Milé sestry, milí bratří,

pokračujme v našich rozjímáních nad prvním čtením, dnes konkrétně nad další částí Janova úvodního vidění, jak nám je popsal ve čtvrté a páté kapitole svého Zjevení.

Jan ve vytržení vidí otevřenými dveřmi přímo do nebe, vidí pravici Boha sedícího na trůnu a v ní «svitek (biblion) popsaný uvnitř i zvenčí, zapečetěný sedmi pečetěmi». Přál by si, aby někdo směl pečeti rozlomit a nahlédnout do svitku, přečíst jej, sám by do něj možná také rád nahlédl, ale nikdo není hodný tento svitek otevřít. Jan proto pláče, ale od jednoho ze čtyřiadvaceti nebeských starců se dovídá, že «lev z Judova kmene», tedy «Beránek, ten zabitý», před kterým celé nebe i země padají na kolena, může rozlomit pečeti a svitek otevřít. On tak skutečně učiní, jak čteme v následujících kapitolách (ty ale liturgická četba přeskočí).

V centru dnešní pozornosti je tak onen svitek. Co jím může být? Možných výkladů se nabízí asi povícero: Svitkem, zvlášť částí popsanou zevnitř, může být Starý zákon, jehož je jedině Kristus-Beránek naplnitelem, on teprve ukazuje jeho pravý smysl. Může jít, zejména v případě části popsané zvenčí, i o knihu stvoření, kterou navzdory její viditelnosti všem je možné správě a do hloubky číst jen ve světle Kristově, ve světle Slova, skrze které vše je stvořeno a které zjevuje Boží Trojici, jejíž řád se odráží v celém kosmu. Může jít ale i o onu knihu života, do které mají být zapsána jména vyvolených, jen Kristu přísluší je znát a rozhodovat, kdo zapsán je a kdo je vyškrtnut. Ve svitku mohou být zapsána Boží tajemství ohledně budoucnosti světa, o podobném svitku čteme v židovské apokryfní apokalyptické Knize Henochově: «A tak jsem pozoroval nebeskou tabuli a četl všechno, co na ní bylo napsáno; všemu jsem porozuměl a přečetl jsem knihu všech skutků lidí i všech dětí těla, které budou na zemi po všechna pokolení světa».

Ať už je svitkem cokoli, jednotlivé výklady se navzájem nevylučují a všechny mohou být nějak správné, jedno je jasné: Jan ani nikdo na nebi – krom Beránka – do něj nemůže (zatím) nahlédnout. Jen Kristus bude moci tuto knihu otevřít, jen on může případně odhalit, co je jejím skutečným obsahem.

A to je velmi důležitý moment: Jsou prostě tajemství, do kterých člověk nahlédnout nemůže, která může znát jen Boží Syn a nanejvýš ten, komu je odhalí. To neplatí jen o skryté budoucnosti, o Božích plánech a úradcích, o teologických pravdách a neproniknutelných dogmatech, ale i docela obecně úplně o všem, co je, čemu Bůh dává bytí, vždyť svitkem je i kniha stvoření. Člověku prostě není dáno všechno vědět a všechno znát.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení – již od pondělka otevíráme poslední Novozákonní knihu, Apokalypsu – se dnes dostáváme k začátku její druhé, hlavní části. Po úvodu a sedmi listech sedmi maloasijským církevním obcím, kdy Jan reprodukoval, co slyšel od Pána (něco málo jsme z úvodních kapitol četli v minulých dvou dnech), čtvrtou kapitolou začínají vlastní Janova vidění, skutečné odkrývání věcí skrytých, tedy opravdové zjevení.

Slovy «měl jsem toto vidění» začíná Janův popis toho, co se stalo. Právě vidění je pro celou apokalyptiku charakteristické, vidění je tím, co ji liší od pouhého proroctví, které je především slyšením, zpravidla jasným a s zpravidla s jasným poselstvím (prorockou bychom tak mohli nazvat první část knihy Zjevení, zejména druhou a třetí kapitolu).

Protože se jedná o vidění odkrytých a bez jejich zjevení zcela neproniknutelných Božích tajemství, jedná se velmi často o vjemy nepopsatelné lidskými slovy. Co oči duše vidí, to lidská slova neumí dost dobře popsat. Proto je také Apokalypsa plná roztodivných a podivuhodných obrazů, které se často opravdu vymykají naší pozemské představivosti.

Na knize Zjevení se tak specifickým a jedinečným způsobem projevuje to, co platí pro četbu celého Písma svatého, inspirovaného, „vdechnutého“ Božího slova. Biblický text má v zásadě vždy dvojí smysl, na který při jeho četbě musíme pamatovat: Smysl historický neboli doslovný a smysl alegorický neboli obrazný (ten pak můžeme ještě jemněji rozlišit na morální, obrazný a k nebi vedoucí smysl). Například u takového evangelia je vnímání a rozlišení těchto smyslů celkem pochopitelné: Historický smysl čteme jako svědectví o událostech, které se za Ježíšova pozemského působení, od početí až po nanebevstoupení staly, duchovní, obrazný smysl je pak to, jak k nám ta která evangelijní událost promlouvá, čeho je v našem životě obrazem a znamením, jak je prototypem Kristova tajemného přicházení a jeho působení v našem životě.

U Apokalypsy je tak otázka po historickém smyslu opravdu velmi specifická, protože se nejedná o svědectví věcí minulých, nýbrž – i co do literárního druhu – o mystické vize především věcí budoucích. Historickým smyslem by pak bylo jejich dějinné uskutečnění. Tím narážíme na první a pro Janovo Zjevení jednu z nejzásadnějších otázek: Jak v tomto ohledu interpretovat obrazy Apokalypsy, jak jejich uskutečnění spatřovat v těch či oněch dějinných událostech, do jaké míry ten či onen obraz s nimi ztotožnit, co nám tím pádem kniha Zjevení chce říci, k čemu nás vybídnout.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

slavíme dnes jednu z nejpozoruhodnějších světic nejen celého křesťanského středověku, ale celých dějin křesťanství vůbec, svatou Alžbětu Uherskou (podle místa narození) či Duryňskou (podle místa, kde pak strávila většinu svého života), světici, o které asi platí, že jen málokterá by dokázala tak oslovovat i dnešního člověka jako ona, skoro by se chtělo říci, že v tomto ohledu je jakousi obdobou svatého Františka z Assisi či svaté Kláry. Zároveň ale slyšíme dnes hutné první čtení z Apokalypsy, a tak zkusme svou pozornost zaměřit nejprve opět na ně, abychom po jeho přečtení a zastavení se nad ním se ke svaté Alžbětě ještě vrátili.

Již od včerejška otevíráme poslední knihu Nového zákona, Zjevení svatého Jana, knihu odkrývající věci skryté (jak praví slovo apokalypsis), především skrytou Kristovu blízkost zvlášť v dobách různých pronásledování, katastrof, těžkostí a bolesti. Již ve včerejším rozjímání jsme se tak pokusili o jakýsi úvod do četby Apokalypsy, kdy jsme si připomněli okolnosti a dobu jejího vzniku – situaci začínajícího pronásledování křesťanů, což nám může pomoci trochu lépe snad porozumět jejím obrazům: Právě doba tísně je dobou, kdy i navzdory všem hrůzám a bezmoci můžeme mocnou blízkost Krista-Beránka intenzivně zakusit.

Zatím jsme ale teprve v první, úvodní části Apokalypsy a pokračujeme v četbě některých z oněch sedmi „listů“ představeným sedmi maloasijských křesťanských obcí. Dnes máme před sebou dva z nich, a to zrovna ty dva – do Sard a do Laodiceje, ve kterých chybí chvála dotyčného biskupa, ale je v nich jen laskavá výtka a varování. Smyslem toho je přimět adresáty a čtenáře listu k obrácení, k nápravě, aby i na nich, tedy na nás se mohlo uskutečnit zaslíbení nebe: «Kdo zvítězí, bude tedy oblečen do bílého; jeho jméno nevymažu z knihy života, ale budu se k němu znát před svým Otcem a jeho anděly… Kdo zvítězí, toho vezmu k sobě na svůj trůn, jak i já jsem zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůnu».

Biskupovi v Sardech, dříve bohatého obchodního města ve vnitrozemí, říká Kristus: «Znám tvé skutky; máš jméno, jako bys žil, ale jsi mrtvý». Nejen maloasijské město je tou dobou již v úpadku, ale především křesťanská obec, včetně jejího představeného. Možná lhostejnost, možná mravní úpadek, v každém případě se křesťanství stalo jen jakousi vnější kulisou, bez vnitřního nadšení, bez vnitřního života s Bohem dávajícího sílu překonat překážky a obstát i v těžkých a složitých chvílích.

K obrácení biskupovi a každému jemu podobnému má pomoci «nauka, kterou přijal a slyšel», a příklad těch několika, «kteří šaty neposkvrnili». Obsah evangelia a svědectví Kristu věrných, to je přeci obsahem onoho svědectví (řecky martyría), které je od počátku křesťanství vnímáno jako jeden z pramenů víry, jedna z přítomností Krista jakožto Slova: Ve vdechnutém a napsaném slově evangelia a v živém a žitém evangeliu ze strany věrných křesťanů, následovníků a následovnic Krista, jejichž jména nebudou vymazána z «knihy života».

Stále opakovaná četba evangelia jakož i hledění na tolikerá svědectví Kristových věrných jsou tedy tím, co má sílu detekovat duchovní smrt, duchovní živoření, tedy to, že jsme se třeba v lecčem i my již stali duchovním „živými mrtvolami“, a tak nám pomoci k obrácení, ke kterému jsme spolu s «andělem církevní obce v Sardech» zváni, zvlášť pokud se v něčem jemu a sardským křesťanům podobáme…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

zaměřme dnes svou pozornost především na první biblické čtení a pak krátce na postavu dnešní svaté, svaté Gertrudy Veliké.

V prvním čtení dnes otevíráme poslední knihu Nového zákona, knihu Zjevení podle Jana, tedy Apokalypsu. Protože nás její četba bude provázet, dá-li Bůh a dožijeme-li se toho, ještě po celé dva nadcházející týdny, dovolte nejprve několik slov, snad formou připomenutí známých věcí k této podivuhodné části Písma svatého.

Řecky se tato jediná prorocká kniha (a zároveň jedna z nejmladších knih) Nového zákona jmenuje Apokalypsis Ióannou. Řecké apokalypsis znamená doslova „odkrytí věcí skrytých“, české zjevení má velmi podobný význam. O jaká skrytá Boží tajemství by se mohlo jednat, respektive jak číst a interpretovat obrazy Apokalypsy, nám – i při vší složitosti, mnohoznačnosti a tajemnosti jejích obrazů – může možná aspoň nepatrně pomoci i letmé připomenutí okolností vzniku této knihy.

Janovo zjevní vzniká patrně až koncem 1. století, tedy za vlády císaře Domiciána, kdy se plně rozhořelo velké pronásledování křesťanů v římském impériu, to je z knihy velmi zřetelně znát. Její autor, který se představuje jako Jan, Boží putující prorok, který se pro Boží slovo a pro vyznání Ježíše dostal do vyhnanství na ostrov Patmos, byl už řadou starokřesťanských autorů ztotožňován s apoštolem Janem. Jím sice patrně není, protože se nikde o svém apoštolování nezmiňuje a ani nic takového nenaznačuje, autorem je patrně některý z jeho žáků, prostě píšící pod jménem Jan, ale to na autenticitě zjevení nic nemění.

Dějinná okolnost konce 1. století, začátku krutého pronásledování křesťanů je velmi důležitá, je možná i jedním z nejdůležitějších klíčů k četbě Apokalypsy, vidění věcí skrytých, odkrytých ve vytržení Janovi a skrze něj i nám: Zjevení Janovo je tak mystickým pohledem do nebe ve chvílích těžkých a bolestných, pohledem, který nijak nezastírá hrůzy, naopak je vidí a předpovídá jako výzvu k obrácení, pohledem, který ale mezi všemi hrůzami stále vidí Krista Beránka, který právě v těchto chvílích neopouští své věrné, naopak, přichází k nim, těší je a dává sílu a těm, kteří v jeho následování věrně vytrvají, připravuje slávu v nebi, Beránka, který na konci světa zase vítězně přijde a nastolí svou vládu.

To je obsahem hlavní, vpravdě apokalyptické části knihy, od čtvrté kapitoly. My dnes máme před sebou ale teprve samotný začátek Zjevení: Úvod a pak (po řadě přeskočených veršů) první ze sedmi listů «andělům» sedmi církevních obcí. Jde o sedm kratičkých „listů“ adresovaných (patrně) biskupům sedmi významných církevních obcí v Malé Asii: do Efezu, Smyrny, Pergamonu, Thyatir, Sard, Filadelfie a Laodiceje. Listy mají velmi podobnou strukturu: Tím, kdo Janovi diktuje tento list, je vždy Kristus. Nejprve je popsán stav té či oné křesťanské obce, chování toho či onoho představeného, pak následuje většinou povzbuzující pochvala (u dvou obcí ovšem chybí), po ní většinou nějaké «ale to mám proti tobě», nějaká výtka (ta ovšem chybí zase u jiných dvou obcí), poté povzbuzení či vybídnutí k obrácení, případně spolu s varováním, vše ústí do krásného obrazu nebe.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jak se nezadržitelně blíží konec liturgického roku, tak biblická čtení stále více zacilují naši pozornost na tajemství týkající se naší smrti, posledního soudu a konce světa.

V letošním liturgickém cyklu „A“ nedělních biblických čtení jsme celý rok otevírali především Matoušovo sepsání evangelia, které nám předává v pětadvacáté kapitole tři velká Kristova podobenství o posledním soudu. A právě ta o třech posledních nedělích liturgického roku čteme. Před týdnem jsme před sebou měli podobenství o deseti pannách, dnes o hřivnách a příští týden, dá-li Bůh a dožijme-li se příští neděle, uslyšíme o posledním soudu, o rozdělení na ty po levici a ty po pravici podle míry milosrdenství prokázaného Kristu přítomnému v hladových, pocestných, nemocných, žíznivých či ve vězení.

Všechna tato tři podobenství jsou velmi známá, přesto stojí za to nad jejich obsahem znovu a znovu rozjímat – ostatně proto se také znovu a znovu čtou. S nadějí, že aspoň někdy anebo nově nás Boží slovo zasáhne, což je ostatně smysl, proč Písmu svatému máme po celý život naslouchat, proč je máme opakovaně číst, i to, co známe již takřka nazpaměť.

Logika dnešního podobenství je celkem jasná: Pán, řekněme velkoobchodník, svěří třem svým služebníkům své jmění, aby s ním v době jeho nepřítomnosti disponovali, aniž by nějak specifikoval, jakým přesně způsobem. Svěřené jmění není rozhodně malé. Hřivna neboli talent byla starověká míra, původně váha zlata čítající asi 41 kg, pak také peněžitá míra odpovídající asi 6000 denárům, tedy výši mzdy za nějakých šest tisíc pracovních dnů námezdního dělníka, nádeníka. Tím pádem i jedna jediná svěřená hřivna byla velkým jměním. Ale prostě se stávalo, že majetek musel být na nějakou dobu svěřen do správy služebníků či dokonce otroků, kterým majitel věřil. Ten po svém návratu povolá své služebníky, aby složili účty ze svého hospodaření. Ti dva, kterým bylo svěřeno více hřiven, dokázali přinést užitek, vždy násobek svěřeného. Ten, kterému byla svěřena jen jedna, kterou ze strachu z pána raději ukryl v zemi, vrací pouze tu jednu svěřenou. Pán mu nakonec odejme i tu jednu jedinou svěřenou a dá ji tomu, kterému jich prve svěřil pět. «A tohoto služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.»

První otázku, kterou si při rozjímání nad podobenstvím o hřivnách patrně každý položí, je otázka, co všechno vlastně mohou být ony hřivny, podle jejichž využití či zakopání budeme při posledním soudu váženi a souzeni. Odpověď se téměř nabízí: Talenty či hřivny představují především naše schopnosti, dary a možnosti, které nám byly svěřeny. Tak slova „talent“ či „hřivna“ používáme přeci i v běžné mluvě.

To je samozřejmě pravda, odpovídá to i tajemné skutečnosti, že každému z nás jich byl svěřen jiný počet a jiný druh. Je proto naším životním úkolem, abychom se je nebáli využít, abychom je dali v prospěch Pána, který nám je svěřil, tedy v prospěch Boží, v prospěch dobra ve světě. To pochopitelně víme a také se to stále opakuje. Ale je vždy dobré si to znovu připomenout…

Stejně tak víme, že snad nejzákladnějším talentem či hřivnou, která je nám svěřena, je sám čas našeho pozemského života. Takováto interpretace hřivny navíc možná i lépe „sedí“ i do našeho podobenství: Hřivny jsou všechny stejné, čas, aspoň ten lineární, běží všem lidem stejně rychle. Jen každému je svěřena jiná jeho délka, jiný počet našich dnů. Jednomu pětkrát tolik, jinému dvakrát, dalšímu jen jednou. Časem je určen náš pozemský život, délka naší „služby“ na zemi. Od Boha jsme vyšli, k Bohu se po skončení svého pozemského putování vrátíme. Čas mezitím máme využít, ne ho ze strachu o jeho ztrátu jej ukrýt v zemi, případně navíc zabalit do šátku, anebo ho vyplýtvat na nesmyslech. Přičemž nebezpečí zakopání hřivny (a možná i její vyplýtvání) dle podobenství více asi hrozí těm, kteří nějak cítí, že čas jejich života je (již) krátký. Ten, který měl právě jen jednu hřivnu, ji zakopal.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes opět tři krátké poznámky, po jedné k oběma dnešním biblickým čtením a třetí k Panně Marii. Máme totiž sobotu a v sobotu, není-li nějaký jiný svátek, se může vždy slavit její liturgická památka.

Nejprve tedy k prvnímu čtení. Třetí list Janův, ze kterého bylo, je opět jedním z nejkratších spisů Nového zákona a Písma svatého vůbec. Původně jde o soukromý list jistému «milému Gájovi», křesťanovi z církevní obce, ve které je představeným jakýsi Diotrefés. Apoštol (anebo nějaký «starší» píšící pod Janovým jménem) v listu Gája chválí pro jeho pohostinnost, kterou poskytuje putujícím křesťanským misionářům, chodícím po vzoru apoštolů světem a hlásajícím evangelium. Pochvala za to a povzbuzení v pokračování je právě obsahem dnešního krátkého úryvku. «Je to přece naše povinnost, abychom se takových lidí ujímali», čteme, protože «tak budeme mít účast v jejich práci při hlásání pravdy».

První, k čemu i nás tak toto čtení vybízí, je tedy pohostinnost vůči těm, kteří pracují pro Boží království. List má na mysli – v souvislostech života prvotních křesťanských obcí – předně křesťanské kazatele, kteří «se vydali na cesty pro Ježíšovo jména a neberou nic od pohanů». Těm je pak třeba poskytnout pohostinnost, pokud ji potřebují.

Ale určitě můžeme apel dnešního úryvku rozšířit a zobecnit jej, a to na pohostinnost vůči mnohým dalším, kteří jinými způsoby žijí a hlásají evangelium, například když konají něco dobrého, když pracují a vynakládají své síly v prospěch druhých, když dobrovolně (anebo aspoň nad rámec svých pracovních povinností) pomáhají druhým. I tito potřebují, abychom jim nabídli svou pohostinnost, abychom se tak stali, jak praví řecký originál textu, «spolučiniteli» či «spolupracovníky pravdy» (řecky je to doslova synergoi té alétheíá a také sv. Jeroným ve Vulgátě překládá jako cooperatores veritatis). Dobro a pravda mají k sobě přeci velmi blízko a jsou vždy nějak Boží.

Co to znamená, o jakou pohostinnost se může ve všech těchto případech jednat? Většinou to možná nebude znamenat pohostinnost v tom nejpůvodnějším smyslu – dát najíst a napít a nabídnout střechu nad hlavou, byť i toho někdy může být a je samozřejmě potřeba. Mnohem častěji to může znamenat pohostinnost v širším smyslu: Jakoukoli snahu být nějak podporou těm, kteří se v duchu evangelia pro dobro druhých obětavě nasazují.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

první čtení i úryvek evangelijní, které slyšíme při dnešní bohoslužbě, jakož i příklad svaté Anežky České, jejíž památku dnes liturgicky slavíme, mohou promluvit – každý svým způsobem – velmi působivě do naší nynější tíživé situace. A tak zkusme nyní oběma biblickým lekcím i svaté Anežce věnovat trochu své pozornosti…

První čtení bylo z úplně nejkratšího novozákonního spisu (majícího pouhých třináct veršů textu), z druhého listu Janova. Tento kratičký list, a to bylo slyšet i z dnešního úryvku, se věnuje především dvěma zásadním tématům: Povzbuzuje čtenáře, aby žili ve skutečné lásce a podle Božích přikázání, a varuje před bludaři, «svůdci a antikristy», kteří popírají základní křesťanskou pravdu, že Kristus «přišel v těle». List je adresován «vyvolené paní». Jí může být jak nějaká konkrétní osoba, křesťanka, možná vlivná či zámožná, ale mnohem spíše je jí nějaká církevní obec, potažmo celá církev, která je takto Janem alegoricky oslovována. List je tak samozřejmě adresován i nám, především proto, že je součástí Božího slova, ale právě i proto, že se můžeme v oslovení «vyvolené paní», církve, jejímiž jsme «dětmi», také najít.

Láska a víra v Pána Ježíše jsou opravdu základními životními postoji, mohutnostmi našeho nitra, na kterých za všech okolností nejvíce záleží. Tím, že se Boží Syn stal člověkem, přijal lidskou přirozenost, svou poslušností Otci ji uschopnil k nápravě a zástupnou smrtí na kříži vykoupil z věčné smrti. Definitivně potvrdil, že láska je to jediné, co má opravdu smysl, ukázal, co je v tomto světě opravdu Boží a trvalé, a sám v sobě, vtělené Boží lásce, otevřel člověku pramen síly k ní.

Proto je tak důležité, že «Mesiáš přišel v těle», proto je tak důležité nenechat se nikým a ničím svést od této pravdy, že v Pánu Ježíši přišel na zem Bůh, a od toho, že láska je (proto) smyslem a naplněním všeho, že není nad přikázání «žijte v lásce». K nenechání se od toho svést chce své čtenáře povzbudit druhý list Janův, kéž by povzbudil dnes i nás…

Evangelijní úryvek k nám promlouvá formou určitého varování a výzvy k bdělosti vzhledem k příchodu Páně. Vztahuje se především na «den, kdy se zjeví Syn člověka», tedy na den jeho druhého příchodu na konci světa. V širším slova smyslu se vztahuje ale i na příchod Páně ve chvíli naší smrti či na jakýkoli jeho příchod k nám, zejména ve chvílích těžkých a kritických, jejichž vrcholem a vyústěním konec světa a konec lidského života právě jsou.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

svatý Josafat, rodným jménem Jan Kuncevič (1580 – 1623), je řeholníkem, biskupem, mučedníkem „Svaté unie“. Je mučedníkem snah o znovusjednocení křesťanského Východu s křesťanským Západem, respektive pravoslaví s katolicismem. Snah, které se na konci 16. století staly velmi živými v západní části pravoslavného světa, zejména v Litvě, na území dnešního Běloruska, v Zakarpatí, ve východních částech tehdejšího Rakouska-Uherska. S Římem se sjednotila některá původně pravoslavná území, sjednocení východní křesťané si ponechali svou byzantskou liturgii i východní disciplínu, a tak vznikla ta část katolické církve, kterou dnes známe především pod názvem řecko-katolická církev. Rozdělení mělo ale za sebou už bezmála šest staletí a bylo tolikrát zatíženo různými dějinnými křivdami, a tak ke sjednocování bohužel nedocházelo v poklidu, bez odporu zejména pravoslavných křesťanů, kteří sjednocení s Římem odmítali, někdy i odporu násilného. Toho se právě svatý Josafat stal obětí.

Jistěže téma snah o znovuobnovení jednoty církve, snah o sjednocení pravoslaví s katolicismem, o unii s Římem je nesmírně složité a dějinně velmi zatížené: Ze strany pravoslavných jsou uniaté totiž považováni za zrádce, naproti tomu ze strany katolicismu za ty, kteří učinili statečný a správný krok směrem ke ztracené jednotě církve (samozřejmě bohužel s tím, že v dějinách se v této otázce vždy navzájem prolínala svatá snažení s různými postranními mocenskými zájmy, což ovšem není případ svatých mučedníků Unie). V každém případě snaha o jednotu (nejen) východního a západního křesťanství je vždy krokem vyžadujícím usmíření, vzájemné odpouštění, krokem, který je někdy bolestný, který někdy vyžaduje i mučednictví.

A právě takovou životní cestou se vydal i dnešní světec svatý Josafat, původně mnich, nakonec arcibiskup v Polocku (v severním Bělorusku) a mučedník, velký horlitel nejen pro Krista, ale právě i pro jednotu církve, pro „Svatou unii“, nazývaný svými současníky „Uchvatitel duší“. Světec-mučedník, který by měl být symbolem a především výzvou ke smíření a vzájemnému odpuštění. Proto se jeho památka slaví jako závazná i v latinské církvi, proto ji slavíme i my.

Jeho postava navíc krásně koresponduje s dnešním Božím slovem. O odpuštění bylo totiž i dnešní první čtení. Bylo z krátkého listu svatého Pavla Filemonovi, z listu adresovaného zámožnému křesťanovi tohoto jména z Kolos. Apoštol svým listem u něj oroduje za jistého Onezima, uprchnuvšího Filemonova otroka, který mu způsobil nějakou škodu, patrně ho i okradl. Díky Pavlovu misijnímu působení se Onezimos stal křesťanem, Pavel si ho chce dokonce ponechat u sebe jako svého spolupracovníka, nejprve ho ale posílá zpět a prosí jeho bývalého pána, aby mu z křesťanské lásky odpustil.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

svatý Martin z Tours patří bezpochyby mezi nejznámější a nejoblíbenější světce vůbec. A i když jeho životopis tak aspoň v hrubých rysech většina z nás zná, přesto stojí za to si jej pro jeho podmanivost stále znovu a znovu připomínat. A kdy jindy tak učinit než právě dnes, v den památky svatého Martina. Ostatně životopis světce je právě to, co má být v den jeho svátku připomínáno, přímo čteno, co prostě má být legenda (doslovně: „věci, které mají být čteny“). Martinův nejstarší životopis navíc máme z pera již jednoho jeho současníka, biskupa Sulpicia Severa z Akvitánie.

Víme tedy, že se svatým Martinem se dostáváme do 4. století. Narodil se v římské provinci Panonia (dnešní Maďarsko) v městě Sabaria (dnešní Szombathely), někdy roku 316 nebo 317, krátce po vydání Ediktu milánského ukončujícího pronásledování křesťanů. Rodina se brzy přesunula do Pavie (v severní Itálii) a jelikož Martinův otec byl vysokým římským důstojníkem, do armády ho ve svých patnácti letech musel následovat i jeho syn. Již jako mladík se v Pavii setkal s křesťanstvím, zejména ho prý oslovila vyprávění o křesťanských asketech a poustevnících, uvěřil v Krista a chtěl být pokřtěn. K tomu ale došlo až o velikonocích roku 339, poté, co již byl jako důstojník několik let v provincii Galia (dnešní Francie), konkrétně v Amiens. I po křtu musel zůstat ještě nějakou dobu v armádě a až po skončení vojenské služby se odebral do Poitiers, aby prohloubil své teologické znalosti u tamějšího biskupa, velkého teologa sv. Hilaria z Poitiers. Martin toužil především po poustevnickém životě, posléze s Hilariovou podporou založil mnišskou komunitu v Ligugé nedaleko Poitiers a stal se následně také knězem. Již tehdy se svými následovníky pastoračně působil po okolních vesnicích, a tak není divu, že byl – i navzdory tomu, že chtěl zůstat v klášteře – roku 371 vybrán za biskupa v nedalekém Tours. I jako biskup si však zachoval asketický a skromný způsob života. Konal misijní cesty po své venkovské diecézi, organizoval farní správu, zakládal kláštery, snažil se odstranit pohanské zvyky. Zemřel 8. listopadu 397 v Candes, na jedné ze svých misijních cest, pohřeb se konal 11. listopadu v Tours, tam byl také pochován.

Asi nejvíce známou příhodou z Martinova života, jak ji popisují jeho životopisy a jak je také Martin nejčastěji zobrazován, je ale bezpochyby ona událost, která se odehrála ještě před jeho křtem, během jeho vojenské služby u císařské gardy v Amiens.

Každý z nás by asi tuto veleznámou příhodu dokázal převyprávět: Jednoho chladného zimního večera, když se Martin vracel na koni zpět do města, snad z obhlídky hradeb, byl u brány požádán nějakým žebrákem o almužnu. Protože neměl u sebe peníze a chtěl žebrákovi aspoň nějak pomoci, rozsekl mečem svůj vojenský plášť vedví a polovinu dal promrzlému chudákovi, aby se aspoň zahřál. V noci nato se Martinovi ve snu zjevil sám Kristus, oblečený do jeho pláště, se slovy: „Tímto pláštěm mne oděl Martin, teprve katechumen“.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme dnes liturgickou památku svatého Lva Velikého, velkého papeže a církevního učitele 5. století, jednoho z mála západních starokřesťanských teologů, který výrazně zasáhl do celocírkevních teologických sporů své doby, tedy nejen na křesťanském Západě ale i Východě. Byla to jeho geniální teologická syntéza napsaná formou listu konstantinopolskému patriarchovi Flaviánovi (slavný Tomus Leonis nebo také Epistola ad Flavianum), která velmi inspirovala a ovlivnila formulaci víry v Kristovy dvě přirozenosti, pravé Božství a pravé lidství spojené v jedné jediné osobě, formulaci slavnostně přijatou jako pravdu víry na Chalcedonském koncilu roku 451.

Přesto dnes zaměřme svou pozornost opět na biblická čtení. Tentokrát snad ani ne tak na čtení první – dnes je z Pavlova listu Titovi, jedné z takzvaných pastorálních epištol, protože dnešní úryvek je ve svých formulacích natolik jasný a konkrétní, že k němu není asi mnoho co dodávat. Zaměřme se tedy na evangelium, především na jednu jedinou jeho větu.

Slyšíme Ježíšův příměr o služebníkovi svého pána, který i když udělá všechno, co mu je přikázáno a co od něj jeho pán očekává, splní jen svou povinnost, a proto si nemůže nárokovat žádné zvláštní děkování, žádnou zvláštní odměnu. Je to příměr, který zejména antickému člověku musel být velmi dobře a snadno pochopitelný.

Na jeho pozadí Pán Ježíš vybízí své posluchače, své učedníky a tedy i všechny nás: «Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: Jsme jenom služebníci». Tak slyšíme v liturgickém překladu, ale řečtina, originální kanonický jazyk Nového zákona, je ve své formulaci ještě výraznější: «řekněte: služebníci neužiteční jsme (legete hoti douloi achreioi esmen)». Stejně tak překládá i svatý Jeroným ve své Vulgátě, klasickém latinském překladu Písma, který byl na křesťanském Západě užíván po celá staletí: dicite servi inutiles sumus.

Jelikož jde o slova velmi silná a navíc velmi známá a tolikrát různě citovaná, zastavme se právě nad nimi, nechme se jimi oslovit, zasáhnout v srdci jako «mečem Božího slova», jímž skutečně jsou, rozjímejme o tom, co (pro nás) mohou znamenat.

Read More »