Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle je – po době postní a velikonoční – první z druhé části liturgického mezidobí připomínajícího dobu veřejného působení Pána Ježíše. Neděli co neděli se tak při bohoslužbě slova před námi rozevírají jednotlivá evangelijní svědectví o Kristových skutcích, zázracích, slovech a činech, v nichž skrze lidství zazářilo jeho Božství. Evangelium je vždy předznamenáno starozákonním zaslíbením ve čtení prvním, na něž navazuje žalm, modlitba formou písně. Druhé čtení je na pokračování z novozákonních listů; proto se mu také říká epištola („dopis“).

Začněme druhým čtením. Je z Pavlova Listu Galaťanům. V něm se apoštol snad nejvýraznější ze všech svých listů snaží vyslovit a obhájit pravdu víry, že křesťanství je opravdu otevřeno všem, že otevírá Boha skrze Krista všem lidem, židům i pohanům. O tom je i dnešní úryvek. Víra v Krista Ježíše a pokřtění v Krista činí z každého člověka pravé Abrahámovo potomstvo a dědice podle zaslíbení.

Toto stání se křesťanem Pavel přibližuje pomocí obrazu oblečení se v Krista. Obraz má svůj původ nejspíš v prostředí divadla, antického dramatu: Aktér oblékající se do kostýmu se obléká do své role, kterou přijímá. Křesťanská víra a křest jsou – metaforicky vyjádřeno – oblečením se do podoby a role Krista v tomto světě, mezi lidmi. A to je krásné.

Že v tomto případě nejde jen o něco vnějškového, dává odtušit skutečnost, že ze stejného divadelního prostředí pochází i řecké slovo prosópon (latinsky persona, „osoba“), původně označující právě roli v dramatu, její kostým. Ostatně i mnohem modernější lidové úsloví „šaty dělají člověka“ má v tomto ohledu cosi do sebe.

To, do čeho by nás naše křesťanství mělo oblékat, do čeho by nás měla odívat naše víra, do čeho jsme byli oblečeni křtem – nezapomeňme, že právě toto je smysl křestního roucha, v antice byli katechumeni křtěni nazí – je podoba Pánu Ježíšovi.

A jak je stále opakováno, není větší podobnosti Kristu než mít opravdu rád. A to každého, protože Pán Ježíš jedinečně otevřel Boha opravdu všem. Oblečení se v Krista znamená mít rád – slovy Pavlovými – Žida i Řeka, otroka i svobodného, muže i ženu. Další nám vlastní a aktuální dvojice jsou samozřejmě nabíledni… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

kdyby nám někdo položil anebo bychom sami sobě položili otázku, co vlastně dělá křesťanství křesťanstvím, respektive co je to nejvlastnější na křesťanské představě Boha, možná bychom mohli odpovědět následující:

Zaprvé že je to dějinnost biblického náboženství. Křesťanství není jen Božím zjevením, spiritualitou, naukou o Bohu a světu, etickou normou či životním stylem. Ale je především dějinnou, životní zkušeností člověka s Bohem. Zkušeností zachycenou v biblickém zjevení, křesťanské tradici, v kolektivní paměti jakož i v srdci a životě každého křesťana. Zkušenost, která začala Abrahámem a pokračuje stále.

Zadruhé dělá křesťanství křesťanstvím vrchol této dějinné zkušenosti, tajemství vtělení, postava Ježíše Krista: Víra, že Božství se jedinečně vtělilo v člověku Ježíši, že se schovalo do jeho lidství. A že toto Božství s námi zůstalo v Ježíšových tajemných přítomnostech i po jeho smrti, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení, v křesťanství, jedinečně ve svátostech, zvlášť v eucharistii. Silou Ducha.

A zatřetí je to právě obraz, tajemství a vyznání Boha jako Trojice, kterou si dnes zvlášť připomínáme, kterou dnes slavíme. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Boží hod svatodušní má vícero jmen, vícero charakteristik. Jednak je padesátým dnem (řecky hémerá pentekosté) od Velikonoc; odtud jeho latinské jméno dominica pentecostes, „neděle padesátého dne“. Na severní polokouli, kde se liturgický rok formoval, připadá jeho slavení vždy na začátek léta; z toho české letnice. Zároveň je to den židovského Svátku týdnů (šavuót), připomínajícího dání Tóry na hoře Sinaj sedm týdnů po vyvedení z Egypta.

Je příznačné, že právě v tento den byl seslán Duch svatý. Naplnil se Kristův slib, že místo sebe pošle Přímluvce. Naplnilo se i starobylé proroctví Joelovo, že Boží Duch bude seslán na všechny lidi. Ježíšovo pozemské působení je završeno, na zem je nově vylita Boží síla Kristovy nové tajemné přítomnosti. O čemž ostatně svědčí i ony tajuplné extatické elementy, jak o nich slyšíme v prvním čtení.

Dnešní neděle je tak vpravdě Božím „časem“ (neboli Božím hodem) svatodušním… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

ve čtvrtek jsme oslavili Nanebevstoupení Páně, za týden budou Letnice. Dnešní neděle, sedmá velikonoční, nás přenáší do oněch devíti dnů mezi oběma událostmi, jak o nich čteme v Novém Zákoně: Učedníci spolu s Pannou Marií a ostatními ženami čekají v Jeruzalémě na vyzbrojení mocí z výsosti, na Utěšitele, Přímluvce, který se dle Ježíšova slibu má stát silou jeho další přítomnosti v církvi, v křesťanství i v srdcích lidí. «Já s vámi jsem po všechny dny až do skonání světa» je Ježíšovo ujištění. Máme je vytesané i na svatostánku v našem kostele.

I my bychom tak měli čekat. Aspoň na něco, na někoho, na Pána Boha, na nové vylití Ducha svatého. A naše čekání by mělo na sebe vzít i nějakou konkrétní podobu. Třeba formou aspoň nějaké svatodušní novény…

Zkusme však zaměřit svou pozornost na dnešní první čtení ze Skutků apoštolů. Máme před sebou Štěpánův pohled do nebe a jeho následné kamenování. Vše se muselo odehrát ne dlouho po Letnicích, v prvních měsících či nanejvýš několika málo prvních letech křesťanství; kamenování Štěpána je zpravidla datováno kolem roku 34. Jáhen Štěpán je dle biblického svědectví i následné úcty prvním, kdo pro vyznání Krista jako Božího Syna položil svůj život. Proto mu také přísluší čestný titul „prvomučedník“ (protomartys), který mu přiřkli již staří církevní otcové.

V biblickém textu o Štěpánově prvomučednictví je celá řada momentů hodných rozjímání: Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelium – jako již minulou neděli – je z Ježíšovy Řeči na rozloučenou. Kristus ji pronesl – aspoň dle Jana – bezprostředně po Poslední večeři, těsně před svým utrpením. Má několik částí a ústí do závěrečné modlitby, později nazvané Velekněžské.

Čtyř velkých témat se dotkl dnešní úryvek:

Nejprve vztahu mezi milováním Krista, potažmo zachováváním jeho slova a Božím přebýváním v lidském srdci a životě. Že k lásce patří činit, co druhý žádá a co jemu a jeho věci prospívá, co mu jakoby na očích vidíme, že souznění a vzájemné splynutí patří k vrcholům každé lásky či že neustálá myšlenka na druhého, zakomponování jeho existence do vlastního života, přizpůsobení se druhému k lásce patří, tušíme už z našich mezilidských vztahů. O vztahu s Bohem to platí sice jinak, tajemně. Ale zato par excellence, povýtce. Neboť Boží přítomnost není vázána na časoprostor, a proto už třeba jen myšlenka na něj je jeho přítomností. O to více zachovávání jeho slova, uvádění ho v čin.

Druhým momentem dnešního úryvku je zaslíbení Ducha svatého. Kristus ho slibuje jako Boží osobní sílu své tajemné přítomnosti pro dobu po svém odchodu. Bude to Duch, který v životě lidí bude mít sílu způsobit, že Ježíšův odkaz a tím i jeho přítomnost zůstanou živé a skutečné. Sílu, že člověk – slovy Pavlovými – dokáže vyznat «Ježíš Kristus je Pán».

Zaslíbení daru pokoje, třetí téma dnešního úryvku, zjevuje, jak se také Kristova přítomnost silou Ducha má projevovat: Jako pokoj a smír mezi člověkem a Bohem, jako pokoj mezi lidmi navzájem, jako pokoj člověka vnitřní i vnější. Snaha o pokoj, a to i za cenu oběti, je jedním z projevů lásky, jedním ze způsobů zachování Ježíšova slova. Pokoj z toho plynoucí je pak způsobem a znamením kýženého Božího přebývání.

A začtvrté zazněla poněkud tajemně znějící výzva k radosti. Tajemně znějící proto, že má být z Ježíšova odchodu, z něčeho, co apoštolové v danou chvíli rozhodně nemohli vnímat pozitivně. A tak možná právě na tuto výzvu nyní zkusme zaměřit svou pozornost… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

první čtení ze Skutků apoštolů před námi dnes rozevřelo další ze svědectví o životě prvotní církve. Slyšíme o Pavlově první misijní cestě, konkrétně o Pavlově a Barnabášově působení, o hlásání evangelia v maloasijských městech.

Ve druhém čtení máme před sebou další úryvek z Janova Zjevení. I tato kniha je v určitém smyslu svědectvím o životě prvotní církve, protože není jen mystickým odhalením skrytých Božích pravd, apokalypsou, ale i tajemným pojmenováním reálné zkušenosti prvních křesťanů v době začínajícího pronásledování: Že Pán Ježíš zůstal lidem blízko, ať se děje, co se děje, že i navzdory všemu trápení a bolesti lze vidět otevřené nebe a zkoušet Boží útěchu.

V evangeliu začínáme číst z Kristovy Řeči na rozloučenou pronesené po poslední večeři. I tato řeč je nakonec o křesťanské zkušenosti. Pro dobu po Kristově odchodu, po jeho nanebevstoupení a seslání Ducha svatého. Pán Ježíš – v Janově podání – sám říká, jak s učedníky zůstane, k čemu má vést a co bude znamenat jeho tajemná přítomnost. Evangelium – to Janovo navíc psané až koncem 1. století – je tak nejen svědectvím Kristových činů a slov, ale i odrazem už i jejich naplnění.

Zkusme se nyní společně zastavit nad třemi větami, z každého dnešního čtení nad jednou.

Ježíšovo «Miluje se navzájem» se na první poslech nezdá být přikázáním novým. Že láska je nejvyšší kategorií, nejkrásnější hnutím lidského srdce a nejvlastnější lidskou činností, že na lásce stojí přežitelnost světa a mezilidských vztahů, to přeci uzná snad každý člověk, je-li aspoň trochu dobré vůle. Přikázání lásky k Bohu a člověku bylo už i shrnutím celého Starého Zákona. V tomto smyslu nové není. Nová je však míra a způsob, s jakými by měl člověk milovat: «Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy» říká Pán Ježíš. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Čtvrtá neděle velikonoční je Nedělí Dobrého pastýře. Tak je nazývána od dob tridentské reformy, tedy od 16. století, jen se slavila o týden dříve. Důvodem je evangelium, které se rok co rok čte. Jsou to úryvky z Ježíšovy Řeči o dobrém pastýři z Janova sepsání.

Kristus je dobrým pastýřem očekávaným proroky. Pro své boholidství je skutečným a nejplnějším prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Dobrým pastýřem, který za nás lidi dal svůj život. A stále s námi zůstává. Z toho všeho se dnes zvlášť máme zkusit zaradovat.

Jelikož Kristus dal na své pastýřské službě svátostný podíl prostým lidem, svým apoštolům a pak jejich nástupcům (biskupům, kněžím a jáhnům), myslíme dnes i na ně. Proto je dnešní neděle také dnem modliteb za povolání k duchovnímu stavu, dnem modliteb za kněze. A také dnem vděčnosti za to, že svátostná moc ke spáse lidí se skrze vkládání rukou biskupů předává dál a dál. Že Kristova milost svátostně zůstala mezi námi, slabými, obyčejnými a křehkými lidmi. Že dokonce i hříšníci mohou být jejími platnými vysluhovateli, nehodnými nástroji hodné Kristovy moci.

Zkusme však zaměřit společně svou pozornost hlavně na dnešní biblická čtení…

Druhé čtení je z Janova Zjevní, z Apokalypsy, doslova z „odkrytí věcí skrytých“. Tato kniha vzniká v době začínajícího pronásledování křesťanů, nejspíše koncem 1. století. Jejím základním poselstvím je zjevení a ujištění, že Beránek – ten zabitý a vzkříšený – i ve všem těžkém zůstal tajemně s lidmi, zvlášť s těmi, kteří se ho snaží nějak následovat. Je ujištěním, že je nebe a že je věčnost. A že kousek nebe, kousek radosti z Beránkovy blízkosti člověk může tajemně prožívat již nyní, a to i uprostřed všech soužení a trápení. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle je první z „obyčejných“ nedělí velikonočních. Ty zpřítomňují jak zmrtvýchvstání Páně, tak specificky i oněch čtyřicet dnů, kdy se Kristus zjevoval po svém vzkříšení: Že opravdu žije, že vstal z mrtvých, nikoli však zpět do tohoto světa a života, nýbrž již do světa Božího. Že vstal se svým vlastním tělem nesoucím rány, s možností se ho dotknout, s tělem schopným jídla a pití. Že s učedníky může být a promlouvat. Že toto tělo je ale již proměněné, zbožštěné, nepodléhající nutnostem času a prostoru.

V evangeliu dnes slyšíme svědectví o v pořadí již třetím setkání se zmrtvýchvstalým Kristem, k němuž – podle janovské chronologie – došlo někdy mezi 9. a 40. dnem po vzkříšení. Jsme u Genezaretského jezera či Tiberiadského moře, při rybolovu, k němuž se apoštolové vrátili. Sedm apoštolů pod vedením Petrovým se vrací k tomu, od čeho je Ježíš během svého působení byl povolal, k lovu ryb. Navzdory tomu, že se jim Kristus již dvakrát zjevil jako Zmrtvýchvstalý.

Rybolov je tak pro apoštoly již jakousi cestou zpět, je návratem k něčemu, od čeho byli Kristem odvoláni. Možná je i nějakým útěkem, možná projevem bezradnosti. Navíc je to rybolov neúspěšný, celou noc nic nechytí.

Přesto – nebo spíše právě proto – k nim Pán znovu přichází. Znovu se jim ukazuje, zjevuje, znovu je zve, znovu je přijímá a volá. A činí jejich lov úspěšným; sto třiapadesát velkých ryb vytáhnou na břeh. Následně s Kristem posnídají. A Petr, vyznávaje pokorně svou lásku ke Kristu, dostává svůj úkol pást Boží stádce.

To vše che být povzbuzením i pro nás. Vždyť leckdy také nejdeme vpřed, ale vzad. Vracíme se stále k týmž chybám, pádům a úhybným manévrům. Anebo konáme něco sice nového, ale třeba horšího. Anebo se nám jen nedaří, připadáme si jak „lúzři“, lopotíme se a nic. Jsme z toho frustrováni, možná někdy i deprivováni. Můžeme však věřit a doufat, že i za námi, do všech těchto situací našich marných rybolovů Kristus stále znovu chce přicházet. Že na nás volá, zve nás, třeba jen abychom s ním nějak posnídali. Anebo i nám – jako Petrovi – chce cosi na světě znovu svěřit. Abychom byli znovu nějak užiteční, prospěšní lidem a světu.

Může se tak dít díky tomu, že Kristus z mrtvých vstal i v tomto smyslu: Aby za námi znovu a znovu nějak vnímatelně přicházel, i na všech našich útěcích, i při všech našich nezdarech… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jak bývá každoročně připomínáno, dnešní neděle má vícero názvů, vícero rovin. Navzájem se prolínají a doplňují.

Zaprvé je posledním dnem Velikonočního oktávu, který prodloužil oslavu Zmrtvýchvstání Páně na osm dnů. Stále tedy můžeme duchovně a bohoslužebně prožívat Neděli velikonoční jako «jeden jediný radostný den, který učinil Hospodin». V první polovině dnešního evangelijního úryvku se proto ocitáme ještě jednou v neděli zmrtvýchvstání, konkrétně večer, kdy vzkříšený Kristus přichází zavřenými dveřmi k apoštolům, přeje jim svůj Boží pokoj a dává dar Ducha svatého k odpouštění hříchů.

Zadruhé je dnešní neděle již skutečně Druhou nedělí velikonoční, reálně osmým dnem poté. O tom je druhá polovina evangelijního úryvku: Kristus se znovu zjevuje svým učedníkům, tentokrát včetně Tomáše, který prvního dne nebyl s ostatními, a tak nechtěl v Kristovo vzkříšení věřit, dokud se sám nepřesvědčí.

Zatřetí byla dnešní neděle ve staré církvi nazývána Dominica in albis („nedělí v bílých“, myšleno „šatech“). A to proto, že novokřtěnci až do tohoto dne chodili v bílých řízách, které dostali při svém křtu o velikonoční noci. Ze samé radosti, že jsou již křesťany.

Nově se dnešní neděle nazývá také Nedělí Božího milosrdenství. Oficiálně ji tak nazval podle zjevení svaté Faustýně Kowalské svatý papež Jan Pavel II., aby tím připomněl církvi sobě blízkou formu zbožnosti a aby zdůraznil, čeho je nám bezpochyby nejvíce potřeba a co je vlastně základem celých Velikonoc: Boží milosrdenství, které odpouští hříchy a otevírá nebe jako nikdy předtím. Je příznačné, že právě v den svého zmrtvýchvstání dává Ježíš apoštolům Ducha svatého pro svátostnou službu smíření, k milosrdnému odpouštění hříchů.

I biblická čtení jako každou neděli jsou tři, se žalmem čtyři. První ze Skutků svědčí o radostných počátcích církve. Žalm vyzpívá úžas nad tím, že «kámen, který stavitelé zavrhli, se stal kvádrem nárožným», vztaženo na Krista. Druhé čtení je začátkem Janových vidění do otevřeného nebe. Všechna jsou hodna naší pozornosti. Ale zkusme opět zaměřit svou pozornost předně na evangelium. A to formou jakýchsi střípků k několika jeho momentům… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

neděle Zmrtvýchvstání Páně, Boží hod („Boží čas“) velikonoční, je nedělí všech nedělí. Je jejich prvotinou, vzorem i vrcholem.

Neděle, první den v týdnu, je nejstarším křesťanským svátkem. Již od biblických dob je slavena jako Den Páně, den Kristova zmrtvýchvstání a prvních zjevení ženám a učedníkům. O neděli čteme již v Novém Zákoně, její slavení je doloženo již v nejstarších mimobiblických křesťanských spisech.

Setkání se Zmrtvýchvstalým muselo být tak výraznou zkušeností žen a učedníků, že dovolila nejprvotnějšímu křesťanství hned po Letnicích přesunout sváteční den ze soboty na neděli, ze sedmého na první (či osmý) den v týdnu. A to ještě v Jeruzalémě. Tak neděli – jako týdenní Velikonoce – chápali všichni noví křesťané, i ti z pohanství, kdekoli na světě.

Záhy, nejpozději začátkem 2. století, se v návaznosti na židovskou Paschu začaly slavit i roční Velikonoce, v Malé Asii přesně 14. nisanu, ve zbytku křesťanského světa v neděli po 14. nisanu, v neděli po prvním jarním úplňku, jak to máme dodnes (letos velmi pozdě).

Když se pak začátkem 4. století slavení Velikonoc rozložilo do tří dnů, stala se Velikonoční neděle nejen vyvrcholením Tridua, ale se zvláštním akcentem dnem prázdného hrobu a prvních zjevení Zmrtvýchvstalého. Read More »