Milé sestry, milí bratří,

počínaje třetí nedělí postní – zvlášť letošního cyklu „A“ – se biblická čtení snaží postupně zacílit naši pozornost na témata týkající se křtu. Při bohoslužbách se dnes také konají první skrutinia čekatelů křtu, původně závěrečná „zkoumání“ jejich připravenosti k jeho přijetí. Jako pokřtění se ode dneška máme začít ještě intenzivněji připravovat na obnovu křestního vyznání o velikonoční noci.

I proto se při mši svaté čtou výrazné perikopy z Janova evangelia: Dnes Kristův rozhovor se samařskou ženou, za týden uzdravení slepého od narození a na pátou neděli postní pak vzkříšení Lazara. Jsou to krásné texty a všechny se dají vykládat také jako metafory uvěření, obrácení a duchovního uzdravení. A tím pádem jako metafory cesty ke křtu či k jeho obnově. Stojí proto za to se do nich zaposlouchat. A třeba si představit sebe sama na místě těch, k nimž Kristus přichází.

Co nám tedy snad říká dnešní setkání Ježíše se Samaritánkou u studně Jákobovy? Read More »

Milé sestry, milí bratří,

na druhou neděli postní každoročně slyšíme evangelijní svědectví o téže události, o proměnění Páně na hoře: Pán Ježíš bere tři ze svých učedníků, Petra, Jakuba a Jana, na vysokou horu (tradicí ztotožňovanou s horou Tábor), aby byl před jejich zraky proměněn. Apoštolům zazáří z Ježíšova lidství jeho Boží sláva a je jim zjeveno, že Kristus je naplněním Zákona (proto s ním vidí Mojžíše) i proroků (proto Eliáš). Učedníci mohou odtušit a zakusit cosi z nebeské blaženosti (proto Petr zvolá «je dobře, že jsme tady»). Aby, až sestoupí z hory a přijdou chvíle těžké či temné, čerpali z této vzpomínky Boží sílu a předávali ji dál. Stalo se tomu tak jednou za dva, tři roky Kristova veřejného působení…

Evangelium je tedy rok co rok stejné, liší se však biblická čtení předcházející. Letos jsme v prvním čtení slyšeli úryvek ze začátku 12. kapitoly knihy Genesis, povolání Abraháma, respektive ještě Abráma. Je to vlastně samotný začátek biblických dějin, začátek dějinné zkušenosti Izraele s Bohem. Předcházející obrazné příběhy o počátcích světa a člověka, byť Bohem inspirované, reprezentovaly spíše základní všelidskou náboženskou zkušenost.

Ostatně i v samotné logice biblického vyprávění představuje povolání Abraháma nový začátek. Události si už netýkají všech, celého lidstva, jak tomu bylo až po stavbu Babylónské věže, nýbrž vše nové se začíná odvíjet od zkušenosti jednoho jediného člověka s Bohem, a následně jeho potomstva. Je to zkušenost prvního patriarchy a následně kolektivní zkušenost jeho rodu, jednoho malého národa Izraele. Ta, jako přijatá, se bude postupem času očišťovat, prohlubovat, zpřesňovat a vlastně i zpředmětňovat. O tom je přeci celý Starý Zákon. Až vyvrcholí v příchodu Krista v Zákoně Novém. Skrze Krista se tato jedinečná dějinná zkušenost Boha navíc otevře a nabídne (opět) všem lidem. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

asi nejvýraznějším biblickým úryvkem první neděle postní je evangelium o Kristových pokušeních na poušti. Dějí se na začátku jeho veřejného působení, slyšíme o nich rok co rok na začátku postní doby. Matouš a Lukáš nám je předkládají v jejich trojí podobě, Marek vše shrnuje do jedné jediné věty.

Kristova pokušení jsou jakousi sumou všech pokušení.

Jednak sumou těch pokušení, která člověk zakouší, je-li pokoušen, ať už z vnějšku či zevnitř, aby pro naplnění svých potřeb a tužeb se dopustil zla a zrady, aby svou seberealizaci prosadil na úkor dobrého Božího zákona, druhých lidí a světa.

A jednak jsou Kristova evangelijní pokušení sumou těch, jimiž člověk pokouší samotného Boha, Krista. Když svou víru a následování podmiňuje tím, že Bůh bude a bude konat jen dle jeho představ a přání, vyplní vše, co si člověk představuje a přeje.

Evangelium nám říká, že všemi těmito pokušeními Kristus sám ve svém lidství prošel, a božsky nad nimi zvítězil. Že všechna pokušení na sebe vzal a ve všech jich pro nás tajemně zůstal. Aby nám ve všech našich pokušeních a zkouškách nabízel svou blízkost a pomoc.

Neboť všichni jsme slabými lidmi a hříšníky, jak jsme slyšeli v druhém čtení, pokoušenými ke zlu a zradě, a potřebujeme Boží pomoc, sílu pokušení překonávat.

A právě Boží pomoc a blízkost jsme zváni hledat. Jedinečně v postní době, na jejímž začátku stále jsme. Modlitbou, postem, almužnou, kajícností a aspoň nějakým zestřídměním života… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v evangeliu podle Matouše pokračujeme v naslouchání Ježíšovu Horskému kázání. Po osmi blahoslavenstvích následuje Kristova výzva být solí země a světlem světa.

Sůl a světlo jsou dobré a vlastně ničím nenahraditelné věci, svět a člověk je potřebují. Světlo – biblicky viděno – je první stvořeninou. Sůl – lidsky viděno – je nad zlato.

Sůl má svůj smysl vzhledem k jídlu, kterému dává chuť a uchovává je, možná je i trochu čistí.

Světlo má smysl vzhledem ke světu, který prosvěcuje, osvěcuje, často i zahřívá a dává mu zazářit v jeho tvarech a barvách, je podmínkou života.

Sůl i světlo tak mají svůj krásný úkol vždy vztažený k něčemu mimo ně. Mají být ku prospěchu světa, do něhož přicházejí a jehož jsou součástí. Mají chutnat, uzdravovat, svítit a hřát, dávat vidět světa kráse a dovolovat mu růst. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní biblická čtení spolu opravdu výrazně rezonují…

Starozákonní proroctví Sofoniášovo vyhlíží svatý zbytek, «lid pokorný a chudý», který «bude hledat své útočiště v Hospodinově jménu» a najde je.

Následný žalm vyzpívá Hospodinovu věrnost, kterou mohou zakusit zvlášť všichni spravedliví, utištění a nepřijímaní, všichni «přistěhovalci a vdovy».

Svatý Pavel reflektuje zkušenost prvokřesťanských komunit, ve kterých nenacházejí svůj domov jen moudří a mocní «podle lidských měřítek», ale i mnozí «neurození a méněcenní, dokonce i ti, kteří nejsou vůbec nic». Křesťanské obce jsou společenstvími kolem Krista, ve kterých by kritéria moci a slávy tohoto světa neměla platit za důležitá.

A osmero blahoslavenství, začátek Kristova Horského kázání podle Matoušova evangelia, je dokonce jakousi magnou chartou všech ztrápených, pronásledovaných a utištěných.

Dnešní biblické úryvky tak vlastně zacilují naši pozornost na jednu ze základních otázek člověka, která ho provází od počátku dějin. Na otázku, v čemže spočívá jeho štěstí, kde je má hledat a kde může najít, jak se člověk může stát blaženým. Zda může být šťastný i „v slzavém údolí“. A jak také pak může pomoci k blaženosti druhým lidem kolem sebe, zvlášť takovým, kteří se nějak trápí.

Prvoplánovitá křesťanská odpověď je asi jasná: Ve vztahu s Bohem, který nám jedinečně otevřel Kristus, najde člověk štěstí. Je to pravda, ale dnešní biblická čtení – zejména pak osmero blahoslavenství – nám k tomu chtějí říci přeci jen asi ještě něco více. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelium před námi rozevírá začátky Kristova veřejného působení. V Galilei, na severu Zaslíbené země. Že tam, nebylo náhodou. Ani jen souhrou okolností, že právě v Galilei, poblíž Genezaretského jezera, byl i Nazaret. Stalo se tak spíše pro to, čím Galilea byla: Územím na okraji Izraele, judskými židy víceméně opovrhovaným krajem chudých rybářů a mnoha pohanů, periferií židovské společnosti.

Už prorok Izaiáš předpověděl, že právě tamější lid – za Jordánem, v Galilei pohanů – jako první uvidí veliké světlo, jak jsme slyšeli v prvním čtení. A Kristus to naplnil, jak jsme slyšeli v evangeliu.

Proč zrovna tam? Možná proto, že právě pohrdaná periferie ho byla schopna přijmout lépe, rychleji a snadněji než třeba Jeruzalém. Možná i proto, že je tomu tak nějak stále, že to vždy bude nějaká pohrdaná periferie, která Kristovo evangelium bude přijímat dříve, snadněji, a i lépe než nějaké centrum, nějaká elita. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme první neděli letošního liturgického mezidobí, které bohoslužebně připomíná čas Kristova veřejného působení, jak o něm svědčí jednotlivá sepsání evangelia. Tedy ony nějaké dva, tři podivuhodné roky mezi Ježíšovým křtem a jeho pašijemi.

Evangelium nás dnes ale ještě přenáší spíše na sklonek doby vánoční, do minulé neděle, kdy jsme slavili svátek Křtu Páně. Evangelista Jan o Kristově křtu v řece Jordán sice přímo nepíše, nicméně před námi rozevírá svědectví Jana Křtitele o rozpoznání Krista jako «beránka Božího, který snímá (sejme) hříchy světa», a reprodukuje Křtitelova slova na Kristův křest se vztahující: Jak se při něm se otevřelo nebe, zazněl Otcův hlas a na Syna sestoupil Duch jako holubice. «A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží» říká slovy evangelistovými Jan.

Jistěže, výběr biblických textů při mši je dílem lidí – dílem tradice, dílem výběru liturgické komise. Ale přesto i skrze něj, skrze načasování jednotlivých úryvků k nám může Bůh promluvit. Vždyť jde o Písmo svaté, v němž Boží hlas a ozvěnu Slova můžeme slyšet vždy.

Možná ne nadarmo tak na začátku liturgického mezidobí, doby i našeho všedního života, máme před sebou biblické texty propojující Kristův křest s jeho (budoucím) utrpením. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

slavíme svátek Křtu Páně. Rozevírá se před námi novozákonní svědectví o Ježíšově křtu v řece Jordánu. Křtem končí Kristův skrytý život v Nazaretě, nejdelší údobí jeho života, celé jeho dětství a mládí. Ježíše máme dnes před sebou už ne jako malé dítě, ale jako dospělého a zralého muže, je mu nějakých pětatřicet let. Začíná jeho veřejné působení.

Dnešním svátkem končí i doba vánoční, zítřkem začne liturgické mezidobí.

O Kristově křtu čteme s různými důrazy a detaily ve všech čtyřech sepsáních evangelia. Křest v Jordánu je pro všechny evangelisty završením Kristova dětství a mládí a předělem k veřejnému působení. Je dalším ze zjevení, z epifanií Boží slávy od jeho narození. V tomto smyslu patří ještě spíše k Vánocům, kdy se Boží sláva začala ukazovat. Nejprve pastýřům, pak mudrcům. Po mnoha letech ji na Ježíšovi rozpoznává i Jan, když ho křtí. Na křesťanském Východě je titul Boží epifanie vztažen dokonce předně na dnešní svátek.

Křest Páně má řadu krásných významů, mnohotvárně k nám promlouvá. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle je vlastně jediná „obyčejná“ vánoční neděle. A možná právě tato její vánoční obyčejnost, neslavení jednotlivých událostí z Ježíšova narození a útlého dětství, jak o nich čteme v evangeliu a jak je slavíme o jednotlivých svátcích, nás může vybídnout o to více zaměřit pozornost na Boží slovo, které o této neděli zaznívá.

První čtení je z mudroslovné starozákonní knihy Sirachovcovy. Označení mudroslovná o ní platí nejen co do stylu, ale především co do obsahu. Celá kniha je jakýmsi chvalozpěvem na skutečnou moudrost, jež je darem a projevem samotného Hospodina. «Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu: (…) Před věky na počátku mě stvořil, až na věky být nepřestanu» slyšeli jsme dnes. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

rok co rok se připomíná, jak dnešní den je duchovně pozoruhodný a bohatý…

Zaprvé je posledním dnem vánočního oktávu prodlužujícího oslavu Kristova narození na osm dní. K tomu se vztahuje první část dnešního evangelia. Znovu nás přenesla do Betléma, kam přispěchali pastýři «a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích».

Zároveň je ale již osmým dnem poté. Osmého dne po narození měl být v Izraeli každý chlapec obřezán a dostával své jméno. Tak je obřezán i Kristus a dostává jméno Ježíš, doslova „Bůh je spása“. O této události byla poslední věta dnešního evangelia. Dříve se proto 1. ledna slavil svátek Obřezání Páně.

Zatřetí je dnešek i prvním dnem nového občanského roku, což liturgie také zohledňuje, a to zvlášť v prvním čtení s árónským požehnáním z knihy Numeri.

Především však dnes máme slavnost Matky Boží, Panny Marie. Ve čtení druhém z listu Galaťanům jsme slyšeli: «Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna narozeného z ženy». A hlavně celá dnešní bohoslužba mateřství Panny Marie připomíná a slaví. «Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky, abychom tě chválili a oslavovali a abychom ti děkovali také za blahoslavenou Matku, Pannu Marii, zvláště dnes, když slavíme její mateřství» se modlí kněz v prefaci. Read More »