Milé sestry, milí bratří,

ve čtvrtek jsme oslavili Nanebevstoupení Páně, za týden budou Letnice. Dnešní neděle, sedmá velikonoční, nás přenáší do oněch devíti dnů mezi oběma událostmi, jak o nich čteme v Novém Zákoně: Učedníci spolu s Pannou Marií a ostatními ženami čekají v Jeruzalémě na vyzbrojení mocí z výsosti, na Utěšitele, Přímluvce, který se dle Ježíšova slibu má stát silou jeho další přítomnosti v církvi, v křesťanství i v srdcích lidí. «Já s vámi jsem po všechny dny až do skonání světa» je Ježíšovo ujištění. Máme je vytesané i na svatostánku v našem kostele.

I my bychom tak měli čekat. Aspoň na něco, na někoho, na Pána Boha, na nové vylití Ducha svatého. A naše čekání by mělo na sebe vzít i nějakou konkrétní podobu. Třeba formou aspoň nějaké svatodušní novény…

Zkusme však zaměřit svou pozornost na dnešní první čtení ze Skutků apoštolů. Máme před sebou Štěpánův pohled do nebe a jeho následné kamenování. Vše se muselo odehrát ne dlouho po Letnicích, v prvních měsících či nanejvýš několika málo prvních letech křesťanství; kamenování Štěpána je zpravidla datováno kolem roku 34. Jáhen Štěpán je dle biblického svědectví i následné úcty prvním, kdo pro vyznání Krista jako Božího Syna položil svůj život. Proto mu také přísluší čestný titul „prvomučedník“ (protomartys), který mu přiřkli již staří církevní otcové.

V biblickém textu o Štěpánově prvomučednictví je celá řada momentů hodných rozjímání: Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelium – jako již minulou neděli – je z Ježíšovy Řeči na rozloučenou. Kristus ji pronesl – aspoň dle Jana – bezprostředně po Poslední večeři, těsně před svým utrpením. Má několik částí a ústí do závěrečné modlitby, později nazvané Velekněžské.

Čtyř velkých témat se dotkl dnešní úryvek:

Nejprve vztahu mezi milováním Krista, potažmo zachováváním jeho slova a Božím přebýváním v lidském srdci a životě. Že k lásce patří činit, co druhý žádá a co jemu a jeho věci prospívá, co mu jakoby na očích vidíme, že souznění a vzájemné splynutí patří k vrcholům každé lásky či že neustálá myšlenka na druhého, zakomponování jeho existence do vlastního života, přizpůsobení se druhému k lásce patří, tušíme už z našich mezilidských vztahů. O vztahu s Bohem to platí sice jinak, tajemně. Ale zato par excellence, povýtce. Neboť Boží přítomnost není vázána na časoprostor, a proto už třeba jen myšlenka na něj je jeho přítomností. O to více zachovávání jeho slova, uvádění ho v čin.

Druhým momentem dnešního úryvku je zaslíbení Ducha svatého. Kristus ho slibuje jako Boží osobní sílu své tajemné přítomnosti pro dobu po svém odchodu. Bude to Duch, který v životě lidí bude mít sílu způsobit, že Ježíšův odkaz a tím i jeho přítomnost zůstanou živé a skutečné. Sílu, že člověk – slovy Pavlovými – dokáže vyznat «Ježíš Kristus je Pán».

Zaslíbení daru pokoje, třetí téma dnešního úryvku, zjevuje, jak se také Kristova přítomnost silou Ducha má projevovat: Jako pokoj a smír mezi člověkem a Bohem, jako pokoj mezi lidmi navzájem, jako pokoj člověka vnitřní i vnější. Snaha o pokoj, a to i za cenu oběti, je jedním z projevů lásky, jedním ze způsobů zachování Ježíšova slova. Pokoj z toho plynoucí je pak způsobem a znamením kýženého Božího přebývání.

A začtvrté zazněla poněkud tajemně znějící výzva k radosti. Tajemně znějící proto, že má být z Ježíšova odchodu, z něčeho, co apoštolové v danou chvíli rozhodně nemohli vnímat pozitivně. A tak možná právě na tuto výzvu nyní zkusme zaměřit svou pozornost… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

první čtení ze Skutků apoštolů před námi dnes rozevřelo další ze svědectví o životě prvotní církve. Slyšíme o Pavlově první misijní cestě, konkrétně o Pavlově a Barnabášově působení, o hlásání evangelia v maloasijských městech.

Ve druhém čtení máme před sebou další úryvek z Janova Zjevení. I tato kniha je v určitém smyslu svědectvím o životě prvotní církve, protože není jen mystickým odhalením skrytých Božích pravd, apokalypsou, ale i tajemným pojmenováním reálné zkušenosti prvních křesťanů v době začínajícího pronásledování: Že Pán Ježíš zůstal lidem blízko, ať se děje, co se děje, že i navzdory všemu trápení a bolesti lze vidět otevřené nebe a zkoušet Boží útěchu.

V evangeliu začínáme číst z Kristovy Řeči na rozloučenou pronesené po poslední večeři. I tato řeč je nakonec o křesťanské zkušenosti. Pro dobu po Kristově odchodu, po jeho nanebevstoupení a seslání Ducha svatého. Pán Ježíš – v Janově podání – sám říká, jak s učedníky zůstane, k čemu má vést a co bude znamenat jeho tajemná přítomnost. Evangelium – to Janovo navíc psané až koncem 1. století – je tak nejen svědectvím Kristových činů a slov, ale i odrazem už i jejich naplnění.

Zkusme se nyní společně zastavit nad třemi větami, z každého dnešního čtení nad jednou.

Ježíšovo «Miluje se navzájem» se na první poslech nezdá být přikázáním novým. Že láska je nejvyšší kategorií, nejkrásnější hnutím lidského srdce a nejvlastnější lidskou činností, že na lásce stojí přežitelnost světa a mezilidských vztahů, to přeci uzná snad každý člověk, je-li aspoň trochu dobré vůle. Přikázání lásky k Bohu a člověku bylo už i shrnutím celého Starého Zákona. V tomto smyslu nové není. Nová je však míra a způsob, s jakými by měl člověk milovat: «Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy» říká Pán Ježíš. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Čtvrtá neděle velikonoční je Nedělí Dobrého pastýře. Tak je nazývána od dob tridentské reformy, tedy od 16. století, jen se slavila o týden dříve. Důvodem je evangelium, které se rok co rok čte. Jsou to úryvky z Ježíšovy Řeči o dobrém pastýři z Janova sepsání.

Kristus je dobrým pastýřem očekávaným proroky. Pro své boholidství je skutečným a nejplnějším prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Dobrým pastýřem, který za nás lidi dal svůj život. A stále s námi zůstává. Z toho všeho se dnes zvlášť máme zkusit zaradovat.

Jelikož Kristus dal na své pastýřské službě svátostný podíl prostým lidem, svým apoštolům a pak jejich nástupcům (biskupům, kněžím a jáhnům), myslíme dnes i na ně. Proto je dnešní neděle také dnem modliteb za povolání k duchovnímu stavu, dnem modliteb za kněze. A také dnem vděčnosti za to, že svátostná moc ke spáse lidí se skrze vkládání rukou biskupů předává dál a dál. Že Kristova milost svátostně zůstala mezi námi, slabými, obyčejnými a křehkými lidmi. Že dokonce i hříšníci mohou být jejími platnými vysluhovateli, nehodnými nástroji hodné Kristovy moci.

Zkusme však zaměřit společně svou pozornost hlavně na dnešní biblická čtení…

Druhé čtení je z Janova Zjevní, z Apokalypsy, doslova z „odkrytí věcí skrytých“. Tato kniha vzniká v době začínajícího pronásledování křesťanů, nejspíše koncem 1. století. Jejím základním poselstvím je zjevení a ujištění, že Beránek – ten zabitý a vzkříšený – i ve všem těžkém zůstal tajemně s lidmi, zvlášť s těmi, kteří se ho snaží nějak následovat. Je ujištěním, že je nebe a že je věčnost. A že kousek nebe, kousek radosti z Beránkovy blízkosti člověk může tajemně prožívat již nyní, a to i uprostřed všech soužení a trápení. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle je první z „obyčejných“ nedělí velikonočních. Ty zpřítomňují jak zmrtvýchvstání Páně, tak specificky i oněch čtyřicet dnů, kdy se Kristus zjevoval po svém vzkříšení: Že opravdu žije, že vstal z mrtvých, nikoli však zpět do tohoto světa a života, nýbrž již do světa Božího. Že vstal se svým vlastním tělem nesoucím rány, s možností se ho dotknout, s tělem schopným jídla a pití. Že s učedníky může být a promlouvat. Že toto tělo je ale již proměněné, zbožštěné, nepodléhající nutnostem času a prostoru.

V evangeliu dnes slyšíme svědectví o v pořadí již třetím setkání se zmrtvýchvstalým Kristem, k němuž – podle janovské chronologie – došlo někdy mezi 9. a 40. dnem po vzkříšení. Jsme u Genezaretského jezera či Tiberiadského moře, při rybolovu, k němuž se apoštolové vrátili. Sedm apoštolů pod vedením Petrovým se vrací k tomu, od čeho je Ježíš během svého působení byl povolal, k lovu ryb. Navzdory tomu, že se jim Kristus již dvakrát zjevil jako Zmrtvýchvstalý.

Rybolov je tak pro apoštoly již jakousi cestou zpět, je návratem k něčemu, od čeho byli Kristem odvoláni. Možná je i nějakým útěkem, možná projevem bezradnosti. Navíc je to rybolov neúspěšný, celou noc nic nechytí.

Přesto – nebo spíše právě proto – k nim Pán znovu přichází. Znovu se jim ukazuje, zjevuje, znovu je zve, znovu je přijímá a volá. A činí jejich lov úspěšným; sto třiapadesát velkých ryb vytáhnou na břeh. Následně s Kristem posnídají. A Petr, vyznávaje pokorně svou lásku ke Kristu, dostává svůj úkol pást Boží stádce.

To vše che být povzbuzením i pro nás. Vždyť leckdy také nejdeme vpřed, ale vzad. Vracíme se stále k týmž chybám, pádům a úhybným manévrům. Anebo konáme něco sice nového, ale třeba horšího. Anebo se nám jen nedaří, připadáme si jak „lúzři“, lopotíme se a nic. Jsme z toho frustrováni, možná někdy i deprivováni. Můžeme však věřit a doufat, že i za námi, do všech těchto situací našich marných rybolovů Kristus stále znovu chce přicházet. Že na nás volá, zve nás, třeba jen abychom s ním nějak posnídali. Anebo i nám – jako Petrovi – chce cosi na světě znovu svěřit. Abychom byli znovu nějak užiteční, prospěšní lidem a světu.

Může se tak dít díky tomu, že Kristus z mrtvých vstal i v tomto smyslu: Aby za námi znovu a znovu nějak vnímatelně přicházel, i na všech našich útěcích, i při všech našich nezdarech… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jak bývá každoročně připomínáno, dnešní neděle má vícero názvů, vícero rovin. Navzájem se prolínají a doplňují.

Zaprvé je posledním dnem Velikonočního oktávu, který prodloužil oslavu Zmrtvýchvstání Páně na osm dnů. Stále tedy můžeme duchovně a bohoslužebně prožívat Neděli velikonoční jako «jeden jediný radostný den, který učinil Hospodin». V první polovině dnešního evangelijního úryvku se proto ocitáme ještě jednou v neděli zmrtvýchvstání, konkrétně večer, kdy vzkříšený Kristus přichází zavřenými dveřmi k apoštolům, přeje jim svůj Boží pokoj a dává dar Ducha svatého k odpouštění hříchů.

Zadruhé je dnešní neděle již skutečně Druhou nedělí velikonoční, reálně osmým dnem poté. O tom je druhá polovina evangelijního úryvku: Kristus se znovu zjevuje svým učedníkům, tentokrát včetně Tomáše, který prvního dne nebyl s ostatními, a tak nechtěl v Kristovo vzkříšení věřit, dokud se sám nepřesvědčí.

Zatřetí byla dnešní neděle ve staré církvi nazývána Dominica in albis („nedělí v bílých“, myšleno „šatech“). A to proto, že novokřtěnci až do tohoto dne chodili v bílých řízách, které dostali při svém křtu o velikonoční noci. Ze samé radosti, že jsou již křesťany.

Nově se dnešní neděle nazývá také Nedělí Božího milosrdenství. Oficiálně ji tak nazval podle zjevení svaté Faustýně Kowalské svatý papež Jan Pavel II., aby tím připomněl církvi sobě blízkou formu zbožnosti a aby zdůraznil, čeho je nám bezpochyby nejvíce potřeba a co je vlastně základem celých Velikonoc: Boží milosrdenství, které odpouští hříchy a otevírá nebe jako nikdy předtím. Je příznačné, že právě v den svého zmrtvýchvstání dává Ježíš apoštolům Ducha svatého pro svátostnou službu smíření, k milosrdnému odpouštění hříchů.

I biblická čtení jako každou neděli jsou tři, se žalmem čtyři. První ze Skutků svědčí o radostných počátcích církve. Žalm vyzpívá úžas nad tím, že «kámen, který stavitelé zavrhli, se stal kvádrem nárožným», vztaženo na Krista. Druhé čtení je začátkem Janových vidění do otevřeného nebe. Všechna jsou hodna naší pozornosti. Ale zkusme opět zaměřit svou pozornost předně na evangelium. A to formou jakýchsi střípků k několika jeho momentům… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

neděle Zmrtvýchvstání Páně, Boží hod („Boží čas“) velikonoční, je nedělí všech nedělí. Je jejich prvotinou, vzorem i vrcholem.

Neděle, první den v týdnu, je nejstarším křesťanským svátkem. Již od biblických dob je slavena jako Den Páně, den Kristova zmrtvýchvstání a prvních zjevení ženám a učedníkům. O neděli čteme již v Novém Zákoně, její slavení je doloženo již v nejstarších mimobiblických křesťanských spisech.

Setkání se Zmrtvýchvstalým muselo být tak výraznou zkušeností žen a učedníků, že dovolila nejprvotnějšímu křesťanství hned po Letnicích přesunout sváteční den ze soboty na neděli, ze sedmého na první (či osmý) den v týdnu. A to ještě v Jeruzalémě. Tak neděli – jako týdenní Velikonoce – chápali všichni noví křesťané, i ti z pohanství, kdekoli na světě.

Záhy, nejpozději začátkem 2. století, se v návaznosti na židovskou Paschu začaly slavit i roční Velikonoce, v Malé Asii přesně 14. nisanu, ve zbytku křesťanského světa v neděli po 14. nisanu, v neděli po prvním jarním úplňku, jak to máme dodnes (letos velmi pozdě).

Když se pak začátkem 4. století slavení Velikonoc rozložilo do tří dnů, stala se Velikonoční neděle nejen vyvrcholením Tridua, ale se zvláštním akcentem dnem prázdného hrobu a prvních zjevení Zmrtvýchvstalého. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Květnou nedělí začíná Svatý týden, nejposvátnější týden celého liturgického roku, vrcholící Velikonočním triduem. Květná neděle připomíná Kristův vjezd do Jeruzaléma několik dnů před židovskými velikonočními svátky, možná to bylo opravdu v neděli, a zároveň uvozuje vše následující, co si budeme v nadcházejících dnech připomínat: Poslední události Kristova veřejného působení v Jeruzalémě (od pondělka do středy Svatého týdne), Poslední večeři (na Zelený čtvrtek), Kristovo utrpení a smrt na kříži (Velký pátek), jeho sestoupení do říše zemřelých (na Bílou sobotu), tajemství zmrtvýchvstání (o Velikonoční vigilii) a první zjevení Zmrtvýchvstalého (na Velikonoční neděli).

To vše máme nyní, dá-li Bůh, před sebou. Jako Boží pozvání, abychom se nechali bohoslužebným děním vtáhnout do událostí samých. Aby podobně jako Kristovy Velikonoce umocnily intenzitu Božího tajemného přebývání ve světě, proměnily svátky něco i v nás, k lepšímu.

Vraťme se ale k dnešní neděli. Podle svých dvou rozměrů – zpřítomnění Kristova vjezdu do Jeruzaléma a uvození dění následujících dnů – má i dva názvy: Květná a Pašijová.

První odkazuje na palmové ratolesti, kterými obyvatelé Jeruzaléma a ostatní poutníci vítali Ježíše přijíždějícího na svátky. Vítali ho nejen jako všechny ostatní poutníky, ale s nadějí, že on je ten očekávaný Mesiáš, syn Davidův: «Hosana! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Požehnané království našeho otce Davida, které přichází! Hosana na výsostech!». Proto se dnes na začátku bohoslužeb žehnají kvetoucí ratolesti, u nás tedy zpravidla ne palmové ale nějaké v našich zeměpisných šířkách dostupnější.

Druhý z názvů (Pašijová neděle) reflektuje skutečnost, že vjezdem do Jeruzaléma začínají Kristovy pašije, jeho utrpení. Proto se při mši svaté čítávají anebo zpívají ty části evangelia, které o Kristově utrpení svědčí, od konce poslední večeře až do uložení do hrobu, pašije. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnes máme před sebou opět krásné evangelium: „Ježíš a hříšnice“ bývá zpravidla nazývané.

Podle biblistů je tato perikopa nejspíš jakousi dodatečnou, nejanovskou vsuvkou do Janova evangelia. Jde ovšem o text patrně starší, než je nejmladší evangelium samo, nikoli o pozdější kompozici. Proto muselo jít o příběh, který se již déle vyprávěl, o svědectví, které již déle rezonovalo v uších a myslích prvních křesťanů. Když se toto vyprávění nakonec dostalo i do evangelia. Tím, že se tak stalo, je potvrzena jeho inspirace Božím duchem.

Mnohé pozdější interprety občas vzrušovala otázka, kdo jen byla ona žena hříšnice. Odtud pokusy o její ztotožnění s Máří Magdalénou, nebo aspoň s ženou v domě Šimona farizeje. Něco takového v evangeliu opodstatnění nemá. Možná schválně v něm totiž není odhalena ženina totožnost. Je před námi prostě jako «žena hříšnice», jako člověk, v němž se nějak můžeme najít všichni.

Ostatně stejně tak nemají v evangeliu jména ani lidé ze zástupu, ani zákoníci a farizeové, kteří ženu před Ježíše dovlekli. Abychom se i v nich – jako ostatně i na jiných místech – mohli přečíst také.

Ptejme se tedy, co nám evangelium říká, v čem k nám příběh o Ježíši a hříšnici promlouvá, jak bychom se v jeho postavách měli najít… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnes, na čtvrtou („radostnou“) neděli postní máme před sebou krásné a veleznámé podobenství O marnotratném synu. To bývá někdy považováno za jakýsi prototyp všech ostatních podobenství, dokonce za určitý souhrn celého evangelia, za vyjádření jeho smyslu.

Novozákonní podobenství jak známo, jsou vedle různých přirovnání především různé příběhy z úst Pána Ježíše, které mají své posluchače vtáhnout do svého děje, aby tak odtušili, kdo a jaký je Bůh, jak je to s lidmi a co je v očích Božích správné a co ne.

To platilo už pro první posluchače Ježíšových podobenství v evangeliu.

Farizeové a učitelé Zákona, kteří reptali, že Pán Ježíš «přijímá hříšníky a jí s nimi», se měli předně nalézt ve starším synu. A zastydět se za svou tvrdost. Hříšníci kolem Ježíše se měli nalézt v synu mladším, který «sebral všechno a odešel do daleké země». A zaradovat se, že se mohou vrátit k Bohu a že budou přijati, a v tom najít sílu k návratu. Všichni Ježíšovi posluchači pak měli rozpoznat, že dobrým otcem «pohnutým soucitem» evokujícím jednoznačně Boha je právě Ježíš. Tak velkoryse a trpělivě milosrdný je Bůh, takový je Kristus, aspoň nějak takovými by měli být všichni jeho vyznavači a potažmo všichni lidé.

Podobně má podobenství zkusit naslouchat i každý z nás. Máme chtít slyšet jeho základní poselství o Boží dobrotě, která na zem přišla v Ježíšovi. Máme se hledat a nacházet v jednotlivých postavách příběhu. V jedněch více, v jiných méně, podle životní situace a stavu srdce každého z nás. Read More »