Milé sestry, milí bratří,

dovolte tři krátké poznámky k dnešním biblickým čtením…

První bylo ze starozákonní knihy Deuteronomium, z Páté knihy Mojžíšovy opakující Zákon obsažený již v Exodu a Levitiku. Nalezení této knihy v jeruzalémském chrámě a její následné předčítání, respektive její sepsání, podnítilo velkou náboženskou obrodu v Izraeli za vlády krále Joziáše koncem 7. století př. Kr. I proto se Deuteronomium stalo součástí Božího slova.

Základní pointou dnešního úryvku je Mojžíšovo ujištění, že Boží přikázání nejsou něčím, co by člověku mělo být vzdálené či cizí. Jsou naopak něčím, co každý člověk má už předem nějak ve svých ústech, i když třeba ještě nevyslovené, a co uchovává ve svém srdci, i když třeba ještě nereflektované: «Vždyť je ti to slovo velmi blízké, je v tvých ústech a v tvém srdci, takže ho můžeš zachovávat» slyšíme. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní relativně dlouhý evangelijní úryvek má dvě části: Svědectví o vyslání dvaasedmdesáti učedníků a svědectví o jejich návratu a rozhovoru s Ježíšem. Jistě by stála za zastavení řada momentů tohoto evangelia, například už jen detail, že Kristus posílá učedníky «před sebou po dvou» a ne jako solitéry. Ale zkusme se společně zastavit snad jen nad třemi z nich:

Nejprve nad Kristovými slovy o navracení se přání pokoje, když není přijat, a následném vytřásání si prachu z opánků: «Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám… Když přijdete do některého města a nepřijmou vás, vyjděte do jeho ulic a řekněte: „I ten prach, který se nám ve vašem městě přichytil na nohou, vám tu setřásáme“».

Pak nad mocí šlapat na hady a štíry a přemáhat nečisté duchy, nad mocí, kterou Kristus své učedníky vybavuje a oni ji vykonávají: «Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a přemáhat všechnu nepřítelovu sílu… Podrobují se vám duchové».

A nakonec se zastavme nad onou ještě větší radostí, kterou mají učedníci mít z přebývání s Pánem Ježíšem: «Spíše se radujte z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebi». Read More »

Milé sestry, milí bratří,

je pravidlem, že připadne-li nějaká liturgická slavnost na neděli v mezidobí, pak se slaví a má v bohoslužbě přednost před nedělními texty a modlitbami, jakož před i jakýmikoli jinými obřady. Tak je tomu i dnes, o slavnosti svatých apoštolů Petra a Pavla.

Jejich společná památka se slaví již někdy od poloviny 4. století. Připomíná dočasné přenesení jejich ostatků z míst pohřbení – tam, kde dnes stojí jejich římské baziliky a kam se ostatky zase navrátily – do katakomb sv. Šebestiána, aby byly v bezpečí během Valeriánova pronásledování, které propuklo v polovině století třetího.

Nový Zákon, zejména Skutky apoštolů, nám podává obšírné svědectví, jak právě tito dva – Petr a Pavel – se stali ústředními lidskými postavami nejranější církve v prvních desetiletích křesťanství. Každý jinak, a přece společně: Petr i po Letnicích zůstal prvním mezi dvanácti apoštoly, mezi něž ho povolal a zvláštní postavení mu svěřil sám Pán Ježíš již během svého pozemského působení. Pavel nebyl z Dvanácti a pozemského Ježíše znal nanejvýš z pohledu davu. Přesto, tajemně povolaný vzkříšeným Kristem na cestě do Damašku, se stal apoštolem národů a co do rozsahu asi nejplodnějším novozákonním svatopiscem.

Oba přicházejí někdy ještě před rokem 60 do Říma, kde v té době byla už živá křesťanská obec. Petr do ní přichází nenápadně, jako příslušník podrobeného židovského národa. Pavel je do Říma dopraven jako uvězněný římský občan, který se odvolal ve své při k samotnému císaři. Oba v Římě, někdy mezi léty 64 až 67 za císaře Nerona, nakonec umírají mučednickou smrtí. Petr je ukřižován na Neronově cirku na místě dnešního Svatopetrského náměstí a nedaleko je také pohřben; nad jeho hrobem později vyroste Svatopetrská bazilika. Pavel jako římský občan je sťat na místě dnešního opatství Tre Fontane, podle tří pramenů, které měly na tom místě vytrysknout. A je pohřben u Via Ostiense, kde dnes, vně starověkých městských hradeb, stojí zase jemu zasvěcená bazilika. Během 3. století jsou tedy ze svých původních míst na několik desetiletí jejich ostatky přeneseny právě do katakomb sv. Šebestiána u Via Appia, aby se za císaře Konstantina vrátily na svá původní místa, kde jsou uchovány a uctívány dodnes. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle je – po době postní a velikonoční – první z druhé části liturgického mezidobí připomínajícího dobu veřejného působení Pána Ježíše. Neděli co neděli se tak při bohoslužbě slova před námi rozevírají jednotlivá evangelijní svědectví o Kristových skutcích, zázracích, slovech a činech, v nichž skrze lidství zazářilo jeho Božství. Evangelium je vždy předznamenáno starozákonním zaslíbením ve čtení prvním, na něž navazuje žalm, modlitba formou písně. Druhé čtení je na pokračování z novozákonních listů; proto se mu také říká epištola („dopis“).

Začněme druhým čtením. Je z Pavlova Listu Galaťanům. V něm se apoštol snad nejvýraznější ze všech svých listů snaží vyslovit a obhájit pravdu víry, že křesťanství je opravdu otevřeno všem, že otevírá Boha skrze Krista všem lidem, židům i pohanům. O tom je i dnešní úryvek. Víra v Krista Ježíše a pokřtění v Krista činí z každého člověka pravé Abrahámovo potomstvo a dědice podle zaslíbení.

Toto stání se křesťanem Pavel přibližuje pomocí obrazu oblečení se v Krista. Obraz má svůj původ nejspíš v prostředí divadla, antického dramatu: Aktér oblékající se do kostýmu se obléká do své role, kterou přijímá. Křesťanská víra a křest jsou – metaforicky vyjádřeno – oblečením se do podoby a role Krista v tomto světě, mezi lidmi. A to je krásné.

Že v tomto případě nejde jen o něco vnějškového, dává odtušit skutečnost, že ze stejného divadelního prostředí pochází i řecké slovo prosópon (latinsky persona, „osoba“), původně označující právě roli v dramatu, její kostým. Ostatně i mnohem modernější lidové úsloví „šaty dělají člověka“ má v tomto ohledu cosi do sebe.

To, do čeho by nás naše křesťanství mělo oblékat, do čeho by nás měla odívat naše víra, do čeho jsme byli oblečeni křtem – nezapomeňme, že právě toto je smysl křestního roucha, v antice byli katechumeni křtěni nazí – je podoba Pánu Ježíšovi.

A jak je stále opakováno, není větší podobnosti Kristu než mít opravdu rád. A to každého, protože Pán Ježíš jedinečně otevřel Boha opravdu všem. Oblečení se v Krista znamená mít rád – slovy Pavlovými – Žida i Řeka, otroka i svobodného, muže i ženu. Další nám vlastní a aktuální dvojice jsou samozřejmě nabíledni… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

kdyby nám někdo položil anebo bychom sami sobě položili otázku, co vlastně dělá křesťanství křesťanstvím, respektive co je to nejvlastnější na křesťanské představě Boha, možná bychom mohli odpovědět následující:

Zaprvé že je to dějinnost biblického náboženství. Křesťanství není jen Božím zjevením, spiritualitou, naukou o Bohu a světu, etickou normou či životním stylem. Ale je především dějinnou, životní zkušeností člověka s Bohem. Zkušeností zachycenou v biblickém zjevení, křesťanské tradici, v kolektivní paměti jakož i v srdci a životě každého křesťana. Zkušenost, která začala Abrahámem a pokračuje stále.

Zadruhé dělá křesťanství křesťanstvím vrchol této dějinné zkušenosti, tajemství vtělení, postava Ježíše Krista: Víra, že Božství se jedinečně vtělilo v člověku Ježíši, že se schovalo do jeho lidství. A že toto Božství s námi zůstalo v Ježíšových tajemných přítomnostech i po jeho smrti, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení, v křesťanství, jedinečně ve svátostech, zvlášť v eucharistii. Silou Ducha.

A zatřetí je to právě obraz, tajemství a vyznání Boha jako Trojice, kterou si dnes zvlášť připomínáme, kterou dnes slavíme. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Boží hod svatodušní má vícero jmen, vícero charakteristik. Jednak je padesátým dnem (řecky hémerá pentekosté) od Velikonoc; odtud jeho latinské jméno dominica pentecostes, „neděle padesátého dne“. Na severní polokouli, kde se liturgický rok formoval, připadá jeho slavení vždy na začátek léta; z toho české letnice. Zároveň je to den židovského Svátku týdnů (šavuót), připomínajícího dání Tóry na hoře Sinaj sedm týdnů po vyvedení z Egypta.

Je příznačné, že právě v tento den byl seslán Duch svatý. Naplnil se Kristův slib, že místo sebe pošle Přímluvce. Naplnilo se i starobylé proroctví Joelovo, že Boží Duch bude seslán na všechny lidi. Ježíšovo pozemské působení je završeno, na zem je nově vylita Boží síla Kristovy nové tajemné přítomnosti. O čemž ostatně svědčí i ony tajuplné extatické elementy, jak o nich slyšíme v prvním čtení.

Dnešní neděle je tak vpravdě Božím „časem“ (neboli Božím hodem) svatodušním… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

ve čtvrtek jsme oslavili Nanebevstoupení Páně, za týden budou Letnice. Dnešní neděle, sedmá velikonoční, nás přenáší do oněch devíti dnů mezi oběma událostmi, jak o nich čteme v Novém Zákoně: Učedníci spolu s Pannou Marií a ostatními ženami čekají v Jeruzalémě na vyzbrojení mocí z výsosti, na Utěšitele, Přímluvce, který se dle Ježíšova slibu má stát silou jeho další přítomnosti v církvi, v křesťanství i v srdcích lidí. «Já s vámi jsem po všechny dny až do skonání světa» je Ježíšovo ujištění. Máme je vytesané i na svatostánku v našem kostele.

I my bychom tak měli čekat. Aspoň na něco, na někoho, na Pána Boha, na nové vylití Ducha svatého. A naše čekání by mělo na sebe vzít i nějakou konkrétní podobu. Třeba formou aspoň nějaké svatodušní novény…

Zkusme však zaměřit svou pozornost na dnešní první čtení ze Skutků apoštolů. Máme před sebou Štěpánův pohled do nebe a jeho následné kamenování. Vše se muselo odehrát ne dlouho po Letnicích, v prvních měsících či nanejvýš několika málo prvních letech křesťanství; kamenování Štěpána je zpravidla datováno kolem roku 34. Jáhen Štěpán je dle biblického svědectví i následné úcty prvním, kdo pro vyznání Krista jako Božího Syna položil svůj život. Proto mu také přísluší čestný titul „prvomučedník“ (protomartys), který mu přiřkli již staří církevní otcové.

V biblickém textu o Štěpánově prvomučednictví je celá řada momentů hodných rozjímání: Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelium – jako již minulou neděli – je z Ježíšovy Řeči na rozloučenou. Kristus ji pronesl – aspoň dle Jana – bezprostředně po Poslední večeři, těsně před svým utrpením. Má několik částí a ústí do závěrečné modlitby, později nazvané Velekněžské.

Čtyř velkých témat se dotkl dnešní úryvek:

Nejprve vztahu mezi milováním Krista, potažmo zachováváním jeho slova a Božím přebýváním v lidském srdci a životě. Že k lásce patří činit, co druhý žádá a co jemu a jeho věci prospívá, co mu jakoby na očích vidíme, že souznění a vzájemné splynutí patří k vrcholům každé lásky či že neustálá myšlenka na druhého, zakomponování jeho existence do vlastního života, přizpůsobení se druhému k lásce patří, tušíme už z našich mezilidských vztahů. O vztahu s Bohem to platí sice jinak, tajemně. Ale zato par excellence, povýtce. Neboť Boží přítomnost není vázána na časoprostor, a proto už třeba jen myšlenka na něj je jeho přítomností. O to více zachovávání jeho slova, uvádění ho v čin.

Druhým momentem dnešního úryvku je zaslíbení Ducha svatého. Kristus ho slibuje jako Boží osobní sílu své tajemné přítomnosti pro dobu po svém odchodu. Bude to Duch, který v životě lidí bude mít sílu způsobit, že Ježíšův odkaz a tím i jeho přítomnost zůstanou živé a skutečné. Sílu, že člověk – slovy Pavlovými – dokáže vyznat «Ježíš Kristus je Pán».

Zaslíbení daru pokoje, třetí téma dnešního úryvku, zjevuje, jak se také Kristova přítomnost silou Ducha má projevovat: Jako pokoj a smír mezi člověkem a Bohem, jako pokoj mezi lidmi navzájem, jako pokoj člověka vnitřní i vnější. Snaha o pokoj, a to i za cenu oběti, je jedním z projevů lásky, jedním ze způsobů zachování Ježíšova slova. Pokoj z toho plynoucí je pak způsobem a znamením kýženého Božího přebývání.

A začtvrté zazněla poněkud tajemně znějící výzva k radosti. Tajemně znějící proto, že má být z Ježíšova odchodu, z něčeho, co apoštolové v danou chvíli rozhodně nemohli vnímat pozitivně. A tak možná právě na tuto výzvu nyní zkusme zaměřit svou pozornost… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

první čtení ze Skutků apoštolů před námi dnes rozevřelo další ze svědectví o životě prvotní církve. Slyšíme o Pavlově první misijní cestě, konkrétně o Pavlově a Barnabášově působení, o hlásání evangelia v maloasijských městech.

Ve druhém čtení máme před sebou další úryvek z Janova Zjevení. I tato kniha je v určitém smyslu svědectvím o životě prvotní církve, protože není jen mystickým odhalením skrytých Božích pravd, apokalypsou, ale i tajemným pojmenováním reálné zkušenosti prvních křesťanů v době začínajícího pronásledování: Že Pán Ježíš zůstal lidem blízko, ať se děje, co se děje, že i navzdory všemu trápení a bolesti lze vidět otevřené nebe a zkoušet Boží útěchu.

V evangeliu začínáme číst z Kristovy Řeči na rozloučenou pronesené po poslední večeři. I tato řeč je nakonec o křesťanské zkušenosti. Pro dobu po Kristově odchodu, po jeho nanebevstoupení a seslání Ducha svatého. Pán Ježíš – v Janově podání – sám říká, jak s učedníky zůstane, k čemu má vést a co bude znamenat jeho tajemná přítomnost. Evangelium – to Janovo navíc psané až koncem 1. století – je tak nejen svědectvím Kristových činů a slov, ale i odrazem už i jejich naplnění.

Zkusme se nyní společně zastavit nad třemi větami, z každého dnešního čtení nad jednou.

Ježíšovo «Miluje se navzájem» se na první poslech nezdá být přikázáním novým. Že láska je nejvyšší kategorií, nejkrásnější hnutím lidského srdce a nejvlastnější lidskou činností, že na lásce stojí přežitelnost světa a mezilidských vztahů, to přeci uzná snad každý člověk, je-li aspoň trochu dobré vůle. Přikázání lásky k Bohu a člověku bylo už i shrnutím celého Starého Zákona. V tomto smyslu nové není. Nová je však míra a způsob, s jakými by měl člověk milovat: «Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy» říká Pán Ježíš. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Čtvrtá neděle velikonoční je Nedělí Dobrého pastýře. Tak je nazývána od dob tridentské reformy, tedy od 16. století, jen se slavila o týden dříve. Důvodem je evangelium, které se rok co rok čte. Jsou to úryvky z Ježíšovy Řeči o dobrém pastýři z Janova sepsání.

Kristus je dobrým pastýřem očekávaným proroky. Pro své boholidství je skutečným a nejplnějším prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Dobrým pastýřem, který za nás lidi dal svůj život. A stále s námi zůstává. Z toho všeho se dnes zvlášť máme zkusit zaradovat.

Jelikož Kristus dal na své pastýřské službě svátostný podíl prostým lidem, svým apoštolům a pak jejich nástupcům (biskupům, kněžím a jáhnům), myslíme dnes i na ně. Proto je dnešní neděle také dnem modliteb za povolání k duchovnímu stavu, dnem modliteb za kněze. A také dnem vděčnosti za to, že svátostná moc ke spáse lidí se skrze vkládání rukou biskupů předává dál a dál. Že Kristova milost svátostně zůstala mezi námi, slabými, obyčejnými a křehkými lidmi. Že dokonce i hříšníci mohou být jejími platnými vysluhovateli, nehodnými nástroji hodné Kristovy moci.

Zkusme však zaměřit společně svou pozornost hlavně na dnešní biblická čtení…

Druhé čtení je z Janova Zjevní, z Apokalypsy, doslova z „odkrytí věcí skrytých“. Tato kniha vzniká v době začínajícího pronásledování křesťanů, nejspíše koncem 1. století. Jejím základním poselstvím je zjevení a ujištění, že Beránek – ten zabitý a vzkříšený – i ve všem těžkém zůstal tajemně s lidmi, zvlášť s těmi, kteří se ho snaží nějak následovat. Je ujištěním, že je nebe a že je věčnost. A že kousek nebe, kousek radosti z Beránkovy blízkosti člověk může tajemně prožívat již nyní, a to i uprostřed všech soužení a trápení. Read More »