Milé sestry, milí bratří,

při včerejší slavnosti jsme slavili všechny svaté, všechny spasené všech dob, jejichž duše jsou již v nebi, v plnosti nebeské radosti a života kolem trůnu Beránkova. Dnes vzpomínáme na všechny věrné zemřelé, jak se dnešní památka, slavená na křesťanském Západě od konce 10. století, také jmenuje.

Mezi věrné zemřelé patří pochopitelně i všichni svatí slavení včera. Ale je to společenství ještě větší. Patří mezi ně i mnozí (či všichni) další, kteří sice zemřeli v řádu spásy, ale jejichž duše ještě nedosáhly její plnosti. To jsou ti, kteří ještě procházejí posmrtným dočištěním. Neboť ve chvíli smrti, kdy se jejich duše oddělily od těl, kdy z těl vyšel jejich život a jejich já, neodešli tito umírající na věčnost ještě zcela připraveni. A právě na ně – ze všech zemřelých – dnes pamatujeme především.

Kdo všechno mezi tyto posmrtně se ještě dočišťující patří, pochopitelně nemůžeme vědět. Ale že takové jsou duše možná mnohých lidí, si můžeme myslet. Vždyť se zdá, že mnozí lidé umírají nějak v přátelství s Bohem. Ale zároveň možná ne s ním zcela smířeni, možná ne zcela připraveni na odchod k němu, dozajista ne zcela proměněni ke Kristově podobě. Však si zkusme představit, jak by to bylo asi s námi, kdyby k nám nenadále přišla smrt a už bychom nemohli na životě nic změnit či napravit. Co se stalo, nedá se odestát.

Tato takřka všelidská zkušenost, tušení a jistý pokorný realismus stály patrně u vzniku a rozšíření dnešní vzpomínky. A už mnohem dříve se staly důvodem zrodu bohoslužebné praxe modlitby za zemřelé včetně samotných pohřebních obřadů. Něco podobného najdeme ostatně i mimo křesťanství, v jiných kulturách a náboženstvích.

Stavem těchto ne zcela připravených a přesto v přátelství s Bohem umírajících duší je – v křesťanské eschatologii – onen očistec (purgatorium). I přestože na křesťanském Západě byl v dějinách vnímán spíše jako jakýsi okraj pekla, „předpeklí“ (limbus inferni), možná si ho – v souladu s křesťanským Východem – můžeme představit spíše jako okraj nebe, jako jakési „přednebí“ (limbus coeli). V každém případě předpokládáme, že duše v očistci ještě zcela nevidí Boha, přinejmenším ne jako v nebi, a dočišťují se očistným ohněm (ignis purgatorius). A to nějak „bolí“. Byť i tyto duše jsou již v řádu spásy. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

zkusme dnes zaměřit svou pozornost na známé Ježíšovo podobenství O farizeovi a celníkovi. Je podobné tomu asi úplně nejznámějšímu a možná i nejoblíbenějšímu O marnotratném synu, které je nejedním exegetou považováno za jakýsi souhrn evangelia jako takového.

Obě podobenství jsou nejprve adresována farizeům. Tím pádem i všem jim nějak podobným. Slovy evangelisty Lukáše jsou předně určena «některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali».

Obě podobenství totiž připomínají, že sama spravedlnost ještě nemusí být všechno. A že pohrdání ostatními může být známkou, projevem něčeho velmi nedobrého. Starší syn, starší bratr toho marnotratného, i farizeus v dnešním evangeliu jsou přeci před námi spíše jako odstrašující příklady. A přitom oba byli – minimálně na první pohled – skutečně vzorní.

Zkusme se proto do dnešního podobenství zaposlouchat a ptejme se, co nám snad říká…

«Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus». Úskalí a patrně i tragédie farizeje – být neospravedlněn, nespasen, nezachráněn skutečnou tragédií je – nespočívala v tom, že by si jen nepoctivě namlouval, že dodržuje poctivě Desatero, a přitom tomu tak nebylo. Pravdivost jeho slov («Nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů») Pán Ježíš přeci nijak nezpochybňuje.

Úskalí farizeovy spravedlnosti spočívalo spíše v přesvědčení, že svým dodržováním přikázání má již spásu jistou, že je pro svou spravedlnost někým víc než ostatní lidé, hříšníci, a že Boží milosrdenství už proto ani nepotřebuje. Možná jeho starostí bylo také jen to, aby se vyvaroval hříchu, aby zůstal sám před Bohem čistý. Než aby raději hledal, co dobrého a Božího ještě vykonat. Jeho osobní spravedlnost se tak stala nejdůležitějším cílem jeho života. Ne dobro lidí, světa a Božího království. Natolik se zahleděl do své poctivosti a bezhříšnosti, že zapomněl na vlastnosti mnohem důležitější, na pokoru a na milosrdenství.

Farizej z podobenství je ztělesněním toho, co se asi stalo kamenem úrazu pro mnohé příslušníky farizejského hnutí. To vzniklo v polovině 2. století př. Kr. jako skutečně obrodné hnutí, jako poctivá snaha o věrné dodržování Božího Zákona v každodenním životě, jako hnutí nabízející spásu všem, kdo budou věrni Tóře. Čemuž měl napomoci i její rabínský výklad, Talmud. Proto také byli farizeové v době Ježíšově velmi ctěni v židovské společnosti, zvlášť v lidových vrstvách. Z jejich řad se rekrutovali učitelé Zákona, příslušníkem hnutí byl původně i svatý Pavel a řada prvních křesťanů. I sám Pán Ježíš měl v určitých ohledech k jejich způsobu života blízko.

Důvodem silně negativního pohledu na farizeje v evangeliu tak není jejich spravedlnost a věrnost Zákonu, ani jiné dobré vlastnosti. Ale právě ono z možných a bohužel asi velmi zakořeněných úskalí farizejské spirituality: Obrovské nebezpečí, že spravedlnost i zbožnost se stanou jen do sebe zahleděné. Že spravedlivý a zbožný farizej přestane mít rád Boha a lidi, nakonec možná i sám sebe, ale miluje spíše jen svou dokonalost, či jen její představu.

To se nejspíš týkalo i farizeje z dnešního evangelia, podobně jako staršího z obou bratří v podobenství O marnotratném synu. A řady dalších.

Sebejistota mnohých farizeů se opravdu stala příčinou jejich pýchy a často velké tvrdosti vůči hříšníkům. Následně zapříčinila i neschopnost přijmout samotného Pána Ježíše jako (Božího) Mesiáše, neschopnost přijmout v něm vtělenou Boží dobrotu.

Toto farizejské nebezpečí se pochopitelně netýká jen Ježíšových součastníků z židovského národa, ale týká se i nás, křesťanů, jakož i všech ostatních lidí. Zvlášť takových, kteří si na sobě nějak zakládají a druhými třeba pohrdají. Farizejské nebezpečí se týká právě často těch, kteří se jinak snaží poctivě žít, dodržovat Boží přikázání, snaží se být opravdu věrní své snaze následovat Krista. Dokonce i těch, kterým se s Boží pomocí třeba i podařilo, že se zatím ani žádného příliš velkého a vážného hříchu v životě nedopustili, a naopak třeba i mnohokrát prokázali svou statečnost a věrnost.

Nic z toho podobenství pochopitelně neneguje, to vše jsou chvályhodné vlastnosti. Jen připomíná, že právě poctiví křesťané, poctiví lidé by si aspoň někdy a aspoň z některých hříšníků – z jejich pokory, ne z jejich hříchu – měli vzít příklad. Z jejich touhy po odpuštění a touhy začít jinak, lépe. A z jejich pokory, pokud se svou slabostí takovými stali.

Právě pokoru a milosrdenství totiž mohou i leckteří poctiví lidé paradoxně ztratit. Nehledě na odstrašující typus „dokonalého katolíka“.

Podobenství vyzývá ke zpytování svědomí, zda jim, nám – jako farizeovi z evangelia – ve skutečnosti nechybí láska a milosrdenství. A také zda je v nás vůbec ještě touha něco dobré činit, a nejen se zlého chránit. Zda nejsme zahledění jen do sebe, do své – ať už domnělé či skutečné – spravedlnosti.

Protože konání dobra v tomto světě leckdy s sebou přináší nějaké to ušpinění se.

Těm bratřím a sestrám z nás, kteří se nějak anebo v něčem podobají farizeovi z podobenství, kteří jsou „dokonalými“ ve svých očích, (těm) by v tomto ohledu možná nebylo na škodu popřát, aby také nějak zhřešili, nějak uklouzli. Přiznali si to, zpokorněli a vyvodili důsledky.

Tím pochopitelně není hřích relativizován, zvlášť pokud někomu jinému ublíží a způsobí mu škodu. A už vůbec nejde o pozvánku hřešit. Ale pokud by hřích dovedl takového farizeje k větší pokoře a milosrdenství, k větší snaze o dobro, a to třeba i s riskem vlastního pošpinění, mohl by mu se takový hřích stát onou „šťastnou vinou“. Ta má někdy sílu – asi paradoxně – člověka více přiblížit k Bohu než leccos jiného. Neboť ho zpokorní a otevře jeho srdce Bohu i lidem. Dá zakusit, že bez milosrdenství Božího to dál již nepůjde. Přiznané „máslo na hlavě“ ho naučí nepohrdat ostatními hříšníky. A tak se hřích takového člověka stane šťastným, když „snese z nebe“ do jeho života i života lidí kolem něj Spasitele.

Celník, opravdový hříšník, ukazuje, jak také s vlastním hříchem, když už se stane, a s vinou zacházet. Přiznat si je, zpokornět, zmilosrdnět a prosit Boha o milosrdenství.

Určitě také nejde o to dělat z vlastního hříchu ctnost, to se nesmí. Zlo je zlo, slabost slabostí, dobro dobrem. Být nespravedlivým, zlým, a ještě do sebe zahleděným farizejem je pochopitelně nejhorší variantou vůbec, násobně horší než být jen „spravedlivým“ farizejem.

Pokorné přiznání si hříchu, vlastní slabosti, přijití k Bohu, prosba o milosrdenství, jsou cestou k Bohu, odpuštění a hlavně k milosrdenství. Ale i ke snaze napravit, co napravit lze.

Milé sestry, milí bratří, ať už jsme spíše farizeji anebo celníky, kéž bychom se všichni bez rozdílu spojili v modlitbě: «Bože, buď milostiv mně hříšnému!». Farizej hřešil, celník hřešil, jen každý jinak.

Buďme zde v kostele raději jako celníci, abychom všichni od setkání s Pánem Ježíšem, z každé své návštěvy chrámu mohli odcházet opravdu ospravedlněni, jako ten celník. A kéž je každý z nás – vědom si vlastního „másla na hlavě“ – čím dál více milosrdným.

Nesnažme se úzkostlivě jen o vlastní neposkvrněnost, buďme připraveni jít – v prospěch druhých a z lásky k nim i Bohu – třeba i do nějakého rizika, a to někdy i mravního. Vždyť i to je někdy projevem nejdůležitější lásky. S důvěrou v Boží pomoc a touhou po dobru.

Dnešní svět je v mnohém bezprecedentní. Leckterá naše rozhodnutí s sebou tak nesou větší riziko než kdy jindy. Musíme se stále nově ptát Boha, Kristova evangelia, svého nitra i druhých lidí, co je dobré a co ne, co je menším a co větším zlem, co větším a kýženějším dobrem, co máme činit, jak se zachovat.

Bez pokory, statečnosti a bez milosrdenství, ale ani bez snahy o spravedlnost a dodržování Božích přikázání, zvlášť těch podstatných, a hlavně bez Boží pomoci to však nezvládneme.

Milé sestry, milí bratří,

úryvek ze starozákonní knihy Exodus nás přenesl někam do poloviny 13. století př. Kr., do doby krátce po vyvedení Izraele z Egypta, na poušť, ještě před doputováním k Boží hoře Sinaj. Amalečané neboli Edomité, kteří svůj původ odvozovali od Ezauova vnuka Amáleka a v kterých Izrael spatřoval symbol všech svých nepřátel, začali bojovat proti Izraeli. Ten, veden Jozuem, zvítězil «ostřím meče», když se Mojžíš, podpírán Árónem a Churem, modlil k Hospodinu, důvěřuje v něj.

Následná část žalmu 121. byla zase přímo výronem důvěry v Hospodina: «Nedopustí, aby se tvá noha zvrtla… Hospodin tě střeží… Za dne ti slunce neublíží… Ani měsíc v noci».

Možná nás napadlo, že blažený ten, kdo s těmito biblickými texty nemá pražádný problém…

Je tomu opravdu tak, že všechny boje a války Izraele – ať už během putování do Zaslíbené země, či při jejím postupném obsazování – chtěl Bůh? Je tomu tak, že Bůh by byl skutečným strůjcem všech krvavých vítězství Izraele «ostřím meče»? Že se právě v nich projevovala jeho Boží moc? Dnešní starozákonní úryvek, zdá se, přeci o něčem takovém mluví.

Anebo, je také vždycky pravda, že bohabojným se nic nestane, že Boží pomoc je vždy nablízku a všichni utištění se dočkají zjevného Božího zastání? Tak zpíval zase dnešní žalm. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

mezi starozákonním příběhem uzdravení pohanského velmože Námana prorokem Elizeem v prvním dnešním čtení a svědectvím o uzdravení deseti malomocných Pánem Ježíšem v evangeliu najdeme celou řadu podobností, ale samozřejmě i řadu rozdílů. Nový Zákon má sice svůj předobraz ve Starém, je jeho završením, ale v mnohém jej přeci i překonává.

V obou případech, které mezi sebou dělí nějakých 800 let, jde o uzdravení z malomocenství. To, jak dobře známo, bylo a je děsivou nemocí. Být malomocným zároveň znamenalo i být vyloučen ze společnosti, z prostředí živých, v židovském prostředí dokonce i z kultu, z bohoslužby. I proto to byli v Izraeli kněží, kteří posuzovali, kdo je zdráv anebo nemocen, očištěn k bohoslužbě či nikoli. Zázračné uzdravení z malomocenství – v případě Námana skrze proroka Elizea, který mu poručí se sedmkrát ponořit do Jordánu, v případě deseti malomocných je uzdravuje sám Pán Ježíš jediným slovem – je proto velkým dobrodiním, návratem do života.

Oběma událostem je společné, že uzdravení se děje Boží mocí, Božím zázrakem. Zároveň i to, že Božím zázrakem jsou uzdraveni ti, kteří jsou za periferií Izraele, pohan a Samaritán. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

apoštolové v dnešním evangeliu prosí Pána Ježíše: «Dej nám více víry». A Kristus jim odpovídá. Nejprve mluví («kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko…») o síle víry, která by měla být schopna přesadit do moře i moruši s kořeny; morušovník je strom připomínající možná nejblíže naši jabloň, dožívající se až několika stovek let. A pak rozvine příklad služebníka («když někdo z vás má služebníka…»), který celý den pracuje na poli svého pána, ale pak ho večer ještě musí obsluhovat při jídle a teprve poté si může něco k snědku a pití sám vzít a možná si i trochu odpočinout. Obě části Ježíšovy odpovědi spolu souvisí. Tak je evangelium předkládá, tak bychom o nich měli také zkusit popřemýšlet… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v souvislosti se svatým Václavem se někdy hovoří o jeho takzvaném dvojím životě. Nemyslí se tím pochopitelně nějaká rozdvojenost v jeho životní cestě. A ani tím v tomto ohledu není myšlen vztah mezi životem časným na zemi a věčným v nebi. Nýbrž určité napětí, dynamika mezi jeho opravdovým životem a tím, co z něj udělaly následné generace. Tedy skutečnost, že historická postava knížete a světce Václava, žijícího v první třetině 10. století, se úplně nemusí krýt s obrazem světce, jakého z něj udělaly pozdější dějiny. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelijní úryvek z Lukášovy 16. kapitoly, zejména podobenství O nepoctivém správci, asi nepatří k výkladově nejsnadnějším. Vždyť Pán Ježíš chválí a dává za příklad správce, který kvůli zpronevěře přichází o práci a zajištění, a navíc se snaží na poslední chvíli si získat přízeň pánových dlužníků upisováním jejich dluhu, a tak se dopouští vlastně další nepoctivostí. Podobně nepochopitelné se zdají i následné Kristovy výzvy k získávání si přátel z nespravedlivého mamonu.  

Zaměřme svou pozornost nejprve na toho správce. Je totiž možné, že ono skandální upisování dluhů nemusí být v jeho případě až tak skandální, nemusí být další zlodějinou. Nýbrž naopak obrácením, napravením předešlé chamtivosti. Bývalo totiž zvykem, že správcové cizího majetku půjčovali svévolně majetek svých bohatých pánů. Ovšem s vysokým, až lichvářským úrokem, kterým – vedle svého zisku – kryli i případnou ztrátu, kdyby někdo půjčku nevrátil. Pokud by tomu bylo tak, že se správce v kritické chvíli svého života rozhodl úrok upsat a nechat jen dlužnou částku, jistinu, pak by opravdu o obrácení šlo. Jednalo by se o zřeknutí se lichvářského zisku. Ale – popravdě řečeno – tato interpretace přeci jen příliš nekoresponduje s následnými Ježíšovými slovy. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

svátek Povýšení Svatého kříže patří mezi těch několik, které se v katolické liturgii slaví i tehdy, připadnou-li na neděli; „svátky Páně“ se jim říká. Kromě toho dnešního jsou to například ještě Uvedení Páně do chrámu (lidově Hromnice) slavené 2. února, anebo svátek Proměnění Páně 6. srpna.

Jsou staré a krásné. Ten dnešní, jak říká už jeho jméno, je úzce spjat se Svatým křížem. S křížem, dřevem, kůlem (řecky stauros), na kterém byl ukřižován a zabit Kristus. Tedy s nejcennější relikvií křesťanství vůbec. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jestliže spojujícím tématem biblických čtení minulé neděle byla především pokora, tak dnes je jím moudrost. Samozřejmě ne jako protiklad pokory, ale jako její součást, předpoklad a důsledek zároveň.

První čtení je z deuterokanonické knihy Moudrosti, nejmladší knihy Starého Zákona. Vzniká mezi židy žijícími v helénském prostředí v 1. století před Kristem a je již psána řecky. Předkládá tak nejmladší a v jistém smyslu i nejrozvinutější biblické vnímání moudrosti, navíc takové, které již zakomponovalo konfrontaci s okolním světem, setkání s velkou moudrostí antickou. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jedním ze spojujících témat dnešního prvního a evangelijního čtení je pokora. V úryvku ze starozákonní knihy Sirachovcovy o ní slyšíme formou mudroslovného napomenutí, v evangeliu v podobě jakéhosi podobenství.

K evangelijnímu úryvku možná stojí za to připomenout celkem jasnou věc, že je třeba se vyhnout takové interpretaci Ježíšových slov «Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen», která by z projevů pokory činila kalkul k následnému vyvýšení. Vybírat si poslední místa s cílem, abychom byli následně pozváni na místo první, není pochopitelně žádná pokora, nýbrž účelová vypočítavost, a tím pádem i faleš.

Nějaké případné pozdější vyvýšení – snad v duchu podobenství – může být jen darem. Vlastně nechtěným, a hlavně neplánovaným ovocem skutečné pokory.

Ježíšovo slovo chce varovat pyšné a vypočítavé. A potěšit utištěné, ty skutečně poslední.

Zkusme se proto zastavit nad tím, co by mělo být základem, podstatou opravdové pokory. Zkusme začít samotným pojmem, jménem, v němž se odráží obsah vyřčeného, zkusme si trochu zahrát se slovy. Vždyť Boží slovo je také slovo.

Jak známo, latinsky se pokora se řekne humilitas. Už v samotném slově slyšíme humus, „půdu“, „zemi“. Od ní, od země – jako „při zemi jsoucí“ – je humilitas, „pokora“ skutečně odvozena. Podobně jako sám homo, „člověk“, „ze země vzatý“. Už i hebrejský Ádám, „člověk“, „Adam“ je odvozený od adamá, „země“.

Řecky se pokora řekne tapeinofrosyné. Což také připomíná její sepjetí se zemí, doslova znamená „skloněnost“, skloněnost člověka k zemi.

Pokora je něčím, co drží člověka při zemi, a to v tom nejlepším slova smyslu. Člověk je ze země vzatý, k zemí patří. Pokora ho drží při zemi, v reálu, bychom řekli dnes. Pokora je pravda, jak se často říkává.

Pokora je opakem pýchy. Ta se řecky řekne hybris či megalopsychía, latinsky superbia. Pýcha je něco hybridního, nepatřičného ke skutečnému lidství. Read More »