Milé sestry, milí bratří,

liturgie třetí neděle adventní, nazvané podle své vstupní antifony Gaudete („radujte se“), je celá prodchnuta radostí; z blížících se svátků a kéž by i z větší blízkosti Boží. Radost se prolíná celou bohoslužbou; rezonuje v mešních modlitbách, odráží se ve světlejší barvě bohoslužebného roucha. A především by nám měla zarezonovat z Božího slova.

V prvním čtení otevíráme stále knihu proroka Izaiáše. Už starými církevním otci byl nazván starozákonním „evangelistou“. S trochou nadsázky, ale příznačně; ze všech svatopisců Starého Zákona toho o příchodu a působení Mesiáše předpověděl zdaleka asi nejvíce. Není tudíž divu, že právě v adventu, kdy si připomínáme čekání věků na Kristův příchod, z proroka Izaiáše čteme při mši svaté nejčastěji.

Dnes máme před sebou další krásné Izaiášovo zaslíbení. Je z 35. kapitoly, z první a nejstarší části knihy. Zaznělo někdy v polovině 8. století př. Kr. Již tehdy, a ještě více v dobách následujících, se stalo pro Izrael nakonec jedním z největších prorockých zaslíbení Mesiáše, jedním z impulsů k až dychtivému očekávání jeho příchodu. Stalo se totiž představou, co Mesiáš učiní, až přijde, a podle čeho se také pozná: «Zaraduje se vyprahlá step, jak lilie zajásá a vykvete poušť… Zaplesá, zavýská… Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého». Read More »

Milé sestry, milí bratří,

na druhou neděli adventní před námi každoročně stojí postava Jana Křtitele. Splnil roli proroka Eliáše, byl nazván Předchůdcem Páně, protože mu měl svým kázáním připravit cestu. K veřejnému působení ve světě, do životů a srdcí lidí. Jan tak jedinečně učinil svým vystoupením na začátku Ježíšova veřejného působení, jak čteme v evangeliu.

A protože evangelium má být stále živé, chce tak Jan činit nějak stále. A činil by, pokud bychom jeho biblická slova «obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království» vzali aspoň nějak vážně. Pak by se mohla i v našem životě, našem vnitřním světě a v našem jednání aspoň nějak uskutečňovat a naplňovat i krásná mesiánská zaslíbení.

Starozákonním zaslíbením příchodu Mesiáše nasloucháme po celý advent, o nedělích i všedních dnech. Tyto zpravidla krásné a útěšné biblické texty jsou především z pera proroka Izaiáše. Ze všech starozákonních proroků toho o Mesiáši totiž předpověděl asi nejvíce, proto byl už starými církevními otci nazván „starozákonním evangelistou“.

Text dnešního prvního čtení ze začátku 11. kapitoly proroka je v tomto ohledu text ovšem zvlášť významný. Je sice z první části knihy, která povětšinou pochází přímo od historického Izaiáše, tedy z druhé poloviny 8. století př. Kr., ale dle biblistů je zrovna tento text, toto mesiánské proroctví mladší. Snad pochází až z doby babylónského vyhnanství a je dílem tzv. Třetího Izaiáše.

Již v rámci židovského očekávání Mesiáše, zejména v době judaismu přelomu letopočtu, bylo toto proroctví čteno jako jedno z vůbec nejdůležitějších v celém Starém Zákoně. Stalo se dokonce jedním z hlavních biblických zdrojů mesiánského očekávání. A intenzivně zaznívalo zvlášť ve všech těžkých dobách, babylónskému vyhnanství nějak podobných.

Mesiáš podle proroka vzejde «z pahýlu Jese», tedy z potomstva a rodu Davidova, protože Jese (neboli Jišaj) byl Davidovým otcem. Proto bude nový král, který konečně přinese na zem a mezi lidi Boží (nebeské) království. Proto se narodí v Betlémě, Městě Davidově.

Ale ještě podstatnější je, že «na něm spočine duch Hospodinův». Tedy že ten, který přijde, bude opravdu Božím pomazaným, skutečným Mesiášem (hebrejsky Mašíjah) neboli Kristem (Christos řecky), od Boha poslaným. On «podle spravedlnosti bude soudit…, spravedlnost bude provazem jeho beder». Způsobí, že spravedlnost konečně zavládne mezi lidmi, že nastane něco skoro jako ráj na zemi, když vyhlásí milostivé léto Hospodinovo, jež se stane «znamením pohanům».

Pokud a nakolik se ovšem lidé jeho působení otevřou, dodejme… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

advent – adventus, „příchod“ – by měl být dobou naší každoroční přípravy na příchod Páně. Zaprvé na oslavu jeho příchodu, který už nastal, na oslavu Kristova narození o Vánocích. A zadruhé na příchod Páně, který teprve nastane, na Kristův příchod ve chvíli naší smrti a na jeho slavný příchod na konci světa. Oba tyto rozměry se adventem prolínají a vzájemně se doplňují. Přičemž příprava na budoucí Kristův příchod nás provází především na začátku adventu, zatímco přípravy na Vánoce se týká spíše jeho druhá část.

V adventním čase by mělo jít o naši přípravu na oba Kristovy příchody. Což se může dít jen v živém vztahu s ním. Proto kýženým naplněním adventu nemůže být nic jiného než zase příchod Krista Ježíše, jeho nový příchod do našeho srdce a našeho života.

Dnes jsme všichni společně opět na začátku adventu. Každý začátek bývá zpravidla nějakou novou příležitostí, možností otevření nového, kéž by lepšího a Božštějšího. To platí i pro začátek adventu, možná i trochu prvoplánovitě, adventem začíná nový liturgický rok. Kéž by i něco nového, lepšího v nás a našem životě.

I k tomu nám zaznívá dnešní Boží slovo… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Ježíš Kristus je Král. Avšak jeho království nepochází z toho světa, je Boží, a v tomto světě ani ještě není nastoleno ve své konečné plnosti. A přesto Boží království již zde je a chce být stále nově, v nás a mezi námi. Když v Ježíšovi jedinečně přišlo na tuto zem. A zůstalo na ní.

Kristovo Boží království e vnímatelné v jeho tajemných přítomnostech mezi námi, ale také v nás, v bytí, v srdcích a na životech těch, kteří se Krista-Beránka snaží pokorně následovat. Snahou o dobro a lásku, ať už ho znají anebo ne.

Kristovo království již zde nějak je, trvá a přetrvá, i když se vše ostatní v světě třeba i hroutí. Panta rei, vše se nějak mění, ale podstata Kristova království zůstává stále táž. Jako tajemná Boží přítomnost, jako Boží vliv, jako vláda dobra. Je jen na člověku, aby Boží království našel a pokorně se je snažil žít…

Snad i tak bychom se mohli pokusit zachytit obsah dnešní slavnosti, jíž se završuje celý liturgický rok. Vyznává, že Kristus je skutečným Pánem, který v plnosti času od Boha jako Syn vyšel a k dobrému Bohu zase celý svět – zvlášť nás lidi – chce přivést nazpět. Po čemž touží a což nakonec učiní i navzdory všemu našemu lidskému nepřijetí, všem našim lidským slabostem, nedokonalostem, hříchům a pádům. Dnešní slavnost je vyznáním Boží blízkosti, Boží laskavé moci a Boží touhy, abychom se jím nechali nadchnout a vést.

Slavnost Krista Krále, jak se každoročně připomíná, je relativně mladá. Důvodem jejího zavedení v roce 1925 bylo výročí 1600 let od formulování základního vyznání víry v Trojjediného Boha, vyznání, kým Ježíš Kristus je. K němu došlo na prvním celocírkevním koncilu v Nicei (v Anatolii, dnešním západním Turecku) roku 325, krátce po skončení pronásledování křesťanů v římském impériu. Letos v květnu to bylo již 1700 let. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

s blížícím se koncem liturgického roku – příští neděli je Krista Krále a za dva týdny budeme mít první neděli adventní – začínají biblická čtení zacilovat naši pozornost na témata eschatologická: Na konec světa a na Kristův slavný druhý příchod. A tím pádem také na konec lidského života a příchod Božího Syna ve chvíli smrti každého člověka.

Proto se v těchto dnech rok co rok čtou biblická čtení vpravdě apokalyptická. Tak tomu je i dnes, tak tomu bude i po následující dva, tři týdny.

Apokalyptika je pozoruhodný literární druh. Netýká se jen Písma svatého, a dokonce ani jen biblického náboženství. Řecké apokalypsis doslova znamená odkrytí skrytého, odhalení či zjevení věcí skrytých. V biblickém kontextu jde o poodhalení skrytých Božích tajemství. Autor apokalyptiky, vidoucí, vidí nějak do Božího světa, nebe, a snaží se do zejména obrazných slov zachytit obsah svých vidění. Protože tato se často týkají věcí budoucích a jsou spojena s různými tajemnými hrůzami, došlo časem k posunu a zúžení pojmu apokalypsa, a to tak, že se stala téměř synonymem pro nějakou konečnou katastrofu. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme dnes svátek Posvěcení lateránské baziliky, jeden z takzvaných svátků Páně, které se slaví i v neděli, připadnou-li na ni. Připomíná a liturgicky slaví posvěcení římské baziliky Nejsvětějšího Vykupitele a svatých Janů, myšleno Křtitele a Evangelisty. Baziliky lateránské, podle římské rodiny Lateránů, kterým pozemek na pahorku Caelius původně patřil, než byl zkonfiskován císařem Neronem. Baziliky nesoucí titul Mater et caput omnium ecclesiarum Urbis ac Orbis („Matka a hlava všech kostelů Města a světa“). A to proto, že právě ona, lateránská bazilika je stále hlavní papežskou katedrálou. Při ní od dob císaře Kosntatntina až do pozdního středověku, tedy od 4. do 14. století, měli papežové skutečně své sídlo. Na zvláštním postavení lateránské baziliky nic nezměnila ani skutečnost, že reálně nejvýznamnějším kostelem katolického křesťanstva se záhy stala bazilika svatopetrská. Vždyť je to především hrob svatého Petra, který papežství i celému Římu dává jeho církevní i teologický význam.

Svátek, slavený v celé církvi na dnešní den 9. listopadu již někdy od 12. století, připomíná tedy radost z posvěcení původní baziliky z první poloviny 4. století. K této radosti se má dnes liturgicky připojit celá katolická církev, všichni křesťané hlásící se ke společenství s římským biskupem na celém světě. To činíme i touto bohoslužbou.

Svátek nám ale připomíná snad i řadu dalších věcí, nad kterými snad stojí za to se na chvíli společně zastavit… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

při včerejší slavnosti jsme slavili všechny svaté, všechny spasené všech dob, jejichž duše jsou již v nebi, v plnosti nebeské radosti a života kolem trůnu Beránkova. Dnes vzpomínáme na všechny věrné zemřelé, jak se dnešní památka, slavená na křesťanském Západě od konce 10. století, také jmenuje.

Mezi věrné zemřelé patří pochopitelně i všichni svatí slavení včera. Ale je to společenství ještě větší. Patří mezi ně i mnozí (či všichni) další, kteří sice zemřeli v řádu spásy, ale jejichž duše ještě nedosáhly její plnosti. To jsou ti, kteří ještě procházejí posmrtným dočištěním. Neboť ve chvíli smrti, kdy se jejich duše oddělily od těl, kdy z těl vyšel jejich život a jejich já, neodešli tito umírající na věčnost ještě zcela připraveni. A právě na ně – ze všech zemřelých – dnes pamatujeme především.

Kdo všechno mezi tyto posmrtně se ještě dočišťující patří, pochopitelně nemůžeme vědět. Ale že takové jsou duše možná mnohých lidí, si můžeme myslet. Vždyť se zdá, že mnozí lidé umírají nějak v přátelství s Bohem. Ale zároveň možná ne s ním zcela smířeni, možná ne zcela připraveni na odchod k němu, dozajista ne zcela proměněni ke Kristově podobě. Však si zkusme představit, jak by to bylo asi s námi, kdyby k nám nenadále přišla smrt a už bychom nemohli na životě nic změnit či napravit. Co se stalo, nedá se odestát.

Tato takřka všelidská zkušenost, tušení a jistý pokorný realismus stály patrně u vzniku a rozšíření dnešní vzpomínky. A už mnohem dříve se staly důvodem zrodu bohoslužebné praxe modlitby za zemřelé včetně samotných pohřebních obřadů. Něco podobného najdeme ostatně i mimo křesťanství, v jiných kulturách a náboženstvích.

Stavem těchto ne zcela připravených a přesto v přátelství s Bohem umírajících duší je – v křesťanské eschatologii – onen očistec (purgatorium). I přestože na křesťanském Západě byl v dějinách vnímán spíše jako jakýsi okraj pekla, „předpeklí“ (limbus inferni), možná si ho – v souladu s křesťanským Východem – můžeme představit spíše jako okraj nebe, jako jakési „přednebí“ (limbus coeli). V každém případě předpokládáme, že duše v očistci ještě zcela nevidí Boha, přinejmenším ne jako v nebi, a dočišťují se očistným ohněm (ignis purgatorius). A to nějak „bolí“. Byť i tyto duše jsou již v řádu spásy. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

zkusme dnes zaměřit svou pozornost na známé Ježíšovo podobenství O farizeovi a celníkovi. Je podobné tomu asi úplně nejznámějšímu a možná i nejoblíbenějšímu O marnotratném synu, které je nejedním exegetou považováno za jakýsi souhrn evangelia jako takového.

Obě podobenství jsou nejprve adresována farizeům. Tím pádem i všem jim nějak podobným. Slovy evangelisty Lukáše jsou předně určena «některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali».

Obě podobenství totiž připomínají, že sama spravedlnost ještě nemusí být všechno. A že pohrdání ostatními může být známkou, projevem něčeho velmi nedobrého. Starší syn, starší bratr toho marnotratného, i farizeus v dnešním evangeliu jsou přeci před námi spíše jako odstrašující příklady. A přitom oba byli – minimálně na první pohled – skutečně vzorní.

Zkusme se proto do dnešního podobenství zaposlouchat a ptejme se, co nám snad říká…

«Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus». Úskalí a patrně i tragédie farizeje – být neospravedlněn, nespasen, nezachráněn skutečnou tragédií je – nespočívala v tom, že by si jen nepoctivě namlouval, že dodržuje poctivě Desatero, a přitom tomu tak nebylo. Pravdivost jeho slov («Nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů») Pán Ježíš přeci nijak nezpochybňuje.

Úskalí farizeovy spravedlnosti spočívalo spíše v přesvědčení, že svým dodržováním přikázání má již spásu jistou, že je pro svou spravedlnost někým víc než ostatní lidé, hříšníci, a že Boží milosrdenství už proto ani nepotřebuje. Možná jeho starostí bylo také jen to, aby se vyvaroval hříchu, aby zůstal sám před Bohem čistý. Než aby raději hledal, co dobrého a Božího ještě vykonat. Jeho osobní spravedlnost se tak stala nejdůležitějším cílem jeho života. Ne dobro lidí, světa a Božího království. Natolik se zahleděl do své poctivosti a bezhříšnosti, že zapomněl na vlastnosti mnohem důležitější, na pokoru a na milosrdenství.

Farizej z podobenství je ztělesněním toho, co se asi stalo kamenem úrazu pro mnohé příslušníky farizejského hnutí. To vzniklo v polovině 2. století př. Kr. jako skutečně obrodné hnutí, jako poctivá snaha o věrné dodržování Božího Zákona v každodenním životě, jako hnutí nabízející spásu všem, kdo budou věrni Tóře. Čemuž měl napomoci i její rabínský výklad, Talmud. Proto také byli farizeové v době Ježíšově velmi ctěni v židovské společnosti, zvlášť v lidových vrstvách. Z jejich řad se rekrutovali učitelé Zákona, příslušníkem hnutí byl původně i svatý Pavel a řada prvních křesťanů. I sám Pán Ježíš měl v určitých ohledech k jejich způsobu života blízko.

Důvodem silně negativního pohledu na farizeje v evangeliu tak není jejich spravedlnost a věrnost Zákonu, ani jiné dobré vlastnosti. Ale právě ono z možných a bohužel asi velmi zakořeněných úskalí farizejské spirituality: Obrovské nebezpečí, že spravedlnost i zbožnost se stanou jen do sebe zahleděné. Že spravedlivý a zbožný farizej přestane mít rád Boha a lidi, nakonec možná i sám sebe, ale miluje spíše jen svou dokonalost, či jen její představu.

To se nejspíš týkalo i farizeje z dnešního evangelia, podobně jako staršího z obou bratří v podobenství O marnotratném synu. A řady dalších.

Sebejistota mnohých farizeů se opravdu stala příčinou jejich pýchy a často velké tvrdosti vůči hříšníkům. Následně zapříčinila i neschopnost přijmout samotného Pána Ježíše jako (Božího) Mesiáše, neschopnost přijmout v něm vtělenou Boží dobrotu.

Toto farizejské nebezpečí se pochopitelně netýká jen Ježíšových součastníků z židovského národa, ale týká se i nás, křesťanů, jakož i všech ostatních lidí. Zvlášť takových, kteří si na sobě nějak zakládají a druhými třeba pohrdají. Farizejské nebezpečí se týká právě často těch, kteří se jinak snaží poctivě žít, dodržovat Boží přikázání, snaží se být opravdu věrní své snaze následovat Krista. Dokonce i těch, kterým se s Boží pomocí třeba i podařilo, že se zatím ani žádného příliš velkého a vážného hříchu v životě nedopustili, a naopak třeba i mnohokrát prokázali svou statečnost a věrnost.

Nic z toho podobenství pochopitelně neneguje, to vše jsou chvályhodné vlastnosti. Jen připomíná, že právě poctiví křesťané, poctiví lidé by si aspoň někdy a aspoň z některých hříšníků – z jejich pokory, ne z jejich hříchu – měli vzít příklad. Z jejich touhy po odpuštění a touhy začít jinak, lépe. A z jejich pokory, pokud se svou slabostí takovými stali.

Právě pokoru a milosrdenství totiž mohou i leckteří poctiví lidé paradoxně ztratit. Nehledě na odstrašující typus „dokonalého katolíka“.

Podobenství vyzývá ke zpytování svědomí, zda jim, nám – jako farizeovi z evangelia – ve skutečnosti nechybí láska a milosrdenství. A také zda je v nás vůbec ještě touha něco dobré činit, a nejen se zlého chránit. Zda nejsme zahledění jen do sebe, do své – ať už domnělé či skutečné – spravedlnosti.

Protože konání dobra v tomto světě leckdy s sebou přináší nějaké to ušpinění se.

Těm bratřím a sestrám z nás, kteří se nějak anebo v něčem podobají farizeovi z podobenství, kteří jsou „dokonalými“ ve svých očích, (těm) by v tomto ohledu možná nebylo na škodu popřát, aby také nějak zhřešili, nějak uklouzli. Přiznali si to, zpokorněli a vyvodili důsledky.

Tím pochopitelně není hřích relativizován, zvlášť pokud někomu jinému ublíží a způsobí mu škodu. A už vůbec nejde o pozvánku hřešit. Ale pokud by hřích dovedl takového farizeje k větší pokoře a milosrdenství, k větší snaze o dobro, a to třeba i s riskem vlastního pošpinění, mohl by mu se takový hřích stát onou „šťastnou vinou“. Ta má někdy sílu – asi paradoxně – člověka více přiblížit k Bohu než leccos jiného. Neboť ho zpokorní a otevře jeho srdce Bohu i lidem. Dá zakusit, že bez milosrdenství Božího to dál již nepůjde. Přiznané „máslo na hlavě“ ho naučí nepohrdat ostatními hříšníky. A tak se hřích takového člověka stane šťastným, když „snese z nebe“ do jeho života i života lidí kolem něj Spasitele.

Celník, opravdový hříšník, ukazuje, jak také s vlastním hříchem, když už se stane, a s vinou zacházet. Přiznat si je, zpokornět, zmilosrdnět a prosit Boha o milosrdenství.

Určitě také nejde o to dělat z vlastního hříchu ctnost, to se nesmí. Zlo je zlo, slabost slabostí, dobro dobrem. Být nespravedlivým, zlým, a ještě do sebe zahleděným farizejem je pochopitelně nejhorší variantou vůbec, násobně horší než být jen „spravedlivým“ farizejem.

Pokorné přiznání si hříchu, vlastní slabosti, přijití k Bohu, prosba o milosrdenství, jsou cestou k Bohu, odpuštění a hlavně k milosrdenství. Ale i ke snaze napravit, co napravit lze.

Milé sestry, milí bratří, ať už jsme spíše farizeji anebo celníky, kéž bychom se všichni bez rozdílu spojili v modlitbě: «Bože, buď milostiv mně hříšnému!». Farizej hřešil, celník hřešil, jen každý jinak.

Buďme zde v kostele raději jako celníci, abychom všichni od setkání s Pánem Ježíšem, z každé své návštěvy chrámu mohli odcházet opravdu ospravedlněni, jako ten celník. A kéž je každý z nás – vědom si vlastního „másla na hlavě“ – čím dál více milosrdným.

Nesnažme se úzkostlivě jen o vlastní neposkvrněnost, buďme připraveni jít – v prospěch druhých a z lásky k nim i Bohu – třeba i do nějakého rizika, a to někdy i mravního. Vždyť i to je někdy projevem nejdůležitější lásky. S důvěrou v Boží pomoc a touhou po dobru.

Dnešní svět je v mnohém bezprecedentní. Leckterá naše rozhodnutí s sebou tak nesou větší riziko než kdy jindy. Musíme se stále nově ptát Boha, Kristova evangelia, svého nitra i druhých lidí, co je dobré a co ne, co je menším a co větším zlem, co větším a kýženějším dobrem, co máme činit, jak se zachovat.

Bez pokory, statečnosti a bez milosrdenství, ale ani bez snahy o spravedlnost a dodržování Božích přikázání, zvlášť těch podstatných, a hlavně bez Boží pomoci to však nezvládneme.

Milé sestry, milí bratří,

úryvek ze starozákonní knihy Exodus nás přenesl někam do poloviny 13. století př. Kr., do doby krátce po vyvedení Izraele z Egypta, na poušť, ještě před doputováním k Boží hoře Sinaj. Amalečané neboli Edomité, kteří svůj původ odvozovali od Ezauova vnuka Amáleka a v kterých Izrael spatřoval symbol všech svých nepřátel, začali bojovat proti Izraeli. Ten, veden Jozuem, zvítězil «ostřím meče», když se Mojžíš, podpírán Árónem a Churem, modlil k Hospodinu, důvěřuje v něj.

Následná část žalmu 121. byla zase přímo výronem důvěry v Hospodina: «Nedopustí, aby se tvá noha zvrtla… Hospodin tě střeží… Za dne ti slunce neublíží… Ani měsíc v noci».

Možná nás napadlo, že blažený ten, kdo s těmito biblickými texty nemá pražádný problém…

Je tomu opravdu tak, že všechny boje a války Izraele – ať už během putování do Zaslíbené země, či při jejím postupném obsazování – chtěl Bůh? Je tomu tak, že Bůh by byl skutečným strůjcem všech krvavých vítězství Izraele «ostřím meče»? Že se právě v nich projevovala jeho Boží moc? Dnešní starozákonní úryvek, zdá se, přeci o něčem takovém mluví.

Anebo, je také vždycky pravda, že bohabojným se nic nestane, že Boží pomoc je vždy nablízku a všichni utištění se dočkají zjevného Božího zastání? Tak zpíval zase dnešní žalm. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

mezi starozákonním příběhem uzdravení pohanského velmože Námana prorokem Elizeem v prvním dnešním čtení a svědectvím o uzdravení deseti malomocných Pánem Ježíšem v evangeliu najdeme celou řadu podobností, ale samozřejmě i řadu rozdílů. Nový Zákon má sice svůj předobraz ve Starém, je jeho završením, ale v mnohém jej přeci i překonává.

V obou případech, které mezi sebou dělí nějakých 800 let, jde o uzdravení z malomocenství. To, jak dobře známo, bylo a je děsivou nemocí. Být malomocným zároveň znamenalo i být vyloučen ze společnosti, z prostředí živých, v židovském prostředí dokonce i z kultu, z bohoslužby. I proto to byli v Izraeli kněží, kteří posuzovali, kdo je zdráv anebo nemocen, očištěn k bohoslužbě či nikoli. Zázračné uzdravení z malomocenství – v případě Námana skrze proroka Elizea, který mu poručí se sedmkrát ponořit do Jordánu, v případě deseti malomocných je uzdravuje sám Pán Ježíš jediným slovem – je proto velkým dobrodiním, návratem do života.

Oběma událostem je společné, že uzdravení se děje Boží mocí, Božím zázrakem. Zároveň i to, že Božím zázrakem jsou uzdraveni ti, kteří jsou za periferií Izraele, pohan a Samaritán. Read More »