Milé sestry, milí bratří,
ač jsme v minulých dvou dnech snažili zaměřit svou duchovní pozornost na slavené svaté – a dnes máme dalšího pozoruhodného svatého, velkého františkánského kazatele přelomu 14. a 15. století, sv. Jana Kapistránského – a ač jsme se ve dnech předešlých systematicky věnovali čtení prvnímu, úryvkům z listu Efezským, nechme se dnes oslovit především textem evangelijním, z 12. kapitoly Lukášova sepsání. Ve vydání českého ekumenického překladu Písma má dnešní úryvek trefný redakční nadpis: „O rozpoznání času“. V českém vydání Jeruzalémské bible možná ještě příhodnější: „Umění vykládat znamení času“.
Tyto nadpisy se vztahují především na slova Pána Ježíše «úkazy na zemi i na obloze umíte posoudit; jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu?». To je otázka, kterou položil svým posluchačům, a protože se stala součástí Božího slova, pokládá ji i nám.
Otázka se vztahuje především na samotnou osobu Pána Ježíše, v němž «se naplnil čas a přiblížilo Boží království». On je tím, kterého mají jeho posluchači rozpoznat jako zaslíbeného Mesiáše. Především podle znamení, která konal. A jelikož židé očekávali, že jeho příchodem nastane poslední doba, neboť Mesiáš nastolí na zemi Boží konečnou vládu (ať už bude trvat tisíc či kolik let), mělo být toto rozpoznání, že právě Ježíš je Mesiáš, rozpoznáním vpravdě eschatologickým.
Eschatologický nádech – tedy s ohledem na poslední věci, na věčný úděl – má toto rozpoznání stále, protože Kristovým příchodem poslední velká etapa dějin – doba „po Kristu“ – skutečně nastala. Další Mesiáš již nepřijde, jen Kristus sám ještě jednou na konci světa. Každý člověk je proto postaven před se stejnou intenzitou před povinnost volby mající dopad jak na jeho časnost, tak i na jeho věčnost: Zda v Pánu Ježíšovi rozezná Božího Mesiáše, anebo ne.
Ježíšova slova «úkazy na zemi i na obloze umíte posoudit; jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu?» zkusme ale interpretovat ještě i obecněji než jen jako otázku po rozhodnutí se pro víru v Pána Ježíše ve smyslu rozhodnutí se pro křesťanství, v němž je Pán Ježíš jedinečně přítomen. Zkusme je vztáhnout na schopnost rozpoznávat i ostatní Boží přítomnosti, i ostatní Kristovy tajemné přítomnosti ve světě.
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
podobně jako včera, zkusme i dnes zaměřit svou pozornost na světce, kterého slavíme, na svatého papeže Jana Pavla II.
O životě svatého Jana Pavla II., vlastním jménem Karola Józefa Wojtyły, toho víme hodně, navíc si většina z nás ještě pamatuje dobu jeho pontifikátu a hodně si toho můžeme mnohde pochopitelně dohledat a přečíst. A tak si jen připomeňme, že se narodil 18. května 1920 v polských Wadowicích ve středostavovské rodině armádního důstojníka, že mu matka brzy zemřela, stejně tak jeho dva starší sourozenci (sestru ani nepoznal), že jeho dětství a mládí bylo poznamenáno událostmi druhé světové války a okupace Polska.
Studium bohosloví – po začátku studia polonistiky a následných nucených válečných pracích (nejprve v kamenolomu a pak v chemičce) – začal roku 1941 v takřka „podzemním semináři“ v Krakově, kde byl také roku 1946 vysvěcen na kněze. Následně studuje v Římě a po dokončení doktorských studií působí v pastoraci i na univerzitě, kde učí filozofii a křesťanskou etiku. Jako osmatřicetiletý se stává biskupem, nejprve pomocným, následně roku 1964 krakovským arcibiskupem, následně pak roku 1967 kardinálem. Už při jednáních Druhého vatikánského koncilu se stává stále více celocírkevně známou osobností, a proto možná není až zase takovým divem, že je po nečekané předčasné smrti Jana Pavla I. (jen po měsíci pontifikátu) 15. října 1978 zvolen osmým kolem konkláve novým papežem. Přijímá jméno Jan Pavel II., čímž už naznačuje hlavní vizi svého pontifikátu: pokračovat v duchu koncilních papežů Jana XXIII. a Pavla VI.,což si právě vytyčil jeho i jeho zesnulý předchůdce. Úřadu se ujímá 22. října, což je také datum jeho dnešní památky.
Jeho pontifikát trvající více než 26 let (Jan Pavel II. zůstal v úřadu až do své smrti 2. dubna 2005) byl, jak dobře víme, skutečně podivuhodný, a to v mnoha ohledech: V jeho především pastýřském důrazu projevujícím se mnoha způsoby, v jeho neúnavných snahách o smíření na mnoha frontách, v lásce ke tradiční niterné katolické zbožnosti a zvlášť k jejím mariánském rozměru, v důrazu na křesťanských morálních zásadách, v otevřenosti ekumenickému a společenskému dialogu a v mnohém dalším.
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
ač se snažíme rozjímat zpravidla nad biblickými texty čtenými ten který den při mši svaté, v posledních dnech nad úryvky z listu Efezským ve čtení prvním, zkusme dnes a zítra zaměřit svou pozornost na slavené svaté. Dnes na blahoslaveného Karla, zítra – dá-li Bůh a dožijeme-li se zítřka – na svatého Jana Pavla II.
I přestože dnešní blahoslavený – Karel Rakouský, jak zní jeho oficiální liturgické jméno, jinak celým jménem je Karel František Josef Ludvík Hubert Jiří Oto Maria Habsbursko-Lotrinský – patří asi k těm světcům, jehož osobnost je bohužel někdy zastíněna různými nánosy způsobenými zpravidla určitými snahami jeho postavu různě využít pro ten či onen (politický) účel, či je zastíněna všemožnými předsudky, přesto právě Karel I. Habsburský může být tím světcem, který zejména dnešního člověka může velmi oslovit. Ve skutečnosti je totiž životní příběh blahoslaveného Karla velmi inspirativní a, můžeme-li se to odvážit tak říci, je i velmi sympatickou osobností, a to i mimo hranice katolické církve (a i za hranicemi všech možných monarchistických skupin).
Karlův životopis je snadno dohledatelný, tak nyní snad jen několik důležitých střípků z něj…
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
stále pokračujeme v našich pokusech o rozjímání nad úryvky z listu Efezským. Zvlášť u toho dnešního je dobré si připomenout, komu a za jakých okolnosti byl celý list primárně adresován: efezským křesťanům v době stále jasnějšího oddělování se „církve“ od „synagogy“ v polovině 1. století.
Efezskými křesťany sice byli (jako ostatně ve všech svatým Pavlem založených obcích) většinově křesťané z pohanství. Ale protože zároveň snad ve všech raně křesťanských obcí byli i křesťané ze židovství (v Efezu to dokonce víme i z Nového zákona s naprostou jistotou), bylo napětí „mezi církví a synagogou“ všude přítomné. Proto také svatý Pavel ve svých listech na tuto situaci musí vícekrát reagovat, proto se jeho reakce staly součástí Božího slova Nového zákona. List Efezanům (a nechme opět stranou, zda jeho autorem je přímo svatý Pavel anebo někdo z jeho žáků) je jedním z novozákonních spisů, kde celé tato situace rezonuje velmi intenzivně, vztah „církve a synagogy“ se stává předmětem Božího slova, zvlášť patrné je to v dnešním úryvku.
Jeho struktura je celkem jasná. Po úvodním verši (v. 12), připomínajícím pohanskou minulost většiny (nejen efezských) křesťanů, následuje takřka hymnické vyznání víry v Krista (vv. 13-18) smiřujícího nejen člověka s Bohem ale i člověka s člověkem, zejména žida s pohanem (tak vnímali adresáti celé lidstvo rozdělené na tyto dvě skupiny, na židy a pohany), aby vše zakončily povzbuzující verše (vv. 19-22), že nyní, po přijetí křesťanství, jsou adresáti listu (a jimi jsme přeci i my) již Bohu i sobě navzájem jakož i ostatním křesťanům blízko, v jedné církvi.
Kéž by se něco takového stále projevovalo i v našich vztazích, v našem životě, v životě společenství církve.
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
i přestože se zdá, že dnešní evangelijní úryvek – známé podobenství o boháčovi a stodolách – výmluvně promlouvá do nynější situace, do pandemií tak znejistěného a ohroženého světa, do situací osobních i společenských ztrát dosavadních pozemských jistot, do ohrožení a bolestí, pokračujme přesto v našich pokusech o rozjímání nad čtením prvním z listu Efezským.
Tento novozákonní list otevíráme již několikátý den, a proto již mohlo být vícekrát připomenuto, že jej jako celek lze považovat za jakési shrnutí pavlovské novozákonní teologie. Celým listem se prolínají velká teologická témata týkající se především tajemství spásy. Nejinak je tomu i v dnešním úryvku, který navíc můžeme číst také jako určitou koncentraci Pavlovy křesťanské vize dějin spásy, jinak tak velkolepě rozvinuté především v jeho listu Římanům:
Člověk byl od úsvitu dějin otrokem hříchu. Jako první zhřešil už Adam, nechal se svést svým tělem, když okusil zakázané ovoce, lákavé na pohled a chutné k jídlu. Celý lidský rod tak propadl smrti, neboť tato porušenost přešla na celé Adamovo potomstvo, které začalo žít podle zlých duchů «v ovzduší» a «jak si to žádalo tělo». Lidská přirozenost byla narušena, každý člověk se rodí s tímto porušením. Až Pán Ježíš – Kristus, Boží syn, Druhý Adam – svou milostí člověka z tohoto područí vysvobodil. Tím začala nová doba, doba po Kristu, doba od jeho narození počítaná jako „léta Páně“ (anno Domini), doba, kdy už člověk nemusí být „pod hříchem“ (sub peccato), ale může být „pod milostí“ (sub gratia). Boží milost dává člověku bez jeho zásluhy víru, a tak otevírá srdce pro vlastní přijetí spásy. A je to zase milost, «Boží dar», který vede k člověka k dobrým skutkům, ke spáse patřícím a ze spásy vyvěrajícím. «Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě» čteme v dnešním úryvku.
Možná první, co by v nás tato četba měla probudit, čím by v nás měl dnešní úryvek zarezonovat, je vděčnost. Vděčnost, že jsme se narodili v biblické poslední době, tedy v době po Kristu, a že nám navíc byl dán dar víry v Pána Ježíše, a tak vírou víme, kde Boží milost čerpat: u Pána Ježíše, v křesťanství.
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
tak máme zase neděli, kdy většina křesťanů v naší zemi (a i leckde jinde na světě) se kvůli koronavirové pandemii a opatřením snažícím se zamezit šíření nemoci, a tak omezujícím svobodu shromažďovací (u nás nikoli svobodu náboženského vyznání), opět nemůže účastnit mše svaté, protože do maličkých bohoslužebných skupinek se prostě všichni nevejdeme. Je to smutné, bolestivé a těžké a nikoho z nás to nemůže těšit (a kéž by se ani nikdo netěšil). Přesto i takováto neděle zůstává nedělí, dnem Páně (dies dominica latinsky, hémerá kyriaké řecky), dnem zpřítomňujícím Kristovo zmrtvýchvstání, dnem Božího požehnání.
A i přestože se většina nemůže zúčastnit tedy vlastního „lámání chleba“, je pro mnohé možné aspoň přistoupit ke svatému přijímání v otevřených kostelech (a Bohu díky za to) a pro všechny je pak možné se modlit, číst Písmo svaté a věnovat se duchovnímu životu. Třeba o to intenzivněji v kruhu svých nejbližších.
Pán Ježíš k nám ke všem chce jistě přijít, i když třeba jiným způsobem. Vždyť on dobře zná naši situaci, ví, že se mše svaté mnozí zúčastnit nemůžeme, ač bychom chtěli. Kéž třeba právě i nemožnost účasti na ní nám připomene její krásu a velikost a vzbudí touhu, abychom ji už nikdy nevynechali, až na ni zase budeme moci normálně jít, dá-li Bůh.
Zaměřme se ale nyní na Boží slovo dnešní neděle, tentokrát především na čtení první.
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
i dnes, v den památky jednoho z největších a nejvíce uctívaných raně křesťanských mučedníků, svatého Ignáce Antiochijského, biskupa a autora několika krásných dochovaných listů (a je to právě ten Ignác, podle kterého si Inigo z Loyoly změnil po svém obrácení své jméno na Ignác), pokračujme v pokusech o rozjímání nad čtením prvním, nad listem Efezským. O vzniku a autorství tohoto novozákonního listu, zda je s jistotou listem přímo svatého Pavla naspaným z vězení, anebo zda to byl některý z jeho žáků, který jeho jménem shrnul Pavlovy myšlenky, o tom jsme již mluvili ve čtvrtek, kdy jsme list poprvé otevřeli, a tak se tím nyní nemusíme zabývat. A za lidským autorem listu klidně vizme „svatého Pavla“, nejpodstatnější je stejně to, že list je součástí Božího slova.
Dnešní úryvek má čtyři momenty. Nejprve apoštol chválí efezské křesťany za jejich víru (vv. 15-16), pak je povzbuzuje formou modlitby (vv. 17-19), vyzná víru v Pána Ježíše (vv. 20-22), aby nakonec zaměřil pozornost adresátů na církev, ve které Kristus přebývá a působí (v. 23).
Celý text tak obsahuje celou řadu velkých a krásných témat rozvíjejících základní keyword listu «tajemství». Každé z těchto témat by bylo hodné naší pozornosti. Protože by ale jen zastavit se nad každým z nich samozřejmě přesahovalo možnosti i formát našeho rozjímání, zaměřme svou pozornost na jeden jediný moment, a to na slova «On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví a jak se ukazuje na nás, na věřících, jeho nesmírně velká moc působením jeho všemohoucnosti» (vv. 18-19). I v těchto dvou verších je bezpochyby skryto mnoho, ale jádrem všeho je prosba «on (myšleno: Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy) ať osvítí».
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
památka dnešní světice, světice druhé poloviny 17. století, našemu kostelu tak blízké svaté Marie Markéty Alacoque – její mystická vidění přeci stála u začátku rozkvětu úcty k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a zbožnosti prvních pátku v měsíci a navíc máme přeci v novém oltáři její maličkou relikvii – souzní docela pěkně s dnešním prvním čtením. S dalším úryvkem z listu Efezanům, který už druhým dnem otevíráme v rámci liturgické biblické „četby na pokračování“.
Již včera jsme si proto připomněli, že jedním z keywords celého tohoto listu je slovo «tajemství» (řecky mystérion). Jím je především Kristus, vtělený Boží Syn sám jakožto ztělesnění a uskutečnění Boží touhy spasit všechny lidi. To se prolíná celým listem, v různých obměnách a s různými důrazy.
Kdybychom chtěli navíc nějaké keyword stanovit jen pro dnešní úryvek, asi bychom neváhali, že jím je slovo «majetek». Toto slovo sice je v českém překladu spíše jen opisem toho, co čteme v řeckém originále biblického textu (ten hovoří spíše o «podílu» odděleném pro Boha anebo tom, že jsme Božím «ziskem»), přesto docela pochopitelně vystihuje (ostatně proto bylo asi autory liturgického překladu Nového zákona užito), oč jde, čím bychom měli být a stále více se stávat: Božím majetkem. Díky tajemství, že jsme byli Kristem vykoupeni, a tak pro Boha získáni.
Že jsme něčím majetkem, je samozřejmě sdělení, které uším dnešního člověka nezní příliš libozvučně, aspoň na první poslech rozhodně ne. Vždyť jednou z nejzákladnějších charakteristik člověka, o které jsme ostatně před několika dny společně také rozjímali, je svoboda. K ní patří právě – velmi zjednodušeně ale pravdivě řečeno – nebýt ničím a nikoho majetkem, být volný, svobodný, ne v područí, natož otroctví někoho či něčeho jiného. Ale tak to platí v mezilidských vztazích, ve vztahu k pozemským věcem. V případě Boha, našeho vztahu k Bohu je tomu ale jinak, v ideálním případě právě naopak…
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
sice dnes liturgicky slavíme krásnou památku svaté Terezie od Ježíše, Terezie z Avily, panny a učitelky církve, jedné z největších mystiček všech dob, přesto zkusme opět zaměřit svou pozornost na biblická čtení, v rámci naší „četby na pokračování“.
Včera jsme v prvním čtení naposledy četli z listu Galatským, dnes otevíráme další list svatého Pavla, list Efezským. Pro účely našeho rozjímání můžeme klidně nechat stranou otázky, zda tento novozákonní list napsal přímo sám svatý Pavel anebo zda je dílem některého z jeho žáků zachycujících Pavlovy myšlenky, to přenechejme biblistům. Podstatné je, že list Efezským je Božím slovem, listem tak adresovaným nejen křesťanům v Efezu, starobylém a slavném maloasijském městě, kde byla jedna z nejvýznamnějších a svatým Pavlem založených raně křesťanských obcí, ale nám všem, kteří kdy jeho stránky otevíráme.
V dnešní době bývá obvyklé – už třeba jen pro potřeby snadnějšího (elektronického) vyhledávání anebo katalogizace – u jednotlivých textů, zvlášť pak u textů odborných, stanovit nějaká keywords, „klíčová slova“. Totiž vybrat taková slova, která se v textu nejen častěji vyskytují, ale především jsou pro jeho obsah nějak charakteristická.
Kdybychom něco takového zkusili u našeho novozákonního listu, tak – jistě krom slov jako «Ježíš Kristus», «Bůh» nebo «milost» – by to asi byla slova dvě, a to: «tajemství» (řecky mystérion) a «církev» (ekklésia, doslova „shromáždění“ ve smyslu «shromáždění Páně», řecky ekklésia Kyriaké).
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
dnes se v prvním čtení dostáváme ke krásné a nesmírně důležité pasáži listu Galatským, a to k veršům dávajícím do protikladu «skutky, ke kterým vede tělo», a «ovoce Ducha». Jsou to mimo jiné slova, která nikoho nemohou nechat na pochybách, že ani svatý Pavel, apostol gratiae („apoštol milosti“), jak zní jedna z jeho případných starobylých charakteristik, si samozřejmě nemyslel, že by konkrétno ke křesťanskému životu nepatřilo a že i toto by se snad nemělo řídit Bohem a Božím zákonem, jak někdy někteří z některých Pavlových pasáží o svobodě se snaží vyvodit. Právě naopak. Křesťanská svoboda, o které jsme slyšeli v minulých dnech, není ani ničím abstraktním, ani svévolí, jak krásně čteme právě v dnešním úryvku.
Zaměřme ale svou pozornost především na základní napětí, svatým Pavlem i na jiných místech jeho listů zachyceném, na napětí vyjádřeném slovy «podle těla» (kata sarka řecky) a «podle ducha» (kata pneuma).
Je to totiž napětí, které lidstvo provází odnepaměti. Sotva člověk začal být na úsvitu svých dějin člověkem, začal toto napětí čím dál jasněji vnímat, ono začalo stále více určovat jeho život a člověk se začal také stále častěji ptát: Jak to je se vztahem ducha a hmoty, duše a těla, života a jeho tělesného nosiče, potažmo Boha a světa?
Read More »