Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení dnes poprvé otevíráme list Filipanům, jehož četba nás bude provázet, dá-li Bůh, ještě po celý příští týden. Proto nejprve snad několik slov k samotnému listu.

Filipy byly významným starověkým městem v historické Makedonii (na severovýchodě Řecka), městem přejmenovaným po svém dobyvateli a zvelebiteli Filipu Makedonském. Zde vznikla vlastně první církevní obec na evropském území. Založil ji svatý Pavel během své druhé misijní cesty na přelomu 40. a 50. let 1. století a během své třetí misijní cesty po polovině 50. let Filipy ještě dvakrát navštívil. Není proto divu, že s filipskými křesťany navázal i osobní vztahy a přátelství.

To se odráží i v jeho listě. Do Filip jej píše již z vězení, ať už z Říma, anebo ještě z Cézareje či z Efezu. O Pavlově přímém autorství tohoto listu není tentokrát snad ani mezi nejkritičtějšími biblisty pochyb. Navíc tento list – vedle znaků klasického antického listu, jakými jsou například úvodní pozdrav, oslovení adresátů či závěrečné přání – má ze všech Pavlových listů adresovaných nějaké obci asi nejosobnější a nejdůvěrnější ráz. A právě ten se velmi výrazně projevuje i v dnešním úryvku, z úvodu listu.

Samozřejmě že svatý Pavel nijak nevázal nové křesťany na svou vlastní osobu, to ve svých listech vícekrát zdůrazňuje a odporovalo by to i smyslu jeho apoštolského poslání a působení. Nové křesťany získával pro Pána Ježíše, pro víru v Krista. Přesto je to právě svatý Pavel, který rozvíjí koncept křesťanského duchovní „otcovství“: «I kdybyste měli tisíce vychovatelů v Kristu, otců mnoho nemáte, neboť v Kristu Ježíši jsem vás já přivedl k životu skrze evangelium» píše sám v Prvním listě Korintským, tedy křesťanům v další církevní obci, která mu zvlášť přirostla k srdci. I svatý Pavel byl pochopitelně člověkem s přirozenými emocemi, žil ve vztazích, prožíval v nich radost, anebo se jindy potýkal s různými problémy, což se ostatně častěji odráží i v jeho listech či ve svědectví Skutků apoštolů.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

první čtení ze závěru listu Efezským je dnes zase krásné a hlavně aktuální. Pavlova výzva k duchovnímu boji «oblečte se do výzbroje Boží, abyste mohli čelit ďáblovým nástrahám…» totiž platí ve všech dobách a za všech situací. Duchovní Boj – boj Božími zbraněmi proti zlu a ďáblovým nástrahám, proti pokušením – je totiž jednou z podstatných rovin křesťanského života. O duchovním boji a duchovních zbraních máme zmínku ještě vícekrát v Novém zákoně, jeho potřeba je zkušeností každého křesťana. Každý přeci zakouší, nebo by aspoň měl zakoušet, že je třeba také bojovat, s Boží pomocí a Božími prostředky se snažit přemáhat vlastní slabosti, postavit se na odpor zlu. Ne nadarmo obraz křesťana jako „vojáka Kristova“ (miles Christi) se stal jednou z velmi oblíbených metafor, zejména ve středověké duchovní a teologické literatuře.

Zazpytujme tedy všichni své svědomí, jak jsme na tom s duchovním bojem, jak jsme na tom se snahou o přemáhání zla a slabostí v sobě samých, ve svém životě a ve svém okolí, jak jsme na to s rezistencí samotnému ďáblu, „roztrhači“ neboli satanu, „nepříteli“, a jaké zbraně v tomto boji používáme…

My však nyní, i přestože nejsme v brněnské diecézi, společně zaměřme svou pozornost na dnešní blahoslavenou, na Marii Restitutu (Helenu) Kafkovou. Ostatně právě jí byl nedávno zasvěcen nový kostel v Brně-Lesné.

Její životopis je snadno dohledatelný na internetu, a tak proto si připomeňme jen několik střípků z jejího života (povětšinou právě z internetových zdrojů posbíraných). Marie Restituta se narodila jako Helena Kafková 1. května 1894 v Husovicích (do roku 1897 samostatná obec, pak součást města Brna, Brno-Husovice). Narodila se jako šesté ze sedmi dětí ševce Antonína Kafky a jeho ženy Marie rozené Stehlíkové. Když byly Heleně dva roky, rodina se přestěhovala zpět do Vídně, kde rodiče dříve žili a také se vzali. Konkrétně do Vídně-Brigittenau. Tam Helena prožila své dětství i školní léta. Již v patnácti letech, po skončení školní docházky, chtěla vstoupit do nějakého řádu či řeholní kongregace, toužila se věnovat zvlášť nemocným. Ale narazila na odpor svých rodičů a musela ještě nějakou dobu zůstat doma.

Ve svých sedmnácti letech se stává trafikantkou a zůstane jí po dva roky. Tato doba se pro ni stane paradoxně velmi důležitou, není nakonec ani trochu ztraceným časem. Při prodeji klasického trafikantského zboží – novin a tabáku – se setkává s velkým množstvím obyčejných lidí, k nimž pochopitelně patřila i ona sama, a díky své otevřené povaze s nimi často rozmlouvá. I díky tomu v ní stále více zraje její touha být v životě opravdu užitečnou, pomáhat, zvláště nemocným.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnes – u nás na státní státek vzniku samostatného Československa – slavíme s celou církví svátek svatých apoštolů Šimona a Judy. Slavíme je oba společně, na křesťanském Západě takto už někdy od 8. století, společně jsou také pohřbeni ve svatopetrské bazilice v Římě. společně pohřbených v bazilice svatého Petra v Římě, takto společně slavených na

O jejich životě toho ale příliš mnoho nevíme. V Novém zákoně jsou jejich jména v evangelijních seznamech apoštolů, a to na posledním místě před Jidášem, jak čteme i v dnešním úryvku.

Šimon nese přízvisko Zélóta (česky „Horlivec“) anebo také Kananejský. Zélóta nejspíše proto, že původně patřil k hnutí zélótů, tedy těch, kteří v židovském národě očekávali příchod především takového Mesiáše z Davidova rodu, který vysvobodí Izrael z nadvlády Římanů (politická nesvoboda vždycky s sebou nesla i větší nebo menší nesvobodu náboženskou). Mnozí z nich se jeho příchodu snažili také napomoci, a to i různými protiřímskými bojůvkami, někdy takřka až partizánskou činností. Byli to skuteční horlivci pro Boží Zákon, po vzoru makabejských bratří, proto také neváhali případně potrestat jeho přestupitele. Byli připraveni pro Boží věc nasadit svůj život.

Juda je v Novém zákoně nazýván Jakubův anebo také Tadeáš. Je uváděn jako bratr Jakubův, bratr apoštola Jakuba Mladšího. Máme dokonce zaznamenáno i jedno jeho slovo, když se při řeči na rozloučenou zeptal Pána Ježíše «Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?». Na to mu Kristus odpovídá: «Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek». Judovi je také připisováno autorství jednoho z nejkratších novozákonních listů, po něm pojmenovaném (autor tohoto listu se skutečně hned v prvním verši představuje jako «Juda, služebník Ježíše Krista, bratr Jakubův»).

Starobylá tradice hovoří o tom, jak právě tito dva apoštolové po Letnicích spolu hlásali evangelium nejprve v Řecku a pak v Persii, kde také měli oba podstoupit mučednickou smrt. Šimon byl dle tradice ubit kyjem, Juda rozřezán pilou, což jsou pak také jejich dva hlavní atributy. Juda Tadeáš bývá zobrazován ještě s obrazem či reliéfem Kristovy tváře (jak ho známe z mnoha vyobrazení a ztvárnění, například i ze známé sochy u kostela sv. Josefa na pražském Náměstí republiky). Je to na základě jedné – již pozdější, mladší – legendy, kdy měl Juda Tadeáš darovat edeskému králi (na severovýchodě Řecka) ikonu Kristovy tváře.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

pokračujme v našich pokusech o rozjímání nad úryvky evangelijními, kdy se nejen snažíme rozjímat nad tím, jaký je jejich trvalý duchovní smysl, ale zkoušíme se i ptát, co nám ten který úryvek chce sdělit do naší nynější situace. Kdyby taková formulace nevyvolávala poněkud neblahé konotace, tak by se možná mohlo říci, že se pokoušíme číst evangelium „aktualizovaně“, případně dokonce „angažovaně“.

V dnešním úryvku zazněla dvě přirovnání Božího království. Nejprve k hořčičnému zrnku, kde jeho nepatrnost a nenápadnost kontrastuje se silou a schopností vyrůst v košatý keř (Matouš na paralelním místě zaznamenává ještě širší verzi Kristova slova: «je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní byliny a je z něho strom»). A pak ke kvasu, který, ač ho je také jen troška, je schopen prokvasit celé těsto.

Semínku i kvásku je tak společné – vedle toho, že jsou malé a zdánlivě nepatrné – dvojí: že jsou živé (v obou případech doslova) a že musí být přijaty, musí zapadnout do půdy i do těsta, aby se mohly rozvinout a vyrůst (a to opět doslova).

Semínko i kvásek jsou – jistě mimo mnoha dalšího – obrazem naší víry, která je počátkem i silou přítomnosti Božího království v nás. Jsou tak metaforou křesťanské víry, která nejenže sama musí být živá a námi lidmi (jako dar) přijatá, ale je v ní přítomný sám živý Kristus. Tajemně, ale skutečně. Víra je vztahem ke Kristu, ale je ještě více jeho přítomností. Proto víra, jak říká sám Pán Ježíš, i hory přenáší a mohutné moruše přesahuje (v těchto případech tedy spíše obrazně). Víra otevírá naše nitro Bohu, víra je Kristovou přítomností, víra má proto Boží živoucí sílu, takovou, která se projeví zvlášť ve chvílích těžkých.

Pokud se naše srdce křesťanské víře otevře jako dobrá půda a jako lačné těsto a nechá ji růst a nechá se jí prokvasit, vyroste z našeho srdce košatý strom života, ne nepodobný keři hořčice, naše srdce se kvašením promění, ochutí a ještě zvětší, zmohutní a nakyne, ne nepodobně těstu v díži.

I tak snad můžeme rozumět dnešním příměrům…

Již z nich je jasné, že ale nejde jen o nás. Z košatého stromu mají mít užitek všichni ptáci, kteří se v jeho větvoví uhnízdí, z kvašeného těsta pak všichni, kdo je ochutnají. Z naší víry by mělo mít užitek i celé naše okolí.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Boží slovo dnešního prvního čtení z listu Efezským je natolik jasné a jednoznačnými slovy promlouvající, že už k němu opravdu není třeba cokoli dodávat a nějakými interpretacemi je tak rozmělňovat. Mnohem lepší je mu naslouchat, snažit se nechat se jím oslovit, vzít si jeho obsah k srdci a především se i toto Boží slovo snažit žít. Tak, jak je vyslovené a napsané, s Boží pomocí, samozřejmě.

Zkusme tedy – podobně, jak jsme se o to pokusili v pátek a v sobotu – zaměřit svou pozornost na úryvek evangelijní. Navíc zdá-li se, že nám opět něco zvlášť důležitého říká do nynější těžké a tak složité situace.

Máme před sebou svědectví o Kristově zázraku, o jednom z mnoha zázraků tělesných uzdravení, konkrétně svědectví o uzdravení shrbené, paralyzované ženy. Uzdravení je pro nemocnou ženu krásným dotekem Božího království, bezpochyby obrovskou úlevou. Vždyť byla nemocná celých osmnáct roků. Pro všechny je pak Ježíšův zázrak znamením, že on už je ten slíbený Mesiáš, jehož příchod zaslibovali proroci: «chromí poskočí jako jelen» píše Izaiáš. Zázrak i obrazem uzdravení nejdůležitějšího, uzdravení, napřímení duše.

Evangelijní úryvek hovoří ale nejen o zázraku, ale i o reakci představeného synagogy, který «těžce nesl, že Ježíš uzdravuje v sobotu». Na jednu stranu je to pochopitelné, protože sobota byla z Božího ustanovení dnem zasvěceným Hospodinu a mělo se odpočinout od všech prací (ostatně taková je etymologie slova sobota: od hebrejského šbt, což znamená „odpočinout“ či „přestat“). Dodržování soboty a láska k ní platily v Izraeli za jeden z nejdůležitějších projevů lásky k Hospodinu. Proto byla sobota a především předpisy o jejím svěcení v tak velkém zájmu rabínů a věnovala se jí řada předpisů Talmudu.

Na druhou stranu jeho reakce v sobě nese něco velmi nepochopitelného, ba temného: vždyť se stala dobrá věc, žena byla uzdravena. Reakce přestaveného synagogy tak odkrývá a ukazuje cosi velmi stinného v člověku. A to je právě onen moment, kterého bychom si měli zvlášť v dnešní době velmi pozorně všimnout.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

že první z nedělních mešních biblických čtení uvozuje a předznamenává úryvek evangelijní, se někdy možná až do omrzení připomíná. Dnes je ale tato souvislost obzvlášť důležitá a krásná, a tak právě na ni zkusme zaměřit svou pozornost.

V evangeliu jsme slyšeli – z úst samotného Krista – formulaci největšího přikázání, lásky jedné a dvojí, lásky k Bohu a k člověku. Láska je smyslem a vlastním obsahem Zákona, obou desek Desatera Božích přikázání, která tak nemají být ničím jiným než právě konkretizací, pojmenováním projevů lásky k Bohu a k člověku. Láska je naplněním všech prorockých zaslíbení, zvlášť toho, že Bůh (skrze Mesiáše) odejme z naše těla srdce kamenné a dá nám srdce z masa. Láska je totiž jako oheň, je živá jako žár, všechno zapálí a oživí. Každý, kdo kdy v životě vzplanul skutečnou láskou, to dobře ví, rozumí, co tento obraz znamená.

Skutečná láska k Bohu i k člověku musí mít tak vždy dvě roviny: vnitřní žár a vnější vyzařování, tedy konkretizaci. Jedno bez druhého nejde. Jen činy bez lásky, bez motivace láskou, jsou prázdné a navíc dlouhodobě v nich většinou ani nikdo nevytrvá. To říká svatý Pavel ve známé Velepísni láky ve 13. kapitole Prvního listu Korinťanům docela jasně: «i kdybych pro druhého do ohně skočil, ale lásku neměl, nic mi to neprospěje». A kdyby zase láska byla jen pouhým slovem, jen emocí bez činů, tak může být dost dobře jen sebeláskou, nám příjemnou emocí, klamem a láskou jen virtuální, protože druhému vůbec nic nedává, naopak jen od něj sobecky čerpá.

Tuto nutnost konkretizace lásky, aby emoce přešla i ve skutečný laskavý čin, překrásně vyslovuje právě čtení první, evangelium uvozující. Řeč byla sice především o lásce k viditelnému člověku, ale nezapomínejme, že tato odráží i naši schopnost lásky k neviditelnému Bohu. «Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí» praví přeci svatý Jan.

První čtení je z 22. kapitoly knihy Exodus, tedy z těch kapitol, které rozvíjejí samo Desatero (zaznamenané v kapitole dvacáté). Rozvíjí je naprosto konkrétně a zcela jasně, dokonce ukazuje dva z „hříchů do nebe volajících“ (z těch, u kterých Písmo praví, že dolehnou až k Bohu, že stížnost utištěných Bůh uslyší): hřích ubližující vdově a sirotkovi a hřích vzetí do zástavy to, co je nezbytné k životu (pokrývku na noc).

Co to všechno znamená?

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme památku dalšího zajímavého svatého, tentokrát světce století devatenáctého, biskupa, misionáře, velkého ctitele Neposkvrněného početí Panny a zakladatele misijní kongregace „klaretinů“, sv. Antonína Marie Klareta. Přesto dnes – podobně jako včera – zaměřme svou pozornost na úryvek evangelijní, protože ten – podobně jako ten včerejší – může promluvit velmi důležitě do naší nynější tíživé situace.

Už na jaře při první vlně pandemie si leckteří křesťané – a dodejme, že ne neoprávněně – kladli otázku, zda to celé také není Božím trestem. Zda celá pandemie nové nemoci covid, která postupně postihuje celý svět, není křesťansky interpretovatelná také jako určitý Boží trest. Obě „jasné“ a o své pravdě přesvědčené a všechny ostatní přesvědčující odpovědi, které už na jaře byly slyšet, někdy dost hlasitě, jsou ovšem z teologického hlediska nepřijatelné: ani že pandemie s jistotou není Božím trestem (navíc s odůvodněním, že Bůh přeci netrestá, ba nemůže trestat, protože je láska), ani že jím s jistotou je (protože Bůh právě takto trestá hříšné pokolení a my hříšní přeci jsme).

Obě takto jisté odpovědi jsou, domnívám se, nesmírně pyšné. Musíme si umět přiznat, že některým věcem, které Bůh dopouští či chce, nemůžeme prostě rozumět a už vůbec ne je vysvětlit (s jistotou druhým), můžeme je jen pokorně přijmout. Bůh přeci může všechno, je všemohoucí. Je nekonečně milosrdný i nekonečně spravedlivý, je krásný i strašný zároveň, jak praví Písmo. Je původcem veškerého dobra a vší krásy světa, stejně  tak jako dopouští zlo působící bolest. I zlo musí Bůh povolat k a bytí, aby bylo, a to – známými slovy svatého Augustina – právě proto, aby i ze zla mohlo vzejít ještě větší dobro. Především aby i skrze ně, skrze zkušenost bolesti tajemně zavolal člověka k sobě zpět.

Zda pandemie je či není Božím trestem, musíme nechat Božímu tajemství. Prostě to (s jistotou) nevíme a ani vědět nemůžeme. Pandemie je prostě zde a bolestně zasahuje celý svět. Ale jedno vědět můžeme a máme. A na to nás právě upozorňuje dnešní evangelium, možná – mimo jiné – odpovídající vlastně na velmi podobnou otázku: byli Galilejci zabití Pilátem větší hříšníci než ostatní?

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

ač jsme v minulých dvou dnech snažili zaměřit svou duchovní pozornost na slavené svaté – a dnes máme dalšího pozoruhodného svatého, velkého františkánského kazatele přelomu 14. a 15. století, sv. Jana Kapistránského – a ač jsme se ve dnech předešlých systematicky věnovali čtení prvnímu, úryvkům z listu Efezským, nechme se dnes oslovit především textem evangelijním, z 12. kapitoly Lukášova sepsání. Ve vydání českého ekumenického překladu Písma má dnešní úryvek trefný redakční nadpis: „O rozpoznání času“. V českém vydání Jeruzalémské bible možná ještě příhodnější: „Umění vykládat znamení času“.

Tyto nadpisy se vztahují především na slova Pána Ježíše «úkazy na zemi i na obloze umíte posoudit; jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu?». To je otázka, kterou položil svým posluchačům, a protože se stala součástí Božího slova, pokládá ji i nám.

Otázka se vztahuje především na samotnou osobu Pána Ježíše, v němž «se naplnil čas a přiblížilo Boží království». On je tím, kterého mají jeho posluchači rozpoznat jako zaslíbeného Mesiáše. Především podle znamení, která konal. A jelikož židé očekávali, že jeho příchodem nastane poslední doba, neboť Mesiáš nastolí na zemi Boží konečnou vládu (ať už bude trvat tisíc či kolik let), mělo být toto rozpoznání, že právě Ježíš je Mesiáš, rozpoznáním vpravdě eschatologickým.

Eschatologický nádech – tedy s ohledem na poslední věci, na věčný úděl – má toto rozpoznání stále, protože Kristovým příchodem poslední velká etapa dějin – doba „po Kristu“ – skutečně nastala. Další Mesiáš již nepřijde, jen Kristus sám ještě jednou na konci světa. Každý člověk je proto postaven před se stejnou intenzitou před povinnost volby mající dopad jak na jeho časnost, tak i na jeho věčnost: Zda v Pánu Ježíšovi rozezná Božího Mesiáše, anebo ne.

Ježíšova slova «úkazy na zemi i na obloze umíte posoudit; jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu?» zkusme ale interpretovat ještě i obecněji než jen jako otázku po rozhodnutí se pro víru v Pána Ježíše ve smyslu rozhodnutí se pro křesťanství, v němž je Pán Ježíš jedinečně přítomen. Zkusme je vztáhnout na schopnost rozpoznávat i ostatní Boží přítomnosti, i ostatní Kristovy tajemné přítomnosti ve světě.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

podobně jako včera, zkusme i dnes zaměřit svou pozornost na světce, kterého slavíme, na svatého papeže Jana Pavla II.

O životě svatého Jana Pavla II., vlastním jménem Karola Józefa Wojtyły, toho víme hodně, navíc si většina z nás ještě pamatuje dobu jeho pontifikátu a hodně si toho můžeme mnohde pochopitelně dohledat a přečíst. A tak si jen připomeňme, že se narodil 18. května 1920 v polských Wadowicích ve středostavovské rodině armádního důstojníka, že mu matka brzy zemřela, stejně tak jeho dva starší sourozenci (sestru ani nepoznal), že jeho dětství a mládí bylo poznamenáno událostmi druhé světové války a okupace Polska.

Studium bohosloví – po začátku studia polonistiky a následných nucených válečných pracích (nejprve v kamenolomu a pak v chemičce) – začal roku 1941 v takřka „podzemním semináři“ v Krakově, kde byl také roku 1946 vysvěcen na kněze. Následně studuje v Římě a po dokončení doktorských studií působí v pastoraci i na univerzitě, kde učí filozofii a křesťanskou etiku. Jako osmatřicetiletý se stává biskupem, nejprve pomocným, následně roku 1964 krakovským arcibiskupem, následně pak roku 1967 kardinálem. Už při jednáních Druhého vatikánského koncilu se stává stále více celocírkevně známou osobností, a proto možná není až zase takovým divem, že je po nečekané předčasné smrti Jana Pavla I. (jen po měsíci pontifikátu) 15. října 1978 zvolen osmým kolem konkláve novým papežem. Přijímá jméno Jan Pavel II., čímž už naznačuje hlavní vizi svého pontifikátu: pokračovat v duchu koncilních papežů Jana XXIII. a Pavla VI.,což si právě vytyčil jeho i jeho zesnulý předchůdce. Úřadu se ujímá 22. října, což je také datum jeho dnešní památky.

Jeho pontifikát trvající více než 26 let (Jan Pavel II. zůstal v úřadu až do své smrti 2. dubna 2005) byl, jak dobře víme, skutečně podivuhodný, a to v mnoha ohledech: V jeho především pastýřském důrazu projevujícím se mnoha způsoby, v jeho neúnavných snahách o smíření na mnoha frontách, v lásce ke tradiční niterné katolické zbožnosti a zvlášť k jejím mariánském rozměru, v důrazu na křesťanských morálních zásadách, v otevřenosti ekumenickému a společenskému dialogu a v mnohém dalším.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

ač se snažíme rozjímat zpravidla nad biblickými texty čtenými ten který den při mši svaté, v posledních dnech nad úryvky z listu Efezským ve čtení prvním, zkusme dnes a zítra zaměřit svou pozornost na slavené svaté. Dnes na blahoslaveného Karla, zítra – dá-li Bůh a dožijeme-li se zítřka – na svatého Jana Pavla II.

I přestože dnešní blahoslavený – Karel Rakouský, jak zní jeho oficiální liturgické jméno, jinak celým jménem je Karel František Josef Ludvík Hubert Jiří Oto Maria Habsbursko-Lotrinský – patří asi k těm světcům, jehož osobnost je bohužel někdy zastíněna různými nánosy způsobenými zpravidla určitými snahami jeho postavu různě využít pro ten či onen (politický) účel, či je zastíněna všemožnými předsudky, přesto právě Karel I. Habsburský může být tím světcem, který zejména dnešního člověka může velmi oslovit. Ve skutečnosti je totiž životní příběh blahoslaveného Karla velmi inspirativní a, můžeme-li se to odvážit tak říci, je i velmi sympatickou osobností, a to i mimo hranice katolické církve (a i za hranicemi všech možných monarchistických skupin).

Karlův životopis je snadno dohledatelný, tak nyní snad jen několik důležitých střípků z něj…

Read More »