Milé sestry, milí bratří,

souvislost mezi dnešním prvním a evangelijním čtením je opět asi celkem jasná: Ježíšova vlastní předpověď utrpení v úryvku evangelijním – předpověď ukazující, že Pán Ježíš šel na kříž pro naši spásu dobrovolně a že kříž je Božím a nikoliv lidským dílem – je uvozena v prvním čtení krásným vyznáním proroka Jeremiáše: «Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést… Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají». Jeremiáš ze všech starozákonních proroků totiž snad nejvíc předobrazil Krista, trpícího Mesiáše, protože byl ze všech proroků pro své prorokování nejvíce pronásledován: vystoupil těsně před začátkem babylónského vyhnanství, hlásal takové Boží pravdy, které se jeho současníkům vůbec nelíbily, neboť vyžadovaly obrácení a změnu smýšlení, a proto mu jeho současníci všemožným způsobem ztrpčovali život, umlčovali, vyháněli ho pryč a dokonce ho chtěli zabít.

Mohli bychom jistě v této souvislosti rozjímat o mnohém, zvlášť o příkré Kristově odpovědi Petrovi «jdi mi z očí, satane, pohoršuješ mne, nemáš na mysli věci božské, ale lidské» a tím pádem o našem vlastním nesení kříže, ale zaměřme dnes svou pozornost na čtení druhé. Ono ostatně s tématem kříže jeho nesení, uměním ztrácet život pro Pána Ježíše a tak ho nalézat velmi úzce a bytostně souvisí.

Ve druhém čtení zazněl kratičký úryvek, první dva verše Pavlova „Velelistu“ Římanům, začátek jeho druhé části. Po předcházejících jedenácti kapitolách jakéhosi „expozé“ křesťanské víry, představení dějin spásy vrcholících v Kristově příchodu, smrti a zmrtvýchvstání, do nichž je člověk ponořen především od chvíle svého křtu, začíná kapitolou dvanáctou hovořící o křesťanském životě, o životě v přátelství s Pánem Ježíšem a v jeho milosti, o tom, co tento život obnáší a jak by měl vypadat. Jinak řečeno, po části teoretické začíná část praktická.

A je velmi, velmi příznačné, že začíná právě těmi slovy, jimiž začíná: «Přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou, to ať je vaše duchovní bohoslužba». Jakoby tato slova chtěla shrnout, oč především v křesťanské praxi, v následování Pána Ježíše, v poslušnosti jeho slovu jde: o to s Kristovou pomocí uchopit a pochopit svůj vlastní život, svou vlastní pozemskou existenci jako «oběť živou, svatou a Bohu milou», jako onu «duchovní bohoslužbu» (latreian logikén, jak zni krásně v řečtině).

Co to znamená? Mnohé, mnohé konkrétní, vše to, oč čem svatý apoštol Pavel píše – inspirován Bohem – v následujících pěti kapitolách. Ale možná ještě víc než poukazem na vše konkrétní, čím se má křesťanský život vyznačovat, jsou dnešní dva verše jakýmsi shrnutím a hlavně odůvodněním všeho tohoto konkrétního, vyjádřením základního principu křesťanské existence, vyjádřením, proč se vůbec má člověk o něco ve vztahu k Bohu i k druhým lidem snažit, proč má Pána Boha poslouchat, prč má dodržovat jeho přikázání, proč má druhé pokládat za přednější sebe:

Protože i jeho životním údělem, důvodem, proč je na zemi, proč se narodil a proč mu byl dán čas jeho života s jeho ohromnými potencialitami, je to, co svatý Pavel nazval «živou a svatou obětí sebe samých» a «duchovní bohoslužbou», to, co můžeme také jednoduše nazvat slovem proexistence. Je to slovo sice poněkud ohmatané, možná i poněkud frázovité, někdo je může považovat za klišé (a možná jím i mnohdy v našich ústech je), ale přesto je navýsost pravdivé a krásné a docela dobře vyjadřuje to, k čemu nás apoštol vybízí. Vyjadřuje, že člověk má žít, má existovat kvůli někomu, něčemu, pro někoho a něco: pro Boha, pro druhé lidi, pro ideály vyšší než je on sám. „Žít pro“ má být údělem života člověka na zemi, údělem krásným a přesto kříž přinášejícím. Už proto, že každý z nás byl stvořen k obrazu a podobě Boha Trojjediného, který sám v sobě je proexistencí tří Božíských osob, a protože každý z nás byl (křtem) obnoven k obrazu Pána Ježíše, ukřižované vtělení této Boží proexistence.

Čas života a jeho možnosti nám lidem prostě byly dány, abychom je žili nejen pro sebe samé, pro své vlastní uspokojení a přežití, ale především pro Boha, pro vztah s ním, a pro druhé lidi a vztahy s nimi, zvlášť s těmi, s nimiž je náš život spojen, pro ideály dobra a obětavou snahu o jejich uskutečnění. To vše s pomocí Pána Ježíše, který kvůli kříži pro naši spásu přišel na tuto zem a s námi v křesťanství stále přebývá.

Povolání, (před)určení k proexistenci – ve všech jejích rozměrech – je něčím, co bychom si měli stále připomínat. Vpravdě satanské pokušení žít jen pro sebe, své vlastní uspokojení, pohodlí a přežití, jen pro své vlastní štěstí, tedy mít na mysli «věci lidské a ne božské», se nás totiž týká. Některých z nás někdy až velmi týká. Vždyť kolik sobců je mezi námi. I mezi námi věřícími. Vždyť třeba i naše následování Pána Ježíše – naše praktikované křesťanství – se mnohdy stalo jen naším vlastním uspokojením, naším vlastním štěstím, o které se ani nechceme s nikým dělit. Bez skutečného vztahu s Pánem Ježíšem a bez skutečného přesahu k lidem. Na nikom nám mnohdy nezáleží, ani na Bohu, ani na lidech, často jen na nás samých.

Svatý Pavel nám všem proto – jednomu více, druhému méně – dnes připomíná «Přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou, to ať je vaše duchovní bohoslužba». Znamená to tedy jistě mnohé, ale určitě i to, abychom si opět připomněli, opět vzali za své, že jsme na tomto světě proto, abychom žili svůj život jako proexistenci, tedy jako oběť, jako oběť, dávání lásky Bohu a druhým lidem. Abychom žili ve vztazích, aby nám na Bohu, na jeho „věci“ a také druhých lidech a jejich životě a osudu záleželo. Abychom se «nepřizpůsobovali tomuto světu», tak často zaměřenému na sebe samého.

Jak to s naší proexistencí ve skutečnosti je či není, možná nejzřetelněji ukazují přeci jen ale naše mezilidské – horizontální – vztahy. Ty jsou totiž možná prvním zrcadlem, možná i vpravdě zpovědním, zda jsme něčeho takového vůbec ještě schopni, zda si třeba svou „proexistenci“ pro Boha a Boží věci jen tak trochu nenamlouváme. A tak se ptejme, zda druhé lidi, blízké i vzdálené, ještě vůbec vidíme a vnímáme, zda nám na nich záleží, zda jsme schopni pro ně žít a třeba i zemřít, anebo zda je jen nevyužíváme k vlastnímu prospěchu a potěšení, zda jen od nich nečerpáme a nic jim nedáváme, zda nejsme sobci, uzavření, vtočení sami do sebe. Naše vztahy k druhým lidem jsou totiž asi prvním odrazem toho, jak to s naším nitrem ve skutečnosti je. Vždyť už svatý Jan ve svém prvním listě říká «řekne-li někdo: „Já miluji Boha,“ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí».

Sobectví a sebestřednost jsou bezpochyby jedním z kořenů všech našich hříchů. Ostatně i svatý Augustin, světec, jehož památku jsme oslavili před dvěma dny, v pátek, definuje hřích jako incurvatio in seipsum („vtočení se do sebe samého“). A má hlubokou pravdu… Sobecký člověk (homo incurvatus in seipsum) je skutečně prototypem hříšníka. Vůči Bohu a Božím věcem, pro které je schopen se případně nasadit jen kvůli sobě a svému prospěchu, ale ne kvůli Bohu a jim samým, a vůči lidem, které buď nevnímá vůbec anebo je jen instrumentalizuje pro své vlastní sebeuspokojení a svůj vlastní prospěch.

Kéž bychom s pomocí Pána Ježíše stále více proexistovali… Pro Boha i druhé lidi, pro druhé lidi i pro Boha. To by bylo už zde na zemi lépe, bylo by zde více lásky, a navíc bychom měli naději na život věčný, jehož podstatou má přeci být zase proexistence: Bůh pro nás a my pro něj.

Milé sestry, milí bratří,

souvislost mezi dnešním prvním a evangelijním biblickým čtením je celkem výrazná. Ve starozákonním z knihy proroka Izaiáše zaznělo mesiánské proroctví, že na Boží horu, až přijde Mesiáš a obnoví Boží vládu, budou proudit nejen spravedliví Izraelité, ale i bohabojní cizinci, pohané. Že i oni budou zakoušet Boží radost a že Hospodinův dům se tak stane domem modlitby pro všechny národy. V evangelijním svědectví jsme zase slyšeli o Ježíšově zázraku uzdravení, ale ne nějaké dcery izraelské, nýbrž dcery kananejské ženy, zjevně dcery pohanské.

Pro starozákonní Izrael, aspoň pro převažující smýšlení, nebylo vůbec tak jasné, že Bůh Hospodin, stvořitel nebe i země, je stejným způsobem Bohem všech národů. Toto přesvědčení ve Starém zákoně teprve postupně krystalizovalo, jednak od počátečního henoteismu až po zralý monoteismus po návratu z babylonského vyhnanství a jednak ve smyslu teprve pomalého zrání soteriologického univerzalismu, tedy předsvědčení, že spásy se může týkat i nežidů, i „pronárodů“. Proto také nebylo tak jasné, že Mesiáš přijde nejen pro Izraelity, ale pro všechny lidi, natož že všichni lidé v mesiášském království budou mít stejná dědická práva. Židovský partikularismus prostě většinu doby převládal nad univerzalistickým smýšlením, tu a tam probleskávajícím skrze proroky, a to i v dobách konce Starého zákona.

Už během Ježíšova pozemského života se ale stává postupně zřejmým, že Mesiáš přišel opravdu pro všechny lidi, že je Božím Synem Boha stvořitele celého světa a že Abrahámovo vyvolení mělo skutečně za cíl spásu celého světa a všech národů pod sluncem. Spásu, kterou přináší Pán Ježíš. Vždyť v evangeliu čteme, jak už během svého pozemského působení uzdravuje nejen dceru pohanské kananejské ženy, ale třeba i setníkova služebníka, Římana, také bezpochyby pohana, anebo jak prochází Galileou pohanů, jak chválí milosrdného Samaritána, a tak podobně. A především o velikonocích, jak Kristus na sebe bere hříchy a slabosti všech lidí, jak se jeho krev prolévá za „všechny“, za všechny „mnohé“, kteří ji přijmou. Po Letnicích, kdy darem Ducha svatého si všichni najednou tajemně zázračně porozumí a apoštolové se rozeběhnou ke všem národům, kdy je následně rozbořen jeruzalémský chrám a kdy především apoštol Pavel otevře a zvěstuje radostnou zvěst všem pohanům, se univerzalismus (řecky: katolicicsmus) stane jednou ze základních charakteristik ještě biblického křesťanství.

A touto charakteristikou, známkou křesťanství by měl být pořád: Boží milost je skutečně nabídnuta všem a všichni lidé jsou voláni ke spáse. Pán Ježíš přišel pro všechny, ve svém lidství přijal všechny lidi všech dob, na kříži za hříchy všech zemřel, všichni potřebují spásu, všichni jsou zváni na cestu do nebe. Není rozdílu.

Z toho ovšem vyplývá nejen to, že opravdu každý člověk bez rozdílu je pozván ke spáse, ale především že každý člověk bez rozdílu skutečně je. To samozřejmě neznamená nějaké nesmyslné popírání přirozené rozdílnosti v rámci jednoho člověčenství, především rozdílnosti muže a ženy dané naší stvořeností („jako muže a ženu je stvořil“), ale znamená to, že úplně všichni lidé – muži i ženy, staří i mladí, mocní i nemocní, chytří i hloupí, hodní i zlí, věřící i nevěřící, křesťané i pohané, Češi i Ukrajinci, bílí i tmaví a tak dále – jsou si zcela rovni a že žádné elitářství jakéhokoli druhu, žádná eugenika, rasismus, žádný jeden národ nad druhými vyvyšující nacionalismus či něco podobně odporného v křesťanství nemá místo. Vůbec žádné místo. Stačí si přečíst Nový zákon.

To jsou pochopitelně známé teze, všichni je známe, mnohokrát jsme je slyšeli, vyplývají opravdu z Nového zákona. A asi mezi námi bude jen málokdo, kdo by je teoreticky chtěl popírat. Ale v životní praxi to už přeci tak snadné a jasné mnohdy bohužel není, anebo aspoň nemusí být. Vždyť v kom z nás se aspoň někdy neprobudí – i třeba jen implicitně – určitý jedovatý pocit nadřazenosti, ať už intelektuálního či mocenského elitářství, určitého nad-lidství, presumpce většího práva. Zejména když se konfrontujeme s různými defekty a deviacemi lidství kolem sebe, i třeba mravními, s nedostatkem toho či onoho, co k lidství patří, anebo třeba jen s lidmi jiného názoru, v našich očích pochopitelně mnohem stupidnějšího, než je ten náš. V kom z nás aspoň někdy – a třeba zase jen implicitně – nazarezonuje otázka, zda život již zcela nemohoucího starce, naprosto dementní osoby, nebezpečného psychopata či život afrického podvyživeného dítěte jsou ve své podstatě stejně hodnotné jako život můj anebo našich dětí? Kdo z nás nemá tendenci aspoň někdy podle těchto sklonů v konkrétních případech jednat, zvlášť ve chvílích vlastního ohrožení…

Žádná jen společenská definice člověka totiž nestačí. Jen lidské smýšlení definující člověka na základě jeho kvalit – takových nebo onakých – také ne, vždycky v sobě ponese potenciál nebezpečí, že se nějak poškozený a znevýhodněný či ještě nerozvinutý anebo naopak končící a trpící život do těchto kategorií nevejde. Hodnota člověka vyplývá už jen z toho, že je člověkem. To samozřejmě říká už velká filozofická tradice, především ta, která hodnotu odvozuje z podstaty, z přirozenosti a nejen z nějakých z projevů či kvalit anebo společenské užitečnosti. Ale je to nakonec Boží zjevení, Písmo svaté, které nám do všech našich nejistot a tápání ohledně rovnosti lidí dává jasnou Boží odpověď. Už jen to, že je někdo člověkem, prostě stačí. Každý člověk je stvořen k Božímu obrazu a podobě, je přijat a vykoupen Kristem, mají se na něm uskutečnit mesiánská zaslíbení, je pozván na horu Hospodinovu, do nebe, kde nikdo nebude cizincem, ale všichni budou doma.

Ano, i toto je známé, ale je třeba si to stále připomínat. Protože elitářství jakéhokoliv druhu, přesvědčení o nadčlověčenství, o přednostním právu na život či na jeho kvality jsou v nás lidech díky naší osobní i kolektivní porušenosti bohužel dost zakořeněné. Možná si to ani nepřiznáme anebo ani neuvědomujeme, ale tyto jedovaté podtóny se rozezní plně zejména tehdy, když dojde na nějaké to „lámání chleba“, metaforicky i doslovně.

Tak i toto nám – snad – dnešní evangelium o uzdravení dcery kananejské ženy uvozené izaiášovským proroctvím připomíná.

Ale zastavme se krátce ještě nad jedním jeho momentem, a to nad mlčením a následnou příkrostí Kristovy odpovědi kananejské ženě («není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům»), odpovědi, ve které se právě odráží židovské přesvědčení, že jen oni jsou privilegovanými „Božími dětmi“. Proč Pán Ježíš nepomohl hned a proč pak něco tak tvrdého říká ženě-matce, která je v zoufalé situaci, když její dítě je krutě posedlé?

Nejspíš proto – a to je asi také nejjednodušší výklad Kristova mlčení i tvrdosti jeho slova – , aby zkoušel její víru. Samozřejmě věda, že obstojí a zazáří jako krásný příklad všem ostatním, celému Izraeli.

Je to sice výklad takřka prvoplánovitý, ale je správný, takové někdy prvoplánovité výklady prostě bývají. Navíc je i ve shodě s řadou dalších momentů podobných Božích jednání, vždyť v Písmu svatém Starého i Nového zákona máme takovýchto zkoušek povícero…

A je to dobře. Protože i nám se může stát a stává, že Kristus někdy mlčí, neodpovídá na naše úpěnlivé volání, ani se neohlédne, nedá ani najevo, že by slyšel, druzí nás třeba od volání odrazují a pak nás navíc potká něco velmi tvrdého a těžkého. I v našem případě Pán ví, že naše víra může obstát, proto i nás zkouší, jako zkoušel tu kananejskou ženu. Kéž by i naše víra obstála. Dobře si zapamatujme dnešní evangelium a vzpomeňme na něj, kdykoli naše situace bude podobná situaci té kananejské ženy.

Milé sestry, milí bratří, zkusme si tedy z dnešního Božího slova opět něco odnést. Ať už je to připomenutí známého apelu, že jako lidé jsme si všichni rovni a nikdo není rovnější a už vůbec ne nadřazenější, apelu, který nesmí zůstat jenom teorií, ale musí být konkrétní praxí, má-li náš život být křesťanský. Anebo ať je to zkouška kananejské ženy, prototyp všech našich podobných zkoušek. Obojí je dobré jako Boží slovo slyšet, neboť obojí se nás v různých podobách týká. Proto obojí také součástí Božího slova je.

Milé sestry, milí bratří,

všechna tři biblická čtení dnešní neděle – devatenácté v liturgickém mezidobí – jsou vskutku velmi výrazná a bezpochyby hodná naší pozornosti:

První z První knihy královské, konkrétně z těch několika kapitol pojednávajících o působení proroka Eliáše, největšího ze starozákonních proroků, obsahuje překrásné svědectví o jeho setkání s Hospodinem na Boží hoře Chorebu: Hospodin k Eliášovi nepřichází a nepromlouvá ani v prudkém a silném vichru, ani v zemětřesení, ani v ohni, ani v bouři, nýbrž v „šumu jemného vánku“.

I tak Hospodin Bůh k člověku přichází, i tak se dává poznat. Mnohdy velmi nenápadně, prostě jen jako „jemný vánek“. Neznamená to, že by jindy nepřicházel třeba i v ohni, bouři, větru a nějakém tom zemětřesení – vždyť i to vše jsou obvyklé biblické teofanie, formy a obrazy, průvodní jevy zjevujícího se a k člověku promlouvajícího Boha. Ale znamená to, že Bůh k člověku prostě i jinak, jemně, takřka nepoznatelně. A právě pro takové boží navštívení musí být lidská duše zvlášť vnímavá a otevřená a nejlépe i čistá.

Proto je dobré, abychom byli připraveni jak na to, že Bůh může zasáhnout do našeho života naprosto jednoznačně a jasně, i třeba nějakou životní bouří a zemětřesením, ale i na to, že Bůh se často v duchovním životě, v duchovní zkušenosti projevuje a promlouvá velmi jemně, nenápadně a že jen vnímavá, nepřesycená a nepřehlušená duše může být schopna jeho příchod vůbec zachytit.

Žádná z forem Božího přicházení k nám nemůže být absolutizována, jedna nevylučuje druhou, bouře jednou nevylučuje jemný vánek jindy. Je na Bohu, jak a kdy k člověku chce přijít, jak a čím se mu prokázat jako Bůh. Na nás je rozeznat a neminout jeho příchod, snažit se ochudit svou duši o vše zbytečné a nadbytečné, aby mohla být obohacena Božím příchodem… A hlavně je na nás se před Bohem pokorně sklonit a naslouchat, co nám přikazuje, k čemu nás vede a posílá. Tak jak toto vše učinil prorok Eliáš, nejen největší starozákonní prorok, ale i jeden z výrazných starozákonních předobrazů Krista.

Ve druhém čtení pokračujeme – pravda, s většími či menšími skoky – v četbě Pavlova „velelistu“ Římanům. Dostáváme se na začátek deváté kapitoly, na začátek pasáže pojednávající o Pavlově vztahu k Izraeli, respektive o vztahu Nového Izraele, církve, k tomu Starému, k synagoze. O tom bude řeč především v následujících dvou kapitolách.

V dnešních úvodních slovech musí snad každého zaujmout a možná i trochu zarazit Pavlovo podivuhodné vyznání: „Přál bych si totiž, abych já sám byl proklet, od Krista vzdálen, pro své bratry, s kterými jsem tělesně spřízněn“.

To vysloví ten samý Pavel, který úplně všechno pokládá za „bezcenný brak“ ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista, který nechce znát nic než Krista ukřižovaného, který byl tak Pánem Ježíšem uchvácen, že by si už tak přál být s ním v nebi. Nyní ovšem vyznává, že z lásky ke svým bratřím (a jistě i sestrám) z Izraelského národa by byl ochoten i vlastní spásu – to nejcennější a největší – obětovat, jen aby oni byli zachráněni, pokud by oni mohli být místo něj zachráněni.

To je snad největší, nejparadoxnější vyznání lidské lásky k druhým lidem, jaké v Novém zákoně snad vůbec máme: Být ochoten i vlastní spásu obětovat, jen aby někdo jiný byl zachráněn…

Zní to paradoxně, možná až absurdně, ale možná právě toto je vrchol lásky, ochota obětovat pro druhé i vlastní věčnost. Ostatně i u některých svatých v dějinách vidíme něco podobného. Byli tací a byly takové, kteří a které přesně něco takového učinili: Dověděli se například o hrozící zkáze nějakého hříšníka a sami svou vlastní spásu Bohu nabídli jako „výměnu“ za spásu dotyčného. A pak nebe od Boha teprve dostali také. Ostatně něco takového prožívá i leckterý trápící se křesťanský rodič, když hledí na nezdárný způsob života svého syna, své dcery… I svou vlastní nebeskou blaženost by za své dítko obětovali, kdyby to šlo. Třeba se i někdo takto modlí.

Ve světle dnešního druhého čtení to není špatně, naopak, svatý Pavel to také tak činil a dnes je v nebi. Byl ochoten obětovat z lásky vše, a dostal proto také vše: Boha a nebe. Takováto oběť, aby byla skutečná, ovšem předpokládá, že spásu vnímáme jako to nejcennější, co člověk může mít. Teprve pak je skutkem největší lásky ji Bohu nabídnout jako oběť v prospěch druhých…

V evangelijním čtení pokračujeme v četbě Matoušova sepsání. Dnešní úryvek bezprostředně navazuje na událost, jejíž svědectví jsme četli minulou neděli, na rozmnožení chlebů a ryb a nasycení tisíců. A máme před sebou svědectví o dalším Kristově zázraku: o Ježíšově a pak i Petrově kráčení po vodě. O zázraku, který v sobě skrývá ohromný potenciál duchovního, alegorického výkladu.

Naše víra je totiž v mnohém skutečně podobná kráčení po vodě. Člověk se vydá za Pánem Ježíšem, vydá se za jeho hlasem, za jeho vábením a jde. Ale chvílemi si ve své víře, ve své cestě víry opravdu může připadat, jakoby kráčel po vodě, zvlášť třeba tehdy, když se ve víře vydá za nějakou náročnou Kristovou výzvou. Kráčí, ale je to především Boží síla, Kristova milost, sám dar víry, které ho nad vodou nesou. Všechny důvody křesťanské víry jsou důležité a i pravdivé, ale přesto určité pouhé kráčení po vodě, určitá pochybnost, nejistota součástí naší víry jsou také. Jednak proto, že Bůh nás přesahuje, je nadpřirozený. A jednak proto, že nám ho navíc zatemňuje naše hříchem narušená a vším brakem přesycená lidská přirozenost.

Proto za Pánem Ježíšem – podobně jako svatý Petr – také vždy nějak kráčíme po vodě. A proto také – podobně jako svatý Petr – občas (anebo dokonce často) také začneme tonout. Tonout ve svých pochybnostech, nejasnostech a nejistotách. To asi také dobře známe a dovedeme si to představit. Příjemné to není a je to i nebezpečné, nese v sobě možnost utonutí, smrti v hlubinách.

Jediné, co je v té chvíli rozumné udělat, je to, co učinil svatý Petr: volat „Pane, zachraň mne“. Ne racionalizovat, proč je možné a moudré chodit po vodě, proč je dobré a rozumné křesťansky věřit a žít, ne se tedy upínat k rozumovému a argumentačnímu odůvodnění křesťanské víry, jinak tak krásnému a velkolepému, ale prostě především volat, modlit se a prosit „Pane, zachraň mne“. To především – ve světle dnešního evangelijního svědectví o zázraku záchrany po vodě kráčejícího tonoucího apoštola Petra – může otevřít naši duši, aby ji sám Pán zachytil a vzal zase na svou loďku. A pak zase nechal kráčet volně po vodě.

Milé sestry, milí bratří, ať už si z dnešního Božího slova vezmeme třeba povzbuzení, kolika mnohými způsoby k nám Hospodin Bůh může přicházet a promlouvat (první čtení), anebo Pavlův vzor, jak až veliká a kam až by měla jít dokonalá láska, až k ochotě vlastní spasení ztratit v prospěch druhého (druhé čtení), anebo krásnou alegorii naší víry jakožto kráčení po vodě a povzbuzení, co především činit, když začneme tonout v pochybnostech (evangelium), vezměme si k srdci aspoň něco… Vždyť od toho se Boží slovo čte.