Milé sestry, milí bratří,

na dnešní neděli připadl tedy krásný a starobylý svátek Uvedení Páně do chrámu. Rok co rok nás vrací ještě tak trochu zpět do doby vánoční. Ostatně dříve teprve dnešním svátkem vánoční doba končila a i dnes, kde je to zvykem, mohou být jesličky v kostele vystaveny až do dnešního data. Rozevírá se totiž před námi událost, která s děním kolem narození Páně opravdu souvisí. Událost, k níž došlo čtyřicet dnů po Ježíšově narození, jak svědčí Lukášovo evangelium:

Josef s Marií a novorozeným Ježíšem přicházejí do jeruzalémského chrámu, aby podle ustanovení mojžíšského Zákona přinesli za prvorozeného chlapce předepsanou oběť, pár hrdliček nebo dvě holoubata, a aby rodička byla rituálně očištěna. Do chrámu z vnuknutí Ducha v tu dobu přichází i Simeon, spravedlivý stařec čekající na Mesiáše. V dítěti ho rozpozná a zaraduje se. Vysloví nejprve své Nunc dimitis («Nyní můžeš propustit»), kantikum (které se dodnes modlí církev v breviáři jako poslední zpěv dne při večerním kompletáři). Ze Simeonových úst následně zazní proroctví, že až Kristus doroste, stane se znamením, jemuž se bude odporovat, a že i Mariinu duši pronikne meč (v čemž pak následná duchovní tradice přečte první ze sedmi novozákonních bolestí Panny Marie). V chrámě je i prorokyně Anna, spravedlivá stařena, sloužící tam Bohu postem a modlitbami již nějakých pětašedesát let. I ona se zaraduje, když spatří dítě, velebí Boha a začne o dítěti vyprávět všem bohabojným.

Ti všichni k nám promlouvají, jsme opět pozváni mezi ně, jsme pozváni pokusit se jim naslouchat. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v dnešních biblických čteních můžeme slyšet zejména dvě velká témata:

Prvním je radost z Božího slova. Téma, které se na dnešní neděli Božího slova zrovna hodí.

Ve starozákonním čtení kněz Ezdráš předčítá Izraelitům navrátivším se z babylónského vyhnanství z knihy Božího zákona, všichni se radují a Eliáš s levity volá: «Dnešní den je zasvěcen Hospodinu, vašemu Bohu, nebuďte smutní a neplačte!»

Následný žalm tuto radost rozvíjí a vyzpívává: «Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost v srdci, Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči».

Evangelista Lukáš zase začíná své «vypravování o událostech, které se dovršily mezi námi, jak nám je odevzdali ti, kdo byli do počátku očitými svědky a služebníky slova» věnováním «váženému Teofilovi», tedy každému, kdo je milován Bohem a miluje Boha. A hned za tímto incipitem – s přeskočením celých tří kapitol – rozevře svědectví ze začátku Kristova veřejného působení v Nazaretě. Pán Ježíš přečte v tamější synagoze Izaiášovo proroctví a vztáhne je na sebe: «Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli». A posluchači žasnou.

Z četby Písma bychom měli chtít mít radost. Vždyť Boží slovo, zejména novozákonní, máme slyšet jako slovo o Boží lásce, které nás chce k lásce vést. Kristus je vtělením této lásky a plností Slova. Proto by mělo být čtení Božího slova, zvlášť evangelia, pro člověka radostí.

„Chtít mít radost“ samozřejmě neznamená „vyrobit si ji“. Znamená to zkusit se radosti otevřít, hledat ji, nezkazit si ji předem, nenegovat ji tím, že nepřipustíme ani její možnost, nepřipravit se o ni, je-li dána. Což ostatně neplatí jen o radosti ze slova Božího. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

svátkem Křtu Páně minulou neděli skončila doba vánoční. Od pondělí máme liturgické mezidobí připomínající dobu Kristova veřejného působení, čas mezi jeho křtem a začátkem pašijí. To se odráží především v úryvcích evangelijních, o nedělích i ve všedních dnech.

Dnes máme před sebou Kristův první zázrak podle Janova sepsání, «počátek znamení, která Ježíš učinil». Zázrak proměnění vody ve víno na svatbě v Káně Galilejské, který byl už od starokřesťanských dob počítán mezi velké epifanie („ukázání se“) Boží slávy na začátku Kristova pozemského života a působení, navazující na ty vánoční; na zjevení Boží slávy pastýřům, mudrcům či Janu Křtiteli.

Již starozákonní proroci zaslibovali, že jedním ze znamení mesiášského času bude hojnost dobrého vína a že Bůh si zasnoubí svou nevěstu, Boží lid a lidskou duši. V tomto smyslu je Ježíšův první zázrak začátkem naplnění takových zaslíbení. Od ostatních Ježíšových zázraků z evangelia se ale liší: Kristus neuzdravuje nemocné ani nekřísí mrtvé, nevyhání zlé duchy ani neodpouští hříchy, ale „pouze“ proměňuje vodu ve víno na svatební hostině. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

slavíme svátek Křtu Páně. Rozevírá se před námi novozákonní svědectví o Ježíšově křtu v řece Jordánu, událost, která se dle evangelia odehrála v 15. roce vlády císaře Tiberia, tedy někdy v roce 27 nebo 28. Křtem končí Kristův skrytý život v Nazaretě, nejdelší údobí jeho života, celé jeho dětství a mládí. Máme jej dnes před sebou už ne jako malé dítě, ale jako již dospělého a zralého muže. Začíná jeho veřejné působení.

Dnešním svátkem proto končí i doba vánoční, zítřkem začne liturgické mezidobí.

O Kristově křtu čteme s různými důrazy a s jinými detaily ve všech čtyřech sepsáních evangelia. Křest je završením Kristova dětství a mládí, předělem k veřejnému působení. Je dalším ze zjevení, z epifanií Boží slávy. V tomto smyslu patří ještě spíše k Vánocům, kdy se Boží sláva začala ukazovat. Nejprve pastýřům, pak mudrcům a po mnoha letech ji na Ježíšovi rozpoznává i Jan, když ho křtí. Příští neděli uslyšíme o vychutnání si Boží slávy ve vodě proměněné ve víno na svatbě v Káně, při prvním zázračném znamení, jež Ježíš – podle Jana – učiní. To vše jsou Boží epifanie, zjevení Boží slávy na začátku Kristova pozemského života a působení, jak je detekovala už starokřesťanská četba. Na křesťanském Východě je Boží epifanie vztažena dokonce předně na dnešní svátek, na svátek Kristova křtu.

Křest Páně má řadu krásných významů, mnohotvárně k nám promlouvá. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle je tak trochu ve stínu velkých vánočních svátků, je to vlastně jediná „obyčejná“ vánoční neděle. A možná právě toto její postavení, neslavení jednotlivé události z Ježíšova narození a útlého dětství, jak o nich čteme v Matoušově či Lukášově evangeliu a jak je slavíme o jednotlivých vánočních svátcích, nás může o to více vybídnout zaměřit pozornost na dnešní Boží slovo, taktéž vánoční. Zkusme se proto zastavit nad čtením starozákonním a nad úryvkem evangelijním.

První čtení je z mudroslovné starozákonní knihy Sirachovcovy. Označení mudroslovná o ní platí nejen co do stylu, ale především co do obsahu. Celá kniha je jakýmsi chvalozpěvem na skutečnou moudrost, která je darem a projevem samotného Hospodina. «Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu: (…) Před věky na počátku mě stvořil, až na věky být nepřestanu» slyšeli jsme dnes.

Moudrost (hebrejsky chokmá nebo mášál, řecky sofia) je velké biblické téma, které navíc tvoří jakýsi most mezi biblickou a okolní antickou kulturou. Vedle Sirachovce o moudrosti čteme zvlášť v knihách Moudrosti a Přísloví. Kdybychom si složili – jako takovou mozaiku – biblický obraz moudrosti, jak je vyzpívávána zvlášť v těchto třech mudroslovných knihách Starého Zákona, tak bychom před sebou měli asi následující: Moudrost je nějak Boží, je Božím darem, Božím projevem. Byla u Boha dříve, než on vůbec začal tvořit svět, hrála si s ním, on se s ní radil. Poté, co svět byl stvořen, byl celý proniknut Boží moudrostí, skrze moudrost v něm Hospodin vykonává svou moc a vládu. Moudrost je přívětivá, chce z lidí činit Boží přátele, proto jim sedí u dveří, každého rána čeká na jejich zápraží a dává se nalézt těmi, kdo ji hledají. Usadila se mezi lidmi. Protože je Boží, protože je všemocná. Moudrost je i jakousi ženskou tváří Boha, Božím dechem, který vše tvoří pohromadě. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jak se každoročně připomíná, dnešní svátek – Svaté rodiny, Ježíše, Marie a Josefa – nepatří mezi ty největší vánoční, jakými jsou Narození Páně, Matky Boží Panny Marie či Zjevení Páně. Dokonce ani mezi starobylé vánoční svátky svatých, jako svatého Štěpána, Jana Evangelisty anebo Mláďátek betlémských. Začal se slavit až v 17. století, během století 19. se jeho slavení rozšířilo a teprve v roce 1920 byl zaveden jako závazný pro celou církev. Nejprve se slavil v neděli po Třech králích. Nyní ho máme v neděli vánočního oktávu, aby byl podtržen jeho biblický vánoční základ: Prostředí, do kterého se Boží Syn jako člověk narodil a ve kterém pak prožíval své dětství a vyrůstal, je prostředím lidské rodiny, prostředím živých lidí, Panny Marie a svatého Josefa. Proto se dnes čtou také evangelijní úryvky hovořící o Ježíšově dětství: O útěku do Egypta, o přinesení Ježíše čtyřicet dní po narození do chrámu a o dvanáctiletém Ježíši v chrámě (to jsme slyšeli letos).

Boží Syn se prostě vtělil a narodil do lidské rodiny, i když zcela specifické, v ní žil a vyrůstal a z ní pak vešel do světa.

V dnešní době tolikerých rozjitřených politicko-společensko-filozoficko-teologických diskuzí o rodině a manželství je opravdu obtížené se jen pokusit cokoli obyčejného, ne-kulturně-válečného a ideálně Božím slovem nějak inspirovaného a zároveň aktuálního o rodině říci. Přesto to k dnešnímu svátku patří a asi nelze na takový pokus rezignovat… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

čtvrtá neděle adventní je již jiná než ty tři předchozí. Už tolik nepřipomíná generace věků čekajících na Mesiáše, neakcentuje již starozákonní proroctví, nýbrž – podobně jako celý předvánoční týden – zpřítomňuje události narození Páně bezprostředně předcházející. Jak nám je popisuje evangelium. Proto čteme postupně o zvěstování Panně Marii a panenském početí, o Josefově snu, aby Marii i s nenarozeným Božím dítětem vzal k sobě, a o příchodu Marie k Alžbětě. A právě to máme dnes před svými duchovním zraky: Mariino navštívení, podivuhodné setkání ještě nenarozeného Předchůdce Jana s ještě nenarozeným Mesiášem Ježíšem. Událost je to krásná, až dojemná. Není proto divu, že se stala předlohou nejen nejednoho ikonografického a malířského ztvárnění, ale především oblíbeným tématem mystiků a nepřeberným zdrojem duchovních a životních inspirací, zejména díky alegorizujícím výkladům. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

třetí neděle adventní – nazvaná podle vstupní antifony mše svaté Gaudete («Radujte se») – má mezi adventními nedělemi zvláštní postavení. Je to i vidět na možnosti radostnější, světlejší, růžové barvy liturgických rouch a je to především slyšet z radostného tónu dnešních biblických čtení i mešních modliteb: «Radujte se… Pán je blízko» jsme slyšeli v úryvku z Listu Filipským.

Radostní, radostností má být dnešní neděle výjimečná. Nemá jít ale jen o radost z blížících se vánočních svátků. Ještě více má být jejím důvodem, že spása, kterou Kristus přinesl, by nám měla být blíže, než když jsme advent začali. Spása – zakoušená Boží blízkost, odpuštění hříchů, aspoň nějaká proměna k lepšímu či k pokoře – by nám měla být nějak blíže. A mělo by nás to těšit.

Téma radosti tedy rezonuje dnešními biblickými čteními i celou bohoslužbou… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

na druhou a třetí neděli adventní stojí před námi rok co rok postava svatého Jana Křtitele. Čteme o jeho vystoupení a působení v judské poušti. Jan, Předchůdce a Křtitel Páně, k nám uprostřed adventu promlouvá, abychom se i my znovu pokorně pokusili aspoň nějak otevřít Kristovu Božímu přicházení do našeho srdce a života, aby se i s námi aspoň něco Božího stalo.

Advent je o čtverém příchodu Božího Syna: O prvním v těle z Marie Panny; to je narození Páně, na jehož oslavu o Vánocích se připravujeme. O druhém skrze víru, naději a lásku; to je Kristův tajemný příchod skrze křesťanství do našeho života. O třetím příchodu ve chvíli naší smrti, jíž se nikdo z nás nevyhne. A o čtvrtém ve slávě na konci světa, kdy očekáváme tajemné vzkříšení těla. Jak se zpívá v krásné a starobylé adventní písničce: «Krista čtvero příští / Písmo svaté jistí: / nejprvnější v těle, / druhé v duši celé, / třetí při skonání, / čtvrté při vzkříšení».

Všechny čtyři Kristovy příchody jsou důležité, všechny si proto připomínáme. Máme se připravovat na příchody Páně; o Vánocích, ve smrti a na konci světa. A to životem, do kterého Pán Ježíš chce znovu a znovu přicházet. K tomu – ke Kristovu «druhému příští», které spočívá ve znovu roznícení našeho vztahu s Bohem a s lidmi, tedy v přátelství s Kristem a lidmi kolem nás – především k tomuto příchodu Páně směřují rozličné adventní výzvy. Můžeme je slyšet v různých obměnách skoro denně.

Jelikož Kristovo přicházení k nám nemůže být úplně jiné, než jaké bylo jeho přijití do světa, jak o něm svědčí bible, zkusme se zeptat dnešního Božího slova («Krista čtvero příští / Písmo svaté jistí»), co pro «uspíšení příchodu Páně» můžeme ze své strany – s Boží pomocí – snad učinit. Anebo jak se má vlastně projevit. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jak se rok co rok připomíná, advent – z latinského adventus – znamená „příchod“. Je dobou přípravy na příchod Páně, na příchod Pána Ježíše.

Zaprvé je přípravou na oslavu jeho jedinečného příchodu, který už nastal, na oslavu Kristova narození, na Vánoce. A zadruhé je přípravou na tajemný příchod Páně, který teprve nastane, ve chvíli naší smrti a na konci světa. První rozměr se s různými akcenty prolíná celou adventní dobou a je i její nejvýraznější charakteristikou. Druhý, eschatologický rozměr adventu je patrný spíše jen nyní, na jeho začátku.

Proto se v těchto prvních adventních dnech před námi rozevírají biblická čtení o konci světa, ostatně nás provázela i v posledních dvou týdnech závěru liturgického roku. Letos, kdy ode dneška máme před sebou evangelijní úryvky z Lukášova sepsání, je tento eschatologický rozměr ze všech tří ročních cyklů navíc asi nejvýraznější.

Slyšíme dnes úryvek z takzvané malé evangelijní apokalypsy, kterou Pán Ježíš pronáší těsně před svými Velikonocemi. Jde skutečně o slovo vpravdě apokalyptické, slovo odkrývající skrytá Boží tajemství ohledně znamení Kristova příchodu.

Jde o onen rozměr adventu jakožto přípravy na příchod Páně, který ještě nenastal. Tak je tomu sice pokaždé na začátku adventu, jenže v posledních letech toto Kristovo slovo zaznívá přeci jen nějak jinak, pro mnohé možná intenzivněji než leckdy předtím. Protože biblická apokalyptika není jen odkrytím skrytých Božích pravd týkajících se budoucí smrti či konce světa, ale i takových, jež se nějak uskutečňují stále. Odkrývají též něco, co se stále opakuje a děje v životě lidí a světa.

Kdykoli nám tedy její někdy až děsivé obrazy připomenou něco, co s různými akcenty a z různých důvodů právě prožíváme, můžeme biblické texty číst, jakože jsou i o nás, i o naší situaci, o našem světě. Můžeme se v nich pokorně a opatrně hledat a nacházet.

«Na zemi (bude) úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět, neboť hvězdný svět se zachvěje». Kdo v těchto slovech nezaslechl aspoň něco z toho, co mnozí prožívají, co mnozí s chvěním prožíváme? Read More »