Milé sestry, milí bratří,
stále pokračujeme v našich pokusech o rozjímání nad úryvky z listu Efezským. Zvlášť u toho dnešního je dobré si připomenout, komu a za jakých okolnosti byl celý list primárně adresován: efezským křesťanům v době stále jasnějšího oddělování se „církve“ od „synagogy“ v polovině 1. století.
Efezskými křesťany sice byli (jako ostatně ve všech svatým Pavlem založených obcích) většinově křesťané z pohanství. Ale protože zároveň snad ve všech raně křesťanských obcí byli i křesťané ze židovství (v Efezu to dokonce víme i z Nového zákona s naprostou jistotou), bylo napětí „mezi církví a synagogou“ všude přítomné. Proto také svatý Pavel ve svých listech na tuto situaci musí vícekrát reagovat, proto se jeho reakce staly součástí Božího slova Nového zákona. List Efezanům (a nechme opět stranou, zda jeho autorem je přímo svatý Pavel anebo někdo z jeho žáků) je jedním z novozákonních spisů, kde celé tato situace rezonuje velmi intenzivně, vztah „církve a synagogy“ se stává předmětem Božího slova, zvlášť patrné je to v dnešním úryvku.
Jeho struktura je celkem jasná. Po úvodním verši (v. 12), připomínajícím pohanskou minulost většiny (nejen efezských) křesťanů, následuje takřka hymnické vyznání víry v Krista (vv. 13-18) smiřujícího nejen člověka s Bohem ale i člověka s člověkem, zejména žida s pohanem (tak vnímali adresáti celé lidstvo rozdělené na tyto dvě skupiny, na židy a pohany), aby vše zakončily povzbuzující verše (vv. 19-22), že nyní, po přijetí křesťanství, jsou adresáti listu (a jimi jsme přeci i my) již Bohu i sobě navzájem jakož i ostatním křesťanům blízko, v jedné církvi.
Kéž by se něco takového stále projevovalo i v našich vztazích, v našem životě, v životě společenství církve.
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
i přestože se zdá, že dnešní evangelijní úryvek – známé podobenství o boháčovi a stodolách – výmluvně promlouvá do nynější situace, do pandemií tak znejistěného a ohroženého světa, do situací osobních i společenských ztrát dosavadních pozemských jistot, do ohrožení a bolestí, pokračujme přesto v našich pokusech o rozjímání nad čtením prvním z listu Efezským.
Tento novozákonní list otevíráme již několikátý den, a proto již mohlo být vícekrát připomenuto, že jej jako celek lze považovat za jakési shrnutí pavlovské novozákonní teologie. Celým listem se prolínají velká teologická témata týkající se především tajemství spásy. Nejinak je tomu i v dnešním úryvku, který navíc můžeme číst také jako určitou koncentraci Pavlovy křesťanské vize dějin spásy, jinak tak velkolepě rozvinuté především v jeho listu Římanům:
Člověk byl od úsvitu dějin otrokem hříchu. Jako první zhřešil už Adam, nechal se svést svým tělem, když okusil zakázané ovoce, lákavé na pohled a chutné k jídlu. Celý lidský rod tak propadl smrti, neboť tato porušenost přešla na celé Adamovo potomstvo, které začalo žít podle zlých duchů «v ovzduší» a «jak si to žádalo tělo». Lidská přirozenost byla narušena, každý člověk se rodí s tímto porušením. Až Pán Ježíš – Kristus, Boží syn, Druhý Adam – svou milostí člověka z tohoto područí vysvobodil. Tím začala nová doba, doba po Kristu, doba od jeho narození počítaná jako „léta Páně“ (anno Domini), doba, kdy už člověk nemusí být „pod hříchem“ (sub peccato), ale může být „pod milostí“ (sub gratia). Boží milost dává člověku bez jeho zásluhy víru, a tak otevírá srdce pro vlastní přijetí spásy. A je to zase milost, «Boží dar», který vede k člověka k dobrým skutkům, ke spáse patřícím a ze spásy vyvěrajícím. «Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě» čteme v dnešním úryvku.
Možná první, co by v nás tato četba měla probudit, čím by v nás měl dnešní úryvek zarezonovat, je vděčnost. Vděčnost, že jsme se narodili v biblické poslední době, tedy v době po Kristu, a že nám navíc byl dán dar víry v Pána Ježíše, a tak vírou víme, kde Boží milost čerpat: u Pána Ježíše, v křesťanství.
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
tak máme zase neděli, kdy většina křesťanů v naší zemi (a i leckde jinde na světě) se kvůli koronavirové pandemii a opatřením snažícím se zamezit šíření nemoci, a tak omezujícím svobodu shromažďovací (u nás nikoli svobodu náboženského vyznání), opět nemůže účastnit mše svaté, protože do maličkých bohoslužebných skupinek se prostě všichni nevejdeme. Je to smutné, bolestivé a těžké a nikoho z nás to nemůže těšit (a kéž by se ani nikdo netěšil). Přesto i takováto neděle zůstává nedělí, dnem Páně (dies dominica latinsky, hémerá kyriaké řecky), dnem zpřítomňujícím Kristovo zmrtvýchvstání, dnem Božího požehnání.
A i přestože se většina nemůže zúčastnit tedy vlastního „lámání chleba“, je pro mnohé možné aspoň přistoupit ke svatému přijímání v otevřených kostelech (a Bohu díky za to) a pro všechny je pak možné se modlit, číst Písmo svaté a věnovat se duchovnímu životu. Třeba o to intenzivněji v kruhu svých nejbližších.
Pán Ježíš k nám ke všem chce jistě přijít, i když třeba jiným způsobem. Vždyť on dobře zná naši situaci, ví, že se mše svaté mnozí zúčastnit nemůžeme, ač bychom chtěli. Kéž třeba právě i nemožnost účasti na ní nám připomene její krásu a velikost a vzbudí touhu, abychom ji už nikdy nevynechali, až na ni zase budeme moci normálně jít, dá-li Bůh.
Zaměřme se ale nyní na Boží slovo dnešní neděle, tentokrát především na čtení první.
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
i dnes, v den památky jednoho z největších a nejvíce uctívaných raně křesťanských mučedníků, svatého Ignáce Antiochijského, biskupa a autora několika krásných dochovaných listů (a je to právě ten Ignác, podle kterého si Inigo z Loyoly změnil po svém obrácení své jméno na Ignác), pokračujme v pokusech o rozjímání nad čtením prvním, nad listem Efezským. O vzniku a autorství tohoto novozákonního listu, zda je s jistotou listem přímo svatého Pavla naspaným z vězení, anebo zda to byl některý z jeho žáků, který jeho jménem shrnul Pavlovy myšlenky, o tom jsme již mluvili ve čtvrtek, kdy jsme list poprvé otevřeli, a tak se tím nyní nemusíme zabývat. A za lidským autorem listu klidně vizme „svatého Pavla“, nejpodstatnější je stejně to, že list je součástí Božího slova.
Dnešní úryvek má čtyři momenty. Nejprve apoštol chválí efezské křesťany za jejich víru (vv. 15-16), pak je povzbuzuje formou modlitby (vv. 17-19), vyzná víru v Pána Ježíše (vv. 20-22), aby nakonec zaměřil pozornost adresátů na církev, ve které Kristus přebývá a působí (v. 23).
Celý text tak obsahuje celou řadu velkých a krásných témat rozvíjejících základní keyword listu «tajemství». Každé z těchto témat by bylo hodné naší pozornosti. Protože by ale jen zastavit se nad každým z nich samozřejmě přesahovalo možnosti i formát našeho rozjímání, zaměřme svou pozornost na jeden jediný moment, a to na slova «On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví a jak se ukazuje na nás, na věřících, jeho nesmírně velká moc působením jeho všemohoucnosti» (vv. 18-19). I v těchto dvou verších je bezpochyby skryto mnoho, ale jádrem všeho je prosba «on (myšleno: Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy) ať osvítí».
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
památka dnešní světice, světice druhé poloviny 17. století, našemu kostelu tak blízké svaté Marie Markéty Alacoque – její mystická vidění přeci stála u začátku rozkvětu úcty k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a zbožnosti prvních pátku v měsíci a navíc máme přeci v novém oltáři její maličkou relikvii – souzní docela pěkně s dnešním prvním čtením. S dalším úryvkem z listu Efezanům, který už druhým dnem otevíráme v rámci liturgické biblické „četby na pokračování“.
Již včera jsme si proto připomněli, že jedním z keywords celého tohoto listu je slovo «tajemství» (řecky mystérion). Jím je především Kristus, vtělený Boží Syn sám jakožto ztělesnění a uskutečnění Boží touhy spasit všechny lidi. To se prolíná celým listem, v různých obměnách a s různými důrazy.
Kdybychom chtěli navíc nějaké keyword stanovit jen pro dnešní úryvek, asi bychom neváhali, že jím je slovo «majetek». Toto slovo sice je v českém překladu spíše jen opisem toho, co čteme v řeckém originále biblického textu (ten hovoří spíše o «podílu» odděleném pro Boha anebo tom, že jsme Božím «ziskem»), přesto docela pochopitelně vystihuje (ostatně proto bylo asi autory liturgického překladu Nového zákona užito), oč jde, čím bychom měli být a stále více se stávat: Božím majetkem. Díky tajemství, že jsme byli Kristem vykoupeni, a tak pro Boha získáni.
Že jsme něčím majetkem, je samozřejmě sdělení, které uším dnešního člověka nezní příliš libozvučně, aspoň na první poslech rozhodně ne. Vždyť jednou z nejzákladnějších charakteristik člověka, o které jsme ostatně před několika dny společně také rozjímali, je svoboda. K ní patří právě – velmi zjednodušeně ale pravdivě řečeno – nebýt ničím a nikoho majetkem, být volný, svobodný, ne v područí, natož otroctví někoho či něčeho jiného. Ale tak to platí v mezilidských vztazích, ve vztahu k pozemským věcem. V případě Boha, našeho vztahu k Bohu je tomu ale jinak, v ideálním případě právě naopak…
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
sice dnes liturgicky slavíme krásnou památku svaté Terezie od Ježíše, Terezie z Avily, panny a učitelky církve, jedné z největších mystiček všech dob, přesto zkusme opět zaměřit svou pozornost na biblická čtení, v rámci naší „četby na pokračování“.
Včera jsme v prvním čtení naposledy četli z listu Galatským, dnes otevíráme další list svatého Pavla, list Efezským. Pro účely našeho rozjímání můžeme klidně nechat stranou otázky, zda tento novozákonní list napsal přímo sám svatý Pavel anebo zda je dílem některého z jeho žáků zachycujících Pavlovy myšlenky, to přenechejme biblistům. Podstatné je, že list Efezským je Božím slovem, listem tak adresovaným nejen křesťanům v Efezu, starobylém a slavném maloasijském městě, kde byla jedna z nejvýznamnějších a svatým Pavlem založených raně křesťanských obcí, ale nám všem, kteří kdy jeho stránky otevíráme.
V dnešní době bývá obvyklé – už třeba jen pro potřeby snadnějšího (elektronického) vyhledávání anebo katalogizace – u jednotlivých textů, zvlášť pak u textů odborných, stanovit nějaká keywords, „klíčová slova“. Totiž vybrat taková slova, která se v textu nejen častěji vyskytují, ale především jsou pro jeho obsah nějak charakteristická.
Kdybychom něco takového zkusili u našeho novozákonního listu, tak – jistě krom slov jako «Ježíš Kristus», «Bůh» nebo «milost» – by to asi byla slova dvě, a to: «tajemství» (řecky mystérion) a «církev» (ekklésia, doslova „shromáždění“ ve smyslu «shromáždění Páně», řecky ekklésia Kyriaké).
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
dnes se v prvním čtení dostáváme ke krásné a nesmírně důležité pasáži listu Galatským, a to k veršům dávajícím do protikladu «skutky, ke kterým vede tělo», a «ovoce Ducha». Jsou to mimo jiné slova, která nikoho nemohou nechat na pochybách, že ani svatý Pavel, apostol gratiae („apoštol milosti“), jak zní jedna z jeho případných starobylých charakteristik, si samozřejmě nemyslel, že by konkrétno ke křesťanskému životu nepatřilo a že i toto by se snad nemělo řídit Bohem a Božím zákonem, jak někdy někteří z některých Pavlových pasáží o svobodě se snaží vyvodit. Právě naopak. Křesťanská svoboda, o které jsme slyšeli v minulých dnech, není ani ničím abstraktním, ani svévolí, jak krásně čteme právě v dnešním úryvku.
Zaměřme ale svou pozornost především na základní napětí, svatým Pavlem i na jiných místech jeho listů zachyceném, na napětí vyjádřeném slovy «podle těla» (kata sarka řecky) a «podle ducha» (kata pneuma).
Je to totiž napětí, které lidstvo provází odnepaměti. Sotva člověk začal být na úsvitu svých dějin člověkem, začal toto napětí čím dál jasněji vnímat, ono začalo stále více určovat jeho život a člověk se začal také stále častěji ptát: Jak to je se vztahem ducha a hmoty, duše a těla, života a jeho tělesného nosiče, potažmo Boha a světa?
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
v prvním čtení stále otevíráme list svatého apoštola Pavla Galatským. Protože tak činíme již druhým týdnem, již vícekrát bylo připomenuto a hlavně ze samotného Božího slova už poněkolikáté slyšíme, jak se jednotlivými úryvky v různých obměnách a s různými důrazy prolíná základní téma celého listu a vlastně i celé Pavlovy novozákonní teologie. Jím je krásná pravda naší křesťanské víry, že tím, kdo je příčinou naší spásy, kdo nás ospravedlnil odpuštěním hříchů a kdo do našich srdcí vlil svou sílu k dobru, a tak nás osvobodil nejen od trestu za hřích a od nutnosti hřešit, ale i od přesvědčení, že spásu si můžeme sami nějak „zasloužit“, je Pán Ježíš. Nikoli my sami nebo někdo jiný či něco jiného, ale Kristus, na kterém naše víra stojí.
V dnešním úryvku ze začátku 5. kapitoly svatý Pavel – podobně jako jsme slyšeli již včera – zdůraznil zejména jeden z nejdůležitějších důsledků, jedno z nejkrásnějších ovocí této základní pravdy víry, totiž fakt, že ospravedlněním, odpuštěním hříchů nám byla navrácena svoboda. «To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus». Read More »
Milé sestry, milí bratří,
podobně jako se o to společně snažíme při mších svatých v kostele, zkusme se i touto formou pokusit krátce porozjímat o všednodenních biblických úryvcích čtených na pokračování. Už třeba jen proto, abychom aspoň takto měli kontakt s liturgií, respektive s Božím slovem při ní čteném.
V prvním čtení již druhým týdnem otevíráme Pavlův list Galatským. Tento list – apoštolem napsaný křesťanům v jím založených církevních obcích v Galácii, v kraji v Malé Asii, kolem starobylého města Ancyra (dnes Ankara) – snad nejvýrazněji ze všech novozákonních knih rozvíjí téma vztahu staré a nové smlouvy, vztahu mojžíšského Zákona a Kristovy milosti a s ní související otázku skutečné křesťanské svobody. Read More »
Milé sestry, milí bratří,
zdá se, že dnešní druhé čtení promlouvá přímo do naší nynější situace. Do situace stále sílící pandemie nemoci covid, do situace nouzového stavu s jeho zpřísňujícími se opatřeními, do doby nejistot, ohrožení, existenčních problémů, do doby řady nečekaných starostí a určitě i do doby různých obav a strachů. Navíc už sám každý den má dost svých vlastních starostí…
A tak – i přestože v evangeliu máme krásné podobenství o přátelství s Pánem Ježíšem jakožto svatební hostině, předznamenané neméně krásným Izaiášovým proroctvím o její hojnosti – zkusme dnes svou pozornost zaměřit především právě na ně, na čtení druhé.
Je z listu svatého apoštola Pavla Filipanům. Tento novozákonní list byl apoštolem napsán křesťanům do Filip, křesťanům žijícím ve starořeckém makedonském městě pojmenovaném po svém zakladateli Filipu Makedonském. Tam byla nejstarší církevní obec na evropském kontinentu, kterou založil sám svatý Pavel během své druhé misijní cesty. Nyní jim píše z vězení, do kterého se dostal pro svou víru v Krista. Read More »