lidská přirozenost.

Proto za Pánem Ježíšem – podobně jako svatý Petr – také vždy nějak kráčíme po vodě. A proto také – podobně jako svatý Petr – občas (anebo dokonce často) také začneme tonout. Tonout ve svých pochybnostech, nejasnostech a nejistotách. To asi také dobře známe a dovedeme si to představit. Příjemné to není a je to i nebezpečné, nese v sobě možnost utonutí, smrti v hlubinách.

Jediné, co je v té chvíli rozumné udělat, je to, co učinil svatý Petr: volat „Pane, zachraň mne“. Ne racionalizovat, proč je možné a moudré chodit po vodě, proč je dobré a rozumné křesťansky věřit a žít, ne se tedy upínat k rozumovému a argumentačnímu odůvodnění křesťanské víry, jinak tak krásnému a velkolepému, ale prostě především volat, modlit se a prosit „Pane, zachraň mne“. To především – ve světle dnešního evangelijního svědectví o zázraku záchrany po vodě kráčejícího tonoucího apoštola Petra – může otevřít naši duši, aby ji sám Pán zachytil a vzal zase na svou loďku. A pak zase nechal kráčet volně po vodě.

Milé sestry, milí bratří, ať už si z dnešního Božího slova vezmeme třeba povzbuzení, kolika mnohými způsoby k nám Hospodin Bůh může přicházet a promlouvat (první čtení), anebo Pavlův vzor, jak až veliká a kam až by měla jít dokonalá láska, až k ochotě vlastní spasení ztratit v prospěch druhého (druhé čtení), anebo krásnou alegorii naší víry jakožto kráčení po vodě a povzbuzení, co především činit, když začneme tonout v pochybnostech (evangelium), vezměme si k srdci aspoň něco… Vždyť od toho se Boží slovo čte.

Stránky:«1...2021222324252627