Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle je první z „obyčejných“ nedělí velikonočních. Ty zpřítomňují jak zmrtvýchvstání Páně, tak specificky i oněch čtyřicet dnů, kdy se Kristus zjevoval po svém vzkříšení: Že opravdu žije, že vstal z mrtvých, nikoli však zpět do tohoto světa a života, nýbrž již do světa Božího. Že vstal se svým vlastním tělem nesoucím rány, s možností se ho dotknout, s tělem schopným jídla a pití. Že s učedníky může být a promlouvat. Že toto tělo je ale již proměněné, zbožštěné, nepodléhající nutnostem času a prostoru.

V evangeliu dnes slyšíme svědectví o v pořadí již třetím setkání se zmrtvýchvstalým Kristem, k němuž – podle janovské chronologie – došlo někdy mezi 9. a 40. dnem po vzkříšení. Jsme u Genezaretského jezera či Tiberiadského moře, při rybolovu, k němuž se apoštolové vrátili. Sedm apoštolů pod vedením Petrovým se vrací k tomu, od čeho je Ježíš během svého působení byl povolal, k lovu ryb. Navzdory tomu, že se jim Kristus již dvakrát zjevil jako Zmrtvýchvstalý.

Rybolov je tak pro apoštoly již jakousi cestou zpět, je návratem k něčemu, od čeho byli Kristem odvoláni. Možná je i nějakým útěkem, možná projevem bezradnosti. Navíc je to rybolov neúspěšný, celou noc nic nechytí.

Přesto – nebo spíše právě proto – k nim Pán znovu přichází. Znovu se jim ukazuje, zjevuje, znovu je zve, znovu je přijímá a volá. A činí jejich lov úspěšným; sto třiapadesát velkých ryb vytáhnou na břeh. Následně s Kristem posnídají. A Petr, vyznávaje pokorně svou lásku ke Kristu, dostává svůj úkol pást Boží stádce.

To vše che být povzbuzením i pro nás. Vždyť leckdy také nejdeme vpřed, ale vzad. Vracíme se stále k týmž chybám, pádům a úhybným manévrům. Anebo konáme něco sice nového, ale třeba horšího. Anebo se nám jen nedaří, připadáme si jak „lúzři“, lopotíme se a nic. Jsme z toho frustrováni, možná někdy i deprivováni. Můžeme však věřit a doufat, že i za námi, do všech těchto situací našich marných rybolovů Kristus stále znovu chce přicházet. Že na nás volá, zve nás, třeba jen abychom s ním nějak posnídali. Anebo i nám – jako Petrovi – chce cosi na světě znovu svěřit. Abychom byli znovu nějak užiteční, prospěšní lidem a světu.

Může se tak dít díky tomu, že Kristus z mrtvých vstal i v tomto smyslu: Aby za námi znovu a znovu nějak vnímatelně přicházel, i na všech našich útěcích, i při všech našich nezdarech… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jak bývá každoročně připomínáno, dnešní neděle má vícero názvů, vícero rovin. Navzájem se prolínají a doplňují.

Zaprvé je posledním dnem Velikonočního oktávu, který prodloužil oslavu Zmrtvýchvstání Páně na osm dnů. Stále tedy můžeme duchovně a bohoslužebně prožívat Neděli velikonoční jako «jeden jediný radostný den, který učinil Hospodin». V první polovině dnešního evangelijního úryvku se proto ocitáme ještě jednou v neděli zmrtvýchvstání, konkrétně večer, kdy vzkříšený Kristus přichází zavřenými dveřmi k apoštolům, přeje jim svůj Boží pokoj a dává dar Ducha svatého k odpouštění hříchů.

Zadruhé je dnešní neděle již skutečně Druhou nedělí velikonoční, reálně osmým dnem poté. O tom je druhá polovina evangelijního úryvku: Kristus se znovu zjevuje svým učedníkům, tentokrát včetně Tomáše, který prvního dne nebyl s ostatními, a tak nechtěl v Kristovo vzkříšení věřit, dokud se sám nepřesvědčí.

Zatřetí byla dnešní neděle ve staré církvi nazývána Dominica in albis („nedělí v bílých“, myšleno „šatech“). A to proto, že novokřtěnci až do tohoto dne chodili v bílých řízách, které dostali při svém křtu o velikonoční noci. Ze samé radosti, že jsou již křesťany.

Nově se dnešní neděle nazývá také Nedělí Božího milosrdenství. Oficiálně ji tak nazval podle zjevení svaté Faustýně Kowalské svatý papež Jan Pavel II., aby tím připomněl církvi sobě blízkou formu zbožnosti a aby zdůraznil, čeho je nám bezpochyby nejvíce potřeba a co je vlastně základem celých Velikonoc: Boží milosrdenství, které odpouští hříchy a otevírá nebe jako nikdy předtím. Je příznačné, že právě v den svého zmrtvýchvstání dává Ježíš apoštolům Ducha svatého pro svátostnou službu smíření, k milosrdnému odpouštění hříchů.

I biblická čtení jako každou neděli jsou tři, se žalmem čtyři. První ze Skutků svědčí o radostných počátcích církve. Žalm vyzpívá úžas nad tím, že «kámen, který stavitelé zavrhli, se stal kvádrem nárožným», vztaženo na Krista. Druhé čtení je začátkem Janových vidění do otevřeného nebe. Všechna jsou hodna naší pozornosti. Ale zkusme opět zaměřit svou pozornost předně na evangelium. A to formou jakýchsi střípků k několika jeho momentům… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

neděle Zmrtvýchvstání Páně, Boží hod („Boží čas“) velikonoční, je nedělí všech nedělí. Je jejich prvotinou, vzorem i vrcholem.

Neděle, první den v týdnu, je nejstarším křesťanským svátkem. Již od biblických dob je slavena jako Den Páně, den Kristova zmrtvýchvstání a prvních zjevení ženám a učedníkům. O neděli čteme již v Novém Zákoně, její slavení je doloženo již v nejstarších mimobiblických křesťanských spisech.

Setkání se Zmrtvýchvstalým muselo být tak výraznou zkušeností žen a učedníků, že dovolila nejprvotnějšímu křesťanství hned po Letnicích přesunout sváteční den ze soboty na neděli, ze sedmého na první (či osmý) den v týdnu. A to ještě v Jeruzalémě. Tak neděli – jako týdenní Velikonoce – chápali všichni noví křesťané, i ti z pohanství, kdekoli na světě.

Záhy, nejpozději začátkem 2. století, se v návaznosti na židovskou Paschu začaly slavit i roční Velikonoce, v Malé Asii přesně 14. nisanu, ve zbytku křesťanského světa v neděli po 14. nisanu, v neděli po prvním jarním úplňku, jak to máme dodnes (letos velmi pozdě).

Když se pak začátkem 4. století slavení Velikonoc rozložilo do tří dnů, stala se Velikonoční neděle nejen vyvrcholením Tridua, ale se zvláštním akcentem dnem prázdného hrobu a prvních zjevení Zmrtvýchvstalého. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Květnou nedělí začíná Svatý týden, nejposvátnější týden celého liturgického roku, vrcholící Velikonočním triduem. Květná neděle připomíná Kristův vjezd do Jeruzaléma několik dnů před židovskými velikonočními svátky, možná to bylo opravdu v neděli, a zároveň uvozuje vše následující, co si budeme v nadcházejících dnech připomínat: Poslední události Kristova veřejného působení v Jeruzalémě (od pondělka do středy Svatého týdne), Poslední večeři (na Zelený čtvrtek), Kristovo utrpení a smrt na kříži (Velký pátek), jeho sestoupení do říše zemřelých (na Bílou sobotu), tajemství zmrtvýchvstání (o Velikonoční vigilii) a první zjevení Zmrtvýchvstalého (na Velikonoční neděli).

To vše máme nyní, dá-li Bůh, před sebou. Jako Boží pozvání, abychom se nechali bohoslužebným děním vtáhnout do událostí samých. Aby podobně jako Kristovy Velikonoce umocnily intenzitu Božího tajemného přebývání ve světě, proměnily svátky něco i v nás, k lepšímu.

Vraťme se ale k dnešní neděli. Podle svých dvou rozměrů – zpřítomnění Kristova vjezdu do Jeruzaléma a uvození dění následujících dnů – má i dva názvy: Květná a Pašijová.

První odkazuje na palmové ratolesti, kterými obyvatelé Jeruzaléma a ostatní poutníci vítali Ježíše přijíždějícího na svátky. Vítali ho nejen jako všechny ostatní poutníky, ale s nadějí, že on je ten očekávaný Mesiáš, syn Davidův: «Hosana! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Požehnané království našeho otce Davida, které přichází! Hosana na výsostech!». Proto se dnes na začátku bohoslužeb žehnají kvetoucí ratolesti, u nás tedy zpravidla ne palmové ale nějaké v našich zeměpisných šířkách dostupnější.

Druhý z názvů (Pašijová neděle) reflektuje skutečnost, že vjezdem do Jeruzaléma začínají Kristovy pašije, jeho utrpení. Proto se při mši svaté čítávají anebo zpívají ty části evangelia, které o Kristově utrpení svědčí, od konce poslední večeře až do uložení do hrobu, pašije. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnes máme před sebou opět krásné evangelium: „Ježíš a hříšnice“ bývá zpravidla nazývané.

Podle biblistů je tato perikopa nejspíš jakousi dodatečnou, nejanovskou vsuvkou do Janova evangelia. Jde ovšem o text patrně starší, než je nejmladší evangelium samo, nikoli o pozdější kompozici. Proto muselo jít o příběh, který se již déle vyprávěl, o svědectví, které již déle rezonovalo v uších a myslích prvních křesťanů. Když se toto vyprávění nakonec dostalo i do evangelia. Tím, že se tak stalo, je potvrzena jeho inspirace Božím duchem.

Mnohé pozdější interprety občas vzrušovala otázka, kdo jen byla ona žena hříšnice. Odtud pokusy o její ztotožnění s Máří Magdalénou, nebo aspoň s ženou v domě Šimona farizeje. Něco takového v evangeliu opodstatnění nemá. Možná schválně v něm totiž není odhalena ženina totožnost. Je před námi prostě jako «žena hříšnice», jako člověk, v němž se nějak můžeme najít všichni.

Ostatně stejně tak nemají v evangeliu jména ani lidé ze zástupu, ani zákoníci a farizeové, kteří ženu před Ježíše dovlekli. Abychom se i v nich – jako ostatně i na jiných místech – mohli přečíst také.

Ptejme se tedy, co nám evangelium říká, v čem k nám příběh o Ježíši a hříšnici promlouvá, jak bychom se v jeho postavách měli najít… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnes, na čtvrtou („radostnou“) neděli postní máme před sebou krásné a veleznámé podobenství O marnotratném synu. To bývá někdy považováno za jakýsi prototyp všech ostatních podobenství, dokonce za určitý souhrn celého evangelia, za vyjádření jeho smyslu.

Novozákonní podobenství jak známo, jsou vedle různých přirovnání především různé příběhy z úst Pána Ježíše, které mají své posluchače vtáhnout do svého děje, aby tak odtušili, kdo a jaký je Bůh, jak je to s lidmi a co je v očích Božích správné a co ne.

To platilo už pro první posluchače Ježíšových podobenství v evangeliu.

Farizeové a učitelé Zákona, kteří reptali, že Pán Ježíš «přijímá hříšníky a jí s nimi», se měli předně nalézt ve starším synu. A zastydět se za svou tvrdost. Hříšníci kolem Ježíše se měli nalézt v synu mladším, který «sebral všechno a odešel do daleké země». A zaradovat se, že se mohou vrátit k Bohu a že budou přijati, a v tom najít sílu k návratu. Všichni Ježíšovi posluchači pak měli rozpoznat, že dobrým otcem «pohnutým soucitem» evokujícím jednoznačně Boha je právě Ježíš. Tak velkoryse a trpělivě milosrdný je Bůh, takový je Kristus, aspoň nějak takovými by měli být všichni jeho vyznavači a potažmo všichni lidé.

Podobně má podobenství zkusit naslouchat i každý z nás. Máme chtít slyšet jeho základní poselství o Boží dobrotě, která na zem přišla v Ježíšovi. Máme se hledat a nacházet v jednotlivých postavách příběhu. V jedněch více, v jiných méně, podle životní situace a stavu srdce každého z nás. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte nejprve snad několik výkladových poznámek k dnešním biblickým čtením…

V prvním z nich z knihy Exodus máme před sebou jeden z nejdůležitějších a nejkrásnějších textů celého Starého Zákona: Zjevení Božího jména Mojžíšovi na hoře Sinaj. «Já jsem, který jsem (hebrejsky ehjé ašer ehjé, zkráceně JHVH, vysloveno Jahve)».

Bůh se zjevuje Mojžíšovi v hořícím keři, který Božím plamenem hoří, a přitom neshoří. Zjevuje se jako plnost Bytí, jako ten, který je člověku blízko, který ho chce vysvobodit z otroctví, jako ten, který je přítomen ve všem a za vším. Ze všeho jsoucího tak může zazářit jeho přítomnost, díky ní vše existuje, a přesto věci a tvorové zůstávají sami sebou. Je to týž Bůh, který se člověku zjevuje v jeho dějinách a se kterým lze navázat vztah: «Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův» slyší Mojžíš. «Oheň…, ne Bůh filozofů» by dodal Blaise Pascal. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jelikož až od třetí neděle postní se začnou evangelijní čtení lišit dle jednotlivých liturgických cyklů s jejich důrazy – v cyklu A je to příprava na křest a obnovu křestního vyznání, v cyklu B je to důraz na kajícnost a pokání, letos je akcent položen na prohloubení duchovního života – , tak na druhou neděli postní rok co rok slyšíme evangelijní svědectví o téže události, o proměnění Páně na hoře:

Pán Ježíš vzal tři ze svých učedníků – Petra, Jakuba a Jana – na vysokou horu (tradicí ztotožňovanou s horou Tábor v Galilei), aby byl před jejich zraky proměněn. Aby na něm, na jeho lidství apoštolové spatřili cosi z Boží slávy. Zároveň aby odtušili, že Kristus je naplněním celého Zákona (proto s ním vidí Mojžíše) i proroků (proto Eliáš) a že je zároveň větší než oni (proto není možné postavit tři stany pro sobě rovné učitele, jak bylo židovským zvykem). Proto že nemají čekat jiného Mesiáše. Tři apoštolové, i když nerozumí, neví, co by řekli, spatřují, jak jim z Ježíšova lidství, které již znají, nově zazáří i jeho Božství, mohou zakusit cosi z nebeské blaženosti («je dobře, že jsme tady» zvolá Petr). I proto, aby v době, až sestoupí z hory, až přijde kříž, čerpali z této vzpomínky Boží sílu a útěchu. Stalo se tomu tak jednou za celou dobu Ježíšova veřejného působení…

Ježíšovo proměnění na hoře, jak nám je popisuje evangelium, má celou řadu rovin, a tím pádem i možností výkladu. Krom toho, že je svědectvím o jedinečné a víckrát se nezopakované zkušenosti tří apoštolů, je i jakýmsi prototypem a vzorem jakékoli další křesťanské zkušenosti, mystického setkání s Pánem Ježíšem v modlitbě, extatického zážitku (chceme-li).

V každé autentické křesťanské zkušenosti se totiž nějak musíme setkat s Kristovým lidstvím, které nese jeho Božství. Jinak to ani asi nejde, naše vnímání je vždy nějak vázáno i na tělesné smysly, i duchovní a Boží svět vnímáme jejich prostřednictvím.

Autentická křesťanská zkušenost, křesťanský prožitek blízkosti Boha znamená, že z Kristova lidství, jeho vnímatelné přítomnosti, nám nějak – více nebo méně jasně – zazáří Kristovo Božství. Ne nepodobně, jako se to stalo apoštolům na hoře proměnění. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

na první neděli postní rok co rok slyšíme o čtyřicetidenním pokušení Páně na poušti. Hovoří o něm všechna tři synoptická evangelia. Matouš a Lukáš nám předkládají konkrétní podobu tří ďáblových pokušení Ježíše (byť v rozdílném pořadí druhého a třetího), zatímco Marek dává jen souhrnnou zprávu, že Kristus byl po křtu veden Duchem na poušť, kde byl pokoušen od ďábla.

Novozákonní Ježíšova pokušení– spolu se starozákonními pokušeními Adama – jsou jakýmsi prototypem všech pokušení všech lidí. První Adam – stejně jako mnohdy my – pokušením podléhá, zatímco Kristus, Boží Syn, Nový Adam nad nimi vítězí, a tak nám otevírá cestu z nich. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

kdykoli se snažíme ptát, co nám Boží slovo říká přímo do naší konkrétní situace, dostáváme se vždy do určitého nebezpečí, že do něj budeme vkládat své představy, co slyšet chceme a co naopak ne, a tak poselství Božího slova pochopíme spíše zkresleně, že v něm budeme více my než Bůh. A o co intenzivnější je prožitek a naléhavost otázky, na niž v Písmu budeme hledat odpověď, o to větší takové nebezpečí sebeprojekce je. Na druhou stranu jinou možnost nemáme než se Písma ptát. A musíme se ptát, zvlášť když nějakou aspoň trochu Boží odpověď potřebujeme. Od toho zde Boží slovo konečně je. Potřebujeme je o to více, oč náročnější a těžší se naše životní situace stane. A tak se ptejme, navzdory riziku, že mu nebudeme vždy rozumět, že se třeba v pochopení i spleteme, že si leccos je domyslíme či namyslíme.

Měli bychom se ptát, neboť situace světa, který nás obklopuje, je složitá, možná složitější než kdy předtím. Různá jeho nebezpečí jsou reálná a velká, asi více než dříve. I naše osobní situace je leckdy složitá, neseme a snášíme různé těžkosti, nerozumíme mnohému. Není proto divu, že v Božím slově potřebujeme najít inspiraci, co máme dělat a jak vše nést.

Zkusme se tedy v tomto duchu zaposlouchat do dnešních biblických textů… Read More »