Milé sestry, milí bratří,

na první neděli postní rok co rok slyšíme o čtyřicetidenním pokušení Páně na poušti. Hovoří o něm všechna tři synoptická evangelia. Matouš a Lukáš nám předkládají konkrétní podobu tří ďáblových pokušení Ježíše (byť v rozdílném pořadí druhého a třetího), zatímco Marek dává jen souhrnnou zprávu, že Kristus byl po křtu veden Duchem na poušť, kde byl pokoušen od ďábla.

Novozákonní Ježíšova pokušení– spolu se starozákonními pokušeními Adama – jsou jakýmsi prototypem všech pokušení všech lidí. První Adam – stejně jako mnohdy my – pokušením podléhá, zatímco Kristus, Boží Syn, Nový Adam nad nimi vítězí, a tak nám otevírá cestu z nich. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

kdykoli se snažíme ptát, co nám Boží slovo říká přímo do naší konkrétní situace, dostáváme se vždy do určitého nebezpečí, že do něj budeme vkládat své představy, co slyšet chceme a co naopak ne, a tak poselství Božího slova pochopíme spíše zkresleně, že v něm budeme více my než Bůh. A o co intenzivnější je prožitek a naléhavost otázky, na niž v Písmu budeme hledat odpověď, o to větší takové nebezpečí sebeprojekce je. Na druhou stranu jinou možnost nemáme než se Písma ptát. A musíme se ptát, zvlášť když nějakou aspoň trochu Boží odpověď potřebujeme. Od toho zde Boží slovo konečně je. Potřebujeme je o to více, oč náročnější a těžší se naše životní situace stane. A tak se ptejme, navzdory riziku, že mu nebudeme vždy rozumět, že se třeba v pochopení i spleteme, že si leccos je domyslíme či namyslíme.

Měli bychom se ptát, neboť situace světa, který nás obklopuje, je složitá, možná složitější než kdy předtím. Různá jeho nebezpečí jsou reálná a velká, asi více než dříve. I naše osobní situace je leckdy složitá, neseme a snášíme různé těžkosti, nerozumíme mnohému. Není proto divu, že v Božím slově potřebujeme najít inspiraci, co máme dělat a jak vše nést.

Zkusme se tedy v tomto duchu zaposlouchat do dnešních biblických textů… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

minulou neděli se před námi otevřela Ježíšova Řeč na rovině, jak nám ji zaznamenal evangelista Lukáš. Dnes v její četbě pokračujeme. Jak již bylo před týdnem připomenuto, pravděpodobně se nejedná o jinou řeč, ale jen o jiné zaznamenání týchž Ježíšových slov, která známe z Matoušova evangelia jako Horské kázání. Evangelisté zachytili ve svých sepsáních jen jiné z akcentů jedné a samé Kristovy řeči, my tak můžeme více čerpat z jejího bohatství…

Lukáš na čtvero blahoslavenství a čtvero běda (mající onu téměř konstatující podobu) hned navazuje Kristovými slovy o lásce k nepřátelům, což je právě úryvek, který jsme slyšeli. Má v zásadě dvě části. Nejprve jakousi sekvenci apelů k lásce («milujte své nepřátele, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí» atd.) končící „zlatým pravidlem“ («jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim»). A následně odůvodnění, proč mají Ježíšovi učedníci milovat všechny lidi včetně nepřátel: protože takto milosrdně miluje Bůh («buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec»).

Výzva k lásce ke všem lidem včetně lásky k nepřátelům je bezpochyby nejznámějším, nejdůležitějším, nejkrásnějším a zároveň asi nejnáročnějším apelem celého křesťanství. Zejména jedná-li se opravdu o lásku k ne-přátelům a ne-sympaťákům anebo dokonce lidem zlým, škodícím a ubližujícím, lidem, o nichž se nám někdy vkrade myšlenka, že bez nich by snad na světě bylo ostatním lépe.

Zvlášť v Lukášově evangeliu je tento apel lásky zdůrazněn. Možná i proto, že jeho prvními adresáty byli křesťané, kteří se již ocitli v situaci pronásledování ze strany okolního světa. Protože právě v takových situacích, kdy člověka někdo nenávidí, nepřijímá, proklíná, okrádá, ubližuje mu, bije ho či jen o něco neomaleně prosí, (právě tehdy) by měl člověk, Kristův učedník, milovat. I své nepřátele a nepřátele ostatních, agresory. Právě tehdy se láska má osvědčit jako skutečná láska, ukázat se, zda jí skutečně je. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v evangelijním úryvku dnes slyšíme čtvero blahoslavenství (doslova „blaženství“) a také čtvero běda, vložené do Kristových úst, jak nám je zaznamenal evangelista Lukáš.

Blahoslavenství si povětšinou vybavíme v Matoušově podání. Tedy v delší formě, v počtu osmi a bez běda. V leckom se tak může vzbudit otázka, která z evangelijních verzí je autentičtější, zda Lukášova anebo Matoušova. Či zda Pán Ježíš nepronesl blahoslavenství dvakrát a na různých místech, když oba evangelisté o nich hovoří rozdílně. A podobně zda následná Kristova řeč, kterou Lukáš předkládá jako Řeč na rovině, zatímco Matouš jako Horské kázání, je jednou a samou řečí, jen třeba s různými důrazy zapsanou, anebo dvěma různými řečmi na dvou místech pronesenými.

Samozřejmě, podobně jako u ostatních novozákonních míst se s největší pravděpodobností jedná o dvě verze téhož, formulované s různými akcenty podle toho, jak si je očití svědci zapamatovali a následná ústní tradice předala a svatopisec zapsal. S tím, že my dnes už nemůžeme umět rozlišit, jak co Pán Ježíš přesně řekl, či udělal které z evangelií je v tomto smyslu autentičtější.

Což nás ale snad nemusí příliš znepokojovat. Naopak, více verzí týchž evangelijních událostí může implikovat více různých pramenů týchž událostí, a proto mluví spíše pro autenticitu toho či onoho svědectví, v prospěch jeho i historické pravdivosti. Víceré zaznamenání nám zároveň otevírá větší bohatství a hloubku Kristových slov, jeho činů a událostí kolem něj.  Ostatně i proto jsou evangelia čtyři. Aby dohromady – ne nepodobně mozaice – byla jakousi čtverou „tváří“ Božího tajemství. Podobně to ostatně pochopili už raní křesťané, když evangelistům přisoudili jejich atributy – okřídleného člověka, lva, býka a orla v letu – dle vidění čtveré vnímatelné podoby Boží velebnosti prorokem Izaiášem. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

na dnešní neděli připadl tedy krásný a starobylý svátek Uvedení Páně do chrámu. Rok co rok nás vrací ještě tak trochu zpět do doby vánoční. Ostatně dříve teprve dnešním svátkem vánoční doba končila a i dnes, kde je to zvykem, mohou být jesličky v kostele vystaveny až do dnešního data. Rozevírá se totiž před námi událost, která s děním kolem narození Páně opravdu souvisí. Událost, k níž došlo čtyřicet dnů po Ježíšově narození, jak svědčí Lukášovo evangelium:

Josef s Marií a novorozeným Ježíšem přicházejí do jeruzalémského chrámu, aby podle ustanovení mojžíšského Zákona přinesli za prvorozeného chlapce předepsanou oběť, pár hrdliček nebo dvě holoubata, a aby rodička byla rituálně očištěna. Do chrámu z vnuknutí Ducha v tu dobu přichází i Simeon, spravedlivý stařec čekající na Mesiáše. V dítěti ho rozpozná a zaraduje se. Vysloví nejprve své Nunc dimitis («Nyní můžeš propustit»), kantikum (které se dodnes modlí církev v breviáři jako poslední zpěv dne při večerním kompletáři). Ze Simeonových úst následně zazní proroctví, že až Kristus doroste, stane se znamením, jemuž se bude odporovat, a že i Mariinu duši pronikne meč (v čemž pak následná duchovní tradice přečte první ze sedmi novozákonních bolestí Panny Marie). V chrámě je i prorokyně Anna, spravedlivá stařena, sloužící tam Bohu postem a modlitbami již nějakých pětašedesát let. I ona se zaraduje, když spatří dítě, velebí Boha a začne o dítěti vyprávět všem bohabojným.

Ti všichni k nám promlouvají, jsme opět pozváni mezi ně, jsme pozváni pokusit se jim naslouchat. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v dnešních biblických čteních můžeme slyšet zejména dvě velká témata:

Prvním je radost z Božího slova. Téma, které se na dnešní neděli Božího slova zrovna hodí.

Ve starozákonním čtení kněz Ezdráš předčítá Izraelitům navrátivším se z babylónského vyhnanství z knihy Božího zákona, všichni se radují a Eliáš s levity volá: «Dnešní den je zasvěcen Hospodinu, vašemu Bohu, nebuďte smutní a neplačte!»

Následný žalm tuto radost rozvíjí a vyzpívává: «Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost v srdci, Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči».

Evangelista Lukáš zase začíná své «vypravování o událostech, které se dovršily mezi námi, jak nám je odevzdali ti, kdo byli do počátku očitými svědky a služebníky slova» věnováním «váženému Teofilovi», tedy každému, kdo je milován Bohem a miluje Boha. A hned za tímto incipitem – s přeskočením celých tří kapitol – rozevře svědectví ze začátku Kristova veřejného působení v Nazaretě. Pán Ježíš přečte v tamější synagoze Izaiášovo proroctví a vztáhne je na sebe: «Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli». A posluchači žasnou.

Z četby Písma bychom měli chtít mít radost. Vždyť Boží slovo, zejména novozákonní, máme slyšet jako slovo o Boží lásce, které nás chce k lásce vést. Kristus je vtělením této lásky a plností Slova. Proto by mělo být čtení Božího slova, zvlášť evangelia, pro člověka radostí.

„Chtít mít radost“ samozřejmě neznamená „vyrobit si ji“. Znamená to zkusit se radosti otevřít, hledat ji, nezkazit si ji předem, nenegovat ji tím, že nepřipustíme ani její možnost, nepřipravit se o ni, je-li dána. Což ostatně neplatí jen o radosti ze slova Božího. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

svátkem Křtu Páně minulou neděli skončila doba vánoční. Od pondělí máme liturgické mezidobí připomínající dobu Kristova veřejného působení, čas mezi jeho křtem a začátkem pašijí. To se odráží především v úryvcích evangelijních, o nedělích i ve všedních dnech.

Dnes máme před sebou Kristův první zázrak podle Janova sepsání, «počátek znamení, která Ježíš učinil». Zázrak proměnění vody ve víno na svatbě v Káně Galilejské, který byl už od starokřesťanských dob počítán mezi velké epifanie („ukázání se“) Boží slávy na začátku Kristova pozemského života a působení, navazující na ty vánoční; na zjevení Boží slávy pastýřům, mudrcům či Janu Křtiteli.

Již starozákonní proroci zaslibovali, že jedním ze znamení mesiášského času bude hojnost dobrého vína a že Bůh si zasnoubí svou nevěstu, Boží lid a lidskou duši. V tomto smyslu je Ježíšův první zázrak začátkem naplnění takových zaslíbení. Od ostatních Ježíšových zázraků z evangelia se ale liší: Kristus neuzdravuje nemocné ani nekřísí mrtvé, nevyhání zlé duchy ani neodpouští hříchy, ale „pouze“ proměňuje vodu ve víno na svatební hostině. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

slavíme svátek Křtu Páně. Rozevírá se před námi novozákonní svědectví o Ježíšově křtu v řece Jordánu, událost, která se dle evangelia odehrála v 15. roce vlády císaře Tiberia, tedy někdy v roce 27 nebo 28. Křtem končí Kristův skrytý život v Nazaretě, nejdelší údobí jeho života, celé jeho dětství a mládí. Máme jej dnes před sebou už ne jako malé dítě, ale jako již dospělého a zralého muže. Začíná jeho veřejné působení.

Dnešním svátkem proto končí i doba vánoční, zítřkem začne liturgické mezidobí.

O Kristově křtu čteme s různými důrazy a s jinými detaily ve všech čtyřech sepsáních evangelia. Křest je završením Kristova dětství a mládí, předělem k veřejnému působení. Je dalším ze zjevení, z epifanií Boží slávy. V tomto smyslu patří ještě spíše k Vánocům, kdy se Boží sláva začala ukazovat. Nejprve pastýřům, pak mudrcům a po mnoha letech ji na Ježíšovi rozpoznává i Jan, když ho křtí. Příští neděli uslyšíme o vychutnání si Boží slávy ve vodě proměněné ve víno na svatbě v Káně, při prvním zázračném znamení, jež Ježíš – podle Jana – učiní. To vše jsou Boží epifanie, zjevení Boží slávy na začátku Kristova pozemského života a působení, jak je detekovala už starokřesťanská četba. Na křesťanském Východě je Boží epifanie vztažena dokonce předně na dnešní svátek, na svátek Kristova křtu.

Křest Páně má řadu krásných významů, mnohotvárně k nám promlouvá. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle je tak trochu ve stínu velkých vánočních svátků, je to vlastně jediná „obyčejná“ vánoční neděle. A možná právě toto její postavení, neslavení jednotlivé události z Ježíšova narození a útlého dětství, jak o nich čteme v Matoušově či Lukášově evangeliu a jak je slavíme o jednotlivých vánočních svátcích, nás může o to více vybídnout zaměřit pozornost na dnešní Boží slovo, taktéž vánoční. Zkusme se proto zastavit nad čtením starozákonním a nad úryvkem evangelijním.

První čtení je z mudroslovné starozákonní knihy Sirachovcovy. Označení mudroslovná o ní platí nejen co do stylu, ale především co do obsahu. Celá kniha je jakýmsi chvalozpěvem na skutečnou moudrost, která je darem a projevem samotného Hospodina. «Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu: (…) Před věky na počátku mě stvořil, až na věky být nepřestanu» slyšeli jsme dnes.

Moudrost (hebrejsky chokmá nebo mášál, řecky sofia) je velké biblické téma, které navíc tvoří jakýsi most mezi biblickou a okolní antickou kulturou. Vedle Sirachovce o moudrosti čteme zvlášť v knihách Moudrosti a Přísloví. Kdybychom si složili – jako takovou mozaiku – biblický obraz moudrosti, jak je vyzpívávána zvlášť v těchto třech mudroslovných knihách Starého Zákona, tak bychom před sebou měli asi následující: Moudrost je nějak Boží, je Božím darem, Božím projevem. Byla u Boha dříve, než on vůbec začal tvořit svět, hrála si s ním, on se s ní radil. Poté, co svět byl stvořen, byl celý proniknut Boží moudrostí, skrze moudrost v něm Hospodin vykonává svou moc a vládu. Moudrost je přívětivá, chce z lidí činit Boží přátele, proto jim sedí u dveří, každého rána čeká na jejich zápraží a dává se nalézt těmi, kdo ji hledají. Usadila se mezi lidmi. Protože je Boží, protože je všemocná. Moudrost je i jakousi ženskou tváří Boha, Božím dechem, který vše tvoří pohromadě. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jak se každoročně připomíná, dnešní svátek – Svaté rodiny, Ježíše, Marie a Josefa – nepatří mezi ty největší vánoční, jakými jsou Narození Páně, Matky Boží Panny Marie či Zjevení Páně. Dokonce ani mezi starobylé vánoční svátky svatých, jako svatého Štěpána, Jana Evangelisty anebo Mláďátek betlémských. Začal se slavit až v 17. století, během století 19. se jeho slavení rozšířilo a teprve v roce 1920 byl zaveden jako závazný pro celou církev. Nejprve se slavil v neděli po Třech králích. Nyní ho máme v neděli vánočního oktávu, aby byl podtržen jeho biblický vánoční základ: Prostředí, do kterého se Boží Syn jako člověk narodil a ve kterém pak prožíval své dětství a vyrůstal, je prostředím lidské rodiny, prostředím živých lidí, Panny Marie a svatého Josefa. Proto se dnes čtou také evangelijní úryvky hovořící o Ježíšově dětství: O útěku do Egypta, o přinesení Ježíše čtyřicet dní po narození do chrámu a o dvanáctiletém Ježíši v chrámě (to jsme slyšeli letos).

Boží Syn se prostě vtělil a narodil do lidské rodiny, i když zcela specifické, v ní žil a vyrůstal a z ní pak vešel do světa.

V dnešní době tolikerých rozjitřených politicko-společensko-filozoficko-teologických diskuzí o rodině a manželství je opravdu obtížené se jen pokusit cokoli obyčejného, ne-kulturně-válečného a ideálně Božím slovem nějak inspirovaného a zároveň aktuálního o rodině říci. Přesto to k dnešnímu svátku patří a asi nelze na takový pokus rezignovat… Read More »