Milé sestry, milí bratří,

třetí neděle adventní – nazvaná podle vstupní antifony mše svaté Gaudete («Radujte se») – má mezi adventními nedělemi zvláštní postavení. Je to i vidět na možnosti radostnější, světlejší, růžové barvy liturgických rouch a je to především slyšet z radostného tónu dnešních biblických čtení i mešních modliteb: «Radujte se… Pán je blízko» jsme slyšeli v úryvku z Listu Filipským.

Radostní, radostností má být dnešní neděle výjimečná. Nemá jít ale jen o radost z blížících se vánočních svátků. Ještě více má být jejím důvodem, že spása, kterou Kristus přinesl, by nám měla být blíže, než když jsme advent začali. Spása – zakoušená Boží blízkost, odpuštění hříchů, aspoň nějaká proměna k lepšímu či k pokoře – by nám měla být nějak blíže. A mělo by nás to těšit.

Téma radosti tedy rezonuje dnešními biblickými čteními i celou bohoslužbou… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

na druhou a třetí neděli adventní stojí před námi rok co rok postava svatého Jana Křtitele. Čteme o jeho vystoupení a působení v judské poušti. Jan, Předchůdce a Křtitel Páně, k nám uprostřed adventu promlouvá, abychom se i my znovu pokorně pokusili aspoň nějak otevřít Kristovu Božímu přicházení do našeho srdce a života, aby se i s námi aspoň něco Božího stalo.

Advent je o čtverém příchodu Božího Syna: O prvním v těle z Marie Panny; to je narození Páně, na jehož oslavu o Vánocích se připravujeme. O druhém skrze víru, naději a lásku; to je Kristův tajemný příchod skrze křesťanství do našeho života. O třetím příchodu ve chvíli naší smrti, jíž se nikdo z nás nevyhne. A o čtvrtém ve slávě na konci světa, kdy očekáváme tajemné vzkříšení těla. Jak se zpívá v krásné a starobylé adventní písničce: «Krista čtvero příští / Písmo svaté jistí: / nejprvnější v těle, / druhé v duši celé, / třetí při skonání, / čtvrté při vzkříšení».

Všechny čtyři Kristovy příchody jsou důležité, všechny si proto připomínáme. Máme se připravovat na příchody Páně; o Vánocích, ve smrti a na konci světa. A to životem, do kterého Pán Ježíš chce znovu a znovu přicházet. K tomu – ke Kristovu «druhému příští», které spočívá ve znovu roznícení našeho vztahu s Bohem a s lidmi, tedy v přátelství s Kristem a lidmi kolem nás – především k tomuto příchodu Páně směřují rozličné adventní výzvy. Můžeme je slyšet v různých obměnách skoro denně.

Jelikož Kristovo přicházení k nám nemůže být úplně jiné, než jaké bylo jeho přijití do světa, jak o něm svědčí bible, zkusme se zeptat dnešního Božího slova («Krista čtvero příští / Písmo svaté jistí»), co pro «uspíšení příchodu Páně» můžeme ze své strany – s Boží pomocí – snad učinit. Anebo jak se má vlastně projevit. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jak se rok co rok připomíná, advent – z latinského adventus – znamená „příchod“. Je dobou přípravy na příchod Páně, na příchod Pána Ježíše.

Zaprvé je přípravou na oslavu jeho jedinečného příchodu, který už nastal, na oslavu Kristova narození, na Vánoce. A zadruhé je přípravou na tajemný příchod Páně, který teprve nastane, ve chvíli naší smrti a na konci světa. První rozměr se s různými akcenty prolíná celou adventní dobou a je i její nejvýraznější charakteristikou. Druhý, eschatologický rozměr adventu je patrný spíše jen nyní, na jeho začátku.

Proto se v těchto prvních adventních dnech před námi rozevírají biblická čtení o konci světa, ostatně nás provázela i v posledních dvou týdnech závěru liturgického roku. Letos, kdy ode dneška máme před sebou evangelijní úryvky z Lukášova sepsání, je tento eschatologický rozměr ze všech tří ročních cyklů navíc asi nejvýraznější.

Slyšíme dnes úryvek z takzvané malé evangelijní apokalypsy, kterou Pán Ježíš pronáší těsně před svými Velikonocemi. Jde skutečně o slovo vpravdě apokalyptické, slovo odkrývající skrytá Boží tajemství ohledně znamení Kristova příchodu.

Jde o onen rozměr adventu jakožto přípravy na příchod Páně, který ještě nenastal. Tak je tomu sice pokaždé na začátku adventu, jenže v posledních letech toto Kristovo slovo zaznívá přeci jen nějak jinak, pro mnohé možná intenzivněji než leckdy předtím. Protože biblická apokalyptika není jen odkrytím skrytých Božích pravd týkajících se budoucí smrti či konce světa, ale i takových, jež se nějak uskutečňují stále. Odkrývají též něco, co se stále opakuje a děje v životě lidí a světa.

Kdykoli nám tedy její někdy až děsivé obrazy připomenou něco, co s různými akcenty a z různých důvodů právě prožíváme, můžeme biblické texty číst, jakože jsou i o nás, i o naší situaci, o našem světě. Můžeme se v nich pokorně a opatrně hledat a nacházet.

«Na zemi (bude) úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět, neboť hvězdný svět se zachvěje». Kdo v těchto slovech nezaslechl aspoň něco z toho, co mnozí prožívají, co mnozí s chvěním prožíváme? Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Ježíš Kristus je Král. Avšak jeho království není z tohoto světa a ještě není nastoleno ve své konečné plnosti. Zatím je vnímatelné jen v Kristových tajemných přítomnostech mezi námi a v srdcích a na životech těch, kteří se ho snaží pokorně následovat, když následují – podle míry své víry – Boha a dobro. Kristovo království již zde tedy nějak skutečně je, trvá a přetrvá, a to i tehdy, když se vše ostatní v světě třeba i hroutí. Protože je prostě Boží.

Asi tak nějak bychom mohli opět shrnout nejdůležitější poselství dnešní slavnosti, jíž se završuje celý liturgický rok. Je vyznáním, že Kristus jako Pán v plnosti času od Boha jako Syn vyšel a k Bohu zase celý svět – především nás lidi – chce přivést nazpět. Chce to i navzdory všemu našemu lidskému nepřijetí, chabé víře, všem našim lidským slabostem, nedokonalostem, hříchům a pádům. Dnešní slavnost je vyznáním Boží blízkosti a Boží dobroty, abychom se jimi nechali opět nadchnout a vést. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

na poslední neděli před slavností Krista Krále každoročně zaznívají apokalyptická biblická čtení. V evangeliu slyšíme úryvky z takzvané „malé apokalypsy“, ze slov Pána Ježíše před začátkem pašijí o znameních konce světa a jeho druhého příchodu; letos podle Marka. V prvním čtení máme před sebou nějaký příklad starozákonní apokalyptiky; dnes z nejapokalyptičtější knihy Daniel.

Apokalyptika je podivuhodný biblický literární druh. Jak říká už i sám její řecký název (apokalypsis) jde o „odkrytí věcí skrytých“, o poodhalení skrytých Božích tajemství. Zvlášť takových, která jsou vykreslena jako znamení konce světa, onoho Božího dne. V případě novozákonní apokalyptiky specificky jako znamení Kristova druhého příchodu. Obvyklé použití slova „apokalypsa“ jakožto synonyma hrůz pak vplývá z toho, jak děsivě barvitě vykreslená tato znamení někdy bývají.

Apokalyptiku máme již ve Starém Zákoně, kniha Daniel je toho největším příkladem. V Novém Zákoně – po apokalypsách evangelijních – je to především Zjevení Janovo.

A je jasné, že takovéto texty, často i literárně krásné, od samého počátku křesťanství fascinovaly mnohé své čtenáře, kteří se jimi zabývali, a vedly k dalšímu rozvinutí, často i mystickému. Nemohlo jít ale jen o zvědavost. Především šlo o otázku, zda a nakolik se znamení začínají naplňovat. Jak se mají lidé připravit na příchod Páně. V prvních desetiletích křesťanství bylo navíc velmi živé očekávání, že zmrtvýchvstalý a na nebe vstoupivší Kristus se brzy zase vrátí. «Ano, přijdu brzy» znělo prvním křesťanům v uších. Proto bylo čtení znamení, zvlášť v dobách pronásledování, velmi živé. Stejně jako je živé v dobách všech možných krizí. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelium nás opět přenáší do doby po Kristově vjezdu do Jeruzaléma, do dnů těsně před Velikonocemi, po vyčištění chrámu od směnárníků a prodavačů. Jsme v jeruzalémském chrámě, respektive v jeho nádvořích, a máme před sebou Markovo svědectví o jedné z posledních událostí Ježíšova pozemského působení: Kristovo varování před neblahým chováním zákoníků a reakci na dar chudé vdovy do chrámové pokladnice.

Celé vyprávění je do značné míry postaveno na kontrastech:

Učitelé Zákona se sice zdají být zbožní a dokonalí, ale ve skutečnosti tomu tak úplně není. Leckdy zneužívají svého postavení a své pověsti k vyjídání domů vdov, navíc pod záminkou dlouhých modliteb. Mají rádi světské pocty, přední místa, pozdravy na ulicích, svou zbožnost dávají rádi na odiv. Naproti tomu chudá vdova je v ústraní chrámu, nikdo si jí – snad kromě Pána Ježíše – nevšímá.

Různí bohatí židé dávají sice na milodarech do chrámové pokladnice mnoho peněz, často i ostentativně, ve skutečnosti však dávají jen to, co jim přebývá. Chudá vdova naproti tomu, patrně také docela nenápadně, možná i s ostychem, že má jen málo, dává vše, co měla, dvě drobné mince. Detail, že jsou dvě, je důležitý; mohla dát jen jednu. Relativně ke své chudobě tak vlastně dává mnohem více než bohatí, celé své živobytí. Lidé si toho nevšimnou, Boží Syn ano.

Asi bychom našli v dnešním úryvku kontrastů ještě více. Kdybychom se je všechny pokusili zobecnit, možná bychom mohli mluvit o napětí mezi pravou a nepravou zbožností, mezi upřímností a pokrytectvím, mezi štědrostí a lakotou, mezi odevzdaností do Božích rukou a touhou si vše na zemi zajistit, mezi vírou a nevírou. Anebo bychom mohli rozjímat dokonce o kontrastu mezi skutečností a zdáním, pravdou a klamem, odivem a skrytostí.

Příklad chudé vdovy dávající víc než všichni ostatní svébytně vystihla jedna středověká, dnes již dávno nepoužívaná mešní preface: «Svědkyní toho, kolik dobrého může milodar způsobit, je ona žena, které darování dvou drobných mincí přineslo tak bohaté ovoce, že zastínilo všechny královské talenty stříbra. Jak podivuhodná byla její víra, která toto dokázala! Hle jak dar tak mála peněz skrytých v koutě dokázal naplnit zemi a vystoupat k nebi». Read More »

Milé sestry, milí bratří,

asi bychom marně hledali jasnější shrnutí, oč v životě člověka má jít ze všeho nejvíc, než dnešní evangelijní úryvek. Slyšíme dvojjediné přikázání lásky zaznívající z úst samotného Pána Ježíše: «Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou… Miluj svého bližního jako sám sebe».

Stále se připomíná, že na lásce ze všeho nejvíce záleží, zvlášť je-li sám Bůh láskou. A že obě roviny přikázání lásky – k Bohu a člověku – jsou od sebe neoddělitelné. Ne nepodobně, jako se k sobě mají obě Kristovy přirozenosti, jeho Božství a jeho lidství – nesmíšeně, nedělitelně, neodděleně a nerozděleně – spojené v jedné jediné osobně.

Že láska je ze všech mohutností člověka nejdůležitější a že láska k Bohu (či bohům) nemůže nejít ruku v ruce s láskou k člověku, věděla už velká antická tradice řecké filozofie, když spojovala spravedlnost vnímanou jako souhrn povinností vůči lidem se zbožností jakožto naplněním povinností vůči bohům.

O lásce k Bohu a lidem a o neoddělitelnosti obou lásek čteme na mnoha místech Písma, čím jsou to pasáže mladší, tím více. V knize Leviticus hned za přikázáním lásky k Bohu následuje: «Budeš milovat svého bližního jako sebe samého». Zejména starozákonní proroci stále častěji upozorňovali, že bez lásky k člověku nemůže být ani láska k Hospodinu autentická a že v případě nelásky k bližnímu její kultické projevy, byť by sebezbožněji vypadaly, nejsou téměř k ničemu. V pozdějším judaismu to byl například takový Filón Alexandrijský (velký helenizovaný židovský učenec), který ve dvojjediném přikázání lásky rozesetém v podstatě po celém Starém Zákoně spatřoval sumu celého židovského Zákona a klíč k jeho výkladu. O lásce k Bohu a člověku je pak především celý Zákon Nový, zvlášť evangelium, nazývajíc každého člověka naším «bližním». Konečně i dnešní úryvek o tom byl.

O lásce k Bohu, lidem a světu by tak mělo být i celé naše lidství, naše křesťanství. Láska by měla být jeho nejdůležitějším projevem a svůj počátek by měla mít ve skutečném soucitu (jak jsme mohli rozjímat minulou neděli).

Ač to vše jsou známé a stále opakované teze a fráze, je přeci jen důležité si Kristův jednoznačný imperativ «miluj» stále připomínat. Vedle všeho, čím vším by láska měla být – spontánním projevem srdce, nejkrásnější emocí, odpovědí na lásku, zápalem, činem a slovem, Božím darem, darováním sebe a tak dále – , vedle toho všeho a spolu s tím vším je láska vždy také naším vědomým rozhodnutím, výsledkem našeho chtění a naší snahy. Je proto částečně i v naší moci. Což je důvod, proč výzva k ní je i přikázáním, dokonce «prvním přikázáním ze všech». Důležité je slovo «první», řecky próté. Znamená pochopitelně nejen chronologické pořadí, ale ještě více důležitost, základ, na kterém vše ostatní stojí, pramen, z něhož vše ostatní vyvěrá. A zároveň cíl, mohlo by to být i posledním přikázáním ze všech. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním dnešním čtení máme před sebou Jeremiášovo proroctví někdy ze začátku babylónského vyhnanství. Poprvé zaznívá daleko od domova, daleko od chrámu, v zemi cizozemců, v době z nejtěžších. Je to zaslíbení návratu pro všechny vyhnance.

V blízkém, historickém smyslu jde tedy nejprve o zaslíbení návratu Židů z vyhnanství zpět do Izraele. Ten se uskutečnil o několik desetiletí později, po roce 538 na základě Ediktu navrátilců perského krále Kýra, podmanitele Babylónie.

Ve smyslu alegorickém (a před-obrazném) je můžeme číst jako zaslíbení návratu k Bohu skrze očekávaného Mesiáše. Tak četli proroctví Židé v pozdějších dobách, a proto měli v Pánu Ježíšovu rozpoznat toho, skrze něhož a v němž se to uskutečňuje.

V tomto christologickém smyslu je Jeremiášovo zaslíbení aktuální stále. Zní jako zaslíbení návratu k Bohu skrze vnitřní uzdravení, skrze dar víry v Krista, skrze naději a lásku, je zaslíbením návratu lidského srdce k pramenům spásy. Což je návrat, který se má – jedinečně skrze Krista – uskutečňovat stále. Návrat, který Bůh stále s láskou nabízí všem lidem ze všech končin země. Zvlášť různě nemocným, kulhavým a všemožně klopýtajícím. Stejně tak radostným a úspěšným. Ženám v očekáváním a matkám-nedělkám, jakož i všem ostatním.

Následný žalm vyzpívává úžas nad tím. Jeremiášovo zaslíbení zní sice jako krásný sen, ale přitom jen snem není. Může se stát skutečností pro každého, kdo po jejím uskutečnění zatouží a otevře se jí. Návrat k Bohu – ať už je jakýkoli a odkudkoli – přináší radost. «Vycházejí s pláčem, přijdou však s jásotem».

Evangelijní úryvek před námi rozevírá jedno z řady novozákonních svědectví, jak se vše skrze Krista opravdu uskutečnilo, jak uzdravoval nemocné a vracel zrak slepým, stejně jako dával dar víry. Je vzorem, jak se vše má uskutečňovat nějak i dnes.

Zázrak uzdravení slepého Bartimaia u cesty vedoucí z Jericha je jedním z nejdůležitějších v Markově evangeliu. Zaprvé jde o zázračné navrácení zraku, prvního a nejdůležitějšího ze všech tělesných smyslů. Uzdravení ze slepoty v sobě jakoby zahrnuje uzdravení i všeho ostatního tělesného. A zadruhé je zázrak obrazem, jakýmsi prototypem dání zraku duši, otevření její schopnosti nově vidět, vidět i očima víry, a to nejen Boha, ale i lidi a svět, vidět za zdáním to, co je za zrakem. Je podobně jako u těla obrazem celkového uzdravení nitra člověka, všech jeho smyslů pro vnímání Boha, lidí i světa. Je zázrakem, který se má nějak dít i dnes. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelijní úryvek je trochu podobný tomu, kterému jsme naslouchali před čtyřmi týdny. Pán Ježíš – opět s poukazem na své budoucí utrpení, dnes vyjádřené metaforou kalicha utrpení – dává svým učedníkům na srozuměnou, co je ve skutečnosti první a nejdůležitější v Božím království a jak se toto první a nejdůležitější někdy liší od převažujícího vnímání mnohých lidí. Že je to láska jdoucí až na kříž, bytí služebníkem všech.

Kristova slova zaznívají jako odpověď na žádost synů Zebedeových – Jakuba a Jana – zasednout v Božím království po jeho levici a pravici, potažmo spolu s Kristem soudit svět. «Kalich, který já piji, pít budete, a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno» slyší ovšem z Ježíšových úst. I přestože jsou oba bratři připraveni k oběti nejvyšší, k mučednictví, tedy k «pití (Kristova) kalicha», něco takového nemohou chtít sami a hned a ani s jistotou věčnosti. A už vůbec ne bez toho nejpodstatnějšího, bez lásky k Bohu a lidem, bez ochoty sloužit.

Což nic nemění na tom, že právě tato Ježíšova odpověď se stala drahou mnohým mučedníkům od počátku křesťanství: Jediné, co Kristův následovník může vlastně udělat pro svou věčnost, je pít Kristův kalich utrpení a být ponořen v jeho křest, v křest krve, v mučednickou smrt. Odtud také ona silná, někdy až nepochopitelná touha po mučednictví. Za kterou ovšem musí být láska.

Aniž bychom se pochopitelně odvážili tvrdit, jak to ve svém srdci měli v danou chvíli apoštolové Jakub a Jan – Jakub byl přeci «bratrem Páně» a Jan dokonce «miláčkem Páně», který se stal novozákonním prototypem milujícího učedníka – , (aniž bychom se tedy odvážili něco tvrdit o apoštolech) Kristova do jisté míry zdrženlivá reakce je přesto velmi výmluvná, přinejmenším vůči nám: Nestačí totiž chtít pít Kristův kalich jen ve chvíli mučednictví, když přijde, ale je třeba z něj pít nějak po celý život. Pití Kristova kalicha neznamená jen vlastní mučednickou smrt, ale možná ještě více celoživotní umírání z lásky, umírání svému sobectví, svému do sebe zahleděnému já, umírání z lásky je postupné stravování se, vydávání se z lásky. Jen málokteří přeci reálně umírají jako mučedníci, všichni jsou však pozváni k následování Ježíše.

To vše právě mohou naznačovat závěrečná slova dnešního úryvku: «Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny». Zvlášť když je nevztáhneme jen na Kristovu smrt na kříži, ale i na celý jeho pozemský život: Stal se služebníkem nám lidem. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v dnešním evangeliu máme před sebou známou scénu, někdy nazývanou „Ježíš a bohatý mladík“. Ač fakt, že onen «nějaký člověk» byl mladý, můžeme jen předpokládat. Evangelium mu nedává ani jméno a mládí jen evokuje. O to spíš se v něm ale může nějak najít každý z nás. A tak to – bez ohledu na věk či pohlaví – také zkusme. Zaposlouchejme se do evangelijního příběhu jako do «Božího slova plného života a síly… pronikajícího k rozdělení duše a ducha… a pronášejícího soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími».

Začněme třeba mladíkovou úvodní otázkou «Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?». Tato otázka zčásti odhaluje něco velmi pozitivního v srdci tohoto muže, když se Pána Ježíše nazývaje ho «dobrým mistrem» ptá, co má udělat pro svou věčnost. Asi tuší, že součástí víry v Boha je i čin, snad si je vědom i souvislosti mezi způsobem života a věčným údělem. Na druhou stranu formulace otázky může poukazovat i na něco velmi negativního, na mladíkovu určitou sebestřednost, možná i sobectví. Vždyť on se nakonec neptá, co dobrého má udělat, aby bylo dobro vykonáno, ale jen aby dostal život věčný. V tom možná začíná a spočívá jeho tragédie.

Pán «Ježíš na něho (však) pohlédl s láskou». Tato evangelistova glosa ztělesňuje, jak opravdu nikdo není vyloučen z pohledu Boží lásky, ani člověk bohatý, ani sobecký. Ukazuje, jak Bůh každého laskavostí a dobrotou chce přivést na správnější cestu. Pro nás je Kristův pohled s láskou pozváním takto Boží výtky vnímat. Možná je i inspirací pro náš pohled na druhé lidi, pro naše jednání s nimi, ve všech situacích. Zvlášť však tehdy, dostaneme-li se do konfliktu, či zdá-li se nám, že někoho máme nějak napomenout, nějak usměrnit. Což je důležité třeba pro rodiče, učitele či vychovatele, pro pomáhající profese, pro kněze, pro všechny ty, kteří mají za druhé nějakou zodpovědnost.

«U Boha je možné všechno» slyšíme dále z Ježíšových úst. Bůh je všemohoucí, je všemohoucí ve svém milosrdenství. Nemůže proto existovat situace anebo stav člověka a světa, které by byly bez naděje. Je-li Bůh, je-li věčný život a je-li Boží milosrdné odpuštění, je vždy i naděje, a to i pro největšího hříšníka, naděje v Boha.

Mohli bychom rozjímat i o závěrečné pasáži dnešního úryvku, o Ježíšově odpovědi na Petrovo «my jsme opustili všechno a šli jsme za tebou». Kristova slova «dostane stokrát víc v tomto čase» nemusíme totiž chápat jen alegoricky anebo jen vzhledem k apoštolům. Můžeme je vztáhnout i na křesťanskou komunitu, komunu, společenství, jehož se křesťan stává součástí. Tam by mělo docházet k jakémusi majetkovému vyrovnání; kdo jednou dá, jindy dostane. Určité sdílení a společenství majetku, kdy bohatí podporují chudé, «aby nikdo neměl nedostatek» (jak čteme ve Skutcích apoštolů), by v ní mělo být samozřejmostí. Stejně jako by mělo být samozřejmostí nežít pohodlně a na úkor práce ostatních, nepříživničit, nenechat se zbytečně živit, nefňukat jen a nelenošit. Naplnění tohoto Kristova slova – ať už v tom či onom smyslu – zjevně závisí v mnohém na nás. Read More »