Milé sestry, milí bratří,

svatý Josafat, rodným jménem Jan Kuncevič (1580 – 1623), je řeholníkem, biskupem, mučedníkem „Svaté unie“. Je mučedníkem snah o znovusjednocení křesťanského Východu s křesťanským Západem, respektive pravoslaví s katolicismem. Snah, které se na konci 16. století staly velmi živými v západní části pravoslavného světa, zejména v Litvě, na území dnešního Běloruska, v Zakarpatí, ve východních částech tehdejšího Rakouska-Uherska. S Římem se sjednotila některá původně pravoslavná území, sjednocení východní křesťané si ponechali svou byzantskou liturgii i východní disciplínu, a tak vznikla ta část katolické církve, kterou dnes známe především pod názvem řecko-katolická církev. Rozdělení mělo ale za sebou už bezmála šest staletí a bylo tolikrát zatíženo různými dějinnými křivdami, a tak ke sjednocování bohužel nedocházelo v poklidu, bez odporu zejména pravoslavných křesťanů, kteří sjednocení s Římem odmítali, někdy i odporu násilného. Toho se právě svatý Josafat stal obětí.

Jistěže téma snah o znovuobnovení jednoty církve, snah o sjednocení pravoslaví s katolicismem, o unii s Římem je nesmírně složité a dějinně velmi zatížené: Ze strany pravoslavných jsou uniaté totiž považováni za zrádce, naproti tomu ze strany katolicismu za ty, kteří učinili statečný a správný krok směrem ke ztracené jednotě církve (samozřejmě bohužel s tím, že v dějinách se v této otázce vždy navzájem prolínala svatá snažení s různými postranními mocenskými zájmy, což ovšem není případ svatých mučedníků Unie). V každém případě snaha o jednotu (nejen) východního a západního křesťanství je vždy krokem vyžadujícím usmíření, vzájemné odpouštění, krokem, který je někdy bolestný, který někdy vyžaduje i mučednictví.

A právě takovou životní cestou se vydal i dnešní světec svatý Josafat, původně mnich, nakonec arcibiskup v Polocku (v severním Bělorusku) a mučedník, velký horlitel nejen pro Krista, ale právě i pro jednotu církve, pro „Svatou unii“, nazývaný svými současníky „Uchvatitel duší“. Světec-mučedník, který by měl být symbolem a především výzvou ke smíření a vzájemnému odpuštění. Proto se jeho památka slaví jako závazná i v latinské církvi, proto ji slavíme i my.

Jeho postava navíc krásně koresponduje s dnešním Božím slovem. O odpuštění bylo totiž i dnešní první čtení. Bylo z krátkého listu svatého Pavla Filemonovi, z listu adresovaného zámožnému křesťanovi tohoto jména z Kolos. Apoštol svým listem u něj oroduje za jistého Onezima, uprchnuvšího Filemonova otroka, který mu způsobil nějakou škodu, patrně ho i okradl. Díky Pavlovu misijnímu působení se Onezimos stal křesťanem, Pavel si ho chce dokonce ponechat u sebe jako svého spolupracovníka, nejprve ho ale posílá zpět a prosí jeho bývalého pána, aby mu z křesťanské lásky odpustil.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

svatý Martin z Tours patří bezpochyby mezi nejznámější a nejoblíbenější světce vůbec. A i když jeho životopis tak aspoň v hrubých rysech většina z nás zná, přesto stojí za to si jej pro jeho podmanivost stále znovu a znovu připomínat. A kdy jindy tak učinit než právě dnes, v den památky svatého Martina. Ostatně životopis světce je právě to, co má být v den jeho svátku připomínáno, přímo čteno, co prostě má být legenda (doslovně: „věci, které mají být čteny“). Martinův nejstarší životopis navíc máme z pera již jednoho jeho současníka, biskupa Sulpicia Severa z Akvitánie.

Víme tedy, že se svatým Martinem se dostáváme do 4. století. Narodil se v římské provinci Panonia (dnešní Maďarsko) v městě Sabaria (dnešní Szombathely), někdy roku 316 nebo 317, krátce po vydání Ediktu milánského ukončujícího pronásledování křesťanů. Rodina se brzy přesunula do Pavie (v severní Itálii) a jelikož Martinův otec byl vysokým římským důstojníkem, do armády ho ve svých patnácti letech musel následovat i jeho syn. Již jako mladík se v Pavii setkal s křesťanstvím, zejména ho prý oslovila vyprávění o křesťanských asketech a poustevnících, uvěřil v Krista a chtěl být pokřtěn. K tomu ale došlo až o velikonocích roku 339, poté, co již byl jako důstojník několik let v provincii Galia (dnešní Francie), konkrétně v Amiens. I po křtu musel zůstat ještě nějakou dobu v armádě a až po skončení vojenské služby se odebral do Poitiers, aby prohloubil své teologické znalosti u tamějšího biskupa, velkého teologa sv. Hilaria z Poitiers. Martin toužil především po poustevnickém životě, posléze s Hilariovou podporou založil mnišskou komunitu v Ligugé nedaleko Poitiers a stal se následně také knězem. Již tehdy se svými následovníky pastoračně působil po okolních vesnicích, a tak není divu, že byl – i navzdory tomu, že chtěl zůstat v klášteře – roku 371 vybrán za biskupa v nedalekém Tours. I jako biskup si však zachoval asketický a skromný způsob života. Konal misijní cesty po své venkovské diecézi, organizoval farní správu, zakládal kláštery, snažil se odstranit pohanské zvyky. Zemřel 8. listopadu 397 v Candes, na jedné ze svých misijních cest, pohřeb se konal 11. listopadu v Tours, tam byl také pochován.

Asi nejvíce známou příhodou z Martinova života, jak ji popisují jeho životopisy a jak je také Martin nejčastěji zobrazován, je ale bezpochyby ona událost, která se odehrála ještě před jeho křtem, během jeho vojenské služby u císařské gardy v Amiens.

Každý z nás by asi tuto veleznámou příhodu dokázal převyprávět: Jednoho chladného zimního večera, když se Martin vracel na koni zpět do města, snad z obhlídky hradeb, byl u brány požádán nějakým žebrákem o almužnu. Protože neměl u sebe peníze a chtěl žebrákovi aspoň nějak pomoci, rozsekl mečem svůj vojenský plášť vedví a polovinu dal promrzlému chudákovi, aby se aspoň zahřál. V noci nato se Martinovi ve snu zjevil sám Kristus, oblečený do jeho pláště, se slovy: „Tímto pláštěm mne oděl Martin, teprve katechumen“.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme dnes liturgickou památku svatého Lva Velikého, velkého papeže a církevního učitele 5. století, jednoho z mála západních starokřesťanských teologů, který výrazně zasáhl do celocírkevních teologických sporů své doby, tedy nejen na křesťanském Západě ale i Východě. Byla to jeho geniální teologická syntéza napsaná formou listu konstantinopolskému patriarchovi Flaviánovi (slavný Tomus Leonis nebo také Epistola ad Flavianum), která velmi inspirovala a ovlivnila formulaci víry v Kristovy dvě přirozenosti, pravé Božství a pravé lidství spojené v jedné jediné osobě, formulaci slavnostně přijatou jako pravdu víry na Chalcedonském koncilu roku 451.

Přesto dnes zaměřme svou pozornost opět na biblická čtení. Tentokrát snad ani ne tak na čtení první – dnes je z Pavlova listu Titovi, jedné z takzvaných pastorálních epištol, protože dnešní úryvek je ve svých formulacích natolik jasný a konkrétní, že k němu není asi mnoho co dodávat. Zaměřme se tedy na evangelium, především na jednu jedinou jeho větu.

Slyšíme Ježíšův příměr o služebníkovi svého pána, který i když udělá všechno, co mu je přikázáno a co od něj jeho pán očekává, splní jen svou povinnost, a proto si nemůže nárokovat žádné zvláštní děkování, žádnou zvláštní odměnu. Je to příměr, který zejména antickému člověku musel být velmi dobře a snadno pochopitelný.

Na jeho pozadí Pán Ježíš vybízí své posluchače, své učedníky a tedy i všechny nás: «Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: Jsme jenom služebníci». Tak slyšíme v liturgickém překladu, ale řečtina, originální kanonický jazyk Nového zákona, je ve své formulaci ještě výraznější: «řekněte: služebníci neužiteční jsme (legete hoti douloi achreioi esmen)». Stejně tak překládá i svatý Jeroným ve své Vulgátě, klasickém latinském překladu Písma, který byl na křesťanském Západě užíván po celá staletí: dicite servi inutiles sumus.

Jelikož jde o slova velmi silná a navíc velmi známá a tolikrát různě citovaná, zastavme se právě nad nimi, nechme se jimi oslovit, zasáhnout v srdci jako «mečem Božího slova», jímž skutečně jsou, rozjímejme o tom, co (pro nás) mohou znamenat.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

na dnešní den připadá svátek Posvěcení lateránské baziliky, svátek slavící posvěcení římské baziliky Nejsvětějšího Vykupitele a svatých Janů (myšleno Křtitele a Evangelisty), chrámu, který nese titul Mater et caput omnium ecclesiarum Urbis ac Orbis („Matka a hlava všech kostelů Města a světa“). Je to proto, že právě lateránská bazilika je stále hlavní papežskou katedrálou, při které od dob císaře Kosntatntina až do pozdního středověku, tedy od 4. do 14. století, měli papežové skutečně své sídlo. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že samozřejmě reálně nejvýznamnějším kostelem je bazilika svatopetrská, protože je to především hrob svatého Petra, který papežství i celému Římu dává jeho církevní i teologický význam.

Svátek, slavený v celé církvi na dnešní den 9. listopadu již někdy od 12. století, připomíná tedy radost z posvěcení původní baziliky z první poloviny 4. století. K této radosti se má dnešním svátkem liturgicky připojit celá katolická církev, všichni křesťané hlásící se ke společenství s římským biskupem na celém světě. Svátek nám však připomíná ještě mnohem víc…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jak se blíží konec liturgického roku a začátek toho dalšího – za dva týdny máme již slavnost Krista Krále a týden poté první neděli adventní, tak biblická čtení při mších svatých pomalu ale jistě začínají zacilovat naši duchovní pozornost, tedy naši mysl a kéž by i srdce na témata vpravdě eschatologická, respektive apokalyptická. Na taková, která odhalují tajemství (to je pravý význam slova apokalypsis, „odhalení věcí skrytých“) týkající se posledních věcí (to je zase významem slova eschata, „poslední věci“), konce světa, Kristova druhého příchodu a posledního soudu. A také tajemství vztahující se na konec našeho vlastního života, na naši smrt, tedy na chvíli, až se naše duše oddělí od těla a přijde před Boží soukromý soud. Letos je tato eschatologická apokalyptika biblických čtení umocněna ještě navíc časem končícího „dušičkového týdne“, časem modliteb za zemřelé a návštěv hřbitovů. A především skutečností, že se spolu s celým světem nacházíme v opravdu těžké době nynější pandemie se všemi jejími nebezpečími, omezeními a těžkostmi, se smrtí a bolestí, které také přináší.

Ve druhém čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům máme před sebou naštěstí velmi útěšná slova. Hovořila o údělu těch Kristových přátel, kteří již prošli smrtí: Nemusíme pro ně truchlit jako ti, kteří nemají naději, protože zemřelí, kteří umírají v Pánu, zůstávají s ním spojeni na věčnosti a v blaženosti očekávají konečné dovzkříšení těla, ke kterému dojde při Kristově druhém příchodu na konci světa. Pak úryvek pokračoval pasáží o těch, kteří se ho dočkají zde na zemi, nicméně s tím, že v konečném údělu Kristových věrných pak nebude rozdíl. A my se snad můžeme odvážit doufat, že podobně Pavlova útěšná slova platí i o těch spravedlivých, kteří Krista, Boha nějak milovali, aniž ho znali, aniž ho třeba mohli poznat.

V evangelijním úryvku zaznělo jedno ze tří velkých a krásných podobenství z pětadvacáté kapitoly Matoušova sepsání, jedno ze tří podobenství o konci života a světa, o posledním soudu. Konkrétně jsme dnes slyšeli první z nich: o deseti pannách, o pěti prozíravých a pěti pošetilých.

Toto evangelijní podobenství bylo předznamenáno překrásným úryvkem z deuterokanonické starozákonní knihy Moudrosti (deuterokanonické znamená doslova „druhokánonové“ neboli „druhoseznamové“. tedy jedné z těch několika biblických knih, kterou za součást Starého zákona považovaly především židovské komunity žijící mimo Palestinu): Zůstat bdělým, čekat pokorně na příchod Pána a především snažit se nasbírat olej Boží milosti, lásky a dobrých skutků do zásoby, a to i pro případ pozdějšího usnutí, v tom spočívá pravá moudrost, ta Boží, převyšující chytráctví světa. Možná tak nějak můžeme souvislost mezi těmito dvěma čtením číst.

Jak si tuto pravou moudrost nějak konkrétně představit, o tom je nejen dnešní první čtení, ale vlastně celá kniha Moudrosti. Jak víme, je to jedna z nemladších, ne-li úplně nejmladší starozákonní kniha, a proto reflektuje (a samozřejmě především pak živí a ještě více prohlubuje) již velmi zralou starozákonní víru.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnes naposledy v rámci biblického čtení na pokračování otevíráme list svatého Pavla Filipanům (v příštím týdnu se ve všedních dnech bude číst z Pavlových pastorálních epištol), a tak by možná bylo namístě dokončit pokusy o rozjímání nad jeho jednotlivými úryvky. Ale vzhledem k tomu, že jsme se shodou okolností právě nad dnešním úryvkem snažili podrobněji rozjímat před několika týdny, kdy se četl na 28. neděli v mezidobí (konkrétně to bylo 11. října, což byla poslední neděle, kdy mohly být veřejné bohoslužby aspoň pro 100 osob), zaměřme dnes svou pozornost na úryvek evangelijní. Kdo by si chtěl případně přečíst příslušné rozjímání nad úryvkem z listu Filipským, je možné je dohledat v archivu našeho webu.

V Lukášově podání máme dnes před sebou několik vět Pána Ježíše: Nejprve o věrnosti při správě «nespravedlivého mamonu», tedy při správě pozemských hmotných statků, a to i v maličkostech. Na to navazují slova o nemožnosti sloužit dvěma pánům, zejména když tím druhým pánem je právě mamon: «Nemůžete sloužit Bohu i mamonu». Pak vše končí ostrým slovem proti posmívajícím se farizeům, odhalujícím «ohavnost» v jejich jednání.

První, co může zaujmout, je otázka, proč je vlastně veškerý hmotný majetek nazván «nespravedlivým». Je to nejspíš proto, že pozemské statky nejsou od samého začátku soukromého vlastnictví spravedlivě rozděleny, lidé tak nemají stejný přístup k hmotnému zabezpečení, navíc s nestejnou mírou píle a pracovitosti se o hmotný majetek starají. Proto veškerý pozemský majetek nese v sobě vždy určitý díl nespravedlnosti, vždy je nějak «nespravedlivým mamonem», o tom dobře věděl už starozákonní člověk.

Jistěže «mamonem», který se stane pánem člověka a kterému člověk začne sloužit, může být v posledku jakékoli bohatství, jakýkoli možný majetek, nejen ten hmotný ale i ten nehmotný. Tak ostatně majetku rozumí i právní mluva. Přesto zvláštní důraz v Ježíšově slově leží jednoznačně na majetku hmotném, hmatatelném, zpravidla vyčíslitelném také v penězích. Ostatně právě tento druh majetku a bohatství vystihuje původně aramejské slovo mamón, v evangeliu použité v pořečtěné formě.

Není tedy možné – říká Pán Ježíš – současně sloužit Bohu a hmotnému majetku a bohatství, není možné si oba zvolit za své pány, není možné oběma dát své srdce.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

na dnešním úryvku z listu Filipanům mohou poněkud udivit či aspoň uvést do rozpaků hned úvodní Pavlova slova: «Jednejte všichni tak, jak jednám já, a dívejte se na ty, kdo žijí podle mého příkladu». Není to troufalost něco takového napsat, dávat se takto za příklad, není v tom obrovská pýcha?

Asi by tomu tak bylo, kdyby autorem těchto slov nebyl svatý Pavel a kdyby nebyla součástí Božího slova. Jako takové je přeci Bohem inspirované („vdechnuté“) a Bůh by těžko někomu vdechoval do mysli a srdce nepokoru anebo ho vedl k troufalým slovům. Asi těžko by se něco takového stalo součástí Nového zákona. Proto se musíme pokusit hledat jiné vysvětlení…

Apoštol totiž nejspíše nemluví o svých ctnostech, které by dával za příklad. Ty jako svatý bezpochyby měl, ale rozhodně se s nimi nechtěl chlubit. Vždyť na jiných místech svých listů vícekrát píše, že se nechce chlubit ničím jiným než svými slabostmi, že sám se považuje dokonce za posledního z apoštolů, nedochůdče, že nechce sám sebou nikdy zastínit Krista a že jen Boží milostí je tím, kým je, a že právě kvůli jeho (opakovaně přiznávané) slabosti se může projevit Boží síla.

Svým dáváním se za příklad tedy musí mít na mysli něco jiného, ne sebe samého. Nejspíše to, jak ke Kristu přilnul po svém podivuhodném obrácení, jak ho Pán Ježíš natolik uchvátil, že na něj pak upnul veškerou svou naději, jak jemu zasvětil celý svůj následný život, jak vztah k Pánu Ježíšovi se stal jeho životem. I to přeci zmiňuje vícekrát ve svých listech.

V tomto smyslu pak apoštolova výzva «jednejte všichni tak, jak jednám já» není svědectvím o něm samotném, ale o Boží dobrotě, o Pánu Ježíš. Pavel poukazem na svou vlastní zkušenost, na svůj vlastní příklad jen zve čtenáře svého listu, aby se k Boží dobrotě také utekli, aby se nechali Kristem uchvátit a v přátelství s ním našli nejdůležitější vztah svého života. Aby v tomto smyslu učinili to, co učinil on.

Vyzývat k něčemu takovému pak není vůbec nic troufalého, vůbec nic pyšného, naopak. Vždyť jde jen o zopakování Boží Kristovy výzvy a o svědectví, že ji lze následovat, že lze Krista následovat.

V následujících řádcích nás pak svatý Pavel ujišťuje o věčnosti: «My však máme svou vlast v nebi… on (Kristus) přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené». I to by se někomu mohlo zdát celkem troufalým vyjádřením, kdyby ovšem nebylo řečeno v podobném duchu jako předešlá výzva. Ani tato Pavlova slova bychom totiž neměli číst jako nějaké sebejisté tvrzení, že se do věčnosti s jistotou dostane či dostaneme. Ale opět jako vyznání Boží dobroty, že věčnost je, že je nám nabídnuta, že díky Pánu Ježíšovi a jeho milosti máme naději. Apoštol jen vyznává, co díky svému následování Krista mohl poznat, co mu bylo dáno poznat, o čem se mohl již zde na zemi přesvědčit: Že věčnost je a že i slabí lidé mají naději na její dosažení, právě pro Boží dobrotu a milosrdenství, pro Kristův kříž.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme před sebou další úryvek z listu Filipanům. Úryvek, ve kterém se charakteristika Pavlových listů, že se jeho osobní vyznání v různých podobách a s různými akcenty prolíná s velkými teologickými a morálně teologickými tématy, projevuje obzvlášť výrazně.

Apoštol na vlastním příkladu ukazuje, jak «vnější věci» ve srovnání «s oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše» jsou ve skutečnosti jen «škodou» (anebo «ztrátou», jak zní jiný možný překlad řeckého zémia). K podobnému postoji vybízí i adresáty listu.

Přičemž těmi «vnějšími věcmi» nemyslí svatý Pavel nic menšího než příslušnost k vyvolenému židovskému národu, navíc z Benjaminova kmene, obřízku osmého dne a  zejména dodržování mojžíšského Zákona ve farizejském duchu. Nezapomeňme, že farizeové jakožto stoupenci lidového obrodného hnutí byli těmi, kteří se snažili skutečně velmi poctivě dodržovat Zákon v duchu rabínských předpisů. Jejich silně negativní obraz v Novém zákoně nechce zpochybnit tuto jejich poctivost, ale chce ukázat na jejich skutečnou tragédii, která je navzdory jejich dobře míněným snahám potkala. Spočívala v přesvědčení právě o jakési „samospasitelnosti“ vlastní poctivosti, v přílišném ulpění na některých nepodstatných vnějších věcech. To pak mohlo být skutečně na škodu a také bylo, vždyť většina farizeů se s Pánem Ježíšem ve svém životě tragicky minula, nepřijala ho jako Božího Mesiáše.

Jak tedy rozumět Pavlově výzvě? Jistě nejprve v kontextu novozákonního vykrystalizování křesťanství jakožto «smlouvy nové a věčné», kdy rituální část Tóry je překonána a mravní část naplněna svým smyslem: láskou, kterou nabízí Kristova milost. V kontextu, kdy farizejství již nestačí, ba může být na škodu. Ke spáse již totiž není nutné dodržovat rituální předpisy Starého zákona a spása se nedá nárokovat ani za pouhé dodržování mravních předpisů. Především je třeba přilnout ke Kristu, nechat se jím ospravedlnit a spasit, což je mnohem cennější a lepší než dříve dobrá starozákonní snaha dojít očištění. Tak tomu měli porozumět Filipané, zejména pokud se někdo z nich dostal do vlivu judaizujících kazatelů, tak tomu máme rozumět i my.

Ale můžeme se pokusit dnešní Pavlovo slovo pochopit a vyložit i obecněji, můžeme zkusit zobecnit a tím rozšířit pojem «vnějších věcí», co všechno si pod nimi můžeme přestavit. V každém případě pod ně můžeme zahrnout všechny věci skutečně vnější, jakými jsou například vzhled, bohatství, postavení, pověst u druhých a podobně, tedy ty věci, které opravdu sotva ulpí na povrchu. To je celkem jasné.

Jestliže však mezi «vnější věci» zahrnul Pavel i obřízku, příslušnost k židovskému národu a snahu o dodržování (rituálních) předpisů mojžíšského Zákona, což jsou bezpochyby i nějak věci vnitřní, pak mezi ně musíme podobné věci, které již nějak patří k našem nitru, ale ještě jím nejsou, ještě nejsou tím nejvnitřnějším a tedy nejpodstatnějším, zahrnout i my. Třeba naše dovednosti a schopnosti. Na tom všem si totiž můžeme zakládat a často také zakládáme, dokonce se někdy pro ně můžeme považovat i za nějak nadřazenější druhým, pokud některou z těchto «vnějších věcí» máme třeba i v nějaké větší míře než někdo jiný.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v dnešním prvním čtení se opět výrazně projevuje to, co je charakteristické snad pro všechny Pavlovy listy, zvlášť pro list Filipanům, z něhož nyní čteme. Je to stálé prolínání základního křesťanského vyznání víry v Pána Ježíše, nauky o Boží milosti, mravního apelu, povzbuzení a Pavlových osobních vyznání.

Nauka o milosti je jedním z ústředních témat Pavlových listu i celé jeho teologie. Ne nadarmo bývá Pavel nazýván Apostolus gratiae („Apoštol milosti“). Jeho tak jasné přesvědčení o primátu milosti – v posledku všechno je dílem Boží milosti vyvěrající z Kristova kříže – pochází především z Boží inspirace (Pavlovy listy jsou součástí Božího slova), ale bezpochyby k tomu přispěla i apoštolova vlastní zkušenost s Kristovou milostí, začínající podivuhodným setkáním s Kristem na cestě do Damašku, které pak proměnilo úplně celý jeho život. Milost natolik provázela celé Pavlovo apoštolské působení, že mohl vyznat «jen milostí Boží jsme to, co jsem».

V různých souvislostech a s různými akcenty se tak primát milosti prolíná všemi Pavlovými listy. Dnešní úryvek je v tomto ohledu ovšem obzvlášť výrazný: «Jako jste vždycky projevovali poslušnost, tak i teď pracujte s úzkostlivou bázní na tom, abyste došli spásy… Vždyť i to, ž chcete, i to, že pak jednáte, působí přece ve váš Bůh…» je překrásnou formulací toho, co bychom mohli nazvat „křesťanská představa lidské spolupráce s Boží milostí“, tedy toho, o čem by celý náš křesťanský život měl vlastně být.

Boží milost předchází všechno naše dobré činění, provází je a vede k završení («vždyť i to, ž chcete, i to, že pak jednáte, působí přece ve váš Bůh»), ale na člověku je, aby – pohnut a posílen touto Boží milostí – s ní spolupracoval, aby se také snažil («pracujte s úzkostlivou bázní na tom, abyste došli spásy»). Boží milost se projevuje především jako Boží síla, onen impuls k dobru a síla je vykonat. Ne nadarmo svatý Augustin, nazývaný tak také Doctor gratiae („Učitel milosti“), který ve své teologii milosti byl ovlivněn velmi silně právě svatým Pavlem, popisuje zkušenost milosti především jako zkušenost Boží pomoci, milost jako adiutorium Dei („pomoc Boží“).

A právě tak nějak si můžeme působení Boží milosti samozřejmě představit i my: Jako impuls k vykonání dobra, k následování Pána Ježíše, k poslušnosti jeho slovu, jako sílu toto dobro pak vykonat, případně se postavit opačnému zlu. Jako impuls Boží, který se musíme snažit zachytit, jako Boží sílu, kterou se máme nechat vést. V tom spočívá naše spolupráce, kdy dochází ke kýžené synergía, „spolupůsobení“ Boha a nás.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

po nedělní slavnosti Všech svatých a včerejší Vzpomínce na všechny věrné zemřelé se dnes opět vracíme ke všednodenní biblické četbě na pokračování. Zároveň slavíme památku svatého Martina de Porres, dominikánského řeholníka, jehož život můžeme klidně číst jako pozoruhodné naplnění výzvy z dnešního prvního čtení.

V úryvku z listu Flipanům máme před sebou jeden z nejkrásnějších novozákonních hymnů o Pánu Ježíšovi. Christologické hymny, kterých v Novém zákoně – zvlášť v listech svatého Pavla, ale třeba i v Apokalypse – máme povícero, jsou krásným příkladem vyznání víry v Krista formou oslavné písně, formou chvalozpěvu. Často byly užívány v nejranější křesťanské liturgii, modlili se je již první křesťané (a v tomto ohledu je celkem jedno, zda je například svatý Pavel již z liturgie převzal a vložil do svých listů, anebo tomu bylo naopak).

Ten dnešní hymnus je jedním z nejkrásnějších a nejvýznamnějších vůbec. Dobře jej známe (přinejmenším jsme jej četli nedávno, před několika týdny v rámci nedělní bohoslužby) a církev se jej stále pravidelně modlí v rámci modlitby breviáře, denní modlitby církve (každou neděli při večerních chválách). Je to hymnus, ve kterém je shrnuto vlastně všechno podstatné o Pánu Ježíšovi: Jeho Božství («ačkoli má božskou přirozenost»), tajemství jeho vtělení, tedy přijetí i lidské přirozenosti («stal se jedním z lidí»), tajemství kříže, jeho vykupitelské smrti na kříži pro naši spásu («a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži»), tajemství jeho zmrtvýchvstání i následného oslavení («proto ho také Bůh povýšil»). Hymnus tak shrnuje, kým Kristus je («Ježíš Kristus je Pán»), proč ho následovat, proč se mu klanět («musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí»).

Někdy také bývá nazýván hymnem o Ježíšově pokoře, a to zcela správně. Celé tajemství našeho vykoupení je přenádherným projevem Boží pokorné lásky k nám – co může být větší pokorou, než že Bůh na sebe bere lidskou přirozenost a Boží Syn na kříži za člověka pro jeho spásu umírá. To se pochopitelně nějak prolíná celým Novým zákonem, ale právě hymnus z listu Filipanům Boží pokoru opěvuje asi ze všech nejvíc.

Read More »